Kdo je Online

Právě přítomno: 129 hostů a žádný člen

3152835
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
376
4468
21334
1910159
45323
68131
3152835

Your IP: 54.211.135.32
2019-07-21 03:21

 

 

 

 

Inteligentní dinosauři - varování z

 

hlubin času?

 

 


 

 

Jaroslav Mareš (20. 10. 2004)

Lidstvo nikdy nepochybovalo o tom, že je jedinou inteligentní formou života, která kdy vznikla na této planetě. Možná, že tvorové, kteří přijdou po nás, si budou myslet totéž. Maďarský fyzik Gabor Bihary nastínil nedávno odvážnou hypotézu, přispívající k osvětlení příčin, podílejících se na masovém vymírání, které na konci druhohor postihlo Zemi.

Většina vědců tuto hypotézu pro její neobvyklost zatím řadí na pomezí science fiction. Kdo však ví jak dlouho? Nebyla by první, která se z této oblasti po určité době přesunula mezi prokázaná fakta. Zdá se, že je jedinou, která je v sobě schopna obsáhnout všechny zjištěné skutečnosti. Konečně, co bude kdo po 65 milionech let vědět o nás?

 

Neobvykle velký mozek 

Je to již skoro nošením dříví do lesa, ale vzhledem k zachování kontinuity vývoje představy o možné existenci inteligentních dinosaurů bude dobře, když se o Russellově modelu zmíníme.

Kanaďan Dale Russell, vedoucí paleontologického oddělení Národního muzea přírodních věd v Ottawě, patří mezi ty paleontology, kteří se domnívají, že dinosauři mohli inteligentní formu vytvořit, kdyby jim k tomu vývoj poskytl dost času. Stejného názoru byl např. i známý americký vědec Carl Sagan, který jej vyslovil již v roce 1977. Dinosauři byli nejúspěšnější skupinou živočichů v historii Země, ovládli všechny ekologické roviny souše a dokázali odsunout rozvoj savců, vývojově stejně starých jako oni, o celých 170 milionů let. Po celou tu dobu žili savci v jejich stínu. Mnoho forem, vytvořených s obrovským časovým náskokem dinosaury, savci později jen kopírovali, a to dokonce často méně dokonale. A nemusíme se přitom uchylovat jen ke srovnání způsobu letu ptáků s netopýry a kaloni. Proč by během těch mnoha desítek milionů let neměli být dinosauři schopni vytvořit i inteligentní formu?

Russella upoutal neobvykle velký obsah mozkovny lehce stavěného dravého dinosaura rodu Troodon formosus, žijícího před 76 miliony let, a pokusil se domyslet, kam by mohl vývoj tohoto teropoda dospět, kdyby nebyl náhle přerušen katastrofou na konci svrchní křídy o 11 milionů let později. Mozek malých dravých dinosaurů konce křídy byl nejen relativně velký, ale především vykazoval prudkou tendenci dalšího růstu. Troodon byl značně univerzálním typem. Některé charakteristiky jeho kostry připomínaly podle Russela opice mnohem víc, než svrchnokřídoví malí savci, předchůdci primátů. Týkalo se to jak chůze po dvou, tak i funkce vratiprstu, který bylo možno postavit proti ostatním a tím vytvořit chápavou ruku, i obrovských vpřed mířících očí se vzájemně se překrývajícím zorným polem.

 

Představy inteligentních dinosaurů

Na základě těchto i dalších skutečností posoudil Russell všechny pravděpodobné adaptace, jimiž by na cestě k inteligentní formě musel troodon projít, a zpracoval podrobnou studii, v níž odvodil vzhled takového tvora. Spolu s výtvarníkem Ronem Seguinem zhmotnil pak v roce 1981 svou představu v působivém modelu inteligentního dinosaura s vysoko klenutým čelem, mimořádně velkýma zářícíma očima, nízkým plochým nosem a ústy bez rtů, ještě trochu připomínajícími zašpičatělou tlamu. Poslední znak zdůvodňoval Russell tím, že se jedná o jednu z ranějších forem vývoje, odpovídající v lidské linii zhruba druhu Homo erectus. U pozdějších forem předpokládal další zploštění obličejové části a pokračující zvětšování mozkovny. Model hlavy této poslední hypotetické fáze vývoje inteligentního dinosaura nikdy nevytvořil, ale v souhrnné studii, přístupné jen úzkému okruhu paleontologů, ji rovněž popsal. Podle tohoto popisu byl později pořízen i příslušný nákres. Je zajímavé, že některé kresby zhotovené těmi, kteří se údajně setkali s mimozemšťany, se s ním až neuvěřitelně shodují. 

Následně bylo tématu inteligentních dinosaurů věnováno i několik vědeckých konferencí, na nichž bylo pozoruhodné to, že někteří paleontologové dokonce vyslovili názor, že dinosauři mohli inteligentní formu opravdu vytvořit, nám se však dosud nepodařilo její fosilizované pozůstatky objevit. Vždyť podle odhadu známe s bídou jen jednu desetinu druhů neptačích dinosaurů. Několik stovek z několika tisíc. A z geologického hlediska může  inteligentní forma vzniknout a opět zaniknout ve velmi krátkém časovém úseku.

 

Katastrofální srážka s asteroidem?

V současné době je populární teorie, že masové vymírání na konci svrchní křídy bylo způsobeno dopadem gigantického meteoritu či planetky o průměru okolo deseti kilometrů. Je zajímavé, že ji více než paleontologové šíří novináři a astronomové. Zřejmě se podařilo najít i místo, kde v inkriminované době ke střetu Země s nebeským tělesem došlo. Je jím již dávno zanesený podzemní kráter v oblasti Yucatanu, nazývaný Chicxulub, jehož větší část leží pod mořskou hladinou. Původně se vědci domnívali, že jeho průměr měřil asi 180 km, později zvýšili někteří tento odhad na 300 km.

Rozhodně dramatický a působivý scénář. Ale bylo tomu opravdu tak? Stačilo podezírané nebeské těleso zapříčinit celosvětovou zkázu takových rozměrů? Odhad jeho velikosti byl učiněn zpětně. Nikdo ji nedokáže prokázat. Propočítalo se pouze, jak velké by musely meteorit či planetka být, aby jim přisuzovanou katastrofu dokázaly způsobit. Jak je však možné, že ona katastrofa, ať již šlo o cokoliv, byla tak selektivní? Že si vybrala jen některé skupiny živočichů a jiné jí prošly celkem bez následků? Také rostliny postihla v mnohem menší míře.

Názory se různí. Většina paleontologů je přesvědčena, že k vymírání některých živočišných skupin na konci svrchní křídy docházelo postupně dávno před impaktem a doznívalo ještě dlouho po něm. Že v té době vinou změny životních podmínek, k níž mohly impakt i jiné příčiny svým dílem přispět, došlo na Zemi k jedné z vln velkých obměn struktury její fauny, tak jako už několikrát předtím i několikrát potom. Na konci permu dokonce ještě v mnohem větší míře. V různých skupinách živočichů došlo k náhlému vzniku nebývalého počtu mutací, vedoucích ke vzniku nových druhů. Dnes obývají Zemi jiní dinosauři než tehdy, ale počet jejich druhů je pořád dvakrát vyšší než počet druhů savců. Mluvit o vyhynutí dinosaurů se mohlo tak ještě před dvaceti lety. Dnes je to překonaná formulace, šířená jen setrvačností v myšlení těch, kteří nové poznatky paleontologie nesledují. 

 

 

 

Přinesla smrt jiná kosmická událost?

Impaktní teorie však není jedinou, která se snaží vysvětlit příčinu masového vymírání na konci druhohor. Někteří vědci se domnívají, že masové vymírání živočichů koncem druhohor před 65 miliony let bylo způsobeno jejich náhlým vystavením silnému záření, které poškodilo DNA a dalo vznik rakovinotvorným a jiným zhoubným mutacím buněk. Velká zvířata byla vzhledem ke svému tělesnému objemu zasažena nejkrutěji. Menší tvorové se mohli navíc schovat pod zemí. Hmyz, především brouci, chránění silným chitinovým krunýřem i před stonásobně silnější radiací, než jaká je smrtelná pro obratlovce, nebyli postiženi prakticky vůbec nebo jen minimálně.  

Astrofyzik David Schramm z Chicagské univerzity stojí v čele těch, kteří jsou přesvědčeni, že původcem tohoto smrtonosného záření byla exploze supernovy ve vzdálenosti ne větší než 30 světelných let od Země. Jeho kolega Juan Collar z Univerzity Jižní Karoliny v Columbii preferuje v tomto směru kolaps neutronové hvězdy ve vzdálenosti do 20 světelných let, uvolňující nárazově obrovské množství neutrin. Ta sice za normálních okolností prostupují hmotou nepozorovaně a bez překážek, v nepředstavitelně silném nárazovém proudu však mohou podle Collara kolidovat s atomovými jádry živé tkáně, což nenapravitelně poškodí DNA a způsobí zhoubné mutace.

Na Collara navazuje i Arnon Dar se svými spolupracovníky z Kosmického výzkumného střediska v Haifě. Ti se domnívají, že masové vymírání bylo způsobeno silným kosmickým zářením vzniklým po srážce obou složek neutronové dvojhvězdy, jejíž vzdálenost od Země nebyla větší než tři tisíce světelných let. Tyto hypotézy nejsou však schopny vysvětlit zvýšený výskyt iridia v hraniční vrstvě, zjištěný již na více než sto místech na celém světě, ani další jevy, jimiž argumentuje impaktní hypotéza.

 

 

Jako science fiction

Zcela nečekaný objev přišel z hraničních vrstev mezi druhohorami a třetihorami u mexického pobřeží. Jednalo se o několik drobných částeček naprosto čistého iridia. Iridium se však v přírodě v čistém stavu nevyskytuje, a to ani v meteoritech ani v hlubinách Země. Vždy jen ve slitině s jinými kovy. Jediným přijatelným vysvětlením nálezu je jeho umělý původ.
Kdybychom se dnes zničili nukleární válkou, jiní inteligentní tvorové by po 65 milionech let z nalezených stop možná usoudili, že se v naší době srazila se Zemí velká planetka, zodpovědná za vymření většiny živočišných druhů. Velkými nukleárními explozemi na několika místech lze vysvětlit i zvýšené množství iridia v inkriminované vrstvě, nálezy jeho chemicky naprosto čistých částeček, skleněné mikrotektity i větší kusy ve sklo proměněných hornin, zrnka křemene s deformovanou strukturou, odlišnost vzorků z různých lokalit, celosvětové rozsáhlé požáry a další.

Hypotéza nukleární války dokáže navíc zahrnout i všechny argumenty, mající souvislost se smrtonosným zářením, vznikem rakoviny i dalších zkázonosných mutací následkem poškození DNA. Je jedinou hypotézou, která dokáže vysvětlit všechna prokázaná fakta. A zahrnout i další. Ke konci křídy bylo charakteristickým jevem postupné snižování množství žijících druhů neptačích dinosaurů i počtu jejich jedinců, stejně jako jiných velkých živočichů. Těsně před katastrofou poklesl jejich počet nejvýrazněji. Není však rychlé vymírání živočišných druhů průvodním civilizačním jevem, který vinou člověka postihuje naší planetu v hrozivé, čím dál tím větší míře i dnes?

Je pravda, že to všechno zní spíše jako dobře vymyšlená science fiction než jako vážně míněná vědecká hypotéza. Dobře, dokáže do sebe kompletně zahrnout všechna známá fakta. Ta však, byť jen částečně, vysvětlují i jiné hypotézy. Třeba tehdy došlo k sice málo pravděpodobné, ale přesto možné kombinaci různými přijatelnějšími scénáři uvažovaných příčin. Lze však najít něco, čím by se dala hypotéza 65 milionů let staré nukleární války prokázat? Něco, co by jiným způsobem vysvětlit nešlo?   

 

Je xenon klíčem k řešení?

Abychom prokázali, že v kritické době opravdu došlo k sérii jaderných explozí, musíme v odpovídajících vrstvách najít výraznou anomálii nukleární povahy. Při jaderném výbuchu vzniká množství atypických radioaktivních atomů, které za normálních okolností na Zemi neexistují.Ty se v krátkém či delším časovém úseku štěpí na stabilní atomy běžných prvků. Ideální by bylo, kdybychom objevili nějaké, které po celých 65 milionů let nepodlehly rozpadu. Přímo se to zatím nepovedlo. Klíčem k uzamčené bráně se však stal netečný (inertní) plyn xenon.

Došel k tomu, a to zcela náhodně, maďarský fyzik Gabor Bihary. Mladý, dnes třiatřicetiletý vědec, zabývající se analýzou vývoje zemské atmosféry. Potřebné informace získává tak, že měří množství izotopů různých plynů, obsažených ve fosíliích. Usiluje též o zdokonalení argonové datovací metody stáří minerálů obsažených ve fosilizovaných kostech. V hraničních vrstvách mezi druhohorami a třetihorami narazil na podivný jev, který si zprvu nedovedl žádným způsobem vysvětlit. Pak ho napadlo, že jediným řešením problému by byl předpoklad řetězce pradávných nukleárních explozí.

Za normálních okolností je malé množství xenonu obsaženo ve vzduchu, v usazeninách na souši i v mořských sedimentech. Vzhledem k tomu, že původně pochází ze vzduchu, má xenon obsažený v usazeninách totožný podíl izotopů (atomy xenonu o rozdílné hmotnosti, způsobené tím, že se navzájem liší počtem neutronů) jako xenon vzdušný. Takže když vezmeme vzorek z půdy a izolujeme v něm xenon od ostatních plynů, zjistíme, že má identický obsah izotopů jako ten ve vzduchu.

Při nukleární explozi vznikají radioaktivní izotopy atomů telluru a jodu, které se po určité době štěpí na izotopy xenonu (např. radioaktivní jod-129 na xenon-129).  Malá část jich je však ještě před štěpením vstřebána do sedimentu. Po rozpadu na izotopy xenonu tam pak zůstávají koncentrovány, neboť se nemohou rozptýlit ve vzduchu. Vzhledem k tomu je podíl izotopů xenonu v takovém sedimentu vyšší než v atmosféře.

Přesně to odpovídalo situaci ve vrstvách na hranici druhohor a třetihor, zkoumaných Biharim. Při analýze izotopového složení xenonu v několika vrstvách z této doby se objevily výrazné odchylky od normálu, charakteristické pro nukleární exploze, mnohonásobně přesahující limit standardní odchylky měření. Gabor Bihari publikoval svůj objev koncem roku 1997 a pokračoval pak v měření na dalších lokalitách. Získaná data všude potvrdila předchozí výsledky. Autoři science fiction tak získali fantastický námět.

 

Jak Russell odvodil vzhled svého Dino sapiens?

Russell rozdělil anatomii svého hypotetického inteligentního dinosaura do dvou základních komponent. První byla spojena s existencí rozvinutého mozku. Ať již k tomu dojde u savce nebo dinosaura, určité průvodní jevy jsou totožné. Druhá je spojena se skutečností, že rekonstruovaný tvor má dinosauří původ a je mu tedy vzhledem i tělesnými funkcemi poplatný. Jedním ze znaků výrazně vyvinutého mozku je to, že zbytek lebky se zdá menší. Hlava bude v poměru k tělu relativně velká. A velká hlava potřebuje podporu vertikálního krku umístěného přímo pod ní. Vertikální postoj těla poskytuje nejlepší podmínky k energeticky  úspornému nesení horní části těla, i když horizontální páteř dává dvounožcům lepší možnost k rychlému běhu. Po svém předchůdci troodonovi si Russellův model zachoval i obrovité oči, hlavu bez vnějších uší, tříprsté chápavé ruce a stejně tak tříprsté nohy. Jejich drápy se výrazně redukovaly. Vzhledem ke vzpřímenému postoji našlapoval celým chodidlem včetně paty. Ruce i nohy byly v poměru k tělu podobné jako u člověka. Tuto podobnost postavě lidské zdůvodnil Russel morfologickou konvergencí, která tvaruje živočicha do ideální podoby pro způsob života, který vede. Dochází tak k tomu, že se tvorové z různých skupin, žijící stejně, sobě až neuvěřitelně podobají.  

 


Podivné stopy vzpřímeného tvora

 

Prudká bouře, která se v roce 1908 přehnala nad říčkou Paluxy v Texasu, odkryla na skalnatém podkladě pod odplaveným sedimentem velmi podivné šlépěje. Táhly se v délce asi třicet metrů a zřetelně křižovaly stopy jiných dinosaurů. Na rozdíl od nich se však táhly jako šňůra zcela přímým směrem. Jejich původce kráčel dlouhým pevným krokem.

 

Nejpodivuhodnější na nich však bylo, že se značně podobaly lidským tím, že byly ploskochodné. Ten, kdo je před desítkami milionů let vtiskl do tehdy bahnité půdy, došlapoval při chůzi celým chodidlem včetně paty. Někdy se tak pohybovali i draví dinosauři, když se plížili za kořistí. Takové stopy však měly chodidlovou část nepoměrně delší a byly mnohem blíž u sebe. U záhadných stop tomu bylo jinak. Chodidlová část byla velmi krátká a délka kroku dokazovala rychlou chůzi vzpřímeného tvora bez ocasu, neboť jinak by při vzpřímené poloze těla musela být nalezena jeho stopa.

 

Základním rozdílem těchto šlépějí od otisku lidské nohy bylo to, že byly pouze tříprsté. Jejich délka byla 45 - 50 cm. Ukazovaly na zcela neznámý druh dinosaura, kterého dosud paleontologové podle kosterních pozůstatků neznali. Geologickým průzkumem bylo zjištěno, že skalnatý podklad, na němž byly nalezeny, byl koncem spodní křídy před 110 miliony let pobřežím bahnité laguny.


Přesně takové stopy by po sobě musel zanechat i vzpřímený inteligentní dinosaurus, odpovídající Russellově modelu. Pokud byl skutečně jejich původcem podobný tvor, vyvinula by se u dinosaurů bezocasá vzpřímená forma již 45 milionů let před koncem druhohor a měla by tedy neuvěřitelnou spoustu času k dalšímu zdokonalování. A je mimořádně zajímavé, že podobné šlépěje se objevují i ve svrchní křídě krátce před tajemnou katastrofou. Vzdálenost od konce prstů k patě je přitom mnohem menší, než tomu bylo u stop z konce spodní křídy, prsty jsou oblejší, širší a kratší, stopa je relativně širší. To vše potvrzuje další vývoj při uplatňování plně vertikálního postoji.

 


Záhadné artefakty  

 

Již několikrát byl oznámen nález podivného artefaktu z geologických vrstev takového stáří, kdy podle našich dnešních znalostí rozhodně nemohl vzniknout. Většině z nich však chyběl nezpochybnitelný důkaz, některé byly zřejmým podvrhem. Následující nečekaný objev byl však učiněn přímo erudovanými vědci a byl v maximálně možné míře vědecky ověřen. V roce 1968 ohlásili Y. Druet a H. Salfati nález mnoha odlitků plochých kovových trubiček polovejčitého průřezu. Všechny měly hnědočervenou barvu a stejný tvar, lišily se však velikostí. Byly dlouhé přibližně od 3 do 9 cm a široké asi 1 - 4 cm (jejich rozměry našim mírám v cm přesně neodpovídaly). Pocházely ze 65 milionů let starých svrchnokřídových vápencových vrstev u Saint-Jean de Livet nedaleko Caen ve Francii. Druet se Salfatim prověřovali několik hypotéz, které by mohly vést k vysvětlení této neuvěřitelné časové anomálie, ale postupně museli jednu po druhé eliminovat. Nakonec prohlásili, že jediným možným vysvětlením jejich objevu je předpoklad, že na naši planetě žily před 65 miliony let inteligentní bytosti. 

 

Převzato: http://21stoleti.cz/

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.