Kdo je Online

Právě přítomno: 38 hostů a žádný člen

2142430
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
236
888
6135
921474
19504
29660
2142430

Your IP: 54.81.131.189
2017-10-20 08:50

 

 

Ukázka z knihy Stefana Brekcii

 

Contattismi di massa

 

o mimozemské základně v Itálii z 50tých a 60tých let.

 

 

 

(kniha vyšla v Itálii v roce 2007)

 

Co je na nich podivné, to jsou polštářky na prstech. Jak říkají, mají je extrémně citlivé. Například by vůbec nemohli psát na psacím stroji. Všechny jejich dopisy byly napsány sice na psacích strojích, ale jejich pozemskými přáteli. Když už nebylo zbytí, aby něco napsali, Ummité psali „rukou“ a napodobovali tiskací písmena.

Další jejich podivnou charakteristikou je určitá složka v jejich potu, která působí blíže neidentifikované problémy psům. Proto Ummité používají parfémy, aby se tak vyhnuli potížím.

Dále je jim pak velice nepříjemné, kdyby je někdo viděl nahé. Například když se někdo z nich musí podrobit lékařskému vyšetření nebo chirurgickému zákroku, navlékne si na holou kůži jakýsi průhledný neaktivní návlek, který nikterak nebrání zdravotníkům v jejich práci a přitom tak uklidní svou fobii.

Zajímavou věcí je, že když jsou vystaveni zrychlení od hlavy k patě či naopak, prožijí orgasmus!

Ummité tvrdí, že pochází z planety Ummo, která se točí kolem hvězdy Iumma, což by měla podle nich být nám známá hvězda Wolf 424 v souhvězdí Panny.

Jejich písemná sdělení byla psána ve španělštině, přesněji v kastilštině, která je  řekněme jejich oficiálním jazykem u nás.

 

 

Návštěva jejich základny pod zemí (březen 1957)

 

...řekli nám, abychom se přesunuli do pravé části zříceniny (Rocca Pia u města Ascoli) a abychom se v určitém místě zastavili. Uvědomil jsem si, že země pod námi se lehce chvěje, jakoby někdo nedaleko pracoval se sbíječkou. Dostal jsem strach, že pod námi je nějaká dutina a že se půda naší vahou pod námi propadne. Místo toho se ale země otevřela a vyšel z ní muž. Stáli jsme jako opaření a on nám řekl, ať jdeme s ním. Nechápal jsem, jak. Řekl nám, ať přejdeme doprostřed otvoru, ze kterého vyšel. Zdálo se, že budeme muset spadnout dovnitř, ale on nám ukázal, abychom se postavili přesně na určitá místa (přestože tam nebylo vidět nic neobvyklého). Poslechli jsme a ucítil jsem, že mé nohy stojí na čemsi pevném. Pak se tato neviditelná rampa začala pohybovat dolů svislou šachtou. Když jsme se o den později vrátili na povrch, všiml jsem si, že mám nohy lehce zarudlé. Vysvětlili mi, že to je zapříčiněno procesem vstupu a výstupu.

Klesání se zastavilo uvnitř obrovské podzemní štoly, která měla jakoby křišťálové stěny. Celý prostor byl ponořen do měkkého světla. Hledali jsme nějaké lampy, ale bylo nám řečeno, že tam žádné lampy nejsou. „Nemůžete tomu rozumět“, řekl nám muž, „ale v celém prostoru je určité specifické záření, které vzájemně reaguje s energií fotonů; je to podobné, jako bychom uměli rozsvítit fotony; a mimo to, dokud je toto záření aktivní, fotony jsou neustále regenerovány.“ Světlo bylo nádherně světle modré a vzduch byl velice průzračný. Bylo vidět do veliké dálky. Dokonce jsme později zjistili, že i když člověk kouřil, bylo přes kouř vidět všechno do nejmenších detailů. A navíc tu nebyly žádné stíny. „Podívej,“ zvolal Giancarlo, „nejsou tu stíny!  Já jsem taky něco podobného před lety vymyslel.“  Náš přítel se usmál…

Meredir, pak Sinas (nám již známí Přátelé) a pak ještě jeden se k nám přidali a společně jsme šli dál. Víc jak 10 minut jsme procházeli tou obrovskou strukturou a bylo to velice příjemné, být tam uvnitř s našimi přáteli. Cítil jsem se úžasně a plný zdraví a pohody jako snad ještě nikdy v životě. Při každém nádechu jsem měl pocit, že se plním energií. Vysvětlili mi, že vzduch je tu jiný než ten náš a je plný záporných iontů. Na jejich výzvu jsem se dotkl svých vlasů a cítil jsem, jak jsou tvrdé a jiskřivé. „To se zbavuješ jedovatých látek,“ řekli mi, „Až odtud vyjdeš, bude ti ještě líp.“

„Ale mluvme teď o důležitějších věcech. Tohle je místo, kde žijeme. Támhle je naše mládež. Teď jsou v takovém sále a studují.“ „Můžeme je vidět?“ „Ano, ale potají, protože je nechceme vyděsit. To, co vědí o Pozemšťanech, není zrovna nic dobrého. Myslí si o vás, že jste něco jako divoká zvěř.“

Pomalu jsme se přiblížili. Muž se dotkl takového tlačítka a na zdi se objevilo plátno asi tak 50x50 cm, a na něm obraz. Mohli jsme se dívat dovnitř sálu. Byla to místnost dlouhá víc jak 50 m a nevím jak široká, protože nebyly vidět postranní zdi. Bylo to jakoby uvnitř byla zapnutá nějaká kamera, která se mohla libovolně otáčet a přesouvat. A pak jsme viděli tu jejich mládež. „Jak jsou vysocí?“ „Dva metry třicet, dva čtyřicet i dva metry a půl.“ „A to jim říkáte mládež?!“ „Pro nás to jsou děti. Někomu je 15 let, někomu 30, někomu i 95.  Naše biologické pochody jsou pomalejší než ty vaše, ale dosahují výsledků rychleji.“ Všiml jsem si, že někteří z nich měli na hlavách takovou jakoby velikou helmu, trochu jako naše ženy u kadeřníka. Vysvětlili mi, že se jedná o zařízení na zvětšení mozkové kapacity „…ale přirozeným způsobem. My to nikdy neděláme jinak. Ve skutečnosti to zařízení funguje na základě příjemné stimulace nervového systému a zároveň je to zbavuje jedovatých látek. Otrava jedovatými látkami znemožňuje člověku jeho úplný rozvoj. Kdybyste drželi půst nebo se stravovali jiným způsobem, bylo by to mnohem lepší. Ale i my máme bohužel stejné problémy.“

Mnozí z těch „mladých“ měli velmi krátké vlasy, po Německu, nepoddajné. Někteří měli hnědé oči, jiní lehce zabarvené dozelena a modra. Vypadali, že jsou různých ras. Což nám také potvrdili s tím, že se jedná o různá etnika, ale jinak že mají jen nepatrné morfologické rozdíly, ne však v biologických funkcích.

„Takže tito mladí jsou na úrovni řekněme našeho vědce?“ „Ano, ale nám také záleží především na morálních aspektech, protože se jednou mohou dostat do styku s nebezpečnými zbraněmi a pokud nebudou mít velice silné etické vnímání, mohli by napáchat mnoho zla. Nastavili jsme etické vnímání také na našich přístrojích a zbraních. Pokud by je chtěl někdo použít ve jménu zla, tak by prostě nefungovaly. Maximálně by se samy zničily.“

Šli jsme dál. Přemýšlel jsem o tom, co mi právě řekli a o jejich hlubokém přesvědčení jednat pouze ve jménu dobra. Chtěl bych, aby se o tomhle dozvěděl celý svět. Sinas se opřel o sloup a řekl mi: „Ne. To na co myslíš, nemůžeš udělat. Nemůžeš vyprávět o tom, co jsi tu viděl. Dostal by ses tím do velice složité situace.“ „Ale já jsem přece nic neřekl!“ „Já vím. Ale myslel sis to!“

Později nám nabídli něco k pití. Vypadalo to jako citronáda, ale mělo to jinou chuť. „To není citronáda a není to ani syntetické. Je to šťáva z našeho ovoce a je velmi zdravá. Můžou jí pít jak lidi, tak zvířata a dokonce i rostliny. Když je nějaká rostlina nemocná, tak stačí pár kapek tohoto nápoje a to bys měl vidět, jak rychle se vzpamatuje.“ „Výborně,“ řekl jsem „Tak mi sebou trochu dej.“ „Ne. Jinde, než tady by to nepůsobilo. Tenhle nápoj umí zbavit všech jedovatých látek bez vedlejších účinků. Jakmile bys ho ale vynesl ven, byl by sám okamžitě otráven vnějšími působiteli.“

Pak jsme vstoupili do jakési kruhové místnosti. Na stropě byl takový jakoby kolotoč s různě barevnými světly, která se všemožně pohybovala. „Takhle uklízíme. Ta světla jsou jen naši vzdálení pracovníci. Hned je vypnu.“ Strčil ruku do kapsy a světla zmizela. Strop byl teď jednolitá křišťálová deska. Bylo těžké zjistit, z jakého je to vlastně materiálu, protože nebyla ani průhledná ani matná, spíš jakoby průsvitná. Zůstali jsme tam a mluvili s různými osobami, až přišel Sajú. Sajú byl takový neposeda. Byl pořád všude a všude ho bylo plno. Zaslechl jsem jeho vysoký hlásek a zeptal jsem se: „To je Sajú?“ „Ano. Ten je všude.“

„Až dorazí Dimpietro“ (další Přítel, který byl mimo základnu), řekli nám, „základna bude plně schopná provozu. Vidíš támhle vzadu ten stroj?“ Vypadalo to jako nějaké naše elektronické zařízení plné knoflíků, světýlek a obrazovek. „Ne.“ řekli mi, „To není elektronické zařízení. Není to databáze ani paměť. Když se podíváš dovnitř, uvidíš, že je to prázdné. A přece je v tom tolik energie, která stačí nám všem na víc jak rok.“ Otevřel jsem taková jako dvířka. Uvnitř byla obrazovka a jakési rozptýlené světlo v pohybu. Světlo bylo tmavě zelené, ale vypadalo to, jakoby v něm byla i nějaká látka, které by se člověk mohl i dotknout. Byla to taková převařená brynda. „Tohle je energie v prapůvodním stavu. Může být přeměněna na pevnou energii nebo na jinou vyšší úroveň. Všechno závisí na tomhle malém zařízení tady vedle.“ Ukázal mi kruhový kvadrant se světly po obvodu. „Když se dotknu tohoto kvadrantu na nějakém místě, vyberu tak typ a množství energie k odeslání do místa, které jsem uvnitř této základny vybral.“ Požádal jsem ho, aby mi to předvedl. Vybral na takové jakoby mapě místo a pak se různě dotýkal sem a tam kvadrantu, až se najednou na obrazovce objevila jasně modrá čára a hned zase zmizela. „Nabil jsem to místo množstvím energie, která bude stačit tak na sedm, osm vašich dní.“

„A jíte vy taky vůbec něco?“ Už mnohokrát jsme tuhle otázku položili, ale nikdy jsme nepochopili jejich odpověď. Tentokrát to bylo jiné: „Samozřejmě, my také jíme. Akorát, že většinou nejíme to, co vy.“ Dovedli nás do jedné místnosti. Byl tam stůl a mnoho židlí kolem. Připomínalo mi to klášterní refektář (jídelnu). Jak nám řekli, všichni se scházejí na oběd a večeři a jedí za naprostého ticha. Vzhledem k tomu, že Giancarlo při jídle většinou hrozně mluví, řekl jsem mu: „Ty bys s nimi jíst nemohl, protože by tě vyrazili, jakmile bys otevřel pusu!“ Řekli nám, že se tu všichni shromáždí a nejdříve se modlí a pak jedí. Jsou zvyklí se modlit naprosto upřímně. Jejich modlitby nejsou mystickým nástrojem, ale dodávají našim přátelům energii. Jakmile se domodlí, všichni se společně zadívají do určitého bodu nad takovým jakoby oltářem. Tento bod se začne rozsvěcovat a všichni čekají, až dosáhne maximálního jasu. Vyprávěli mi, že během tohoto procesu se bod zvětší a v určitém okamžiku se změní v prstenec, který připomíná Saturn, ten pak začne pulzovat a to je znamení, že modlitba byla dostatečně naplněna. „Pro nás je tohle velmi dobré, protože během modlitby zaplňujeme prostor psychickou energií a zároveň probouzíme naše síly a nás samotné. V takových okamžicích jsme jako opilí. Energie může ublížit, ale nám prokazuje dobro.“

Mezitím jsme došli až na konec základny. Teď si vzpomínám, že Dimpietro už tam byl a zase odešel. Pamatuji si na to, protože v jedné malé místnosti jsem si všiml kávovaru Moka a bylo mi řečeno, že Dimpietro miluje kávu a tak si ji tu vaří. On byl skutečně zamilovaný do italské kávy, italské kuchyně, vín a likérů. Možná až příliš. V té místnosti byl, mimo kávovaru, kávový servis a nepřeberné množství typických italských předmětů. Všiml jsem si tam i jedné rostliny v květináči, která byla přeschlá a bez vody a upozornil jsem, že brzo takhle zahyne. „Sáhni na ni,“ řekli mi. Udělal jsem to a kolem ní se rozprsklo množství zářících jisker. Bylo mi řečeno, že: „V takovémhle stavu může žít roky.“

Dávají přednost morálce před technologií, kdežto my to děláme přesně naopak.

Nakonec jsme vyšli ze základny. Byly tři ráno a nad hlavami jsme měli nádherně hvězdnatou noc. „Podívej, ještě svítí hvězdy!“ „A co jsi čekal?“ Giancarlo už přemýšlel, jak si nechat patentovat některé věci, které jsme tam viděli. Naši přátelé byli touhle jeho mánií nesmírně pobavení.

 

 

NAŠI  PŘÁTELÉ

 

Nejdříve jména: W56 nebylo jejich jménem, ale bylo vybráno z důvodů, které měly vztah k naší realitě. 56 znamená rok, ve kterém celé naše dobrodružství začalo. „W“ znamená „Dvojité vítězství“ (Doppia vittoria). „Když zvítězíš nad svými nepřáteli“, říkali nám, „musíš ještě získat další vítězství: to sám nad sebou a nad svou pýchou.“ Jejich pravé jméno je „Akrij“.

Naši nepřátelé byli pojmenováni CTR, z italského „Contrari“ (opační, protikladní).

Nicméně, když naši přátelé souhlasili s tím, abychom jim říkali W56, toto jméno se pak objevovalo všude v jejich prostředí napsáno našim písmem skoro na všech jejich předmětech. Často byl vedle toho takový symbol, něco jako hieroglyf, který, jak mi vysvětlili, byl jménem galaxie, ze které pocházeli, napsáno v jejich jazyce. W56 byly konfederací mnoha různých národů, takže měli mnoho jazyků, ale jeden byl společný jim všem. Písmo bylo podobné hieroglyfům nebo ještě lépe ideogramům (ideogram – znak pro pojem). V Itálii byl jen Emílio, který byl schopen tomuto jazyku rozumět, zatímco v Německu byli někteří, co jím dokonce mluvili. Jedná se o jazyk, který je založen téměř výhradně na opisné větné stavbě.

Nemají žádný Corpus iurum, formální civilní zákoník, kterému se musí všichni podřídit. Jedná se o skutečně vyvinuté jedince, kteří sami v sobě cítí, která cesta je správná. Náš formalismus je jim neznámý. Nemají advokáty ani soudy a jen velice výjimečně jsou v rozporu jeden s druhým. Pokud se tak náhodou stane, pociťují utrpení z celé situace na vlastním těle: zbledne jim kůže. A to se pak snaží ze všech sil, aby celou věc vyřešili. Také jejich stroje se dostávají do krize a oni říkají, že i stroje pláčí! Ale opakuji, jedná se opravdu zcela o výjimečné situace. Pro ně je působení zla naprostým nesmyslem. Jsou zcela neschopní chovat se zlomyslně, nemohou lhát ani nikomu nebo něčemu ublížit.

Pochází z galaxie a planety, která se otáčí kolem dvojité hvězdy. Mají tedy dvě slunce. Jiní zase mají jen jedno slunce, ale dva či více měsíců.

Historie W56 je nesmírně stará. Původně pochází ze dvou různých planet, které byly zničeny. Naši přátelé emigrovali na větší planetu a tam se usadili. To se stalo zhruba před jedním a půl miliónem let. Říkají, že jejich historie je jako dlouhá řeka, jejíž prameny nikdo nezná, ale všichni znají její ústí. Zdá se, že v dávných dobách existovaly tři různé rasy: jedna se zrzavými vlasy, jedna s vlasy černými (podobni dnešním Indům) a třetí rasa měla vlasy bílo-zelenkavé. Jejich kůže měla stejnou barvu jako vlasy. Zpočátku se tyto tři rasy vyvíjely společně a pak se postupně začaly míchat mezi sebou.

Na největší planetě jejich konfederace jich žije 15 miliard. Vegetace je tam jiná než ta naše: zelená je sytější a hnědá tmavší, skoro jako čokoláda. V atmosféře je víc kyslíku, takže nebe je modřejší a vzduch jemně voní.

Živí se látkami, které pochází z půdy. Na planetě, kde se narodil Dimpietro, je půda převážně šedivá a bohatá na minerály. Chovají zvířata, ale nejedí jejich maso. Zvířata jsou dost podobná těm našim. Rostliny mají většinou velké květy, které silně voní.

Přátelé jen výjimečně onemocní a když se tak stane, léčí se přírodními prostředky. Například používají něco, čemu říkají „rostlinný pot“. Je to něco, co se podle mne podobá ranní rose. Nasbírají tekutinu do skleničky, kterou pak postaví doprostřed modročerveného stolu uprostřed zelené místnosti. Pak k té tekutině hovoří. Vypráví jí, v čem spočívá nemoc, kterou chtějí léčit a jak. Potom přelijí tekutinu do „éterických“ pohárů, (což znamená, že jsou pro přítomné neviditelné) a vypijí ji. Na to, aby člověk éterický pohár viděl, musí použít speciální brýle. Jednou jsem se tohoto obřadu zúčastnil a nechápal jsem, co se děje, protože pili zdánlivě z ničeho, aniž by měli nějakou sklenici. Poté, co si připijí a vypijí obsah, položí neviditelné poháry na stůl a teprve tehdy jsou poháry vidět.

Nepoužívají vodu, aby se umyli. Vstoupí do takové stavby, které říkají sprcha, i když se vůbec nepodobá té naší a uvnitř jsou jejich těla vystavena zvukovým vlnám. Lze vidět takovou jako mlhu, která se line z jejich těla a tím se zcela očistí.

Jejich oblečení je živá substance, která se přizpůsobí tomu, kdo si ji obleče a chrání je před různým nebezpečím. Většinou jednou měsíčně se musí toto oblečení na pár minut regenerovat v takovém speciálním přístroji.

Na jejich planetách jsou jiné cesty než u nás. Když se potřebují přemístit z jednoho místa na druhé, uvedou do pohybu dopravní prostředek, který se vynoří přímo z cesty a ten je doveze, kam chtějí. Tento systém funguje v obydlených oblastech. Mimo ně chodí pěšky.

Z hlediska sexuálního se rozmnožují jako my, ale navíc používají umělé oplodnění a novorozenci pak spatří světlo světa ve speciálním zařízení.

Mladí jsou očkováni proti různým nemocem, ale jejich lékaři dávají nesmírný pozor na to, aby nijak neovlivnili genetický systém. Říkají, že genetický systém je jako karma, která závisí na minulosti jedince. Dojde-li k jeho ovlivnění, nelze domyslet následky.

Je to divné, ale mnozí z nich kouří. Dimpietro kouřil jako fabrika a hrozně si oblíbil naše cigarety, doutníky a tabák do dýmky. Většinou ale kouří různé trávy, které pomáhají jejich tělu. Dimpietro mi říkal, že v zemské atmosféře se množí neuvěřitelné množství bakterií, které jsou naší medicíně zatím neznámé. Dostaly se sem s meteority. Vždyť také tvrzení, že díky vysoké teplotě meteoritů je uvnitř zničena veškerá forma života, je naprosto scestné. Naštěstí většina těchto bakterií v našich podmínkách nepřežije. Nicméně to, co naši přátelé kouří, chrání jejich organismus.

Dýchají kyslík, i když potřebují o něco větší procento, než je k dispozici v naší atmosféře. Většina oxidů přítomných v naší atmosféře, je pro ně jedovatých. Proto, když přiletí na naší planetu, musí jednou týdně požít látky, které jim pomohou tyto oxidy metabolizovat.

Jejich krev je víceméně stejná jako ta naše. Má stejnou barvu, ale obsahuje víc bílkovin, které napomáhají při vyloučení odpadu vyprodukovaným organismem.

Z hlediska fyziologického jsou vlastně stejní jako my (mimo výšku!). Nejpatrnější rozdíl je v játrech: ta mění velikost a funkci podle situace. Jejich játra jsou prostě jako houba, ale když zrovna nejsou potřeba, zmenší se tak na pěst a vypadají jako atrofizovaná. Jelikož ale přátelé teď žijí na zemi, jejich játra jsou velice aktivní a ničí všechny toxiny, které pochází z našeho prostředí.

Paže a nohy jsou velice silné, kdežto hlava poměrně slabá. Jejich mozek je větší než náš, ale oni tvrdí, že to automaticky neznamená větší inteligenci. V jejich konfederaci existuje prý jedna rasa, jejíž příslušníci mají hodně malý mozek a přitom jsou velice inteligentní a zruční: vidí-li člověka, jak hraje na klavír, ve velice krátkém čase jsou schopni nejen na něj hrát, ale hrát mnohem kreativněji a zručněji.

Většina z nich má blonďaté vlasy, téměř zlatokaštanové. Někteří mají vlasy černé jako uhel, s namodralým leskem. Mezi mladými mnozí  nosí vlasy velmi krátké, „po Německu“. Vlasy jsou mnohem pevnější než ty naše a to samé i řasy, které mají hodně dlouhé. Někteří, ale je jich dost málo, si nechávají růst vousy. Vousy jsou velice tvrdé a i když jsou dokonale oholeny, jsou vidět pod kůží. K holení nepoužívají žiletky, ale přístroj, který přímo holí vousy až u kůže. Jako obvykle se Dimpietro choval více jako my a k holení používal břitvu. Vzhledem k tvrdosti jeho vousů byla ale čepel vyrobena ze speciálního kovu. Jednou jsem se ptal Sigira, jak to, že je nám Dimpietro tak hrozně ve všem podobný, a on mi řekl, že stejnou otázku si kladou i oni: „Je takový od doby, co ho známe. Někdy si říkáme, jestli není opravdu Pozemšťan, který odešel, když byl ještě velice mladý. V každém případě jsou jeho zvyklosti mnohem podobnější těm vašim.“

Ruce mají štíhlé jako těla. Nikdy jsem mezi nimi neviděl nikoho tlustého. Ale nedá se ani říct, že by byli kost a kůže. Jejich těla jsou prostě souměrná. Prsty jsou dlouhé a nehty mnohem delší než naše. Tak o čtyři až pět milimetrů.

Oči mohou být šedé, modré, někteří z nich je mají černé s modravým leskem. Zornice jsou viditelně větší než naše. Jedna věc je divná: nikdy jsem je neviděl mrknout.

Jejich těla mají vůni, která připomíná obilí. Vždycky jsem si vzpomněl na moučnice, které dřív mívávali lidé na venkově. Když se ale sejdou tři nebo víc, je cítit jiná vůně. Vůně stříbrného smrku. Přátelé milují parfémy a ty jejich jsou o něco hořčí než ty naše.

Chovají se vždycky velice klidně. I proto je tak obdivuji. Jejich tváře jsou pořád vyrovnané, ale ne že by to hráli, jejich klid vychází zevnitř. Na rtech mají neustále lehký úsměv. Nikdy jsem je neviděl rozzlobené nebo zamračené. I hlasy mají klidné, hlubšího tónu, silné a příjemné. Nikdy nemluví nahlas. Když chtějí přilákat pozornost, jednoduše trochu pozmění hlas. Z jejich jednání vyzařuje síla a zralost.

Nosí velice jednoduché oblečení. Přímo na tělo navlékají velmi přiléhavý oděv, který vypadá jako z nylonu nebo umělé bavlny, ale ve skutečnosti to není nic takového. Říkají tomu „druhá kůže“ a ta je schopná chránit je jak před teplem, tak chladem a navíc je vzdušná. Zatímco brání toxinům, aby se dostaly ke kůži, vytlačí ven nečistoty, které se na kůži utvoří. Má tělovou barvu a je velice měkká. Tato druhá kůže musí být čištěna zhruba každých deset dnů.

Na tuto „kůži“ si oblékají kombinézu, která je užší u krku, na zápěstích a kotnících. A nakonec boty, které nejsou zvlášť, nýbrž tvoří součást kombinézy. Vypadají jako malé kozačky s podrážkou asi 5cm vysokou a jakoby byly z kůže, i když mi bylo řečeno, že to tak není. Podrážky mají přilnavou schopnost.

Jejich oblečení má všechny možné odstíny šedé, zelené, červené a modré. Nikdy jsem neviděl žlutou, fialovou nebo sytě oranžovou. U krku je kombinéza těsná a tvrdá a často má jemně oranžové lemování. Někdy nosí bílé kombinézy, zejména při náboženských obřadech. Vypadá to, že kladou velký význam barvám oblečení podle různých aktivit, kterých se účastní. Například, když se shromáždí, aby učinili nějaké důležité rozhodnutí, tak mají všichni takové průsvitné kombinézy, jakoby perleťové. Pak hovoří o „běžících barvách“, protože se opravdu zdá, jakoby různé odstíny perleťově šedé běhaly po jejich tělech.

Několik minut denně cvičí a jedná se o velice pomalé pohyby. Jindy se sejdou po třech či čtyřech, sednou si na podlahu a notují zvláštní písně. To dělají, když je nějaké nedorozumění, aby se věci daly do pořádku. A také se pravidelně modlí.

K jídlu se všichni shromáždí a zasednou za modrý stůl olemovaný tenkou oranžovou linkou. Každý má před sebou kovový tác, který je rozdělen na několik částí. V každé z nich je jiné jídlo. Většinou se jedná o tablety a přátelé používají takové zvláštní jakoby hliněné nádobky, kterými si tablety vkládají do úst. Řekli mi, že většinou chodí na stolici jednou týdně, protože jejich jídlo nezanechává žádný výrazný odpad. „Musíme pít velké množství vody,“  a já si myslel, že se jedná o normální vodu. Ale nic takového: vloží několik stříbrných dražé do skleněné karafy, pak do ní přilijí tekutinu, která vypadá jako čirá voda, ale ta to není. „Jedná se o umělou sloučeninu. Je v ní voda, ale také minerály, které potřebuje náš organismus. Vodu používáme pouze dešťovou nebo nasbíranou v mracích, protože tam je opravdu čistá.“

Samozřejmě se naši přátelé živí také ovocem, ale nepřímo. Vylisují z něj výživné látky a z těch pak vyrábí tablety. Jednou mi nabídli takovou nazelenalou marmeládu a řekli mi, že i velmi malé množství by stačilo na několik dní, aniž by člověk musel jíst ještě něco jiného. „Nejedná se o žádnou povzbuzující látku,“ řekli mi, „něco, co ošálí organismus. Kdyby tomu tak bylo, tak později by člověk musel nést následky. Není to uměle vytvořená potravina. Je naprosto přírodní a zcela výkonná. Jediný problém je, že má děsně hořkou chuť. Chceš to ochutnat?“ Samozřejmě jsem chtěl a v tu ránu jsem se cítil zasycen, i když ne přejeden. Giancarlo to ani nechtěl zkusit: „Co to je za břečku?“

Spí dvě až tři hodiny denně. I v tomhle byl Dimpietro odlišný od ostatních, protože někdy byl schopen spát celý den.

Bylo velmi těžké odhadnout věk našich přátel, protože například stárnutím se jim vůbec nevrásčí kůže, ta zůstává stále hladká a svěží. Jednou jsem se jich ptal, jak vypadají, když mají zemřít a oni mi odpověděli, že normálně jsou schopni zamezit procesu stárnutí a když už se jim to nedaří, tak pak rychle umírají.

Pro ně je základem všeho náboženství. Vidí Boha v nejmenším hmyzu a jsou přesvědčeni, že vesmír byl stvořen a že Bůh je v něm všude přítomen. Jejich náboženství není plné rituálů jako ta naše, pro ně znamená především hluboké přesvědčení, které nepotřebuje žádných okázalostí. Většinou provádí své rituály třikrát do roka a pak v některých výjimečných případech, kdy pociťují potřebu nějaké významné podpory. To se pak shromáždí do kruhu a zpívají chvalozpěvy podobné těm budhistickým. Uprostřed kruhu je křišťálový sloup s kovovou destičkou uvnitř. Není to ani zlato ani stříbro, ale něco mezi tím. Jak rituál pokračuje, destička se uvnitř sloupu začne zvedat a když dosáhne určité výšky, všichni začnou prosit Boha o to, co potřebují. To pak z destičky vyšlehne blesk a ta pak spadne zase dolů. Jednou jsem měl příležitost, být tomuto rituálu přítomen: vypadalo to jako nějaká dětská hra. Ale bylo to úplně něco jiného, díky jejich hluboké víře, která nepotřebuje žádných okázalých gest.

I když nejsem technik a ani se o techniku nezajímám, byl jsem naprosto okouzlen jejich přístroji. Když mi řekli, že se chystají odejít, poprosil jsem je, aby mi nechali nějaký přístroj. Řekli mi, že by to bylo zbytečné, protože k fungování i toho nejmenšího přístroje je zapotřebí celé základny. Moc mě tím nepotěšili. „Můžeme ti tu nechat celou jednu malou základnu jen pro tebe.“ řekli mi, „S celým jejím aktivním zařízením. Jenže ty bys s tím stejně neuměl zacházet. A navíc, kdybys poprosil o pomoc některého z vašich vědců, všechno by ti ukradli, aby se pak mohli vychloubat před vlastními vládami.“

To Giancarlo se o techniku zajímal hodně a neustále se snažil vyvinout nějaký vynález na základě technologie našich přátel. Řekli mi, že tenhle „ayuno“ (což v jejich jazyce znamená „bratr“) je skutečně vynálezce, který má sice velmi dobrý potenciál, ale že momentálně nejsou na Zemi podmínky příznivé k tomu, aby mohl mít úspěch. Jednou se rozhodl, že postaví létající talíř, ale přátelé mu řekli, ať se na to vykašle, protože nemá sebemenší naději na úspěch.

Jsou velmi pokorní, ale ne v tom pozemském slova smyslu, kdy lidé dělají, že jsou pokorní, aby tak zakryli svou vrozenou pýchu. Tvrdí, že pokora  neznamená slabost a navíc nejsou na své dovednosti hrdí, protože říkají, že to není jejich zásluha, ale spíš výsledek jejich historie. Byli vždy klidní a usměvaví. Jednou jsem se zeptal Dimpietra, jestli se necítí trochu jako světec a on si ze mě začal dělat legraci.

Byly mezi nimi i některé ženy. Viděl jsem jich asi šest. Všechny byly velmi krásné a vyzařovalo z nich  nesmírné ženství, ne však v erotickém slova smyslu. Giancarlo, blázen jako vždy, se jednou do jedné z nich příšerně zamiloval a přátelé si z něj pak dělali legraci. Nemají problém s nahotou, v tom smyslu, že nepřikládají žádný význam tomu, když jsou nazí. Pravděpodobně z respektu vůči nám většinou bez oblečení nechodili, ale opakuji, že tomu nepřikládali žádný velký význam.

Pochopitelně vznikly rodiny a narodily se děti i tady na Zemi. Říkali, že když je dětem ještě málo let, musí obsáhnout veškerou paměť jejich rasy a toho dosahují pomocí speciálních zařízení, která převedou do mozků dětí celou historii a kulturu jejich rasy. K celé operaci je zapotřebí takové stříbřité helmy a stroje plného válečků, které jsou velké asi jako naše tužkové baterie a každý z nich obsahuje určitou část této paměti.

Jejich mise na Zemi spočívá v tom, aby dohlíželi na tuto planetu, aniž by ale jakkoli zasahovali. Říkali mi, že několikrát museli odvrátit jadernou válku a museli pozměnit štěpné jádro uvnitř jaderných hlavic na mnohem lehčí jádro, takže atomová reakce se tím znemožnila. Další věc, kterou mi řekli a které jsem nemohl ani uvěřit, je že neustále přijímají rádiové vzkazy od Pozemšťanů, kteří by s nimi chtěli navázat kontakt. Celá věc je ale prý zbytečná, protože jsou to naši přátelé, ti kdo navazují kontakt. Vyprávěli mi i o vzkazech vyslaných do vesmíru našimi supervelmocemi (USA a především SSSR) a říkali, že to je také zbytečné, protože by musely cestovat nekonečně dlouho, než by dosáhly obydlených planet, které o nás už stejně dávno všechno vědí.

CTR jsou pravým opakem: zbožňují vědu a jenom tu, takže jsou velmi bystří a chladní. Pokud předpokládají, že něco získají zničením někoho jiného, bez sebemenšího zaváhání tak učiní. Mají něco jako „vědeckou etiku“, a tím se vše vysvětluje. To my jsme vybrali zkratku CTR, z italského „Contrari“ (Opační), naši přátelé jim říkají „naši bratři nepřátelé“. Často, když se pohybují CTR mezi námi, používají tmavomodré Mercedesy, diplomatický model, tedy velká auta, v nichž jezdí ve čtyřech. Jednou mi Dimpietro řekl: „Budeš-li mít někdy příležitost, zkus si změřit jeden ten jejich Mercedes a zjistíš, že je o takových deset centimetrů větší a širší než klasický model.“ Na boku jednoho z těchto aut jsem si všiml mnoha výstupků tvořících síť a Dimpietro mi pak vysvětlil, že se jedná o zbraně. Další zbraň byla vzadu a podobala se malé kulaté kovové plotýnce s mnoha otvory podél obvodu.  Těmito otvory prý vychází smrtící plyn.

I CTR vypadají jako normální lidé a většinou jsou holohlaví. Jejich těla mírně páchla asfaltem.

Přátelé nám vyprávěli, že existují ještě další civilizace, které navštěvují naší planetu. Někteří z nich jsou něco mezi člověkem a opicí, skoro ještě zvířata na evoluční cestě a jednou mi dokonce ukázali fotku těchto bytostí. Nicméně jsou přesvědčeni, že Darwinova evoluční teorie je holý nesmysl: opice zůstane vždycky opicí a člověk člověkem. A z opice se nikdy člověk nestane.

Když naši vědci došli k závěru, že UFO neexistují, přátelé na to nijak zvlášť nereagovali a ani je nepovažovali za nějaké tupce. Naopak, vážili si jejich názoru a řekli jen, že jsou z toho všeho trochu smutní.

Existují války, například ta, co je staví proti CTR. CTR sem přišli, aby škodili. Neunášejí lidi, z toho je vinit nemůžeme. Nikdo na Zemi si ještě této války nevšiml: Pozemšťané sedí doma a sledují TV, čtou noviny, chodí na diskotéky, ale nikdy se nezadívají na nebe nad sebou. Tady na Zemi není nikdo schopen si všimnout změn, které jsou kolem nás. Přátelé nám vyprávěli, že jsou jako bakterie hodné k této planetě. My si toho nejsme vědomi, ale oni jednají ve jménu dobra pro Zemi. Naštěstí před tím než odjeli, zařídili věci tak, aby nás CTR nemohli  mnoho let poškodit. Samozřejmě že CTR se budou snažit něco udělat a jeden byť pro ně i malý úspěch může pro nás znamenat obrovskou tragédii! Nicméně přátelé, když odjížděli, nám slíbili, že se vrátí počátkem nového tisíciletí.

 

 

NĚCO  Z JEJICH  UČENÍ

 

Přátelé nazývají naši planetu „Vesmírným centrem pro vykoupení“, neboť tvrdí, že  duše, které se inkarnují sem, musí ještě dokončit vlastní vývoj. Proto je u nás tolik utrpení, ale zároveň i mnoho dobrého.  Navíc je Země jednou z nejkrásnějších planet. Její historie je o mnoho delší, než jak ji známe my. Bylo tu mnohem více civilizací, než uvádějí naše učebnice.

Jižní Amerika byla kolébkou jedné vysoce vyvinuté civilizace a to mnohem dřív než Egypťané. Měli silně zakořeněnou etiku, ale zároveň  dosáhli vysoké úrovně na poli vědy a technologie až tak, že dokázali řídit stroje telepaticky. Avšak ambice, marnivost a touha po moci zasáhly i tam, bohužel, a všechno tak upadlo ve zkázu. Taková věc se nestala jen jednou, ale vícekrát. Přátelé mi ukázali mapu Země, která pocházela z doby před dinosaury. Tak zvaná „doba kamenná“ není počátkem naší civilizace, naopak jedná se o poslední (v časovém sledu) konec vyvinuté civilizace, která se sama zničila a ti, kdo přežili pak museli začít od nuly.

Přátelé říkávali, že naší vědci se chovají podivně: často dosáhnou významných objevů, ale nejsou schopni pokračovat dál,  protože si sami vymezí hranice. Jak by jen mohly být v nekonečném vesmíru nějaké hranice? Naši vědci se chovají jako sklenář, který použije pravý diamant k řezání skla a opotřebuje tak vzácný nástroj na mnohem méně hodnotnější látku. Naši nejlepší inženýři jsou jako technologičtí mystici, kteří staví svou vědu nade vše a tím blokují jakoukoli možnost dalšího vývoje při svých objevech. Naši přátelé mají také neviditelné stroje, jejichž koncept by se zdál našim vědcům naprosto absurdní.

Jsou přesvědčeni, že působení dobra není povinností, nýbrž nezbytností. Když jsou lidé opravdu upřímní v konání dobra a bez vedlejších úmyslů, nemohou být nikdy smutní, a to by pak nastala nová Renesance. Navíc by to člověka nic nestálo. Žádné peníze, knihy ke studiu, kurzy… K osvícení stačí jen chtít.

Co se týče svobodné vůle, přátelé jsou přesvědčeni, že existuje, ale je tu také jakási vesmírná podmíněnost, díky níž vše, co se má stát je již určeno a i sebemenší věc ovlivní nekonečné množství budoucích dějů a to i v budoucnosti velmi daleké. Takže, aby člověk mohl zodpovědně využívat svobodné vůle, měl by si být dokonale vědom všech následků svých činů a zejména pak by měl být schopen klást si hranice, aby co nejvíc omezil důsledky, které plynou z jeho jednání. Jen však velmi výjimečně se lidé takto chovají a žijí v představě, že mají naprostou volnost ve veškerém konání. Ve skutečnosti však tomu tak není, protože člověk není schopen vidět omezenost, která ho svazuje a následkem toho nic nechápe.

Planety W56 se zčásti nacházejí v naší galaxii a zčásti v galaxii jiné, které říkají „Modrá galaxie“. Jednou jsem se jich zeptal, jestli jsou ve vesmíru sami nebo jsou-li tam ještě jiné národy. „Milujeme vaši Zemi. Je nádherná. Mezi našimi planetami jsou některé, které jsou jí podobné, ale žádná není tak krásná. Bohužel, člověk ji ničí. Shora na ni můžeme vidět mnoho lysin jako na hlavě plešatícího muže. Co se týče pojmu civilizace, musím říct, že na Zemi je jí velice málo. Měli jste různé bohem nadané, mystiky, světce a bylo to trochu jakoby Vesmírné Centrum, Nejvyšší to Entita, chtělo věnovat zvláštní pozornost vaší planetě. A když už jsme u toho, vy sami znáte jen malou část historie a máte jen velmi mlhavé povědomí o tom, co chybí. Mohu ti říct, že také v dávnověku, o kterém vy vůbec nic nevíte, Bůh této planetě věnoval zvláštní pozornost, ale Pozemšťané nebyli nikdy schopni toho nijak využít. Když si vezmeme třeba takový buddhismus, ještě jste vůbec nepochopili, že se jedná pouze o nástroj k otevření vlastní mysli vyšším úrovním a když se dosáhne nirvány, nastane optimální situace k otevření se nekonečnu. Všechny techniky, které existují ve vašich různých náboženstvích, jsou pouze nástroji, které činí vaši mysl a tělo otevřenější světlu, které přichází shora, světlu, které osvěcuje všechny, ale jen málo z vás si ho uvědomuje.“

„Existují ještě jiné národy, na různých civilizačních úrovních, ale člověk je universální: lze najít malé odlišnosti mezi jednotlivými rasami. I mezi námi jsi viděl, že tu jsou jak velmi vysocí lidé, tak i velmi malí. Mohou zde být rozdíly v barvě kůže. Jsou jedinci, kteří mají v podstatě průsvitnou kůži, ale jak opakuji, prakticky každá civilizace je utvořena lidmi. Na některých planetách žijí zvířata, která vypadají jako lidé, trochu jako vaše opice. Ale pamatuj si, že i za milión let, opice budou pořád opicí. Teorie, že člověk je vývojovým článkem opice, je naprosto scestná. Takový fyzický vývoj není prostě možný a vaši biologové, kteří věří, že zmapovali vývoj např. od eohippa (předchůdce koně) až ke koni, jsou úplně vedle: rasa, jakákoli rasa, nemůže být nikdy pozměněna, snad jen náhodně, a když k tomu dojde, jedná se vždy o degeneraci.“

„Naši lidé byli mnohokrát nahoře a zase dole. Několikrát jsme stáli na pokraji sebezničení, ale naštěstí se nám toto nebezpečí vždycky podařilo zažehnat. Mnohé národy kladou největší důraz na vědu a technologii a zapomínají, že člověk je především duše. Pakliže na tenhle základní koncept zapomeneme, nastává velké riziko. To se stalo i nám, ale byli jsme schopni ještě zachránit situaci. Můžeme jen poděkovat silám, které drží celý vesmír pohromadě. Našli jsme v nich velkou pomoc a nyní se jsme na vysoké úrovni evoluční cesty. Ne ve vývoji našeho těla (nebo jen částečně), ale naší duše. V naší konfederaci je mnoho národů a ne všichni jsou na stejné úrovni. Ti, co se zaměřili výhradně na techniku, zdegenerovali nebo dokonce vyhynuli, protože když se společnost zaměří pouze na vědu, musí věnovat obrovskou pozornost tomu, aby se něco nepokazilo a dojde-li k tomu, je vše ztraceno. Bohužel, vy se ubíráte právě tímto směrem, takže budete mít v budoucnu vážné problémy. A pak je tu u vás  ještě další problém: peníze. Mohli byste vyřešit mnoho vašich potíží s životním prostředím, ale ekonomičtí pohlaváři brání v tom, aby se přijala hodnotná opatření.“

S tím musím souhlasit, protože mimo mou vlastní zkušenost, jsem poznal několik lidí, kteří na radu přátel odjeli do Namibie v Jižní Africe, aby tam vyzkoušeli nový typ motoru. Po pár měsících se po nich slehla zem.

„Vzhledem k tomu, že člověk je universální, až na pár podružných detailů, všichni dýchají kyslík, protože všechny obydlené planety mají v atmosféře kyslík, i když v různém poměru. Nemáme příliš velké potíže při pobytu na různých planetách, takže přijet sem, pro nás nebyl žádný problém. Jak víš (to hovořil Ljufur), Dimpietro se na vaše prostředí adaptoval tak dobře, že přejal i vaše zvyklosti a chutě.“ A je pravda, že Dimpietro miloval náš způsob života, i když se nepouštěl do nevázaných a hřešících aktivit. Kouřil doutníky, pil mnoho kávy (italské espresso!), miloval jakoukoli hudbu, rád pozoroval tančící mládež a sám také často tančil. Nelíbil se mu ale náš morální odpad, naše mánie sexu za každou cenu.

Nicméně Dimpietro a W56 si cenili našeho způsobu života a byli i ochotni přivřít oči nad některými našimi zlozvyky, pakliže nebyly v konfliktu se životním prostředím nebo s námi samotnými. Například, Dimpietro byl silný kuřák, ale zároveň užíval něco, co mu vyčistilo plíce během dvou hodin, takže z jeho hlediska kouření nebylo degenerativním chováním. Jen výjimečně jedl maso a to jen proto, aby zkusil zase něco nového, i když věděl, že maso ublíží jeho organismu, ale většinou si hned potom bral něco, co ho očistilo. W56 mimo rizika, že maso by je mohlo otrávit, ho nejedli hlavně proto, že milovali zvířata. Jakýkoli druh zvířete, takže by se nemohli smířit s tím, že by jedli zvířecí maso. Asi jako my, když nejíme maso lidské. Maso je nebezpečné i pro nás. Viděl jsem zabíjet zvířata na jatkách a vím, že přes veškerá opatření jsou zvířata vyděšena k smrti a když mi pak jíme jejich maso, přijímáme tak i sémě zla, které vyklíčilo z této hrůzy. A pak, nemůžu ani pomyslet na to, že bych jedl zvíře zabité podle židovského nebo islámského rituálu, kdy se vyžívají ve strachu ubohých obětí.

Podle nich smrt není koncem vitálních procesů. Naše náboženství jsou přesvědčena, že duše přežije smrt člověka, ale přátelé si myslí, že cosi přežívá, i když zemře zvíře nebo rostlina a že tato entita, která zůstává, je na tak vysoké úrovni, jak byla blízko člověku. Tyto entity mají tendence shromažďovat se a mají pak obrovský význam pro budoucnost druhu. Reprodukce není jen výsadou semen, ale je také ovlivněna těmito entitami. Za každým fyzickým jevem existuje neviditelná akce, kterou my lidé z této Země nejsme schopni vidět.

Člověk by si mohl říct, proč neudělali nic, aby nás pozvedli z našeho fyzického a morálního utrpení. Ale to by byl úkol nemožný i pro ně samotné: jsme příliš daleko a na to, aby změnili způsob našeho myšlení, by museli zničit naši identitu. A to nelze udělat v širokém měřítku, protože bychom byli zničeni, tak jak se to stalo lidem v Jižní Americe, když k nim dorazili španělští dobyvatelé.

Byli přesvědčeni, že naše civilizace se žene do zkázy: ničíme životní prostředí, zeleň, zvířata a to málo, co je naše věda schopna zachránit, je možná dobré k vyřešení dílčích problémů, ale často je to příčinou problémů nových a nových nemocí. To, co konáme na poli medicíny a genetiky, je pak naprostým šílenstvím a podle nich ve velmi blízké budoucnosti, budeme muset zaplatit následky našeho jednání. Naši přátelé to věděli a byli pro to velmi smutní.

Přišli sem, aby udělali, co mohli, aby nám pomohli, ale my jsme nebyli schopni jim říct, co mají udělat, protože jsme jen nejasně tušili, jaké mají plány, a jsem přesvědčen, že má-li se udělat něco jiného, oni to v budoucnu určitě znovu zkusí. Řekli mi, že u nás je to nejkrásnější místo v celé galaxii. Jsou i jiná pěkná místa, ale Země je opravdu zvláštní z hlediska morálního, psychického a lidského. Je to moc pěkná podívaná, dívat se na naši Zemi z daleka. Bohužel vegetace je ničena. Naše stromy nám dávají ionty, balzám, čistí naši atmosféru a my jimi pohrdáme a ničíme je jen pro dřevo, a je to jako bychom zabili někoho jen pro využití mohli jeho těla.

Jednou jsem se jich ptal, jestli znají některé malé národy, kterým my říkáme Elfové, Skřítci apod. „Samozřejmě, že existují,“ odpověděli mi, „ale schovávají se, protože se vás bojí. Jsou vysocí asi 35-40 cm, jsou velmi sympatičtí, veselí a hraví a veskrze je to jednoduchý národ. Ve středověku se cítili mnohem méně ohroženi, takže byli i častěji vidět. Jsou naprosto neškodní: existují také takhle malí mimozemšťané.“

 

(Zápisky Bruna Sammaciccia)

 

 

překlad Iva Dobrovská

Převzato:  http://www.exopolitika.cz/

 

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.