Kdo je Online

Právě přítomno: 25 hostů a žádný člen

2187115
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
25
965
5718
965876
27760
36429
2187115

Your IP: 54.145.124.143
2017-11-24 00:11

 

 

RFZ, Haunebu a Vril - vydařený UFO hoax?


By admin - Posted on 25 Apríl 2008

 

Na prvním létajícím objektu, připomínajícím talíř byly započaty práce v létě roku 1922. Pohon tohoto stroje byl založen na implozní technice (mimoprostorový letající stroj). Tento stroj se skládal z disku (talíře) o průměru 8 metrů, nad kterým byl paralelně uložen druhý disk o průměru 6,5 metru. Pod nimi ještě další disk o průměru 7 metrů. Uprostřed těchto disků byl vytvořen otvor o průměru 1,8 metru, ve kterém byla následně vmontována pohonná jednotka stroje (2,4 metru). Spodní část tohoto stroje byla zformována do kužele, ze kterého vycházelo jistící kyvadlo, jež sahalo až do spodního podlaží. Toto bylo určené ke stabilizaci celého stroje. V aktivním stavu se spodní a horní disk otáčely každý v opačném směru ku druhému tak, aby nejprve vytvořily elektromagnetické rotační pole.

Jakých výsledků tento první létající talíř docílil, není známo. V každém případě byly na tomto talíři prováděny experimenty po dobu dvou let. Poté byl tento přístroj demontován a následně uskladněn pravděpodobně v Messerschmittových závodech v Augsburgu. Finanční výpomoc pro tento projekt se objevila pod kódovým názvem „JFM" v účetnictví mnoha německých průmyslových firem. S jistotou můžeme určit, že z tohoto projektu vzešla pohonná jednotka Vril (viz obrázek níže). Tato byla však formálně vedena jako „Schumannův SM- Levitátor". V principu by tento mimoprostorový letající stroj měl ve své bezprostřední blízkosti vytvořit extrémně silné pole, které by mělo prostor který obklopuje, stroj a pilota přenést z našeho prostoru (kosmu) do zcela nezávislého mimoprostoru (mikrokosmu). Toto pole by při maximální síle mělo být zcela nezávislé na vnějších vlivech jako například: gravitaci, elekromagnetismu, záření, jakož i hmotě v jakékoliv podobě. Tento stroj by v této souvislosti měl být schopen se pohybovat v jakémkoliv gravitačním, či jiném poli, bez toho, že by pilot uvnitř pocítil jakékoliv projevy zrychlení.

Hodina narození prvního takzvaného německého UFO po tomto neúspěchu měla teprve přijít. A také přišla, v červnu 1934. Pod vedením Dr. W. O. Schumanna bylo postaveno první kulaté experimentální letadlo (talíř) (typové označení RFZ 1) v prostorách německé továrny na letadla Arado v Brandenburku. Při prvním a současně posledním letu provedl tento stroj horizontální výstup do výšky 60 metrů, následně se začal potácet a tančit ve vzduchu. Zamontované řízení Arado 196 se projevilo jako zcela neúčinné. S velkým úsilím a potížemi se pilotovi Lotharu Waizovi podařilo přistát, ze stroje vyskočit a včas utéct. Stroj se poté začal chovat jako roztočená káča, složil se a roztrhl na kousky. To byl konec RFZ 1, ale současně začátek pro létající těleso VRIL. Ještě před koncem roku 1934 byl postaven RFZ 2 (viz obrázek výše), který měl pohon Vril a „magnetické impulsní řízení„. V průměru měl 5 metrů a následné letové charakteristiky: optické rozplývání kontur při vzrůstající rychlosti a pro UFO typické záření. Barva tohoto záření byla závislá na stupni řízení – červená, oranžová, žlutá, zelená, bílá, modrá nebo fialová. Takže, toto zařízení bylo funkční. V roce 1941 mělo před sebou ještě pozoruhodný osud. V jedné z válečných fází, konkrétně v letecké Bitvě o Anglii, byl tento stroj nasezen jako hloubkový průzkumný letoun. V této souvislosti musíme připomenout nedostatečný dolet standardních německých stíhacích letounů ME 109. Na konci roku 1941 byl tento stroj při letu přes jižní Atlantik vyfotografován. Jednalo se o let k pomocnému křižníku Atlantis, který v tuto dobu přebýval v antarktických vodách. Důvod, proč RFZ 2 nemohl být nasazen jako stíhací letadlo, leží v jeho impulsním řízení. S tímto řízením jsou možné pouze tyto změny směru – 90', 45' a 22,5'. Někteří si budou myslet, že to je nemožné, ale právě tyto pravoúhlé změny směru jsou pro takzvané UFO absolutně typické. Po úspěchu RFZ 2 jakožto průzkumného letadla dostala společnost Vril svoje vlastní zkušebny v Brandenburku. Na konci roku 1942 vzlétl lehce vyzbrojený létající disk „VRIL-1 Stíhač". Měl 11,5 metru v průměru, byl jednomístný, měl „Schumannův levitační pohon„ a „magnetické impulsní řízení„. Dosahoval rychlosti od 2900 do 12000 km/h. Byl schopen při plné rychlosti měnit směr letu v pravém úhlu bez toho, aby pilot cokoliv pocítil. Byl nezávislý na počasí a byl na 100% schopen pohybu ve vesmíru. Od typu Vril 1 (viz. následující obrázek) bylo postaveno 17 kusů, také dvousedadlové modely vybavené skleněnou kopulí.

V současné chvíli byl vytvořen samostatný projekt zvaný V-7. Pod tímto označením byly postaveny další létající talíře, avšak tyto byly vybaveny konvenčními tryskovými pohony. Podle podkladů Andrease Eppa byl vytvořen RFZ 7, kombinace levitujícího létajícího talíře vybaveného tryskovým motorem. Na tomto projektu pracovaly dvě skupiny vývojářů, Schriever- Habermohlova skupina a Miethe-Bellonzova skupina. RFZ 7 (viz obr. dole, pravděpodobně RFZ 7) měl průměr 42 metrů, byl však při jednom přistání v Spitzbergenu zničen. Později byl RFZ 7 znovu postaven a následně v Praze vyfotografován. Podle výpovědi Andrease Eppa měl tento talíř být vybaven atomovými hlavicemi a měl bombardovat New York. V červenci 1941 postavili Schriever a Habermohl kolmo startující létající disk s tryskovým motorem, tento však vykazoval těžké nedostatky. Přesto byl vyvinut další „elektrogravitační letecký motor s tachyonovým pohonem", který slavil úspěch. Následoval RFZ 7T od Schrievera, Habremohla a Bellonza. RFZ 7T byl také plně funkční. Pokud bychom srovnali létající talíře V7s disky Vril a Hauenbu, dali by se V7 popsat spíše jako dětská hračka.

Uvnitř SS byla skupina, která se zaobírala získáváním alternativních zdrojů energie. SS-E-IV (vývojová jednotka IV Černé Slunce) měla za úkol zbavit Německo závislosti na zahraničních ropných produktech. Jednotka SS-E-IV vyvinula ze stávajícího pohonu Vril a tachyonového konvertoru kapitána Hanse Colera takzvaný „Thule pohon„ (viz. skica), který byl později nazýván Thule-Tachyonator.

V srpnu 1939 odstartoval první RFZ 5. Byl to středně vyzbrojený létající talíř se zvláštním jménem „Haunebu I". Osazenstvo tvořilo 8 mužů, stroj měl průměr 25 metrů, rychlost od 4800 do 17000 km/h. Haunebu 1 byl vybaven dvěma 6 mm KSK (parskomety) v otočných věžích a čtyřmi MK 106. Jeho schopnost vstupu do vesmíru byla 60%. Na konci roku 1942 byl dokončen Hanebau II (viz obr.). Průměr se pohyboval od 26 do 32 metrů, výška od 9 do 11 metrů. Mohl transportovat posádku o velikosti 9-20 lidí. Pohonnou jednotku tvořil Thule- Tachyonator, v blízkosti země dosahoval rychlosti až 6000 km/h. Byl schopen letu do vesmíru a jeho dosah byl limitován 55 letovými hodinami. V této době existovaly už plány pro VRIL7 vesmírnou loď, průměr 120 metrů, tato loď měla transportovat celé jednotky.

Krátkou dobu poté byl postaven „Haunebu III", nejlepší kus mezi létajícím talíři, který byl postaven a nafilmován. Tento stroj měl průměr 71 metrů. Mohl transportovat posádku až o 32 mužích, měl dosah a dolet 8 týdnů a dosahoval minimálně rychlosti 7000 km/h (podle podkladů z tajných SS archívů až 40000 km/h).

Virgil Armstrong, bývalý CIA agent a člen Zelených baretů popisuje německá létající tělesa druhé světové války. Popisuje kolmý start a přistání, létání v pravém úhlu. Létaly naměřenou rychlostí 3000 km/h a jako obranu měly laserové zbraně (pravděpodobně takzvané KSK (paprskomet), které měly průraznost 4 palce.

Profesor J.J. Hurtak, ufolog a autor „Klíče k enochu" popisuje snahu Němců postavit „něco". U Spojenců měl toto „něco" kódové značení „zázračný zbraňový systém". Hurtakovi se dostaly do rukou protokoly, které měly tento obsah:

1. výstavba vesmírného městečka „Peenemünde„

2. přesun nejlepších techniků a vědců z celého Německa

Okolo vánoc 1943 proběhlo v Nordssebad Kolberku důležité setkání společnosti Vril. Setkání se zúčastnila i média Maria a Sigrun. Hlavním tématem tohoto setkání byl „projekt Aldeberan". Média získala přesné informace o obydlených planetách okolo aldebaranského slunce a tím započaly přípravy na cestu k tomuto slunci. 2. února 1944 se uskutečnilo setkání mezi Hitlerem, Himmlerem, Künkelem a Dr. Schummanem (oba zástupci společnosti Vril), na kterém se jednalo o projektu Vril. Plánem bylo dostat se s Vril 7 (viz. obr.) skrz dimenzionální kanál nezávislý na rychlosti světla na Aldebaran. Podle Ratthoferovy výpovědi se první dimezionální testovací let uskutečnil v zimě 1944. Vril 7 unikl o vlásek katastrově, podle fotodokumetace která ukazuje Vril 7 po tomto letu, vypadal Vril 7 jako „kdyby byl na cestě sto let". Vnější obkladové články vypadaly velmi staře a na mnoha místech byly poškozeny.

Po obsazení Německa na začátku roku 1945 objevili Američané a Britové v tajných archivech SS řadu fotografií, mimo jiné také fotografie zobrazující Haunebu II, Vril I a Andromedu. Více by o tom referuje očitý svědek Dr. John Kastermans, někdejší svobodný zednář, který byl sám(!) nacisty pronásledovaný:

"... během této činnosti pro americkou armádu jsem v Norimberku potkal také významné německé výzkumníky a vědce, které Američané okamžitě odvezli do Spojených států. Byli mezi nimi i konstruktéři Dr. Ing. Miethe a Ing. Rudolf Schrievers. S mojí prací tlumočníka jsem se dostal krátce i k archivním materiálům. Vzpomínám si také na podklady s konstrukčními výkresy a několik fotografií, které zobrazovaly létající objekty talířového vzezření německého původu. Pokud vím, byly tyto listiny rovněž dovezeny do USA. Až v roce 1996 jsem viděl kopie některých těchto výkresů opětovně. Pocházely z publikace, která není v SRN na základě rozhodnutí soudu dostupná. Rád bych v této souvislosti chtěl důrazně připomenout zasypané štoly, které se nacházely na nádraží koncentračního tábora Buchenwald," vypovídá svobodný zednář. "Já osobně jsem tam dodával německé zajatce Rusům a vyzvedával jsem jiné, o které se v té době zajímali Američané v Norimberku. Štoly vedly do vnitřku stráně a byly tam uloženy četné zelené zapečetěné bedny. O jejich obsahu mi nebylo nic známo. Tyto bedny putovaly také na západ..."

Rozhodnutí prezidenta Trumana z března 1946 vedlo k tomu, že komise pro válečnou flotilu USA dala svolení k tomu, aby byly sesbírány německé materiály k výzkumům vyšších technologií. V rámci operace "Paperclip" byli tajně soukromou cestou do USA vyváženi němečtí pracující vědci. Mezi jinými Viktor Schaubereger a Werner von Braun.

Zde uvádíme ještě jednou ve shrnutí vývoje strojů, které měly být vyráběny seriově: První projekt vedl prof. dr. ing. W. O. Schumann, který byl činný na TH v Mnichově. V rámci tohoto projektu bylo údajně do začátku roku 1945 vyrobeno 17 ks létajících talířů, ve formě disku s průměrem 11,5 m. Celkem bylo údajně provedeno 84 zkušebních letů celkem. Jednalo se o tzv. "Vril-1- -Jäger".

V dubnu 1945 vystartovaly směrem na Aldebaran nejméně jedna VRIL-7 a jedna velkorozměrná VRIL-7 s názvem ODIN (viz obrázek). Součástí byly Vril-Wissenschaftler a Vril-Logenmitglieder z Brandenburgu. Po startu byla celá výzkumná plocha vyhozena do povětří.

Druhý projekt byl pod vedením IV. vývojového centra SS. Do začátku roku 1945 nechali vystavět tři meziplanetární létající talíře zvonového tvaru různé velikosti: HAUNEBU I, průměr 25 m, vyrobeny byly dva kusy a celkem startovaly 52x. Rychlost 4800 km/h.

HAUNEBU II o průměru 32m bylo vyrobeno 7, zkušebních letů bylo 106. Rychlost 6000 km/h. U tohoto typu se skutečně už uvažovalo o sériové výrobě. Mezi letadlovými firmami Dornier a Junkers se vypsalo koncem března 1945 výběrové řízení, které vyhrála firma Dornier. Oficiální pojmenování těžkých létajících talířů mělo znít DOSTRA (=DOrnier - STRAtosférické letadlo).

HAUNEBU III mělo průměr 71 m, rychlost 7000 km/h. Jediný kus startoval nejméně 19x.

V plánech byl nástroj ANDROMEDA, což byla mateřská loď 139 m dlouhá, s hangáry pro jeden Haunebu II, dva VRIL-I a dva VRIL II.

Co se s těmito létajícími stroji stalo po válce?

Není vyloučeno, že došlo k výrobě malé série Haunebu II. Po roce 1945 se objevily různé fotografie UFO, tvar byl zcela typický pro německé výrobce a je proto výroba velmi pravděpodobná.

Někteří říkají, že část se utopila v hornorakouském jezeře Mondsee, jiní říkají, že odletěly do Jižní Ameriky nebo tam byly dopraveny po částech. Není prokázáno, že by tělesa lodí do Jižní Ameriky dopravena byla. Jisté však je, že tam podle stavebních plánů byly nové postaveny a také létaly. Podstatná část této technologie byla použita u experimentu Phoenix v roce 1983. Tento projekt navazoval na experiment Philadelphia z roku 1948. Zde se jednalo o výzkumy teleportace, hmotnostních a časových letů. Tyto výzkumy americké armády měly daleko větší úspěchy, než si kdo vůbec představoval.

Norbert Jürgen-Ratthofer píše o pozdějším osudu vývoje Haunebu ve své knize "Časové stroje" následovně:

"Létající kruhové stroje Haunebu I, II a III a létající disky Vril-I zkraje po květnu 1945 beze stopy zmizely. V této souvislosti je velmi zajímavé, že říšský Haunebu III byl po svém 19. zkušebním letu odstartován dne 20. dubna 1945 k prostorové expedici na Mars. Start se uskutečnil z německé říšské oblasti Neuschwabenland ve východní Antarktidě. O výsledku této cesty však není nic známo... O rok později (1946) se o pozdvižení široko daleko v Alianci postaraly četné úkazy světelných objektů, které se ukázaly nad Skadinávií. Byly neznámého a jednoznačně umělého původu. Opět o rok později v 1947 a pak v 50. létech čím dál častěji se nad Severní Amerikou objevovaly světelné letecké objekty, které byly jednoznačně řízeny inteligentními bytostmi. Tvar byl většinou kulatý, diskový až zvonovitý, někdy i doutníkový. Byly nazvány UFO (neznámé létající objekty)..."

 

Poznámka Ladislava Kopeckého:

Záležitost Haunebu a Vril je jediná ze všech zde uvedených, které nedávám žádnou důvěryhodnost a to z těchto důvodů:

* Tzv. tajný archív SS nebyl dosud lokalizován.

* Až v 80. letech se objevily plány, které ukázaly létající talíře s technickými detalily. Znaky SS a razítka tajných komand měly plány prokázat jako autentické. Tehdejší době a stylu to však neodpovídalo.

* Existence společnosti Vril nemohla být nikdy jednoznačně dokázána.

* Údajně jedinečná video dokumentace "UFO - tajemství třetí říše" má daleko do své dokonalosti. Kromě neostrých stacionárních snímků tu nic není ukazováno, a už vůbec ne jasné létající disky.

* Do dneška se mi nepodařilo prokázat, kdy opravdu byly snímky pořízeny. Přesné setřídění typů Vrilů a Haunebů je rovněž velmi nedostatečné. Existují také výpovědi, že Haunebu byl vyfotografován ještě v 70. letech, viz. druhý obrázek Haunebu (půdorys).

* Rovněž znaky SS na talířích Vril (zde bez obrázku) považuji za velmi neautentické.

* Známé srovnání Haunebu s Ufem Adamského je také špatné. Adamski nebyl nic jiného než šarlatán a jako objekt svého oblbování používal uzávěr termosky. Adamski byl jednička v tom, jak sugestivně lidi vodil za nos.

* Stovky otázek zůstávají otevřené a historka stojí na velmi vratkých nohách.

Jednotlivé záchytné body, které by mohly svědčit o případné existenci těchto létajících talířů, jsou množící se UFO úkazy po válce, jejich popis a fotografie, zejména těch, které jsou podobné Haunebu. I výpovědi admirála Byrda (viz Neuschwabenland) mohou nasvědčovat závěru, že tu dělo něco neobvyklého.

Z němčiny přeložil Ing. Jan Ertner

Zdroj: Stránky Ladislava Kopeckého

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.