Kdo je Online

Právě přítomno: 35 hostů a žádný člen

2186272
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
147
1061
4875
965876
26917
36429
2186272

Your IP: 54.198.134.32
2017-11-23 05:13

 

 

 

 

Cesta k neviditelnosti,

aneb

zmizíme na přání?

 

 

 

 

 

Milan Koukal (19. 09. 2007)

Hodný král Hyacint i proradný čaroděj 2. kategorie Rumburak ze seriálu Arabela, právě tak jako Harry Potter a jeho spolužáci ze školy čar a kouzel v Bradavicích či hrdinové Star Trek už ztratili pohádkovou výsadu oblékat plášť, který je rázem zneviditelní. Tým amerických a britských odborníků obdobný plášť nedávno předvedl, čímž učinil opravdu historický krok na cestě k neviditelnosti.

Objevují se nové možnosti, o jakých se expertům ani nesnilo v době, kdy k obloze premiérově vzlétlo „neviditelné“ letadlo s technologií stealth. Navíc u těchto typů letounů to se skutečnou trvalou neviditelností není zase tak horké.

 

Zlom přinesl lom světla

Každý z nás si mezi smysly nejvíc váží sluchu a zraku. Umíte si představit, že musíte žít ve světě, ze kterého nevidíte rozmanité tvary předmětů, přepestré barvy?

Vnější spásonosné světlo vstupuje do soukromí oka přes průhlednou vnější krycí vrstvu zvanou rohovka, aby pak zornicí – otvorem v duhovce průhledným rosolovitým sklivcem dopadlo na zakřivenou sítnici. Ta pokrývá vnitřní povrch zadní části oka a je bohatá miliony nervových buněk (tyčinek a čípků), které vnímají různý jas a barvu světla. Buňky svižně signály předávají zrakovým nervem do mozku, který si na tvorbu zrakového vjemu vyhradil čtvrtinu objemu. Obraz dopadající na sítnici je sice stranově převrácen, ovšem všeuměl mozek si ho sám převede do správné polohy.

 

Co je to vlastně světlo?

Elektromagnetické vlny! Samotná délka světelných vln se udává v řádu desetitisícin milimetru, takže se do jediného milimetru vejde 1000 až 10 000 vlnových délek světelného záření podle barvy viditelného světla. Nejkratší vlnovou délku má barva fialová, opačnou stranu spektra si obsadila červená. Jejich „délka“ je mezi 0,35 – 0,76 mikrometru – čili 0,00035 mm – 0,00076 mm. (Některé zdroje uvádějí vlnové délky 397 – 723 nanometru – nm). A právě této vlnové délce se přizpůsobily naše oči.

Přibližme si to názorně: Jestliže se díváme na nějaký objekt, odráží se od něj světlo do sítnice, kde se mění na elektrické signály putující do mozku.

Možná bychom se tedy teoreticky stali neviditelní, kdybychom se důkladně od paty až po poslední vlas zakryli zvláštní tkaninou, která světlo odráží co nejméně, v optimálním případě ho nemá ráda vůbec. Samozřejmě bychom nezanedbávali poznatky o lomu světla. Jeden z nich můžeme vidět při tzv. refrakci doslova na vlastní oči, když do čisté vody ponoříme nějaký předmět, třeba tužku. V místě vstupu z řídkého vzduchu do hustší vody vypadá jako zlomený. Jde o jeden z optických klamů.

 

Vědci „ušili“ neviditelný plášť

Tento princip také využili výzkumníci z Duke University v Severní Karolině (USA) a londýnské vysoké školy Imperial College. Jak? Malý měděný váleček obklopili mnohovrstevným obalem o vnějším průměru 30 centimetrů. Potom k němu v jedné rovině vypouštěli mikrovlny, tedy elektromagnetické záření kmitající rychlostí 300 miliónů až 300 miliard kmitů za vteřinu (s milimetrovou až decimetrovou vlnovou délkou), které využívají radiolokátory (radary).

„Je to jako fata morgana, kde teplo způsobuje ohýbání světelných paprsků a zahalí tak cestu před vámi za obraz oblohy. Sestrojili jsme takový umělý přelud, který bude moci schovat předmět od potenciálních pozorovatelů ve všech směrech," prohlásil designér „neviditelného pláště“ David Schurig.

Při prvním pokusu vědci vytvořili plášť, který zabraňuje tomu, aby ho detekovaly mikrovlny. Stejně jako světelné a radarové vlny, rovněž mikrovlny se odrazí od objektu, čímž ho učiní viditelným pro vyhledávací zařízení. Nová metoda pro zneviditelnění objektů se však liší od té, kterou využívají některé stroje moderního letectva.

<!--[if !vml]-->

<!--[endif]-->

 

 

Jako když voda obtéká kámen

Podstatou zkoumaného principu je tedy předmět přikrýt speciálním obalem. Světelné (či jiné) paprsky se od obalu neodrazí, nýbrž se zdeformují, projdou jeho vrstvami podél skrytého předmětu, a pak se vrátí do své původní dráhy.

„Je to podobné, jako když voda obtéká hladký kámen, který jí stojí v cestě," popsal dění výzkumník David Schurig z Dukeovy univerzity. Člověk, který by takovou vodu pozoroval o kousek dál, by z ní vůbec nijak nezjistil, že se krátce předtím setkala s kamenem.
Mikrovlny procházejí pláštěm, deformují se, ale od objektu ukrytého vevnitř se neodrazí. Základem vidění je, že se od předmětu odráží světlo, které pak zachytí lidské oko. Pokud se tedy světelné záření od věci neodrazí, ale „obteče" ji, nemůžeme ji zahlédnout. Totéž platí pro vlny z radaru: Když objekt obejdou a nevrátí se zpět, radar ho nemůže zjistit.
Pokud bychom se tedy dívali na objekt, který stojí před stěnou, ale je přikryt neviditelným obalem, viděli bychom stěnu, ale nikoli zkoumaný předmět, který by se nacházel mezi ní a pozorovatelem.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

Zbývá vychytat pár much

Teoreticky tento fenomén vypočítal John Pendry z londýnské vysoké školy Imperial College společně s kolegy z americké Dukeovy univerzity. Princip ověřili zatím jen v oblasti mikrovln, tedy radarového záření. Navíc jen v jedné rovině, nikoli v celém trojrozměrném prostoru. Co však není, má brzy být. Neviditelný obal zatím vždy po sobě zanechal v mikrovlnách stopu, někdy menší, jindy větší.

Zneviditelnění měděného válečku se povedlo pouhých pět měsíců poté, kdy Schurig a jeho kolegové svou teorii zneviditelňování představili. V americkém prestižním odborném  magazínu Science spoluautor pláště David R. Smith přiznal: „Dělali jsme svou práci velmi rychle a to vedlo k tomu, že není plášť zcela optimální Víme, jak vytvořit daleko lepší."
K tomuto přiznání ho vedla skutečnost, že dosud lze plášť s vloženým předmětem objevit. Poněkud přitaženo za vlasy, je to něco obdobného, jako když půjdete v neviditelném plášti a užaslí lidé uvidí, jak si kolem nich vykračuje samotinká noha či její část.

Smith upřesnil: „První fungující plášť pracoval pouze ve dvou dimenzích a vytvářel slabý stín.." Nyní chtějí převést plášť do trojrozměrného světa a odstranit jakýkoliv stín. „Plášť snižuje odraz světla od objektu a stejně tak i jeho stínu, čímž znemožňuje objevení objektu," prozradil Smith.

V ideální situaci by plášť i s jakýmkoli předmětem byl zcela neviditelný. Pozorovatel by tedy vnímal pouze to, co se nachází za pláštěm a neměl by ani pojmout podezření, že skrytý předmět existuje. Zatím se plášť nachází ve fázi, kdy pozorující člověk vidí pozadí za pláštěm tmavěji než okolí.

 

Vojáci zavětřili

Samozřejmě tento převratný objev velmi zaujal i vojenské pány. Na financování tohoto výzkumu se podílejí. Vždyť s pomocí velkého obalu  by mohli skrýt svá letadla a vozidla. Má to však určité mouchy- ukrytý objekt by byl zcela odcloněný od okolního světa, takže by jeho posádka nijak neviděla ven. Stroj by se tedy mohl pohybovat pouze po předem naprogramované dráze, bez ohledu na dění v okolí, což by mohlo být pro členy posádky nebezpečné.

Nicméně by tímto způsobem šlo ukrývat vojenský materiál nebo celé budovy.A to by se hodilo třeba i civilním architektům, kteří by takto mohli zamaskovat některé potřebné, ale oku neladící části domů. Výzkum je v začátcích, takže až za několik let se ukáže, jestli se takovéto plány naplní.

Nové experimenty s prvním světovým „zahalujícím“ zařízením ukazují cestu, která by mohla směřovat k vývoji pláště umožňujícího skrýt celého člověka. Podle experta Schuriga není vyrobení podobného pláště ani v nejmenším nemožné, z technického hlediska však prý půjde o obrovskou výzvu. Nu, uvidíme!

 

Verne se tentokrát zmýlil

 

Jako příslovečná červená nit se dějinami lidského rodu vinou snové představy o neviditelnosti. Této problematice zasvětil mnoho času a úvah mj. už řecký filozof Platón čtyři století před začátkem novověku. Zvláště v bájích a pohádkách se bělovousí staříci bažící po voňavých máminých buchtách či alespoň skrojku chleba, královny víl i jiné postavičky objevují a mizí jak na běžícím pásu. Krásu neviditelnosti neopomenul mj. ani Jules Verne. Připomeňme román Tajemství Wilhelma Storitze. V něm synek zhořeleckého mistra alchymie rád pije z modré láhve řídkou žlutou tekutinu. Látka vstřebaná živým organismem měnila povahu světla. Jak? Záření viditelných délek převáděla na neviditelné, takže neviditelný pro lidský zrak byl i člověk, jenž se látky napil. Po průchodu organismem se zase délka mění do původního stavu. Odborníci však upozorňují, že tentokrát se spisovatel, jehož mnohé sny moderní doba proměnila ve skutečnost, dost pletl. Všichni tvorové s očima vidí díky světelným paprskům přes čočku na sítnici oka. Pokud však má být člověk úplně neviditelný, nebude mít ani oči, takže světlo musí procházet skrz něj jako občasný světelný paprsek mlhou. Byl by tedy jako totálně slepý!

 

 

Prim hrají kouzelné metamateriály

 

Bylo by nošením sov do Atén dalekosáhle zdůvodňovat, že nejdůležitější je složení krycího obalu. Reprezentují ho tzv. metamateriály - uměle vytvořené hmoty, které díky své struktuře získávají neobvyklé elektrické a magnetické vlastnosti.

Světlo neodrážejí, ale ani neabsorbují. Stavební prvky jejich povrchu jsou menší než vlnová délka záření, se kterým reagují. V tomto případě výzkumníci využili směs kovových materiálů, keramiky, teflonu a vláknových kompozitů.

Při pokusu v laboratořích připomínali vědci pohádkovou Chytrou horákyni. To, co nazývali „neviditelným pláštěm“ bylo vlastně deset prstenců z tenkých pásů metamateriálu tvořeného optickými vlákny a měděnými cylindry. Takový objekt se dokázal skrýt před mikrovlnným zářením, které pouhým okem nevidíme.

V budoucnu chtějí výzkumníci vyvinout i metamateriály, které budou odvádět také další typy záření, včetně viditelného světla. Zatím není jasné, zda dokážou dosáhnout všeho najednou. Tedy vytvořit objekt, který bude současně neviditelný v běžném světle, v radarových vlnách i třeba v infračerveném záření. Není to jako když šikovná žena uplete svetr. Optimistický prof. Pendry však předpokládá, že se podaří vytvořit plášť z metamateriálů, kterými půjde obalit bojové letadlo nebo tank. „Nemůžete ale chtít, aby neviditelný plášť byl příliš tenký. Nebude to nic, co by kolem vás vlálo ve větru," připomněl. Předpovídá, že půjde o pevnou konstrukci.

 

Tajemství peleríny Harryho Pottera

Poněkud jinými cestami k dosažení neviditelnosti se vydali Japonci. Vsadili na metamateriály, které připomínají bezpečnostní reflexní nášivky užívané na školních brašnách, oděvech apod. Jak mnozí čtenáři z vlastní zkušenosti vědí, výborně odrážejí světlo bez ohledu na to z jakého směru na ně dopadá. Celá záhada je v tom, že určitý předmět (ale třeba i člověka) pokryjeme podobným metamateriálem. Tak se z něj stane jakési tvarované projekční plátno, na kterém se věrně odráží okolí. V něm se důkladně zahalený předmět lidským očím ztrácí.

Poněkud složitější způsob zkouší  prof. Sasumo Tachi. Princip je zdánlivě jednoduchý – na objektu nesoucím optické zařízení se promítá obraz, který se nachází za ním. Tím se docílí přehlednost, respektive určitá neviditelnost. V praxi by se to prý dalo využít mj. i při operaci, kdy by lékař přes svoje prsty viděl do těla pacienta. Také piloti by při přistávání viděli zemi přímo pod sebou , takže by se mohli lépe orientovat.

Nejnověji experimentátoři zkoušejí speciální tkaniny, ve kterých jsou nitě měnící barvu téměř jako chameleon, takže se přizpůsobují prostředí. Jedničkou je firma International Fashion Machines, která užívá zvláštní nitě pokryté elektroluminiscenční barvou.

Kupodivu, ani odborníci nemohou jednoznačně říci, jakou pelerínu na sebe obléká Harry Potter. Jedna skupina tvrdí, že plášť propouští světlo pouze z jedné strany. Tak sice nevidíme Harryho oči, ale on sám vidí. Oponenti argumentují, že pod kabátem, který by byl „neviditelný“ z obou stran, by sice čaroděje z Bradavic nikdo nezahlédl, ale současně by zase on neviděl ani ň.

 

Neviditelné letouny nemají rády radary

 

Už několik desítek let se dozvídáme o údajných záhadách spojených s „neviditelnými“ vojenskými letouny. Při  jejich konstrukci tvůrci aplikují soubor technologií a dovedností, všeobecně nazývaných „stealth technology“ či nově„low observable technology“.

Stealth v angličtině znamená kradmý, či tajně jednající, rusky se označují za „nevidimky“.
Ani nepřekvapí, že jakoukoliv neviditelnost má vždy ráda armáda . Ať už se jedná o vojáky, obrněnou techniku, lodě a zejména nejmodernější letouny. Různé formy maskování jí už nestačí.

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

První byla nestvůra

U létajících strojů nelze uvažovat o tom, že budou opravdu zcela neviditelné, ale mají co nejdokonaleji poplést radiolokátory (radary). Skutečností je, že mohutné letadlo vážící 23 tun se na monitoru radaru zobrazí jako obrysy srovnatelné s nevelkým ptačím hejnem. Zásluhu na tom má zmíněný souboru postupů a technologie stealth.. Touží po tom, aby se co nejvíce snížil radarový odraz letounu, elektromagnetické vyzařování přístrojů i agregátů na palubě. Za tím nepokulhává ani snaha o snížení tepelného (infračerveného) vyzařování, omezení snížení hluku a odstranění kondenzační stopy (bílé pruhy).

Mezi těmito opatřeními dominuje snaha snížit odraz radarových vln a pohltit přicházející energii.

Přísné embargo na informace o stealthech americké úřady uvolnily až v roce 1988. Ministerstvo obrany USA tehdy zveřejnilo první fotografii stíhačky F.117A typu stealth. Mnozí laici se podivili, jak něco podobného může vůbec létat. Šokoval je především tvar, který přirovnávali k nestvůře. Na rozdíl od obvyklých aerodynamických tvarů totiž tyto letouny mají pečlivě tvarovaný povrch - složený z jednotlivých rovných ploch, panelů, trojúhelníčků a mnohoúhelníků. Mají odklánět signál pryč od radaru, který se ho snaží zachytit. Konstrukce tzv. neviditelných letounů se snaží výrazně zmenšit jejich vizuální, radarový, tepelný a akustický obraz. Na povrchu nesmí být žádné výstupky či naopak prohloubeniny.

 

Při letu mění zbarvení

Proto se nyní údajně vyvíjejí „průhledná“ letadla. Americký Pentagon v roce 1995 potvrdil uskutečňování dvou tajných projektů vývoje letadel s pevným křídlem. Nové poznatky by se daly využít i na malých bezpilotních letounech, které slouží hlavně ke špionáži.

Novinkou má být tzv. „chytrý“ potahový materiál na principu tekutých krystalů, který je napájen z elektrického zdroje o napětí 24 V. Kromě toho, že by dával co nejmenší šanci na rande se zvědavým radarovými vlnami, má umět velmi rychle měnit povrchovou barvu potahu. Pozorovateli by tak stroj splynul při letu s měnícím se pozadím. Při pohledu shora proti zemi bude mít tedy zbarvení jako terén pod ním. A naopak - když se budeme dívat zdola, ani ho neuvidíme, protože spodní část má mít barvu shodnou s oblohou.

Tady se Američané velice poučili ze zkušeností kolem zabarvení „neviditelného“ dědečka – letounů F 117A Nighthawk, které měly tmavou barvu. Ta se jim při válce v Perském zálivu osvědčila jako výborná ochrana proti dotěrným radarovým vlnám a při letech v noci. Horší to bylo při ojedinělých akcích ve dne, protože jejich tmavost se stávala ideálním cílem v průzračném pouštním vzduchu, kdy je protivníci mohli opticky sledovat na vzdálenost až 15 km! Však také jeden F 117 skončil tragicky při bombardování bývalé Jugoslávie roku 1999. Nakonec létaly jen pod rouškou noci, kdy svrhávaly laserem řízené bomby. Dnes už  tento letoun, posádkami nazývaný „ kolébající se skřítek“(Wobblin Goblin) po 25 letech služby nelétá.

Něco obdobného se týká i nejdražšího letadla - bombardéru B-2 Spirit; jeden stroj stojí přes dvě miliardy dolarů, tedy víc jak 40 miliard korun. Když už musí letět ve dne, využívají se další možnosti k jeho „zneviditelnění: Není vojenským tajemstvím, že do spalin B - 2 se vstřikuje kyselina chlorofluorosulfirická, aby zabránila vzniku kondenzačních stop. Tyto bílé čáry, které vídáme na modrém nebi za vysoko letícím letadlem by tak jistě odhalil i žák první třídy.

 

Když selže počítač, posádka mizí

Nový stealth letoun The Birth of Pray z dílny Phantom Works má i systém aktivní kamufláže. O tu se starají panely, které snižují viditelnost ve viditelné části spektra, resp. mění barvu či jas. Tak se objevuje první technický pokus o skutečnou optickou neviditelnost. Takové letouny se dají využívat při bojových akcích už i ve dne. Zmíněný vzdušný stroj má také další primát- ruční řízení lidským pilotem, bez nutnosti počítače. Až dosud „neviditelné“ letouny musely mít automatické řízení. Byly totiž vzhledem ke svému tvaru nestabilní a stabilitu v letu zajišťuje systém AFCS správnými výchylkami řídících ploch ve správnou dobu. Zásahy musí být velmi rychlé, ale přitom citlivé a vhodně volené. Člověk takové přesné zásahy nezvládne. Když počítač (tzv. AFCS Computer) měl problémy, musela posádka stroj za miliony dolarů spěšně opustit!.

Nutno dodat, že „nevidimky“ vyvíjejí také Rusové. Technologie stealth není tabu ani pro letecké konstruktéry v Číně (mj. těžký bitevní bombardér JH-7) a v Indii (nová generace středních bojových letounů – MCA). Pilně se „zneviditelňuje“ i ve vyspělých evropských zemích. Němci svoje „neviditelné“ letadlo kupodivu nazvali Lampyridae, což znamená světluškovití (jedna z čeledi brouků, kam patří i světlušky).

 

Radarům vládla naše TAMARA

 

Radiolokátor (radar) vysílá signály – druh elektromagnetického záření, které má nižší frekvenci než televizní či radiový signál, ale vyšší frekvenci než má viditelné světlo či infračervené záření. Elektromagnetické vlnění se skládá ze dvou součástí – elektrického a magnetického pole, která jsou vůči sobě otočena o 90 °. Jejich hodnoty rychle oscilují od jednoho maxima přes nulu až k druhému maximu v opačném směru a zpět k nule. Celý proces oscilace se stále opakuje.

 

Pokud vlny při své cestě narazí na nějakou překážku, odrážejí se zpět a zjištění se projeví na monitoru. Tak lze přesně rozlišovat rozmanité předměty – letadla, lodě apod.

 

Už za 2. světové války se Němci snažili, aby se jejich letouny neobjevovaly na radarech protivníka. Bratři Hortenové vymysleli proudové stíhací létající křídlo vyrobené hlavně ze dřeva. Předpokládali, že dřevěné uhlí pohltí značnou část radarových vln a tím zmenší radarový odraz letadla. K „oslepení radarových očí“ se už tehdy hojně využívaly tzv. dipólové odražeče v podobě četných tenkých hliníkových pásků shazovaných z letadel.

 

Po skončení války zažily radiolokátory velký rozmach. U většiny současných radarů senzory zachycující odezvu používají stejnou anténu, kterou se vysílá do prostoru ozařující signál. Při pátrání se používá pouze záření, které se vrací přímo k radaru. Záření šikovně přesměrované (např. zařízením na letounu) jinam, tak anténa nezachytí. Aktivní radar také „nevidí´“ za roh, za vysokou horu či mu uniká třeba vrtulník či řízené střely letící nízko nad terénem. Tady hraje prim myšlenka umístit výkonný radar na letadlo. V praxi to předvádí americký obří letoun AWACS.

 

Narozdíl od těchto tzv. aktivních radarů, které vyzařují vlny, se hitem stal tzv. pasivní systém TAMARA (VĚRA) vyráběná v tehdejším Československu. Nijak se navenek neprojevovala žádným vyzařováním; její snímače jen pohodově čekaly až k nim dorazí rozmanité nemaskované signály, které kolem sebe přirozeně šíří různé objekty.

 

 

Nanotechnologie není popelkou

 

U letadel, která nevyužívají drahou technologii steatlth, se nyní alespoň používají materiály a nátěry snižující odrazivost, pohlcující záření - tzv. RAM (= Radar Absorbent Materials). Výhodou je, že se dají použít na každé, již postavené, letadlo. To údajně využívá i ruské vojenské letectvo; má však jiný trumf - tzv. technologii plazma-stealth. Princip: do proudícího vzduchu kolem letounu se pouští plazma, která „zabalí“ povrch stroje do jakési plazmové klece, neodrážející radarové vlny tak jako běžné letadlo. Nezapomíná se ani na nanotechnologie. Prosakují zprávy o tzv. sendvičovém anténním poli (SAP), kde jsou důležité dipóly z nanotrubek. Z nich se dá vytvořit kombinéza, která zajistí neprůhlednost. SAP se dá využívat i na překrytí povrchu letounů. Po dopadu elektromagnetické vlny na povrch SAP tuto vlnu detekuje, určí frekvenci a fázi a vyšle vlnu, která odpovídá odražené vlně, ovšem s fází posunutou o 180°. Složením skutečné odražené vlny a vlny vyslané díky  SAP, se teoreticky vše navzájem vyruší anebo dojde k aktivní minimalizaci odražených radarových vln. Snem je „SAP-steath fólie“, která by se na jakékoli letadlo nalepila, připojila k počítači a zdroji napětí. Světě div se: Z původně viditelného letounu by se rázem stal opravdu „neviditelný“. A co víc: SAP – fólie by nefungovala pouze jenom k aktivnímu rušení  dopadajících elektromagnetických vln z radarů, ale posloužila by jako přijímač. Celý povrch letounu by se proměnil v pasivní radar (jako naše TAMARA) s velkým dosahem.

 

Fólie by se uplatnila i jinde než jen v armádě –např. na sloupcích karosérie automobilů, aby se zmenšily nebezpečné tzv. řidičovy mrtvé úhly.

 

 

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

Příroda zůstává učitelkou

 

To, čeho se snaží dosáhnou vědci, ovládá už po miliony let příroda. Důkazem jsou mimikry neboli mimetické jevy.

Příslovečnou je kamufláž chameleóna, který mění barvy podle potřeby. Mnoho živočichů dokáže dokonale splynout s prostředím; potvrdí vám to třeba luční kobylka. Ryba Octopus cyanea se barvou přizpůsobí písku,nad kterým se zrovna nachází. Mistry efektů jsou také ryby stříbrnáci. Mnoho kožešinových zvířat mění zbarvení kožíšků podle sezóny. Jiné druhy živočichů připomínají lístky, větvičky, květy, had někdy i klacek..

 

Filadelfský experiment šokoval!

Podobně jako laikům přináší vzrušení, mnohdy i příjemné mrazení v zádech, povídání o tajemných UFO, ani pro renomované vědce není podobný jev neznámý. Stačí k tomu  zmínka o Filadelfském experimentu.

Šlo o projekt amerického válečného námořnictva, které chtělo mít za 2. světové války novou - a to velmi účinnou - „zbraň". Tou se mělo stát pro radar „neviditelné“ plavidlo. Byl vybrán eskortní torpédoborec USS Eldridge s vojenským číslem DE 173, spuštěný na vodu 25.7. 1943. Nikdo z posádky netušil, že se stane pokusným králíkem při jednom z nejzáhadnějších vojenských experimentů.

 

Hlavu propůjčil Einstein i Tesla

Historie experimentování s lákavou neviditelností však začala v Institute for Advanced Study (Institut pokrokových výzkumů) v Princetownu již v roce 1933. Po rozšíření úkolu se ředitelem stal slavný americký technik Nikola Tesla (1856 – 1943). Psal se rok 1936, když se uskutečnil první pokus; byl částečně úspěšný. Druhý experiment se datoval do roku 1940, kdy se „neviditelnou“ stala loď v brooklynském přístavu. Ani tehdy na palubě nebyli lidé. Celý projekt dostal název Rainbow (Duha).

Když 7. 12. 1941 Japonci zákeřně napadli americkou námořní základnu v Pearl Harbouru, začala  neúprosná válka na moři, kde zpočátku bodovali sebevědomí Japonci. Američané však nechtěli hrát druhé housle. Filadelfský experiment se tedy v roce 1942 dostal plně pod křídla armády. Na projektu v období let 1943 – 1944 pracoval i Albert Einstein. Uplatnil zde v praxi svou unitární teorii pole., o které později sám přiznal, že je nekompletní. Armáda však podle této teorie vypracovala metodu vychylování světla o 10%. Podle teoretiků záhad tak došlo při experimentu k rozkmitání prostoru, nestabilnímu energetickému poli vyššího řádu a otevření tunelu na pomezí paradimenziální hranice. Námořnictvo samozřejmě všechno ututlalo, palubní deník zmizel, údaje o pohybu lodi byly zfalšovány a z archivů místních časopisů se ztratily články o celé akci.

 

 

Neviditelnost je dost zaskočila!

Známý badatel Zdeněk Hák o cílech experimentu uvádí, že původně mělo jít o vytvoření elektromagnetického pole ke zneškodňování magnetických min a torpéd (asi prostřednictvím jejich zapalovačů). Potom se náhle zadání výrazně změnilo: „Veškeré úsilí bylo soustředěno na myšlenku vytvořit abnormálně silné elektromagnetické pole sahající do vzdálenosti cca 35 metrů nikoliv ve vodě, nýbrž ve vzduchu. Výsledným efektem takto vzniklé ionizace vzduchu měla být jakási jemná mlha zahalující loď. V tomto umělém ‚oblaku‘ ionizovaného vzduchu mělo dojít k rozptýlení radarových paprsků protivníkových radiolokátorů tak, aby místo kontury chráněného objektu se na stínítku cizího radaru objevila nic neříkající rozmazaná skvrna.“

Někteří experti se zmiňují o jakési „elektromagnetické lahvi“ či slupce, která by elektromagnetické vlny nepřátelského radaru pohltila, takže by se nemohly od lodi odrazit a označit ji tak na stínítku protivníkova radaru.

Zdeněk Žák na základě dlouhodobého odborného pátrání upřesňuje: „Vyvrcholením celého experimentu pak měl být pokus o vychýlení z dráhy nikoliv útočníkova torpéda či radarových paprsků, ale proudu fotonů, tedy světla. To mělo loď jakoby ‚obtékat‘, čímž by se pro okolní svět stala jakoby neviditelnou.“

Co z toho plyne? Taková neviditelnost by americkým lodím v Tichomoří získala výraznou převahu, protože by nepozorovaně dopluly až k japonskému pobřeží a odtud pohodlně ostřelovaly pobřežní města. A nejen to – získání radarové neviditelnosti a posléze i optické neviditelnosti se v budoucnu mělo využít nejen v případě válečných plavidel, ale i velkých obchodních lodí.

Silné elektromagnetické pole obklopující loď mělo odchylovat mikrovlnné radarové záření i světelné fotony. K experimentu bylo údajně použito na obou pólech zploštěného centrálního rotujícího elektromagnetického pole sféroidálního tvaru. Vysílaná frekvence byla kritická, při které dochází k vzájemnému působení s pátým rozměrem (změna směru a rychlosti toku času).

 

Naděje se mísila s tragédií

Filadelfský experiment se uskutečnil 12. srpna 1943 v devět dopoledne za přítomnosti kompletní posádky. První minutu viděli pozorovatelé loď přes tajemnou zelenkavou mlhu. Poté náhle ztratili radiové spojení a loď zmizela. Objevila se v přístavu Norfolk-Newport v Porthsmouth (vzdáleném 610 km od místa experimentu). Ovšem již o čtyři hodiny později se loď vrátila do filadelfského přístavu. Některé části měla poškozeny, jiné dokonce úplně chyběly.

Nejděsivější však byl dopad silového pole na námořníky – většina z nich byla trvale postižena fyzicky či duševně. Torpédoborec byl prý po pokusu náhle lehčí o několik stovek tun. Experiment se vymkl výzkumníkům z rukou. Místo plánované elektronické kamufláže údajně došlo k náhodnému přenosu plavidla i s posádkou z jednoho místa na druhé a pak zpět. Někteří svědci se zapřísahali, že torpédoborec se prý začal střídavě objevovat a mizet z jednoho časového horizontu do druhého – jak do minulosti, tak i budoucnosti.

V říjnu 1943 námořnictvo uskutečnilo ještě jeden pokus. Po tragických zkušenostech naštěstí již bez lidí na palubě. Loď zůstala loď 15-20 minut neviditelná, ale po znovuobjevení byla značně poničena. Silné magnetické pole totiž mohlo působit jako obří mikrovlnná trouba. Proto byly další experimenty zastaveny.

Dnes už je vědecky dokázáno, že silné elektromagnetické pole při delším působení negativně působí nejen na lidský mozek a různě životně důležité pochody, ale může měnit i genetickou strukturu.

O tomto experimentu vyšly desítky knih, vznikl sci fi film. Pesimisté - jako světoznámý vědec dr. Jiří Grygar - však tvrdí, že to všechno je vlastně nesmysl!.


Více se dozvíte:

R: Doug, Neviditelné vojenské letouny, Svojtka a Co, 2005

Z.Hák, Zmizení torpédoborce Eldridge aneb Elektromagnetické pole a vojenství, Fortprint,2002
J. Novák, Záhady oceánu, Impresoplus1994

http://www.vojsko.net/index.php?clanekĺetecka/stealth
http://www.nanotech.wz.cz

 

 

Námořníci se proměnili v trosky

 

Filadelfský experiment tvrdě zasáhl do mnoha lidských osudů. Očití svědci tvrdili, že paluba byla pokryta ohořelými mrtvolami námořníků. Mnozí z těch, kteří kritickou chvíli přežili, zešíleli a v plamenech běhali po palubě. Dva členové posádky prý byli polovinou těla jakoby „zapuštěni“ do ocelové (!) paluby. Další měl ruce doslova vrostlé do ocelových plátů a záchranáři mu je museli amputovat. Molekuly nešťastníků se mísily s molekulami konstrukce lodi! Někteří úplně zmizeli! Nesmírně silné magnetické pole negativně zasáhlo zrak i jiné smysly. Četní postižení skončili v psychiatrických léčebnách; lékařům vyprávěli o svém putování do jiného časoprostoru, kde se údajně setkali s neznámými bytostmi. Jeden námořník před zraky manželky, dvou dětí a páru přátel prošel zdí svého domu a už ho nikdo nikdy neviděl. Nejznámější je náhlé a naprosto nevysvětlitelné „zhmotnění“ tří členů pokusné posádky o prvním adventním večeru roku 1943 v restauraci Medan na filadelfském předměstí: Objednali si drink, který však nestačili vypít – a před očima desítkami lidí opět zmizeli jako duchové, aniž by šli dveřmi. Jakoby se  „vypařili"!

 

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

 

 

 

Dá se vyrobit plášť neviditelnosti?
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->

Petra Soukupová (18. 08. 2006)

Dokonalé maskování, jež doposud měla své místo pouze v science fiction, se zřejmě již brzy přestěhuje na stránky technologických učebnic.

Obraz světa kolem nás vidíme díky tomu, že jeho součásti mění směr i složení dopadajícího světelného záření. Část paprsků, propustí dál, část pohltí a přemění na tepelnou energii a část jich pod jiným úhlem odrazí zpět do prostoru. Britští optičtí experti z Imperial College of London pod vedením Johna Pendryho přišli nyní s metodou na výrobu materiálu, který dokáže veškeré dopadající světlo přesměrovat za sebe. Díky takovému „obtékání světla“ se pak předmět ukrytý pod touto látkou stává zcela neviditelným. Nevrhá dokonce ani žádný stín.

 

Dálnice pro fotony

Již v minulosti padlo několik návrhů, jak vyrobit neviditelný materiál. Jedna z takových teorií uvažovala o přesném stanovení optických vlastností určitého předmětu. Předmět by se zakryl materiálem, který by tyto vlastnosti negoval. Lze si to představit jako soustavu zrcadel, která by odražené světlo lámala zpět do původního směru.

Tato myšlenka však měla několik nepříjemných úskalí. Například nepočítala s pohlcenou částí světla, ale hlavně by bylo zapotřebí takovou úpravu složitě provádět u objektů různých tvarů pokaždé jinak.

Plášť podle Pedryho návrhu by naopak dokázal schovat jakýkoli předmět bez ohledu na jeho tvar. Britští vědci vycházejí z vlastností tzv. metamateriálů, tedy kovových elektronických kompozitních materiálů, jejichž strukturu lze uspořádat tak, aby jimi mohlo procházet světlo podle přesně daných podmínek. Průchod paprsku lze nastavovat díky tomu, že takové látky dokáží ovlivňovat vztahy mezi elektrickým a magnetickým polem a směrem toku záření.

„Právě jsme dospěli do fáze, kdy přesně víme, jaké vlastnosti musí náš metamateriál mít,“ říká k tomu Pendry. „Teď už stačí jen tyto vlastnosti přesně do puntíku dostat do skutečné látky“.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

Ošklivé neuvidíme

Může se zdát, že od teorie k praxi bude ještě dlouhá cesta, nicméně vědci si věří a slibují vyvinout požadovaný metamateriál v průběhu příštího desetiletí. K takovému optimismu je vede mimo jiné skutečnost, že podobnou látku se jim už vyrobit podařilo. Jednalo se však o materiál, který dokázal „přesměrovávat“ záření jen s větší vlnovou délkou, než má viditelné spektrum. Lidské oko je sice nezaznamená, ale právě takové elektromagnetické záření dokáží zachytit radary.

Vcelku se tedy nabízí, že Pedryho látka, kterou slibuje vyrobit do 18 měsíců, najde uplatnění především ve vojenství, kde by posloužila pro maskování před radary.

Ke „zkrocení“ krátkovlnných paprsků, které jsme schopni vidět, je zapotřebí vyvinout podobný kompozit (složený materiál), nicméně s nanostrukturními rysy. U nich je ovšem přesné nastavení optických vlastností mnohem obtížnější záležitostí.

Pokud by se záměr skutečně zdařil, našel by kromě vojenství a tajných služeb uplatnění i v běžném životě. Uvažuje se například o „zahalení“ nevzhledných budov, namísto nichž bychom viděli jen krajinu za nimi.

 

Neviditelnost i bez metamateriálů

 

V roce 2003 představil japonský vědec Susumu Tachi svůj plášť neviditelnosti založený na aktivní kamufláži. Ta probíhá tak, že několik miniaturních kamer snímá pozadí objektu a získaný obraz je ihned promítán na povrch zakrývaného předmětu. Efekt nicméně není stoprocentní a svému účelu dobře poslouží pouze u pomalu se pohybujících objektů, případně v nepříliš členitém prostředí.

Japonec sice postup předváděl u kabátu, nicméně záhy poté se objevila i neviditelná sukně a za několik měsíců i průhledná zeď. U nehybných rovných objektů je však využití „videokamufláže“ zbytečně složitou záležitostí. Stačilo by místo kamer využít šikovně rozmístěné soustavy zrcadel.

 

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

 

 

 

Jak vyrobit plášť neviditelnosti
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->

Petra Soukupová (26. 05. 2006)

Britští optičtí experti mají na papíře plán na materiál, který dokáže před lidským zrakem ukrýt jakýkoli předmět.

John Pendry z Imperial College London vychází z faktu, že materiály s abnormálními optickými vlastnostmi známé jako metamateriály mohou způsobit, aby světlo namísto odrážení se objektu kolem něj procházelo. To znamená, že se předmět zahalený takovou látkou stane pro lidské oko neviditelným. Metamateriály jsou kompozitní kovové materiály, jejichž strukturu lze uspořádat tak, aby jimy procházelo světlo. Dosahují toho ovlivňováním vztahů mezi elektrickým polem, magnetickým polem a směrem toku záření. Pedryho tým v současnosti už s materiálem, který takto dokáže přesměrovat paprsky, pracuje, nicméně zatím se to týká jen záření s větší vlnovou délkou, než jaké je lidské oko schopné zachytit. Pro záření s menší vlnovou délkou je zapotřebí vyvinout nanostrukturní metamateriál, u kterého je však přesné nastavení optických vlastností mnohem obtížnější záležitostí. Pedry přesto věří, že se mu takovou látku podaří vyvinou v průběhu příštího desetiletí.

 

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

 

Převzato:  http://21stoleti.cz/

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.