NEVYŘEŠENÁ ZÁHADA

30. červen roku 1908. Krátce po sedmé ráno. Mohutná exploze zničila dva tisíce čtverečních kilometrů lesa v tunguské oblasti na Sibiři. Padlo na šedesát milionů stromů a zabila blíže neurčený počet lidí a zvířat. Co ji způsobilo, se dodnes neví.

Byl to velký, nebo malý meteorit? Úlomek komety nebo planetky? Kosmická loď mimozemšťanů, miniaturní černá díra, kterou se k nám návštěvníci z vesmíru dostali, či génius, který na Sibiři tajně vyráběl atomovou bombu? Nebo laserový paprsek odněkud z vesmíru? Únik a výbuch obrovského množství plynu z podzemí? O všech těch­to možnostech se uvažovalo a ještě o mnoha dalších. O všech se diskutovalo na mezinárodní konferenci, která se za účasti mnoha set odborníků z celého světa konala letos koncem června v Moskvě.

Následky dopadu záhadného tělesa v tunguské oblasti bývají přirovnávány k výbuchu atomové bomby. Někteří vědci tvrdí, že výbuch měl sílu 10 až 20 megatun TNT, tedy tisíckrát větší než atomová bomba svržená v roce 1945 na Hirošimu. Tlaková vlna tehdy několikrát oběhla celou zeměkouli. Oblast byla jen minimálně zalidněna, přesto si podle domorodých Evenků výbuch vyžádal řadu lidských životů i životy sobů a dalších zvířat. Vyhodil je do vzduchu nebo shořeli. Záhadné těleso vešlo do povědomí jako tunguský meteorit. Nezanechalo po sobě kromě zpustošené krajiny absolutně nic. Ani jediný úlomek. Jevy, které výbuch doprovázely, se dopadu meteoritu příliš nepodobaly. Ohnivý sloup a oblak kouře, který vystoupil do výšky desítek kilometrů, nejsou pro meteority typické. Stejně tak dopad meteoritů obvykle nedoprovází zemětřesení jako tehdy na Sibiři. Mělo sílu 5 stupňů Rich­terovy stupnice a bylo zaznamenáno v řadě zemí.

NOVÉ TEORIE

Nejnovější teorie tvrdí, že výbuch způsobil mnohem menší meteorit, než se odborníci původně domnívali. Americký fyzik Mark Boslough vytvořil v Národních laboratořích Sandia v Novém Mexiku na třetím nejrychlejším počítači světa počítačovou simulaci, podle které zkázu způsobil meteorit o průměru třicet metrů a síla jeho exploze nad zemským povrchem byla jen tři až pět megatun TNT. Tedy podstatně menší, než se předpokládalo. I takový menší výbuch by ale podle něj v hustě obydlené oblasti mohl zabít statisíce, možná milion lidí.

Simulace předpokládá, že z padajícího kosmického tělesa se po výbuchu uvolnilo několik menších kusů, které mířily obrovskou rychlostí k zemskému povrchu. Přiblížily se k němu ale jen na deset až pět kilometrů. Na zem nedopadly. Obrovskou spoušť u sibiřské řeky Tunguska v Krasnojarské oblasti vyvolaly žár a tlaková vlna.

TAJEMNÉ ZÁHADY

Vědci se domnívali, že tunguské těleso nezanechalo po sobě kráter. Tato skutečnost dlouho patřila do kategorie záhad. Svědectví místních obyvatel naznačovala, že těleso v posledních okamžicích několikrát měnilo směr letu, který byl prakticky rovnoběžný se zemským povrchem. Místo katastrofy vykazovalo zvýšenou radioaktivitu. Mladé stromy, které později vyrostly na kmenech padlých při katastrofě, jevily značné anomálie. Ruský spisovatel Kazancev proto v padesátých letech minulého století přišel s hypotézou, že tunguský meteorit byl ve skutečnosti mimozemskou kosmickou lodí poháněnou jadernými motory.

První vědecká expedice vedená ruským mineralogem Leonidem Kulikem dorazila na místo katastrofy až v roce 1927, téměř dvacet let po katastrofě. Našla tam tisíce spálených nebo rozdrcených stromů ležících radiálně k určitému místu. Vědci podle toho vydedukovali, že k výbuchu muselo dojít asi 65 kilometrů severně od městečka Vanavara, i když tam žádné úlomky ani kráter neobjevili. Na místo katastrofy se expedice v následujících desetiletích vrátila ještě několikrát, nic objevného však nezjistila.

Další výzkumy začaly až po druhé světové válce, ale to už příroda prakticky všechny stopy zahladila. V roce 1961 ruský geolog Kiril Florenskij přišel s teorií, že nešlo o železný ani o kamenoželezný meteorit, ale o kamenný asteroid nebo o kometu tvořenou ledem a prachem. Taková tělesa nemohla přežít pád atmosférou a musela vybuchnout zhruba ve výšce deset až pět kilometrů nad zemským povrchem. Zničilo to stromy a krajinu, ale kráter nevznikl. V okolí by se ale měly nacházet alespoň malé úlomky vesmírného objektu, který výbuch způsobil. Vědci po nich pátrali velmi usilovně mnoho let. Marně. Nenašli ani jediný.

Domorodí obyvatelé Evenkové považovali místo katastrofy za prokleté, vyprávěli si o podivných světélkujících kamenech a jen neradi provázeli Rusy na jejich expedicích. Tunguský meteorit se už tehdy stal legendou, jejíž objasnění je s plynoucím časem stále těžší.

OČITÍ SVĚDKOVÉ

Jeden z obyvatel vesnice Vana­vara, která leží asi 65 kilometrů od předpokládaného centra výbuchu, vyprávěl, jak seděl na verandě domu, když se náhle obloha roztrhla. Vysoko nad lesem bylo vše zahaleno ohněm. Cítil velký žár, jako by mu na těle hořela košile. Jiní očití svědkové popsali neznámý objekt ve vzduchu jako letící žlutou kouli. Následkem tlakové a tepelné vlny v tajze padlo na 60 milionů stromů. Lesní požár byl viditelný i ze vzdálenosti několika set kilometrů. Popel v oblasti výbuchu padal jako černý déšť.

JEZERO ČEKO

Jedním z účastníků ruských výprav, které hledaly úlomky meteoritu, byl Ital Giuseppe Longo z Boloňské univerzity. Ten koncem devadesátých let objevil ruskou publikaci z roku 1960, která spekulovala o sibiřském jezeře Čeko jako o možném místě dopadu tunguského objektu. Spojil se s dalšími italskými výzkumníky Lucou Gasperinim a Enricem Bonattim z Institutu námořní geologie v Boloni a vytvořil expedici, která měla zkoumat jezero Čeko. Výprava se uskutečnila v červnu 1999. Tým nabral vzorky ze sedimentů v jezeře a prozkoumal dno sonarem. To, co našli, jen celou záhadu dále prohloubilo. Většina jezer  této oblasti Sibiře má rovné dno. Italové zjistili, že jezero Čeko má kónický tvar dna a uprostřed je hluboké padesát metrů. Podle nich taková prohlubeň mohla vzniknout právě dopadem meteoritu. Navíc sonar zjistil, že uprostřed jezera v největší hloubce zhruba deset metrů pod povrchem je nějaké kompaktní těleso. Není vyloučeno, že je to zbytek ničivého vesmírného tělesa, snad asteroidu. Vědci později upřesnili, že k výbuchu došlo pravděpodobně osm kilometrů jihovýchodně od jezera a že dnešní jezero Čeko vytvořil zřejmě úlomek asteroidu, který pokračoval ve svém letu ještě dál severovýchodním směrem. Při další expedici do tunguské oblasti chtějí Italové provést hloubkové vrty do dna jezera Čeko, aby pro svá tvrzení získali důkazy.

Problémem je skutečnost, na kterou upozorňují kritici této teorie. Jezero Čeko prokazatelně existovalo už před rokem 1908, a nemohlo tedy vzniknout dopadem vesmírného tělesa. Ludmila Lugonovová, ředitelka národního parku, který zahrnuje i tunguskou oblast, vychází z tvrzení místních Evenků, podle nichž je jezero velmi staré, možná několik stovek let. Navíc má Čeko elipsovitý tvar, zatímco jezera vzniklá jako kráter mají kulatý tvar.

S další daleko prozaičtější teorií přišel německý vědec Wolfgang Kundt. Podle něj byl výbuch způsoben masivním únikem asi de­seti milionů tun přírodního plynu s vysokým obsahem metanu z velkých hloubek a pod velkým tlakem. Všechny dosavadní zkušenosti s podobnými výbuchu naznačují, že mohl vyvolat takovou zkázu. Teorii podporuje i fakt, že celá tato sibiřská oblast je bohatá na zemní plyny.

O tunguském meteoritu bylo zveřejněno více než tisíc vědeckých pojednání. Přes všechny nové údaje a hypotézy se vědci neshodují ani v tom, jaký původ těleso mělo, jak bylo veliké a kde vlastně explodovalo. Zda na zemi nebo v atmosféře v jaké výšce a zda to vůbec bylo vesmírné těleso – meteorit, asteroid nebo část komety nebo zda příčiny tunguské záhady je třeba hledat úplně jinde.           (ter)

http://www.stoplus.cz/