Kdo je Online

Právě přítomno: 192 hostů a žádný člen

3471362
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
819
4175
9468
2223473
44113
88344
3471362

Your IP: 3.231.226.211
2019-11-12 06:58

 

 

 

Kupředu pravá

 

( původní text od Přemysla Janýra – Vídeň, leden 2010 )

 

 

Kategorie pravice a levice jsou v české publicistice a politice ve stejné míře samozřejmé jako zmatené. Převládá intuitivně komplementární chápání, podle něhož komunistá totalita představovala – podle vlastní sebeprezentace – levici, její odpůrci tedy logicky představují pravici. A protože komunistická totalita není předmětem zkoumání, nýbrž pokřiku a denunciací, nabývají i charakteristiky pravicovosti a levicovosti kuriózních podob. Tak například je klíčovým znakem levicovosti požadavek silného státu, zatímco omezování státní moci ve prospěch autonomie jedince je znakem pravicovosti. Levicovost bývá ztotožňována s paternalismem a pravicovost s preferencí osobních svobod. V nejtrivializovanější podobě je pak levičákem ten, kdo pasivně čeká, až se o něj společnost postará a pravičákem ten, kdo aktivně vyvíjí iniciativu.

Navzdory tomu všemu jsou ovšem Mussolini, Hitler, Pinochet či G. W. Bush počítáni k pravici a anarchisté k levici. Tedy dostatek důvodů se bez tak rozplizlých a zmatených kategorií zcela obejít.

Před časem jsem však zaznamenal německý výzkum struktury osobností pravicových a levicových extrémistů. Že se od sebe příliš neliší není překvapivé. Hlavní rozdíl však spočíval v orientaci agrese. U levicových extrémistů se v sociální hierarchii orientuje směrem vzhůru, proti mocným, bohatým, bossům, vykořisťovatelům, papalášům, mafiánům, establišmentu. U pravicových extrémistů směřuje agrese směrem dolů, proti plebsu, ulici, davu, lůze, looserům (to slovo naštěstí nemáme), příživníkům, lopatám, sockám a jinému ksindlu.

Přirozeně jsem si zdroj nepoznamenal a později již nenalezl. Nicméně takové rozlišení dodává pojmům pravicovosti a levicovosti poněkud obměněný, hlavně ale konkrétní a nosný obsah. Nemusíme chodit až k extrémistům a můžeme atribut agresivnosti nahradit atributem očekávání. Levicové postoje pak můžeme chápat jako směřující svá očekávání směru vzhůru, vůči reprezentantům privilegovaných a mocenských struktur, ať již si pod nimi představujeme cokoli. Obdobně směřují pravicové postoje svá očekávání směrem dolů, vůči širokým vrstvám, obyčejným lidem.

Je zřejmé, že se takto vymezené kategorie levice a pravice tak docela nekryjí nejen se svými českými homonymy, ale ani s tradičními evropskými hodnotovými vzorci volnosti, rovnosti a bratrství. Popisují jiný aspekt, jinou dimenzi, jinou kvalitu. Ovšemže bývají požadavky sociální spravedlnosti obvykle adresovány směrem vzhůru, vůči představitelům moci a statisticky tedy korelují s levicovými postoji. Máme však i rozsáhlou zkušenost s jejich násilným vynucováním směrem shora dolů se zřetelně pravicovým zdůvodněním, že avantgarda (elita) ví nejlépe, co je dobré pro masy.

Obdobně bývá dodržování konzervativních hodnot zpravidla vymáháno směrem dolů, od širokých vrstev, statisticky tedy koreluje spíše s pravicovými postoji. Jsou-li však tradiční hodnoty porušovány samotnými elitami, obrací se očekávání směrem vzhůru a konzervativní postoje mohou nabýt výrazně levicový charakter, viz např. teologie osvobození v Latinské Americe. Liberální postoje pak tradičně oscilují mezi levicově liberálním odmítáním podřízenosti a pravicově liberálním odmítáním zodpovědnosti.

Odkazem na osobnostní a nikoli politický obsah pravicovosti a levicovosti by mohlo sdělení skončit. Zamyslíme-li se však blíže nad zdroji sebeidentifikace jejich protagonistů, vynoří se nám nová oblast zkoumání. Z podstaty věci se početní většina občanů nalézá na širokých nižších stupních sociální pyramidy. Převaha levicových očekávání orientovaných směrem vzhůru se tedy jeví jako logická, odpovídající reálné sociální stratifikaci.

Zajímavější jsou zdroje pravicových očekávání orientovaných směrem dolů. Předpokládají sebeidentifikaci svých nositelů s úzkými horními, mocenskými vrstvami společenské hierarchie. Proč někdo vidí sám sebe jako stojícího nahoře, nadřazeného ostatním, jako oprávněného vznášet nároky směrem dolů? Z jakých důvodů někdo sám sebe považuje za lepšího, za součást privilegované exkluzivní elity a jak si to vysvětluje?

Historicky byla příslušnost k elitám dána objektivními znaky, původem v případě aristokracie, kariérním postupem v případě církve či kombinací obojího v případě armády či státní správy. Zmiňme však, že součástí privilegované role byla i zodpovědnost směrem dolů, vůči lidem na nižších stupních hierarchie, lapidárně vyjádřená v zásadě noblesse oblige. I v demokratických společnostech je řada korporací organizována hierarchicky, od státní správy a vojska až po podnikovou sféru. Vedoucí, manažerská, podnikatelská či velitelská činnost z podstaty zahrnuje rozhodování a očekávání směřovaná směrem dolů a vyšší četnost pravicových postojů v těchto kruzích lze tedy očekávat. Oproti historickým společenstvím cti (Richard Ned Lebow) se z nich však zpravidla již vytratila původní komponenta zodpovědnosti.

Jak je tomu v politice? Většina českých čtenářů by pravděpodobně odpověděla, že i politické struktury jsou hierarchické, od prezidenta, vlády a ministrů přes vedení politických stran a poslance až po prosté straníky a voliče. Jejich úkolem je konec konců vydávání zákonů závazných pro občany a z toho logicky vyplývají očekávání na jejich dodržování, směřovaná shora dolů.

Napsal jsem většina českých čtenářů, protože se domnívám, že by například u amerických mohlo být rozložení odpovědí jiné. Vnímání politiky zde nevychází z evropské vrchnostenské, ale z americké samosprávné tradice. Politik není od toho, aby nám shora vládl, nýbrž od toho, aby nahoře prosazoval naše zájmy. Teoreticky je tomu tak i v Evropě, českou praxi známe.

Nicméně se pravicové postoje ve společnosti vyskytují daleko častěji, než by odpovídalo faktickému podílu elit a to i v prostředích, neposkytujících pro elitární sebevědomí žádné zjevné důvody. Pocity privilegovanosti a povznešenosti nad ostatní tedy musí mít i jiné, než jen racionální důvody.

Na úrovni jednotlivce může pocit vlastní privilegovanosti vyplývat například z přecenění nějaké domnělé či skutečné přednosti, podnikatelského, pracovního či sportovního úspěchu, vyššího vzdělání či IQ, sexuální přitažlivosti apod. Demonstrativní pravicovost může vyjadřovat odkaz na prestižní skupinu či vrstvu, jejímž příslušníkem by se dotyčný rád stal či alespoň za něho byl považován. Jiným motivem mohou být osobní problémy s obecnými hodnotovými vzorci a předpoklad, že se na mimořádné osobnosti nevztahují. Odmítavý až nenávistný postoj vůči obyčejným lidem může být rovněž projekcí vlastní sebenenávisti, kompenzované poukazem, že ostatní jsou ještě horší. Ve všech případech svědčí potřeba vyvýšit se nad své přirozené sociální prostředí o problémech sociální integrace a výzkumy potvrzují, že se pravicoví extrémisté (na rozdíl od levicových) typicky rekrutují z problémových rodinných zázemí.

Pestřejší mohou být kolektivní zdroje pocitu privilegovanosti. V jednodušší podobě se mohou utvářet třeba kolem nějakého dílčího ideového modelu, o kterém jsou příslušníci skupiny přesvědčeni, že je správnější, než obecně akceptované představy světa kolem nás. Společné poznání pravdy pak zdůvodňuje pozici celé skupiny nad obecnou úrovní pomýlených, jak můžeme sledovat u náboženských sekt, radikálních politických skupin, fundamentálních odpůrců či zastánců potratů, globálního oteplení, atomové energie, u vegánů a řady dalších. Často se taková společenství od svého okolí izolují a prostřednictvím různých rituálů zdůrazňují svou odlišnost a upevňují svou kohezi. Izolace pak zpravidla vede k postupnému posunu na pozice nejradikálnějších protagonistů s důsledkem jejího dalšího prohlubování atd.

Variantou mohou být uzavřená společenství, sledující alespoň nominálně konsensuálně přijímané pozitivní cíle, jako například svobodní zednáři. Svou exkluzívnost odvozují od pozitivní intence společenství. Příklad italské zednářské lóže P2 však ilustruje latentní afinitu uzavřených společenství k povznesenosti nejen nad prostým lidem, ale i nad platnými hodnotovými vzorci a zákonnými normami. A naopak, prostředí těch, kteří stojí a jednají asociálně a mimo zákon podporuje pocit sounáležitosti k exkluzivnímu společenství, stojícímu mimo obecný řád a nad ním. Není náhodou, že tradiční italské mafiánské struktury označují sebe samy jako ctihodná společenství.

Přesvědčení o vlastní mimořádnosti se však vyskytuje i u velkých anonymních společenství jako národ, náboženská obec či společenská třída. Nabízím zde tezi, že se tak stává především z potřeby zdůvodnění a ospravedlnění kořistnictví a agrese vůči jiným společenstvím. Zdaleka ne všechny náboženství a kultury ji mají.

Zdůvodnění vlastní privilegovanosti anonymního společenství naráží na problém dvojí stratifikace. Privilegovanost musí na jednu stranu zahrnovat celé společenství bez ohledu na jeho vnitřní sociální hierarchii, zároveň jej ale musí jako celek zařazovat na horní stupeň nějaké hierarchie ve vztahu ke konkurenčním společenstvím. To vede k přísnému dělení na naše a cizí, přičemž pro obě kategorie platí rozdílné normy a principy.

Jednoduché členění na pravici a na levici se tím komplikuje, neboť zatímco vnější vtah vůči konkurenčním společenstvím můžeme chápat jako bezohledně pravicový, směrem dovnitř vlastního společenství se zároveň mohou projevovat zřetelně levicové znaky. Historici mohou mít problém s jednoznačným zařazením hitlerovské verze nacionálního socialismu k pravicovým režimům, neboť jeho sociální politika vykazovala typicky levicové prvky a byla také následnými levicovými diktaturami do velké míry převzata. Vysvětlení může nabízet zmíněný princip noblesse oblige: sociální opatření Třetí říše nebyla vynucena požadavky širokých vrstev kladenými zdola nahoru, nýbrž nařizována elitou shora dolů z titulu zodpovědnosti za široké vrstvy národa. Podobný paradox lze zaznamenat v americké historiografii, vyrovnávající se s faktem, že životní podmínky otroků byly v řadě případů příznivější, než jejich situace po zrušení otroctví. Pán se musí starat o blaho svých poddaných, liberální demokracie ne.

Druhým problémem velkých anonymních společenství je zdůvodnění svého privilegovaného postavení. Zatímco uvnitř společenství je sociální stratifikace více či méně konsensuálním výsledkem historického vývoje, mezi národnostmi či náboženskými systémy se nikdy žádné hierarchie nekonstituovaly. Faktická nerovnost se může zakládat nejvýše na okamžité síle, která ovšem nepředstavuje dlouhodobě spolehlivé a přesvědčivé kritérium. Ke zdůvodnění národnostní, rasové, náboženské, třídní, kulturní či civilizační nadřazenosti je nezbytný odkaz na autoritu stojící mimo lidská měřítka a soudy a nad nimi.

Prototyp takové ideologie představuje judaismus, formující již v 8. a 7. stol. př. n. l. základní rysy velkých elitárních společenství, které se v různých obměnách opakují dodnes. Prvním z nich je ostré vymezení našich a cizích, založené na legendě biologického příbuzenství potomků Abrahámových, Izákových a Jákobových. Druhým je zdůvodnění vlastní privilegovanosti mýtem vyvolenosti jediným bohem a exkluzivní smlouvy s ním uzavřené, jejíž platnost je stvrzována systémem rituálů, příkazů a zákazů. A konečně je to kodifikace rozdílných norem uvnitř společenství a navenek. Židovská osídlení sama jsou vnitřně organizována samosprávně a egalitářsky, obdobně jako antické městské státy. Vůči okolním městům, státům a národům však jednají s poukazem na příkazy boží výhradně kořistnicky s nejvyšší bezohledností a brutalitou (viz např. Deut. 20, 16-17).

Praktickou užitečnost exkluzivní legitimace jediným bohem a jediné cesty k němu skrze Ježíše Krista brzy rozpoznal i Řím. Nikajský koncil na popud císaře Konstantina ustavuje r. 325 novou společenskou elitu, nezávislou na senátu, justici či jakékoli jiné lidské instituci, zodpovědnou pouze Bohu, kterého sama zastupuje a jehož vůli sama zjevuje. Dva tisíce let po farau Echnatonovi tak na vrcholek společenské pyramidy opět dosedá elita kněží jediného Boha, nezávislá na měřítcích lidí a lidskosti.

Začíná půldruhého tisíciletí totalitně náboženského společenství, které můžeme označit za pravzor pravicovosti. Směrem dovnitř se vyznačuje regresí rozvinuté pluralitní antické společnosti na jednoduchá hierarchická schémata moci a poslušnosti, navenek pak nesnášenlivostí, bezohledným kořistnictvím a surovou expanzí. Příležitostně se setkáváme s námitkou, že války nepotřebují ke svému zdůvodnění Boha a že by se vývoj ubíral podobným směrem i bez křesťanství. To platí jen zčásti. Pronásledování kacířů, inkvizice či upalování čarodějnic nedávají smysl bez jediné pravdy, vybíjení jinověrců a náboženské války nemají zdůvodnění bez nároku na univerzálnost, vyvražďování pohanů a cílený rozvrat cizích kultur nevyplývají z touhy po kořisti. Teprve s odvoláním na vyšší, mimolidskou autoritu ztrácejí lidské hodnoty a životy cenu. Zabijte je všechny, Pánbůh si je přebere, přikazuje Arnaud Amaury svým křižákům v tažení proti albigenským Katarům.

Tři století po nikajském koncilu vzniká v Medině a Mecce třetí monoteistické náboženství. Přes společné kořeny s judaismem a křesťanstvím dokazují přinejmenším jeho první staletí, že ještě ani legitimace jediným Bohem nemusí nezbytně znamenat intoleranci a kulturní regresi, že dobrovolně přijatý společný hodnotový systém bez agresivních a mocenských ambicí může naopak vést k otevřenosti a všestrannému kulturnímu rozkvětu. Teprve brutální křesťanská expanzívnost v 11.–13. stol. donutí islám přijmout všechny konsekvence jediného boha a jediné pravdy a připodobnit se svým starším vzorům.

Osvícenství od 17. a moderna od 19. stol. ruší totalitární nároky křesťanství na člověka, zároveň však ukazují, jak hluboké kořeny zapustila mystika nadřazenosti vlastního společenství, ospravedlňující agresi a expanzi. Na místo jediného Boha nastupuje nezadržitelný pokrok. Ohněm, mečem a děly je namísto křesťanství šířena civilizace, namísto teologie zdůvodňuje nadřazenost bílé rasy věda, pohané jsou vystřídáni domorodci a divochy, vyvražďovanými jen pokud brání pokroku, jinak však dobře použitelnými na otrocké práce.

Starozákonní vzorec bohem zaslíbené země oplývající mlékem a strdím, získané genocidou původního obyvatelstva i v sekularizovaném křesťanském světě opakovaně rezonuje. Angličané nahradili Židy v roli vyvoleného národa, formuluje to Jane Fox v 16. stol. My Američané jsme zvláštní, vyvolený národ – Izrael dnešní doby, reflektuje v 19. stol. geopolitický posun Herman Melville. Reminiscence se nevyhýbají ani současným Čechám, byť v opačném gradu. V r. 2002 doporučuje Miloš Zeman Izraeli poválečné vyhnání Němců jako vzor řešení palestinského konfliktu.

Jakkoli paradoxně to zní, nejčistší moderní perverzi starozákonní ideologie představuje hitlerovský nacionální socialismus. Biologický vzorec rozlišování mezi našimi a cizími je (včetně pojmu soukmenovci) převzat hned nadvakrát, ve formě moderní vědy, určující příslušnost k vyšší rase na základě antropometrických znaků, i v původní židovské tradici, určující příslušnost k méněcenné rase na základě příbuzenství. Zdůvodnění vlastní vyvolenosti se v duchu moderny neodvolává na smlouvu s Bohem, ale na vědecky prokázanou evoluční superioritu rasy, jejíž je vlastní národ nejčistším představitelem. Také rozdílné kodexy dovnitř vlastního společenství a navenek sledují starozákonní předlohu. Prvky otcovského sociálního státu jsme již zmínili, zatímco dobývání zaslíbeného Lebensraumu si v ničem nezadá s knihou Jozue a holocaust Židů a Cikánů nalézá vzor v legendě o potopě či vyhlazení Sodomy a Gomory.

O tom, že se velká elitární společenství neomezují jen na náboženskou, nacionální či civilizační identitu svědčí i druhý velký totalitní systém dvacátého století. Již jsme zmínili, že požadavek sociální rovnosti je zpravidla adresován směrem vzhůru – alespoň do okamžiku, než jeho protagonisté převezmou moc a stanou se sami elitou. Pak se může perspektiva obrátit a sociální rovnost se může stát příkazem směřovaným dolů. Identity našich a cizích jsou jasně definovány vztahem k výrobním prostředkům – třída pracujících versus třída vykořisťovatelů. Superiorita první je, jak se na modernu sluší, prokázána vědeckým poznáním zákonitostí historického vývoje. Původně levicový obsah postupně nabývá směrem dovnitř společenství pravicově paternalistických forem a původní cíle emancipace mas jsou nahrazovány vrchnostenskou sociální politikou. Jednání s poraženou třídou pak sleduje prastaré vzorce bezohledného kořistnictví a likvidace. Zda komunistickou totalitu označíme za levicovou či pravicovou přenechávám čtenářům, podle mého názoru u ní pravicové znaky zřetelně převažují.

K této přímočaré interpretaci je ovšem nutno dodat, že ani nejautoritativněji společenství se dlouhodobě neubrání vnitřní diferenciaci. Dříve či později vznikají uvnitř i mimo elit kritické a disentní okruhy a funkce, které kolidují s autoritou ideologie. Po vytlačení křesťanských církví z mocenských pozic sekulární modernou jsou to dnes právě ony, kdo se systematicky zastává podprivilegovaných okrajových skupin od bezdomovců a uprchlíků až po hladovějící Afričany. Vzpomínáme si, že i impulsy ke společenské obnově v šedesátých i v osmdesátých letech vycházely z velké části zevnitř KSČ a že sovětský blok nerozložil Západ, ale kritický proud zevnitř jeho politbyra. Podobně skončily i poválečné autoritativní pravicové režimy ve Španělsku, Portugalsku, Chile, Jihoafrické republice, Bushových USA a rovněž v Izraeli existuje rozsáhlá opozice k oficiální politice.

Vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem součástí žádných společenských a mocenských elit a že řadu svých očekávání směřuji zejména vůči nim, patřil bych podle uvedené taxonomie spíše k levici. Ještě raději bych se však tomuto dělení zcela vyhnul. Oba póly vycházejí z vertikálního vnímání společnosti a postavení vlastního subjektu v hierarchii moci a vlivu. Alternativou je horizontální chápání společnosti jako sítě vztahů mezi rovnocennými jedinci a společenstvími a uplatňování stejných obecně platných norem pro naše i pro cizí. To nevylučuje hierarchickou dělbu rozhodovacích pravomocí, spojenou s odpovědností vůči ostatním a vůči celku, naopak ji to předpokládá. Lze ovšem namítnout, že i takovéto nehierarchické, egalitářské chápání společnosti odpovídá tradičně spíše levicovým postojům. Naproti tomu je elitářství a přesvědčení o vlastní nadřazenosti nad druhými definitivně atributem pravicovosti. Ponechávám na čtenářích, jaké preference vyhovují jim, zejména pokud jsou si vědomi, co vlastně znamenají.

 

 

Kůl v plotě

( od Přemysla Janýra )

„Vždyť my tady stojíme jako kůl v plotě,“ lamentoval Milouš Jakeš na Červeném Hrádku, když Michail Gorbačov opustil imperiální politiku SSSR ve prospěch konstruktivních vztahů se Západem a neoddanější z oddaných se pro něho stali obtížným balastem. „Degradují nás na páté šesté kolo u vozu“, lamentuje Saša Vondra v sobotních Lidových novinách, když Barack Obama opustil agresivní politiku USA ve prospěch konstruktivních vztahů s Ruskem a neoddanější z oddaných se pro něho stali obtížným balastem.

Dvacet let bezmála na den, je to náhoda? Neskonalá vděčnost Francii za porážku Rakousko-Uherska a osvobození Československa trvala bezmála na den dvacet let, než se pro Francii staly prioritou konstruktivní vztahy s Německem a neoddanější z oddaných se stal obtížným balastem. Dvacet let trvala neskonalá vděčnost SSSR za osvobození Československa a vyhnání Němců, než nám jeho tanky převálcovaly Pražské jaro. Dvacet let trvala i druhá neskonalá vděčnost SSSR za záchranu země před kontrarevolucí a za normalizaci, než nám ji nechal svrhnout sametovou revolucí. Ve čtvrtek skončilo i poslední dvacetiletí neskonalé vděčnosti USA za osvobození od sovětské totality, když nám odepřely radar v Brdech.

Pouze vděčnost Rakousko-Uhersku za ochranu před ruským a německým nebezpečím vydržela déle, zato vděčnost Velkoněmecké Říši za ochranu před vzedmutými vlnami se svého dvacátého výročí nedožila. Po páté od nabytí samostatnosti tak stojí Češi v Evropě jako kůl v plotě. A to definitivně žádná náhoda není.

Spíše než magická dvacítka stojí za zamyšlení ony tvrdošíjně se opakující vzorce české zahraniční politiky, o nichž můžeme již předem předpokládat, že mají nejvýše dvacetiletou trvanlivost a že neodvratně skončí dalším fiaskem. Poučíme se jednou, anebo se to bude opakovat neustále až do konečného rozpadu Spojených států Žižkovských?

Všech pět případů vykazuje přes zdánlivou nesouměřitelnost vnějších okolností shodné vzorce.

S výjimkou vděčnosti Říši stojí na počátku ne vždy všeobecně sdílené pocity odcizení od stávající politické reality a potřeby radikální změny poměrů. Pouze v šedesátých a zčásti v osmdesátých letech vedly ke skutečně autentickému společenskému pohybu. Zpravidla však zůstávají omezené na více či méně exkluzivní radikální elitu, která hledá a nachází podporu pro své záměry a ambice u zahraničních mocností, zatímco širší společnost ji ignoruje, odmítá či se zvědavostí, případnš sympatiemi pasivně sleduje. Tak tomu bylo u Masaryka, Beneše a Štefánika, u Emanuela Moravce a protektorátní vlády, u Beneše a londýnské exilové vlády, u Biľaka, Pragováků a Čechie a nakonec i v částech disentu.

Opět s výjimkou šedesátých a zčásti osmdesátých let dochází ke změně našich politických poměrů ne na základě organického vnitřního vývoje, nýbrž díky dramatickým vnějším geopolitickým událostem: válkám, okupacím, rozkladům mocenských bloků (k nimž můžeme počítat i současnou demontáž USA z pozice světového vůdce). Tanky nového hegemona u nás instalují „svou“ novou elitu s programem, který svou ideologickou radikálností překračuj reálná očekávání a zájmy společnosti.

Zde má svůj původ české potácení se ode zdi ke zdi, od nejdemokratičtějšího z demokratických států přes nejspolehlivějšího ze spojenců německé Říše a vzápětí nejnenávistnějšího bojovníka proti Němcům až po nejortodoxnější z komunistických a posléze i z kapitalistických režimů. Naše nové řády nevznikají evolučně, z analýzy dosavadních zkušeností, argumentů, diskuse a názorové konfrontace, z uchování osvědčeného a korektur nevyhovujícího. Vznikají diskontinuálně, revolučně, dosazené zvenčí, odstraněním všeho dosavadního, tlustou červenou čarou a novým začátkem od nuly podle radikálně triviálních pouček další nově karikované ideologie.

Zvenčí instalovaná nová česká elita se tak od počátku nachází více či méně ve stavu odcizení jak od zbytku vlastní společnosti, tak i od bezprostředního regionálního sousedství. Hegemon, který ji dosadil jí skýtá jedinou spolehlivou záruku udržení a okázalá arogance s odkazy na údajnou výjimečnost vztahů s ním jí nahrazuje pocit sebehodnoty. Svět se ovšem průběžně vyvíjí, přestože si to již zabydlené české elity odmítají připouštět. Edvard Beneš vychvaloval Locarnskou konferenci a přehlédl, že ukončila jeho výjimečné vztahy s Francií. Antonín Novotný přehlédl změny v Moskvě a protestoval proti odvolání Nikity Chruščeva, se kterým měl výjimečné vztahy. „A tohle udělali právě mně,“ lamentoval Alexandr Dubček, který měl s Moskvou výjimečné vztahy a přehlédl všechna její výslovná varování. „Teď je konec. Polsko a především Česko spadly po včerejšku z nejbližších spojenců USA mezi země třetí až páté kategorie“, zoufá si Luboš Palata, který byl přesvědčen o výjimečných vztazích s Bushem a přehlédl konec jeho éry. Vzestupu a pád hetér je ostatně v literatuře hojně zpracovávaným tématem.

Jakkoli je „zrada spojenců“ otřepaným tématem české historie, sobotní Lidovky nabízejí zcela čerstvý studijní materiál. „Američané mají morální a politickou zodpovědnost za to, že se od této klíčové dohody distancovali“, rozohňuje se zhrzený milenec Saša Vondra, aniž by ovšem od Obamy požadoval osobní konsekvence. „Kdo nás řekněme donutil zastavit spolupráci na elektrárně v Bušéhru?“ rozpomíná se nyní na utrpěná příkoří. „Budu se ptát, co za informace Američany vede k závěru, že hrozba (Iránu) je dneska nižší. Musíme po Američanech žádat vysvětlení“ slibuje, loňskou zprávu k iránskému jadernému programu zřejmě nezaznamenal a na peripetie irácké a korejské hrozby se nejspíše nikdy neptal. „Tady možná bude těžší hledat podporu pro budoucí americké žádosti o nasazení našich vojáků v zahraničí,“ vyhrožuje nyní.

Rozhovor s Vondrou a Palatovy komentáře nabízejí především hluboký vhled do zákulisí a motivů české zahraniční politiky. „Česko ztratilo výjimečnost. Navždy“, hořekuje Palata nad ztrátou „světové proslulosti“. „Nezvládli jsme ani oněch našich pět minut slávy“, vyčítá. „Byl to pokus posílit náš vliv ve vztazích s Amerikou“, objasňuje Vondra, „hraje se o to, v čích rukou skončí česká petrochemie, české plynárenství a jaderná energetika.“ Jakou souvislost má petrochemie s radarem? „Přímá asi neexistuje, ale symbolika se nabízí“.

„Musíme vzít vážně i evropskou obranu“, obrací znenadání, „Byla by chyba ještě si to rozházet se spojenci v Evropě,“ uzavírá hlavní architekt výjimečných vztahů přes hlavy evropských spojenců a čtenář nevěřícně zalapá po dechu – on pro to oslazení opravdu používá podmiňovací „by“! Co s nimi? Co s politiky, kteří jsou pro své osobní uspokojení z vlastní výjimečnosti, proslulosti, slávy, vlivu, symboliky – ale především moci - schopni diskreditovat a izolovat zemi stále novými fiasky? Historickou inspirací může být Milouš Jakeš. Jeho pocit opuštěného kůlu v plotě se výjimečně netýkal postavení země ve světě, ale postavení vládnoucí strany uvnitř československé občanské společnosti. Ta se již mezitím, podobně jako v šedesátých letech, vydala vlastní cestou i bez partají.

 

Článek vyšel dne 21.09.2009 též na Britských listech .

 

 

Převzato:  http://www.ceska-konference.cz/

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.