OTŘESENÁ ZEMĚ
Víme, že v Arktidě a Antarktidě kdysi bylo teplé podnebí, že na Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy a že Himálaj, nejvyšší horstvo světa, bylo kdysi pod vodou.
Jaká to mohla být katastrofa, dost prudká na to, aby změnila povrch Země, zničila populaci lidí i zvířat, změnila klimatické zóny, vytlačila hory, zvedla některé země z mořského dna a jiné potopila do oceánu? Byla to postupná změna, nebo přišla jako náhlý konec světa, zabíjející po milionech jedinců lidi i zvířata a vyhlazující celé civilizace? Zatím nevíme, co se stalo; máme jen teorie. O různých teoriích postupných nebo katastrofických změn diskutují geologové, paleontologové, historikové pravěku a astronomové se zanícením hodným náboženských válek pozdního středověku již velmi dlouho, ale řešení problému je zatím v nedohlednu.
Náhlá změna klimatu
Již poměrně dávno byly objeveny nálezy, které silně podporují teorii o náhlé katastrofě. Ruští výzkumníci našli v Arktidě nevysvětlitelné množství kostí slonů, nosorožců a jiných nearktických zvířat, natlačených tak hustě dohromady, že na zemi tvořily pahorky, u pobřeží některých ostrovů dokonce celé příbřežní terasy. Od devatenáctého století nacházejí na Sibiři zmrazené mamuty (a nejen mamuty, ale i buvoly a jiná zvířata obývající mírné pásmo), zamrzlé v ledu nebo ve věčně zmrzlé zemi. Jeden byl nalezen poměrně nedávno, v květnu roku 1971 nedaleko řeky Indigirky. Někteří mají oční bulvy stále v očních jamkách a nestrávenou rostlinnou stravu v žaludku nebo dokonce jen částečně rozžvýkanou trávu na jazyku. Je prokázáno, že rostliny, kterými se mamuti živili, se na Sibiři nemohly vyskytovat, pokud tam bylo subarktické nebo arktické podnebí – v žaludcích mamutů se nenašly žádné stále zelené rostliny, ale jen trávy teplého klimatického pásma. Z nedávných zjištění rovněž vyplývá, že jejich řídká dlouhá srst bez jakékoli podsady je nemohla chránit před zimou, nehledě k tomu, že by v zimních měsících neměli co spásat, a museli by migrovat na jih.
Když bylo maso mamutů rozmrazeno, zkusili jím nejdříve krmit tažné psy, ale zjistilo se, že je poživatelné i pro lidi. Jeden mamut byl nalezen na 66. stupni severní šířky, blízko polárního kruhu, když se při sesuvu půdy objevila jeho hlava. Měl v hubě napůl rozžvýkanou potravu, ale jeho kosti byly zlámané, zřejmě bezprostředně před smrtí. Jiná mamutí mrtvola byla nalezena s pryskyřníkem (který se na Sibiři již nevyskytuje) v hubě; je to dojemný, ale přesvědčivý důkaz o rychlosti změny klimatu. Někteří mamuti byli nalezeni zamrzlí v průhledných blocích ledu; z vyprávění lovců, kteří je viděli, vznikly zřejmě legendy o tom, že mamuti stále ještě na Sibiři žijí. V době kdy žili muselo být na Sibiři a na Aljašce výrazně teplejší klima. Je nesporné je, že katastrofa, která způsobila jejich smrt a následné téměř okamžité zmrazení, musela být velmi náhlá.
Zmrzlé tělesné ostatky mamuta objeveného na Sibiři. Čtyřměsíční samice dostala jméno Ljuba (po ženě pastevce, který ji našel)
Mamuti a mastodonti byli zřejmě rychle vyhubeni, spolu s ostatními druhy zvířat. Mezi zvířaty, nalezenými v asfaltových jámách La Brea blízko Los Angeles v Kalifornii, byly stovky šavlozubých tygrů, koní, velbloudů, mamutů, mastodontů, bizonů a pávů. Všichni zjevně zahynuli při jakési náhlé katastrofě. Téměř stejný jev byl zaznamenán i v mnoha dalších oblastech světa. Pahorek blízko Chalon-sur-Saone ve Francii skrýval neobyčejné množství kostí savců – nosorožců, koní, medvědů, lvů, vysoké zvěře i drobných zvířat.
Profesor Albert Gaudry říká: „Není možné předpokládat, že zvířata tak rozdílných vlastností a tak rozdílné podstaty by vůbec kdy mohla žít pospolu.“ Potvrzuje tak domněnku, že společné nebezpečí během katastrofy dočasně zrušilo hranici mezi lovenými a lovci.
Hromadná pohřebiště v sopečném popelu
Zvláštní doklad o téměř okamžitém uhynutí zvířat podává i umění Východní Asie, jehož součástí je v Číně tisíciletá tradice rytin ve slonovině. Slonovina pro jemné řezbářské práce musí být poměrně čerstvá; pokud je dlouho vystavena povětrnostním vlivům začne být křehká a snadno praská. Slonovina použitá pro většinu starých čínských rytin byla těžena ve „slonovinových dolech“ Asie a Sibiře, kde byli mamuti uchovaní mrazem nebo vrstvami bahna, které je zaplavilo.
Náhlost katastrofy zaznamenal profesor Frank Hibbber, který při popisu stavu tisíců kusů nespočetných, dnes vyhynulých zvířat, která uhynula na Aljašce během pravěké pohromy, mínil: „… tisíce zvířat zabitých v plné síle … roztrhaných zvířecích těl rozptýlených po krajině, i když mohla vážit několik tun. … podivné nálezy tolika zvířat, nahromaděných v dutinách a štěrbinách z odlišných geologických období, by mohly být vysvětleny snad jen nepředstavitelně mocnými bouřemi…“
Dále ovšem zaznamenal vrstvy sopečného prachu, a s ním souvisejícího extrémního žáru sopečných plynů, vmíseného do hromad kostí a klů zabitých zvířat.
Tuto náhlou společnou smrt zvířat živě vylíčil profesor Immanuel Velikovsky, historik a astronom, jehož teorie o příčině katastrof v pravěku způsobila v padesátých letech našeho století menší vědeckou revoluci, jejíž doznívání je stále patrné:
„V kopcích u Montrealu, New Hampshire a Michiganu, byly pět set až šest set stop nad mořskou hladinou nalezeny kosti velryb. Na mnoha místech Země – na všech kontinentech – byly nalezeny v ohromném zmatku promíchané kosti mořských a polárních zvířat a zvířat žijících v tropech; stejně tak v jeskyních v Cumberlandu, Marylandu, v Chou Kou Tienské roklině v Číně, v Německu a Dánsku. Hroši a pštrosi jsou nacházeni společně s ploutvonožci a soby … od Arktidy po Antarktidu … ve vysokých horách a hloubkách moří … všude nacházíme nespočetné známky ohromných pravěkých i nedávných převratů…“
Tuny sopečného bahna vychrlila v jediném okamžiku sopka St. Helens…
Darwinovo poznání
Ve své knize Earth in Upheaval (Země v převratu) profesor Velikovsky dále zdůrazňuje, že mladý Charles Darwin, píšící o svých cestách Jižní Amerikou na začátku minulého století, zdůraznil, že většina vyhynulých zvířat Jižní Ameriky byla nalezena na souši společně s mořskými lasturami. V souvislosti s vyhlazením celých živočišných druhů v této oblasti píše:
„Mysl je zpočátku nezadržitelně hnána k přesvědčení o nějaké obrovské katastrofě; ale aby takto mohla být zničena malá i velká zvířata v jižní Patagonii, Brazílii, na Kordillierách v Peru a Severní Americe, až nahoru k Beringově úžině, muselo by něco otřást celou zeměkoulí…“
Víme, že v Arktidě a Antarktidě kdysi bylo teplé podnebí, že na Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři i nedaleko peruánských břehů jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy a že Himálaj, nejvyšší horstvo světa, bylo kdysi pod vodou, jak dokazují nálezy mořských lastur a měkkýšů.
Pokud byla stejnou katastrofou, která zničila zvířata a lesy a změnila tvar povrchu Země a hladiny moří zničena nějaká předchozí vyspělá lidská civilizace, můžeme celkem oprávněně očekávat nálezy nějakých pozůstatků po této kultuře. Některé již skutečně známe; problém spočívá jen v jejich uznání.
Pozůstatky zaniklých civilizací
Pozoruhodná sbírka trosek je v Tiahuanaco, místě které dnes leží tak vysoko, že se zdá nemožné, že by tam mohla žít populace dost velká na to, aby dokázala vybudovat podobné město. Tiahuanaco leží v nadmořské výšce 3812 metrů, ale některé kamenné zemědělské terasy, vybudované na svazích okolních hor, šplhají až do neuvěřitelné výšky 5490 metrů, vysoko nad hranici věčného sněhu. Další dosud časově neurčené trosky, některé hluboko pod hladinami oceánů a moří, mají se zříceninami Tiahuanaca společnou jednu základní věc: ať už to bylo kdykoli, nemohly být vybudovány v nynější nadmořské výšce.
Vzpomínky na katastrofu
Není třeba zdůrazňovat, že člověk, na rozdíl od ostatních živočišných druhů, při pravěkých katastrofách nevyhynul. Alespoň někteří jedinci se jistě dokázali před pohromou uchránit, ať už v jeskyních nebo na vrcholcích hor či odpluli z ohrožených oblastí na lodích nebo jiných plavidlech. Ti, kteří takovou celosvětovou zkázu přežili, ještě byli schopni předat dalším generacím něco svých zkušeností a vyprávět jim o událostech, kterými prošli. Tyto informace se zpočátku šířily jen ústním podáním, později i formou písemného záznamu. Touto cestou nezbytně došlo k jejich zkreslení.
Většina legend o zkáze světa má řadu společných rysů líčících osudnou katastrofu (záplavy, zemětřesení, požáry a obrovské přílivové vlny), vcelku to však bývá nepřehledná směsice fyzikálních pozorování a nejdivočejších fantazií. Některé legendy o zkáze světa ovšem obsahují poznatky, které vcelku dobře zapadají do některých moderních teorií o ledových dobách, seismických poruchách a změnách povrchu planety následkem proměn zemské kůry.
V Genesis je například podivný popis Velké Potopy, kde se říká: „… vody pak na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy.“ (Geneesis 7,19)
Zmínka o „vodách, které převelice zmohutněly“ naznačuje, že vody, kromě dešťů, vystoupily i ze zemských pramenů. Jestliže poslední doba ledová skončila asi před 12 000 lety, jak se všeobecně předpokládá, a pokud byl ústup ledovců dostatečně rychlý a provázený vichřicemi s deštěm a seismickými poruchami, pak tento citát z Bible, naznačující záplavy zdola i shora, není náboženským blábolením; podává spíš výstižnou zprávou o jevech, které tehdejší svědkové viděli na vlastní oči, a které se jim nepochybně vryly hluboko do paměti. Ať už zde byl či nebyl společný zdroj, zmínka o tom je i v Koránu: „Povrch zemský vřel a archa se pohybovala mezi vlnami vysokými jako hory…“
Mimo vzpomínky na Velkou Potopu, kterou si zachovaly téměř všechny pravěké národy a kmeny, se legendy po celém světě zmiňují o opakovaných zkázách ohněm, ledem, zemětřesením a propadnutím země pod hladinu, často s podobnými podrobnostmi. Aztécký kodex Chimalpopoca popisuje jednu z opakujících se katastrof uchovaných v kmenové paměti takto:
„Třetí Slunce se nazývá Quia-Tonatiuh, Slunce Deště, protože padá ohnivý déšť; vše hoří, a pak prší oblázky. Když divoce vřel pískovec, který nyní vidíme rozházený kolem a tetzontli (čedič), vyvřely také rumělkově červené skály… To se stalo v roce Ce-Tecpatl, roce Jednoho pazourku, dne Nahui-Quiahuitl, Čtvrtého deště. Tedy v tomto jediném dni, byli lidé ztraceni, zahubeni deštěm nebo ohněm, v ohni bylo i samotné slunce a všechno, společně s domy, bylo zničeno…“
Jedna aztécká modlitba za záchranu k bohu Tezcatliipoco, přeložená v době španělských výbojů, obsahuje zřetelnou narážku na zemětřesení a oheň z nebe; jev často vzpomínaný a zmiňovaný četnými dalšími prastarými národy.
Popul Vuh Mayů vypráví o tom, že bohové pohnuli horami … malé i velké hory se pohnuly. Také v jiném zachovaném mayském dokumentu, knize Chilam Balaam, je úsek, který nepopisuje jen katastrofu, ale obsahuje také narážku na bývalé země, které pohltilo moře:
„Stalo se to v jedenáctém Ahau Catun … že se země začala probouzet. A padal prudký déšť a snášel se popel, a padaly kameny a stromy. A Velký had byl unesen z nebes. A pak, v jednom vodním úderu, přivalily se vody … nebe se zřítilo a suchá země se propadla. A v okamžiku byla dokončena velká zkáza.“
Ovidius se v Metamorfózách zmiňuje o podrobnostech vzplanutí Faethona, což může být vzpomínka na dřívější katastrofu:
„Velká opevněná města zanikla a plameny obrátily celé národy v popel; planuly lesy i hory … Etna hořela mocným plamenem i Parnasu oba vrcholy, a Eryx … Kavkaz byl v jednom ohni, i Ossa a Pindus a Olymp, větší než oba, i pyšné Alpy a mračny pokryté Apeniny … Lýbie pak byla vysušena vedrem, když se vlhkost odpařila…“
Zachovalo se i jiné pozorování, o němž Solónovi údajně vyprávěli kněží v egyptském Sais. Vztahovalo se k události, kterou později popsal Platón v Timaeus a zmiňovalo se o stejné báji, kterou převyprávěl Ovidius.
„… toto poselství vtělené do báje ve skutečnosti popisuje deklinaci těles pohybujících se kolem Země a na nebi, a velké požáry všeho na zemi, které se vracely v dlouhých intervalech; když k nim dojde, budou ti, co žijí na horách a suchých vyvýšených místech, vystaveni zkáze více, než ti, kteří žijí u řek nebo na březích moře…“
Liviu Giosan, geolog z Woods Hole Oceanographic Institution, prozkoumal náplavy v ústí Dunaje. Sedimenty podle něj ukazují, že před asi 9 500 lety byla hladina Černého moře asi o 30 metrů níže než dnes. Jiné teorie ovšem odhadovaly tento rozdíl na až 80 metrů.
Nebeské kolize před 3 500 lety
Početné pradávné zmínky o ohni, zkáze, následné temnotě, otřesech země a nevyzpytatelném chování ostatních planet a komet, vysvětluje profesor Immanuel Velikovsky ve svém kontroverzním díle Worlds in Collision (Světy v kolizi) a dalších knihách, jako záznamy o děsivých katastrofách mezi patnáctým až osmým stoletím před Kristem. V tomto období způsobilo křížení oběžných drah planet četné střety a vznik komet, z nichž jedna se po střetu s Marsem stala planetou Venuší. Podle této teorie Venuše, ještě coby kometa, než zaujala svou nynější dráhu, prošla dvakrát kolem Země. Ta přitom byla zasažena její gravitací a prošla jejím ohonem se všemi ničivými důsledky, jako byly obrovské přílivy a odlivy, zemětřesení, sopečné erupce, výlevy žhavé lávy a zdvih nebo pokles částí povrchu. Jak shrnul královský astronom sir Harold Spencer Jones:
„Velikovsky předpokládá, že tyto střety byly příčinou opakujících se změn oběžné dráhy Země, sklonu zemské osy, délky dne a střídání ročních období. Předpokládá, že se Země při jedné příležitosti úplně převrátila, takže Slunce vlastně dříve vycházelo na západě a zapadalo na východě. Velikovsky dále tvrdí, že mezi patnáctým a osmým stoletím před Kristem měl rok 360 dní a že jeho délka náhle vzrostla na 365 a čtvrt dne v roce 687 před Kristem. Změnila se i oběžná dráha Měsíce a počet dní v měsíci se také změnil…“
Slunce vycházející na západě
Teorii profesora Velikovského poměrně dobře podporují četné „příhody“, zaznamenané v pravěkých legendách. Zejména pokud jde o relativní „mládí“ planety Venuše a kalendářní změny, k nimž ve starověku došlo na obou stranách Atlantického oceánu; opravený asyrsko-babylonský kalendářní rok a rok Mayů začíná stejným datem, které odpovídá našemu 26. únoru. Zprávy o zemětřeseních, dlouhé temnotě a dokonce biblickém „zastavení Slunce“ zaznamenal již řecký historik Herodot. Tvrdil, že mu kněží v Memfis vyprávěli (jako důkaz stáří jejich rodu, žijícího údajně již 341 generací během 11 000 let), že „Slunce za vlád egyptských králů několikrát vycházelo tam, kde obvykle zapadá a zapadalo tam, kde by mělo vycházet“. Země se pod tlakem zakymácela a jen o vlas unikla srážce s kometou, jak je zaznamenáno v hrobce egyptského architekta XVIII. dynastie Senmuta. Malba zdobící strop ukazuje souhvězdí Orion, pohybující se směrem opačným vůči normální dráze.
Náznaky v Elder Edda, legendární sbírce básní ve staré norštině, pojednávající o obrovském kosmickém Vlku zkázy Fenrisovi, se patrně týkají vzpomínek na kometu, o níž se zmiňoval Dr. Velikovsky. Zmínky jako: „Vlk pohltil Slunce … jiný vlk pohltil Měsíc … hory se hroutí, když se vlk Fenris osvobodí … vlk Fenris se blížil s široce otevřenou tlamou; horní čelist dosahuje až k nebesům a dolní je na zemi … nebe je rozpolceno vedví…“ jsou pochopitelnější, pokud je hodnotíme jako primitivní záznam pozorování otřesných událostí na zemi v důsledku jevů na obloze. (Toto povídání je zachyceno i v naší pohádce O Červené Karkulce, kde babičkou je Slunce a Karkulkou Měsíc.)
Vzpomínky na tyto katastrofy v lidské paměti, doložené vědeckou teorií a pozorováním, zahrnují i katastrofické události, které Dr. Velikovský datuje asi do doby před dvaceti sedmi až třiceti čtyřmi staletími. Podle jeho slov to byly:
„Vichřice celosvětového významu, požáry lesů a jejich zničení; z nebe padaly kameny, prach, oheň a popel, hory se tavily jako vosk, láva vytékala z rozervané země, moře vřela, padal asfaltový déšť, země se otřásala a ničila města, lidé hledali útočiště v jeskyních a skalních průrvách v horách, oceány se zdvíhaly a zaplavovaly zemi, přílivové vlny se pohybovaly k pólům a zpět, velké kusy souše se potopily a změnily v mořské dno a rozsáhlá moře se proměnila v poušt; vznikly nové ostrovy a jiné se potopily … změnilo se podnebí, přesunuly se hlavní světové strany a změnily se zeměpisné délky, narušil se kalendář a sluneční a vodní hodiny ukazovaly změněnou délku dne, měsíce a roku, objevila se nová Polárka…“
Vědecký názor je nezměnitelný
První kniha Dr. Velikovského, Světy v kolizi, vyvolala v roce 1950 bezprecedentní rozruch a odpor ze strany vědců nejrůznějších oboru, zejména však astronomů, dokonce již dříve, než se objevila na pultech. Když kniha vyšla, kolísaly názory recenzentů mezi dvěma extrémy: „Nejúžasnější příklad rozbití přijatých pojetí – Nejhorší kniha od vynálezu knihtisku.“ Jeden z význačných astronomů, který knize oponoval, prohlásil, že kniha není nic jiného než lži a paradoxně dodal, že ji „nečetl a nikdy číst nebude“. Hrozby univerzitních profesoru, že budou bojkotovat ostatní knihy vydávané nakladatelstvím Macmillan, když Světy v kolizi vydá, a různá ultimáta vědců žádajících její nevydání nakonec způsobily, že Macmillan předalo publikaci společnosti Doubleday, která byla proti takovým výhrůžkám odolnější. Spory kolem Velikovského teorií trvaly déle než dvacet let. Pravdivost několika jeho tezí a představ o astronomii nakonec kupodivu prokázaly vesmírné sondy – zejména jeho pozoruhodnou předpověď teploty 800 stupňů Fahrenheita na povrchu Venuše (Einnstein ji určil na minus 25 stupňů). Jeho tvrzení, že Venuše rotuje proti směru otáčení ostatních planet, její atmosféra sestává z uhlovodíků, a že povrch Marsu může být poset krátery jako povrch Měsíce, to vše se ukázalo naprosto pravdivým. Potvrzena byla i velmi neobvyklá teorie, předpokládající pozitivní a negativní elektrické náboje Slunce a planet.
Hugh A. Brown, zastánce teorie o opakovaných katastrofách, které způsobily zkázu Země, vysvětluje, že k jistým katastrofám v minulosti došlo poté, když se magnetické póly Země vzdálily od pólů osy rotace, což způsobilo rozkymácení Země podél její osy. Pak Země osu opět vyrovnala jako obrovský setrvačník. Udává, že Země rotuje kolem současné osy už asi 7 000 let a ledová čepička jižního pólu za tu dobu získala současnou váhu 19 trilionů tun. Vzniká zajímavý problém. Buď bude led stále těžší, a nakonec vychýlí Zemi z rovnováhy, anebo roztaje a opět zatopí svět vodou do výše 91,5 metrů nad současnou úroveň oceánu a zatopí přístavy a nízko položené země současného světa, jak se již asi v dávné minulosti stalo.
Čerstvé vzpomínky ledové doby
Teorie profesora Browna o naklonění zeměkoule nachází odezvu v legendě Indiánů kmene Hopi, týkající se konce jednoho z přecházejících světů. Sotuknung, první bytost a posel Stvořitele, zničil Druhý svět tím, že poručil obrům – dvojčatům, aby opustili svá místa na severním a jižním pólu, kde seděli a udržovali rovnováhu Země. Když opustili svá místa, svět ztratil rovnováhu, prudce se roztočil a dvakrát se převrátil.
Vzpomínka na ledové doby uchovaná v paměti mnoha kmenů napovídá, že tato období buď nějak souvisela s opakovanými katastrofami, kterými Země prošla, anebo dokonce byly jejich příčinou. Podle názoru Hugha A. Browna: „Dnešní ledová čapka v Antarktidě je jen poslední z mnoha, které existovaly dříve. Je nástupcem dlouhé řady třpytivých úkladných vrahů dřívějších civilizací na této planetě.“ Je-Ii to pravda, pak by nejplodnějším polem pro archeologický průzkum mohl být antarktický kontinent. Ale takový projekt je v současnosti nemožný, vzhledem k tloušťce ledovce, který se navíc stále zvětšuje, což je pro budoucnost skutečně zlověstné. Nános sněhu a ledu se zvedá tak rychle, že 30,5 metru vysoké věže, které v Antarktidě postavil před poměrně krátkou dobou Byrd, jsou nyní téměř úplně ponořeny ve sněhu a ledu.
Přestože se všeobecně připouští, že během posledního milionu let došlo ke třem nebo čtyřem ledovým dobám, a že ta poslední skončila před 11 500 lety, jejich příčiny jsou dosud nevysvětlitelné. Odborník na tvorbu ledovců na Královské univerzitě v Belfastu, J. K. Charlesworth, konstatoval: „Příčina všech těchto změn, jedna z největších hádanek v historii geologie, zůstává nerozřešena … tato příčina nám stále uniká.“
Charles Hapgood, který se držel všeobecně uznávané teorie o několikeré změně polohy pólů, připisoval příčinu katastrof sopečným erupcím, k nimž docházelo v důsledku tlaku a borcení zemské kůry. Doby ledové mohly vzniknout následkem změny polohy pólů, což mohl vyvolat posun některé kry zemské kůry, jejichž vnější vrstva je silná 30 až 40 mil. To pak mohlo spustit dlouhá období zvýšené vulkanické činnosti. Podle této teorie by tedy ledovce byly současně důsledkem i příčinou podobných klimatických a seismických změn. To by také mohlo vysvětlit skutečnost, že v určitých obdobích byla pod ledovcovým příkrovem tak mimořádně nepravděpodobná místa zemského povrchu, jako je třeba Afrika a Indie, zatímco na jiných místech (například na Sibiři ) panovalo mírné subtropické klima.
Teorii o souvislosti pozemských katastrof souvisejících s elektrickým nábojem a magnetismem podporuje Dr. Manson-Valentine, archeolog, zoolog a zastánce teorie o opakovaných katastrofách v dějinách Země a člověka. Na četných výpravách do Střední a Jižní Ameriky a na tichomořské ostrovy osobně studoval následky katastrof, jako dlouhodobých zaplavení a extruzí jeskyní a ponoření, naklánění a zdvih pobřeží a hor. Identifikoval předměty vyrobené lidskou rukou ve vyzdvižených vrstvách zemské kůry, v „kříženém navrstvení“ písku, mořské flóry, útržků bavlněných látek, zbytků rybářských sítí, keramiky a mořské suti, a to vše v Paracasu v Peru, ve vrstvách nacházejících ve výšce několika set stop nad mořem, nebo v pobřežních útesech vytvořených přílivovými vlnami v peruánském Ancoon. Vrstva země v Paracasu je jen jedním z mnoha příkladů, kdy bylo vyzdviženo pobřežní přílivové pásmo vysoko nad současnou hladinu moře. Podobné příklady nacházíme v Jižní Americe, Grónsku a na severu Kalifornie.
Magnetický faktor
Teorie dr. Valentina o magnetickém faktoru katastrofických změn nabízí vysvětlení, možné příčiny katastrofálních událostí na této planetě. Ale, jak se zdá, nebyla jí dosud věnována pozornost, kterou zasluhuje. Nehledá příčiny v mechanickém nebo astronomickém střetu s cizími tělesy či hmotou v jakékoli formě, týká se spíš polarity Země, která sekundárně ovlivňuje její rotaci nebo oběžnou dráhu kolem Slunce, popřípadě oboje.
Změny v magnetickém poli naší Sluneční soustavy, ať už cyklické nebo sporadické, by na Zemi určitě vyvolaly předkatastrofická varování. Prvním varováním před takovou kosmickou událostí by se vší pravděpodobností byly stále se zvětšující rozdíly zeměpisných poloh geografických a magnetických pólů Země. Pokud se tyto rozdíly zvětšují (což platí o současné situaci), mohou se napětí zvýšit až ke kritickému bodu, kdy může dojít k rychlému kompenzačnímu vyrovnání. Tyto změny polohy by nesporně vyústily v katastrofické změny v zemské kůře.
Elektřině, pro nás běžné a nanejvýš důležité, připisuje dr. Valentine podstatný vliv na minulost i budoucnost Země. Domnívá se, že posun nebo přesun pólů by mohly způsobit magnetické toky vytvářené gigantickým generátorem – samotnou Zemí.
Při hodnocení některých prozatím nevysvětIených elektromagnetických jevů současnosti předkládá fakt, že posledním význačným bodem na povrchu Země, který byli astronauti v Apollu 12 schopni identifikovat, byla zvláštní „bílá voda“ v bahamských mělčinách.
Široké pásy této mělčiny s vysokou lomivostí paprsků opticky zmizely, když ryby nebo přílivové proudy způsobily zvíření slínového dna, ale to asi nemůže vysvětlit jejich dlouhé přetrvávání, jejich svítivost nebo skutečnost, že je obklopuje jakýsi kruh, vyvolávající dojem působení nějakého elektrického fenoménu nebo magnetického pole…
Podle Valentinova názoru by elektromagnetické odchylky v této oblasti mohly vysvětlit takzvaný „fenomén Bermudského trojúhelníku“, trojúhelníkové oblasti mezi Bermudami, Portorikem a Bahamami, tedy přibližně v západní třetině Sargasového moře, kde se v průběhu let ztratily snad stovky lodí a mnoho letadel.
Co se týče možných elektromagnetických odchylek,
Dr. Valentine říká:
„Kompasy se v jistou dobu a nad jistými místy bezdůvodně otáčejí jako káči. Sám jsem byl svědkem této podívané v hlubokých vodách nedaleko Mosellské písčiny. Někdy je selhání magnetického i gyroskopického kompasu předzvěstí osudové zkušenosti s „white out“, kdy lodi v naprostém bezvětří, bez mlhy nebo jiné meteorologické odchylky, prostě ztratí z dohledu obzor, slunce nebo jinou loď plující v těsném závěsu. Je známo, že se ztratila letadla i lodě, některé úctyhodně velké… Stačí říct, že tyto nešťastné události mohou mít spojitost se stavem reativní magnetické nestability se středem na ostrovech. Pokud tomu tak je, a zdá se, že ano, pak z toho vyplývá, že se seismická aktivita týká spletitého systému poruch po celých Bahamách…
Ať už bylo v minulosti příčinou náhlých změn pozemského klimatu, povrchu a osídlení cokoli, nyní jsme ve vlastním vývoji dosáhli stavu (a zřejmě ne poprvé v lidské historii), kdy můžeme být schopni pozitivně či negativně vysvětlit dávné historické události.
Magnetické pole Země, které ji chrání před vlivy slunečních erupcí, je podobné starému domu, kde okna někdy netěsní. Občas tak škodlivé erupce nabitých částic ze Slunce dorazí až na planetu.
Minulost před minulostí
Legendy, důkazy o nevysvětlitelných znalostech dávnověkých lidí, historické anachronismy, nevysvětlitelné artefakty a rozvaliny, shody v jazycích nepříbuzných, oceány rozdělených národů, minulé geologické katastrofy, se opakovaná celosvětová vyhubení zvířat, prodlužování epochy člověka dál a dále do minulosti a konečně i mimosmyslové vnímání a kolektivní paměť, stejně tak jako existenci dávné Atlantidy nebo jiných potopených zemí – to vše zatím oficiální věda všeobecně nepřijímá, a proto po tom nepátrá. Problém samozřejmě netkví jen v nutnosti přepisovat učebnice; jde hlavně o úzkoprsost mnohých, kteří by rádi viděli historii člověka a světa v uspořádané a předvídatelné podobě – což nikdy nemůže být pravda.
Ponoříme-li se do minulosti světa, pravděpodobně najdeme věci, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení. Se stále se zvyšující výkonností přístrojů, které máme k dispozici, budeme možná schopni dojít k překvapivým objevům, které možná nebudou vždy odpovídat naší logice a některé pro nás třeba nebudou ani lichotivé. A některé z nich jsme třeba už učinili, jen si to dosud neuvědomujeme.
Dnešní doba je tak skeptická, že i kdyby bylo na dně Atlantického oceánu nalezeno nádherné město, nebo kdyby je podmořské zemětřesení vyneslo dokonce až na povrch, oficiální věda by asi stejně nepřipustila, že se jedná o Atlantidu, a patrně by je označila za potopený lodní náklad stavebního materiálu z Řecka, jak poněkud jízlivě prohlásil Charles Boland.
Zvyšující se tempo podmořských objevů, možnost nalezení nových psaných záznamů, nové zkoumání známých a rozluštění dosud nedešifrovaných textů i nové techniky určování stáří nálezů, to vše nepochybně vyvolá nutnost přehodnocení našeho smýšlení o pravěku.
Důkazy jsou na dosah
Při průzkumu pod ledem Antarktidy a na dně moře by mohly být nalezeny artefakty, které by na „minulost před minulostí“ vrhly nové světlo. Podmořské archeologické expedice jsou nákladné a obtížné. Archeologie by však mohla získat spoustu nových poznatků spoluprací s organizacemi, které se zabývají výzkumem mořských proudů nebo podmořskými vrty při hledání nových ložisek ropy a zemního plynu, stejně jako třeba příležitostnými nálezy při podmořských námořních manévrech. Ve skalním hřbetu uprostřed Atlantiku byly nalezeny solné dómy, svědčící nejen o přítomnosti nafty a zemního plynu, ale i o tom, že tato část země kdysi byla nad vodou. Ale může dojít třeba i k tomu, že zcela nečekaně roztaje podstatná část polární ledové čapky. Bylo například spočítáno, že kdyby v oblasti polárního ledu ztroskotala obří tanková loď, přepravující 450 000 tun ropy, došlo by při úniku nákladu k urychlení tání ledovců natolik, že by moře brzy znovu zaplavilo světová pobřeží stejně, jako v době tání za poslední doby ledové před asi 10 000 lety. Pak by už jistě bylo pozdě na ironické poznámky typu „Vidíte, co jsme si nadrobili?“
Lze samozřejmě poukazovat na to, že současnou kulturu nejvíce ohrožuje naše vlastní aktivita, a že příliš nedbáme na vlastní přežití, zatímco odmítáme přisuzovat zmizení dřívějších kultur přírodním katastrofám. A přece. Právě tato domněnka nás ve světle určitých záznamů a důkazů z minulosti ponechává na pospas mučivým pochybám.
Připravil Jiří Matějka
Charles Berlitz, Charles Berlitz, Tajemství zapomenutých světů (1972)
Charles Berlitz, Soudný den 1999 A.D (1981)
Charles Hapgood, Mas of The Ancient Sea Kings
