Kdo je Online

Právě přítomno: 696 hostů a žádný člen

3006760
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
2139
6313
12512
1773089
44150
69661
3006760

Your IP: 34.229.151.87
2019-05-22 10:01

 

 

 

Astravidjá

 

 

V paměti národa, ve starobylých textech se zachovávají někdy celá tisíciletí údaje, jež nám připadají na první pohled jako smyšlenka...

 

V paměti národa, ve starobylých textech se zachovávají někdy celá tisíciletí údaje, jež nám připadají na první pohled jako smyšlenka — ani ne tak pro svou fantastičnost jako pro to, že neodpovídají našim představám o dějinách. Než byla při výkopech odhalena legendární Trója, než byly objeveny Mykány, popírali vědci jednomyslně, že by tisíc let před Periklem mohla v Řecku existovat náležitě vyspělá civilizace. Heinrich Schliemann však přesvědčivě dokázal, že pravdu nemají dějepisci, nýbrž Homér, a pod vlivem jeho objevů se změnily i celkové názory na Řecko v 15.—12. stol. př. n. l.

 

 


Válka s Dánavy

 

Události, obrazy a fakta tradovaná folklórem často nevzbuzují pozornost prostě z toho důvodu, že je nelze ztotožnit s něčím reálným. Jsou to třeba popisy různých létacích strojů, jejichž bájeslovná povaha byla však otřesena už při nástupu éry letectví. A jsou to také zmínky o zbrani všech zbraní, o nebeské zbrani, kterou nikdo nebral vážně až do poloviny našeho století: Pravděpodobně jako první ji srovnal s atomovou bombou profesor Oppenheimer, když po pokusném výbuchu atomové bomby přečetl z Mahábháraty úryvek o světle jasnějším než tisíc sluncí.

Některé archeologické nálezy umožňují předpokládat, že naši dávní předkové nebojovali pouze meči a šípy. Proč jsou zříceniny hlavního města chetitského státu Chattušaše roztaveny víc než bývá po požáru? Proč nesou žulové stěny irských pevností Dundalk a Ecoss stopy svědčící o tom, že hmota byla kupodivu na povrchu roztavena?

Již Mark Twain, jenž cestoval v roce 1867 po Blízkém východě, popsal trosky Babylónské věže jako „osm kruhových stupňů, z nichž dva stojí dodnes — gigantická stavba z cihel, jež se uprostřed propadla při zemětřesení, opálená a zpola roztavená blesky rozhněvaného boha".

Babylónskou věží se obvykle nazývá babylónský zikkurat — obrovská, 90 metrů vysoká sedmiposchoďová stavba s obvodem základny 360 metrů. Zbytky zikkuratu byly však vykopány až před první světovou válkou. Mark Twain měl očividně na mysli rozvaliny chrámové věže v Borsippě nedaleko Babylónu. Tyto zříceniny vysoké 46 metrů jsou skutečně nataveny nejenom zvenčí, ale i zevnitř. „Nelze jinak vysvětlit, kde se vzal takový žár, který nejenom rozžhavil, ale i roztavil stovky pálených cihel a sežehl celý vnitřek věže, jenž se žárem slil v jedinou hmotu podobnou roztavenému sklu," poznamenává badatel E. Zehren.

Příčiny takových jevů jsou záhadou dodnes, přičemž pokusy vysvětlit je elektricky (obrovský blesk) jsou nepříliš přesvědčivé. Neměla by se spíše věnovat pozornost zmínkám o neobyčejné nebeské, všemocné zbrani — zmínkám hojným ve světovém folklóru? Nejzajímavější a nejúplnější informace tohoto druhu obsahuje staroindická literatura.

Mahábhárata líčí použití zbraně brahmaširas takto:

 

A tehdy vystřelil Ráma čarovný svůj šíp,
střelu mocnou, strašlivou a smrtonosnou.
Ten Rámův šíp v mžiku zasáhl děsného zloducha
a jeho tučné tělo vzplálo přejasným ohněm.
Plameny objaly běsa, spřežení jeho i vůz
a vše se hned rozpadlo na pět základních prvků.
Zloduši kostra, maso jeho i krev se změnily v nic —
rekova zbraň je sežehla tak, že nezbyl ni popel.(1)

 

Zde není dokonce zapotřebí ani atomové interpretace. Těm, kdo se — bohužel — seznámili s účinky napalmu, nebude líčení připadat nijak fantastické. Ale — napalm ve starověké Indii?

 

 

 

Hrdinové Mahábháraty vynakládají obrovské úsilí, aby získali božskou zbraň...

 

 

Hrdinové Mahábháraty vynakládají obrovské úsilí, aby získali božskou zbraň. Především se to týká Ardžuny, jemuž se podařilo přimět bohy, aby přišli a poskytli mu něco z nebeské zbrojnice.

Jako první se ukázal Šiva a utkal se s Ardžunou v souboji. Měřit své síly s bohem — to je ta nejtvrdší zkouška, ale hrdina v ní obstál se ctí. Spokojený Šiva mu navrhl všechno až na nesmrtelnost. Později, když se sešel se svými bratry, vylíčil Ardžuna svůj stav takto:

 

"Hlubokou poklonou pozdravil jsem Šivu: „Projev mi, ó vládce, přízeň svou darem, věnuj mi takové zbraně, jaké mají bozi."

 

Šiva jeho prosbě vyhoví, ale varuje ho, aby byl — dojde-li k použití zbraně všech zbraní — neobyčejně opatrný:

 

"Ať nikdo se  nikdy  neopováží užít jich proti člověku, zbabělec mohl by zničit celý váš pomíjivý svět. Zásah těch zbraní kouzelných odvrátit nelze, snadno však znemožní účin všelijakých zbraní protivníka."

 

Hned nato sestoupili z nebe jiní bohové (Varuna, Agni a další) a předali našemu hrdinovi ony hrozné dary. Nakonec se objeví vozataj boha Indry na skvostném povětrném voze a navrhuje, aby se Ardžuna s nimi vypravil do „třetího nebe".

Pět let pobýval Ardžuna jako host v nebi. Celou tu dobu se úporně snažil pochopit astravidju — učení, jak ovládnout nejrůznější druhy božské zbraně.

Na tomto místě musíme uvést několik poznámek na vysvětlení. Je třeba mít na zřeteli, že astravidjá neznamená v indickém folklóru ani tak systém jako spíše určitý ohlas systému, jeho variantu, která se vyskytuje v legendách. Někdy bývají různé druhy zbraní označovány stejnými názvy, na druhé straně však bývá jedna zbraň nazývána různě.

Mohli bychom tak vyčlenit dvě skupiny výzbroje — přirozenou a nepřirozenou. Do první skupiny spadají zbraně, jejichž princip odpovídá „resortní" sféře vlivu příslušného božstva. Je to třeba vájavja boha větrů Vájua, váruna vládce vod Varuny, vadžra — hromový šíp boha bouří Indry. Zde se střetávají přírodní síly (vájavja — vítr, váruna — déšť a vadžra — blesk), které si člověk z doby své mytologické úrovně myšlení pozvedl na úroveň božstev.

Ve skupině nepřirozené výzbroje taková konkrétní shoda neexistuje. Vezměme například Brahmu, jen neurčitě zosobňovaného boha tvůrce. Přisuzuje se mu naprosto nečekaně brahmaširas (doslova Brahmova hlava): podle výše uvedeného popisuje to ohnivá střela, podle jiné verze silný jed, získaný z hlubin oceánu (Šiva jej vypil, aby spasil svět), a podle třetí verze je to plamen tající se v stéble trávy. Brahma vládne také zbraní brahmadanda (danda znamená metací kopí, oštěp), která je silnější než střela samotného Indry. Ta účinkuje jen jednou, zatímco brahmadanda může drtit země i národy po celé generace.

Jak poznamenává anglický badatel W. R. Drake, dalo by se to ještě před několika desítkami let považovat za básnickou nadsázku; dnes však, když už věda ví o existenci radiace vyvolané mutací...

V desáté knize Mahábháraty se čtenář shledá i s konkrétnějším poukazem na genetické důsledky použití nebeské zbraně. Zloduch Ašvattháman, jenž pod příkrovem noci pobil takřka celé vojsko Ardžuny a jeho bratří, byl bratry přistižen a ve strachu použil brahmaširas. Ardžuna odpověděl stejně, avšak Ašvatthámanovu zbraň nezničil, nýbrž jenom zadržel; neboť v zemi, kde se zbraň brahmaširas ničí zbraní vyšší, dvanáct let nezaprší. Dva nebeští mudrcové, kteří se okamžitě dostavili na bojiště, požadovali, aby se s používáním brahmaširasu přestalo a místo bylo uvedeno do původního stavu. Protivníci se požadavkům podřídili, Ašvattháman měl však s tím na rozdíl od Ardžuny potíže. Říká jednomu z vyslanců nebes:

 

"Abych zachránil život v hrozném nebezpečenství, vzal jsem tu zbraň a počal se bránit. Leč vrátit zpět to, co v bázni jsem pustil, nesvedu, pane! Přece však příkaz tvůj splním: hle, tu je ta vzácnost a zde stojím já. Nezhyne příroda, zhynou jen nezralé děti těhotných matek. Mocná ta zbraň má věčný a nezvratný účin! Vždyť nejsem schopen, ó pane, zvrátit chod věcí. Když však směr zbraně obrátím k zárodkům, vykonám vůli tvou hned, jak mi kážeš."

 

Zde se nám stále vtírá myšlenka, že jde o působení na aparát dědičnosti.

Jiné druhy nebeské zbraně (jejich seznam zabírá v knize V. R. Díkšitara Válčení v starověké Indii několik stran) mají tyto účinky: odstraňují jakékoli předměty a překážky, jež pod jejich vlivem mizí, dezorientují plně lidi, působí na jejich psychiku jako moderní plynové bomby . . .

Srovnávat každý takový druh hrozné zbraně s něčím současným by ovšem bylo nesmyslné. Je pravděpodobné, že už sami tvůrci Mahábháraty symboliku astravidji nechápali; dnešní badatel je na tom trochu lip, protože může někdy nahlédnout hlouběji, pod povrch symbolu, uhádnout princip činnosti neznámého stroje. Většinou je však těžké si jen představit, co to vůbec může být. Taková je třeba Indrova zbraň pášupata, jež má nejenom nevídanou sílu, ale je kupodivu také dobře ovladatelná. Když se Ardžuna vrátil na zem, rozhodl se předvést bratrům, jak pášupata působí:

 

V boji, když začala pálit ta báječná zbraň, zachvěla se země a se stromy spolu se třásla, vylévaly se řeky a rozbouřila se moře, pukaly hory a skály a zaduly divé větry, pohasly  ohně a  ztmavly  a  zchladly paprsky slunce. . .
Ardžuno, Ardžuno, zadrž a ukryj tu čarovnou zbraň!
Nelze jí přece užít jen tak, není-li hrozících cílů, ba i v takovém pádě jí užít lze jen v krajní nouzi. . .
Vždyť zneužitím strašné té zbraně by zhouba hrozila všem.

 

 

Akademik B. L. Smirnov k tomu v komentáři k překladu Mahábháraty poznamenává:

 

„Člověk prostě musí žasnout nad vysokou morální ostražitostí národa, jenž před desítkami století dokázal nejenom vytyčit mravní otázku o přípustnosti použití absolutní zbraně, ale také ji vyřešit."

 

To, že používání nejvyšších druhů zbraně má své meze, je zdůrazněno v Mahábháratě několikrát. Zmíněný Ardžuna dostává brahmaširas s příkazem:

 

„Tuto neobyčejnou zbraň, jíž nelze čelit. . ., nesmíš nikdy použít proti lidem . . ., neboť by mohla, použita proti slabým, spálit celý svět.. . Napadne-li tě však nepřítel, jenž není člověkem, ó hrdino, pak v bitvě použij této zbraně, abys ho porazil."

 

 

 

Válka s Dánavy

 

Zatímco tedy etika astravidji zapovídala používat prostředků hromadného ničení v bojích mezi lidmi, pro války s Asury (2) takové omezení neplatilo. Právě oni byli tím nikoli lidským nepřítelem, proti kterému byly dobré všechny prostředky. Když bůh Indra dokončil Ardžunův výcvik, řekl mu na závěr toto:

 

Patnácti zbraněmi nyní ty vládneš, užít jich znáš na patero způsobů. Dobýt můžeš všeho, co v celém trojsvětí je kdekoli.
Já mám nepřátele běsy, v neprůstřelných zbrojích,
jenže je nemohu lapit — skryli se v hloubi moře. Tři sta je jich miliónů a všichni stejní, silní, chrabří.
Jdi a poraz je a zdeptej — tím splatíš mi za učení.

 

Nepřátelství mezi bohy a Asury — to je významné a přitom složité téma. Není snadné je rozebrat, ale to hlavní je jasné: zařazovat paušálně jedny k silám dobra a druhé k silám zla by nebylo správné. Připomeňme si běžné slovo démon. Ve svém obvyklém významu je synonymem ďábla, zatímco doslovný překlad by musel znít vědoucí. A tak jako pro veškerou indickou filozofii neexistuje žádné náboženství nadřazené pravdě, schvaluje či odsuzuje indická mytologie jednání bohů a asurů podle konkrétní situace.

 

„V brahmanismu," napsal B. L. Smirnov, „neexistuje nesmiřitelný protiklad dobra a zla jako například ... v křesťanství. Surové a asurové jsou nepřátelé, ale z toho nevyplývá záporné stanovisko člověka k asurům."

 

Hrdinové Mahábháraty — bratři Pánduovci — jsou dětmi bohů Indry, Dharmy, Váju a Ašvinů, a těší se přirozeně jako odpůrci Dánavů a Daitjů podpoře těchto božstev. Je pochopitelné, že Ardžuna ochotně přijal Indrův návrh a zakrátko už seděl v jeho větrném voze. Jeho rachocení probudilo bohy, kteří se seběhli a začali se dotazovat: „Co to tam provádíš?" Když se jim však dostalo uspokojivého vysvětlení, blahořečili hrdinovi za jeho čin.

Vypořádat se s Dánavy netrvalo dlouho: mocní démoni, na něž nestačili ani bohové, byli zničení. Dobrodružstvím, jež prožil Ardžuna na nebesích, nebyl tím však ještě konec.
Při návratu jsem spatřil věc divnou, nevídanou: báječný hrad v povětří volně letící, jenž zářil jak veliký oheň nebo spíš slunce. Hrad ten byl obdařen vším, co lze si přát, a prost byl smutku, bolestí, svízelů i běd.

Ardžunova bojechtivost a jeho dovednost v zacházení s božskou zbraní stačily i na toto město. Je však hrůzostrašný zvyk ničit všechno nepochopitelné příznačný jenom pro hrdiny mýtů?

 

Létající ten hrad, jenž plál slunečním jasem, mířil hned sem, hned tam — zloduši měli tu moc.
Tu zaryl se do hlubin země, tu vznesl se k nebi bystře uhýbal stranou, nebo se do vody
kroužil. . .
Přece však konečně podlehl mým ostrým železným střelám a roztříštěn padl pak na zem ten zloduchů hrad.

 

Posléze, aby se vypořádal s protivníky, kteří zůstali naživu, použil Ardžuna Šivovy zbraně. A bylo po boji. Hrdina dokázal naprosto přesvědčivě své znalosti na poli astravidji.

Ani po návratu na zem nesložil však ruce v klín: po bitvě, v níž se utkala jeho vojska s Kuruovci, zůstalo na obou stranách naživu po deseti válečnících. Tato velká bitva je zřejmě historickou událostí a podle indické tradice se odehrála někdy koncem 4. tis. př. n. l. Počínaje touto dobou stává se Indie jednotným centralizovaným státem. Bylo v boji za sjednocení země opravdu použito astravidji? Anebo se propletlo několik legend, takže události ze starších dob (použití nebeské zbraně) byly spjaty s realitou pro tvůrce Mahábháraty nedávnou? Na tuto otázku odpovědět ještě nemůžeme.

Žádné zříceniny s roztaveným povrchem, jako byla Babylónská věž, nebyly totiž zatím v Indii objeveny. Jediným věrohodným důkazem je velkolepá, času vzdorující Mahábhárata.

 

 


Kdo uzákoní mýtus?

 

Teď se, milý čtenáři, rozloučíme s našimi bojovnými hrdiny. Žili příliš dávno, než abychom mohli uhádnout jejich tajemství, včetně tajemství astravidji. Můžeme nanejvýš vytyčovat hypotézy, usuzovat. Můžeme si vybrat ze čtyř domněnek.

  1. Legendy o zbrani, před kterou nic neobstojí, jsou jenom poetický výmysl, hrůzostrašná pohádka.
  2. Základem těchto legend je existence určitých nestandardních starověkých zbraní, něčeho jako byl řecký oheň, rakety na střelný prach atp. Technologie jejich výroby se tajila a jejich účinky zapůsobily na naše předky stejně jako na nás tragédie Hirošimy.
  3. Je možné, že na území Indie prosperovala v šerém dávnověku vysoce vyspělá civilizace, jež zanikla v důsledku nějakých kataklysmat. Tato civilizace mohla po sobě zanechat stopy v legendách o astravidje, s nimiž se mohl seznámit tvůrce Mahábháraty.
  4. Je možné, že kdysi existovaly kontakty mezi Zemí a jinými obydlenými světy, v důsledku čehož se mohly na naši planetu dostat vzorky techniky odjinud.

 

 

Které z těchto hypotéz dát přednost? Řekněme to přímo:

Zatím prvním dvěma, protože nepotřebují důkazy. Abychom mohli dát za pravdu třetí nebo čtvrté, musel by někdo opakovat takový významný čin na poli vědy, jakým se proslavil Heinrich Schliemann, když dokázal Homéra.

 

Stane se něco takového i s Mahábháratou? Buďme optimisty. Doufejme, že někdo z těch, kdo čtou tyto řádky, zorganizuje jednou archeologickou výpravu do Indie a posléze dá jednoznačnou odpověď na otázku, zda je astravidjá mýtus anebo skutečnost.

A. Rubcov

 

 

 

 

Snad opravdu skutečnost?

 

Pozorhému čtenáři, jenž se seznámil s velmi zajímavými hypotézami V. Rubcova. určitě neušlo těsné sepětí třetí a čtvrté hypotézy, jimiž vysvětluje vznik astravidji. Obě se zmiňují o tom, že lidé na Zemi kdysi disponovali znalostmi mnohem vyšší úrovně, než mohou předpokládat dnešní historikové. A je to nakonec tak důležité, kde byl pramen síly neznámých věd, jenž se ztratil na úpatí naší civilizace — zda byl někde v kosmu, nebo na Zemi?

Profesor N. A. Rynin pečlivě shromáždil v prvním díle své encyklopedie kosmonautiky Meziplanetární lety (1928—1932) úryvky z mýtů, legend, pohádek a vědeckofantastických děl, ve kterých se mluví o letech do kosmického prostoru a k různým nebeským tělesům. Poslední — devátý — svazek encyklopedie vrcholí dodnes nejúplnějšími letopisy možných meziplanetárních kontaktů. Je pozoruhodné, že už v úvodní kapitole Indické rukopisy se zařazují legendy o létání na raketových korábech do 10. stol. př. n.l. či dokonce do staletí ještě dřívějších. Pak následují kapitoly Čínské pověsti. Peruánské pověsti. Mexické legendy, Egyptské pověsti, Indické pověsti, Indické vědy, Ramájána atd.

Profesor Rynin se nesnažil velmi bohatý shromážděný materiál analyzovat a vyvozovat z něho závěry. Věřil však, že rozvoj kosmonautiky bude mít pro budoucí lidstvo obrovský význam, a tak pokládal za povinnost zpřístupnit tento letopis širokým kruhům stoupenců kosmických letů. Zůstával i v tom oddaným stoupencem Ciolkovského. jenž učil, že v dějinách i v literatuře lze najít spoustu jevů. jež si nelze nijak vysvětlit, a že „v důsledku prokázané možnosti meziplanetárních styků je třeba více si takových nepochopitelných jevů všímat".

V polemice se stoupenci stanoviska, rozšířeného ve dvacátých letech — totiž že meziplanetární styky nejsou zásadně možné — Rynin psal: „Tvrzení, že obyvatelé jiných světů navštívili naši planetu nenachází skutečně oporu v oficiálních dějinách žádné země. Všimneme-li si však pověstí a legend šerého dávnověku, zjistíme, že mezi legendami zemí oddělených oceány a pouštěmi existuje pozoruhodná shoda. Tato shoda spočívá v tom, že mnohé legendy uvádějí, že kdysi pradávno navštívili Zemi obyvatelé jiných světů.
Proč nepřipustit, že tyto legendy mají v sobě alespoň zrnko pravdy ?"

 

Uplynula dlouhá desetiletí. Celý svět, nadšený velkolepými úspěchy praktické kosmonautiky, zajímá se dnes znova velmi živě o všechno, co souvisí tak či onak s kosmem. Kosmické motivy památek prastaré hmotné a duchovní kultury se staly předmětem zkoumání. Bohužel pozornost tomuto tématu věnují především nadšenci postrádající dostatečně hluboké znalosti. Tak třeba autorem jedné z archeokosmických koncepcí byl jistý matematik. Neporozuměl však plně biblickým textům, což také vedlo k chybám v jeho hypotéze. Kritikové jich využili a nenechali z hypotézy kámen na kameni, aniž se valně zabývali otázkou, zda v ní je něco racionálního. Účinek byl pravým opakem toho, več doufal neúspěšný autor. Seriózní specialisté se začali bát jako ohně už jen pomyšlení, že by se jejich jméno mohlo objevit v souvislosti s tolik zkompromitovanou myšlenkou.

Zato se objevily zástupy takypopularizátorů, spekulujících s hromadným čtenářským zájmem o tajemství mimozemských civilizací. Udělali z archeokosmiky senzaci, ve které se k argumentaci využívalo všeho možného: od faktů a jevů, jež opravdu věda ještě nevysvětlila, po výmysly čerpané ze zapadlých fantastických románů a někdy i těch nejhloupějších bludů. Mimochodem, taková profanace vědění provází nejenom archeokosmiku, ale i jiné proudy rozvíjejícího se lidského myšlení — narážíme na ni všude, kde se dá z věci vytěžit prvek senzačnosti. Musíme zde však brát v úvahu toto: zatímco určité dostatečně silné oblasti vědy a techniky (například soudobá kosmonautika) se nemusí žádných senzacechtivých výmyslů bát, mohou se u archeokosmiky ukázat tyto spekulacje dlouhodobou a závažnou překážkou jejího rozvoje.

Jediným účinným prostředkem boje je zde co nejserióznější vztah k vlastnímu problému, pečlivé a pracné hledání a třídění věrohodných faktů, důkladná vědecká kritik každého předpokládaného případu takového paleokontak-tu. Zřejmě nebude bez užitku vrátit se ke stanovisku N. A. Rynina, jenž naprosto nepokládal za účelné budovat kolem každého těžko vysvětlitelného jevu teorii osvětlující všechno možné — od námětu toho či onoho obrazu na skále z doby kamenné po vznik vesmíru. Doporučoval omezit se po nějakou dobu na hledání a konstatování nesporných výchozích údajů, aby se pak v budoucnu mohlo přejít k jejich analýze.

Když se přívrženci teorie mimozemských kontaktů obrátili o pomoc na výbor sekce dějin letectví a kosmonautiky při sovětském národním sdružení historiků přírodních věd a techniky, uvolil se výbor projednávat na svých zasedáních seriózní práce z archeokosmiky, ačkoli jsou takové problémy dosti vzdáleny tematice sekce. Během dvou let byl zde však přednesen jediný referát obsahující skutečně původní myšlenku. Při jeho projednání bylo jasně ukázáno, že referent vycházel z chybných předpokladů. Jiné žádosti o projednání vědeckých prací z archeokosmiky sekce prostě nedostala.

 

Článek V. Rubcova Astravidjá — mýtus nebo skutečnost? do jisté míry odpovídá požadavkům vědecké věrohodnosti, ačkoli autorovy logické konstrukce obsahují těž prvky nekritického hodnocení obecně známých historických pramenů. Článek nepochybně vzbudí u mnoha čtenářů zájem o Mahábháratu — vynikající památku starověké indické kultury — a napomůže tomu, aby mladí badatelé prostudovali do hloubky tento velmi zajímavý vědecký problém. A je možné, že někdo z nich skutečně přijde s něčím novým — třeba jen v dějinách vědeckofantastické literatury, kterou bůhvíproč pokládáme tak úporně za monopol naší doby.

 

J. V. BIRJUKOV (vědecký tajemník Všesvazové sekce dějin letectví a kosmonautiky)

(1) Verše z Mahábháraty přeložil Vladimír Miltner.

(2) Asurové (doslovně: vydávající světlo): dánavové, daitjové a jiné bytosti, jež jsou odpůrci bohů.)

Z knihy : Záhady staletí. Lidové nakladatelství, Praha, 1980

 

 

 

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.