Kdo je Online

Právě přítomno: 33 hostů a žádný člen

2187123
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
33
965
5726
965876
27768
36429
2187123

Your IP: 54.145.124.143
2017-11-24 00:11

  

 

Tajné projekty - létající talíře

 



Skutečnost, že Němci na konci války vyvíjeli pokročilé technologie, je záležitostí historických záznamů.

Sir Roy Feddon, šéf technické mise do Německa pro Ministerstvo leteckého průmyslu v roce 1945 prohlásil: Viděl jsem dost jejich konstrukcí a výrobních plánů, abych si uvědomil, že kdyby se jim (Němcům) podařilo prodloužit válku o několik měsíců, byli bychom konfrontováni se sadou zcela nových smrtonosných vzdušných zbraní."


Kapitán Ruppelt, vedoucí projektu Bluebook, což byl projekt letectva Spojených států, v roce 1956 řekl, "Když 2. světová válka končila, vyvíjeli Němci několik radikálně nových typů letadel a řízených střel. Většina z nich byla ve stádiích příprav, ale byly to jediné známé stroje, které byly schopny takových výkonů jako objekty hlášené pozorovateli UFO..."


Během let se fakta ohledně exaktní povahy těchto pokročilých německých technologií smísila s výmysly, avšak nyní je jasné, že Němci vyvíjeli létající stroje, které je možné si splést s něčím, co je dnes považováno za UFO. Vývoj takových zbraní vlastně dokonale dává smysl:


Každá strana ve válce silně spoléhala na své vzdušné síly a jednou ze spolehlivých cest, jak tyto síly nepříteli ochromit, bylo zničit rozjezdové dráhy nepřítele. Každá ze stran mohla mít nejlepší vzdušnou flotilu na planetě, ale bez místa, kde by taková flotila mohla startovat, by taková flotila byla k ničemu.


Během války byl Heinrich Focke zapojen do konstrukce a výroby létajících modelů FW6, Fa223, Fa226, Fa283 a Fa284. Zkonstruoval systém pohonu známý jako "turbo-shaft", který je dodnes používán u většiny helikoptér. S použitím této technologie Focke zkonstruoval první letadlo s kolmým startem, které bylo připraveno pro výrobu na konci války. Na konci každého ze tří dlouhých ramen tohoto technologicky pokročilého letadla byla malá trysková pohonná jednotka. Rotující ramena byla použita k vyvinutí zdvihové síly jako lopatky vrtulníku.

V roce 1939 Focke patentoval letadlo ve tvaru talíře se dvěma uzavřenými rotory, které popsal následovně: "výfuková trubka na konci motoru je rozvětvena do dvou trubek a končí ve dvou pomocných spalovacích komorách umístěných na zadní straně křídla. když bylo do těchto spalovacích komor přivedeno palivo, fungovaly jako pomocné hořáky, které Fockeho konstrukci poskytovaly horizontální pohon. Řízení při nízké rychlosti bylo dosaženo střídavou změnou dodávky paliva do každé pomocné spalovací komory."


Proto vyvinutí letadla, které by nepotřebovalo rozjezdovou dráhu, jako Fockeho konstrukce, by potenciálně mohlo zvrátit vývoj války. Ukázalo se, že na konci války byly tyto technologie teprve rozpracovány, ale kdyby konflikt pokračoval, lze si představit, že tyto technologie by mohly změnit podobu dějin.


Avšak co přesně bylo vyvíjeno, to historické záznamy neuvádějí. Tato bílá místa historie vedla k vytvoření mýtu nacistických létajících talířů, živeného spisovateli, kteří tyto legendy sepisovali pro ty, kdo byli ochotni těmto legendám uvěřit.


Odlišení faktů od fikce po více než padesáti letech není snadný úkol a jsme nuceni brát v úvahu informace, které jsou převážně neověřitelné. Když však přesto tyto kousky dáme dohromady, vynoří se pravděpodobný příběh vzniku technologie nacistických létajících disků.


Jednou z osob, které tvrdí, že v nacistickém Německu byly vyvíjeny "létající talíře", je bývalý kapitán od Luftwaffe a letecký konstruktér Rudolf Schriever. V roce 1950 tvrdil, že on a malý tým lidí pracoval v zařízení nedaleko od Prahy, kde vyvíjel létající stroj ve tvaru talíře.


Tento příběh se poprvé objevil v časopise "Der Spiegel" 30. března 1950 v článku nazvaném "Undertassen-Flieger Kombination", v němž se tvrdí, že "...Rudolf Schriever, který prý jako letecký inženýr na začátku 40. let experimentoval s létajícím talířem, je ochoten tento talíř postavit ve Spojených státech během šesti až osmi měsíců.


Tento čtyřicetiletý absolvent pražské univerzity řekl, že nakreslil plány na takový stroj, který nazývá létající káča, před zhroucením se Německa a že tyto plány mu byly z jeho laboratoře ukradeny. Tvrdí, že stroj je schopen dosáhnout rychlosti 2.600 mph s akčním rádiem 4.000 mil. Jeho tvrzení je podepřeno zprávou společnosti Luftfahrt International z roku 1975, v níž se tvrdí, že po Schrieverově smrti na konci 50. let se v jeho pozůstalosti našly neúplné poznámky o velkém létajícím talíři, sada nákresů stroje a několik výstřižků novinových článků o něm samotném a jeho údajném létajícím talíři. Do své smrti Schriever opakovaně tvrdil, že pozorování UFO po skončení války jsou důkazem, že jeho původní myšlenky byly úspěšně realizovány.


Výzkumník Bill Rose objevil, že Schriever byl, spolu s dalšími vědci Klausem Habermohlem, Guiseppem Belluzzo (italský inženýr) a dr. Walterem Miethe, zapojen do výzkumu těchto strojů. Z Roseho výzkumu vyplývá, že Miethe byl ředitelem výzkumného programu létajících talířů na dvou pracovištích umístěných v okolí Prahy. O Mietheho aktivitách z té doby toho mnoho nevíme, ale zdá se pravděpodobné, že se znal s Wernerem von Braunem (o němž si povíme později), protože existuje fotografie, na níž jsou oba zachyceni společně v roce 1933.

Víme určitě, že další vědec, Viktor Schauberger, byl zapojen do vývoje létajících disků, a že jeden z nich byl v roce 1945 zkoušen nedaleko Prahy, jak Schriever tvrdil. Jeho experimentální prototypy byly založeny na levitaci. Schauberger, který se narodil v roce 1885, považoval přírodu za svoji největší učitelku, přestože se domníval, že mnoho věcí na světě je ve stavu zmatku. V lesích podél řek studoval to, co považoval za životodárnou energii, vodní a vzdušné víry.


Přel se, že "převažující technologie používá špatné formy pohybu. Je založen na entropii - na pohybech, založených na ničivých silách přírody a na rozkladu materiálů. Avšak pro vytváření pořádku a nový růst příroda používá odlišný druh pohybu. Převažující technologie založená na explozi - spalování paliva a štěpení atomů - naplňuje svět rozpínavým, odstředivým pohybem, generujícím teplo." Schauberger věřil, že k výrobě energie je místo toho možné použít dostředivý pohyb, generující chlad, síly, které příroda používá k stavbě a oživování hmoty.


Dokonce i hydroelektrárny, řekl Schauberger, používají destruktivní pohyb - tlačí vodu a prohánějí ji skrze turbiny. Výsledkem je "mrtvá voda". Postavil sací turbiny, o nichž se domníval, že vodu oživují a osvěžují, a výsledkem je čistý a životodárný proud vody.


Schauberger také vyráběl elektrickou energii pomocí jedinečné sací turbiny, používající implozivních principů, které byly později použity pro systém pohonu a aplikovány na vzduch. Jeho práce upoutala pozornost Adolfa Hitlera a Schaubergerův syn popisuje setkání jeho otce s Hitlerem takto: "V červnu 1934 byl můj otec pozván říšským kancléřem Adolfem Hitlerem diskutovat o jeho práci.


Hitler se zajímal o jeho objevy a mluvil o různých možnostech a svých velkých plánech. A on řekl: "ano, hledám novou energii, která jednou musí opět nastolit harmonii s přirozeným řádem věcí. To je můj program."


Krátce před schůzkou Hitler, jako říšský kancléř, dal svým dvěma zástupcům své příkazy. Ti dva měli přijít projednat plán Hermanna Göringa. A potom řekl, "Viktore Schaubergere, budeš mluvit se dvěma zástupci Říše a zítra, nejpozději do tří dnů, se uskuteční druhá schůzka. A můj otec těmto dvěma zástupcům Říše řekl: "Považuji tento plán za fascinující. Ano, my Němci založíme zcela novou vědu."


Hitler chtěl, aby Schauberger dohlížel na stavbu nového létajícího stroje, který by se vznášel bez spotřeby jakéhokoli paliva. Tato myšlenka nového vzdušného plavidla byla založena na objevu, který Schauberger učinil před několika lety. Jednalo se o metodu vytvoření zóny nízkého tlaku na atomické úrovni.


Vědec tvrdil, že toho dosáhl v laboratoři, když jeho prototyp radiálně a axiálně roztočil vzduch nebo vodu, přičemž v okolí poklesla teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval jako diamagnetická levitační síla a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu při tvorbě počasí, ke stabilizaci sluneční fúze, atd.


Schauberger dostal k dispozici tým vědců, aby mu pomáhal při jeho práci, a trval na tom, aby se s těmito vědci zacházelo jako se svobodnými lidmi a ne jako s vězni nacistů. Během jejich práce však jejich ústředí bylo bombardováno, a proto byli přemístěni do Leonsteinu. Zdokonalili létající disk poháněný Schaubergerovou turbinou, která nasávala vzduch dovnitř talíře, kde rotoval a vyvíjel obrovskou levitační sílu.


Schaubergerův prototyp byl potom rozvinut do podoby dopravního prostředku známého jako Disk Belluzzo-Schriever-Miethe, stroje o průměru 22 stop. Tyto stroje létaly rychlostí větší než 2000 km/h a bylo plánováno, že v budoucnu budou dosahovat rychlosti přes 4000 km/h. Do roku 1945 mohl dosahovat rychlosti 1300 mil za hodinu a výšky 40.000 stop za méně než tři minuty.


Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci Das Neue Zeitalter se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu."


V publikaci se dále psalo, že první létající disk bez posádky byl testován v roce 1945 nedaleko Prahy. Disk byl schopen se bezhlučně vznášet ve vzduchu a byl schopen létat dozadu stejně rychle jako dopředu. Dále se zde uvádělo, že jeho průměr byl 50 metrů.


Další důkaz na podporu této události se objevil o dva roky dříve v interview, které se 18. listopadu 1954 objevilo v Zurišském Tages Anziegeru. Jistý George Klein, tvrdil, že 14. února 1945 byl svědkem zkoušení létajícího talíře, který během tří minut dosáhl výšky 30.000 stop a byl schopen cestovat rychlostí několika set mil za hodinu.


Během Interview Klein poskytl další informace o vývoji disků a tvrdil, že některé práce probíhaly v Peenemünde, kde se vyvíjely rakety V-2 a kde byl ředitelem Werner von Braun. Klaun také řekl, že stability stroje bylo dosahováno použitím gyroskopu; stejnou metodu použil tým Braun- Dornberger. Výzkum se potom přesunul do podzemního zařízení Mittelwerke blízko Nordhausenu v pohoří Harz.


Také Bible o vývoji atomové bomby, Jasnější než tisíc sluncí, tyto události také potvrzuje: "První z těchto létajících talířů, jak byly později nazývány - kruhového tvaru, o průměru nějakých 45 yardů - byly stavěny specialisty Schrieverem, Habermohlem a Miethem. Poprvé byly poslány do vzduchu 14. února nad Prahu a během tří minut dosáhly výšky téměř 8 mil. Dosáhly rychlosti 1250 mph a při následujících testech bylo dosaženo dvojnásobné rychlosti."


Že k těmto událostem došlo, potvrzuje také bývalý agent CIA Virgil Armstrong, který událost komentoval slovy, "Víme, že v počátečních obdobích války určité frakce spojeneckých sil, které nevěřily, že má (Hitler) tajnou zbraň. Američané později tyto pověsti začali brát vážně a skutečně objevili, že Hitler měl nejen tajnou zbraň, ale měl i to, čemu se nyní říká UFO nebo kosmická loď.


Měl již jedno dokončené na rýsovacím prkně a postaven prototyp, který dosahoval rychlosti 1200 mil za hodinu. Vertikální start, změna směru o 90 stupňů, podobně jako u helikoptéry, to všechno bylo nadřazené všemu, co v té době měly spojenecké síly.


Za druhé, Spojenci věděli, že zkoušel další létající stroj, který byl schopen dosáhnout rychlosti 2500 mil za hodinu, což byl dvojnásobek rychlosti originálu. Nejen že měl vlastnosti původního stroje, ale na palubě měl i laserovou zbraň, která byla schopna proniknout pancířem o síle 4 palce. Není třeba říkat, že to Spojence doslova vyděsilo a přimělo vystupňovat své úsilí, aby ho přiměli ke kapitulaci."


Bulharský fyzik Vladimír Terziski o tomto záhadném stroji napsal následující: Podle Renato Vesca Německo během války spolupracovalo s Itálií na vývoji pokročilých zbraní. V experimentálním zařízení Fiatu u jezera Lago di Garda, zařízení, jež zrodilo jméno Hermana Goeringa, Italové experimentovali z řadou pokročilých zbraní, raket a letadel, vytvořených v Německu. Podobně, Němci udržovali úzké styky s japonským vojeským establishmentem a dodali jim mnoho pokrokových zbraní.


Například jsem objevil fotografii kopie střely Fi 103 neboli pilotované V1 - verze s posádkou - Reichenberg - vyrobené v Japonsku firmou Mitsubishi, která měla sloužit jako Kamikadze.


Nejlepší stíhačka na světě - dvouvrtulový Domier-335 - byl duplikován v dílnách firmy Kawashima.

Zdá se, že tyto informace lze do určité míry ověřit. Avšak existuje mnoho dalších informací, které do známých faktů zapadají, ale nelze je nezávisle ověřit, a tudíž mohou snadno být fikcí, tvářící se jako pravda. To beze zbytku platí o následujících odstavcích.


Také se tvrdilo, že nacistické okultní společnosti byly zapojeny do vývoje takových nekonvenčních letadel ve tvaru talíře. Jedna z nich, Společnost Vril údajně získávala zprávy pomocí channelingu od mimozemské civilizace ze solárního systému Aldebaran a plánovala vyvinout kosmickou loď, která by byla schopná umožnit fyzický kontakt s tamní civilizací. Může a nemusí to být pravda, ale je jisté, že ve střední Evropě byly v té době vysoké okultní aktivity, a nemůže být pochyb o tom, že existovaly organizace s nekonvenčními vírami, stejně jako dnes.


Společnost Vril údajně do roku 1934 vyvinula svou první loď ve tvaru UFO, známou jako Vril 1, která byla poháněna antigravitačním efektem. (To bylo ve stejném roce, kdy Viktor Schauberger s Hitlerem diskutoval o svých úmyslech sestrojit létající disk.)


Společnost údajně pokračovala ve vývoji této lodě a později - opět údajně - vyrobila stroj s označením RFC-2. Tato loď měla být dlouhá 16 stop a byla prý vybavena zlepšeným systémem pohonu a poprvé zde bylo použito magnetické impulsní řízení. Je zajímavé, že když tento stroj letěl, prý produkoval světelné efekty, které jsou obyčejně spojovány s UFO.


Přesto byl RFC-2 převážně ignorován a pouze příslušníci SS projevovali zájem o práci společnosti Vril. Vnitřní organizace SS potom založila své vlastní oddělení vývoje SSE-4, aby vyvíjelo nové alternativní technologie, které by zajistily nezávislost Německa na vnějších zdrojích energie, a začalo pracovat na svých vlastních verzích RFC nebo Vrilu.


Do roku 1939 SS vyrobila RFC-5, který nazvala Haunebu I. V srpnu 1939 stroj podnikl svůj první zkušební let a prokázal svoji životaschopnost; měl v průměru 65 stop a poskytoval značný úložný prostor. Na konci roku 1940 nastoupil službu Haunebu II jako průzkumný letoun a existují fotografické důkazy, které potvrzují toto tvrzení.


Například Haunebu II byl v roce 1940 vyfotografován blízko Antarktidy. Zde bychom chtěli poznamenat, že existuje jen velmi málo podpůrných a historicky ověřitelných informací na podporu těchto tvrzení, ale povšimněte si konstrukce Haunebu II pro budoucí odkazy.


Ať už je jejich přesná povaha jakákoli, zdá se, že je potvrzeno, že bylo zkonstruováno mnoho alternativních typů letadel, některé z nich byly úspěšně vyzkoušeny ve vzduchu, jiné havarovaly a některé z těchto konstrukcí se ukázaly jako životaschopné a byly hlášeny úspěchy. 17. dubna 1945 Miethe navrhl Hitlerovi, aby byl nad Baltickým mořem vyzkoušen prototyp V-7.


Tento stroj byl nadzvukovým vrtulníkem s dvanácti turboagregáty BMW. Během první zkoušky bylo dosaženo výšky 78.000 stop a při druhém zkušebním letu dokonce 80.000 stop. Miethe prohlásil, že tento nový stroj by mohl být principiálně poháněn nekonvenčními zdroji energie. Avšak tyto nové technologie přišly příliš pozdě, protože konec války se již nezadržitelně blížil.


Během několika měsíců Spojenci a Rusové zaplavili střední Evropu, Hitler byl mrtev a bylo po válce.


A jakmile skončila válka, začaly se nad Skandinávií objevovat rakety duchů a za dva roky byly nad pevninou celých Spojených států hlášeny případy pozorování létajících talířů.


Po skončení války v roce 1945 ruské a americké zpravodajské týmy začaly pořádat štvanice na vojenskou a vědeckou válečnou kořist v podobě progresivní německé technologie.


Po objevu laserové paprskové zbraně v německých vojenských základnách americké ministerstvo války rozhodlo, že USA musí nejen zvládnout tuto technologii, ale zajistit také německé vědce, aby ji Americe pomohli vyvinout, protože "její vývoj je považován za životně důležitý pro naši národní bezpečnost." Z toho důvodu zahájili projekt, jehož cílem bylo, tyto osoby dostat do Spojených států.


Tento projekt byl nazván Operation Paperclip a byl utajován až do roku 1973.


Dr. Walter Miethe a Rudolf Schriever se také dostali do Ameriky na základě operace Paperclip, avšak jejich kolega Habermohl údajně padl do ruských rukou.


Miethe v Americe pokračoval ve své práci na létajícím disku a převážně pracoval pro letectvo USA, avšak na vedlejší úvazek byl zaměstnán také u firmy A.V. Roe and Company.


V roce 1959 Jack Judges, nezávislý kameraman, letěl nad továrnou této společnosti v Kanadě, když na zemi uviděl letadlo ve tvaru disku, které také vyfotografoval.


Poté, co byla fotografie zveřejněna v novinách, narůstaly spekulace, že tento disk je tajná zbraň, a že může vysvětlovat mnoho pozorování UFO v průběhu posledních let.


Jako odpověď na tyto spekulace letectvo USA oficiálně uvolnilo fotografii tohoto stroje. Nazýval se Avro a poprvé byl vypuštěn v roce 1955.


V jednom memorandu CIA z téhož roku bylo potvrzeno, že tento stroj je založen na práci německých vědců, zejména Mietheho, za 2. světové války. Na konci 60. let byla konstrukce opuštěna a letectvo tvrdilo, že od vývoje bylo upuštěno ještě ve stádiu experimentů. Devadesátá léta odhalila, že toto nekonvenční letadlo bylo součástí projektu Silver Bug, projektu na vývoj letadla s kolmým startem a přistáním VTOL (vertical take-off and landing), které ke startu nepotřebovalo rozjezdovou dráhu.


Do Spojených států se po válce dostalo stejným způsobem mnoho dalších vědců, kteří sem přinesli své vědomosti a zkušenosti. Americas Aircraft Year Book si všímá, kolik z nich pracovalo ve Ft. Bliss (např. zmíněný Werner von Braun) a Wright Field, kde byly uloženy trosky z havárie u Roswellu. V německé skupině ve Wright Field byli Rudolf Hermann, Alexander Lippisch, Heinz Schmitt, Helmut Heinrich, Fritz Doblhoff a Ernst Zündel.


Hermann za války pracoval ve výzkumné aerodynamické laboratoři v Peenemünde. Jako specialista na nadzvukové rychlosti měl na starosti nadzvukový větrný tunel u Kochelu v Bavorských Alpách. Byl také členem skupiny pověřené Hitlerovými futuristickými plány na zřízení kosmické stanice na oběžné dráze kolem Země ve výšce 4.000 mil.


Jeden z těchto vědců, dr. Alexander Lippisch zkonstruoval další německé letadlo, které v té době mohlo být zaměněno za létající disk, alespoň tehdy, když bylo pozorováno ze strany.


Lippisch vyvinul do války řadu projektů. Přitom byl inspirován letem Orville Wrighta, jehož byl svědkem v září 1909, když byl čtrnáctiletý chlapec. Do listopadu 1944 Lippisch spolu se svými studenty zkonstruoval letadlo DM-1, ve tvaru delty s vrcholovým úhlem 60 stupňů. Toto letadlo později dosáhlo rychlosti 497 mph při pohonu raketovým motorem a po válce bylo posláno do USA i s jeho tvůrcem. DM-1 inspiroval konstrukce mnoha amerických letadel s křídly ve tvaru delty, jako např. F-102 a F-104.


Lippisch se připojil k Collins Radio Company jako odborník na speciální aeronautické problémy a v roce 1966 založil Lippisch Corporation. Do své smrti v roce 1976 ještě stihnul vyvinout letadlo X-113A. Zemřel ve věku 81 let.


Éru létajících talířů zahájil v roce 1947 americký obchodník Kenneth Arnold. 24. června letěl soukromým letadlem podél pásma Skalistých hor, když nad pohořím Mount Rainer náhle spatřil devět podivných objektů, které vypadaly jako letadla bez ocasu. (Na improvizované tiskové konferenci pak Arnold novinářům řekl, že "letadla letěla za sebou podivným způsobem, jako když hodíte talíř na vodu a on se odráží od hladiny..." Tento název se ujal, a tak začala éra létajících talířů.)


Když Kenneth Arnold nakreslil obrázek stroje, který viděl, nápadně se podobal německému letadlu HO IX bratrů Hortenů, které vypadalo jako létající křídlo a nemělo ocas. Když Američané přišli v dubna 1945 do továrny Goetha, zabrali továrnu a odvezli do USA téměř kompletní HO IX. Chcete vědět víc...


UFO George Adamského má také podobné nacistické souvislosti. UFO, které George Adamski zachytil na 8 mm film v přítomnosti Madeleine Rodefferové a dalších svědků u Silver Spring, Maryland, v únoru 1965, se nápadně podobá nákresům nacistických Haunebu II z období 2. světové války.


Tři polokoule na spodku Adamského UFO - je to na první pohled stroj Haunebu. Podobný objekt byl vyfotografován také v únoru 1954 Stephenem Darbishire a jeho bratrancem Adrianem Myersem v Lake District, Anglie. Ve výčtu fotograficky nebo filmově zdokumentovaných pozorování UFO, která se nápadně podobají projektům nacistických leteckých konstruktérů, bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Tato pozorování probíhala ve všech částech světa. Ve světle těchto informací není třeba se uchylovat k fantastickým hypotézám o mimozemském původu těchto objektů.


Na prvním létajícím objektu, připomínajícím talíř byly započaty práce v létě roku 1922. Pohon tohoto stroje byl založen na implozní technice (mimoprostorový létající stroj).

Tento stroj se skládal z disku (talíře) o průměru 8 metrů, nad kterým byl paralelně uložen druhý disk o průměru 6,5 metru. Pod nimi ještě další disk o průměru 7 metrů. Uprostřed těchto disků byl vytvořen otvor o průměru 1,8 metru, ve kterém byla následně vmontována pohonná jednotka stroje (2,4 metru). Spodní část tohoto stroje byla zformována do kužele, ze kterého vycházelo jistící kyvadlo, jež sahalo až do spodního podlaží. Toto bylo určené ke stabilizaci celého stroje. V aktivním stavu se spodní a horní disk otáčely každý v opačném směru ku druhému tak, aby nejprve vytvořily elektromagnetické rotační pole.


Jakých výsledků tento první létající talíř docílil, není známo. V každém případě byly na tomto talíři prováděny experimenty po dobu dvou let. Poté byl tento přístroj demontován a následně uskladněn pravděpodobně v Messerschmittových závodech v Augsburgu. Finanční výpomoc pro tento projekt se objevila pod kódovým názvem "JFM" v účetnictví mnoha německých průmyslových firem. S jistotou můžeme určit, že z tohoto projektu vzešla pohonná jednotka Vril (viz obrázek níže). Tato byla však formálně vedena jako "Schumannův SM- Levitátor". V principu by tento mimoprostorový letající stroj měl ve své bezprostřední blízkosti vytvořit extrémně silné pole, které by mělo prostor který obklopuje, stroj a pilota přenést z našeho prostoru (kosmu) do zcela nezávislého mimoprostoru (mikrokosmu). Toto pole by při maximální síle mělo být zcela nezávislé na vnějších vlivech jako například: gravitaci, elekromagnetismu, záření, jakož i hmotě v jakékoliv podobě. Tento stroj by v této souvislosti měl být schopen se pohybovat v jakémkoliv gravitačním, či jiném poli, bez toho, že by pilot uvnitř pocítil jakékoliv projevy zrychlení.


Hodina narození prvního takzvaného německého UFO po tomto neúspěchu měla teprve přijít. A také přišla, v červnu 1934. Pod vedením Dr. W. O. Schumanna bylo postaveno první kulaté experimentální letadlo (talíř) (typové označení RFZ 1) v prostorách německé továrny na letadla Arado v Brandenburku. Při prvním a současně posledním letu provedl tento stroj horizontální výstup do výšky 60 metrů, následně se začal potácet a tančit ve vzduchu. Zamontované řízení Arado 196 se projevilo jako zcela neúčinné. S velkým úsilím a potížemi se pilotovi Lotharu Waizovi podařilo přistát, ze stroje vyskočit a včas utéct. Stroj se poté začal chovat jako roztočená káča, složil se a roztrhl na kousky. To byl konec RFZ 1, ale současně začátek pro létající těleso VRIL.


Ještě před koncem roku 1934 byl postaven RFZ 2 (viz obrázek výše), který měl pohon Vril a "magnetické impulsní řízení". V průměru měl 5 metrů a následné letové charakteristiky: optické rozplývání kontur při vzrůstající rychlosti a pro UFO typické záření. Barva tohoto záření byla závislá na stupni řízení - červená, oranžová, žlutá, zelená, bílá, modrá nebo fialová. Takže, toto zařízení bylo funkční. V roce 1941 mělo před sebou ještě pozoruhodný osud. V jedné z válečných fází, konkrétně v letecké Bitvě o Anglii, byl tento stroj nasezen jako hloubkový průzkumný letoun. V této souvislosti musíme připomenout nedostatečný dolet standardních německých stíhacích letounů ME 109. Na konci roku 1941 byl tento stroj při letu přes jižní Atlantik vyfotografován. Jednalo se o let k pomocnému křižníku Atlantis, který v tuto dobu přebýval v antarktických vodách. Důvod, proč RFZ 2 nemohl být nasazen jako stíhací letadlo, leží v jeho impulsním řízení. S tímto řízením jsou možné pouze tyto změny směru - 90, 45 a 22,5. Někteří si budou myslet, že to je nemožné, ale právě tyto pravoúhlé změny směru jsou pro takzvané UFO absolutně typické. Po úspěchu RFZ 2 jakožto průzkumného letadla dostala společnost Vril svoje vlastní zkušebny v Brandenburku. Na konci roku 1942 vzlétl lehce vyzbrojený létající disk "VRIL-1 Stíhač". Měl 11,5 metru v průměru, byl jednomístný, měl "Schumannův levitační pohon" a "magnetické impulsní řízení". Dosahoval rychlosti od 2900 do 12000 km/h. Byl schopen při plné rychlosti měnit směr letu v pravém úhlu bez toho, aby pilot cokoliv pocítil. Byl nezávislý na počasí a byl na 100% schopen pohybu ve vesmíru. Od typu Vril 1 (viz. následující obrázek) bylo postaveno 17 kusů, také dvousedadlové modely vybavené skleněnou kopulí.


V současné chvíli byl vytvořen samostatný projekt zvaný V-7. Pod tímto označením byly postaveny další létající talíře, avšak tyto byly vybaveny konvenčními tryskovými pohony. Podle podkladů Andrease Eppa byl vytvořen RFZ 7, kombinace levitujícího létajícího talíře vybaveného tryskovým motorem. Na tomto projektu pracovaly dvě skupiny vývojářů, Schriever- Habermohlova skupina a Miethe-Bellonzova skupina. RFZ 7 (viz obr. dole, pravděpodobně RFZ 7) měl průměr 42 metrů, byl však při jednom přistání v Spitzbergenu zničen. Později byl RFZ 7 znovu postaven a následně v Praze vyfotografován. Podle výpovědi Andrease Eppa měl tento talíř být vybaven atomovými hlavicemi a měl bombardovat New York. V červenci 1941 postavili Schriever a Habermohl kolmo startující létající disk s tryskovým motorem, tento však vykazoval těžké nedostatky. Přesto byl vyvinut další "elektrogravitační letecký motor s tachyonovým pohonem", který slavil úspěch. Následoval RFZ 7T od Schrievera, Habremohla a Bellonza. RFZ 7T byl také plně funkční. Pokud bychom srovnali létající talíře V7s disky Vril a Hauenbu, dali by se V7 popsat spíše jako dětská hračka.


Uvnitř SS byla skupina, která se zaobírala získáváním alternativních zdrojů energie. SS-E-IV (vývojová jednotka IV Černé Slunce) měla za úkol zbavit Německo závislosti na zahraničních ropných produktech. Jednotka SS-E-IV vyvinula ze stávajícího pohonu Vril a tachyonového konvertoru kapitána Hanse Colera takzvaný "Thule pohon" (viz. skica), který byl později nazýván Thule-Tachyonator.


V srpnu 1939 odstartoval první RFZ 5. Byl to středně vyzbrojený létající talíř se zvláštním jménem "Haunebu I". Osazenstvo tvořilo 8 mužů, stroj měl průměr 25 metrů, rychlost od 4800 do 17000 km/h. Haunebu 1 byl vybaven dvěma 6 mm KSK (parskomety) v otočných věžích a čtyřmi MK 106. Jeho schopnost vstupu do vesmíru byla 60%. Na konci roku 1942 byl dokončen Hanebau II (viz obr.). Průměr se pohyboval od 26 do 32 metrů, výška od 9 do 11 metrů. Mohl transportovat posádku o velikosti 9-20 lidí. Pohonnou jednotku tvořil Thule- Tachyonator, v blízkosti země dosahoval rychlosti až 6000 km/h. Byl schopen letu do vesmíru a jeho dosah byl limitován 55 letovými hodinami. V této době existovaly už plány pro VRIL7 vesmírnou loď, průměr 120 metrů, tato loď měla transportovat celé jednotky. Krátkou dobu poté byl postaven "Haunebu III", nejlepší kus mezi létajícím talíři, který byl postaven a nafilmován. Tento stroj měl průměr 71 metrů. Mohl transportovat posádku až o 32 mužích, měl dosah a dolet 8 týdnů a dosahoval minimálně rychlosti 7000 km/h (podle podkladů z tajných SS archívů až 40000 km/h).


Virgil Armstrong, bývalý CIA agent a člen Zelených baretů popisuje německá létající tělesa druhé světové války. Popisuje kolmý start a přistání, létání v pravém úhlu. Létaly naměřenou rychlostí 3000 km/h a jako obranu měly laserové zbraně (pravděpodobně takzvané KSK (paprskomet), které měly průraznost 4 palce.


Profesor J.J. Hurtak, ufolog a autor "Klíče k enochu" (Enochove kľúče, pozn. Zayko5) popisuje snahu Němců postavit "něco". U Spojenců měl toto "něco" kódové značení "zázračný zbraňový systém". Hurtakovi se dostaly do rukou protokoly, které měly tento obsah:


1. výstavba vesmírného městečka "Peenemünde"

2. přesun nejlepších techniků a vědců z celého Německa


Okolo vánoc 1943 proběhlo v Nordssebad Kolberku důležité setkání společnosti Vril. Setkání se zúčastnila i média Maria a Sigrun. Hlavním tématem tohoto setkání byl "projekt Aldeberan". Média získala přesné informace o obydlených planetách okolo aldebaranského slunce a tím započaly přípravy na cestu k tomuto slunci. 2. února 1944 se uskutečnilo setkání mezi Hitlerem, Himmlerem, Künkelem a Dr. Schummanem (oba zástupci společnosti Vril), na kterém se jednalo o projektu Vril. Plánem bylo dostat se s Vril 7 (viz. obr.) skrz dimenzionální kanál nezávislý na rychlosti světla na Aldebaran. Podle Ratthoferovy výpovědi se první dimezionální testovací let uskutečnil v zimě 1944. Vril 7 unikl o vlásek katastrově, podle fotodokumetace která ukazuje Vril 7 po tomto letu, vypadal Vril 7 jako "kdyby byl na cestě sto let". Vnější obkladové články vypadaly velmi staře a na mnoha místech byly poškozeny.

Po obsazení Německa na začátku roku 1945 objevili Američané a Britové v tajných archivech SS řadu fotografií, mimo jiné také fotografie zobrazující Haunebu II, Vril I a Andromedu. Více by o tom referuje očitý svědek Dr. John Kastermans, někdejší svobodný zednář, který byl sám(!) nacisty pronásledovaný:


"... během této činnosti pro americkou armádu jsem v Norimberku potkal také významné německé výzkumníky a vědce, které Američané okamžitě odvezli do Spojených států. Byli mezi nimi i konstruktéři Dr. Ing. Miethe a Ing. Rudolf Schrievers. S mojí prací tlumočníka jsem se dostal krátce i k archivním materiálům. Vzpomínám si také na podklady s konstrukčními výkresy a několik fotografií, které zobrazovaly létající objekty talířového vzezření německého původu. Pokud vím, byly tyto listiny rovněž dovezeny do USA. Až v roce 1996 jsem viděl kopie některých těchto výkresů opětovně. Pocházely z publikace, která není v SRN na základě rozhodnutí soudu dostupná. Rád bych v této souvislosti chtěl důrazně připomenout zasypané štoly, které se nacházely na nádraží koncentračního tábora Buchenwald," vypovídá svobodný zednář. "Já osobně jsem tam dodával německé zajatce Rusům a vyzvedával jsem jiné, o které se v té době zajímali Američané v Norimberku. Štoly vedly do vnitřku stráně a byly tam uloženy četné zelené zapečetěné bedny. O jejich obsahu mi nebylo nic známo. Tyto bedny putovaly také na západ..."


Rozhodnutí prezidenta Trumana z března 1946 vedlo k tomu, že komise pro válečnou flotilu USA dala svolení k tomu, aby byly sesbírány německé materiály k výzkumům vyšších technologií. V rámci operace "Paperclip" byli tajně soukromou cestou do USA vyváženi němečtí pracující vědci. Mezi jinými Viktor Schaubereger a Werner von Braun.


Zde uvádíme ještě jednou ve shrnutí vývoje strojů, které měly být vyráběny seriově: První projekt vedl prof.dr.ing.W.O.Schumann, který byl činný na TH v Mnichově. V rámci tohoto projektu bylo údajně do začátku roku 1945 vyrobeno 17 ks létajících talířů, ve formě disku s průměrem 11,5 m. Celkem bylo údajně provedeno 84 zkušebních letů celkem. Jednalo se o tzv. "Vril-1- -Jäger".


V dubnu 1945 vystartovaly směrem na Aldebaran nejméně jedna VRIL-7 a jedna velkorozměrná VRIL-7 s názvem ODIN (viz obrázek). Součástí byly Vril-Wissenschaftler a Vril-Logenmitglieder z Brandenburgu. Po startu byla celá výzkumná plocha vyhozena do povětří.

Druhý projekt byl pod vedením IV. vývojového centra SS. Do začátku roku 1945 nechali vystavět tři meziplanetární létající talíře zvonového tvaru různé velikosti: HAUNEBU I, průměr 25 m, vyrobeny byly dva kusy a celkem startovaly 52x. Rychlost 4800 km/h.


HAUNEBU II o průměru 32 m bylo vyrobeno 7, zkušebních letů bylo 106. Rychlost 6000 km/h.

U tohoto typu se skutečně už uvažovalo o sériové výrobě. Mezi letadlovými firmami Dornier a Junkers se vypsalo koncem března 1945 výběrové řízení, které vyhrála firma Dornier. Oficiální pojmenování těžkých létajících talířů mělo znít DOSTRA (=DOrnier - STRAtosférické letadlo).


HAUNEBU III mělo průměr 71 m, rychlost 7000 km/h. Jediný kus startoval nejméně 19x.


V plánech byl nástroj ANDROMEDA, což byla mateřská loď 139 m dlouhá, s hangáry pro jeden Haunebu II, dva VRIL-I a dva VRIL II.


Co se s těmito létajícími stroji stalo po válce?


Není vyloučeno, že došlo k výrobě malé série Haunebu II. Po roce 1945 se objevily různé fotografie UFO, tvar byl zcela typický pro německé výrobce a je proto výroba velmi pravděpodobná.

Někteří říkají, že část se utopila v hornorakouském jezeře Mondsee, jiní říkají, že odletěly do Jižní Ameriky nebo tam byly dopraveny po částech. Není prokázáno, že by tělesa lodí do Jižní Ameriky dopravena byla. Jisté však je, že tam podle stavebních plánů byly nové postaveny a také létaly. Podstatná část této technologie byla použita u experimentu Phoenix v roce 1983. Tento projekt navazoval na experiment Philadelphia z roku 1948. Zde se jednalo o výzkumy teleportace, hmotnostních a časových letů. Tyto výzkumy americké armády měly daleko větší úspěchy, než si kdo vůbec představoval.


Norbert Jürgen-Ratthofer píše o pozdějším osudu vývoje Haunebu ve své knize "Časové stroje" následovně:


"Létající kruhové stroje Haunebu I, II a III a létající disky Vril-I zkraje po květnu 1945 beze stopy zmizely. V této souvislosti je velmi zajímavé, že říšský Haunebu III byl po svém 19. zkušebním letu odstartován dne 20. dubna 1945 k prostorové expedici na Mars. Start se uskutečnil z německé říšské oblasti Neuschwabenland ve východní Antarktidě. O výsledku této cesty však není nic známo... O rok později (1946) se o pozdvižení široko daleko v Alianci postaraly četné úkazy světelných objektů, které se ukázaly nad Skadinávií. Byly neznámého a jednoznačně umělého původu. Opět o rok později v 1947 a pak v 50. létech čím dál častěji se nad Severní Amerikou objevovaly světelné letecké objekty, které byly jednoznačně řízeny inteligentními bytostmi. Tvar byl většinou kulatý, diskový až zvonovitý, někdy i doutníkový. Byly nazvány UFO (neznámé létající objekty)..."


Nikola Tesla byl údajně vynálezcem létajících talířů. Technologii létajících talířů ukradli nacisté Teslovi údajně ve 30. letech. Po válce se část nacistických vědců dostala do USA, kde pro vládu USA tajně pokračovali ve své práci.


Tato relativně jednoduchá technologie s obrovským potenciálem je nám více než půl století tajena a díky tomu jsme stále odkázáni na archaickou technologii spalovacích motorů a jaderné energie.


Tesla svůj létající stroj dokončil v roce 1932. Na obrázku výše vidíte nákres autora. Tento vynález je založen na patentu "elektrická turbina a alternátor" (viz níže).


V roce 1953 Lyne a nejméně sedm dalších lidí vidělo zblízka létající talíř. Lyne studoval jeho chování, odhalil jeho tajemství a zveřejnil je v této knize, která je výsledkem více než 45 let výzkumu. Jeho kniha PENTAGON ALIENS obsahuje zjednodušené plány létajícího talíře. Je zřejmě pravda, že létající talíře jsou skutečné a že to jsou elektrické stroje vytvořené lidmi a že na Zemi žádní mimozemšťané nejsou. Média šíří dvě velké lži. První z nich je ta, že žádná UFO neexistují a že lidé, kteří UFO viděli, jsou pomatenci a blázni. Druhá lež, která je šířena velmi opatrně a jakoby neoficiálně, se nám snaží vnuknout myšlenku, že Zemi ve svých strojích navštěvují bytosti z jiných planet ve vesmíru. Tyto dvě velké lži rozdělily lidi na dva protichůdné tábory: na tzv. "skeptiky" a lidi "věřící v UFO". Mluvčí obou skupin jsou infiltrovány agenty tajných mocenských struktur a zpravodajských služeb.


Tito lidé řídí "diskuse" mezi oběma tábory, přičemž tajní agenti, kteří si říkají "UFOlogové", tvrdí, že vláda USA uzavřela s mimozemšťany tajnou dohodu, na jejímž základě mimozemšťané mohou unášet lidi, mrzačit dobytek a provádět genetické experimenty, výměnou za mimozemskou technologii. Touto kouřovou clonou zakrývají fakt, že létající talíře byly vyrobeny pozemšťany. Vládní úředníci svým mlčením a iracionálním chováním dávají těmto lžím zdání věrohodnosti. Kniha obsahuje mnoho dosud nepublikovaných informací, včetně fotografií naváděcího systému nacistů z 2. světové války - tzv. "Kreisel Teller" (rotující talíř).


Ve 2. světové válce nacisté silně spoléhali na Teslův výzkum, když vytvářeli něco, co piloti bombardérů nazývali "Foo Fighters" nebo "Kraut Balls". Když se Spojenci pokoušeli bombardovat Porýní, tyto žhnoucí objekty létaly proti bombardérům neuvěřitelnou rychlostí, kterou si předtím nikdo neuměl představit. Tyto Foo Fighters byly schopny vyřadit z provozu jejich radary, takže američtí piloti byli nuceni odvolat misi. Poté, co byli mimo oblast, "koule s barevnými světly" se náhle vydaly jiným směrem. Toto všechno je dobře zdokumentováno a dokonce dodnes existují jejich fotografie.


Článek o německých tajných strojích vydala Associated Press v New York Herald Tribune 2. ledna 1945. Píše se v něm: Zdá se, že nyní nacisté vrhli na noční oblohu v Německu něco nového. Jsou to tajuplné a záhadné koule, Foo Fighters, které létají těsně vedle křídel bojových letadel, jež jsou na misi nad Německem. Proč nacisti nevyhráli válku s novou technologií Foo fighter? Důvod je zřejmě stejný jako u německých raket V2 - bylo již pozdě. Hitler sliboval Němcům, že když vydrží ještě dva měsíce, dokončí vývoj nové technologie "superzbraní". Jak víte, neměl již na to čas.

 

 

 


Haunebu 4

 

 

 


Haunebu 1

 

 

 

 

 

 

 

Etge

 

 

 

Jaeger

 

 

 

 

Haunebu II max

 

 

 

 

 

 

Převzato:  http://nacismus.mysteria.cz/

 

 

Copyright © 2017 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.