Kdo je Online

Právě přítomno: 19 hostů a žádný člen

2138990
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
493
1212
2695
921474
16064
29660
2138990

Your IP: 107.22.126.144
2017-10-17 07:41

 

 

 

Elektrický vesmír I.



"Snad nejvýznamnějším aspektem našeho rostoucího pochopení vesmíru je skutečnost, že už mu rozumíme." – konstatoval Martin Harwit, v rozhovoru na mítinku Americké fyzikální společnosti ve Filadelfii, v dubnu 2003. Harwit je emeritním profesorem astronomie na Cornellově univerzitě a bývalý ředitel Smithsonian National Air a Space Museum ve Washingtonu, D.C.


Jenže ví astronomové opravdu to, co říkají, že vědí? Výraz nelíčeného údivu nad každým novým objevem naznačuje, že tomu tak není. Také teorie, které vyslovují, jsou hodně přitažené za vlasy. Aby jejich modely byly funkční, musí obsahovat neviditelnou temnou hmotu, neviditelné neznámé objekty, temnou energii a magická magnetická pole, která „jaksi existují“ bez jakékoliv elektrické aktivity. To svědčí nejen o zásadním nepochopení Univerza, ale jejich snahám vzdoruje dokonce i nejbližší hvězda – Slunce.


Jako by chtělo upozornit na tuto skutečnost, předvedlo Slunce na počátku měsíce deset velkých slunečních erupcí v historicky bezpříkladné sérii. To vše navíc v období klesající aktivity, kdy by mělo prodělávat podstatně méně a slabších vzplanutí energie. Při každém z těchto vzplanutí byly bez ohledu na mocnou sluneční gravitaci v rámci vypuzení koronální masy (CME) vymrštěny do prostoru rychlostí milionů kilometrů v hodině miliardy tun sluneční hmoty. Energie uvolněná těmito mimořádnými erupcemi byla mimořádná. 

Vzplanutí třídy X-40

 

 

 

Sluneční „super-flare“ naplnily vědce úžasem


Vzplanutí uvolněné Sluncem při „události 52“ - 4. listopadu 2003 v 19:47 UTC – bylo to nejmocnější, jakého jsme vůbec kdy byli svědky. Monstrózní výron rentgenového záření byl dvakrát silnější než cokoli, co bylo detekováno od doby, kdy jsou ho schopny zachytit naše satelity (od poloviny 70tých let). „Toto je mimořádná událost třídy R - 5,“ konstatoval Bill Murtagh z Centra pro předpověď kosmického počasí. „Nemohou už být o moc větší, než tato,“ mínil k této X-flare Robert Roy Britt na space.com


Poznámka: Nikdo nemá k dispozici žádné podklady, aby mohl říct jaký je největší možný rozsah vypuzení sluneční hmoty. Z pohledu na mocnou aktivitu vypuzování hmoty u aktivních hvězd a galaxií vyplývá, že gravitační modely jsou k objasnění těchto dějů neadekvátní. Gravitace je pouze přitahující síla. Útěk k naivní představě magnetického pole, jakýmsi kouzlem odloučeného od elektrických proudů, slouží pouze k posílení okultních hodnot soudobé fyziky, která není schopna sdělit cokoli o skutečných příčinách.


Jenny Hogan v článku na NewScientist.com 2. listopadu napsal:


„Slunce je teď aktivnější, než v celém předchozím tisíciletí. Tento poznatek, vyplývající z rekonstrukce počtu slunečních skvrn v období 1150 let, přišel právě v okamžiku, kdy Slunce prodělávalo náhlý výbuch hněvu. Z povrchu hvězdy se odtrhovaly obrovské chocholy hmoty, která proudila do prostoru a vyvolávala na Zemi geomagnetické bouře."


Historie sluneční aktivity byla určena podle počtu slunečních skvrn od sedmnáctého století. Relativní počet slunečních skvrn, sahající před toto období, byl odvozen z hladin radioaktivního berylia-10, uvězněného v jádrech z ledovcoých vrtů provedených v Gronsku a Antarktidě. 
Když Mike Lockwood z britské Rutherford Appleton Laboratory poprvé spatřil tyto výsledky, řekl: „Závěr je neúprosný. V tomto období žijeme pod velice neobvyklým Sluncem.“


Diagram proměnlivého režimu slunečních skvrn

 


Mínění, že se Slunce chová nezvykle, spočívá na domnělé znalosti „normálního“ chování hvězd, jako je Slunce. Říkají nám, že takové hvězdy jsou termojaderné generátory stravující samy sebe, které mají dostatek paliva (vodíku) aby mohly trvale udržovat stálý výkon po milióny či miliardy let. Avšak, zatímco prostým okem viditelný světelný výkon Slunce kolísá jen v desetinách procenta, zatím co energie vyzářená ve spektru UV a rentgenového záření kolísá o faktor 20!

 

 

Fotografie Slunce ve spektru rentgenového záření, pořízené v odstupech 4 měsíců v letech 1991 až 1995 kosmickou lodí Yohkoh



Pro proměnlivé chování Slunce se nikdy nenašlo uspokojivé vysvětlení. Hádankou zůstává i komplexní cyklus slunečních skvrn, který nevykazuje žádnou potvrditelnou spojitost sse slunečním termojaderným modelem. Jelikož je už dlouho známo, že sluneční skvrny jsou místy s mocnými magnetickými poli, strávili teoretici celé dekády neúspěšnými pokusy sestavit model neviditelného vnitřního slunečního dynama, jímž by mohli simulovat komplexní spleť magnetických polí, pozorovanou nad slunečním povrchem. Tento způsob uvažování se odráží i ve zmíněném článku na NewScientist.com:

„Temné záplaty na povrchu, jimž my říkáme sluneční skvrny, jsou symptomem mocné magnetické aktivity uvnitř Slunce.“


Povšimněte si, že zde není ani zmínky o mocných elektrických proudech, nezbytně potřebných k vytváření takových magnetických polí. Tato čirá spekulace, prezentovaná jako fakt, tvrdí, že magnetické pole slunečních skvrn je generováno vnitřní aktivitou hvězdy.



Klíčem k porozumění naší hvězdě a prvním krůčkem k pochopení elektrického vesmíru je poznání, že hvězdy jsou elektrický fenomén!


Termojaderný model hvězd je produktem doby svého vzniku na počátku dvacátého století. Důvody proč byla jeho v podstatě nezměněná forma propašována do nového tisíciletí je třeba hledat ve strnulosti struktury „peer review“ a úzkoprsém chování akademické obce.


Mezitím jsme odhalili, že prostor je plný nabitých částic (plazmy) a magnetických polí. Slunce je plazmová koule a její chování mnohem komplexnější, než bylo vybásněno před stoletím Eddingtonem, který prezentoval standardní sluneční model, při jehož tvorbě užil gravitace a zákonů platných pro ideální plyny. Tehdy ovšem ještě netušil, že meziplanetární prostor se Sluncem v ohnisku je doslova protkán magnetickými poli a toky nabitých částic (elektrickými proudy).


Prebendanta tohoto modelu, George Gamowa, pohnula Eddingtonova práce k vzletným výlevům: 

Podle řecké legendy letěl Prométeus k Slunci, aby smrtelníkům mohl přinést trochu nebeského ohně. Ale ani Prométeus se neodvážil vniknout hluboko do sluneční fotosféry aby spatřil, co je pod ní. Tento výkon uskutečnil až britský astronom sir Arthur Eddington, který byl schopen zjistit vše o vnitřku Slunce i ostatních hvězd, aniž by přitom opustil pohodlí své studovny na Univerzity of Cambridge.

„Nemělo by být příliš obtížné pochopit tak jednoduchou věc, jako je hvězda,“ říkával sir Arthur a měl k tomuto prohlášení velmi dobré důvody.


Protože, zatímco geofyzici se dosud nebyli schopni shodnout na přesné hodnotě teploty v centru Země, skrytém pouhých čtyři tisíce mil pod našimi chodidly, mohou astronomové zjistit teplotu centrálních regionů Slunce a mnoha dalších hvězd s odchylkou pouhých několika zlomků procenta a být si uváděnými čísly naprosto jisti. [A Star Called the Sun; George Gamow, str. 93.]


Gamowův komentář zde prezentuje příklad přílišného arogantního sebevědomí matematických fyziků a je současně i varováním. Lze argumentovat tím, že astrofyzika je vůči geofyzice v nevýhodné pozici. Neexistuje totiž absolutně žádný způsob měření, podle nějž by si někdo mohl být jist teplotou v centru Slunce. Ale sebejistá sdělení jako toto jsou nic netušícím laikům přesto denně servírována sdělovacími prostředky jako fakta. Následkem toho se současná kosmologie nachází v rovině vědecké fikce. Chtělo by to více opatrnosti, protože aktivity pozorovatelné na slunečním povrchu zůstávají hádankou stejně tak, jako sluneční skvrny. Když totiž nahlédneme do tmavých center slunečních skvrn vidíme, že tam dole, pod zářící fotosférou, je o tisíce stupňů chladněji.

 

 

 

Nerozumíme-li Slunci, nevíme vůbec nic o vesmíru


"Myslím, že u kořene zjevně nesprávných úsudků moderní matematické fyziky - a nejen v tomto případě, ale zjevně v celé té změti divokých spekulací v rámci nauky o vesmíru a dalších odvětvích fyzikálních věd - je představa očekávající, že všechno, co je matematický pravdivé, musí mít fyzikální protějšek; a nejen to, ale musí mít specifický fyzikální protipól, který bude v souladu s teorií již matematici chtějí obhajovat." [Herbert Dingle: Science at the Cross-Roads (Věda na rozcestí); stránky 124-5]


Matematik Eddington samozřejmě měl zájem vidět hvězdu jako úplně prostou věc. Matematici totiž potřebují jednoduché modely, připouštějící elegantní matematická řešení. Jenže nejpozději od doby, kdy kosmické lodě rozšířily náš pohled na Slunce, je jasné, že tato zářící plazmová koule vůbec není „jednoduchá věc“. Zdá se ale, že dokonce už i Eddington tušil, že hvězdy vykazují elektrické efekty:

„Kdyby nebylo zbytí můžeme předpokládat, že jasné spektrální linie jsou u hvězd produkovány elektrickými výboji podobnými těm, které vytvářejí jasné spektrální linie ve vakuové trubici... Prozatím však můžeme usuzovat, že tyto jasné linky pozorované ve spektru stálé hvězdy signalizují, že hvězda je (a) buď velmi rozrušená 'bouřemi', anebo (b) jde o nebulózní hvězdu.“ [The Internal Constitution of Stars; stránky 344-5]


Eddingtonův problém spočíval v tom, že původ či zdroj bouřkové elektřiny tehdy ještě nebyl, a ostatně dosud není, uspokojivě vysvětlen. Coby matematik se však tímto problémem dále nezabýval. Odpověď je prostá: za obojí, tedy pozemskou i sluneční formu tohoto fenoménu, vděčíme elektrické povaze vesmíru. Pozemská bouře je ovšem ve srovnání s permanentní globální elektrickou bouří na povrchu hvězdy pouhým jiskřením.


Eddington na okamžik uvažoval i o externím zdroji energie hvězd: „Hledáme-li jiný zdroj energie než [gravitační] kontrakci, pak první otázka zní, zda je energie, která bude v budoucnosti vyzářena skrytá uvnitř hvězdy či zda ji hvězda nepřetržitě získává zvenčí. Bylo navrhováno, že dopad meteorické hmoty může poskytnout teplo, nebo že hvězda zachytí jakousi subtilní radiaci, která se šíří napříč kosmem.“


„Subtilní radiace“ - to zní jako vysvětlení, které by mohlo získat přízeň moderních teoretiků, avšak Eddington ho okamžitě zamítl. Dnes ovšem už víme, že existují toky nabitých částic pohybující se v prostoru. Jenže – Eddington už přece dávno rozhodl o tom, co musí být uvnitř Slunce: 
„Individuálně sice mohou být vůči těmto hypotézám uplatněny silné námitky, jimiž se ovšem není nutné podrobně zabývat, protože vyvstávají z nepochopení povahy dané problematiky. Žádný zdroj energie nedává jakýkoliv smysl, pokud neuvolňuje svou energii přímo v nitru hvězdy. Nestačil by jí dodat dost, aby byl schopen zajistit trvalou externí radiaci hvězdy. Musíme umožnit udržování vysoké vnitřní teploty, bez níž by hvězda zkolabovala.“


A přesně tady je hledaný „zakopaný pes“! Aby byl zachráněn Eddingtonův mechanický hvězdný model, musí být uvnitř hvězdy termonukleární generátor! Jenže počet slunečních neutrin nám už po dekády říká, že tento model je nesprávný [1].


Půjdeme-li po příčině proč má Slunce rozměry dané svou hmotností i bez požadovaného vnitřního tepla, je zde pravděpodobně externí zdroj energie. Zalistujeme-li několik málo stránek před naposledy uvedený výrok zjistíme, že Eddington se patrně také zabýval elektrickým nábojem uvnitř hvězd, protože se zde dovolává Maxwell-Boltzmannova distribučního zákona, platného pro plyny při rovnoměrné teplotě v gravitačním poli. Ten neříká nic jiného, než že lehčí molekuly mají sklon stoupat vzhůru. Eddington píše: „Elektrony v ionizovaném materiálu jsou mnohem lehčí než ionty, a proto inklinují k vystoupení na povrch… Ale tato separace je zastavena téměř dřív než začne, protože sebemenší nepoměr vytvoří mohutné elektrostatické pole, které jakýkoliv další rozptyl zastaví.“

Vypočítaný výsledek vykazuje "deficit jednoho elektronu na milión tun hmoty … přičemž elektrická síla, která se mění v poměru k vnitřní gravitaci, je sice absurdně slabá, ale zamezí jakémukoliv rozptylu elektronů navenek.“


Eddingtonova argumentace velice zjednodušuje. Jeho cílem, jak se zdá, bylo udržet spíše jednoduchý než realistický model. Tepelná ionizace vodíku se stává významnou pouze při teplotách okolo 100 000K; atomy a molekuly proto budou převažovat z větší části v oblasti hvězdy s nejsilnější gravitací. Toto se v elektrickém modelu týká celé hvězdy.


Jádro každého atomu, které je tisíckrát těžší než elektron, je gravitací vychylováno ze svého centra v atomu. V důsledku toho se z každého atomu stává maličký elektrický dipól. Je příznačné, že pokud chceme zkoumat fyziku sil atomových a molekulárních dipólů, musíme se uchýlit k chemickým příručkám. Tomu ovšem ve vědecké praxi většinou brání sporná specializace.


Atomové i molekulové dipóly se seřadí a zformují radiální elektrické pole, které způsobí, že se elektrony rozptylují navenek v enormně větším počtu, než připouští Eddingtonovo prosté gravitační třídění. V pozadí zůstávají pozitivně nabité ionty, které se navzájem odpuzují. Elektrická odpudivost takto vybalancuje kompresivní sílu gravitace bez potřeby centrálního zdroje tepla unitř hvězdy.

 

 

 

Významné konsekvence modelu Slunce jako elektrické hvězdy


1. Hvězdy se formují elektromagneticky, ne gravitačně, a jsou napájeny elektřinou (Eddingtonova „subtilní radiace“).


2. V blízkosti Slunce probíhají ve formě rotujících Birkelandových vláken galaktické přenosové linky o celkové šířce asi 35 kiloparseků. Jejich relativní pohyb vůči Slunci je příčinou pozvolných změn magnetického pole a hustoty jeho proudění – jinými slovy - jsou pravou příčinou cyklů sluneční aktivity. Takto viděno jsou všechny hvězdy proměnné. Pozice, v níž se nacházejí, je přitom stejně životně důležitá, jako jejich reálná hmotnost.


3. Elektrická hvězda má vnitřní radiální elektrické pole. Ale nemůže udržet žádné silné elektrické pole, protože plazma je vynikající vodič. Samoorganizační vlastnosti plazmy formují ochranné povlaky či „dvojvrstvy“, v nichž se koncentruje většina elektrického pole a akumuluje většina elektrické energie. Úplné volnění uvnitř akumulované energie je příčinou vzplanutí novy, polárního proudění i zrození hvězdných společníků.


4. V plazmové kouli našeho Slunce je radiální elektrické pole soustřeďováno v pláštích či dvojvrstvách („double layer“ - DL) nad a pod fotosférou. Jedna z těchto dvojvrstev se nachází nad sluneční fotosférou, v chromosféře.


5. Fotosféra a chromosféra společně fungují jako pnp tranzistor*, modulující proud slunečního větru. Ten efektivně působí jako záporná zpětná vazba, sloužící k ustálení energie vyzařované fotosférou, takže astrofyzika může hovořit o „sluneční konstantě“, zatímco další externí elektrické aktivity Slunce (UV světlo a rentgenové záření) jsou mnohem nestálejší. Fotosféra se rozpíná nebo naopak smršťuje v rámci přizpůsobení elektrickému prostředí, protože jde o fenomén elektrického vybíjení plazmy. To také vysvětluje, proč Slunce v radioteleskopech „zvoní“ jako elektrický zvonek.


6. Struktury dvojvrstev se občas mohou částečně zhroutit, přičemž dochází k explozivním uvolněním elektrické energie. Vzplanutí novy je důsledek poruchy vnitřní dvojvrstvy hvězdy. Hannes Alfvén soudil, že typická dvojvrstva sluneční protuberance může vykazovat miliardy voltů. 

7. Hvězda je elektrický náboj rezonující v galaktickém obvodu a přirozeně vykazuje periodické chování. Je to superponovaný nelineární režim plazmových výbojů. Dvě hvězdy, které jsou blízko u sebe, mohou kvůli těmto plazmovým výbojům indukovat kataklyzmatickou nestálost a vykazovat tak chování pulsaru.


8. Korektní představu aplikovatelnou na hvězdu poskytuje homopolární elektrický motor. Vysvětluje rébus, proč sluneční rovník rotuje nejrychleji, i když by ve skutečnosti měl být zpomalován uvolňováním masy na úkor slunečního větru. (Tentýž model aplikovaný na spirální galaxie objasňuje, proč se hvězdy na jejím vnějším okraji pohybují po svých oběžných drahách rychleji, než se od nich očekává. Mezi spirálními rameny galaxie a spirální strukturou „slunečního větru“ je zřetelná spojitost.)


9. Napájející proud může být znázorněn jako vtékající dovnitř Slunce podél linií polárních magnetických polí, a pak od pólů k rovníku. Toto proudění se manifestuje formou obrovských toků sub-fotosférických plynů. Tento obvod uzavírají proudy proudící navenek ve středních šířkách, v současném pojmosloví nesprávně označované jako „sluneční vítr“.


10. K přenosu náboje do slunečního větru dochází přes fotosféru a probíhá formou těsně sbalených, globálních tornádových elektrických výbojů. Důležitou stránkou této tornádové formy je, že jde o výboj mnohem pomalejší než blesk, který je pod těsnou kontrolou mocných elektromagnetických sil, a má menší jas než běžný bleskový výboj [2]. Intenzivní, rovnoměrně rozdělená solenoidní magnetická pole těchto fotosférických tornád, dávají vzniknout překvapivě pravidelně rozloženým liniím magnetického pole Slunce.


11. Sluneční ekvátor je obepnut plazmoidem ve tvaru toroidu. Tento prstenec, pozorovatelný v UV spektru, je zdrojem uskladněné elektromagnetické energie. Tento plazmoid se příležitostně vybíjí přímo do nižších hladin Slunce, přičemž ve fotosféře vytvoří díru, jíž říkáme „sluneční skvrna“. Seskupení slunečních skvrn lze přirovnat k místům regionálního blýskání na Zemi. Vědci byli překvapeni, když přesně pod slunečními skvrnami objevili „děsivé plazmové uragány“. Je to pochopitelné, protože elektrické výboje vyvolávají rotaci plazmy. Dalším podivuhodným aspektem je, že sluneční skvrny se stejnou magnetickou polaritou jsou přitahovány k sobě, což by bylo nevysvětlitelné, kdyby se jednalo o běžné magnetické fenomény. Ovšem dvě paralelní vlákna elektrického proudu sledující linie magnetického pole se přirozeně ráda sjednotí…


12. Pomalý výboj vytvářející sluneční skvrnu občas může spustit jakýsi hvězdný blesk, jehož důsledkem je mocnější uvolnění uskladněné elektrické energie. Příznakem takového blesku je záblesk rentgenového záření (X-ray flare). Takto vzniklý elektrický oblouk může mít za následek výron koronální hmoty (CME). Koróna se pak nezřídka ztlumí, protože kapacita slunečního plazmoidu byla stažena.


13. Protože konvenční termonukleární pohádka o stelárním vývoji je nesprávná, neznáme stáří Slunce, ani jeho minulý či budoucí charakter. Možná, že odpověď na nevysvětlitelné drastické globální klimatické změny, k nimž v minulosti došlo na Zemi, nakonec nalezneme v proměnné povaze hvězd.



Konečný součet


Naše Slunce je proměnná hvězda, stejná jako všechny ostatní. Musíme se naučit žít s nejistou hvězdou, která je produktem svého prostředí. Můžeme očekávat, že se Slunce bude měnit, když vstoupí do oblastí mezihvězdného prostoru obsahujícího více či méně prachu, pozměňujícího charakteristiku plazmy. Mezitím můžeme hledat útěchu v podrobnějším zkoumání chování blízkých hvězd. Pár masivních CME je to poslední, co by nás mělo znepokojovat. 

 


 

Obrázek 1a: Sluneční protuberance vykazující kroucení příznačné pro Birkelandovy proudy.

 


Obrázek 1b:Rentgenové zobrazení Slunce s aktivní nižší korónou.


Hypotéza elektrického slunce je logickou extrapolací teorie elektro-plazmového vesmíru, jejíž základy položili Hannes Alfvén, Kristian Birkeland, P. Carlqvist a jiní. Mužem, který začal kodifikovat tyto myšlenky, byl dnes již zesnulý inženýr Ralf E. Jürgens z arizonského Flagstaff. V jeho práci posléze pokračoval Earl R. Milton, profesor fyziky na University of Lethbridge v Anglii. Představy ztělesňované plazmovým vesmírem dále rozvinuli výzkumníci jako například Wallace Thornhill, Anthony L. Peratt, Erik Lerner, a jiní. Dnes už je nepochybné, že při úkazech pozorovaných na Slunci hrají elektrické efekty v plazmě důležitou, ne-li klíčovou roli.



V současnosti přijímaný model Slunce


„Tvrzení, že Slunce vytváří svůj nesmírný tok energie pomocí termonukleárních reakcí probíhajících hluboko v jeho nitru, nás provází asi půl století.“ [Juergens 1979].


Obvykle už hned první věta v téměř každém článku či vědecko-populárním TV programu zahrnuje odkaz na „skutečnost“, že jádro Slunce je termonukleární reaktor, v němž probíhají prakticky tytéž reakce jako při výbuchu vodíkové pumy. Teplo (energie) vytvořené v této aktivní zóně pak údajně pomalu stoupá k povrchu Slunce (laminárním prouděním - konvekcí) odkud je vyzařováno do okolního prostoru. Vrcholky konvekčních sloupců údajně představují granulace („zrnka“) viditelná na povrchu fotosféry. Fúzní model hvězdy navrhl sir Arthur Eddington, který zcela zavrhl možnost, že by Slunce jako takové mohlo čerpat svou energii odněkud zvenčí. Nedokázal si představit, jak by to mohlo probíhat, a proto Slunci nezbývá než stravovat sama sebe, a protože přitom, jak je zřejmé, nespálilo své zásoby už za pár miliard let, dospěl k názoru, že zdrojem sluneční energie nemůže být nic jiného, než jaderná syntéza. 


Nedostatky termonukleárního (fúzního) modelu

 

1. Chybějící neutrina


Z termonukleárního reaktoru, který podle uvedeného předpokladu představuje „motor“ Slunce, musí vylétat příval neutrin. Ale nezbytné množství neutrin se nepodařilo zjistit ani po třicetiletém hledání. Věda jednoduše nedokázala prokázat jejich nezbytný tok, i když v tomto směru proběhly a dosud probíhají velkolepé, nesmírně nákladné experimenty. Nějaká sluneční neutrina samozřejmě byla a jsou pozorována, ale je-li hlavním zdrojem produkce energie Slunce termonukleární reakce, prezentují méně, než polovinu požadovaného množství. Soudný člověk by mínil, že negativní výsledky neutrinových experimentů vzbudí snahy, směřující k ověření platnosti současného slunečního modelu. Je to ale přesně naopak!


Místo toho začali teoretici intenzivně pracovat na odhalování „nových skrytých vlastností, jenž sluneční neutrina nutně musí mít“. V rámci této snahy pak kanadská neutrinová observatoř Sudbury (SNO) v červnu 2001 ohromila nejen odborný svět prohlášením, že neutrina mají hmotnost a mohou dle libosti měnit „vůni“. To údajně vysvětluje, proč dosud nemohl být podchycen jejich skutečný počet. Jenže, co se týče použité metody, kterou se výzkumníci ze SNO dopracovali k tomuto velkolepému závěru, zůstalo (a patrně navždy zůstane…) bez odpovědi několik velmi důležitých otázek.


Okolnost zda sluneční neutrina skutečně mění „vůni“, nebo ne, ovšem nemá nejmenší vliv na platnost modelu elektrického Slunce. Problematika neutrin je výhradní vážnou překážkou pro standardní model jaderné syntézy. V modelu elektrického Slunce není v aktivní zóně jádra produkováno nic - energie slunečního záření se na povrchu hvězdy nevytváří jadernou syntézou, ale ve výbojích, které mají formu elektrického oblouku. Pro model elektrického Slunce tedy „chybějící neutrina“ nepředstavují žádný problém. Naopak - pozorovaný nízký tok neutrin s tímto modelem dokonale ladí. (Bližší k tématu v části o teplotním minimu a fúzi v hypotéze elektrického slunce.) K detailní analýze prohlášení ze Sudbury se jednou ještě vrátíme.

 

2. Prostup energie z aktivní zóny (jádra)


V současnosti uznávaný názor na způsob, jímž je sluneční energie přepravována od žhavého jádra na povrchu popisuje mechanizmus nazývaný „non-stationary convection“ (něco jako „putující prostup“). Je tvrzeno, že granule pozorované ve fotosféře ve skutečnosti nejsou nic jiného, než ústí laminárních konvekčních sloupců pronikajících až k jádru Slunce. Předpokládá se, že teplo (energie) jádra pomocí těchto trubic hladce prolíná vzhůru k povrchu tzv. „konvekčním pásmem“. Trvá prý stovky tisíc let, než se částice z jádra protlačí až na povrch. Jenže co pak vysvětlí skutečnost, že zmíněné „granule“ náhle mění tvar, nebo dokonce úplně zmizí, během pouhých hodin? A to zdaleka ještě není vše, s touto představou je spojeno ještě mnoho dalších nezanedbatelných problémů.

 

 


Teplota slunečních skvrn


Sluneční skvrny jsou prolákliny ve fotosféře; místa, jimiž lze nahlédnout hlouběji k slunečnímu povrchu. Teplota v temném centru skvrny (umbrae) se pohybuje typicky mezi 3800 až 4000 K. Leží tedy minimálně o 2000 K pod úrovní teploty na povrchu fotosféry (asi 6000 K). Kdyby energie skutečně proudila vzhůru k povrchu Slunce od 6 miliónů K žhavého jádra, měly by tyto díry ve fotosféře být mnohem žhavější, než vnější vrstvy fotosféry, ne naopak. Obvyklým vysvětlením tohoto rozporu je podivná odpověď, že v těchto bodech brání tepelné energii v proudění vzhůru „neznámé podpovrchové magnetické vlny“.

 

 

Reynoldsovo číslo


Reynoldsovo číslo je bezrozměrná míra, spojující několik fyzikálních charakteristik a předem vymezených podmínek, za nichž se pohybující se tekutina bude chovat nějakým způsobem. Je to v podstatě koeficient mezi silami, které mají sklon urychlovat tekutá média, a viskozitou, která této akceleraci brání. Stanoví tedy podmínky, za nichž se pohyby v jedné tekutině - kapalině, plynu nebo plazmě - budou lišit od pohybů v jiné tekutině, nebudou-li jejich příslušná Reynoldsova čísla přibližně stejná.“ - [R. Juergens, 1979]


Když tedy Reynoldsovo číslo libovolné tekutiny překročí jistou kritickou hodnotu, bude proudění v této tekutině, ať už v důsledku konvekce či jiné urychlující síly, turbulentní a velmi spletitý – takže se v ní nemohou vytvořit žádné pravidelné laminární sloupce.


Výpočet aktuálního Reynoldsova čísla fotosféry z pozorovatelných charakteristik plazmy vykazuje hodnotu vyšší, než 10^11, což je, povězme, přinejmenším 100 miliardkrát více, než kritická hodnota! Jakýkoliv konvekční pohyb ve fotosféře by tedy nepochybně měl být velice bouřlivý a vysoce neorganizovaný…“ [cit. dtto].


A ocitujme si Jürgense ještě jednou: „V rozporu s mnohým pohotovým tvrzením je stále očividnější, že fotosférickou granulaci lze vysvětlovat ve smyslu konvekce pouze tehdy, nebudeme-li vůbec brát na vědomí nic z toho, co o ní víme. V žádném případě nelze očekávat tvorbu komůrkové struktury.


Závěr - „nelze očekávat tvorbu komůrkové struktury“ - spočívá na daných skutečnostech. Pokud by totiž konvekční zónou zmítaly silné turbulence, subtilní útvary 150 000 mil dlouhých konvekčních sloupců, zakončených výrazně ohraničenými vrcholy jevícími se jako drobná zrníčka, by nikdy nemohly být stabilní. Naproti tomu model elektrického slunce žádný transport energie od jádra nevyžaduje, protože veškerá vyzářená i procesní energie je uvolňována na povrchu. Nepotřebuje žádnou magickou „putující konvekci“, protože pozorovaná „zrníčka“ jsou ve skutečnosti anodové chocholy (elektrické obloukové výboje plazmy) – ne ústí neexistujících sloupců.

 

 

3. Teplotní minimum pod koronou


Od libovolného typického zdroje vyzařované energie smíme očekávat, že se podřídí zákonu poklesu účinnosti se čtvercem vzdálenosti. To prostě znamená, že čím dále budeme od zdroje, tím méně energie z něho bude působit na jednotku plochy. Kamna jsou nejžhavější v místě, kde žhne palivo, zvenčí už o něco méně a budeme-li se od nich vzdalovat, pocítíme, že na nás dopadá čím dál méně vyzářené energie.


Této analogie použili v titulním článku ve Scientific American v článku pod titulem „PARADOX OF THE SUNS HOT CORONA“ (červen 2001) Bhola N. Dwivedi a Kenneth J. H. Phillips. K hádance okolo teploty asi 2 milióny Kelvina ve spodní hladině sluneční koróny míní: „Je to jako kdybyste se vzdalovali od krbu a přitom vám bylo stále tepleji.“ 
Skutečností je, že část atmosféry nejbližší k slunečnímu povrchu, fotosféra, je nejchladnější - pouze asi 6000K! (V těch nejhlubších místech, na dně slunečních skvrn, je dokonce ještě chladněji.) Jenže vzdalujeme-li se od povrchu fotosféry teplota atmosféry pozvolna vzrůstá, až pak v řídké spodní koróně náhle prudce vyskočí na 2 milióny K. Kdyby Sluncem vyzařovaná energie vznikala uvnitř v jeho jádru a byla následně vyzářena na povrchových ukončeních domnělých konvekčních sloupců (tedy podle fúzního modelu) je nesnadné, ne li zhola nemožné vysvětlit tak ohromný teplotní skok – určitě ne, aniž bychom zohlednili elektrické fenomény, k nimž zde očividně dochází.

 

 

Schéma 2.a: Teplotní profil jako funkce radiální vzdálenosti od povrchu Slunce. (Poznámka: Svislá osa je logaritmická.) Zobrazení poskytla Big Bear Solar Observatory



Z hlediska standardního fúzního modelu představují uvedené teplotní disproporce obtížný problém, pro nějž bylo nabídnuto jen několik ad hoc řešení. Jeden význačný astronom na tuto otázku dokonce autorovi (před svědky) řekl, že za teplotní minimum vděčíme skutečnosti, že by snímač teploty „nemohl vidět celé Slunce, protože by byl příliš blízko u jeho povrchu“. Tato výpověď znamená asi tolik: komár, vznášející se u nich hodně blízko, by shledal rozpálená kamna chladnějšími, než kdyby poletoval dále od nich, protože „kdyby u nich byl hodně blízko, neviděl by celá kamna“!


Zbývající astronomové konvenčního smýšlení vzývají představu, že magnetické smyčky a MHD vlny „nějakým způsobem“ vrhají teplo ven do spodní koróny. (Na otázku jak, a jaký že to mechanizmus přímo přeměňuje tepelnou energii do magnetických polí uvnitř Slunce, aby pak nahoře, ve spodní koróně předváděl pravý opak této činnosti, byste ovšem marně očekávali odpověd.) Bhola N. Dwivedi a Kenneth J. H. Phillips ve zmíněném článku v SA píší: „Astronomové do zahřívání v koroně zahrnuli činnost magnetických polí; tam, kde jsou tato pole nejsilnější, je nejžhavější i koróna. Taková pole mohou přepravovat energii v jiné formě, než jako teplo, čímž obcházejí běžná termodynamická omezení. Tato energie pak ovšem musí být znovu převedena na teplo, a badatelé testují dvě přijatelné teorie: sjednocování slabých magnetických polí, vyvolávající tentýž proces jako u slunečních erupcí – a magnetické vlny.“ [zvýrazněno autorem]


Koronální žhavé body se vyskytují na vrcholcích slunečních skvrn, kde je povrchový tok +iontů (kladných iontů, čili elektrický proud) extrémně vysoký. Tyto ohromné proudy vytvářejí intenzívní magnetická pole. Voila! - v koronálních horkých místech jsou silná magnetická pole. Přesně to předpověděl model elektrického slunce.


Blatantní tvrzení, že se linie magnetického pole mohou „opětovně spojit“ (pravděpodobně po předchozím rozpojení) je podle Maxwellových rovnic vyložený nesmysl. Ale k tomu se vrátíme v části Prominence, flare a CME v popisu elektrického slunce.


Model elektrického slunce jednoduše a přesně předem určuje teplotní profil Slunce a vysvětluje, proč musí být takový, jaký je. Neexistence teplotní disproporce by pro tuto hypotézu naopak představovala základní problém.

 

 


4. Akcelerace iontů slunečního „větru“


Pozitivní ionty tvořící hlavní a podstatnou částí toho, čemu astronomové eufemisticky říkají sluneční „vítr“, se pohybují tím rychleji, čím dál se dostávají pryč od Slunce. Ony zrychlují! Ve fúzním modelu neexistuje nic, co by předpovídalo, natož vysvětlovalo tento pozorovaný úkaz. Jedno z často užívaných ortodoxních vysvětlení zní, že ionty jsou postrkovány narážejícími fotony, které je takto urychlují. Když konvenční astronomie ještě ani v květnu 2000 neměla po ruce žádné skutečné vysvětlení tohoto pozorovaného jevu (ani pro teplotní minimum), cítil se Dr. Peter T. Gallagher z Big Bear Solar Observatory na semináři na téma Pozorování a modelování koróny a slunečního větru nucen konstatovat: „Porozumění fyzice koronálního tepla a akcelerace slunečního větru patří k neřešitelným problémům solární fyziky. Panuje zde sice víra, že korónu zahřívají vysokofrekvenční MHD vlny, anebo působení mnoha drobných rekonekcí, ale exaktní pochopení mechanizmu ohřívání a toho, do jaké míry souvisí s akcelerací koronální plazmy, je ještě stále v nedohlednu.“

 

 

Schéma 2b: Rychlosti slunečního větru jako funkce radiální vzdálenosti od Slunce.



Každý student fyziky, který slyšel o elektrickém náboji a elektrických polích ví, že nejsnadnější způsob, jak urychlit elektricky nabité částice, nabízí použití elektrického pole. Akcelerace pozitivně nabitých částic slunečního „větru“ je zřetelně elektrický fenomén, přesně předpovězený modelem elektrického slunce.

 

 


5. Periodické změny slunečního výkonu a velikosti


Existuje experimentální důkaz, že způsob, jakým Slunce kmitá, vrhá pochybnosti nejen na domnělý konvekční proces transportu tepla, ale na celý termojaderný model. Připomeňme si, že standardní model vyžaduje způsob dopravy energie, jemuž trvá statisíce let než dostane energii z aktivní zóny k povrchu ve 150 000 mil dlouhých sloupcích. Jenomže:

 

  • Jsou zde fluktuace s periodou 27 dnů 43 minut, pozorované v proudu Sluncem vyzařovaných částic. Proč?
  • V sedmdesátých letech m.s. byly poprvé vypozorovány výkyvy slunečního jasu v nestálých cyklech, trvajících od několika minut po téměř celou hodinu. Jak to?
  • Ruští výzkumníci vypozorovali periodické zdvihání, přičemž se celý sluneční povrch zvedá a klesá v rozsahu 10 kilometrů (na výšku). Proč a jak?

 

Slunce se skutečně rozpíná a stahuje co do objemu (průměru); tyto „nádechy a výdechy se opakují s pravidelností 160 minut. Tyto pravidelné pulsy v rozsahu dvou hodin a čtyřiceti minut nedokáže vysvětlit žádný z konvenčních „helioseismických“ teoretiků. A co víc: aby se matematické modely slunečního nitra shodovaly s experimentálními daty, musí být užívána nižší hodnota G, Newtonovy gravitační konstanty. (Bližší viz:

ttp://www.newscientist.com/news/news.jsp?id=ns99992814)



Rovněž výsledky „helioseismiky“ (studia těchto pulsací) jsou v souladu s modelem, v němž je Slunce jen koule přehoustlého plynu, která na svém povrchu podporuje výboje elektrických oblouků, napájených zvenčí elektricky.


Nutno poznamenat, že seismologie praktikovaná na povrchu Země (např. za účelem hledání podzemních ropných zásob) je aktivní proces. Je vyvolán umělý otřes a posléze analyzován odražený zvuk. Solární seismologie je naproti tomu pasivní. Neexistuje způsob jak „otřást“ Sluncem. Můžeme prostě jen „naslouchat“ Sluncem vysílaným nízkofrekvenčním variacím přirozeného elektromagnetického záření. Není to na experimentální bázi „příčin a následků“. Analýza těchto pasivních signálů je proto mnohem otevřenější interpretacím, než v případě geo-seismologie. 


6. Proč Slunce rotuje rychleji na rovníku než ve vyšších šířkách?


Toto je další otázka na niž dosud tvrdošíjně akceptovaný termonukleární model nezná odpověď. Jak uvidíme, tento druh chování přesně předpovídá homopolární motor-generátor, který navrhl Thornhill a nepřímo i Alfvén.

 

 


Hypotéza elektrického slunce

 

Základy

Juergens, Milton, Thornhill a jiní vypracovali elektrický mechanizmus uvolňování energie Sluncem. Hlavní vlastnosti tohoto elektrického modelu Slunce lze shrnout takto:


- Většinu prostoru uvnitř naší galaxie okupuje plazma (forma ionizovaného plynu) obsahující elektrony se záporným nábojem a ionizované atomy nesoucí kladný náboj. Každá nabitá částice v plazmě má energii svého elektrického potenciálu (napětí) právě tak, jako každý kámen pohoří má vlastní mechanickou potenciální energii ve vztahu k hladině moře. 

- Slunce má větší pozitivní elektrický potenciál (napětí) než okolní plazmový prostor – pravděpodobně v řádu 10 miliard V.


- Slunce není napájeno zevnitř, ale zvenčí, elektrickými (Birkelandovými) proudy, které tečou naším ramenem galaxie, „Mléčné dráhy“, stejně jako ve všech ostatních galaxiích.


- V modelu plazmového vesmíru vytvářejí tyto proudy galaxie a uvnitř těchto galaxií hvězdy elektromagnetickým „lisováním“ prostřednictvím „z-pinch efektu“. Představa, že tytéž proudy jsou posléze schopny tyto hvězdy i napájet vyžaduje pouze malou extrapolaci. Galaktické proudy mají malé proudové hustoty, ale protože hvězdy jsou ohromně veliké, je velká i intenzita úhrnného proudu.


- Slunce v každém okamžiku vděčí za vyzařovaný výkon energii, propůjčené slučováním příchozích kosmických elektronů a odcházejících +iontů.


- Protože se Slunce pohybuje kolem galaktického centra, může vstoupit do regionů s vyššími nebo naopak nižšími úhrnnými proudy, takže se jeho výkon může buď pravidelně, anebo náhodně měnit.


- Slunce opouštějí pozitivní ionty, zatímco dovnitř vstupují kosmické elektrony. Oba tyto sčítající se toky formují síť kladných proudů opouštějících Slunce. Totéž chování analogicky (až na dimenze) demonstruje obousměrné plazmové vybíjení, pozorované v elektrotechnických laboratořích po celá desetiletí.


- Protože Slunce má kladný náboj (napětí), zastupuje v plazmovém výboji anodu. V této funkci předvádí řadu úkazů pozorovaných v pozemských plazmových laboratořích, jako například anodové střapce. Takzvané „granule“, útvary pozorované na povrchu fotosféry, jsou ve skutečnosti anodové střapce (plazma se zde nachází v režimu oblouku).



Elektrické vlastnosti fotosféry a chromosféry


Jádrem hypotézy elektrického Slunce je analýza elektrických vlastností jeho fotosféry a chromosféry a z nich vyplývajících vlivů na nabité částice, které se zde pohybují. Grafy na obrázku 3 zastupují radiální příčný řez fotosférickou „granulí“. Horizontální osa na všech nákresech představuje vzdálenost změřenou radiálně od bodu u dna fotosféry (skutečného povrchu Slunce - který můžeme měřit pouze v umbrách (stínech slunečních skvrn). Pomocí těchto tří nákresů lze objasnit téměř všechny pozorované vlastnosti Slunce a proto se k nim v následujícím pojednání budeme příležitostně vracet.

První graf ukazuje energii na jednotku (pozitivního) náboje iontu jako funkci jeho radiální distance od slunečního povrchu. Jednotkou energie náboje na jednotku je V, volt.


Druhý je graf E-pole, znázorňující vnější radiální sílu (působící směrem doprava) zakoušenou těmito pozitivními ionty. Třetí graf ukazuje rozložení hustot náboje, produkovaného na obou předchozích grafech. Chromosféra pozůstává z plazmové dvojvrstvy (DL) elektrického náboje. Připomeňme si, že jednou z vlastností elektrické plazmy je její vynikající (i když ne dokonalá) vodivost. Tak vynikající vodič bude podporovat jen slabé elektrické pole. Povšimněte si na druhém grafu, že téměř ideálními plazmami ve fotosféře (v oblasti b až c) a koróně (od bodu e směrem ven) jsou oblasti s téměř nulovou silou elektrického pole.

 

 

Obrázek 3: Energie, síla elektrického pole, a hustota náboje jako funkce radiální vzdálenosti od povrchu Slunce.



Všechny tři grafy vyjadřují matematické souvislosti. Podle zákonů elektrofyziky: E = - dV/dr, a hustota náboje = dE/dr. Slovy: Hodnota E-pole je v každém bodě r (negativní) hodnotou směrnice křivky energie v tomto bodě. (Důvodem k užití záporného znaménka v první rovnici je, že síla na pozitivně nabitou částici působí směrem dolů, z vrcholu potenciálu, ne opačně.) 
Hodnota hustoty náboje v každém bodě r je směrnicí křivky E-pole v tomto bodě. Obě vrstvy hustoty s opačným nábojem jsou nezbytné k vytvoření směsi, formující energetickou křivku mezi body c a e, dříve nazývanou „dvojitý obal“. V moderním názvosloví to je „dvojvrstva“ (double layer - DL). To je při plazmových výbojích velmi dobře známý úkaz. Protože mezi body c a e se nachází DL, žádný +iont napravo od bodu e nevidí elektrostatickou sílu +iontu vlevo od bodu c. „Primární plazmy“ v koróně a „sekundární plazmy“ ve fotosféře jsou DL rozděleny na úseky - což je opět známá a často pozorovaná vlastnost plazmy.


Graf energie na obr. 3 se vztahuje na kladně nabité částice. Protože kladné E-pole reprezentuje vně působící radiální sílu (působí směrem doprava) na jednotku náboje každé takové částice, je oblast v tomto E-poli negativní (od a po b) a zřizuje dovnitř působící sílu. Tato oblast nižší fotosféry tudíž představuje energetickou bariéru, již musí pozitivní ionty překonat, aby mohly uniknout ze Slunce. Každý +iont pokoušející se o takový únik musí mít dostatečnou energii, aby byl schopen překonat tuto energetickou bariéru. Přítomnost jediné kladně nabité vrstvy pod plazmovými střapci tedy účinně brání neomezenému úniku +iontů ze slunečního povrchu.



Smrštování a přesun střapců


Abychom si dokázali představit efekt jaký má tato energetická matrice na elektrony (se záporným nábojem) přicházející k Slunci z kosmického prostoru (zprava), stačí otočit graf energie vzhůru nohama. To nám umožní zviditelnit „past“, představovanou fotosférickými střapci pro přicházející elektrony. Jakmile se past postupně plní, energetická mezera mezi b a c se zužuje a střapce slábnou, scvrkávají se a případně úplně zaniknou. To je příčina pozorovaných ztrát na objemu a úbytku fotosférických granulí.



Teplotní minimum


Nabité částice v rozsahu b až c - uvnitř fotosféry - nepociťují působení vnějších elektrostatických sil. Dochází jen k náhodnému „termickému“ přesunu důsledkem rozptylu. („Teplota“ je zde jednoduše hodnotou mohutnosti tohoto náhodného pohybu.) Proto zde měříme teplotu 6000 K. V této fotosférické plazmě nabývají pozitivní ionty maxima elektrického energetického potenciálu. Jejich mechanická energie (rychlost) je však relativně nízká. Nachází-li se +iont v bodě těsně vlevo od bodu c, pak jakýkoliv náhodný přesun směrem doprava (radiálně směrem ven), který ho vynese jen mírně vpravo od bodu c, má za následek jeho smetení dolů z energetického vrcholu směrem doprava. Tomuto pohybu nabitých částic vyvolanému E-polem se říká „driftový proud“.

Driftový proud urychlující pozitivní ionty je původcem podstatné části slunečního „větru“ (což je skutečně nevhodné pojmenování). Když začnou pozitivní ionty zrychlovat, potenciální energie poklesne z bodu c na e, ionty přemění vysoký (elektrický) energetický potenciál, který měly ve fotosféře, na kinetickou energii - čímž získají extrémně vysokou radiální rychlost (působící směrem ven) a jejich náhodné pohyby ze strany na stranu zmizí. Stanou se „determalizovanými“. V těchto oblastech horní fotosféry a spodní chromosféy se pohyb iontů stává extrémně organizovaným (paralelně).

 

 

 

Přechodová zóna


Když tyto rychlé +ionty minou bod e (opustí chromosféru) postupují dál paprskovitě orientovány silou E-pole, které je urychlilo. Kvůli jejich vysoké kinetické energii (rychlosti), jsou jakékoliv kolize, k nimž v tomto bodě dojde (s jinými ionty či neutrálními atomy), velmi mocné a vyvolají náhodné pohyby o vysoké amplitudě, čímž „retermalizují“ plazmu mnohem větší měrou než jak tomu bylo ve fotosférických chocholech (v rozsahu b až c).


Když se +iontům nezdaří snížit v chromosféře obsažené napětí, konvertují vysoký energetický potenciál, který měli ve fotosféře, na kinetickou energii. Tato kinetická energie +iontů je následně uvolňována při srážkách s tamními ionty a atomy do spodní koróny. Tento proces má na svědomí vysokou teplotu pozorovanou ve spodní koróně. Ionty těsně vpravo od bodu e mají teploty od 1 do 2 milionů K.

Nic jiného mimo tento mechanizmus nelze od elektrického modelu slunce očekávat (anodové střapce - dvojvrstvy).

K „retermalizaci“ dochází v oblasti podobné turbulentní „bílé vodě“, kypící pod jezy. Ve fúzním modelu nemá žádný takový „jezový“ fenomén místo, a proto schází i toto prosté vysvětlení teplotní disproporce.

 

 


Akcelerace slunečního „větru“


Energie na grafu obrázku 3 (vpravo od bodu e) se ve skutečnosti, při mírně negativní směrnici, vytrácí směrem k zápornému napětí kosmického prostoru (našeho ramene Mléčné dráhy). I relativně nízká hustota plazmy může podporovat slabé E-pole. V souladu s tím se vpravo od bodu e do neurčita rozprostírá (pozitivní) E-pole s nízkou amplitudou. Je to důsledek toho, že Slunce je na vyšší napěťové hladině, než vzdálený prostor za heliopauzou. Kvůli navenek působící síle na pozitivní ionty je toto E-pole příčinou pozorované akcelerace +iontů v slunečním „větru“.



Kosmické paprsky


Částice v našem slunečním větru se možná společně s vyčerpanými slunečními „větry“ všech ostatních hvězd v naší galaxii sjednotí do úhrnného toku kosmických paprsků v našem rameni naší galaxie.

Juergens poukázal na to, že co se týče vyzařování je Slunce spíš průměrná hvězda. Je-li napájená elektřinou, lze možná její průměrnost přisoudit relativně nedostatečnému řídícímu potenciálu. To by ovšem znamenalo, že žhavější a více zářící hvězdy by měly mít řídící potenciály větší než Slunce a následkem toho by měly vypuzovat kosmické paprsky s mnohem větší energií, než mají ty sluneční. Hvězda s řídícím potenciálem 20 miliard V by vypuzovala protony dostatečně aktivní, aby se dostaly až k povrchu Slunce, s podmínkou, že přiletí s uspořenou energií 10 miliard eV. Narazí-li takové kosmické ionty do svrchních vrstev zemské atmosféry, uvolní se muonová neutrina, o nichž se kdysi hodně hovořilo ve zprávách.


Hannes Alfvén v knize „The New Astronomy“, kapitola 2., část III, str. 74-79, o kosmických paprscích napsal: „To, jak tato částice získávají své fantastické energie, někdy dosahující až miliónu miliard eV, je jedna z vrcholných hádanek astronomie. Žádná známá (či dokonce neznámá) nukleární reakce totiž nemůže vysvětlit mechanizmus odpálení částic s takovými energiemi… protože ani úplná anihilace protonu neposkytne více, než miliardu eV.“



Kolísání slunečního „větru“


Mimochodem, je zajímavé si povšimnout, že tři grafy prezentované na obrázku 3 jsou identické s grafy energie, E-pole a distribuce náboje, zjištěné u tranzistoru PNP. Jistě, součástky solid-state jsou odlišné věci, závislé na jiných energetických hladinách („valenčním pásu“ a „pásmu vodivosti“) v krystalech. Ve sluneční plazmě nejsou žádná fixní atomová centra, a proto tam je jen jeden energetický pás. U tranzistoru je amplituda kolektorového proudu (podobně jako drift +iontů ve slunečním „větru“ směrem doprava) snadno ovladatelná zvyšováním a snižováním schodku mezi energetickými hladinami v bodech ‚a‘ a ‚b‘ (napětí báze-emitor). Funguje snad stejný mechanizmus (kolísající napětí mezi anodou/Sluncem a jeho fotosférou) i na Slunci? Například pokud by napětí Slunce o něco pokleslo - povězme kvůli nadměrnému toku odcházejících +iontů - napětí vyvěrající na energetickém schématu na obrázku 3 z bodu a do b by vzrůstalo, a tak jakýmsi efektem záporné uzavřené smyčky redukovalo sluneční vítr (a tim vlastně obojí - dovnitř proudící tok elektronů i +iontů ven). 
V květnu 1999 se sluneční vítr asi na dva dny úplně zastavil. Jsou zde také periodická střídání slunečního větru. Výše popsaný tranzistoru podobný mechanizmus je zajisté způsobilý vyvolat tyto jevy. V rámci fúzního modelu jsou však naprosto neobjasnitelné.



Charakteristické režimy plazmy


Pojednání o elektrické plazmě probírá tři charakteristické statické režimy, při nichž může plazma působit. Zde je podrobnější popis.


Voltampérová charakteristika typického plazmového výboje má obecně tvar jako na obrázku 4.

 

 


Obrázek 4: Voltampérový graf plazmového výboje.



Tento graf je přinejmenším přiměřený pro práci s laboratorní plazmou obsaženou ve skleněném válci s anodou na jedné a katodou na druhé straně. Oba terminály jsou připojeny v obvodu, jímž lze řídit proud protékající trubicí. Při takovém experimentu má plazma konstantní plochu průřezu od jednoho konce trubice na druhý. Svislá osa grafu na obrázku 4 reprezentuje napětí vyvěrající z katody až k anodě (podélně, na druhou stranu válce) jako funkci proudu procházejícího plazmou. Na horizontální osu je nanesena proudová hustota, hodnota indikující kolik A na čtvereční metr protéká příčným řezem trubice. Protože ve válcové trubici je příčný řez samozřejmě po celé délce stejný, takže hustota proudu v každém příčném řezu je úměrná úhrnnému proudu protékajícímu plazmou.


Uvažujeme-li však o Slunci, máme co do činění se sférickou geometrií - se Sluncem jako centrem. Příčný řez se stává imaginárním. Předpokládejme tedy konstantní úhrnný drift elektronů, pohybujících se směrem k Slunci ze všech směrů a konstantní úhrnné radiální proudění +iontů směrem ven. Představme si kulovitý povrch s ohromným poloměrem, po němž plyne tento úhrnný proud. Když se budeme blížit k Slunci z kosmického prostoru, bude tato kulová plocha mít jen snižující se oblasti. Proto tedy, co se týče fixního úhrnného proudu, s tím, jak se budeme pohybovat dovnitř, směrem k Slunci, hustota proudu (A/m^2) stále poroste. 

V kosmickém prostoru je hustota proudu extrémně nízká, i když úhrnný proud může být obrovský; jsme v regionu „temného proudu“ - nejsou zde žádné žhoucí plyny, nic, co by nám prozradilo, že se nacházíme v plazmovém výboji - snad kromě nějakých vysokofrekvenčních emisí. 
Když se pak dostaneme blíže k Slunci, bude mít sférické rozhraní menší povrchovou plochu; hustota proudu poroste až vstoupíme do normální žhnoucí oblasti. To je ta, jíž říkáme sluneční „koróna“. Intenzita světla, které vyzařuje, je stejná jako u světelné reklamy. 
Když se k Slunci přiblížíme ještě blíž, bude sférické rozhraní jen o málo větší než samotné Slunce a hustota proudu extrémně vzroste - vstoupíme do oblasti obloukových výbojů. To jsou anodové střapce. Toto je fotosféra. Intenzita vyzařovaného světla je stejná jako při svařování obloukem nebo u permanentního blesku. Zde je emitováno ultrafialové světlo s vysokou intenzitou.


Někteří nejranější plazmoví výzkumníci, ale i postmoderní astronomové, věřili, že jediná „skutečná“ plazma je jen ta, která je dokonale vodivá (a proto v ní budou „zamrzat“ magnetická pole sama v sobě). Obrázek 4 ukazuje, že se to nestane. Každý bod na grafu (s výjimkou počátku) má nenulové napěťové koordináty. Statický odpor plazmy na obrázku 4 je v libovolném bodě proporcionální k směrnici na přímku taženou od počátku k tomuto bodu. To znamená, že plazma má v každém možném režimu, v němž může existovat, nenulový statický odpor; tedy nenulové E-pole k vytvoření proudové hustoty. Je očividné, že statický odpor plazmy na vzdáleném konci temného módu může být poměrně velký. (Oblast oblouku a polovina opouštějící žhnoucí oblast vykazuje záporný dynamický odpor - a E-pole může být hodně slabé - ale to je jiná otázka.) Žádná skutečná plazma nemůže „zmrazit“ magnetické pole. Plazmy s nejvyšší vodivostí jsou ty v obloukovém módu. Ale i v tomto módu mají omezené elektrické pole nenulové hodnoty k vytvoření proudové hustoty. Žádná plazma není „ideální vodič“.



Fúze v dvojvrstvě


„Z-pinchový“ efekt vysoké intenzity, mezi paralelními proudovými vlákny v obloukové plazmě, je velmi silný. K jakékoliv jaderné syntéze dochází na Slunci jen zde, v dvojvrstvě (DL) na vrcholu fotosféry (ne hluboko uvnitř jádra). Důsledkem těchto procesů syntézy jader je přítomnost „kovů“ vyvolávající absorpční linie ve slunečním spektru. Ve sluneční atmosféře byly zjištěny stopy šedesáti osmi z devadesáti dvou přirozených prvků. Většina vysokofrekvenčního šumu opouštějícího Slunce je vyzařována z této oblasti. Rádiový šum je dobře známá vlastnost DL. Elektrická energie vhodná k dodání do plazmy v libovolném bodě je produktem E-pole (V na metr) krát proudová hustota (A na čtvereční metr). Násobek poskytne watty na krychlový metr. Hustota proudu nad vrcholem vrstev fotosféry / chromosféry je relativně konstantní. Nicméně v centru DL je E-pole daleko nejsilnější. Jaderná syntéza potřebuje velké množství energie - a tato energie je v DL k dispozici.


Rovněž je dobře známo, že tok neutrin ze Slunce kolísá inverzně s relativním počtem slunečních skvrn. Hypotéza ES předpokládá i to, protože zdrojem těchto neutrin je „z-pinchi“ produkovaná fúze, k níž dochází v dvojvrstvách - a sluneční skvrny jsou lokalitami kde neexistují DL, v nichž by k tomuto procesu mohlo dojít.



Sluneční skvrny a koronální díry


v plazmě závisí dimenze i napětí anodových střapců na místní hustotě proudu v místech jejich výskytu (blízko anody). Střapce se objevují a/nebo zanikají, podle potřeby udržovat určitý požadovaný vztah mezi počtem +iontů a elektronů v úhrnném proudu. Tuto vlastnost plazmových anodových střapců odhalil, kvantifikoval a ohlásil Irving Langmuir už před více než padesáti lety.

V modelu elektrického Slunce (stejně jako u libovolného plazmového výboje), tvorba střapců zaniká v oblastech, do nichž dopadá proud přicházejících elektronů, přičemž daná oblast slunečního povrchu nemá dostatek síly aby si zabezpečila odstínění plazmovou dvojvrstvou. V každé takové lokalitě se anodové střapce zhroutí, a pak můžeme dole vidět skutečnou anodovou plochu Slunce. Protože v těchto lokalitách nejsou žádné obloukové výboje, jeví se temnější než okolí a říká se jim „sluneční skvrny“. Je pochopitelné, že pokud by se potřebné obrovské množství energie tvořilo uvnitř Slunce, musely by tyto skvrny být naopak mnohem jasnější a žhavější, než okolní fotosféra. Nezvratný fakt, že sluneční skvrny jsou naopak temné a chladnější je velmi silnou podporou tvrzení, že ve slunečním nitru toho probíhá velmi málo, pokud vůbec něco.


Středu skvrny se říká umbra (stín). Protože v místě výskytu skvrny nejsou žádné anodové střapce (region a až b na obrázku 3), nedochází zde k růstu napětí, které za normálních okolností omezuje lokální tok pozitivních iontů opouštějících plochu anody. Ve slunečních skvrnách tedy prostor vůči nižší koróně zaplaví velké množství iontů. Podobný příval prezentuje značný elektrický proud - a ten jako takový vytvoří poblíž sluneční skvrny mocné, lokalizované magnetické pole.

 

 

 

Obrázek 5:  Sluneční skvrna se stínem (umbra) a polostínem (penumbra), obklopená anodovými střapci (DL).


S výjimkou slunečních zatmění a na rentgenových zobrazeních lze sluneční korónu pozorovat jen obtížně, protože koróna je v porovnání se střapci, které jsou v „režimu oblouku“, jen „normální žhnoucí“ výboj. Na některých rentgenových snímcích Slunce - jako je ten na obrázku 1b na začátku článku - je vidět „koronální díry“ - velké tmavé oblasti v jasnějším zobrazení sluneční korony. Jasné oblasti na rentgenových snímcích koróny signalizují žhavější, aktivnější oblasti; tyto jsou převážně nad oblastmi se slunečními skvrnami.


* Jsem velice zavázán profesoru Donu Scottovi za umožnění náhledu do jeho práce. Poukázal mimo jiné na to, že úplné dvoudenní přerušení slunečního větru v květnu 1999 lze pomocí jeho tranzistorového modelu snadno pochopit. Za použití termonukleárního modelu jde o zcela nevysvětlitelnou událost, protože zmíněný úkaz neprovázely žádné pozorovatelné změny slunečního výkonu.


[1] http://www.holoscience.com/news/puzzle.html

[2] http://www.holoscience.com/news.php?article=s9ke93mf



Zdroj: http://www.holoscience.com/news.php?article=by2r22xg&pf=YES

 

WM magazin, 2003,   www.mwm.cz

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.