Kdo je Online

Právě přítomno: 42 hostů a žádný člen

2209543
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
764
1234
5076
987532
15489
34699
2209543

Your IP: 54.226.34.209
2017-12-14 16:49

 

 

Éther

 

 

 

23.01.2009

 

 

 

Důkaz existence éteru

 

autor:  H. E. Retic

 

 

 

V současnosti platí za "skutečnost", že neexistuje žádný experimentální důkaz éteru. Je to udivující, protože kdyby se éter měl projevit ještě očividněji, musel by snad fyziky už jedině pokousat.



Několik příkladů:

 

 

 

 

 

Prázdný prostor (vakuum) má přinejmenším dvě pozorovatelné vlastnosti: dielektrickou konstantu (permitivitu) a propustnost (permeabilitu). Je-li ovšem prostor skutečně prázdný, čím to, že má tyto vlastnosti? Je-li prostor vyplněn "prázdnotou", jen blázen by mohl tvrdit, že může mít jakékoliv jiné vlastnosti než objem. Ale protože je má, zdá se, že obsahuje zavrženou entitu, jíž se v 19. století říkalo éter!

 


Rychlost světla ve volném prostoru (vakuu) je podle přijatých fyzikálních zákonů dána permitivitou a permeabilitou prostoru. Obdobně je rychlost zvuku v ocelové tyči (za užití analogické rovnice jako pro určení rychlosti světla) dána elasticitou a hustotou použité oceli. Moderní fyzik tvrdí, že existence permitivity a permeability prostoru nevyžaduje existenci média (např. éteru) s požadovanými vlastnostmi, a protože rychlost zvuku v ocelové tyči je předurčena pouze pružností a hustotou materiálu, zdálo by se, že nebude tak pošetilý, aby prohlašoval, že může tyč odstranit tak, aby na místě přesto zůstala zachována její hustota a elasticita a zvuk se mohl dále šířit. Člověk by se pak mohl ve vší slušnosti začít zajímat o stupeň inteligence těch, kteří jsou ochotni tolerovat natolik rozštěpený intelektuální standard.



Speciální teorie relativity (a rovněž i Lorentzova Teorie o kontrakcích éteru) říká, že rychlost světla je nezávislá na rychlosti, jíž se pohybuje jeho zdroj. Jenže podobná nezávislost je příznačná pro poruchové vlny, šířící se v nějakém médiu; není charakteristická pro entitu, šířící se "prázdným prostorem po balistické dráze". Například zvuk výstřelu z pušky se šíří vzduchem rychlostí zvuku, přičemž tato rychlost nezávisí na rychlosti, jíž se střelec s puškou pohybuje (třeba na korbě automobilu). Rychlost kulky z jeho pušky (pohybující se po balistické dráze) je však dána součtem rychlostí pohybu automobilu vezoucího střelce s puškou a rychlosti, jíž byla kulka vypálena. Zrušíme-li éter, pak ovšem pozorovaná nezávislost rychlosti světla na rychlosti jeho zdroje nutně vyžaduje spolupráci jakési formy "magie", protože jinak by světlo nemělo žádnou možnost určit, jak rychle se má pohybovat. Protože si pisatel myslí, že představa "magie" zodpovědné za pozorované efekty je ve fyzice těžko akceptovatelná, byl by vděčný, kdyby někdo mohl poskytnout jiné rozumné vysvětlení, nevyžadující přítomnost nosného média (éteru). (Poznámka: Mávnutí rukou či argumentace časoprostorem tento účel nesplní.)

 


Zkoumáme-li Dirakův přístup k tvorbě doplňkových částic z vysoce energetických fotonů, zjistíme, že si Dirac, aby vůbec mohl dokončit své matematické dílo, musel napřed vymyslet "moře negativní energie prostupující celým kosmem". Pomineme-li skutečnost, že přítomnost "negativní energie" je v Dirakem použitém smyslu nejen nevysvětlitelná, ale přímo vyloučená, čímpak se postulované "moře negativní energie" liší od éteru? Obojí říká, že v prostoru, v němž se per direktivum předpokládá prázdnota, "cosi" existuje!

 


Současná teorie tvrdí, že síly "působící na dálku" jsou důsledkem činnosti "virtuálních částic" (např. virtuálních fotonů, gravitonů, gluonů, atd.) vznikajících a opět zanikajících tak rychle, že jen kvantová neurčitost předchází porušení zákona o zachování energie.

 

 

 

 


V souvislosti s těmito pojmy se vynořují přinejmenším dva problémy:

 


Prvním z nich je počet zúčastněných částic. Jelikož veškeré částice ve vesmíru v každém okamžiku svou gravitací přitahují veškeré ostatní částice, musí si navzájem vyměňovat "gravitony". Tyto gravitony, protože jsou virtuální, nadto musí mít extrémně krátkou životnost. Počet gravitonů spojený s touto představou je závratný. Dejme tomu, že v současnosti přijatý počet 10^80 částic ve vesmíru je přiměřeně korektní, pak zde v libovolném okamžiku musí být přinejmenším 0.5*(10^160) současně existujících částic. Toto číslo ještě navyšuje okolnost, že uvedené částice musí mít velmi krátkou životnost, a proto musí být nepřetržitě nahrazovány (gravitace se jeví jako permanentní). Vše naznačuje, že zde je "trocha" skepse opravdu na místě.

 


Druhý problém spočívá v objasnění procesu, při němž je výměnou "virtuálních částic" produkována "přitažlivost". Produkce odpudivé síly při výměně částic je zřejmá. Dva atleti, kteří si mezi sebou házejí medicinballem, pociťují účinky odpudivé síly vznikající jako důsledek výměny hybnosti (impulzu). Nezdá se však, že by zde vůbec kdy bylo nějaké životaschopné vysvětlení toho, jak se chovají virtuální částice, aby vytvořily přitažlivost. Impuls (výměna hybnosti) potřebný k produkci přitažlivosti jí zkrátka nedovoluje vzniknout, není-li přítomna "živná půda" (např. éter), médium, s nímž si požadovanou hybnost mohou vyměňovat. Bumerang se vrací k vrhači, protože si vyměňuje hybnost s médiem (vzduchem). Pokud by tedy prostor byl skutečně prázdný (bez éteru), nemohlo by docházet k výměně hybnosti, takže by virtuální částice mohly produkovat jen odpudivou sílu.


Pisatel si je vědom toho, že matematika spojená s pojetím virtuálních částic bere v úvahu produkci přitažlivých sil. Je si vědom i skutečnosti, že je zde mnoho matematicky ošetřených otázek, zabývajících se těmito podmínkami, ale také omezení, která použitelnost matematiky v souvislosti se spornými otázkami limitují. Jak se zdá, je právě tohle jeden takový případ. Připustíme-li přítomnost éteru - nebo jeho ekvivalentu ve funkci živné půdy - matematika "virtuálních fotonů" funguje.

 

 

 

 


Kvantová teorie má dva výklady.

 


První vyžaduje současnou existenci paralelních vesmírů v totožném prostoru jako je náš, které se vytvoří vždy, když částice udělají "kvantovou volbu". Tento přístup nejenže trpí problémem nesmyslně velkých čísel (již uvedených pro graviton), ale navíc vyžaduje vynásobení množství energie rovné energetické kapacitě celého vesmíru počtem částic, které v něm v každém okamžiku vznikají. To také vyžaduje, aby objem prostoru okupovaného každou částicí pojal množství energie, rovnající se energii ekvivalentu enormního množství celkové energie. Protože pisatel akceptuje koncepci zachování energie, a to, že dvě entity nemohou obsadit stejný prostor ve stejnou dobu, považuje tento výklad za značně pošetilý.

Druhá interpretace kvantové teorie vyžaduje, aby se kvantové efekty šířily "nekonečně velkou" rychlostí. Většině akademické hierarchie se tento druhý výklad jeví jako strašidelný a špatný, protože "speciální relativita zřetelně ukazuje, že se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo".


Vědecké společenství se ocitlo v pasti díky úvaze, že všechno pozorovatelné je reprezentováno nějakou formou energie, protože speciální relativita z jiného hlediska uvádí, že se entita reprezentovaná energií nemůže pohybovat rychleji než světlo. Omezení rychlosti uložené speciální teorií relativity je příčinou toho, že se Lorentzova transformace energie v soustavě jednotek síla - vzdálenost - čas jeví jako 1/(1-V^2/C^2)^0.5. To znamená, že energie při rychlosti světla narůstá na nekonečně velkou složku, která se při nadsvětelných rychlostech stává imaginární. Výsledkem je ohraničení rychlosti šíření energie. Libovolná forma komunikace zahrnující kódování informací ve formě energií je proto omezena na rychlost světla.

 

Experimenty ukázaly, že polarizace "párovaných fotonů" je natolik spřažená, že záměna směru polarizace (kvantového čísla) u jednoho z párů vyvolá změny směru polarizace i u všech ostatních, které se okamžitě přizpůsobí. Experimenty provedené v osmdesátých letech kromě demonstrace polarizační vazby rovněž ukázaly, že se polarizační vazba šíří přinejmenším čtyřnásobnou rychlostí světla, možná dokonce nekonečně velkou rychlostí - použité zařízení nebylo technicky schopné měření vyšší než čtyřnásobné rychlosti. (Nutno poznamenat, že při změně směru polarizace fotonu se nijak nemění jeho energetický obsah, takže vzájemná vazba polarizačního směru nevyžaduje přenos energie).

 

 

Směr polarizace fotonu je úhel měřený v radiánech (distance podél oblouku dělená jeho poloměrem). Lorentzova transformace pro úhel se proto rovná Lorentzově transformaci pro vzdálenost děleno Lorentzovou transformací pro vzdálenost, a proto se rovná shodě (unity) a nezávisí na rychlosti. [Nad a pod rychlostí C je hodnota jednoty (unity) zřejmá. Při rychlosti C není hodnota číselně určena, ale lze ji prezentovat jako rovnou hodnotě jednoty (unity) převzaté z metody diferenciálního počtu]. Při hodnotě jednoty (unity) při Lorentzově transformaci úhlu se jeví přijatelným prohlášení, že speciální relativita vyžaduje polarizační vazbu spárovaných fotonů k pohybu nekonečně velkou rychlostí, požadovanou druhým, mnohem racionálnějším výkladem kvantové teorie. Je-li tomu tak, pak nynější představa "časoprostoru" jako jednotné entity, vyžadující absolutní posloupnost času a rychlosti, musí být mylná.

 

 

Při porovnání Speciální teorie relativity (STR) s Lorentzovou Teorií kontrakce éteru (LCAT) rychle zjistíme, že ve skutečnosti vlastně jde o stejné, křížově odvoditelné teorie. LCAT, publikovaná o dva roky dříve, je ve skutečnosti zvláštní případ řešení STR, který nemůže být vyvrácen, aniž by současně s ním nepadla i STR. LCAT tvrdí, že éter existuje, ale protože se informace nemůže šířit rychleji než světlo (kvantová teorie ovšem říká, že tomu tak není) nelze zjistit naši rychlost vůči éteru. STR říká: "Protože naše rychlost vzhledem k éteru nemůže být změřena, neexistuje potřeba éteru ani v teorii!" Což ovšem nevylučuje jeho existenci ani účinky, pozorované jinými způsoby. Dr. Einstein prohlašoval: "Pamatujte si pánové, že jsme nevyvrátili existenci éteru, pouze se ukázalo, že ho nepotřebujeme (k výpočtům)."



Námitek vůči existenci éteru přibývalo. Patří mezi ně i ta, že jestliže existuje éter, musí existovat i "absolutní čas". Představa absolutního času byla ovšem z fyzikálních teorií rovněž vymazána. Je velice špatné, že k zavržení absolutního času nedošlo na základě závěrů fyzikálních pozorování ani logické dedukce, spočívající na dříve dokázaných faktech. Je to výhradně věc dohody! Jinými slovy: toto zamítnutí se spíše opírá o nedokázaný (a nepochybně vylepšitelný) názor, než o jakoukoli skutečnost. Motivací k jeho prosazení patrně byl zdrcující nátlak, nutící část fyziků aby na prostor a čas začali pohlížet jako na aspekty totožné struktury "časoprostoru" pozorovaného z různých souřadnicových systémů, a učinili tak svá matematická zpracování "elegantnějšími". Jenže přírodu vůbec nezajímá, co bychom rádi považovali za skutečnost; pro přijetí tohoto stanoviska zkrátka neexistuje žádný přesvědčivý objektivní důvod.

 

 

Tvrdí se, že pojetí "časoprostoru", místo "prostoru a času" jako oddělených entit, přináší jednodušší řešení, a proto, v souladu s principem Occamovy břitvy, musí být správné. Matematická řešení užívající časoprostorovou koncepci jsou skutečně mnohem jednodušší, než řešení zahrnující éter, jenže tato intelektuální prostná nijak nezjednodušují danou realitu. Dr. Einstein, který si uchoval víru v absolutní čas ještě 25 let po publikaci Speciální teorie relativity, prohlásil: "Pojetí časoprostoru ve skutečnosti vyžaduje nekonečný počet éterů!" - a v realitě tomu tak je. Kdo si to uvědomí, rychle zjistí, že v tomto případě Occamova břitva kteréhokoliv rozumného člověka přivede spíš k éteru, než k pojetí "časoprostoru" jako jedné entity.



Bohužel, jak se zdá, moderní fyziku uzurpovali matematičtí fachidioti, postrádající jakoukoli filozofii a smysl pro implikace mechanizmů, jejichž hlavní snaha spočívá v potlačování příspěvků těch, kteří se odváží říct: "Ale počkejte, přece..."

 

 

 

http://www.mnohovesmir.estranky.cz/clanky/relativita-reality

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.