Kdo je Online

Právě přítomno: 70 hostů a žádný člen

2186348
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
223
1061
4951
965876
26993
36429
2186348

Your IP: 54.198.134.32
2017-11-23 05:30

 

 

 

LUDVÍK SOUČEK: Kapitán Achab a bílá velryba

 

 

 

 

(1)

 

 

Pro milosrdenství Boží, šetřte lampami a svíčkami! Vždyť nespálíte jediného galonu oleje, aby proň nebyla prolita aspoň jedna kapka lidské krve! (Herman Melville, Bílá velryba)

 

Jednou z nejpříjemnějších nutností, s nimiž jsem se setkal při sestavování této knihy, bylo znovu a gruntovně přečíst Bílou velrybu Hermana Melvillea, nejskvělejší »propadák« osvíceného 19. století, uznaný naším ještě skvělejším dvacátým stoletím za gigantický literární bludný balvan, majestátně čnějící k samým vrcholům literatury. Kolem bludného balvanu se ovšem hemží literární haruspikové, shodující se vesměs v hlubokém symbolickém a alegorickém výkladu románu, jeho postav i epizod, jakkoli se tento výklad u jednotlivých vševědů diametrálně liší. Jen pochybná existence velryb zachránila Hermana Melvillea (1819—1891) před podezřením, že titulním hrdinou románu je bájné zvíře, cosi na způsob jednorožce nebo ptáka Noha, obtěžkané literárním jinotajem. Je známo, že podobně byl postižen Ernest Hemingway, když vyšla jeho geniální novela „Stařec a moře“. Rozdíl byl v tom, že se Hemingway mohl bránit a bránil, zatímco Bílá velryba, »dílo kované z ohně a ledu« (H. P. Vincent) se až do autorovy smrti těšilo obecnému a neutuchajícímu nezájmu čtenářů, takže chudák Melville neměl s kým diskutovat. Hemingway vysvětlil literárním mudrcům, že se ve Starci a moři snažil literárními prostředky zpodobit skutečného starce a skutečné moře, jak nejlépe dovedl, což samo o sobě je více než snování jinotajných šarád. Jsem si téměř jist, že by Melville odpověděl stejně, že by popřel všeobecně mu podkládaný záměr básnicky vyjádřit věčný zápas člověka se zlem ztělesněným velrybí »bestií«.

 

Úkolem této kapitoly však není rozbor Melvilleových literárních záměrů, který mi rozhodně nepřísluší. Chci se spíše pokusit seznámit čtenáře s pozoruhodnými a do jisté míry překvapujícími, skutečnostmi dokumentární a faktografické báze románu, která byla ještě donedávna všeobecně popírána. Teprve naše století kus po kuse objevovalo v Bílé velrybě poklad znalostí a údajů, neznámých v Mevilleově době dokonce přírodovědcům – cytologům (znalcům kytovců) a posléze i historický podklad tragického skonu nešťastného kapitána Achaba (v originále Ahaba), posedlého myšlenkou vyúsťující v nepřekonatelnou vůli k činu. Teprve roku 1949 vyšla kniha profesora literatury na chicagské univerzitě Howarda P. Vincenta „The Trying out of Moby-Dick“ (Projednání Moby-Dicka), která zcela potvrdila dosavadní nesmělá tvrzení, že »neexistuje opravdovější obraz velrybářství« než Melvilleova kniha (C. W. Ashley) a že »tato kniha je skutečnou velrybářskou encyklopedií« (A. Mac-Mechan). U nás se zasvěceně a podrobně zabýval problematikou předlohy nepolapitelného Moby Dicka zoolog RNDr. Vratislav Mazák, z jehož studie čerpám.

 

Spisovatelova »rehabilitace« je novými poznatky stále úplnější a dnes již je zjevné, že velrybář a harpunář Melville, sloužící v letech 1841 a 1842—1843 na velrybářských lodích, věděl o velrybách rozhodně více než kabinetní cetologové uzavření ve svých pracovnách. A nejen o nich — nové výzkumy např. prokázaly naprostou autentičnost líčení kapitoly o setkání lodi Pequod s obrovským hlavonožcem. Šlo o gigantickou krakatici, i když v českém překladu Bílé velryby se nedopatřením hovoří o chobotnici. V anglickém originále však Melville mezi hlavonožci informované rozlišuje chobotnice, sépie, kalmary a krakatice.
Podobně věrnými se ukázala Melvilleova líčení geografická, historická i pojednávající o velrybářském průmyslu.

 

 

 

 

(2)

 

 

 

Je to vlastně zajímavé a pozoruhodné, uvážíme-li poměrnou krátkost Melvilleových velrybářských zkušeností.

 

Mladý dvaadvacetiletý bankovní zaměstnanec, úředník a učitel, obdařený sedmi sourozenci a ke všemu sirotek, se dal v lednu 1841 najmout na velrybářský škuner Acushnet, plující kolem mysu Horna do jižního Pacifiku. Jako obvykle se na palubě shromáždila sebranka a lůza nejhoršího druhu — prostí námořníci na amerických velrybářských lodích byli tehdy odměňování hůře než nekvalifikovaní nádeníci na pevnině, takže se na tří — i čtyřletou výpravu, ukončenou teprve naplněním všech lodních prostorů velrybím tukem, což vyžadovalo ulovení asi třiceti až čtyřiceti velryb, vydávali velmi často zoufalci a někdy i uprchlíci před zákonem nebo individua morálně rozložená a na pevnině nevítaná. Loď s sebou vezla co nejvíce potravin a vody, šetrně odměřovaných, aby nebylo nutné navštívit přístav, kde obvykle část posádky zmizela. Dezertoval i Melville (v Nukuhivě na Markézách v červenci 1842), ale již za měsíc se dal znovu najmout na australskou velrybářskou loď Lucy Ann. Pozdě zjistil, že spadl z bláta do louže: kapitán Lucy Ann byl zjevně šílený (snad se jeho počínání tak trochu promítlo i do výstředností kapitána Achaba) a peklo na palubě ještě o něco nesnesitelnější, než kde jinde. Na Tahiti proto Melville dezertoval s mnoha dalšími námořníky znovu — byl přístavní policií chycen, ale podařilo se mu uprchnout na sousední ostrov Eimo, odkud se dostal, opět na palubě velrybářské lodi Charles and Henry z Nantuoketu, v létě 1843 na Havaj. Tím jsou jeho velrybářská léta u konce — z Havaje do Bostonu totiž plul už jako námořník válečné fregaty United States.

 

Výsledkem dobrodružného a poněkud ztřeštěného velrybářského podnikání byly dvě úspěšné knihy — Typee, vydaná 1846 v New Yorku, a Omoo, která spatřila světlo světa v Londýně roku 1847. Moby Dick vznikl v Arrowheadu u Pittsfieldu ve státě Massachusetts, kam se spisovatel s rodinou přestěhoval, doufaje — marně — v literární úspěch a finanční zajištění.

 

Buď jak bud', úhrn vědomostí, které Melville za dva a půl roku své velrybářské eskapády, přerušované dezercemi, o cetologii získal, je obdivuhodný.

 

Vraťme se však k Bílé velrybě — jejími znaky byla jednak takřka (z antropomorfního hlediska) zběsilá a zákeřná útočnost, jednak bílá barva signalizující albinotického jedince. Obojí bylo považováno za spisovatelovu konfabulaci a bájení, neslučitelné se skutečností stejně jako obrovité rozměry zvířete. Podívejme se tedy na argumenty kabinetní zoologie očima faktů.

 

Melville v kapitole XLV (Osvědčení) píše: "Velryba bývá po osudných zkušenostech velrybářů obestřena hrůznou pověstí jako třeba Rinaldo Rinaldini, takže většina velrybolovců se spokojí s tím, že se dotkne klobouku, když ji uzří odpočívat na moři, a nehledají příležitost, aby navázali známost ... Není-liž pravda, Timore Tome, proslulý leviatane, kterého se báli jako ledovce, ty, kterýs dlouho číhal ve východních úžinách tohoto jména a jehož vodomet byl často vídán z palmového pobřeží v Om bay? Není-liž pravda, novozélandský Jacku, hrůzo, všech lodí křižujících nablízku země Tatoo? Není-liž pravda, Morquane, králi Japonska, jehož vysoký vodomet se prý podobal sněhobílému kříži proti obloze? Nebylo tomu tak, ó done Migueli, ty chilská velrybo, poznamenaná jako stará želva mystickými hieroglyfy na zádech? ... To zvláštní, co chci dokázat, lze potvrdit svědectvím, které nemá se mnou nic společného. Vorvaň je totiž v některých případech dostatečně mohutný, rozumný a rozvážně zlomyslný, aby si přímo usmyslel překotit, naprosto zničit a potopit i větší loď. A co více, vorvaň to již dokázal...« (překlad S. V. Klímy, použitý i nadále).

 

 

 

 

(3)

 

 

 

Ani nejopatrnější a nejrezervovanější etolog (vědec zabývající se chováním zvířat), rozhořčeně odmítající jakékoli antropomorfizace od Ferdy Mravence přes skřivana, chválícího písní Hospodina a obveselujícího radostným trylkováním oráče, až k termitím »státům«, patrně nepopře zvláštní postavení kytovců, byť i nesdílel optimismus Johna Lillyho o perspektivách brzkého, dialogu, lidí s delfíny.

 

Srovnávací anatomové nemohou popřít složitost struktury mozku kytovců a jeho nápadnou velikost jak u recentních, současných forem, tak i u vyhynulých forem fosilních. Mozek kytovců má možnost delšího »vyzrání« než lidský; březost činí kolem jedenácti, ale i plných šestnácti měsíců (vorvaň).

 

Původ člověka spadá do stejných geologických epoch jako původ kytovců, člověk a kytovci se tedy vyvíjeli paralelně, jenomže zatímco zubatý prakytovec Basilosaurus ze středního eocénu měl při délce těla asi 20 metrů kapacitu mozkovny 800 ccm, bránil se o plných padesát miliónů let později náš pradědeček Australopithecus nepřízni osudu důvtipem soustředěným do pouhých 600 ccm, zatímco vorvaň Physeter catadon, stejně dlouhý jako Basilosaurus, to dotáhl na mozkovnu obsahu 9000 ccm a delfín skákavý (Tursiops truncatus) je se svými 1700 ccm o dobrých 300 ccm před člověkem.

 

Mimochodem podotýkám, že fosilní Apatosaurus (většinou známý jako tzv. brontosaurus), přibližné velikosti jako Prozeuglodon, měl v lebce karikaturu mozku velikosti tenisového míčku a stejně zvětšený kůň, jehož ušlechtilých vlastností a moudrosti si tolik vážil Gulliver v zemi Hvajninimů, by to dotáhl sotva na 1000 ccm.

 

Delfíni věnovali schopnosti svého mozku nevysvětlitelné a z racionalistického hlediska bláhové lásce ke svým úhlavním nepřátelům, lidem, vybíjejícím je po statisících a miliónech ročně. Ačkoli se spolehlivě a takřka bleskurychle vypořádají i se žraloky, nikdy nebyl zaznamenán případ napadení člověka delfínem (podrobněji o tom píšu ve své knize „Tušení stínu“), ba ani pověstně dravou a obávanou kosatkou (Orcinus orca). Vorvaň je v tomto ohledu rozhodně »lidštější« a na útok odpovídá útokem jako řada ostatních zvířat.

 

Roku 1851 potopil vorvaň americkou velrybářskou loď Alexander — zachránili se jen dva námořníci. Ke dnu šly i poměrně velké anglické velrybářské škunery Waterloo, Union a další. Soupis obětí vorvaňů se neustále rozšiřoval o nové a nové lodi, nepočítaje nesčetné čluny zničené úderem ocasu nebo rozdrcené čelistmi kytovce. Lodě byly vesměs vorvany »torpédovány«, a tedy prolomeny či jinak poškozeny mohutným beranem hlavy kytovce. Nepochybně mají vorvani na svědomí i část každoročních ztrát několika desítek lodí, za něž vyplácejí pojišťovny náhradu a jejichž zánik je zahalen tajemstvím s příchutí senzace. Týká se to i lodí moderních — roku 1947 poškodil sedmdesátitunový harpunovaný vorvaň sovětskou velrybářskou loď Entuziast poblíže Komandorských ostrovů tak vážně, že by se byla potopila, kdyby jí ostatní plavidla flotily nepřispěchala na pomoc. O bitvě svedené loďmi Yankee, Dudley a Crieff bude ještě řeč, ale i tak je jasné, že potopení velrybářského škuneru Pequod, ». . . vzácné staré lodi ze staré školy, spíše malé, vypadající starosvětsky jako kus nábytku, jehož nohy vybíhají v pracky . . .«, který si již odsloužil padesát let na všech mořích (kapitola XVI.), naprosto není za hranicí oddělující reálné možnosti od říše námořnických bajek.

 

 

 

 

(4)

 

 

Obavy z vorvaňů byly tak značné, že tito kytovci opravdu nebyli obvykle vůbec loveni, pokud se nabízela kořist snadnější, pomalejší a bojácnější.

 

Již od 9. století n. l. to byly například při baskickém pobřeží černé velryby (Eubalaena glacialis, baskicky sardako balaena), pomalé a ještě ke všemu po harpunování plovoucí na mořské hladině, což mimořádně usnadňovalo zpracování. Po vyhubení těchto dobromyslných tvorů nezbylo než se vydávat k Islandu a ke Grónsku, ba až k Newfoundlandu (svědčí o tom baskický náhrobní kámen ze 14. století). Koncem 18. století však baskického příkladu následovali i Angličané, Holanďané, Dánové a v menším měřítku Francouzi. Velrybářská flotila, čítající několik set plavidel, decimovala záhy i tato loviště. Na druhé straně světa se činili Japonci, používající obrovských sítí a součinnosti nejméně třiceti lodí. Avšak teprve po takřka úplném vyhubení velryb při východním pobřeží Spojených států, na němž měli lví podíl velrybáři z Nantucketu, New Bedfordu, Mysticu a jiných přístavů, i v oblasti Antarktidy, kde jen v letech 1804 — 1817 bylo uloveno 190 000 jižních velryb (Eubalaena Austrálie), se pozornost velrybářů kolem roku 1820 volky nevolky obrátila k dosud uctivě šetřeným vorvaňům. Říkalo se jim »rváči cachaloti« a roku 1778 o nich Thomas Jefferson napsal francouzskému velvyslanci: „Spermacetové velryby objevené obyvateli Nantucketu jsou útočná a zuřivá zvířata, jejichž lov vyžaduje jak vysokou míru odvahu, tak dovednosti."

 

Tragédií vorvaňů se stalo harpunové dělo, uvedené na trh roku 1868 Norem Svendem Foynem, a okolo roku 1904 nový vzestup cen velrybího tuku, průmyslově zpracovávaného, následující po několika desítkách let malé poptávky, kdy jej v lampách nahradil petrolej či elektrická žárovka a plyn.

 

Zasloužilý Jacques Yves Cousteau nemá asi úplně pravdu, jestliže ve své knize Velryba (spolu s Philippem Diolé, česky 1977 v Mladé Frontě) líčí vorvaně jako pomilováníhodná a neškodná dobrotiska. Nepoznal je zkrátka z horší stránky při zcela pochopitelné zuřivé a zoufalé sebeobraně.

 

Dalším popíraným Melvilleovým tvrzením byla velikost Moby Dicka, která činila více než 25 metrů, což je rovněž považováno za velrybářskou latinu.

 

Vorvaní samci dosahují dnes nejvýše délky 20 metrů, samice 12 — 14 metrů, avšak, jak správně upozorňuje Mazák, tato skutečnost je toliko dokladem nemilosrdného a odsouzeníhodného vybíjení velryb, nejmohutnějších zvířat naší planety, takže dnes již prakticky neexistují staří a plně vyspělí jedinci. Ještě v minulém století uváděli vážní a seriózně pracující cetologové (Bennet, Scammon aj.) maximální délku kolem 24 metrů. Rekordní délky mezi kytovci vůbec pak dosáhla samice plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) ulovená roku 1926 při pobřeží jižního Skotska. Byla dlouhá 33 metrů a vážila přes 150 tun, tzv. více než 30 afrických slonů. (A. G. Tomilin) I tato velikost modrých velryb je  dnes už jenom hudbou minulosti. Není důvod pochybovat, že v době Melvilleova pobytu na palubách velrybářských lodí a na obchodní lodi Highlander (1837) ještě chrlili na světovém oceánu pětadvacetimetroví vorvani a byli čas od času i uloveni. Rekordní byl asi vorvaň harpunovaný roku 1841 Owenem Tiltonem z New Bedfordu — měřil 91 stop a 8 palců, tedy téměř dvacet osm metrů.

 

»Od líných vorvaňů neodlišovaly Moby Dicka ani tak jeho neobvyklé rozměry jako spíš — jak už jinde naznačeno — zvláštní sněhobílé, vrásčité čelo a vysoký hrb, podobající se bílé pyramidě. To byly jeho význačné rysy; znamení, kterými i v nekonečných nezbádaných mořích a na velké vzdálenosti dokazoval svou totožnost těm, kteří ho znalí.“ (Kapitola XLI.)

Zřejmě šlo o částečně albinotický exemplář, zkrátka o samce vorvaně postiženého poměrně častým defektem tvorby pigmentů, jehož tělo bylo pruhované, skvrnité a mramorové se zbrázděným čelem a zkřivenou čelistí, se třemi otvory v pravé části ocasní ploutve. Lze očekávat, že jej tato zvláštnost vyřazovala ze stáda, v němž vorvani obvykle žijí, a předurčovala k samotářskému a mrzoutskému životu. Albinismus je u kytovců patrně častější než u lidí (v Evropě 1 : 100 000 až 200 000), jinak si nelze vysvětlit setkání slavného „trosečníka z vlastní yůle“ Alaina Bombarda s bílým kytovcem, a to dokonce ve Středozemním moři ve Valencijském zálivu hned pátý den slavné cesty člunu Heretik z Monte Carlo na Antily, vykonané roku 1952. Bombard zvíře nafilmoval, takže o setkání není pochyb, jen odhad jeho délky »dvacet až třicet metrů« bude patrně přehnaný.

 

 

 

 

(5)

 

 

 

Melvillův popis Moby Dicka je tak přesný a autentický, že umožnil tuto velrybu blíže identifikovat: šlo o nejslavnějšího a nejobávanějšího vorvaně světového oceánu ve dvacátých až padesátých letech minulého století, pokřtěného velrybáři Mocha Dick.

 

Původ jména není zcela objasněn. Podle jedné verze byl kmotrem ostrov Mocha při pobřeží Chile, kde byl prý tento vorvaní poloalbín poprvé spatřen a neúspěšně harpunován. Druhá verze odvozuje jméno Mocha Dicka z latinskoamerického výrazu mocho, tj. mrzák. Melvillově záměru se rozhodně lépe hodilo Moby, slangový výraz znamenající divoký, nezkrotný — tedy Divoký Dick, Nezkrotný Dick. Mocha Dick se stal po několika neúspěšných harpunováních zuřícím samotářem, který před velrybářskými loďmi ani čluny neprchal, ale naopak je sám napadal. Snad byly příčinou ustavičné bolesti z ran způsobených harpunami a kopími trčícími v těle — tím spíše, že kůže kytovců je velmi jemná a mimořádně bohatě zásobena nervy. Když byl konečně Mocha Dick uloven, trčelo v jeho obrovitém zjizveném těle devatenáct (!) harpun. Lze s jistotou očekávat, že se mnoho dalších hnisavými procesy uvolnilo a vypadlo. Nejcharakterističtější byla osm stop dlouhá jizva napříč »čela«. Pravé oko Mocha Dicka bylo zcela slepé (snahou harpunářů je trefit se co nejblíže oka nebo je přímo zasáhnout) a jeho zbarvení přesně odpovídalo Melvillově popisu. Délka pak obnášela 25,7 metru a jen sama spodní čelist byla dlouhá 6,5 metru.

 

Mocha Dick byl zkrátka vynikající bojovník s imponujícím množstvím trofejí. Zcela ověřeně zabil 31 lidí, zničil 14 velrybářských člunů, potopil jednu nákladní loď a dvě lodi obchodní, navždy vyřadil z provozu tři velrybářské škunery a velký počet lodí poškodil lehce a dočasně. Je téměř jisté, že na jeho »výřadu« jsou i další oběti z lodí, které navždy zmizely. Kromě toho nejsou započítáni námořníci, kteří zemřeli hladem a žízní v záchranných člunech — jedenatřicet mrtvých má Mocha Dick na svědomí přímou akcí…


Není divu, že se jako odveta na mořích objevil ne jeden, ale celá řada pomstychtivých Achabů, kteří usilovali o ulovení Mocha Dicka. Takřka pravidelně se objevovaly v novinách zprávy, že stateční mládenci z Nantucketu, New Bedfordu nebo New Londonu zvítězili nad bílou obludou křižující celý Pacifik. Mocha Dick, »všudypřítomný v čase« a zdánlivě nesmrtelný, se však objevil znovu a zabíjel.

 

Vrcholný bod divokého a bouřlivého života Mocha Dicka nastal roku 1842 (tedy právě v době, kdy Melville sloužil na velrybářské lodi). Tehdy neočekávaně a zcela nevyprovokován rozdrtil jediným nárazem obrovské hlavy záď obchodní lodi vezoucí stavební dříví poblíž japonského pobřeží. Zkázu dokončil tlamou, kterou rozerval trosky. Loď se už začala potápět, když se na scéně objevily tři velrybářské škunery, americký Yankee, anglický Dudley a skotský Crieff, které v jinak vzácné shodě začaly společně »bílého ďábla« pronásledovat. Mocha Dick však neprchal — naopak vyčkal, až škunery spustily velrybářské čluny, a když se k němu první z nich (celkem jich bylo na hladině šest) přiblížil, potopil se na dvacet minut. Po vynoření se podařilo harpunáři z Yankee vorvaně zasáhnout. A vypuklo peklo.

 

V několika okamžicích byl ocasem roztříštěn člun z lodi Crieff a čelistmi rozdrcen člun z Dudley. Čtyři muži zahynuli — ostatní byli jen s obtížemi vyloveni. Pak se rozzuřený Mocha Dick znovu vrhl rychlostí přes 25 uzlů (téměř 50 km/hod — i tuto rychlost dnes cetologové při překonání kratších vzdáleností připouštějí jako možnou, byť maximální) proti potápějící se obchodní lodi, ačkoli za sebou na laně harpuny vlekl americký člun. Náraz byl tak strašný, že se poměrně velká loď, ponořená již až po brlení paluby, obrátila kýlem vzhůru. Posádka amerického člunu nehodlala čekat na další Mocha Dickovy kousky a přeřízla lano, právě když se vorvaň ponořil a vzápětí vystřelil celým tělem z vody k obloze těsně vedle skotské lodi, jejíž kýl se zřejmě snažil zespodu roztříštit. Naštěstí trup lodi minul — urazil jen čelen s lanovím a poškodil příď. Obrátil se, aby se odškodnil na americkém velrybářském člunu, jehož posádka moudře naskákala do vody několik vteřin předtím, než se člun změnil v čelistech vorvaně v třísky. To velrybářům stačilo. Nalodili zbývající muže i čluny a přenechali bojiště s vrakem a troskami nespornému vítězi, Mocha Dickovi.

 

Byl přemožen teprve osm let po vydání Bílé velryby  (v Anglii vyšla kniha 18. října 1851, v USA 14. listopadu téhož roku) v srpnu při pobřeží Brazílie, a to posádkou nevelké švédské velrybářské lodi. Podivné je, že se oproti svému zvyku, starý, unavený a vyčerpaný zápasy i četnými ranami, vzdal téměř bez boje. A na mořích se přestala ozývat otázka, vyměňovaná při každém setkání dvou velrybářských lodí po celá desetiletí: »Any news from Mocha Dick?« — „Je něco nového o Mocha Dickovi?“

 

 

 

 

(6)

 

 

 

Tolik tedy o velrybě — a nyní o kapitánu Achabovi, lidech z lodi Pequod a jejich vzorech.

 

Italský novinář Domenico Porzio se vypravil po jejich stopách a přinesl čtenářům v rozsáhlé reportáži senzační zvěst: v románu Bílá velryba ožívá drama velrybářského trojstěžníku Essex o výtlaku 238 tun, který vyplul roku 1819 pod velením kapitána Pollarda z osmitisícového Nantucketu a v listopadu 1820 byl napaden a potopen velrybou, načež následovalo třiadevadesát dní utrpení posádky na moři v otevřených člunech. Porzio ze svého pátrání dělá tak trochu detektivku uzavřenou zjištěním, že Herman Melville jednak navštívil ve dvoupatrovém domečku v Nantucketu kapitána Pollarda, jednak se seznámil s tištěnou zprávou jednoho ze zachráněných trosečníků z Essexu, druhého důstojníka Owena Chase, a to díky svému tchánovi, soudci Lemuelu Shawovi. Chaseova zpráva vyšla v malém počtu výtisků a byla až donedávna celkem neznámá.

 

Detektivka není tak docela na místě. Domenico Porzio buď předpokládá u čtenářů nevalnou znalost Bílé velryby, nebo si sám román pro samé starosti s hledáním Melvillových inspiračních zdrojů pořádně nepřečetl. Zjistil by totiž, že Melville v kapitole XLV (Osvědčení) nejen líčí katastrofu Essexu, ale přímo uvádí, že mluvil s Chasem a s jeho synem a že četl Chaseovo vyprávění. Pod čarou dokonce cituje výňatky z Chaseova dílka. I to je charakteristické pro Melvillovu uměleckou a lidskou poctivost.

 

Co se přihodilo Essexu a jeho posádce? Essex vyplul 12. srpna 1819 nejprve na Azory a pak do Pacifiku na lov, který měl trvat dva a půl roku. Od počátku stíhala trojstěžník smůla — již po několika dnech plavby zničila vichřice dva velrybářské čluny a bouře v okolí mysu Horn jím zmítaly plných pět týdnů. Lov však probíhal úspěšně. Podél chilského pobřeží harpunovali námořníci Essexu osm velryb a získali tak 250 barelů oleje, při pobřeží Peru dokonce dalších 550 barelů. Kapitán nařídil zamířit ke Galapágám, kde doplnil zásoby masa obrovskými (a díky této praxi dnes téměř vyhubenými) želvami. Dne 20. listopadu 1820 křižovala loď na 0°40' jižní šířky a 119° západní délky. Počasí bylo pěkné, viditelnost výborná. Plavčík hlásil přítomnost kořisti velrybářským rituálním výkřikem »Tamhle chrlí!«, v originální archaické angličtině »Thar she blows!«, stejně známým a do jisté míry stejně patetickým jako proslulé balonistické »Pusťte vše!«, ovšem v tradiční francouzské podobě »Lachez tout!«, nebo slavné mořeplavecké »Země!«. Ostatně výkřik »Thar she blows!« je dodnes jediná možná formule, jak kapitánovi lodi řádně a pravodatně ohlásit spatření velryby. Je to součást velrybářského rituálu, k němuž patřila i nebezpečná a nelogická výměna míst kormidelníka a harpunáře ve velrybářském člunu po harpunování, neboť podle etikety směl velrybě zasadit smrtelnou ránu kopím jen důstojník, nebo sborové volání »Flurry! Flurry!« oznamující, že kořist chrlí krev a je v agónii.

 

Čluny Essexu harpunovaly dvě velryby, ale jedna z nich poškodila bočnici člunu, jemuž velel Chase, takže musel oželet harpunu a vrátit se na trojstěžník. Zabýval se právě rychlou opravou člunu, když se asi sto metrů od Essexu objevil obrovský vorvaň; Chase odhadl jeho délku na plných třicet metrů. Dvakrát za sebou zaútočil úderem hlavy na trojstěžník, s nímž se Chase marně snažil o úhybné manévry. Kytovec byl příliš rychlý. Již po prvním nárazu začal Essex nabírat vodu, druhý náraz úplně promáčkl obšívku přídě. Pak vorvaň navždy zmizel v hlubinách.

 

 

 

 

(7)

 

 

 

Potápějící se Essex byl vzdálen tisíce mil od nejbližší pevniny.

 

Owen Chase nakázal spustit poslední použitelný člun trojstěžníku — podařilo se mu opatřit jej dvěma kvadranty, dvěma soubory map a svou i kapitánovou truhlou. Busoly byly již zatopeny vodou.

 

Posádky obou velrybářských člunů byly zatím zcela zaujaty lovem — podařilo se jim harpunovat a zabít dvě velryby. Teprve jakýsi černošský námořník (i tento okamžik Melville přesně popisuje) se ohlédl a zděšeně se zeptal kapitána Pollarda: »Pane, kde je naše loď?«

 

Pod kapitánem se podlomily nohy. Chase mu záhy vylíčil příhodu s velrybou.

 

Podpalubí Essexu bylo naplněno barely velrybího tuku, které loď naštěstí ještě udržovaly na hladině. Kapitán Pollard nařídil porazit a odsekat stožáry, aby se trojstěžník nepřevrátil, a z vraku vynesl ještě bednu sucharů, několik sudů pitné vody, pušku s náboji, soupravu tesařských nástrojů a pár živých želv ulovených na Galapágách. Druhý den improvizovali námořníci na velrybářských člunech stožáry a šili nouzové plachty z plachet Essexu, který se začal rozpadat a vytékáním oleje z rozbitých sudů stále více potápět. Kapitán se rozhodl vrak opustit a zamířit na východ k pobřeží Chile nebo Peru — nejblíže místu ztroskotání byly sice Markézy a Společenské ostrovy, ale pasáty vanuly na sklonku roku od západu a kromě toho bylo téměř jisté, že by bezbranná posádka Essexu na těchto ostrovech leda obohatila jídelníček místních gurmetů. Všichni ostatně věřili, že se setkají dříve nebo později — ale spíše dříve — s nějakou velrybářskou lodí, kterých by v okolí místa katastrofy měla křižovat spousta. Zásoby vody byly totiž vyměřeny při největším šetření na šedesát dní a břeh Jižní Ameriky byl daleko, tak daleko, že mohl být dosažen v této podobě jen za optimálních podmínek.

 

Moře bylo neklidné a navzdory improvizovaným vlnolamům a doplňkovým palubám, které měly zlepšit schopnost velrybářských člunů plout po širém moři vnikala voda ustavičně do člunů a záhy znovu a znovu napadány velkými rybami, které poškozovaly stěny člunů. Snad šlo o žraloky.

 

Slanou vodou nasáklý chléb vyvolával žízeň — dávky vody, jedna jediná pinta na muže denně se ukázaly nedostatečnými. Zesláblí lidé jen s největším přemáháním postačili vylévat z člunů vodu, která do nich ustavičně vnikala. Lakonický Chaseův deník na deseti listech dopisního papíru je otřesným dokumentem tragédie.

 

30. listopadu byla zabita a rozdělena jedna z želv.

10. prosince dopadlo do člunu několik létajících ryb — byly snědeny i s hlavami.

19. prosince dorazily čluny k neobydlenému a pustému Hendersonovu ostrovu, jednomu z nejvýchodnějších v souostroví Tuamotu. Rostly zde tu a tam jedlé bobule a hnízdili tu ptáci, nalézt jakž takž pitnou vodu se však podařilo teprve sedmý den. Zůstali zde sedm dní pak vypluli s kursem k Velikonočnímu ostrovu. Tři muži se rozhodli na ostrově zůstat a čekat na vysvobození nějakou lodí.  Kapitán Pollard jim vystavil akreditiv na plat a potvrzení, že jejich příběh je   pravdivý. Zbytečně. Všichni tři zahynuli.

27. prosince vyplulo tedy zbylých sedmnáct mužů na moře, které je přivítalo ustavičnými bouřemi.

12. ledna se v uragánu čluny od sebe odtrhly. Muži v Chaseově člunu již nebyli schopni vylévat vodu ani harpunovat některého ze žraloků potulujících se nedočkavě kolem.

20. ledna zemřel černoch Richard Paterson. Na kost vyhublí trosečníci byli bez výjimky postiženi bolestivou vyrážkou a zmítali se v horečkách. Nikdo už nebyl s to udržet kormidlo.

8. února zešílel námořník Richard Cole, pokusil se vrhnout do moře a záhy vydechl naposledy. Po několikahodinové debatě se rozhodli část těla ubožáka sníst. Ponechali na člunu nohy a srdce, zbytek vrhli do moře.

13. února byl člun objeven londýnskou brigou Indian, plující pod kapitánem Crozierem, a trosečnici, potácející se mezi životem a smrtí, dopraveni do Valparaisa, kde se vylodili 25. února.

 

 

 

 

(8)

 

 

 

Člun kapitána Pollarda postihl ještě děsivější osud, ačkoli byl shodou okolností rovněž 18. února objeven americkou velrybářskou lodí Dauphin z Nantucketu.

 

I zde došlo k antropofagii. Nejprve zemřeli na horečky dva černoši a byli druhými použiti jako potrava. Zůstali kapitán a tři muži, kteří po vyčerpání hrůzných zásob losovali, který z nich se má obětovat a zachránit ostatní. Los padl na devatenáctiletého Owena Coffina, který přijal rozsudek vyrovnaně. Ani jeho oběť však nestačila. Za několik dní zemřel Brazilec Ray. Posádka Dauphina nalezla v člunu už jen dva pološílené muže.

 

Z dvaceti mužů Essexit přežilo útok Mocha Dicka — neboť nechybějí úvahy, že nejspíše on byl dním zběsilým vorvaněm — osm.

 

Strašlivá scéna na Pollardově člunu se promítla v literatuře do slavného E. A. Poeova Dobrodružství Artura Gordona Pyma. Melville nechal Pequod ztroskotat a celou posádku zahynout ihned po útoku vorvaně. Skutečnost, z níž čerpal, se mu zdála asi příliš extravagantní.

 

Hermann Melville se zkrátka nemýlil ve svém temném tušení, které vyjádřil v kapitole XLV: "Obyvatelé pevniny jsou tak neznalí nejprostších a nejhmatatelnějších divů světa, že nepodáme-li několik prostých příběhů z dějin rybářství a podobné podrobnosti, budou považovat Moby Dicka za nestvůrnou bajku nebo, což je ještě horší a odpornější, za ošklivý a nesnesitelný jinotaj.«

 

I stalo se.

 

Melvillovi vděčíme ostatně ještě za cosi: jeho knihy, především Typee (1846), vylákaly Jacka Londona, tehdy již uznávaného spisovatele, čerpajícího látku pro své romány a povídky z Dálného severu a z USA, do jižních moří. Chtěl spatřit všechno, o čem Melville psal. Výsledkem těchto cest se staly povídky a romány Syn slunce, Jerry z ostrovů, Michal, bratr Jerryho a mnohé další, představující druhý pól a leckdy vrchol Londonovy tvorby. Na plavbě do jižních moři napsal i Martina Edena.

 

Bílá velryba, Moby Dick, děsila námořníky ještě koncem padesátých let našeho století, když byl (1956) před kalifornským pobřežím točen režisérem Johnem Hustonem stejnojmenný film podle scénáře Raye Bradburyho. Jedna ze dvou obrovských nylonových velrybích maket se totiž utrhla a uplavala na širé moře, kde vzbudila paniku mezi jachtaři. Ale to už je, jak by řekl pan Kipling, jiná pohádka.

 

Velrybářství přestalo být dobrodružstvím statečných mužů bojujících s rovnocennými protivníky. Zatímco ještě před sto lety trvala průměrná velrybářská výprava tři roky a úlovek třiceti či čtyřiceti kytovců byl považován za maximální dosažitelný úspěch, uloví dnes velrybáři díky ničivým zbraním a rychlým plavidlům i tři až čtyři velryby denně.

 

Kytovci jsou chráněni dohodami, na něž dohlíží Mezinárodní velrybářská komise, lov velryby grónské, kalifornských plejtváků šedých a keporkaků je zcela zakázán, obrovská oblast Arktidy mezi 70. a 160. stupněm západní délky je vyhlášena za velrybí rezervaci.

 

Přežijí díky tomu velryby rok 2000? Uvidíme. Osobně jsem spíše pesimista - a obávám se, že zhoubněji než harpunová děla postihne kosticovce znečištění oceánu, které již dnes decimuje korýše krunýřovky, představující zejména v jižních mořích hlavní potravu velryb.

 

Takovému ohrožení ovšem nelze čelit silami milovníků přírody vůbec a velryb zvláště, kteří například zimu co zimu přijíždějí zhlédnout »velrybí přehlídku«, podle Cousteaua »rozhodně nejlepší bezplatnou zábavu na západním pobřeží USA«. Několik desítek — sedmnáct i více — plejtvákovců šedých (Eschrichtius giboosus) putuje těsně při pobřeží od severu k jihu do teplejších vod Dolní Kalifornie. Kromě zvědavců je sledují i »velrybí hlídky«, zajišťující pomoc velrybám zabloudivším do přístavů nebo na mělčiny. Tah je tak přesný, že by podle něho bylo možné řídit hodinky.

 

 

A — málem bych byl zapomněl — všeobecně se mu říká »Moby Dick Parade«.

 

 

Z časopisu Tvorba (1985)

 

 

 

 

 

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.