Kdo je Online

Právě přítomno: 89 hostů a žádný člen

2187179
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
89
965
5782
965876
27824
36429
2187179

Your IP: 54.145.124.143
2017-11-24 00:17

 

Tajemné podzemí na Slovensku

 

i

 

v Čechách?

 

 

 

V článcích o UFO a podzemních základnách v USA a vlastně po celém světě, jsme popsali, jaký účel a vznik těchto podzemních měst a komunikací. Sahají daleko do historie naší planety a civilizací, je spojeno s dnešní dobou ve spojení především s tajnou vládou USA a celosvětovým spiknutím  ve spojenectví s mimozemskými civilizacemi.

Po celém světě kolují prastaré legendy o podzemních říších na všech kontinentech a dotýkající se všech známých i neznámých civilizací. Dnes v lokalitách opředenými těmito legendami je nemalá aktivita UFO s únosy a konfrontacemi  v oblasti civilní tak i vojenské. Je to fenomén často podceňovaný, utajovaný a dle mého názoru nesmírně důležitý pro lidstvo a jeho existenci.

Podle všech dostupných poznatků, které lze dnes získat, a na tomto webu jsme odhalili mnohé, velice závažné skutečnosti, lze usuzovat a já jsem o tom přesvědčen, že tak jak existují podzemní základny, města a komunikace tunelů po celém světě, existují i výstupy a výstupy pro technologii UFO talířů. V článcích o podzemí USA a spiknutí tajných organizací pod vedením Illuminátů, je v plánu pro nastolení Nového světového řádu, počítána invaze mimozemšťanů, v podstatě plánovaná možná miliony let, která má nastat v blízkých letech. Pro tuto invazi po ta dlouhá léta budovali rozsáhlé podzemí a výstupy pro technologii na mnoha místech po celé zemi. Některá jsou známá, ale většina jich je utajena a dosud neobjevena. Proč mají pro nás takový význam? Protože v těchto místech, již uvedená invaze nastane. Jak je plánováno během několika hodin po celém světě se vyrojí se země jako kobylky a obsadí celou Zemi a než si uvědomíme co se děje, nastane konec. Pak převezmou vládu nad celým světem Illumináti a jejich pány budou Grays a jiné entity. Ano to je plánováno, zcela vážně a dokonce i prorokováno mnoha jasnovidci a proroky, ale to není předmětem tohoto článku. Doufám jen, že k tomu nikdy nedojde!

Víme toho spoustu o oblastech v USA díky vážným badatelům, kterým není lhostejná současnost a budoucnost lidstva. Víme o podzemí v Jižní Americe v Asii, nějaká i v Africe, ale jak je na tom Evropa? Toto území je v podstatě proti jiným dost zalidněno a přesto tu existuje jen pár informací a vypadá to, jako by tu nic nebylo a Evropa byla tabu a nic neexistovalo. Je to vůbec možné? Nebo jsme utajenější než Američané?

Evropa je provrtaná jak ementál. Doly, štoly, podzemní chodby a sklepení dokonce i továrny zanechané Nacisty. Skoro každá vesnice a město má svou podzemní historii. Předmětem našeho zájmu ale tady nejsou tyto výtvory lidí, ale především ty dávné i současné, vybudované mimozemskými civilizacemi opředené tolika tajemstvími. Pod Evropou musí procházet spojovací tunely, ale musí tu být i vstupy a výstupy, možná i základny.

 

 

V této souvislosti bych chtěl čtenáře a badatele požádat o spolupráci a pomoci se podílet na odhalení těchto tajemství. Rádi uvítáme jakékoliv informace!

 

 

Rozhodl jsem se po tomto tajemství pátrat a snad i odhalit jeho tajemství

 

 

 

 

 

Jak je tedy u nás? Bylo zjištěno, že na území Československa se prastaré legendy zmiňují o vznešených bytostech, přebývajících v podzemí. Existuje legenda o skleněných tunelech a Měsíční jeskyni na Slovensku. Podívejme se tedy na tuto legendu a záhadu, zkoumanou mnoha významnými badateli a která přesáhla hranice území Československa do celého světa.

 

 

 

ZÁHADNÁ ŠACHTA NA SLOVENSKU

 

Následující ukázka je z Bergierovy Knihy nevysvětlitelného.

 

Kdyby Pražské jaro pokračovalo a kdyby se cesty do Československa nestaly obtížnými, ba nebezpečnými, jel bych si tento příběh ověřit přímo na místo.

Jedná se o objev jeskyně z neznámého kovu, k němuž došlo v říjnu 1944. Tento příběh mám od přátel z Československa, kteří se o něm dověděli v březnu 1965. Teď mají bohužel jíně problémy a já je chápu.

Je to podivná a zároveň strhující záhada. Skutečně nás napadá, zda se nejedná o dílo mimozemšťanů, a já osobně bych této eventualitě dával přednost.

Lze však uvažovat i o přirozeném vysvětlení. Československo je země bohatá na uran a radium; radium bylo ostatně objeveno právě v českých rudách. Snad intenzívní působeni radioaktivity, trvající několik milionů let, přeměnilo běžný nerost v cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná. Ve slitinu, která by mohla mít zajímavě použití... Přál bych si, aby jednoho dne podrobnější výzkumy za použiti moderních prostředků přinesly pravdu o záhadě, která patří mezi nejpodivuhodnější v této knize a na celé naší planetě.

Následující příběh se stal jednomu účastníku Slovenského národního povstání v říjnu 1944. Doktor Antonín T. Horák - dnes lingvista - se po léta snažil přesvědčit speleology, aby prozkoumali to, co považuje za jedno z nejpodivuhodnějších tajemství podzemí - jakousi šachtu velmi starého dolu, kterou objevil v jedné jeskyni na Slovensku. S autorovým svolením uveřejňujeme úryvky z deníku psaného na místě samém a uveřejněné v březnovém čísle bulletinu Národní speleologické společnosti USA. Jeskyně se nachází v Nízkých Tatrách mezi Plavnicí a Starou Lubovňou zhruba na 49,2° severní délky a 20,2 východní šířky.

 

23. října 1944

 

Včera časně ráno nás našel Slávek a ukryl v této jeskyni. Dnes za soumraku se vrátil s dcerou Hankou, přinesl potraviny a léky. Od pátku jsme nejedli a předtím, při posledních dvou bojích, jsme měli jen kukuřičný chléb, ale i toho bylo málo.

 

V sobotu po poledni ustupovaly zbytky našeho praporu (184 vojáků a důstojníků, z nichž čtvrtina byla raněných a z toho šestnáct na nosítkách) sněhem po severním svahu. Moje rota tvořila zadní odřad. V neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. Když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a ránu do hlavy, která mé vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku.

Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem, usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho zkalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.

 

Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás přežehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsem si všiml jakéhosi otvoru.

 

Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s ním, že nasbírám jedlové větve. Říkal mi, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkou­mat, že jsou tam špatné větry a určitě tam straší. Do jeskyně jsem se vrátil někdy kolem půlnoci naprosto vyčerpán; bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí a Jurek měl horečku. K večeři, která byla zároveň obědem, jsme si dali vlažnou vodu a já měl bohudík svou dýmku. Obložil jsem Martina nahřátými kameny a na Jurka připadla první hlídka. Mizerná noc. Martin občas nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiriny a po malých doušcích vlažnou vodu s trochou slivovice. Hladový Jurek se belhal kolem dvou německých příleb, v nichž k snídani vařil vodu, do níž jsem přidal deset kapek slivovice. Za takové vánice a lavinového nebezpečí se k nám Slávek možná několik dní nedostane. S dvěma bezmocnými muži na krku se ani nemohu pokoušet o lov, protože bych venku zanechal stopy. Máme však tuto jeskyni, kterou Slávek zná pouze částečně: může do ní být ještě jiný přístup a možná zde p režim u je nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto možnosti, zatímco Jurek žvýkal jedlovou kůru, a jak jsem předpokládal, prosil mě, abych šel lovit do Slavkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl jsem jen hlad, také mě zajímalo, co mohlo jinak tak sebejistého Slávka vystrašit natolik, že vzýval Boha. S sebou jsem si vzal pušku, svítilnu, pochodeň a špičák. Asi po hodině a půl nepříliš namáhavé a celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé horizontální chodby, jež končila sudovitým otvorem.

 

Vklouzl jsem do něj a úžasem ztuhl na kolenou... bylo tam něco jako velké černé silo, zapuštěné do bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu nebo lávy. Ale naprosto mě vyvedlo z míry a pocítil jsem i jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že je to naprosto hladký útvar připomínající sklo a že jeho struktura nasvědčuje tomu, že se jedná o dílo lidských rukou. Bylo to zakřivené, dalo se tušit, že je to jakýsi ohromný válec o průměru zhruba dvaceti pěti metrů. V místech dotyku s okolní horninou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z materiálu, který jako by spojoval vlastnosti oceli, pazourku a kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v divoké krajině, kde ani pověsti nevyprávějí o nějaké zřícenině, dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt vysoký jako věž, jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály a pokrytý krápníky, mi běhal mráz po zádech.

 

Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne, dole je široká asi 20-25 centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje na pouhých 2-5 cm. Vnitřek je napravo i nalevo úplně černý, s rýhami a ostrými výčnělky velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi šedesáti stupňů.

Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; dopadla a s prskáním a syčením zhasla jako do bělá rozpálené uhlí ve džberu vody.

Chtěl jsem pokračovat v průzkumu a domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u země, a snažil jsem se tam protáhnout nejdřív pravou ruku. Ruka se svítilnou sice měla prostoru dost, ale trhlina se začala zužovat a musel jsem z ní zase rychle ven. Dalo mi to zabrat Když jsem konečně vylezl a znovu nabral dech, byl jsem tou záhadou naprosto fascinován a rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet jak dál.

Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté odpoledne. Jurek umyl Martina a položil ho mezi teplé kameny. Dal jsem mu tři aspiriny a teplou vodu se slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni bude zapotřebí hodně loučí, tyče a provaz. Naštěstí přišli Slávkovi se zásobami. Potom jsem šel s nimi, abych si donesl větve na pochodně. Polomrtvý únavou jsem se vrátil kolem druhé hodiny ráno, ale konečně jsme se najedli - Jurek až příliš -, a vzal jsem si hlídku jako druhý.

 

 

24. října 1944

 

Noc proběhla v klidu. Martin vypil bylinkový odvar s medem proti horečce.

Doufám, že se z toho dostane. Jurek už nemá zadek tak napuchlý, ale já mám hlavu oteklou dál. Nařezal jsem naše opasky a řemení a zhotovil si osm metrů pevného lana. V deset ráno jsem byl u stěny, položil jsem přes štěrbinu tyč, na ni uvázal lano a s lanem přes rameno jsem znovu vlezl do temného jícnu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči svítilnu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kymácela se v prázdnu. Neviděl jsem nic a slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a bál jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu po hlavě.

Začal jsem lézt ven. Oděv se mi zachycoval o nerovnosti a přehrnul se mi přes ramena a přes hlavu, až jsem se do něj zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a div jsem se při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.

Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a tak jsem si nalámal stalagmity a pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a nakonec na něco narazily, z čehož jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené louče, svlékl se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už znal nejhorší nerovnosti v štěrbině, obešlo se to jen několika škrábanci. Chvíli jsem padal, pak jsem se kutálel a nakonec se zastavil o stěnu, která mi už připadala známá, byla stejně hladká jako ta nahoře.

Svítilna ještě vedle mě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v prostorné zakřivené černé šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel, nebo spíš komín, se srpkovitým půdorysem. Nejsem schopen popsat onu tmu ani šumění, hučení a dunění - děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po němž jsem se skutálel, bylo „vydlážděno" solidním vápencem.

Ani všechna světla dohromady nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se stýkají. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a konvexní křivkou zadní stěny je asi 8 metrů; křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. K dalšímu průzkumu jsem potřeboval více světla a špičák, který budu muset sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel.

Vracel jsem se okouzlený a pln nadšení a roz­hodl jsem se, že prozkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou.

 

Tentokrát jsem lezl hlavou napřed a svlečený, abych se opět nezamotal a neriskoval popálení. Ke svým věcem jsem se dostal bez jediného škrábance. Oblékl jsem se, vykouřil si dýmku a vrátil se k druhům. Pokoušel jsem se chytit nějakého netopýra, ale mamě. Jurek vařil brambory se s kopovým, byl mi tudíž ochoten prominout loveckou neobratnost, a když mi natíral odřeniny na zádech tukem a zašíval mi košili, dokonce mě politoval, co všechno jsem zkusil. Martin snědl kousek chleba a zapil ho bylinkovým odvarem s medem. Po šesté večer jsem se vypravil pro novou zásobu větví na louče a vrátil jsem se kolem desáté. Jurek si vzal obě hlídky.

 

25. řijna1944

 

Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se zotavuje. Jsem docela rád, že Jurkova hýždě není ještě v pořádku, protože by chtěl jít určitě se mnou. Lépe když o tajemství jeskyně neví.

Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel jsem se tukem ze skopového, všechny potřeby jsem spustil dolů a vklouzl jsem za nimi nohama napřed. Vršek stěn zůstával ve tmě, i když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a pomáhal si ještě čtyřmi pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácelo to jako hrom, připomínalo to dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a mířil přitom asi patnáct metrů nad sebe; zasršely velké modrozelené jiskry a ozval se takový rámus, že jsem si musel zacpat uši.

Když jsem špičák narážel na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem „dlažbu“ a začal jsem kopat v rozích půlměsíce tam, kde vrstva vápence není příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti centimetrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o kousek dál, ukázalo se na zadní stěně v hloubce asi 150 cm jemné žlábkování, jakoby vertikálně zvlněné. Tato část se zdála teplejší než hladký povrch. Zkoušel jsem ji rty a ušima a myslím, že se nemýlím. Uprostřed bylo dno pro zákopnický špičák příliš tvrdé.

Když pochodně dohořely, cítil jsem na sobě studený pot; opustil jsem „šachtu ve tvaru půlměsíce", oblékl se, šel k místu, kde se vyskytovali netopýři, a dostal jsem jich sedm. Jurek udělal nádivku z chleba a bylinek a byla z nich výtečná „holoubátka".

K večeru přišel Slávek s druhou dcerou Ol­gou a přinesli seno, slámu, ovčí kůži a léčivé rostliny. Doprovodil jsem je, nasbíral borové větve na pochodně a vrátil se kolem půlnoci. Martin si vzal dva poslední aspiriny a vodu s medem a Jurek měl obě hlídky.

 

26. října 1944

 

Noc proběhla v pořádku. Vrátil jsem se do šachty pokračovat v pokusech. l když jsem tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem nedosvítil až nahoru. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o něco níž a s podobným výsledkem - jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila svou dráhu v délce asi půl prstu a vydávala štiplavý pach. Znovu jsem začal kopat v levém rohu a zjistil jsem, že rýhování pokračuje ještě hlouběji, ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.

Vylezl jsem ze šachty a prohlížel si vnější stěnu a její okolí. U stalaktitů bylo několik teček, podobných sklovině. Když jsem je seškrabal, byl z nich tak jemný prášek, že bez lepu nešel sebrat. Povařím nožky „holoubátek“ a pokusím se z nich získat klih. Chtěl jsem vzorek toho zvláštního materiálu, z něhož byly vytvořeny stěny, ale i když jsem vystřelil do rány na hrbolky a zasáhl je, střela se opět odrazila, zaduněla a vydala týž štiplavý zápach.

Na zpáteční cestě jsem ulovil několik netopýrů a znovu jsme měli „holoubátka". Řekl jsem Jurkovi, aby po nich zahladil všechny stopy, ale nožičky jsem dal stranou. Slávek s dcerou přišel jako obvykle za soumraku a tentokrát přinesl čtvrt jelena, půl kila soli a krabici karbidu. Jurek si vzal obě hlídky.

 

 

 

 

27. října 1944

 

Martin zemřel ve spánku. Jurek, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky s 643 korunami, hodinek s řetízkem a úmrtního listu, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a připojit se k našemu praporu, který je někde na východ od Košic. O holi může Jurek ujít za den aspoň deset kilometrů, ale musíme se přesunovat opatrně. Zítra vyrážíme.

V deset ráno jsem byl v jeskyni; hledal jsem možnost, jestli bych se nějak nedostal k šachtě zezadu; na led a na špatné větry, o nichž mluvil Slávek, jsem nenarazil, i když tam být mohly. Pak jsem vlezl do šachty, dělal jsem si náčrty, chvíli kopal a přemýšlel. Vrátil jsem se kolem čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby sbalil věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní a nachystal vše, co nebude třeba vrátit Slávkovi. Slávek přišel s oběma dcerami, jako by vytušili, že Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu mezi kleč, kde byl zasažen. Střídali jsme se v kopání hrobu. Pomodlili jsme se a pochovali ho zabaleného do pokrývky.

 

28. října 1944

 

Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno atd. do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zlatého zadního pláště svých hodinek a vložil do láhve, kterou jsem uzavřel kamínkem a hroudou hlíny smíchanou s dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do „šachty ve tvaru půlměsíce" na popel z pochodní. Třeba tam zůstane dlouho, snad až do doby, kdy ona struktura úplně zmizí za stalaktitovou a stalagmitovou oponou. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně; jeho dcery je neznají a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestliže se nevrátím jeskyni prozkoumat, za pár desetiletí už nebude o ní nikdo vědět.

Seděl jsem tam u ohně a říkal si, co může znamenat tato struktura se stěnami širokými dva metry a tvarem, u něhož mě nenapadá, k čemu by mohl být dobrý? Jak hluboko vede do skály? Je tam ještě něco jiného kromě té šachty? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil do této hory? Je to výtvor lidských rukou? Je něco pravdy na Platonových legendách o dávno zaniklých civilizacích s magickou technikou, jakou ani nedokážeme pochopit?

Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že se mě zmocňuje jakási nesmíme zvláštní a hrozivá moc. Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem jako Slávek a jeho předkové se domnívají, že se jedná o jakési čáry. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přivábit zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí, ražení chodeb, trhací práce, komercionalizaci, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jejich prostého života v lůně přírody.

Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry vedoucí ke stěně; jeskyně má možná ještě přístupy, které Slávek nezná, a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít „poklad", ještě než by se sem dostali vědci. Vrátil jsem se po třetí hodině odpoledne. Kolem páté přišli Slávkovi a přinesli několik vajec natvrdo.

Po Slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a batohy a šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a viděli Slávka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery smazávají naše stopy. Sníh se jiskřil v měsíčním svitu.

V posledních dnech II. světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slávkovi bydleli provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a prohlédl jsem si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tenkrát našel, jsem dal konzervátorovi z paleontologického oddělení v Užhorodu. Určil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). A znovu jsem si začal klást otázky: štěrbina je příliš malá, blok vápence a stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby do ní něco propadlo; když medvěd spadl do šachty, měla zřejmě ještě styk s povrchem.

Při své poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a nenašel jsem žádný otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s „šachtou ve tvaru půlměsíce“. Ale na těchto příkrých tatranských svazích mohlo přístup zatarasit sesutí horniny.

Bergier, J.: Le livre dé l'inexplicable (Kniha nevysvětleného). Albin Michel, Paris 1972, s.61-75 Translation © Stanislava Káňová, 1994

 

Předešlý článek odpovídá v podstatě prvotnímu článku a popisu převzatého s deníku A. Horáka a je a byl podkladem a základem k dalším studiím a rozborům. Protože příběh sám o sobě se nezmiňuje o žádných datech upřesňující místo jeskyně, došlo postupně mnoho badatelů k poznatku, že je ve výpovědi mnoho nesrovnalostí, které nemohly odpovídat skutečnosti a muselo jít o záměrnou desinformaci z důvodů utajení samotného místa. Má to určitou logiku. Kdybyste objevili poklad, taky byste nechtěli říct, kde je uložen. Proto pokračujme dál informacemi z jiných zdrojů.

 

Zdroj:  Fantastická fakta, 2001

 

 

 

Záhada století

 

 

Co to vůbec je, ta tajemná "měsíční šachta"? Na rozdíl od pyramid, kruhů v obilí a podobných všeobecně známých záhad o ní slyšel zatím jen málokdo.

Objevil ji čirou náhodou důstojník Slovenské armády kapitán Antonín Horák, když se za Slovenského národního povstání ukrýval před Němci v jedné jeskyni.

 

"Připomínalo to obrovské černé silo, stěnu očividně lidského původu, hladkou jako sklo," popisuje ji ve svém deníku. "Dalo se předpokládat, že jde o ohromný válec o průměru nejméně dvacet pět metrů, zaražený do okolní skály. Celá modročerná stěna byla z materiálu, který spojoval vlastnosti oceli, kryptokrystalického křemene a kaučuku. Krumpáč na ní nezanechal stopy a energicky odskakoval." Trhlinou ve válcovité stěně bylo možno proniknout dál do kolmé šachty ve tvaru půlměsíce, vedoucí do neznáma. Vnitřní povrch šachty byl rovněž pokryt oním neuvěřitelně tvrdým materiálem. Kapitán Horák několikrát do stěn vystřelil z pušky, ale kulky na nich nezaznamenaly ani stopu. Vyvolaly jen ohromné modrozelené jiskry a štiplavý zápach.

 

"Jsem střízlivě uvažující člověk s univerzitním vzděláním," přemýšlel nad svým objevem kapitán Horák, "ale musím přiznat, že se mne mezi těmito vysokými, kolmými a saténově lesklými stěnami s matematickým zakřivením zmocňuje pocit, že jsem se střetl s velmi podivnou a hrozivě vypadající mocností."

V příštích dnech se kapitán Horák do šachty několikrát vrátil. Snažil se dosvítit na její konec, kopal v jejím dně a na její stěně objevil jakési rýhování. Zdálo se mu také, že rýhovaná část stěny je poněkud teplejší než ostatní hladká plocha. K bližšímu průzkumu se ale nedostal a nepodařilo se mu odštípnout ani vzorek záhadného materiálu.

Deník kapitána Horáka s popisem jeho podivného nálezu uveřejnil v roce 1972 francouzský spisovatel a milovník záhad Jacques Bergier ve své "Knize nevysvětlitelného" (česky - Libertas, Regensburg 1984, Železný, Praha 1995). "Přikláním se k tomu, že je to dílo dávné nebo mimozemské civilizace," píše Bergier hned v úvodu kapitoly o měsíční šachtě. Jako bývalý chemik a atomový fyzik předložil pochopitelně i přirozenější vysvětlení. Mohlo by prý jít o nový neznámý materiál, který vznikl miliony let trvajícím radioaktivním ostřelováním z okolních hornin, bohatých na uran a radium. (Já osobně považuji tuto teorii za nesmysl) Ale ať už je to tak, či onak, podle Bergiera je to jedna z nejpozoruhodnějších záhad naší planety.

Udivující je však nejen záhadný materiál, ale i dokonalý geometrický tvar tajemného objektu. Rumunští vědci ing. Constantinescu a ing. Timosenko z bukurešťského výzkumného ústavu pro elektroniku, předložili v roce 1983 na mezinárodní konferenci o výzkumu psychotroniky v Bratislavě hypotézu, že slovenská měsíční šachta, podobně jako egyptské pyramidy, záhadné "mohyly" v Mima u Seatlu nebo tajemné sloupy na Nové Kaledonii, kdysi sloužila jako jakýsi rezonátor nebo čočka pro zesilování nám dosud neznámé vesmírné energie. Obrovský válec by ale také mohl být trup havarované rakety nebo sondy mimozemšťanů, (Opět nesmysly) který se zapíchl do země v dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký. Anebo je to zavalená šachta do legendární podzemní říše Agharty?

Toto řešení nabízí v roce 1982 americký spisovatel Alec Maclellan ve své knize "Agharta, ztracená podzemní říše", a dokonce spekuluje o tom, že o měsíční šachtě už v roce 1939 věděl speciální oddíl nacistického Ahnenerbe, zkoumající v tehdejším Československu všechny jeskyně, tunely a doly, které by mohly s podzemní říší nějak souviset. (nepravděpodobné: pokud by o ní věděly, určitě by ji využily ke svým cílům)

Podobně dnes smýšlí i polský ufolog Robert Leśniakiewicz, který ji dokonce ztotožňuje s podobnou záhadou - skleněným tunelem v nedaleké Babí hoře. Je prý to podzemní tunelová komunikace skryté neznámé civilizace. (podrobnosti další článek: „Tajemství Babí hory“)

 

 

Přestřelka v horách

Na Bergierovu knihu s otištěným deníkem kapitána Horáka mne upozornil v roce 1978 krátce před svou smrtí dr. Ludvík Souček. Věděl, že se touto záhadou už nebude moci sám zabývat a přál si, aby ji někdo vyřešil. Ihned jsem si pořídil překlad uvedené kapitoly z francouzštiny, a se svým tehdejším spolupracovníkem Michalem Brumlíkem jsme se pustili do hledání jeskyně. Zpočátku se zdálo všechno jednoduché. Poloha jeskyně byla uvedena v knize zeměpisnými souřadnicemi a odvoláním na nejbližší vesnice Plavince a Lubocna. Co jsme si mohli přát víc? Vesnice s těmito jmény jsme sice na mapě nenašli, ale v oblasti uvedených souřadnic jsou vesnice Plavnica a Stará i Nová Ľubovňa, vzdálené od sebe pár kilometrů. Jednalo se zřejmě o chybu způsobenou překladem.

V samotném deníku jsou dokonce uvedeny ještě další podrobnosti. Dne 22. října 1944 tam došlo na severním úbočí nějaké hory k boji mezi Němci a povstaleckou jednotkou kapitána Horáka, která tudy ustupovala na Košice. Jak přesně popisuje, "V neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v našem levém zákopu nebyl dost opatrný a stálo nás to dva přímé zásahy a dva raněné. Když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a ránu do hlavy, která mne vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku. Probral jsem se, když mne někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a hlavu sněhem, usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a sténajícího a s holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do toho úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.

Odvalil pár balvanů a odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k našemu překvapení pokřižoval, všechny nás požehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsme si všimli jakéhosi otvoru.

Když odcházel, provedl tentýž rituál a prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Říkal, že v jeskyni byl pouze jednou s otcem a dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkoumat, že jsou tam dutiny se smrdutým vzduchem a určitě tak straší."

Kapitán Horák, který byl zraněný jen lehce, ho samozřejmě neposlechl a při jedné ze svých průzkumných výprav do nitra země, aby k jídlu nachytal alespoň netopýry, učinil onen pozoruhodný objev. Svým spolubojovníkům však o něm neřekl. Po pár dnech těžce zraněný Martin zemřel, a tak se kapitán Horák s Jurkem vydali dál na cestu do Košic za svým vojenským oddílem. Slávek se svými dcerami Hankou a Olgou se přišel s nimi rozloučit a vchod do jeskyně opět zamaskovali kameny.

Údajů pro hledání jeskyně jsme tedy měli dostatek. Bylo nám ale jasné, že objevit pečlivě zamaskovaný vchod do jeskyně v tak velkém prostoru nebude nijak snadné, a proto jsme se při naší první výpravě v roce 1980 rozhodli nejdřív nalézt buď přímo kapitána Horáka nebo aspoň baču Slávka, kteří by nám vchod do jeskyně ukázali. Vyptávali jsme se na obecních úřadech, na lesních správách, pátrali v pozemkových knihách a matrikách, ale k našemu zklamání zde žádný bača Slávek s dcerami Hankou a Olgou pozemky nevlastnil, a dokonce zde ani nikdy nežil. Ani o kapitánu Horákovi a přestřelce jeho skupiny s Němci nikdo nic nevěděl. Přesto jsme se nevzdávali a pokusili se nalézt jeskyni alespoň sami. A znovu to vyptávání u lesníků v hájovnách, u kluků na návsi, u starousedlíků v hospodách… a tentokrát se na nás štěstí usmálo. Ve vesničce Podsadok pod lubovňanským hradem jsme se dozvěděli o jeskyni pod vrcholem kopce Německý vrch, kde se prý na sklonku války skutečně nějací partyzáni skrývali. Přestože byl kopec zarostlý hustým lesem a neproniknutelným houštím, už za pár hodin jsme stáli s jeskyňářskou výbavou před ponurým vchodem, z kterého čišel chlad.

 

 

Záblesk v podzemí

"Je tam něco?" ozýval se seshora Michalův netrpělivý hlas. Ještě jednou jsem kolem sebe posvítil baterkou, ale úzké chodbičky, které ode mne vedly na všechny strany skutečně po pár metrech beznadějně končily.

"Nic, lezu nahoru," odpověděl jsem a začal se škrábat úzkou šachtou zpět do většího prostoru v jeskyni nade mnou. Michal tam seděl na mokrém balvanu u blikající karbidky a do sešitu zakresloval půdorys chodby. Zbývalo nám ještě prozkoumat její levou větev, vedoucí někam do tmy šikmo vzhůru. Šplhali jsme po drobné suti, kameny pod námi se co chvíli utrhly a my jsme za strašného rachotu opět klouzali dolů. A pak nás začala zlobit karbidka. Když jsme chtěli vyčistit trysku, museli jsme zhasnout plamínek, takže jsme se octli v naprosté tmě. Jen Michal prosvětloval kuželem baterky vzdálené prostory. Tu se najednou v jejím světle zableskla jakási hladká, lesklá plocha. Bylo to jakoby do nás udeřil blesk. Že by před námi byl skutečně ten záhadný, obrovský hladký válec? Nedočkavostí se nám třásly ruce a karbidka ne a ne chytnout. A pak už jsme šplhali o závod sesouvajícím se kamením k tajemné lesklé ploše. Ale čím víc jsme se k ní blížili, tím nám bylo jasnější, že to žádný obrovský černý válec zaražený do okolní skály není. Nakonec se z toho vyklubal kus leskle hnědé krápníkové lávy. Když jsme před ní stanuli a pořádně si ji osvětlili, nebylo na ní vůbec nic záhadného.

V jeskyni na Německém tedy Měsíční šachta nebyla. Ostatně jeskyně nijak nepřipomínala ono bludiště s propastmi a smrdutým vzduchem z Horákova deníku. A nejenom jeskyně. Popisu v deníku neodpovídala ani okolní krajina. Svah se vchodem do jeskyně měl být holý a kamenitý, v okolí měl být borový les a zákopy vybudované proti Němcům, chyběl i nedaleký hrob Martina s dřevěným křížem. Nic nesouhlasilo. Navíc prý koncem října 1944 ani zde, ani nikde v okolí k žádné přestřelce mezi Němci a Slováky nedošlo. Bojovalo se zde v srpnu, když vypuklo Slovenské národní povstání, a pak až začátkem roku 1945, kdy tudy přecházela fronta. Vznikající podezření se změnilo v jistotu. Tady to být nemohlo.

 

 

Kde je kapitán Horák?

O dva roky později (1982) jsme se tam vydali znovu a opět jsme se pokoušeli nalézt účastníky příběhu s Měsíční šachtou. Dopadli jsme sice stejně, ale tentokrát jsme se dozvěděli, že v hledání máme konkurenci. Po Měsíční šachtě prý pátrá také geolog a jeskyňář dr. Pavlarčík z Muzea slovenského krasu a ochrany přírody v Liptovském Mikuláši. Ihned jsme se s ním zkontaktovali, abychom věděli, co všechno ví a jak je daleko. Podobně jako my Měsíční šachtu nenašel a nenašel ani kapitána Horáka. Jeho pátrání ale bylo oficielní, v rámci rezortního výzkumného úkolu Ministerstva kultury. Stát (tehdy ještě ČSSR) o tuto záhadu projevil zájem na základě dopisu Američana Franka Brownleye, který o Měsíční šachtě sháněl údaje a upozorňoval na možnost nálezu uranových rud v její těsné blízkosti. Citoval Bergiera, o intenzivním působení radioaktivity, trvajícím několik milionů let, které mohlo přeměnit běžný nerost v cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná.

Dr. Pavlarčík měl při pátrání před námi velkou výhodu, že byl místní. Nechal si ve zdejších novinách uveřejnit článek pod názvem "Najdou se pamětníci?" s popisem celé vojenské akce i záchrany Horáka bačou Slávkem, a s připojenou výzvou všem, kteří by o této příhodě mohli poskytnout bližší informace. Nikdo se však nepřihlásil. Při dalším hledání kapitána Horáka narazil dr. Pavlarčík na stopu jistého Ernesta Höniga, který koncem války vystupoval v uniformě kapitána povstalecké jednotky pod jménem Antonín Horák. Jméno si změnil hned na začátku války z rasových důvodů (protože byl Žid). V nedalekém Mníšku pod Popradom měl pilu a po příchodu německých jednotek se ukrýval v lese nad osadou Medzibrod, kde měl zařízenou pohodlnou podzemní skrýš, odkud řídil svou podnikatelskou činnost i partyzánské akce. Nebyly to však čistě vojenské akce proti německé armádě, ale hrál si na vlastním písečku. Patřil mezi typ partyzánů, kteří okrádali a zabíjeli každého, z koho by mohli mít nějaký prospěch. Jeho zájmovou oblastí byla Ľubovňanská vrchovina. Skrýval se až do příchodu Rudé armády koncem ledna 1945, před kterou ale nakonec utekl do Palestiny. Tam jeho dobrodružná cesta skončila. Údajně byl zabit arabským vězněm v zajateckém táboře, kde dělal dozorce. Dr. Pavlarčík našel v Mníšku i místního občana Jurka, který s Horákem udržoval kontakty, ale dnes se k němu nehlásí.

Hlavní část pátrání dr. Pavlarčíka však spočívala v jeskyňářském průzkumu všech podzemních lokalit v okolí Ľubovně, o kterých se dozvěděl. Nebylo to jednoduché, protože oblast Levočských hor jižně od Staré Ľubovni byla a dodnes je vojenská oblast, kam potřeboval povolení vstupu. Přesto ve své závěrečné zprávě s názvem "Revizní průzkum a dokumentace krasových a pseudokrasových jevů v okolí Pienin, Ľubovňanské vrchoviny, Levočských a Čerchovských hor" z roku 1982 uvedl popis mnoha zdejších jeskyní (Zbojnická díra, Kohutovka, jeskyně pod Vabcom), včetně jejich mapek. Žádná z nich však neodpovídala popisu z deníku kapitána Horáka a tajemná Měsíční šachta v ní nebyla. Navíc tato oblast neleží ve vápencovém masivu, takže se zde typické krasové jeskyně vyskytovat nemohou. Pavlarčíkovy závěry byly proto skeptické a rovněž v naší osobní korespondenci vyjádřil své pochybnosti o existenci Měsíční šachty a pravdivosti celé příhody. Mne to ale nezviklalo.

 

 

Stopa vede do USA

Kde získat nějaké další informace? Od spisovatele Bergiera už to nešlo, protože mezitím zemřel, a francouzská skupina INFO, uvedená jako spoluautor knihy, na dopisy neodpovídala. Naštěstí ale v úvodu celé kapitoly o Měsíční šachtě byl uveden pramen, odkud byl deník převzat: Americký speleologický časopis NSS News, březen 1965. Původní pramen je vždycky to nejcennější, protože není dosud zkreslený překlady a dalšími úpravami různých autorů. Potvrdilo se to i v tomto případě. Zatím co ve francouzské knize deník skončil odchodem kapitána Horáka z jeskyně, v časopise NSS News pokračoval ještě dále, až po jeho příchod do Košic. Krom toho byla v závěru Horákova článku i tato poznámka:

V korespondenci projednávající záměr publikování tohoto deníku, dr. George Moore navrhoval vysvětlení, že měsíční šachta mohla vzniknout rozpuštěním strmě uložené vápencové vrstvy mezi rovnoběžnými deskami rohovce. Mně se to ale nezdá. Celý vnitřní povrch měsíční šachty má naprosto homogenní charakter. Tato hypotéza také nevysvětluje zvláštní, přesně paralelní, jemně rýhovaný vzor na povrchu zadní stěny v levém rohu.

Ale co bylo nejdůležitější, v úvodní poznámce vydavatele se psalo, že autor článku (deníku) Antonín T. Horák je lingvista, který je dnes občanem USA a žije v městě Pueblo, stát Colorado.

To bylo překvapení. Horák tedy po válce emigroval do USA a je proto zbytečné ho hledat na Slovensku či v Čechách. Už dlouho žije v Pueblu. Teď už snad ale nebude těžké se s nim spojit, aby nám napsal, jak to vlastně všechno bylo. V redakci NSS News přece musí mít jeho adresu, když s nim vedli korespondenci, jak se v doslovu k článku uvádělo.

Bude to znít neuvěřitelně, ale neměli. Ani v archivu korespondence s autory jednotlivých článků, ani na výplatní listině honorářů. Geolog dr. George Moore, který psal úvod k článku mi dokonce přiznal, že zeměpisné souřadnice nepocházejí z Horákova deníku, nýbrž z jeho hlavy. Doplnil je tam sám podle mapy, aby se američtí čtenáři neznalí malých státečků mohli zorientovat. Jeskyně by tedy mohla být kdekoliv jinde. Sám Horák uvádí pouze jediný konkrétní údaj v poslední větě svého dodatku k deníku: "…na těchto příkrých svazích Tater mohly přístup do jeskyně zavalit sesuvy kamení…" Ale jakých Tater? Vysokých? Nízkých? Belanských?

Po Horákovi se však jakoby slehla zem. V telefonním seznamu města Pueblo nebyl, pošta ani banka jeho adresu neevidovala, českoslovenští krajané žijící v Coloredu ho neznali. Nakonec nám pomohla americká policie. Vypátrala, že muž jménem Tony A. Horak byl v Pueblu majitel restaurace, ale zemřel v červenci 1976. Jeho pozůstalou manželku Annu Horákovou se jim najít nepodařilo.

Největší naděje jak získat původní informace přímo od zdroje se tedy rozplynula. Horák už nežije a jeho manželku, pokud se jí vůbec s podrobnostmi svého tajemství svěřil, bylo skoro nemožné najít (byl rok 1982, doba komunistické totality, kdy soukromé dopisování s americkou policí a dalšími podobnými institucemi bylo téměř na kriminál. Internet ještě neexistoval a pošta byla cenzurovaná a zadržována StB). Pustili jsme se tedy po jiné stopě. Kdybychom našli jeho spolubojovníky z roku 1944 (kteří mimochodem o měsíční šachtě vůbec nemají tušení), mohli bychom pak lehce zjistit trasu pochodu jejich jednotky i místo, kde 22. října došlo k boji s Němci. Pak už by bylo pátrání mnohem jednodušší. Z deníku jsme věděli, že Horák byl velitelem roty ze zbytku praporu o 184 mužích. Jaké roty a jakého praporu? Hledali jsme v seznamu velitelů vojenských a partyzánských oddílů, ale jméno Antonín Horák se tam vůbec nevyskytovalo. Osobně jsme navštívili několik bývalých důstojníků Slovenské armády, kteří za Slovenského národního povstání bojovali proti Němcům, ale nikdo z nich ho neznal. Hledali jsme v archivu Vojenského historického ústavu, na Svazu protifašistických bojovníků, jeho jméno jsme nenašli dokonce ani v trnavském Archívu vojenské evidence osob. To by ovšem znamenalo, že žádný Antonín Horák, který by měl v roce 1944 hodnost kapitána Slovenské armády neexistuje! Jak je to možné? Buď si své vojenské zásluhy v boji proti Němcům vymyslel, anebo se ve skutečnosti jmenoval jinak, a na Horáka se nechal přejmenovat až po emigraci do USA. Po pravdě řečeno, jméno Horák moc slovensky nezní.

Pokusili jsme se tedy jeho vojenskou jednotku identifikovat alespoň podle data jejího boje s Němci. Celý den jsme proseděli v bánskobystrickém Muzeu slovenského národního povstání nad hromadou knih a různých spisů, a výsledek se dostavil. Ten den, tedy 22. října 1944 začal generální útok německých vojsk proti povstaleckým jednotkám v západní oblasti Nízkých Tater. Bojovalo se u Bieleho potoka, v Revúckej dolině a v Lubochňanskej dolině. Podívali jsme se s Michalem na sebe. Lubochňa by přece docela dobře mohla být onou neznámou zkomolenou Lubocnou. Rychlý pohled do mapy, zda někde v jejím okolí neleží vesnička s podobným názvem jako Plavince… a našli jsme Párnici.

 

 

Další cesta do slovenských hor

Plni naděje jsme v roce 1984 znovu naložili do našeho expedičního obojživelného automobilu jeskyňářskou výbavu a vydali se hledat tajemnou šachtu. Tentokrát do Nízkých Tater. Vše nasvědčovalo tomu, že jednotka kapitána Horáka patřila do 6. taktické skupiny Zobor. Shodli jsme se v tom, že místo boje s Němci, a tedy i jeskyně, by mohlo být někde na Prašivé a nebo v okolí vrchu Ostré. Krajina dokonale odpovídala popisu v deníku. Holé, kamenité vrcholky kopců, dole porosty zakrslé borovice a nechyběly zde ani zbytky zákopů. Znovu začalo ověřování údajů z deníku a hledání Slávkovy rodiny. Listovali jsme v matrikách, vyptávali se pastevců, bývalých partyzánů i vysloužilých důstojníků. Čtyřicet let už uplynulo od doby, která nás zajímala, ale zdejší lidé si ji stále dobře pamatovali. To, co nám vyprávěli však opět do Horákova příběhu vůbec nezapadalo. A bača Slávek?

 

"Byl tady jeden," vzpomínali, "a pásl na zvolenské straně. Ale ten měl syna."
Člověk nejpovolanější, který by konečně měl vnést světlo do této záhady, velitel obranného úseku 6. taktické skupiny major Miloš Vesel z Ružomberoka si pozorně pročetl údaje o kapitánu Horákovi a jeho bitvě s Němci a pak prohlásil: "Tato jednotka do 6. taktické skupiny Zobor nepatřila. Žádný náš prapor neustupoval na východ ke Košicím, ale všechny se stahovaly do středu Nízkých Tater, kde byly posléze rozpuštěny. Vojáci pak odešli domů, nebo přešli k partyzánskému způsobu boje. Nedošlo zde ani ke dvanáctihodinové bitvě, kde by Němci použili 70 mm děla na vzdálenost 300 m. Bojovalo se zde asi dvě hodiny a německá děla střílela nepřímou palbou z Ružomberoka. Přitom ráže 70 mm vůbec neexistovala, německá děla měla ráži pětasedmdesát. A navíc, ve čtyřiačtyřicátém začal padat sníh až 28. října. Pamatuji si to přesně."

 

Další naše hypotéza se zhroutila jako domeček z karet. Největší ránou pro nás byla skutečnost, že 22. října ještě dávno sníh nebyl, zatímco v deníku se píše už o závějích. Prokázaná nepravdivost časových údajů, ale i spousta dalších rozporů zcela zpochybnily jeho důvěryhodnost. Nebylo to nakonec přece jen všechno vymyšleno?

 

Je Horák lhář?

Důkladný rozbor celého příběhu ukázal plno nesrovnalostí, rozporů a chyb. Tehdy jsem začal být přesvědčen, že deník kapitána Horáka nikdy neexistoval a vše bylo sepsáno mnohem později, pravděpodobně až v roce 1965 na základě dávných Horákových vzpomínek. Proto ty nepřesnosti a chyby. Nepochyboval jsem ale o tom, že tajemná měsíční šachta existuje. Už jenom proto, že sám Horák nevěděl, jak tuto záhadu vysvětlit a nepředložil žádné řešení. Pouze svůj objev popsal a nepouštěl se do žádných fantastických spekulací, kterými by si chtěl získat pozornost a slávu. S úvahami o mimozemšťanech přišel teprve až mnohem později Bergier.

Jak teď ale dál? O jaká fakta se člověk vlastně může opřít? První velká neznámá je místo, kde se to všechno odehrálo. Horák ho úmyslně neuvedl. Na jedné straně vyzývá v článku speleology, "aby se zabývali studiem jeho měsíční šachty a zjistili její skutečný původ," ale na druhé straně její polohu tají. Vyplývá to už z toho, že samotný vstup do šachty pečlivě zakryl kamením, a celý příběh je napsán takovým způsobem, aby nebylo snadné jeskyni se šachtou najít. Proč? Odpověď se můžeme domyslet z této jeho úvahy: "Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem jako Slávek a jeho předkové se domnívají, že se jedná o jakési čáry. Šachtu tají i z obavy, že by mohla přivábit zástupy turistů a všechno, co s nimi souvisí: ražení chodeb, trhací práce, komercionalizace, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jeho prostého života v lůně přírody… Na zpáteční cestě jsem ucpal a zamaskoval díry, vedoucí ke stěně, jeskyně má možná ještě přístupy, které Slávek nezná a nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít "poklad", ještě než by se sem dostali vědci."

Horák chtěl tedy zřejmě toto tajemství prozradit jenom vybraným odborníkům. Mohu se jenom domýšlet, že jména vesnic uvedených v úvodu jeho článku na něm s velkým nátlakem vymohl redaktor, aby článek získal trochu na autentičnosti. Jak už víme, uvedené souřadnice jsou nám na nic, protože nepochází přímo od Horáka. Do úvodu je doplnil konzultant článku dr. Moore podle názvů vesnic, které pravděpodobně musel Horák prozradit. Jména vesnic jsou zkomolená, ale nejspíše se jedná o Starou nebo Novou Ľubovňu a Plavnici. Sám Horák ve svém "deníku" uvádí pouze dva konkrétní údaje, které by mohly při pátrání trochu pomoci. První je již zmíněná obecná poznámka o svazích Tater, která je ovšem v rozporu se jmény vesnic, neboť ty v Tatrách nejsou, a druhý údaj prozrazuje následující: "V posledních dnech 2.světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slávkovi bydleli provizorně ve Ždiaru." A Ždiar je v Belanských Tatrách!

Když jsme tam přijížděli, byl jsem si jistý, že tentokrát jsme konečně na správném místě. Opět se kolem nás tyčily strmé skalnaté svahy s porostem kleče, ale nejenom to. V Belanských Tatrách přece mohl napadnout sníh už mnohem dřív, než v Nízkých Tatrách, takže deník možná nakonec nelhal. Kromě toho se ve zcela novém světle jevila příhoda, uvedená pouze v původní anglické verzi deníku. Horák se den po odchodu z jeskyně stal svědkem přestřelky mezi skupinou polských povstalců z oblasti Rzeszowa a lyžařským oddílem Wehrmachtu spojeným s polskou Modrou policí (fašistickou). Zde v blízkosti polských hranic, by to na rozdíl od Nízkých Tater skutečně možné bylo. Bohužel tím tato nadějná stopa skončila. Vyptávání starousedlíků, kteří si ještě pamatovali válku přineslo opět zklamání. Žádné boje s Němci koncem roku 1944, žádný bača se dvěma dcerami na sklonku války, zkrátka nic.

V této skličující fázi našeho pátrání koncem roku 1985 mi přišel dopis ze Žiliny od slovenského speleologa a milovníka záhad Edy Piovarčiho s nabídkou na spolupráci. Po zralé úvaze jsem souhlasil. Bylo pro nás vyčerpávající stále jezdit z Prahy takovou vzdálenost často jen kvůli maličkostem, které se nakonec ukázaly liché. Dohodli jsme se spolu na prověření všech Ždiarů na Slovensku. Byla jich pěkná řada. Kromě té vesnice v Belanských Tatrách se tak jmenovaly i kopce, louky apod. Celkem jedenáct míst. Nadějně vypadala chata Ždiar u Liptovské Tepličky ve východní části Nízkých Tater. Ležela přímo na trase mezi centrem Slovenského národního povstání a Košicemi, kudy by se zbytky povstalců skutečně mohly probíjet. Ale vše bylo marné. Piovarčiho skupina ani zde nenašla po Slávkovi žádnou stopu. S posledními silami jsem se upnul na jedinou zbývající naději - nalézt Horákova spolubojovníka Jurka, který se jeskyni rovněž skrýval. Dodnes však netuší, že tam je tajemná měsíční šachta, protože to Horák tehdy nikomu neprozradil. O Jurkovi ale toho mnoho nevíme. Ani to, zda Jurek je jméno křestní, příjmení nebo jenom krycí jméno. V původní anglické verzi deníku se píše, že byl zámožným tesařem v Bratislavě a po válce si vzal za manželku Slávkovu dceru Hanku, která jim do jeskyně občas nosila jídlo. To je vše. Dnes mu však bude minimálně 75 let, takže mnoho času už nezbývá. Získal jsem seznam všech tesařů z Bratislavy z roku 1944, ale ověřit si všechny uvedené osoby na dnes již neexistujících adresách bylo už nad mé síly. Pátrání po měsíční šachtě jsem vzdal.

 

 

Je to výtvor mimozemšťanů?

Eda Piovarči byl nejenom speleolog, ale i vyznavač duchovních věd a alternativních metod pátrání. Napadlo ho zapojit do hledání známého senzibila ing. Rumlera, který býval v Žilině častým hostem. Nejdříve si ho otestoval na některých lokalitách v Malé Fatře, které jako jeskyňář dokonale znal. Výsledky ing. Rumlera nad podrobnou mapou byly vynikající a tak ho poprosil, aby se pokusil určit polohu i měsíční šachty. Popsal mu jak vypadá a co vše kolem ní kapitán Horák prožil, ale aby ho neovlivnil, o její údajné poloze mu nic neprozradil.

Ing. Rumler si přizval na pomoc své oblíbené médium, na které se dokázal "napojit" a společně s ním jasnovidně vnímat. Poté, co uvedl médium do změněného stavu vědomí, začal se dozvídat, že v měsíční šachtě je zbytek přístroje mimozemšťanů na registraci neutrin. Celé toto zařízení prý pracuje na Měsíci a pohání ho sluneční energie. Je tam soustava magnetů, v dotyčné rouře je zelený plyn, vše má přesnou geometrii a při malé poruše to přestane pracovat. Zařízení v jeskyni na Zemi pracovalo na bázi rtuťových par. Na všem může být rtuť nebo povlak soli. Je to staré přibližně 2000 let před Kristem. Počet neutrin ukazuje na stabilitu slunce. Ten, kdo to vyrobil, pochází ze souhvězdí Labutě. Jsou tam dvě civilizace. Ta, která zařízení zbudovala, pochází z hvězdy In - kde žije i několik potomků Atlanťanů, jejichž rodiny tam byly odvezeny. Navštěvují nás od třetihor, kdy naší planetu objevili náhodou. Potřebují ze Země vodu a nějaké minerály. Ta druhá civilizace z hvězdy Beta 1 jsou technokrati bez emocí. Obě civilizace se vzájemně znají a Zemi dodnes navštěvují. Mají zde stanici, která obíhá Slunce po výstřední dráze jednou za 10 let. Její povrch neodráží sluneční záření. Posádky se zde mění za 40 let a sledují Zemi.

Během seance nakreslilo médium dva obrázky a potom z neznámých důvodů papír roztrhlo. Potom se jasnovidný stav přerušil a ing. Rumler se už více nedozvěděl. Na mapě pak s pomocí pendlu našel dvě lokality. Hledanou měsíční šachtu označil č. 2. Při podrobném studiu mapy ale zjistil, že je ještě "něco" v místě 1, co souvisí s hledanou lokalitou 2. A světe div se, obě místa byla v Belanských Tatrách!

Pro mne to byla opět vzpruha, protože tuto oblast jsme si už přece jednou vytipovali jako velmi nadějnou. Piovarči byl ale výsledkem zpočátku zklamán, neboť místo č.2, kde by měla být měsíční šachta není podle geologické mapy vůbec v oblasti vápenců. Posléze se mu však podařilo zjistit, že by tam měla být nějaká stará důlní díla, a co navíc, v místě č.1 bylo vysokohorské dělostřelecké postavení s uměle vytvořenými kavernami, které bylo od září 1944 do ledna 1945 obsazené Wehrmachtem. Nebyla právě odtud ostřelována Horákova jednotka? K terénnímu průzkumu obou označených míst ale dosud nedošlo.

 

 

Nastupuje "nová krev"

Byl večer, listopad roku 1994. Tehdejší studenti geologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze Walter Pavliš a Ivo Hlásenský leželi na palandě ve stavební buňce a četli si jeskyňářské časopisy Speleo. "V té buňce jsme bydleli, a ačkoliv to možná bude znít nepravděpodobně, velice se nám tam tehdy líbilo," popisují na své internetové stránce www.quest.cz/moonshaft. "Byla na svahu pod Vyšehradem, bylo tam ticho a klid, ačkoliv je to téměř v centru Prahy. Mohutné bašty vyšehradské pevnosti vytvářely atmosféru, jako stvořenou proto, abychom si mohli vychutnat kouzlo jeskyňářských povídek. Tehdy jsme na ni narazili poprvé. Tajemná měsíční šachta. Objevená v dobách války za dramatických okolností a znovu zapomenutá. Dodnes je ukrytá někde uprostřed slovenských hor. Její stěny čekají na světlo, které přijde s jejím znovuobjevitelem. Ten, komu se to podaří, si jako odměnu vezme její tajemství a vynese ho na povrch. Já tomu věřím, moji přátelé také a doufám, že až tento příběh dočtete, budete na tom stejně."

Paradoxní je, že významný český speleolog, milovník tajemna a sběratel jeskyňářské poezie, dr. Václav Cílek, který příběh o měsíční šachtě otiskl ve "Speleu", v existenci šachty nevěřil a byl udiven obrovským ohlasem, jaký tento článek měl. Přihlásilo se mu několik nových skupin hledačů, mezi nimi i skupina Waltra Pavliše. V tu dobu pátrali po šachtě na Slovensku i místní UFO kluby, v Žilině pod vedením ing. Gustava Skřivánka, v Košicích dr.Martina Schustera. O šachtu se zajímal i známý slovenský záhadolog a publicista dr. Miloš Jesenský.

 

 

Nejvytrvalejší a nejúspěšnější je ale zatím skupina Waltra Pavliše.

Začínali jako všichni ostatní a postupně prožívali nepřetržitá zklamání při hledání osoby kpt. Horáka. Jako všichni ostatní, v určité fázi hledání narazili na mé jméno a navštívili mne. Tehdy jsem už výsledky své práce netajil a ochotně jsem jim poskytl celý svůj archív, tlustý svazek dokumentů, map a dopisů v ohmataných žlutých deskách. Něco už věděli, něco bylo pro ně nové. Velkou ránou pro ně byla, stejně jako pro mne před mnoha lety skutečnost, že Horák už nežije. Na rozdíl od ostatních hledačů si správně uvědomili, že nejnadějnější cesta povede přes Horákovu manželku v USA. Teď už byla jiná doba, telefonáty do USA byly sice drahé, ale bezproblémové. Trpělivost přináší růže a podzim 1996 jim přinesl významný pokrok. Podařilo se jim kontaktovat blízkého příbuzného Antonína Horáka v USA. Od něj se pomalu, s velkými obtížemi začali dozvídat další důležité informace. Horákova manželka Anna už sice také nežije, ale dostali spojení na amerického ufologa, který v roce 1971 s Horákem o měsíční šachtě mluvil. Viděl jeho originální deník s náčrtem šachty i mapy. Tehdy prý dokonce ještě společně s jednou známou osobností světové ufologie plánovali cestu do tehdejšího Československa, aby šachtu prozkoumali. Politické poměry u nás jim to ale neumožnily. Tento Američan se ale nijak nehrne do toho, aby prozradil všechno co ví. Zdá se, že by šachtu rád našel a prozkoumal sám. Pavlišova skupina musí proto postupovat velmi diplomaticky. Mezitím se o osobě Antonína Horáka dozvěděli téměř všechno. Vědí, kdy a kde se narodil, kde bydlel, znají jména jeho rodičů i jeho ženy za svobodna, mají i kopii jeho úmrtního listu.

Pavliš a Hlásenský jsou především geologové a jeskyňáři a tak není divu, že se také mnohokrát pokoušeli jeskyni objevit vlastním průzkumem vytypované oblasti přímo v terénu. Nenechali se ovlivnit mým skeptickým názorem, že v oblasti kolem Ľubovni je zbytečné hledat a mnohem nadějnější to je v Belánských Tatrách, a znovu se pustili do průzkumu jeskyně na Německém. Povzbudil je jejich nález iniciál "H.A." (Horák Antonín?) vyrytých do skalní stěny malé komůrky, nečitelný datum, kde rozeznali pouze číslice 26 a šest přeškrtnutých vyrytých čárek (možná šest dní prožitých v jeskyni). Zdálo se, že jsou na dobré cestě a o jejich objev ihned projevila zájem i Česká televize. V pořadu Klekánice v červnu roku 1999 se mohli televizní diváci seznámit s výsledky jejich pátrání přímo v této jeskyni. Později se ale bohužel ukázalo, že tyto naděje byly plané a měsíční šachta ve zkoumané jeskyni skutečně není.

 

 

Konspirace tajných služeb?

Zatím co Pavliš a Hlásenský na měsíční šachtu pohlížejí střízlivě, jako na zvláštní geologickou anomálii, která nemá s mimozemšťany ani Aghartou nic společného, slovenský jeskyňář a zanícený hledač šachty Piovarči spekuluje s těmi nejfantastičtějšími myšlenkami. Domnívá se, že zde jde o jakousi podivnou hru tajných zpravodajských služeb ve stylu amerického seriálu Akta X. Zpětně si vzpomíná na zvláštní příhodu z roku 1994. Tehdy ho navštívil jakýsi mladík, hledající někoho, kdo se o měsíční šachtu zajímá. Tvrdil, že ho pronásledují neidentifikovatelné entity od té doby, kdy se dozvěděl něco o nějakých neznámých artefaktech z jisté jeskyně v Tatrách. Nesouvisle pak vyprávěl o někom, kdo kdysi objevil ve skalní stěně jeskyni nebo štolu, kde byla ukryta schránka s podivným předmětem, podobným knize s neznámými, snad mimozemskými hieroglyfy. Tento předmět pak byl dlouho ukrytý u někoho na půdě ve Spiši. Od té doby, co o tom ten mladík ví, neustále prý slyší v hlavě hlasy, které mu vyhrožují, že ho zlikvidují, v noci na dvoře se mu objevují světla UFO a podobně. Jeho vyprávění bylo tak fantastické, že se zdálo až scestné.

(Vyhlašuji pátrání po tomto neznámém mladíkovi ze Slovenska, jakékoliv informace na náš email tohoto webu!!!)

Piovarči si tehdy o něm myslel, že je duševně nemocný a tak mu nevěnoval příliš velkou pozornost. Neschoval si ani papír, na který mu tenkrát mladík nakreslil místo s jeskyní i jak záhadný předmět vypadal. Bohužel až teprve teď si uvědomil, že to místo bylo přesně v lokalitě, do které mnohem později senzibil ing Rumler situoval měsíční šachtu. "Co když ten mladík byl pod vlivem nejnovějších psychologických zbraní, které ho nakonec dohnaly do blázince?" uvažuje Piovarči a vysvětlení hledá v zájmu "někoho z mocných" o měsíční šachtu. "Kdyby byla Horákova historka pravdivá," rozvijí dále své myšlenky Piovarči, "první, kdo by o ní projevil zájem, by byly tajné služby, nejsilnější mocnost na této planetě. Copak by si nechaly ujít možnost závratného skoku v technologiích? Horák by se publikováním svého článku především sám vystavil ohrožení. Tajné služby by se první dozvěděly polohu záhadné jeskyně a měli už tisíc možností, dostat se k jejímu tajemství. Horák by se potom zcela určitě záhadně ztratil nebo by zahynul při nějaké podivné automobilové nehodě anebo by se ho jako nositele tajemství zbavili jinak."

Pavliš se těmto úvahám jenom usmívá. Dobře ví, jak Antonín Horák zemřel, ale zatím to nikomu neřekne. Proč rozbíjet nebo potvrzovat krásný tajemný mýtus, který se kolem záhadné měsíční šachty postupně vytvořil. Ještě nepřišel ten pravý okamžik. Stopu zatím má a jde po ní houževnatě, jako ohař. Snad už brzy dorazí k cíli.

 

 

Ing. Ivan Mackerle - Praha

 

 

 

Literatura:

BERGIER, Jacques: "Kniha nevysvětlitelného", Nakladatelství Ivo Železný, 1999

HORAK, A.T.: "The Moonshaft", NSS News, March 1995

MACLELLAN, Alec: "Agharta, ztracená podzemní říše", Nakladatelství Ivo Železný, 199

PAVLIŠ, Walter: "Měsíční šachta (Moonshaft)", internetová stránka

http://www.quest.cz/moonshaft

PAVLARČÍK, Stanislav: "Zpráva za rok 1981-1982, Revizný prieskum a dokumentácia krasových a pseudokrasových javov v oblasti Pienin, 'Lubovnianskej vrchoviny, Levočských a Čerchovských vrchov", Ústredie štátnej ochrany prírody, Liptovský Mikuláš.

PAVLARČÍK, Stanislav: Osobní korespondence

PIOVARČI, Eduard: "Mesačná šachta - realita, alebo len krásný sen?"

PIOVARČI, Eduard: Osobní korespondence

CÍLEK, Václav: "Tajemná šachta ve tvaru půlměsíce", Speleo 17, Praha

CÍLEK, Václav: "Tajemná šachta ve tvaru půlměsíce - pokračování dobrodružství", Speleo

SKŘIVÁNEK, Gustav: "UFO klub Žilina", UFO Magazín č. 8 a 9/1997

LEŚNIAKIEWICZ, Robert: "Měsíční jeskyně, další díl záhady", Fantastická fakta č.12/98

JESENSKÝ, Miloš: "Tajemství měsíční jeskyně", Fantastická fakta č. 11/98

CONSTANTINESCU, Gabriel - TIMOSENKO, Alexandr: "Solid shapes and living matter", Sborník V. mezinárodni konference o psychotronice, Dům techniky ČSVTS, Bratislava 1983

 

 

Kde hledat ztracenou Měsíční šachtu?

 

Tajemství Měsíční šachty jitří již déle než čtvrtstoletí fantazii luštitelů a milovníků záhad po celém světě.

Někteří z nich pátrání po ní obětovali řadu let svého života, avšak na veřejnost pronikají zatím jen nepatrné zlomky ze zjištění a závěrů, ke kterým během tohoto snažení dospěli, což je vcelku i dobře pochopitelné. Kdo by totiž prozrazoval příliš mnoho a víc než musí z obtížně získaných údajů své hledačské konkurenci, zvlášť když se možná sám nachází téměř u cíle.

Zájem o otázku existence Měsíční šachty však zřejmě projevila i různá mocenská uskupení, slibující si od jejího nalezení zvýšení vlastního vlivu získáním informací zejména o vyspělých technologiích, kterých bylo bezpochyby při vytvoření tohoto záhadného podzemního objektu kdysi užito. Jiné vlivné zasvěcenecké kruhy se zase možná pokouší ochránit lidstvo před pravdou, jež by ho v jeho současné vývojové fázi podle jejich mínění ohrozila. Často se ale mohou všechny uvedené důvody, proč dosud otazníky kolem Měsíční šachty v takové míře přetrvávají, mísit překvapivě dohromady.

Kapitán Antonín Horák, muž, který šachtu tvaru půlměsíce koncem Druhé světové války objevil, již bezmála třicet let nežije. Zemřel v létě roku 1976 v USA, kam několik let po válce emigroval. Krátce před smrtí jej převážně v reakci na zmínku o jeho objevu, poutavě zpracovanou v Knize nevysvětlitelného od Jacquese Bergiera, navštívilo několik osob. Mezi nimi i soukromý badatel André Estival ze severofrancouzského Calais. Pan Horák prý při rozhovoru s ním dementoval část informací z pojednání o tajemné šachtě, zveřejněném již v roce 1965 v časopisu NSS News, z něhož měl následně čerpat i Bergier. Ani tento článek však nebyl první. Ten skutečně první měl Horák napsat v roce 1953 do měsíčníku Attic. Horákův příběh pro NSS News údajně „vylepšil“ a o dobrodružné prvky obohatil slovenský emigrant Juraj Rovenský. Horák dále francouzskému hostu popisoval svůj krátký poválečný průzkum oné záhadné podzemní formace a k ofotografování nabídl spolu s nákresy a mapkou snad desítku snímků, které tenkrát na místě pořídil – viz foto.

 

Pohled z přístupové jeskyně na konvexní plochu diskutovaného útvaru. Trhlinou v této černavé stěně pronikl kapitán Horák do nitra Měsíční šachty. Foto archiv autora.

 

Malé vzorky, jež se mu nakonec podařilo z extrémně odolného materiálu stěn šachty odebrat, byly v chemických laboratořích v Praze následně identifikovány jako tzv. Lintzův bazalt, což je hornina překvapivých a dosud obtížně vysvětlitelných vlastností. Tato magnetická látka kromě mimořádné odolnosti vůči otěru vyvíjí více tepla než uran a její padající úlomky se přesně neřídí gravitačním zákonem volného pádu.

Všechny výše popsané informace máme k dispozici díky panu Josefu Blažkovi z Brna, který André Estivala kontaktoval začátkem jara roku 2002. Přibližně o dva měsíce později byla uskutečněna výprava za účelem znovuobjevení Měsíční šachty. Účastnila se jí jedna osoba z České republiky, dvě z Francie a po několika dnech se k pátrání připojil i jistý výzkumník z Kanady. Zda zmínění badatelé navštívili Slovensko, kde se dosud po Měsíční šachtě marně pátralo, není autoru tohoto článku známo.  Co však s jistotou může uvést, je skutečnost, že v závěru svého pobytu na území České republiky byli členové expedice ubytováni v městě Polička a živě se zajímali o nedalekou lokalitu mezi obcí Lubná a samotou Plaňava, severně od pahorku Skalka. V doprovodu někdejšího člena jedné z místních partyzánských skupin, operujících na Horácku v době druhé světové války, navštívili pomník generála Svatoně na Pastvisku a další místa poblíž bývalé hranice Sudet. V prameništi říčky Desné, levostranného přítoku řeky Loučné, pak pátrali v ploše terénního stupně s převýšením 200 metrů po vývěrech podzemní vody a zkoumali potoční náplavy. Kontakt, který mezinárodní tým badatelů do té doby udržoval s několika přáteli neúčastnícími se expedice, byl nadlouho přerušen bezprostředně po té, co prý výzkumníci získali termografický záznam prověřovaného území. Byla snad Měsíční šachta objevena? Prý nikoli. ( Pana Blažka bych rád poznal, zřejmě má zajímavé informace. Otázka je, proč se hledala Měsíční šachta v Čechách na uvedených místech a s mezinárodní účastí, když všechny informace od Horáka vedou výhradně na Slovensko? O jakou spojitost tu jde?)/pozn. autora/

 

Přibližně ve stejné době proběhl v Brně zajímavý experiment v rámci aktivit jedné z místních okultistických skupin. Osvědčené médium nacházející se v hlubokém stupni hypnotického spánku bylo vyzváno k lokalizaci a popisu tajemné Měsíční šachty. A závěr? Šachta se prý nachází na našem území v místě, které kdysi mělo nějaký zvláštní význam pro centrální Evropu. Je součástí většího, velmi starého podzemního objektu, poškozeného horotvornou činností. Následoval dosti podrobný popis jeho vnitřní struktury, umožňující provedení technického nákresu – viz obrázek.

 

Co máme před sebou? Jeden ze vstupů do legendární říše Agarthi tolik hledané nacisty, nebo podzemní město dávno zaniklé civilizace, či thuleánskou časovou schránku…? Podle popisu média a náčrtku pořízeného při seanci překreslil autor.

 

Ten silně připomíná projekty japonských podzemních měst budoucnosti či například vnější konstrukci vstupních portálů karuselových vjezdů do kdysi zvažovaného dálničního podmořského tunelu pod kanálem La Manche. Rozsáhlé prostory měly být v těchto případech získány vytěžením horniny z prostoru uvnitř věnce šachet, po nichž zbyly na obvodu stavby vertikální komory charakteristického srpkovitého půdorysu. Zvláštní sklovitý materiál stěn Měsíční šachty je prý tvořen přetavenou místní horninou. Tolik zkráceně k obsáhlé výpovědi média. (Opět území České republiky, i když nebylo ani náznakem specifikováno, kde. Nejedná se o jiný objekt stejné architektury, možná i stejného stáří a účelu, ovšem na jiném místě? Ne že bych nevěřil médiu a metodě hypnózy. Sám mám praktické dlouholeté zkušenosti s hypnózou a vím, co je možné, ovšem nemám médium, abych tuto informaci ověřil. Přesto si myslím, že by mohla být tato informace velice významná. Proč, když už byl někdo tak blízko k odhalení celé záhady, najednou vše utichlo? Nejvíce mě zarazil nákres vnitřního objektu. Ten by totiž mohl přesně odpovídat skutečnosti a dokonce vím, jak jsem už napsal v jiném článku, jak byl tento objekt vyroben. Ovšem rovněž připomíná záhadné objekty nalezené v Tajze -viz článek "Údolí smrti") /pozn. autora

 

Poloha Měsíční šachty tedy zůstává zahalena závojem tajemství a nám nezbývá než doufat, že její poselství z dávných věků bude brzy odhaleno nejenom pro hrstku vyvolených.

 

Aleš Hruška - Žďár nad Sázavou

Zdroj: Z časopisu Spirit, 2004

 

(Pane Hruško ze Žďáru nad Sázavou, nechcete se ozvat na náš email? Nabízím spolupráci!)/pozn. autora/

 

Ještě jedna poznámka k uvedenému obrázku nakreslenému podle výpovědi brněnského média. Teorii, jak byl tento objekt vyroben jsme, už probírali. Ovšem existuje několik teorií, k čemu tento objekt sloužil, které považuji za nepravděpodobné. Má teorie je jiná. Na obrázku dole je přerušovaná čára a pod ní nakreslena v neznámé hloubce horizontální chodba. To by mohl být spojovací tzv. „skleněný tunel“ k jiným systémům tunelů. Samotný objekt by pak mohl sloužit jako výstup pro létající talíře z podzemí. Kruhový průměr centrální šachty je dostatečně velký na to, aby jím proletěly běžné známé UFO talíře, samozřejmě v horizontální poloze jako při startu. Z hlediska antigravitačního pohonu u těchto mimozemských technologií je start v takové šachtě bez problému možný. Podobné jsou i v USA. Ovšem pravda může být úplně jiná a dokáže to jen skutečný průzkum tohoto objektu.

Jak je vidět z uvedených článků, pěkně se nám to zamotává, není-liž pravda?

Otázek je mnoho! Máme jednu „Měsíční jeskyni“ na Slovensku a jedno pátrání vedlo do oblasti východních Belanských Tater. Další pátrání vedlo do oblasti Roháčů, tedy oblasti západních Tater, odkud je legenda o podzemí skleněných tunelů v Babí hoře na hranicích s Polskem. Mezinárodní průzkum byl prováděn v souvislostí s jeskyní na Moravě a do Čech je umístěn podzemní objekt uvedený brněnským médiem. To se nám to pěkně zamotalo,co? Co když díky hledání „Měsíční jeskyně“ se odhaluje postupně nějaký podzemní systém navzájem propojený? /pozn. autora/

 

 

 

Zde uvedu část článku z jednoho Amerického webu:

 

 

Antonín T. Horák - Pozadí & Historie

 

Tato zpráva je o muži a jeho objevu, který může být neuvěřitelným artefaktem z velmi vzdálené minulosti. Jeho manželka říkala, že byl rozhodnut jednadvacet let chránit neobvyklou strukturu od "vykrádačů hrobů."

Tony Horak se narodil ve vile Hermannstadt ve východní oblasti České republiky (tehdy Rakouska-Uherska), 7. července 1897. Krátce po narození syna, se jeho rodiče, Karel Horák a Anna Kocherová vrátili k obrovskému Horákovu dědictví v Čechách.

 

Tento obrázek má snad zobrazovat jeho majetek v Čechách?

 

 

Nemovitosti, známé jako Doména Keilburg, byl rodinný podnik po mnoho generací. Majetek zahrnoval zemědělství, lesy a doly. To bylo lokalizováno blízko vesnice Boži Dar a rozšířil se do německého pohraničí.

V letech 1903 - 1915 měl navštěvovat školu v Praze, po dobu šesti měsíců v Paříži a čtyři měsíce v Londýně.

V roce 1915, ve věku osmnácti let vstoupil spolu s otcem do armády a zúčastnili se bojů v rakousko-maďarském konfliktu. V roce 1916 byl Tony povýšen na nadporučíka s divizním vyznamenáním.  Jako nadporučík pokračoval v armádě až do roku 1919.

Horákovo vzdělání bylo poměrně rozsáhlé a různorodé. Ve dvacátých letech studoval na vysokých školách v Banské Štiavnici a v Praze (Obchodní akademii), získal rovněž titul doktora filozofie-PhDr.

 

Tony předložil písemné dokumenty svého vzdělání a životopis v roce 1962:

(To je zajímavé, že nikdo z badatelů nenašel v archivech po jeho vzděláních žádnou stopu, prostě nic! To si ti Američané vymysleli, nebo jim to nalhal, nebo padělal dokumentaci?)/pozn. autora/

18 let pracoval ve vlastním rodinném podniku 'Doména Keilburg' i.e. zemědělství, lesy, doly,  lokalizované v okresu Jáchymov v Čechách, který zaměstnával průměrně 500 lidí ve vedení, organizaci, plánování, řízení spolupracovníků. V letech 1922-29 pomáhal svému otci a pracoval nezávisle jako ředitel až do nástupu nacismu  r. 1939. Během těchto let zastával také funkci starosty města a dva roky učil historii a jazyk jako dobrovolný zastupující učitel v místní střední škole pro seniory.

 

V r. 1939 byl zatčen gestapem. Podařilo se mu však v r. 1941 utéct z nuceného pracovního tábora a připojil se k českým partyzánům. Po válce již za perzekuce komunistů, kdy byl rodině postupně zabaven a znárodněn veškerý majetek včetně svatebních prstenů byl donucen k deportaci: uprchlík 1948.

 

Čekali s manželkou ve Francii tři roky na americká víza. Během této doby byli nuceni živit se nejrůznějšími pracemi. Komunita, která se vytvořila z  více než 150 uprchlických rodin z různých vrstev a národů, se angažovala v oblasti zemědělství, hospodaření, vzdělávání a organizování různých seminářů, v činnostech spojených se znalostí jazyků apod.

 

 

 

 

Přijel  do USA v roce 1952 bez finančního zajištění a časem musel opětovně absolvoval zkoušky - americké ekvivalenty k českým akademickým titulům. Pracoval jako prodavač, správce, nakonec postavil svoji vlastní restauraci v Denveru v Coloradu. O šest let později, v dubnu 1916 utrpěl úraz nohy, který ho donutil restauraci prodat. Pracoval pak samostatně jako zaměstnanec překladatele francouzštiny, němčiny, italštiny a češtiny.

 

Pravděpodobně foceno v jeho restauraci

 

Tony si vzal za manželku Annu Krisch (Kocherová?) v Praze r. 1921. Cestovali spolu do Spojených států v r. 1925 v době, kdy Tony získal zkušenost v dolování. V letech 1926-1930 byl ředitelem dolu blízko Příbrami v Čechách..

V letech 1930-1931 se vrátil do Ameriky, Kanady, Mexika a Argentiny studovat dolování. V letech 1932-1935 byl ředitelem důlního komplexu Saline Vizakna. S Annou se pak odstěhovali do Banské Bystrice na Slovensku, kde byl ředitelem dolu v období 1935-1939.

V r. 1939 byl zatčen gestapem a umístěn v Theimwaldu v pracovním táboře, z kterého utekl 22. července 1941.

Bezprostředně po svém útěku se účastnil podzemího hnutí na Slovensku. V letech 1943-1944 byl členem skupiny armádních povstalců (v hodnosti kapitána) bojujících v sektoru Podkarpatská Rus.

Hlavní část nemovitostí v Keilburg tvořily pozemky četných dolů, obsahujících stříbro a uran. Během r. 1920 se Tony a Anna stali blízkými přáteli Marie Curie, když kupovala pro svůj výzkum uranin z Horákových dolů.

 

(Pokud je mně známo, M. Curie si nechala dopravit uranovou rudu z Jáchymova, kde bylo známé a kvalitní ložisko. Myslím si, že těžba uranu v Příbrami, kde jsem nějakou dobu pracoval, byla zahájena až po válce, kde ji později v padesátých letech obsadila armáda SSSR, jako všude, a kontrolovala těžbu. V Příbrami se těžilo i stříbro. Když tak čtete tento článek o Antonínu Horákovi, vypadá to, že to byl nejen vzdělaný člověk s mnoha tituly, znalostí mnoha jazyků, ale i významný průmyslník. Zajímavé je, že se po něm v archivech Československa nenašla žádná stopa! Že by se nic nenašlo ani v pozemkových mapách geodézie? Pokud ne, vypadá to, že si Horák některé věci vymyslel, aby vypadal zajímavěji a zaujal.) /pozn.autora/

 

 

Ted R. Phillips & Hector

Executive Directors

 

 

Projekt Tatra

 

EXPEDICE I. - 1970

 

23. července 1970 obdržel Ted Philips telefonát od Dona Richmonda, dlouhodobého badatele výzkumného ústavu Aerial Phenomena. Řekl mně o svém sousedovi, Antonínu Horákovi, který měl zajímavý zážitek z doby II. světové války. Don stručně popsal objev Horákova neobvyklého úkazu v jeskyni v Československu, o kterém mu vyprávěl. Byl od svých čtrnácti let zaníceným speleologem od 14 let a pozorně poslouchal všechny detaily. Řekl profesorovi, že by rád brzy uspořádal výlet k jeho domovu v Pueblu v Coloradu.

Koncem září jsem se vypravil do Horákova domova a během příjemné návštěvy u Tonyho a Anny mně byl ukázán originální deník sepsaný Tonym během války. Byl jsem zaujatý Tonyho inteligencí a upřímností. Ochotně odpovídal na mnoho mých otázek a věnoval mi kopii svého deníku.

Požádal jsem ho, aby text z deníku přeložil a poslal mi kopie. Jeho primárním zájmem bylo, aby tento artefakt prostudovali vědci a určili původ a účel tohoto monumentálního záhadného jevu. Tony ve svých dvaasedmdesáti letech by už nebyl schopen vrátit se zpět do Čech spolu s týmem a Anna se obávala o jeho zdraví a bezpečnost.

Následovala naše návštěva, na kterou jsem pozval Dr. J. Allena Hynka a sdělil mu záměry a podrobnosti o možném projektu - prozkoumání artefaktu. Okamžitě byl zainteresován a my jsme zařídili, aby o projektu proběhla ke konci týdne společná diskuze u něho v Novém Mexiku.

 

 

 

Po naší návštěvě odjel Allen do Puebla a s Tonym osobně hovořil o podrobnostech projektu.

 

Pak nás seznámil s Corelem Lorenzenem, ředitelem výzkumného ústavu Anteny Phenomena,kterému se svěřil s našimi nápady. V krátké chvíli zařídili financování Jackem Gleasonem a projekt byl na světě.

Tony se obrátil na starého kamaráda v Praze a požádal o pomoc pro náš malý tým, který by se pokusil dostat do určené oblasti před zimním obdobím.

 

 

 

 

Výlet byl trochu tvrdší než původní výprava na  východní Slovensko. Cestovalo se většinou pěšky. Tony kontaktoval staré kamarády, kteří by tam pro nás zařídili zásoby a poskytli nám zázemí.. Měli jsme málo informací o situaci v Československu po ruské okupaci země. V listopadu r. 1970 jsme vydali článek pro informaci čtenářům, který upřesnil situaci.

Dozvěděli jsme se, že osoby, které měly zajistit naše místní kontakty, byly zatčeny a uvězněny. Situace byla taková, že projekt byl považován za příliš nebezpečný, a byl proto zrušen z bezpečnostních důvodů.

Tony Horák zemřel v r. 1976 následován Annou v r. 1978. Sami nikdy neměli finance na uskutečnění takového náročného projektu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak nějak jsem nepochopil, jestli tady vůbec byli, a pokud ano, k ničemu to asi nevedlo.

 

Doporučuji shlédnout toto video:

http://www.youtube.com/watch?v=DEvVzl1ACZ0

 

Gaspar

 

 

 

 

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.