Kdo je Online

Právě přítomno: 30 hostů a žádný člen

2187120
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
30
965
5723
965876
27765
36429
2187120

Your IP: 54.145.124.143
2017-11-24 00:11

 

 

 

 

Hirošima nebyla první

 

Petr Vokáč (21. 05. 2004)

Počet knih a článků v novinách a časopisech na téma německé atomové bomby a nukleárního výzkumu v době II. světové války je nespočetný. Téměř unisono se tvrdí, že vědci III. říše sice měli základní teoretické znalosti o nukleární energii, ale na konstrukci atomové bomby nestačili. Mimo to program konstrukce atomové bomby byl v roce 1942 zastaven samotným Hitlerem. Z té doby se traduje, že němečtí fyzikové odhadovali čas potřebný pro konstrukci atomové bomby na 2-3 roky, a führera zajímaly práce, které bude možno proti nepříteli nasadit „zítra.“ Druhým důvodem byla údajná finanční náročnost celého projektu.

 

Dezinformace nebo pravda?

Je pozoruhodné, že nikde se nemluví o důvodech technických nebo technologických. Jsou i další podezření, minimálně silné pochybnosti o  informacích, souvisejících s touto kauzou. Především je to  tajemství, kterým spojenci obestřeli ukořistěné technologie  na konci války  v Německu. Tak přísné utajení muselo mít svoje důvody. Jsou předešlé názory fantazírování, dezinformace nebo pravda? V každém případě v historii atomové bomby něco nehraje. Nebylo to všechno jinak? Vzpomeňme, že těsně po skončení II. světové války v Evropě spojenci, v tomto případě jsou míněni Američané, prohlásili, že III. říše vlastnila velmi pokročilý atomový výzkum. Teprve až zavál nad Evropou  vítr studené války, bylo odpovědným místům v USA stále jasnější, že všechno, co bylo v Německu objeveno musí jako strategická přednost před tehdejším Sovětským svazem zůstat pod zámkem.

 

Stručné dějiny

V roce 1938 dostal Ital Enrico Fermi Nobelovu cenu za fyziku,  konkrétně za objev nových látek, které vznikaly ozařováním různých prvků neutrony, stručně řečeno za transurany. Transurany byly později skutečně „připraveny,“ ovšem jinými metodami. Myšlenka transuranů, to byl v roce 1938 omyl. Omyl, který končil výbuchem atomové bomby. Nedaleko od míst, kde ve Stockholmu Fermi přijímal Nobelovu cenu bydlí a pracuje Lise Meitnerová, Židovka a vídeňská rodačka, která ještě nedávno pracovala v Kaiser Wilhelm Institutu v Berlíně u dr. Otto Hahna.  Pak v Německu začal hon na Židy. Za pomoci přátel Lise Meitnerová emigruje přes Holandsko do Švédska. Dr.  Hahn ozařuje také různé látky neutrony. Výsledky dr. Hahna Meitnerová komentuje ze Švédska prostřednictvím pošty. Odmítne teorii transuranů a pozná, že se jedná o štěpnou reakci. Tím byl dán základ atomové bombě,  fantastickému objevu lidstva, který se za necelých 7 let ukázal nejničivější zbraní světa, jakou do té doby lidstvo znalo.  Meitnerová se do své smrti v roce 1968  velmi silně brání tomu, aby její jméno bylo spojováno s konstrukcí atomové  bomby. O technických možnostech  štěpení uranu bylo v Německu před zahájením  II. světové války uspořádáno kolokvium. Neušlo pozornosti vojenských kruhů. Do čela odborníků byl postaven dr. Kurt Diebner, který měl blízko k vojenským kruhům i vládnoucí straně- NSDAP. Werner Heisenberg  vypracoval pro generální štáb  studii o štěpení uranu  a jako regulátor štěpné reakce navrhl těžkou vodu.

 

Hledaly se komponenty

Především uranová ruda. Po zabrání Československa Hitlerem  byla jeho příkazem veškerá vytěžená ruda v Jáchymově  dána k dispozici Německu. Zanedlouho wehrmacht vstupuje do Belgie a Německu do klína  padnou zásoby uranové rudy z Belgického Konga. Po vstupu do Paříže  cyklotron,  a už zbývala jen těžká voda. Ta se vyrábí jen na jednom místě na světě. Asi 100 kilometrů od hlavního města Norska, v Rjukanu.  I do Norska vstupuje wehrmacht. Německo mělo na začátku II. světové války  všechny předpoklady k zahájení atomového výzkumu. Opomněl jsem ještě jeden „komponent,“ vědce. Ty Německo mělo svoje, a  schopné.  Jména jako Heisenberg, Hahn, Wirtz hovoří za všechno. A perličku. Oni atomoví vědci,  kteří na začátku II. světové války konstruovali atomovou bombu v Německu nebo Americe, a dokonce později i v Sovětském svazu se  znali. Před válkou se potkávali nebo dokonce studovali v Mekce teoretické fyziky v německém městě Göttingen. Tam studoval i otec americké atomové bomby dr. Robert Oppenheimer. Připomeňme si ještě další skutečnosti.  Už před II. světovou válkou  dostal německý fyzik Gustav Herz Nobelovu cenu za fyziku, za difuzní metodu obohacování uranu, kterou po 10 letech použili  Američané ve svém atomovém programu. V roce 1942 postavili Wilhelm Groth a Paul Harteck v Hamburku první německou ultracentrifugu k obohacování uranu 235. To byl jistě jeden z  důvodů pro Američany a Brity, aby iniciovali vlastní atomový program „Manhattan projekt,“ jehož konečnou fází byla výroba atomové bomby. Celá historie Manhattan projektu je známa jako sága. Ale ona to žádná sága není. Je to daleko horší. Jsou záhady, které vůbec nepatří do obrazu, který se prezentuje, záhady dávající důvod k pochybnostem. Není na místě otázka, jestli Němci také nepracovali na konstrukci atomové bomby a zda nebyli také úspěšní? Jsou indicie, které opodstatňují pokládat takové otázky. Jsou. Ukazuje to plán útoku na New York, na čtvrť Manhattan. Doposud se tvrdilo, že se jednalo o  útok s klasickými válečnými zbraněmi. Na mapě Manhattanu bylo udáno množství energie, dosažené v epicentru   hodnotou 1410  kilokalorií. V případě, že by  se jednalo o klasickou trhavinu, znamenalo by to dopravit nad New York značné množství trhaviny. A to nebylo tak jednoduché.   Z toho, co teď víme vyplývá, že se muselo jednat o svržení  atomové bomby. Je pozoruhodné, že neexistovaly žádné podobné plány na zničení jiných  měst. Po svržení atomové bomby na Hirošimu  zakreslili Američané na letecké mapě města kruhy odpovídající velikosti destrukce po výbuchu. A překvapení?  Kruhy  destrukce zakreslené Američany v Hirošimě se shodují s destrukčními  kruhy zakreslenými Němci na mapě Manhattanu. Je to jenom náhoda? A drobnost. Němci sami operovali výrazem uranový stroj - Uranmaschine. Z toho se odvozovalo, že se jednalo o  atomový reaktor. Vzal jsem si  na pomoc německý výkladový slovník a zjistil, že výraz uranový stroj by mohl znamenat i atomovou bombu. A pak už by se  nechalo prohlásit, že Němci nestavěli jen atomový reaktor, ale i atomovou bombu.   Pak by mnohé souvislosti dostaly smysl.

 

U-234

Další pozoruhodností je osud německé ponorky U-234. Jedná se o jednu z největších německých ponorek s délkou 90 metrů, která byla na tajné plavbě do Japonska. Jen pár členů posádky vědělo o významu tajné plavby, která měla německou tajnou zbraní podpořit Japonsko. Podle oficiálních vyjádření byly na palubě plány pro trysková letadla a rakety. Nejen plány, ale celý  na součástky rozložený tryskový letoun Me 262 a oxid uranu, celých 560 kilogramů. V  Evropě skončila válka,  a ponorka byla ještě ve vodách Atlantiku. Po Hitlerovi převzal vrchní velení armády Dönitz a  rozkázal všem ponorkám plout do přístavu spojenců. To platilo také pro U-234. Ponorka  zamířila do amerického přístavu. V přístavu byli  Američané  kapitánem  lodi upozorněni, aby s nákladem jednali  opatrně. Ke slovu přišly Gaiger - Müllerovy počítače, indikující radiační záření. Posádka lodi byla vyslýchána. Jen málo z nich vědělo, co bylo v podpalubí. Oxid uranu byl převezen  na obohacení, a jistě byl použit. Jedna z možností byla  v atomové bombě, svržené na Hirošimu. A nemohu si odpustit otázku. Nemohl to být uran z uranové rudy z Jáchymova? A zbývá kardinální otázka. Odkud se oxid uranu vzal, když jak se tvrdilo Němci v tomto směru žádný výzkum neprovozovali.

 

Atomová bomba jako banán

V roce 1942 v důvěrném rozhovoru s ministrem zbrojního průmyslu Speerem  vyjádřil generálplukovník Fromm  názor, že  válka může být vyhrána jen se zcela novým typem zbraně.  Při rozhovoru prohlásil dále, že má kontakty s okruhem vědců, kteří jsou na stopě  zbrani s takovou účinností, by samotná mohla vyhladit celé město. Dne 4. června 1942 nařídil ministr válečného průmyslu Albert Speer, aby si mohl udělat spolehlivý přehled o stavu věcí a vyhlídkách uranového výzkumu pro budoucnost,  vedoucím vědcům „Uranového svazu, “ mezi kterými byl Hahn, Heisenberg a Diebner, vypracovat podrobnou  zprávu o atomovém výzkumu.  Při následném  setkání, které bylo tajné a zúčastnili se ho i četní vojenští činitelé, se generál polní maršál Milch  dotázal, jak velká by musela být  bomba, aby srovnala se zemí tak velké město jako je Londýn.  Heisenberg zdráhavě odpověděl, že asi  jako je větší banán.  Samozřejmě v ten okamžik  generálové  byli  jako u vytržení. Heisenberg musel  nadšení generálů utlumit slovy,  „...že ji  nelze vyrobit během 6 - 9 měsíců.“  Připomeňme si, že se píše asi polovina roku 1942.

 

Groves vzpomíná

Na začátku roku 1943 považoval  generál Groves,  šéf  „Manhattan project“ za možné, že německý výzkum jaderné energie se dostal do takového stadia, kdy Německo je schopné proti USA, ale  pravděpodobněji  proti Anglii  použít atomovou bombu. Pro zjištění stavu věcí nepřátelského výzkumu uranu  prosadil Groves už v roce 1943 vytvoření zvláštní mobilní  výzvědné skupiny s názvem  „Alsos Mission.“ Ta s názvem  „Alsos Mission“ při pátrání po německých atomových zbraních disponovala neohraničenými  pravomocemi, a s  tvrdostí je i  prosazovala.  Vojenským velitelem byl jmenován plukovník Boris Pash, syn ruských emigrantů a vědecké velení převzal Samuel Goudsmit, Žid holandského původu. Byl to právě ten Goudsmit, který v polovině listopadu  roku 1944 po dobytí Štrasburku  Američany, našel na říšské univerzitě  v odpadovém  koši roztrhaný dopis,  který tam zanechaly ustupující  německé jednotky. Z něho zjistil   četná sdělení o německém atomovém výzkumu. Nalezený roztrhaný dopis byl adresován Heisenbergovi. Jeho obsah Goudsmitovi zprostředkoval obraz o stavu  výzkumných prací z léta 1944.  Jeho zpráva Grovesovi: „Německo je ve výzkumu atomové bomby daleko za námi. Hitlerem ohlašovaná zázračná zbraň nemůže být atomová bomba.“

 

Co na to zdravý rozum?

Tomu by bylo možno uvěřit beze všech pochybností, kdyby nebyla celá řada pozoruhodností, které přivádějí zdravý a kritický rozum k pochybnostem.

Ty vyplývají  z výslechů německých vědců, podílejících se  na německém atomovém výzkumu, a kteří byli po II. světové válce internováni na Farm Hall  v Anglii a vyslýcháni specialisty spojenců.  Je třeba si položit zcela legitimní otázku. Proč byli němečtí vědci, účastnící se nukleárního výzkumu stále vyslýcháni, když,  jak bylo sdělováno, byl německý výzkum ve srovnání s americkým Manhattan projekt zpožděný? Proč jsou důležitá akta německého tajného výzkumu, výpovědi  vědců  z Farm Hall ne zcela odtajněna?   Nestalo  se, co se původně předpokládalo, že budou uvolněna po 50 letech po válce.  Zůstanou tajná dalších 30 let.  Je to proto, i když je v tom trochu fantazie, že se jedná o tak závažný  materiál, že nestačí ani 50 let, aby spatřily světlo světa? Pak se nabízí otázka? Nebylo to tak, že  příslušníci zvláštní skupiny Alsos Mission nebyli schopni na základě objevených skutečností něco objasnit?  Nebyli schopni odpovědět na všechny otázky německého atomového výzkumu?  Nebo je to indicie na to, že německý atomový výzkum a německá technologie nebyly tak zpožděné, jak se prezentovalo veřejnosti?! Vypadá to stále více na to, že nejen Američané, ale i Němci  byli v  soutěži  o sestrojení atomové bomby úspěšní. A teď to dejme  dohromady a dotáhněme do konce. Co když jsou všechny tyto zprávy falešné a Němci byli v atomovém výzkumu zrovna tak daleko a k výrobě atomové bomby zrovna tak blízko  jako Američané?  A nebo, co když byli ještě blíže?  To by pak vysvětlovalo mnohé.  To by vysvětlovalo i Oppenheimerovo tajemné vyjádření po skončení II. světové války,  že na Hirošimu byla svržena bomba, která byla  německého původu. Do předchozího  zapadá i krkolomná  snaha oficiálních míst vysvětlit, jak  byla tajemná Oppenheimerova slova míněna.  Vysvětlování však nic nemůže měnit na tom, že byla vyslovena.

 

A teď začínají otázky 

Oblíbeným argumentem, proti možnosti výroby německé atomové bomby  je argument, že nebyl k dispozici dostatek těžké vody. Dne 16. listopadu 1943 továrnu na těžkou vodu v Rjukanu napadlo 140 „flying Fortress“/ létající pevnosti/ a zcela ji zničilo.  Barely s těžkou vodou, které zůstaly neporušeny, se měly přepravit do Německa na mořské féře. Tomu zabránila sabotáž. Několik dní po sabotáži  se barely s těžkou vodou ocitly v Německu. „Odkud se vzaly?“ Ptal se zvědavě dr. Karl Wirtz  při rozhovoru s dr.  Diebnerem.  A odpověď: „To je ta voda, která zůstala po zničení továrny v Norsku. Těžká voda byla dopravena do Německa po souši, protože o připravované sabotáži se předem vědělo. Na féře, na které  byla provedena sabotáž byla obyčejná voda. S vodou byla do Německa přestěhována i továrna na elektrolýzu, a výrobu těžké vody.  Existují další indicie, které ukazují, že prezentované historické události související s atomovou bombou  mají  odporující charakter. Jedná se o pořadí svržených bomb. Dne 16. července 1945 testovaná americká atomová bomba byla plutoniová. První svržená bomba na Hirošimu byla vyrobena na základě uranu 235 a na Nagasaki dopadla opět  bomba plutoniová. Uranová bomba byla u Američanů úplný exot. Kde se najednou vzala? Pro úplnost.  Rozdíl mezi uranovou a plutoniovou bombou je v přesnosti výroby a potřebné infrastruktury.  Zajistit  výbuch plutoniové bomby vyžaduje neobyčejnou přesnost, lépe neobyčejnou časovou koordinaci. Plutonium je v poměru k uranu levnější, ale vyžaduje vysoce technizovanou společnost. K výbuchu se  uvádí kulovou vlnou. Požadavky na  časovou koordinaci jsou přísné. Zda se to vždy podaří, nemusí být  stoprocentně jisté. Hraje se s téměř miliontinami vteřiny. Poněkud menší časové požadavky jsou u atomové bomby konstruované na základě uranu. Tam se  při výbuchu pracuje s delšímu časy. Čili uranová bomba je dražší, ale  zahájení řetězové reakce a tedy jistota, že bude přivedena k explozi, je vysoká. Pro sestrojení bomby je třeba kritické množství. Česky minimální váha. U  uranové bomby jsou to desítky  kilogramů a u plutoniové bomby asi 10,5 kilogramu. A nebylo to právě potřebné množství, které nutilo Američany konstruovat plutoniovou bombu? Přehnané? Nikoliv. Podle nákladních listů materiálu pro atomovou bombu, vystavených samotnými Američany do „kompletace“ bomby jim musely chybět desítky  kilogramů uranu. A přesto byla atomová bomba na bázi uranu  na Hirošimu shozena. Tady přestala fungovat logika. Nebo fungovala a cestu do bomby našel uran  z Haigerlochu a U-234? 

 

In media res

V Haigerlochu vstupuji do bunkru. Mimo trhavinou v posledních dnech II. světové války zničeného atomového reaktoru, jsou ostatní zařízení jen atrapy. Ale jak praví dokumenty, je tady všechno zařízení, které tady bylo v době, když zde pracoval Heisenberg. V bunkru si vzpomenu na informace o Manhattan projektu. Tady to byl středověk. Práce na koleně. Sem přišli v dubnu roku 1945 plukovník Boris Pash a Samuel Goudsmit a našli uran, grafit a těžkou vodu. Druhý den i dr. Heisenberga. Co tady Pash a Goudsmit  viděli a našli je přesvědčilo, že spojenci nemusí mít strach z německé atomové bomby.

 

Neuvěřitelné náhody

Během léta 1939 byl dr. Heisenberg na přednáškovém turné v USA. Při těchto přednáškách vedl dlouhé rozhovory se svým přítelem Ernico Fermim, tím Fermim, který byl později jedním z čelních  pracovníků „Manhattan projektu.“  Heisenberg se v USA    setkal  také se Samuelem Goudsmitem. Ano s tím samým Goudsmitem, který v Haigerlochu pátrá s plukovníkem Pashem. Při návštěvě rodiny Samuela Goudsmita  vznikla fotografie Heisenberga a Goudsmita. A právě tato fotografie se v době Goudsmitova pobytu v Haigerlochu objevila, lépe byla přihrána CIA. Nikdy se nezjistilo, kdo fotografie CIA přihrál. Bylo jasné, jakému účelu měla sloužit. Podezření na eventuální   zatajování skutečných zjištění v atomové laboratoři v Haigerlochu měla padnout na Goudsmita. Na štěstí se všechno rychle vysvětlilo. Náhoda umí vymyslet situace, na které by si  netroufl ani spisovatel detektivek.

 

Směr Stadtilm

V Haigerlochu jsem získal kopii atomové laboratoře ve Stadtilmu. „Všechno musí přece vědět na radnici,“ říkám si.  Zajdu tam  a otevřu první dveře, které jdou otevřít a sdělím, že hledám atomovou laboratoř. Tam sedí dáma, asi 30letá. Ukáži jí kopii z  Haigerlochu. A hned  mne napadne. Je 50 let po válce. Ta to vědět nemůže, pomyslím si. Věděla. Dáma mě vede skrz celou radnici. Pak náhle zvedne hlavu a mlčí. Stojím před  bývalou školní budovou a není pochyb, před  bývalou atomovou laboratoří. A průvodkyně přidá: „A ještě Vás vezmu do muzea, o kterém nevíte, a  ukáži grafitovou kostku, která se zde našla. “Grafitové bloky byly v Haigerlochu používány pro řízení řetězové reakce. Z laboratoře se nenašlo nic. Kam to všechno zmizelo? To se nepodařilo zjistit. Dne 12. dubna 1945 obsadili Američané Diebnerovu laboratoř ve Stadtilmu a 21. dubna jsou v Haigerlochu. Za tři měsíce nato byla vyzkoušena první americká testovací atomová bomba a dne 6. srpna 1945  byla svržena  bomba na Hirošimu a 9. srpna na Nagasaki. Pash i Goudsmit našli v Haigerlochu tuny uranu. Přes Británii ho poslali do USA. A pikantnost. Dva týdny po obsazení Stadtilmu spojenci sděluje americký prezident: „ Za 4 měsíce bude vymyšlena strašná zbraň, kterou lidstvo dosud nepoznalo.“ Připomínám, že Američané  obsadili Stadtilm 12. dubna 1945.  Atomová bomba byla na Hirošimu svržena 6. srpna 1945. Prezident USA se mnoho nezmýlil. To je prognóza hodná ocenění. Ta skutečná německá atomová laboratoř musela být někde jinde. Historické dokumenty se shodují v tom, že to mohlo být v nedalekém městečku Hechingen. Je zajímavé, že městečko bylo obsazeno v dubnu roku 1945 ze dvou stran, a to Američany a Francouzi. Je oprávněné  podezření, že v  továrně  na prací prášky bylo atomové zařízení. Po válce se o výzkumném  zařízení   nenašla nikde ani zmínka a nikdo neví, co se se  zařízením stalo.

 

Údolí Jonastalu

Podezřelým není jen Hechingen, ale i údolím Jonastalu, do jehož okolí patřila městečka Arndstadt, Ohrdruf i zámek Wachsenburg.  S údolím  byly po válce spojeny spekulace o tajných podzemních chodbách, ve kterých se pracovalo na německých tajných zbraních, které měly v poslední chvíli změnit chod II. světové války. Chodby se našly, a jsou dokonce, jak jsem se mohl přesvědčit sice jen některé a jen zčásti a po překonání, lépe podlezení železných mříží, přístupné. Nemusím připomínat, že vstup do chodeb je zakázán, a tedy na vlastní nebezpečí. Po zázračných zbraních není v Jonastalu ani památky. Ovšem při porovnání snímků Jonastalu pořízených na začátku roku 1945 a těsně po skončení války bylo na snímcích  patrno  25 chodeb. Němci údolí Jonastalu urputně bránili a před prolomením obrany spojenci vstupy mohutnými explozemi zasypali.

 

 

Cläre Werner

Po válce uvedla kustodka zámku Wachsenburg, a ten je od Jonastalu na dohled, do protokolu zajímavá sdělení, která až po 55 letech, až na začátku 21. století dostala jasné kontury. Její známý Hans Rittermann jí sdělil, aby se dnes, tedy 3. 4. 1945  dívala směrem na  Röhrensee, že bude svědkem epochální dějinné události. Paní Werner pokračovala: „Do věže jsem šla asi v 8 hodin večer. V půl desáté oblohu ozářila snad stovkou blesků. Uvnitř bylo světlo červené a z venku žluté. Byla to taková záře, že se mohly číst noviny. Všechno trvalo jen krátce, a potom jsem na chvilku vůbec neviděla. Pocítila jsme mohutný vítr a netrvalo dlouho a všechno se uklidnilo. Obyvatelé nedalekých vesniček Holzhausen a Wechmar příští den krváceli  silně z nosu, měli bolesti hlavy a cítili nepříjemný tlak v uších. Já jsem byla druhý den jako "zmlácená." Cítila jsem se zcela nesvá. Hans Rittermann, který sloužil pod šéfem pro nejtajnější práce ve III. říši generálem SS dr. Hansem Kammlerem později sdělil, že  explodovala 100gramová atomová bomba. A uvedl   ještě jednu zajímavost. Kammler požadoval,  aby byla vyzkoušena 1000gramová nálož. Na naléhání  fyziků, kteří jej varovali před následky a nebezpečím  vyzrazení nepříteli  od svého požadavku ustoupil. Ne v Hirošimě, ale v Jonastalu, a asi o půl roku dříve spatřilo lidstvo výbuch atomové bomby.

 

Všechno po pořádku

Stále se tvrdilo a vlastně až do nedávna, že atomová bomba s menším než kritickým množstvím "nálože" je nerealizovatelná. Konkrétně u uranu připomínám jsou to desítky   kilogramů a u plutonia asi 10,5 kilogramu. Na základě toho, co bylo řečeno o Jonastalu  museli Němci už v roce 1945 vědět, že tyto hodnoty mohou být sníženy. Ve zprávě André Gsponéra a Jeana -Pierra Hurniho v knize "Fourth Generation Nuclear Weapons" se uvádí, že za použití berylliového pláště a při  stlačení atomové nálože, které  může dosáhnout až hodnoty  10, lze sestrojit atomovou bombu s vahou 100 gramů. Zpráva Gsponéra a Hurniho byla vydána v roce 2001. Němečtí inženýři a vědci museli znát technologii berylliového pláště a stlačování  už na konci II. světové války.

 

Zní takové tvrzení příliš odvážně?

Podle svědectví jednoho z pracovníků z laboratoře ve Stadtilmu  se  vědci před ním ještě před atentátem vyjádřili:   „..... použití atomové bomby   závisí na zprávě, která bude brzy zveřejněna.“ Po ztroskotání atentátu mu titíž vědci řekli, „... válka je prohraná a k použití atomové zbraně nedojde." To neznamená nic jiného, než že v případě úspěšného atentátu na Hitlera bude atomová bomba hrát důležitou roli při  sestavování nové vlády, nástupkyně  III. říše. Dnes je navíc známo, že hnutí odporu dlouho před atentátem na Hitlera "prozkoumávalo" u spojenců, jak by vypadaly mírové podmínky v případě úspěšného atentátu. V podstatě se jednalo o odvrácení podmínky bezpodmínečné kapitulace. Hnutí odporu mimo "povzbuzení" k atentátu nedostalo údajně od spojenců žádný příslib na „jinou“ podobu mírových podmínek. Pro hnutí odporu zůstávala stále jedna důležitá otázka. Jak bude hnutí postupovat v případě, že se atentát podaří a se spojenci nedojde k dohodě, a ti budou trvat na bezpodmínečné kapitulaci Německa. Muselo vycházet z toho, že po svržení Hitlera dojde v každém případě k oslabení německé vojenské síly a vůle pokračovat ve válce se zmenší. Je legální otázka, zda pohrození svržení atomové bomby na spojence byl poslední prostředek,  jak si vynutit na spojencích jiné mírové podmínky, jak změnit bezpodmínečnou kapitulaci na porážku Německa? Logiku by to mělo.

 

U Kaspického moře

 

Zpravodajský magazín Der Spiegel uveřejnil už v roce 1949 článek s následujícím svědectvím. Robert Tellmann se na konci války dostal do sovětského zajetí. Rusové v něm brzy poznali zdatného nukleárního odborníka. Dostal příležitost pracovat v sovětském nukleárním programu, a Tellmann později podal následující svědectví.

 

Na začátku roku 1948 byla nedaleko Kaspického moře odpálena nukleární bomba, která měla nálož o váze 150 gramů. Oficiálně otestovali Rusové atomovou bombu až v roce 1949 a historie podezřívá Manfreda von Ardenne, že bombu pomohl Rusům zkonstruovat právě on. Mohl to dokázat? Mohl. Von Ardenne pracoval na německém nukleárním programu, a na konci války se dostal do sovětského zajetí. Za svoji práci dostal v SSSR dokonce "Stalinovu" cenu, tedy jistou protiváhu Nobelovy ceny. Nemohla být jedním z podkladů pro její získání exploze 150gramové nukleární nálože u Kaspického moře?

 

Atomová bomba a 20. červenec 1944

Po 20. červenci 1944, po nezdařeném atentátu na Hitlera vyprávěli uvěznění a na popravu čekající členové hnutí odporu ostatním zajatcům koncentračního tábora v Mauthausenu, že III. říše stojí před dokončením atomové bomby. Odkud mohli mít tuto informaci? Je prokázáno, že existovalo možné spojení mezi hnutím odporu, tedy připravovateli atentátu na  Hitlera a pracovníky v atomovém výzkumu. V této souvislosti je nápadné, že právě plukovník Stauffenberg / ten položil při atentátu na Hitlera ve Wolfschance pod stůl bombu/ se zdržoval na hradě Wachsenburg. Cläre Werner měla dalekohled, který tam zanechal. Jaký měl  plukovník Stauffenberg  důvod  zdržovat se v této oblasti? Lze přinejmenším předpokládat, že alespoň část členů hnutí odporu věděla, na čem se v okolí Jonastalu pracuje a zajímala se o postup na vývoji atomové bomby.

 

Sejfy vydávají tajemství

V 60. letech minulého století vydaly sejfy tajných služeb  svědectví, že na testovací věži v USA v roce 1958 explodovala bomba s ekvivalentní silou exploze 0,0002 kilotuny TNT, čili 200 kilogramů TNT, to je stotisícina hirošimské bomby. Cesta  k „banánové“ velikosti se pomalu prošlapávala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Převzato:  http://21stoleti.cz

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.