Kdo je Online

Právě přítomno: 18 hostů a žádný člen

2207704
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
159
1375
3237
987532
13650
34699
2207704

Your IP: 54.196.201.241
2017-12-13 03:11

 

 

 

Blízká setkání čtvrtého druhu

 


 

Ve dnech 13. až 17. června 1992 se konala konference v MIT (Massachusettském technologickém institutu), jejíž součástí byla panelová diskuse s unesenými lidmi ze všech vrstev obyvatelstva. Konferenci zpracoval ve formě reportáže novinář C. D. B. Bryan, do té doby zcela skeptický k celému fenoménu UFO.


Zajímavé na celé akci bylo to, že se jí zúčastnili kromě předních vědců, zabývajících se tímto fenoménem (včetně skeptiků) i lidé, kteří během diskusí podali faktickou výpověď o svých zážitcích a zkušenostech. Konference jednoznačně vypovídá o tom, že existuje poměrně významné procento obyvatelstva, kteří nejen viděli UFO, ale především byli kontaktováni a prožili řadu z větší části nepříjemných procedur, pro které v mnoha případech zůstaly i fyzicky existující důkazy především ve formě jizev či implantátů. Co za tímto fenoménem stojí, zda jiné civilizace, nebo vyspělé technologie některé z mocností nechme na posouzení čtenářů. Že se ale jedná o skutečnost a ne o fikci je víc než zřejmé.

 

 


Co jsme o UFO věděli před konferencí


Jak již bylo uvedeno, v červnu roku 1992 se v MIT konala konference, zastřešená mezi vědeckou veřejností renomovanými vědci Davidem E. Pritchardem, atomovým a molekulárním fyzikem z MIT, a Johnem E. Mackem, psychiatrem z Harvardu. Právě tato jména a místo přinesly konferenci prvořadou pozornost. Na konferenci bylo několik set jednotlivců, vzájemně se vesměs neznajících, kteří bez jakéhokoliv vztahu či informovanosti o UFO vyprávěli svůj příběh tak, jakoby mluvili o ranní cestě autobusem, a kteří přesně popisovali bytosti, se kterými se setkávali, i procedury, které museli podstoupit. Již před konáním konference vyšla v USA řada titulů od renomovaných autorů, např. J. Allena Hyneka, který již v roce 1966 napsal do časopisu Science o nejkřiklavějších omylech, které jsou s výskytem UFO spojovány. Jsou to především tyto:

  1. Zprávy o spatření UFO podávají jen fandové UFO. Opak je pravdou - většina zpráv je od běžných inteligentních lidí, kteří byli naprosto šokování tím, co viděli, a byli tím zcela překvapeni, protože se nikdy o tyto věci nezajímali. Fandové jsou často rozpoznáni hned v počátku díky značným rozporům ve výpovědích a faktech.
  2. O UFO nikdy nereferují vědecky vzdělaní lidé. Další nesmysl - ty nejlepší zprávy pocházejí od vědců, pouze nejsou publikovány v populární literatuře, případně v novinách, protože tito lidé chtějí zůstat v anonymitě.
  3. UFO nebylo nikdy zachyceno radarem ani přístroji, sledujícími meteory a satelity. Tyto přístroje zaznamenaly zvláštnosti, jejichž identifikace byla nemožná, tedy nebylo možno tyto zvláštnosti jednoznačně vyhodnotit - ale není pravda, že nebylo nic zachyceno.


Pro konferenci se stala Hynekova klasifikace důležitá ještě v jednom ohledu. Hynek uvádí ve své knize Zkušenosti s UFO pojem Blízká setkání, později zpopularizovaný Stevenem Spielbergem ve filmu Blízká setkání třetího druhu. Jen pro informaci - toto jsou údaje z roku 1972, myslím že neexistuje nikdo ze střední generace, kdo by neznal alespoň název Spielbergova filmu, ale už zdaleka ne každý zná původní znění a podstatu tohoto pojmu. V knize se o nich již potom moc nehovoří, ale pro nutnou kategorizaci pojmů, pokud se chceme tímto tématem zaobírat, je nutné je telegraficky vzpomenout. Jak Hynek rozděluje pozorování UFO je patrné z Tab.1.(viď. obrazová príloha)


Ještě několik zajímavých čísel. V publikaci T. E. Bullarda Ukradený čas je popsáno celkem 300 únosů (kniha vyšla v roce 1987), z toho 132 se událo v USA, 50 ve zbytku anglofonního světa, 69 v Latinské americe, 28 v Evropě a 3 v SSSR, zbytek v ostatních částech světa. Z hlediska charakteristiky těch, kteří zažívají únosy, lze říci, že neexistuje žádná významná korelace. Může to být naprosto kdokoliv v členění 2/3 muži a 1/3 ženy. Z 309 případů je 76% zaznamenáno pouze jedním svědkem. Z hlediska věku jsou evidentně zajímaví především mladí lidé do 30 let, po dosažení tohoto věku nápadně klesá frekvence únosů a i z jiných zdrojů se lze domnívat, že tyto osoby jsou osobami již dříve unesenými, které jsou určitým způsobem "kontrolovány". Nejstaršímu unesenému bylo 77 let.


Konference se měla týkat právě problematiky blízkých setkání IV. druhu a posledních poznatků lidí, kteří tato setkání prožili. Do doby konference byla knižně zpracována především setkání George Adamskiho, Daniela Frye a Orfea Angelucciho. Z ostatních zdrojů bych uvedl knížky Giorga Dibitonta o setkáních s pozitivními vyššími bytostmi, tentokrát v Itálii, a publikaci Mimozemšťané v pozadí vlády USA (odhalení instituce MJ12). Protože se dále v textu budeme zabývat především obdobím posledních asi 10 až 20 let a zkušenostmi lidí, kteří byli účastni "Blízkých setkání IV. Druhu", rád bych se na chvíli zastavil u těchto základních zdrojů a to především proto, že popisují dva základní typy kontaktů, tedy kontakty s pozitivními a s negativními mimozemšťany.



George Adamski


George Adamski napsal velice zajímavé knížky Létající talíře přistály a Uvnitř kosmických lodí, ve kterých popisuje setkání s velmi vyspělými humanoidními bytostmi, které ho hostily na svých lodích, ukazovaly mu technologie, které používají, vysvětlovaly některá neštěstí, která se stala při kontaktu s jejich letouny a předávaly mu poselství a moudra jejich civilizace. V poznámce vydavatele Adamskiho knížek (u nás je vydalo nakladatelství STAR) je uvedeno doslova toto: "Nyní je již jisté, že existují UFO. Pochybnosti o existenci UFO může mít jen člověk v tomto ohledu nevzdělaný, neznající nebo ignorující mnoho vědeckých, vojenských a státních dokumentů, které byly v minulých letech zveřejněny." Kniha je doplněná spoustou fotografií, z nichž některé byly později zpochybněny, zejména nejasné fotografie mateřských lodí doutníkového tvaru, ale u většiny fotografií diskoidních letounů byla potvrzena jejich pravost. V předmluvě publikace je řada Adamskiho tvrzení doložena vědeckými expertizami a výpověďmi svědků. Adamski psal o tom, jak v první polovině padesátých let v oblasti Palomar Gardens v Kalifornii fotografoval létající talíře (mnoho fotodokumentace je v knize) a jak následně, patrně telepatickým kontaktem, se setkal s bytostmi, zjevně humanoidními, se kterými se zúčastnil opakovaně letů do vesmíru, při kterých mu byly vysvětlovány principy fungování vesmírných lodí, jejich rozdělení do jednotlivých tříd podle jejich velikosti i účelu nasazení a účel působení těchto bytostí na Zemi a v jejím okolí. (stiahnite si Adamskiho knižku Uvnitř vesmírných lodí). Mimozemšťané pocházeli zjevně z našeho solárního systému, jejich posádky byly složeny z obyvatel různých planet - především Marsu, Venuše a Saturnu. Adamski popisuje ve své knize mimo jiné i shlédnutí Venuše, popisuje pozorování oceánů, jezer, pohoří a měst a to s velkými detaily. Kniha obsahuje technické schéma pohonného systému lodí a také odpovídá na řady otázek a předává poselství mimozemšťanů. Kniha je doplněna řadou písemných prohlášení vědců a odborné veřejnosti, potvrzujících z jiných zdrojů, že řada tvrzení George Adamskiho je správná a ověřená především výsledky kosmických expedic po jeho smrti v roce 1965 - například informace o povrchu Měsíce apod. Lodě vyfotografované Adamskim silně připomínají svou konstrukcí letouny Haunebu, jejichž fotografie s výsostnými znaky SS jsou dodnes předmětem spekulací o schopnostech německé armády za II. světové války. Řada faktografických údajů v Adamskiho knize koresponduje mimo jiné se zjištěními Ivo Wiesnera, zkrátka z dnešního pohledu se zdá, že jakkoliv jeho vyprávění může znít trochu neuvěřitelně až pohádkově, jeho fakta souhlasí s pozdějšími poznatky. G. Dibitonto ve své knize Andělé v hvězdných lodích popisuje rovněž setkání na odlehlých místech v horách, kde se setkal s velmi duchovně vyspělými bytostmi s podobným scénářem, jako u Adamskiho, a také, stejně jako u Adamskiho, je jeho setkání korunováno návštěvou vyšší bytosti, která má svěřeno jak praktické, tak i duchovní vedení nejen posádky, ale celé mise lodí, které putují vesmírem. Takové setkání je vždy malým duchovním zážitkem, jenž je patrný i z textu v této knize. Dibitonto je zřetelně člověk věřící v Boha, nicméně fakticky potvrzuje to, co se přihodilo Adamskimu.

 

 


Skupina MJ 12


O knize Mimozemšťané v pozadí vlády USA jsme již psali na stránkách našeho časopisu, připomeňme si tedy ve zkrácené podobě výtahem z našeho předchozího článku o co šlo.


Během let následujících po druhé světové válce čelily Spojené státy americké řadě událostí, které měly změnit nejen jejich vlastní budoucnost, ale i budoucnost celého lidstva způsobem, který se vymyká veškeré lidské představě. Odstupující prezident Truman a jeho nejvyšší vojenští generálové tomu museli bezmocně přihlížet, ačkoliv vyhráli nejdražší a nejpustošivější válku v dějinách lidstva.


Mezi lednem 1947 a prosincem 1952 se na Zem zřítilo nebo muselo nouzově přistát asi 16 cizích vesmírných lodí. Bylo nalezeno 65 mrtvých cizinců a jeden živý. Další vesmírná loď explodovala, avšak její zbytky nebyly nalezeny. Třináct z těchto případů se odehrálo na území USA, tři další případy nastaly v ostatních zemích. Výskyty UFO byly časté a tehdejší prostředky pro zkoumání těchto jevů nebyly dostačující.


Na náhorní plošině v blízkosti Azteku v Novém Mexiku byla 13. února 1948 nalezena jedna cizí loď. Další byla nalezena 25. března 1948 v Hart Canyon v blízkosti Azteku, rovněž v Novém Mexiku. Měřila v průměru 33 metrů. Z lodi bylo vyproštěno asi 17 mrtvých mimozemšťanů. Daleko významnější bylo nalezení a odhalení částí těl pozemštanů v těchto vesmírných lodích. Sklíčenost se brzy zmocnila všech, kdo o tom věděli.


Po události v Roswellu informoval prezident Truman o vývoji mimozemského problému nejen spojence, ale i Sovětský svaz pro případ, že by se mimozemšťané stali nebezpečím pro lidskou rasu. Byly vypracovány plány, na jejichž základě by bylo možné v případě invaze z vesmíru Zemi ubránit. Největší potíže činilo mezinárodní utajení těchto skutečností. Bylo rozhodnuto zřídit zvláštní skupinu, která by střežila koordinaci mezinárodních snah k zachování tajemství a k ochraně vlád před zveřejněním těchto věcí tiskem. Výsledkem bylo vytvoření tajné společnosti, která byla nazvána Bilderberg podle názvu místa a hotelu, kde byla založena. Její hlavní stan se nachází ve švýcarské Ženevě.


Prezident Eisenhower věděl, že se bude muset problému mimozemšťanů chopit a vyřešit jej. Věděl také, že do tohoto tajemství nebude moci zasvětit kongres. Na počátku roku 1953 se nový prezident obrátil na svého přítele, spolupracovníka a člena Rady pro zahraniční vztahy (CFR) Nelsona Rockefellera a požádal jej o pomoc při řešení tohoto problému. Eisenhower a Rockefeller začali plánovat tajnou organizaci, která měla střežit mimozemské aktivity a která pak byla během jednoho roku založena. Tak se zrodila MJ12.


V roce 1953 odhalili astronomové ve vesmíru velký počet létajících objektů, které se blížily k Zemi. Nejdříve byly považovány za asteroidy. Pak se ukázalo, že tyto objekty jsou vesmírné lodi. Projekt Sigma zahájil s těmito mimozemšťany radiokomunikaci. Když se objekty dostaly do blízkosti Země, začaly ji ve velké výšce obíhat. Jejich záměry zůstávaly neznámé. Pomocí radiokontaktů se podařilo projektu Sigma a novému projektu Plato zaranžovat přistání, při němž došlo ke kontaktu tváří v tvář s mimozemskými bytostmi z jiných planet. Projekt Plato byl pověřen navázáním diplomatických styků s těmito kosmickými cizinci. Mezitím navázala jiná rasa mimozemšťanů, podobných lidem, kontakt s vládou USA. Tato skupina nás varovala před mimozemšťany, kteří kroužili kolem Země, a nabídla nám pomoc pro náš duchovní vývoj. Jako podmínku spolupráce od nás žádali zastavení výroby nukleárních zbraní a jejich zničení. Odmítli výměnu technologických zkušeností s poukazem na to, že jsme duchovně nevyspělí a že nejsme schopni zacházet ani s technologiemi, které jsme měli už tehdy k dispozici. Předpokládali, že technologie, které by nám případně předali, bychom využili jenom k tomu, abychom se navzájem vyhubili. Tito mimozemšťané prohlásili, že jsme na cestě k sebezničeni a že je třeba přestat se vzájemně vraždit, znečišťovat Zemi a znásilňovat přírodní zdroje Země a naučit se žít v souladu. Tyto podmínky se setkaly z naší strany s nejvyšší nedůvěrou, obzvláště požadavek zničení nukleárních zbraní. Věřilo se, že splnění této podmínky by nás učinilo vůči mimozemšťanům bezbrannými. Nukleární odzbrojení nebylo považováno za prospěšné pro USA a tak byla tato nabídka zamítnuta.


Během roku 1954 přistála rasa velkonosých, šedých mimozemšťanů, kteří kroužili kolem Země, na základně Holloman Airforce. Bylo dosaženo zásadního ujednání. Představili se jako rasa pocházející z Rudé planety ze souhvězdí Orionu. Tvrdili, že jejich planeta umírá a v nejbližší budoucnosti na ní již nebudou moci žít. Ke druhému přistání došlo na základně Edward Airforce. Tato historická událost byla předem naplánována a podrobnosti původního předběžného ujednání byly při ní oficiálně odsouhlaseny. Prezident Eisenhower se s mimozemskými bytostmi setkal a podepsal úmluvu mezi mimozemšťany a USA. Po podepsání úmluvy byl akceptován první mimozemský vyslanec z vesmíru Krill.


V úmluvě byla podmínka, že se mimozemšťané nebudou vměšovat do našich záležitostí a my zase do jejich. My utajíme jejich přítomnost na Zemi a oni nám předají nové technologie a pomohou nám v našem vědeckém rozvoji. Dále se zavázali, že neuzavřou úmluvu s žádným jiným státem. Bude jim umožněn odvoz určitého počtu lidí k lékařskému pozorování pod podmínkou, že tito lidé neutrpí žádnou škodu, budou vráceni na svá původní místa a na nic si nevzpomenou. Mimozemšťané budou instituci MJ12 předkládat pravidelné zprávy o kontaktech s lidmi a dávat k dispozici zprávy o vlastních usneseních. Dále bylo ujednáno, že každá strana přijme vyslance druhé strany. Dohodlo se rovněž, že budou vystavěny podzemní základny pro mimozemšťany a dvě základny pro společné používání. Výměna technologií se měla odehrávat právě na těchto společně zřízených podzemních základnách. Základny pro mimozemšťany byly budovány pod indiánskými rezervacemi v Utahu, Coloradu, Novém Mexiku a Arizoně. Další základna byla zřízena v Nevadě, na území známém jako S4, asi 7 mil jižně od západních hranic území 51 (Dreamland). Všechna území užívaná mimozemšťany včetně personálu kontrolovalo ministerstvo námořnictví. Eisenhowerův tajný rozkaz uložil vytvořit trvalou komisi. Byla nazvána Majority 12 (MJ12) a měla dohlížet na všechny tajné aktivity, řídit je a zabývat se otázkami mimozemšťanů.


V roce 1955 bylo zřejmé, že mimozemšťané Eisenhowera přelstili a porušili ujednání. Na mnohých místech USA se objevovaly zohavené mrtvoly lidí a zvířat. Vzniklo podezření, že mimozemšťané nedodržují platnou dohodu o svém kontaktu s lidmi a pod záštitou MJ12, která jim povolila odvážet lidi k pokusům, svou kompetenci překračovali. Vznikly obavy, že odvezení lidé se již nikdy nevrátí. Objevilo se rovněž podezření, že spolupracují i se SSSR, které se později potvrdilo.


Další nemilou okolností bylo, že mimozemšťané začali používat lidi a zvířata jako zdroj různých enzymů, hormonů a krve, a rovněž i pro různé genetické pokusy. Mimozemšťané vysvětlovali, že je to nutné pro jejich přežití. Prohlašovali, že jejich genetická struktura je tak narušena, že se nemohou dále rozmnožovat. Tvrdili, že jestliže se jejich genetická struktura nezlepší, jejich rasa přestane existovat. My jsme jejich vysvětlení samozřejmě přijímali s nejvyšší nedůvěrou. Protože však naše zbraně byly proti zbraním mimozemšťanů prakticky neúčinné, rozhodla se MJ12 setrvávat s nimi v dobrých vztazích, a to do doby, než se nám podaří vyvinout takovou technologii, která by nám umožnila postavit se proti nim vojensky. Bylo rozhodnuto nabídnout Sovětskému svazu i jiným státům spolupráci v této věci a společně pracovat na přežití lidské rasy. Variantami této spolupráce byly projekty nazvané Alternativa 1, 2 a 3 - podrobněji viz náš předchozí článek "Mimozemšťané v pozadí?".



Konference den první


Na konferenci bylo konstatováno z hlediska vědeckého přístupu k celému problému, že pojem unesený člověk je naplněn za těchto okolností:

  1. Jestliže je člověk unesen proti své vůli ze svého pozemského prostředí bytosti jiného než lidského druhu
  2. Bytosti musí vzít dotyčného na uzavřené nezemské místo (v době konference patrně nebyl dostatečný přísun zpráv o únosech do podzemí, o kterých můžeme číst v zahraničních zdrojích a u nás v knihách ing. Ivo Wiesnera) - tímto místem může být samozřejmě kosmická loď.
  3. Na tomto místě musí být dotyčný podroben komunikaci, nebo vyšetření, nejčastěji obojímu.Na tyto zkušenosti si osoba vzpomene buď vědomě,soustředěnou koncentrací, případně v hypnóze.


Zajímavé bylo i vystoupení T. E. Bullarda, který v době konference měl již zdokumentováno více než 700 únosů a který uvedl, že některé z nich byly tzv. dobrovolným pozváním a nabídkou nezištné spolupráce. Tato poznámka vzbudila všeobecný smích, protože jak vyplývalo z výpovědí účastníků únosů, tak to ani v jednom případě neprobíhalo.


Dalším řečníkem byl Budd Hopkins s více než 1500 zdokumentovanými případy. Ten mluvil o tom, že nejčetněji dochází ke kontaktům v noci, když lidé spí, a prvním příznakem je paralyzování osoby, která v podstatě může hýbat pouze očima.


Následuje přenos v kuželu světla do vesmírné lodi. Toto se často děje ale také v noci při různých společenských akcích, kde je za normálních okolností spousta svědků - např. při party, přičemž ostatní lidé jsou zcela paralyzováni a tento stav si vůbec neuvědomují. Návrat bývá zpravidla po několika hodinách, symptomem únosu bývá krvácení z nosu.


Zajímavé je, že po přečtení Hopkinsových a Bullardových knih se mnoho zážitkářů - tedy těch co přestáli únos - definitivně utvrdilo v tom, že to, co se jim stalo, nebyl sen ani halucinace, ale že to byla skutečnost.


Tom Benson, další přednášející, definoval základní převažující typ kontaktu - setkání IV. druhu - následujícím sledem událostí:

  1. Upoutání pozornosti - zářící světla, hukot talíře ap.
  2. Objekt je spatřen v těsné blízkosti.
  3. Kontaktovaný je pod silným vnitřním tlakem, nebo dokonce "slyší" příkaz k přesunu na jiné místo.
  4. Přistání objektu (obvykle těleso září oranžovočerveně,světla po jeho obvodu rotují proti směru hodinových ručiček, není vidět žádná bytost).
  5. Objevuje se bytost.
  6. Kontaktovaný je přijat na palubu.


Tento přednášející potvrzuje že typické blízké setkání je ve vysoké korelaci s únosy.


Nesmírně zajímavé je vystoupení dalšího řečníka, kterým byl David E. Jacobs - má zkušenosti s hypnózou a provedl osobně 325 hypnotických seancí s více než šedesáti unesenými. Poznatky z hypnotických seancí, kterým se ještě budeme věnovat, shrnul do několika zásadních okruhů. Především zážitky z únosů rozdělil na primární - tedy ty, které se dějí téměř vždy, a sekundární, které se staly jen části unesených. Dále popisoval i přidružené zážitky, sem mimo jiné spadají zážitky sexuální. Primárním zážitkem je položení uneseného na stůl a následující vyšetření. Stůl je zpravidla obdélníkový, někdy do tvaru Y, a vždy na jedné noze. Následuje vyšetření s odběrem vzorků tkání. Po něm následuje zpravidla vložení implantátu zpravidla do dutin, slzovodů, méně často již do paží a genitálií. Tyto činnosti vykonávají šediváci - tedy bytosti zřetelně menší, s kapkovitýma velkýma očima, malými ústy a šedou pokožkou. Tyto bytosti jsou podřízeny velké bytosti (zážitkáři nazývané doktor) kterou na slovo poslouchají. Zřetelně se tedy bude jednat spíše o bioroboty, vykonávající pomocné a rutinní práce, zatímco doktoři budou bytosti, které celý projekt řídí. Tyto bytosti mají po fyzickém vyšetření na starosti mapování intelektu - zpravidla formou patrně telepatického nebo jemu podobného přenosu informací, protože při tomto vyšetření hledí unesenému upřeně do očí. Unesený přitom cítí pocity lásky, důvěry, klidu, ale i obav a strachu. Někde je tato procedura doplněna dalším vyšetřením, kdy je například ženě takto vyvolán velice rychle orgasmus - opět čistě za účelem mapování jejích reakcí a intelektu, což bylo pro unesené velmi nepříjemnou až ponižující zkušeností.


Další informace přinesl John E. Miller, specialista na mimořádné případy, který mimo jiné uvedl, že na základě jeho zkušeností s unesenými osobami mimozemšťany v podstatě nezajímají životně důležité části lidského těla jako játra, slezina, žaludek nebo slinivka, ale centrem jejich zájmu je lebka. Nepoužívají k vyšetření žádný z postupů, které běžně známe z naší medicíny, značnou pozornost věnují kůži.


Joe Nyman uvedl shodné prvky každého únosu, vyplývající z jeho čtrnáctileté praxe práce s lidmi, kteří se znovu snažili prožít své skryté zážitky.

  1. Úzkostná předtucha čehosi neznámého.
  2. Vědomí opouští stav normální bdělosti - často například za přítomnosti světelného kuželu, bytosti ap.
  3. Psychofyzická koncentrace a interakce.
  4. Převládnutí pozitivních pocitů a uvolnění - v unesené osobě se rozhostí pocit smysluplnosti, do mysli jsou jí vkládány pouze pozitivní zkušenosti, různá vidění, setkání s vyššími bytostmi ap.
  5. Přechod vědomí zpět do stádia normální bdělosti, při kterém nastává opožděný nástup pocitu strachu, touhy, potěšení nebo štěstí.
  6. Rychlé zapomínání na většinu, nebo na veškeré události předchozích okamžiků.
  7. Stádium "maják" znamená, že to málo, co si člověk pamatuje, si pamatuje jako snůšku nesmyslných, nesouvislých vzpomínek a opakovaných snů.
  8. Cyklický charakter - tyto zkušenosti jako zkušenosti opakovaného charakteru mohou provázet člověka celý život.


Z dalších příspěvků toho dne vyplynulo, že dětské popisy bytostí, které je unesly, byly v podstatě totožné, děti neomylně poznaly bytosti, které je braly na výlety nebo do raket a lodí.


Dále z příspěvků jednotlivých vědců vyplynulo, že ne všichni jsou schopni na otázku "Byl jste unesen UFO?" odpovědět, protože nemají dostatek vědomých vzpomínek. Proto byla vypracována sada otázek a z odpovědí na ně (ano/ne) se dá usoudit, jeli pravděpodobné, že dotyčný byl či nebyl unesen.


Zde jsou:

  1. Spatřili jste ducha?
  2. Měli jste pocit jako byste opouštěli vlastní tělo?
  3. Spatřili jste UFO?
  4. Probudili jste se ochromeni, s pocitem, že v pokoji je cizí osoba nebo bytost či něco jiného?
  5. Měli jste pocit že se vznášíte vzduchem, ačkoliv nevíte jak a proč?
  6. Zaslechli jste nebo spatřili jste slovo TRONDANT a byli jste přesvědčeni, že má pro vás tajný význam?
  7. Prožili jste časový úsek (hodinu či více), kdy jste byli zjevně mimo, ale nepamatujete si proč ani kde jste byli?
  8. Spatřili jste v místnosti neobvyklá světla nebo světelné koule, aniž byste věděli co je způsobilo nebo odkud se vzaly?
  9. Našli jste na těle záhadné jizvy, aniž byste si nebo někdo jiný pamatovali jak nebo kde jste k nim přišli?
  10. Zažili jste vizuální kontakt s děsivými postavami, v dětství nebo v dospělosti (může jít o zrůdu, čarodějnici, ďábla, nebo nějakou jinou pekelnou postavu) ve vaší ložnici, pokoji či jinde?
  11. Měli jste živé sny o UFO?


Otázky 7,8,9 byly považovány za stěžejní a ty ostatní za kontrolní, tedy jednak pro srovnání s dalšími postiženými, jednak pro kontrolu, zda lidé neodpovídají nesmysly - viz TRONDANT. Těmto otázkám byly vystaveny desítky milionů (!!!) občanů a po vyhodnocení jejich odpovědí se zjistilo, že minimálně 560 000 Američanů bylo uneseno. Přestože byl výsledek tohoto průzkumu některými zpochybněn pro nevhodnou formulaci otázek a malou obsažnost, i ti, kteří výsledky tohoto výzkumu zpochybnili, připustili, že na základě získaných poznatků je nepochybné, že tito lidé "něco" viděli, že mimo nás tedy asi "něco" existuje a že toto všechno nemá nic společného s mentální úchylkou.


Dalším tématem probíraným na konferenci bylo téma implantátů. Jako základní problém implantátů bylo konstatováno, že se neobjevují na rentgenových snímcích ani v zápisech z lékařských prohlídek. Z implantátů, které byly fyzicky zkoumány, vyplynulo, že tyto jsou schopny v člověku růst, ale nebylo možno jednoznačně prokázat jejich mimozemský původ a už vůbec ne účel, proto se jimi konference šířeji nezabývala, neboť je nebylo možno ukotvit do vědeckého rámce celé akce. Ve věci implantátů však od té doby přibylo mnoho informací a dnes je jejich existence mnohem obtížněji vyvratitelná. V současnosti např. Dr Roger Leir, o jehož práci nedávno také informovala Epocha, vyňal již řadu implantátů z různých částí lidského těla. Kovové implantáty obsahuji membránu, zabraňující jejich vyloučení z těla. Měkká tkáň, ze které byly vyňaty, obsahuje shluky nervů bez jejich zanícení. Nekovové implantáty bývají zpravidla umístěny pod kůží a jejich umístění signalizují viditelné jizvy. Další charakteristické znaky těchto objektů jsou fialové světélkování, jejich umístění je až na výjimky na levé části těla. Implantát byl podroben i zkoumání magnetického pole a vyšlo najevo, že vytváří velmi slabé pulsní pole.

 

 

Převzato:  http://www.tipyainspirace.cz/

 

 

Tab.1 Roztřídění pozorování UFO podle J. Allena Hyneka

 

 

Snímky UFO obvykle nejsou příliš kvalitní

 

 

Tyto snímky UFO byly pořízeny v Polsku

 

 

 

 

 

Blízká setkání čtvrtého druhu II



Snad nejlépe obsah tohoto dílu seriálu o konferenci MIT vystihuje následující citát z knihy C. D. B. Bryana: "Akademici vyžadují solidní důkazy a vědecké metody experimentu a tak je to už dlouho. Ale existují celé skupiny lidí, kteří se tím zabývají už třicet let. A ti už mají určitý druh intuitivního chápání jistých prvků tohoto fenoménu, které nemohou být demonstrovány nebo ověřeny. Je to prostě kritická suma informací, kterou akumulovali. A ostatně právě ta způsobila, že je fenomén hoden pozornosti vědců a akademiků"


Podívejme se nejprve na tu kritickou sumu informací z hlediska jednotlivých souvisejících zjištění a poznatků.

 

 


Inscenování

Velmi zajímavé bylo svědectví jednoho šerifa z Colorada, který pozoroval na jednom místě v lese mezi stromy zářící obdélníkovou plochu. Bylo to v místech, kde vyšetřoval záhadné zohavení dobytka. Přivezl na místo ještě ten večer svědka, který mu potvrdil že ji viděl také. Když na místo vyjeli druhý den, zažil on i druhý svědek naprosté zděšení, když zjistili, že v daném místě žádný les není!! Na místě byly ještě vidět stopy po jejich pneumatikách, ale les, ve kterém zářil obdélník, nikde. Tomuto příběhu, či zkušenosti, se odborně říká zinscenování, tedy situace, kdy vidíte jen to co máte vidět - i toto umějí…



MMPI

Většina unesených, kteří prošli hypnotickou regresí, ve které vypověděli svůj zážitek, byla později napadána především skeptiky za to, že nelze jednoznačně potvrdit věrohodnost takového sdělení, ve kterém mohou značnou roli hrát představy a další psychické poruchy hypnotizované osoby. Na konferenci bylo zdůrazněno, že dnes se u unesených intenzivně praktikuje metoda MMPI (Minessotské multifázové zkoumání osobnosti), umožňující jednoznačně a přesně zjistit "tendenci k vymýšlení". Tato metoda zatím prokázala, že unesení nikdy (…že by předvýběr unášejících???…) nevykazují psychické poruchy, vedoucí právě k snění a vymýšlení.



Kruhy v obilí


Jen za období od roku 1990 do doby konání konference v roce 1992 bylo na Zemi pozorováno více než 2000 obrazců, nazývaných obvykle "kruhy v obilí". Pokud jde o jejich vytvoření bylo zjištěno, že ohnutí stébel na základě zjištěných komůrkovitých prasklin v rostlinách bylo vyvoláno extremně prudkým žárem. Při zkoumání vzorků půdy z míst, na kterých byly obrazce vytvořeny, zjistila nukleární laboratoř v Oak Ridge Tennesee, že došlo ke změně izotopů - tedy došlo k něčemu, co by se dalo přirovnat stavu, kdy z uhlí je nějakým procesem vytvořen diamant. Naší vědou je to nevysvětlitelné s výjimkou případu, že by někdo měl k dispozici přenosný cyklotron a uměl řídit tento druh izotopických změn. Zdá se tedy, že (i když se vyskytují i falzifikáty těchto obrazců) existují nepochybně kruhy vytvořené technologiemi, které jsou nám neznámé. S kruhy v obilí souvisí i další problém, a to je předmět sdělení. Mnoho již o tom bylo napsáno, ale dva aspekty nejsou tak často publikovány.

Prvním je jednoznačná a konkrétní zpráva, šifrovaná binárním kódem - tak, jak tomu bylo například u obrazců v Chiboltonu. Dne 16. listopadu 1974 bylo z největšího světového radioteleskopu v Areceibu v Portoriku odesláno do vesmíru obecné poselství lidstva. Digitálně kódované schéma, vyslané úzce směrovaným rádiovým paprskem o výkonovém ekvivalentu 20 triliónů wattů běžného rozhlasového signálu, obsahovalo údaje o člověku a Zemi. Obsah areceibské zprávy byl sestaven následovně:


V prvním řádku jsou uvedena binární čísla 1 až 10 (v celé zprávě je použito binární kódování).

Další řádek obsahuje atomová čísla základních prvků, umožňujících pozemský život - vodíku, uhlíku, dusíku, kyslíku a fosforu.


Čtyři následující řádky obsahují dvanáct bloků čísel v pětimístných skupinách. Představují několik základních molekul cukrových bází a fosfátů na bázi uvedených prvků, z nichž je složen řetězec DNK.


Zpráva byla zakódována využitím dvou frekvencí a mezery, tvořené mezi oběma signály diferencí frekvenčního zdvihu. Obsahuje celkem 1679 prvků binárního kódu (tedy nul a jedniček). Počet znaků je násobkem čísel 23 a 73. Tabulka sestává ze 73 řádků po 23 znacích, které utvářejí schématický obrázek.


V noci na 17. srpna 2001 se objevily na poli v těsné blízkosti chilbotonského radioteleskopu poblíž Wherwell v anglickém hrabství Hampshire dva detailně propracované obilné obrazce. Stejným způsobem, jakým vznikají výše zmíněné kruhy v obilí, je zde pomocí zatím nevysvětleného způsobu ohýbání klasů vytvořena téměř věrná kopie digitalizovaného obrazce, vyslaného před sedmadvaceti lety ke hvězdám. Spíše než o kopii jde o velmi přesnou odpověď v námi původně zvoleném kódu. O tomto zajímavém případu jsme již v časopisu psali a v budoucnu hodláme celou záležitost ještě podrobněji publikovat.


Druhou možností je, že kruhy v obilí mohou být klidně také jakýmsi hudebním sdělením. Gerald Hawkins - astronom, dříve působící v Cambridge, zjistil, že jedenáct z celkem osmnácti zkoumaných kruhů v obilí mělo ve svých obrazcích poměry malých celých čísel, odpovídající poměrům diatonické stupnice. Jinými slovy vytváření osmi not oktávy na hudební stupnici. Navíc právě tento astronom ve své studii geometrických vztahů a vzorců hovoří o tom, že čtyři původní teorie, odvozené od vzorů kruhů v obilí, jsou ve skutečnosti speciálními případy jediného všeobecnějšího teorému. Zdá se tedy, že byla objevena "červená nit", jakýsi fundamentální matematický základ. Jsou to nesmírně zajímavé matematické vývody, jejichž obsah je ale nad rámec našeho seriálu; mnoho informací k této problematice lze najít na Internetu.


Co nám to všechno ale tedy říká? Jestliže jsou skutečně v kruzích matematické a hudební komponenty, potom, jak se domnívají někteří lingvisté, vlastně popularizujeme pokusy nějaké cizí inteligence o komunikaci doslova na té nejzákladnější úrovni.



Únos - rituální zneužití?


Konference se zabývala i zajímavou paralelou mezi únosem a z historie známým rituálním zneužitím, zkrátka myšlenkou, jestli náhodou jako pokusný materiál nesloužíme již po dlouhou dobu. Zde je srovnání prožitků unesených s prožitky tzv. rituálně zneužitých.

 


Únos


Vyšetřovací stůl

Vynucený pohlavní styk


Rituální zneužití
Oltářní deska
Rituální znásilnění

Ostatní vjemy jsou zcela stejné!!!
Děsivé oči
Důležitost dětí
Mimotělesný zážitek
Rány, jizvy, podlitiny
Ztráta paměti
Pozorovatelé
Strach z hypnózy
Ztráta vlastní vůle
Pocity drogového opojení
Pocit vlastní výjimečnosti
Izolace od ostatních lidí
Únos v mladém věku



Na závěr tohoto příspěvku zazněla věta E. Bullarda: "Jakoby se celými dějinami ozývalo toto: Nikdo není v bezpečí, někdo po vás jde - a je to tak! Může se to stát, když jste v posteli i když jedete v noci autem".

 


Konference den čtvrtý


Úvod byl věnován vystoupení Eddieho Bullarda na téma přístupu vědy k únosům z hlediska jejich doložení hypnotickou regresí. Zdůraznil, že hlavním problémem je, že hypnotická regrese je jediným způsobem, jak se dostat k zážitku uneseného zakrytému amnézií, a současně je a jistě nadále bude zpochybňována vědou. Na druhé straně se ukazuje, že přestože je zdá se nejlepší formou, jak zážitek jasně a srozumitelně vyvolat, není formou jedinou, často při pouhém vyprávění a popisu fragmentů toho, co se stalo (postav viděných v noci, obrysů, pocitů), vycházejí ohromující shody s ostatními scénáři únosů, a s tím lze v řadě případů i pracovat při běžném rozhovoru a napomáhat tak rozpomenutí se na to, co se stalo. (s využitím asociatívneho vybavovania zážitkov z pamäte bez použitia hypnózy, pracuje regresná terapia, viac v kategórii služby, pozn. Zayko5)


Já jim dávám své vědomí a tělo a oni mi poskytují koan


Snad nejzajímavější rozhovor o únosu poskytla Mary (jméno změněno - účastnice konference) přímo autorovi knihy - zde je jeho zkrácený obsah. Je to příběh ženy s vědomou schopností vzpomenout si:


Během přestávky na kávu jsem si vzal stranou Mary, unesenou, kterou vyšetřoval Joe Nyman, a zeptal jsem se jí, zda bych s ní mohl hovořit o jejím komentáři z předcházejícího večera, který zněl: "S potěšením vycházím šedým cizincům vstříc a spolupracuji s nimi. Moje zážitky mě o nic neoloupily. Já dávám své vědomí a tělo a oni mi poskytují koan."


Sedli jsme si na trávu. Mary mi vyprávěla, že má vysokoškolské vzdělání a pracuje teď jako tisková mluvčí, že nyní je v zahraničí a že si poprvé vědomě vzpomněla na zážitky před třemi roky, v létě 1989.


"Kolik zážitků jste měla? Víte přibližně, kdy začaly?"


"V tomto životě začaly, když mi bylo pár hodin, a pokud vím, byly jich stovky," řekla.


"Kdy došlo k poslednímu?"


"Předevčírem v noci."


"Během konference?" zeptal jsem se, ačkoli když to tak beru, neměl bych být tak překvapený.

"Ano," řekla. "Není to u mě nic výjimečného. Vrátila jsem se do motelu, kde bydlím, a když jsem se připravovala k spánku, přemohl mě pocit obavy - to je obvykle náznak, že se něco stane."

Připomněl jsem si vystoupení Joea Nymana o psychologických stádiích během únosu. Badatel z Bostonu nám dal jako příklad prvního stádia svědka, který se omluvil a odešel ze společnosti. "Přišla domů … a cítila jakési nutkání," říkal Nyman, "pocit, že někdo přichází nebo že se něco stane."


"Jakou formu má ta předtucha?" zeptal jsem se Mary.


"Je to pocit, že se na vás někdo dívá. Že něco přichází. Někdy je to pocit předtuchy, ale častěji bych to nazvala tichou hrůzou. Neblahé tušení, to je pro to dobré pojmenování," pokračovala. "Hlodavý pocit v břišní krajině, něco jako ‚Tak dobře, musím na to být připravena"."


Během druhého stádia, kdy subjekt opustí normální bdělý stav vědomí, podle Nymana svědek zaznamenává v místnosti přítomnost světla, z nějž se stává postava, nebo světla venku.


Když Mary zhasla lampičku na nočním stolku, viděla v okně ložnice zářit světla. Vstala a zjistila, že zdrojem světel je dům naproti přes ulici. Někdo rozsvítil světla na verandě. Mary se s úlevou vrátila do postele a ležela několik minut, než upadla do stavu, který pohotově identifikovala jako hypnagogický stav - stav dřímoty předcházející spánku.


"V té době," říkala mi Mary, "jsem slyšela hlasy, které přecházely jeden ve druhý a zněly odněkud zblízka, z levé strany od mé hlavy. Vnímala jsem pohyb světel v místnosti - a to jsou všechny vzpomínky, které na to mám."


"Nic jiného se nestalo?" Během třetího stádia podle Nymana nastupuje psychofyzické rozpoložení a interakce podobné sekvencím únosu, o kterých psal a hovořil Dave Jacobs.


"Já věřím, že se ještě něco jiného stalo," řekla Mary. "Ale naučila jsem se velice úspěšně potlačovat ty zážitky, na které ještě nejsem připravena."


"Jak je to možné? Můžete si je prostě vyhnat z mysli?"


"Každý máme podvědomé mechanismy potlačování PTSP, to je všechno," vysvětlila Mary. "Každý máme svůj způsob, jak se chránit před vzpomínkou na zkušenosti, které vyžadují integraci celé lidské bytosti, pro případ, že naše vnímání reality nám nedovolí snadno nebo úspěšně tuto integraci provést. Výsledkem je to, že neintegrovaný materiál zůstává v našem podvědomí. Když je vše připraveno na jeho přijetí, objeví se jako vědomá vzpomínka, a v tom okamžiku," řekla Mary s vědoucím smíchem, "podstoupíte změnu paradigmatu… Vědomé přiznání této zkušenosti, otevřený postoj k ní a konfrontace vašich obav s ní, to vše má za následek transformace vašeho života. Obvykle se tím navždycky mění vaše vnímání reality. A změny jsou vždycky skutečně intenzivní a ne vždy právě prospěšné. A tak mám svůj mechanismus, který mě prostě chrání od uvědomění si těch částí mé zkušenosti, které ještě nejsem připravena uložit do vědomého rámce svého vnímání."



"Tohle je další věc, s kterou se musím vyrovnávat," řekla. "Pamatujete se na tu unesenou, Pat, která říkala, že je to jako slepému popisovat, jak vypadá červená barva?"


Přikývl jsem. "To je to, co jsem prožívala celý život," říká Mary. "Kéž byste se mohl dostat do mé hlavy a vidět - je to většinou krásné. Vidím věci, o kterých vím, že je jiní lidé vidět nedovedou. A prožívám takové věci, že by si spousta lidí myslela, že jsem pod vlivem nějakých halucinogenních látek nebo něčeho podobného."


"Buďte teď konkrétní. Jaké věci vidíte?"


Mary se zhluboka nadechla. Chvíli váhala, potom se podívala přes moje levé rameno a tiše řekla: "Tamhle u toho stromu někdo stojí."


"Někdo je tam? Zrovna teď?"


"Hm," řekla a přikývla.


Ohlédl jsem se, ale neviděl jsem nic než areál budovy


M. I. T. a stromy. Obrátil jsem se zase k Mary: "Ještě tam vidíte někoho stát?" "Ano, nějako postavu. Nevidím to jasně, jen jako obrys." Abych zakryl, co si o tom začínám myslet, zeptal jsem se:


"Děsí vás to, co vidíte?"


"Ne." Prohrábla rukou trávu. "Odhmotněné bytosti jsou pro mě normální, takže mě neděsí."


"Můžete popsat, jak ta osoba vypadá? Já samozřejmě vůbec nic nevidím."


"Nevidím to jasně," řekla, "je to prostě obrys. Má to tvar mraku." Když viděla můj zmatený výraz, znovu se na mě mile usmála.


"No dobře, budeme raději mluvit o tom, co jste říkala na konferenci."


"Fajn!" řekla očividně s úlevou.


"Řekla jste, že s velkým potěšením přijímáte spolupráci s Šedými Bytostmi."


"Ano, tak bych to řekla," odpověděla Mary zamyšleně.


"Práce, kterou jsem s nimi udělala, měla mnoho pozitivních účinků na můj život. A protože pocity, které mám přímo před zážitkem, by se daly nazvat hrůzou nebo neblahou předtuchou, jsem si vědoma, že je to biologická reakce - reakce zvířete, které je ve mně. Obava, kterou mám, je strachem, který byl do mého biologického systému naprogramován jako mechanismus pro přežití. Ale když to nechám propuknout, může to přejít v paniku. Ovládnout ten strach," řekla Mary a vrhla pohled přes mé rameno, "mi trvalo dost dlouho. Ale čím více to dokážu, tím lepší jsou mé zážitky. Abych odpověděla na vaši otázku - s potěšením přistupuji na spolupráci s nimi, protože …" Na okamžik se odmlčela a potom řekla s povzdechem: "Protože to pro mě je dobré."


Neznělo to přesvědčivě. "Proč je to dobré?"


"Čím více vlády mám nad těmito zážitky - nad zážitky, které jinak vůbec neovládám - tím více jsem posilněna pro každodenní ovládání té odporné smluvené reality."


"Smluvené reality?"


"Ano, to je to, co byste vy nazval prostě realitou."


Rozhodl jsem se, že tímto směrem už pokračovat nebudu. Místo toho jsem požádal Mary, aby mi dala příklad koanu.


"Jak zní tlesknutí jedou rukou?" odpověděla.


"No prosím," řekl jsem, "ale já jsem chtěl zjistit, co vám bytosti daly."


Mary okamžik přemýšlela. "Když byla moje dcera Sarah maličká, zeptala jsem se jich, jak jí můžu pomoci vyrovnat se s touto zkušeností, a jejich odpověď byla něco jako ‚musíš opatrně naslouchat, když s tebou mluví". To je koan, protože přes veškerou snahu se mnou Sarah dokázala komunikovat jen neuměle. Nedokázala se mnou komunikovat způsobem, jakým já komunikuji s ní. Koan mě prostě podnítil k prožívání vztahu se svou dcerou na jiné než čistě fyzické úrovni."


"Když jste na konferenci řekla, že jste těm bytostem poskytla své tělo a spolupracovala jste s nimi, co jste měla na mysli?"


"No, svolila jsem k tomu od začátku. Prožila jsem zkušenost s dualitou - někteří tomu říkají výmysly.

Nezajímá mě, jestli to jsou výmysly nebo ne - vím, co jsem viděla, a musím se s tím vyrovnat. Ztotožňuji se s těmito tvory. Na tom nemusí být nic špatného."


Začala mluvit o tom, že součástí zenbuddhismu je praktika "identifikace s božstvy" a vyjadřování "soucitu a pochopení odhmotněným duším" - a o tom, jak kontakt s bytostmi "není novou lidskou zkušeností. Jen rámec pohledu je jiný, jde o západní hledisko."


"Ale já jsem měl na mysli, Mary, co to znamenalo konkrétně. To, že jste jim poskytla své tělo."

"Ano," odpověděla. "To už jsem přece řekla. Ano. Doslova. Pracuji s nimi na biologické i na spirituální úrovni."


"Brali vám vzorky?"


"Ano."

"Vajíčka?"

"Pravděpodobně ano," řekla suše. "Měla jsem pár zkušeností, které naznačují, že přesně tohle dělali."

"A také jste prodělala klasické lékařské vyšetření? Takové, o jakém píše David Jacobs?"


"Ano, tím jsem prošla. Moje základní zkušenost," říká, "je podobná zkušenosti kohokoli jiného. Únos, kosmická loď, vyšetřovací stůl, vzorkování, potlačené vzpomínky, všechny tyhle věci. Ano, řekla bych, že je to pro mě docela běžná zkušenost."


"Jak běžná?"


"Nestává se to při každém zážitku. Můžete to brát jako když jdete s autem na garanční prohlídku po sedmdesáti tisících kilometrů."


"Něco jako údržba?"


Mary se usmívala. "Ano, údržba, to je dobrý název."

 

Účastníci konference se začínali trousit do budovy. Měl jsem čas ještě na jednu otázku: "Myslíte, že mají nějaký velký plán?"


Mary chvíli přemýšlela? "Nedokážu nic takového vnímat. Postavila bych to takhle. Představte si špendlík a propíchněte dírku v kartičce. Tou se potom podívejte na místnost, v níž se nacházíte."


Vnitřní a vnější vesmír


Zajímavou součástí fenoménu UFO je i problematika imaginárních říší. Na konferenci byly prováděny pokusy o srovnávání předsmrtných zkušeností, zkušeností lidí, kteří navštívili různé říše, najednou se ocitli v jiné době apod. Původem těchto setkání je podle E. Bullarda existence imaginárních říší s vlastní populací ve vlastní dimenzi. Tyto říše jsou stejně reálné, jako ta naše, ale jejich vnímání je přístupné jen lidem ve změněném stavu vědomí. Na základě tohoto pohledu má podle E. Bullarda únos UFO skutečné vlastnosti fyzické zkušenosti, ale s tím, že vetřelci pocházejí z kontaktu spíše s jiným než s vnějším prostorem.


Robert Olschbaur

 

 

 

 

 

 

 

 

Arceibo, Chibolton

 

 


 

 

Blízká setkání čtvrtého druhu III

 

 

Poslední den konference zahájil MUDr. David Gotlib, kanadský terapeut a redaktor časopisu Bulletin of Anomalous Experience, útlé publikace, která sama sebe prohlašuje za informační bulletin o únosech UFO a souvisejících problémech a který je určen pro psychiatry a vědce. Jeho příspěvek měl název "Etické problémy zkušeností s únosy".

 

 


Konference den pátý


Gotlib navrhl těm, kdo jednají s unesenými, jako motto heslo "Především neublížit", neboť údaje, s nimiž pracují, jsou spíše subjektivními zkušenostmi, problémem je nedostatek fyzických důkazů. A také málo odborníků, kteří se fenoménu UFO věnují. Načrtl také "katastrofický scénář": "Unesený se zhroutí, jeho rodinný příslušník považuje zákrok vyšetřovatele za příčinu tohoto zhroucení a obviňuje jej z nedbalosti. Vyšetřovatel si musí uvědomit, že unesený je zranitelný. Soudní žaloba by otevřela Pandořinu skříňku. Představte si, jak by se na to vrhly sdělovací prostředky. Jestliže se vláda skutečně snaží informace o UFO potlačit, takový případ by jí poskytl šanci zničit naše hnutí. Pro svědky by to byla katastrofa a stejně tak i pro terapeuty a vyšetřovatele. Je nejvyšší čas, abychom přišli se systémem směrnic." Dalším přednášejícím byl Dr. Stuart Appelle z katedry psychologie Státní univerzity v Brockportu v New Yorku, který s Gotliebem souhlasil, ačkoli připomněl, že směrnice již vlastně existují. Jsou určeny pro profesionální badatele, tedy platí pro kohokoli, kdo je ve spojení s jakoukoli akademickou institucí, která, pokud tyto standardy nedodržuje, může přijít o všechny fondy na výzkum. Avšak to je jediný postih pro případné porušitele těchto pravidel, neboť neexistuje žádný finanční postih pro ty, kteří se směrnic nedrží, není možnost zveřejnit jejich jména, aby se tak ochránili případní budoucí klienti, a není možné vůči nim vyhlásit ani jiné sankce. Celou konferenci uzavřela panelová diskuse s unesenými, jejímž tématem bylo "Co mi (ne)pomohlo". Mary, tatáž, která mluvila o koanu, hovořila o přínosu, který pro ní celá akce měla. Zjistila, že mnoho lidí má stejné pocity a problémy jako ona, což ji pomohlo zvládnout její strach. Další unesený, Bob, popisoval, jak se jako malý chlapec skrýval ‚v koutečcích své duše" ze strachu, co přijde dál, žil v neustálém stresu. Vždycky, když byl na terapii a chtěl se dostat do svého podvědomí, terapeut to nikdy neprovedl, raději se bavil o pocitech vůči jeho rodičům. Řídil se totiž heslem, že to, co je v jeho podvědomí, není hmatatelná realita, takže s tím stejně nemůže nic dělat. Další unesená žena vyprávěla o únosech svých dvou dětí. Chtěla, aby jim terapeuti dokázali pomoci, až se jim později jejich vzpomínky začnou připomínat. Unesený třicátník vyjádřil svůj vděk skupině a terapeutovi, kteří mu před dvěma lety pomohli začít se se svými zážitky vyrovnávat. Konference skončila závěrečnými komentáři a hodnocením Dave Pritcharda a Johna Macka. Nyní se podíváme na příběhy některých unesených tak, jak je vyslechl autor knihy Blízká setkání čtvrtého druhu C. D. B. Bryan.



Carol a Alice


Mezi dlouhodoběji sledovanými obětmi únosů byly Carol a Alice. Přátelství obou žen není náhodné časem se ukázalo, že Alice a Carol se znaly už opravdu dlouho byly společně unášeny od útlého věku dlouho před tím, než se poznaly v naší, "pozemské realitě". A jaký byl jejich důvod k pátrání po "realitě"? Zmeškaný čas. Jak řekla Carol: "Ze všeho nejdřív bych vám chtěla říci, že než to všechno vůbec začalo, než jsme si začaly klást vůbec nějaké otázky, nevěděly jsme nic o tom unášení. Nevěděly jsme nic o věcech, které jsme dokonce ještě i potom považovaly za podivné nesmysly. Věděly jsme samozřejmě o UFO viděly jsme film Blízká setkání třetího druhu. Ale potom v září 1990 jsme měly první zážitek. Viděly jsme tehdy světla za domem a vyšly jsme na zadní terasu, abychom se na ta divná světla podívaly. Považovaly jsme je za helikoptéry…" Tenkrát se na obloze nad jejich rančem vznášela v trojúhelníkové formaci tři jasně bílá světla a stranou jižním směrem ještě další, větší skupina světel. Zpočátku si obě myslely, že jsou to helikoptéry se zapnutými pátracími světly, ale po chvíli si uvědomily, že nevydávají žádný zvuk. Po chvíli pozorování se zdálo, že se tři bílá světla přibližují a světlo na vrcholku trojúhelníku jako by zůstávalo trochu pozadu. Najednou si obě uvědomily, že neslyší žádné zvuky cvrkot cikád a cvrčků, štěkot psů, koně. Náhle jeden ze světelných bodů bleskově vyrazil pryč od ostatních dvou tak prudce, že se dal pozorovat jen jako jasná, bílá čára. Světlo se pak zastavilo, vystoupalo vzhůru a zmizelo stejně jako ostatní světla. Líčení Carol a Alice se však liší v několika detailech, jako např. V počtu světel ve druhé skupině, v délce přítomnosti světel, v postavě Grace, Aliciny mladší sestry, na kterou si Alice vůbec nevzpomíná, že by se s nimi na světla dívala. Po této události se další zmeškaný čas udál až o téměř patnáct měsíců později. Večer patnáctého prosince 1991 se Carol vracela z návštěvy svých rodičů. Najednou si všimla řady bílých světel. Zajela ke krajnici, vystoupila z auta a šla směrem k nim, zvědavá co uvidí. Noc byla teplá a nezvykle tichá. Jedno ze světel se opět oddělilo a rychlostí blesku přeletělo těsně nad Carolinou hlavou. Carol přemýšlela, jak to, že kolem nejelo žádné auto nebo se za světly nepřišel nikdo z blízkých farem podívat. Pozorovala světla a zkoumala jejich povrch, napadlo ji, jestli zbylá světla zůstala ještě na obloze, ohlédla se a zamrkala. Když znovu otevřela oči, byla osm kilometrů od místa, kde stála ještě před vteřinou a zahýbala k jejich farmě. Na hluché místo mezi momentem, kdy odvrátila hlavu od zářícího objektu a zamrkala a okamžikem, kdy zjistila, že odbočuje na příjezdovou cestu k farmě, si nepamatuje. Byla dezorientovaná, bylo jí na zvracení, měla natrhlé ušní lalůčky a obráceně náušnice, teklo jí z nosu, oči měla opuchlé jako kdyby hodiny plakala a neměla ani ponětí, čeho by to mohlo být následkem. Po tomto incidentu následovaly další. Společným jmenovatelem byla vždy dezorientace, drobné ranky a zmeškaný čas. První samovolnou vzpomínkou na jeden takto zmeškaný čas byl balicí papír, neboť jednou z rekvizit, která hrála podstatnou roli při jednom z jejích únosů, byl zabalený vánoční dárek. Najednou se ocitla ve zvláštním, uzavřeném prostoru. Byla nahá. Seděla nakloněná vpřed, s rukama položenýma na stehnech a s dlaněmi obrácenými vzhůru. Něco ji tlačilo proti křížové části páteře a udržovalo ji tak nakloněnou. Cítila se ochromená. Nemohla otočit hlavu, hýbat mohla pouze očima ze strany na stranu. Chlad jí pronikal až do morku kostí. Náhle Carol pocítila, že není sama; byl tu ještě někdo možná dokonce víc než jen jedna osoba. Když se pokusila vzhlédnout před sebe, viděla jen hustou šedou mlhu visela tam jako neprostupná zeď z pavučin. Náhle zaznamenala koutkem oka po své pravici pohyb. Viděla ruce, které drží její vánoční dárek. Ale nebyly to lidské ruce, vypadaly jako ruce obrovské rosničky zbarvené matnou hnědí, se třemi prsty a bez kloubů! z mlhy se pak vynořila další tříprstá čokoládově hnědá ruka, dva z prstů se dotkly Caroliných očních víček, přitlačily je a Carol se hned cítila lépe. Na rozdíl od Carol měla Alice velmi málo vědomých vzpomínek. K závěru, že se jí stává něco podobného jako Carol, ji přivedla řada drobností i zásadnějších faktů, jako např. obráceně oblečená noční košile, krvácení z nosu, drobné ranky. Postupem času, tak, jak obě ženy podstupovaly regresní hypnózu, spojovaly se jednotlivé zážitky a vzpomínky do sebe jako kolečka do perfektního soukruží. Alice neměla od svých dvanácti let dobré vztahy se svým otcem. Celý problém vznikl, podle jejích vzpomínek, na jednom rybářském výletě s ním. Alice měla podezření, že ji otec znásilnil. Vyprávěla, že měla krev na kalhotkách, otec byl provinilý, od té doby spolu nemluvili. Jak se později při hypnóze ukázalo, vše bylo ale jinak. Alice prošla vyšetřením přímo ve srubu, otec byl přítomen, ale nemohl nic dělat, ani se pohnout. Alicino podvědomí si vytvořilo náhradní obraz aby skutečné trauma zamaskovalo. z doby pozdější pochází také Alicina fobie z dětí.



Psycholog Boylan pohled z druhé strany


Jedním z odborníků, kteří se na vědecké úrovni zabývají unesenými, je také klinický psycholog z univerzity v Sacramentu, Richard J. Boylan. V roce 1992 založil svůj vlastní výzkumný projekt. Nechtěl se už dále spoléhat na výzkumy jiných, byť odborníků, chtěl zjistit, zda úkaz mimozemského kontaktu snese jeho vlastní přísná kriteria věrohodnosti. Boylanovi pacienti uváděli totožný sled kontaktu s cizinci: byli fyzicky ochromeni, Malí Šedí nebo jiné bytosti, se kterými se unesení Budda Hopkinse a Dava Jacobse setkali, je přenesli do letounu a tam je vyšetřovali a na telepatické úrovni s nimi komunikovali. Ale jakékoli další srovnání Boylana zaráželo cítil, že s oběma pány nenachází příliš společného. Boylan uvádí, že ne vždy musí nutně dojít k únosu do letounu, někdy vše proběhne v ložnici či jiné místnosti, kde se jedinec právě nachází, někdy dochází na místě i k výměně informací. Boylanovi pacienti únosce popisují jako metr deset vysoké, šedě pigmentované bytosti s obrovskými lebkami a černými zornicemi v šikmých očích bez bělma. K osobnímu vyšetřování používají specifický instrument, kterým je asi 30 cm dlouhá stříbrná hůlka tlustá přibližně jako tužka, kterou vkládají do těla nebo jí po těle přejíždějí. Během únosů, při nichž nedošlo k zavlečení, byli Boylanovi pacienti obvykle vyzvednuti nebo letem vyneseni oknem, které bylo nejčastěji zavřené. Zatímco levitovali k vznášejícímu se letounu, viděli, jak se pod nimi vzdaluje krajina a jak se oni sami blíží k mrakům nebo hvězdám, popisovali intenzivní, zářivé světlo, kterým byli nadnášeni. Boylan také zdůrazňuje, že existují i poruchy, jako paranoidní schizofrenie nebo jiné halucinační poruchy, které mohou nezkušeného psychoanalytika zmást. Praví kontaktovaní tíhnou k vyprávění o určitém pocitu sdělené zprávy, ale je to neúplné a zanechává je to zmatené a dychtící srovnávat své zážitky se zážitky ostatních. Mají pocit, že někde je větší obraz, z něhož ‚já neznám všechno". U halucinací je to naopak pocit ‚Lidi, já znám všechno a vzdělám vás, troubové". Podle Boylana fakt, že vetřelci patří k inteligentnímu druhu života a že jsou schopni komunikace uneseným rychle dochází. A fakt, že přicházejí z technologicky a v mnoha případech i filozoficky nadřazené civilizace, se také stává zřejmým. Výsledkem jsou jak traumatické, tak povznášející prvky těchto setkání. Ve většině případů kontaktovaní neutrpí žádnou větší úhonu a jakmile se ze šoku dostanou, uvědomí si, jak je taková výměna informací obohacuje. Získávají pocit, že jim byla poskytnuta zvláštní výsada být mezi prvními, kterým byl dopřán tento kontakt. Nesouhlasí tak s názorem Dava Jacobse, který ve své knize únosy podává jako lačnost Šedých po spermatu a vajíčkách. Sám Boylan má zážitek z únosu. Došlo k němu při návratu ze Státní radioastronomické observatoře v Novém Mexiku. Náhle před sebou na silnici uviděl ve světle dálkových reflektorů něco jako kouř. Mračnem projel, což byla jeho poslední vědomá vzpomínka až do chvíle, kdy na druhé straně z mračna kouře vyjel. Dorazil do autokempinku v Gila National Forest a zážitek s mlhou jeho mysl zaměstnával jen nepatrně. Když se však druhého dne ráno oblékal, všiml si na palci pravé nohy něčeho, co vypadalo jako stopy po sondách, a udělal si časový rozbor. Zjistil, že tak asi hodinu nedokáže zařadit. Neustávající subjektivní pocit, že tento výlet byl něčím zvláštní, ho neopouštěl, stejně jako tlak za očima a nosem. Rozhodl se nechat se zhypnotizovat a zjistil následující. Kouř, do něhož vjel, zhoustl po chvíli tak, že musel zastavit. Zjišťoval, že není obklopen kouřem, musel by už vidět oranžové světlo plamenů nebo oheň cítit, zároveň se nejednalo o mlhu, neboť byl duben, v poušti v Novém Mexiku byla noc suchá a před tím viděl jasně hvězdy. Vystoupil z auta, aby hmotu prozkoumal. S pocitem zmatku a dezorientace přešel k příkopu u silnice, přeskočil ho a sotva došel kousek dál, k úrovni prvních stromů, zastavil se a nemohl se pohnout z místa. Byl ochromen. Současně pocítil blízkost dvou "osob", které zaujaly místo po jeho bocích, chytily ho za nadloktí a vedly ho, jak se později
ukázalo, ke svému letounu. Objekt neměl tvar klasického létajícího talíře, nebyl to zcela plochý disk, mohl mít v nejvyšším místě snad tři metry, neměl žádnou kopuli a jeho délka se pohybovala mezi devíti až dvanácti metry. Detaily bylo těžké rozlišit, protože letoun byl částečně zapuštěn do pouštního písku, jako by při přistání havaroval. Byla zde ještě třetí bytost, zjevně zraněná při přistání. Šedobílý mrak vycházel ze stroje, nejspíš důsledek havárie. Boylan byl doveden dovnitř, kde ho bytosti posadily na sedadlo a odešly. Uvnitř letounu byl zatuchlý vzduch připomínající recyklovaný vzduch na palubě transkontinentálního letadla. Bytosti měly oválnou hlavu, černé, nelidsky velké oválné oči, ruce se třemi dlouhými prsty bez kloubů. Měl zřetelný dojem, že jej bytosti přivedly do letounu na vyšetření z obavy, že mu ublížilo vdechování té páry. Bytosti vedly Boylana do další místnosti, kde byl umístěn na křeslo připomínající astronautské. Byl nakloněn vzad, ale neležel úplně. Kotníky na nohou jako by mu přidržovalo nějaké silové pole najednou ucítil intenzivní tlak, jako by mu něco bylo vtlačováno hluboko do nosu. Jakmile byl předmět implantován, byl zcela volný. Boylan vzpomíná, že když byl v horizontální poloze přenášen zpět ke svému autu, cítil, že vzduch venku je chladnější a svěžejší. Poté co nastoupil do auta, nastartoval a odjel, a v tomto momentu začínala jeho vědomá vzpomínka.


Boylan navštívil několik různých psychoterapeutů, z nichž dva nejméně úspěšní, jak později zjistil, měli vlastní zkušenost s únosem, a tak došel k závěru, že je-li terapeut sám blokován neodhaleným únosem či s ním není vyrovnán, nemůže být příliš dobrý k odblokování někoho jiného. Různí terapeuti z něj dostali různé informace, které si navzájem neodporují a někdy se shodují. Jedním ze závěrů, které si z tohoto zážitku odnesl, je naléhavá potřeba zveřejnit vše o tajném vládním programu výzkumu létajících talířů. Podle Boylana je pro lidstvo důležité, uvědomit si existenci četných mimozemských kontaktů a to, že komunikace mezi civilizacemi je obecně vzato prospěšná. Co se původu "mimozemšťanů" týče, na základě rozhovorů s mnoha unesenými má dojem, že jsou popisovaní návštěvníci spíše z jiné dimenze než z jiné planety.



Pat

Další unesenou, která Bryanovi vyprávěla některý ze svých zážitků, je Pat. Za svou nejdůležitější zkušenost považuje zážitek, který se stal v době, kdy navštěvovala duchovní cvičení v Missouri. Poslední večer se konal večírek a protože bylo chladno, rozhodla se dojít si do chaty pro sako. Když kráčela v měsíčním světle, cítila lehký vítr a šustot listí. Podívala se doprava a cítila, že tam něco je, nebála se. Pak ji ovládl pocit, že vstupuje do neviditelného "tunelu", kde se setkala se dvěma Malými Šedými, se kterými se dostala do letounu. V letounu po její levici byl stůl s blíže neurčenými předměty, asi šest metrů od ní, taktéž po levici, byli její dva strážci a poblíž nich několik zahalených, vyšších, ramenatých, více člověka připomínajících, pravděpodobně hybridních bytostí s pískově plavými vlasy a bledou kůží. Oči měly spíše jako my, jen trochu větší, ruce a nohy měly skryty pod róbami. Ačkoli se hybridi dívali na Pat, nedokázala z jejich tváří vyčíst žádný výraz, vycítila však emoce laskavost, shovívavost, neboť podle ní tyto bytosti pokročily ve vývoji do stádia, v němž se emoce projevují energií. Dominantní postavou v místnosti byl však vysoký cizinec obrácený zády. Měl na sobě také šaty, ale ne jako ostatní hybridi. Měl kápi, která rámovala ostrou, špičatou bradu, tenká štěrbinovitá ústa a droboučký kořen nosu. Nejvýraznějším rysem však byly jeho oči mandlového tvaru, obrovské, s černými zornicemi bez duhovky, které dělaly jeho obličej ještě bledší, než ve skutečnosti byl. Hloubka těch očí Pat naprosto uchvátila. "Pomalu se otočil a podíval se na mě, a jeho oči pohltily celou moji osobnost: všechno, co jsem věděla a pamatovala si o životě, všechny mé pocity, všechnu lásku k lidem na Zemi, kterou jsem v sobě měla, lásku k Zemi samotné. Všechny ty emoce vyšly ven a on věděl, kdo jsem a co jsem, a pak se mé tělo zničehonic začalo třást. Každá molekula se začala tak strašně rychle třást, že to, co se stalo potom, bylo jako tichý výbuch. Moje tělo se roztrhlo na milion úlomků světla! a já jsem shlížela sama na sebe a viděla jsem, že jsem mnohem větší, než jsem si kdy myslela. A byla jsem o tolik jasnější! Bylo to, jako by má duše opustila tělo. A pak jako by mě protáhl svýma očima skrz a byli jsme volní. Osvobození od vší fyzické tíže, která nás tady na Zemi omezuje, osvobození od těla, které staví zeď kolem naší duše… Byla to krásná zkušenost! Prostě krásná! Nemohu jednoduše vyjádřit, jak božské to bylo. Všechno, co vám mohu říci, je to, že lidské tělo je ubohou, ubohou částečkou soukolí, jímž je duše! a my v tom žijeme: v našem těle. Ale kdyby lidé skutečně mohli vidět své duše…" S Pat bytosti komunikují telepaticky. Slova, která jí utkvívají v paměti, se snaží dát si do kontextu. Tak si spojila i ‚Velký vůz" a ‚Sova", což byla odpověď na otázku, odkud pocházejí. Zjistila to, o čemž dříve neměla ani ponětí, totiž že ve středu souhvězdí Velkého vozu se nachází mlhovina Sovy. Pat souhlasí s názorem, který vyřkli na konferenci Budd Hopkins i Dave Jacobs, totiž že bychom se měli zaměřit i na opačnou stránku únosů tu mírumilovnou.



MUDr. Mack


Podle MUDr. Macka jde počet unesených jen ve Spojených státech do statisíců, dosahuje možná až milionu. "Tento jev se zvláštním způsobem vymyká našemu lineárnímu myšlení. Jednou z věcí, které mne na tomto fenoménu upoutávají jako psychologa a člověka zabývajícího se lidským vědomím, je schopnost celého tohoto jevu drtit všechny naše gnozeologické kategorie. Vezměte si třeba otázky ‚Je to reálné nebo není"? ‚Je to reálné ve fyzickém světě?" Odpověď vždy kolísá ano i ne. Někdy se to jeví jako velmi ostře zobrazené do našeho fyzického světa, a to např. V případech, kdy nezávislí svědci viděli tutéž věc. V takovém případě se zdá, že to splňuje objektivní empirická kritéria poznání přímé pozorování, praktická zkušenost. Ale jindy je takové pozorování velmi nespoleh-livé. Někdy jsou k dispozici svědkové, kteří skutečně zaznamenají, že dotyčná osoba nebyla během únosu přítomna. Např. dcera jedné mé klientky unesené, byla kolem páté ráno probuzena něčím, co jí rušilo. Dítě cítilo, že se něco stane. Vstalo a šlo za matkou a ta v pokoji nebyla. Pokrývky na její straně lůžka byly odhrnuté, otec spal. Matka poté vyprávěla, že přesně v dobu, kdy dítě zjistilo, že je pryč, prožila únos. Jindy může dotyčná osoba pociťovat energii, cítí přítomnost bytostí, ačkoli její tělo zůstává na místě a existují svědkové toho, že se z místa nepohnula." To se stalo i v případě Australanky Maureen Puddyové, která omdlela, když seděla ve svém autě v přítomnosti dvou badatelů v otázkách UFO. Později popsala, že ji bytost nejprve přivolala kývnutím, ona vystoupila z auta, v bezvědomí se přenesla na palubu cizího letounu a poté se ocitla uvnitř kruhové místnosti bez oken a dveří.



Co přesvědčilo MUDr. Macka, aby začal brát fenomén únosů vážně?


Jednak to byla hodnověrnost, důvěryhodnost a přirozenost samotných unesených. Ať už s hypnózou nebo bez ní, dříve nebo později narazíte na extrémně silný emocionální odpor. Zjistíte velice intenzivní stopy významných, traumatických příhod. Narazíte na noční můry, psychosomatické změny, bázlivost, nedůvěru, podezíravost, tito lidé mohou trpět fobiemi z nemocnic nebo jehel. Podobný byl případ ženy, která jako malé dítě trpěla fobií z panenek. Myslela si, že se v noci hýbají a výsledkem bylo, že všechny ničila. Při hypnotické regresi si vzpomněla na svůj pobyt s hybridními dětmi na palubě UFO. Druhým aspektem je emocionální intenzita rozpomenutí unesených jako indikátor traumatu. Když se terapeut dostane blízko k znovuprožití nepříjemných zážitků z únosů, lidé začnou vřískat hrůzou a roztřesou se po celém těle. Jak uvádí MUDr. Mack: "Nevím o žádném jiném podnětu, který by dal průchod takovémuto emocionálnímu projevu, kromě toho, že se jim skutečně něco stalo. Pak se tedy vnucuje otázka Co na nich bylo spácháno?" Souvislost vyprávění je třetím aspektem fenoménu, čtvrtým pak absence diagnostikované mentální poruchy akéhokoli druhu, která by události vysvětlovala. Pátým aspektem je častá přítomnost podpůrného fyzického důkazu, kterým může být např. Krvácení z nosu, čerstvé jizvy nebo stopy po sondách. Objevují se po návratu k vědomí, po období zameškaného času nebo po probuzení někdy dotyčný leží na posteli obráceně, leží přes pokrývky či ve zcela jiné místnosti nebo mimo dům. Ti, kdo tuto zkušenost zažijí, mohou být někdy překvapeni zjištěním, že jsou částečně nebo zcela oblečeni nebo že jim naopak chybí šaty či jsou pečlivě složeny nebo ve vzácných případech vyměněny za jiné. Dalším rozšířeným fyzickým jevem je náhlé objevení se kilometry daleko od místa, kde dotyčný jel jen před pouhou vteřinou. Šestým aspektem je existence souběžných pozorování UFO. Snad nejvíce zarážejícím aspektem fenoménu únosu je pak jeho zjevování se velmi malým dětem, některým i ve věku dvou let.



Carolina hypnóza


Autor knihy Blízká setkání čtvrtého druhu byl přítomen několika regresním hypnózám, které prováděl Budd Hopkins. O to, zda je hypnóza relevantní metodou, se vedou spory po léta. Je přesná? Uvádějí lidé vzpomínky správně? Výzkumy ukazují, že přesnost vzpomínek se zvyšuje s růstem významu zážitku. Jedná-li se o něco, co osobu významně ovlivňuje (zranění, znásilnění, týrání), je to sdělováno s afektem, emocemi, a hypnóza pak ztvární to, co si člověk pamatuje. Hypnóza není přesná tehdy, když námět není pro dotyčnou osobu ničím významným. Hypnóza má, z důvodů, které zcela nechápeme, schopnost rušit ztrátu paměti, která se po únosech vyskytuje. Jednou z nich byla i hypnóza naší staré známé Carol. Jde o příhodu se špatně nasazenými náušnicemi a natrhlými ušními lalůčky. Večer patnáctého prosince 1991 se Carol vracela z návštěvy svých rodičů v Hagerstownu. V hypnóze se přenesla do momentu, kdy vystupuje z auta, všude okolo ní je bílé světlo. Najednou cítila, že stoupá vzhůru a ocitla se ve vyšetřovací místnosti, kde je nucena lehnout si na stůl podobný tomu pro gynekologické vyšetření a nohy položit do třmenů. Zoufale pláče, chvílemi je těžké jí rozumět: "Viděla jste někdy někde něco podobného?" chtěl vědět Budd Hopkins. "Ano. Pokaždé," řekla. Sotva popadala dech. "Dávajídávají mi nohy do těch věcí. Nenenechají vás nemůžete vyndat nohy ven." "Takže si dáváte nohy do těch věcí?" "Ne! Nechci to dělat! Řekli, že tohle už nemusím dělat." "A co vaše ucho…neublížili vám?" "Ano!" "Udělali vám něco s uchem?" Carol neodpovídala. "Vnímejte teď mou ruku, chci, abyste cítila mou ruku… jenom se díváme zpátky v čase. Je to všechno pryč. Skončilo to. Jenom se ohlížíme…udělali vám něco s uchem?" Carol promluvila znovu, mnohem tišeji a klidněji. "Strkají mi nějakou věc do ucha... bolí to… sugeruje mi to nějaké obrazy a tak…" "Jaké jsou to obrazy?" "Oceány a vlny a tak." "Je to hezké?" "Ne, není to jako opravdová voda… a on říká že to je… Je to prostě jen vodítko…" ... "Nech toho!" řekla Carol téměř se smíchem. "On si hraje s mými náušnicemi…" "Kdo si hraje s vašimi náušnicemi?" "Tamten. Já nevím, kdo je to. Není můj. Je někoho jiného." "Odsud ho nevidím. Nemluví se mnou, takže není můj." Po krátké odmlce Carol řekla: "Dej je zpátky!" Před tím, než byla propuštěna, je Carol nucena vypít jakousi tekutinu, po které je jí ještě několik dní špatně. Spolknout ji musí, jiná varianta neexistuje. Jak se časem ukazuje, jsou některé typy lidí unášeny více. Existují prokazatelné případy, jako např. Carolinin, kdy jsou příslušníci jedné rodiny unášeny po celé generace. Tak se tomu stalo i dědečkovi i otci Carolin a stejně tak její vnučce.



Další unesení Brenda, Erica, Terry a Linda


S těmito lidmi se C. D. B. Bryan setkal při seanci u Budda Hopkinse. Brenda tvrdí, že když jí bylo dvacet, byla unesena ze střechy domu v Bronxu a kovový disk o průměru dvacet metrů ji přenesl na podzemní základnu někde na Jihozápadě. Když tam přistáli, polovina disku byla skryta pod hladinou jezera, druhá polovina byla ukryta v písku. Vstup do základny byl v maskované kůlně poblíž břehu jezera. Zakrývala vchod do tunelu, který vedl do hangáru pro letoun. Na základně prý Brenda viděla hybridy, Šedé a nordické typy. Ani jedni však s nikým nekomunikovali. Další unesenou byla Erica. Věří, že její rodina a to nejen její přímí příbuzní, ale i strýcové a bratranci, má s únosy co dělat po celé generace. Před časem prodělala Erica únos, na který má slabou vědomou vzpomínku. Viděla, jak ji její sedmaosmdesátiletý dědeček objímá, přestože v té době měl být na Floridě. Několik dní po únosu mu telefonovala se záměrem dozvědět se, zda se mu v posledních dnech nestalo něco divného. Dědeček říkal, že měl jen divný sen, ve kterém viděl groteskní tvory, jako by se prý díval na televizi. Vypadali jako Asiati to kvůli velkým šikmým očím. Nakonec setkání přešlo k diskusi o důvěře uneseným a do hovoru se přidala Erica: "Nevadí mi, když mi nevěříte. Já jsem tím prošla, a mám přátele, kteří tím procházejí také. Máme jeden druhého. Víte, co mi vadí? Cestou do práce chodím denně kolem takové té kanceláře, kam můžete zajít, pokud potřebujete pomoc ohledně AIDS nebo něčeho podobného, a kde najdete poradce. Ale pro nás tady není nikdo. Když vás unesou, nemáte žádnou linku, kde vám poradí. Jako bychom byli odsunuti. Jsme jako němé oběti, protože otevřeně nemůžeme diskutovat o tom, čím jsme prošli. A když procházíte metrem a vidíte plakáty proti drogám nebo alkoholismu… nám nepomáhá nikdo kromě Budda. Budd je naše záchrana, protože nám umožňuje setkávat se a pohovořit si." Na to odpověděla další přítomná, Terry: "Cítíme se hrozně zrazené… celý život trávíte s pocitem, že pro vás není jediné místo bezpečné. Nikomu nemůžete věřit, za nikým nemůžete zajít… když nejste jeden z těch šťastných, kdo skončí v podobné skupině, jako je tahle, jste prostě sám." Sám autor, na začátku svého bádání vyloženě skeptický, své postoje k tématu UFO postupně značně mění. Jak sám v knize píše: "Ve dnech, které bezprostředně následovaly po konferenci, jsem byl ohromen tím, jak se změnilo moje vnímání fenoménu únosu: už si z toho nedělám legraci. Nedá se říci, že teď věřím, že UFO, únosy, vetřelci jsou skutečné "skutečné" podle fyzikálních zákonů vesmíru, jak je známe my spíše cítím, že se děje něco velmi záhadného. A na základě jak toho, co bylo řečeno na konferenci, tak i na základě inteligence, upřímnosti a duševního zdraví většiny účastníků, nemohu bez váhání zavrhnout možnost, že to, co se děje, je přesně tím, co se údajně děje uneseným. A i kdyby tomu tak nebylo, pak skutečnost, že ještě nikdo nepřišel s kusem výfukové trubky od UFO, neznamená, že UFO neexistují. Znamená to jen, že UFO možná nemají výfuky. Jak prohlásil astronom z Bostonské univerzity, "neexistence důkazu není důkazem o neexistenci." Náš seriál o blízkých setkáních zakončíme úvahou o Mimozemšťanech jako fenoménu, včetně stručného popisu základních, souvisejících témat a paralel s naší nedávnou historií.

 

 

 

Převzato:  http://www.tipyainspirace.cz/

 

Webové tipy k získání dalších informací:

www.angelfire.com/ut/branton/ashtar.html
www.thule.org/moon.html
www.reptilianagenda.com
www.biblebelievers.org.au
www.mental-ray.de
abduct.com
www.geocities.com/area51/labyrinth/4788/cons.html


 

Připravil: Robert Olschbaur

Převzato: Tipy a Inspirace

Článek připravil(a): Robert Olschbaur ,

17. ledna 2007

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.