Kdo je Online

Právě přítomno: 53 hostů a žádný člen

2186314
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
189
1061
4917
965876
26959
36429
2186314

Your IP: 54.198.134.32
2017-11-23 05:24

 

 

Svědkové z Roswellu

 

 

Závěť Waltera Hauta

 

15.03.2009 13:54

 

Místopřísežné prohlášení sepsané dne: 26.12.2002

Notář: Judr. Beverlee Morgan; svědek: Chris xxxxxx

Jméno: Walter G. Haut; narozen: 2.6.1922 t.č.ve výslužbě

Adresa: 1405W. 7th Street. Roswell, New Mexico 88203

 

V červnu, v roce 1947 jsem byl přidělen na vojenskou leteckou základnu v Roswellu, kde jsem sloužil jako informační důstojník pro styk s veřejností. Červnový víkend od pátku 4. do neděle 6. jsem trávil v mém soukromém bytě asi 18 km severně od základny, která se nalézala jižně od města.

 

Byl jsem seznámen s tím, že někdo nahlásil trosky nějakého spadlého letounu někdy během dopoledne poté, co jsem se vrátil do služby na základnu v pondělí 7.6. Bylo mi řečeno, že major, šéf zpravodajské služby Jesse A. Marcel byl poslán plukovníkem základny Williamem Blanchardem, aby to vyšetřil.

 

Později odpoledne, toho samého dne, jsem se dozvěděl, že došla dodatečná civilní hlášení, která se týkala druhého místa nálezu, severně od Roswellu.

 

V úterý ráno 8.6. jsem se dostavil na pravidelnou schůzku personálu v 7:30. Přítomen byl také plk.Blanchard, mjr.Marcel, pak kapitán kontrarozvědky Sheridan Cavitt, plk.James J.Hopkins – operační důstojník, pplk. Ulysses S.Nero – zásobovací důstojník a z texasské vojenské letecké základny ve Fort Worth Blanchardův nadřízený brigádní generál Roger Ramey a jeho šéf důstojnického personálu plk. Thomas J.Dubose.

 

Hlavní téma rozhovoru bylo hlášení Marcela a Cavitta týkající se pole v okrese Lincoln, přibližně 140 km od Roswellu, kde  se nalezlo rozsáhlé množství úlomků. Pak proběhla krátká předběžná porada s Blanchardem o druhém místě asi 70 km severně od města. Po stole byly rozloženy kusy trosek. Nepodobaly se žádnému materiálu, který jsem kdy viděl. Kousky, které se podobaly kovové fólii, nebo tuhému papíru, byly však extrémně pevné a měly po celé své délce neobvyklé značky a muži si je předávaly z ruky do ruky a každý vyjadřoval své mínění. Nikdo z nich nebyl schopen tyto úlomky identifikovat.

 

Jedním z hlavních důvodů debaty bylo, zda s tímto nálezem máme jít na veřejnost nebo ne. Generál Ramey navrhl plán, který, jak si myslím, pocházel původně od jeho šéfů z Pentagonu. Potřebná pozornost má být odkloněna od tohoto důležitějšího místa severně od města uvedením toho druhého místa. Bylo do toho zapleteno již příliš mnoho civilistů a tisk byl již informován. Nebyl jsem informován o tom, jak se to uskuteční.

 

V přibližně 9:30 zavolal do mé kanceláře plukovník Blanchard a nadiktoval mi prohlášení pro tisk o tom, že máme v držení létající disk, který se nalezl na ranči severovýchodně od Roswellu a že Marcel letí s tímto materiálem do nejvyššího štábu. Měl jsem doručit tuto zprávu do rozhlasových stanic KGFL a KSWS a do novin Daily Record a Morning Dispatch.

 

Mezitím se tisková zpráva rozletěla do éteru a moje kancelář byla zaplavena telefonními hovory z celého světa. Zprávy se hromadily na stole a raději než jednat s médii, navrhnul plukovník Blanchard, že mám jít domů se „schovat.“ Než jsem však ze základny odešel, vzal mě osobně Blanchard do Budovy 84 (AKA Hangar P-3) a pak do Hangáru B-29, u kterého ležela rozjezdová dráha. Když jsme se blížili k budově, zpozoroval jsem, že byla neobvykle silně střežena jak zevnitř, tak zvenčí. Uvnitř mi bylo dovoleno z bezpečnostní vzdálenosti pozorovat objekt, který právě přivezli od severu města. Byl asi 4 – 6 metrů dlouhý a 3 metry vysoký a měl vejcovitý tvar. Osvětlení v hangáru bylo sporé, ale povrch se zdál být kovový. Žádná okna, poklopy, křídla, ocas, ani nějaký přistávací podvozek nebyl vidět. Z dálky jsem viděl dvě těla. Byla přikryta plachtou a vyčnívaly z ní jen hlavy, které se zdály být větší než normálně jsou. Velikost těla odhaduji na 10tileté dítě. Později, v kanceláři Blanchard rozpřáhl ruce od podlahy asi metr a půl, aby nám naznačil výšku bytostí.

 

Byl jsem informován o tom, že jsou těla dočasně uskladněna v márnici a že vrak nebyl radioaktivní.


Po návratu z Fort Worth mě popisoval major Marcel, že vzal kusy vraku do kanceláře generála Rameye. Pak, když se vrátil z taktické místnosti, našel tam místo něj zbytky vzdušného balónu a balón s radarem. Marcel se velmi rozčiloval nad touto situací.

 

Měl jsem možnost navštívit jedno z míst nálezu během vojenského pročišťování prostoru. Vrátil jsem se na základnu s několika úlomky vraku, které jsem si vystavil v kanceláři.

 

Jsem přesvědčen, že to, co jsem osobně viděl, byl nějaký typ letounu a jeho posádky z vesmíru. Toto prohlášení je pravdivé tak dalece, jak si vybavuji.

 

Walter G.Haut

(Walter Haut zemřel 18.12. 2005)

Karel Rašín

 

 

Za scénou

 

15.03.2009 13:52

 

Mac Magruderova obratnost válečného pilota a schopnost jako velitele perutě, jej zavedla po válce k dlouhé kariéře u námořnictva a přinesla mu třebaže nepožadovaný kontakt s jedním z nejpřísněji utajovaným tajemstvím. V červenci 1947 podplukovníku Magruderovi začalo jeho roční převelení k Národní letecké válečné univerzitě u Maxwell Field v Alabamě. Tam zůstal až do července 1948. Červenec byl v jeho životě osudný měsíc, podle jeho synů Marka a Meritta, to bylo proto, že to byl měsíc, kdy jeho třída podnikla výlet do Wright Field v Daytonu v Ohiu.

 

„Můj otec tu bytost viděl“ 

 

Jak si Mark Magruder vzpomíná, jeho otec mu řekl, že jemu a zbytku jeho třídy bylo řečeno, že: „vojáci chtěli jeho schopnosti, jeho způsob uvažování a rozhodování, o věcech, které museli činit oni. Byla to strategická rozhodování v oblasti armády a politického plánování. V zásadě ti nahoře v armádě hledali poradenskou službu při kritických rozhodování, která museli činit. Sporná otázka před kterou armáda stála byla, zda odhalit veřejnosti, že nejenže získali UFO z pouště Nového Mexika, ale že také na Wright Field přinesli trosky a získali žijícího mimozemšťana. S oblakem nejistoty visícím nad armádou, právě činili momentální rozhodnutí ukázat skupině úředníků letmý pohled do jiného světa.

 

Studenti letecké válečné university byli zavedeni do jakési místnosti, kde jim bylo řečeno o zřícení v Roswellu v Novém Mexiku na začátku tohoto měsíce a pak jim ukázali trosky neznámého objektu. Byli také přizváni k bezprostřednímu kontaktu s jedním pasažérem z lodi, který jako jediný přežil srážku. Magruder svým synům popisoval bytost v podrobných detailech. „Říkal, že bytost nebyla jako mimozemšťané, které vidíme popisovat v televizi,“ vzpomíná Mark Magruder. „Místo šedé barvy, bytost měla odstín tělesné barvy a připomínala víc než cokoli jiného lidskou bytost. Měla velkou hlavu, velké, tmavé oči, větší než obvykle, a měla jen štěrbinu místo úst a skoro žádný nos. Ve skutečnosti můj otec říkal, že to vlastně nemělo nos jako mívají nos lidé. Bytost vypadala jako člověk. Avšak kromě jejího humanoidního vzhledu, bytost nevypadala, jak říkal otec, že je z této planety. Nebylo to jako lidské bytosti tak, jak je známe.“

 

 

Shodné popisy

 

Mackův popis mimozemšťana se shodoval s jiným popisem bytosti z té samé události. Podplukovník Philip Corso řekl o této bytosti, kterou viděl v rakvi ve Fort Riley v Kansasu v červenci roku 1947: „...bylo to nějaké mrtvé dítě, které bylo někam přepravováno. Vlastně to nebylo dítě. Mělo to dlouhé ruce a vypadalo bizarně, mělo čtyři prsty na ruce. Mělo malinký nos, jako dětský nosík, nebo spíše nozdry. Téměř to nemělo žádné uši a jeho úzká a plochá ústa připomínala jen nějakou štěrbinu. Něco jako záhyb nebo vráska mezi nosem a spodkem čelisti.“

 

Také roswellský majitel pohřebního ústavu Glenn Dennis, vyprávěl příběh o nejmenované zdravotní sestře, která mu popisovala mimozemská těla. Řekl, že mu žena vyprávěla, že viděla těla velikosti dítěte s přerostlými hlavami a dlouhýma rukama se čtyřmi prsty. Jejich nosy popisovala jako „malé dutiny se dvěmi otvory, ale se žádnou nosní přepážkou.“ Struktura lebky byla jako hlava novorozeně.

 

Je tu ještě další svědectví. Alpha Boyd vyprávěl, že jeho otec Ervin Boyd byl letecký mechanik civilních letadel na Walker Field v Roswellu během války. Jednoho dne v červenci 1947 pracoval na základně, když si právě udělal přestávku na cigaretu. „Vyšel jsem z hangáru, abych si zapálil, když jsem uviděl skupinu mužů a aut jak se řítí k hangáru.“ Ačkoli byl překvapen tím rozruchem, „..viděl jsem několik mužů, kteří nesli něco, o čemž jsem se v první chvíli domníval, že je to dítě....prošli kolem mě a já se podíval a ihned jsem si uvědomil, že to není nic z tohoto světa. Bylo to velikosti dítěte, možná o něco větší. Mělo to hlavu, které byla větší než normálně hlavy bývají. Z mého úhlu to nevypadalo, že to má nějaký nos. Oči to mělo ve tvaru vlašského ořechu, ruce byly delší a kůže šedavá.“ Boyd se domnívá, že to bylo naživu, když to viděl, protože to na něj pohlédlo a on ihned ucítil její muka a smutek. Byl to děsivý pocit, protože byl zaplaven emocemi, o kterých věřil, že pocházely z té bytosti, co jí nesli vojáci.

 

Frankie Rowe vyprávěl jak se jeho otec vrátil ráno z práce, byl hasič, a svolal náhle celou rodinu do kuchyně a oznámil jim, že byl na místě havarovaného létajícího talíře: „Dva členové posádky byli mrtví, ale jeden stále žil. Byli to nějací malí lidé. Ten živí chodil kolem. Mluvil s námi, ale nepohyboval rty. Říkal, že je smutný nad ztrátou svých druhů a že tu nejsou proto, aby nám ublížili.“

 

 

Válečný pilot vzpomíná

 

Mac Magruder byl také ohromen způsobem pohybu té bytosti a nepřiměřenou délkou jejích končetin. Říkal, že bytost byla malá, jako dítě, ale ne jako dítě protože měla velkou hlavu a dlouhé paže. Ta bytost byla asi metr dvacet velká nebo možná menší, ale nevypadala jako malý dospělý. Jasně na ní bylo něco jiného. Také si vzpomněl, že to mělo na sobě nějaký overal, což mu připomínalo kombinézu. Nebyl schopen říct z jakého to bylo materiálu. Magruder nikdy netvrdil, že s ním bytost komunikovala. Ani, nevyprávěl něco o tom, že by bytost komunikovala s některým s ostatních členů jeho třídy. Avšak, jak řekl svým dětem o několik let později, zdálo se, že s bytostní soucítí. Mac řekl svým synům o živém mimozemšťanu, o tom jak vypadal, co si o tom myslel a proč věří své třídě, asi jediné vzdušné válečné škole, které bylo dovoleno navštívit trosky a vidět živého mimozemšťana.

 

Řekl svým dětem a své vnučce Natálii, že ten mimozemšťan zemřel krátce po srážce na následky testů, které jsme na nich dělali. „Bylo to živé,“ řekl Mac. „A my jsme to zabili. Byla to hanebná věc.“

 

Tohle bylo prohlášení námořního pilota, který ve svých vzpomínkách na bitvu v Okinavě, hovořil o pozemním bombardování ustupujících Japonských vojáků, kteří používali okinavské ženy a děti jaké lidské štíty. Jeho F6F Hellcat kosil dlouhé zástupy lidí, kdy létaly vzduchem těla s takovou silou, že si Mac vzpomíná, že viděl končetiny obětí létat kolem křídel a krev se rozstřikovat ve vzduchu. Viděl jak jeho nálet roztrhává děti i vojáky. Jenže to byla válka a Magruder byl tvrdý. Avšak když hovořil o mimozemšťanu z Wright Fieldu 50 let po této události, jeho oči se zalily slzami, když popisoval, že „my“ jsem to zabili.

 

Mac Magruder nakonec svým synům a své vnučce řekl, že vojáci v roce 1947 neučinili definitivní rozhodnutí o tom, jak naložit se správami o získání zničeného létajícího talíře. Vyprávěl jim o tom jaké byly důsledky tohoto objevu a této technologie, kterou jsme získali. A především, jaký měl význam pro vojáky zotavení mimozemšťana.

 

„Jak to vypadalo, tati?“ Ptaly se jeho děti. To, co řekl, bylo velmi překvapující, říkal, že bytost vypadala téměř jako člověk, ale „...nebyla to z tohoto světa.“

 

 

Karel Rašín

 

Převzato:  http://www.exopolitika.cz/

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.