Kdo je Online

Právě přítomno: 60 hostů a žádný člen

2186299
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
174
1061
4902
965876
26944
36429
2186299

Your IP: 54.198.134.32
2017-11-23 05:21

 

 

Zakázané dědictví padlé rasy

(1)

12.06.09   Andrew Collins

Anděly si spojujeme s nádhernými předrafaelovskými a renesančními obrazy, kamennými sochami, jež se objevují v gotické architektuře, a nadpřirozenými bytostmi, které nám zasahují do života, když máme potíže. Poslední dva tisíce let v nás tento stereotypní obrázek udržovala a živila křesťanská církev. Ale kým jsou andělé doopravdy? Odkud pocházejí a co znamenali pro vývoj organizovaného náboženství? Mnoho lidí se domnívá, že Pentateuch (Tóra-Pět knih Mojžíšových), prvních 5 knih Starého zákona, se jen hemží příběhy o andělech, kteří se zjevovali spravedlivým patriarchům a visionářským prorokům. Tak to ale není. Vyskytují se tam tři andělé, kteří navštíví Abraháma sedícího pod stromem na pláních Mamre Amorejského, aby mu oznámili, že se jeho ženě Sáře narodil syn Izák. Dva andělé se zjeví Lotovi a jeho ženě v Sodomě před tím, než je srovnána se zemí. Anděl také celou noc bojuje s Jákobem na místě zvaném Penuel, a jsou to andělé, které Jákob spatří, kterak se pohybují nahoru a dolů po žebříku spojujícím nebe a zemi.


Jiných událostí, při nichž by se objevili andělé, je v Bibli poskrovnu – a když už se o nich přece jen mluví, je jejich popis nejasný a vágní, takže čtenář neví, jaký obrázek si o nich má udělat. Například v obou výše zmíněných příkladech, u Abraháma i u Lota, jsou andělé popsáni prostě jako „lidé“, kteří usednou ke stolu, aby se najedli jako kterýkoliv jiný smrtelník.

Vliv Mágů

Andělé se stali nedílnou součástí židovského náboženství až v poexilových dobách – tj. až kolem roku 450 př. Kr., kdy se Židé navrátili z babylonského zajetí,. V židovské náboženské literatuře se začali objevovat ještě později – asi kolem roku 200 př. Kr. Texty jako Kniha Danielova a apokryfní Kniha Tobiášova obsahují záhadné zprávy o andělských bytostech majících jména, specifický vzhled a zavedenou hierarchii. Tyto zářící figury však byly nežidovského původu. Vše nasvědčuje tomu, že to byli cizáci pocházející zpoza hranic, zejména z Persie.

Země, kterou dnes známe jako Írán, se nemusí zdát být původní andělskou domovinou, ale faktem je, že Židé ve vyhnanství byli tamějším vírám hojně vystavováni – zejména poté, co v roce 539 př. Kr. získal Babylon perský král Cyrus Veliký. Mezi tyto víry patřil nejen zoroastrismus (pojmenovaný po proroku Zoroastrovi či Zarathustrovi), ale také mnohem starší náboženství Mágů, elitní kněžské kasty z Médieúzemí Médů) v severovýchodním Íránu. Mágové věřili v celý pantheon nadpřirozených bytostí zvaných ahuras, čili „zářících“, a daevas-ahuras, tj. bytostí, které upadly v nemilost, protože kazily lidstvo. (

Přestože bylo toto náboženství nakonec Peršany zakázáno, dokázal jeho vliv prorůst hluboko do základů zoroastrismu – do jeho víry, zvyků a rituálů. Navíc téměř nemůže být pochyb o tom, že toto „mágovství“, z něhož máme dnes termíny jako mág, magie a magický, pomohlo mezi Židy rozšířit víru nejen v andělské hierarchie, ale i legendy o padlých andělech – tedy tématiku, která čerpala největší inspiraci z jednoho jediného díla… z Knihy Henochovy.

Kniha Henochova

Tato kniha, vzniklá tja po částech poskládaná mezi rokem 165 př. Kr a počátkem našeho letopočtu, tato takzvaná pseudografie (dílo nesprávně připsané svému údajnému autorovi), se zabývá zejména příběhem o padlých andělech. Nicméně nikoliv pádem andělů obecně, ale pouze těch, kteří vešli ve známost jako îrin (v jednotném čísle îr), neboli „ti, kteří střeží“, či pro jednoduchost a pro lepší porozumění „strážci“.

Henochova kniha vypráví příběh dvou stovek vzbouřených andělů, Strážců, kteří se rozhodli porušit nebeské zákony a „sestoupit“ na pláně, kde chtěli pojmout za manželky smrtelnice. Místem jejich sestupu prý byla lokalita vrcholku hory Hermon v pohoří Antilibanon, severně od dnešní Palestiny (níže ale viz pravděpodobnou domovinu Strážců).  Asi 200 rebelů si uvědomí důsledky toho, že porušili zákon, a složí přísahu, podle níž na sebe veškerou vinu vezme jejich vůdce Shemyaza, pokud by se pro ně věci neměly vyvíjet dobře.

Po příchodu do nížin se začnou Strážci oddávat pozemskému obcování se svými vyvolenými „ženami a manželkami“, a z těchto spojení vzejdou obří potomci nazvaní Nephilim (Nefilim) – slovo vyjadřující v hebrejštině „ty, kteří padli“, do řečtiny pak přeloženo jako gigantes, čili „obři“.

Tajemství nebes

Když právě nebyli s pozemskými ženami, prozrazovali tito rebelantští andělé mnohá tajemství nebes komukoliv, kdo byl ochoten jim naslouchat. Jeden ze vzbouřenců, druhý z vůdců jménem Azazel, prý „lidi naučil vyrábět meče, nože, štíty, prsní pancíře a ukázal jim (pozemské) kovy a umění jejich zpracování“ – z čehož lze usuzovat, že to byli právě Strážci, kdo naučil lidstvo zpracovávat kov. Naučili je také, jak si zhotovit „náramky“ a jiné „ozdoby“ a jak používat „antimon“ – křehký bílý kov, jenž nalezl využití v umění a medicíně.

Ženy Azazel naučil „líčit si“ oči a používat „různé drahé kameny“ a „barevné stíny“, z čehož by vyplývalo, že před tím bylo nošení šperků a používání make-upu neznámou věcí. K tomu všemu byl Azazel navíc obviněn z toho, že ženy naučil užívat si sexuálních rozkoší a chovat se promiskuitně – což bylo v očích hebrejských vypravěčů jasným rouháním a „bezbožností“.

Jiní Strážci byli obviněni z toho, že smrtelníkům odhalili znalosti o vědě, jako například astronomii, meteorologii, vědění o „věcech zemských“ – tj. zřejmě o geodézii a zeměpisu, dále o „záležitostech“ nebes – tj. o pohybech nebeských těles jako je Slunce nebo Měsíc. Jejich nejvyšší vůdce, Shemyaza, prý učil „očarovávání a bylinkaření“, tedy praktiky, kterým se ortodoxní židé zdaleka vyhýbali. Další z padlých, Pênêmûe, přišel s „hořkým a sladkým“, což téměř jistě odkazuje k použití koření a bylin při vaření a přípravě pokrmů. Další věcí, které se lidem od Strážců dostalo, byla instruktáž o „inkoustu a papíru“, což vedlo k prvním formám jejich psaného písma. Mnohem znepokojivější jsou ale informace, které lidem předal Kâsdejâ – ten je prý měl „naučit, jak si poradit se zlými duchy a démony a jak zahubit embryo v těle matky.“ Jinými slovy naučil lidstvo provádět potraty.

Tyto řádky popisující zakázané praktiky, které byly lidstvu předány vzbouřenými Strážci, volají po fundamentální otázce: K čemu by vůbec andělům znalosti o takových věcech byly – proč by je měli vůbec mít? Na co jim bylo umět pracovat s kovy, používat amulety, zaříkávání a písmo? K čemu jim bylo psaní, zkrášlování těla, ochucování pokrmů kořením a umění usmrtit ještě nenarozené dítě? Ani jedna z těchto věcí není něco, co by člověk očekával u nebeských poslů a božích služebníků – pokud tedy i oni nebyli jen lidé.

Podle mého názoru se toto odhalení dříve neznámých vědomostí podobá aktu, kdy vysoce vyspělá rasa předává některá svá přísně střežená tajemství příslušníkům méně rozvinuté kultury, která se ještě stále potýká s porozuměním základním principům života.

Mnohem více znepokojivé pak byly činy Nefilim, kteří mezitím plně vyspěli. Nakonec došlo k tomuto:

A když už je lidé nemohli podporovat, obři se obrátili proti nim a lidstvo pozřeli. A začali hřešit proti ptákům a šelmám, plazům a rybám, požírali se navzájem a pili krev. Ty, co byli účastni tohoto bezpráví, pak obvinila sama země.

V té době už nářky a prosby lidstva slyšeli zcela zřetelně i andělé-Strážci, kteří zůstalí loajální nebi. Jeden po druhém byli Bohem určováni, aby učinili opatření k potření vzdorných Strážců a jejich potomků Nefilim, kteří jsou popisováni jako „pancharti, zavrženci a zplozenci smilstva“. Nejvyšší vůdce, Shemyaza, je spoután a pověšen hlavou dolů a jeho duše je vypuzena, aby se stala hvězdami v souhvězdí Orionu. Druhému vůdci, Azazelovi, jsou spoutány ruce a nohy a je navždy uvržen do temnot pouště známé jako Dûdâêl. Je na něj navršena hromada „hrubých a rozeklaných kamenů“ a pod nimi musí setrvat až do Dne posledního soudu, kdy bude za své hříchy „vržen do ohně“. Zbylí Strážci jsou za to, že kazili lidstvo, přinuceni sledovat pobití svých vlastních dětí, předtím než jsou sami vsazeni do jakési nebeské obdoby žaláře jménem „ohnivé peklo“.

Sedmero nebes

Na scénu pak vstupuje patriarcha Henoch, který je z nějakého nevysvětlitelného důvodu požádán, aby se za uvězněné rebely přimluvil. Poté se je snaží usmířit s nebeskými anděly, ale tato snaha žalostně ztroskotá. Henochova kniha se pak věnuje popisu toho, jak je patriarcha anděly přenesen přes hory a moře až do „sedmera nebes“. Tam se mu naskytne pohled na mnoho andělských bytostí, pozorujících nebeská tělesa z objektů, které připomínají astronomické observatoře. Další bytosti se tam starají o sady a zahrady, které připomínají spíše izraelský kibuc (zemědělskou osadu), než nějakou nadpozemskou, nebeskou říši.

Jinde v „nebi“ se nachází Eden (Ráj), kde Bůh vytvořil zahradu pro Adama a Evu. Henoch se stává prvním člověkem, který se do ní od jejich vyhnání podívá.

Nakonec, za časů Henochova pravnuka Noema, pokryje všechnu zem potopa a zničí i všechny stopy po rase obrů. Tím je u konce i příběh Strážců.

(2)

15.06.09   Andrew Collins

Co si máme z Henochovy knihy vzít? Jsou její zprávy o pádu Strážců a Henochově návštěvě nebes založeny na historické pravdě? Vědci by řekli, že nikoliv. Domnívají se, že jde o dílo čistě fiktivní, inspirované knihou Genesis, zejména dvěma tajemnými pasážemi její šesté kapitoly. Ta první, kterou tvoří její první dva verše zní takto: „Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.“ Tito „synové Boží“ odkazují na nebeské anděly, v hebrejském originále bene ha-elohim. O verš dále (3. verš 6. kapitoly) Bůh nečekaně pronáší, že jeho duch nemůže v lidech setrvat napořád, a jelikož je lidstvo stvořeno z masa a kostí, jeho délka života bude odteď zkrácena na „sto a dvacet let“. Ovšem již v dalším verši se rychle vrací k původnímu tématu kapitoly, neboť říká:


Synové Boží

"Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.“

Jelikož se kniha Genesis datuje do období 1200 let př. Kr., kdy ji měl sepsat Mojžíš zákonodárce, má se za to, že to byly právě tyto verše šesté kapitoly knihy Genesis, které ovlivnily vznik knihy Henochovy, a ne naopak. I přes tento nesporný předpoklad ze strany hebrejských vědců ale existují hojné důkazy, že značná část knihy Genesis vznikla až po návratu Židů z babylonského zajetí v polovině pátého století př. Kr. Pokud to tak skutečně bylo, pak je docela dobře možné, že text byl v této době ještě dodatečně pozměněn. Aby se zdůraznila nesmírná starobylost Henochovy knihy, vždycky se tvrdilo, že byl tento hebrejský mýtus předán přímo Henochovu pravnukovi Noemovi po opadnutí potopy světa, tj. dlouho před vznikem Genesis. Toto tvrzení, podle něhož je Henoch starší než Pentateuch, dokonce vedlo křesťanského teologa svatého Augustina (354-430) k tomu, že označil Henochovu knihu za příliš starou (ob nimiam antiquitatem), než aby mohla být zařazena do biblického kánonu!

Kořeny Nefilim

Ve verších 6. kapitoly Genesis se skrývá ještě jedna záhada, protože se zdá, že se v ní vyskytují dvě zcela odlišná tradiční pojetí.

Podívejme se ještě jednou na slova 2. verše. Hovoří o synech Božích přicházejících k dcerám lidským, naproti čemuž ve 4. verši jasně stojí: „Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským…“

Ano i potom…

Je jasné, co to znamená: pomíchaly se tu dvě zcela odlišné tradice – první se týkala padlé rasy, kterou Izraelité znali jako Nefilim (o nichž je jinde v Pentateuchu uvedeno, že to byli praotcové rasy obrů, zvané Anakim); a druhá zmiňuje bene ha-elohim, Boží syny, kteří jsou v Henochiánské tradici totožní se Strážci. Teologové jsou si tohoto dilematu vědomi, ale obcházejí ho tvrzením, že andělé upadli v nemilost dvakrát – jednou následkem své pýchy a podruhé kvůli svému chtíči. Zdá se jasné, že termín Nefilim (Nephilim) bylo původní hebrejské slovo pro padlou rasu, zatímco bene ha-elohim byl termín mnohem mladší, pravděpodobně íránský, který se do 6. kapitoly Genesis dostal (byl tam včleněn) až dlouho poté, co byla kniha sepsána.

I přes tyto rozpory v 6. kapitole knihy Genesis je její důležitost očividná, neboť se v ní zachovala pevná víra předků dnešní židovské rasy v to, že někdy v dávné minulosti vládla Zemi rasa obrů.

Pokud tedy Strážci a Nefilim skutečně obývali tento svět, kým nebo čím doopravdy tyto domnělé bytosti byly? Odkud pocházely? Jak vypadaly? Kde žily a co se s nimi stalo?

Kniha Henochova byla důležitým zdrojem informací o jejich dřívější existenci, ale já jsem potřeboval vědět víc – potřeboval jsem další, ještě přesvědčivější zdroje a informace o této rase lidí.

Pak přišel důležitý průlom.

Spojitost s Mrtvým mořem

Hebrejští badatelé dlouhodobě pozorovali podobnost mezi reakčním učením v Henochově knize a evangelii podle Esejských. Esejci byli řádnou a důležitou náboženskou komunitou, o níž se klasičtí badatelé domnívají, že sídlila na západním břehu Mrtvého moře. Její spojitost s knihou Henochovou byla ještě posílena po roce 1947, kdy se mezi Svitky od Mrtvého moře, o nichž nyní panuje přesvědčení, že je sepsali právě Esejci, objevily různé fragmenty textů, patřících do několika kopií Henochovy knihy. Do té doby byly jedinými celistvými kopiemi rukopisů ty, které přivezl ze svých slavných cest po Abysinnii v letech 1769-1772 skotský průzkumník a zednář James Bruce z Kinnairdu. Šlo o spisy psané etiopským jazykem Ge’ez.

Nejen, že Svitky od Mrtvého moře potvrdily autentičnost Henochovy knihy, ale také prokázaly, že ji esejská komunita v Kumránu držela v hluboké úctě. Možná také proto, že tito lidé mohli někdy kolem roku 165 př. Kr. stát za jejím původním autorstvím. Co je ale důležitější – hebrejští vědci také začali mezi Svitky od Mrtvého moře identifikovat různé předtím neprůkazné pasáže s „nádechem Henocha“, včetně zmínek o Strážcích a jejich potomcích – Nefilim. Mnoho z těchto fragmentů bylo nakonec rozpoznáno J. T. Milikem – badatelem, expertem na oblast Mrtvého moře – jako části ztraceného díla nazvaného kniha Obrů.

Předtím (před nálezem z roku 1947) se tento materiál vyskytoval pouze v ojedinělých odkazech v manichejských textech. Manichejci vyznávali heretickou gnostickou víru, která byla po 3. století n.l. rozšířená v Evropě a Asii, a zasahovala až do Číny a Tibetu.

Kniha Obrů pokračuje v líčení příběhu započatého v knize Henochově. Popisuje, jak se Nefilim vyrovnávali s nadcházející nevyhnutelnou zkázou, která je čekala jako trest za to, co provedli jejich otcové-Strážci. Při čtení tohoto starověkého díla začne čtenář s Nefilim téměř soucítit, když si uvědomí, že byli v celé věci prakticky nevinně a neměli možnost ji ovlivnit.

Hadí vzezření

Ale kromě těchto útržkovitých pasáží henochiánských textů vypluly mezi těmi od Mrtvého moře na světlo i texty jiné, které jsou podle mého názoru minimálně stejně důležité. Jedním z nich je Amramův testament.

Amram byl otcem Mojžíše zákonodárce, i když jakékoliv časové zařazování je v tomto případě irelevantní. Podstatnější je vypodobnění a vzhled dvou Strážců, kteří se Amramovi zjevili ve snové vizi, když odpočíval na loži. Text musel být zhusta doplňován, ale jeho význam je poměrně jasný:

[Spatřil jsem Strážce] ve své vizi, snové vizi. Dva (lidé) nade mnou bojovali, řkouce… a velmi o mě soupeříce. Zeptal jsem se jich, „Kdo jste, že se mě snažíte z[mocnit?“ A oni mi odpověděli. „Nám] [je možno z]mocnit se celého lidstva a jemu i vládnout.“ A pak se zeptali: „Kterého z nás [si vybereš, aby ti vládl?“ Pozvedl jsem zrak a pohlédl na ně.] [Jeden] z nich byl vzezření děsivého, vypadal [jako h]ad, [v] p[lá]šti mnohobarevném, přesto však temném… [A pak jsem pohlédl znovu] a… v jeho hadím vzhledu, [oblečen v…] [značném, a celé jeho oči…].

Strážce v tomto textu je identifikován jakozatímco jeho společník je odhalen jako Michael, Pán světla, známý také jako Melchizedek, Král spravedlivých. Mou pozornost si ovšem získalo Belialovo děsuplné vzezř Belial, Pán temnoty a Král zla, není, neboť je psáno, že jen pohlédnout na něj je strašlivé, protože vypadá jako had – stejné slovo, které je častokrát užito při popisu jak Strážců tak Nefilim. Kdyby fragment textu skončil zde, pak bych nikdy nepřišel na to, proč použil židovský písař právě toto synonymum. Text naštěstí pokračoval dále, a uvádí se v něm, že Strážce byl hadího vzezření, čili že měl obličej „jako had“. Pokud měl ale na sobě „mnohobarevný, přesto však temný“ plášť, musíme předpokládat, že měl lidské proporce, tedy humanoidní formu.

Vzezření jako had…

Co to mohlo znamenat? Kolik znáte lidí, kteří mají „hadí vzezření“? O této metafoře jsem přemýšlel více než rok, ale za celou tu dobu mě nenapadlo jediné přijatelné řešení. Pak jsem ale náhodou poslouchal rádio a na národní stanici zaslechl něco, co se nabízelo jako jednoduchá, přesto však velmi nečekaná odpověď. V Hollywoodu v Los Angeles existuje klub jménem Viper Room (Hadí pokoj). Vlastní ho herec a hudebník Johnny Depp, a v říjnu 1993 klub zaplnil titulky místních novin, když tam po prohýřené noci tragicky zkolaboval a zemřel herec River Phoenix. V mediálním kolotoči, který pak následoval, vyšlo najevo, že Viper Room získal svůj název již v dávné minulosti, kdy to byl slavný jazzový stánek.

Muzikanti tam prý kdysi absolvovali velice dlouhá vystoupení a aby zvýšili svou kreativitu, kouřili při tom velké množství marihuany. Dlouhodobá závislost na této droze, společně s dlouhými časovými úseky bez pořádného jídla a spánku, způsobily, že oslabení hudebníci začali mít propadlé tváře a vyzáblé obličeje, a jejich oči se proměnily v úzké štěrbiny. Skrze hustý závoj kouře to pak v klubu vypadalo, jako by jazzmeni měli hadí obličeje – a proto byl klub nazván, jak byl nazván.

Tato příhoda roztočila stroj mé mysli na plné obrátky a nakonec mě dovedla k představě toho, jak taková osoba „hadího vzezření“ mohla vypadat. Obličeje těchto lidí by se zdály dlouhé a úzké, s výraznými lícními kostmi, prodlouženou čelistí, tenkými rty a očima podobnýma těm, jaké mají mnohé národy východní Asie. Byl toto případ vzezření Strážců a Nefilim? Vypadali jako dvounozí, vzpřímeně kráčející hadi? Může to být jedna z možností, ale přijatelné by byly i verze, podle nichž by měli magické schopnosti, či možná tělesné pohyby a celkový vzhled připomínající hady.

Jako opeření

Další odkaz na to, jak Strážci vypadali, pochází z tzv. 2. knihy Henochovy, což je jakési pokračování původní Henochovy knihy sepsané v řečtině a datované do období prvního století našeho letopočtu. Následující pasáž popisuje moment, kdy se nad ložem odpočívajícího Henocha objeví dvojice Strážců:

„A tu se mi zjevili dva velmi vysocí lidé, takoví, že jsem žádné podobné nikdy nespatřil. A jejich tváře zářili jako slunce, jejich oči svítily jako lucerny, a ze rtů jejich sálal oheň. Jejich oděv vypadal jako opeření:… [fialové], jejich křídla byla zářivější než zlato, a jejich ruce bělejší než sníh. Stáli nade mnou u postele, přímo u mé hlavy, a nazývali mě jménem."

Bílá kůže (často růžová až „růžolící“), vysoká postava a obličeje zářící „jako slunce“ jsou charakteristiky, které se často opakují, když přijde na to, jak andělé a Strážci v henochiánských textech a v textech od Mrtvého moře vypadali. Co má ale znamenat ono „jejich oděv vypadal jako opeření?“ Mohlo by se to nějak vztahovat k „plášti“, který na sobě měl Belial z Aramova příběhu – o němž se tam píše, že byl „mnohobarevný, přesto však temný“, což je přesně efekt, který by měl kabát z černého peří – možná havraního nebo supího?

Přestože křesťanské umění zobrazovalo anděly výlučně s křídly, tato tradice se nedatuje do období staršího než je třetí nebo čtvrté století po Kristu. Předtím byli praví andělé (cherubíni a serafíni byli vyobrazováni dokonce s několika páry křídel) více podobní „lidem“, což často nutilo překladatele textů, aby jim v popisu křídla přidávali. To se téměř určitě stalo ve výše uvedeném přikladu z druhé knihy Henochovy, která byla v raném období křesťanství přepisována hned několikrát.

S tímto na paměti jsem cítil, že věta popisující oblečení Strážců jako „opeření“, toho nakonec odhalila hodně. Zdá, se že se v tomto případě také překoukl písař, když tento příběh převáděl do psané formy. Když už ve svém popisu oběma „mužům“ přidal křídla, proč by se ještě namáhal s tím, aby vypisoval, že jejich oblečení bylo opeřené? Tato záměna křídel a opeřeného oděvu mohla být později ještě poupravena, aby Strážcům dodala patřičný andělský vzhled.

(3)

16.06.09   Andrew Collins

Tak nějak jsem tušil, že řešením této zvláštní záhady bude právě toto – náznaky totiž hovořily o tom, že kdyby byli Strážci doopravdy lidmi, mohli se odívat a zdobit oblečením ceremoniálního rázu. Užívání totemických forem zvířat a ptáků bylo odvěkou doménou šamanů, duchovních vůdců kmenových společenství. V mnoha starých kulturách se věřilo, že duše potřebuje k přesunu z tohoto světa na onen svět přijmout ptačí podobu, proto je duše ve starověkém náboženském umění častokrát zobrazována právě ve formě ptáka. Tato představa mohla pramenit ze všeobecně rozšířeného přesvědčení, že astrální let je možný pouze se vzdušnými křídly, například ptačími, což opět docela jistě přispělo k portrétování andělů jako bytostí s křídly. Boží poslové jsou jimi v náboženské ikonografii vybaveni bez výjimky všichni. Aby posílili spojení sebe sama s daným ptákem, kterého si vyvolili, odívali se šamani a šamanky do opeřených oděvů a trávili dlouhé hodiny pozorováním každého pohybu svého zvířecího oblíbence ve volné přírodě.


Ptačí šamani

Pohybovali se v jeho přirozeném prostředí a poznávali všechny aspekty jeho života – způsob letu, krmení, rituály jeho námluv a to, jak se chová na zemi. Doufali, že se těmto ptákům přiblíží natolik, že se jimi sami stanou – že se dokáží alespoň dočasně stát druhou osobností. Totemický šamanismus je více či méně závislý na výskytu původních zvířat a ptáků žijících v lokalitě, v níž sídlí i daný kmen. Princip této víry je ovšem stále stejný – nošení opeřeného oděvu kvůli astrálnímu letu, božskému osvícení, komunikaci s duchy a získávání znalostí a moudrosti z jiných světů.

Takže, mohli být Strážci a Nefilim ptačími muži?

Odpověď je zcela jistě ano, protože v knize Obrů – což je jednen z textů od Mrtvého moře – zažívají „Ahy?“ a „Ohy?“, tvorové z řad Nefilim, synové padlého anděla Shemyazy, snové vize, v nichž navštěvují zahradu světa, a v ní spatří dvě stovky stromů kácených nebeskými anděly. Jelikož této alegorii nerozumí, přednesou toto téma na nefilimské radě, a ta zvolí jednoho ze svých řad, Mahawaie, aby se jejich jménem vydal za Henochem pro vysvětlení. Henoch sídlí daleko, v pozemském ráji, a proto se musel Mahawai: [… vznést do vzduchu] jako vzdušný vír a svých rukou použít jako křídel – jako to dělá orel, a rozlétl se [nad] obdělanou zemí. A přeletěl Osamění, tu velkou poušť [...] a pak zpozoroval Henocha a takto mu pravil…

Henoch mu vysvětlí, že 200 stromů představuje 200 Strážců a jejich pokácení symbolizuje jejich zničení v nadcházejícím ohnivém pekle a potopě. Mnohem důležitější tu ale je skutečnost, že Mahawai podnikne astrální let, při kterém použije „svých rukou jako křídel – jako to dělá orel.“ Na jiném místě stejného textu Mahawai dokonce přijme podobu ptáka, aby vykonal jinou dlouhou cestu. Při této příležitosti jen těsně unikne žhnoucí sluneční výhni a zachrání ho v poslední chvíli Henoch, jenž ho svým mocným hlasem přesvědčí, aby se vrátil a nezahazoval předčasně svůj život. Tento příběh je poměrně blízkou paralelou k příběhu Ikara z řecké mytologie, který také letí příliš vysoko ke slunci.

Navíc k těmto důkazům se v jiné verzi tohoto textu objevuje ztotožnění Shemyazových synů „nikoliv s… orlem, ale s jeho křídly“, zatímco jedním dechem se dodává, že oba bratři jsou ještě „ve svém hnízdě“. To pomohlo badateli, expertu na Hebrejce J. T. Milikovi vytvořit závěr, že i tito synové mohli být, stejně jako Mahawai „ptačími muži“.

Tím se potvrdil předpoklad, že andělé byli původně kulturou nebo kmenem, který praktikoval určitou formu ptačího šamanismu, zřejmě spojenou s nějakým tmavým ptákem-mrchožroutem, jako například vránou nebo supem.

Zakázané dědictví padlé rasy

Jelikož byla henochiánská literatura a literatura od Mrtvého moře sepsána až Židy s olivovou barvou pleti, kteří žili po éře vyhnanství, je jasné, že v těchto dílech popisovali tradice zcela jiné rasy, která pocházela ze zcela odlišného prostředí. Kdo tedy byli lidští andělé a kde mohli žít?

Protože už nyní víme, že legendy o pádu andělů mají pravděpodobný původ v Íránu, přesněji v severozápadním království zvaném Médie (nyní území Ázerbajdžánu), pak je dobrý důvod spojovat tuto tradici s horami, které leží Médii nejblíže. To je váhavě potvrzeno dalším textem od Mrtvého moře, který nese název Apokryfon Genesis a který zaznamenává, že po svém nanebevstoupení dožil patriarcha Henoch zbytek svých dnů „mezi anděly“ v „ráji“. Přestože je v některých překladech tohoto textu použito slova „ráj“, původním slovem je „Parwain“.

Velice mě proto překvapilo, když jsem v mandeánské tradici – tj. v tradici náboženství napojeného na Mágy, v něž věří zejména Arabové z mokřin Dolního Iráku – nalezl výraz „Parwan“, který označuje posvátnou horu nacházející se v blízkosti Médie v severozápadním Íránu. Obě slova: „Parwan“ i „Parwain“ jsou zřejmě odvozena ze starého médského slova „Parswana“, které vyjadřuje něco jako „hřeben, svah, hranici“ – a bylo užíváno k charakterizaci lidí a území ležících za hranicemi Médie.

V tomto významu přicházejí v úvahu dvě území – Parsie na jihu a, což nás zajímá více, hornatá oblast jménem Parsua rozkládající se západním směrem.

Věřilo se tedy, že Henoch žil „mezi anděly“ v drsném horském prostředí mimo hranice starověkého médského království? Bylo to v odlehlé oblasti jménem Parsua, na západ od Médie? Přišli Strážci právě odtud? Bylo to toto místo, odkud sestoupili na pláně, kde pojali smrtelné manželky a odhalili lidem zakázané dovednosti a tajemství nebes? Podle íránské tradice se říše nesmrtelných a sídlo mytických božských králů Íránu, (kteří prý byli stejně jako padlí, o nichž se hovoří v judaismu, vysoké postavy, se slonovinově bílou pletí a zářícími tvářemi), nazývaly Airyana Vaejah – Íránská obloha. Podle tradice děděné Mágy se zcela nepochybně jedná o nebeskou sféru umístěnou kdesi v srdci médských hor.

Všechny cesty, jak se zdá, míří do tohoto hornatého regionu v dnešním Ázerbajdžánu, jenž je tvořen nejvýchodnějšími úbočími sněhem pokrytých dálav, vybíhajících na druhé straně až v pohoří Taurus ve východní Anatolii a severní Sýrii, severně od odlehlých oblastí ruské Arménie, a jihovýchodně podél pohoří Zagros, aby pak tento masiv vytvořil neprostupnou přirozenou hranici mezi Irákem a Íránem a pak pozvolna sestoupil do vod Perského zálivu.

Na tomto rozlehlém a značně pustém kusu země žijí převážně kočovní nomádi, tlupy bojovných rebelů, izolované náboženské komunity a občas se tu vyskytuje nějaká vesnice, městečko, či větší město. Je to oblast Kurdistánu – kulturní a politická domovina problémových Kurdů.

Podle biblických a apokryfních záznamů se ale právě na tomto místě nacházela Rajská zahrada, místo zastávky Noemovy archy a posvátná půda dávných patriarchů. Právě touto lokalitou jsem se musel začít zabývat i já, abych získal více informací o nesmrtelných.

Na východě, v Ráji

Kniha Genesis popisuje, jak Bůh na východě stvořil rajskou zahradu. Tam se stali prvními rodiči lidstva Adam a Eva, předtím než upadli v nemilost kvůli tomu, že neodolali pokušení, kterému je vystavil Had. Nejen, že byli Hadi hlavním synonymem pro Strážce a Nefilim, ale v Henochově knize též stojí, který že „Had“, čili Strážce naše první rodiče pokušení vystavil. V Bundahišnu, posvátné knize zoroastrismu, zastává stejnou roli zlý duch a otec daevas jménem Angra Mainyu, který podobně jako Strážci vypadá jako had s „nohama“.

Kde tedy ležel Ráj? Vše, co víme, je, že to bylo někde uprostřed Sedmera nebes, rajské říše se zahradami, sady a observatořemi, kde podle Henochovy knihy přebývali andělé a Strážci.

Slovo „Eden“ je experty na hebrejštinu překládáno jako „potěšení“ nebo „požitek“ – pochopitelně v souladu tím, že Bůh zahradu stvořil pro potěchu lidstva. To ale není původní význam tohoto slova. Slovo „Eden“ ve skutečnosti pochází z akkadštiny – protohebrejského, či semitského jazyka, který přinesli do Mezopotámie (dnešní Irák) lidé z Akkadské říše – když předtím, během druhé poloviny třetího tisíciletí př. Kr., získali kontrolu nad starověkým územím Sumeru. V jejich jazyce znamenalo slovo „Eden“ nebo edin „step“ či „terasu“ – jako např. terasovité pole.

Podíváme-li se blíže na slovo „paradise“ (tj. ráj), zjistíme, že ve skutečnosti znamená „zdí obehnané území“ a pochází z perských výrazů pari, tedy „kolem“, a daeza, tedy „zeď“. Je to slovo velmi mladé a v židovsko-křesťanské literatuře se objevuje až pozdě. Používalo se až po roce 1175 po Kr.

Naproti tomu anglické slovo „heaven“ je převzato z hebrejského výrazu ha’shemim, který se překládá jako „nebesa“. Může ale také označovat „místa vysoko“, například sídla tyčící se do výše. A co víc, hebrejský slovotvorný kořen shm může znamenat „výšiny“, ale stejně tak i „rostlinu“ či „vegetaci“, „heaven“ by mohl přesněji znít „výšiny porostlé vegetací“. takže možný výklad slova

Tato krátká exkurze do etymologie dle mého názoru pomohla vyvolat obrázek zdí obehnané zemědělské osady se stupňovitými terasami, nacházející se kdesi v horách. To tedy byl Ráj? „Zdí obehnaná zemědělská osada“ v srdci kurdistánských hor, o níž se na svém území starali nebeští Strážci, jak se o tom píše v Henochově knize? Důležitější je ale jiná otázka – kde se přesně nacházela?

Rajské řeky

Kniha Genesis říká, že v Ráji pramenily čtyři rajské řeky. Pojmenovány jsou Pison, Gihon, Hiddekel a Eufratus. Z nich může být jednoznačně identifikována jen ta poslední. Eufrat teče tureckým Kurdistánem, Sýrií a Irákem a pak se vlévá to Perského zálivu. Zbylé tři byly ranými biblickými vědci identifikovány jako indická Ganga (ačkoliv občas se hovoří i o řece Orontes v Sýrii), africký Nil a Tigris, který se, stejně jako jeho sesterská řeka Eufrat, vine Irákem a poté konči svou pouť v Perském zálivu. První dvě byly badateli vybrány jednoduše proto, že to byly dvě největší řeky tehdy známého (klasického) světa – jak je patrné, o geografickou shodu šlo pouze u dvojice Hiddekel-Tigris.

V žádném případě se samozřejmě nedá říct, že by všechny čtyři tyto řeky pramenily ve stejné zeměpisné oblasti – to byl problém, který ale teologové příhodně přehlíželi, alespoň do doby, než byla v 16. století znovuobjevena kartografie. Z jiných zdrojů, jako například od Arménské církve, se dozvídáme, že její příslušníci akceptovali dvojici řek Eufrat a Tigris jako dvě rajské řeky, ale druhou dvojici, Pison a Gihon, se rozhodli spojovat s řekami Velký Zab, která pramení v turecké části Kurdistánu a vlévá se do Tigridu, a Araxes, která má pramen v Arménii a teče do Kaspického moře.

(4)

17.06.09   Andrew Collins

Pochopili to členové Arménské církve správně? Zřejmě ano, protože její příslušníci v inkriminované oblasti žili a mohli být obeznámeni s místními tradicemi, o nichž nemusel mít teologický svět kolem nejmenší tušení. Ať už se tyto čtyři rajské řeky nazývaly jakkoliv, kurdská tradice umisťuje jejich prameny do okolí jezera Van – obrovského vnitrozemského moře o rozloze asi 95 km na 55 km, nacházejícího se na hranicích Tureckého Kurdistánu a Arménie. A skutečně, podle legend nyní Rajská zahrada leží „na dně jezera Van“, poté, co ji za časů Potopy světa pohltily vlny. Není bez zajímavosti, že nedalekou lokalitu – horu Cudi Dag, nebo též Al Judi, která se tyčí jižně od jezera Van – považují za místo Počátku (tj. za místo přistání Noemovy archy po Potopě) i další příslušníci místních kurdských rodů a je i posvátným místem muslimů. „Přenesení“ této posvátné půdy na známější a taktéž nedalekou horu Ararat bylo pouhým církevním výmyslem a v nejranější křesťanské tradici nemá žádnou oporu. Toto vše napovídá tomu, že kompilátoři knihy Genesis umístili do jedné a téže oblasti severního Kurdistánu jak místo zrození lidstva, tj. Rajskou zahradu, tak bod jeho znovuzrození po Potopě. To je jistě vodítkem ke skutečnosti, že někde v této oblasti je třeba hledat i původ Strážců.


Nebeská hora

Ve skutečnosti je toho ale mnohem více, protože oblast Kurdistánu nepovažují za kolébku civilizace pouze rasy íránské a židovské. Jak v mytologii Sumerů, kteří ovládali řadu městských států v Mezopotámii přibližně od roku 3000 př. Kr., tak v mytologii národa, který Sumery nakonec porazil – v legendách Akkaďanů – se domovina bohů klade přesně do této oblasti. Akkaďané jsou původem Semité, či protohebrejci neznámo odkud, a v jejich náboženských textech se nebeské sídlo nazývá Kharsag Khurra, nebeská hora. Žili zde bohové, známí také jako Anannagové, ve své rajské říši plné zahrad, sadů, chrámů a zavlažovaných polí. Tato říše jako by z oka vypadla Sedmeru nebes, o nichž se píše v Henochovi, avšak její jméno padne víckrát než jednou a zní edin, což je arkadský výraz pro „step“ či „plošinu“.

Dalším spojovníkem mezí Kharsagem a židovskou zemí andělů je akkadská idea, že Anannagům, stejně jako Strážcům v Henochovi, vládne rada sedmi. To jsou jistě ti samí představitelé jako sedm archandělů poexilového judaismu a šestice takzvaných Amesha Spentas – „štědrých duchů“ – s nejvyšším bohem Ahurou Mazdou, tj. čelními představiteli andělské hierarchie podle Íránců.

Byli Anannagové, bohové a bohyně Kharsagu, jen variací na Strážce, o kterých se píše v Henochovi a textech od Mrtvého moře? Žili ve své zemědělské společnosti na stejném vznosném místě zvaném Ráj či nebe nacházejícím se kdesi uprostřed strmých kurdských horských štítů?

Hledání Dilmunu

Kharsag ale není jediný název, kteří Mezopotámci používali, když hovořili o místě počátku. Kolébka civilizace jim byla známa také pod jménem Dilmun nebo Tilmun. Tam prý byla umístěna dvojice bohů – Ea a jeho žena – aby zde založili „nový věk bez hříchu a plný blaženosti“. V míru a harmonii tu též žila zvířata, člověk zde neměl žádné nepřátele a místu samotnému „požehnal bůh Enlil“. Je také popisováno jako čistý, ryzí a „jasný“ „příbytek nesmrtelných“, kde neznají smrt, choroby a smutek, a některým smrtelníkům se tu dostane „života jako mají bohové“. Tento popis nutně připomíná slova o Airyana Vaejah, říši nesmrtelných z íránských mýtů a legend, a zprávy o Ráji z hebrejských popisů.

Přestože většina badatelů spojuje říši Dilmun s ostrovem Bahrajn v Perském zálivu, existují důkazy, že mnohem dřívější mytický Dilmun se nacházel v hornaté oblasti za sumerskými pláněmi. Ale kde přesně to bylo?

O tom mezopotámské spisy mlčí, ovšem Bundahišn – kniha zoroastrismu – a křesťanské spisy z Irbilu, města v irácké části Kurdistánu, se v obou případech zmiňují o místu zvaném Dilaman, které mělo existovat u pramene Tigridu, jihozápadně od jezera Van – tedy přesně v místě, kde se měl nacházet biblický Ráj.

Ea (akkadský Enki) prý měl navíc vládnout nad soutokem řek Eufrat a Tigris, které bývají vyobrazovány, jak vytékají z jeho ramen. To by ovšem znamenalo, že prameny či zdroje řek byly pro národy úrodné mezopotámské nížiny něčím posvátným, stejně jako Ea.

Zajímavější ale je, že i zde se hovoří, podobně jako v hebrejských a íránských mýtech, o pádu božstev Anu – Anannagů. Zatímco 300 jich prý zůstalo na nebesích, nějakých 600 dalších se, pod vedením Nergala, boha podsvětí, usídlilo mezi smrtelníky. Tady předali lidem veškeré informace o nejzákladnějším zemědělství, zavlažování půdy, stavebních technologiích a struktuře společnosti.

Zní vám to povědomě?

Tito rebelantští Anannagové žili „v zemi“ – což odkazovalo na „podsvětní“ říši propojenou se starověkým městem Kutha, severně od Babylonu. V tomto „Domě temnot“ prý žili „démoni“ a také Edimmu, obří krvelační upíři, kteří po setmění vycházeli (vylétali?) na povrch, kde kradli nemrtvé duše.

Mohou být tyto ďábelské bytosti jakousi pokroucenou vzpomínkou na vzbouřené Strážce a jejich olbřími potomstvo, Nefilim? Mohli tito padlí andělé, poté, co sestoupili z nebe na pláně, žít v podzemních městech?

Ptačí těla

Starověká Mezopotámie vyplodila celý pantheon ďáblů a démonů – každý druh měl svůj vlastní specifický vzhled, své funkce a atributy. Někteří lidem pomáhali, jiní smrtelníkům uměli působit jen bolest, utrpení a muka.

V příběhu Ištařina sestoupení do podsvětí – tento příběh o bohyni se zachoval v asyrsko-babylonské tradici – vystupují „vůdcové“ „Domu temnot“, kteří jako by „byli ptáky pokrytými peřím“, jež „vládli zemi už od prastarých dob a jimž bohové Anu a Bel dali strašlivá jména.“ Na jedné tabulce pokryté klínovým písmem z města Kutha, kterou popsal „písař v chrámu Sitlám v Nergalově svatyni“, stojí, že do Mezopotámie vtrhla rasa démonů, vychovaná v jakési podzemní říši. Prý začali válčit s nějakým bezejmenným králem, válčili s ním nepřetržitě tři roky, a sami vypadali jako:

Lidé s těly pouštních ptáků, lidské bytosti s hlavami havranů,
kteréž stvořili bohové,
a v zemi pro ně zbudovali sídlo…
v nitru země vyrůstali a stali se velkými a mocnými a bylo jich mnoho,
Sedm králů, bratří stejného rodu,
a na šest tisíc bylo jejich lidu.

Na tyto „lidi s těly pouštních ptáků“ se nazíralo jako na „démony“. Zjevovali se jen tehdy, když poušť zastínila bouřková mračna, a tehdy pobili ty, které zajali, aby se pak neprodleně vrátili do nějaké nepřístupné oblasti.

Máme všechny důvody domnívat se, že tito zběsilí „démoni“ vůbec nebyli nehmotnými přízraky, ale bytostmi z masa a kostí, oděnými do plášťů s peřím a ptačími doplňky.
Ale kdo vlastně byli tito lidští démoni, a jak zapadají do vývoje civilizace v Mezopotámii?

Nejasné síly

Sumerové byli se svojí kulturou a vlastním jazykem výjimeční. Nikdo neví, jaký je jejich pravý původ, nebo kde přesně mohli získat semena vědomostí, díky nimž dokázali ve čtvrtém tisíciletí před Kristem zbudovat svoji společnost městských států. Ale sami Sumerové mluvili o svém původu zcela jednoznačně. Tvrdili, že veškerou kulturu zdědili po svých předcích Anannazích, bozích Anu, kteří přišli z pradávné domoviny v horách. Aby tuto skutečnost zdůraznili, používali ideogram hory, který měl symbolizovat „vlast“ – tj. Sumer. Na počest svých bohů-zakladatelů také postavili sedm stupňovitých zikuratů.

Je potom možné, že to byla kultura těchto Strážců z Kurdistánu, která dala podnět k rozmachu celé západní civilizace?

Archeologové nic nenamítají proti tomu uznat Kurdistán za kolébku civilizace blízkovýchodní. Krátce po skončení poslední doby ledové přibližně kolem roku 8500 př. Kr. se v této oblasti objevily první známky zemědělství, chovu zvířat, pálených a malovaných hrnčířských výrobků, metalurgie, a opracovaných obsidiánových nástrojů a náčiní. Je zajímavé, že od roku 5750 př. Kr. se hlavní obchodní tepna se surovým a opracovaným obsidiánem zřejmě vinula kolem vyhaslé sopky jménem Nemrut Dag, která se tyčí na jihozápadním břehu jezera Van – procházela tedy samotným srdcem oblasti, kde se měl pravděpodobně nacházet mytický Ráj či Dilmun.

Kurdistán byl nepochybně místem původu takzvaného neolitického prudkého růstu, který byl odstartován v devátém tisíciletí př. Kr. a rychle pokračoval. A vskutku, je to jen díky této komunitě žijící tehdy usedlým životem, díky níž se vyvinula první primitivní směna výrobků. Ta nakonec vedla k vytvoření první psané abecedy a ideografického systému, který pak přibližně od 4. tisíciletí př. Kr. fungoval po celé Mezopotámii. Je tedy zcela pochopitelné, že se v této době právě v oblasti úrodného půlměsíce vytvořila civilizace. Odtud se přirozeně rychle rozšířila do mnoha dalších oblastí starého světa.

Ve světle těchto informací to vypadá, že evoluce na Blízkém východě byla tímto dokonána. Za vznik civilizované společnosti, jak ji známe, bylo zodpovědných několik sofistikovaných protoneolitických farmářských komunit pocházejících z hornatých oblastí Kurdistánu. Kdo ale podnítil tento „neolitický prudký růst“, a proč to pro všechno na světě bylo právě v těchto hornatých a odlehlých končinách? Něco nám tu uniká a Mehrdad R. Izady, význačný badatel v oblasti kurdské kulturní historie k tomu uvádí:
Obyvatelé této oblasti si prošli nevysvětlitelným údobím ohromně zrychlené technologické evoluce, iniciované dosud nejasnými a neznámými silami. Velmi rychle se ve vývoji dostali před ostatní komunity v okolí, z nichž mnoho patřilo mezi ty nejvyspělejší na světě vůbec. Tato komunita je všechny překonala a ze stádia hospodářství lovců-sběračů v malém měřítku se transformovala do stádia s měřítku mnohem větším, v jehož rámci si již potraviny dokázala sama vyprodukovat.

Co jen mohly být tyto „dosud nejasné a neznámé síly“? Byli to Strážci, o nichž se říká, že lidstvo vybavili zakázanými dovednostmi a znalostmi pocházejícími z nebes? Pokud ano, přehlédl jsem nějaký důkaz, který už odkryly lopatky paleontologů a archeologů a který by tuto moji divokou teorii podpořil?

Tím se dostáváme k archeologickým zprávám ohledně vykopávek v Kurdistánu. Probíral jsem se jimi neskutečně dlouho a důkladně. Co jsem našel mě ohromilo. V roce 1950 například Ralph a Rose Solečtí, dvojice významných archeologů, odkrývali nejspodnější vrstvy ve velké jeskyni, jejíž ústí směřovalo k řece Velký Zab na místě zvaném Zawi Chemi Shanidar, když tu nečekaně učinili velmi důležitý objev. Odkryli v zemi množství kozích lebek, uložených hned vedle křídelních kostí velkých dravých ptáků. Všechna křídla byla oddělena od ptačích trupů, i když některá byla stále ještě zasazena v kloubu. Uhlíkovou metodou (radioaktivní izotop C14) se zjistilo, že organické látky v těchto kloubních pouzdrech vykazují stáří 10 870 let (+/-300 let), což znamená rok 8870 př. Kr.

(5)

18.06.09   Andrew Collins

Ptačí křídla byla následně identifikována jako patřící následujícím ptačím druhům: čtyřem orlosupům bradatým (Gyptaeus barbatus), jednomu supu bělohlavému (Gyps fulvus), sedmi orlům mořským (Haliaetus albicilla) a jednomu dropu velkému (Otis tarda) – z nichž pouze ten je v této oblasti ptákem původním. Další kosti patřily čtyřem menším dosud blíže neurčeným orlím druhům. Všichni kromě dropa to byli dravci, supi pak samozřejmě mrchožrouti. Nález těchto křídel představoval pro Solecké závažný problém. Proč zde byly pohřbeny jen určité specifické druhy? Byly nějak speciálně za tímto účelem vybrány, a proč tomu tak vlastně bylo – měla pohřbená křídla těchto velkých dravců nějakou konkrétní roli v představách těch, kteří je do jeskyně Shanidar umístili?


Šamanská křídla

V důležitém článku nazvaném „Rituály dravců v Zawi Chemi Shanidar“, který vyšel v časopise Sumer v roce 1977, předložila Rose Solecká tento objev kozích lebek a ptačích ostatků veřejnosti. Naznačila, že křídla byla téměř jistě používána jako součást nějakého rituálního kostýmu nošeného buď na ozdobu nebo za obřadními účely. Spojila celou věc s šamanismem uctívajícím supa v komunitě Catal Hüyük – což bylo předneolitické společenství ve střední Anatolii (Turecko), které dosáhlo největšího rozmachu celých 2000 let poté, co byla do země uložena tato ptačí křídla v jeskyni Shanidar – navíc je toto místo vzdálené nějakých 900 km. Rose Solecká si uvědomila závažnost tohoto nálezu a domyslila si, že jsou to vlastně poměrně pádné důkazy pro dřívější přítomnost důležitého náboženského kultu v oblasti Zawi Chemi Shanidar. Jak napsala v závěru svého článku:

"Lidé ze Zawi Chemi museli ve svých představách tyto velké dravce obdařit speciálními schopnostmi a zvířecí ostatky z místa nálezu, které jsem popsala, musely představovat speciální rituální doplňky. Ostatky samozřejmě mohly být pouhými trofejemi, k jejichž získání se za jediným účelem spojilo hodně lidí, kteří toužili vystopovat a ulovit množství ptáků a koz… či mohla být křídla pouze uchována k pozdějšímu odrání peří a výrobě pomůcek na ovívání nebo nějakých rituálních úborů. Jedna z kreseb ve svatyni lidu Catal Hüyük… představuje přesně takový rituální výjev, tj. lidskou postavu oděnou do supí kůže… "

To je přece jasný důkaz, že v horách Kurdistánu existovali a působili supí šamani, a to už v době přibližně 8870 let před Kristem! A co více, dělo se tak jen nějakých 220 km jihovýchodně od místa, kde se měl u jezera Van údajně nacházet Ráj (či Dilmun) – a kde se právě v této inkriminované době měla odehrávat proměna místních společenství z lovců-sběračů na nemigratorní předneolitické skupiny. Mohly mít tyto kozí lebky a ostatky dravých ptáků nějakou spojitost s „dosud nejasnými a neznámými silami“, jež stály za náhlým neolitickým růstem a rozmachem v této oblasti? Vzpomeňte si, že jsem již doložil, že Strážci nosili pláště z peří, pravděpodobně supího nebo vraního. Hlavou se mi honily různé možnosti. O co mohlo v té jeskyni nad Velkým Zabem jenom jít? Připomínám, že tato řeka byla považována za jednu ze čtyř rajských řek. Navštívili ji snad v devátém tisíciletí před Kristem Strážci, lidští andělé? Přítomnost dravčích křídel by v tomto případě dávala smysl, ale co ty oněch 15 kozích lebek – jak ty do celé věci mohly zapadat?

Kůzle pro Azazela

Pentateuch zaznamenává, že každý rok na Den smíření (pohyblivý židovský svátek) bylo „na počest Azazela“ do divočiny vypuštěno kůzle, které na svých zádech neslo všechny hříchy židovského národa. Azazel prý navíc jakožto jeden ze dvou vůdců padlých andělů vyšlechtil rasu démonů jménem seirim, tj. „kozlů“. Je o nich několik zmínek v Bibli, a někteří Židé uctívali jejich kult. V knize Leviticus3. kniha Mojžíšova) se též objevují náznaky, že ženy s těmito kozly (seirim) obcovaly: „A nikoli více nebudou obětovati obětí svých démonům (kozlům), po nichžto odcházejíce, oni smilní“. Že by vzdálená ozvěna toho, jak se Strážci zmocňovali pozemských žen a nocovali s nimi? Tato jasná paralela mezi Strážci a kozly je tak výrazná, že to známého badatele a experta na hebrejské prostředí J. T. Milika„evidentně nebyl obyčejným kozlem, ale obrem, který v sobě kombinoval kozlí a lidské rysy.“ Jinými slovy to byl muž-kozel, kozlí šaman. ( vedlo k závěru, že Azazel

Takže se zdá, že Strážci byli nejen „ptačími muži“ – supími šamany, kteří se oddávali okultním praktikám, ale také kozlími šamany. Je zvláštní si domyslet, že spojení Azazela a kozla bylo stimulem k tomu, aby se kozel začal ztotožňovat s ďáblem, a to samé platí pro dnešní negativní reakce lidí na obrácený pentagram.

Paví anděl

Kurdský badatel Mehrdad Izady spatřuje v ostatcích dravých ptáků z Shanidarské jeskyně důkaz pro existenci šamanistické kultury, jejíž odkaz ovlivnil pozdější vznik andělské tradice. V Kurdistánu se lze setkat se třemi zcela původními kulty, jež uctívají anděly – nejznámější, ale i nejzáhadnější z nich je kult uctívaný Jesidy z irácké části Kurdistánu. Jejich víra se soustředí kolem nejvyšší bytosti jménem Melek Taus, což podle nich byl „paví bůh“, uctívaný v podobě zvláštní ptačí ikony známé jako sanjaq. Tyto ikonické sošky, které stojí na kovových sloupcích podobných svícnům, jsou povětšinou zhotoveny z mědi nebo mosazi. Zajímavější ale je, že ty nejstarší z nich vůbec nevypodobňují pávy, ale bachraté ptačí tělo a hlavu s hákovitým zobanem. Izady se domnívá, že sošky sanjaq představují spíše nějaké dravce, jako například ty, jež byli v popředí zájmu šamanů ze Shanidaru – jinými slovy supy, orly nebo dropy.

Lidé z Jarma

Toto všechno byly dobré zprávy, protože potvrzovaly ideu existence rozvinuté kultury v oblasti kurdských hor, která tam figurovala už v době, kdy došlo k podnícení neolitické revoluce. Pokud to byli tito supí šamani, kteří pokročilé vědomosti přinesli mezi pomalu se rozvíjející farmářské komunity v nížinách, pak jsou to právě oni, kdo tvoří pravdivé jádro mytického příběhu o Strážcích – těch, kteří poskytli nebeské dovednosti lidstvu. Bohužel ale neexistuje žádný jiný popis těchto šamanů, který by se týkal něčeho jiného než jejich obřadního ošacení. Připomínali nějakým způsobem vysoké jedince s bílou kůží, zářivými tvářemi a hadím obličejem, o nichž se zmiňuje Henoch a literatura od Mrtvého moře? Mohli být učiněny nějaké archeologické nálezy prokazující dřívější existenci právě těchto bytostí s těmito specifickými rysy?

Ve skutečnosti ano, protože na místě zvaném Jarmo, které se nachází u Malého Zabu v irácké části Kurdistánu, archeologové objevili pozůstatky předneolitického společenství, které tu prosperovalo kolem roku 6750 př. Kr., a to po dobu přibližně 2000 let. A skutečně, nejstarší známé nálezy primitivní metalurgie pocházejí právě z Jarma. Důležitější je ale vědět, že tito lidé byli experty na vyrábění malých sošek z polovypálené hlíny. V zemi byly nalezeny doslova tisíce těchto figurek, z nichž mnohé vypodobňují zvířata a ptáky. Některé pak představují typické lidské hlavy, jiné postavy žen, možná zpodobení bohyně matky.

Skoro se zdá, jako by se komunita v Jarmu vyžívala v zachytávání obrazů světa, stejně jako to dnes děláme my, když fotíme fotografie. Pokud to tak ale skutečně bylo, jak vysvětlíme přítomnost těch malých figurek, které jsou ve tvaru antropomorfních hlav, s prodlouženým obličejem, štěrbinovitýma očima a očividnými „ještěřími“ či, přesněji, hadími rysy? Vzezření jsou jednoznačně nelidského a spíše než lidi připomínají nějaké vetřelce s hmyzíma očima než abstraktní podoby lidských bytostí.

Když jsem viděl některé povedenější exempláře z této sbírky, zamrazilo mě, protože vykazovaly až zarážející podobnosti s popisy Strážců v Henochovi a literatuře od Mrtvého moře. Bylo možné, aby neolitičtí lidé z Jarma zobrazovali v částečně abstraktní podobě hadí obličeje vysokých cizinců, kteří k nim ve svých opeřených pláštích čas od času zavítali na nevyžádanou návštěvu? Byli to tito cizinci, kteří poskytli komunitám jako byla ta v Jarmu znalosti metalurgie a základní vědomosti o zemědělství?

Můžeme pouze spekulovat, ale za zmínku stojí, že obsidiánové nástroje nalezené v Jarmu byly vyrobeny z materiálu, kterým se obchodovalo při úpatí Nemrut Dagu na jezeře Van. Obchodovali Strážci s obsidiánem? Mohou být tyto kvalitně zpracované obsidiánové výrobky důkazem jejich přítomnosti i mezi jinými okolními kurdskými komunitami?

Zakázané dědictví padlé rasy

Kolem roku 5500 př. Kr. začali obyvatelé kurdského podhůří sestupovat do mezopotamských nížin. Někdy v této době bylo založeno první město v úrodném půlměsíci – Eridu (biblický Erech). Ve svých útrobách skrývalo vlastní chrámový komplex, včetně podzemního rituálního jezírka.

Někdy kolem roku 5000 př. Kr. se na severních mezopotamských pláních objevila kultura nová – nyní známá jako kultura Obeidská (podle naleziště el-Obeid, kde byly v roce 1922 během vykopávek prováděných význačným blízkovýchodním archeologem Sirem Leonardem Woolleym nalezeny jejich první pozůstatky). Přinesli si s sebou vlastní vytříbený styl umění a pohřební zvyklosti, včetně zvyku umisťovat k zemřelým do hrobů podivné antropomorfní figurky. Sošky byly mužské nebo ženské (převážně ale ženské) a zobrazovaly hubená, vypracovaná, nahá těla se širokými rameny a podivnými hadími hlavami, kterým badatelé neřeknou jinak, než „ještěří“. Obličeje těchto sošek jsou protáhlé, s výrazně se ztenčujícím jakoby čenichem, s širokými škvírami očí, které připomínají kávová zrnka, a s chocholy tmavých stojících vlasů, (které ve svém umění podobně vytvářeli i lidé z Jarma). Všechny sošky mají nápadná ženská pubická ochlupení, případně mužské genitálie.

Každá obeidská figurka zachycuje nějakou konkrétní pózu, postoj, držení těla. Nejzvláštnější a nejpřesvědčivější představuje nahou ženu přidržující u prsu dítě. Levá ruka nemluvněte se prsu dotýká, a není nejmenších pochyb, že žena dítě kojí. Je to velice dojemné vyobrazení, ovšem je na něm jedna věc, která je velice znepokojivá – dítě má velké šikmé oči a hadí hlavu. To je velice závažná skutečnost, neboť dokazuje, že dítě se s touto vizáží a těmito rysy již narodilo. Jinými slovy – „ještěří“ hlavy figurek nejsou žádné masky nebo symbolická animistická znázornění, ale skutečná, mírně abstraktní vyobrazení žijící rasy, o níž se lidé z obeidské oblasti domnívali, že takto skutečně vypadala.

Tyto figurky připomínající „ještěry“ byly v minulosti vědci označovány jako vyobrazení bohyně matky – což je domněnka nanejvýš mylná, protože některé z nich jsou evidentně figurkami mužů. Badatelé zastávající teorii dávných mimozemských astronautů a vesmírných návštěvníků, jako například Erich von Däniken, je zase považují za ztvárnění těchto cizáckých entit. Podle mého názoru jde pouze o snahu zaškatulkovat tyto hliněné sošky někam, kde už je pro ně připravena přihrádka, a nebere se v úvahu plný dosah jejich symboliky. Navíc, jelikož jich převážná většina byla vyzvednuta z hrobů, kde byli často tou jedinou hodnotnou věcí, usoudil Sir Leonard Woolley, že reprezentují „chtonická božstva“, tedy obyvatele podsvětí, kteří mají nějakou spojitost s obřady pohřbívání mrtvých.

(6)

19.06.09   Andrew Collins

Podle Woolleyho se navíc nezdá pravděpodobné, že by tyto sošky reprezentovaly skutečné jedince s ještěřím obličejem, jelikož v blízkovýchodní mytologii nikdy žádní ještěři nehráli důležitou roli. Mnohem pravděpodobnější je verze, že jsou to hlavy plazů představujících sumerská podsvětní božstva, jako je například Ningiszida, Pán pravého stromu.
Jelikož se zdá, že figurky z Obeidu jsou vytvořeny podle mnohem starších exemplářů nalezených v Jarmu v kurdských horách, nabízí se otázka, zda byly abstraktními reprezentacemi Strážců s ještěří vizáží alespoň ty. Většina těchto figurek byla nalezena výhradně v hrobech, což svědčí o tom, že byly nějakým způsobem spojeny s pověrami ohledně pohřebních obřadů. Čeho chtěli Obeiďané dosáhnout, když do hrobů svých zemřelých příbuzných tyto sošky umisťovali? Měly duším zemřelých zajistit bezpečnou cestu na onen svět, nebo měly chránit tělo poté, co bylo uloženo do země?


Podle jedné mladší babylonské tradice se lidé velice obávali toho, že když není mrtvý správně pochován, dostane se jeho duše do podsvětí a bude proměněna v krvežíznivou bytost Edimmu. Báli se tohoto i Obeiďané? Měli i oni strach, že se jejich duše transformují v upírské bytosti, pokud nebude v hrobě přítomná alespoň jedna figurka, která upokojí Strážce s hadí vizáží? Mají figurky pohřbené spolu s těly nějak připomínat staré a mlhavé vzpomínky na padlou rasu?

Podsvětí

Přestože na území bývalé Mezopotámie žádné stopy po podsvětní říši nenajdeme, na Blízkém východě se nachází několik nesmírně starodávných chtonických citadel. Kupříkladu pod pláněmi Kapadokie ve východním Turecku existuje více než 36 podzemních měst, z nichž nejznámější je Derinkuyu, kde podle odhadu mohlo žít až 20 000 lidí. Doposud prozkoumaná města sahají místy do hloubky až čtvrt míle. Jsou tam ulice, komplexy tunelů, obytné části a společenské prostory. Každé z měst může být izolováno od zbytku světa obřími kulatými dveřmi, které se dají přivalit na vstupní otvor. Na povrchu pak po takovém městě není sebemenší stopy, snad kromě vzpřímeně stojících megalitických kamenů, které vyznačují umístění hlubinných studen, jež zároveň slouží i jako větrací šachty pro jednotlivá podlaží.

Kdo tyto podzemní komplexy vybudoval, není známo. Jsou přinejmenším 4000 let staré, ovšem některé důkazy hovoří o tom, že byly vystavěny už kolem roku 9000 př. Kr., tedy v době, kdy měla Blízký východ zasáhnout zničující vlna poslední doby ledové. Tehdy se také měly probudit k činnosti sopky, a když doba ledová konečně ustoupila, nastaly záplavy srovnatelné s tou biblickou (tj. potopou světa), což přineslo do nížin totální zkázu. V jednom perském mýtu se navíc dozvíme, že předkové íránské rasy přestáli tuhou a dlouho zimou díky tomu, že postavili var – což je výraz pro podzemní město. (Bez zajímavosti také není, že slovo ark (tj. v češtině archa) znamená v perštině „město“).

Ozvy těchto podzemních sídlišť jsou cítit také v židovsko-křesťanské víře v existenci Gehenny (něco jako židovská varianta pekla) či pekla, jak ho známe tradičně – tj. jako říši plnou ohně, do níž byli za trest uvrženi padlí andělé, kteří se neoprávněně vměšovali do lidských záležitostí.

Kapadocká měsíční krajina

V nejbližším okolí kapadockých podzemních měst se rozkládá doslova měsíční krajina – tisíce obrovských skal a balvanů, které eroze během tisíců let vytvarovala a vymodelovala do kuželovitých tvarů. Místní tradice o nich hovoří jako o peri bacalari, ohnivých komínech Periů – krásných padlých andělů zrozených z Iblise, arabsko-perské verze Satana. V těchto komínech prý dnes straší džinové, přízrační příbuzní andělů, kteří dříve také žili na nebesích, ale poté padli stejně jako andělé.

Mnoho z těchto „přízračných komínů“ bylo během křesťanských časů obydleno, přičemž některé z nich byly dokonce během 6. století přeměněny na kamenné kostely doslova vydlabané ve skále. V těch nejstarších se objevují ikony, které jsou velice odlišné od toho, co bychom očekávali ve svatostánku raného křesťanství. Opakovaně se tam vyskytují různé geometrické obrazce a v jednom případě je to i stylizovaný ptačí muž, který velice připomíná druh umění, který se vyskytoval v 8000 let starých supích chrámech v Catal Hüyüku. Poměrně malou vzdálenost, která dělí jak tento unikátní, raně „křesťanský“ chrám tak bývalé sídliště v Catal Hüyüku od podzemních měst, není radno jen tak ignorovat. Vzpomeňte si na příběh Ištařina sestupu do podsvětí, v němž bohyně potkává bytosti „podobné ptákům, pokryté peřím“, které „od dávných časů vládli světu“.

Je možné, že obyvatelé podzemních měst byli skutečně předchůdci těch, kteří zbudovali podzemní citadelu v Catal Hüyüku? A mohlo tu existovat i spojení s šamanistickou kulturou Strážců z kurdských hor, které leží relativně nedaleko na východ od Kapadokie?

Děti džinů

Pokud ano, odkud mohly tyto podivné šamanistické kultury pocházet? Vyvinuly se prostě v Turecku a v Kurdistánu těsně po konci doby ledové, nebo jejich předkové přišli z nějaké cizí země? Kurdské kmeny uctívající anděly sebe samy považují za potomky patriarchy Noema, zachránce a spasitele lidstva, jehož přímí potomci se prý v Kurdistánu usadili. Zcela jinou verzi vztahující se k jejich pohanským sousedům hlásají kurdští židé, kteří jim neřeknou jinak, než „děti džinů“. Podle nich prý kdysi dávno král Šalamoun vyslal 500 džinů, aby mu našly 500 nejkrásnějších panen na světě. Neměli se vracet, dokud se jich nezmocní všech, do poslední. Džinové svůj složitý úkol přijali a vydali se do Evropy, aby tam dívky vyhledali. Když jich nalezli všech pět set a shromáždili je na jedno místo, chystali se vrátit zpět do Jeruzaléma, ale vtom je zastihla zpráva, že král Šalamoun zemřel. Džinové byli na rozpacích, co dělat. Pak ale učinili rozhodnutí. Mají dívky vrátit zpátky tam, odkud je ukradli, nebo mají zůstat s nimi? Protože mladé panny nalezly „v očích džinů zalíbení, tito je pojali za své ženy a manželky. A z jejich svazků vzešlo mnoho krásných dětí, a ty zase měly své děti… A tak se stalo, že se zrodila rasa Kurdů.“

V jiné verzi stejného příběhu je vysláno 100 džinů, aby Šalamounovi obstarali stovku krásných panen pro královský osobní harém. Poté, co se jim podaří jich všech sto získat, se dozvídají, že král je mrtev, a všichni džinové se rozhodnou usadit s pannami jako svými manželkami uprostřed odlehlých a nepřístupných hor Kurdistánu. Potomci těchto spojení vejdou ve známost jako příslušníci kurdské rasy, „kteří svou nepolapitelností a prchavostí připomínají své otce džiny a jsou krásní jako jejich sličné matky.“ Jakkoli mohou být tyto různé verze legendy nesmyslné, pokoušejí se vysvětlit nevysvětlitelně cizí rysy některých kurdských komunit a poukázat na jejich původ v biblickém království vládce Šalamouna, jinými slovy v dnešním Izraeli.

Hora Madai

Mandeáci z jižního Iráku jsou ohledně původu své rasy mnohem specifičtější. Přestože jejich přímí předkové měli přijít z mytického místa jménem hora Madai v íránské části Kurdistánu, jejich předchůdci dávno předtím pocházeli zcela neoddiskutovatelně ze starověkého Egypta. Co je ale důležitější, tito lidé věří, že po smrti odlétá jejich duše na sever (tj. k horám Kurdistánu), kde vstoupí do mytické říše zvané Matarata – místa posledního soudu. Zde sídlí inteligence zvané neter, hlídači. Termín neter může být v některých blízkovýchodních jazycích použit jako podstatné jméno a znamená „strážci“ – což je název, který už známe, a který nosili nejstarší andělé v knize Henochově a ve spisech od Mrtvého moře. To samé slovo ve staré egyptštině navíc znamenalo polobožské bytosti, které žily ve zlaté epoše známé jako zep tepi, První věk. Bylo by možné, aby byli Strážci z Kurdistánu potomky neterů – polobohů z Egypta?

První farmáři

Přestože již víme o neolitickém rozmachu vývoje, který se udál v kurdských horách někdy kolem roku 8500 př. Kr., průkazně tehdy nešlo o vznik zemědělství, chovu zvířat, výroby dokonalejších nástrojů a strukturovaného života společnosti. Existují pádné důkazy, že tyto věci už byly vynalezeny dávno předtím, a existovaly mnohem dříve na území dnešního jižního Egypta a severního Súdánu v okolí řeky Nil. Hovoříme o době až 12 500 př. Kr, od níž se tato společenství rovnoměrně vyvíjela až přibližně do roku 10 500 př. Kr, kdy jejich farmaření nevysvětlitelným způsobem a bez nějaké očividné příčiny přestalo. Badatelé toto úplné a náhle ukončení sofistikovaného životního stylu založeného na zemědělství přičítají extrémně vysokým hladinám řeky Nil, která se každoročně velmi rozvodňovala. Podle mého názoru ale za tím, že komunity otočily o sto osmdesát stupňů, stálo něco docela jiného.

Skoro to vypadá, jako by ti, kteří nilský lid naučili základy zemědělství a života s tím spojeného, náhle opustili scénu, a nezanechali svým poslušným žákům jinou možnost, než se navrátit k původnímu a primitivnímu způsobu života lovců-sběračů, který byl tehdy jedinou alternativou. Pak je ovšem zajímavé, že po svém zmizení z Egypta kolem roku 10 500 př. Kr. se zemědělství znovu objevuje až po nějakých 1500 letech právě v oblasti Kurdistánu. Odešli tedy tito učitelé někdy mezi lety 10 500 a 9000 př. Kr z Egypta do Kurdistánu? Kdo přesně tito hypotetičtí a zemědělství znalí lidé byli, a co je přimělo odejít z úrodných a obdělaných pastvin paleolitického Egypta jinam? A otázka ze všech nejdůležitější – byli to potomci Strážců, lidských andělů zmíněných v Henochovi a ve spisech od Mrtvého moře?

Předatování Sfingy

V Egyptě se nyní objevují nové pádné důkazy, že Velká Sfinga v Gíze nebyla vytesána v období faraónů, jak se všeobecně tvrdívá, ale mnohem dříve. Poslední dobou byla záležitost týkající se geologického profilu tohoto nejstaršího monumentu dost medializována – podle nových informací stála Sfinga už před pravidelným vysycháním Středního východu ve čtvrtém tisíciletí před Kristem. Intenzivní zvětrávání patrné na jejím povrchu nebylo, jak se zdá, způsobeno větrnou erozí, ale srážkovou činností, která na kámen působila po dlouhé tisíce let. Poslední déšť, který v této oblasti padal s takovou intenzitou, aby mohl sochu narušit, se zde vyskytoval v tzv. sub-pluviálním neolitu, tedy v období mezi lety 8000 a 5000 let př. Kr. To hovoří pro to, že Sfinga tu buď již v té době stála, nebo byla vytvořena během ní.

Sfinga je nade vší pochybnost lvem, kterému někdo za časů faraónů upravil hlavu, aby připomínala hlavu krále s její zvláštní pokrývkou, tzv. nemesem. Sfinga hledí přímo k východu, po přímce rovnou k místu, kde vychází slunce o jarním i podzimním slunovratu. Její funkce je časoměrná – jako minutová ručička na hodinách, která zaznamenává, kdy se vrátí sluneční kotouč, který plyne oblohou ve svém 365 dní trvajícím cyklu. Také ale, a to je možná ještě důležitější, obsahuje jakousi malou ručičku – „hodinovou“, která zaznamenává nepatrné posouvání nebeské klenby, jejíž precese trvá 26 000 let. Tento efekt je způsoben extrémně pomalým kyvem zemské osy, která jako by velice pozvolna opisovala obrovský kužel.

(7)

23.06.09   Andrew Collins

Z astronomického hlediska způsobuje fenomén známý jako precese posun dvanácti souhvězdí zvěrokruhu souhlasně s ekliptikou, (tj. drahou Slunce) v opakující se sekvenci. Zjednodušeně řečeno to znamená, že hvězdy vycházející spolu se Sluncem se každých přibližně 2160 let posunou k dalšímu zvířetníkovému souhvězdí, dokud se jich na tomto astronomickém kolotoči neprostřídá všech 12. Když budeme precesi sledovat dlouhodobě do minulosti, můžeme zjistit – stejně jako to věděli naši starověcí předkové – které souhvězdí vycházelo společně se Sluncem o jarním slunovratu, což byl pro mnoho blízkovýchodních národů bod nula v jejich kalendáři. Dnes se například těsně před východem Slunce 21. března na východní obloze nachází souhvězdí Ryb. Když Alexandr Veliký dobýval v roce 330 př. Kr. Persii, zářilo o jarním slunovratu na východní obloze souhvězdí Berana, a když byly budovány pyramidy v Gíze, osvětlovalo východní nebe před úsvitem stejného dne souhvězdí Býka.


Postavena ve věku Lva

Pokud by Sfingu stavěli jako ukazatel rovnodennosti spolu s nedalekými pyramidami – tedy v časech faraónů, pak by dávalo větší smysl, kdyby měla tvar býka, jak vyplývá z výše řečeného. Že připomíná lva, napovídá skutečnosti, že měla v den jarního slunovratu ukazovat právě na toto souhvězdí. Poslední věk Lva ale trval od roku 10 970 př. Kr. do roku 8810 př. Kr., takže Velkou Sfingu museli vystavět někdy v tomto časovém rozmezí. Toto není nic průlomového ani nového. Pokud jsem si vědom, pak s touto teorií přišel jako první už v roce 1907 britský astrolog a odborník na mytologii Gerald Massey. Ve své neobyčejné práci Ancient Egypt - The Light of the World (Starověký Egypt – Světlo světa) srdnatě obhajoval myšlenku, že „… monumentální Sfingu můžeme jakožto objekt uctívaný těmito velkými a soběstačnými staviteli a mysliteli datovat do období před celými třinácti tisíci lety (tj. z astronomického hlediska do věku Lva).“

Mladší astrologicko-mytologický výzkum, který prezentovali Graham Hancock a Robert Bauval ve své knize Keeper of Genesis (Strážce původu) v roce 1996, přesvědčivě hovoří o tom, že Velká Sfinga, stejně jako rozvržení celé plošiny v Gíze, musí být časově řazeny už do období kolem roku 10 500 př. Kr. – tedy přesně do stejné doby, kdy v lokalitě kolem Nilu náhle přestalo fungovat prvotní zemědělství.

Jelikož víme, že velké kamenné bloky odstraněné z okolí lvího monumentu byly posléze použity k jeho stavbě a také ke zbudování Údolních chrámů, pak i ty musejí pocházet z velmi staré doby, o níž je tu řeč. Všechny tyto důkazy podporují teorii o existenci nějaké rozvinuté kultury už v roce 10 500 př. Kr., která sídlila v dnešním Egyptě a znala astronomii, inženýrství, stavební postupy, vyznala se v astro-mytologii a v dávných mytologických příbězích, včetně hlubokých vědomostí o 26 000 let dlouhém precesním cyklu, kterým Země prochází.

Kdo byli tito lidé? Byli stavitelé Velké Sfingy skutečnými potomky Strážců z Kurdistánu, kteří měli ještěří tváře? Folklór, legendy a rozšíření zemědělství po Evropě by tomu nahrávaly. Pokud tomu tak ale bylo, co se pak přihodilo, že se tato egyptská starobylá kultura rozhodla přesunout do poměrně vzdáleného a vysoko položeného Kurdistánu?

Globální zkáza

Jak už bylo patřičně zdůvodněno a demonstrováno jinde (Hapgood, 1958 & 1970; Hancock, 1995; Flem-Ath, 1995), existují pádné důkazy, že po skončení poslední doby ledové, zhruba v jedenáctém až desátém tisíciletí př. Kr., byla Země zmítána mnoha přírodními katastrofami – probíhaly dramatické klimatické změny a geologické děje. Výbuchy sopek, ničivá zemětřesení, obrovské záplavy a dlouhá období temna, kdy na zemský povrch nedopadl ani jediný sluneční paprsek. To vedlo k uhynutí nespočetných milionů zvířat a k vyhynutí mnoha celých živočišných druhů.

Legendy o tomto kataklyzmatu se vyskytují v mnoha kulturách, většinou velice barvité a s množstvím symbolických detailů.

Zde popisovaná hypotetická egyptská kultura by bylo přímo v epicentru této globální zkázy. Rozhodně je jisté, že během ní docházelo k záplavám, a jak víme, nebylo by to nic neobvyklého ani u Nilu, který protékal jejich říší. Už jsme si uvedli, že právě extrémně rozvodněná řeka je důvod, jenž uvádějí někteří badatelé jako klíčový pro ukončení primitivní formy zemědělství v této oblasti.

Otec děsu

Zdá se pravděpodobné, že tyto krušné časy způsobily, že se značně rozvinutá kultura, která v Egyptě byla, začala tříštit a rozptylovat – proto ten náhlý konec primitivního zemědělství v této oblasti. Tento předpoklad je podložen názornými ukázkami popisujícími příchod ohně a vody v různých písemnostech. Jeden ze zachovaných koptsko-arabských textů hovoří o zdevastované zemi jak následkem účinků vody, tak mocných ohňů, které přišly „ze souhvězdí Lva“ – což nemusí nutně znamenat, že z této části oblohy přilétl nějaký meteorit, ale jednoduše to, že se tyto ničivé události odehrály za panovaní lva na obloze, tedy ve věku Lva.

Větší vypovídající hodnotu má mýtus o Sekhmet, egyptském božstvu se lví hlavou. Protože se lidstvo obrátilo zády k bohovi slunce Ra (nebo Re), jehož způsoby se mu zdály „příliš staré“, rozpoutala rozzuřená bohyně Sekhmet ohnivé všepohlcující peklo. Stravující planety by byly znamenaly konec celého lidstva, kdyby se do záležitosti nevložil sám Ra. Zaplavil zemi jedovatým nápojem, a když se ho Sekhmet napila, opila se, usnula, a jejímu běsnění byl konec.

Budeme-li předpokládat, že Sekhmetin zuřivý oheň nějakým způsobem reprezentoval obrovský požár, který zachvátil a zničil Egypt, mohl pak nápoj, který po celé zemi rozlil Ra, zase představovat následnou velkou potopu? Pokud ano, byla pak sama Sekhmet jen alegorickým vyjádřením věku Lva? Existují náznaky, že lev jakožto souhvězdí byl symbolem chaosu a ničení, které s sebou přinesl konec doby ledové – a možná právě proto Arabové mluvili o Velké Sfinze jako o „Otci děsu“.

V příběhu o Sekhmet se snaží poslední přeživší lidé uprchnout před hněvem bohyně tím, že vylézají na hory, nebo se snaží ukrýt v „dírách“ jako „hadi“ nebo „červi“. Podobné možnosti úkrytu před kataklyzmatem se objevují v mnoha dalších mytologiích po celém světě. V té egyptské to souvisí s faktem, že lidé pak přestali žít v zemědělské společnosti, komunita těchto Starších se rozpadla a znovu se sjednotila a začala fungovat až v jiných a vzdálených oblastech. Mohla jednou z nich být i Kapadokie, kde se už kolem roku 9000 př. Kr. stavěla podzemní města, či mohl být jednou z těchto oblastí Kurdistán, kde kolem roku 8500 př. Kr. urychlovali počátky neolitické revoluce Strážci?

Dobu odchodu této civilizace Starších někdy ke konci doby ledové ovšem lze díky některým indiciím určit přesněji. Například koptsko-arabský text z devátého století jménem Abou Hormeis zaznamenává, že egyptští kněží a astronomové si byli vědomi, že jejich rase hrozí bezprostřední záhuba, a prohlašovali, že: „Potopa nastane až Lví srdce vstoupí do první minuty Račí hlavy.“ „Lví srdce“ bylo klasické pojmenování hvězdy Regulus – královské hvězdy v souhvězdí Lva, která leží přímo na ekliptice – tj. přímce vyjadřující trajektorii slunečního postupu po obloze. A poněvadž souhvězdí Raka následuje po souhvězdí Lva pouze v cyklu precese (jakožto znamení zvěrokruhu v rámci roku následuje Lev až po Rakovi), pak se zdá, že legenda nejen, že zachovává vzpomínku na dávnou událost, ale také přesněji určuje datum, kdy k ní došlo.

Na mé přání vložil inženýr přes elektroniku, Rodney Hale, tyto astronomické informace z Abou Hormeisu do počítačového programu Skyglobe 3.5. Zjistil, že Lví „královská hvězda“ naposledy vyšla a byla viditelná na východním obzoru těsně před úsvitem o rovnodennosti kolem roku 9920 př. Kr. Když se „královská hvězda“ Regulus na nebi přestala o rovnodennosti objevovat, usoudili astronomové a kněží, že je to signál, že se věk Lva chýlí ke konci a brzy nastane věk Raka, anebo už nastal, a souhvězdí dospělo do „první minuty“ své obloukovité pouti po obloze. V této době zřejmě tato Starší rasa opustila Egypt v očekávání obrovské potopy, která měla jejich zemi co nevidět postihnout.

Kosmokrator

Když se nyní podíváme na íránskou tradici, zjistíme, že různé zoroastrické texty, včetně Bundahišnu hovoří o počátku dějin v roce, který o 9000 let předcházel příchodu velkého proroka ZoroastraZarathustry). Prorok se objevil v roce 588 před Kristem, z čehož nám vyjde datum 9588 př. Kr. V tomto roce, jak hlásá jeden z textů, byly zrozeny protikladná božstva tvořící základní dualitu celé víry – Ahura Mazda a Angra Mainyu. Vzešli z „ohnivého vzduchu“ a „zemské vody“ – což jsou opět zakódovaná označení pro oheň a záplavy ve věku Lva. (

Obě božstva-dvojčata spolu zápolí o nadvládu nad nebem a zemí, a tato bitva je rozhodnuta až teprve tehdy, když zasáhne sám Zarathustra a porazí kněžské skupiny Mágů, které uctívají daevy (zlé duchy). Teprve poté se k moci a svrchované vládě dostane „dobrý duch“ Ahura Mazda.

Znamená toto všechno, že předkové íránských božských králů nejprve zabydlili svou mytickou domovinu, známou jako Airyana Vaejah, Íránská rozloha, kolem roku 9588 př. Kr.? Toto datum vlastně, plus mínus několik století, odpovídá době, kdy se egyptští Starší začali rozptylovat po své původní otčině a jejich společnost se počala rozpadat. Protože Airyana Vaejah bývá ztotožňována s kurdskou vysočinou, mohly by být v textech dohledány i zprávy o tom, jak a pokud vůbec tito Starší doputovali do oblasti, v níž posléze založili námi navrhovanou kulturu Strážců?

Podle íránské mytologie se duální síly Ahura Mazda a Angra Mainyu narodily nejvyšší bytosti známé pod jménem Zurvan, který symbolizoval „nekonečný čas“. V římském kultu boha Mithry, který se vyvinul právě z primárních íránských zdrojů, byl koncept „nekonečného času“ symbolizován božstvem se lví hlavou. Sochy vyobrazující toto lví božstvo na sobě mají dvanáct znamení zvěrokruhu umístěných na lví hrudi a hada stočeného na jeho hřívě. Přestože božstvo nemá jméno, (i když někdy bývá spojováno s Eonem, gnostickým bohem času), badatelé v oblasti mithraismu ho nazývají kosmokrator, řídicí inteligence, která je zodpovědná za jev precese.

Vyhledat kosmokratora se lví hlavou, který pocházel z tradice, podle níž se začala historie světa psát v roce 9588 př. Kr., během věku Lva, byl úkol, který nebylo možné odmítnout. Mohlo se stát, že přestože egyptští Starší mechanismu precese rozuměli, jejich dědicové, kteří informace o precesi přejali, si mohli některé její aspekty a podrobnosti vyložit nesprávně. A tak namísto toho, aby Lev uvolnil místo Rakovi, poté Blížencům a potom Býkovi, stal se lev jediným a neměnným kosmokratorem, strážcem nekonečného času, velmi podobně jako se Velká Sfinga stala časoměrným elementem precesního pohybu na pláni v Gíze.

(8)

24.06.09   Andrew Collins

Egyptská rasa Starších se nikdy nedostala na stránky historických učebnic. Vzpomínka na jejich potomky, Strážce z Kurdistánu, je pro ně pouze Pyrrhovým vítězstvím. To, že jsou připomínání jako krásní andělé, jež upadli v nemilost, nebo nesmrtelní bohové a bohyně, nebo jako lační a chtiví démoni, kteří kazili lidskou mysl – to vše jakoby šlo jen těžko dohromady s faktem, že to byli skvělí astronomové, zemědělci, mytologové, stavitelé a žili ve strukturované společnosti. Je téměř jisté, že to byli potomci egyptských Starších, kteří vydláždili cestu rozvoji a pokroku civilizaci starého světa.


Tragický pád

Tito lidé ale udělali daleko více než to. Zanechali po sobě světu důležité dědictví. Lze ho vyčíst z astrologie, mytologie, a uspořádání pláně v Gíze, stejně jako z obecných mýtů o kataklyzmatech a precesních datech. Je to lehce srozumitelná zpráva, která se opakuje znovu a znovu, jako smyčka s voláním SOS, prosba o pomoc, která varuje, že ať už se s jejich rasou stalo cokoliv, jednoho dne se to může stát znovu. Ať už k tomu budou jakékoliv důvody, my – jakožto lidská rasa – můžeme upadnout v zapomnění a být docela vymazáni z historie. Může se to stát, pokud se neprobudíme z kolektivní amnézie, kterou, zdá se, zažíváme posledních jedenáct tisíc let, a neuvědomíme si, že tu v žádném případě nejsme první.

Nezávislí myslitelé, mystikové a osobití badatelé nám už léta tvrdí, že civilizace je mnohem starší, než jak nám to několik posledních stoletích tvrdí věda. V knihách těchto lidí se neustále opakují stejné klíčové motivy. Pyramidy, Tiahuanaco, Mayové, Piri Reis, Hapgood, Platón, bagdádské baterie – to jsou pouze některé důležité pojmy, které by v nás měly rezonovat. Ale nikdo jiný, než ten, kdo tomu všemu věří, nebere tyto věci vážně.

Zejména s předatováním doby vzniku Velké Sfingy je nyní až příliš důkazů, než aby byly všechny odmítnuty. Jasně hovoří o tom, že na konci doby ledové na Zemi existovala vyspělá civilizace. Odkud tito lidé přišli se absolutně neví. Někteří mohou navrhnout Atlantidu, jiní, že přišli z nebes, ale upřímně řečeno, skutečnou pravdu neznáme. Co je ale důležitější, že bereme všechno popořadě, postupujeme dál, opíráme se o tvrdá fakta a doufáme, že tentokrát se celý svět o největší odhalení naší doby podělí.

Všechny poznámky a odkazy v tomto článku se vyskytují i v autorově knize From the Ashes of Angels (published by Michael Joseph, London, ISBN 0-7181-4132-6)

-konec-


 

Doporučená literatura k tématu

 

Bauval, Robert, and Graham Hancock, Keeper of Genesis, Wm Heinemann, London, 1996

Boyce, Mary, A History of Zoroastrianism, 1975, 3 vols., E.J. Brill, Leiden, 1989

Charles, R.H., The Book of Enoch or 1 Enoch, Oxford Univ Press, 1912

Eisenman, R., and M. Wise, The Dead Sea Scrolls Uncovered, Element, Shaftesbury, Dorset, 1992
Flem-Ath, Rand and Rose, When the Sky Fell - In Search of Atlantis, Weidenfeld & Nicolson, London, 1995

Fix, William R., Pyramid Odyssey, Jonathan-James Books, Toronto, Ontario, Canada, 1978

Hancock, Graham, Fingerprints of the Gods - A Quest for the Beginning and the End, Wm Heinemann: London, 1995

Hapgood, Professor Charles, The Path of the Pole, Chilton, New York, 1970

Hapgood, Professor Charles, Maps of the Ancient Sea Kings, 1966, Tumstone Books, 1979

Izady, Mehrdad R., The Kurds - A Concise Handhook, Crane Russak, London, 1992

Massey, Gerald, Ancient Egypt - The Light of the World, 2 vols., T. Fisher & Unwin, London, 1907
Milik, J.T., The Book of Enoch - Aramaic Fragments of Qumran Cave 4, OUP, 1976

Morfill, W.R., edit and intro R. Charles, The Book of the Secrets of Enoch, Oxford Univ Press, 1896
Ulansey, David, The Origins of the Mithraic Mysteries - Cosmology and Salvation in the Ancient World, OUP, 1989.


(c)2009 Andrew Collins

(c)2009 Translation: Jan Kovář ml.

 

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.