MINOJSKÁ KATASTROFA
Civilizace, která zmizela ze dne na den v dobách své největší slávy. Tak bývá označována minojská kultura na ostrově Kréta. Příčina? Tsunami nevídané síly vyvolaná obrovskou sopečnou erupcí.
V prosinci 2004 zdevastovala vlna tsunami pobřeží indonéského ostrova Sumatra a nechala po sobě na sto šedesát tisíc mrtvých. Podobná katastrofa postihla i další části jihovýchodní Asie, Indie a západní Afriky. Rozsah škod byl obrovský a neměl v nedávné historii obdoby. V posledních tisíciletích se však téměř jistě něco podobného přihodilo. Nejvýznamnějším případem je zánik rozvinuté krétské civilizace v roce 1450 př. n. l.
ZLATÁ KRÉTA
Osídlení Kréty je spolehlivě doloženo už v mladší době kamenné, tedy v roce 6000 př. n. l. Okolo roku 2500 př. n. l. tam vznikla jedinečná kultura, která řadu staletí ovládala celou oblast Egejského moře. Britský archeolog Arthur Evans ji pojmenoval minojská podle mytického krále Minoa, syna foinické princezny Europe a boha Dia. Minos se podle homérských eposů stal vládcem krétského města Knossu a později pro svou spravedlnost i jedním ze soudců v podsvětí. Sjednotil krétská města, zvětšil je a vládl v nich spravedlivě a v souladu se zákony a vůlí bohů. Spolu s ním se na správě Kréty podílel i bratr Rhadamanthys proslulý svými spravedlivými soudy. Rhadamanthovi se mimo jiné přičítá i vznik prvních právních zásad, k nimž patřila třeba zásada beztrestného použití násilí při sebeobraně.
Okolo roku 1900 př. n. l. vznikly na Krétě první paláce jako správní a hospodářská centra hospodářsky významných oblastí. Největší byl Knossos ve střední části Kréty poblíž města Irakleio (starověký Herakleion). Na jihu na planině Messara ležel palác Faistos, na východě Zakros a Malia. Okolo roku 1700 př. n. l. zničilo staré paláce silné zemětřesení. Na jejich místě vznikly nové stavby. Začalo období, které bývá označováno jako krétský zlatý věk. Architekti se z katastrofy poučili a vedle kamene používali i dřevo, které mělo dodat stavbám pružnost.
NÁHLÝ KONEC
Konec období mladších paláců přišel okolo roku 1450 př. n. l. Příčiny nejsou zcela jasné. Někteří archeologové jej přičítají nájezdu cizích kmenů. Řecký archeolog Spyridon Marinatos v roce 1939 vyslovil hypotézu, podle níž zánik minojské kultury souvisí s erupcí podmořské sopky ležící 120 kilometrů severně od Kréty. Vrchol této sopky vystupuje nad hladinu a tvoří ostrov Thera.
Při erupci, k níž došlo okolo roku 1600 př. n. l., vystoupalo do stratosféry tolik sopečného popela, že celá oblast Středozemního moře musela být pohroužena do tmy. Pobřeží Kréty zřejmě následně zničila mohutná vlna tsunami, zbylé obyvatele zdecimoval sopečný popel a sirné výpary. Erupce byla údajně až desetkrát silnější než výbuch sopky Krakatau v Indonésii roku 1883 a bývá pro svůj rozsah někdy spojována s bájemi o Atlantidě nebo s biblickou potopou.
Marinatova hypotéza nabyla na přesvědčivosti v roce 1967, když se na Theře podařilo pod vrstvou popela najít zbytky prosperujícího města založeného obyvateli Kréty. Stejně jako v římských Pompejích se i tady zachovaly předměty denní potřeby, neporušené vícepodlažní budovy zdobené freskami s výjevy z denního života i celé ulice. Při bližším průzkumu lokality se však ukázalo, že konec tohoto města musel nastat dříve, než došlo k zániku minojské kultury. Zároveň bylo prokázáno, že kultura existovala ještě nejméně několik desítek let po erupci sopky.
PODIVNÝ NÁLEZ
V osmdesátých letech na Krétě pracoval archeolog Joseph MacGillivray, jemuž se s kolegou Hughem Sackettem podařilo v lokalitě Palaikastro na severovýchodním cípu Kréty najít zbytky minojského města, kde mohlo žít asi pět tisíc obyvatel. Ve zbytcích obytných domů byl objeven dráždivý sopečný popel, který podle analýzy pocházel z Thery. Zvláštní bylo jeho rozmístění. Nepokrýval domy a ulice rovnoměrně, nacházel se jen na některých místech, jako by jej částečně odplavila voda. Protože město leželo několik set metrů od moře a v jeho blízkosti se nenacházela žádná řeka, zbývala jen dvě vysvětlení: viníkem mohla být mohutná mořská bouře nebo vlna tsunami.
Pro druhou z možností hovořily i jiné nálezy. Průčelí některých domů směřujících k moři byla zničena, stěny byly zasypány jemným pískem, dlaždice z podlahy byly vyrvány a okolí pokrývala souvislá vrstva obsahující směs písku, šedého popela, rozbitou keramiku a zbytky zvířecích kostí a zubů.
MacGillivray se Sackettem přizvali na pomoc geoarcheologa Hendrika Bruinse, který nechal tuto vrstvu analyzovat na Negevské univerzitě v Izraeli. Ukázalo se, že směs písku obsahuje zbytky malých mořských řas a kulaté ulity dírkonožců, miniaturních organizmů žijících pouze v moři. Znamená to, že zkáza města přišla z moře a že muselo jít o katastrofu velkého rozsahu.
OBŘÍ VLNA
Podrobnější průzkum krétského pobřeží přinesl důkazy, že vrstva bohatá na úlomky kostí a keramiky se nachází i ve výšce sedmadvacet metrů nad současnou hladinou moře. Pomocí počítačových modelů vyhotovených na Kalifornské univerzitě v Los Angeles vědci zjistili, že v okamžiku, kdy tsunami dosáhla krétského pobřeží, musela mít výšku asi patnáct metrů. Byla tedy až desetkrát větší než vlna, která zpustošila indonéské pobřeží v roce 2004.
Samotná tsunami však minojskou kulturu nesmetla. Skutečný konec nastal ve chvíli, kdy po celé Krétě došlo k nepokojům spojeným s rabováním paláců a ničením kultovních míst a náboženských předmětů. Odolal jim pouze palác Knossos, jehož se nakonec zmocnili noví dobyvatelé – mykénští Řekové. Příčinou nepokojů mohl být hlad způsobený výkyvy klimatu po sopečné erupci a rychle se zvyšující propast mezi bohatými a chudými. Konec slavné minojské kultury nenastal sice hned, byl však přesto nevyhnutelný. (hh)
