Kdo je Online

Právě přítomno: 28 hostů a žádný člen

2143719
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
198
1327
7424
921474
20793
29660
2143719

Your IP: 54.166.199.178
2017-10-21 03:19

 

 

 

Malý úvod do problematiky

geopatogenních zón

 

 

 

 

Dr. Patrick MacManaway a Dr. Roger Melhuish

 

 

 

 

 

Co jsou geopatogenní zóny (GPZ)?

 

 

Geopatický stres je přirozený jev, který působí v jistých místech a může být škodlivý pro naše zdraví. Vyskytuje se v místech nepravidelností v zemském magnetickém poli, které mohou být způsobeny proudy podzemní vody, geologickými zlomy, důlními pracemi, podzemními dutinami a dalšími příčinami. Těmto místům se obecně říká geopatogenní zóny (GPZ).

 

V závislosti na jeho zdroji, geopatický stres se může projevovat jako liniový, nebo jako nepravidelná zóna nebo bazén.

 


 

Zlomová linie a podzemní voda způsobují geopatogenní zóny.

 

 

 

 

Existence geopatogenních zón je primární faktor ovlivňující naše životní a pracovní prostředí. Světová zdravotní organizace (WHO) říká že 30% všech staveb je z hlediska geopatogenních zón a geopatického stresu  rizikových.  Toto může platit pro právě Váš domov a nebo Vaši kancelář.  Někteří lidé jsou mnohem citlivější na pobyt v geopatogenních zónách než druzí. Ti, kteří jsou nyní odolnější, ale mohou v budoucnu svou imunitu ztratit, protože i odolnost se časem mění.

 

V některých místech se necítíme dobře, ale tento pocit nemůžeme nějak blíže popsat a specifikovat.  Pravděpodobnou příčinou je ale právě geopatický stres způsobený geopatogenními zónami.

 

 

 

 

 

Účinky GPZ poznáme na rostlinách a zvířatech.

 

 

Všechny rostliny jsou citlivé na své prostředí a vyžadují správnou rovnováhu světla, vlhkosti a živin. Mnoho rostlinných druhů je citlivých na okolní magnetické prostředí v závislosti na přítomnosti nebo nepřítomnosti geopatického stresu v zónách GPZ.  Mnoho kvetoucích keřů, rodících stromů a některé druhy zeleniny nedokážou prospívat v geopatických poruchách. Mnohdy je podle vzhledu flóry poznat, že na jisté části pozemku rostliny z neznámých důvodů hynou a vadnou.

 


 

Některé druhy rostlin v místech GPZ vadnou a umírají...

 


 

...zatímco v jiných místech prospívají.

 

 

 

I  různé živočišné druhy jsou velmi citlivé na přítomnost nebo nepřítomnost geopatického stresu v jejich prostředí.  Ptáci obecně se vyhýbají hnízdění v geopaticky nevyrovnaných lokalitách.  Koně, krávy, ovce a prasata nedokážou prospívat a mají často různé problémy a nemoci, pokud jsou jejich chlévy a stáje umístěny v místech geopatogenních zón. Místům s výskytem GPZ (geopatogenních zón) se například psi zásadně vyhýbají.

 


 

Pes nesnáší pobyt v místech GPZ...

 

Určití živočichové a rostliny ale právě v místech geopatického stresu prospívají a jsou tedy jistým indikátorem jejich přítomnosti. Kočky vyhledávají místa GPZ, stejně tak, jako mnoho druhů hmyzu (mravenci a mraveniště). Daří se zde i mnohým houbám, léčivým rostlinám a také například jmelí.

 


 

...kočky si libují v místech s výskytem geopatogenních zón.

 

Dřívější zemědělci a farmáři dobře znali geopatogenní zóny, geopatický stres a jejich účinky na jejich plodiny.  Geopatický stres byl často odstraňován z krajiny, ve které hospodařili citlivým umístěním stojících kamenů a kamenných kruhů. Tuto praxi známe pod pojmem "geomancie ".

 

 

 

 

 

Účinky geopatických zón působí na zdraví.

 

 

'Geo' znamená 'Země'.

 

'Pathic' znamená patologickou změnu nebo nemoc.

 

Jak jsme se již zmínili, geopatický stres a geopatogenní zóny působí na mnohá zvířata negativně. Stejný vliv mají i na lidskou populaci.  Obzvláště citlivé a vnímavé jsou k němu děti.  Jestliže Vaše dítě spí jen v jednom rohu dětské postýlky, je zde jistá pravděpodobnost, že se uchyluje do oblasti nejmenšího geopatického stresu.  Jestliže mají problém s usínáním, jsou podrážděné a zkoušejí před usnutím různé polohy a místa, je zde velká pravděpodobnost, že celá dětská postýlka je v místě geopatogenní zóny.

 


 

Geopatický stres ruší klid dětí.

 


 

V místech bez GPZ je pro ně usínání mnohem příjemnější...

 

 

 

Geopatický stres je obzvláště vyčerpávající, jestliže působí v ložnici. Doba strávená v posteli pak není tím pravým odpočinkem, protože je rušena přítomností GPZ.

 

Geopatogenní zóna může vést liniově přes postel nebo podél postele. V nejhorším případě může docházet ke křížení dvou linií přímo v posteli.

 


 

Linie geopatogenních zón se mohou v posteli křížit

 


 

Geopatický stres může znehodnotit životní prostředí ve vašem domově nebo kanceláři.

 

 

 

 

 

Proč je ochrana proti GPZ důležitá?

 

 

 

 

Geopatický stres odčerpává Vaši energii.

 

Jestliže se cítíte podrážděně, popudlivě, je možné, že ve Vaší domácnosti jsou geopatogenní zóny.

 

Pokud se kdekoliv jinde vyspíte lépe, než právě doma.

 

Pokud se cítíte nemocni, nezabírají léky ani rehabilitace.

 

Účinky geopatického zatížení mohou být záludné.  Časem se stáváte vyčerpanými a unavenými. Vaše energie se sníží a Váš temperament se může měnit.

 

Geopatický stres může působit na imunitní systémy nebo orgány v těle.

 

Nádory a novotvary se mohou tvořit zvláště v místech, kde se protínají geopatické linie .

 

Pokud je působení GPS omezeno a vyloučeno, léčba běžných onemocnění je snazší.

 

Mnoho lidí si ještě neuvědomuje, že geopatogenní zóny mohou být spouštěcím mechanismem řady nemocí. Povědomí o této skutečnosti už ale na veřejnost pomalu proniká.

 


©2006 Dr. Patrick MacManaway a Dr. Roger Melhuish

 

 

 

 

 

Fobie a strachy

 

 

 

 

Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí nebo situací. Postižený si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Fobie má svůj objekt, na který je vázána a podle kterého je také pojmenována. Existuje mnoho různých druhů fobií. Úzkost a strach prožil každý z nás. Mají ochranný význam. Úzkost a strach se liší: strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost naopak je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach trvá pouze po dobu hrozícího nebezpečí. Intenzita strachu je různá, od lehkého neklidu až po stav masivního prožitku strachu. Výsledkem je typické vyhýbání se situacím, které působí nebo jejich velmi obtížné překonávání. Strach je přítomen nejen při vystavení se této situaci či předmětu/ům, ale i při očekávání (anticipaci) či pomyšlení na takovou situaci. Tomu říkáme úzkost z očekávání, tedy anticipační úzkost. Pro člověka trpícího fobií je obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně ovlivnit jeho fungování v běžném životě i fyzické zdraví. Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti obvykle spontánně odezní). Příčinou může být vrozená úzkostnost (30-40% případů) nebo traumatický zážitek. Fobie jsou způsobeny zpravidla psychickou poruchou.

 

 

 

 

Fobie a dráždivé zóny

 

 

Fobie mohou být podle posledních výzkumů způsobeny dlouhodobějším pobytem v geoaktivní zóně. Jistě jste se někdy v minulosti ocitli v místě, kde jste se z neznámých příčin necítili právě nejlépe. Mohlo se jednat o dráždivou zónu (dowsing zone). Pokud je organismus člověka zatížen delším pobytem v této zóně, mohou nejistota a podivné pocity vyústit v různé fóbie. Každopádně GPZ mohou být jejich spouštěcím mechanismem a v rámci zdravého životního stylu se je třeba před působením zón geopatického stresu chránit (více na www.gpz.cz).

 

 

 

 

Rejstřík fobií

 

Fobie (fóbie) = chorobný strach

 

ablutofobie - strach z prádla nebo koupání

 

acarofobie - strach z hmyzu a štípnutí hmyzem

 

acerofobie - strach z kyselosti

 

acrofobie  ( akrofobie ) – z vysokých míst

 

aerofobie – z pobytu na vzduchu, z průvanu

 

afefobie ( haptefobia, hafefobia ) – chorobný strach před dotyky

 

agorafobie -  z otevřených prostranství ( postižený se bojí přejít náměstí, ulici … )

 

achluofobie – ze tmy

 

aichmofobie – z ostrých předmětů

 

ailurofobie – z koček

 

akarofobie – z drobného hmyzu

 

akrifobie - strach pisatele, že napsal něco nesprávně či nevhodně

 

akrofobie - strach z hloubky

 

akustikofobie - strach z hluku

 

akustofobie – z mraků

 

alektorofobie - strach ze slepic

 

algofobie – z bolesti vlastní či cizí

 

alienofobie – ze všeho cizího, pocit odcizení

 

amatofobie – z prachu

 

amaxofobie – z dopravních prostředků a především z jízdy v nich

 

amychofobie – z drápů, spárů a poškrábání

 

androfobie – z mužů

 

anemofobie – z větru

 

anginofobie – z udušení

 

antropofobie - strach z lidí

 

apeirofobie – z nekonečna

 

apifobie – z včel

 

aquafobie – ( hydrofobie ) z vody

 

astrofobie, astrofobie – z hromu a blesku

 

atefobie – ze zničení

 

aurofobie - strach ze zlata

 

autofobie – z osamění, případně ze sebe sama

 

aviafobie - strach z létání

 

bacilofobie – z bacilů a mikroorganismů

 

bakteriofobie – z bakterií

 

balistofobie – ze střel

 

barofobie – z tíže

 

basifobie ( basofobie ) – z chůze

 

batmofobie – ze schodů a schodišť

 

batofobie – z hlubin

 

batrachofobie – z žab a obojživelníků obecně

 

belemnofobie ( belenofobie, aichmofobie ) – z jehel, z ostrých předmětů

 

bestiofobie - chorobný strach ze zvířat

 

botanofobie - strach ze sazenic či rostlin

 

brontofobie – z hromu

 

cacofobie - strach z šerednosti

 

cenotofobie ( cainotofobie ) – z čehokoli nového

 

cibofobie ( sitofobie ), cibifobie – z jídla

 

coulrofobie - strach z klaunů

 

cyclofobie – strach z jízdních kol a jízdy na nich

 

cyberofobie – strach z počítačů a práce s nimi

 

cypridofobie – a) z jakékoliv sex. aktivity b) z venerických chorob

 

decidofobie - strach z rozhodování

 

defecaloesiofobie - strach z bolestivých stolic a bolesti střev

 

deipnofobie - strach z jídelny

 

demofobie - strach z lidí

 

démonofobie (daemonofobie) – z ďáblů, duchů a strašidel

 

dendrofobie - strach ze stromů

 

dentofobie – strach ze zubařů a zubařských zákroků

 

dermatosiofobie – strach z onemocnění kůže

 

dextrofobie – strach z věcí napravo od pozorovatele

 

dikofobie – ze soudu

 

domatofobie – z přebývání v domech

 

dromofobie – přecházet ulici

 

dysmorfofobie – z těl. znetvoření

 

dyspsychofobie – z možnosti zešílet n. stát se zločincem

 

eisotrofobie – ze zrcadel

 

ekleziofobie - strach z kostela

 

elektrofobie – z elektřiny

 

emetofobie – ze zvracení

 

enisofobie – z kritiky

 

enofobie – z alkoholických nápojů

 

entomofobie – z hmyzu

 

ephebifobie strach z teenagerů (z náctiletých lidi)

 

equinofobie - strach z koní

 

eremofobie – ze samoty

 

ergaziofobie – z práce n. šířeji z odpovědnosti

 

ergofobie – z práce, jednání, konání

 

erotofobie - strach ze sexu nebo sexuálních témat

 

erytrofobie (ereutofobie) – ze začervenání se, z červených objektů

 

eufobie - strach z dobrých zpráv

 

eurotofobie - strach z mužských genitálií

 

fagofobie – z polykání

 

fantomofobie – z přízraků

 

farmakofobie - strach z léků

 

febrifobie – z horečky ( častý u hypochondrie )

 

felinofobie - strach z koček (taky (ailurofobie, elurofobie, galeofobie, gatofobie)

 

finemafobie - strach z polibků

 

fobofobie - strach z vlastního strachu

 

fonofobie – z mluvení při koktavosti, příp. obecně z vlastního hlasu

 

fotofobie – světloplachost ( přecitlivělost na světlo ) – nejde o skutečnou fobii

 

frankofobie - strach z Francouzů

 

frigofobie - strach z chladu, chladných věcí

 

fronemofobie - chorobný strach z přemýšlení

 

galeofobie – z koček

 

gamofobie – z manželství

 

gatofobie – z koček

 

gaumafobie - strach z různých chutí

 

gefyrofobie - strach z mostů

 

geliofobie - strach ze smíchu

 

genofobie – z pohlaví

 

gepyrofobie - strach z přecházení mostů

 

gerascofobie - strach ze stárnutí

 

geumafobie – z různých chutí

 

gymnofobie – z nahého těla

 

gynekofobie ( gynofobie ) – z žen, odpor k ženám

 

hadefobie – z pekla

 

haematofobie ( hematofobie ) – z krve

 

hafefobie ( haptefobie ) – z doteků

 

hamarkofobie - strach z omylů

 

hamaxofobie – z vozidel

 

harmatofobie – z hříchu, omylu

 

harpaxofobie – ze zlodějů

 

hedofobie – z radosti

 

heliofobie – ze slunce a pobytu na prudkém slunci

 

helmintofobie – ze střevních cizopasníků a červů

 

herpetofobie - strach z plazů

 

hexakosioihexekontahexafobie - strach z čísla 666

 

hierofobie – z náboženství, z posvátných předmětů, z osob spojených s vírou, z obřadů

 

hippopotomonstrosesquippedaliofobie - strach z dlouhých slov ( sáhodlouhých shluku písmen)

 

homichlofobie – strach z mlhy

 

homilofobie – veřejně mluvit, strach z trestu

 

homofobie – ze svých sex. tendencí, z jiné homosexuální osoby

 

hyalofobie – ze skla

 

hydrofobie ( aquafobie ) – z vody, koupání, cestování lodí

 

hylofobie - strach z lesa

 

hypengyofobie - strach z odpovědnosti

 

hypertrichofobie – z nadměrného růstu chlupů po těle

 

hypnofobie – strach ze spánku

 

hypsofobie – z výšek a pádů z výšek

 

chaetofobie – strach z vlasů

 

cheimafobie – z chladu

 

cheirofobie ( cherofobie ) z veselosti

 

chiraptofobie – strach z cizích doteků

 

chorofobie – strach z tance

 

chromofobie - strach z barvy

 

chronofobie – strach z času, strach z jeho běhu

 

chronometrofobie – strach z hodin a měření času

 

iatrofobie - strach z ordinace lékaře nebo doktorů

 

ictofobie - strach z mozkové mrtvice

 

ideofobie  - strach z myšlenky

 

idrosofobie - strach z pocení

 

ichtyofobie – z ryb, odpor k rybám

 

iofobie – z jedů a otravy

 

isopterofobie – strach z termitů a hmyzu ve dřevu

 

kainofobie – ze změn a novot

 

kairofobie – ze zmeškání správné příležitosti

 

kakotechofobie - strach z nemotornosti

 

karcinofobie (kancerofobie) – z rakoviny

 

kardiofobie – z onemocnění, či poruch srdce

 

katagelofobie – strach z výsměchu

 

katotrofobie – ze zrcadel a jejich rozbití

 

keirofobie – ze stříhání a holení

 

kenofobie – z prázdných míst

 

keraunofobie – ze zasažení bleskem nebo el. proudem

 

kinezofobie – z pohybu

 

klaustrofobie ( klitrofobie ) – z uzavřených prostor

 

kleptofobie – strach stát se zlodějem, krást

 

klimakofobie – ze schodů

 

klimofobie – ze šplhání

 

kopofobie – z únavy

 

koprofobie – z výkalů

 

koumpounofobie - strach z knoflíků

 

kremnofobie – ze strží a srázů

 

krystalofobie ( hyalofobie ) – ze skla

 

kyberfobie – z počítačů

 

kyesofobie - strach z těhotenství

 

kynofobie – ze psů

 

laliofobie ( lalofobie ) – z hovoru ( zejména u koktavých )

 

levofobie – z věcí nalézajících se na levé straně těla

 

linofobie – z provazů

 

liticafobie – ze soudních procesů

 

locofobie – z určitého konkrétního místa

 

logizomechanofobie - strach z počítačů či práce na nich

 

logofobie – z vlastního mluveného projevu ( u koktavosti a poruch řeči ) spíše u dospělých než u dětí

 

lutrafobie - strach z vyder

 

lygofobie – z tmavých a zšeřelých míst

 

lysofobie – ze zešílení

 

lyssofobie - strach ze vztekliny

 

macrofobie - strach z dlouhého čekání

 

mageirocofobie - strach z vaření

 

maieusiofobie – z porodu

 

maniofobie – strach ze zbláznění se

 

mastigofobie – z trestání, bití, mrskání

 

medomalacufobie – strach ze ztráty erekce

 

megalofobie – z velkých věcí

 

mechanofobie – strach ze strojů

 

melissofobie ( apifobie ) – z včel

 

melofobie – z hudby

 

mikrofobie – z malých předmětů

 

molysmofobie – z nákazy

 

monofobie – z osamění

 

monopatofobie – z určité choroby

 

musofobie – z myší

 

myzofobie - strach před špínou, nákazou, znečištěním

 

nebulafobie - strach z mlhy (homichlofobie)

 

nekrofobie – z mrtvých těl

 

nelofobie - strach ze skla

 

neofobie – ze všeho nového

 

noctifobie ( noktifobie, nyktofobie ) – z noci, tmy a ticha

 

nomatofobie - strach z jmen

 

nosofobie – z nemocí a jejich následků

 

nostofobie – strach z návratu domů

 

novercafobie – strach z nevlastní matky

 

nucleomitufobie - strach z nukleárních zbraní

 

nudofobie – chorobný strach a rozpaky z nahoty

 

numerofobie – strach z čísel

 

nyktofobie – z temnoty a noci

 

obesofobie - strach z tloustnutí (pocrescofobie)

 

octofobie - strach z čísla 8

 

odontofobie – ze zubařů

 

odynofobie – z bolesti

 

oenofobie – strach z vína

 

ofidiofobie – ze zmijí, hadů

 

ofresiofobie – z pachů a vůní

 

ochlofobie – z davu a přelidněných míst

 

ochofobie – strach z vozidel

 

oklofobie – z davu

 

olfaktofobie - strach z některých pachů (podle některých zdrojů i z hluku)

 

ombrofobie – z bouřky a průtrže mračen

 

ommatofobie – z pohledu očí

 

onomatofobie – ze slyšení některých jmen, slov

 

ornitofobie – z ptáků

 

osmofobie ( osfresiofobie ) – z pachů

 

oxyfobie - strach z ostrých nástrojů

 

pagofobie - strach z sněhu a mrazu

 

panfobie – z neurčitého zla

 

panofobie ( pantofobie ) – ze všeho

 

parafobie – mírná fobie, kterou může jedinec kontrolovat

 

paralipofobie – z následků neprovedení rituálu nebo obsedantního příkazu či představy

 

paraskevidekatriafobie - strach z pátku 13.

 

parazitofobie - strach z parazitů

 

partenofobie – z dívek

 

parturifobie – z porodu

 

patofobie ( nosofobie ) – z nemocí a jejich následků

 

patriofobie – z dědičnosti

 

peccatofobie – z hříchu

 

pediculofobie (pedikulofobie) –  strach ze vší a zavšivení

 

pediofóbie – z hraček

 

pedofobie - strach z dětí

 

peirafobie – ze zkoušky, z veřejného vystoupení

 

peniafobie – z chudoby

 

pnigofobie – z udušení

 

pocrescofobie - strach z tloustnutí (obesofobie)

 

ponofobie – z bolesti, též z práce a přepracování

 

poriofobie - strach z cestování a navazování nových kontaktů s lidmi

 

potamofobie - strach z tekoucí vody

 

pseudofobie – ze lži

 

psychrofobie – strach z hladu

 

pyrexiofobie – strach z horečky

 

pyrofobie – z ohně

 

rabdofobie – strach z rákosky nebo kouzelnické hůlky

 

radiofobie - strach z ozáření

 

ranidafobie - strach z žab

 

rektofobie - strach z onemocnění konečníku

 

sarmassofobie - strach z milostných her

 

satanofobie – strach ze Satana

 

scelerofobie - strach dětí z nočních zlodějů a únosců

 

scriptofobie – strach ze psaní na veřejnosti

 

siderodromofobie – z jízdy vlakem

 

siderofobie – z bouře s blesky

 

sichmofobie - strach z ostří

 

sitofobie - strach z jídla

 

skolerofobie – z červů

 

skoptofobie – z toho být pozorován druhým

 

skotofobie – z temnoty

 

sociální fobie - strach z pití, psaní, mluvení, čtení před ostatními

 

stasibasifobie – postavit se a chodit ( obava ze ztráty těchto schopností )

 

stasifobie – postavit se

 

symbolofobie – z užívání symbolů

 

tabofobie - strach před vysycháním míchy

 

tafofobie ( tafefobie ) – a) z jeskyní b) z pohřbení zaživa

 

taurofobie – ze zvířat

 

teofobie – z boží odplaty za spáchané či domnělé hříchy

 

thanatofobie – ze smrti

 

tokofobie - ženský strach z porodu

 

topofobie – z některých míst

 

tremofobie – z třesu

 

tropofobie – strach z pohybu a změn

 

trichofobie – z chlupů a ochlupených předmětů

 

triskaidekafobie - strach z čísla 13

 

tuberculofobie – strach z TBC

 

uranofobie – strach z nebe

 

urofobie - strach z moči či pomočení se

 

vacciofobie –  strach z očkování

 

venerofobie –  strach z pohlavních nemocí

 

venustrafobie –  strach z krásných žen

 

verbofobie – strach ze slov a mluvené řeči

 

vermifobie –  strach z červů a střevních parazitů

 

vertigofobie –  strach ze závrati

 

vestifobie –  strach z šatů

 

virginitifobie –  strach ze znásilnění

 

vitricofobie –  strach z narození nevlastnímu otci

 

wiccafobie –  strach z čarodějnic a kouzelnictví

 

xanthofobie –  strach ze žluté barvy nebo slova žlutý

 

xenofobie – z cizinců, z neznámých lidí, neznámých míst

 

xenoglosofobie – z neznámých jazyků, z učení se jazykům

 

xerofobie – z doteku suchých povrchů, předmětů

 

xylofobie –  strach z dřevěných předmětů a lesů

 

zelofobie – ze žárlivosti

 

zemmifobie –  strach z velikých hlodavců, např. krys

 

zeusofobie –  strach z Boha nebo božstev

 

zoofobie – ze zvířat

 

 

 

Převzato: http://silesia.wz.cz/

 

 

 

 

 

 

Rizika pobytu v GPZ

 

 

 

 

Geopatogenní zóny GPZ (nebo jak uvádějí některé cizojazyčné zdroje "zóny geopatického stres(s)u" - ZGPS) mohou být nebezpečným spouštěcím mechanismem zdravotních potíží a vleklých onemocnění a zároveň původcem psychických a psychosomatických problémů.

 

 

 

 

 

 

 

Co GPZ způsobují

 

 

 

 

Dlouhodobým pobytem v ZGPS (především v zónách vyšších stupňů - VIZ STUPNICE) dochází k vysilování organismu a ke snižování jeho imunity vůči chorobám (civilizační choroby, rakovina, astma). Opomíjen je i vliv na duševní rovnováhu osob, které jsou zónami zasaženy. Jedinci jsou postiženy nechutenstvím, děti pobývající v zónách jsou hyperaktivní, mají problémy s učením, nemohou se soustředit. Dospělí nemají potřebný klid k odpočinku a je negativně ovlivněn jejich pracovní a rodinný život. Ženy jsou obzvláště citlivé na působení zón v době těhotenství. Dlouhodobý pobyt může vést k problémům s otěhotněním, následná těhotenství jsou riziková. Zaznamenány byly předčasné porody a potraty.

 

 

 

 

 

 

 

Jak se GPZ projevují

 

 

 

 

Jedním z častých projevů expozice v ZGPS je dlouhotrvající a neúspěšná léčba často banálních nemocí, pocit vyčerpanosti, nervozita, deprese, nechutenství. Pokud vede zóna postelí, trpí člověk nespavostí a když usne, tak je spánek neklidný, dochází k pocitům chladu, brnění v pažích a dolních končetinách. Neklidný spánek může způsobit až somnambulismus (náměsíčnost) a noční můry. Po ránu je člověk nevyspaný, bolí jej v kříži. Citlivější na působení ZGPS jsou děti. Zóny mohou nepříznivě ovlivnit metabolismus a látkovou výměnu.

 

 

 

 

 

 

 

Jsou vaše domácnost či pracoviště zasaženy GPZ?

 

 

 

 

Jestliže se nemůžete zbavit nemoci, deprese nebo nepříjemných pocitů, odpovězte si na tyto otázky:

 

 

 

  1. Začaly mé zdravotní a psychické potíže krátce po přestěhování do nového bydliště nebo na jiné pracoviště?
  2. Cítím se lépe, jestliže jsem mimo domov nebo mimo pracoviště?
  3. Cítí někdo z mé rodiny nebo spolupracovníků nějaký nevysvětlitelný neklid při pobytu doma nebo na pracovišti?
  4. Trpěl někdo z předchozích obyvatel bytu (domu) nějakou dlouhotrvající chorobou?
  5. Zhoršuje se zdravotní stav členů domácnosti na jaře a na podzim, případně v době deštivého počasí, když dochází k větším pohybům podzemních vod?
  6. Nezměnily se podmínky v mém bydlišti před mou nemocí tak, že mohly způsobit změny účinků GPZ (stavby a silniční práce, vrty, piloty, meliorace, odvodnění, lomy a doly etc)
  7. Není v poslední době domácnost, případně některá její část chladná či vlhká?

 

 

 

 

 

 

GPZ a chronická únava

 

 

 

 

V nedávné době byla Královskou vědeckou společností publikována zpráva, že většina případů chronické únavy může být vyléčena správným spánkem. Je však dosti pravděpodobné, že lidé trpící chronickou únavou spí v silné ZGPS a unaveni jdou opět do nejhoršího místa, do postele v GPZ.

 

 

 

 

 

 

 

Feng Shui

 

 

 

 

Většina lidí, kteří se zabývají fenoménem Feng-Shui si uvědomují, že ochrana před ZGPZ (GPZ) je prvotní věcí pro zajištění zdravého a bezpečného domova.

 

 

 

 

 

 

 

Těhotenství a GPZ

 

 

 

 

GPZ mají vliv na schopnost žen otěhotnět. Mnoho z párů, které se o potomka snaží, spí v místech zvýšeného působení GPZ a následně přičítají problémy s početím jiným okolnostem.

 

 

 

 

 

 

 

GPZ a spánek dětí

 

 

 

 

Z výzkumů bylo zjištěno, že děti si ve spánku ve svých postýlkách vybírají místa s nulovým nebo minimálním působením GPZ (viz obrázek dole). Někdy to ale není možné

 

 


 

 

 

Děti budou v místech působení GPZ spát velmi špatně. Výzkumy potvrdily, že mnoho dětí, které zemřely na SIDS ( syndrom náhlého úmrtí kojence) spaly v místech GPZ.

 

 

Jeden příklad za všechny:

 

Dítě spalo neklidně, vyhledávalo stále jednu pozici v postýlce, často se potilo, probouzelo se i několikrát za noc, plakalo a stavělo se proti okraji dětské postýlky (A)

 

Poté, co byla jeho postel otočena, spí nyní velmi klidně ve středu dětské postýlky a probouzí se uvolněné a odpočaté kolem 7 hodiny ranní (B)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nádorová onemocnění a GPZ

 

 

 

 

Pro imunitu organismu je umístění postele v GPZ velmi zatěžujícím prvkem. Spouštěcí mechanismus nádorových onemocnění je umocněn křížením linií Hartmannových a Curryho pásů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Většina nemocničních sester vám potvrdí, že míra úmrtnosti na některých postelích je větší. Dr. Ernst Hartmann již před léty zjistil, že je to způsobeno geopatogenními zónami. Postele jsou jednoduše umístěny v ZGPS.

 

 

 

 

 

 

 

Neionizující a ionizující záření

 

 

Záření neionizující (není schopno způsobit  vznik nabitých částic – iontů) nebo ionizující (vznik iontů způsobuje) obvykle není zjistitelné lidskými smysly. Jestliže není takový zdroj nebezpečí odhalen, je možnost způsobeného poškození zdraví mimořádně veliká.

 

Neionizující pole a záření tvoří elektrické a magnetické pole, elektromagnetické záření včetně viditelného světla, ultrafialového a infračerveného záření a  problematika laserů. Označení pole je použitelné zcela obecně, pojem záření je použitelný na relativně vyšších kmitočtech (od desítek kHz).

 

Elektrické pole se vymezuje jako vlastní pole elektrických nábojů; podle pohyblivosti náboje se rozeznávají pole statická či časově proměnná (harmonická - sinusová, pulzní). Charakterizuje je intenzita pole E ve voltech na metr (V.m-1), kmitočet f  v hertzech (Hz), šířka impulzu v sekundách (s), případně další parametry (rozložení v prostoru - jejich homogenita).

 

Elektrostatické náboje vznikají při zpracovávání nebo používání velmi dobrých izolační materiálů (nevodičů) - nejvyšší intenzity pole mohou např. v chemickém průmyslu dosahovat až 500 kV.m-1, v ostatních odvětvích až 160 kV.m-1. Hlavní zdroj elektrických polí o velmi nízkých kmitočtech představují vedení rozvádějící elektrickou energii (50 Hz) a trakční systémy (na kmitočtech 16,6, 25 nebo 30 Hz)  - pod vedením napětí nad 400 kV lze nalézt i místa s intenzitou přes 20 kV.m-1 . V průmyslu se lze setkat s  magnetoimpulzními a elektrohydraulickými zařízením - zde bývají intenzity do desítek V.m-1.

 

Magnetické pole vzniká pohybujícím se nábojem působícím silově na jiné pohybující se náboje, například kolem vodiče, kterým teče elektrický proud, kolem svazku letících elektronů v katodové trubici, kolem iontů v elektrolytické lázni atd. Charakterizuje se vektorovými veličinami - intenzitou magnetického pole H v ampérech na metr (A.m-1) nebo magnetickou indukcí B v jednotkách tesla (T) . Jako u pole elektrického existuje magnetické pole statické, časově proměnné, homogenní a nehomogenní, důležitým parametrem může být časová změna .

 

V pracovním prostředí se vyskytují statická magnetická pole  v provozu elektrolýz dosahující hodnot B až do 20 mT, v provozech magnetických defektoskopií dosahující hodnot B  řádově v desítkách mT, při výrobě a montáži magnetů do různých výrobků dosahující hodnot B řádově ve stovkách mT až jednotkách T . Střídavá magnetická pole 50 Hz se lze zjistit v provozech elektropecí (ocelárny, hliníkárny), kde hodnoty B v okolí vodičů bývají cca 20 mT, v okolí pecí pak jednotky až desítky mT ; střídavá magnetická pole vznikají při defektoskopii, odmagnetování výrobků, v okolí měničů, transformátorů . Výskyt pulzních magnetických polí je výjimečný - při výrobě stálých (permanentních) magnetů.

 

V kmitočtovém pásmu nad desítky kHz se elektrické a magnetické pole šíří jako záření ve formě elektromagnetických vln rychlostí světla (ve vzduchu), je odráženo, rozptylováno, absorbováno a polarizováno. Velikost elektromagnetické vlny se vyjadřuje jako intenzita nebo výkonová hustota. Jednotkou intenzity elektrické složky E je volt na metr (V.m‑1), magnetické složky H ampér na metr (A.m-1) a výkonové hustoty S watt na čtvereční metr (W.m-2) .

 

Hlavními zdroji v kmitočtovém pásmu  3 - 300 kHz jsou vysílače pro radionavigaci, lékařské aplikace, videodisplejové terminály, indukční ohřevy a pájecí a rafinační zařízení ( typické úrovně polí jsou na pracovních místech do hodnot E =100 V.m-1 a B = 20 uT, resp. H = 16 A.m-1, ale i přes 1 mT, resp. 800 A.m-1) .

 

Hlavními zdroji v kmitočtovém pásmu od 0,3 do 3 MHz jsou rozhlasové, radionavigační a amatérské vysílače, indukční ohřevy, vysokofrekvenčně spínané obloukové svářečky, zařízení pro rafinaci polovodivých materiálů, aplikace v lékařství.

 

Hlavními zdroji v kmitočtovém pásmu 3 - 30 MHz jsou krátkovlnné rozhlasové a amatérské vysílače, občanské radiostanice, diatermie, dielektrické ohřevy, zařízení pro klížení a sušení dřeva (výjimkou nejsou hodnoty E v řádu stovek V.m-1 bezprostředně u antén občanských, resp. mobilních radiostanic, totéž platí pro pracovní místa u dielektrických ohřevů a v blízkosti aplikátorů pro diatermii).

 

Hlavními zdroji v kmitočtovém pásmu 30 - 300 MHz jsou  nejrůznější vysílače - policejní, požární, záchranné služby, FM rozhlasové (VKV) ,  některé zdroje dielektrického ohřevu (o úrovních pole platí prakticky totéž co v předchozím pásmu, v okolí FM vysílačů dosahuje E zpravidla hodnot kolem jednotek V.m-1).

 

Hlavními zdroji v kmitočtovém pásmu nad 300 MHz (v tzv. mikrovlnném pásmu) jsou opět nejrůznější vysílače - policejní, požární, taxi, TV, amatérské a nejnověji  základnové stanice pro tzv. celulární telefony a telefony samotné,  radary různého užití, satelitní spoje; radioreléová pojítka, diatermie, mikrovlnné trouby (úrovně polí vyjádřené výkonovou hustotou S se v praxi pohybují od neměřitelných hodnot do desítek i stovek mW.cm-2).

 

Viditelné světlo je elektromagnetické záření vlnové délky od 400 do 780 nm. Ve světelné technice a ve fyziologii vidění se používají fotometrické veličiny beroucí v úvahu rozdíly v citlivosti lidského zraku pro světlo různých vlnových délek. Jednotkou svítivosti je 1 kandela (cd) . Svítivost plochy vlastním nebo odraženým světlem vztažená na jednotku její plochy vyjadřuje její jas (cd.m2) . Jednotkou světelného toku je lumen (lm) . Světelný tok 1 lm, který dopadne na 1 m2 nějaké plochy, způsobuje její osvětlenostsynonymem je  intenzita osvětlení- 1 luxu (lx) . Činitel odrazivosti udává v % poměr světelného toku odraženého od plochy k toku dopadajícímu. Osvětlenost denním světlem vyjadřuje činitel denní osvětlenosti, tj. poměr osvětlenosti denním světlem na daném místě uvnitř budovy k současné osvětlenosti vodorovné ničím nezastíněné venkovní roviny při rovnoměrně zatažené obloze (udává se v %) .

 

Ultrafialové záření (dále UV) zaujímá ve spektru elektromagnetického záření vlnové délky od 100 do 400 nm (pod 200 nm je absorbováno vzduchem za vzniku ozonu). Podle biologických účinků se rozlišují  3 dílčí oblasti: UVA o vlnových délkách 315-400 nm, UVB o vlnových délkách 280-315 nm a UVC o vlnových délkách 200-280 nm.Ultrafialová záření A a B jsou součástí slunečního záření dopadajícího na zemský povrch.  Nejdůležitějším z umělých zdrojů je elektrický oblouk. Výkon UV záření oblouku roste úměrně s intenzitou proudu přiváděného do elektrody, přičemž se současně zvyšuje ve spektru záření podíl UVC. Emise záření a její spektrální rozložení jsou dále ovlivňovány dalšími faktory, např. složením obalu elektrody. Další zdroje představují xenonové a rtuťové výbojky užívané k léčebným a kosmetickým účelům, k prostorové dezinfekci a k jiným účelům, malý podíl UV záření je i ve spektru záření kyslíkoacetylénového hořáku. Nejvýkonnějším zdrojem UV záření je plazmový hořák užívaný hlavně k řezání kovů.

 

Infračervené záření (dále IR) zaujímá ve spektru elektromagnetického záření rozsah vlnových délek od 780 nm do jednotek μm. Zdrojem koherentního monochromatického IR jsou lasery pracující v infračervené části spektra. Zdrojem potenciálně škodlivého IR se spojitým spektrem jsou hutnické pece, sklářské vany s roztavenou sklovinou nebo rozžhavené velké kusy oceli při kovářských pracích .

 

Lasery jsou zdrojem elektromagnetického záření s charakteristickými vlastnostmi : fázová koherence, monochromatičnost, vysoká intenzita a malá rozbíhavost svazku záření. Pokud  lasery emitují záření ve více vlnových délkách, nazývají se multimodální. Laser  záření emituje nepřetržitě, ve spojitém režimu nebo v režimu impulzním (v záblescích trvajících od desetin sekundy do zlomků nanosekundy). Lasery vysílající opakované impulzy častěji než jednou za sekundu se nazývají lasery s vysokou opakovací frekvencí.

 

Veličiny charakterizujícími lasery jsou:

 

  • vlnová délka emitovaného záření (nm) - rozhoduje o hloubce průniku záření do oka a do kůže
  • výkon laserů (W) a hustota výkonu záření - hustota zářivého toku (výkon přepočítaný na jednotku plochy ve W.m-2) ; u laserů pracujících v impulzním režimu množství energie obsažené v jednom záblesku přepočtené na jednotku plochy (J.m-2) a doba trvání jednoho záblesku - tyto veličiny rozhodují o absorbované energii ve tkáni při jejím zásahu a rychlosti její přeměny na teplo (tím  o velikosti účinku).
  • rozbíhavost svazku (nárůst průměru svazku záření se vzdáleností od výstupní části optiky laseru) ; rozbíhavost svazku podstatně ovlivňuje v závislosti na vzdálenosti hustotu výkonu, resp. energii záření (a tím  míru nebezpečnosti nahodilého zásahu zejména oka)

 

 

Záření laserů po dopadu na určitou plochu může být podle charakteru jejího povrchu absorbováno nebo odraženo. Odraz záření je na hladkých lesklých plochách zrcadlový, na plochách (např. povrch omítky) difúzní.

 

Lasery jsou součástí mnoha laboratorních přístrojů, měřicích a vytyčovacích zařízení ve stavebnictví a geodézii, používají se k vytváření speciálních optických efektů,  v chirurgii a jiných lékařských oborech, ve strojírenství  ke svařování kovových součástek, dělení materiálu atd. Expozice se  vyskytuje zpravidla jako nahodilý důsledek selhání opatření k ochraně zdraví a má charakter úrazového děje.

 

Pojmem ionizující záření (IZ) se rozumí jakékoliv záření schopné ionizovat atomy a molekuly prostředí ( odtrhnout elektrony z atomového obalu a vytvořit iontový pár – záporně nabitý elektron a kladně nabitý zbytek atomu). K ionizujícímu záření patří částicové záření alfa, beta, neutronové záření a záření elektromagnetické o délce vlny menší než desítky nm (záření gama a rentgenové).

 

Záření alfa jsou částice nesoucí 2 protony a 2 neutrony ; při průchodu látkou ztrácejí rychle svoji energii převážně ionizací atomů prostředí (dolet částice alfa je ve vzduchu několik cm, ve tkáni několik mm).

 

Záření beta jsou  záporně nabité elektrony nebo kladně nabité pozitrony (hmotnost elektronů je o 4 řády menší než hmotnost částic alfa) ; při průchodu látkou ztrácejí svoji energii ionizací atomů prostředí (ve srovnání s částicemi alfa však mnohem pomaleji - jejich dolet ve vzduchu je v závislosti na energii částice řádově až metry, v tkáni centimetry u záření beta uvolňovaného při přeměně radionuklidů). Nabité částice mohou získat mnohem vyšší energii urychlením ve speciálních urychlovačích (v betatronech používaných v lékařství). Při interakci takto urychlených elektronů s atomy prostředí vzniká tzv. b r z d n é   e l e k t r o m a g n e t i c k é  z á ř e n í   s mnohem větší pronikavostí než původní elektrony. Pravděpodobnost vzniku brzdného záření roste s energií elektronů a atomovým číslem prostředí ; proto se při stínění vysokoenergetických elektronů k potlačení vzniku brzdného záření  používá materiálů s nižším atomovým číslem.

 

Neutrony jsou částice bez  elektrického náboje ; proto pronikají do blízkosti jader atomů prostředí, od  nichž se odrážejí nebo s nimi reagují za vzniku nových částic. Odražená jádra pak způsobují sekundární ionizaci prostředí. Zdrojem neutronů mohou být některé radionuklidy (Pu-Be, Am-Be), hlavním zdrojem jsou především jaderné reaktory a některé urychlovače.

 

Rentgenové záření je elektromagnetické záření vzniklé při přeskupení elektronů v elektrickém poli  atomových jader (brzdné záření); jeho zdrojem jsou rentgenky (elektrony vyletující ze žhavené katody urychlovány při napětí desítek až stovek kV k anodě, kde se veškerá jejich kinetická energie přemění v teplo a rentgenové záření,  které se šíří z povrchu anody všemi směry; využívá se však jen svazek, který vychází výstupním okénkem rentgenky - užitečné záření,  ostatní povrch rentgenky je stíněn plnoochranným krytem). Energie produkovaného záření dosahuje podle druhu a účelu použití rentgenek desítek až stovek keV. Ke vzniku rentgenového záření může docházet i v jiných zařízeních, v nichž jsou urychlovány elektrony vysokým napětím alespoň 5 kV.

 

Záření gama jako elektromagnetické záření je emitováno jádrem při radioaktivní přeměně prvků obvykle současně se zářením částicovým. Energie záření gama se pohybuje v rozmezí desítek keV až několik MeV. Nejsilnějšími zdroji jsou zářiče používané v radioterapii a v defektoskopii – izotopy 60Co , 192Ir , 137Cs .

 

 

 

 

Radioaktivní zářiče se používají ve formě uzavřených nebo otevřených zářičů.

 

Uzavřeným zářičem je radioaktivní látka v hermetickém pouzdře (těsnost je ověřena zkouškami a doložena písemným osvědčením). Z uzavřeného zářiče nemůže za předvídatelných okolností radioaktivní látka proniknout navenek a způsobit tak kontaminaci prostředí člověka (uplatňuje se jen záření  pronikající pouzdrem). Otevřeným zářičem je jakákoli jiná forma radioaktivní látky; při manipulaci s otevřeným zářičem vždy hrozí možnost vnitřní kontaminace (vdechnutí, požití nebo proniknutí radioaktivní látky nechráněnou, zejména poraněnou kůží).Základní veličinou pro popis biologických účinků ionizujícího záření je dávka (D) definovaná jako hmotnostní hustota energie předaná ionizujícím zářením ozářené látce (jednotka gray Gy). Odezva živých organismů je však i při stejné dávce rozdílná, a proto se tyto rozdíly v relativní biologické účinnosti vyjadřují dávkovým ekvivalentem (jednotka sievert  Sv).

 

 

 

Se zdroji ionizujícího záření se lze setkat při mnoha výrobních i jiných činnostech. Ve zdravotnictví je řada diagnostických metod založena na využití rentgenového záření. Rentgenové záření se dále používá k léčbě např. některých zánětlivých a nádorových onemocnění. Speciální rentgenové přístroje slouží ke zjišťování vad materiálu, defektoskopii, ke zjišťování falzifikátů historických děl atd. Rentgenové přístroje pro mikrostrukturální analýzu jsou významným nástrojem v mineralogických laboratořích.

 

Využívání radionuklidů je ještě rozsáhlejší a pestřejší. Jsou v současné době významným prostředkem pro léčbu nádorových onemocnění a pro některé diagnostické výkony. V průmyslu jsou využívány k defektoskopii (především jako mobilní zařízení), v laboratořích ke sledování chemických  reakcí, k biochemickým a imunologickým vyšetřením atd. Radionuklidy jsou součástí mnoha přístrojů, jako jsou hladinoměry, průtokoměry, požární hlásiče aj. Zdroji ionizujícího záření se zcela specifickou problematikou ochrany zdraví pracovníků i okolí jsou jaderné reaktory v atomových elektrárnách a ve významných laboratořích a dále urychlovače částic a záření z přírodních radioaktivních hornin.

 

 

 

 

 

Působení  záření na člověka

 

 

 

 

Úraz elektrickým proudem

 

Intenzita elektrického proudu rozhoduje výrazně o ohrožení života postiženého. Stejnosměrný proud je méně nebezpečný než proud střídavý (stejnosměrný ohrožuje život od intenzity 200 až 250 mA, střídavý už od 70 mA). Střídavý proud je asi 40krát nebezpečnější než stejnosměrný a může být proto pro člověka smrtelný již od 110 V. Odpor rozhoduje o poškození organismu procházejícím proudem (odpor vlastního těla, odpor přídatný). Odpor vlastního těla tvoří odpor kůže (snižuje se, je-li kůže vlhká, překrvená a při delším kontaktu)  a odpor vnitřních orgánů (je nižší než odpor kůže). O změnách v organismu rozhoduje směr průchodu proudu - prochází-li hlavou a hrudníkem, ohrožuje životně důležité orgány. Proudové známky jsou typickým projevem vstupu elektrického proudu do těla. Jde o ostře vyražené defekty podobné bodné nebo sečné ráně, tuhé konzistence, navalitých okrajů a vpáčeného středu, šedé nebo nahnědlé, jindy zbarvené podle toho, jaký kov do nich vstoupil při metalizaci z vodiče.Rozsah tkáňového poškození se v dalších dnech po úraze může zvětšit následkem současného poškození cév. Příznaky zánětu obvykle chybějí, bolesti jsou nepatrné, infekce v ráně není běžná. Zatímco proud nízkého napětí usmrtí okamžitě, vysoké napětí často až po dnech v důsledku šoku nebo selháním ledvin. Místní změny však u zasažení proudem vysokého napětí bývají rozsáhlejší a těžší - v místě vstupu dochází k velkému mechanickému a tepelnému poškození kůže (příškvary, zuhelnatění), ještě více podkoží, svalstva (sval je jakoby uvařený) a kostí. Cévy jsou pro vysoký obsah  tekutin výborným vodičem, poškození  stěn tepen může být zdrojem vážného tepenného krvácení i týdny po úraze.Střídavý proud způsobuje funkční postižení nervového systému z podráždění periferních nervů (svalové záškuby, křeče, někdy parestézie - brnění, mravenčení, dokonce dočasné obrny). Při dotyku dlaní dochází k nemožnosti pustit se bez cizí pomoci vodiče. Poruchy ústředního nervového systému vedou k poruchám vědomí, elektrošokům podobným epileptickému záchvatu, bezvědomí přechází v hluboký spánek . Velkým nebezpečím úrazu při nízkých napětích je zástava dechu křečí dýchacího svalstva nebo spíše z poruchy funkce dýchacího centra . Srdeční poruchy bývají funkční , může však dojít i k zástavě činnosti srdce z kmitání komor. Často vznikají účinkem proudu zlomeniny kostí a vymknutí kloubů. U vysokého napětí může dojít k přeskoku oblouku mezi vodičem a poraněným (poranění je menší, vzniká jen ožeh). Naprosto jistou známkou poranění elektrickým proudem jsou popáleniny, proudová znaménka, ožeh zvláště v obličeji, metalizace, ožehlé či spálením spečené vlasy a chlupy (svalstvo je tuhé, v dráze průchodu proudu bývá elektrický otok, jindy cévní kresby). První pomocí je vypnutí elektrického proudu,  obnovení základních životních funkcí zevní srdeční masáží a dýcháním z úst do úst . Ošetření obvazy se provádí jen překrytím a definitivně na chirurgickém pracovišti. Důležité je  včasné zahájení protišokové léčby dostatečným přívodem tekutin.

 

Biologické účinky elektrických a magnetických polí a elektromagnetických vln jsou tepelné a netepelné. Tepelné účinky (typické pro pole s vyšší frekvencí 100 kHz a výše) souvisejí s fyzikálními charakteristikami záření, dobou expozice, rozměry organismu a jeho orientací ke zdroji pole či záření a s obsahem vody ve tkáni (vodivostí tkáně). Netepelné účinky (typické pro nízkofrekvenční elektrická a magnetická pole) jsou dány vznikem elektrických proudů v těle. Při vysokých intenzitách byly zjištěny i subjektivně vnímané účinky oscilujících nízkofrekvenčních polí na člověka (vjem blikajícího světla – magnetosfény). Možný zvýšený výskyt nádorových onemocnění je stále diskutován.

 

Z fyziologie vidění plyne, že průměr zornice se pohybuje u mladého člověka v závislosti na osvětlení sítnice od 2 do 8 mm. Osvětlenost sítnice se tak mění v poměru až 1:I6, ale mění se také rozsah akomodace. Při daném nastavení akomodace je jen jedna vzdálenost pozorovaného předmětu od oka, při které je jeho obraz na sítnici ostrý ; obraz bodu umístěného před a za touto vzdáleností má tvar terčíku s neostrými okraji. Není-li však tento terčík není příliš velký, vnímá jej zrak nadále jako bod. Hloubka ostrosti je rozmezí nejdelší a nejkratší vzdálenosti předmětu od oka, v jehož rozsahu může být umístěn předmět, aby byl vnímán jako ostrý (je nepřímo úměrná velikosti zornice). Zobrazování optickou soustavou oka mohou zhoršovat vady pomůcek k ochraně očí (nejsou-li přední a zadní plochy jejich skel rovnoběžné, může dojít až k posunu optické osy oka a pozorované předměty mohou mít dvojité kontury, obraz mohou deformovat bubliny ve skle). Protože optická soustava oka má chromatickou vadu, mění se se změnou vlnové délky procházejícího světla, k níž dojde např. předřazením barevného ochranného skla, její ohnisková vzdálenost Skotopické vidění umožňují tyčinky sítnice  při hodnotách jasů v zorném poli do cca 0,003 cd.m2 zprostředkováno tyčinkami (nejsou vnímány barvy, žlutá skvrna je „slepá" a je nízká zraková ostrost, protože oko promítá obraz pozorovaného předmětu do periferie sítnice). Fotopické vidění  zprostředkované čípky se uplatňuje při hodnotách jasů nad 30 cd.m2. Při mezopickém vidění (v rozmezí jasů 0,003 cd.m2 až 30 cd.m2) je vnímání barev nepřesné (např. při světle úplňku). Protože je citlivost tyčinek ke světlu modré části spektra větší než čípků, zdají se plochy vyzařující v krátkovlnné části spektra (modrá, fialová) za šera světlejší než plochy vyzařující v dlouhovlnné části spektra (červená).  Správné podání barev je významně ovlivňováno spektrálním složením světla; dokonalé barevné podání předmětu umožňuje jen denní světlo. Pro správné rozeznávání barevných odstínů je proto potřebné osvětlení blízké spektrálnímu složení denního světla a vysoká osvětlenost pracovního místa. Jestliže neodpovídá intenzita osvětlení jeho barvě, pak je vnímáno jako nepřirozené a nepříjemné, což může být jednou z příčin stížností na výbojkové a zářivkové osvětlení.

 

Viditelnost předmětu určuje zejména jeho velikost, jas, kontrast jasu předmětu oproti okolí a doba  pozorování. Velikost předmětu je dán úhlem, jehož vrchol je ve středu oční čočky a jeho ramena procházejí okraji předmětu.  Pro viditelnost malých detailů lze číselnou hodnotu tohoto úhlu v obloukové míře (zlomcích radiánů) určit poměrem  velikosti detailu (d) k jeho vzdáleností od oka (D) (1 miliradián (0,001 rad) odpovídá přibližně 3,2 obloukových minut).  Technické normy  udávají velikost předmětu obráceně poměrnou pozorovací vzdáleností D : d. Nejmenší detail, který lze ještě rozeznat, je mírou tzv. zrakové ostrosti (definována velikostí nejmenšího ještě rozeznatelného útvaru, např. bodu, čáry, nejmenší vzdáleností dvou bodů, potřebnou k jejich rozlišení , schopností rozeznávat tvary,  číst zkušební text). Člověk s normálním zrakem může při optimálním kontrastu jasů rozeznat dva body vzdálené od sebe 1 obloukovou minutu (cca 0,0003 mrad) .

 

Kontrast mezi předmětem a jeho okolím mívá dvě složky: kontrast jasů a barevný kontrast.

 

Rozhodující pro velikost kontrastu jasů jsou koeficienty odrazivosti předmětu a jeho okolí. Osvětlení, které ještě postačuje pro čtení černého textu na bílém papíru, nestačí pro kontrolu šití černé látky černou nití. Příkladem uplatnění barevného kontrastu je barevné zvýraznění tlačítek hlavních spínačů zařízení. Viditelnost předmětu je ovlivňována i jasem širšího pozadí. Optimální poměr jasů v místě zrakového úkolu, v bezprostředním okolí úkolu a vzdáleném okolí je 10 : 4 : 3. Pro viditelnost třírozměrných detailů je důležitý směr světelného toku, protože určuje tvorbu stínů, které jsou nezbytné pro prostorovou orientaci (zejména při práci s malými předměty).

 

Doba potřebná pro poznání daného detailu  závisí na kontrastu a dalších veličinách je v rozmezí od 0,075 sec do 0,3 sec. Při zvýšení intenzity osvětlení  z 10 lx na 1 000 lx se  zkracuje na polovinu až třetinu..

 

Oslnění je stav zraku, který ruší nebo zhoršuje až znemožňuje vidění ; podle závažnosti se označuje jako rušivé, omezující a oslepující. Rušivé oslnění narušuje pohodu , protože rozptyluje pozornost a znesnadňuje soustředění. Omezující oslnění  ztěžuje rozeznávání podrobností a zhoršuje vidění. Oslepující oslnění znemožňuje vidění (někdy i delší dobu poté, co jeho příčina zanikla).  Vnímavost k oslnění je ovšem značně individuální .

 

Při absolutním oslnění je v zorném poli jas, na který je adaptace mimo fyziologické možnosti zraku  nebo je sítnice nebo její část vystavena většímu jasu, než na jaký je adaptována. V praxi se  nejčastěji vyskytuje  oslnění kontrastem (jsou-li v zorném poli člověka současně plochy o velmi různém jasu). Příčinou bývají nedostatky v provedení osvětlovací soustavy, jejichž důsledkem jsou oslňující lesky na strojích, papíru apod. (omezení je možné snižováním jasu světelných zdrojů vhodnými svítidly, správným umístěním svítidel a zvýšením jasu okolí). Svítidla se zavěšují co nejvýše, vždy alespoň nad úrovní roviny skloněné 30° nad horizontální rovinou proloženou výškou očí pozorovatele v nejvzdálenějším místě (nemají se přitom umísťovat před tmavé pozadí). Zářivky se umisťují osou podél obvyklého pohledu. Oslnění odrazem omezuje vhodná povrchová úprava strojů a zařízení omezující zrcadlení zdrojů světla. Oslnění přechodové vznikající při přechodu z tmavého do světlého prostoru nelze vždy zcela odstranit, lze je však omezit zřízením adaptačních pásem s postupně se zvyšující intenzitou osvětlení .

 

Zraková únava má příčiny v nedostatcích v osvětlení vedoucích k oslňování, v pracích spojených  s přetěžováním akomodace (zejména u lidí s vadami zraku). Projevem zrakové únavy jsou pálení očí, pocit horka, bolest očí, deformace zrakového vnímání (písmena v textu jsou rozmazána a obklopena barevnými třásněmi, v zorném poli se pohybují černé skvrny). Při velké únavě nastává dvojité vidění (diplopie). Zrakovou únavu provází bolesti hlavy, bolestivé stahy různých svalů v obličeji,  zarudlé spojivky.

 

U viditelného záření ze zdrojů se širokým spektrem při působení zejména krátkovlnných oblasti viditelného světla značné intenzity může dojít k  poškození oka. Zdrojem takového záření jsou  slunce, elektrický oblouk a některé speciální žárovky. Delší přímý pohled nechráněným okem do slunečního kotouče může způsobit typické tepelné poškození sítnice. Pozdní, netepelné následky dlouhodobé profesionální expozice intenzivnímu širokopásmovému viditelnému záření jsou uváděny u strážců majáku ; v našich podmínkách přichází v úvahu zvýšená expozice  při práci se zařízením pro vytvrzování zubních výplní světlem. Pozdní účinky se mají projevit jako zvýšení prahu pro vnímání světla a poruchy barvocitu (tyto účinky jsou spektrálně závislé s maximem  v oblasti kolem 440 nm) .

 

Ultrafialové záření neproniká do hloubky tkání, kritickým orgánem jsou proto kůže, oční spojivky, rohovka, u dlouhovlnného UVA také oční čočka. Ozáření dostatečnou dávkou UVA vyvolává po velmi krátké době latence přechodné zhnědnutí kůže. Ozáření kůže UVB způsobuje po době latence (délka závisí na dávce záření a jeho spektrálním složení - maxima účinnosti jsou v okolí 297 nm a 250 nm) zánětlivé poškození kůže. Po odeznění zčervenání dochází u části lidí k pigmentaci kůže  přetrvávající  delší dobu ; současně se zvětšuje povrchová vrstva kůže (občasný výskyt u svářečů hlavně v teplém období a lehkém oblečení). Dlouhodobá expozice UV záření urychluje stárnutí kůže (u pracovníků, kteří tráví většinu času venku) . UV záření je karcinogenní (zvýšený výskyt spinocelulárních karcinomů kůže, basaliomů i melanoblastomů po slunění). Karcinogenní účinky slunečního UV na kůži jako důsledek profesionální expozice  přicházejí v úvahu u řady zaměstnání. Některé látky (tzv. fotosenzibilizátory) zvyšují vnímavost kůže k UV záření (exponováni jim mohou být pracovníci v chemické výrobě, ve výrobě léčiv, kosmetiky).

 

Ozáření oka UV zářením vyvolává po 30 minutách až 24 hodinách prudký zánět spojivek a rohovek provázený obvykle ještě zánětlivou reakcí kůže očních víček a kůže obličeje (oftalmia fotoelectrica) ; příznaky mizí zpravidla bez následků během 48 hodin.  Rohovka je nejcitlivější na záření o vlnové délce kolem 270 nm (onemocnění je poměrně časté hlavně u osob, které se pohybují neopatrně bez ochrany očí a obličeje v blízkosti hořícího oblouku).Záření UVA vyvolává fluorescenci oční čočky (může zhoršovat zrakovou ostrost a tvorbu barevných produktů, které zbarvují oční čočku člověka do žluta).

 

Infračervené záření vyvolává v místě absorpce zahřátí tkáně (nejvýraznějším přímým účinkem  na kůži je rozšíření kapilár, jednorázová vysoká expozice může způsobit  typické spáleniny). Bolest v místě ohřátí tkáně vede k pohybové reakci. Pozdním důsledkem expozice oka může být oční zákal (katarakta) - nemoc z povolání u sklářů pracujících se sklovinou o teplotě cca 1 500 °C a u kovářů lodních řetězů. Mechanismus vzniku onemocnění není do všech podrobností znám (pro jeho vznik a rozvoj je zřejmě potřebná současná vysoká expozice oka viditelnému světlu a infračervenému záření ; působením světla se stáhne zornice a zvětší se plocha duhovky, která absorbuje více infračerveného záření a zahřívá se, od ní se zahřívá čočka).

 

Záření laserů neproniká do hloubky tkání,  z hlediska poškození zdraví jsou kritickými orgány oko a kůže. Na kůži se uplatňuje tepelný účinek při vzestupu teploty na místě zásahu rychleji než 10-25 °C za minutu ; hloubka tepelného poškození závisí na vlnové délce záření. Dlouhovlnné infračervené záření se absorbuje vodou a neproniká pod povrch, záření krátkovlnné může proniknout až do hloubky kolem 5 mm a působit na cévy v hloubi kůže a v podkoží. Při velmi krátkých expozicích vyvolaných záblesky o vysokém obsahu energie dochází k rychlému odpaření vody ve tkáni (mechanické změny bez  rozsáhlejší tepelné devastaci okolní tkáně - využití v chirurgii) . Rohovka a tekutina  přední oční komory absorbují téměř veškeré infračervené záření o vlnových délkách větších než 1400 nm, což může vést k tepelnému poškození čočky a rohovky. Záření v rozsahu vlnových délek viditelného světla a krátkovlnného infračerveného záření prochází optickou soustavou oka a může proto poškodit sítnici; optická soustava oka soustřeďuje svazek záření tak, že na sítnici je až cca 100 000krát vyšší než na povrchu oka. Zásah oka dostatečně intenzivním zářením laseru vede k tepelnému poškození sítnice.  Sítnice se v místě zásahu hojí jizvou, jejíž umístění určuje závažnost poškození vidění (nejzávažnější je postižení oblasti žluté skvrny). Zhojená poranění sítnice  nelze mnohdy odlišit od  pozorovatelných změn sítnice jiného původu.

 

Při absorbování vysoké dávky ionizujícího záření v buňce dojde k bezprostřednímu z á n i k u   b u ň k y . Při menší dávce absorbované v buňce nedojde k jejímu  zničení a  buňka je schopna dalšího života, ne však schopna dělení , proto  z a n i k á    p ř i   n e j b l i ž š í   m i t ó z e (buněčném dělení). Tento typ poškození postihuje především orgány a tkáně, kde dochází k častému dělení (kostní dřeň, bazální vrstvy pokožky a sliznic, zejména sliznice trávicího ústrojí). Při absorbování malé dávky může dojít k malým, z hlediska života vlastní buňky bezvýznamným změnám v genetickém kódu buňky – m u t a c í m, které se mohou projevit až v dalších buněčných generacích mutace (mohou dát vznik zhoubnému bujení). Je-li zasažena pohlavní buňka, může dojít ke  z m ě n á m  g e n e t i c k ý m, které mohou vést k poškození projevujícím se u potomků v první řadě i v dalších generacích.

 

Akutní postradiační syndrom (akutní nemoc z ozáření) vzniká po jednorázovém celotělovém ozáření vyšším než 2 Sv (tak velkou dávku lze při profesionální expozici obdržet je při haváriích reaktorů a velkých ozařovačů).Projevuje se nejprve neurčitými příznaky jako  nevolností, zvracením, únavou, bolestmi hlavy a poklesem počtu lymfocytů v periferní krvi. Poté nastává období klidu (latence), jehož délka je nepřímo úměrná dávce a může trvat až dva týdny. Další průběh závisí rovněž na dávce - po dávce cca 4 – 6 Gy se projeví útlum krvetvorby, krvácivost , po dávkách kolem 10 Gy bývá poškozena sliznice trávicího ústrojí ( krvavé průjmy a rozvrácení minerální rovnováhy organismu). Ještě vyšší dávky mohou vést k rychlé smrti za příznaků poškození nervového systému. Záchrana života je však nejistá již při dávkách nad 6 Gy.

 

Z akutních místních poškození přichází v úvahu u profesionálně exponovaných osob především lokální zánět kůže (akutní radiační dermatitida). Nejčastěji je postižena kůže rukou po dávce záření překračující 10 Sv, např. při nehodách s defektoskopickými zářiči nebo při nesprávném zacházení s mikrostrukturálními rentgeny. První příznak – prchavé zarudnutí po expozici – uniká zpravidla pozornosti. Po období latence trvající až 20 dnů se objeví prosáknutí, které se špatně hojí. Může dojít ke ztrátě ochlupení.

 

Mezi chronická pozdní onemocnění vzniklá působením ionizujícího záření patří chronická radiační dermatitida (zánět kůže), zákal oční čočky a útlum krvetvorby. Chronická radiační dermatitida vzniká po dlouhodobé expozici záření, při níž dávka na postižené místo dosáhne asi 30 – 50 Gy (bývala dříve poměrně častá na rukou rentgenologů).

 

Zákal oční čočky vzniká po ozáření oka dávkou alespoň 2 Gy nebo po opakovaných expozicích nižším dávkám (mezi ozářením a projevy onemocnění je doba latence alespoň jeden rok i delší, až 10 let). Útlum krvetvorby z chronické profesionální expozice ionizujícímu záření vzniká po celotělových dávkách záření dlouhodobě převyšujících alespoň 0,5 Sv ( úbytkem bílých krvinek  v krvi). V současné době je jeho výskyt nepravděpodobný.

 

Všechna  dosud  uvedená  poškození  ze  záření  potřebují  ke  svému vzniku určitou prahovou dávku záření. Jejich příznaky a průběh jsou tím závažnější, čím je dávka záření vyšší -  poškození nestochastická, nenáhodná. Ozáření zvyšuje pravděpodobnost vzniku některých nádorů u exponovaných osob a geneticky podmíněných změn u jejich potomstva, která je lineárně závislá na dávce - poškození pravděpodobnostní (náhodná), stochastická. Neexistuje pro ně prahová dávka.

 

Všechny orgány nejsou ovšem stejně vnímavé k  rakovinotvornému (karcinogennímu) účinku záření. Mezi nejcitlivější tkáně a orgány z hlediska vzniku nebezpečí rakoviny patří mléčná žláza, kostní dřeň, štítná žláza a plíce. Ze stochastických onemocnění z ionizujícího záření, která se vyskytují profesionálně, je nejčastější rakovina plic. Vzniká v důsledku vdechování radonu a působení jeho rozpadových produktů, popř. dalších složek radioaktivního aerosolu v uranových dolech. Doba latence je u tohoto onemocnění zpravidla kolem dvaceti a více let.

 

 

 

 

 

Měření neionizujícího a ionizujícího záření

 

 

Pro měření intenzity statických elektrických polí lze použít např. přístroj Statelmet ST-70 nebo další druhy (např. s otáčivými sondami dipólového typu). Pro měření intenzity extrémně nízkofrekvenčních polí se používají přístroje NFM l, MEH 11 a další typy se speciálními sondami.

 

Pro měření magnetických polí se dnes běžně používají přístroje vybavené Hallovou sondou (jsou použitelné pro statická i harmonická pole). Pro sinusová pole lze použít rovněž přístroje vybavené cívkou, do níž se indukuje elektrické napětí. Měření pulzních polí je obtížné a vyžaduje vhodné čidlo a paměťový osciloskop.

 

Vypovídající fyzikální veličiny pro hodnocení elektromagnetického pole představují intenzita vnitřního elektrického pole E (V.m-1), indukovaný proud I (A) a proudová hustota J (A.m-2) a dále měrný absorbovaný výkon SAR (W.kg-1) a měrná absorbovaná energie SA (J.kg-1) . Přímé měření těchto veličin není možné a pro účely terénních měření proto přichází v úvahu vesměs měření intenzity elektrického (E) a magnetického (H) pole (efektivní hodnoty), popř. E2, resp. H2 a výkonové hustoty S (střední hodnota) a ve zvláštních případech (za expoziční situace v blízkosti rozměrnějších vodivých předmětů) i měření kontaktních proudů. Jednotlivé parametry musí být kmitočtově váženy a vzhledem k různým expozičním podmínkám je nutno vzít v úvahu i časové vážení podle zavedení limitů. Přednost se dává měření intenzity elektromagnetického pole širokopásmovými měřícími přístroji.

 

Intenzita světla jako potenciálně škodlivého faktoru se udává v energetických jednotkách (W.cm-2).  Měření se rutinně neprovádí.

 

O účinku UV záření rozhoduje dávka záření (J.cm-2), kterou lze vypočítat z intenzity záření a doby expozice. Protože je účinek spektrálně závislý, je nezbytné výsledky měření korigovat podle relativní účinnosti záření v jednotlivých částech spektra . V kožním lékařství se používá biologicky odvozená jednotka minimální erytémová dávka (MED). Monitorování expozice  se  rutinně neprovádí.

 

Pro měření v užších pásmech infračerveného spektra nejsou komerčně dostupné přístroje, rutinně se proto neprovádí. Intenzita (W.cm-2) se u velkoplošných zdrojů obvykle stanoví jen podle jejich teploty (výpočtem podle Planckova vyzařovacího zákona) .

 

Měření parametrů záření laserů se rutinně neprovádí. Hodnocení potřebná pro určení velikosti potenciální expozice lidí záření se opírají obvykle o údaje výrobce a o výpočty.

 

K měření (dozimetrii) ionizujícího záření se používá metod založených na ionizaci plynů nebo metod scintilačních, luminiscenčních, fotografických a aktivačních metod pro měření neutronů.

 

Měření dávek se používá v ochraně před zářením ke stanovení zátěže osob, které jsou vystaveny  působení ionizujícího záření. Měří se dávka z určitého výkonu nebo kumulovaná dávka za určité časové období. K osobní dozimetrii pracovníků pracujících se zdroji ionizujícího záření, je  zavedena filmová  d o z i m e t r i e. Film ve světlotěsném obalu je umístěn v kazetě z umělé hmoty s vestavěnými kovovými filtry. Toto uspořádání dovolí stanovit dávku podle zčernání filmu a umožní také označit druh a energii, výjimečně i směr ozáření. Vyhodnocování filmových dozimetrů se provádí centrálně 1krát za měsíc nebo za čtvrtletí.

 

Na pracovištích se k měření osobní zátěže užívají i  t u ž k o v é  d o z i m e t r y  , což jsou malé ionizační komůrky, kde odečet je umožněn přímo na pracovišti. V  termoluminiscenčních a fotoluminisčenčích dozimetrech jsou použity materiály, které mohou uchovávat energii pohlcenou při ozáření a uvolňovat ji v podobě viditelného světla po zahřátí (termoluminiscence) nebo po ozáření UV zářením (fotoluminiscence). Luminiscence je úměrná dávce ozáření. Samotný detekční materiál má malé rozměry, a proto se využívá zejména k měření osobních dávek nebo dávek v malých objemech. Termoluminiscenční dozimetry se u nás běžně používají v prstenech z umělé hmoty při měření osobních dávek na ruce.

 

K měření dávek  v  prostředí  se  používají  ponejvíce   přístroje, jejichž  detekčním  čidlem  je ionizující komora  nebo Geigerův–Mullerův počítač. Mohou sloužit k měření dávkových příkonů i povrchové kontaminace přímo na pracovišti, neboť jsou poměrně jednoduché a přenosné. Citlivější, ale složitější jsou počítače se scintilačním detektorem, používané pro speciální měření zejména nízkých aktivit v laboratorních podmínkách. Scintilační metoda je založena na tom, že při absorpci ionizujícího záření  ve vhodných materiálech dochází k luminiscenci, která se bezprostředně měří.

 

 

 

 

 

Hodnocení expozice záření

 

 

Expozice osob elektrickým nebo magnetickým polím a elektromagnetickým zářením s frekvencí od hodnoty 0 do hodnoty 3.1011 Hz musí být omezena tak, aby

 

  • proudová hustota indukovaná v těle
  • měrný v těle absorbovaný výkon, případně měrná v těle absorbovaná energie a
  • hustota zářivého toku elektromagnetické vlny s frekvencí vyšší než 1010 Hz dopadající na tělo nebo jeho část nepřekročily nejvyšší přípustné hodnoty stanovené přílohou č. 1 nařízení vlády č.480/2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením.

 

 

 

Expozice osob neionizujícímu záření technologických zdrojů s frekvencí od hodnoty 3.1011Hz do hodnoty 1,7.1015 Hz (infračervenému, viditelnému a ultrafialovému záření) nesmí překročit nejvyšší přípustné hodnoty hustoty zářivého toku a nejvyšší přípustné hodnoty zářivé energie, stanovené pro záření nelaserových zdrojů v příloze č.4 a pro záření laserů v příloze č.5 nařízení vlády č.480/2000 Sb., o ochraně před neionizujícím zářením.

 

Intenzita a zabarvení denního světla se mění během dne, během roku a se změnou atmosférických podmínek. Denní osvětlení  v létě venku kolem poledne dosahuje hodnot až 100 000 lx,  při zakrytí slunce oblaky jsou hodnoty nižší (mezi 20 000-30 000 lx, v zimě klesají až pod 5000 lx). Všechna trvalá pracoviště, tj. pracoviště využívaná déle než 4 hodiny za směnu, mají mít vyhovující denní osvětlení. Výjimkou jsou pracoviště, která vyžadují vyloučení denního světla, pracoviště vyžadující stálé tepelné a vlhkostní podmínky, tj. provozní klimatizaci (v halách s okny a světlíky je technicky nesnadno řešitelná) a pracoviště s významnými zdroji hluku (rozhodující je tu požadavek na ochranu okolí). Výjimky z uvedené zásady si dále vynutila společenská situace  pro obchody a alespoň některé provozovny poskytující služby v městské zástavbě (v pasážích, podchodech). Denní světlo proniká do osvětlovaného prostoru  přímo z oblohy a odrazem od venkovních objektů (např. od sousedního domu). Pro osvětlení pracoviště je důležité i světlo odražené od vnitřních povrchů místnosti (stropu, stěn). Velikost a provedení osvětlovacích otvorů je obvykle kompromisem mezi požadavky na vnitřní teplotu a na osvětlování pracovišť. Velké plochy osvětlovacích otvorů poskytují více světla a umožňují jeho rovnoměrnější rozložení, avšak nepříznivě ovlivňují tepelné ztráty budovy a v letním a přechodném období, zvyšují její tepelné zisky z oslunění, a tím zhoršují vnitřní mikroklima. Osvětlovací otvory, okna, mohou být umístěna jen v obvodové konstrukci; je-li jen na jedné straně obvodové konstrukce, dávají osvětlení s intenzitou rychle ubývající směrem dovnitř místnosti. Čím je okno umístěno níže, tím je osvětlení nerovnoměrnější - výhodnější je osvětlení z obou stran. Denní osvětlení halových průmyslových staveb je řešeno střešními světlíky (mnoho typů nebo jejich kombinací s okny ve stěnách). Velká a vysoká okna a světlíky mají být opatřeny zařízením, které umožňuje jejich bezpečné a pravidelné čištění (např. lávkami) . Osvětlovací otvory, které mají sklon menší než 40 %, mají být vybaveny zařízením na odstraňování sněhu.

 

Technická norma stanoví nejmenší a průměrné hodnoty činitelů denní osvětlenosti podle velikosti detailu, který je nutno rozeznat pro sedm tříd činnosti. Hodnoty činitele denní osvětlenosti se určují v síti pravidelně rozložených bodů umístěných ve vodorovné srovnávací rovině ve výšce 0,85 m nad podlahou (průměrná výška stolní desky). Hygienicky vyhovující denní osvětlení musí splňovat požadavky na rovnoměrnost (danou poměrem nejmenší hodnoty činitele denní osvětlenosti k hodnotě nejvyšší na srovnávací rovině, pro třídu I-III má být alespoň 0,3), na správný směr osvětlení pro danou práci (obvykle je nejvhodnější směr zleva) a na zábranu oslňování pracovníků zejména přímým slunečním světlem.

 

Denní osvětlení je výrazně ovlivňováno údržbou osvětlovacích otvorů a vnitřních ploch. Osvětlovací otvory v běžném prostředí se mají čistit alespoň jednou za půl roku, ve značně znečištěném jednou za čtvrt roku. Tmavé a zašlé stropy a stěny zmenšují vnitřní odraženou složku světla- mají mít vysoký činitel odrazu (strop 0,7, stěny 0,5) . Čištění a nový nátěr stropů a stěn se má provádět v provozech s velkým znečištěním jednou za dva roky, v provozech s malým znečištěním alespoň jednou za pět let.

 

K umělému  osvětlení pracovišť jsou  používány  v  současné  době   zdroje  teplotní  (žárovky v různé úpravě) i výbojové (zářivky, výbojky). Zdroje umělého světlení jsou charakterizovány zejména vyzařovaným světelným tokem a barvou světla. Žárovky jsou zdrojem světla, jehož spektrum je spojité s poměrně značným podílem emise v dlouhovlnné spektrální oblasti (nevýhodou je nízký měrný výkon).Ve výbojových zdrojích je výboj v parách rtuti nebo jiných kovů (sodík, indium aj.);  zdrojem je záření, které se mění ve vrstvě luminoforu na vnitřní straně trubice nebo baňky ve viditelné světlo. Pro využívání výbojek na pracovištích může být vzhledem k požadavkům na zrakový výkon velmi podstatná správná volba barvy jejich světla.

 

Zdroje osvětlení jsou umísťovány ve svítidlech (jejich konstrukce a rozmístění musí zajistit vhodné rozložení světelného toku zdrojů, omezit nebezpečí oslňování, umožňovat jednoduchou montáž a údržbu). Rozmístěním svítidel vznikne osvětlovací soustava. Soustava celkového osvětlení zajišťuje v celém osvětlovaném prostoru potřebnou osvětlenost s ohledem na požadovaný zrakový výkon. Jako jediná soustava osvětlení je vhodná zejména tam, kde se vykonávají práce přibližně stejně náročné po zrakové stránce.Odstupňované osvětlení je obdobné osvětlení celkovému, ale podle zrakové náročnosti práce se v některých částech volí vyšší hladiny osvětlenosti.

 

Kombinované osvětlení vzniká přidáním osvětlení místního k celkovému. Místní osvětlení zajišťuje vyšší osvětlenost na pracovní rovině a umožňuje též řešení požadavků  na směr světla (nesmí se používat samostatně, bez celkového osvětlení). Na pracovištích s nejvyššími nároky na osvětlení má být alespoň 10 % hodnoty osvětlenosti zajištěno celkovým osvětlením.

 

Požadavky na umělé osvětlení pracovišť jsou stanoveny obdobně jako pro osvětlení denní technickými normami. Vycházejí zejména z druhu vykonávané činnosti, kterou rozdělují podle velikosti detailu nutného rozeznat do  kategorií označovaných A, B, C (kategorie A a B se dále dělí na tři kategorie dílčí, kategorie C na dvě - každá tato dílčí kategorie se opět rozlišuje podle velikosti kontrastu mezi pozorovaným detailem a jeho okolím na 3 skupiny, takže je pro pracoviště uvedeno celkem 24 hodnot osvětlenosti od 50 až do 20 000 luxů). Tyto hodnoty osvětlenosti jsou stanoveny jako nejnižší přípustné, místně průměrné a časově minimální- to znamená, že se počítá s poklesem výkonu osvětlovací soustavy po určité době jejího provozu zejména stárnutím světelných zdrojů, znečištěním svítidel a ploch osvětlovaného prostoru. Minimální hodnoty osvětlenosti je třeba zvýšit,  jde-li o trvalá pracoviště bez denního světla,  a pro pracoviště, kde jsou zaměstnány převážně osoby starší 40 let apod. Je možné je i snížit,  pobývají-li osoby v osvětleném prostoru krátkodobě nebo občas nebo je-li v místě zrakového úkolu vyšší činitel odrazu. Hodnoty osvětlenosti nesmí být při trvalém používání pracoviště nikdy nižší než 200 luxů a v místnostech bez denního osvětlení určených pro trvalou práci 300 luxů (tzv. hygienická minima). Rovnoměrnost umělého osvětlení daná poměrem mezi nejmenší a místně průměrnou hodnotou musí být při celkovém a kombinovaném osvět lení při trvalé práci alespoň 0,65.

 

Sdružené osvětlení je druh osvětlení se současným osvětlením denním a umělým světlem jako s trvalým stavem. (jde o  nouzové a výjimečné řešení osvětlení pracovišť, v praxi je však běžné).

 

Nejvyšší přípustné hodnoty intenzity světla u nás nebyly zatím stanoveny.

 

Pro záření laserů jsou nejvyšší přípustné hodnoty stanoveny diferencovaně.Lasery jsou  rozděleny do 4 tříd:

  • Lasery I. třídy mají malý výkon, že není zapotřebí pro jejich používání uplatňovat žádná zvláštní opatření.
  • Lasery II. třídy emitují jen viditelné záření o nízkém výkonu - k poškození oka jejich zářením by mohlo dojít jen po delší dobu trvajícím chtěném pohledu do svazku.
  • Lasery III. třídy se dělí do 2 skupin:
  • lasery III. a) třídy  mohou způsobit poškození sítnice při nahodilém zásahu
  • oka svazkem záření, které prochází do oka přes optický přístroj, jako je dalekohled;
  • lasery III. b) třídy emitují záření, které může vyvolat poškození oka při nahodilém zásahu přímým nebo zrcadlově odraženým paprskem.
  • Lasery IV. třídy emitují záření, které může vyvolat poškození oka nebo kůže i difuzně odraženým svazkem paprsků.

 

U karcinogenních a mutagenních účinků ionizujícího záření je bezprahová závislost mezi dávkou a účinkem. Každá dávka záření je proto spojena s určitým, i když třeba velmi malým rizikem poškození organismu. Pravděpodobnost přídatného rizika nádorového bujení nebo genetického poškození určuje u každé osoby výše akumulované dávky nad běžné pozadí. Nejvyšší přípustné dávky ionizujícího záření jsou stanoveny tak, aby míra rizika přídatných stochastických účinků  byla přijatelná pro jednotlivce i společnost a aby byly vyloučeny nestochastické účinky. Přijatelnost rizika byla stanovena porovnáním s riziky při jiných činnostech, které přináší technický rozvoj a civilizace (např. s rizikem vyplývajícím z dopravy).

 

Limity ozáření jsou uvedeny ve vyhlášce SÚJB č. 184/1997 Sb., o požadavcích na zajištění radiační ochrany, která byla vydána jako prováděcí vyhláška k atomovému zákonu (zákon č. 18/1997 Sb. v platném znění). Limity ozáření jsou závazné kvantitativní ukazatele, jejichž překročení není podle § 4 odst. 6 zákona z hlediska radiační ochrany přípustné ; rozeznávají se základní limity tří druhů, zvláštní limity a odvozené limity.

 

Základní limity pro pracovníky se zdroji jsou:

 

-pro součet efektivních dávek ze zevního ozáření a úvazků efektivních dávek z vnitřního ozáření 100 mSv za dobu pěti za sebou jdoucích kalendářních roků

 

-pro součet efektivních dávek ze zevního ozáření a úvazků efektivních dávek z vnitřního ozáření hodnota 50 mSv za kalendářní rok

 

-pro ekvivalentní dávku v oční čočce hodnota 150 mSv za kalendářní rok

 

-pro průměrnou ekvivalentní dávku v 1 cm2 kůže hodnota 500 mSv za kalendářní rok

 

-pro ekvivalentní dávku na ruce od prstů až po předloktí a na nohy od chodidel až po kotníky 500 mSv za kalendářní rok

 

 

 

Základní limity pro učně a studenty jsou přísnější (podrobnosti viz  uvedené právní předpisy).

 

 

 

 

 

Ochrana zdraví před nepříznivými účinky záření

 

 

Preventivními opatřeními u vystavení elektrickým polím jsou úprava zdroje (snížit generování např. přiblížením všech vodičů jednoho obvodu co nejblíže; u třífázových vedení určité uspořádání fází rezultuje v nižší úroveň pole než jiné), stínění (Faradayova klec), zabránění přístupu (vybudováním překážek), osobní ochrana (vodivé obleky; izolační rukavice k omezení dotykových proudů).

 

Preventivními opatřeními u expozice magnetickým polím jsou úprava zdroje , stínění (pouze v malém měřítku nebo v některých případech snad blízko zdroje, jinak neexistuje žádný přiměřený a proveditelný způsob) a zabránění přístupu (opět vybudováním překážek k vymezení potřebné vzdálenosti od zdroje ) .

 

Preventivní opatření u expozic elektromagnetickým polím jsou organizační (účelné rozmístění zdrojů a exponovaných objektů, vymezení místa a doby pobytu osob); technická (lokální - stínění zdrojů nebo ozařovaných objektů, popř. použití pohlcujících materiálů; kolektivní - změny charakteristik zdroje, příp. další opatření; individuální - ochranné obleky a brýle) .

 

Ochrana oka před viditelným zářením ze zdrojů se širokým spektrem se dociluje vhodnými ochrannými brýlemi nebo štíty.

 

Expozice očí a kůže UV záření mají být omezeny na nezbytné minimum. Není-li z technologických důvodů možné zakrytí zdroje, např. při svařování elektrickým obloukem, musí být pracovníci chránění vhodnými oděvem, rukavicemi, brýlemi, respektive celoobličejovým štítem se skly nepropouštějícími UV. Důležitý je výběr materiálu pro oděv -  běžná pánská košile propouští cca 20 % záření, lehká dámská blůza až 50 %. Kůži lze chránit ochrannými krémy, které obsahují látky působící jako UV filtr.Zdroje UV, jejichž chod nelze kontrolovat zrakem, musí být vybaveny jeho signalizací. U zdrojů emitujících krátkovlnné UV se musí pamatovat na to, že mohou být zdrojem ozónu.

 

Ochrana pracovníků před nadměrnou zátěží infračerveným zářením spočívá zejména ve stínění zdrojů vhodnými clonami a jejich zakrytí izolačními materiály Pokud nelze docílit účinného stínění nebo zdrojem záření je zpracovávaný materiál, jsou náhradními opatřeními k ochraně kůže ochranné obleky s různými doplňky zhotovované z izolačních materiálů, eventuálně z povrchově pokovených vláken. Oči se chrání ochrannými brýlemi. Na exponovaných pracovištích se zřizují vzduchové sprchy, které ochlazují povrch kůže.

 

Na každém laseru s výjimkou laserů I.třídy musí být vyznačena třída na štítku umístěném na laseru.

 

Lasery zařazené do třídy II. a vyšší se opatří výstražným textem odpovídajícím příslušné třídě. Na laserech, které jsou vzhledem k zakrytování zařazeny do I.třídy, se vyznačí zákaz snímání krytu. Pokud je zapotřebí jejich kryt sejmout (oprava laseru), zachází se s nimi při sejmutém krytu jako s lasery třídy odpovídající parametrům záření, uvedeným v jejich technické dokumentaci.  Lasery třídy III.b) a IV. se vybaví světelnou, popřípadě akustickou signalizací chodu ; světelná signalizace musí být v činnosti již při zapojení napájecích zdrojů (barva signálního světla musí být vybrána tak, aby světlo bylo viditelné i přes ochranné brýle). Lasery zařazené do třídy III.b) a IV. se zabezpečí proti uvedení do chodu nepovolanou osobou, například zámkem . Prostory určené pro jejich provozování se označí výstražnými tabulkami a zákazem vstupu nepovolaných osob. Z dráhy paprsku se odstraní všechny předměty , na nichž by mohlo dojít k nekontrolovaným odrazům paprsku, paprsek se ukončí matným terčem s malým činitelem odrazu. Není-li možné zajistit chod paprsku tak, aby nezasáhl sklo v oknech, zakryjí se okna materiálem nepropouštějícím záření použité vlnové délky. Nestačí-li tato opatření vyloučit zásah očí nebo kůže přímým nebo odraženým zářením překračujícím nejvyšší přípustné hodnoty, musí osoby, které může laserové záření zasáhnout, použít při provozu laseru příslušné ochranné pomůcky, například speciální ochranné brýle.

 

Lasery zařazené do IV.třídy se umisťují do prostorů zabezpečených technickými prostředky tak, aby do nich byl zamezen vstup nepovolaných osob při chodu laseru, například koncovými spínači na vstupních dveřích, a dráha paprsku a přístup k ní se upraví tak, aby nemohlo dojít k nahodilému zásahu očí nebo kůže přímým, zrcadlově nebo difúzně odraženým zářením překračujícím stanovenou nejvyšší přípustnou hodnotu. Není-li možné ani těmito opatřeními vyloučit zásah očí nebo kůže zářením překračujícím  nejvyšší přípustné hodnoty, musí být použity odpovídající osobní ochranné pomůcky, například speciální ochranné brýle. U vstupu do těchto prostorů se umisťuje světelná signalizace chodu laseru. U impulsních laserů se zajistí, aby byla při vypnutí přívodu elektrické energie vybita akumulovaná energie do zátěže.

 

Při zacházení zejména s mobilními lasery, jaké jsou využívány např. v různých oborech lékařství, nelze zcela vyloučit nahodilý zásah oka. Proto je potřeba vybavit ochrannými brýlemi jak pracovníky, kteří s nimi zacházejí, tak i další osoby pobývající v dosahu záření. Ochranné brýle jsou konstruovány zpravidla tak, že selektivně zeslabují záření vlnové délky emitované laserem.

 

Ochrana před ionizujícím zářením vychází z těchto základních principů:

 

-Každé použití zdrojů záření musí být zdůvodněno přínosem, který je  vyšší než škody plynoucí z jejich užívání (princip zdůvodnění).

 

-Dávky pracujících a obyvatelstva při používání zdrojů záření musí být tak nízké, jakých lze rozumně dosáhnout s přihlédnutím k ekonomickým a sociálním ukazatelům (princip optimalizace).

 

-U jednotlivců nesmí zátěž ionizujícího záření překročit stanovené nejvýše přípustné limity.

 

 

 

zdroj: http://www.bzp.cz

 

Převzato:  http://zony.wz.cz/stress.htm

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.