Kdo je Online

Právě přítomno: 61 hostů a žádný člen

3567355
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1443
2698
21459
2320560
38541
101565
3567355

Your IP: 34.237.51.159
2019-12-15 15:14

 

 

PO ASIJSKÝCH TYGRECH PŘICHÁZÍ DRAK?

 

 

 

 

 

Čínský hráč na šachovnici současného světa

 

 

Vrátíte-li se z Číny – oficiálně z Čínské lidové republiky – můžete si být jisti, že i nejinteligentnější z vašich přátel vám položí všichni stejnou otázku: „Ukaž, nemáš šikmý
voči?“ Není to jen pokus o vtip, spíš špatně skrývaný despekt k zemi, o které toho mnoho nevíme. A také polozapomenuté resentimenty, odkazující k vpádu Tatarů, Mongolů… I český totalitní režim paradoxně informoval o Číně převážně negativně, a to i v době, kdy Čína začala nastupovat nový ekonomický a politický kurs. Ani dnes tomu není jinak. Čína je zkrátka daleko.

 

Bývalý poradce amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera pro otázky bezpečnosti Zbygniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice cituje Hitlerovo a Stalinovo přesvědčení, že kdo vládne Eurasii, vládne celému světu. Do skupiny klíčových geostrategických hráčů této oblasti pak řadí Francii, Německo, Rusko, Indii – a Čínu. Třebaže se podle Brzezinského nejméně do roku 2020 Číně nepodaří stát se světovou velmocí, ve své knize jí věnuje
daleko více prostoru než Rusku nebo Indii.

 

 

 

 

 

 

 

OTEVŘENÉ MĚSTO

 


Jedním z míst, která jsou od roku 1984 otevřena vnějšímu světu, je přístav Fu-čou v provincii Fu-ťien. Ačkoliv samo městské jádro má dnes jen asi 1,75 milionu obyvatel, po světě je roztroušeno 2,5 milionu původních obyvatel z příměstských oblastí Fu-čou. Na Tchaj-wanu se jich usídlilo šest set tisíc. Přitom provincii od nejbližších tchajwanských ostrovů odděluje úžina ne širší než dva kilometry a Tchajwanci jsou významnými investory v provincii Fu-ťien.
Díky statutu „otevřeného města“ zažívá Fu-čou nebývalý ekonomický růst. Průměrný přírůstek hrubého domácího produktu zde činí 25,3 procenta, celkový domácí produkt v roce 1997 představoval 70 miliard juanů, tedy 8,3 miliardy dolarů. Fu-čou je tak na osmém až devátém místě seznamu nejrychleji se rozvíjejících čínských měst. Na rozvoji města se ovšem podílejí především zahraniční investoři. Více než pět tisíc zahraničních společností přineslo do města investice ve výši 17,5 miliardy dolarů. Ty plynuly především do počítačového, automobilového, ocelářského, chemického, textilního, obuvnického a potravinářského
průmyslu.
Díky těmto investicím se plocha města od roku 1979 rozšířila z 34,3 km2 na dnešních 75 km2. Průměrný měsíční příjem typického Fu čouana v roce 1997 dosáhl výše 800 dolarů a obytná plocha na jednoho obyvatele města se od roku 1980 rozšířila z 3,98 m2 na 10 m2. Objem zemědělské výroby v obvodu města se od roku 1997 zvýšil pětkrát, průměrný měsíční příjem rolníka však činí jen 380 dolarů.

 

 

 

 

 

 

 

VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ PROSPERUJE...

 


Rozhodující silou určující současný vývoj Číny je nepochybně ekonomický rozvoj a s ním spojené ekonomické problémy. Vláda čelí rostoucímu rozpočtovému deficitu, zatímco banky jsou zatíženy nevratnými či téměř nevymahatelnými půjčkami. Obě tato pasiva představují
dohromady polovinu státního rozpočtu.

 

Na druhé straně proudí do Číny gigantické zahraniční investice – zahraniční společnosti jsou již z jedné čtvrtiny buď výlučnými, nebo částečnými producenty veškerého zboží. Centrem ekonomického rozmachu země se v posledním desetiletí minulého století stalo východní
pobřeží, kam jen v roce 2000 zahraniční investoři „napumpovali“ 30 miliard dolarů. Pro nadnárodní společnosti se Čína stala asijským centrem jejich globalizačních strategií.
Ekonomický rozmach má ovšem několik materiálních slabin: výroba energie zpracovává ze tří čtvrtin fosilní paliva, životně důležité zásoby uhlí se však nacházejí v politicky nestabilních oblastech západní a jihozápadní Číny. Čína má zcela nedostatečné zdroje ropy a je závislá
na jejím dovozu ze středovýchodní Asie a kaspické oblasti. Potravinářský průmysl zápasí s tenčícími se zásobami podzemních vod, využívaných pro zavlažování v zemědělství.

 

 

 

 


…ALE VENKOV STRÁDÁ

 


Od roku 1975 do roku 1999 se obrat zahraničního obchodu zvýšil z pouhých 15 miliard na 360 miliard dolarů. Čína tak stanula na devátém místě mezi obchodními velmocemi a svou nabídkou a poptávkou podstatně ovlivňuje ceny na světových trzích. Bude-li hospodářský
rozvoj Číny pokračovat dosavadním tempem, pak podle odhadů Světové banky kolem roku 2030 až 2040 Čína předstihne USA a Japonsko. Rozhodující podíl na tomto vývoji mají Číňané, kteří se přesunuli do zámoří – zejména do Singapuru, Thajska, Malajsie a Indonésie. Jejich celkový počet se odhaduje na 55 milionů. V Indonésii, Malajsii a Thajsku ovládají až 70 procent soukromého podnikání a ročně produkují 1 bilion dolarů, tedy zhruba stejně tolik, kolik dělá domácí produkt celé Číny.

 

Na průmyslovém východním a jihovýchodním pobřeží žije ovšem jen 30 procent čínské populace. Naproti tomu venkov obývá 600 milionů chudnoucích rolníků, jejichž roční příjem činí sice až 700 dolarů, ale v některých oblastech také jen 200 dolarů. Polovina čínské populace tak přispívá k tvorbě domácího produktu méně než jednou třetinou.

 

Situaci navíc komplikuje nutnost restrukturalizovat čínský státní průmysl. Na severovýchodě se nachází oblast o rozloze Evropy, která byla po vítězství lidové Číny nad Kuomintangem v roce 1949 industrializována podle sovětského vzoru. Jde o velké průmyslové závody hospodařící vesměs neefektivně. O ty pro změnu zahraniční investoři zájem nejeví. Nezaměstnanost zde dosahuje 20 procent. Reformy, které vedly k masovému propouštění dělníků v této oblasti (do roku 2000 bylo propuštěno celkem 5,4 milionu dělníků) vyvolaly protesty rozsáhlejší, než byla okupační stávka studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. K tomu je třeba připočíst nadbytek pracovní síly na venkově, kde by pro zajištění
zemědělské výroby postačilo 100 milionů rolníků.

 

Podle některých zpráv činí již dnes počet čínských nezaměstnaných až 100 milionů, z čehož je 50 milionů přistěhovalců bez pravidelného zaměstnání, 20 milionů tvoří bývalí zaměstnanci státních podniků a 10 milionů mladí lidé, kteří své první zaměstnání teprve hledají. Sami čínští ekonomové uvádějí, že průměrná nezaměstnanost je 15 procent.

 

 

 

 


TRH, KONFUCIUS A POLITBYRO

 


Politicky senzitivní oblastí jsou také již zmíněná hraniční území na západě a jihozápadě Číny, která obývají Ujgurové, Turkmeni, Kirgizové. Příjem na hlavu je tu o 35 procent nižší než celostátní průměr a jde přitom o polovinu čínského území. V Tibetu a Sinkiangu jsou navíc velmi rozšířené iredentistické nálady.

 

Perspektivy politického vývoje lze odhadnout jen obtížně. Se značnou rezervou je možno sice vycházet ze starých kulturních tradic – právě ty podle sinologů umožnily Mao Ce-tungovi provést kulturní revoluci. Mao se mohl opírat o mentalitu venkovského obyvatelstva, v níž zanechalo hlubokou stopu konfuciánské učení o společenském pořádku založeném na poslušném podřízení moci. Znalci čínských poměrů se shodují v tom, že politickou soudržnost impéria může zajistit, alespoň v nejbližší době, jen činnost politbyra Komunistické strany Číny. Je to důsledek neexistence jednotného celostátního trhu a slabosti konfucianismu. Konfucianismus totiž není státním náboženstvím a zajišťuje jen základní hodnoty, které spojují hlavní čínské etnikum Chanů. V okrajových oblastech západu a jihozápadu však konfucianismus nepůsobí, naopak mu konkurují zcela jiné kulturní vzory, a to buddhismus a zejména islám.

 

Sociální nerovnosti představují podle čínských disidentů politickou časovanou bombu. Komunismus totiž přislíbil, že odstraní sociální rozdíly, ale ty jsou ve skutečnosti dnes stejně hluboké jako v minulosti. Autoritu ústřední vlády oslabuje rostoucí nedůvěra provinčních vlád, které ztrácejí iluzi o schopnosti centra zabývat se jejich potřebami. Před posledním sjezdem čínské komunistické strany v roce 2002 reprezentovalo zájmy průmyslových pobřežních provincií třináct členů politbyra z celkových třiadvaceti, rolnická většina obyvatelstva však neměla v tomto nejvyšším mocenském orgánu žádné zastoupení.

 

Některé odlehlejší provincie se stávají doménami organizovaných kriminálních gangů, tajně spolupracujících s místními vládami. „Mafiánský socialismus“ například bezohledně vydírá rolníky a ukládá jim svévolně smyšlené daně. Velká většina zemědělců však údajně stále
věří, že centrální vláda je v podstatě dobrá a že kdyby měla dost času, byla by schopna problémy venkovanů řešit. Pokud venkované poukazují na nešvary, obviňují z nich místní úředníky.
Krize by ovšem mohla nastat, kdyby se problémy venkova přenesly do měst, což je zřejmě hlavní důvod, proč nelze otevřít současný politický systém opozičním stranám. V Číně není ojedinělý názor, že první masová nekomunistická strana by se změnila v chiliastické hnutí, které by snilo o Nové Říši Dobra. Taková hnutí bývala podle čínských expertů hnacími silami povstání, jež svrhávala dynastie.

 

 

 

 

 

 

 

ČÍŇANÉ SE UTÍKAJÍ K VÍŘE

 


V centru Fu-čou, na ostrově uprostřed řeky protékající městem, stojí rozestavěná katolická katedrála s velkým křížem, rubínově svítícím do noci. Na břeh na kopci září dva bílé kříže a pod nimi se tyčí rozestavěný buddhistický klášter.

 

Země, která prožila hrůzy velkého skoku a kulturní revoluce, jimž padlo v hladomorech za oběť na 30 milionů lidí, prožívá současně rozvrat tradiční etiky, úpadek totalitní ideologie a s ní spojeného režimu a bouřlivý ekonomický rozvoj. Důsledkem všech těchto změn, které
dělají svět nevysvětlitelným a nesrozumitelným, je příklon k víře. Podle čínských religionistů nabývají na aktuálnosti otázky po smyslu materiálního rozvoje, po příčinách zla, po etických základech společenského života a po orientaci do budoucnosti. Zatímco hnutí Falungong představovalo potenciál chiliastických nálad, a režim ho proto zakázal, buddhismus a křesťanství jsou tolerovány. Zřejmě na základě předpokladu, že posílí soudržnost společnosti. Podle některých odhadů se ke křesťanství hlásí asi 15 milionů Číňanů, jiné hovoří dokonce o neuvěřitelných 90 milionech. Největší nárůst zaznamenávají protestantské církve, sjednocené
v tzv. Křesťanské církvi, a to především mezi inteligencí a lidmi z okraje společnosti, jako jsou nezaměstnaní.

 

Křesťanská teologie se studuje spolu s evropskou filosofií. Podle čínských filosofů to představuje pro Čínu nejdůležitější intelektuální podnět, umožňující porozumět globalizačním
vlivům, kořenícím v evropské kultuře. Nejžhavějším problémem současné Číny je však nalezení nového ústavního modelu. Znalci se shodují, že země musí přijmout federalistický model státu, protože narůstající problémy se nedají v miliardové populaci již řešit z jediného centra.

 

 

 

 

 

Rusko opět v mlze

 

 

Ruská cesta za lepšími zítřky má stále více výmolů

 


Zatčení Michaila Chodorkovského označili někteří zahraniční dopisovatelé a komentátoři jako bod obratu v dosavadním politickém vývoji postsovětského Ruska. Nátlak na jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších ruských bosů, spolu s odstoupením šéfa prezidentské kanceláře, Jelcinova spojence Alexandra Vološina, symbolizují vítězství v bitvě mezi autoritativními silami a liberály. V mocenském boji uvnitř politických elit jde o ropu, o oligarchy a o neomezenou kontrolu nad společností. Je příznačné, že Chodorkovskij byl zatčen během cesty na seminář s názvem „Moc, obchod, společnost“. Pozadí, na kterém se tento konflikt odehrává, má řadu dimenzí. Všechny svědčí o tom, že Rusko se ani po deseti letech nevymanilo z problémů, které zčásti vznikly již za starého režimu, zčásti byly vyvolány jeho pádem.

 

 

 

 


Na lepší příští

 

 

 

 

Reportéři, kteří projíždějí Ruskem, přinášejí shodné zprávy o zuboženém stavu, v němž se ruská společnost nachází. Ve vesnicích jsou zavřené obchody, kluby, školy, zdravotní střediska. Nezaměstnanost je místy stoprocentní. Je-li práce, odměny se vyplácejí v naturáliích, tedy zejména v chlebu - pokud je. Rodiny, které měly to štěstí, že si z minulosti zachovaly záhumenky, žijí z toho, co na nich sklidí. Nuda a bezútěšnost života na vsích je nepředstavitelná, opilství je všenárodní nemoc. Pije se vše, co teče: vodka, čistý alkohol, kolínská… Podle jednoho z dopisovatelů se pije „ve dne v noci“.

 

Alkoholismus spolu s naprosto nedostatečnou zdravotní péčí a nízká porodnost se podepisují na demografických ukazatelích. Ještě v roce 1989 mělo Rusko 147 miliónů obyvatel, v současnosti již o tři miliony méně.

 

 

 

 


Zrádce Gorbačov

 

 

 

 

Solženicyn ve své zdrcující analýze ruské společnosti, nazvané příznačně „Rusko v troskách“, poukazuje na to, jaké nebezpečí pro budoucnost země představuje přelidnění. Ne tak v Rusku: na Sibiři připadá na čtvereční kilometr dva a půl člověka, na Dálném východě ještě méně. Čínské obyvatelstvo již dnes vstupuje na tato prázdná území – zatím legálně.
Také stav armády je podle Solženicyna alarmující. Útvary nemají pohonné hmoty, aby mohly provádět cvičení, nejsou náhradní díly pro bojovou techniku. Je nedostatek vycvičených poddůstojníků a poručíků. Z deseti důstojníků jich devět nemá byt. Nevyplácejí se gáže.
Venkovským společnostem vládnou mafie. Korupce je všestranná a všudypřítomná. Zablácenou poznávací značku „pokutuje“ policie 200 dolary. Křeslo náměstka ministra stojí půl miliónu dolarů.

 

Do společnosti se vrátilo „přirozené“ právo, právo silnějšího. „Přežít dnes v Rusku znamená mít konexe nebo být zločinec,“ říká neznámý venkovan zahraničnímu dopisovateli.
Není divu, že za této situace se Brežněv stává hrdinou obyčejných lidí, zatímco Gorbačov je pro ně zrádcem, protože perestrojka obrátila všechny jistoty vniveč.

 

 

 

 


Poklekni před carovým křížem

 


Lidé se utíkají k církvi. Za deset let se církevní semináře zdesetinásobily, počet kněží a církevních společností se od roku 1987 ztrojnásobil. Rostou nové kostely a kláštery. Lidé hledají orientaci v ortodoxním dědictví, navazují na předrevoluční dobu a na spřízněnost carství a křesťanství. Zahraniční korespondenti popisují památník, vybudovaný v místech, kde byla popravena carská rodina. V noci na 17. července 1918 byl na tomto místě zavražděn car Mikuláš II., carevna Alexandra, čtrnáctiletý následník trůnu Alexej a velkokněžny Olga, Taťána, Marie a Anastázije. Žili pro Rusko a pro lásku k Rusku, zní nápis umístněný pod sochou carské rodiny. Dvacet metrů od tohoto místa stojí ocelový kříž s nápisem: Poklekni, Rusko, před carovým křížem.

 

O vztahu obyčejných lidí k politickému dění referují zpravodajové rozporuplně. Na jedné straně hovoří o lhostejnosti, na druhé o podpoře, které se těší Putin a jeho politika. Obě polohy jsou živnou půdou změn, kterými země prochází. Ruský symbolista, spisovatel Dmitrij Sergejevič Merežkovskij o stavu předrevolučního lidu napsal: „V chimerickém státě národ miluje jen jeden oslňující bod, samovládu. Miluje však samotný stát? Příliš dlouho vtloukali do něho tuto ideu tatarským bičem, německými bodáky. Proto pro něho stát znamená byrokratismus a byrokratismus znamená mrtvou vodu, která všechno umrtvuje.“ Ruský filosof Nikolaj Alexandrovič Berďajev, který žil od roku 1922 v emigraci, poukazoval na analogii převratu, který znamenaly reformy Petrovy a převratu bolševického: „totéž přerušení organického vývoje, popíraní tradic, ten samý etatismus, hypertrofie státu, to samé utváření privilegované byrokratické vrstvy.“ Rusko je podle něj diskontinuitní společnost – Rusko kyjevské, Rusko tatarského období, Rusko moskevské, poté petrovské, imperátorské, pak sovětské. Současnost tento rys ruských dějin jen zvýrazňuje.

 

 

 

 


Bojiště vyvolených

 


Dvanáct let po zhroucení Sovětského svazu se v Rusku rozvinul systém, v němž různé klany mezi sebou hledají rovnováhu formou mocenských intrik. Politolog Piontowskij říká, že celá politická elita je prostoupena duchem autoritářství. Masám jsou přitom demokratické hodnoty lhostejné díky sociálním podmínkám, v nichž musejí žít.

 

Souboj politických elit se odehrává mezi bývalými Jelcinovými stoupenci a představiteli tajných služeb (KGB) a armády. Od počátku Putinovy vlády došlo ve struktuře elit k podstatným změnám. Zatímco za Jelcina byl vstup mezi elity otevřen lidem z disentu, vědy a odborů, nová vládnoucí elita se tvoří ze struktur bývalého sovětského režimu. Přitom příslušníci tajných služeb ve zvýšené míře „privatizují“ pro své cíle orgány policie a státního zastupitelství. Dokonce sponzorují svou politickou stranu – Lidovou stranu. Její předseda požaduje přerozdělení bohatství Ruska – k velké radosti těch, kteří při předchozí privatizaci přišli zkrátka. Pro revizi privatizace se vyslovilo víc než 70 procent Rusů.

 

Přírodní zdroje se všeobecně považují za národní bohatství, které se má vysoce zdaňovat nebo postátnit. Bezpečnostní služby sledují především vlastní zájmy, soustřeďují se na zbrojní průmysl, výrobu vodky a ropovody. Lukrativnější je ovšem sama ropa a zemní plyn. Pro získání kontroly nad těmito zdroji je v Rusku kontrola finančních toků podniků strategicky významnější než získání kontrolního balíku akcií. Spolu se státní správou se tedy členové tajných služeb pokoušejí vytvořit – nebo obnovit – systém státně-byrokratického kapitalismu.

 



Rex Putin

 

 

 

 

O tom, že o nastolení systému „ řízené demokracie“ usiloval Putin od počátku, není pochyb. V posledních letech je však jeho úsilí systematické. Redukuje opozici. Aniž to ústava umožňuje, rozdělil zemi na sedm správních oblastí. Aparáty jeho zmocněnců pro jednotlivé oblasti tvoří ze sedmdesáti procent příslušníci tajných služeb. Ti mají za úkol podřídit regionální politiky mocenské vertikále.

 

Média si Putin podmanil tak, že násilně převzal tři nezávislé televizní stanice. „Postátnil“ renomovaný moskevský sociologický institut, aby ho mohl orientovat jen na výzkumy sociálních, ne však politických problémů. Legitimita vertikálního režimu spočívá díky značné Putinově oblibě na jeho bedrech. Je ovšem dost dobře možné, jak soudí komentátoři, že se již stal zajatcem příslušníků tajných služeb, jejichž vzestup umožnil. Opadá tak fasáda stability a hospodářského zázraku, kterou na počátku svého úřadování vytvářel. Přesto téměř čtyřicetiprocentní zisk „putinovského“ Jednotného Ruska v prosincových parlamentních volbách výmluvně ukazují, že Putinova aureola neztrácí nijak na svém lesku.

 

Za přátelského povzbuzování Západu nevytvořil Putin jen autoritářskou společenskou atmosféru. Do úřadu nastoupil jako kompromisní kandidát různých mocenských skupin kolem Jelcina. Chce zemi nepochybně modernizovat. Nemilosrdně pojmenovává slabosti Ruska. Ale stejně jako jeho předchůdci, kteří usilovali o dosažení téhož cíle, se ho snaží dosáhnout prostřednictvím autoritativního státu a byrokracie, rekrutované z nejtvrdších struktur starého režimu.



Václav Mezřický (1934) je právník.

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.