Kdo je Online

Právě přítomno: 45 hostů a žádný člen

2186456
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
331
1061
5059
965876
27101
36429
2186456

Your IP: 54.198.221.13
2017-11-23 07:15

  

 

 

PŘÍPAD MANHATTAN

 

 

       Případ bývá někdy citován pod názvem „Manhattan Transfer“. Začal jednoho mrazivého a jasného rána asi kolem 3 hodiny, kdy se zastavil motor auta poblíž přístavu South Street v Manhattanu. Pasažéři vzhlíželi vzhůru - známá a vysoce postavená politická osobnost, jejíž jméno zůstane utajeno, a dva vládní agenti - a sledovali zářící oválný objekt vznášející se nad budovou o pár bloků dál. Jak se světla na této nebeské vizi měnila z rudě oranžové na jasně modrobílou, začala se z okna dvanáctého patra mírným pohybem vznášet žena v noční košili, a pak zůstala viset uprostřed prostoru. Úžasem zkoprnělí svědci pozorovali, jak žena obklopená několika malými bytostmi lehce stoupala ke spodku onoho stroje. Objekt odfrčel k brooklynskému mostu, aby se nakonec ponořil do East River. „Je to zcela ojedinělý případ“, říká Budd Hopkins, moderní umělec světové třídy, který se nedávno proslavil knihami Missing Time a Intruders, v nichž se detailně zabývá osmnáctiletým vyšetřováním výpovědí mnoha tisíc osob, které prohlašují, že byly uneseny UFO. Jestliže je Hopkins vzrušen, dá se to vysvětlit tím, jak sám říká, že tady jde o případ, který může přesvědčit armádu skeptiků, kteří ho už po léta nahánějí. Oproti stovkám jiných zaznamenaných únosů, jak vysvětluje, jde poprvé o nezávislé svědectví o události, která se odehrála. A co je ještě významnější, jeden ze svědků je prý, lidově řečeno, V.I.P. - prominentní a důležitá osoba. „Závěr je ten“, spekuluje Hopkins, „že šlo o úmyslnou demonstraci mimozemské síly.“ 
 

        Ústřední postavou tohoto příběhu je Linda. Nechce, aby bylo zveřejněno její druhé jméno. Žije v dolním Manhattanu. Vše začalo v roce 1988. Linda si právě koupila biografii Franka Sinatry od Kitty Kellyho a další knihu, kterou vzala jako mystérium. Onou druhou knihou byli Intruders Budda Hopkinse. Na konci první kapitoly oněměla překvapením: mimozemské bytosti zanechávají v mozku a nose lidí tajemné implantáty, a to ji trochu znervózňovalo. Před třinácti lety našla hrudku na vnitřní straně nosní přepážky, a tak šla ke specialistovi, který prohlásil, že jde o chrupavku zabudovanou při chirurgickém zákroku.

 

      Takovou operaci však nikdy, ani jako dítě, nepodstoupila. Linda pak vzala můj prst a dotkla se jím svého nosu: ano, cítil jsem velmi jemný hrbolek na horní straně pravé nosní dírky. Musí tu však být ještě něco jiného, než jenom tohle. A taky bylo.

 

      O rok později Linda nakonec Hopkinse kontaktovala a ten se rozhodl, že prozkoumá Lindinu minulost svým oblíbeným nástrojem - hypnózou. „Cítila jsem se trochu divně“, říká Linda. „Jsem jenom matka a žena. Jsem prostě Linda. UFO? Pch!“ Hopkins uvádí, že se dozvěděl něco jiného. Regresí vrátil Lindu do věku 8 let a umožnil jí, aby si vzpomněla na epizodu, o níž si myslí, že v ní probleskovala postavička Caspera, ze slavného příběhu Casper, strašidelný kamarád (nedávno zfilmovaný Stevenem Spielbergem). Ale v hypnóze se její vzpomínka na Caspera změnila ve veliký a vysoký objekt, který viděla plout nad sídlištěm, napříč ulicí v Manhattanu, v níž v dětství bydlela. Hopkins pojal podezření, že ji unesli mimozemšťané a pozval ji v červnu 1989, aby se zapojila do skupiny, která pomáhá lidem se zkušeností únosu.

 

      „Vzpomínám si, jak jsem tam mezi těmi lidmi seděla s dokořán otevřenýma očima, když jsem ty lidi poslouchala“, vypovídá Linda. „Nejdříve jsem se cítila divně, ale pak už to bylo mnohem lepší.“ Konečně 30. listopadu 1989 velice znepokojená Linda zavolala Hopkinsovi, že byla znovu unesena. Do postele se dostala dost pozdě, asi deset minut před třetí ráno, protože prala. Trvalo to věky, než se v malé sušičce usušily ručníky a čtvery džíny. Její manžel, který normálně pracuje v noci, musel ten den být v porotě, takže byl doma a spal v ložnici. Osprchovala se, lehla si do postele, sepjala ruce a odříkala „Otčenáš“, návyk, který si uchovala až do dospělosti pod vlivem své katolické výchovy, když náhle pocítila v pokoji něčí přítomnost.

 

      „Byla jsem vzhůru, ale nechala jsem oči zavřené. Měla jsem strach. Věděla jsem, že to není manžel; ten vedle oddechoval ze spánku. Pak jsem začala přemítat: Zamkla jsem dveře? Je to některé z dětí?“ Zavolala jména obou chlapců a nakonec sáhla na manžela. „Probuď se“, řekla, „někdo tu je.“ Neodpověděl a ona začala pociťovat, jak od špiček prstů postupuje znecitlivění nahoru. Po měsících práce ve skupině zkoumající své minulé únosy věděla, co to znamená. Teď nebo nikdy, pomyslela si a otevřela oči. U postele stálo malé stvoření s velkou hlavou (srovnejte kresbu tvora z „případu z Květnice“) a černýma očima.

 

      „Vykřikla jsem a začala ječet“, říká, „a pak jsem na to hodila polštář“. Bytost spadla dozadu. Potom už si vše pamatuje jen útržkovitě - bílá hmota se jí přelévala před očima; nějaké cizí ruce ji zvedaly a zase ukládaly zpět; najednou padla zpět do postele.

 

      Bylo kolem tři čtvrtě na pět, když Linda vyskočila z postele a běžela do dětské ložnice a viděla, říká, „že nedýchají“. Hystericky sundala malé zrcadlo z koupelny a držela jim ho před ústy. Najednou se zamlžilo a ona uslyšela, jak manžel nahoře zachrápal. Byli naživu. Linda si v šoku sedla v průchodu mezi obě postele na zem a tam setrvala až do kuropění. Potom zavolala Hopkinsovi.

 

     V hypnóze Linda vypověděla, že tam bylo v té době pět bytostí. Odvedli ji z ložnice přes obývák až přes zavřené okno ven, kde se, jak prohlašuje, vznášela ve vzduchu a viděla modrobílé světlo. Měla strach, že spadne a byla šokovaná, myslela na to, že se jí noční košile svlékla přes hlavu. Vystoupila až do toho stroje a potom shledala, že sedí u stolu. Bytosti stály kolem ní a škrábaly ji na pažích - „jako kdyby braly vzorky kůže“, přemýšlí, a jezdily jí nějakým nástrojem po páteři nahoru a dolů - vše je typické pro okolnosti kolem takových únosů, říká nakonec.

 

     Co je ale naprosto netypické, je to, co se stalo následně o 15 měsíců později. V lednu 1991 dostal Hopkins strojem psaný dopis od dvou osob, které prohlašovaly, že jsou od policie. Poskytly svědectví o tom, že koncem roku 1989 viděly „malou dívku nebo ženu oděnou do bělostné noční košile“, jak pluje z okna dvanáctého poschodí, eskortována třemi „ohyzdnými malými bytostmi lidského vzezření“, do velikého vznášejícího se oválu, který občas změnil barvu do červeně oranžové. Objekt, jak se v dopise dále uvádí, přeletěl nad jejich hlavami nad brooklynský most a ponořil se do East River. Prý pochybují, zda je žena ještě naživu, ačkoliv mají přání zůstat v anonymitě, aby si nepokazily svoji kariéru. Podepsali dopis pouze křestními jmény - Richard a Dan.

 

     Hopkins byl užaslý. „Ihned jsem si uvědomil, že tou ženou není nikdo jiný než Linda“, řekl. „Výpověď se shodovala časem, datem, místem i detaily jejího únosu. Zde byli konečně nezávislí svědci zdánlivě s dobrou pověstí.“ Když Hopkins zavolal Lindě, aby jí o tom řekl, odpověděla: „To není možné.“ Potom se divila, jestli se ona a Budd nestali obětí nějakého krutého žertu. Veškeré podezření však zmizelo jednoho večera o několik týdnů později, když se Richard a Dan ukázali u jejích dveří.

 

     „Policie“, ohlásili se. Linda vykoukla kukátkem a uviděla dva muže v běžném stejnokroji se zlatými výložkami. „Tak jsem je pustila dovnitř“, vypráví, „a oni se na mně dívali s jistým pobavením. Když se sami představili jako Richard a Dan, spadl mi kámen ze srdce.“ Oba byli vysocí, dobře stavění, atraktivní muži, čtyřicátníci. Dan si sedl na gauč dal si hlavu do dlaní a řekl, „Můj bože, je to opravdu ona.“ Richard měl slzy v očích a tiskl ji vyjadřuje tak úlevu, že je naživu.

 

     „Budd mě varoval, abych s nikým o incidentu nediskutovala“, vypovídá nyní Linda, „a tak jediné, co jsem mohla udělat, bylo, že jsem jim řekla, aby si promluvili s Buddem.“ V následujícím roce se s tajemnou dvojicí mnohokrát setkala - na autobusových zastávkách, před ordinací svého zubaře, dokonce i v kostele. Hopkins neměl nikdy to potěšení se s tímto párem setkat, ačkoliv, jak říká, dostal ještě tři dopisy od Dana a čtyři od Richarda plus kazetu. V jednom dopise, vypráví Hopkins, Dan vysvětloval své důvody, proč chce setrvat v anonymitě: on a Richard nejsou policisté New York City a onu osudnou listopadovou noc nebyli sami. Ve skutečnosti jsou bezpečnostní agenti a doprovázeli významnou politickou osobnost, kterou nemohou jmenovat, na městské letiště; najednou jim zdechlo auto a zhasla světla. Viděli Lindin únos odvíjející se potom, co odtlačili auto do bezpečí pod mimoúrovňovou výpadovku FDR.

 

     Dan a Richard prostě nedokázali zůstat stranou. Jednoho rána, poté co Linda doprovodila svého mladšího syna ke školnímu autobusu v 7:15, jak tvrdí, k ní přistoupil Richard, který ji požádal, aby se s ním svezla v autě. Odmítla, ale Richardův stisk na rameni zesílil. „Můžete jít klidně nebo můžete začít vyvádět a křičet“, prohlašuje Linda a trvá na tom. Jak ji táhl k otevřeným zadním dveřím svého černého Mercedesu, tak ji lechtal, zdůrazňuje Linda. „Tak se mu podařilo dostat mě do auta.“„Jezdili jsme kolem dokola asi tři hodiny“, vypráví Linda, „kladli mně všechny možné otázky.“ Pracuje pro vládu? Je ona sama mimozemšťankou? Požadovali dokonce, aby dokázala, že je člověk tak, že si sundá boty. Mimozemšťané, jak prohlašovali v dopise Hopkinsovi, nemají prsty u nohou (tomu odpovídá i výše uvedená kresba z Květnice). Hopkinsovi volala okamžitě poté, co ji vyklopili u domu.

 

     „Hopkins mi řekl, abych zavolala policii,“ vysvětluje Linda nyní, „jenže já jsem odmítla. Kdopak by mi uvěřil?“ Známky neustále dohledu Richarda a Dana ji znepokojovaly tou měrou, že se vzdala práce sekretářky a zůstala jednoduše doma. Aby jí Hopkins ulehčil její izolaci, našel nějakého dobrodince, který jí platil v omezené míře tělesného strážce, když potřebovala vyjít ven.

 

     Naneštěstí nebyl tento strážce zrovna poblíž, když měla své druhé velké setkání s Richardem a Danem. 15. října 1991, jak Linda oznámila, ji Dan zastavil na ulici a vstrčil ji do červeného Jaguára. Jak se tak projížděli, položil občas na její koleno ruku - „aby mne zmátl,“ naznačuje Linda, „a já nemohla sledovat cestu, kudy jsme se dostali k třípatrovému domu na pobřeží, což, jak předpokládám, bylo na Long Islandu.“ Uvnitř postavil Dan na kafe a dal Lindě dárek: noční košili, jak říká, „toho druhu, jaký může nosit žena, pokud ještě neměla žádné děti, zejména syny.“ Dan ji požádal, aby si ji oblékla, aby si ji mohl vyfotografovat zrovna tak, jak vypadala během únosu, když se vznášela nad New Yorkem. Odmítla, ale nakonec souhlasila, že si je přetáhne přes šaty. Když bylo Danovo chování čím dál zvláštnější, rozhodla se, že uteče, rozběhla se ze dveří a na pláž.

 

      „Dan mě chytil a táhl zpět, třásl se mnou, jako bych byla hračka“, zpovídá se. „Měla jsem na tváři bláto, tak mě namočil do vody, jednou, dvakrát, třikrát. Nemyslím, že se mě snažil utopit, ale držel mě tam dost dlouho.“ Tyto projevy, které kritici tohoto podivného příběhu označili za „pokus o vraždu“, nakonec ustaly. Namísto toho Dan Lindě stáhl mokré džíny a, jak dodává, pohazoval si s ní na klíně ve vodě a kolébal ji jako dítě. Krátce nato, oznamuje Linda, „se ukázal Richard, omlouval se za Dana a odvezl mne domů.“ 

 

     Linda si to namířila rovnou k Hopkinsovi. „Všude z ní padal písek. Měl jsem toho plný dům,“ říká Hopkins. „O pár týdnů později jsem dostal půl tuctu fotografií Lindy v noční košili, jak běží po pláži.“ Onen listopad začala být celá sága ještě podivnější. Když byl na obědě s Lindou, začal jeden příbuzný, který byl rovněž doktor, naléhat, aby šla do nemocnice na rentgen kvůli žmolku, který měla v nose. Rentgenový snímek ukazuje Lindinu hlavu z profilu; v nose má jasně viditelný, přes půl centimetru dlouhý cylindrický útvar, který je tam zjevně zapouzdřen.

 

     „Bylo to velmi podivné,“ říká Hopkinsův přítel Paul Copper, profesor neurochirurgie na New York University, který prováděl rentgenové snímkování. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Ale dokonce i Copper připouští, že rentgenové paprsky mohly být oblafnuty něčím, co by bylo připevněno z venkovní strany jejího nosu.

 

     Navíc, jako v mnoha podobných UFO případech, tento slibný důkaz zmizel tak rychle, jako se objevil. Brzy poté, co byly získány rentgenové snímky, řekla Linda Hopkinsovi, že se probudila s krvácejícím nosem. V hypnóze Linda vypovídala o tom, že ji mimozemšťané zase bleskurychle odvezli pryč. Později s Cooperovou pomocí získal Hopkins další rentgenový snímek, na němž už žádný implantát nebylo vidět.

 

     Mezitím se přihlásil jiný svědek Lindina spektakulárního únosu. Téhož měsíce obdržel Hopkins velkou obálku od ženy žijící v horní části New Yorku. Zvenku byla velkými písmeny napsána slova: Důvěrné. Věc: Brooklynský most. Večer 29. listopadu 1989 byla tato žena - Hopkins jí říkal „Janet Kimbleová“ - v Brooklynu na rozlučkovém večírku svého šéfa, který odcházel do důchodu. Když si to kolem 3 hodiny ráno namířila přes brooklynský most domů, vyprávěla Hopkinsovi, auto jí uprostřed mostu zhaslo a světla zhasla. Stejná věc, tvrdí, se přihodila i autům, která jela vedle ní. Najednou uviděla něco, co jí připadalo jako „dům stojící na ohni“ asi 400 metrů daleko. Světlo bylo tak jasné, že musela přivřít oči. Pak si uvědomila, co vidí: čtyři „koule“ se vznášely před oknem bytu a vzduchem k němu sestupovaly tři „křivicí postižené“ děti a čtvrtou byla vysoká, „normální dívka“ oděná do noční košile. „Chvíli jsem koukala,“ napsala, „slyšela jsem výkřiky lidí, kteří parkovali v autech za mnou.“ „Děti“ potom šupem zmizely zpátky v objektu, který přeletěl brooklynský most a zmizel, když jí výhled zakryl chodník.

 

     Hopkins říká, že bezprostředně nato „Janet Kimbleové“ zavolal a později s ní poobědval. Příběh, který vyprávěla tato „vdova kolem šedesátky, která kdysi pracovala jako telefonistka na ústředně“ potvrzuje příběhy, které vyprávěl Richard a Linda, což - jak říká - vylučuje možnost podvodu.

 

Ve skutečnosti, máme-li Hopkinsovi věřit, další svědek únosu Lindy, byl zároveň prvním. Tato osoba, jak tvrdí, byla právě tak unesena UFO, šlo o ženu kolem třicítky, která prohlašuje, že byla unesena ze své koupelny na Manhattanu uprostřed noci. Za plného vědomí, jak vzpomíná, se ocitla venku, nedobrovolně se sunula ulicí a viděla dalších 15 nebo 20 žen, které se pohybovaly jako zombie směrem k UFO po břehu East River.

 

Když mi Hopkins tohle vykládal, nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se rozřehtat. Moji reakci považoval za zcela přiměřenou a pochopitelnou. „Co na to mám říct?“ říká. Protože pro Hopkinse, který je uprostřed vyšetřování jiného masového únosu v New York City, který čítá stovky lidí, není historka této ženy „tak bizarní jako většina ostatních.“ Oba dva případy, máme-li jim věřit a necháme je zaznít najednou, vrhají zlověstné světlo na humorné označení onoho Lindina případu, který někteří kritici pokřtili jako Manhattan Transfer. Byli tu noc tam venku mimozemšťané, kteří v houfech unášeli obyvatele Manhattanu, jako i Lindu?

 

¨    Linda měla poslední kontakt s vetřelci o pár měsíců později. V den památky zemřelých v roce 1992 se ona, její manžel, oba synové a jeden z jejích hostů probudili asi o půl páté ráno s krvácením z nosu. Hopkins říká, že následně se v hypnóze potvrdilo, že tento incident byl spojen s UFO.

 

     Pokud ano, měl by to potvrdit nezávislý svědek. Cenu zlata měl samozřejmě svědek, který měl statut V.I.P. a v UFO komunitě se proslýchá, že to byl Javier Pérez de Cuéllar, generální tajemník OSN v letech 1982-1991.

 

      „Nemohu to potvrdit, ani vyvrátit,“ říká Hopkins. „Neřeknu, kdo to je, ale mohu říci tohle: všechny dopisy od Richarda a Dana se vztahují ke skutečnosti, že nějaká třetí osoba v tom autě opravdu byla. A ta mi napsala jediný dopis, na němž byl podpis Třetí muž. Nemohu to zveřejnit, vykládá, ačkoliv mi mezi řádky dává vědět, kdo je.“ Zároveň podle toho, co se šeptá, může tato třetí strana hrát ústřední roli v případě Lindy. Podle anonymního zdroje blízkého Hopkinsovi, Richardovi, Danovi a jejich pasažérovi, byli onoho osudného dne 30. listopadu 1989 uneseni všichni právě s Lindou. Jejich zasuté vzpomínky na tuto událost, jež začaly po 15 měsících vyplouvat na povrch, by vysvětlovaly proč jim to trvalo tak dlouho, než se rozhodli napsat Hopkinsovi, a proč se tak zajímají o Lindu.

 

     Ale jediné, co je v případě Péreze de Cuéllara jisté, je že v oněch dnech v New Yorku byl, ačkoliv jeho mluvčí popírá, že by se mohl pohybovat v takovou ranní hodinu v této části města, a navíc že by jel na letiště v limuzíně. Mluvčí Spojených národů Juan Carlos Brandt to prověřil přímo u Péreze de Cuéllara. „Říká, že nikdy nebyl svědkem žádného incidentu,“ sdělil Brandt.

 

 

Převzato: Okultra

 

Článek připravil(a): Anonym

 

24. října 2005

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.