Kosmické kataklysma

02.05.07   Roberto Solarion

        „Třebaže svět v běhu historie pokročil od primitivního stavu k civilizaci, je ´divošská moudrost´ dodnes v podstatě stejně původní, jako v dávné minulosti. Jen přelakovaná vrstvičkou kultury a vzdělání.“

      Dario Salas Sommer, Santiago de Chile, 1985

Veškeré velké moderní vědecké a technologické výkony byly realizovány v pouhých 100 – 150 letech lidské historie (Nibirských čtrnáct dnů). Dnes jsme se rámci kolektivní zkušenosti schopni pustit do řešení jakýchkoliv problémů, jímž můžeme čelit, a kdybychom se dokázali spojit do světové civilizace osvobozené od regionálních nepokojů (jako například nekonečné nenávisti a válčení na Středním východě), zbylo by jen velice málo, čeho bychom nemohli dosáhnout k prospěchu našeho světa a zlepšení kvality života. Většina z nás má už i v současném světě docela slušnou životní úroveň, ba dokonce i v gazském výběžku. Na rozdíl od předcházejícího století většina moderního světa zná tekoucí vodu, kanalizaci a elektřinu. Televize a mobilní telefon už nikde není považován za cosi „neobvyklého“. Z kontinentu na kontinent cestujeme za méně než jeden den. Na obloze září nová mezinárodní orbitální stanice, nabitá high-tech. Jedním z nejposlednějších technologických pokladů je internet, který byl před několika málo lety pro většinu lidí nepředstavitelný. Dosáhli jsme velkých věcí a lidstvo jako celek může být docela hrdé na své úspěchy.

To všechno ale neznamená, že nedostatek moderního vybavení v mnoha dosud izolovaných oblastech, takového, které jsme si zvykli považovat za úplně nejzákladnější k životu, automaticky brání rozkvětu bohatých kulturních prostředí. Lidská představivost je sama o sobě naprosto nezávislá na technologických podmínkách, v nichž člověk žije. Ve skutečnosti na technologických faktorech závisí jen naše hmotné chování. Například už jen příležitostné mytí rukou na toaletě by bylo komplikovanější, kdyby tu nebyla a člověk musel jít půl kilometru k nejbližšímu potoku nebo rybníku – nehledě na hygienické situace ještě důvěrnější, v nich se občas můžeme ocitnout? Také komunikace pomocí telefonu nebo internetu je mnohem pohotovější, než dopis psaný ručně na pergamen, doručovaný z regionu do regionu koňmo. Pravda, obsah takové zprávy býval důležitý, což se o 99% odeslaných a přijatých majlů říct nedá.

Jaký by asi byl dopad kosmické katastrofy na současné lidstvo? Mnozí z nás jistě mají zkušenosti, získané na cestách, které pomohou pochopit rozdílné důsledky na národy a kultury dříve a dnes.

Ti, kteří nedisponovali současnou technologií a přesto měli dost znalostí umožňující takovou událost předvídat, a pak to štěstí, že přežili, mohli podat svědectví o jejich průběhu. Takové události lze prezentovat ze dvou pohledů: od podchycení situace pokročilou vědou a varování sdělovacími prostředky, jak by se nepochybně stalo v případě současné světové civilizace, anebo z pozice jejího postupného rozvíjení, na základě pozorování prostým okem kněží starověkých národů.

Periodický fenomén kosmické katastrofy lze analyzovat z několika izolovaných pohledů. K poslední, a také jediné události, která zanechala dostatek důkazů, došlo v roce 1587 př. n. l. Jiná přesnější data nemáme, což nepřekvapuje, protože prakticky z žádné země na světě nemáme historické záznamy z období před 2000 př. n. l. K poslednímu z řady kataklyzmat došlo v roce 5187 př. n. l., tedy o 3 600 let dříve, ale zde nemáme v podstatě žádné detailní informace.

Starodávné dokumenty, jako buddhistická Visuddhi-magga, uchovávají podklady o tom, že se opakují zničující cykly decimující lidstvo i „nižší bohy“. „Světy se srážejí se světy“, stojí tam. Cykly Světů, Ničivé cykly, Světové věky a Zlaté věky nacházíme v legendách celého lidstva. Visuddhi-magga líčí, že proběhne vždy 64 svět zničujících katastrof, při nichž bude svět sedmkrát zahuben ohněm a osmkrát vodou. Tento koloběh destrukcí a obnov se sedmkrát zopakuje, a pak, na konci osmého cyklu, přijde definitivní zničení, spíše větrem než vodou. Pak začne cyklus 64 katastrof nanovo.

Každý z cyklů se skládá ze čtyř „nezměřitelností“, sezón někdy označovány jako věky Zlatý (v němž jsou přítomni „bohové“), Stříbrný, Bronzový a Železný. Podle hinduistů jsme dnes v posledním z těchto cyklických věků, tedy Železném („Kali Yuga“). Dávní filozofové mnoha kultur, pokoušející se odhadnout přesnou délku těchto period, dospěli k různým číslům. Není divu. Pokud má dnešní vědecky vyspělá globální civilizace k dispozici jen jednoznačné záznamy o jediném kataklyzmatu na úsvitu své vlastní historie, 1587 př. n. l., je pravděpodobné, že lidští filozofové a vědci před 5 – 6000 a více lety neměli žádné možnosti dospět k většímu množství „vědeckých odhadů“. Ale všichni tito starověcí autoři sdělují v podstatě totéž: v DLOUHÝCH INTERVALECH se vrací „kosmické katastrofy“, které vyhladí 99% lidstva a vymaže většinu stop po civilizaci z povrchu Země. Království padnou. Poskytují tedy dostatečnou výstrahu, kterou nelze opominout, ačkoli může, a musí, být plná nepřesností.

V díle Timaeus, sepsaném řeckým filozofem Platem přibližně v roce 400 př. n. l., tedy zhruba 300 let po posledním možném průchodu planety Nibiru roku 687 př. n. l., je záznam o Solonově cestě do Egypta. Egyptští kněží vyprávěli Solonovi příběh o Atlantis a jejím zániku. V souvislosti s těmito událostmi mu egyptský kněz řekl:

  „Stalo se to a stane se to znovu, nejedno zničení lidstva přichází z mnoha příčin. Toto je příběh, který jste uchovali dokonce i vy Řekové: Jednou Phaethon, syn Hélia, zapřáhl hřebce do otcova vozu, ale protože nebyl schopen řídit spřežení po cestě svého otce, spálil vše, co bylo dole na Zemi, a nakonec byl sám zničen bleskem. Teď už to má formu mýtu, ale ve skutečnosti to znamená , že se tělesa pohybující se kolem Země a na nebesích odchýlila od svého kurzu, a nastal velký požár všeho na Zemi, který se v dlouhých časových intervalech opakuje. Když k tomuto požáru dojde, pak mají ti, kteří žijí na horách a na suchých a vyvýšených místech blíž k záhubě než ti, kteří bydlí u řek či na mořském pobřeží; před touto pohromou nás ochránila skutečnost, že žijeme v nízko položené zemi u Nilu, jenž je spolehlivým spasitelem, který nás chrání a zachraňuje.“

  „Když bohové naproti tomu očišťovali Zemi vodní záplavou, byli to vaši pastýři a ovčáci v horách, kteří přežili, zatímco ti z vás, kteří žili v městech, byli vodami smeteni do moře; ale v naší zemi ani tehdy ani jindy voda nevystoupila výše než nad pole jako vždy, a proto se o věcech uchovaných zde říká, že jsou nejstarší.“

„Pravdou je, že všude, kde tomu extrémní vliv zimních mrazů nebo žár letního slunce nebrání, se lidská rasa časem rozroste, a v jiných obdobích se její počet sníží. ? Co se týče vašich rodokmenů, které jste nám vypočítávali, Solone, nejsou o nic lepší než dětské historky. Zaprvé, pamatujete si jen jednu záplavu, zatímco jich bylo už mnoho předtím. Za druhé, nevíte, že ve vaší zemi přebývala ta nejférovější a nejvznešenější rasa lidí, kteří kdy žili, přičemž vy a celé vaše město Athény jste jen jako zrnko či ubohý pozůstatek. To vše je vám neznámé, protože ti, co tehdy přežili tuto zkázu, zemřeli a po mnoho generací neudělali žádné záznamy.“

„Byla to doba, Solone, před tou největší ze všech záplav, kdy město, které je nyní Aténami bylo největší jak ve válečnictví, tak i pro dokonalost svých zákonů, a říká se, že tito lidé vykonali ty nejvznešenější skutky, a měli to nejférovější zřízení pod tváří nebes, které tradice vůbec zná.“

V připomínce „té největší ze všech záplav“ se kněz dovolává ke zkáze legendární Atlantis, události, k níž podle výpočtů egyptských kněží došlo přibližně 9 000 let před Solonovou návštěvou Egypta datovanou zhruba do roku 500 př. n. l. Třikrát 3 600 let je 10 800 let, tedy nepříliš daleko od čísla 9 000, což naznačuje že „největší ze všech záplav“ nastala během přiblížení Nibiru buď v roce 8787, anebo 12 387 př. n. l. Egyptští kněží se opětovaně zmínili, že se tyto události „v dlouhých časových intervalech“ vracejí. Žádný ze starověkých filozofů, ať už byli jakkoli vzdělaní, si nedokázal (nebo nechtěl?) logicky spojit návrat Nibiru s těmito destrukcemi, i když egyptští kněží výslovně uvedli, že je způsobují „odchylky v běhu těles pohybujících se kolem Země na nebi“.

Ale asi by bylo zjednodušující vzít to vše doslovně. Podle podrobného líčení Egypťanů, když dojde k ohnivé katastrofě, zahynou především lidé žijící v horách, zatímco vodní zkáza smete jen sídla v nízkých polohách u mořského pobřeží. Lze předpokládat, že přístavní města mohou být vyhlazena přílivovými vlnami a soptící vulkány pravidelně stráví horské vesnice na svých svazích. Přinejmenším se tedy musíme snažit vypozorovat, zda se tyto různorodé destrukce omezují pouze na jednoho určitého původce, buď oheň nebo vodu, nebo zda jde přesně o to, co se egyptský kněz pokoušel naznačit.

Nad touto pasáží z Plata donekonečna debatovali různí učenci, mezi nimiž byl i Dr. Velikovsky. Někteří dospěli k zjednodušujícímu závěru, že egyptský kněz musel být „popletený“ a ve skutečnosti mínil 900 a ne 9 000 let. Často je citován názor, že pokud k datu Solonovy návštěvy roku 500 př. n. l. přičteme 900 let, dospějeme k datu 1400 př. n. l., které se vcelku shoduje s výbuchem Santorini. Proč tak soudí? Jen proto, že neexistuje žádná jiná soustava historických dat, do níž by bylo možné období před 9 000 lety umístit! Hlavní problém, jemuž čelíme je přesně tento nedostatek prastarých historických údajů z hlubin času za bariérou, která se rozprostírá okolo 2000 př. n. l.

Myšlenku putujících světů či „světů, které se střetávají se světy“, podporuje například udivující zmínka v prastaré legendě o Nemesis: „Je ještě jiné slunce na obloze, slunce-démon, které nemůžeme vidět. Před dlouhými časy slunce-démon napadlo naše Slunce. Padaly komety a pak postihla Zemi strašlivá zima. Téměř všechen život zanikl. Slunce-démon zaútočilo už mnohokrát předtím. A zaútočí znovu.“ (Viz také článek Chameleon ve WM magazínu 1/2001.)

Visuddhi-magga dále emocionálně diskutuje důvody cyklických fází destrukce. Když je na světě příliš mnoho „žádostivosti“, přijde zkáza vodou. Odpovědí na příliš mnoho nenávisti je zničení ohněm. A konečně, nadměrná „zaslepenost“ spustí definitivní zkázu větrem. To opravdu nevypadá tak docela logicky, protože je nepravděpodobné aby všechny tři emoce, stimulátory „hříšného“ lidského chování, byly natolik předvídatelně cyklické jako samotná destrukční sekvence. Možná z toho ale můžeme vyvodit závěr, že lidstvo ke konci těchto dlouhých period vždy samo upadne do bahna a temnoty Železného věku, obklopeno všemi druhy „hříšného“ chování (to zní dost důvěrně?). Destrukční cyklus periodické „očisty světa“ má jakousi „přidanou hodnotu“ ve formě omlazení a pozdvižení člověka k vyšším morálním a etickým normám. Současný svět zná více než dost vášní, nenávisti i tupé zaslepenosti. Nelze rozeznat jak to skutečně je, ale podle pradávných celosvětových legend neomezuje se kosmické kataklyzma striktně buď na vodu či žhavé uhlí nebo vítr. Naopak. Všechny tyto činitele působí buď současně nebo postupně. Kněží, filozofové a mudrci starověku prostě dělali své nejlepší, aby vyčetli rytmus a zjistili příčinu těchto tajemných událostí.

Vyvstávají tedy otázky: Sledují tyto pohromy jakýsi předvídatelný vzorec? Totiž – pokud údaje, které lze o sledu událostí roku 1587 př. n. l. vyčíst ze starověkých textů budeme považovat za správné či „exaktní“, můžeme očekávat přesně stejný průběh před a v průběhu příštího návratu těchto událostí před rokem 2012?

Mají „Nibirští bohové Anunnaki“ či „Archoni“ schopnost měnit účinky dopadu na pozemské prostředí při každém jednotlivém „křížení“ či „průchodu“? Umí-li řídit kapacitu a sílu destrukcí podle uvážení odpovídajícímu stupni lidské „hříšnosti“ při jejich návratu, pak je náš osud jednoduše v jejich rukou a není zde potřeba žádné další rozumné spekulace.

Pokud existují, a protože jejich světem je planeta podrobující se fyzikálním zákonům vesmíru, je „rozumnější“ předpokládat, že jakkoli pustošivá by tato událost pro Zemi byla, je zcela mimo jejich schopnost ovlivnit, co se stane. Jejich planeta sleduje předurčenou oběžnou dráhu; a jestliže jí Země zastoupí cestu, podle toho, kde na své oběžné dráze v kritickém období právě je, pak neexistuje nic, čím by to bylo možné zastavit. Můžeme tedy předpokládat, že pokaždé, když sem jejich planeta přiletí zajistit „dohled nad Pánovou vinicí“, vždy projdeme jejím „hadím tělem“ čili dráhou vlečených trosek.

V uplynulých obdobích, zhruba až do minulého století, žilo lidstvo bez ohledu na bohaté nebo zanedbané oblasti na technologicky primitivní úrovni. Po „kosmickém kataklyzmatu“ tedy mohl nastoupit relativně jednoduchý, i když svízelný proces obnovy. Nikdo například nemusel renovovat elektrická vedení a opravovat přerušené vodovodní sítě. Konečný výsledek by ve smyslu destrukce a obnovy byl prakticky shodný s předchozím stavem.

Tentokrát by to ovšem bylo zcela jiné. Obdobná katastrofa by pro naši technologickou civilizaci představovala totální devastaci, ať už se nám to líbí nebo ne. Náš vývoj a způsob života už je příliš závislý na technologii. Kdyby už nic jiného, naprostá většina lidí v západní civilizaci je úplně závislá na systému moderní distribuce potravin. Padesát procent lidstva žijícího ve městech je zcela vydáno na milost a nemilost producentů potravin, protože svou potravu neprodukují. Nehledě na baterie a podobné drobnosti? Budeme nakonec mít dostatek přesýpacích hodin a olejových lamp pro krátkodobou náhradu? A tak dále. Tento svět se opravdu velice liší od Mojžíšových časů, takže by i „menší“ globální katastrofa, poprvé v zaznamenaných dějinách lidstva, automaticky vyprodukovala nespočetnou řadu společných, ale podle odlišností různých civilizací i zcela specifických komplikací. Museli jsme projít opravdu dlouhou cestu, abychom pochopili základní zákony, jimiž se řídí vesmír a náš svět. A bylo by jistě politováníhodné, kdyby nás „ruka osudu“ smetla zpět do jakési středověké nevědomosti.

V knize „Světy v kolizi“, Dr. Immanuel Velikovsky  zaznamenal popis sledu událostí v průběhu poslední kosmické katastrofy, odvozujíc své informace zejména z bible a příbuzných textů Středního východu. Aby je lépe podložil, porovnal tyto události s ostatními legendami z celého světa. V chronologicky správném pořadí je však popsána pouze v hebrejském Exodu a na soudobém egyptském Ipuwerově papyru. Co by podle těchto svědectví bylo v takovém případě před námi?

Místo velekněží/ astronomů vycházejících do potemnělé pouště aby ze „znamení na nebi“ vysledovali první příznaky blížících se hrůz, máme k dispozici Hubbleův teleskop a podobná, vysoce výkonná pozorovací zařízení. Vetřelec bude zpozorován, napřed jako nově objevený, „mdlý, hvězdě podobný objekt“ poblíž Slunce. Jakmile se to proslechne, najde se na celém světě množství astronomů sledujících všechny podobné objevy, a mnoho z nich zaměří své teleskopy tímto směrem. Posléze bude oznámen objev nové „komety“ která se podle všeho pohybuje směrem k nám.

Od jistého bodu její dráhy, jak říkají dávní velekněží, začne být viditelná pouhým okem. Bude den ode dne jasnější a bude se jevit dost neobvykle, protože její „ohon“ bude vypadat prapodivně a postupně začne nabývat vzezření klikatícího se hada. Bude to hodně podobný jev jako kometa Shoemaker-Levy 9 z let 1993-94, která se nakonec údajně srazila s Jupiterem. Když se přiblíží Vetřelec, bude zpočátku vypadat přibližně stejně. Jeho ohon se bude svíjet na nebi jako podrážděný had plazící se blíž a blíž, a bude stále větší.

Dříve nebo později budou světové vlády a sdělovací prostředky objevením tohoto „neznámého objektu“ značně „znepokojeny“. Řada expertů bude v televizi hýřit dobrodružnými, samozřejmě odbornými uklidňujícími názory. Nakonec někdo zveřejní, že „ta věc“ je na „kolizním kursu“ se Zemí (podle posledních pozorování z kosmické stanice či podobně) – a pak propukne peklo.

Za pradávných dob neexistoval technologický luxus umožňující „včasné“ předvídání něčeho takového. Vždyť nakonec i prostá předpověď počasí je pokrok docela nedávný. Starověké národy neznaly včasná varování před příchodem bouří nebo jiných pohrom, neřku-li něčeho, jako je tohle. Neměli prostě po ruce orbitální stanici ani kosmický teleskop. To je ten největší rozdíl mezi moderním zážitkem tohoto druhu a událostmi provázejícími Exodus či středomořskou zkázu po výbuchu Santorini.

Smíme jen doufat, že v našem „království“ převládne rozumné uvažování, a že v tomto scénáři „soudného dne“ nevypukne celosvětová panika, alespoň ne příliš brzy? Vlády budou v každém případě neschopné udržet pod trvalou kontrolou odhalení tohoto tajemství. Pak občany vyzvou aby se „skryli“, protože, jak se zdá, naše planeta – poprvé, co pamatujeme – projde ohonem „komety“. Lidé pak zaútočí na supermarkety ve shonu po potravinách, akumulátorech, svíčkách apod., asi tak, jako když jsou upozorněni na hrozící hurikán. Do kolektivní psychiky lidstva se pomalu začne vkrádat šílenství, už jen proto, že hollywoodské filmy už delší dobu vybuzují v lidech obavy z nekontrolovatelných „božích činů“.

I přes naše technologické vymoženosti tedy není jasné, jak brzy by vzhledem k minulosti byla veřejnost před touto událostí varována. Patrně zbude opravdu jen stejně malé „okno v čase“, v němž se ti důvtipní budou moci připravit na nejhorší. Nemůže uškodit zásoba lahvové vody, vysoce energetických a vysoce výživných potravin, jako například vysušených pražených ořechů nebo semen, nějaký olivový olej a nakládaná zelenina, uschovaná na „úplně bezpečném místě“, pokud takové bude vůbec existovat. Pro případ, že by jídlo došlo nebo muselo být na příděl, není špatné mít po ruce nějaké dodatečné vitaminy a minerály. Člověk by měl myslet dopředu a být připravený. Chronologie zaznamenaná v Exodu budí dojem, že nejhorší část „kosmické bouře“ většinou netrvá déle než měsíc. Nejtemnější období je zhruba někde uprostřed, ale předtím i potom jistě je dostatek světla, abychom ve dne viděli na svět kolem nás.

Děsivá „kometa-planeta“ bude stále blíž, a pak dojde ke sledu událostí, popisovaných Dr. Velikovskym. Vlády zemí, které jimi disponují, aktivují svá podzemní zařízení a spustí obdobnou činnost jako při nukleární válce. Někdy se zdá, že rozsah a kvalita těchto zařízení (a jejich neustále pokračující výstavba) v mnoha zemích napovídá tomu, že jsou zde lidé, kteří ve skutečnosti přesně pochopili historický a astronomický výklad, i to, co se na povrchu Země bude dít. Ale na tom vlastně nesejde.

Už samotný fakt, že Dr. Velikovsky mohl napsat svou knihu znamená, že mnozí lidé katastrofu přežili. Kolik jich bylo je otázka, moderní genetický výzkum naznačuje, že celé dnešní lidstvo pochází od pouhých sedmi žen, pramatek. Musíme brát ohled na všechna rizika, ale výsledek je prostý: bez ohledu na to, co se může stát, jedno procento pozemského obyvatelstva takřka jistě přežije. V dnešním světě znamená jedno procento z 6,5 miliardy 65 milionů, tedy víc než dost, aby obnovili světovou civilizaci přinejmenším na nouzové, netechnologické bázi.

Když se začneme dostávat blíž a blíže k Vetřelci a jeho hejnu planetek a měsíců obklopených prachem a skalnatými troskami, část nebo celá naše planeta vstoupí do jeho „kometárního chvostu“. Zpočátku se to projeví jemným závojem krvavě červeného prachu padajícího na tvář Země jako husté sněžení trvající několik dnů. Na zemi i na hladině vod se nahromadí krvavě rudý prach. Řeky se „změní v krev“ a voda bude „nepoživatelná“.

Nejpozději tomto bodě rozvíjejícího se kosmického dramatu, začnou ortodoxní křesťané a různí sektáři vystrašeně provolávat, že je to „konec světa“ zvěstující Kristův druhý příchod, a že „ta věc“ bičující Zemi je obávanou bestií z Apokalypsy – 666! Je konec konců předpovězeno v knize Zjevení, že když se stanovený den příchodu Pána „přiblíží jako zloděj v noci“, obloha a vody se obrátí v „krev“. Dešťové srážky smíšené se závojem rudého prachu, mohou průměrnému, fundamentalisticky založenému „spotřebiteli víry“ skutečně připadat jakoby „pršela krev“. Může to být velice nebezpečná doba. Bude lepší nevycházet na ulici, jelikož neznalí lidé budou pod klamnou náboženskou motivací jednat „poměrně iracionálně“?

Situace se bude rychle zhoršovat čím hlouběji se Země vnoří do ohonu Vetřelce. Zrnka „nepříjemného rudého prachu“ budou stále větší, od prachu ke štěrku, k valounům a balvanům. Nakonec bude padat „déšť kamenů“ o velikosti od sněhových vloček až po plážový míč. „Všechna sídla na Zemi byla stržena,“ píše Ipuver. Od tohoto okamžiku bude odkázán každý sám na sebe.

Ipuwer informuje, že ti, kteří zůstali, byli rozdrceni, když byly jejich domy rozbíjeny padajícími balvany. Kdo riskoval venku, aby unikl smrti ve svém domě, byl „ukamenován“ na ulici. Škody by nepochybně byly podobné stopám po vražedném tornádu, prošlém americkou vesnicí. Mohli bychom se jen choulit v nejsilnější části domu a prosit, abychom přežili. Ale mnohé z padajících kamenů budou planoucí meteority, které zažehnou masivní požáry v městských i venkovských aglomeracích a domy i lesy vzplanou. V té době už nepochybně nebude k dispozici žádná elektrická energie ani voda z veřejné sítě. Strašlivé hřímání naplní nebesa.

Když začne ustupovat „kamenný déšť“, začnou mezi oběma „kolidujícími světy“ přeskakovat syčivé elektrické výboje. Elektromagnetická hustota těchto výbojů zničí veškerou elektroniku a veškerá data uložená magnetickými metodami. Balvany a výboje mohou vyřadit mnoho komunikačních satelitů a poslat mezinárodní kosmickou stanici k Zemi. To bude jeden z nejzničujících důsledků setkání, protože zaniknou veškeré elektronické sítě a sdělovací systémy. Kdo bude žít, bude mít nejen hlad a žízeň a pravděpodobně bude zraněný, ale ocitne se mimo jakoukoliv komunikaci mimo bezprostřední okolí.

       V tomto období budou přeživší ve stavu šoku, zmírňujícího dojmy i vlastní utrpení. Vědomím prosákne pocit nejhlubší rezignace a osamocení, což potrvá přinejmenším v průběhu „bouře“.

Za možného přechodného období klidu se můžeme pokusit vyhledat ostatní v blízkém okolí. Ale počítejme s tím, že se všude kolem nás setkáme jen se smrtí a zkázou. Mrtví budou jednoduše muset být ponecháni rozkladu tam, kde leží, jako kořist pro smečky toulavých zdivočelých psů a jiných kořistníků. Zápach hniloby smrti se stane tím nejméně důležitým z našich problémů. (Lidé z válečných zón říkají, že když všude kolem nich byla nadmutá břicha mrtvol, zkoušeli dýchat přes látku ponořenou do čistého lihu, pokud nějaký měli.)

Síť elektrických výbojů mezi Vetřelcem a Zemí vtáhne naši planetu do jeho neaktivnější zóny, což spustí celosvětová zemětřesení a vulkanizmus. Sopečný dým a popel, který naplní atmosféru, nám zahalí pohled na Slunce a oblohu. Světlo lamp předků nedokázalo proniknout touto temnotou, ale možná budeme schopni něco vidět s baterkami, za předpokladu, že baterie budou fungovat. Bude to hrůzné období i pro ty z nás, kteří jsou si vědomi, co nás může očekávat. Slapové síly způsobí „nahromadění“ vod v oceánu a jakmile jejich působení pomine, vyřítí se obrovská hromada vody v nesmírných přílivových vlnách proti mořskému pobřeží na celém světě. Ty vniknou až hluboko do vnitrozemí a spláchnou další tisíce těch, kterým se do té doby podaří přežít.

Krátká citace z finského eposu o stvoření, Kalevala:

Také ptáci onemocněli a hynuli,
Muži i dívky, slábli a hynuli hlady.
Hynuli v chladu a temnotě
za nepřítomnosti slunečního svitu,
za nepřítomnosti měsíčního svitu.
Ani mudrci z Northland nemohli rozpoznat ranní úsvit,
Měsíc se nerozzářil když byl jeho čas
a neobjevilo se ani polední Slunce
na svém místě na nebeské klenbě.

Nakonec, když Země začne opouštět „ohon hada“, zamete ji mohutný cyklón a pak se podmínky pozvolna samy stabilizují. Pod temnými mraky bude náš svět chladný a ponurý po několik týdnů, snad i měsíců či let. Když se nakonec vynoříme z období chaosu, uvidíme Vetřelce znovu nad severním pólem, tentokrát zdánlivě stát jako nebeský klenot spojený „duhovým mostem“, „kosmickou pupeční šňůrou“ pojící ho s naším světem.

Podle islandské tradice tu byl „svět ohně Surt“, následovaný „zimou Fimbul“, a na severu zůstal na živu jediný lidský pár. „Leželi ukryti v lesíku po dobu ohně Surt. Pak, na konci věku světa přišla strašlivá zima Fimbul; živili se ranní rosou a z nich pochází národ, jehož lidé obnovili zemi.“

V islandské tradici jsou spojeny tři elementy, navlas stejné jako ty, s nimiž se setkáváme v hebrejské tradici: světový oheň, temná zima trvající řadu let, a ranní rosa sloužící jako potrava za těchto temných let, kdy nic nevypučelo.

Maori z Nového Zélandu vypravují o ohnivých větrech a nelítostných mracích bičujících vody do přílivových vln, které se dotýkaly oblohy, což provázelo šílené krupobití. Oceán nakonec uprchl. Bouře a krupobití zplodily „závoj a těžkou i světelnou rosu“. Po katastrofě zbyl nad hladinou moře jen malý kousek souše. Pak na světě přibývalo jasného světla a „bytosti, které byly skryté mezi nebem a zemí předtím, než byly od sebe rozděleny, teď rostly nad pevninou“.

Jak vidíme, také tradice Maori má v podstatě stejné prvky jako hebrejská. Destrukci světa provázely orkány, krupobití (kamenů a meteoritů) a nebetyčné vlny. Země byla zaplavena a nadlouho ji pokryl závoj; těžká rosa padala na zem společně se světelnou rosou (11:9).

      Nebeská rosa

Buddhistické spisy líčí, že svět na konci světového cyklu je zpustošený, oceán „vyschne“, neexistuje rozdíl mezi dnem a nocí a nebeská ambrózie slouží jako potrava.

Chvalozpěv Rig-véda říká, že med (madhu) pochází z mraků. Tyto mraky přicházely z mračného sloupu. Mezi chvalozpěvy Atharva-véda je jeden hovořící o „medové šlehačce“: „Z nebes, ze země, z atmosféry, z moře, z ohně, i z větru, vskutku tryskala medová šlehačka. Tuto, oděnou do amrite (ambrózie), všechna zvířata mají v úctě, jejich srdce jásá.“

Egyptská Kniha mrtvých hovoří o „božských mracích a nádherné rose“, která pochází z kontaktu Země s nebesy.

Řekové svému nebeskému chlebu říkali ambrózie. Je řeckými básníky popisována identickými termíny jako mana: měla chuť medu a příjemnou vůni.

Nebeský chléb byl příčinou mnoha bolestí hlavy klasických vědců. Řečtí autoři se od Homéra a Hesioda po celou dobu nepřetržitě odvolávali k ambrózii jako k božské potravě, jíž se v tekutém stavu říkalo nektar. Ale byla užívána i jako mast (s vůní lilie) a jako potrava pro koně Héry, když navštěvovala Dia na obloze. Héra (Země) byla zahalená závojem, když pospíchala od bratra Árese (Mars) k Diu (Jupiterovi???).

Co to bylo? Nebeský chléb, který současně sloužil jako závoj bohyni – planetě, substance používaná i jako vonná mast? Byl to med, tvrdí někteří vědci. Jenže med je běžnou potravou smrtelníků a každý zná jeho původ, zatímco ambrózie se dostala jen generaci hrdinů. Jak to, že byla vhodná jako krmivo pro zvěř, jako závoj pro planety, chléb z oblohy podávaný hrdinům, měnila se v tekutině na lahodný nápoj, a současně byla i olejem a parfémem pro masti?

Stejně tak mana, která mohla být tvarována do bochánků, měla olejovitou a současně medovou chuť, nacházená na zemi lidmi i zvířaty, halila Zemi i ostatní nebeská tělesa do závoje, byla nazývána „nebeským zrnem“ a „chlebem mocných“, měla libou vůni a sloužila ženám v pustině jako mast. Mana byla stejně jako ambrózie přirovnávaná k medu i k ranní rose.

Mínění Aristotela i jiných antických autorů, že med padá z atmosféry společně s rosou se opíralo o zkušenosti z dnů, kdy svět halila uhlíkem prosycená mračna, která se za přispění elektrických výbojů srážela na medovitou jinovatku. Tyto mraky líčí Kalevala jako „děsivé stíny“. A právě z těchto „děsivých stínů“, jak říká epos, kapal med. „A mraky rozsévaly svou vůni, rozsévaly med ? z domu na nebesích.“

Maori v Tichém oceánu, Hebrejci na rozhraní Asie a Afriky, Hindu, Finové, Islanďané, ti všichni popisují medovou potravu padající z mraků a ponuré odstíny „stínu smrti“, halícího Zemi po kosmické katastrofě. Veškerá podání se shodují i v tom, že původcem nebeského chleba padajícího z oblaků s ranní rosou bylo nebeské těleso. Sibyla říká, že sladký nebeský chléb přišel z hvězdnatého nebe. Příčinou padání medu z mraků prý byla planeta-bůh Ukko, dnes považovaná za Jupitera, ale tehdy to stejně jako v Řecku byla spíš planeta Vetřelec. Athéna obestřela jinou planetu/bohyni „ambróziovým hávem“ a poskytovala nektar a ambrózii hrdinům. Ostatní tradice také vidí původ medoviny v nebeském tělese, které zahalilo Zemi do mraků. Z tohoto důvodu se ambrózii či maně říkalo „nebeský chléb“.

Medová jinovatka padala v enormních množstvích. Haggadická literatura říká, že množství spadlé každý den by uživilo všechny lidi dva tisíce let. Všichni lidé z Východu i Západu ji znali.

Několik hodin po rozbřesku teplo pod oblačnou pokrývkou zrnka zkapalnilo a vypařovala se. Část zkapalněné masy pohltila půda tak, jako vstřebává rosu. Zrnka padala i do vody a řeky získaly mléčnou barvu.

Egyptské záznamy líčí, že nilský tok byl na čas smísen s medem. Podivný vzhled řek v Palestině – na poušti neviděli Izraelité žádnou řeku – byl příčinou, že ji zvědové, kteří se vrátili z průzkumu, nazvali „zemí, kde teče mléko a med“ (13:27). To nám přece něco připomíná! „Z nebes pršel olej a ve vádích tekl med,“ říká text nalezený v syrském Ras-Shamra (Ugaritu).

Rabínská literatura informuje, že „tající mana tvořila potůčky sloužící k pití četným jelenům a další zvěři“.

Chvalozpěv Atharva-véda říká, že medová šlehačka přišla od ohně a větru; padala ambrózie a po Zemi tekly proudy medu. „Širá země má mléko pro nás a vzácný med a bude vylévat mléko pro nás bohatými proudy.“ Finská tradice líčí, že zemi a vodu postupně pokryla čerň, rudá a nakonec bílé mléko. První a druhá jsou barvami prachových substancí, popele a „krve“, které představovaly utrpení – „rány“ (Exodus 7 a 9); poslední byla barvou ambrózie která se měnila v nektar na zemi i ve vodě.

Vzpomínky na doby, kdy „tekly proudy mléka a potoky sladkého nektaru“ najdeme ještě u Ovidia.

Podle Hindu, je dnešní Allahabad jedním ze čtyř míst podél Gangy, na nichž bůh Višnu rozlil kapky nebeského nektaru. Ve specifickém astrologickém okamžiku, když je Jupiter v Aries, jsou podle přesvědčení věřících vody Gangy přetvořeny v nektar, a že koupání v něm znamená dosáhnout Mokha, čili osvobození z cyklu narození a smrti. Tato víra je příčinou, že v následujících čtyřiceti dnech putovalo roku 2001 do Allahabad na 70 miliónů Hindů, protože obdobně příznivá konstelace nastane až za dalších 144 let.

Zajímavé je, že vstup Jupitera do Aries v roce 2001 náhodou(?) korespondoval s čínským rokem Draka, těsně před počátkem čínského roku Hada 24. ledna 2001, k čemuž došlo 12 let před rokem 2012, čili jednoho cyklu čínského zodiaku od draka k drakovi!

Vypadá to, že po zhruba měsíc trvající „kosmické bouři“, nám i ostatním živočichům bude poskytnut „nebeský nektar“, „ambrózie“, „mana“, „medové jíní“, potrava, která nás udrží naživu.

Bude nanejvýš vzrušující zjistit, jak tato mýtická „uhlovodíková sraženina“ skutečně vypadá a chutná. Už se nemohu dočkat? Zásoba arašídů a pár běžných předmětů nezbytných pro dobu průchodu „okem hurikánu“ by mohlo být všechno, co nezbytně potřebujeme, než se v mracích začne srážet „ambrózie“. Je ovšem skutečně nemožné to předvídat, protože kromě toho, co je zaznamenáno ve starodávných „mýtech“ a „legendách“ jako Exodus, nemáme žádné „vědecké záznamy“ o předchozích událostech.

„Od této chvíle téměř musíte žít dvojím životem. Budete muset platit své účty, normálně pracovat, atd., jakoby se k ničemu neschylovalo, a současně se na to připravovat ve své mysli. Myšlenka na zřizování nejistých podzemních úkrytů potravin je za daných okolností možná stejně hodnotná, jako myšlenka na pokus uniknout z této planety. Neškodí je mít, ale to není ta správná cesta k „záchraně“. Jde o to jací jste, o váš charakter, jen to nakonec bude mít skutečnou cenu.“ (Drunvalo Melchizedek; „Flower Of Life Paradigm“)

Na závěr je třeba dodat, že pokud se nás korunní princ Enlil, Archon „Y“ (Jehova), pokusí opět oklamat, je tu tentokrát dost „osvíceně moudrých“, kteří včas prohlédnou tuto „kosmickou faleš“. Buďte bdělí, kamarádi! Nedopusťte, abychom sklouzli zpět do barbarství, stane-li se to znovu. Jsme schopni prokouknout jejich „opatrovnické úmysly“. Je nutné, abychom to neustále měli na mysli. Nevím jak jinak to říct ? byli jste varováni.

A být varován znamená povinnost se připravit.

(Výtah z článku Cosmic Cataclysms, Then & Now, napsal Robertino Solarion. Překlad a redakce ? gewo 2003)

Zdroj: http://www.apollonius.net/cosmictree.html

Převzato: http://www.mwm.cz