Hlubinně analytický výklad Apokalypsy
Biblická kniha Zjevení Janova (Apokalypsa) jako nástroj duchovního sebepoznání
Poslední biblická kniha Zjevení je plná symbolických obrazů, které odedávna jitří lidskou fantazii. Od nejstarších dob byly proto navrhovány nejrůznější strategie, jak porozumět jejich skrytému poselství. Tyto strategie lze v zásadě rozdělit do dvou velikých skupin: Jednak jde o výklady, které v obrazech knihy Zjevení (Zj) spatřují informaci o vnějším světě, jednak jde o výklady, které v nich spatřují informace o čtenáři.
K prvému výkladovému proudu, který by bylo možné nazývat klasickým, patří historický výklad, který učí, že Zjevení má vztah pouze k událostem v té době, kdy byla kniha psána. Na něj navazuje futuristický výklad, který říká, že kromě prvních tří kapitol Zjevení, které se vztahují na dobu sepsáni knihy (případně na sedm etap v historii církve), vše následující je předpovědí událostí, které se stanou v době bezprostředně před druhým příchodem Kristovým. Konečně historizující výklad shrnuje oba předchozí do jediného a prohlašuje knihu Zjevení za náčrt církevních dějin od sepsání knihy až do druhého příchodu Ježíše Krista. (1) Druhá výkladová linie je představo vána strategiemi, které v obrazech knihy Zjevení spatřují informaci o konkrétním Čtenáři. Nepovažuje knihu Zjevení za objektivní „učebnici“ o náboženských, historických, teologických a antropologických skutečnostech, ale považuje ji za subjektivní „zrcadlo“, v němž čtenář může spatřovat sám sebe ve svém konkrétním zde-a-nyní. Hlavním teoretikem této hermeneutiky je Umberto Eco, který svůj receptivní výklad rozvedl v dílech Opera aperta a Lector in fabula. (2) V jistém smyslu sem ale patří i klasický všeobecný výklad, který v knize Zjevení vidí symbolický obraz neustálého boje mezi dobrem a zlem a který soustřeďuje pozornost čtenáře na etické a duchovní pravdy. Všeobecný výklad se pohybuje na rovině poučení týkajícího se celého lidstva a všech lidí. Receptivní výklad knihy Zjevení se však zaměřuje najednoho každého konkrétního čtenáře. Jeho typickým příkladem je výklad hlubinně psychologický. (3)
Hlubinně psychologický výklad Bible
Ač se to může zdát překvapující, hlubinně psychologický výklad má v křesťanství téměř dvoutisíciletou tradici, zejména v homiletické praxi církve. Nejznámějším příkladem tohoto přistupuje už svatý Augustin ve svých „Vyznáních, když hovoří o své konverzi ke křesťanství. Augustin píše, jak skrze Bibli necekané spatřil sebe sama a skrze toto sebespatření zažil i náhlé oslovení, v němž ho Bůh vybídl ke změně života. K této zvláštní přeměně „mrtvého Božího slova“ v setkání s živým Bohem však Augustin nedospěl logickou úvahou ani meditací, ale iracionálním přesvědčením, že k němu hovoří sám Bůh, když nad zavřenou Biblí zaslechl ze sousední zahrady dětský hlas opakující říkanku: „Tolle – lege, tolle – lege“ („vezmi – čti, vezmi – čti“). Augustin Bibli vzal, otevřel ji a jeho zrak padl navetu, kterou zažil jako blesk Božího oslovení, které bylo určeno právě jemu: „Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním“ (list Římanům 13,13). (4)
Prožitek, že při čtení Bible může Bůh zde – a – nyní oslovovat člověka v jeho jedinečné životní situaci, tvoří základ hlubinně analytického výkladu. Z psychologického hlediska ho teoreticky rozvinul německý psycholog a teolog Eugen Drewermann ve svém díle „Hlubinná psychologie a exegeze“. (5) Drewermann vyšel z konceptu analytické psychologie, podle níž autoři Bible promítali do biblického textu symbolické obrazy svého nevědomí a tyto obrazy mohou nyní oslovovat analogické symboly uložené do duše každého čtenáře. Tyto symboly jsou v textu sice uloženy potenciálně, ale zcela reálně, a rezonance čtenáře s jejich obsahem může umožnit čtenáři rozpoznání pravdy o sobě samém. Dokonce i v situaci, kdy čtenář zažívá poznávající aha-zážitek v protikladu s obecně uznávaným výkladem té které biblické pasáže. Neboť bohatství rozmanitých recepcí je založeno již v Bibli samé a je jejím autorem (vševědoucím Bohem) chtěno a zamýšleno. Důležitou výkladovou zásadou tohoto typu výkladu je podle Drewermanna to, aby biblické příběhy byly vykládány podobně jako jsou vykládány sny v jungiánské psychologii: buď tak, že osoby a situace, které se v textu objevují, mohou symbolizovat různé typy lidí a situací, v nichž se čtenář zde-a-nyní nachází, což je tzv. objektový výklad, případně tak, že v nich čtenář může rozpoznat různé proti-kladné stránky své duše a svého intrapsychického fungování, což tzv. subjektový výklad. (6)
Nacházet v symbolech Apokalypsy obrazy lidské duše není ve skutečnosti velký problém. V obrazech troubících andělů lze například i jen s běžnou mírou fantazie spatřovat obrazy mocných emocionálních stavů – hněvu („nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví“, Zj 8,7), hořkosti („z nebe se zřítila veliká hvězda hořící jako pochodeň … jméno té hvězdy je Pelyněk a třetina rek hýla otrávena“, Zj 8,10-11), smutku i deprese („byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, takže ze třetiny potemněly a den i noc byly o třetinu temnější“, Zj 8,12). Nicméně hlubinný výklad biblických textů není nikdy jednoznačný. Je pouze potenciální, a i když potencialita významů je objektivně obsažena v samotném textu, jejich aktualizace se může od člověka k Člověku výrazně odlišovat.
Žena, drak a falešný prorok
Ústředním místem Apokalypsy je vidění dvanácté, třinácté a počátku čtrnácté kapitoly. Tyto kapitoly jsou často umělecky ztvárňovány a vykládány a jsou považovány za klíč k výkladu celé Apokalypsy. Přibližme si, oč v těchto kapitolách jde: Jan vidí tři nepřátele Církve – draka pronásledujícího ženu oděnou Sluncem a bojujícího s archandělem Michaelem v nebesích, sedmihlavou mořskou šelmu, která přijímá od draka jeho moc, a šelmu vycházející ze země, která jako „falešný prorok“ šelmě z moře slouží. Proti této ďábelské trojici spatřuje Jan Beránka stojícího před Božím trůnem a bojujícího za konečné vítězství dobra. (7)
Když pracujeme s knihou Zjevem v našich terapeutických skupinách, často se v souvislosti s dvanáctou, třináctou a čtrnáctou kapitolou Zjevení setkáváme s mocnými hlubinně psychologickými obrazy. Základní otázka pro Čtenáře zní: Kdo je ona žena oděná Sluncem? V katolické teologii byla tato žena často považována za symbol církve a ve volnější interpretaci za Marii, Ježíšovu matku. Na hlubinně psychologické rovině vsak pro velkou Část našich čtenářů představuje Marii spíše v symbolickém smyslu, druhou Evu („životodárnou“), tedy zdroj života, bytí, rozvoje a dobra. Či jinak řečeno: Zobrazuje Marii jako obraz životodárných sil světla, které jsou v textu Apokalypsy ohrožovány silami tmy. Ty jsou ve 12. kapitole symbolizovány drakem – zde jako ve všech mýtech a pohádkách obrazem ďábla a smrti.
Pokud na hlubinné rovině hovoří dvanáctá kapitola Zjevení o boji smrti a života, ve třinácté kapitole Zjevení se dovídáme, že smrt – drak má dva pomocníky, dvě šelmy: Šelmu z moře (Zj 13, l n) a šelmu ze země (Zj 13,lín). Týmu pomáhají ve vládě nad lidmi. V klasických výkladech se říká, že šelma z moře představovala především římskou říši a římského císaře. Na obecnější rovině všechny násilné diktátory a dobyvatele, na nejobecnější rovině samu zneužitou světskou moc, která uctívá a zbožšťuje sama sebe. (8) Avšak na psychologické rovině je to trochu jinak: moře, z něhož první šelma vychází, představuje zlý a nebezpečný živel. To, že šelma vystupuje z moře, které bývá ve snech symbolem nevědomí, může naznačovat, že pod onou nenáviděnou šelmou můžeme spatřovat i mocné a nezvládnuté síly naší psychiky: naši agresivitu, náš narcismus, touhu po moci, naši deviantní sexualitu. Podle textu Zjevení je šelma z moře výkonným orgánem ďábla, neboť „drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc“. Ale i naše nevědomí se často může stát výkonným orgánem smrti. Mnohé cesty do záhuby (v extrému třeba sebedestruktivní jednání drogově závislých lidí nebo agresivní jednání teroristů) vycházejí z nejhlubších a nejtemnějších zákoutí lidské duše. Z lidské nenávisti, závisti, pocitů příkoří a poníženosti, z lidské agresivity a zloby. Smrt a destrukce má až převelmi často v silách našeho nevědomí své pomocníky, jimž propůjčuje nejen „sílu“, ale i „trůn a velikou moc“. A obdiv dnešních lidí k těmto silám přechází často až k modlářskému uctívání, jak se s tím setkáváme v postmoderní psychologii i spiritualitě typu New Age. Jan nazývá Šelmu z moře také Antikristem, symbolizuje ji číslem 666 a v textu Apokalypsy se dvakrát vzhledem k této Šelmě vyskytuje výraz „klekali“ (Zj 13,4.8). Jde tedy o božskou poctu určenou člověku, jeho nitru a zbožštěni nároků, které kladou jeho temné síly na lidské chování a prožívání.
Kniha Zjevení ale ukazuje, že apokalyptický drak narušuje a ničí život nejen tím, že působí prostřednictvím mořské šelmy – Antikrista (zneužité světské moci či zbožštěné moci nevědomých sil lidského nitra), ale i tím, že k této šelmě přidává pomocníka v šelmě ze země. Tato šelma vypadá jako ovce, beránek, předstírá podobu Kristovu, ale když otevře ústa, ukazuje svou dračí ďábelskost. Její podstatou je leza Jan označuje tuto šelmu jako Falešného proroka (Zj 16, 13; 19,20; 20,10). Klasické výklady poukazují na to, že činnost falešného proroka sestává z reklamy a propagandy kultu Antikrista, světské moci, kterou obklopuje zdáním náboženského posvěcení. (9) To jsme konec konců v dějinách 20. století zažili mnohokrát – nacismus posvěcovaný pseudovědeckými rasovými teoriemi, komunismus posvěcovaný (pseudo)vědeckým světovým názorem. Na vnitřní výkladové rovině však šelma ze země může představovat i ty vzorce naší duše, které obklopují naši vlastní agresivitu, chtivost, závislost a narcismus zdáním mravního a náboženského posvěcení. Jako by tato šelma mohla být i symbolem lidského racionalizujícího vědomí, které dokáže obhájit sebetemnější síly našeho nevědomí, ba dokonce je vydávat za síly správné, mravné a Bohu milé.
Síla šelmy ze země – falešného proroka, tkví v našich racionalizacích: Vést války ospravedlňované náboženskými i světskými ideály, rozsévat utrpení a zlo a při tom se zažívat jako nástroj vyššího dobra, zažívat pocit spravedlivého oprávnění trestat a napravovat druhé. To vše jakoby bylo plodem apokalyptických šelem, jak se s nimi setkáváme v běžném životě a ve svém nitru. (10)
Nevěstka babylónská
Hlubinně psychologický přístup k textu Apokalypsy tak může být pro každého čtenáře velkou inspirací. Může mu osvěcovat těžké obrazy knihy Zjevení z nových úhlů a pomáhat mu objevovat nečekané souvislosti. Avšak nadhazuje i otázky: Ďábelská trojice Apokalypsy – drak (satan), šelma z moře (Antikrist) a šelma ze země (falešný prorok) mohou jistě symbolizovat i smrt, destruktivní nevědomé síly našeho nevědomí a etický diskurs, kterým tyto síly racionalizujeme jako síly mravné a zbožné. Co ale ona žena, která na šelmě z moře sedí a která je označována jako nevěstka a „veliké město, panující nad králi země“ v 17. kapitole Apokalypsy (17,3nn)?
Jako všude v Bibli, i zde je možné zaujmout dvojaký přistup – klasicky vzato je toto město považováno za symbolický Babylón; město sedící na sedmi pahorcích, tedy v době Janově císařský a pohanský Řím, který byl označován jako „urbs septicollis“ – město sedmi pahorků. Na vnitřní rovině však může být vnímáno i jako symbol konativních složek našeho života. Tedy vzorců vnějšího jednání a chování, obrazů pozorovatelného vztahování se k druhým lidem, které sedí na „pahorcích“ destruktivních sil našeho nevědomí.11 Symbolem nevědomí je šelma, která vychází z moře, symbolem ospravedlňování a racionalizace těchto sil coby sil správných, spravedlivých a bohulibých je šelma, která vychází ze země a která vypadá jako Beránek. Naše destruktivní chování samo pak můžeme spatřovat za obrazem nevěstky, která je zpitá krví Božích mučedníků. Zda si za toto destruktivní chování pak dosadíme svaté války za nejrůznější nejsvětější ideály, moralizování tak běžné u křesťanů a trestající či sebetrestající tendence, které se k těmto postojům zhusta váží, či vlastní kariérismus a cesty ke slávě a proslulosti, to vše už je jen a jen o nás. Apokalypsa a její hlubinně psychologický výklad představuje nepřeberný zdroj inspirace na cestě vlastního duchovního sebepoznání.
Poznámky
1) SCHEUCH, R., Průvodce Apokalypsou, ČKCH, Praha 1989 str. 13-16.
2) OEM1NG, M.: Úvod do biblické hermeneutiky, Vyšehrad, Praha 2001, str. 40.
3) Srov. REMEŠ, R. HALAMOVA, A., Nahá žena na střeše. Portál, Praha 2004, str. 16 a n.
4) A. AUGUSTINUS, Vymaní, Kalich, Praha 1990, str. 258-259.
5) GRUN, A., Hlubinně psychologický výklad Písma, CKA, Praha 1994, str. 14 n.
6) Tamtéž, str. 15-16.
7) SCHEUCH, R, Průvodce…, str 109 a n.
8) Tamtéž, str. 120 a n.
9) Tamtéž, str. 124 a n.
10) Zajímavé je, že na hlubinné rovině se někdy objevují paralely „ďábelské Trojice“ Apokalypsy i k prvním třem příkazům Desatera: První přikázání („Jsem věčný, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země poddanství, domova otroků“) jako by varovalo před „drakem“ a vedlo člověka k vědomí, že existuje poddanost a otroctví smrti jako protiklad osvobozovací energii Boží. Druhé přikázání („Nebudeš klást jiné bohy přede mě … nebudeš se jim klanět a sloužit jim“) jako by varovalo před „Šelmou z moře“ a zakazovalo podléhat klamům o realitě a moci všeho, čím si sami zastíráme čistou vizi Věčnosti. Třetí přikázání (..Nepoužiješ jméno Věčného, tvého Boha, ve prospěch zmaru“) jako by varovalo před „sehnou ze země“ a zakazovalo zneužívat Božího jména k obhajováni či na podporu činů marných, marnivých, ničemných a ničivých.
11) SCHEUCH, R., Průvodce…, str. 159 a n. MUDr. Prokop Remeš (*1952), absolvent KTF UK, pracuje v Psychiatrické léčebně Praha-Bohnice jako lékař a jako psychoterapeut. Je zakládajícím členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a Společnosti pro hagioterapii a pastorační medicínu.
Z časopisu Dingir 4/2006, se souhlasem redakce, děkujeme
Dingir, Černokostelecká 36, 100 00 Praha 10
