Novinky

Kdo je Online

Právě přítomno: 286 guests a žádný člen

2635341
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
187
1040
6537
1414451
14410
53429
2635341

Your IP: 54.92.193.89
2018-11-17 03:33

 

 

NOSTRADAMUS DNES


REINHARD MUSSIK

(c) F. A. Herbig Verlagsbuchhandlung, GmbH,

Mnichov, 1995

(c) Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství, Markova 348/3, Liberec 14, 2004

Translation (c) Jiří Vodvárko, 2004

ISBN 80-86761-11-8

Úvod

Na Velký pátek roku 1519 vstoupil od východu na mexickou půdu muž s plnovousem a zlatou helmou - přesně tak, jak to už v roce 999 pro onen vzdálený den předpověděl bájný mayský božský vládce Quetzalcoatl.

V roce 1625 sestavil astronom Johannes Kepler horoskop pro slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna, s výpočty sahajícími do roku 1634. Pro březen 1634 předpověděl "hrozný chaos v zemi". K tomu také skutečně došlo poté, co byl Valdštejn 25. února 1634 zavražděn.

V dopise Jindřichu II. z 27. června 1558 předpověděl slavný věštec Nostradamus zánik francouzského království v roce 1792, "... kdy budou lidé věřit, že začíná nový věk." V roce 1792 byla ve Francii skutečně vyhlášena republika a zaveden nový kalendář...

Jedná se u těchto a dalších překvapivě přesných a pravdivých předpovědí velkých věštců jen o čistě "náhodné zásahy", šlo o božská vnuknutí, nebo existuje vědecky vysvětlitelná metoda, s jejíž pomocí by takto přesné předpovědi mohl pronášet každý?

Při srovnání atentátů na prezidenty Kennedyho a Lincolna nacházíme zajímavé paralely: Oba byli zvoleni do Kongresu Spojených států ve čtyřicátém šestém roce století, v němž žili, oba byli zavražděni ve společnosti svých manželek střelou zezadu, oba atentáty byly zřejmě řízeny nějakou organizací a oba zůstaly neobjasněné. Nástupci obou prezidentů se jmenovali Johnson a oba atentáty byly předpovězeny jasnovidci.

Skutečnost, že atentát na Kennedyho byl pro-rokován hned několika jasnovidci, vysvětluje většina autorů jednoduše: každý prezident, který byl mezi lety 1840 a 1960 zvolen s odstupem dvaceti let, zemřel při vykonávání svého úřadu.

Ale když je to tak zřejmé, proč nikdo nevěřil varováním, která Kennedy obdržel? A proč tento "cyklus smrti" amerických prezidentů Kennedyho smrtí končí? A především - jak vůbec vznikl?

Pozoruhodná opakování dějinných událostí, ale i skutečností vyskytujících se v obyčejném životě, jsou poměrně častá. Všichni takové příklady známe a všichni jsme zažili ten zvláštní pocit, že něco takového se nám už přece jednou přihodilo a že víme, co bude následovat. Nejprve jsem tyto jevy zkoumal jen z čistě psychologického hlediska, ale když jsem se později zabýval Lincolnem a Kennedym, začala se moje pozornost obracet úplně jiným směrem.

Během svého studijního pobytu v Moskvě v roce 1986 jsem se seznámil s moskevským vědcem profesorem A. T. Fomenkem, který se věnoval systematickému výzkumu opakování dějinných skutečností. Většina odborníků odbývá taková opakování jako jevy čistě náhodné nebo jako kuriozity, avšak profesor Fomenko analyzoval celé písemně zachycené dějiny Evropy a středomořské oblasti pomocí moderní výpočetní techniky a nejnovějších matematických metod. Výsledek byl překvapivý: tato opakování se nevyskytují náhodně, ale podléhají přesným pravidlům. Odhalil jasné paralely týkající se doby vládnutí panovníků různých dynastií. Z obsáhlých srovnávacích tabulek profesora Fomenka uvádím jeden příklad z německých dějin:

Slavný císař Fridrich I. Barbarossa panoval od roku 1152 do roku 1190 - tedy 38 let. O 367 let později, v roce 1519, se k moci dostal Karel V. a zůstal na trůně 37 let, tedy téměř stejně dlouho jako kdysi Barbarossa. V roce 1154 dobyl Barbarossa Řím a o 373 let později se totéž podařilo Karlu V., přičemž toto město bylo ve svých dlouhých dějinách dobyto jen málokdy. Jak císař Fridrich I., tak i Karel V. pozvedli německou říši k velikosti a bohatství, jakých tři a půl století předtím ani potom nebylo dosaženo. Jejich život i legendy, jimiž byly jejich osobnosti později opředeny, jsou si natolik podobné, že se zdá, jako by Karel V. byl pozdějším znovuvtělením Barbarossy.

Takovéto paralely ovšem nenacházíme pouze mezi Barbarossou a Karlem V.: životopisy všech německých císařů od 10. do 13. století se opakují, jeden po druhém, v téměř přesném pořadí, s odstupem více než tři a půl století - v dynastii Habsburků. Celé německé dějiny od roku 911 do roku 1256 jako by se znovu odehrávaly v letech 1273 až 1618. Dokonce i Vesuv se držel tohoto pravidla. Po obrovských erupcích v letech 1138-39 ožil znovu až v roce 1500.

Kdyby tyto zákonitosti byly někomu známy, mohl by už ve 12. století předpovědět životní osudy Karla V, který žil až o tři a půl století později. Navíc by tato předpověď byla podstatně přesnější než proroctví dvorních astrologů jeho doby.

Výsledky Fomenkovy práce ležely zcela mimo oblast mých tehdejších výzkumů. Jen díky mé kritice některých jeho závěrů, s nimiž jsem nemohl souhlasit, mi jeho závěry utkvěly v paměti. Když jsem se později zabýval podobnostmi mezi Kennedym a Lincolnem, uvědomil jsem si, že opakování dějin by mohlo mít dalekosáhlý význam i pro naši budoucnost. S profesorem Fomenkem jsem proto znovu navázal kontakt.Při studiu jeho prací jsem narazil na jméno velkého francouzsko-italského humanisty Josefa Justa Scaligera. Ten žil v letech 1540-1609 a patřil k nejlepším badatelům své doby v oblasti jazykovědy a dějin starověku. Fomenkova analýza se v některých bodech opírala o Scaligerova zjištění. Scaliger si zřejmě byl vědom toho, že významné historické události se pravděpodobně opakují. Sám vypracoval obsáhlé časové tabulky, sahající hluboko do minulosti.

Protože už jsem se ale nezabýval jen minulostí, nýbrž také budoucností, narazil jsem na jeho jméno ještě v jiné souvislosti. Jeho otcem byl slavný italský lékař a filolog Julius César Scaliger (1484-1558). A ten zase byl učitelem Nostradama, nejvýznamnějšího věštce středověku. Nostradamovo dílo obsahuje proroctví sahající až do přítomnosti, a proto má magickou přitažlivost i pro současníky.

Jak je možné, že Nostradamova proroctví byla přesnější a důkladnější než proroctví všech jasnovidců, astrologů a vědců před ním i po něm? Stály za tím jeho obsáhlé historické znalosti, nebo rozpoznání periodicity dějin, kterou rodina Scaligerů objevila a prokazatelně se o ni s Nostradamem podělila? Pokud tomu tak skutečně bylo, pak bychom museli i my, s našimi obsáhlými znalostmi dějin a vyspělou počítačovou technikou, být schopni předvídat a vědomě vytvářet svou vlastní budoucnost.

Hledání této možnosti mne zcela zaujalo a brzy jsem přišel na to, že nepátrám jenom po Nostradamově tajemství, ale také po tajemství biblických proroků a proroctvích klasického starověku. Toto pátrání mne zavádělo stále dál do minulosti, od středověku až k samotným počátkům lidstva. A odtud mne proud času začal unášet zase dopředu - do třetího tisíciletí. Do svého bádání jsem zahrnoval stále další vědecké oblasti, např. etnografii, filologii, matematiku, fyziku a zvláště výzkum chaosu. Tento široký záběr mi nakonec umožnil hádanku rozluštit. Výsledek, k němuž jsem nakonec dospěl, byl pro mne samotného velkým překvapením.

Pochopitelně jsem již předtím věděl, že velcí prorokové i "pesimističtí" vědci předpověděli pro přelom druhého a třetího tisíciletí velké změny. Teď jsem však dospěl k poznatku, že události devadesátých let minulého století jsou pouhou předehrou zcela jiných dějů, které postihnou nás všechny. Nejprve jsem toto svoje bádání o proroctvích považoval za jakéhosi soukromého koníčka; později jsem si postupně uvědomil, jaký význam má "tajemství velkých jasnovidců" pro nás všechny a především pro budoucnost našich dětí. Proto jsem se rozhodl napsat knihu, která by širšímu čtenářskému publiku umožnila vydat se se mnou na průzkumnou cestu od doby kamenné až do současnosti a urazit trasu, na níž spojíme staré mýty s nejmodernějšími vědeckými poznatky zcela originálním způsobem. To nám otevře možnost dospět k důležitým závěrům týkajícím se naší vlastní budoucnosti.

1/ Rok 2000

Když jsem v roce 1992 zahájil práci na této knize, začal právě poslední dvacetiletý cyklus mayského kalendáře, který končí rokem 2012. Potom zanikne - aspoň podle předpovědí mayských kněží - celý náš dosavadní svět a kolo dějin započne svoji novou obrátku.

Takový tisíce let starý mýtus by nás, moderní Evropany, nemusel zneklidňovat. Jsou tu ale také mýty jiných národů, které docházejí - přes všechny rozdíly ve způsobu výpočtu - ke stejnému závěru: konec jedné dlouhé epochy lidského vývoje se přiblížil. Staří Hebrejci a první křesťané předpovídali pro dobu, ve které se nyní nacházíme, konec sedmého věku, Mayové předpokládali návrat roku nula v jejich 5125 let dlouhém Velkém cyklu a slavný středověký prorok Nostradamus ohlašoval převratné změny. Toho všeho by se měla dožít dnešní generace.

Ani tím bychom se ještě nemuseli zneklidňovat. Že nejrůznější národy všech světadílů předpovídají konec našeho způsobu existence právě pro dobu kolem roku 2000, může být prostě náhoda. Tato stará proroctví jsou ale více zneklidňující, když je srovnáme s výpověďmi dnešních vědců, tedy s tím, co se dočítáme v novinách a dovídáme ve zprávách. Pak se nám rychle stane zřejmým, že pokrok, jak jej dnes běžně chápeme, už dosáhl hranic, které nemohou být překročeny. Naše planeta přímo volá po změně, po nové epoše lidstva!

Jak může tento nový věk vypadat?

Dr. José Arguelles, odborník na kulturu Mayů, zkoumal posvátný kalendář tohoto národa, zvaný tzolkin, a odvodil z něho závěry týkající se naší

budoucnosti. Podle jeho názoru nás v průběhu posledního dvacetiletého cyklu mayského kalendáře očekává následující: Vznikne nová, decentralizovaná informační společnost, která bude podporována nematerialistickou, ekologicky orientovanou technologií. Sociální síly deindustrializace a demilitarizace na konci tohoto cyklu zvítězí, i když budou muset překonat odpor reakčních elementů, jako například nárůst ekonomického potenciálu Číny. Konec cyklu pak umožní spojenému lidstvu přechod do nové harmonické éry, ve které bude žít v souladu se zákony přírody a kosmu.

Vědec zabývající se výzkumem pyramid, Max Toth, který odvodil své předpovědi z rozměrů Velké pyramidy v Egyptě, došel k podobnému závěru: Mezi lety 1995 a 2025 započne nový světový věk, který se bude vyznačovat vyššími duchovními cíli a etickými hodnotami. V této době však bude také docházet k mnohem častější vulkanické činnosti sopek, až bude nakonec současná civilizace v roce 2025 zcela zničena a zrodí se nový svět.

Rovněž Nostradamus předpověděl pro přelom tisíciletí období velkého horka (ozónová díra, ekologická katastrofa?), válek a hladu, tedy vývoj, jaký pro nadcházející léta předpovídají i seriózní vědci a k němuž musí nezbytně dojít, pokud se soužití lidí na celé zeměkouli podstatným způsobem nezmění. V Centurii X, 74 Nostradamus píše:

"Když kolo času dosáhne sedmého tisíciletí, započne hra smrti."

V předmluvě ke svému věšteckému dílu, nazvanému "Centurie", objasňuje, že má na mysli sedmou tisíciletou periodu židovských dějin, která spadá zhruba do dnešní doby. Pro tuto naši éru předvídá velké politické a náboženské změny a obrovské ekologické katastrofy.Ke stejným závěrům došli také - nezávisle na sobě - dva významní japonští badatelé. Porovnali Nostradamovy předpovědi s Velkým křížem. K této vzácné planetární konstelaci, při níž vytvoří Slunce spolu s ostatními planetami podobu kříže, došlo 18. srpna 1999. Podle názoru jednoho z těchto badatelů, raketového technika profesora Hidea Itakawy, se výskyt tohoto jevu časově shoduje se zničením lidstva. Po vyhodnocení materiálů vypracovaných skupinou futurologů předpověděl pro naši dobu rozsáhlé ekologické katastrofy a také četné a intenzivní ozbrojené konflikty o potraviny či zdroje energie.

Tyto názory nacházejí své potvrzení v pracích vědců Johna Gribbina a Stephana Plagemanna, kteří ve své knize "Jupiterův vliv" prokázali souvislost mezi planetárními konstelacemi a geologickými procesy v nitru Země. Tak se jim podařilo přesně předpovědět zvýšený výskyt zemětřesení v roce 1982, který ostatní odborníci neočekávali. Další takovou vlnu předpověděli pro rok 1999, protože nastane obdobná konstelace planet jako v roce 1982. Studie NASA zase předpovídají pro počátek třetího tisíciletí nárůst sluneční aktivity až o dvacet procent.

Astrologové se nemohou shodnout na tom, kdy přesně vlastně začíná věk Vodnáře. Výpočty se pohybují v rozmezí let 1962 a 2160. Uvedená nejednotnost je důsledkem toho, že jednotlivá znamení zvěrokruhu jsou různě veliká a nikdo neví, kde přesně jedno znamení končí a druhé začíná. Většina astrologů je ale zajedno v tom, že nový věk už začal nebo začne v nejbližší době. Podle výpočtů britského astronoma Percyho Seymoura se Slunce nacházelo v den jarní rovnodennosti, tedy dne 21. března, do roku 1987 v souhvězdí Ryb; od roku 1988 tedy podle jeho názoru žijeme v novém věku Vodnáře.

Začátek věku Ryb bývá zpravidla pokládán za shodný s rokem narození Krista. Věk Ryb by pak podle této křesťanské tradice byl totožný s obdobím křesťanství; ryby byly koneckonců hlavním symbolem prvotních křesťanů, jako je ústředním symbolem dnešního křesťanství kříž. Věku Ryb předcházel věk Býka - a kult tohoto zvířete se skutečně vyskytoval v mnoha civilizacích oněch dob. Dnes jsme ale svědky celkového úpadku křesťanských hodnot i toho, jak křesťanské autority ztrácejí svou duchovní moc. Stále více lidí vychovaných v tradičním křesťanství se v dospělosti obrací k jiným náboženstvím, například k hinduismu nebo buddhismu.

Také švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, proslulý především svou koncepcí "kolektivního nevědomí" (v každém člověku uloženého vědění všech dosavadních lidských pokolení), dospěl po dlouhých letech bádání v hlubinách lidské duše k závěru, že v období let 1997-2000 můžeme očekávat přelom věků.

Všechny zmíněné mýty, věštby a logické závěry byly v různých dobách zformulovány pomocí naprosto odlišných metod. O to překvapivější je, že všechny docházejí k víceméně stejným výsledkům. Přitom by bylo možno uvést řadu dalších příkladů. Předpověďmi o událostech, které proběhnou na přelomu našeho druhého a třetího tisíciletí, by se daly naplnit celé knihy, což se už také vlastně stalo.

Podobné předpovědi sice nacházíme u všech národů, nikde však nejsou datovány tak přesně jako v posvátném tzolkinu národa Mayů. Jsou tyto údaje jen výrazem nejvyšších lidských nadějí,které se nikdy nenaplní, nebo nám skutečně mohou něco o naší budoucnosti napovědět?

V prvních třiceti letech svého života jsem byl pevně přesvědčen, že všechna ta stará proroctví jsou jen hezké pohádky. Pak jsem ponenáhlu začal rozumět jejich podstatě. Bylo mi stále jasnější, že staré mýty nejsou jen popisy dějů dávno minulých nebo výraz lidských nadějí, ale že mohou přesně charakterizovat i věci současné či budoucí, neboť historie neprobíhá po jednorozměrné časové ose, ale události se stále opakují - kolo dějin se točí v kruhu!

Tento poznatek by připadal každému Indovi, Číňanovi nebo australskému domorodci naprosto banální, neboť je samozřejmou podstatnou součástí jejich světového názoru. Také u nás lidé v poslední době hledají alternativy k zakořeněné ideologii neustálého pokroku, stále více a častěji se mluví o přirozeném koloběhu, o "návratu věčně stejného". O to překvapivější je, že se už nikdo nepokouší prostřednictvím tohoto věčného koloběhu nahlédnout do budoucnosti a dozvědět se něco jak o budoucím osudu lidstva, tak i svém vlastním.

Čím víc jsem se tedy proroctvími zabýval, tím zřetelněji jsem si uvědomoval, že se vlastně nejedná o žádná tajemství, neboť právě ty nejdůležitější události jsou společnou zkušeností lidstva. Proto připadne čtenáři mnohé z toho, co se v této knize dočte, jakoby známé, i když si nebude schopen vybavit, kdy a kde o tom či onom už slyšel. Pod silným nánosem sutě a odpadu, jemuž říkáme "civilizace" nebo "myšlenky pokroku", se v našem hlubokém podvědomí nachází vědění o periodicitě všeho dění, o cyklech přírody i dějin.

Toto vědění uzpůsobuje každého člověka k tomu, aby mohl získat poznatky o budoucnosti lidstva i o své vlastní budoucnosti a odpovídajícím způsobem se na ni připravil.

V následujících kapitolách chci přesvědčivě ukázat, jak tato naše schopnost vznikla, proč v našem kulturním okruhu zcela zakrněla a jak může být opět oživena.

Každý jedinec je schopen poznat svoji budoucnost a sám si zodpovědět otázku, zda se příchodu nového tisíciletí musí obávat!

2/ V koloběhu věků

"Každý kout Země je mému lidu posvátný, každá třpytící se smrková jehlička, každý kousek písčitého břehu, mlhy v temných lesích, každý bzučící brouk je posvátný... Všichni jsme součástí Země a Země je součástí nás."

Těmto větám, které prý pronesl náčelník Seattle před sto třiceti lety k tehdejšímu americkému prezidentovi, nevěnovali po více než sto let běloši žádnou pozornost. Teprve v osmdesátých letech 20. století sklidila útlá knížečka s náčelníkovou řečí obrovský úspěch.

Nejrůznější proroctví se objevují již v nejstarších dochovaných písemných památkách lidstva. Ve starých mýtech a legendách nacházíme zprávy o lidech, kteří měli schopnost nahlédnout do budoucnosti. Již od prvopočátku svých dějin se lidé pokoušejí poznat tajemství vlastní budoucnosti.

Naši předkové se seznamovali s cykly ročních období, vegetativními projevy zvířat a rostlin, dravců a jejich kořisti i svého vlastního těla. Tyto poznatky jim dávaly určitý pocit jistoty a umožňovaly jim případně posunout uspokojování vlastních potřeb na nějaký vhodnější okamžik. Čím více pravidelností objevovali v okolním prostředí, tím pevnější struktury nacházeli také ve vlastních pocitech a svém jednání.

V mnoha historických textech, národních eposech a mýtech se hovoří o změně a návratu časových epoch. Skutečnost, že období míru se s železnou nutností střídají s obdobími válek a období hladu s obdobími nadbytku, zaměstnávala lidstvo odjakživa, stejně tak jako potřeba předpovědět, kdy příští cyklus započne. Nutnost poznat budoucnost přiměla lidi k tomu, aby se systematicky zabývali minulostí a snažili se v ní odhalit pevné struktury, jejichž zmapování by jim pak umožnilo předvídat věci budoucí. Vše, co potřebovali vědět o vzdálenější budoucnosti, znali už z minulosti a někdy také z přítomnosti - ze zkušeností s přírodními cykly. Věděli o souvislosti těchto cyklů, jaké se projevují např. při menstruaci, ve střídání ročních období nebo v chování zvěře, s kosmickými jevy.

Nejen v nejbližším přírodním prostředí, ale především na obloze byly hledány spolehlivé rytmy -a byly objeveny! Přední odborník na poli výzkumu starých kalendářních systémů, antropolog Alexander Marshak, objevil na kostech starých přibližně 28 000 až 30 000 let zobrazení jednotlivých měsíčních fází. Na jiném kousku kosti, pocházejícím zhruba z doby před 12 000 lety, jsou zobrazeny letní a zimní slunovrat jakož i jarní a podzimní rovnodennost. Tyto a podobné nálezy dokazují, že naši předkové uměli nacházet pravidelné cykly v kosmickém dění a že je dokázali i zobrazovat. Jejich snaha odhalit souvislosti mezi tímto děním a událostmi na Zemi pak vedla ke vzniku astrologie a astronomie.

Nejnovější vědecké výzkumy naznačují, že dřívější lidé souvislost mezi nebeským děním a magnetickým polem Země pociťovali mnohem silněji, protože toto magnetické pole pravděpodobně používali i pro vlastní orientaci. Vědec Robin Baker z university v Manchesteru rozsáhlými experimenty prokázal, že jakési pozůstatky této schopnosti jsou ještě dnes zachovány v téměř každém člověku.

Když se naši předkové naučili zabývat vzdálenější budoucností a minulostí, překročili tím práh k homo sapiens. Předávali si historii svého kmene a věděli o nevyhnutelnosti smrti. S tímto poznáním se zrodily i pocity odpovědnosti a viny. První lidé si zřejmě brzy začali uvědomovat, že jim jejich rozhodnutí nepřinášejí vždycky užitek, ale mohou pro ně mít i katastrofální důsledky. Aby se zbavili tíže vlastní odpovědnosti, vytvořili si svět duchů a bohů.

Život podle pevných pravidel nadiktovaných duchy nebo bohy je nejen zbavil povinnosti nést za vlastní jednání kůži na trh, nýbrž zajistil také jednotlivým skupinám a národům poměrně jistou a stabilní existenci. Takovéto společnosti mohly -jak dokazuje příklad australských domorodců -existovat 50 000 let i déle, aniž by se nějak změnily. Schopnost dospět k rozhodnutí, která se ukážou pro vlastní rasu jako tragická - což jsme my, Evropané, v posledních dvou stech letech dovedli k dokonalosti - je zavedením pravidel nadiktovaných shůry (bohy nebo duchy) podvázána; zároveň je však značně omezena schopnost skupiny přizpůsobovat se změněným podmínkám.

Měnícím se podmínkám jsme však my, Evropané, byli vystaveni v posledních tisíciletích neustále. Od počátku doby ledové ničily opakující se klimatické změny právě vzniklé kultury a nutily lidi ke změně životního způsobu: ze sběratelů žijících v subtropických lesích se stali lovci operující na okrajích ledovců a z těch opět rybáři a sběratelé mušlí. Klimatické výkyvy vedly i k proměnám krajiny, zvířecí a rostlinné říše. To mělo dopad na způsob života a úpravy "božských" zákonů, jimiž se život tehdejších pospolitostí řídil. K těmto změnám ovšem nedocházelo ze dne na den, ale odehrávaly se v průběhu tisíciletých cyklů.

Pro jednotlivce byl i nadále rozhodující koloběh přírody, cyklus zrození, růstu a smrti. Také svět bohů a duchů, jak jej prožíval jednotlivec v době kamenné, se příliš neměnil. Přesto se zdá, že neustálé střídání klimatických poměrů v době ledové dalo v našem evropském podvědomí vyrůst určitým semínkům hluboké nedůvěry vůči přírodě a bohům.

Dokud byli lidé přesvědčeni o neustálém koloběhu jevů, ročních období, přírodního dění, dokud nevěděli nic o pokroku a vývoji, dokud život jedince byl naprosto podřízen potřebám skupiny, byla veškerá relevantní budoucnost pro společenství i jednotlivce přehledná a dala se předvídat.

Protože osud jednotlivce tenkrát ve vědomí lidí nehrál prakticky žádnou roli, nesnažili se ani více se o něm dozvědět. Důležitá ale byla budoucnost celého kmene. Bylo nezbytné vědět, kdy je třeba vyrazit na lov, kdy sbírat určité plody a pro které období shromažďovat zásoby. Staletá až tisíciletá zkušenost naučila lidi správně chápat signály přírody a rozeznávat souvislosti nebeských a pozemských cyklů. Věděli, co mohou v tom kterém roce očekávat. Protože se pro lovecké kmeny zdánlivě vše opakovalo každý rok, jejich příslušníci potřebovali prognózy také jen pro období jednoho roku. Samozřejmě záleželo na tom, aby byl přesně stanoven okamžik, kdy nový roční cyklus začínal.

A také bylo zapotřebí pomoci přírodě, aby tento okamžik "nepropásla".

Nikoho tenkrát ovšem nenapadlo vyzývat přírodu k opětnému probuzení uprostřed zimy, tedy v době, kdy se návrat stěhovavé zvěře nedal očekávat. Kmenoví šamani tak dosahovali při svém předpovídání a "přivolávání" potřebných událostí takového procenta úspěšnosti, o kterém si dnešní politologové a ekonomové mohou nechat jen zdát.

Ani dnes se přivolávači dešťů z okolí Viktoriina jezera nemodlí za přeháňky uprostřed období sucha, kdy vodu z oblak prostě nelze očekávat. Bedlivě sledují jednotlivé příznaky blížících se dešťů, např. určité tvary mraků na obloze, roje jistého druhu hmyzu, přelet racků, narudlý kruh kolem Slunce a Měsíce. Vědí přesně, kterými znameními příroda déšť ohlašuje. Díky těmto znalostem, které zůstávají jejich dobře střeženým tajemstvím, si v rámci kmene udržují své výsadní postavení.

Přesné dodržování všech rituálů, které sloužily k "podpoře" přírodních cyklů, patřilo k povinnostem celého kmene. Kouzelník nebo šaman tyto ceremoniály jen řídil a určoval, kdy se mají konat. To ale nebylo v dobách před zavedením kalendáře nijak jednoduché. Tak si šamani postupně vybudovali a upevnili svoji privilegovanou pozici.

Kmenoví kouzelníci se však nikdy nepokoušeli ovlivňovat přírodu způsobem, jakým to dnes činíme my. Nikdy od ní nežádali nic, co nebyla sama od sebe ochotna poskytovat; pouze se snažili přimět ji svými rituály k tomu, aby i nadále dodržovala svůj koloběh. Znali rytmus přírody a snažili se jej využít pro své vlastní přežití, nechtěli ho ale měnit.

Zatímco my si dnes každý rok o silvestrovské noci představujeme, co nového nám asi začínající rok přinese, lovec doby kamenné si během svých rituálů přál pouze to, aby se vše - jako každý rok - opakovalo. Co by to mělo být, věděl velmi dobře, a tak si mohl odpustit pouštění skořápek a podobné zábavy. Myšlenka, že právě začíná úplně nový rok, v němž jej čekají doposud neznámé zážitky a události, se v jeho hlavě nezrodila ani náhodou.

Protože se život loveckých kmenů odehrával ve velmi úzkých časových hranicích - nejdelším a nejvýznamnějším cyklem byl rok -, byl i jejich zájem o budoucnost a minulost limitován tímto časovým úsekem. Proroky v dnešním slova smyslu členové takové pospolitosti vlastně nepotřebovali. Jelikož osud jednotlivce nebyl zajímavý, nebylo jej vůbec třeba předpovídat. Cyklus lidského života - narození, růst, zrání, smrt - nebyl na přírodu přenášen. V chápání přírody hrála centrální roli představa věčného opakování ročního cyklu.

To, jak nepatrnou roli v tehdejších dobách hrál časový vývoj, je možné doložit na různých příkladech. Sigmund Freud prokázal, že ve svých snech to, co jsme kdysi dávno prožili, jen zřídkakdy prožíváme jako minulost. Většinou sníme v přítomnosti a určitá událost se prostě odehrává na jiném místě - důkaz toho, že prostorové myšlení je starší než myšlení v dlouhých časových úsecích.

Jak malý význam má pro mnoho národů časová posloupnost, ukazuje i skutečnost, že súry Koránu nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž podle své délky. Tím je pro nás Evropany, kteří myslíme Časově, studium tohoto významného dokumentu lidských dějin podstatně ztíženo.

U přírodních národů dávnověku muselo být prostorové určení událostí nekonečně důležitější než určení časové. Na severu Tanzanie žije kmen Irakwů, který veškerou svoji tradici neuspořádává časově, nýbrž jen podle místa, kde k významným událostem došlo. Kdybychom se jeho příslušníků zeptali: "Kdy se to stalo?" odpověděli by: "Sto kroků na východ od tohoto pramene." Avšak ani dnešní jasnovidec by u nich se svými do budoucna zaměřenými výpověďmi nenalezl pochopení. Pro tyto lidi je důležité jen to, kde se něco událo. Zda to bylo před deseti dny nebo před pěti tisíci lety, zda se to stane dnes nebo za třicet roků - to nikoho z nich nezajímá.

Protože i pro naše dávné předky měly význam jen každoročně se opakující procesy, dá se předpokládat, že jejich postoj k minulosti i k budoucnosti byl podobný.

Neměl tedy jednotlivec z doby kamenné vůbec žádnou možnost události sám předpovídat a ovlivňovat? Co se ho bezprostředně týkalo - blížící se bouřka, zemětřesení, medvěd za nejbližším kamenem -, to dokázal určitě předpovídat lépe než my dnes. Citlivě vnímal a správně interpretoval varovné signály přírody. Intuice při tom hrála určitě mnohem větší roli, než jakou sehrává dnes; my se pokoušíme nejdřív si všechno racionálně vysvětlit. Příklady toho můžeme získat v každém cestopise, v němž užaslí Evropané popisují své zážitky s domorodci.

Při jedné noční jízdě v kánoi po řece Rio Sinchiqué, což je jeden z přítoků Amazonky, jsem měl možnost sám se o tom přesvědčit. Plavil jsem se společně se svou ženou a naším přítelem Ulissem Saldanou, potomkem indiánského kmene Jívaro (tento kmen měl ještě ve třicátých letech minulého století nechvalnou pověst lovců lidí). Ten najednou zneklidněl, přikázal otočit člun a pádlovat usilovně zpět do našeho tábora, ačkoliv jsme k cíli naší cesty ještě nedorazili. Důvod svého počínání nám nesdělil, choval se ale tak jednoznačně, že jsme se ani nevyptávali. My sami jsme nic zvláštního a zneklidňujícího nepozorovali, ale co se také Evropanům v noci uprostřed deštného pralesa může zdát neobvyklé?

Jak je při všech kulturních rozdílech možné, že příslušníci již zaniklých nebo třeba i existujících přírodních národů vyslovují předpovědi, které jako by byly určené nám a přesně se hodí na naši dobu, jak tomu bylo s již zmíněnou předpovědí náčelníka Seattla?

Odpověď na tuto otázku je docela jednoduchá. To, co nám náčelníci nebo šamani, případně mýty a písně těchto národů prozradili, bylo pro tyto lidi takovou samozřejmostí, že stejnou informaci mohlo bělochům poskytnout i každé malé dítě. Nejednalo se o prognózy v dnešním slova smyslu, nýbrž o zkušenosti ze soužití s přírodou, které těmto národům v průběhu tisíciletí přešly dědičně do krve. Jejich příslušníci věděli, že každý pokus žít jinak než v souladu s koloběhem přírody musí skončit nezdarem.

Všechno, co lovec doby kamenné neznal, s čím neměl žádné zkušenosti, vše, s čím byl po svém novém objevu osobně či kolektivně konfrontován, se nedalo předvídat. Vůči všem událostem, které se vymykaly známému přírodnímu cyklu, byl bezbranný. Nemůžeme proto očekávat, že nám nějaký starý indiánský mýtus prozradí, jak se bude dál vyvíjet naše technizovaná společnost.

Důležité události běžného roku však uměli šamani předvídat velmi přesně. Protože se opakovaly s pravidelností téměř železnou, nepokoušeli se lidé do nich zasahovat. Spíše věřili, že je potřeba přírodě v udržování koloběhu pomoci. K tomu bylo zapotřebí náboženství a umění a tyto oblasti byly původně naprosto podřízeny těmto účelům. Náboženství bylo a je především prostředkem, který má přinést odpověď na otázku, co nás v budoucnosti očekává a jak by se tato budoucnost dala pozitivně ovlivnit. Zachovávání pevných morálních zásad stejně jako provádění rituálů měly takové ovlivňování umožnit. Schopnost lidí činit rozhodnutí, která by pro jejich vlastní budoucnost mohla mít katastrofální následky, tím byla do značné míry omezena.

Protože lovecké kultury díky své přizpůsobivosti a kvůli tehdy poměrně řídkému osídlení netrpěly nouzí o potravu, byly i jejich pokusy o ovlivnění koloběhu přírody jenom mizivé. První rolníci a pastevci však museli tvrdě pracovat a žili v neustálých obavách, že o to, co v potu tváře pracně vydobyli, opět přijdou - třeba v důsledku sucha, záplav nebo nájezdů sousedních kmenů. Tím ztratili původní cit pro svobodu, jaký ještě dnes můžeme pozorovat u lovců a sběračů; místo toho jsme po nich podědili snahu vměstnávat přirozené cykly do ustálených, neměnných formulek.

Rozdíl v životním pocitu členů loveckých kmenů na straně jedné a rolníků a pastevců na straně druhé jsem si poprvé zřetelně uvědomil během svého studijního pobytu v Peru. Tam jsem poznal velké rozdíly v mentalitě indiánů žijících kolem Amazonky a rolníků usedlých na náhorních planinách. Zatímco obyvatelé tropického dešťového pralesa jsou optimističtí, veselí a otevření, život pastevců a rolníků je v horách obklopen jakousi chmurnou atmosférou, jak ji všichni známe z písně "El condor pasa". Zprvu jsem nechápal, co je příčinou tohoto rozdílu, protože životní úroveň obou skupin byla zhruba stejná. Teprve když jsem se zabýval vznikem prvních kalendářních systémů, pochopil jsem, proč mají pastevci a rolníci úplně jiný, strachem mnohem více poznamenaný vztah k budoucnosti, než je tomu u loveckých kmenů. A poznal jsem, co nás s těmito prvními tvůrci kalendářů spojuje.

3/ Diktatura kalendářů

Proč přiváželi budovatelé Stonehenge potřebný stavební materiál - takzvané modré kameny -z oblasti vzdálené zhruba 220 kilometrů, když bylo v okruhu 30 kilometrů dost pískovcových skal, z nichž mohli zhotovit dílo stejné vnější podoby? Proč bylo v takřka stejné době postaveno v egyptském Karnaku přes 3 000 monolitů, z nichž největší měří dvanáct metrů a je 150 tun těžký? Proč vůbec Egypťané stavěli své pyramidy?

Po dlouhá tisíciletí závisel nadbytek a blahobyt nebo nedostatek a hlad celých národů výhradně na každoroční setbě a sklizni. Tání sněhu, první vlaštovka nebo první sněženka byly pro lovecký kmen dostatečnými signály, že začíná nový roční cyklus. Rolníkům však už takové praktické poznatky nestačily. Protože zemědělství potřebuje rozsáhlé a přesné předpovědi počasí a znalost klimatu, musely být pro získání takových údajů vytvořeny odpovídající předpoklady. Tak začali lidé sbírat informace o minulosti a pokoušeli se je uvést do souvislosti s pravidelnými kosmickými cykly. Pohyb nebeských těles byl totiž jediným spolehlivým ukazatelem, s jehož pomocí se daly pozorovat a zmapovat cyklické proměny přírody a díky tomu předvídat i nadcházející události.

Dlouhá staletí pozorovali lidé Slunce, Měsíc, hvězdy a planety, než začali podle získaných poznatků sestavovat první kalendáře. K pozorování nebeských těles však rovněž potřebovali spolehlivé nástroje.

Astronom a archeolog Alexander Thom zkoumal stovky evropských památek z mladší doby kamenné. Přitom zjistil, že více než 600 těchto monumentů bylo astronomicky orientováno. Vedle Slunce a Měsíce byly nasměrovány také na různé stálice, jako jsou například Vega nebo Pollux. Zároveň jsou však tyto objekty i dokladem velké moci kněží, kterým se dařilo přimět tisíce lidí, aby na těchto stavbách po celá desetiletí dřeli. Dochované monumenty jsou nepřehlédnutelnými symboly toho, jak absolutní vliv měly kalendáře na národy, které přešly k obdělávání půdy a nutně potřebovaly předvídat budoucnost a případně se ji snažily ovlivňovat.

V Evropě se první takové stavby začaly objevovat od druhé poloviny 3. tisíciletí př.n.l. Tou nejznámější lokalitou je patrně Stonehenge v jižní Anglii. Astronom Gerald Hawkins ze státu Massachusetts zjistil, že tato památka zaznamenává 24 astronomických souvislostí. Osa tohoto obrovského kultovního místa ukazuje přesně na onen bod obzoru, kde v den zimního slunovratu vychází Slunce. Pro kultovní význam této stavební památky se často zapomíná na její praktické poslání: byl to však jedinečný kalendář, s jehož pomocí mohli obyvatelé přilehlé oblasti na den přesně stanovit, kdy skončil starý a začal nový rok.

Další důležitý aspekt obdobných kruhových staveb z kamene zkoumal tým vědců pod vedením dr. Donalda Robinse z Oxfordské univerzity. Přesnými měřicími přístroji prokázal, že uvnitř kamenných kruhů "Rollright Stones", nacházejících se severně od Oxfordu, existují silná ultrazvukovávlnění, která souvisejí s kosmickými cykly (s letním a zimním slunovratem i s oběma rovnodennostmi). A poblíž osaměle stojící monolit "King Stone" pulzuje, byť v jiném rytmu než uvedené kamenné kruhy. Oba cykly ale do sebe precizně zapadají jako dvě ozubená kola, což je jev, který se potvrzuje u všech fungujících věšteckých systémů. Zdá se tedy, že tyto kameny nejsou zdaleka tak "mrtvé", jak na první pohled vypadají.

Mezitím další vědecké týmy zjistily, že uvedená ultrazvuková chvění jsou vyvolávána rádiovými vlnami, které emituje Slunce. Tyto vlny reagují s chemickými sloučeninami kamene a produkují tak zmíněné rezonance. Zajímavé na tom ale je, že toto chvění je u jednotlivých kamenů tak slabé, že je měřicími přístroji nelze zachytit. Teprve přesné uspořádání všech monolitů vyvolává kýžený efekt. Srovnávací měření prokázala, že náhodná seskupení těchto kamenů žádný podobný výsledek negenerují.

Výsledky dosavadních výzkumů prokazují, že naši předkové zřejmě disponovali vjemovým aparátem, který jim umožňoval přímo vnímat kosmický pulz. Jak jinak by totiž mohli umístit kameny na správná místa? Dokázali tedy kosmické dění pozorovat nejen opticky, ale díky svým mimořádně výkonným "vestavěným zesilovačům" je i přímo cítit.

Dnes už jsem rovněž pochopil, proč tyto pravěké observatoře musely být tak obrovské! Jednak mohlo být přesných optických měření dosaženo jen s tak velkými pozorovatelnami, protože kameny tenkrát nemohly být opracovány s přesností na tisíciny milimetrů, jak tomu je u dnešních měřicích přístrojů (a i ty jsou pořádně velké, pokud jsou určeny k pozorování vesmíru). Aby byla měření přesná a výsledky spolehlivé, museli astronomové doby kamenné rozestavit obrovské monolity v dostatečně velkých vzájemných odstupech nebo zbudovat jiné obrovské stavby. Jen tak mohli při tehdejší technické nedokonalosti dosáhnout výsledků srovnatelných s těmi, které dnes získáváme pomocí našich nepoměrně přesnějších přístrojů. Tento aspekt prehistorických "hvězdáren" je každému astronomovi snadno pochopitelný a lze jej u většiny architektonických památek tohoto typu prokázat. Na druhou stranu byla ovšem určitá velikost těchto staveb nezbytná i proto, aby dostatečně zesilovaly kosmická chvění, jež pak lidé byli schopni vnímat. Tato chvění představovala důležitý základ věšteckých schopností starých národů, což ve své knize "Mayský faktor" prokázal José Arguelles.

Nově odhalená souvislost mezi rytmem kosmického záření a stavbou prehistorických observatoří se dá tradičními astronomickými postupy těžko zkoumat, a proto byla těmto fenoménům věnována dosud jen malá pozornost. Pouze s pomocí radioastronomie bude možné zmíněná tajemství rozluštit. Možná tak přijdeme na to, proč muselo být Stonehenge zbudováno z tak těžce dostupných modrých kamenů a proč začali lidé před pěti tisíci lety budovat obrovská pole monolitů jako v Karnaku. Tyto monolity byly sestavovány do různě dlouhých řad, které - na rozdíl od většiny ostatních staveb z této doby - zřejmě nejsou nijak astronomicky orientované. Není tomu tak, že i ony měly zachycovat a zesilovat kosmické rezonance?

Takovým zařízením na zesilování kosmických energií možná byla i Chefrenova pyramida v Gize. Když se nositel Nobelovy ceny za fyziku Luis Alvarez pokoušel prozkoumat vnitřní strukturu pyramidy pomocí kosmického záření, jež touto masou kamene snadno proniká, zažil velké překvapení: vnější obrys pyramidy byl na obrazovce jeho počítače zobrazen přesně, avšak namísto vnitřní struktury se objevovaly jen chaotické vzorce. Nedaly se rozlišit ani již známé chodby a šachty, ačkoli se při tom, jak byly nastaveny podmínky pokusu, vlastně musely objevit! Vypadalo to, jako by se pyramida každému pokusu o "rentgenování" bránila. Výsledek experimentu odporoval všem známým fyzikálním zákonům. Že by staří Egypťané znali ještě další kosmické zákony, které mezitím upadly do zapomenutí?

Nepomohou nám tato kosmická záření poopravit názor na starou vědu astrologii a usměrnit ho tak, že ji přestaneme měřit "úspěchy" dnešních astrologů a začneme se opět zabývat jejími původními funkcemi?

Na stavbu Stonehenge s jejími soustřednými kruhy jsem se rozpomněl při své návštěvě "opevnění" Sacsahuamán, které se nachází v blízkosti Cuzka - bývalého hlavního města říše Inků. Tři soustředné kamenné kruhy, které jsou spolu spojeny "paprsky" a jež kdysi tvořily základnu věže tyčící se nad celou stavbou, vyvolaly u mne - a také u řady dalších badatelů - dojem, že by se i zde mohlo jednat o obrovitý kalendář. Jisté je, že tato monumentální stavba byla astronomicky zaměřena a že se zde konaly kultovní obřady k uctění slunečního boha. Ještě dnes se každoročně 24. června - v den zimního slunovratu na jižní polokouli -v tomto místě koná slavnost Inti Raymi na počest tohoto božstva, která dává možnost udělat si představu o bývalé nádheře říše Inků.

Poznatky získané pomocí kamenných observatoří nebyly využívány pouze k předpovídání kosmických událostí, případně záplav a období sucha. Od samého počátku národy objevovaly souvislost mezi kosmickým děním a svým vlastním osudem. Astronomie a astrologie byly tenkrát nerozlučně spjaty.

Řekové, Babyloňané a především Peršané objevili důležité souvislosti mezi kosmickým děním a životem na Zemi. Perští kněží se dokonce pokoušeli vypracovat teoretický systém, s jehož pomocí by bylo možné vyčíst z kosmických konstelací děje minulé i budoucí.

Aby mohli dospět ke spolehlivým prognózám, byli dřívější kněží historiky, astronomy, astrology a matematiky v jedné osobě. Znalosti, které byly pro tyto předpovědi potřebné, byly stále obsáhlejší a mohl je ovládnout jen malý počet odborníků. Tyto vědomosti z nich pak činily neomezené vládce nad svými národy a vyzbrojily je takovou mocí, jakou v průběhu dalších dějin už nikdo jiný nezískal. Své vědění o tajemstvích budoucnosti však brzy začali používat méně k prospěchu svého národa a více k upevnění vlastní pozice. Zajištění stávajících mocenských poměrů a nadvlády jednotlivých despotů se dokonce stalo hlavním aspektem zkoumání budoucnosti.

Poslední velký vládce, který ještě disponoval veškerými znalostmi věštců, byl sultán Ulug Beg, pán Samarkandu, který žil v letech 1394-1449. Při své cestě Uzbekistánem jsem měl příležitost obdivovat jím navržené stavby, které přečkaly všechny války a všechna zemětřesení. Zvláště zajímavé pro mne byly zbytky jeho obrovské observatoře, které byly znovu objeveny teprve v roce 1908. Observatoř sama byla v roce 1449 srovnána se zemí fanatickými přívrženci súfismu, odnože islámu, která byla vůči Ulug Begově víře nepřátelsky naladěna. Ale to, co jsem mohl vidět z dnes přístupné části bývalé observatoře, ve mně zanechalo velice silný dojem.

V samém středu zmíněné stavby se nacházel nejdůležitější přístroj, jímž byl obrovský sextant nasměrovaný přesně na jih. Jeho poloměr činil 40,212 metru a jeho původní délka byla údajně nejméně 55 metrů. Přístroj byl zapuštěn do zhruba 3 metry hluboké jámy, vyhloubené přímo ve skále. Dále se tam nacházely dva souběžně probíhající oblouky z pálených cihel, na nichž byly ještě patrné zbytky mramorového obložení, silného 20 centimetrů. Měděné proužky zasazené do tohoto obložení označovaly obloukové minuty a vteřiny. Na západním oblouku se nacházely symboly označující kulminace planet.

Především s pomocí tohoto nástroje, ale ještě bez použití dalekohledu, prováděl Ulug Beg svoje i na dnešní poměry obdivuhodné výpočty. Podařilo se mu například stanovit délku kalendářního roku na 365 dní, 6 hodin a 10 minut. Tato hodnota se od dnešních propočtů liší pouze o 55 vteřin! Stejně přesně určil pozice 1 018 stálic uvedených v jeho katalogu. Tento soupis obsahuje rovněž návod, jak lze vypočítat zatmění Slunce a Měsíce. Dokázal tato zatmění stanovit také pro minulost a budoucnost. Hlavním cílem a smyslem Ulug Begových výzkumů ovšem byla, jak bylo v té době běžné, možnost předvídat budoucí události - a to jak kosmické, tak i pozemské.

Za tímto účelem se však neobracel jenom ke hvězdám. Velmi důkladně studoval také dějiny. Chtěl být pánem nad přítomností, minulostí i budoucností. Proto sepsal jedno z nejvýznamnějších děl orientálního středověku - "Dějiny čtyř Ulů z domu Džingisů". Popisuje v nich mongolské výboje za Džingischána a rozpad jeho říše po jeho smrti.

Ulug Begovy schopnosti a znalosti na poli matematiky, dějin a astronomie mu umožnily získat takový přehled, jaký bychom rádi viděli u mnoha dnešních vládních činitelů. Napsal kupříkladu -jako věřící muslim - tuto větu: "Náboženství se rozplyne jako mlha, království zaniknou a rozpadnou se v prach, ale díla učenců přetrvají věky."

Jak směšně působí pokusy dnešních diktátorů získat vědění o budoucnosti, srovnáme-li je s tím, co dříve dokázali kouzelníci, kněží a proroci! Adolf Hitler se obracel na jasnovidce. Jeho "dvorní astrolog" Erik Jan Hanussen, varietní umělec, správně předpověděl Hitlerovo převzetí moci. Když pak ale předpověděl i požár Říšského sněmu a navíc vyšel najevo jeho židovský původ, stal se nepohodlným a musel být odstraněn.

Avšak ani mnozí dnešní demokratičtí politici či špičkoví manažeři se neostýchají dotazovat se astrologů na svoji budoucnost nebo se nechají ovlivňovat pseudovědeckými náboženskými spolky, jakým je třeba sekta scientologů. Obava ze ztráty moci se u nich zdá být hluboce zakořeněná. Mne osobně zneklidňuje představa, že důležitá politická a ekonomická rozhodnutí, která mohou ovlivnit život nás všech, jsou možná činěna na základě horoskopu, při jehož vypracování bylo zohledněno jen postavení několika planet a pár dalších kalendářních dat. Žádný velký prorok minulosti si to nedělal tak snadné. První zemědělci potřebovali pro smysluplnou předpověď budoucnosti na základě vyhodnocení minulých událostí delší časová období, než jaká potřebovaly lovecké kmeny. Mezi jednotlivými roky existovaly rozdíly, které pro lovce nehrály žádnou velkou roli, pro pastevce a zemědělce, specializované na určité plodiny či určitý druh zvířat, však mohly mít dalekosáhlé důsledky. Ti žili neustále ve velkém pracovním nasazení a v obavách ze sucha nebo záplav.

Ve stejné době se tyto první kultury také začaly střetávat, vzájemně se obohacovat nebo ničit, takže pak už nikdo nevěděl, co budoucnost přinese. Lidé poznali záplavy, sucha, války, epidemie, dokonce zánik celých kultur a národů a naučili se obávat se těchto jevů. Nevelké klimatické změny, které pro lovce doby kamenné nepředstavovaly existenční ohrožení, dokázaly nyní přivodit zánik celých národů. Lidé začali do svých představ o budoucnosti zahrnovat i myšlenku zániku světa.

V staroindickém díle "Višnu Purada" je popsán konec světa ve třech velkých krocích, které se dělí na řadu kroků menších. Každá následující epocha je kratší než předcházející a je navíc pro lidi nepříznivější. Nakonec přijde konec světa se sedmi slunci, ohnivými bouřemi, záplavami, temnotou a obřími slony. Indové dodnes věří, že kosmos se vyvíjí cyklicky, zaniká a opět se rodí. Každý takový cyklus trvá 864 000 000 let, což je jeden den v životě jejich boha Bráhmy. Ten žije sto let a každý z těchto roků má 360 Bráhmových dní... Tato hra čísel není ničím jiným než vyjádřením věčnosti, věčného návratu.

Rovněž v mýtech starých Germánů nalézáme představu zániku světa. Epos "Edda" zachycuje slova jasnovidky Volvy, která nám líčí germánský "konec časů", jenž je způsoben úpadkem mravů:

"Doba mečů, doba sekyr, štíty se lámou, doba větru, doba vlků, dokud svět nezanikne - nikdo nechce druhých ušetřit. Slunce hasne, Země klesá do moře, z nebe padají zářící hvězdy. Kouř se zvedá nad ohněm; velký žár stoupá k nebi."

Avšak po této katastrofě se z mořských vln vynoří úrodná zelenající se zem, na jejíchž polích bude zrát setba, aniž by se o to lidé museli přičinit.

Čínský kalendář počítá dny podle deseti nebeských kmenů a dvanácti pozemských větví. Tento cyklus se opakuje každých šedesát let. Kmeny (je jich deset) jsou spojovány se znameními zvěrokruhu a každý rok nese označení jménem příslušného zvířete. Rok se dělí stejně jako u nás na dvanáct měsíců. V praxi se ale spíš používá rozdělení do 24 čtrnáctidenních úseků, pojmenovaných podle stadií přírodního cyklu (počátek jara, déšť, jarní rovnodennost atd.). Uvedený systém se v Číně používá již 3 000 let.

Pro Číňany se zřejmě v tomto šedesátiletém cyklu opakují celá tisíciletí. Představa neustálého opakování všech událostí je v Číně hluboce zakořeněná. Tak třeba i pojem "socialistická revoluce" je vyjadřován znakem, jehož původní význam je "změna dynastií z vůle boží". Pro vzdělaného Číňana tedy dějiny nepřinášejí nic nového.

I sváteční dny v Číně určuje starý měsíční kalendář. Nejdůležitější jsou přitom jarní a podzimní svátek, oba pevně spjaté s přírodním cyklem, který je pro přežití rolnické společnosti životně důležitý. Pevné lpění na tomto věčném koloběhu přírody, tedy chápání dějin v podobě nevychýlitelného, věčně se otáčejícího kola, vedlo ovšem také k dlouhodobé stagnaci čínské společnosti a k - přinejmenším zdánlivému - vítězství evropské kultury.

Také Buddha, jehož učení je rozšířeno po celé Asii, uvádí jako metaforu času věčně se otáčející kolo spravedlnosti. Toto kolo má pro buddhisty podobný význam jako kříž pro křesťany. Coby symbol věčného návratu stejných dějů rovněž připomíná kalendáře starých Mayů a Aztéků, které měly také podobu kruhu a byly rozděleny do několika částí. Srovnáváme-li asijské kalendářní systémy s kalendáři předkolumbovské Ameriky, nalezneme ještě další udivující shody.

4/ Dědicové Quetzalcoatla

Mytický mayský vládce Quetzalcoatl předpověděl v roce 999, že se vrátí zpět na zem a že přijde od východu, přes moře. Tomuto proroctví věřily všechny kulturní národy Latinské Ameriky a očekával se příchod vládce, jehož si lidé z nějakého důvodu představovali s vousem a zlatou přilbou. To byly ve středověké Evropě běžné atributy válečníka, které se však v Americe vůbec nevyskytovaly. Dobyvatel říše Aztéků Hernán Cortés přesně odpovídal obrazu, jaký si obyvatelé této oblasti po staletí o svém božském vládci vytvářeli a jaký byl zachycen ve zmíněném proroctví. Když na Velký pátek roku 1519 vstoupil na mexickou půdu, zdálo se, že se vyplňuje staré proroctví.

Když jsem se začal učit španělsky, koupil jsem si v jednom mexickém knihkupectví malou knížečku. Můj výběr tehdy vedla intuice, protože do obchodu jsem vstoupil pouze s úmyslem zakoupit nějakou lacinou a skladnou španělsky psanou brožurku. Rychle jsem ovšem rozpoznal, že se mi do rukou dostal opravdový poklad. Jednalo se totiž o "Chilam Balam", soubor mayských textů z doby španělských dobyvatelských válek a spisků ještě starších, napsaných mayskými hieroglyfy. Texty pojednávají o náboženství, dějinách, lékařství, astrologii, chronologii, některé jsou čistě literární.

"Chilam Balam" tedy není, jak se dočítáme v některých učebnicích, pouze sbírka proroctví - ta tvoří pouze část knihy. Bibli koneckonců také neoznačujeme za "sbírku křesťanských proroctví".

Už pouhý pohled na obsah knihy nás přesvědčí o tom, jakých obsáhlých znalostí historické a přírodovědecké faktografie je zapotřebí k tomu, aby mohlo být vypracováno smysluplné proroctví. To je skutečnost, která v posledních staletích zcela upadla do zapomnění.

Po prostudování této knížečky jsem se musel kulturou Mayů zabývat hlouběji. Velká část jejich fascinujícího kulturního úsilí byla zaměřena na to, aby dokázali formulovat přesné a dlouhodobé prognózy budoucího vývoje. S pomocí pouhých tří "čísel", totiž mušle pro nulu, tečky pro jedničku a čárky pro pětku, dokázali Mayové vypočíst zatmění Slunce a Měsíce a dokonce i periody výskytu slunečních skvrn. Jak se jim podařilo stanovit oběžnou dráhu Venuše s přesností 14 obloukových vteřin, zůstává dodnes tajemstvím. Jejich znalost souvislostí mezi kosmickými cykly a přírodními jevy jim umožňovala předpovídat cyklony, období sucha i období záplav. Juliánský kalendář, používaný španělskými dobyvateli, stanovoval délku roku na 365,25 dne; Mayové dokázali stejnou veličinu stanovit přesněji než dnes námi používaný gregoriánský kalendář.

V praxi však používali hned tři různé kalendáře, které - podobně jako tomu je u Číňanů nebo hinduistů - do sebe vzájemně zapadají jako ozubená kolečka. Při výpočtu příslušných cyklů však byli Mayové mnohem přesnější než všechny ostatní národy. Takzvaný "svatý rok" nesouvisel s pohybem nebeských těles a obnášel 260 dní. Tento kalendář obsahoval kombinaci 13 dnů označených čísly a 20 dnů označených určitým názvem (tedy princip obdobný našemu kalendáři; každý z těchto dnů se opakoval jednou za 260 dní). V tomto cyklu se odehrávaly náboženské slavnosti Mayů.

Druhý rok se skládal z 18 dvacetidenních měsíců a pěti svátečních dnů, odpovídal tedy slunečnímu roku. Po přesně 18 980 dnech byly všechny možné kombinace vyčerpány, neboť tím uplynulo 52 slunečních roků s 365 dny a 73 "svatých" roků s 260 dny. A komplikované soukolí tohoto systému dvou kalendářů se mohlo začít točit nanovo...

Tento systém kombinace dvou cyklů zřejmě ještě nebyl dostatečně rafinovaný na to, aby umožnil všechny výpočty potřebné pro přesné předpovídání budoucnosti. Proto zavedl legendární vládce Quetzalcoatl, poté co Toltékové dobyli v roce 987 říši Inků, ještě kalendář Venušin. Ten operoval s 584 dny. Pět těchto Venušiných roků odpovídalo osmi slunečním rokům Mayů, takže i tyto systémy do sebe velmi dobře zapadaly. Slavná Kukulkanova pyramida v Chichén Itzá, na jejímž oltáři byly bohyni Venuši přinášeny lidské oběti, zvěčňovala počtem svých stupňů a plošin celý komplikovaný kalendářní systém Mayů.

S proroctvími neodmyslitelně souvisí rovněž takzvané dlouhé počítání Mayů. Díky němu mohli Mayové zaznamenat všechny historické a kosmické události minulosti a s jeho pomocí dokáží dnes archeologové přesně uspořádat všechna významná data mayské kultury. Také Mayové tedy považovali za nezbytné kombinovat historická studia s poznatky o kosmických cyklech, aby bylo možné vyslovit spolehlivá proroctví.

V Quiriguá byl nalezen sloup obsahující astronomické propočty pro časový úsek čtyř milionů let. Tyto výpočty byly překontrolovány astronomy, kteří k tomuto účelu použili nejmodernější výpočetní techniku. Mayští kněží naproti tomu dosáhli svých výsledků jen s pomocí několika sloupů, které byly umístěny do určité pozice vůči chrámům a pyramidám. A ukázalo se, že jejich výpočty se od těch dnešních, získaných s využitím nejsilnějších dalekohledů a nejmodernějších počítačů, téměř neliší.

Toltékové a Mayové vytvořili geniální kalendářní systém, zároveň se však sami stali jeho otroky. Na konci každé epochy vybudovali chrámy, které opatřili odpovídajícími daty vzniku. Některé pyramidy, jako například již zmíněná pyramida v Chichén Itzá, byly na konci následujícího cyklu obestavěny pyramidou novou, větší. Takováto zvětšení pyramid se často prováděla na konci dvacetiletého cyklu.

Hlavním cílem do sebe zapadajících kalendářů byla možnost předpovídat budoucnost. V "Chilam Balam" se o tom můžeme dočíst: "Třináct krát dvacet (13 * 20 = 5 * 52 = 260!) let a potom začne všechno znovu." Vzpomínka na minulost umožňovala tedy také pohled do budoucnosti!

Důležitou roli v chronologii Mayů zaujímal rovněž Velký cyklus, který začal v roce 3114 př.n.l. a skončí v roce 2012. Přesně 21. prosince 2012uplyne 13 cyklů po více než 397 slunečních letech, které Mayové nazývali baktun. V tento den tedy začne v koloběhu věků nový cyklus.

Nejsilněji však byla kultura Mayů ovlivněna toltéckým cyklem 52 let. K zániku světa mělo dojít na konci jednoho z těchto cyklů. Tomuto zániku nebylo možné zabránit, bylo jen možné posunout jej na pozdější dobu. Pro kněží bylo s každým novým cyklem údajně těžší a těžší tuto katastrofu odvrátit; bohu země a jara museli přinášet stále více lidských obětí, do jejichž krvavých kůží se oblékali, aby v nich vykonali své rituální tance. Často vedli Mayové války jen proto, aby si pro tyto krvavé ceremoniály zajistili dostatek obětí. Jejich kněží obratně využívali svých schopností při předpovědích o zatmění Slunce, obdobích sucha nebo záplav. Přírodní katastrofy vydávali za boží znamení, aby strachem z nich přiměli lid ke stavbě dalších chrámů.

Když na konci některého cyklu k zániku světa nedošlo, započal cyklus nový, jehož průběh kněží opět dokázali předvídat. Protože tyto předpovědi byly chápány jako zákon (jazyk Mayů má pro oba pojmy jen jeden výraz) a všichni se museli na jejich naplnění podílet, nesly samozřejmě určité rysy sebenaplnění! V "Chilam Balam" se o tom jednoznačně píše: "Tyto věci se stanou a nikdo tomu nebude moci zabránit."

Mayové a Aztékové vycházeli z přesvědčení, že se určité významné události opakují po každých 52 letech. K úplnému opakování všeho stávajícího dochází během cyklu 260 let. Vše, co se už jednou odehrálo v minulosti, se tak musí znovu vyskytnout v novém cyklu. Po prostudování kronik bylo tudíž možné předpovědět budoucnost. Na základě detailní znalosti souvislostí mezi dějinami vlastního lidu, nebeskými konstelacemi a přírodními úkazy, které předznamenávají nadcházející události, mohli tedy kněží předpovídat vše budoucí, co bylo pro praktický život latinskoamerických obyvatel důležité.

Dokonce i příchod Španělů, a tím zánik jejich vlastní kultury, byl mayskými kněžími správně předpovězen. Přesně v ten den, který byl o pět set let dříve ohlášen, vstoupil vousatý muž ve zlaté přilbě na mexickou půdu: byl jím dobyvatel Mexika Hernán Cortés.

Koloběh života latinskoamerických národů byl evropskou invazí náhle přerušen. Protože v minulosti k ničemu srovnatelnému nikdy nedošlo, nebyli jejich vládci a kněží schopni "pohlédnout do budoucnosti" a byli vůči nadcházejícím událostem bezmocní. Totéž se přihodilo všem kulturám, nejen uvedeným středoamerickým, pokud z vlastní vůle nebo i nechtěně porušily kruh času a byly z ničeho nic konfrontovány s událostmi, jež nikdo z jejich kněží nedokázal předvídat. Bohové, od kterých doposud dostávali pro každou situaci vhodné proroctví, se náhle odmlčeli.

Vraťme se už ale z výletu do Ameriky zpátky do našeho kulturního okruhu. Jak došlo k tomu, že u nás v Evropě byl před zhruba dvěma a půl tisíciletími - počínaje antickým Řeckem - opuštěn systém předvídání budoucnosti, který do té doby po dlouhá tisíciletí bezchybně fungoval?

5/ Diovo vítězství nad Kronem

V roce 423 př.n.l. se slavný řecký lékař, filozof a kněz Empedokles vydal na svoji poslední cestu. Obklopen svými přívrženci - ale také pochybovači - vystoupil na Etnu, aby tam drastickým experimentem dokázal svoji teorii: Existující nemůže vzniknout z ničeho ani se v nicotu rozpustit. Vše stávající se mění - poháněno silami "lásky" a "sváru" - ve věčném koloběhu. Všechno zaniká, aby se znovu zrodilo, dokonce každý člověk je v tomto smyslu nesmrtelný. Aby dokázal pravdivost svého učení, vrhl se Empedokles do vroucího nitra sopky. "Vrátím se k vám však jako nesmrtelný bůh, ne jako smrtelník..."

Co po jeho skoku do vařící se lávy po něm skutečně zůstalo, byly sandály, později nalezené na okraji kráteru. A samozřejmě otázka, co se před dvěma a půl tisíciletími asi tak honilo hlavou starých Řeků.

Podle dávných pověstí přišel Zeus na svět v jedné jeskyni na ostrově Kréta, nedaleko vesnice Psichro. Příběh Diova zrození mi vyprávěl přímo v této jeskyni jeden místní obyvatel. Rovněž pro tohoto muže byla mimochodem představa věčného návratu něčím zcela samozřejmým. Na tomto ostrově, nacházejícím se mezi Evropou, Asií a Afrikou, byly první paláce a města zbudovány již kolem roku 1900 př.n.l., potom několikrát zničeny (hlavně zemětřeseními) a znovu postaveny. To jako by ve vědomí dnešních obyvatel Kréty zanechalo stopy, takže i můj průvodce hovořil o dějinném koloběhu jako o něčem naprosto samozřejmém. Po tomto setkání jsem se na řecké dějiny a řeckou mytologii, které jsem do té doby znal jen z knih, začal dívat jinýma očima.

Co má ale Zeus společného s přírodními cykly a s možností předpovídat budoucnost?

Diův otec Kronos byl nejmladším synem Gáji -bohyně země, a Urana - boha nebes. Protože však Uran své děti nenáviděl a všechny je držel uvězněné v podzemí, přemluvila Gája svého nejmladšího syna, aby otce ostrou kosou zohavil a zbavil vlády. Kronos skutečně osvobodil své sourozence, ukončil otcovu hrůzovládu a začal sám vládnout. Protože byl bohem plodnosti a pánem času, mohlo jeho panování být jen dobou věčného návratu stejných věcí, neustálého zániku a znovuzrození přírody. Jeho vláda se stala symbolem diktatury kalendářů.

Ale i Kronos měl ze svých dětí strach. Aby ho nepotkal stejný osud jako jeho otce, spolkl všechny svoje potomky hned po jejich narození. Jenom tím, že v zárodku udusil vše nové a důsledně ničil všechno, co potenciálně ohrožovalo stávající pořádek, mohl zajistit věčný návrat stejného a přirozený běh věcí. Když jeho žena Rea - která byla zároveň jeho sestrou - měla porodit v pořadí už třetího syna, sestoupila na radu svých rodičů Urana a Gáji na ostrov Krétu.

Na tomto ostrově se prolínají kultury Asie, Evropy a Afriky. Ve třetím tisíciletí př.n.l. tam vzkvétala pověstná minojská kultura. Začátkem druhého tisíciletí př.n.l. se Kréta stala kulturním a hospodářským centrem egejské oblasti. Odsud vycházely rozhodující impulzy pro další kulturní rozvoj Řecka, a tím i celé Evropy. Je to pouhá náhoda, že Uran a Gája poslali svou dceru právě na tento ostrov, aby zde porodila syna, který měl změnit celý světový řád?

Rea tedy přivedla ve shora už zmíněné jeskyni na svět Dia a ukryla jej před otcem. Místo novorozeněte podala manželovi do plenek zabalený kámen, který Kronos hned spolkl. Zeus pak v úkrytu rychle vyrostl a dokázal s pomocí Gáji a vlastní lsti přimět Krona k tomu, aby ostatní pozřené děti vyplivl.Zeus, sídlící pak se svými sourozenci na Olympu, zahájil proti svému otci Kronovi, vládci času a plodnosti, válku. V rozhodující krvavé bitvě jej porazil. Skončila vláda přirozeného koloběhu, jenž pohlcuje vše nové, zároveň s tím však také přestal život probíhat v předvídatelných drahách. Začaly se psát dějiny moderní Evropy.

Zeus věřil, že svého otce porazil, stejně jako Řekové před dvěma a půl tisíciletími uvěřili tomu, že se mohou osvobodit z věčného koloběhu přírody a začnou si svůj osud určovat sami. Jak pronikal antický způsob života do zbytku Evropy, projevoval se tam stejný postoj. Kronos však začal neúprosně, jak to odpovídá jeho povaze, vtahovat Evropu do víru své ve skutečnosti nadále trvající moci.

Před dvěma a půl tisíciletími ležely řecké městské státy natěsnány blízko vedle sebe. Již tehdy tam byly vyzkoušeny všechny možné formy vlády - od monarchie přes demokracii až k diktatuře. V celé oblasti se však projevoval i vliv četných kontaktů, které Řekové čile udržovali s okolními národy Asie a Afriky, jejichž kultura byla zcela odlišná.

Státy byly dobývány a ničeny, náhle se na jevišti dějin vynořovaly nové říše a opět z něho mizely. Vládní formy se měnily takřka ze dne na den. Každý národ měl jiné bohy, jiné kalendáře, dokonce i souhvězdí byla různě definována. Neexistovalo už nic, na co by se člověk mohl absolutně spolehnout. O tisíciletém trvání, kterým se vyznačovala například čínská Říše středu, nemohlo být v antickém starověku ani řeči. Nebylo tu k nalezení nic, co by člověk mohl označit za normální stav věcí.

Co bylo dnes dobré, mohlo být už zítra špatné, co bylo dnes správné, mohlo se příštího dne ukázat jako omyl. Ale k obchodování se stále novými národy nebo k vedení válek proti nim nebylo zapotřebí ani žádných "věčných" kalendářů, ani žádných dlouhodobých prognóz, namísto setrvalého stavu věcí byla nyní vyžadována flexibilita.

Co se ale dělo tam, kde se podmínky existence měnily stále rychleji a na staré cykly, bohy a duchy už nebylo žádné spolehnutí?

Lidé o nich začali pochybovat, a tak si prostě stvořili nové bohy a duchy, od nichž očekávali příkazy a zákony přizpůsobené nové době. Bohyně Evropa, po níž je nazýván náš kontinent a dnes také nové společenství národů, představovala původně ztělesnění neměnné síly přírody a věčného pramene života, k němuž se vše stvořené navracelo, aby se obnovilo. V pozdější řecké mytologii se ale stává ztělesněním proměn přírody. "Proměnlivá příroda" je ovšem pojem, který by i dnes byl každému australskému domorodci a obyvateli deštných pralesů nesrozumitelný.

Až realita neustále se měnícího prostředí s sebou nese nutnost zabývat se tím, co se stane ve vzdálené budoucnosti, a navozuje potřebu předvídat příští vývoj.

Obyvatelé starého Řecka si stále zřetelněji uvědomovali, že jim staří bohové už nemohou pomoci. Tito bohové nedokázali odpovědět na otázku, co přinese budoucnost a jak by se dala pozitivně ovlivnit. Starý koloběh času se už zdál být jenom poutem, jehož se lidé chtěli zbavit. Když jednotlivec stále zpochybňoval vše kolem sebe, když už ani na příkazy bohů nebylo žádné spolehnutí, pak zbývala jenom jedna jistota, na niž bylo možné se spolehnout - a tou byl on sám! Tak se stal člověk poprvé sám měřítkem všech věcí.V umění i literatuře této doby lze zřetelně zaregistrovat šok, s nímž se Řekové vyrovnávali, když jejich staří bohové najednou zmlkli. Někteří psychologové se dnes domnívají, že všechny přírodní národy, a tudíž původně také řecký, měly schopnost slyšet hlasy bohů přímo ve svém nitru; vždyť to koneckonců popisuje i Homér v "Iliadě". S příchodem racionality však tato schopnost u lidí téměř úplně zaniká.

Zato ovšem dochází v Řecku k rozkvětu klasické filozofie, od níž si lidé slibovali, že jim přinese odpovědi na ty otázky, které už staré přírodní náboženství zodpovědět nedokázalo: tedy co přinese budoucnost a zda člověk může nějak ovlivnit svůj osud. Souvislost mezi historickým vývojem Řecka a rozkvětem filozofie se stává zřejmou, pokud si uvědomíme, že v autokratických říších oné doby -jmenovitě v Persii a v Egyptě - k žádnému rozvoji filozofického myšlení nedošlo. Tam nadále přetrvávala moc kněží.

Podle německého filozofa Immanuela Kanta (1724-1804) bylo úkolem filozofie zodpovědět tyto otázky: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co mohu doufat? Co je člověk?

První tři otázky zřetelně demonstrují, že filozofie vždy měla a bude mít i prorocké funkce.

Obyvatelé starořeckých městských států se svým filozofům často vysmívali a někdy je i přímo odsuzovali kvůli tomu, že tito sice všechno existující zpochybňovali, potřebu lidí dostat konkrétní předpovědi však uspokojit nedokázali. Sokrates (470-399 př.n.l.) po celý svůj život všechno systematicky zpochybňoval, sám ale nepřišel s jedinou konstruktivní odpovědí. Protagoras z Abdéry (481 až 411 př.n.1.) se dokonce opovážil pochybovat o existenci bohů: "O bozích nemohu nic říci, ani že jsou, ani že nejsou, ani jak vypadají; neboť mnohé nám brání poznat to: obtížnost předmětu samotného i krátkost lidského života." Za tyto řádky se musel před soudem v Athénách zodpovídat z urážky bohů. Před vynesením rozsudku se mu ale včas podařilo uprchnout.

Že však řečtí filozofové měli přece jenom lepší schopnost "předvídat" než průměrní občané, dokládá tento příběh: Thaletovi z Milétu (625-545 př.n.l.) se přátelé vysmívali, že toho sice hodně ví, ale že ze svého vědění nemá žádný užitek: to se zdála dokazovat jeho chudoba. To Thaleta zlobilo, a tak přemýšlel, jak by přátele usvědčil z omylu. Na základě svých dlouholetých astronomických studií a srovnáváním nebeských a pozemských cyklů dospěl k názoru, že v onen rok lze očekávat nadprůměrně dobrou úrodu oliv. Proto včas a za příznivou cenu skoupil všechny lisy na olivový olej. Když potom byla skutečně sklizena mimořádně bohatá úroda těchto plodů, rychle stoupala i poptávka po lisech. Jejich cenu ovšem určoval Thales sám. Docílil velkého zisku a stal se bohatým mužem. Majetku se ale zase rychle zbavil, aby si kvůli němu nezahradil přístup k univerzálnímu bohatství vědění.

Thales mohl dospět k tak přesné prognóze, která z něho učinila bohatého muže, jen z jednoho důvodu: filozofové tenkrát byli ještě univerzálními učenci. Jednotlivé vědecké disciplíny jako matematika, astronomie, dějiny a lékařství se ještě od filozofie neoddělily a neosamostatnily. Proto dokázal Thales zkoumat přírodní cykly v jejich úplnosti a vyvozovat z pozorování přesné závěry pro budoucí vývoj.

Zatímco v předcházejících historických dobách byl kněz, vládce a prorok většinou jedna a tatáž osoba, začala se nyní rozvíjet speciální dělba práce. Panovník se svou družinou se staral jen o války a další světské záležitosti, kněží dohlíželi na dodržování rituálů, které svůj duchovní význam zpravidla již dávno ztratily, a obě skupiny se snažily co nejvíce rozšířit svoji moc.

V této situaci začali filozofové, kteří se zabývali veškerým tenkrát přístupným věděním, hledat odpovědi na otázky po budoucím vývoji. Protože ale empirických a ověřených dat, o která se chtěli výlučně opírat, nebylo v jejich době příliš mnoho, byly jejich prognózy jen zřídkakdy tak úspěšné jako vzpomenutá Thaletova.

Filozofové se poměrně často dostávali do sporů s vládci a kněžími, protože zpochybňovali legitimitu jejich úřadů. Soudní procesy s nimi tudíž nebyly žádnou vzácností. Sokrates byl tribunálem v jeho rodišti, Athénách, dokonce odsouzen k smrti. Souvislost mezi astronomickým, historickým, přírodovědným a duchovním věděním jakožto základní předpoklad prognostických poznatků byla opomíjena a nahrazována stále specializovanější dělbou práce. Už neexistovala žádná instituce, od níž by bylo možno očekávat smysluplné prognózy. To ale neznamená, že snad vládci zanevřeli na kalendáře, naopak: ovládnutí minulosti, přítomnosti i budoucnosti bylo snahou každého panovníka. Julius César se zvěčnil zavedením nového, po něm pojmenovaného kalendáře v roce 46 př.n.l. Papež Řehoř XIII. od roku 1582 postupně prosadil - v souvislosti s bojem proti protestantům - nový kalendář, který používáme dodnes. V průběhu Velké francouzské revoluce byl 14. července 1790 zaveden nový kalendář, který však byl o několik let později (v roce 1805, po Napoleonově korunovaci na císaře) opět zrušen. V Rusku se po Velké říjnové revoluci přešlo od juliánského ke gregoriánskému kalendáři. Na Kubě jsem si povšiml, že tam byly dokumenty označovány datem odvozeným od revoluce, takže v roce 1989 - v době mého studijního pobytu na tomto ostrově - se psal "rok XXX po revoluci". Moc kalendářů nikdy neupadla v zapomnění.

Ani snahy o ovládnutí minulosti a budoucnosti nikdy neustaly. Požáry knihovny v Alexandrii roku 47 př.n.l. a později v Káhiře (založený tureckými dobyvateli), stejně jako ničení mayských písemných památek křesťanskými misionáři nebo pálení knih nacisty, měly stejný cíl: sloužily k vymazání minulosti, aby se tak uvolnilo místo pro novou moc. George Orwell toto úsilí popsal velmi trefně: "Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ten ovládá minulost."

Místo toho, aby se z minulosti poučili a lépe se tak připravili na věci nadcházející, pokoušeli se vládcové svědectví minulosti zničit nebo zfalšovat a upevnit tím svoji vlastní moc. Dobře totiž věděli o souvislosti mezi minulostí a budoucností. Na základech příslušně zfalšovaných dějin pak předkládali velkolepé obrazy budoucnosti, aby zmobilizovali národy, kterým vládli. Ukázalo se však, že jejich proroctví jsou jenom vzdušnými zámky - ať už šlo o "tisíciletou říši" nebo "socialistický tábor".

Když v klasickém Řecku zmlkli bohové a pevné vývojové cykly už nebyly zřetelné, dostával se stále více do popředí člověk, jednotlivec. To je velmi zřetelně vidět, srovnáme-li například antickou sochu diskaře z 5. století př.n.l. s hliněnou sochou válečníka, která byla nalezena v mauzoleu čínského císaře Qin Shihuanga, který zemřel v roce 210 př.n.l. Antická socha nese mnohem zřetelnější znaky individuality znázorňované postavy.Atletická dynamická figura diskaře vyjadřuje osobní úspěch při sportovním zápolení, snahu být lepší než ti druzí. Čínský válečník naproti tomu -při vší řemeslné dokonalosti provedení - působí strnule, postrádá individuální rysy, je jedním z tisíců spolubojovníků, kolečko v soukolí mašinérie, jíž se zcela podřizuje. Není to přitom žádná náhoda - podobné rozdíly můžeme pozorovat u téměř všech z této doby dochovaných uměleckých památek obou zemí.

Od 5. století př.n.l. se však už Řekové nezajímali o to, jak se pokud možno bezbolestně přizpůsobit věčnému a předem danému koloběhu věcí, nýbrž hledali metody, které by jim umožnily stát se sami pány a režiséry vlastního osudu. Chtěli vědět, co mohou jako individua očekávat od budoucnosti, aby včas přijali vhodná opatření. Na takovéto otázky ovšem nedokázal odpovědět žádný filozof.

Proto možnost dovědět se s pomocí věštby něco o svém vlastním osudu a tento případně pozitivně ovlivnit byla řeckými básníky i filozofy opakovaně zpochybňována. Typickým příkladem toho je osud Oidipův. Jeho otci bylo prorokováno, že zahyne rukou svého vlastního syna. Navíc mu bylo předpovězeno, že si potom jeho syn vezme za ženu svou vlastní matku. Aby tomu zabránil, nechá Láios, Oidipův otec, svého právě narozeného syna pohodit v divokých skalách. Ale právě tento pokus vyhnout se svému osudu vyvolá řetěz událostí, které neúprosně vedou k naplnění celého proroctví. S obrovským významem, který jednotlivec poprvé získal v antickém Řecku, dostaly zcela nový význam ve vědomí lidí také smrt a zánik. Zatímco společenství bylo nesmrtelné a neustále se ve věčném koloběhu obnovovalo, jedinec byl pomíjivý.

Tuto zkušenost narození, růstu, zrání a smrti se tedy lidé snažili přenést i na přírodu. Tak byla pomalu, avšak jistě představa věčného koloběhu přírody nahrazována vírou v lineární historický vývoj s etapami zrodu, růstu a zániku. Zmíněná rozvojová stadia jednotlivce, kterým dříve - kdy bylo důležité jen společenství - nebyla věnována skoro žádná pozornost, se najednou přesunula do ohniska zájmu. Nejenže je bylo možné pozorovat u každé živoucí bytosti - staří Řekové byli často svědky toho, že stejnými stadii mohou procházet i bohové, státní útvary a morální kodexy.

Svá rozhodnutí musel nyní člověk činit sám, žádný všemocný bůh ani nijaké proroctví, které by musel vyplnit, mu už nekryli záda. Dostal proto strach ze své vlastní moci a hledal smysl svého konání, smysl svého života: "Někde v budoucnosti musí přece být něco, kvůli čemu snáším všechny trampoty, něco, pro co se vyplatí žít!" Tato potřeba vedla ke zrodu nového oboru v poskytování služeb, ustavení funkce orákula, od něhož se po zaplacení příslušného poplatku každý něco dozvěděl o své budoucnosti.

6/ Moc věšteb

Lýdský král Kroisus (vládl v letech 560-541 př.n.l.) chtěl vytáhnout do války proti perskému králi Kýrovi, protože věřil, že Peršané jsou značně oslabeni letitým válečným konfliktem s říší Médů. Jelikož tehdy žádný vládce nezačal válku, aniž by se předem dotázal věštírny na výsledek takové akce, vyslal delegaci s mnoha vzácnými dary do Delf a žádal odpověď na otázku, zda má zamýšlenou výpravu začít. Dostalo se mu odpovědi, že pokud tak učiní, zničí velkou říši. Kroisus tedy vytáhl do boje a skutečně velkou říši zničil - ale svoji vlastní. Předpověď se tedy naplnila.

Věštírny nebyly vždy místy, kde se člověk mohl za poplatek dovědět něco o své budoucnosti. Známá místa, ve kterých teď bylo prorokováno, sloužila často už odnepaměti jako místa kultovní. Původně byla většina těchto svatostánků zasvěcena kultu plodnosti. Ty byly oslavou přírodního dění a jejich kněží dokázali v rámci známých cyklů vyslovovat přesné prognózy. Přitom se jejich proroctví zprvu omezovala jen na to, co bylo důležité pro celou skupinu. Později, když došlo k rozdělení moci mezi světskými vládci a kněžími, se jejich zákazníky stávali stále více také panovníci. Někdy přitom věštírny zneužívali pro své vlastní účely, jindy jimi naopak byli manipulováni. To je stará tradice, která přetrvává dodnes.

V antickém prostředí nabyly velké proslulosti zvláště věštírny v Dodoně a Olympii, obě zasvěcené Diovi, a pozornosti se těšila také Ammonova věštírna v Libyjské poušti. Nejznámější však byla věštírna v Delfách, uctívaná všemi řeckými kmeny nehledě na rozdílnost jejich kultu.

V Delfách bylo vše jinak než v ostatních kultovních místech Řecka. Byla zde zvláštní skupina kněží, pro něž bylo prorokování zaměstnáním "na plný úvazek". Politicky představovaly Delfy jakousi enklávu - podobně jako dnes například Vatikánský stát. Nebyly nikomu podřízeny, a tak se mohly cítit povzneseny nad žabomyší spory mezi jednotlivými městskými státy. Delfy určovaly, co je právo a pořádek, mohly trestat přestupky a určovat, kde mají být založeny nové kolonie. Hrály významnou roli v celé řecké politice.

Řekové považovali Delfy, nacházející se na úpatí hory Parnas, za pupek světa. Symbolem tohoto postavení byl "omfalos", mramorový blok ozdobený sochami, stojící v samotném středu Apollonova chrámu. Delfy byly od 8. století př.n.l. nejdůležitějším kultovním stánkem tohoto boha slunce, mládí, umění, lékařství a prorokování. Protože byl navíc považován za boha přiměřenosti a správné míry všeho, spadala do jeho "rezortu" i ochrana státního uspořádání.

V Apollonově chrámu pronášela Pýthie, sedící na trůnu nad skalní průrvou, svá proroctví o budoucích nebo prostorově vzdálených událostech a oznamovala údajnou vůli bohů. Její rada byla obzvlášť žádána před důležitými politickými rozhodnutími. Dokonce i bájný rek Herakles konzultoval své hrdinské činy s touto věštírnou; dovídal se zde, co s ním bohové do budoucna zamýšlejí.

I dnes si vlády a politické strany zřizují a udržují různé prognostické ústavy, které mají s pomocí "vědeckých" metod legitimovat jejich vládnutí, případně formulovat předpovědi budoucího vývoje. Ani dnes nechce žádný politik převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí úplně sám. Když ale srovnáme předpovědi, které instituty v západní a východní Evropě vypracovaly před deseti lety ohledně dalšího politického vývoje, zjistíme, že se od sebe velmi odlišují. Navíc se oba tábory důkladně zmýlily, všechno nakonec proběhlo úplně jinak. Když to člověk vidí, nemůže se ani příliš divit, že se politikové nakonec přece jen obracejí raději na astrology.

Použitelné "vědění, které dává moc", podle něhož by tedy politikové mohli usměrňovat svoji strategii, ovšem od těchto závislých institucí očekávat nelze. Zato mohou dodávat "prognózy" jako instrument efektivní masové propagandy, která přiměje lidi k takovému jednání, k jakému by se jinak těžko dali přemluvit. To je úloha, které se ovšem dokázaly s úspěchem zhostit také starověké věštírny.

Není těžké uhádnout, čí zájmy hájili kněží delfské věštírny, když králi Kroisovi zaslali zmíněnou předpověď. Nejpozději v této době se věštírny antického Řecka stále více zpronevěřovaly své původní funkci - předpovídání a pozitivnímu ovlivňování budoucích událostí - a začaly zneužívat svoji moc účelovými "proroctvími".

Věštírna v Delfách zasahovala do politického dění v řeckých městských státech v průběhu celých jejich dějin. Nejdřív byli Apollonovi kněží spojeni s konzervativní Spartou a pomohli svrhnout poslední tyranie v Řecku. Když ale později bohaté Athény poskytovaly věštírně velkorysejší dary a vybudovaly v Delfách nový chrám, přízeň kněží se naklonila směrem k pokrokovým Athénám.

Když se pak objevila hrozba války proti Peršanům, vyzývaly Delfy k umírněnosti a ústupkům. Kněží patrně doufali, že pokud k válce skutečně dojde a Peršané v ní zvítězí, zachovají si Delfy nadále svoji moc. Chtěly si vsadit na pozdějšího vítěze, ale zmýlily se. Peršané byli poraženi a roku 449 př.n.l. donuceni uzavřít s Řeckem mír. To, že se věštírna v tak důležité otázce zásadně zmýlila, definitivně oslabilo její vliv. K tomu přispěla také od 5. století př.n.l. rozvíjející se osvěta, jež proti prorokování brojila a chtěla do budoucnosti nahlížet pouze vědeckými metodami. Delfy sice zůstaly i nadále kultovním místem se známou věštírnou, ta se však zaměřovala stále více na "soukromé zákazníky".

V roce 279 př.n.l. byly Delfy vydrancovány nájezdem Keltů a tím začal postupný zánik tohoto

posvátného místa. Římští císaři Nero (37-68), Traján (53-117) a Hadrián (76-138) poskytli městu a chrámu podporu a v druhém století našeho letopočtu zažily věštírny v celé Římské říši novou éru rozkvětu. V roce 391 je ale křesťanský císař Theodosius I. zakázal.

Již v antickém starověku sloužily věštírny stále méně k tomu, aby poskytovaly vládcům rady, vládci je naopak využívali jako nástroj k udržení vlastní moci. Přebírali stará kultovní místa, vyměňovali nebo si podřizovali jejich kněze a mohli pak s jejich pomocí držet příslušníky vlastního národa v šachu.

Částečně "chaotické" poměry a neustálé politické a společenské změny, jimž byli staří Řekové vystavováni, vedly ke zvýšenému zájmu o proroctví. To je situace, která nám není tak úplně neznámá. Neměnné cykly, do nichž byl celý lidský život zasazen, už nebyly patrné. Po tomto průlomu do koloběhu vzniku a zániku, s nímž byl provázán i život kmene, se jednotlivec najednou pohyboval jakoby po časové úsečce, která započala jeho narozením a skončila jeho smrtí. S rozvojem individua a jeho sebevědomí se v antickém Řecku vůbec poprvé objevují proroctví týkající se osudu jednotlivých lidí, kteří nepatřili k panovnickému rodu.

V době, kdy stará epocha se svými pravidly již náležela minulosti a nová epocha ještě nenastala - tedy za života v "mezidobí" -, objevila se rovněž reálná šance ovlivňovat svoji vlastní budoucnost. Lidé si začali pokládat otázky jako: "Co se stane, když příští rok vypravím do Egypta loď s nákladem zboží?" nebo "Co mohu udělat pro to, aby moje žena porodila syna?" - tedy otázky, které mohou být důležité pro člověka na cestě mezi narozením a smrtí.Odpovědi na ně však nebylo nutno hledat pouze u ctihodných kněží a kněžek, protože za tímto účelem vzniklo nové povolání - věštění. Zhruba od druhého tisíciletí př.n.l. nabízeli řečtí věštci své služby v téměř všech zemích východního Středomoří. Sepisovali také astrologické knihy, s jejichž pomocí měl být každý čtenář schopen nahlédnout do své budoucnosti.

I proslulý astronom Claudius Ptolemaius (asi 180-102 př.n.l.), jehož geocentrický model světa v Evropě převládal až do konce středověku a byl požehnán křesťanskou církví, napsal učebnici astrologie nazvanou "Tetrabiblos". V jeho době byly návštěvy zámožných občanů u astrologa již samozřejmostí. Mnozí občané světové Římské říše také věděli, v jakém znamení se narodili - i když se tehdy toto znamení stanovovalo podle postavení Měsíce v okamžiku zrození.

S římskými výboji se do mnoha částí Evropy šířila i nová, na jednotlivce se zaměřující astrologie. Ta však neměla se starým prorockým uměním kněží a šamanů už téměř nic společného. Ti totiž po celá tisíciletí prorokovali jen věci, o jejichž periodickém opakování byli přesvědčeni. Ale i k tomu potřebovali kvantum vědomostí o životním rytmu rostlin a zvířat, o proměnách klimatu, o pohybu hvězd a o historii svého lidu od samého počátku. Poté, co se proroci v antickém Řecku začali "specializovat" a z jedněch se stali filozofové, z jiných kněží a z dalších jasnovidci, toto univerzální vědění zaniklo.

Kněží zachovávali rituály a duchovní rozměr proroctví. Filozofové se upsali uchovávání a rozšiřování lidských vědomostí a věřili, že do budoucnosti lze nahlédnout pouze s využitím vědeckých metod. Věštci si pak vypůjčili od kněží několik duchovních formulek, od vědců pár astronomických poznatků - a pak jejich úspěch záležel už jen na jejich obratnosti a znalosti lidské povahy. Stará jednota prorockého vědění byla roztrhána na kusy, protože panovalo "mezidobí", tedy perioda, v níž se už společenský život nevyvíjel v ustálených cyklech a staré formy proroctví zdánlivě nebyly použitelné.

Profesionální věštci nyní stáli před úkolem, který byl zcela nový: měli předpovídat osud jednotlivce, jehož život se neodehrává v opakujících se kruzích, ale probíhá po linii narození - smrt. Navíc o těchto lidech zpravidla nevěděli téměř nic -jenom datum narození a to, kolik jsou ochotni zaplatit.

Když si znovu uvědomíme, jak velké znalosti musel mít mayský kněz, aby byl vůbec schopen předpovídat jen poměrně jednoduché, cyklicky se opakující události, jakými byly záplavy nebo zatmění Měsíce, dokážeme si udělat představu také o tom, jaké znalosti by musel mít potulný věštec, aby mohl zodpovědět těžké otázky typu, zda si má dcera toho či onoho, jemu vlastně neznámého klienta, vzít za muže určitého chlapce ze sousední vesnice, kterého třeba nikdy v životě neviděl. Zde mohlo věštci pomoci jenom štěstí, jeho znalost lidí a dobromyslnost zákazníků - ale spolehlivou metodu k předvídání osudových ran, hrozících jejich klientům, prostě mít nemohl. Tak se podivoval už římský historik Cato (234-149 př.n.l.), že dva augurové (= římští věštci) nepropuknou ve smích, když se potkají na ulici. Tak se zrodil pojem "augurský úsměv".

Dřívější skutečné schopnosti kněží nahlížet do budoucnosti už nebyly vyžadovány a upadly v zapomnění. Jejich původní vědění, sjednocující poznatky z oborů astronomie, astrologie, matematiky a dějin a kombinující je s věděním o koloběhu přírodního dění, nepřešlo v žádné formě do našeho kulturního dědictví! K tomu přispělo i to, že věštectví bylo již od počátku našeho letopočtu vystaveno nepřátelským útokům křesťanských kněží -ti v něm viděli ohrožení své právě získané moci.

7/ Na cestě k poslednímu soudu

Ve druhé třetině 1. století po Kristu předpověděl apoštol Jan ve svém "Zjevení" zánik Říma, který nazývá "babylonskou děvkou", ačkoliv se Římská říše v této době nacházela na vrcholu svého rozkvětu. Ale nejen toto "Zjevení" - celý Starý zákon je plný proroctví, která lidé stále znovu pročítali s velkým zaujetím. Z jakého tajného pramene čerpali bibličtí proroci, když dokázali předvídat věci ležící v tak daleké budoucnosti? Byly to snad "technické" znalosti interpretace vzhledu zvířecích vnitřností nebo podobných věšteckých metod? Byla to božská inspirace? Nebo šlo o nějaké jiné tajemství, jež by i nám dnes umožnilo vyčíst z Bible věci budoucí?

Od počátku našeho letopočtu narůstal v antickém světě postupně vliv nového náboženství -křesťanství. Jako všechna ostatní náboženství před ním, snažilo se i křesťanství nahlížet do budoucnosti a tím ji alespoň částečně kontrolovat. Jako každé jiné náboženství chtělo zbavit lidi strachu z budoucnosti a z jejich vlastní smrtelnosti. Starý zákon popisuje několik tisíc let židovských dějin, a tak v něm lze rozlišit několik vývojových etap, pokud se týče proroctví a postoje k budoucnosti.

Také Židé ve starém Izraeli žili původně ve víře v neměnné a věčné koloběhy odehrávající se v přírodě i dějinách. I oni vycházeli z toho, že se události po určité době opakují, a tudíž jsou předvídatelné. Tuto zkušenost a toto přesvědčení vyjadřuje Starý zákon takto: "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového." (Kaz 1,9). Vzpomínáte si ještě na věty, které stojí v "Chilam Balam", posvátném spise Mayů: "Tyto věci se vyplní, nikdo tomu nezabrání" nebo: "Třináct krát dvacet let a potom vše začne znovu"?

V cyklech Židů hrála sedmička stejně důležitou roli jako u Mayů číslo třináct. Týden měl sedm dní, rok se dělil na sedm úseků po padesáti dnech, k nimž se pak přidávalo dalších pět dní. Každý sedmý den v týdnu byl svátek, šábes, a každý sedmý rok byl také šábesový. Každý padesátý rok (tedy rok následující po sedm krát sedmi letech) platil za posvátný rok. Židé znali také cyklus sedm krát 7 000 let, po němž mělo následovat posvátné tisíciletí.

Dva vědci z Technické univerzity v Haifě, Moše Katz a Menachem Wiener, přišli po úmorném detailním studiu k závěru, že posvátné číslo padesát je zašifrováno v původním, aramejsky psaném textu První knihy Mojžíšovy. Když čtenář sleduje jen písmena textu a nezohledňuje koncovky slov a vět, opakuje se slovo Tóra pravidelně vždy po padesáti znacích. Možnost, že jde o náhodu, vyčíslili izraelští vědci pravděpodobností jedna ku třem milionům. To ukazuje, jak velký význam pro Židy původně číslo padesát muselo mít.

Rovněž v židovském náboženství nacházíme původně víru v přírodní cykly, ve věčný návrat všech událostí po určité době. Brzy se však toto pojetí započalo vyvíjet úplně jiným směrem než u náboženství ostatních národů. Jako nomádští pastevci ztratili Židé pevné začlenění do ročního cyklu, jak jej známe u loveckých kultur. Zatímco lovecké kmeny se nechávaly unášet proudem času od jednoho roku k druhému, aniž by se zajímaly o vzdálenější budoucnost, žili pastevci ve stálých starostech o zajištění pastvy pro chovaný dobytek. Na druhou stranu ovšem pro ně nebyly příliš zajímavé ani dlouhé, rolníky však pozorně sledované cykly. Jako kočovníci nepotřebovali prognózy o dlouhodobých změnách klimatu, neboť když se podmínky v nějaké oblasti zhoršily, táhli prostě dál. Když se jim do cesty postavily jiné kmeny, sáhli po zbraních. Takový život ale nelze zmapovat ani s pomocí toho nejlepšího kalendáře.

V tomto nestálém kočovném životě posilovala Židy víra v jednoho Boha, velkorysého ve své lásce a strašného ve svém hněvu. Ten stanovil svému lidu pevná pravidla, která mu umožňovala přežít - přes všechny války a všechna pronásledování, kterým byli Židé ve svých dlouhých dějinách vystaveni. Bůh jim poskytl naději, že jejich námaha a strasti budou jednou v budoucnosti odměněny, zatímco jejich nepřátelé a hříšníci budou v soudný den strašlivě potrestáni.

Po jejich vyhnání z původní vlasti znamenal pro Židy věčný návrat téhož jen věčné opakování bídy, nespravedlnosti a útlaku. Není tedy divu, že nebyli představou trvale se opakujícího koloběhu nadšeni a že spíše toužili po absolutním konci pozemského trápení, po němž by nenásledoval nový cyklus stejného, nýbrž věčný ráj. Věřili, že svět nestojí za to, aby se cyklicky obnovoval, ale chtěli, aby byl zničen a nahrazen jiným, lepším věčným světem.

Po soudném dni už tedy neměl začít nový cyklus, podobný všem předešlým, ale dosavadní svět měla nahradit věčná říše Boží. Židé už tudíž nevnímali čas jako stále se otáčející kolo, jehož jednotlivé paprsky jsou jednou nahoře a pak zase dole, nýbrž jej začali - podobně jako Rekové před zhruba dvěma a půl tisíciletími - chápat jako dráhu šípu, která má svůj konec i začátek. Zatímco ve všech ostatních náboženstvích bylo období strastí a utrpení vystřídáno údobím blahobytu a spokojenosti, aby se veškeré dění znovu a znovu opakovalo, prosadila se v židovském a křesťanském učení o spáse člověka poprvé představa absolutního a neodvolatelného konce světa, posledního soudu.

Není divu, že se právě v našem kulturním okruhu prosadilo křesťansko-židovské náboženství: z jeho zaměření na ráj, dosažitelný v daleké budoucnosti, mohli lidé čerpat víru v nekonečný pokrok, který jim třeba umožní vytvořit ráj zde na zemi. Křesťanství požadovalo nejdůsledněji pokrok člověka, zatímco ostatní náboženství v sobě vždy nesla element uchování, přetrvávání, neustálého opakování všeho dění. Představa věčného ráje neměla v ostatních náboženstvích žádné místo, protože pro ně byla smrt součástí života, byla jeho zdrojem. Pro "ideologii pokroku" neměla tato náboženství tudíž žádné upotřebení.

Na druhou stranu už osud jednotlivce nebyl v židovském a křesťanském pojetí součástí předem stanoveného koloběhu věcí; každý člověk rozhodoval o svém životě a svých činech sám, a tím také určoval, co jej čeká o soudném dni. Jeho život se už nepohyboval po kruhové dráze, nýbrž po přímé linii, začal jeho zrozením a skončil smrtí a předstoupením před tvář Boha. Co se s ním během jeho života událo, bylo na jeho zodpovědnosti. Tak jako pozemský život jednotlivce začal jeho zrozením a skončil jeho smrtí bez naděje na fyzické znovuvtělení, tak měly i celé lidské dějiny mít svůj začátek ve stvoření světa a svůj konec v soudném dni. Rychlé šíření křesťanství na počátku našeho letopočtu nám bude mnohem srozumitelnější, když si uvědomíme, jak úrodnou půdu mu antické myšlení připravilo. Svobodný, svůj osud si sám určující člověk byl tady a čekal jen na to, aby někdo jeho životu a jednání dal hlubší smysl, vyšší cíl.

Sláva a bezpečí jeho rodného města, nádhera věčného Říma, vymoženosti vědy i moc antických bohů se ukázaly být relativní a pomíjivé. Bylo zapotřebí nového, věrohodného boha, který by v oné chaotické době poskytl lidskému životu nějaký cíl, dal jedinci náboženství, které zohledňuje novou roli individua, staví jedince do středu svého zájmu a jeho zdánlivě neomezené možnosti svádí do jasně vyznačeného řečiště.

Protože nyní každý člověk v průběhu svého života sám svobodně rozhodoval o tom, zda jej po smrti čeká věčný ráj nebo věčné zatracení, jevila se křesťanům otázka budoucnosti ve zcela novém světle. Rozhodujícím měřítkem jejich jednání byla otázka: "Co mám dělat, abych spasil svoji duši?" Pozemská budoucnost nebyla příliš důležitá, jednání lidí mělo být zaměřeno výhradně na posmrtný život.

Při studiu křesťanských dějin jsem byl zaujat především postavami biblických proroků. Jak pracovali a jak dospěli k proroctvím tak významným, že si je lidé předávali po celá pokolení? A jsou biblická proroctví platná pouze pro "biblické" časy, nebo je Bible i knihou o naší budoucnosti?

Po nástupu reformace byla Bible opakovaně využívána coby zdroj proroctví. Zakladatel společenství metodistů John Wesley (1703-1791), pokaždé, když potřeboval poradit v duchovních otázkách, otevřel Bibli na libovolném místě a hledal tam odpověď na svůj problém. Je opravdu možné dovědět se takovýmto postupem něco, co je důležité i pro dnešní dobu?

Prorokování se v Izraeli šířilo v době, kdy zanikalo království. S královskou mocí vzalo za své rovněž postavení kněží a chrámů. Z řad bývalých kmenových kněží nyní vystupovali jednotliví kazatelé, kteří chtěli nadále zachovat spojení mezi Bohem a židovským národem. A jsou to právě tito venkovští kazatelé-proroci, jejichž proroctví jsou v Bibli dodnes zachována.

A byli to také oni, kdo se rozhodně obrátili proti těm svým kolegům, kteří vědomě lid obelhávali. Tak říká Jeremjáš prorokovi Chananjášovi, jenž v Jeruzalémě reprezentoval vládnoucí kastu kněží a při jisté příležitosti z čistě politických důvodů lidem lhal: "Slyš, Chananjáši, Hospodin tě neposlal. Ty jsi svedl tento lid ke klamnému doufání... Do roka zemřeš, protože jsi scestně mluvil o Hospodinu." (Jr 28,15-16) Nebyl tedy prorok jako prorok a Bible se nijak netají tím, na čí straně stojí - totiž na straně těch proroků, kteří svoje schopnosti nezneužívali jako nástroj k uchování vlastní moci. Podobně varoval i Ježíš: "Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte." (Mt 7,15-16)

Starý zákon uvádí řadu příkladů toho, jak důležitá byla pro Izraelity proroctví. Patriarchové mívali sny, v nichž jim byla přímo zvěstována vůle boží. S pomocí věšteb dokázali třeba nalézt v poušti zločince, kteří se tam ukrývali. Jerubal dostal od anděla boží příkaz, aby zničil kmen Midianitů. Samuel obdržel ve snu neblahé proroctví a Saul byl dokonce proroctvím prohlášen za krále. Z těchto příkladů je zřejmé, že proroctví výrazně ovlivňovala i taková rozhodnutí, která měla dopad na celý národ nebo osud panovníka. O žádných "soukromých" proroctvích v dnešním slova smyslu se Bible nezmiňuje. Když byla později v nově vybudovaném chrámu v Jeruzalémě uložena archa úmluvy, přestal Bůh s Izraelity přímo komunikovat. Král Šalamoun byl poslední, komu se ve snu zjevili andělé. Od té doby nejsou dochována žádná další proroctví. Je tu snad nějaká podobnost se situací v Řecku, kde bohové ve stejnou dobu rovněž k lidem přestali promlouvat?

Zdálo se, že Bůh už nemá svému vyvolenému národu co sdělit. Izraelští proroci už nemohli tlumočit boží vůli přímo. Tak se uchylovali ke stále propracovanějším metodám předpovídání, které si vyžadovaly rozsáhlé vědomosti. Technické pomůcky, jež přitom používali - jako například vnitřnosti zvířat - hrály jen podřadnou roli.

Umění prorokovat spočívalo v rozluštění "kódu", který Bůh pro svá sdělení používal. Mělo se za to, že tomuto umění se lze naučit, přičemž však i prvek "božské inspirace" nadále hrál svoji roli. Předpokladem pro schopnost odvozovat proroctví z Bible jsou tedy vždy vědění a inspirace. Pravděpodobně už prorok Izajáš uměl číst i psát, docela určitě ovládali toto -v tehdejší době dosti vzácné -umění proroci Ezechiel (Ez 43,11) a Jeremjáš (či přinejmenším jeho písař Baruch). Podle teologa Fredericka H. Cryera nebyl ve starém Izraeli ve společenském postavení kněží a proroků velký rozdíl. Kněží i proroci se zabývali předpovídáním věcí budoucích a obě skupiny byly obyvatelstvem v tomto úsilí podporovány a za ně ctěny.

Proroci nikdy nevyslovovali konkrétní předpovědi pro brzké události, nikdy neuváděli konkrétní data; vyjadřovali se v obrazech, které bylo nutno interpretovat. Tak si například Ezechiel sbalil svůj cestovní vak, proboural otvor ve zdi svého domu a vyšel jím ven. Tak sděloval lidem, že Jeruzalém bude vylidněn a jeho vládce uvězněn a odveden do babylonského zajetí. (Ez 12,1-12) Přímé odpovědi nedával ani členům rady starších, když se ho ptali na budoucnost. Místo toho jim připomněl jejich vlastní dějiny.

Ještě dnes žasneme nad tím, jak přesná byla mnohá stará proroctví - například to o zániku Říma ve Zjevení sv. Jana. Jaké tajné znalosti umožňovaly biblickým prorokům formulovat předpovědi, které se pak - někdy až po staletích - ukázaly být správnými?

V pracích moskevského profesora matematiky A. T. Fomenka, kterého jsem poznal v Moskvě v roce 1986, jsem objevil niť, která mi pak pomohla dospět k rozluštění této záhady. S pomocí nejmodernějších matematických metod Fomenko vyhodnotil veškeré písemně zaznamenané dějiny Evropy a středomořské oblasti ve vztahu k možným opakováním událostí. Do tohoto průzkumu zahrnul i dynastie z biblických dějin.

Zde chci uvést jen jedno z těchto zajímavých opakování. Jedná se o srovnání z královské doby ve starém Izraeli, od krále Jerobea po Josaju, s obdobím Západořímské říše od roku 306 do roku 476 (viz tabulku na str. 64-66).

Všechna v ní uvedená data pocházejí od profesora Fomenka a jsou výsledkem jeho obsáhlého studia pramenů. Při jejich kontrole jsem našel v některých historických publikacích poněkud se lišící údaje, avšak na podstatě tohoto objevu to nemůže nic změnit. Vždyť i antičtí historikové pracovali často s "povolenou tolerancí" několika měsíců nebo dokonce let.

Výsledek tohoto srovnání je překvapující: zdá se, že dějiny se po několika staletích prostě opakují! Nalezené paralely na mne udělaly hluboký dojem. Přitom je kniha profesora Fomenka "Metody statistické analýzy historických textů a jejich použití při určování historických dat" takovýchto tabulek plná. Rovněž i v životopisech historických "dvojčat" a v dějinných událostech srovnávaných časových úseků našel překvapivé shody, které daleko překračují všechno, co by bylo možné označit za náhodu.

Bylo to snad povědomí o významu historie jejich národa, poznatek, že se tyto dějiny nacházejí na počátku vývoje, který potrvá několik tisíciletí a pak se vždy po několika staletích bude cyklicky opakovat, co biblickým prorokům umožnilo nahlédnout do budoucnosti?

Izrael                                       Římská říše (4. a 5. stol.)

Jarobeám                                Konstantin I. Veliký

Doba vládnutí: 22 let                Doba vládnutí: 24 let

Nádab                                     Konstantin II.

Doba vládnutí: 2 roky              Doba vládnutí: 3 roky

Baeša                                      Constantius

Doba vládnutí: 24 let                Doba vládnutí: 21 let

Éla                                          Julián

Doba vládnutí: 2 roky              Doba vládnutí: 2 roky

Zimrí                                        Jovián

Doba vládnutí: 1 rok                Doba vládnutí: 1 rok

Omrí                                       Valentinián I.

Doba vládnutí: 12 let                Doba vládnutí: 11 let

Achab                                     Valens

Doba vládnutí: 22 let                Doba vládnutí: 14 let

Achazjáš                                 Gratian

Doba vládnutí: 2 roky              Doba vládnutí: 4 roky

Jóram                                      Valentinián II.

Doba vládnutí: 12 let                Doba vládnutí: 13 let

Jehú se svým prorokem           žádná přímá korespondence,

Elíšou                                      ale zřetelné paralely

Doba vládnutí: 28 let                k Alarichovi (asi 370-410)

a Johannesu Chrysostomovi, patriarchovi v Konstantinopoli Politická moc: 32 let

Jóachaz                                   Theodosius Veliký

Doba vládnutí: 17 let                Doba vládnutí: 16 let

Jóaš (v Izraeli)                         Arkádius

Doba vládnutí: 16 let                Doba vládnutí: 13 let

Jarobeám II.                             Honorius

Doba vládnutí: 41 let                Doba vládnutí: 28 let

Zekarjáš                                  Constantius III.

Doba vládnutí: 6 měsíců           Doba vládnutí: 7 měsíců

Šalúm                                      Johannes

Doba vládnutí: 1 měsíc             Doba vládnutí: 2 měsíce

rozporné biblické údaje            Valentinián III. jako nezletilý

Doba trvání: 24 let                   Doba vládnutí: 21 let

Menachém.                             jeho oficiální panování

Doba vládnutí: 10 let                Doba vládnutí: 11 let

Pekachjáš                                Petronius Maximus

Doba vládnutí: 2 roky              Doba vládnutí: 1 rok

Pekach                                    Rikimer

Doba vládnutí: 20 let                Doba vládnutí: 16 let

anarchie                                   anarchie

Doba trvání: přes 2 roky          Doba trvání: 3 roky

Hóšea (jako nezávislý              Romulus Augustulus

vládce)                                    Doba vládnutí: 1 rok Doba vládnutí: 1 rok

Hóšea, poslední nezávislý         Romulus Augustus,

izraelský král, je zajat               poslední západořímský

Šalmaneserem                         císař, je zajat Odoakarem

8/ Jasnovidci a astrologové

V roce 1608 byl významný astronom Johannes Kepler (1571-1630) požádán, aby pro jemu neznámého "vznešeného pána" sestavil horoskop. Podařilo se mu velice přesně vyčíst z hvězd charakterové vlastnosti onoho cizího muže, o němž mu byly známy jenom den a hodina jeho narození. V roce 1625 vypracoval pro stejného člověka horoskop znovu. Astrologická prognóza však kupodivu končila rokem 1634. Pro onen rok vypočetl Kepler na obloze "podivný kříž", jehož zjevení předznamená "hrozné zmatky v celé zemi". Oním "vznešeným pánem", pro kterého Kepler oba horoskopy sestavil, byl Albrecht z Valdštejna, asi nejznámější vojevůdce třicetileté války. Dne 25. února 1634 byl Valdštejn zavražděn a jeho smrt byla vskutku provázena "hroznými zmatky". Ale mezi tímto úspěšným proroctvím a koncem činnosti věštíren na sklonku antiky leželo více než tisíc let křesťanství, během nichž to jasnovidci a astrologové neměli vůbec snadné!

Byl to církevní otec Augustin (354-430), kdo se zasloužil o to, že představa dějin jako linie, která začíná Adamovým kousnutím do jablka a dědičným hříchem a skončí zbožštěním člověka a jeho vykoupením, se stala neodmyslitelnou součástí našeho západního myšlení.

Významný filozof Karl Jaspers označuje Augustina za zakladatele západní filozofie dějin, protože si jako první položil otázku po původu a cíli dějin. V jeho "modelu" bylo možné jít jen dopředu, takže si žádný křesťanský historik nekladl otázku, zda existují nějaká cyklická opakování!

Dodnes se v západní kultuře od každé ideologie, každého vědeckého oboru, dokonce i od tak abstraktního pojmu, jakým je pokrok, očekává, že zodpoví otázku konečného cíle. Dnes už ale nechtějí dokonce ani mnozí křesťané věřit na nutný, nevyhnutelný konec světa, někteří se ho dokonce obávají - tváří v tvář všem těm krizím a zdánlivě neřešitelným problémům, kterým čelíme. Protože jsme se však my Evropané nedokázali vzdát představy vývojové linie, na níž jsou minulost, přítomnost a budoucnost seřazeny hezky jedna za druhou, zašli jsme ještě dál než Augustin a vynalezli jsme "lidský pokrok bez hranic", tedy vytoužený konečný stav bez konce!

Augustin rozdělil světové dějiny do šesti částí, které odpovídaly šesti dnům, v nichž Bůh stvořil svět: od Adama k potopě, od potopy k Abrahamovi, od Abrahama k Davidovi, od Davida k babylonskému zajetí, od babylonského zajetí ke Kristovi a od Krista do konce světa. Stejně jako Ježíš považoval pozemský osud jednotlivce za nedůležitý (nestarej se, co přinese zítřejší den), byly rovněž pro Augustina předpovědi dalších světských osudů státu na jeho neurčité cestě ke konci světa, po němž bude existovat už jenom říše Boží a peklo, zcela nepodstatné.

Na adresu tehdy značně rozšířené astrologie Augustin napsal: "Křesťané by se měli věnovat lepším a vážnějším věcem, než jakou je zkoumání relativní světlosti hvězd a vzdáleností mezi nimi." Skutečnost, že pro telátko i novorozence narozené ve stejný okamžik platí stejný horoskop, ačkoli jejich osudy jsou naprosto rozdílné, mu byla dostatečným důkazem nesmyslnosti veškeré astrologie. Navíc by možnost předpovědět osud člověka hned v okamžiku jeho narození značně omezila jeho svobodnou vůli, a tím také možnost sám si svým životem vysloužit místo v nebi nebo pekle.

Tak došlo k tomu, že když se křesťanství stalo státním náboženstvím, byli roku 391 zakázáni nejenom staří bohové, ale s nimi také věštění a předpovídání budoucnosti. Po pádu posledního západořímského císaře Romula Augustula skončil v Evropě i antický životní styl a s ním na dlouhé období našich dějin rovněž věštecké umění.

Astrologie nebyla církví pronásledována jenom proto, že byla považována za zbytečnou - trnem v oku byla především skutečnost, že planetám Venuši, Marsu, Jupiteru atd. byly připisovány vlastnosti stejnojmenných bohů - těch, se kterými se křesťanství nedávno důsledně vypořádalo. Nejednalo by se tedy o zjevný návrat k pohanství?

Schopnost kmenových šamanů a pohanských kněží předvídat budoucnost na základě přirozeně se opakujících cyklů byla v rozporu s křesťanskou

představou lineárního vývoje od Adama k soudnému dni. Pro věčný návrat téhož nebylo v novém učení žádné místo. Navíc bylo prorokování a jasnovidectví na sklonku antiky natolik zprofanováno zneužitím tohoto oboru k posilování politické moci nebo k soukromému obohacení, že je církev mohla pronásledovat s docela dobrým svědomím.

Důslednost křesťanů šla tak daleko, že se jim skutečně podařilo pálením lidí i knih téměř zničit veškeré poznatky, které generace kněží a astrologů o umění předpovídat nashromáždily. Jen v byzantské Východořímské říši, kde antické myšlení nebylo křesťanstvím zcela vytlačeno, se podařilo stará tajemství uchovat. Později na tyto byzantské tradice navázali arabští učenci, jejichž spisy byly později ve středověku překládány do latiny, a tak se aspoň část oné staré moudrosti do Evropy oklikou vrátila.

Kdo měl někdy příležitost porovnat dva různé překlady totožného textu - například německý a anglický překlad nějaké italské knihy - ten si určitě umí představit, co mohlo zbýt z původního významu textu, který byl přeložen z egyptských hieroglyfů do řečtiny, z řečtiny do arabštiny a pak z arabštiny do latiny. Nehledě na to, že texty byly většinou překládány mnichy, kteří je pečlivě vybírali a případně "opravovali", pokud v nich byly věci odporující právě vládnoucímu dogmatu. Co nám zůstalo dochováno, jsou jen přepisy opravovaných, mnohokrát přeložených textů, zhotovované pod dohledem bdělého oka inkvizice. Můžeme tudíž vycházet z toho, že věštecké umění je pro náš kulturní okruh prakticky v celém svém rozsahu ztraceno. Zůstaly nám pouhopouhé útržky prastaré moudrosti, které samy o sobě už žádné předpovídání neumožňují.Když si pak lidé s příchodem renesance znovu vzpomněli na myšlenkový odkaz antiky, ožil i zájem o věštecké umění. Protože se - podobně jako dva tisíce let předtím v Řecku - do popředí opět dostal člověk, lidská individualita, vznikla potřeba předvídat osud jednotlivce. Zaobírat se jenom životem po smrti už lidem nestačilo, chtěli také vědět, co mohou očekávat od své pozemské pouti. A v tomto stále komplikovanějším životě potřebovali vedle církve také nějakou světskou instituci, o niž by se mohli opřít. Tak se dostávalo do módy stále více předpovídání budoucnosti, které ale nemohlo bezprostředně navázat na antické umění prorokovat, neboť to bylo nenávratně ztraceno.

Před několika lety jsem studoval otisky několika středověkých, ručně psaných "rytířských" knih, tedy spisů, které měly mladé rytíře připravit na jejich povolání. Obsah knih byl rozdělen na čtyři "vyučovací předměty": jízdu na koni, zápas, šerm a - astrologii! Astrologická část byla přitom nejdelší. A v těchto textech jsem pro to nalezl také patřičné zdůvodnění: co je člověku platné být nejlepším šermířem, když si pro souboj zvolí astrologicky nepříznivý okamžik?

Ve středověku se etablovaly tři druhy věštců:

  • profesionální astronomové, kteří se kromě pozorování nebeských těles věnovali i astrologii;
  • jasnovidci z povolání, kteří s pomocí nejrůznějších metod předpovídali budoucnost každému, kdo byl ochoten jim za to zaplatit;
  • několik proroků, kteří pronášeli často otřesná proroctví, aniž by z toho měli nějaký osobní prospěch.

Johannes Kepler, dodnes známý objevem doposud platných vesmírných zákonů i svou obranou heliocentrického modelu vesmíru, patřil k nejvýznamnějším představitelům první skupiny. Kepler byl už od roku 1601 císařským matematikem u pražského císařského dvora. Pojem matematik přitom neměl dnešní význam, ale spíš význam antický - označoval tedy astrologa a věštce. Keplerova astronomická studia vůbec nebyla samoúčelná - měla vytvořit potřebnou základnu pro vypracování spolehlivých prognóz. Císař Rudolf II. choval v předpovídání budoucích událostí velkou důvěru.

Kepler, který již byl moderním badatelem, také přišel s hypotézou o tom, jak vlastně astrologie funguje: V okamžiku narození se právě panující hvězdná konstelace vryje do duše novorozence. Když potom planety stojí v určitém úhlu ke svému původnímu postavení (= tvoří aspekty), působí na dotyčného jedince. Byla to teze, která se již hodně přiblížila pravdě - jak ukazují nejnovější výzkumy britského astronoma Percyho Seymoura.

Již na příkladu Valdštejnových horoskopů jsme viděli, jak přesné Keplerovy předpovědi dokázaly být. Bohužel on osobně se už naplnění své prognózy nedožil. Sám nejspíš s výsledky svých prorockých snah nebyl příliš spokojený, protože na sklonku svého života prohlásil: "Astrologie je věc, na kterou je škoda plýtvat časem." Pro Keplera jako vědce bylo jistě deprimující, že jeho předpovědi jednotlivých osudů byly jen velmi přibližné a někdy i mylné. Jak přesně mohl oproti tomu vypočítat - s pomocí jím samotným zformulovaných zákonů - pohyb a polohu planet.

Ukázalo se, že předvídání lidského osudu jen z postavení hvězd vede do slepé uličky. Z Keplerových předpovědí zůstala jenom jedna, která se naplnila přesně do puntíku. Jeho další předpovědi, stejně jako předpovědi ostatních středověkých astrologů, upadly v zapomenutí.Nízké "procento úspěšnosti" astrologů a dalších věštců vedlo v polovině 17. století k tomu, že se od nich vzdělanější vrstvy začaly odklánět. Věřilo se, že rychle se rozvíjející přírodní vědy (uveďme jako příklady Galileiho, Leibnize nebo Newtona) poskytnou pro předpovídání budoucnosti lepší nástroje.

Objevil se dokonce názor, že by bylo možné přesně předpovědět celou budoucnost, pokud by člověk znal momentální přesnou polohu a pohyb všech atomů v prostoru! Slavný francouzský matematik Pierre Simon de Laplace to vyjádřil slovy: "Kdyby v nějakém okamžiku existovala bytost, která by obsáhla všechny síly oživující přírodu a znala postavení všech bytostí, z nichž se tato příroda skládá..., nic by nadále nebylo nejisté a minulost i budoucnost by této bytosti byly beze zbytku známé."

Přiblížit se tomuto cíli se stalo hlavním úkolem vědy a mnohá její odvětví se podle všeho v tomto myšlenkovém schématu pohybují dodnes.

Zatímco se vzdělaní lidé obraceli stále víc k vědě, rostl mezi prostým lidem ke konci 17. století prudce zájem o předpovídání budoucnosti. Zmatky třicetileté války v Německu a občanské války v Anglii zanechaly v lidech pocit nejistoty a strachu z budoucnosti. Církev přišla v průběhu reformace a protireformace o další část dosavadní věrohodnosti a autority, takže k ní už lidé neměli stoprocentní důvěru. Narůstal rovněž odpor proti upalování čarodějnic a kacířů na hranicích. Věštci se proto opět odvažovali vystupovat veřejně.

Ve všech evropských zemích se masovým zbožím staly takzvané almanachy, které obsahovaly předpovědi událostí pro přísti rok. Historik Ellic Howe zjistil, že například v roce 1768 vyšel v Londýně nákladem 107 000 výtisků "Almanach starého Moora", který je vydáván dodnes. Náklad tohoto spisku se pak vyšplhal až na 400 000 výtisků v roce 1806 a více než půl milionu výtisků v roce 1837, kdy na trůn nastoupila královna Viktorie. Věštění se tedy stalo výnosným podnikáním a zůstalo jím dodnes.

V Německu dnes působí zhruba 100 000 věštců a jasnovidců, kteří si nemohou stěžovat na nedostatek zákazníků. Podle průzkumu, který provedl dortmundský Institut pro průzkum veřejného mínění Forsa, věří 39 % občanů Německa, že existují lidé, kteří dokáží předpovědět události v životě druhých lidí. Dalších 32 % dotázaných to považuje přinejmenším za možné. Minimálně 4 miliony Němců aspoň jednou za život navštívily nějakého jasnovidce. Nápadné přitom je, že to jsou hlavně obchodníci, kdo vyhledává jejich služby. Nejčastěji lidé žádají o radu v otázkách rodinných, zdravotních a také ve věcech týkajících se obchodu či kariéry.

Za 50 až 500 eur si lze zajistit jednoduché soukromé poradenství, konzultace ve věcech povolání a obchodu jsou zhruba dvojnásobně drahé. Tyto ceny by byly naprosto přiměřené, ba dokonce nízké, kdyby zákazník za své peníze dostal skutečně spolehlivé odpovědi na své otázky.

9/ Nostradamus - prorok?

Prvního března roku 1555 předpověděl slavný lékař a jasnovidec Nostradamus ve svém pozoruhodném "dopise synu Césarovi" revoluční dobu, jež měla začít přesně za 177 let, 3 měsíce a 11 dní. Výsledek tohoto propočtu: přesné datum dne, kdy do Paříže dorazil švýcarský rodák, duchovní otec Velké francouzské revoluce, filozof Jean Jacques Rousseau (1712-78).

V dopise ze 27. července 1558, adresovaném Jindřichu II., Nostradamus předpověděl, že francouzská monarchie bude existovat do roku 1792. "...kdy lidé budou věřit, že nadešel počátek nové éry." V roce 1792 byla ve Francii skutečně vyhlášena republika a zaveden nový kalendář.

Ve stejném listu prorokoval i "vztyčení se zbídačelé dcery" a "nového Babylonu" z hrůz "první zápalné oběti". Tato vláda měla trvat 73 let a 7 měsíců. Bylo podniknuto mnoho pokusů nalézt v dějinách nějakou říši nebo formu správy státu, na něž by se uvedený popis hodil. Když jsem se začal Nostradamem zabývat, nenašel jsem pro tyto řádky žádné uspokojivé vysvětlení. Napadlo mne, až když Boris Jelcin 23. srpna 1991 podepsal "Výnos o zákazu všech aktivit Ruské komunistické strany". To se stalo na den přesně 73 let a 7 měsíců poté, co byl 23. ledna 1918 (podle starého, tehdy v Rusku používaného kalendáře) vyhlášen "Dekret o oddělení státu a církve", jímž bylo zahájeno v dějinách bezpříkladné pronásledování církve všude, kam dosahovala moc ruských komunistů.

"Nový Babylon", tedy pojem jímž Nostradamus označoval církvi nepřátelský ateistický systém. vzešel v podobě Velké říjnové revoluce z ohně první světové války. Ateistická ideologie se stala základnou ruské a sovětské politiky přesně na tu dobu, kterou předpověděl Nostradamus. V roce 1991 tak rozpadem sovětské říše skončily dějiny státu, jenž byl ještě začátkem osmdesátých let 20. století americkým prezidentem Ronaldem Reaganem oficiálně označován za "říši zla". Takže z pohledu katolíka Nostradama bylo jistě označení "nový Babylon" naprosto oprávněné.

Ještě v roce 1986 jsem na vlastní oči viděl, jak v Moskvě o Velikonocích bránili milicionáři mladým lidem vstoupit do kostela. Protože v těch několika zbylých kostelech bylo málo míst k sezení, měla prý být rezervována "věřícím". Nebylo těžké uhádnout, kdo jsou v očích pořádkové služby tito "zbylí věřící" - byli to jen staří lidé, zjevně narození ještě před revolucí. Když jsem se vykázal cestovním pasem, mohl jsem jako cizinec i přes své mládí do kostela vejít a prožít tam velkolepý ceremoniál ruské ortodoxní církve, který trval celou noc. Jen škoda, že v kostele nebyli žádní Rusové!

Většina astrologů, jasnovidců a proroků posledních dvou tisíc let dávno upadla v zapomnění a jejich předpovědi pro nás dnes nemají žádný význam. Pouze několika z nich, jako třeba Koperníkovi nebo Keplerovi, se podařilo vrýt do paměti lidstva své jméno - ale to díky astronomickým výpočtům, které pro ně samotné byly vlastně jen prostředkem k jinému cíli. Vypočítáním oběžných drah nebeských těles si chtěli vytvořit základnu pro spolehlivé dlouhodobé předpovědi. To se však ani těm nejlepším astronomům nepodařilo. V západní Evropě si jediný Nostradamus dokázal získat a do dnešních dnů udržet pověst skutečného proroka.

V téměř všech knihách o proroctvích, jasnovidectví a astrologii je citován jako "korunní svědek" pro všechny možné, často i zcela absurdní teorie, protože pouze jemu se v posledních dvou tisících letech podařilo vypracovat prognózy, které se i po staletích ukázaly být správné a které dodnes lidi ovlivňují.

Je skutečně možné zařadit Nostradama do některé skupiny známých jasnovidců nebo astrologů? Když jsem studoval jeho životopis, podařilo se mi najít klíč k jím používané metodě, a tak jej osvobodit z oblasti okultních sfér.

Michel de Nostredame, který se později sám označoval jako Nostradamus, pocházel ze staré židovské rodiny. Jeho otec, notář, se nechal pokřtít a podle místa křtu - byl to mariánský kostel - dostala rodina své nové jméno. Michel spatřil světlo světa 14. února 1503 ve městě Saint Rémy v Provenci. Vyrůstal u svého dědečka, lékaře a astrologa ve službách "krále nad Jeruzalémem a Sicílií", jenž měl v Saint Rémy svou rezidenci. Michel se učil řecky, latinsky a hebrejsky. Kromě toho jej dědeček zasvětil do základů "matematických věd", jak se tehdy nazývalo věštecké umění.

"Sedm svobodných umění" - gramatiku, rétoriku, logiku, aritmetiku, geometrii, hudbu a astronomii - studoval Nostradamus v Avignonu a od roku 1525 byl na univerzitě v Montpellieru zapsán jako student filozofie a lékařství. Tam také ve věku 26 let s vyznamenáním promoval a obdržel doktorský klobouk. Ve francouzském městě Agen se pak oženil a měl dva syny, ale celá jeho rodina brzy zemřela na záškrt. Nostradamus, jenž později v boji proti moru zachránil život mnoha jiným lidem, musel bezmocně přihlížet, jak jeho blízcí umírají na nebezpečnou infekční chorobu.

Za svého působení v Agenu se seznámil s významným italským lékařem a filologem Juliem Césarem Scaligerem (1484-1558), u něhož čtyři roky zdokonaloval svoje znalosti řečtiny a latiny a byl jím hlouběji zasvěcován do tajemství "matematické vědy", tedy věšteckého umění. V roce 1553 dal Nostradamus svému prvorozenému synovi z druhého manželství k uctění svého mentora jméno César. O této známosti se Scaligerem se jeho biografie téměř nezmiňují, ale právě zde jsem nalezl klíč k pochopení Nostradamových prorockých schopností.

Po několikaletém pobytu v cizině byl Nostradamus v roce 1544 povolán zpět do vlasti, aby tu pomohl v boji proti moru. Metodami, které používal, daleko předběhl svoji dobu - např. úzké uličky městských čtvrtí, ve kterých mor nejvíce řádil, dal vyčistit a vinným octem nechal dezinfikovat stěny místností, v nichž nakažení leželi. O příčinách moru a mechanismech jeho šíření se tehdy ještě nic nevědělo, a tak jeho současníkům tato opatření jistě připadala nepochopitelná; přesto, nebo spíše právě proto, že se nakonec ukázala být účinná.

V polovině 16. století, tedy v temných dobách protireformace, kdy svatá inkvizice byla aktivnější než kdykoli předtím, upadl Nostradamus do podezření, že je protestant. To bylo nejtěžší obvinění, z jakého mohl být člověk ve Francii té doby nařčen. Potom, co byl inkvizicí poprvé předvolán k výslechu, se na nějakou dobu zcela stáhl z veřejného života.

V této době už žil se svou druhou ženou - dcerou bohatého šlechtice - v Salonu, městě v Provenci. V podkroví svého domu si zřídil studovnu, v níž zahájil zcela novou kariéru: stal se jedním z největších proroků, které dějiny znají.

Jedno proroctví, které vyslovil v roce 1555, jej proslavilo už za jeho života: V 1. centurii (což znamená setnina nebo také sto let) své veršované knihy předpověděl smrt blíže nejmenovaného "starého lva". Napsal, že "mladý lev" zabije starého při souboji na trávě. Starý lev prý zemře bolestivou smrtí, způsobenou bodnutím do oka, které se bude nacházet "ve zlaté kleci".

Až do roku 1559 tato věštba nikomu nic neříkala. V uvedeném roce ale francouzský král Jindřich II. uspořádal u příležitosti svatby svých dvou dcer rytířský turnaj. Sám nastoupil k tradičnímu souboji proti veliteli své tělesné stráže, který měl ve štítu stejně jako jeho pán namalovaného lva. Kopí mladého velitele se však zlomilo a jeho ostrá ulomená část pronikla hledím zlaté královy přilby do panovníkova oka a mozku. Jindřich II. zemřel po deseti dnech bolestí.

Dík tomuto proroctví se Nostradamus stal nejžádanějším prorokem v Evropě. Sám kardinál de Bourbon si vážil jeho rad. Vdova po Jindřichu II., Kateřina Medicejská, jej povolala ke svému dvoru, aby zde působil jako královský lékař a dvorní rada i za vlády jejího syna Karla IX.

Nostradamus sepsal svá proroctví do 4780 veršů, které úmyslně zašifroval. V jednom dopise "svému synu Césarovi" z roku 1555 toto zašifrování zdůvodňuje: "Kdybych však popsal budoucí události, bylo by to pro přívržence různých říší, politických hnutí, církví a věrouk něčím tak neslýchaným, že by neváhali ani na okamžik nevyhnutelnou budoucnost oddalovat o staletí." A k posílení své argumentace přidává ještě citát z Bible: "Nedávejte svátosti psům a neházejte perly sviním, aby po nich nešlapaly, neobrátily se proti vám a neroztrhaly vás!"

Tento dopis však zřejmě nebyl adresován ani tak jeho vlastnímu synovi, jako spíše jistému Césarovi, který žil mnohem později - v době, kdy se již některá Nostradamova proroctví naplnila. Měl tomuto pozdějšímu Césarovi napomoci k pochopení "Centurií".

Aby jeho předpovědi nevedly lidi ke snahám uniknout nevyhnutelné budoucnosti, dal jim podobu temných, neprůhledných věšteb. Znovu se pro obhajobu této metody pokusil v jednom dopise odvolat na Písmo svaté: "Proto jsi toto, ó Pane, skryl moudrým a chytrým, tedy mocným a králům, a zjevil jsi to srdci nepatrných a slabých." Z citátu je také možné usoudit, že se Nostradamus sám řadil k biblickým prorokům, i když to musel na veřejnosti opakovaně popírat.

Ve svém dopise Jindřichu II. ze dne 27. června 1558 zopakoval důvody, které ho vedou k šifrované formě jeho předpovědí: Nespravedlnost doby si žádá, aby byly budoucí události popsány takto zašifrovaně, způsobem připouštějícím více výkladů. Jeho výpovědi se tak spíše podobají věštbám všech 1002 proroků, kteří údajně v průběhu dějin s nějakými předpověďmi vystoupili.

Nemáme dostatek prostoru na to, abychom se zabývali zhruba čtyřmi sty existujícími interpretacemi Nostradamových "Centurií". Každý může sám nahlédnout do některého z nesčetných vydání a překladů jeho díla a určitě tam nalezne ke každému verši hned několik interpretací. Tak byl například jedním anglickým vykladačem v postavě "kulhavce, který převezme vládu" rozpoznán vévoda z Bordeaux, který si roku 1841 při nehodě přivodil úraz. V moderních německých překladech je ale s touto postavou obvykle ztotožňována postava nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse. Mnohá proroctví lze už dnes spojovat s vícero historickými událostmi, přesně tak, jak to Nostradamus ve svém dopise popisuje. Automaticky proto vyvstává otázka, která interpretace je tedy ta správná. Čtenář brzy pozná, že se jedná jen o zdánlivý problém, jenž ale neexistuje pro toho, kdo je obeznámen s Nostradamovým stylem práce.

Jak přesné dokáží Nostradamovy předpovědi být, jsme již viděli. Jeho verše jsou však napsány tak tajuplně, že se stanou srozumitelnými teprve poté, co k předpovídané události došlo.

Většina autorů píšících o Nostradamovi se snaží odhalit metodu, jakou svá proroctví zašifroval, aby tak jeho verše objasnili. Nejpozoruhodnější na tom všem je, že se to téměř každému také podaří. Přes odlišnost použitých interpretačních technik dokáží všichni objevit souvislosti mezi Nostradamovými předpověďmi a skutečnými událostmi. Ale ani přes použití nejkrkolomnějších astrologických metod nebo počítačových modelů, případně obojího, zatím nikdo z badatelů nedokázal z Nostradamova díla odvodit použitelné prognózy budoucího vývoje. A to přesto, že se ex post vždy prokázalo, že jeho předpovědi budoucích událostí byly správné. Tak například ve vydání z roku 1991 nacházíme řadu nesprávných interpretací pro události z let 1992, 1993 a roků následujících.

Naše znalosti středověkého způsobu vyjadřování a hlavně středověké symboliky jsou velmi kusé, takže i kdyby bylo možné jednotlivým centuriím přiřadit nějaké konkrétní datum, stále bychom měli s jejich interpretací značné problémy. Všechny dnešní výklady jsou silně zabarveny soudobým politickým děním, zcela však postrádají ducha renesance.

I kdybych před sebou měl perfektní rozluštění Nostradamových textů, tak bych se na jeho prognózy spoléhal jen v případě, že bych věděl, jakým způsobem k nim on sám dospěl. Proto jsem se nepokoušel o další z řady dešifrování jeho textů, ale hledal jsem metodu, jakou jeho proroctví vůbec mohla vzniknout. S pomocí tohoto postupu by totiž muselo být možné dospět k použitelným prognózám naší vlastní budoucnosti.

10/ Nostradamův objev

Jaké to mohly být znalosti, které Nostradamus měl a ostatní astrologové a jasnovidci jeho doby ne, ale které mu jako jedinému prorokovi od biblických dob umožnily vypracovat věštby, jež v průběhu času neupadly v zapomnění, nýbrž naopak vzbuzovaly stále větší respekt?

Podívejme se na Nostradamovo dílo trochu důkladněji. Skládá se ze 4780 veršů. Vždy 100 čtyřřádkových nebo 58 šestiřádkových veršů tvoří jednu "centurii". Svoje proroctví Nostradamus z již uvedených důvodů důkladně zašifroval, přičemž používal -jak zjistil dr. Max de Fontbrune, známý badatel na tomto poli - tři metody:

  • komplikovaný filologický systém;
  • symboly, např. Saturn (řecky Kronos) symbolizoval čas, pojem "Babylon" označoval mocnou říši, která nebyla zbudována na základech "pravé víry" atd.;
  • anagramy, tj. zpřeházení písmen ve slovech. Psát začal v roce 1547 a jeho proroctví údajně
  • sahají až do roku 3797. Zvláštní pozornost však věnoval "sedmému tisíciletí", ve kterém projde lidstvo obrovskými změnami.


Tímto "sedmým tisíciletím" však Nostradamus nemyslí sedmé tisíciletí našeho letopočtu - vždyť jeho zápisky sahají jen do roku 3797; sám naznačuje, že je tím míněno sedmé tisíciletí od stvoření světa. Vycházíme-li z hebrejské tradice, připadá začátek uvedeného milénia zhruba na přelom tohoto tisíciletí.

Je rovněž představitelné, že měl na mysli "sedmou etapu lidských dějin" podle definice církevního otce Augustina. Tato etapa začala narozením Krista a má trvat až do konce věků. Odpovídá přibližně astrologickému "věku Ryb", jednomu z dvanácti cyklů, trvajících vždycky zhruba 2 000 let. Těchto dvanáct cyklů zase odpovídá takzvanému "kosmickému roku", tedy období 25 800 let, což je doba, kterou Slunce potřebuje, aby se propracovalo všemi znameními zvěrokruhu.

Je však přípustné vzít v úvahu také možnost, že Nostradamus pod pojmem "tisíciletí" nemyslel přesně tento časový úsek, ale použil jej - v souladu s křesťanskou tradicí - pro označení dlouhé, v sobě uzavřené etapy. Proti tomu ovšem hovoří skutečnost, že Nostradamus byl vždy pevně přesvědčen o časové přesnosti svých předpovědí. "Na základě Písma svatého a s pomocí astronomických propočtů" mohl, jak sám píše, přiřadit každé předpovědi také přesné datum! Protože by se však jeho předpovědi mnoha lidem nelíbily a takoví lidé by se pak pokoušeli "nevyhnutelnou budoucnost oddalovat o celá staletí", vědomě od přesného datování svých věšteb upustil.

Tím také odporuje těm pozdějším vykladačům jeho díla, kteří tvrdili, že přesného datování nebyl schopen, neboť na něco takového žádná astrologická metoda neexistuje. Toto tvrzení vychází ze skutečnosti, že nijaký současný jasnovidec ani astrolog není schopen určit současně místo i okamžik, v nichž k nějaké události dojde. Z toho se vyvozuje, že to nemohl umět ani Nostradamus.

Dodnes se žádnému astrologovi nepodařilo objevit v Nostradamově díle klíč ve smyslu moderní astrologie. Jaký vlastně jeho postoj k astrologii byl? Třebaže je přesně v duchu doby označován za astrologa, ve skutečnosti o astrologii valné mínění neměl. Svědčí o tom varovná latinská poznámka, uvedená na konci 6. centurie: "Nechť se drží stranou všichni astrologové, blázni a barbaři..."

Nostradamus sám sebe označoval za "astrofila", což odpovídá dnešnímu pojmu astronom. Podařilo se mu například již v roce 1555 předpovědět úplné zatmění Slunce, pozorovatelné v Paříži roku 1999. Často se kladně vyjadřoval o "posuzující astrologii", jež se zabývá pohybem a konstelacemi planet, aniž by z toho vyvozovala závěry ohledně lidských osudů a průběhu dějin.

I známí astrologové dnes musí přiznat, že neexistuje žádná astrologická metoda, s jejíž pomocí by Nostradamus mohl dospět ke svým předpovědím. Zvláště přesné označení míst, v nichž by mělo dojít k určitým událostem, neumožňuje stanovit žádná známá astrologická technika. Proto moderní astrologové předpokládají, že Nostradamus své vize prožíval při nahlížení do krystalu nebo do mísy naplněné vodou, v níž se odrážely hvězdy.

Nostradamus sám o tom ale ve zmiňovaném dopise Césarovi píše: "Vzhledem k tomu, že události lidského života jsou nejisté a vše je řízeno nepochopitelnou mocí Boží, neinspiruje nás nějaký stav opojení nebo vytržení, ale astronomické pravdy." Zásadně tedy odmítal techniky jako "vizionářský vhled" nebo věštění pod vlivem drog, z čehož bývá mimochodem také občas podezříván. Osud také nepovažoval za nevyhnutelný, Bůh může určité události zabránit a lidská vůle ji může oddálit.

Vedle astronomických propočtů používal při sestavování svých prognóz podle vlastních slov též "božskou inspiraci". Césarovi to vysvětluje: "Prorok, můj synu, je člověk, který nazírá věci budoucí pomocí přirozeného vědění, jež se nachází v každé bytosti."

Dalším zdrojem jeho věšteb byly "některé knihy, jež byly po staletí ukryty" a které Nostradamus po jejich prostudování spálil, neboť se obával, že "z nich vychází nebezpečí".

Výchozím bodem Nostradamových propočtů je rok "stvoření světa". K tomuto datu dospěl velice osobitým způsobem: "... ne na základě dochovaných výpočtů pohanů, jako jsou například výpočty Varrovy, ale výhradně ze svědectví Bible a s pomocí svého chabého ducha a astronomických propočtů." Přitom Nostradamovi zřejmě nijak nevadilo, že se jeho výsledek liší od tehdy všeobecně akceptovaných závěrů řeckého historika a teologa Eusebia (žil přibližně v letech 265-339).

Podle Nostradama byl svět stvořen v roce 4173 před Kristem, přičemž on sám připouští možnou toleranci osmi měsíců. Toto číslo mi zprvu vůbec nic neříkalo, neboť ve stejném dopise, v němž se toto datum objevuje, uvádí: Adam žil 1 242 roky před Noem, 1080 let po Noemovi a potopě přišel Abrahám, 515 nebo 516 roků poté žil Mojžíš, David o přibližně 570 let později, a Ježíš se narodil o dalších 1350 let později. To je ale dohromady víc než 4700 let!

O pár řádků níž uvádí jinou biblickou chronologii: Od stvoření světa k narození Noema uplynulo 1506 roků a ke stavbě archy a potopě dalších 600 let. Potopa trvala 14 měsíců a od jejího konce k narození Abraháma uplynulo 295 let, od Abraháma k Izákovi 100, od Izáka k Jákobovi 60, k jeho odchodu z Egypta 130, pobyt Izraelitů v Egyptě trval 430 roků, do stavby chrámu pak uplynulo dalších 480 a od stavby chrámu k narození Ježíše 490 let. Součtem těchto dat rovněž nedojdeme k číslu 4 173, nýbrž k výsledku 4 092 let. Navíc je tento druhý propočet v rozporu s první verzí, protože by podle něj Adam musel žít dávno před stvořením světa!

Proč tedy Nostradamus uvádí tak přesné číslo (4173), když se z žádného jeho propočtu nedá odvodit?

Dlouho jsem se snažil zkombinovat jednotlivé chronologické údaje z biblických dějin a z Nostradamových propočtů tak, aby se z nich dalo dospět k součtu 4173, tedy k bodu nula, "počátku světa". Po nekonečných pokusech mi při řešení pomohla čistá náhoda: omylem jsem prohodil jedničku se sedmičkou a najednou mi to číslo bylo povědomé.

V pravé poledne 1. ledna roku 4713 př.n.l. začíná juliánská chronologie, nazvaná podle Julia Césara Scaligera, Nostradamova učitele! Nostradamus tedy neprohazoval jen písmenka ve slovech, ale rovněž čísla v číselných údajích.

Co ale tato juliánská chronologie je a jak mohla Nostradamovi napomáhat při sestavování jeho proroctví?

Tuto chronologii zavedl do astronomie Joseph Justus Scaliger (1540-1609) a pojmenoval ji po svém otci Juliovi Césaru Scaligerovi (1484-1558).

V astronomii se používá dodnes. V této chronologii jsou všechny dny počínaje datem 4713 př.n.l. číslovány průběžně. Tak lze snadno a rychle zjistit časový rozdíl mezi dvěma daty - jednoduchým odčítáním. Na který týden juliánské chronologie určité datum připadá, lze také zjistit velice snadno: číslo dne se vydělí sedmi. Když dělení vyjde beze zbytku, jedná se o pondělí, je-li zbytek jednička, jde o úterý atd.

Rozhodující však je, že juliánská chronologiena rozdíl od všech ostatních kalendářních systémů křesťanského kulturního okruhu - není žádná lineární přímka, ale opakující se cyklus! Scaliger vypočítal nejmenší společný násobek známých astronomických cyklů (osmadvacetiletého slunečního cyklu, devatenáctiletého metonického cyklu a patnáctileté římské indikce), zvolil tedy postup, který jsme viděli již ve staré Americe, Číně a Indii a který byl v uvedených oblastech považován za nezbytný předpoklad každého věštění. Tento nejmenší společný násobek činí 7 980 let - a ty představovaly časový úsek, o němž byl Scaliger přesvědčen, že se v něm odehrají celé lidské dějiny.

Začátek těchto cyklů se protíná v roce 4713 př.n.l. Naše nynější etapa lidských dějin bude tudíž trvat do roku 3267. I toto číslo zašifroval Nostradamus do jednoho ze svých anagramů. Napsal, že jeho proroctví mají sahat až do roku 3797. Když tento letopočet napíšete rukou, jak bylo za Nostradama běžné (3797) a všechny číslice obrátíte vzhůru nohama, dostanete letopočet 3262.

Nostradamus musel tato důležitá data zašifrovat, protože otevřené přihlášení se k víře ve věčný návrat všech věcí by byl v příkrém rozporu s oficiálním eschatologickým učením církve. Až o několik desetiletí později mohl Joseph Justus Scaliger tento poznatek beze strachu zveřejnit, protože jej představil jako čistě matematický instrument pro potřeby astronomie, jak jej také dodnes pojímá většina těch, kdo jej používají.

Pochopitelně lze namítnout, že Joseph Justus Scaliger publikoval svou juliánskou chronologii teprve poté, co Nostradamus sepsal svá proroctví. To je pravda. Faktem však je i to, že už Julius César Scaliger vydával almanachy, v nichž předpovídal události nadcházejícího roku, a že Nostradamus se od něho tomuto umění přiučil. Význam kosmických cyklů zřejmě také Scaligerovi mladšímu nevytanul na mysli přes noc, nýbrž lze předpokládat, že šlo o rodinný poznatek, který přešel z otce na syna a o který se Scaligerovi podělili také s Nostradamem. Ne náhodou pojmenoval Joseph Justus tuto jím zveřejněnou chronologii po svém otci a ne náhodou označil Nostradamus své poznámky, které měly usnadnit porozumění jeho textům, jako dopisy "pro syna Césara".

Nostradamus využil poznatky získané od Julia Césara Scaligera k tomu, aby zformuloval prognózy týkající se budoucího vývoje. Joseph Justus Scaliger se zase díky duchovnímu dědictví po otci stal jedním z nejvýznamnějších historiků své doby. Roku 1583 vyšlo v Paříži jeho slavné dílo "Opus novum de emendatione temporum", dnes známé pod názvem "Thesaurus temporum". Josephu Justovi Scaligerovi se v této práci podařilo vnést řád do chaotického středověkého dějepisectví a položil tak základy dodnes platné dějepisné chronologie. I jako matematik a astronom byl natolik významný, že ještě dnes najdeme jeho jméno v každém naučném lexikonu.

Shrňme proto znovu vše, co víme o Nostradamově metodě:

Nostradamus studoval astronomické cykly, ačkoli jim nepřipisoval žádný bezprostřední vliv na osud člověka. Používal je ale jako "přirozené hodiny", s jejichž pomocí lze minulé i budoucí události systematicky uspořádat.

Při svých proroctvích využíval "božskou inspiraci", již definuje jako "přirozené vědění, které se nachází v nitru každé bytosti".

Své vědomosti čerpal z prastarých knih, jejichž obsah neznáme. Každopádně však byl obeznámen s antickými autory a používal biblickou chronologii jako časový rámec, do něhož svá proroctví zasazoval; ta podle jeho slov spočívala na "Písmu svatém, jež je neomylné". Přitom docela jistě jeho pozornosti neunikly nápadné paralely mezi biblickými dějinami a pozdějšími událostmi, včetně těch současných; koneckonců se neustále snažil objevit souvislost mezi biblickou chronologií, dějinnými událostmi a kosmickými cykly.

Důkaz, že si dějiny nepředstavoval jako vývojovou linii se začátkem a koncem, nýbrž jako kruh věčných opakování téhož, nacházíme v zakódovaných letopočtech, které svědčí o jeho znalosti juliánské chronologie - první nelineární časomíry křesťanského světa.

Osoby a situace, jež se v jeho proroctvích vyskytují, si vypůjčuje z dějin - je si tedy zcela zjevně vědom toho, že se minulé události v podobné formě po určité době opakovaly a i nadále opakovat budou.

Podle Nostradama jsou jím předpovězené události sice nevyhnutelné, pokud "božská vůle" nerozhodne jinak, lidé ale mohou vědomým konáním tyto děje "o celá staletí oddálit". K tomu by však potřebovali znát přesná data předpovídaných událostí, ovšem ta Nostradamus zcela úmyslně neprozrazuje, aby tím nenarušil přirozený běh dějin. Přitom ovšem podle všeho přeceňuje schopnost lidí poučit se z poznání, k jakým důsledkům jejich činy vedly. (Ale v Nostradamově době byli možná lidé ještě jiní...)

Srovnáme-li jeho výše popsanou metodu s tím, co jsme se v první části této knihy dověděli o starých prorocích a předpovědích chrámových kněží, snadno si všimneme jistých podobností. Nostradamus znal a využíval tajemství starých proroků, která v západní civilizaci zcela upadla v zapomnění. Byl to všestranný učenec, jenž si osvojil téměř celé vědění své doby, jemuž se podařilo obnovit jednotu vědění a využít ji k prorockým účelům.

S pomocí starých chronologií, zvláště pak těch biblických, přirozenou intuicí (které my už dnes nemáme odvahu naslouchat) a za použití velkého kosmického kalendáře jako přirozeného měřítka pozemských cyklů dokázal Nostradamus jako první prorok západní civilizace bezpečně předpovědět budoucí události. Zachoval přitom jednotu původních věšteckých znalostí lidstva a nesnažil se proniknout do tajů budoucnosti pomocí nějaké zrovna módní metody. Jelikož vycházel z cyklického vývoje dějin, nemusel si ani klást otázku, k jaké konkrétní události se jeho proroctví vztahuje: "Co kdysi bylo, to je dnes, a co se stane, to se děje nyní. Nic nového pod sluncem..."

11/ Kronika minulosti a budoucnosti

Podívejme se nyní na Nostradamovo tajemství poněkud důkladněji.

Tento učenec žil v období renesance - v epoše obrovských proměn. Počínaje Itálií byl v téměř celé Evropě zahájen přechod od středověku k novověku. Duchovní život této doby je představován především humanismem a reformací. Jednotlivec se začal osvobozovat z duchovních omezení předchozí doby a uvědomoval si vlastní individualitu. Ve všech oblastech umění a kultury povstaly k novému životu antické vzory.

Tento duchovní vývoj byl však zároveň doprovázen morovými epidemiemi, válkami, selskými bouřemi a řáděním inkvizice. Zvláště na počátku nové éry, v bouřlivé etapě přehodnocování všech hodnot, byla potřeba dozvědět se něco o budoucnosti obzvlášť silná. Zájem o to měli nejenom vládci, jejichž moc byla ze všech stran ohrožována, ale také obyčejní občané. Jejich sebevědomí bylo probuzeno, chtěli se dovědět, co jim budoucnost přinese.

Jak ale bylo možné zjistit něco o budoucnosti v období neustále se měnících mocenských konstelací, uprostřed válek a morových ran?

Bylo možné spolehnout se jen na jedinou věcná dráhy kosmických těles, které již odnepaměti sloužily jako kompas na cestě do budoucnosti. Není proto divu, že právě tehdy spatřili světlo světa tak významní astronomové jako Mikuláš Koperník, Jan Kepler nebo Galileo Galilei. Třebaže oni sami se považovali především za astrology, kteří svá pozorování a z nich vycházející propočty prováděli především proto, aby mohli předvídat budoucnost, jsou nám v současnosti známi jen jako významní astronomové, ne však už jako proroci.

Jinak je tomu u Nostradama: O výsledcích jeho lékařské činnosti - byť vzbuzují respekt - dnes již nikdo nemluví. Avšak o jeho proroctvích, která se vztahují i na naši dobu, vědí všichni. Některé domněnky týkající se jeho metody jsem již uvedl. Nyní se je pokusím dokázat na konkrétním průběhu dějin.

V Nostradamově době došlo k mnoha převratům a válkám, náboženským sporům a dobyvatelským výpravám, tedy skutečnostem, které by jen o několik let dříve nikdo nepředpokládal. Zdálo se, že nikdo není schopen říci, co přinese příští desetiletí. Kdo by také dokázal předpovědět takové události, jakou bylo například Lutherovo vyhlášení zásad reformace v roce 1517, a navíc odhadnout veškeré důsledky, které to s sebou neslo? Šlo přece o skutečnost zcela se vymykající dosavadnímu

průběhu dějin. A jak by bylo možné předpovědět třeba smrtelnou nehodu, jakou utrpěl Jindřich II.? Kdo by dokázal v celém tom chaosu odhalit nějaký řád, uvést ho do souvislosti s kosmickými cykly a odvodit z tohoto poznatku prognózy budoucího vývoje?

Zatímco všichni ostatní astronomové (astrologové) jeho doby na poslední otázce ztroskotali, Nostradamus na ni našel odpověď. Epocha, v níž žil, byla skutečně chaotická, avšak on v tomto zmatku dokázal dlouho před rozvojem vědeckých metod objevit struktury.

Důležitý objev, který nám umožňuje Nostradamovu metodu rekonstruovat, učinil profesor Fomenko: Kroniky biblických dějin, antického Řecka, Byzance a Západořímské říše jakož i "Svaté říše římské národa německého" vykazují paralely, jež nelze vysvětlit "historickými náhodami". Tak se například přes celá staletí opakují obdobná období vlád po sobě jdoucích panovníků srovnávaných dynastií. Většina těchto kronik opakuje totožné děje s průměrným odstupem 333, 362, 720, 1053 a 1 810 let. Také životní osudy "paralelně" vládnoucích panovníků vykazují podivuhodnou podobnost. Dokonce i přírodní jevy, jako byly výbuchy Vesuvu, se těmto cyklům zdánlivě přizpůsobují.

Za Nostradamova života začala s ním spřátelená rodina Scaligerů uspořádávat všechny tehdy známé chronologie a dávat jim formu, v jaké je známe dodnes. Při této práci Scaligerové jistě narazili na onen později Fomenkem znovu odhalený fenomén opakujících se dějinných sekvencí. Využít tento poznatek i k vypracování prognóz, to byl už jenom další logický krok, který učinil Nostradamus. Při každé změně v některém panovnickém domě si svou teorii mohl také hned ověřit a už za jeho života byly jeho předpovědi korunovacemi nových králů a císařů přesně potvrzeny.

Začněme skokem mezi dvěma se opakujícími dynastiemi, jehož průměrná délka je 362 let. Jako příklad chci uvést chronologii panovníků Svaté říše římské národa německého od roku 911 do roku 1254 a dynastie Habsburků od roku 1273 do roku 1618:

Svatá říše římská                                 Dynastie

národa německého                              Habsburků

911: začátek saské dynastie                 1273: začátek rakouské

dynastie

Konrád I. (911-918)                           Adolf z Nassau (1291-1298)

Doba vládnutí: 7 let                              Doba vládnutí: 7 let

Jindřich I. (919-936)                           Rudolf I. Habsburský (1273-1291)

Doba vládnutí: 17 let                            Doba vládnutí: 18 let

23 let po začátku dynastie:                   24 let po začátku dynastie:

Otto I. Veliký (936-973)                     Jindřich VIII. (1309-1313)

Doba vládnutí: 24 let                a Ludvík IV. Bavorský (1314-1347) Doba vládnutí: 38 let

Otto II. a Otto III.                               Karel IV. (1347-1378)

(973-1002)                                         Doba vládnutí: 31 let

Doba vládnutí: 29 let

Jindřich II. (1002-1024)                      Václav (1378-1400)

Doba vládnutí: 22 let                            Doba vládnutí: 22 let

Konrád II. (od korunovace                  Ruprecht Falcký (1400-1410)

v Římě roku 1027 do smrti                  Doba vládnutí: 10 let

v roce 1039)

Doba vládnutí: 12 let

Jindřich III. (1028-1056)                     Zikmund (1410-1437)

Doba vládnutí: 28 let                            Doba vládnutí: 28 let

Jindřich IV. (1053-1106)                    Fridrich III. (1440-1493)

Doba vládnutí: 53 let                            Doba vládnutí: 53 let

Jindřich V. (1098-1125)                      Maximilián I. (1493-1519)

Doba vládnutí: 27 let                            Doba vládnutí: 26 let

Válka v Itálii za německé                     Válka v Itálii za německé

účasti, (1138-1155)                            účasti, vyhnání rodu

Povstání Arnolda z Brescie                  Medicejských z Florencie

(1143-1155)                                       a povstání v Brescii (1512)

Doba trvání celkem: 17 let                   Doba trvání celkem: 18 let

1138/1139 výbuch Vesuvu                  1500 výbuch Vesuvu

Fridrich I. Barbarossa                          Karel V. (1519-1556)

(1152-1190)                                       Doba vládnutí: 37 let

Doba vládnutí: 38 let

Jindřich VI. (od korunovace                Ferdinand I. (1556-1564)

v Římě roku 1191 do roku 1198)        Doba vládnutí: 6 let

Doba vládnutí: 6 let

Filip Švábský (1198-1208)                 Maximilián II. (1564-1576)

Doba vládnutí: 10 let                            Doba vládnutí: 12 let

Fridrich II. (1211-1250)                      Rudolf II. (1576-1612)

Doba vládnuti: 39 let                            Doba vládnutí: 36 let

Vilém Holandský                                 Matyáš (1612-1619)

(1250-1256)                                       Doba vládnutí: 7 let

Doba vládnutí: 6 let

Konrád IV. (1237-1254)                                Ferdinand II. (1619-1637)

Doba vládnutí: 17 let                            Doba vládnutí: 18 let

V roce 1256 začíná                             V roce 1618 začíná

v Německu období anarchie                v Německu třicetiletá válka

trvající 17 let

S výjimkou prvních dvou dvojic obě řady vládců spolu přesně korespondují.

Kronika Svaté říše římské národa německého od 10. do 13. století však nevykazuje paralely jen k panování Habsburků ve 13. až 17. století. Tento cyklus se v lidských dějinách opakoval vícekrát!

Úsek od panování Otty I. až k anarchii a válce v Itálii ve 13. století je téměř identický s dějinami Římské říše od 1. stol. př.n.l. do 3. stol.n. 1. -jedná se tedy o skok více než 1 053 let. Rovněž Vesuv dodržel stejný časový odstup; v roce 79 zničil jeho výbuch Pompeje a Herculaneum, v roce 1138 -tedy o 1059 let později - došlo k další erupci.

Dějiny Svaté říše římské národa německého od 10. do 13. století vykazují jako třetí "skok" zřetelné paralely rovněž k dějinám Římské říše od 4. do 6. století. Průměrný časový odstup v tomto případě činí 720 let, představuje tudíž rozdíl čísel 1053 a 333.

Všechna čtyři zde uvedená paralelní období-Svaté říše římské národa německého, říše Habsburků, Římské říše od 1. stol. př.n.l. do 3. stol. n. 1. a Římské říše od 4. do 6. stol. n. 1. - vždy skončila anarchií a válkami v Itálii, jichž se zúčastnila i germánská (Gótové, Alemanové, Frankové) respektive německá vojska.

A je tu ještě jedna mimořádně zajímavá paralela: Průběh dějin 10. až 13. století, od Jindřicha I. v roce 919 až k "avignonskému zajetí papeže", které začalo roku 1309 a trvalo téměř sedmdesát let, se odehrál úplně stejně již v biblických dějinách, totiž v období Judského království, a to od Rehabeama až k babylonskému zajetí, jež rovněž trvalo přibližně sedmdesát let. Pokud je tato časová řada skutečně přesná, pak představuje skok o více než 1800 let.

Bylo by možné uvést z kronik ještě další příklady, v nichž profesor Fomenko objevil podobné shody. Ale k podpoře jeho teze, že takováto opakování nemohou být věcí pouhé náhody, snad uvedené příklady postačí. Citovaná data se sice nekryjí úplně přesně, neboť někteří panovníci byli korunováni vícekrát (nejprve na krále a později na císaře) a protože některé země měly v daném období třeba více vládců najednou. Některé významné úlohy sehrály i osoby, které nebyly vládci, ale významnými vojevůdci, papeži, případně šlo o pozdější svaté. V jiných obdobích bylo zase nutno rozlišovat mezi skutečným a nastrčeným vládcem, zdánlivou a opravdovou mocí. Tyto problémy však lze zohlednit a překlenout, pokud - jako to udělal profesor Fomenko - vezmeme v úvahu kompletní zjistitelné údaje o všech významných osobnostech srovnávaných historických epoch.

Nostradamus byl jedním z mála lidí své doby, kteří měli dostatečné historické znalosti, nezbytné k tomu, aby příslušné paralely vůbec mohly být zaregistrovány. I jeho matematické a astronomické znalosti postačovaly k tomu, aby mohl dát do souvislosti tyto historické cykly s cykly kosmickými. To mu pak umožnilo předvídat věci, které zůstaly skryty i těm nejlepším astronomům (astrologům).

Už pro dobu, v níž on sám žil, dokázal rozpoznat souvislost s výše uvedenými dějinnými cykly a vyvodit z toho závěry pro nejbližší budoucnost. Při každé výměně v soudobé vládnoucí dynastii si svůj model mohl hned ověřit v praxi. Pravděpodobně rovněž přírodní jevy, jako byl např. výbuch Vesuvu, které do uvedených cyklů přesně zapadaly, mu při správné systematizaci cyklů hodně napomohly.Možná je to ale tak, že se dějinám nepřizpůsobují přírodní cykly, ale naopak dějiny přírodním cyklům. Na příkladu kosmických cyklů, které byly jedním ze základních stavebních kamenů Nostradamových proroctví, se tato souvislost dá zřetelné prokázat.

V kronikách Římské říše bylo na počátku našeho letopočtu dvakrát zaznamenáno objevení "nové hvězdy", tedy supernovy. Ta první z nich, z roku 1, je všeobecně známá jako "betlémská hvězda". Podle apoštola Matouše se tato hvězda objevila na východě. Přesně v roce 1053, tedy v nejbližším historickém paralelním cyklu, se na východní obloze opět ukázala supernova. Zářila tak jasně, že byla viditelná i za dne. Její příchod byl náboženskými fanatiky pochopitelně přivítán jako znamení a byl vodou na mlýn jejich učení. V tomto roce také došlo k definitivní roztržce mezi západní (římsko-katolickou) a východní (ortodoxní) církví.

Druhá známá supernova z období Římské říše po Kristu byla pozorována v roce 185 n. 1., uprostřed vlády císaře Commoda. Bylo možné ji sledovat po sedm měsíců. Když v jednom pozdějším paralelním historickém cyklu uplynula polovina doby, po níž vládl Commodův "historický dvojník" Fridrich II., dobové kroniky nás opět informují o jasně zářící hvězdě, kterou bylo možno pozorovat po šest měsíců...

Schválně jsem pro ilustraci cyklického návratu kosmických jevů nevolil žádnou planetu, neboť je už tisíce let všeobecně známo, že planety se pohybují po známých, propočitatelných drahách znameními zvěrokruhu. Tyto pohyby planet byly od pradávna, od samého počátku historie, využívány lidmi k tomu, aby pochopili věci minulé a předvídali věci budoucí. Navíc zatmění Slunce a Měsíce

lze snadno předpovědět. A jakými pravidly se řídí objevení supernovy? Mohou to být jen tytéž zákonitosti, jimž je podřízena veškerá příroda i lidské osudy.

Jistě si teď leckdo položí otázku, proč po Nostradamovi už objevené historické cykly nikdo další k předpovídání budoucnosti nepoužil. Musíme si dokonce položit otázku, proč tyto cykly zůstaly do dnešního dne neznámé většině lidí, i když je lze celkem snadno vyčíst z každé historické příručky. Koneckonců je tomu přes čtyři sta let, co Joseph Justus Scaliger toto po otci zděděné vědění systematicky zpracoval a zpřístupnil veřejnosti, když uspořádal dějepisná data a sestavil dodnes platnou chronologii historických událostí. Zavedl také první nelineární, cyklický kalendářní systém - juliánskou chronologii, kterou používají i soudobí astronomové.

Odpověď na položenou otázku je ale poměrně snadná: Západní myšlení bylo rozhodující měrou formováno křesťanstvím. Podstatným rysem křesťanského myšlení byla přitom představa lineárního průběhu dějin, směřujících od Adama k poslednímu soudu. Každá západní filozofie - byť se tvářila sebevíc ateisticky - je poplatná stejnému paradigmatu, podle něhož se člověk pohybuje po stoupající linii k nějakému konečnému cíli.

Rovněž myšlenka pokroku v průmyslové epoše a vzkvétající věda stojí na těchto předpokladech. V protikladu k představám původního křesťanství současný člověk dokonce začíná věřit, že se bez posledního soudu a konce světa obejde a že se lidský pokrok dá prodlužovat do nekonečna. Tento názor dnes zastává i většina křesťanů.

Zatímco za Nostradamových časů by každá zmínka o cyklickém opakování všeho dění spolehlivě dopravila jejího autora na lavici inkvizičního tribunálu a odtud na hranici, stačila později, v dobách osvícenství, průmyslové revoluce a víry v neomezený pokrok, vžitá autocenzura k tomu, aby "jasné" hlavy paralelní události sice v každém historickém přehledu zaznamenaly, ale jednoduše je nevnímaly.

Profesor Fomenko tyto zákonitosti objevil, protože všechna známá historická data z evropské kulturní oblasti nechal zpracovat na výkonném počítači na Lomonosovově univerzitě, a tak získal jejich analýzu...

Jelikož počítače nelze naprogramovat ani křesťansky, ani komunisticky, dospěl po strojovém zpracování k výsledku, který se zdál být v příkrém rozporu s veškerými dosavadními teoriemi, jež se pokoušely vystopovat zákonitosti dějinného procesu: zviditelnil nám opět ony historické cykly, které využíval už Nostradamus.

Profesor Fomenko se pokoušel tento výsledek interpretovat "vědecky" tím, že vyšel z předpokladu existence jedněch "pravých dějin", jejichž průběh pak byl několikrát kopírován. I přes tuto interpretaci, kterou bylo možno zasadit do rámce vědeckého modelu lineárního vývoje, si tehdy svou prací znepřátelil celou obec sovětských historiků. Ti uvedené cykly, které byly snadno ověřitelné, zcela ignorovali a ani se nepokusili o nějakou jejich interpretaci z historického hlediska.

Profesor Fomenko byl vyhazován z kongresů, na nichž chtěl své teze představit, a po určitou dobu byl v téměř všech sovětských historických časopisech pomlouván a znemožňován, aniž by mu byla dána příležitost svůj objev zveřejnit. Kritika vyvrcholila následujícím prohlášením: "Když člověk zadá do počítače nesmysly, vyleze z něj také jenom nesmysl!" Profesor Fomenko přitom nechal počítačem utřídit a zpracovat jen všeobecně známá historická data.

V době takto probíhající diskuze jsem jeden rok studoval filozofii na Lomonosovově univerzitě. Profesor Fomenko byl jednou z nejpopulárnějších tamějších postav, protože byl vedoucím hudebního klubu, v němž přehrával desky, které si vozil ze svých cest na Západ. Navíc v téže době uspořádal výstavu vlastních kreseb, jejichž hlavním tématem byla mytologie. Byly tam vystaveny rovněž kresby, které znázorňovaly čtyřrozměrné, jen ve světě matematiky se vyskytující útvary. Každému studentu tohoto oboru byly hned srozumitelné. Předtím se ovšem mělo za to, že si takové tvary svým na trojrozměrný svět ušitým myšlením nedokážeme ani představit, natož abychom je uměli znázornit na dvojrozměrný kus papíru.

Většinu času však profesor Fomenko věnoval historickým studiím, avšak právě o nich nechtěl nikdo nic slyšet. Ochotně mi zapůjčil své materiály o dosavadní výzkumné činnosti, neboť z těchto jeho prací tehdy nebylo prakticky nic publikováno. Jeho rukopis jsem četl velmi kriticky a s jeho interpretací zjištěných historických cyklů jsem se nemohl ztotožnit. Ale přezkoumal jsem jím uváděná historická data a požádal jsem přítele fyzika, aby knihu prověřil ohledně případných chyb v matematickém postupu. Chyby tam však žádné nebyly: jak historická data, tak jejich zpracování počítačem byly precizní.

Stál jsem tedy před otázkou, jak má člověk tyto výsledky interpretovat. Teze profesora Fomenka o "falšovaných kronikách" byla plná protikladů a neladila ani s výsledky archeologických bádání. Právě v této době se však začal rozvíjet nový vědní obor, který mi měl - o léta později - při objasnění tohoto fenoménu napomoci: zrodila se teorie chaosu.

12/ Znovuzrození?

Cyklická opakování celých kronik rozhodně udělají na člověka dojem, mnohem zajímavější je pro nás ovšem odpověď na otázku, zda těmto cyklům podléhá rovněž osud jednotlivce. Srovnávání paralelních kronik umožnilo Nostradamovi vyvozovat závěry ohledně doby panování jednotlivých vládců a také o jistých přírodních úkazech, jako výbuchu sopky nebo objevení se nové hvězdy na obloze, a rovněž i ohledně válek a údobí politických zmatků. Jeho patroni se ale především chtěli dovědět něco o svém vlastním osudu.

Již jsme viděli, že s výjimkou Nostradama nebyl v té době nikdo schopen přinést na takovéto otázky spolehlivou odpověď. A i dnes jsou případy, kdy astrologové něco správně předpovídají, spíše šťastnými náhodami. Nicméně přesnost, s jakou Nostradamus předvídal další osudy některých vládců své doby, je dostatečným důkazem toho, že on sám se jen na náhodu nespoléhal.

Není snad představitelné, že se osudy jednotlivců opakují, stejně jako se opakují historické děje? A pokud by tomu tak bylo, jak by člověk mohl najít v dávno uplynulých dobách svého historického "dvojníka", z jehož životních osudů by zjistil něco o vlastní budoucnosti?

Příkladů podivuhodných opakování v životech různých osobností existuje mnoho. Na paralely mezi zavražděním prezidentů Lincolna a Kennedyho jsem upozornil již v úvodu. V literatuře je často uváděn ještě jeden příklad nahromadění pozoruhodných shod:

Jedná se o osudy kopí, které podle všeho po tisíciletí ovlivňovalo osudy vládců. Tato zbraň původně patřila kterémusi římskému vojákovi. Historického a náboženského významu kopí nabylo v den, kdy jím tento voják propíchl bok Ježíše, umírajícího na kříži.

Později se toto kopí coby relikvie dostalo do držení Josefa z Arimatije. Odtud přešlo do rukou Heleny, matky prvního křesťanského císaře Konstantina. Pak se po této zbrani jako by slehla zem, její osud je zahalen temnotou dějin. Později se kopí objevilo znovu, tentokrát jako symbol moci německých císařů. Vlastnil je Karel Veliký, Otto Veliký a rovněž Fridrich I. Barbarossa. Nakonec bylo přechováváno Habsburky.

Tajemné je na této bodné zbrani to, že se zdála permanentně ovlivňovat osudy majitelů. O Karlu Velikém se říkalo, že se díky němu stal prozřetelným a úspěšným panovníkem. Jeho říše byla tak rozlehlá, lidnatá a bohatá jako žádná jiná až do dob Karla V, jemuž kopí rovněž patřilo. Když ale Karlu Velikému jednou kopí upadlo, brzy nato zemřel.

Dopad vlivu kopí na Fridricha I. Barbarossu byl obdobný. Učinilo ho jedním z nejmocnějších vládců své doby. Při přechodu jedné rozvodněné řeky v Malé Asii mu však zbraň vypadla z ruky, Fridrich klopýtl, spadl do proudu a utonul. Říká se, že oba panovníci čekají od své smrti ukryti v horách - Karel Veliký u Salcburku a Fridrich I. Barbarossa u městečka Kyffhauser - na soudný den, kdy i se svými vojsky vyrazí do poslední bitvy proti "Antikristovi".

Také Adolfu Hitlerovi se po připojení Rakouska k Německu dostalo toto kopí do ruky. Zpočátku se zdálo, že mu při dobývání světa přináší štěstí. Když se ale válka chýlila ke konci, kopí se coby válečné kořisti zmocnil jeden americký poručík. Stalo se to odpoledne 30. dubna 1945 a ve stejnou dobu spáchal Hitler sebevraždu.

Jsou tyto paralely náhodné, nebo je lze zasadit do rámce cyklických opakování historických událostí? A je možné s jejich pomocí předpovědět osud určité skupiny lidí - například všech držitelů posvátného kopí?

Třebaže jsou takováto opakování nápadných detailů v životech jednotlivců působivá, budoucnost se s jejich pomocí předpovědět nedá. Koneckonců nebyl každý majitel zmíněného kopí úspěšným vládcem nebo vojevůdcem, ne každý pozvedl německou říši k rozkvětu a slávě a většina držitelů kopí zemřela, aniž by předtím o tuto zbraň přišla. Podivuhodné podobnosti v životě několika významných vládců, které spojovalo vlastnictví kopí, byly odhaleny teprve po jejich smrti. Koho by také napadlo, že dojde k pozoruhodným shodám životních osudů právě mezi Fridrichem I. Barbarossou a o několik století později vládnoucím císařem Karlem V.?

Podívejme se ještě jednou do tabulky v předchozí kapitole: Císař Fridrich I. Barbarossa vládl 38 let, od roku 1152 do roku 1190. V roce 1519 nastoupil na trůn Karel V. a jeho vláda coby císaře trvala 37 let. Panoval tedy téměř stejně dlouho jako Fridrich I. Barbarossa o tři a půl století dříve. Již za života císaře Barbarossy, ale ještě před jeho nástupem na trůn, došlo roku 1138 k jednomu ze vzácných výbuchů sopky Vesuv. O 361 let později, v roce 1500 - Karel V. se právě narodil - vybuchla sopka znovu! V roce 1154 se Barbarossovi jako

jednomu z mála vojevůdců všech dob podařilo dobýt Řím. Až o 373 roků později dokázalo totéž vojsko císaře Karla V. Zdá se, že Karel V. je skutečně znovuvtělením Fridricha I. Barbarossy.

Někdo, kdo by stejně jako Nostradamus znal cyklická opakování dějin, mohl by již na počátku 16. století předpovědět délku vlády Karla V. i to, že dobude Řím. Výbuch Vesuvu v roce 1500 by přitom byl jenom dalším potvrzením paralelnosti životních osudů obou císařů.

Výbuch sopky sám o sobě nestačí, aby z něho bylo možno odvozovat podobnosti v osudu dvou osobností. Při pohledu do naší tabulky však vidíme, že existuje ještě jeden faktor, z něhož se taková paralelnost dá odvodit: Fridrich I. Barbarossa a Karel V. jsou "historičtí dvojníci", to znamená, že se nacházejí na stejném místě dvou téměř shodných etap dějinných událostí. Nejen jejich vlastní doba vládnutí, ale i doba panování jejich předchůdců a následovníků probíhá v obou obdobích téměř souběžně. Také oba výbuchy Vesuvu a rovněž významné války a povstání si v obou etapách odpovídají.

Naproti tomu jsou podobnosti v osudech "vlastníků kopí" Fridricha I. Barbarossy a Karla Velikého čistě náhodné. Jejich životy jsou zasazeny do chronologických sledů, mezi nimiž není žádná podobnost. Životní osudy obou panovníků skutečně nevykazují žádné podobnosti, když odhlédneme od dvou uvedených legend ("ztraceného kopí" a "čekání" v nitru hory). Legendy však nelze brát jako historická fakta, mohly vzniknout dodatečně nebo byly "aktualizovány" pro osobu v dané době posledního významného panovníka.

Rovněž císař Konstantin a Otto I. Veliký, dva z prvních majitelů kopí, nevykazují nijaké biografické podobnosti s Fridrichem I. Barbarossou, Karlem V. nebo mezi sebou. Smrt Adolfa Hitlera v rámci nějaké možné opakující se chronologická řady zatím nikdo nezkoumal, takže o tom nelze říci nic bližšího.

Opět jsme se tedy o krůček přiblížili rozluštění záhady prorokování: z překvapivých podobností v životních osudech dvou osob nelze vyvodit závěr, že i jejich další osudy budou probíhat obdobně. Takovéto podobnosti totiž mohou být náhodné.

Jinak je však tomu u podobností v osudu dvou lidí, které nejsou podřízeny zákonu náhody, ale zákonu cyklického opakování událostí. Takovéto podobnosti, i když vypadají jako neobvyklé náhody, lze předpovídat. K tomu ovšem nestačí jen porovnat osudy dvou jednotlivců, člověk musí hlavně rozpoznat místo, které tito jednotlivci zaujímají v systému daného historického cyklu.

Ze všech jmenovaných vládců, kteří vlastnili posvátné kopí, prokazují jenom dva předvídatelné podobnosti v životních osudech - Fridrich I. Barbarossa a Karel V. Osud Karla V. by se však dal předvídat i v případě, že by nebyl vlastníkem onoho kopí. I bez něho by se stal jedním z nejvýznamnějších vládců své doby, dobyl by Řím a panoval by 37 let. Není to tedy vlastnictví kopí, které umožňuje předpovídat budoucnost tohoto panovníka, nýbrž jeho místo v opakujících se cyklech dějin.

U cyklů, které Nostradamus používal a profesor Fomenko znovu objevil, se vždy jedná o časové úseky, z nichž každý trvá déle než 300 let. Celá tato chronologie se pak - po několika staletích -znovu opakuje. A uvnitř těchto časových sledů se opakují i osudy jejich aktérů: osud za osudem ve stejném pořadí, po více než tři století.

Jenom s pomocí těchto poznatků mohl Nostradamus předvídat osud vládců své doby a dá se předpokládat, že již bibličtí proroci používali stejnou metodu. Náhodné podobnosti v osudu dvou jednotlivců, kteří nejsou "historickými dvojníky", nemohou být předpovězeny, ale s překvapením pouze dodatečně konstatovány.

Proto též podobnosti v životopisech Fridricha I. Barbarossy a Karla V. samy o sobě ještě nejsou důkazem správnosti mé teorie o Nostradamově metodě. O důkaz by šlo v případě, kdybych mohl prokázat, že osudy všech jednotlivců, kteří jdou za sebou v obou posloupnostech, se kryjí s osudy jejich "dvojníků" (nebo jim jsou aspoň podobné).

Není však příliš těžké takový důkaz předložit, protože profesor Fomenko ve svých tabulkách srovnává nejen dobu vládnutí jednotlivých panovníků, nýbrž také klíčové okamžiky jejich životů. Prozkoumal tedy a porovnal dvojici časových řad, z nichž každá trvala přes 300 let, s ohledem na životopisné shody jejich aktérů. Porovnával však vždy jen "historické dvojníky"; nepostupoval tedy tak, že by k určitému životopisu jedné chronologie hledal nějakého vhodného kandidáta v chronologickém protějšku, bez ohledu na místo, které tento v dané časové řadě zaujímá.

Výsledek jeho metody bych chtěl ilustrovat na příkladu dvou paralelních sekvencí římských dějin: První období začíná v roce 82 př.n.l. Sullovou diktaturou a končí v roce 217 n. 1. smrtí císaře Caracally, paralelní etapa začíná rokem 270, kdy převzal moc Aurelián, a je ukončena v roce 526 skonem "božího krále" Theodoricha Velikého.

Začněme srovnáním osudů prvních dvou panovníků obou údobí: Sulla vládl zhruba čtyři roky (82-79 nebo 83-78 př.n.l., podle různých historiekých pramenů), jeho vlastní jméno bylo Lucius a zdobil jej titul "restitutor urbis", který jinak nikdo v jeho historickém cyklu neužíval. Vládcem Říma se stal v důsledku občanských bojů, v nichž prokázal své vojevůdcovské kvality. Tyto občanské střety byly jednou z nejkrvavějších válek oné doby. Trvaly mnoho let a byly propojeny i s válkami vedenými mimo území říše. Titul "císař" dostal Sulla od svých vojáků. Římský senát jej poté provolal diktátorem. Sullovi se podařilo po dlouhém období anarchie říši zkonsolidovat.

A jaké byly ve 3. století životní osudy Sullova "historického dvojníka" Aureliána? Vládl pět let (270-275), jeho vlastní jméno bylo Lucius a měl propůjčen titul "restitutor orbis", který žádný další panovník tohoto období nepoužíval. Stal se římským císařem v důsledku války proti Gótům, v níž prokázal skvělé vojevůdcovské vlastnosti. Válka proti tomuto germánskému kmenu byla jedním z nejkrvavějších ozbrojených konfliktů onoho historického cyklu. Trvala několik let a prolínala se s významnou občanskou válkou. Titul císaře obdržel Aurelián od vojáků a římský senát mu jeho udělení potvrdil. Jeho vláda byla obdobím konsolidace Římské říše po dlouhém období anarchie. Po Sullově smrti i po smrti Aureliána procházel Řím obdobím neklidu. V letech 78-77 př.n.l. usilovali o získání vlivu dva vojevůdci, jejichž vojska však byla poražena. V paralelním cyklu soupeřili v letech 275-276 o moc dva císaři: Florián a Probus. Floriánovo vojsko však bylo poraženo. Pak proti sobě stanuly v obou cyklech další dvojice vládců: Sertorius a Probus. Oba vládli šest let (78-72 př.n.l., respektive 276-282), oba byli takzvaní "vojenští císařové" a oba přišli o život rukou spiklenců.

Po jejich smrti vypukly v říši nepokoje, které trvaly dva roky, a při jejich potlačování vynikla v obou cyklech vždy dvojice vojevůdců - v prvním případě Pompeius a Crassus, ve druhém Carus a Numerianus.

Další panovnickou dvojici představují Pompeius a Dioklecián. Pompeius se stal roku 70 př.n.l. konzulem a vypracoval se na jednoho z nejvýznamnějších reformátorů Říma. Provedl důležité změny ve státní správě, zvláště reformu soudnictví a vojska. Již za svého života byl uctíván jako bůh. Společně s Césarem a Crassem založil první triumvirát. V roce 49 př.n.l. mu však byly jeho pravomoci odňaty, a tak jeho moc - po jedenadvaceti letech vlády - skončila.

Dioklecián se dostal na trůn v roce 284 a stal se jedním z nejznámějších císařů Římské říše. Prosadil důležité reformy právního systému a vojenských struktur. Ještě za jeho života mu byl propůjčen titul "božský". V roce 293 se spolu s Constantiem a Galeriem pokusil řídit stát formou tetrarchie. Tetrarchie a triumvirát jsou vládní formy, v nichž si nejvyšší moc rozdělí mezi sebe čtyři respektive tři osoby. Po jedenadvaceti letech vlády Dioklecián v roce 305 odstoupil z úřadu.

V obdobných srovnáních by bylo možné pokračovat až ke Caracallovi a Theodorichovi. Vypadá to, jako by se všichni vládci Římské říše snažili co nejvěrněji a v přesném pořadí kopírovat životy svých historických "dvojníků". Drželi se svého vzoru dokonce i v případech, kdy jejich cyklický předchůdce zemřel násilnou smrtí. O vědomém, úmyslném kopírování samozřejmě nemůže být řeč; těžko si lze představit, že by nějaký císař záměrně vyprovokoval občanskou válku nebo vpád germánských kmenů jen proto, aby se jeho život conejvíce podobal životu daného historického vzoru.

Navíc je možné tento fenomén "kopírování historických dějů ve stejné časové posloupnosti" vystopovat i v jiných kulturách. Prokazatelný je již v biblických dějinách a profesor Fomenko uvádí obdobné příklady až po období renesance. Historičtí dvojníci tedy určitě nebyli vědomě kopírováni, avšak panovníci prostě a jednoduše žili svůj vlastní život - ten ovšem podléhal cyklickým zákonitostem přírody.

Nedají se však tyto paralely v životních osudech vysvětlit tím, že se jednalo o znovuzrození osobností z dob dávno minulých?

Znovuzrozený vládce by ovšem stěží opakoval stejné chyby, kterých se dopustil ve svém minulém životě, a nešel by do totožných prohraných bitev, nevkládal by důvěru do obdobně falešných přátel. Znovuzrozený vládce by se snažil dělat všechno lépe než za své předchozí vlády, takže by nedošlo k žádným nápadným podobnostem, jichž bychom si mohli všimnout.

Co se ve skutečnosti odehrává, je toto: Rodí se zcela noví lidé do zcela nové doby. Od jejich historického "vzoru" je dělí několik století. Souhrou těch nejpodivnějších náhod se dostávají k moci a opět o ni přicházejí, vyhrávají a ztrácejí bitvy a války. Každá jednotlivá událost se zdá být čisté náhodná, hlavní aktéři dějin činí svobodná rozhodnutí, jimiž reagují na všechny výzvy osudu, Žádný z nich zřejmě neví, že už kdysi dávno žil někdo, kdo se musel vypořádat se stejnými situacemi a podle své svobodné vůle se rozhodl řešit je stejným způsobem. Mladší z historických "dvojní ků" nejsou reinkarnacemi nějakého předchozího panovníka z dob dávno minulých, ale jednají svobodně v prostředí formovaném náhodami. A přesto jen opakují konkrétní život, který před nimi už někdo žil...

Cyklickému opakování podléhají nejen "velké dějiny", ale rovněž jejich jednotliví aktéři. Příklady, které byly uvedeny, jasně dokládají, jak mocné tyto cykly jsou a nakolik přesná jsou opakování, která si vynucují. To také vysvětluje, proč staré národy dokázaly osud své země a svých panovníků předpovídat: srovnávaly svou vlastní historii s tím nejspolehlivějším přírodním cyklem vůbec, s cyklem kosmickým.

13/ Klíč k astrologii

Perský astrolog Anvaj, který žil ve 12. století, objevil jedné noci na obloze zcela zvláštní konstelaci: Slunce, Měsíc, Jupiter, Saturn a Mars se společně nacházely v souhvězdí Vah. Toto postavení ohlašovalo hrozící katastrofu dosud neznámých rozměrů. Anvaj svolal obyvatelstvo, aby se s ním o své odhalení podělil a aby je varoval před hrozícím nebezpečím. Nic mimořádného se ale nestalo a lidé se astrologovi vysmáli. Nicméně daleko od Anvajovy vlasti - uprostřed mongolských stepí -se oné noci narodil chlapec jménem Temudžin, který později pod jménem Džingischán zpustošil velké části Asie a jehož synovec Chulaguchán dobyl také Persii.

Podobných legend existuje hodně... Téměř každému astrologovi byl postaven nějaký podobný pomníček. Všechny ilustrují jednu skutečnost: Astrolog dokáže určit čas nějaké neblahé události, ne však místo, kde k ní má dojít. Rovněž podrobnosti o tom, jakého druhu by ona událost měla být, mu zůstávají utajeny. Dodnes poukazují téměř všichni zástupci této profese na to, že astrologickými metodami lze předpovědět buď místo, nebo čas nějaké události, nikdy však obojí najednou.

Aby udrželi ve svých řadách i Nostradama, tvrdí někteří astrologové ve svých dílech, že ani on nikdy neuvádí čas a místo současně. To je sice pravda, ale důvod, proč tak Nostradamus činil, spočíval v něčem úplně jiném. On svým předpovědím dával nejasnou, neurčitou formu nepochybně zcela záměrně, aby lidé nebyli v pokušení a nesnažili se svému vlastnímu osudu uniknout. Přitom zdůrazňoval, že je v jeho silách ke každé jím předpovězené události přiřadit přesné datum. Dokázal by rovněž opak a mohl by ke každému datu předpovězené události přiřadit přesné místo, což žádná známá astrologická metoda ani dnes neumožňuje.

Jakou roli tedy mohla astrologie v Nostradamových předpovědích hrát? A jak daleko pokročila věda se svými nejmodernějšími poznatky při řešení hádanky astrologie?

Jak jsme již poznali, měl Nostradamus na "astrology, blázny a barbary" své doby velmi nelichotivý názor. Bez vyhodnocení pohybu nebeských těles, tedy bez toho, čemu dnes říkáme astronomie, se však obejít nedokázal. Třebaže běžnou astrologii své doby odmítal, měla zjevně i pro něho souvislost mezi oběžnými dráhami planet a lidským osudem přece jen určitý význam.

Je nesporné, že existuje určitá souvislost mezi kosmickými a pozemskými cykly. Pomysleme jen na den a noc, zimu a léto nebo příliv a odliv - pozemské, věčně ve stejném rytmu se opakující události, vyvolané otáčením Země kolem vlastní osy, jejím oběhem kolem Slunce a obíháním Měsíce kolem Země.

Nikdo nezpochybňuje možnost předvídání nilských záplav nebo určení správné doby setí podle postavení planet. Lidé odpradávna porovnávali pozemské a kosmické cykly a vyvozovali z tohoto srovnání určité závěry pro své hospodářské aktivity. Pro systematizaci a předvídání takových pravidelně se opakujících pozemských událostí, jako je tah bizonů nebo počátek zimy, se přesné kosmické cykly přímo nabízely. V tomto případě však byly používány pouze jako "kosmické hodiny".

Teprve později začali lidé považovat planety za vlastní strůjce a podněcovatele pozemských událostí. S využitím určitých kosmických znamení byla předpovídána budoucnost zemí i jejích panovníků. Před necelými dvěma a půl tisíciletími pak lidé započali planetám přisuzovat některé lidské vlastnosti. U těchto vlastností se mělo za to, že se přenášejí na člověka, který se pod danou planetou narodil - ať to byl král nebo sedlák. Toto pojetí se v astrologii udrželo dodnes.

V souvislosti s vítězným tažením vědeckého myšlení v Evropě 18. a 19. století byla astrologie vzdělanými vrstvami obyvatelstva stále více odmítána. Žádný astronom, pokud chtěl být uznáván jako vědec, si nemohl dovolit věnovat se původnímu účelu své profese a předpovídat budoucí události. Teprve v posledních letech nabyli někteří uznávaní badatelé odvahu zkoumat - přes posměch svých kolegů - souvislosti mezi kosmickými cykly a pozemskými událostmi.

Jedním z prvních moderních odvážlivců, který se vážně zabýval astrologií, byl francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin. Přesnými statistickými metodami zjišťoval hodnotu dnes obecně rozšířených astrologických pouček. V klasické astrologii se například věří, že budoucí volba povolání je ovlivněna postavením Slunce v horoskopu našeho zrození. Gauquelin mohl statisticky prokázat, že mezi postavením Slunce - tedy "naším" hvězdným znamením, jak je v současné astrologii chápáno - a povoláním, které jsme si zvolili, neexistuje žádná souvislost.

Při svém výzkumu však dospěl k dalšímu zajímavému zjištění. Když se seznámil se životopisy 576 členů francouzské Lékařské akademie, zjistil, že se narodili většinou v době, kdy Mars nebo Saturn buď právě vystoupili nad obzor, nebo se nacházeli za nejvyšším bodem své nebeské dráhy. U náhodně vybrané kontrolní skupiny lidí bylo postavení uvedených planet rozloženo pravidelně po celém zvěrokruhu.

Tento překvapivý výsledek přiměl Gauquelina k dalším zkoumáním. Zjistil si data narození dalších více než 500 lékařů a i u této skupiny dospěl ke stejnému závěru. Pak se věnoval studiu úspěšných lidí z jiných povolání. Přitom zjistil, že podobné postavení Saturnu se vedle lékařů nachází i u řady přírodovědců. Naproti tomu u herců, malířů a novinářů se uvedené postavení planety nevyskytovalo.

Herci, dramatici, politikové, vojáci, manažeři a novináři spíše "dávali přednost" obdobnému postavení Jupiteru. Mars byl zase "v oblibě" (kromě lékařů) také u vrcholových sportovců, manažerů a vojáků, zatímco malíři, skladatelé a spisovatelé se mu vyhýbali. Mezi Marsem a Jupiterem tedy zjevně existuje příslušná vzájemná spřízněnost. Všechny uvedené souvislosti však platí jen pro "špičkové osobnosti" ve svých oborech. Na průměrně nadané lidi nemají podle Gauquelinových výzkumů planety žádný vliv.

Po dalších výzkumných pracích dokázal Gauquelin sestavit seznam vlastností, které jsou pro lidi narozené pod vlivem té které planety typické. Lékař zrozený pod vládou planety Mars mohl podle něj "čerpat ze zásobníku", v němž se nacházela aktivita, nadšení, dynamika, bojovnost, vitalita, odvaha a statečnost, konfrontace, bezstarostnost a spontánnost, síla vůle, neúnavnost, výbušnost, bojovnost, útočnost. Podobné statistickými metodami získané soupisy vlastností sestavil Gauquelin i pro planety Jupiter, Saturn a Venuše. Je jen škoda, že moderní astrologové o těchto vědecky fundovaných poznatcích nevědí nebo dokonce nechtějí nic vědět.

Potom chtěl Gauquelin ověřit hypotézu, kterou před téměř dvěma tisíci lety postuloval nejslavnější antický astronom Claudius Ptolemaius a jež zní: Jelikož se nejdůležitější charakterové vlastnosti dědí po rodičích, měly by se - pokud vůbec nějaká souvislost mezi horoskopy a charakterovými vlastnostmi existuje - podobat i horoskopy rodičů a dětí. Těchto souvislostí si při svých propočtech povšiml také Johannes Kepler a viděl v nich potvrzení pravdivosti astrologie.

Gauquelinovi se skutečně podařilo prokázat úzkou souvislost mezi horoskopy rodičů a dětí, pokud se týče postavení Měsíce, Venuše a Marsu. Pro planety Jupiter a Saturn už ona souvislost nebyla tak silná, ale byla stále ještě patrná. Pro Slunce, Merkur a ostatní planety se ji nepodařilo prokázat vůbec. V případech, kdy byli oba rodiče narozeni ve stejném znamení, byla tato souvislost obzvlášť zřetelná.

Při pokračování průzkumu rozdělil Gauquelin zkoumané osoby do dvou skupin: na osoby, jejichž narození probíhalo normálně, a ty, jejichž porod musel být navozen uměle. Vliv planet na pozdějšívolbu povolání a na charakterové vlastnosti bylo možné zjistit jen u první skupiny. Z toho je možné usoudit, že přírodu nelze obelstít a u svého potomka si žádoucí vlastnosti naplánovat.

Gauquelin byl prvním vědcem, jemuž se podařilo prokázat, že existuje přímá vazba mezi okamžikem narození určité osoby a jejími charakterovými vlastnostmi - tedy to, co astrologie tvrdí nejméně už dva a půl tisíce let. Co se mu bohužel nepodařilo, bylo vypracování nějaké teorie, která by přinesla logické vysvětlení tohoto fenoménu.

Smysluplné objasnění souvislostí, jež Gauquelin odhalil, dokázal nabídnout známý britský astronom Percy Seymour. Ve své knize "Astrologie, důkazy vědy" vyhodnocuje statistický materiál, který Gauquelin shromáždil. Přitom dospěl k překvapujícímu poznatku: Rozhodující vliv na lidskou osobnost má magnetické pole Měsíce v okamžiku jejího narození. Na druhém místě co do účinnosti pak je postavení planet, které však na náš osud působí nepřímo, když jejich oběžná dráha má vliv na cyklus slunečních skvrn a jejich četnost a intenzita pak ovlivňují charakter člověka. Třetím faktorem, který je ovšem tradiční astrologií zcela opomíjen, je působení magnetického pole Země.

Překvapivá na tomto objevu je skutečnost, že uvedený poznatek je v plném souladu s metodami klasické astrologie. Až do dob římského císařství vycházeli astrologové z předpokladu, že zvláště Měsíc a Slunce ovlivňují pozdější osud člověka. Arabové, kteří astrologické znalosti čerpali v byzantské oblasti, považovali postavení Měsíce dokonce za ještě důležitější než postavení Slunce-a docházeli tak k přesnějším výsledkům než jejich západní kolegové. Čínská astrologie se při svých výpočtech dodnes opírá o měsíční kalendář. V poblíž Xianu nedávno objevené hrobce z období Han (202 př.n.l. až 9 n. 1.) byla nalezena nejstarší čínská mapa hvězdné oblohy. Kromě Slunce a Měsíce na ní bylo zobrazeno 28 souhvězdí seskupených do "měsíčních domů" - mapa zcela evidentně sloužila astrologickým účelům. Za Nostradamových časů nebyly planety Uran, Neptun a Pluto - nad jejichž astrologickým významem si dnešní astrologové lámou hlavu - ještě známy, takže pochopitelně ani nemohly být při sestavování horoskopu brány v úvahu. Astrologie je ani znát nepotřebovala, protože jejich vliv na jednotlivce se dodnes nepodařilo zjistit. Gauquelin a Seymour prokázali, že astrologové se bez těchto (a případně dalších zatím neobjevených) planet mohou docela dobře obejít.

Také třetí objev Percyho Seymoura je astrologům znám už od pradávna: V čínském prorockém umění se už po staletí pracuje s geomantií - metodou zkoumající vliv "zemských sil" na stav mysli a zdraví lidí. Přitom se zjišťuje struktura krajiny, průtoky (i podzemní) vody a proudění větru. Potřeba znalosti těchto faktorů vedla k vynalezení kompasu, který však byl na Západě používán pouze jako navigační přístroj.

Objevy Percyho Seymoura, vycházející z výzkumných prací Michela Gauquelina, dokazují následující:

  1. Existuje zřejmá souvislost mezi osudem člověka a kosmickými cykly.
  2. Tato souvislost byla již před několika tisíci lety lidmi odhalena a poznatky o ní využívány; metoda však v našem kulturním okruhu upadla po zániku Římské říše v zapomnění.
  3. Naše dnešní astrologie vychází ze správného základního předpokladu, že existuje souvislost mezi postavením planet v okamžiku narození člověka a jeho dalšími životními osudy. Dnes nejrozšířenější typ astrologie přitom staví především na postavení Slunce ve zvěrokruhu v momentu narození toho kterého jedince. Mnohem důležitější postavení Měsíce a planet přitom zůstává téměř nezohledněno a magnetické pole Země není bráno v úvahu vůbec. Proto není možné z horoskopu jen s pomocí dnešní standardní astrologie spolehlivě stanovit rysy osobnosti.
  4. Teorie Percyho Seymoura vysvětluje vztah mezi kosmickými cykly a zrozením jednotlivce pomocí nejnovějších poznatků na poli astronomie, zkoumání kosmu, geomagnetismu a biologie. Žádných jiných tajemných, případně dosud neobjevených fyzikálních sil není pro prokázání jeho teorie zapotřebí.
  5. Provozovat smysluplnou astrologii je možné jen při současném zohlednění geofyzikálních, biologických a kosmických cyklů. Tento poznatek byl astrologům po tisíciletí dobře znám, dnes je však většinou z nich zcela ignorován.
  6. Seymourův nejdůležitější objev: Prokázal, že vesmír neslouží pouze jako "velké hodiny", s jejichž pomocí lze systematicky seřazovat minulé a budoucí události, ale že Slunce, Měsíc a Zemi blízké planety mají svými magnetickými poli přímý vliv na charakterové vlastnosti člověka, narozeného v určitý okamžik. Proces porodu je magnetickými poli přímo usměrňován a u lidí s různými dědičnými rysy a vlastnostmi navozen různými planetami.

Třebaže jsou Seymourovy poznatky překvapivé, přece jen zřetelně ukazují omezené možnosti klasické astrologie. Ta ve své standardní formě

dokáže nanejvýš toto: může z okamžiku narození jedince, pokud jeho porod proběhl normálně, odvodit řadu charakterových vlastností, z nichž se některé později v průběhu života projeví silněji, ale jiné zůstanou potlačeny. Proto se může například z dítěte narozeného pod silným vlivem Marsu stát špičkový sportovec vyzbrojený silnou vůlí, ale stejně dobře z něj může vyrůst nějaký k hádkám inklinující kaprál.

Ovšem natolik přesnou předpověď, jakou předvedl Nostradamus v případě smrti Jindřicha II., není možné touto metodou získat. Stejně tak osud nějakého národa, říše nebo celé kulturní oblasti se uvedenými astrologickými metodami zjistit nedá, protože neexistuje žádný přímý vliv magnetického pole na "zrození" národa či kultury. Tato společenství zahrnují velké množství jedinců obdařených nejrůznějšími vlastnostmi.

Při objasňování Nostradamových překvapivých prorockých schopností nám tedy dnešní astrologie, dokonce ani v podstatně přesnější asijské nebo antické verzi, příliš nepomůže. Protože Nostradamus se pochopitelně bez studia kosmických cyklů neobešel, musíme prozkoumat, jestli vedle astrologie -jež dává do souvislosti okamžik narození a charakterové vlastnosti - neexistují i další možnosti, jimiž by se daly propojit kosmické a pozemské cykly a tímto způsobem získat informace o naší budoucnosti.

Již ve dvacátých letech minulého století objevil sovětský ekonom Nikolaj Kondraťjev (1892-1931), uznávaný i na Západě, hospodářský cyklus nesoucí dnes jeho jméno. Tento cyklus trvá zhruba 59 let a odpovídá době mezi dvěma konjunkcemi Jupiteru, který je v klasické astrologii symbolem hojnosti, a Saturnu, jenž je symbolem chudoby.S pomocí tohoto poznatku mohla být velká hospodářská krize z let 1931/32 přesně předpovězena. Kondraťjev se ovšem o potvrzení své teorie mohl dovědět jenom ve vězení - pokud v té době ještě vůbec žil, protože přesné datum jeho smrti není známo.

Pro rok 1990 předpovídal Kondraťjev další velkou krizi industriální společnosti. Koncem osmdesátých let se skutečně taková krize začala rýsovat. Potom se ale list v kronice lidstva obrátil a rozpad moderní industriální společnosti začal u jejího nejslabšího článku - v zemích socialistického tábora. Krizi Západu se tak podařilo odvrátit.

Na "moderního astrologa" se vyprofiloval i japonský raketový technik profesor Hideo Itakawa. Dokázal uvést do souvislosti Nostradamova proroctví a Velký kříž z 18. srpna 1999, kdy se planety ocitly ve vzájemném postavení, které toto znamení připomíná. Uvedená konstelace měla podle profesora Itakawy vést k těžkým ekologickým katastrofám a ozbrojeným střetům v boji o potraviny a zdroje energie. Konflikty to měly být natolik silné, že při nich hrozila záhuba lidstva.

Vědci John Gribbin a Stephan Plagemann prokázali, že postavení planet má vliv na geologické procesy. Podařilo se jim pomocí tohoto faktoru přesně předpovědět zvýšený výskyt zemětřesení pro rok 1982, ačkoli pro ostatní vědce byl tento jev naprostým překvapením. Další vlnu zemětřesení předpověděli pro rok 1999.

Studie NASA vycházely z toho, že začátkem roku 2000 dojde ke zvýšení sluneční aktivity o 20%, neboť v té době se Země a Pluto budou nacházet v prodloužené přímce na jedné straně Slunce, zatímco všechny ostatní planety se seřadí do linie na jeho opačné straně. Jak prokázal již Percy Seymour, takové postavení nemůže být bez dopadů na osud lidí. Uvedená konstelace by mohla vést například k mohutným zemětřesením a následným záplavám.

Americký fyzik dr. George Hart sestavil ve spolupráci s astrologem-amatérem Paulem Guernikem počítačový program, nazvaný po legendárním keltském prorokovi Merlin, který spojuje kosmické cykly s rozvojovými stadii států. S pomocí tohoto software se jim podařilo přesně předpovědět nepokoje v NDR v roce 1989. Přitom ale nejde, jak oba autoři programu ujišťují, o astrologii v klasickém slova smyslu; jejich metoda zohledňuje vedle postavení planet ještě celou řadu dalších faktorů. Přesný způsob fungování jejich překvapivě přesného programu však autoři neprozradili.

Jak tyto příklady ukazují, je docela dobře možné uvést do souvislosti s kosmickými cykly také přírodní katastrofy, vývoj států nebo celých hospodářských systémů a odvodit z toho prognózy budoucího vývoje.

Tyto souvislosti objevíme ve všech cyklických modelech, jejichž cílem je předvídání budoucích událostí, a to i v případech, kdy - jako tomu bylo u Kondraťjevova hospodářského cyklu - si je zprvu neuvědomují ani jejich autoři a jsou odhaleny až o něco později. Na uvedených příkladech jsme ale také mohli poznat, že běžná astrologie nedává na tyto otázky odpověď. Musíme tedy hledat další prvky, které by přesnost Nostradamových předpovědí dokázaly vysvětlit. Už jsme zjistili, že uvedl do spojení kosmické cykly s cykly historickými. Vznik těchto naprosto nepravidelně působících cyklů jsme však doposud neobjasnili.

14/ Počasí, klima, katastrofy

Opat Mauricius Knauer, který před více než třemi sty lety napsal ještě dnes hojně čtený "stoletý kalendář", se při svých výpočtech také opíral o přírodní cykly. Po více než třicet let porovnával vývoj počasí s postavením planet a zjistil pravidelné změny. Byl přesvědčen, že se mu podařilo odhalit věčná pravidla tohoto koloběhu a ještě dnes jsou jeho prognózy někdy spolehlivější než předpovědi meteorologů.

Jeho "Věčný praktický hospodářský kalendář" - tak se kniha za jeho života nazývala - měl ukázat, jak může "každý hospodář plánovitě obdělávat pozemky, včas rozpoznat nepříznivé roky, připravit se na období nouze a správně podle vlivu sedmi planet posoudit věci nadcházející". Stal se v západní kultuře prvním duchovním, který chtěl na základě pozorování přírodních cyklů zodpovědět pro rolníky tak důležitou otázku: jaké bude počasí?

Předpovědi počasí pro potřeby zemědělství spolu s předvídáním cyklických, klimaticky podmíněných přírodních dějů - to byly první úkoly proroctví. Věštění bylo nejprve provozováno šamany či kněžími, kteří díky svým znalostem přírodních rytmů soustředili ve svých rukou obrovskou moc. Křesťanští kněží ale spíš zastávali názor, že existují důležitější věci než předpovědi počasí, a starost o správné načasování setby a sklizně přenechali rolníkům.

"Stoletý kalendář" byl až do rozvoje moderní meteorologie v kombinaci s lidovými pranostikami jediným pomocným vodítkem zemědělců při stanovení prognózy, jaké bude v nejbližších dnech počasí. Přes nesporné úspěchy naší vědecky fundované meteorologie jsou Knauerovy předpovědi dodnes velmi oblíbené.

Přitom i moderní meteorologie má za sebou už poměrně dlouhou tradici: první meteorologická stanice byla zřízena už v antickém Řecku, v Athénách, poblíž Akropolis. Jednalo se o slavnou věž větrů, jejíž ruiny stojí dodnes. Do této věže, jež měla osmihranný půdorys, byly na všech stranách vryty zdaleka rozpoznatelné rysky, které sloužily jako sluneční hodiny. Bylo možno na nich určit čas s překvapivou přesností s tolerancí plus minus tři minuty. Ve dnech, kdy bylo zataženo, přebíraly funkci slunečních hodin velké vodní hodiny. Na věži stála bronzová socha Tritona, poloboha moří, která se ve větru otáčela - stala se předchůdkyní všech dnešních korouhviček.

S pomocí tohoto zařízení chtěl konstruktér věže, Andronikus, průběžně srovnávat čas a směr větru a odvozovat z toho prognózy pro vývoj počasí v příštích dnech. Protože se jednalo o zařízení dostatečně velké, mohli z něho čerpat informaci o směru větru i námořníci na lodích, které se blížily k břehům Athén.

Andronikem v praxi uplatněný předpoklad, že stačí porovnat čas a směr větru, aby bylo možno předpovědět počasí, lze nalézt již v Aristotelově díle "Meteorologica", starém přibližně 2 400 let. Tato kniha pojednává o astronomických, oceánografických a geologických otázkách, jejichž vzájemné provázanosti si byl Aristoteles vědom.

S koncem antiky zmizela meteorologie na nějakých 1500 let ze zorného pole vědy, což ovšem při celkové úrovni badatelských disciplín v té době zřejmě nebyla pro lidstvo příliš veliká ztráta.

Prvním novověkým meteorologem byl admirál britského námořnictva Robert Fitzroy. Ten získal nejlepší předpoklady pro uplatnění na tomto poli, když velel jako kapitán posádce plachetnice "Beagle", na které podnikl v letech 1831 až 1836 svoji průzkumnou cestu kolem světa Charles Darwin. V roce 1861 dospěl Fitzroy k přesvědčení, že jeho prognostické schopnosti jsou již natolik dostatečné, že se s nimi může odvážit vystoupit na veřejnost. Začal vypracované předpovědi zasílat novinám. Čtenáři však na jeho snahy reagovali velice nevděčně a Fitzroy svůj život ukončil roku 1865 břitvou.

V průběhu první světové války se jiný Angličan, fyzik Lewis Richardson, pokusil vyřešit úkol, jak předpovídat počasí, s využitím nejnovějších vědeckých poznatků. Propočítal velké množství diferenciálních rovnic a zkušebně pak sestavil "zpětnou" předpověď počasí pro už uplynulý den, konkrétně pro 20. květen 1910. Výsledek: tento den měl znamenat konec lidstva! Tlak vzduchu byl podle výpočtů stokrát větší než obvykle a Zemi sužovaly vichřice o síle orkánu. Snad aby jej nestihl stejný osud jako jeho předchůdce Fitzroye, byl Richardson jmenován "na základě nesporné originality jeho metody předvídání počasí" členem Královské společnosti nauk. To mu však nepřineslo dostatečnou útěchu a sám v předmluvě ke knize "Předpověď počasí pomocí matematických metod" konstatoval: "Snad bude jednoho neznámého dne ve vzdálené budoucnosti možné provádět nezbytné propočty rychleji, než se mění počasí, a při nákladech nižších, než kolik lidstvo získanými informacemi ušetří peněz. To ale je pouze sen."

Později se ukázalo, že Richardsonův model byl ve své podstatě správný. Podle jím zformulovaných principů předpovídáme počasí dodnes. Avšak teprve rozvoj počítačové techniky umožnil realizaci jeho snu. Když meteorologové zvládli moderní počítačovou techniku, dožadovali se výkonnějších počítačů, neboť věřili, že s jejich pomocí by dokázali sestavovat dlouhodobé a přesné předpovědi.

Rozšiřování znalostí o tom, jak se vlastně počasí utváří, a vývoj tranzistorů a mikročipů pak vedly k tomu, že se meteorologové pohybovali na stále bezpečnější půdě. Ale ještě v šedesátých letech 20. století byla chybná prognóza jednoho známého německého meteorologa v novinách komentována těmito slovy: "Lidé, zvláště v zemědělství a jiných na počasí závislých oborech, chtějí prostě a jednoduše vědět, jaké bude počasí. Když to meteorologické stanice přesně nevědí, tak by si raději měly své "přesné předpovědi" odpustit." K tomu asi není ani dnes zapotřebí žádného komentáře...

V čem to vězí, že ani v současnosti nejsme s výkony našich vysoce kvalifikovaných "proroků počasí" spokojeni? Rok co rok se zdvojnásobuje rychlost našich domácích počítačů, u velkokapacitních počítačů bude pokrok možná ještě rychlejší, tak proč se nezdvojnásobí i délka období, pro něž jsme schopni spolehlivou předpověď vývoje počasí vyslovit?

Důvodem toho je zásadní objev, který museli meteorologové udělat a který se nyní šíří i do dalších vědních oborů.

Meteorologové zjistili, že jejich předpovědi se nezpřesňovaly tou měrou, jakou vzrůstala výkonnost jejich počítačů a jakou narůstal objem dodávaných vstupních dat. Dnes dokáží vypracovat poměrně spolehlivé předpovědi pro nadcházející tři dny, předpovědi pro čtvrtý den jsou již nepřesné a pět dní se zdá být hranicí, za kterou jim hrozí osud admirála Fitzroye.

Příčinu tohoto omezení odhalil vlastně náhodou meteorolog Edward Lorenz, když chtěl jednou překontrolovat jistý meteorologický propočet. Aby ušetřil čas, nechal počítač počítat jen na tři desetinná místa, ačkoliv první výpočet prováděl se zadáním na šest desetinných míst. Výsledek kontrolního propočtu se však ani zdaleka nepřiblížil závěrům propočtu prvního - počítač dodal úplně jinou předpověď!

Později se zjistilo, že atmosférické rovnice jsou nestabilní. Již docela nepatrné změny ve výchozích podmínkách mohou přinést naprosto jiné konečné výsledky. Meteorologové tento poznatek shrnuli do věty, která říká, že když v Pekingu mávne motýl křídly, změní to počasí v New Yorku.

Toto odhalení, z něhož se měl vyvinout úplně nový vědní obor, bude hrát velkou roli při našem odhalení záhady prorokování. Pro meteorology ale toto zjištění znamenalo smutnou jistotu, že dosavadními metodami ani při sebedokonalejší síti měřicích stanic a využití nejvyspělejší počítačové techniky nikdy nebudou schopni vypracovat spolehlivé prognózy počasí pro období delší než pět dní.

Na jedné straně nám tedy meteorologové nejsou schopni říci, jaké bude za týden počasí, na druhé straně nás ale bombardují hrůzostrašnými klimatickými modely, podle nichž v příštích desetiletích zmrzneme nebo se upečeme, pokud budeme dál jezdit auty nebo používat spreje určitého typu. Je vůbec možné takovýmto modelům věřit?

Tyto modely sice mohou být správné - ale také nemusí! Máme totiž co do činění se dvěma různými fenomény: s klimatem a s počasím. Zatímco předpověď počasí se vždycky vztahuje na určitou omezenou oblast a konkrétní časový úsek, pracuji prognózy klimatických změn s průměrným počasím během delšího období a na poměrně velkém území. Na rozdíl od chaoticky probíhajícího počasí se klima vyvíjí cyklicky, a proto je dlouhodobě předvídatelné.

Jinak je tomu ovšem s často protichůdnými klimatickými modely, které nám média k našemu "potěšení" prezentují. Někteří vědci předpovídají katastrofální oteplení celé zemské atmosféry, pokud bude koncentrace kysličníku uhličitého dál narůstat stejně rychle jako dosud. Jiní zase upozorňují na velké množství sirnatých produktů, které se v důsledku lidských aktivit dostává do ovzduší, a docházejí k závěru, že se vzduch nad Evropou v příštích letech spíš o něco ochladí.

I u těchto klimatických modelů mohou malé rozdíly ve vstupních datech, například větší zohlednění funkce mořských proudů nebo vypařování vod oceánů, vést ke zcela protichůdným výsledkům. První modely, jež nám hrozily skleníkovým efektem, tedy globálním ohřátím zemské atmosféry, vycházely z průměrné padesátimetrové hloubky oceánů. To je však zcela nerealistický předpoklad. Novější výpočty, zohledňující realističtěji skutečnou hloubku oceánů, přinesly úplně jiné výsledky.

Většina vědců zabývajících se výzkumem klimatu je však zajedno v tom, že v blízké době bude lidskými aktivitami skleníkový efekt skutečně vyvolán a že nejspíš sucha, horka a bouře posledních let jsou už jeho prvními předzvěstmi. Ani Gerd R. Weber, meteorolog ve službách Svazu černouhelných dolů, nevylučuje, že dojde ke globálnímu oteplení. Oteplení o jeden stupeň Celsia by však podle jeho názoru "proměnilo Zemi spíš v ráj než v oblast hrůzných katastrof, jak to někteří lidé líčí." S tímto názorem ale zůstává dost osamocený.Většina vědců zabývajících se výzkumem klimatu předvídá velká sucha v některých oblastech světa a zničující záplavy v jiných teritoriích. Pro zemědělství, a tím pro naše zásobování potravinami, přinese každá změna klimatu - ať už oteplení nebo ochlazení - v každém případě katastrofální následky. Touto předpovědí se soudobí vědci řadí k Nostradamovi a dalším prorokům, kteří pro období přelomu tisíciletí předpověděli velké klimatické katastrofy a hladomory.

Když si uvědomíme, že i nepatrné změny světového klimatu mohou mít nedozírné následky pro naši budoucnost, musíme mít strach i z oteplení atmosféry o pouhý jeden stupeň. Navíc bylo prokázáno, že ozónová díra a skleníkový efekt se vzájemně posilují: skrz ozónovou díru dopadá na světová moře víc ultrafialového záření. Toto záření poškozuje nejpilnějšího zpracovatele kysličníku uhličitého - plankton. Poškození planktonu tedy vede k dalšímu navýšení koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře, její spodní vrstvy se tím ohřívají a vyšší vrstvy ochlazují. A právě ochlazování vyšších vrstev atmosféry vede k redukci ozonu. Co se s námi stane, až tento koloběh nabere pořádné obrátky, nedokáže dnes nikdo říci.

Skutečností je, že v letech 1986 až 1991 používání plynu velice agresivního vůči ozonu (FCKW) - přes všechno úsilí zastavit jeho výrobu - stouplo o polovinu. Přitom FCKW představuje časovanou bombou, když uvážíme, že potřebuje poměrné dlouhou dobu, než se dostane do horních vrstev atmosféry, kde pak může působit 50 až 200 let.

Rovněž kysličníku uhličitého je do ovzduší vypouštěno stále více. I když se dnes vyrábějí auta s nižší spotřebou benzinu a využívají se alternativní zdroje energie, bude množství tohoto plynu stoupat stejným tempem, jakým přibývá obyvatelstva naší planety, a to se děje velmi rychle. Každý "optimistický" klimatický model, který předpokládá snížení nebo třeba nulový nárůst množství kysličníku uhličitého v ovzduší, vychází vlastně z chybného předpokladu. Ozónová díra se bude i v budoucnosti zvětšovat a globální teplota ovzduší bude mírně stoupat. Jak bude světové klima na tyto malé změny reagovat, nedokáží meteorologové s jistotou předpovědět.

Cyklické opakování většiny klimatických změn má za důsledek, že je lze předvídat snadněji než vývoj počasí. Proto je možné už od roku 1986 předpovídat výskyt jevu zvaného El Nino - stav bezvětří a sucha na pacifickém pobřeží Jižní Ameriky - a to s dvouletým předstihem! Rovněž "výpadek" v monzunových deštích, který má většinou za následek epidemie hladu v mnoha částech světa, se už také dá poměrně přesně předpovědět.

Dva vyvrtané vzorky věčného ledu, měřící přes 3 000 metrů, které v Grónsku získali američtí a evropští vědci, poskytují poměrně přesný přehled toho, jak se na Zemi vyvíjelo klima za posledních 250 000 let. Při zkoumání těchto vzorků se zjistilo, že klima v uvedeném období nebylo nijak stabilní. Při přechodu od doby ledové do doby meziledové značně kolísalo. Během několika desetiletí se průměrná roční teplota měnila až o deset stupňů. Podle profesora Heinze Millera, vedoucího německé pracovní skupiny podílející se na vrtných pracích v Grónsku, je docela dobře možné, že i my dnes žijeme v jedné takové přechodné době, kterou jsme navíc třeba i sami vyvolali. Údobí poměrné stability, jež trvá již 8 000 let, se může v důsledku třeba jen mírného, lidmi způsobeného nárůstu teploty rychle změnit na období nepředvídatelného kolísání klimatu s prudkým oteplováním, střídaným drastickým ochlazováním.

Není tedy divu, že se vědci stále nemohou dohodnout, jestli v budoucnu dojde k oteplení nebo ochlazení klimatu. Názorová shoda ovšem panuje v tom, že masivní zasahování lidí do klimatických podmínek - znečišťování vzduchu, kácení obrovských lesních ploch, stavba obřích přehrad atd.-povede už brzo k citelným klimatickým změnám v globálním měřítku. I v případech našeho zasahování do tvářnosti krajiny mohou malé příčiny vést k velmi závažným důsledkům a během pouhých několika desetiletí změnit dnešní průměrnou teplotu klimatu o několik stupňů.

Analýza vzorků ledu z Grónska prokázala, že k náhlým klimatickým proměnám pravidelně dochází i bez lidského přičinění. V naší době by se však nejednalo o přirozený klimatický skok, nýbrž o skok zapříčiněný lidmi. Není sice ještě jasné, zda by se průměrná teplota posunula směrem nahoru nebo dolů, následky takového posunu pro zemědělství, a tudíž pro zásobování potravinami by však v každém případě byly pro celý svět devastující.

Za důležitý faktor v dlouhodobém vývoji klimatu Země je třeba považovat rovněž pohyb nebeských těles. Působení gravitačních sil Měsíce a Slunce přitom hraje rozhodující roli. Země, jak známo, nemá tvar koule, nýbrž je na obou pólech poněkud zploštěná. Rovníková oblast je proto o něco "tlustší". Měsíc se snaží dostat tuto větší masu do roviny své oběžné dráhy kolem Země, Slunce naopak chce mít tuto větší masu v té rovině, v níž kolem něj Země obíhá. Věčný souboj těchto dvou sil má za následek, že zemská osa částečně kolísá (takzvaná nutace) a sune se dopředu

(precese). Zatímco precese trvá zhruba 26 000 let, nutační cyklus proběhne každých 18 let.

Cyklický vývoj klimatu ve spojení s oběhem Měsíce kolem Země a Země kolem Slunce umožnil astronomovi Selbymu Maxwellovi a psychologovi Raymondu Wheelerovi vyvinout zajímavou metodu předpovídání hladomorů, válek a občanských bojů.

Selby Maxwell působil od dvacátých let 20. století jako vědecký redaktor listu "Chicago Tribune". Od vydavatelství dostal za úkol určit pro účely chystaného atlasu, který měl ukázat situaci v Evropě po skončení druhé světové války, krizové oblasti. Tedy ty oblasti, v nichž by mohla být nedostatečná úroda, vyvolávající následně epidemie hladu. Při této práci se seznámil s vlivem klimatických podmínek na člověka a objevil cyklus, jenž podle jeho názoru určuje minulé, současné i budoucí počasí.

Maxwell vycházel z toho, že cyklický vývoj počasí je výsledkem pohybu Země, Měsíce a Slunce, protože vzdušné proudy, které počasí určují, jsou gravitací ovlivňovány podobně jako vody oceánů. Proto by počasí mělo podléhat stejným cyklickým výkyvům jako příliv a odliv. Maxwell věřil, že s pomocí této teorie dokáže správně předvídat oblasti nízkého tlaku nejen na několik dní, ale i na několik měsíců či dokonce let dopředu.

Psycholog Raymond Wheeler hledal v téže době, kdy Maxwell představil svoji teorii veřejnosti, materiál k podepření teze, že lidské chování je rozhodující měrou ovlivňováno okolím. V souvislosti s tím zkoumal také vliv klimatických změn na lidské chování, přičemž si vypomáhal i Maxwellovými údaji. Přitom odhalil překvapivou souvislost mezi Maxwellovými cyklickými změnami počasí a změnami v uměleckých směrech, formách vlády, počátcích válek a obdobími plnými tvůrčích energií.

Objevil sto let trvající cyklus, který se dělí na čtyři fáze: teplo-vlhkou, teplo-suchou, studeno- vlhkou a studeno-suchou. Každé z těchto fází pak Wheeler přiřadil určité typické formy chování. Jeho výsledky byly udivující: občanské války se odehrávají nejčastěji ve studeno-suché fázi, zatímco mezinárodní konflikty v obdobích teplých.

Vedle tohoto malého stoletého cyklu s jeho čtyřmi fázemi objevil Wheeler ještě další rytmus o délce 170 roků, v nichž se zopakují období velkého sucha. Každých 510 let se oba cykly prolínají a nastává čas chladu a sucha, který vyvolává zcela specifické chování v politické rovině: v tomto studeno-suchém období dochází k velkým občanským válkám, špatné úrodě, hladu a lidovým povstáním, což společně vyúsťuje do dlouhého období anarchie.

Pokud by měl Wheeler se svou teorií pravdu, znamenalo by to, že i my dnes žijeme v takovém studeno-suchém období. Politické události v mnoha částech světa ukazují, že by s výše představenou teorií mohl mít pravdu.

Věda v posledních letech zaznamenala celou řadu úspěchů rovněž při předpovídání přírodních katastrof, které nejsou vyvolány klimatickými změnami. Se sebevědomím posíleným těmito výsledky věřili kalifornští vědci-geologové, že mají pod kontrolou tektonickou situaci v údolí San Fernando. Znali tam každý kout a oblast byla poseta patřičnými měřícími přístroji. Byli přesvědčeni, že dokáží včas předpovědět každé blížící se zemětřesení. Otřesy půdy začátkem roku 1994 se však dostavily naprosto nečekaně, na místě dosud neznámého geologického zlomu, a způsobily v Los Angeles a okolí značné škody.

Možná by měli vědci při svých předpovědích víc štěstí, kdyby tektonické podmínky této oblasti nejen studovali, ale také je - jak jim řada vědců doporučovala - uvedli do spojitosti s kosmickými cykly. A kdyby ani pak neměli úspěch: Nostradamus a jiní proroci nárůst tektonické činnosti pro přelom tisíciletí opakovaně předpovídali!

15/ Bez chaosu žádná budoucnost?

Na březích některých asijských řek lze pozorovat udivující přírodní scenerii: stromy, které ve stejném rytmu světélkují. Za soumraku se tam slétají tisíce samečků světlušek a světelnými signály přivolávají samičky. Nejdříve světélkují samečci každý ve svém individuálním rytmu, avšak v průběhu noci přechází chaotické světélkování do sladěných synchronizovaných signálů v jednotném rytmu.

Jistě je možné toto pulzující světélkování vysvětlovat nějakým "tajným dorozumíváním se" všech samečků, aby na samičky udělali co největší dojem. Ve skutečnosti byl ale tento fenomén, vědci nazývaný "propojené kmitání", poprvé pozorován ne u živých tvorů, ale v dílně jednoho vynálezce. Avšak o tajné dohodě mezi několika pendlovkami v jedné místnosti asi nemůže být řeč!

V roce 1665 pověsil vynálezce kyvadlových hodin, Holanďan Christian Huygens, dvoje jím vyrobené pendlovky v pokoji na stěnu. Brzy si všiml, že tikají ve stejném rytmu. I když rytmus jedněch hodin změnil, po nějaké době tikaly oboje pendlovky opět synchronizované! Teprve když byly hodiny pověšeny ve větší vzdálenosti od sebe, mohly si svůj vlastní rytmus zachovat.

Tímto způsobem objevil Huygens fenomén propojeného kmitání. Vysvětloval si jej tak, že hodiny zřejmě jsou ve vzájemném kontaktu chvěním, které přenáší vzduch nebo zeď. Mezitím však byl tento fenomén pozorován kromě pendlovek a světlušek i v dalších případech. Zdá se tedy, že se jedna o obecnější jev, který má hlubší příčiny.

Například buňky srdečního svalu vydávají synchronizovaný elektrický impulz, který se stará o to, že se srdeční sval smršťuje. Také jeden jev v plazmové fyzice, k němuž dochází při poklesu amplitudy elektromagnetických vln v důsledku průniku nekolidujícího plazmatu (takzvané Landauovo vypařování), se nechá vysvětlit a popsat stejným matematickým modelem, který je platný i pro synchronní chování pendlovek, světlušek a srdečních buněk!

Zatímco dosuď se vědci snažili vysvětlit tyto jevy izolovaně, hledají nyní společnou hlubší příčinu tohoto propojeného kmitání. Jevy, které spolu zdánlivě nemohou nijak souviset (třeba rytmus chodu dvojice pendlovek), i jevy, které mají svůj původ ve zcela rozdílných oblastech (jako je tlukot lidského srdce a světélkování světlušek), jsou nyní zkoumány ve vzájemné souvislosti, aby se přišlo na kloub jejich společnému tajemství. I když věda zatím nemá pro tento jev žádnou jednotnou teorii, pro nás je důležitá sama skutečnost, že se toto kmitání projevuje ve všech oblastech a že má nějaký společný základ. Pokud jsou cyklická kmitání systémů, jež spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, základní formou pohybu v přírodě, potom musí

být stejné cykly objevitelné i v tak komplexním systému, jaký představují lidské dějiny.

Jak jsme poznali v předchozích kapitolách, tyto cykly opravdu existují. Podobně jako dochází k synchronizaci světélkování nezávisle na vůli jednotlivých světlušek nebo k synchronizaci chodu pendlovek bez ohledu na jejich individuální "vyladění", stejně tak krystalizují i dějinné rytmy nezávisle na snahách jejich jednotlivých aktérů.

Fenomén, při kterém - podobně jako v našich historických cyklech - vzniká nevysvětlitelný vlnovitý pohyb, je znám z hydrodynamiky. V tomto případě se jedná o skutečné vlny v nejvlastnějším slova smyslu.

V korytech řek, která byla dokonale zregulována, se náhle - bez jakékoliv zjevné příčiny - vytvářejí vodní vlny, které buď zdánlivě setrvávají na místě, nebo se pomalu pohybují dopředu nebo dozadu.

Tento jev je v poněkud jiné formě znám všem ze silniční dopravy: Pokud je silnice prázdná, může jet řidič rychlostí, kterou si sám zvolí. Čím hustší ale provoz je, tím víc musí svůj rytmus jízdy přizpůsobit chování ostatních účastníků. Od určitého bodu pak pohyb aut připomíná dění ve zmíněném korytu řek. Vznikají vlny "stop and go", které se jistě nedají vysvětlit jen svobodným jednáním jednotlivých aktérů. Doprava stojí a plyne v periodickém rytmu, aniž by v počátečním bodu jednotlivých vln byla rozpoznatelná překážka, jež by tento pohyb vysvětlovala.

Lidské dějiny jsou podstatně komplikovanější systém: Miliony lidí se chtějí dostat dál, ne ale všichni stejným směrem. Žádné všeobecně závazné "dopravní předpisy" v nich neexistují a není tu nikdo, kdo by se staral o "rozumný tok dějin". Námi vypozorované "vlny" v chronologiích nejsou tudíž nijak překvapivé.

Dnes už existuje celé vědecké odvětví, které se jevy tohoto druhu soustavně zabývá a snaží se pro ně najít společné vysvětlení, jímž je takzvaná teorie chaosu.

Prvním popudem pro hledání zákonitostí v chaosu byl v roce 1963 onen slavný hypotetický motýl meteorologa Edwarda Lorenze, který se v Pekingu mávnutím svých křídel postaral o změnu počasí v New Yorku. Lorenz zjistil při práci se svými počítačovými modely simulujícími vývoj počasí, že podobné příčiny mohou mít zcela protichůdné důsledky - tvrzení, které bylo většině lineárně myslících vědců velmi podezřelé. Dnes se však teorie chaosu prosadila ve všech odvětvích vědy a už se hledají i cesty, jak by bylo možné "chaos kontrolovat". Panovnické nároky vědy by tak byly potvrzeny.

Objevení chaosu a jeho významu přitom není žádnou vědeckou zásluhou. V mýtech všech národů je počáteční stav světa popsán jako chaos, z něhož byl později - přičiněním boha nebo několika bohů - zformován náš svět tak, jak jej známe.

Například v babylonském příběhu stvoření byl chaos ztělesňován různými božstvy: jeden bůh symbolizoval nekonečné rozměry původní beztvarosti všeho, druhý nedotknutelnost, neuchopitelnost chaosu; nad nimi oběma pak stála Tiamat, pramáti celého kosmu. Tento prastarý poznatek, že chaos může přes svoji neuchopitelnost nabývat různých forem, byl vědou znovu odhalen až v průběhu posledních let. I dnes znovu získané pochopení toho, že řád a chaos se navzájem doplňují, už bylo v babylonské mytologii obsaženo:

Pramáti Tiamat byla po svém tvůrčím aktu velmi nespokojená, protože viděla, jak se její chaotická říše neustále zmenšuje. Chtěla proto svůj vlastní výtvor zničit a obnovit tak opět původní svět. Vyslala beztvaré příšery do boje proti řádu. Málem se jim podařilo zvítězit, avšak nakonec je hrdina Marduk porazil a stvořil nový, lepší řád. Dnes, kdy chaos začíná opanovávat mnohé oblasti našeho života, vytáhli do boje proti beztvarým příšerám noví hrdinové - oni vědci, kteří se snaží chaos řídit. Dokáží rovněž oni tento boj rozhodnout pro sebe?

Prastaré poznatky o významu chaosu, uložené v mýtech, i znalosti o nutnosti boje mezi pořádkem a nepořádkem v každém tvůrčím aktu upadaly s příchodem moderní vědy v 16. století stále více v zapomnění. Vědci začali věřit tomu, že mohou celý vesmír rozebrat na kolečka jako složitý hodinový stroj, pak prozkoumat jeho jednotlivé části a tímto způsobem dospět k pochopení celku. Představa nevypočitatelného a neovladatelného chaosu byla z jejich představ zcela vypuzena.

Při pokusech předpovědět budoucí události však věda velmi rychle narazila na limitující hranice. Ani jednoduchá předpověď počasí na několik příštích dní se nedá získat jen s pomocí lineárních modelů. A tak byl právě při snahách o předpovídání počasí - což bylo původním úkolem proroctví -v podobě nelineárních rovnic znovu objeven starý démon "chaos".

Nelineární rovnice se nejprve chovají zdánlivě zcela "normálně". Od určitého bodu se ale začnou chovat zcela nevypočitatelně. Už nepatrná změna jedné proměnné může vést k tomu, že hodnoty, které si původně byly velmi podobné, se od sebe začnou bleskurychle vzdalovat a vedou k diametrálně odlišným výsledkům.Žádná moderní vědecká forma prognostiky se bez nelineárních rovnic neobejde. Ty byly objeveny při předpovídání počasí a jsou používány i při předpovídání zemětřesení. Příslušnými rovnicemi lze vyjádřit nárůst tektonického napětí, vznikajícího při vzájemném dotyku dvou desek zemského povrchu. Toto napětí může narůstat po celá desetiletí, aniž by se jakkoli projevovalo. Pak ale stačí další posun o jediný milimetr vyvolat zemětřesení: desky už do sebe netlačí, ale nasouvají se jedna na druhou.

Díky nelineárním rovnicím rozumějí dnes vědci lépe tomu, jak zemětřesení vzniká. Protože však nelineární rovnice vždy nabízejí více řešení, není možné s jejich pomocí přesně určit okamžik, kdy k zemětřesení dojde. Jediné, v čem nám mohou takovéto rovnice při formulování předpovědí budoucích událostí - ať už se jedná o zemětřesení nebo o něco jiného - pomoci, je možnost odhalit jejich prostřednictvím kritické body určitého systému; tedy ta místa, kde i malé změny mohou mít velké důsledky. Při hledání klíče k přesným proroctvím Nostradama a jiných proroků nám ale příliš nepomohou.

Jinak je tomu ovšem s poznatky profesora ekonomie Richarda Daye. Ten vychází z evidentního předpokladu, že ekonomické procesy mohou být popsány pouze nelineárními rovnicemi, a tudíž jsou nepředvídatelné. Zároveň ale zdůrazňuje, že známé hospodářské cykly nejsou způsobovány šoky zvenčí - jako například růstem cen ropy nebo jinými neočekávanými událostmi - nýbrž že jsou už svou vlastní podstatou chaotické. Přitom musel zároveň konstatovat, že budoucí chování nějakého ekonomického modelu se nedá odvodit z jeho minulosti. Naše myšlení navyklé na kategorie příčiny a následku je tím postaveno na hlavu. Nejsou to ceny surovin, války nebo neúroda, co určuje hospodářské cykly, nýbrž vlastní "chaotické" ekonomické zákony.

Když srovnáme chaotické křivky nějakého ekonomického vývoje, například změn v kurzu akcií, s křivkou popisující dobu vlády jednotlivých panovníků v určité chronologické posloupnosti, vidíme, že obě křivky mají podobně chaotický průběh. Nemůže tomu tedy i v dějinách být tak, že jejich průběh není určován činy panovníků nebo vůlí lidu, ale je řízen zákony chaosu? Pokud tyto zákony usměrňují ekonomické procesy, tím spíše musí řídit i politické dění a veškerou historii, neboť politická rozhodnutí a ekonomické rámcové podmínky spolu bezprostředně souvisí.

Benoit Mandelbrot, slavný badatel na poli chaosu, je autorem některých nejvýznamnějších objevů v uvedeném oboru. Když pracoval v oddělení výzkumu firmy IBM, objevil fraktály, které ve své době zdobily obálky vědeckých časopisů a populárně vědeckých knih.

Jeho fraktály však lze použít i k mnoha jiným účelům. Mandelbrot s jejich pomocí popsal například vývoj kurzu akcií. Přitom zjistil, že roční cyklické výkyvy vykazují stejný průběh jako výkyvy v rámci jednoho měsíce, případně i jednoho dne, a že si jsou i vzájemně podobné. Objevil aspekt rekurze, tedy věčného návratu podobných událostí. Nepozorovali jsme tento fenomén i u našich historických cyklů, při nichž se opakovaly osudy celých dynastií stejně jako důležité životní křižovatky jednotlivých historických osobností?

I když byla teorie chaosu zformulována při snaze předpovědět budoucnost a tvoří neodmyslitelnou součást všech odvětví zkoumání budoucnosti, byli to právě badatelé v oblasti chaosu, kteří chtěli zasadit smrtelnou ránu dávnému snu védy: jednoho dne umět předvídat naprosto vše. Ilja Prigogin, jeden z průkopníků teorie chaosu, mnohokrát zdůrazňoval, že budoucnost je právě v důsledku role, kterou hraje chaos, vždycky nejistá. Je podřízena náhodám a výkyvům, které se ve svém působení ještě vzájemně zesilují a mohou vést ke zcela rozdílným "budoucnostem". V jeho teorii získává role jednotlivce zcela nový význam: "Protože i nejnepatrnější výkyvy mohou narůstat a změnit tak celou strukturu, není žádné jednání jednotlivce odsouzeno k bezvýznamnosti."

Jeho pesimismus ohledně možnosti předpovídat budoucnost už dnes ale nesdílejí ani zdaleka všichni vědci. Ve vědecké sekci deníku "Frankfurter Allgemeine Zeitung" vyšla v roce 1993 série článků pod titulkem "Kontrolovaný chaos". Byly v nich zkoumány možnosti, jak ovlivnit chaotické systémy, jako jsou dopravní špičky, srdeční tep, turbulence na nosných plochách letadel nebo ekonomický vývoj.

K možnosti předpovídat burzovní krach deník 25. 5. 1993 napsal: "Kdyby se podařilo metody teorie chaosu úspěšně využít také při zmapování procesů tvorby očekávání, bylo by možné vysvětlit a snad i předpovídat náhlé zlomy ve vývoji kurzu akcií a jiných cenných papírů." List však zároveň správně konstatoval, že teorie chaosu je dnes ještě na hony vzdálena tomu, aby mohl být splněn tento sen všech burziánů.

Naším tématem však nejsou kurzy akcií. My chceme zjistit, zda existuje obecně platná metoda, s jejíž pomocí lze formulovat prognózy budoucího vývoje. Různorodost oblastí, pro které Nostradamus vyslovil svá proroctví - války, hladomory, mocenské boje, proměna duchovních hodnot i osudy jednotlivců - dává tušit, že takovou metodu znal.

Třebaže teorie chaosu není sama o sobě řešením prastaré hádanky prorokování, může nám při našem hledání přece jen pomoci dostat se o kousek dál. Lidské dějiny a lidské osudy vykazují důležitou vlastnost všech živých systémů: mohou se samy obnovovat. Tato vlastnost, kterou badatelé chaosu pojmenovali "autopoiese" (řecky "sebevytváření"), vysvětluje některé fenomény, o kterých už byla řeč. Živé systémy fungují v určitém prostředí, s nímž jsou mnohostranně a neodlučitelně propojeny. Přesto se jim daří neustále se obnovovat, uchovat si - přes všechny vnější vlivy - svoji identitu a nadále ji rozvíjet. Při zkoumání autopoietických struktur narazili badatelé chaosu na zajímavý fenomén: čím komplexnější jsou propojení takového systému s jeho okolím, tím stabilnější se stávají jeho vlastní struktury! Čím více "rušivých" vnějších vlivů, kterým je živý systém vystaven, na něj působí - slunce, déšť, vítr, konkurující a soupeřící živočišné druhy -, tím stabilněji se chová jeho vnitřní struktura.

Lze si vůbec představit systém, jehož propojení s okolím je komplikovanější a obsáhlejší, než je tomu u člověka v celém průběhu dějin? Každý člověk je svými vjemovými orgány a svou látkovou výměnou neustále spojen s vnějším světem a navíc má průběžný kontakt se stovkami jiných lidí, i když většinu z nich vidí jen na televizní obrazovce. Je svázán s dějinami svého národa, a tudíž také s dějinami všech států, které kdy měly s jeho vlastním národem nějaký kontakt. Jeho osud je spjat i s budoucností všech lidí, s nimiž se stýká. Je spojen se zvířaty a rostlinami, které mu poskytují potravu a vyrábějí pro něj kyslík. Komplexnější systém, než představuje člověk v rámci celé společnosti na rozhraní minulosti a budoucnosti, si lze stěží představit.

Všechny otevřené systémy, které na světě existují, jsou propojeny vzájemně mezi sebou a také s člověkem. To konstatovala Donella Meadowsová, spoluautorka známé zprávy takzvaného "Římského klubu", nazvané "Hranice růstu", v níž byl předpovězen zánik lidstva na začátku třetího tisíciletí: "Žádná část lidstva nemůže být chápána odděleně od ostatních lidí nebo od globálního ekosystému. Všichni společně budeme buď stoupat, nebo padneme."

Již jsme poznali, že struktury každého systému jsou o to pevnější, oč komplexnějším se systém stává. Lidský osud a dějiny lidstva patří z tohoto hlediska k těm nejstabilnějším systémům vůbec. Zdánlivé výšky a hloubky v životě každého člověka jsou těmto strukturám také podřízeny. I když jednotlivé cykly dějin nebo individuálního života probíhají "chaoticky", na první pohled náhodně a neopakovatelně, přesto je působení komplexních lidských vztahů v tomto chaosu tak silné, že se stejné cykly neustále opakují - v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Kdo tyto struktury rozezná, dokáže rovněž předvídat budoucnost.

16/ Tajemství I Ging

Pokud má chaos vlastní všeobecně platnou strukturu a pokud se všechny události - ať už v přírodě nebo v lidské společnosti - cyklicky opakují, potom lze s pomocí rozpoznaných struktur předpovídat budoucnost. Tento závěr je v natolik příkrém rozporu s naším navyklým způsobem

myšlení, že se mu brání i někteří z "nejmodernějších" vědců, zakladatelé teorie chaosu. Přitom jsou poznatky, které dnes slavíme jako objevy počítačového věku, v Číně používány již tři tisíce let pro účely prorokování. Podpůrným prostředkem, který Číňané už po tisíciletí pro své předpovědi budoucího vývoje používají a v němž je ukryta celá řada vědeckých výdobytků 20. století, je takzvané I Ging.

Ve 12. století př.n.l. bylo I Ging sestaveno legendárním králem Venem na základě podstatně staršího materiálu. Jeho syn, vévoda Džou, k němu později připojil další texty. Kolem roku 500 př.n.l. se tímto dílem zabýval i Konfucius. On a jeho žáci napsali k I Ging řadu komentárů, Konfucius sám o jeho významu prohlásil: "Pokud by se mohl můj život prodloužit, věnoval bych takto získaný čas studiu I Ging."

Co je tedy I Ging a jak se jej můžeme dotazovat na budoucnost?

I Ging představuje komplikovaný systém 64 hexagramů, z nichž každý sestává ze šesti linií. Ty jsou buď plné, nebo v polovině přerušené. Ke každému hexagramu patří ještě komentáře, které v zakódované formě definují jeho význam. Těchto 64 hexagramu bylo původně v ustáleném pořadí sestaveno do čtverce, jehož každá strana čítala osm hexagramu. Jejich pořadí přitom přesně odpovídá binárnímu číselnému kódu, který byl objeven v 18. století Leibnizem a s nímž dnes pracují všechny počítače.

Toto strnulé uspořádání však nevyjadřovalo dost zřetelně změny. Přitom jsou to právě změny, které posouvají vývoj věcí kupředu. Stále znovu se na své cestě do budoucnosti dostáváme do hraničních oblastí mezi starým a novým, které nás nečekaně překvapují a zdají se být neovladatelné. Může se nám například stát, že v důsledku nějaké nehody přijdeme o zdraví nebo o blízkého člověka. Právě v takovýchto hraničních situacích nám I Ging může pomoci.

Aby hexagramy lépe popisovaly a zachycovaly věčnou proměnu věcí, byly králem Venem uspořádány novým způsobem, který je používán dodnes. Právě takto vzniklý systém, nazývaný původně Čou I, je dnes označován jako I Ging čili "Kniha proměn".

V minulosti bylo I Ging zpřístupněno jen dotazům nejvyšších vládních činitelů a úředníků, jako byli princové, guvernéři nebo generálové. Rovněž významní učenci, myslitelé nebo filozofové měli k I Ging přístup. I Ging byly po slavnostní ceremonii zadávány otázky pomocí 50 stonků řebříčku. Z nich byl nejprve jeden odložen stranou, protože při proceduře samotné ho nebylo zapotřebí (není historicky doložen důvod, proč se přesto začíná s počtem 50, ale hned poté se pracuje pouze se 49 stonky). Použité stonky pak byly opakovaně seskupeny do několika náhodně vytvořených hromádek, z nichž bylo možné počet stonků převést na přerušené a nepřerušené linie.

Tato metoda je dodneška považována za nejspolehlivější a nejpřesnější, jestliže se chceme od I Ging dovědět něco o budoucnosti. Často jsou plné a přerušované linie určovány tak, že se hází mincemi (hlava a orel). Tato metoda je sice podstatně jednodušší a praktičtější, údajně však neumožňuje stejně přesnou předpověď budoucnosti jako metoda se stonky řebříčku.

Pomocí některého z uvedených postupů je pak sestaven hexagram, a to jedna linie po druhé, odzdola nahoru. Zvláštní místo v hexagramu zaujímají takzvané "proměnlivé linie", které se odvozují z určitých číselných hodnot. Když se v hexagramu tyto linie vyskytnou, musí být hexagram sestaven znovu, přičemž je každá proměnlivá linie nahrazena svým protějškem. Touto metodou se dá rovněž zjistit, jakým směrem se nastávající změna bude ubírat.

Takto sestavený hexagram je dále porovnáván s příslušnými komentáři. Ty poskytují odpověď na položenou otázku. Pro nás Evropany je však těžké správně interpretovat slovní obrazy, jež se v komentářích běžně vyskytují, jako například "liška, která běží po ledě". Zvířata zaujímají v čínské mytologii zpravidla úplně jiné místo než v našich bajkách. Také pod předměty jako třeba obětní pánvička, což byl před třemi tisíci lety objekt naprosto samozřejmý v každé čínské domácnosti, si dnes neumíme nic představit.

Existují dnes překlady, které staré čínské komentáře převádějí do moderní, nám snadno srozumitelné řeči. Ty však musíme číst s maximální opatrností a s vědomím toho, že v žádném případě nemohou zprostředkovat původní obraznou řeč v celé její bohatosti a mnohovýznamnosti.

I otázky, které I Ging klademe, je nutno přizpůsobit čínské myšlenkové tradici; získané odpovědi se totiž vždycky vztahují k určitým životním kvalitám a ne ke kvantitativním faktorům. Důležité je formulovat otázku co možná nejpřesněji. Je nutné popsat podstatné rysy, jádro dané situace, a tak I Ging umožnit, aby tazateli poradilo, co konkrétně by měl v dané situaci udělat. S otázkou "Budu za pět let žít ve vlastním domě?" si I Ging nebude příliš vědět rady. Lepší je formulace: "Co mohu udělat, abych si svůj sen o vlastním domě splnil co nejrychleji?" Do jaké míry se pak člověk řídí radou, kterou od I Ging dostane, je jeho vlastní věcí.

Spolehlivost předpovědí, získaných metodou I Ging, byla ověřována a statisticky prokázána mnoha seriózními vědci, počínaje slavným německým filozofem a matematikem Leibnizem (1646 až 1716) přes švýcarského psychologa C. G. Junga (1875-1961) až k americké filozofce a specialistce na I Ging Katye Walterové.

Leibniz rozvinul před zhruba dvěma sty lety binární číselný systém, s jehož pomocí lze všechna čísla vyjádřit pouze pomocí dvou číslic (1 a 0). Na principu binárních čísel pracují počítače, protože číslice 1 a 0 lze snadno převést na dva stavy elektrického proudu - vypnuto nebo zapnuto. Když se Leibniz později seznámil s I Ging v původním, tradičním uspořádání, hned v něm rozpoznal svůj binární číselný kód. Číslice 0 a 1 v něm jen byly nahrazeny celými a přerušovanými liniemi.

Přes Leibnize, Hegela a Marxe pak filozofický obsah systému I Ging pronikl také do evropského myšlení. Osvícenská představa lineárního, přímočarého pokroku v dějinách byla nahrazena koncepcí historického vývoje ve spirále, na níž se všechny historické procesy opakují na vyšší rovině. Tato koncepce je kombinací západní představy nepřetržitého pokroku s východní představou neustálého koloběhu věcí. Spojení obou těchto koncepcí nelze lépe vyjádřit ničím jiným než právě spirálou.

Uznání skutečnosti, že se v dějinách střídají údobí relativního klidu s obdobími, v nichž i malá jiskra vede k sociální explozi, je mimo jiné důsledkem toho, že se němečtí filozofové 18. a 19. století moudrostí I Ging intenzivně zabývali. Revoluce už nebyly pojímány jako historické "nehody", jako úchylky od normálního běhu věcí, nýbrž začaly být považovány za důležitý faktor každého vývoje.

I pro C. G. Junga byla "Kniha proměn" velmi zajímavá, protože v ní našel potvrzení pro svou koncepci synchronicity událostí. V západním myšlení převládal do té doby princip kauzality: každá událost je důsledkem nějaké jí předcházející příčiny a zároveň se sama stává příčinou věcí, které přijdou později. Jung však zastával názor, že existují i jevy, k nimž dochází současně, a přesto je mezi nimi souvislost - ne kauzální, ale synchronní. Tuto teorii mu čínské filozofické myšlení a především koncepce I Ging plně potvrzovaly: "Synchronicita je předsudek Východu, kauzalita zase moderní předsudek Západu."

O I Ging se Jung domníval, že představuje "Archimedův bod", s jehož pomocí je možné pohnout celým západním myšlením. I Ging se totiž netáže ani tak po příčině a účinku, ale chce spíše zjistit, jaké události mají tendenci proběhnout ve stejný okamžik. Jung sám se I Ging často tázal na radu a doporučoval to i svým pacientům. Nepřišel však na to, na jakém principu I Ging funguje. Nakonec k tomuto systému poznamenal: "Čím méně člověk o teorii I Ging přemýšlí, tím lépe spí."

S nástupem teorie chaosu se systémem a způsobem fungování I Ging začalo zabývat stále více vědců. Jedním z nich je fyzik F. David Peat, který se zabývá výzkumem světa chaosu a synchronicity. V systému I Ging našel zřetelné paralely ke strukturám, které odhalil badatel na poli chaosu a nositel Nobelovy ceny Ilja Prigogin. Ten zjistil, že otevřené systémy, do nichž lze zařadit i osud jednotlivců nebo průběh dějin, se v určitých bodech mohou rozvíjet různými směry a vytvářet přitom nové vzory, nové symetrické figury. Peat tuto teorii dál rozvíjel a došel k přesvědčení, že se za těmito synchronicitami skrývá nový řád, jemuž musí i západní věda přiznat právo na existenci. Vědec pojmenoval toto ještě ne zcela probádané tajemství "objektivní inteligencí".

Již o sto padesát let dříve začal německý filozof Arthur Schopenhauer (1788-1860) po důkladném studiu asijského způsobu myšlení razit pojem "tajemná a nevysvětlitelná moc", jenž označoval totéž jako Peatova "objektivní inteligence". Rovněž otec kvantové mechaniky, fyzik Werner Heisenberg (1901-1976), jeden ze zakladatelů kvantové teorie vlnových polí, dospěl na sklonku svého života k poznatku, že jádrem přírody nejsou částice samotné, ale symetrie a vzory, které jsou jejich základem.

Zvlášť intenzivně se systémem I Ging ve spojení s moderní vědou zabývala americká filozofka Katya Walterová. Měla pro to skutečně ty nejlepší předpoklady, protože studovala pět let na Institutu C. G. Junga v Curychu a následně pracovala na univerzitě Jinan v Číně.

Odhalila zajímavé souvislosti mezi deterministickým chaosem moderní vědy a prastarými základními pravdami, zašifrovanými do systému I Ging. Deterministický chaos se vyznačuje následujícími vlastnostmi:

  • řád uprostřed zdánlivého nepořádku;
  • cyklické chování, při němž je určitý vzor neustále opakován jen s nepatrnými obměnami;
  • odstupňovaný řád, který způsobuje, že každý vzor dobře zapadá do vzoru, který mu je bezprostředně nadřízen (jako menší krabička do větší);
  • univerzální použitelnost.

Poznání a využívání těchto vlastností reality tvoří již celá staletí základ čínské filozofie. Taoismus, čínské učení staré dva a půl tisíce let, hovoří o "cyklech v čase a prostoru, které tvoří vzory vymykající se vší logice". Tato formulace silně připomíná závěry, k nimž dospělo moderní bádání na poli chaosu.

Zdá se nemožné, aby natolik komplikovaný proces, jakým je lidský osud nebo vývoj dějin, byl předpovězen pomocí tak jednoduchého systému, jaký představuje I Ging se svými 64 hexagramy. Avšak jak upozornil badatel chaosu Paul Davis: "Skutečnost, že vesmír je tak komplikovaný, ještě neznamená, že zákonitosti, na nichž je vystaven, musí být stejně komplikované."

Existuje dokonce ještě další systém, v němž je zakódována celá historie života na Zemi i budoucnost každé živé bytosti a který se rovněž skládá ze 64 stavebních kamenů: genetický kód. Zdá se, že staří Číňané poznali a formou svých hexagramů zaznamenali všeobecně platné pravzory každého vývoje a veškerého života už tři tisíce let předtím, než byly stejné struktury znovu objeveny v teorii chaosu a v genetice.

O poznatek, že existuje souvislost mezi obecně platnými dynamickými vzory a skutečnými událostmi v životě lidí, se Číňané dělili s jinými dávnými kulturami, s Babyloňany, Egypťany, Mayi i dalšími národy, které žily v koloběhu věků. Ale jenom čínské I Ging se po celá tisíciletí neustále v praxi používalo, a tak nám zůstalo dochováno v nezměněné podobě, plně funkční a použitelné. Ještě za druhé světové války se čínští i japonští generálové před každou bitvou dotazovali I Ging na radu a v Číně se tento systém dodnes těší velké oblibě.

Nenalézáme však jen paralely mezi teorií chaosu a I Ging. Některé vědce zaujala myšlenka, že by I Ging mohlo být zašifrovanou tabulkou genetického kódu, neboť obojí sestává z 64 prvků, s jejichž pomocí lze kryptograficky popsat budoucnost každé živé bytosti. Podobnost mezi oběma systémy je skutečně do očí bijící:

  • základem DNS je dvojspirála, základem I Ging jsou dva póly jin a jang;
  • stavební kameny DNS jsou označovány čtyřmi písmeny, tvořícími vždy dvojici (A, T/U, C a G). Stavebními kameny I Ging jsou čtyři dvojice linií (neměnné jin a jang, proměnlivé jin a jang);
  • vždy tři písmena DNS tvoří jednu z 64 triplet, obsahujících informace nezbytné pro syntézu dané konkrétní aminokyseliny. Vždy tři dvojice linií systému I Ging tvoří jeden z jeho 64 hexagramů.

Badatelům tyto paralely nestačily. Podařilo se jim prokázat, že 64 hexagramů I Ging nejenže představuje v zašifrované formě všech 64 aminokyselin, ale že tyto hexagramy byly uspořádány stejně, jako jsou v moderních učebnicích biologie systematizovány skupiny aminokyselin. Dokonce kodony triplet, označující začátek a konec určitého zakódování, jsou v I Ging k nalezení na odpovídajícím místě a nesou označení jako "stažení se" nebo "zastavení".

Překvapivá paralela byla objevena v USA, kde zdomácněla "ortomolekulární medicína", předepisující jako lék určité aminokyseliny. Zjistilo se, že funkce jednotlivých aminokyselin, jak jim jsou ortomolekulární medicínou připisovány, odpovídají filozofickému obsahu hexametrů v I Ging, jež s nimi korespondují. Tak nachází aminokyselina, která má rozšířit růstovou chrupavku na konci kostí, svůj protějšek v hexagramů, který nese označení "vlastnictví velkého". Tyto překvapivé spojitosti

vysvětluje jejich objevitelka Katya Walterová tím, že "tu máme co do činění s těmi nejzákladnějšími strukturami, jaké vůbec existují".

Našly se ale ještě další souvislosti mezi I Ging a genetickým kódem, které musí rozptýlit i zbytek pochybností o identické podstatě obou systémů. Podle legendy viděl Fu Hsi, autor původního uspořádání hexagramů, jednoho dne vystupovat ze Žluté řeky (čínsky Ho Tu) draka. Dostal od něho kartičku, na níž byly nezvyklým způsobem seřazeny bílé a černé tečky. Tento lístek byl podle uvedené řeky nazván "kartička Ho Tu". Seskupení teček představovalo stavební plán systému I Ging.

Zhruba o tisíc let později se údajně z řeky Lo Šu dostala do rukou lidí - tentokrát na hřbetu želvy - další kartička. Ta přirozeně obdržela název "kartička Lo Šu" a v čínském pojetí představuje "písmo" systému I Ging. Odpovídající plán a odpovídající písmo byly nalezeny také v genetickém kódu: kartička Ho Tu je stylizovaným zobrazením základní molekuly DNS s jejími vodíkovými spojeními, kartička Lo Šu zase představuje molekulární stavbu RNS.

DNS je ve formě stabilní dvoj spirály stavební plán, který jsme zdědili od svých předků a který dále předáváme svým dětem. RNS naproti tomu tento stavební plán kopíruje a mění jej ve stavební kameny života. Je to písmo, s jehož pomocí je dědičná informace DNS předávána budoucímu životu. Tak mohla být hypotéza, že I Ging je vlastně zašifrovanou formou genetického kódu, potvrzena hned ze dvou stran - jednak souborem 64 hexagramů, jednak oběma kartičkami.

Byla zkoumána i možnost dovědět se s pomocí I Ging něco o vlastním osudu. Hexagramy lze chápat jako "vyvolávače obrazů", s nimiž může náš duch vést dialog. Proto jsou rovněž odpovědi, které I Ging poskytuje, vždy přizpůsobeny osobní situaci tazatele. I Ging nezná konkrétní budoucí události, ale ví, podle jakého schématu se budoucnost bude vyvíjet. Jedná se tu tedy o stejná pravidla, s jakými pracuje teorie chaosu - i ta dokáže předpovědět schéma, které bude tvořit kostru budoucího vývoje, konkrétní události však předvídat neumí.

Zatímco astrologie - a to jak západní, tak východní, čínská - vychází z věčně se opakujících cyklů o stejné délce, přináší I Ging do oblasti prorokování potřebný element "chaosu". Přináší ho přesně tolik, kolik ho ve skutečném životě v reálné budoucnosti lze očekávat. Ztělesňuje tak věčně platná pravidla chaosu, která platila v minulosti a budou platit i v budoucnu. Ve spojení s pravidelnými kosmickými cykly - sloužícími jako hodiny i jako kalendář - nám I Ging umožňuje vhled do budoucnosti, který je "čisté" astrologii navždy uzavřen.

Na závěr bych rád ještě uvedl svůj nejdůležitější poznatek, získaný během studia I Ging: Je zbytečným a sebezničujícím plýtváním sil, když někdo chce vzdorovat věčnému toku věcí. Tvůrčí síly může rozvíjet pouze ten, kdo věčné cykly přírody rozpozná, smíří se s nimi a najde si v nich své místo. Jenom ten, kdo pochopí cyklická schémata přírody a lidského osudu a přijme je jako základnu svého konání, může v nich najít to správné místo pro sebe. Číňané v tomto poznatku viděli návod, jak uvést život člověka do souladu s přírodou a jak mu vtisknout nějaký vyšší smysl.

17/ Sny a vize

Otec mi jednou vyprávěl zvláštní příhodu: Za druhé světové války začala jednoho dne, který jinak nebyl ničím mimořádný, jeho matka - tedy moje babička - najednou péci koláč. Protože nebylo před žádným svátkem, celá rodina se tomu divila. Když se jí ptali, proč uprostřed týdne peče koláč, odpověděla: "Protože dnes přijde Walter." Strýc Walter ale sloužil u námořnictva a nedlouho předtím měl dovolenou, takže jeho další návštěva byla v nedohlednu. Přesto se ukázalo, že babička měla pravdu. Strýcova loď byla poškozena minou, a tak obdržel mimořádné volno - to ovšem byly skutečnosti, o kterých babička nemohla nic vědět.

Takových příběhů se vypráví nespočet. Téměř všichni jsme již něco podobného zažili. Vedle tisíců případů, které byly zaznamenány a zkatalogizovány badateli na poli paranormálních jevů, jsou podobné historky vyprávěny nebo písemně zaznamenány často i lidmi, kterým vůbec nezáleží na tom, aby něco dokazovali. Mne osobně podobné spontánní příběhy prorockých schopností obyčejných lidí přesvědčují víc než všechny parapsychologické výzkumy.

Například v knize chilského režiséra Miguela Litína "Ilegálně v Chile" jsem našel příběh, který mi silně připomněl příhodu s mou babičkou: Po více než desetiletém pobytu v emigraci navštívil Litin pod falešným jménem Chile, aby tam natočil dokument o životě v této zemi pod Pinochetovou diktaturou. Nikdo z jeho rodiny nebyl o této akci informován a ani kameramani a pracovníci natáčecího štábu neznali jeho pravou identitu. Jednoho dne jej však řetěz nepředvídatelných událostí přivedl do rodného města. Využil této příležitosti k návštěvě svých rodičů. V přestrojení, ve kterém se stále pohyboval, jej jeho matka nejprve nepoznala. Když si ale uvědomila, kdo to přišel domů, rozzářila se a řekla: "Právě jsem dala do trouby ohřát tvoje oblíbené jídlo." Přitom se však jednalo o pokrm, který připravovala jen ke zcela výjimečným příležitostem. Poprvé v celém svém životě toto pravidlo porušila a uvařila oblíbené jídlo svého syna bez nějakého zvláštního důvodu.

V obou případech nemohly matky o návštěvě svých synů nic vědět, vždyť ani oni sami ještě několik dní předtím nevěděli, že budou moci ke své rodině přijet. Pro mne jsou tyto příběhy zajímavé tím, že nebyly vyprávěny nebo zaznamenány proto, aby se dokázala existence paranormálních jevů a jasnovidných schopností, ale byly s překvapením registrovány lidmi, kteří - dokonce ani po těchto zážitcích - v takovéto fenomény nechtějí věřit.

Dvě epizody tohoto typu by samy o sobě ještě nebyly žádným důkazem toho, že lidé mohou mít prorocké schopnosti. Různé výzkumné ústavy, zabývající se paranormálními jevy, však zaznamenaly a zdokumentovaly tisíce takových případů. Společné všem těmto příhodám je to, že se staly obyčejným lidem a ne nějakým profesionálním jasnovidcům a že se vždy jednalo o jejich vlastní osud nebo o osud osob jim velice blízkých. My jsme se dosud zabývali jen "velkými" proroctvími, která byli schopni pronést jen někteří výjimeční jedinci a při nichž se jednalo o budoucnost celých národů nebo jejich vůdců, někdy i celého lidstva. Teď však obrátíme svoji pozornost ke snům a vizím, v nichž se může budoucnost ukázat každému z nás.

Byla dokumentována spousta případů, při kterých se lidem podařilo předvídat hrozící nehody nebo katastrofy, jimiž měli být postiženi buď oni sami, nebo jejich blízcí. Na Parapsychologickém institutu v Durhamu, Severní Karolína, bylo pod vedením vědců J. B. Rhinea a Louisy Rhineové zaznamenáno na 14 000 takových případů. Za neustále se objevující ústřední prvky předpovědí v nich lze označit neštěstí, radost, strach, chamtivost a především smrt.

Zvláště dobře jsou dokumentovány sny a vize související se zánikem luxusního parníku "Titanic". Tato loď - která ve své době platila za nejrychlejší a nejbezpečnější vůbec - se na své první plavbě přes Atlantický oceán dne 14. dubna 1912 srazila s obrovskou krou a potopila se. Při neštěstí zahynulo 1517 lidí. I když loď byla považována za nepotopitelnou, protože její trup se skládal z řady hermeticky uzavíratelných komor, zdálo se mnoha budoucím pasažérům před nastoupením cesty o obrovském lodním neštěstí. U některých z nich byla vize nadcházející katastrofy tak silná, že od plavby ustoupili a vrátili už zakoupené lodní lístky, ačkoli v té době tvrzení o nepotopitelnosti plavidla ještě nikdo vážně nezpochybňoval.

Ještě překvapivější je skutečnost, že v jednom románu Morgana Robertsona, který vyšel v roce 1898 pod názvem "Zánik Titana", je tato katastrofa, k níž došlo o čtrnáct let později, detailně popsána! Také "Titan" byl považován za nepotopitelný, až se - rovněž v měsíci dubnu! - srazil s krou a potopil se. Také on měl na palubě nedostatek záchranných člunů, takže mnoho pasažérů bylo odsouzeno k utonutí.

I v mnoha dalších technických detailech je "Titan" překvapivě podobný lodi "Titanic", která v té době ovšem ještě neexistovala ani na rýsovacích prknech.

Při práci na této kapitole jsem si vzpomněl na článek, který jsem před několika lety četl v sovětském měsíčníku "Sputnik". Byl v něm líčen osud některých pasažérů sovětské zámořské lodi, jež se potopila během výletní plavby po Černém moři. V článku byla jen mimochodem zmíněna skutečnost, že se mělo jednat o poslední plavbu této lodi. Plavidlo už bylo prodáno jednomu sovětskému filmovému studiu. To jej chtělo před definitivním vyřazením ještě použít při natáčení katastrofického filmu o lodním neštěstí. V již hotovém scénáři byla skutečná katastrofa popsána do nejmenších detailů.

Předem napsaný scénář pozdější katastrofy nelze snadno odbýt a označit ho za dodatečný výmysl nebo falzifikát. Ale u snů a vizí, které nejsou ještě před jejich uskutečněním zaznamenány v písemné formě na papír, je takové odbývání dost běžné. Protože si však většina lidí o svých snech nevede písemné záznamy, jsou písemné důkazy o vizích, které se později proměnily ve skutečnost, vzácnými výjimkami.

Pokud nebereme v úvahu zprávy o uskutečněných snech a vizích, které byly sepsány teprve poté, co k daným událostem došlo, a omezíme se jen na případy, jež splňují nejpřísnější vědecká kritéria, pak dosud sebraný statistický materiál nedostačuje k tomu, aby mohla být možnost vizí a snů o budoucích událostech považována za bezpečně prokázanou.

Přes nedostatečnou "vědeckost" většiny z těch desítek tisíc případů předtuch, jež byly různými parapsychologickými instituty zdokumentovány, lze existenci této lidské schopnosti přece jen statisticky dokázat. Průzkumy různých dopravních společností totiž ukazují, že dopravní prostředky - například vlaky - postižené nějakou nehodou jsou obsazeny menším počtem cestujících, než je v danou denní dobu a ve stejný den v týdnu běžné. Ve vlacích, které stihne nějaká nehoda, jezdí nejen méně lidí, než je jinak obvyklé, ale navíc jsou vskutku minimálně obsazené právě ty vagóny, jež jsou neštěstím nejvíc postižené.

Zdá se tedy, že schopnost vytušit nadcházející nehodu a vyhnout se tak hrozícímu nebezpečí je základní lidskou vlastností. Často přitom lidé, kteří prostě jedou "pozdějším vlakem" nebo zmeškají kvůli nějaké maličkosti letadlo a vyhnou se tak neštěstí, ani žádné varovné sny nemají. Není tu nic, čím by mohli zdůvodnit své jednání, a tudíž ani nic, co by se dalo nějak vědecky vyhodnotit. Ale přesto si tito lidé zachrání život.

Tato schopnost slyšet vnitřní hlas, který nás varuje před budoucím neštěstím, určitě není dána pouze těm lidem, kteří tento hlas také poslechnou. V posledních několika staletích jsme si totiž zvykli varovný vnitřní hlas potlačovat a naslouchat jen tomu, co nám říká "zdravý lidský rozum". Plavbu "Titaniku" si nenecháme ujít - vždyť je přece nepotopitelný.

Každý také ví, že i zvířata mají schopnost vycítit blížící se neštěstí. Obecně se však má za to, že zvířata dokáží vnímat pouze určité přírodní úkazy. Pasoucí se stáda chtějí do stájí, když se blíží bouřka, a to dlouho předtím, než si lidé povšimnou jejích prvních náznaků. Koně, drůbež a mnozí ptáci projevují velký neklid před blížícím se zemětřesením. Přitom se doposud věřilo, že zvířata prostě dokáží vnímat nějaké přirozené fyzikální signály, které lidé dosud neznají a které nedokáží zaregistrovat ani ty nejjemnější měřicí přístroje.

Každý řezník ví, že zvířata vedená na porážku jako by přesně věděla, jaký osud je očekává. Totéž platí o nemocných psech, které chce jejich pániček dát navěky uspat. Tento neklid je vysvětlován tím, že se na zvířata přenáší nevolnost, kterou pociťují lidé před chystaným zabíjením.

Již v roce 1967 prováděl Robert Morris, jeden z mála vědců, kteří se tímto jevem vážně zabývali, pokusy s krysami. Výsledky jeho experimentů ale vyzněly zcela jinak. Morris zjistil, že krysy, které měly být při pokusech zabity, začaly projevovat zřetelně větší neklid než obvykle a kousaly, když byly vyndávány z klecí. Aby vyloučil to, že krysy vnímají vnitřní pocity experimentátora, zkoumal chování několika krys, z nichž některé měly být zabity, jiné ale ušetřeny.

Krysy přitom projevovaly zřetelně odlišné chování: ty, které měly zůstat naživu, se v kleci vesele producírovaly; zbývající, které měly zemřít, se ustrašeně krčily ve svých úkrytech. Přitom nikdo z vědců, kteří se v místnosti pohybovali, nevěděl, které kusy mají být utraceny. Ty totiž byly vybrány teprve později pomocí principu náhody.

Zda lze v praktické aplikaci tohoto poznatku pomocí devětačtyřiceti krys a šesti úkrytů také předpovídat tažená čísla sportky, to zatím nikdo neprozkoumal.

Bývaly doby, kdy lidé považovali za samozřejmost, že se ze svých snů mohou dovědět něco o budoucnosti. Již v židovském Talmudu stojí psáno: "Každý nevyložený sen je jako nepřečtený dopis." V průběhu staletí byly stále znovu vydávány a také hojně čteny snáře, v nichž jsou ve snech se vyskytující obrazy spojovány se zcela konkrétními budoucími událostmi. V jedné teprve před několika lety vydané knize o výkladu budoucnosti jsem našel seznam takových schématických výkladů: Kytky ve snu viděti znamená lehké onemocnění, ztráta peněženky finanční problémy, slzy ohlašují nenadálé štěstí...

Výsledky moderního výzkumu snů však ukazují, že jejich výklad není až tak jednoduchý.

Jedním z prvních vědců, který se výkladem snů zabýval, byl Sigmund Freud. Ve snu spatřoval nejdůležitější prostředek, jak se dovědět něco o obsahu našeho podvědomí. Jako psychoanalytik byl při své práci seznámen s množstvím snů svých pacientů a narazil při tom také na takové, jež obsahovaly předtuchy budoucích dějů. Ve svém díle "Výklad snů" (1899) k tomuto tématu poznamenává: "Právem odmítáme popřít všechno to, co je na tomto tématu skutečností, protože pro řadu těchto jevů bude možná brzy nalezeno přirozené vysvětlení."

Ve vědeckém duchu své doby se Freud snažil nalézt pro každý sen, v němž hrála budoucnost nějakou roli, přirozené vysvětlení. Takto analyzoval ve své práci "Vysvětlení naplněného snu" sen jedné své pacientky. Té se zdálo, že na jedné rušné obchodní ulici ve Vídni potkala přítele, kterého už léta neviděla. Ve snu rozpoznala dokonce konkrétní místo, kde na sebe narazili. Příštího dne se s tímto mužem skutečně na onom místě střetla.

Protože pacientka svůj sen Freudovi vyprávěla až poté, co se uskutečnil, hledal Freud vysvětlení skutečnosti, proč se pacientka "po tomto setkání domnívala, že o něm již předtím snila". Stejný postoj vůči prorockým snům si Freud zachoval ve většině svých spisů.

Kromě jiného i kvůli tomuto "materialistickému" postoji došlo k rozchodu mezi ním a jeho nejnadanějším žákem C. G. Jungem. Jung ve své klinické praxi často narážel na případy, v nichž sny předváděly budoucí události. Jeden z jeho pacientů - nadšený horolezec - snil o tom, že z vrcholku jedné zdolané hory stoupá do nebes. Jung, který znal zevrubně i pozadí soukromého života tohoto muže, ve snu rozpoznal jeho nevědomou touhu po smrti. Za tento výklad se mu ale mladý muž vysmál. O půl roku později však při horské túře uklouzl a strhl s sebou do propasti a do náruče smrti ještě svého druha...

Jung na rozdíl od Freuda uznával bez výhrad schopnost člověka předvídat ve snu budoucí události. Byl dokonce přesvědčen o tom, že tato naše schopnost je nadřazena logickému odhadování budoucího vývoje. Sen totiž při svém "plánování" budoucích událostí může zohlednit i ty vjemy, pocity a nálady, které pro svoji slabou intenzitu nikdy nepřekročily práh vědomí. Totéž platí o vzpomínkách, které jsou pro naše vědomí již "ztracené".

Po mnohaleté badatelské práci dospěl Jung k závěru, že existují jevy, jež se naším navyklým kauzálním myšlením - v pojmech příčiny a následku - prostě nedají vysvětlit. Koneckonců neustále narážel na případy, v nichž určité události ovlivnily psychiku pacienta ještě před tím, než k nim vůbec došlo! Jung došel k přesvědčení, že mezi některými jevy existují i takové souvislosti, které nejsou kauzální povahy - při nichž tedy jeden jev není příčinou jevu druhého. Tento druh souvislosti nazval "synchronicita". Odvodil z něho celý filozofický systém, nauku o synchronicitě. Základní prvky této "moderní" teorie patřily přitom již před tisíci lety k elementárním poznatkům všech starých kultur (což Jung sám dobře věděl a neopomněl zdůraznit).

Zatímco Freud ve snech svých pacientů odhalil nevědomí, které do značné míry ovlivňuje vědomé jednání člověka, učinil Jung při svém výzkumu snů objev ještě důležitější. Zjistil, že sny obsahují rovněž takzvané archetypy - praobrazy, které se vyskytují také v pohádkách a legendách všech národů a kultur. Z existence těchto praobrazů vyvodil závěr, že vedle individuálního nevědomí musí existovat také "kolektivní nevědomí". To má pro lidi podobný význam jako například pro mravence schopnost vytvářet společenství.

Při analýze správných předpovědí budoucích událostí Jung zjistil, že se při tom jednalo vesměs o situace, které se dají vyjádřit právě takovými obrazy, jež jsou společnou lidskou zkušeností. Jako příklad uvádí smrt nějakého člověka. To je velmi emotivní situace, která lidstvo provází odnepaměti. Takovéto momenty jsou pevně zakotveny v kolektivním nevědomí lidstva. Protože se toto nevědomí nachází mimo čas a prostor, může být smrt člověka pociťována druhými lidmi i na velkou vzdálenost, a dokonce předtím, než k ní dojde. Proto dokáže člověk intuitivně předvídat budoucí události, které se týkají buď jeho samotného, nebo lidí, kteří pro něho jsou důležití. Na tom nic nemění skutečnost, že tyto vize jsou často hodně neurčité.

Protože sny vyprávěné pacienty nejsou z vědeckého hlediska dostatečně průkazné, byly opakovaně prováděny laboratorní pokusy, které měly lidskou schopnost předvídat budoucí události dokázat "s vědeckou přesností". Oblíbené jsou zvláště pokusy z oblasti mimosmyslového vnímání. Při nich se používají například karty s několika jednoduchými symboly (hvězda, kříž, kruh). Pokusná osoba pak musí uhádnout, jaký symbol se nachází na jednotlivých kartách, které jsou obraceny experimentátorem buď v nějaké jiné místnosti, nebo dokonce s časovým odstupem několika hodin, dnů nebo i týdnů.

Podle mého soudu nemají tyto pokusy velkou výpovědní hodnotu, protože je jimi měřena schopnost, kterou lidé v průběhu evoluce nepotřebovali rozvíjet a která dnes jistě není zvlášť silně vyvinutá ani v těch nejslavnějších dynastiích hráčů karet. Při předvídání událostí, jež jsou pro pokusné osoby nebo jejich rodinné příslušníky životně důležité a které tedy mají jisté "archetypické" rysy, by se jistě daly získat výsledky hodnotnější.

Ale i přes tyto mé pochybnosti je při takovýchto experimentech - k velké radosti badatelů na tomto poli - dosahováno výsledků, které zřetelně překračují náhodné očekávání. K nemenšímu potěšení všech kritiků lze ale stejných "nadprůměrných" výsledků dosáhnout i v případě, kdy místo pokusné osoby "hádá" správné pořadí tažených karet počítač.

Vyvrací snad tento objev matematiků schopnost lidí předpovídat budoucí události? Nemůže tomu být tak, že pokusné osoby opravdu částečně nahlížejí do budoucnosti a rozeznávají schéma, podle něhož budou karty o několik dní později promíchány a obraceny? Toto míchání a tažení karet je náhodné a podléhá tudíž stejným zákonitostem, podle nichž pracuje i počítač, který je naprogramován na "předpovídání" také náhodně tažených karet. Možná se "náhodné" pořadí karet odráží i při obyčejném vykládání karet nebo v číselné řadě při házení kostkami a jde vlastně o jedno schéma společné všem probíhajícím procesům, takže je koneckonců jedno, jakou metodou se pokoušíme budoucnost prozkoumat.

18/ Zapomenutá pravda

Při naší cestě dějinami prorokování jsme stále znovu zjišťovali, že využívání přírodních cyklů je nejstarší a jediná úspěšná metoda, jíž se dá dospět ke konkrétním proroctvím. Protože však prvotní křesťanství odmítalo myšlenku cyklického opakování v dějinách nebo v individuálním osudu jednotlivce, zůstaly poznatky, jež se při studiu chronologií vlastně každému přímo nabízejí, dlouho neodhaleny. Lidem, kteří se náboženskými dogmaty nedali ovlivnit, zabránilo v tomto poznání pro změnu hluboce zakořeněné myšlení v kategoriích lineárního pokroku.

Nostradamus byl jediným západním prorokem, jenž jednak disponoval tajným věděním svých klasických předchůdců, které získal ze starých knih a prostřednictvím svých židovských předků, jednak byl schopen uvést toto vědění do souvislosti s prvními použitelnými dějinnými chronologiemi, uspořádanými jeho přítelem Scaligerem. Proto dokázal jako jediný evropský prorok v posledních dvou tisících letech vyslovit proroctví, která se i po staletích ukazují jako pravdivá.

Po Nostradamovi jako by tyto cykly nikdo nechtěl vidět, i když se opakovaně samy přihlašovaly o pozornost. Příkladem toho nám může být badatelská činnost Isaaca Newtona (1643-1727), který je všeobecně znám jako zakladatel klasické fyziky. Méně už je známo, že se v posledních letech svého života zabýval především otázkami náboženství a dějin. Přitom vyhodnotil veškerou v jeho době známou literaturu o starších dějinách, počínaje antickou a východní mytologií. Jeho nejvýznamnějším dílem na tomto poli byla "Pravdivá kronika starých království", která vyšla roku 1728v Londýně. Avšak místo aby autor konstatoval, že má co do činění s několikanásobným opakováním identických cyklů, posunul důležitá historická data, jako například trojskou válku, prostě o 320 let dopředu. Základní data egyptských dějin posunul vpřed dokonce o 1800 let. Rozpoznal tedy správně časové rozpětí, v němž se historické události ve stejném pořadí opakují, neměl však odvahu z tohoto poznatku odvodit správné závěry. Tímto postupem si ovšem Newton nemohl získat uznání ani u historiků své doby, ani u dnešních badatelů.

Jak mohl - i z laického hlediska - dojít k tak zjevně chybným výsledkům, když historické zdroje studoval mnohem podrobněji než většina jeho současníků? Navíc při své práci používal i astronomické propočty, s jejichž pomocí mohl přesně datovat například zatmění Slunce, zmiňovaná v historických pramenech.

Profesor Fomenko přezkoumal svou empiricko-statistickou metodou Newtonova historická díla. Přitom zjistil následující: "Je statistickým faktem, že moderní učebnice dějin se skládá z řetězce čtyř po sobě jdoucích krátkých, prakticky identických chronologických sledů." Podle mého názoru připouští profesorem Fomenkem shromážděný statistický materiál jen jeden závěr: historie několika staletí se prokazatelně několikrát přesně opakuje!

Všechny úspěšné prorocké metody, které byly v průběhu tisíciletí vyvinuty, pracují se dvěma fenomény, jež stojí ve zdánlivém rozporu:

  • s pravidelnými cykly, jak je známe z pohybu planet;
  • s chaotickými schématy, která popisují vývoj komplexních dynamických systémů.

Zatímco kosmické cykly se věčně opakují s naprostou pravidelností, dá se v chaotických schématech, jak je můžeme pozorovat při vývoji počasí nebo na průběhu lidských dějin, stěží rozeznat nějaké pravidelné opakování.

Je poměrně snadné správně předpovědět události, které se odehrávají pravidelně. Proto našli lidé již před tisíciletími záchytný bod v oběhu planet. Zkoumání kosmických cyklů ale nikdy nebylo samoúčelné. Lidé se vždy snažili dát pravidelný a propočitatelný pohyb Měsíce a dalších planet do souvislosti s chaotickými a nevypočitatelnými cykly počasí, dějin a lidského osudu.

Od samého počátku si však lidé byli vědomi toho, že v tomto případě mají co do činění se dvěma různými věcmi. Všichni úspěšní proroci od počátku věků důkladně studovali minulost a srovnávali ji s pravidelným pohybem Měsíce a planet - vesmír jim posloužil jako hodiny a kalendář. Brzy ale zjistili, že počasí, budoucnost vlastního národa nebo osud jednotlivce se nevyvíjejí s takovou pravidelností, jaká by měla být diktována kosmickými cykly. Proto už tenkrát hledali proroci metody, jak rozluštit a využít zákony chaosu, jež jsou vlastní každému vývoji.

Tak vznikly první formy věštění, při nichž se k předpovědi dospělo tak, že se vedle znalosti minulosti a přírodních cyklů vzaly v potaz i výsledky získané zkoumáním vnitřností nebo interpretací linií vzniklých na kostech popraskaných v žáru ohně. Rovněž čínské I Ging patří do této kategorie. Za karikaturu těchto prastarých věšteckých metod lze považovat dnešní vykládání karet. Nikdo ze starých proroků by nepřišel na nápad předpovídat budoucnost pomocí pouze jedné metody, například jenom z hvězd nebo jenom z vnitřností zvířat.

Dokud lidé žili v přesvědčení, že vše existující se cyklicky opakuje, postačila jim znalost minulosti, využití zákonitostí chaosu a "kosmické hodiny" dostatečně k tomu, aby dokázali vypracovat správná proroctví. Ještě před dvěma a půl tisíciletími se tyto metody používaly i u nás a v některých částech světa se s jejich pomocí nahlíží do budoucnosti i v současnosti.

V Číně dodnes mnoho lidí žije ve víře, že se vše opakuje v pravidelných cyklech. Lidé proto studují minulost, aby se něco dozvěděli o budoucnosti. Využívají přitom - vedle čínského horoskopu -pravidelný běh planet a systém I Ging jim pomáhá rozluštit zakódované zákonitosti deterministického chaosu. Evropa se však před dvěma a půl tisíciletími vydala jiným směrem a všechno prorocké vědění upadlo v zapomnění.

Čím víc se lidé snažili "narovnat" linii uzavřeného kruhu do přímky mizející v mlhavé budoucnosti, tím těžší bylo rozpoznat nadcházející události. V okamžiku, kdy na sebe člověk v antickém Řecku začal pohlížet jako na bytost, která sama určuje svůj osud, přestalo mít prorokování jakýkoli smysl. Koneckonců by přece člověk, jemuž by bylo prorokováno nějaké neštěstí, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se tomuto osudu vyhnul! Tím by ale vytvořil úplně novou budoucnost, kterou nikdo nemohl předvídat.

Popsaný rozpor se stal živnou půdou řecké tragédie. Všichni známe osud Oidipa. Tento tragický hrdina zabil svého otce a oženil se se svou matkou právě proto, že se jeho rodiče snažili tomuto předpovězenému osudu uniknout. Se stejným dilematem se dnes potýkají autoři vědecko-fantastických románů a filmů, když líčí cesty časem: každá informace z budoucnosti může změnit něco v přítomnosti a vytvořit tak zcela novou budoucnost.

Ani pokusy moderních futurologů jednoduše promítnout do budoucnosti dnešní vývojové tendence nám toho o skutečné budoucnosti mnoho neprozradí. Tak komplikovaný systém, jaký představuje lidstvo, se může lineárně vyvíjet jenom po krátkou dobu. Brzy se nevyhnutelně ocitne v bodě, v němž dojde k nějakému nečekanému "skoku" a systém se začne vyvíjet nějakým jiným směrem. Například zánik východoevropského bloku socialistických států koncem osmdesátých let 20. století žádný z východních ani západních futurologů nepředvídal. Ne náhodou poznamenal Winston Churchill, jeden z nejvýznamnějších politiků posledních sta let, na adresu prognostiků pracujících podle vědeckých metod: "Odborník je člověk, který dokáže dodatečně vysvětlit, proč se ve své předpovědi zmýlil."

Již jsme viděli, že v dynamických systémech, představovaných například vývojem počasí nebo průběhem lidských dějin, stačí jen nepatrná změna ve výchozích podmínkách k tomu, aby se úplně změnil celý následující vývoj. Stejně jako může mávnutí motýlích křídel v Pekingu ovlivnit počasí v New Yorku, mohla by i nepatrná informace z budoucnosti naprosto změnit celou budoucnost, z níž pochází, a tím zničit i sebe samu. Přitom nehraje žádnou roli, jestli by k nám tato informace dospěla pomocí nějakého cestovatele v čase nebo například prostřednictvím částic pohybujících se nadsvětelnou rychlostí: dokud se nedokážeme odpoutat od představy, že žijeme na jakési do nekonečna směřující "časové přímce", je každá informace z budoucnosti nesmyslná.

Aby tento logický rozpor nějak vysvětlili, hovoří dnes vědci stále častěji o nespočetných "paralelních světech" a "holografickém univerzu", které v každičkém svém bodě obsahuje veškerý prostor a čas, takže v něm vedle sebe již dnes pokojně existují všechny představitelné i nepředstavitelné varianty budoucnosti. Časová lineární osa, našemu myšlení tak důvěrně známá, tím dostává zástupy sourozenců. Jedná se o pokus tuto nám tak blízkou představu zachránit, a přitom dokázat vysvětlit takové reálné jevy, jako jsou proroctví Mayů nebo Nostradama.

Proč se však nikdo nevydá jednodušší cestou a nezkoumá, jakou metodou se těmto prorokům podařilo dojít k předpovědím, které se o celá staletí později skutečně naplňují?

Příčinou toho je naše myšlení v kategoriích pokroku. Tomuto paradigmatu není nic cizejší než představa nekonečného opakování všech událostí. O své budoucnosti rozhodujeme přece koneckonců my sami. A protože v tak dynamickém procesu, jakým jsou dějiny, mohou mít i nepatrné příčiny dalekosáhlé důsledky, jsme nepředstavitelně silní -silní jako ten motýl, který ovlivňuje nadcházející počasí. Tento pocit vlády nad vlastním osudem, jenž křesťanství kultivovalo a moderní věda ještě znásobila, zabránil většině lidí pochopit, že sebeurčení individua a cyklické opakování nemusejí stát v protikladu.

V posledních desetiletích se vědě podařilo znovu odhalit řadu prvků, které již před tisíciletími umožňovaly přesná proroctví. Bylo také objeveno mnoho paralel mezi nejnovějšími poznatky fyziky a biologie na straně jedné a starými naukami na straně druhé. Tyto objevy moderní vědy jsem shrnul do uzavřeného systému, s jehož pomocí se dá vysvětlit umění prorokovat. Mé vysvětlení se opírá o všechny mně dostupné materiály o prorocích minulosti, o obraz světa, jak si jej vytvořili lidé v nejrůznějších kulturách, a o nejaktuálnější objevy dosažené v různých vědeckých disciplínách.

Veškerý vývoj v přírodě i společnosti probíhá ve věčně se opakujících cyklech.

Jednoduché mechanické procesy, jako je obíhání Měsíce kolem Země nebo planet kolem Slunce, se opakují v pravidelném rytmu.

Komplikované dynamické procesy, v nichž je vzájemně propojeno mnoho prvků, probíhají v chaoticky vyhlížejících cyklech.

Pokud je každý cyklus dějin nebo lidský osud zkoumán izolovaně, zdá se být jedinečný a determinovaný nesčetnými náhodami. Když ale sledujeme dějiny v jejich celistvosti a lidský osud v širším historickém kontextu, můžeme i zde rozeznat pevné, pravidelně se opakující cykly.

Existují nadřazené a podřízené cykly. S pomocí velkých cyklických celků lze předpovídat například budoucnost celých národů, s pomocí malých zase jednotlivé lidské osudy. Cykly si jsou podobné, to znamená, že nadřazená schémata mají stejnou strukturu jako ta, která jsou v nich obsažena.

Člověku je dána schopnost a možnost svobodně rozhodovat o svém vlastním osudu. Již malá změna v jeho chování může vést k tomu, že vývoj od určitého bodu nabere úplně nový směr.

Třebaže člověk může svobodně určovat veškeré své konání, je přesto nesčetnými pouty propojen s přírodou a též s ostatními lidmi. Každým dalším svobodným rozhodnutím však vytváří nová spojení a stará upevňuje.

Čím komplexnější je spojení mezi nějakým objektem a jeho okolím, tím jistěji a pravidelněji se opakují schémata určující vývoj tohoto objektu.

Tyto cykly dynamických systémů se řídí zákony deterministického chaosu. K jejich předvídání je tudíž zapotřebí mít dispozici jednak jednoznačné měřítko, jakým jsou například kosmické cykly, jednak metodu, která funguje na principu zákonů deterministického chaosu; takovou metodou je například I Ging.

Z minulých posloupností lze odvodit, co se stane v budoucnosti. K získání správných závěrů je zapotřebí sladit historické zkušenosti se zákony chaosu a pravidelnými cykly kosmu.

Již jsme viděli, že všechny uvedené prvky byly starým kulturním národům i slavným prorokům známy a byly jimi využívány. Všude tam, kde se člověk snažil vymanit z koloběhu přírody, se pro něho ale stala budoucnost něčím nerozpoznatelným a neovladatelným. Životní cykly probíhaly dál, neboť opakování je základní vlastností každého vývoje, avšak "lineárně" myslící člověk už nebyl schopen si tyto věčné koloběhy uvědomovat. Čím větší byl počet lidí, kteří věřili, že mohou svobodně jednat (a potom také skutečně samostatně jednali), tím komplikovanější bylo předivo jejich vztahů. Čím více vztahů však lidé navazovali, tím přesněji se opakovala historická schémata.

Cykly se prosadí v každém případě, nezávisle na tom, zda je člověk rozpoznává nebo ne. Ale jen když přijmeme a uznáme život ve věčném koloběhu, můžeme budoucnost plánovat a ovládnout. V západním myšlení je odklon od života v koloběhu přírody charakterizován mýtem o Kronovi, který požíral své děti, aby zajistil opakování všeho uplynulého. Avšak tento bůh byl přemožen svým synem Diem, jenž vyrostl v úkrytu, a tak byl zahájen lineární vývoj, jemuž dnes říkáme pokrok.

Trvalo několik tisíciletí, než se Evropané opět rozpomněli na život ve věčném koloběhu. Albert Camus zveřejnil v padesátých letech minulého

století své dílo "Mýtus o Sisyfovi", v němž je popsána hodnota takového života. Ve své tehdy živě diskutované knížečce líčí Camus utrpení a radosti mytologické postavy Sisyfa, jehož bohy uložený trest spočíval v tom, že musel do kopce kutálet těžký kámen. Kdykoli však kámen dopraví až na vrchol, ten se opět skutálí dolů. Byl to nejhorší trest, jaký si svobodný, svůj osud sám sobě určující člověk v "lineárním" světě dokáže představit. Camus vyvolal vlnu diskuzí, když napsal, že Sisyfos svůj osud znal a že právě toto vědění znamenalo jeho vítězství nad bohy: "Neexistuje osud, který by nemohl být překonán pohrdáním... V tom spočívá celá utajená Sisyfova radost. Jeho osud náleží jemu. Jeho kámen je jeho věcí... Boj s kopcem dokáže naplnit lidské srdce. Musíme si Sisyfa představit jako šťastného člověka."

Když jsem četl tyto řádky poprvé, vyvolaly ve mně odmítavou reakci. Koneckonců se zcela vymykaly navyklému myšlení. Teprve později jsem pochopil, že tímto textem započal návrat cyklického myšlení do evropské filozofie. Camus jím učinil první krok nazpátek směrem k životu, který je v souladu s koloběhem přírody. Tedy do života, v němž je budoucnost předvídatelná a stále se opakuje. V této nové filozofii už nešlo o to, aby člověk zvítězil nad vlastním osudem. Měl se naučit poznávat cykly přírodní i společenské, přijmout je a snažit se uvést svůj život do souladu s nimi.

19/ Klíč k vlastnímu osudu

Každý z nás si už někdy položil otázku, jaký osud ho asi čeká. Už jsme si objasnili, s pomocí jaké metody klasičtí proroci odnepaměti předpovídali přírodní úkazy, budoucnost svého lidu a osud svých vládců. Jednou otázkou jsme se ale doposud nezabývali: Může do budoucnosti nahlížet každý člověk?

Odpovědí na tuto otázku může být jen jednoznačné "ano!" Každý člověk je schopen správně předvídat budoucnost a podřídit tomu své jednání. Tato schopnost ale není vlastní jenom člověku. Existence jakékoli živé bytosti, která by tento talent neměla, je nepředstavitelná. Už první formy života v praoceánech musely mít schopnost s předstihem vycítit čas odlivu a přílivu, jinak by nepřežily. I dnes dokáží mušle, šneci a lastury přesné "předpovědět" příliv a sladit s ním tudíž své aktivity. Tažní ptáci si ve svém těle uloží pořádnou zásobu tuku, než se vydají na dalekou cestu. I ukládání si zimních zásob u různých druhů zvěře je určitým druhem "předvídání".

Schopnost zohlednit ve svém dnešním jednání budoucí vývoj věcí je tedy univerzální vlastností každé formy života. Kvalita této schopnosti je ale u různých živočišných druhů velmi rozdílná. Většina zvířat dokáže ve svém chování zohlednit jen bezprostřední minulost a budoucnost. Veškeré dlouhodobé "plánování", jaké představuje například zimní spánek, je geneticky naprogramované a jednotlivý živočich je nedokáže ovlivnit.

Teprve u savců se vyvinula schopnost shromažďovat individuální zkušenosti a vyvozovat z nich závěry pro své budoucí chování. To se pak může projevovat spontánními reakcemi například při lovu nebo při útěku.

Neomezený časový horizont se ale otevírá teprve člověku. Jen on dokáže objasnit události, ke kterým došlo před mnoha tisíci lety, a jen on umí předvídat a plánovat věci, které přesahují jeho vlastní fyzickou existenci. Na rozdíl od všech zvířecích druhů dokáží lidé chápat okolní svět nejen skrze své momentální pocity, ale i prostřednictvím skutečností, které leží v dávné minulosti nebo daleké budoucnosti.

Rozvinuli jsme v sobě schopnost vědomě v duchu předjímat budoucí události. Nevedlo to sice bezprostředně ke ztrátě schopnosti předjímat budoucnost také intuitivně, jak to umějí zvířata, byť tato vlastnost částečně zakrněla. V tomto směru učinil B. Libet v Kalifornii objev, který zprvu uvádí v úžas. Podařilo se mu prokázat, že člověk má dar s předstihem vytušit nadcházející události, které mu mohou ublížit.

Představte si, že na vaši paži usedne komár. Zpravidla zareagujete okamžitě, jakmile se nohy obtížného hmyzu dotknou vaší pokožky. Asi vás vůbec nenapadne podivovat se rychlosti vaší reakce a svůj reflex považujete za zcela přirozený.

Co se však stane s podrážděním, které na vaší paži komár přivodil? Nožky hmyzu vyvolají impulz, který je během pouhých čtrnácti tisícin vteřiny předán kůře mozkové. Ta ale na zpracování impulzu a zjištění jeho příčiny potřebuje spoustu času - celou půlvteřinu. Dosti dlouhá doba pro komára, aby vás mohl píchnout a vychutnal si pořádný doušek vaší krve.

Ale žádný strach. Když mozek konečně po půlvteřině zpracuje došlý impulz, dostane na jeho konci ještě direktivu: "Zareagovat prosím o půl vteřiny dříve!" I když se tato výzva jeví našemu intelektu, který je dle zákona kauzality navyklý na lineární průběh věcí, jako absurdní - ostatní části mozku ji chápou a postarají se také o včasnou reakci. Třebaže se tento fenomén vymyká našemu chápání, lze jej vědecky vysvětlit.Je již dávno známo, že se náš mozek skládá z několika částí, které se vyvíjely v různých etapách naší evoluce. Pouze s pomocí neocortexu neboli mladší kůry mozkové jsme schopni zapamatovat si věci dávno minulé a přemítat o věcech budoucích. Přitom se může jednat o pouhé spekulace nebo také vědecké prognózy. Můžeme přemýšlet o problémech, které nesouvisí ani se získáváním potravy, ani s rozmnožováním a které se odehrají teprve v době, kdy už si na nás nejspíš nikdo nevzpomene.

Ve vývojově starších částech mozku (paleocortex, archeocortex) však platí jiná pravidla. Ty pro nás vykonávají to, co dělaly pro své původní nositele. Zde se odehrávají věci, které by mladší neocortex prohlásil za naprosto šílené. Časová následnost příčiny a účinku tam nehraje žádnou roli. Tak vznikají sny a vize o budoucích událostech a také varování před komárem je "antedatováno", aby se včas dostalo do našeho vědomí.

Všechno, co se odehrává v těchto nejstarších částech mozku, které člověk zdědil po svých předcích v evolučních dějinách, je zaměřeno především na jeho přežití a na všechno, co je důležité pro uchování druhu. Ve svých snech, vizích a prostřednictvím intuice můžeme být tedy informováni jen o takových budoucích událostech, které byly důležité rovněž pro ty tvory, po nichž jsme tyto mozkové funkce zdědili. Osud vlastního dítěte, smrt blízkého příbuzného, přímé ohrožení našeho vlastního života nebo zdraví - to jsou některé příklady skutečností, jež tento mechanismus mohou spustit.

Třebaže se jednotlivé části mozku výborně doplňují, na jednu věc evoluce "pozapomněla": na možnost jejich vzájemné spolupráce. Nikdy se nám nepodaří racionálně vysvětlit temnou předtuchu nastávajícího vlakového neštěstí. Pokud budeme chtít nějakého nám blízkého člověka varovat, aby tím vlakem určitě nejel, budou nám k tomu chybět potřebná slova, přesvědčivé důvody.

Dokud lidé svému vnitřnímu hlasu naslouchali, protože jej považovali za hlas boží, neměli s tím problém. Každý pokyn vnitřního hlasu považovali za projev boží vůle a zcela samozřejmě se jím řídili. Teprve když bohové přestali k lidem promlouvat a člověk našeho kulturního okruhu si začal všechno racionálně zdůvodňovat, připravil se sám o jednu z největších vymožeností, které v průběhu tří a půl miliardy let vůbec existovaly. Vzdal se možnosti přímo předvídat životně důležité budoucí události a začal se místo toho spoléhat při formulování prognóz na sílu svého ducha.

Již jsme ale viděli, že lineární vědecké myšlení dokáže předvídat jen takové události, které se odvíjejí rovnoměrně a při nichž každá příčina může vést jen k jednomu důsledku. Lidský život je však určován chaotickými skoky, na jejichž předpovídání nestačí ani ta nejvyspělejší mozková kůra. Není tedy divu, že se šamani, kněží a kněžky pomocí drog a jiných metod uváděli do stavu vytržení, který jim měl zprostředkovat spontánní vize. Z nich chtěli zjistit něco o těch oblastech budoucnosti, které jsou lineárnímu myšlení nepřístupné. Ještě dnes jsou v mnoha kulturách používány takzvané "vědomí rozšiřující" drogy, mezi něž patří mimochodem i kadidlo, jež obsahuje podobné látky jako marihuana.

Zjistili jsme, že schopnost předvídat důležité události není omezena na několik málo proroků, ale je společným vybavením všech živých tvorů. Každý má schopnost předvídat věci, které jsou životně důležité pro něj a jeho rodinu - pokud naslouchá svému vnitřnímu hlasu.

Poznali jsme ale rovněž, že existuje podstatný rozdíl mezi všeobecnou schopností intuitivně vytušit věci důležité pro svou vlastní osobu a uměním několika málo proroků. Ti nepředvídali jenom skutečnosti, které se dotýkaly pouze jich samotných nebo jejich bližních. Dokázali správně předpovědět osudy svého města, lidu, dynastií svých vládců, a to přes všechny náhodné skoky osudů a dějin a na celá staletí dopředu. Při takovýchto proroctvích už zdaleka nestačí jenom naslouchat vnitřnímu hlasu. V onom stadiu evoluce, v němž se schopnost vnitřního hlasu teprve začala formovat - tedy když u našich zvířecích předků vznikaly v mozku odpovídající oblasti - nebyly takové dlouhodobé prognózy vůbec zapotřebí.

Nelze se tedy divit, že žádný ze známých proroků nemohl získat své vize a svá proroctví jenom s pomocí nějakých omamných látek. Ne náhodou patřili tito muži k těm nejvzdělanějším ve své době. Bez pomoci velkého mozku, operujícího v neomezených časových úsecích, se nemohli obejít. Nepoužívali však lineární mechanické prognostické metody vědy, ale přišli se svou vlastní metodou, která mimo jiné využívala pravidelnosti přírodních cyklů, ale počítala i s chaotickými skoky. Proto dokázali předpovídat události, které zdánlivě žádné pravidelnosti nepodléhají.

Jak touto metodou předpovídali budoucnost měst, národů a vládců, jsme již viděli. Nyní ale vyvstává otázka, zda tuto metodu starých proroků může použít i kdokoli z nás. Je možné se s její pomocí dovědět víc, než co nám může sdělit pouhá intuice?

Pomocí cyklické metody, kterou odpradávna používali proroci, je možné předvídat i osudy jednotlivců - to dokazuje Nostradamova předpověď smrti krále Jindřicha II. Že se i osobní osudy cyklicky opakují, jsme viděli na příkladech římských césarů a německých císařů. Proroci, kteří tyto pravidelnosti rozpoznali, mohli snadno vyvodit závěry i o osudu současných nebo budoucích vládců.

Proč však vedeme neustále řeč jen o vládcích a ne o obyčejných lidech?

Klasickým prorokům - od těch biblických až k Nostradamovi - nešlo nikdy o to, aby předpovídali osud nějaké konkrétní osobě, která jim za to zaplatí. Je zajímaly pouze zásadní vývojové linie dějin. Co předpovídali, bylo důležité nejen pro jednotlivce, ale i pro celé společenství. Také proroctví, která se týkala jednotlivých vládců, musí být chápána v tomto kontextu. S životem nebo smrtí krále nebo císaře totiž zpravidla úzce souvisel politický vývoj země, jíž dotyčný panovník vládl.

Navíc jen významné šlechtické rody disponovaly chronologiemi starými několik set let. Například já sám jsem dokázal sestavit svůj rodokmen jen pro posledních zhruba dvě stě let - a to není dost na to, abych objevil svého "historického dvojníka", který by mi prozradil můj další osud. Jistě ale existují rodiny, jejichž rodokmen lze rekonstruovat pro dostatečně dlouhý časový úsek, aby se z něho dal odvodit příslušný historický cyklus. V těchto případech pak nic nebrání možnosti dovědět se něco o svém "znovuzrození" a své vlastní budoucnosti.

Již jsme poznali, že zákony deterministického chaosu mají všeobecnou platnost. Působí v živé i neživé přírodě. Ovládají dějiny i osudy jednotlivců. Neustále se opakující, vzájemně se podobající cykly tedy lze s jistotou očekávat nejen v historii starých panovnických rodů, ale i v každé obyčejné rodině. Co však mohou dělat ti, kteří nedisponují žádnou staletou kronikou vlastního rodu?

Nejjednodušší možností je hned s psaním takové kroniky začít a tím umožnit pohled do budoucnosti příštím generacím. I staré šlechtické rody zřejmě začaly sepisovat své kroniky především za tímto účelem. Později, když cyklická metoda proroků upadla v zapomnění, vedly se kroniky už jen proto, aby zdůvodňovaly mocenské nároky toho kterého rodu.

Existuje ale ještě jiná, dokonce jednodušší metoda, jak se něco o svém vlastním osudu dozvědět, třebaže není tak přesná jako práce s velkými, celá staletí obepínajícími cykly. Mayové, Aztékové a Inkové byli přesvědčeni o tom, že se všechny podstatné prvky dějin opakují každých dvaapadesát let. Číňané podobně počítají s šedesátiletým cyklem. Ekonom Kondraťjev odhalil hospodářský cyklus, trvající zhruba padesát devět let.

Z uvedeného vyplývá, že se také určité prvky našeho vlastního osudu musí opakovat v tomto rytmu o rozpětí 52-60 let. Je obecně známou skutečností, že se osud vnoučat podobá osudu jejich prarodičů ve většině případů víc, než se shoduje osud dětí a jejich rodičů. Zdá se také, že si vnoučata - poté, co se kolo osudu jednou otočilo - rozumějí lépe se svými prarodiči než se svými rodiči. Vždyť také data jejich narození leží na kole času, obepínajícím úsek 52-60 let, blíže k sobě.

Je snadné najít v rámci tohoto cyklu paralely, i když to neumožní vyvodit tak přesné předpovědi, jak tomu je při znalosti staletých kronik. Moji prarodiče prožili velkou část svého mládí v krizových dobách s mnoha miliony nezaměstnaných -a dnes jsme na nejlepší cestě ona čísla ještě překonat. Dnes stejně jako tenkrát se Německo zotavovalo z prohrané války a němečtí politikové si znovu začínali (začínají) hrát s myšlenkou nasazení německých vojáků mimo vlastní území. Obě prababičky mé manželky se v oné době provdaly a- stejně jako moje žena v posledních letech - přivedly na svět dvě děti. Krátce nato obě ztratily své muže ve válce... Jak již řečeno, tato metoda není přesná a opakování v cyklu 52-60 let není závazné pro každý jednotlivý osud. Je to jen vymezující rámec.

Přesná data a konkrétní údaje - byť vypadají jakkoliv "náhodně" - mohou podávat pouze proroctví založená na staletých nebo ještě lépe na tisíciletých cyklech. Ale i ti, kdo tak staré rodinné kroniky nemají, si o svém vlastním osudu mohou něco zjistit.

V Indii, tedy v zemi, pro jejíž obyvatele věčný návrat stejného vždycky byl a dodnes je naprostou samozřejmostí, existuje několik takzvaných knihoven palmových listů, které byly založeny již před nějakými pěti tisíci lety. V nich je přesně zapsán osud všech lidí, kteří se jednou této knihovny dotáží na svůj osud.

Náš rozum se vzpírá představě, že v knihovnách je zapsáno něco o osudu jen těch lidí, kteří ji jednoho dne navštíví. Mohu se přece sám svobodně rozhodnout, jestli knihovnu vůbec navštívím, nezávisle na tom, co v ní před několika tisíci lety sepsal nějaký neznámý Ind. Ale pro čtenáře této knihy by něco takového už nemělo být žádnou hádankou: Každý, kdo se svobodně rozhodne přeptat se v takovém zařízení na svou budoucnost, už tam -v podobě svého "historického dvojníka" - v minulých pěti tisících letech několikrát byl; a každý, kdo tam ve stejném časovém období cestu nenašel,se k tomu zřejmě ani v příštích několika letech neodhodlá.

V Indii je těchto knihoven asi dvanáct. Na palmových listech širokých šest centimetrů a dlouhých asi půl metru je starotamilským písmem zachycen osud tisíců lidí. Obraznými přirovnáními jsou v textech popisována moderní povolání a život typický pro naši dobu. Návštěvník, který se něco chce dozvědět o svém osudu, je nejdřív požádán o sdělení svého jména, adresy, data a hodiny svého narození. Aby tam zaměstnaní předčitatelé našli ten správný palmový list, potřebují ještě obtisk vašeho pravého palce. Než může být obsah textů sdělen tazateli, musí návštěvník ještě zodpovědět několik osobních otázek, a to jednoduchým "ano" nebo "ne". Až po této důkladné "lustraci" mohou být vyhledány palmové listy zájemce.

Na každého návštěvníka knihovny v ní čekají hned dva palmové listy. Na jednom je zaznamenáno jeho jméno, zaměstnání a dosavadní život. Z tohoto listu také může zjistit, v kterých inkarnacích už na světě pobýval. Když údaje o jeho dosavadním životě souhlasí, potvrzuje to, že předčitatelé vyhledali správnou dvojici listů a pohled do budoucnosti může být uskutečněn.

Na druhém palmovém listu jsou popsány veškeré události dalšího života klienta. Je ale na tazateli samém, co o své budoucnosti chce vědět. Pokud by to požadoval, mohou mu být sděleny i den a hodina jeho smrti. Pro Inda je to nepochybně důležitá informace, aby se mohl důstojně připravit na nevyhnutelný osud. Mně však představa, že bych znal hodinu své smrti, nahání spíš hrůzu.

Před pěti tisíci lety začal Bhrigu, lépe známý pod jménem Vashista, zaznamenávat na palmové listy osud zhruba 80 000 lidí, aby tyto údaje zůstaly uchovány příštím generacím. Z těchto záznamů se tedy o minulosti, přítomnosti a budoucnosti můžeme dovědět mnohem víc než z našich evropských kronik, které zachycují jen osudy několika rodů a ještě jen v rozpětí několika staletí, v nejlepším případě po dobu dvou tisíciletí. Ovšem i to, co Nostradamus dokázal z těchto "hubených" kronik vyčíst, bylo udivující. O co přesnější by musela být proroctví, která by byla sestavena s pomocí záznamů vedených bez přerušení po dobu pěti tisíc let.

Protože se palmové listy po nějaké době začínají rozpadat, jsou vždy po několika staletích přepisovány. Správci knihoven je ovšem přepisují tak svědomitě, že skutečně můžeme vycházet z toho, že před námi leží kus prastaré moudrosti. Osvícenému Indovi, jakým byl Bhrigu, bylo zřejmé, že se životní osudy lidí, které zaznamenal, budou v pravidelných cyklech opakovat. I dnes je tento předpoklad pro většinu Indů samozřejmostí. Toto univerzální vědění o věčném návratu všech věcí bylo Indy pojmenováno Akaša - je to vědění, které neviditelně prostupuje celý svět.

Jak těžké je pro lineární a technické myšlení lidí ze Západu vcítit se - alespoň na chvilku - do cyklického a přírodního myšlení Indů, ukazuje skutečnost, že někteří návštěvníci palmové knihovny si kroniku Akaša představují jako nějaký obrovský videozáznam. Na žádném videozáznamu - ať už by po technické stránce vypadal jakkoliv -však budoucnost být zachycena nemůže. Sama představa takového "videozáznamu" vychází totiž z lineárního toku času, od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Kdyby ale budoucnost měla být na nějakém pásku zachycena, musel by tento pásek být nekonečně dlouhý, protože budoucnost je také nekonečná. Takovou budoucnost by ovšem nebylo možné zachytit na omezeném počtu palmových listů.

Rozlučme se tedy s důvěrně známou představou videokazety, na níž je ve správném pořadí zaznamenána minulost, přítomnost a budoucnost. Takové video neexistuje a existovat nemůže. Představme si minulost, přítomnost a budoucnost prostě jako paprsky věčně se otáčejícího kola, tak jak si je původně představovaly všechny národy, včetně našich předků. Proroctví palmové knihovny už pak pro nás nebudou žádnou hádankou.

Každý tedy může najít klíč k vlastnímu osudu. Předpokladem k jeho poznání je kronika, která je dostatečně stará a přesná, aby nám umožnila najít paralelní cykly a svého "historického dvojníka". Proroctví získaná z takovéto kroniky lze navíc doplnit o předpovědi získané s využitím kosmických cyklů a "chaotických" metod, jakou je např. I Ging. Hodně lze ale získat už tím, že člověk opět začne naslouchat vlastní intuici. Právě životně důležité změny, které člověka či jeho blízké očekávají, jsou mu sdělovány především prostřednictvím onoho "prainstinktu", jímž je vybaven každý živý tvor.

Není snadné poodhalit roušku, která skrývá vlastní budoucnost. Jednoduchá metoda, jakou představuje astrologie nebo výklad karet, k tomu nestačí. Ne náhodou se všichni věhlasní proroci, kteří jsou nám dodnes známi, rekrutovali z nejvzdělanějších lidí. Studovali a při sestavení proroctví aplikovali všechny vědní obory své doby. Prvním a nejdůležitějším krokem k nalezení klíče ke svému osudu je však upuštění od lineárního myšlení v kategoriích "pokroku", které je vlastní naší kultuře, a ponoření se do světa cyklického, věčného opakování téhož.

20/ Potřebujeme proroky?

Královská dcera Kassandra pozvedla varovně hlas, když Trojane otevřeli hradby svého města. Chtěli vtáhnout dovnitř dřevěného koně a za tím účelem vybourali dokonce do městských hradeb díru, jenomže v jeho vnitřku se skrýval Odysseus se svými nejlepšími bojovníky. Kassandra však studovala znamení nebes a přírody a předvídala hrozící zkázu, která měla její rodné město potkat. Avšak nikdo jí nevěnoval pozornost - a Trója byla zničena.

V dějinách nalezneme dostatek příkladů ignorovaných proroctví. K čemu je potom schopnost předvídat budoucnost, když proroky stejně nikdo neposlouchá?

Dokud lidé žili v koloběhu času a věřili na věčný návrat věcí, těšili se také proroci neomezené autoritě. Pro společenství bylo jejich slovo zákonem a každý se snažil o to, aby se jejich proroctví splnila. Teprve před dvěma a půl tisíciletími, když se začal rozvíjet západní způsob myšlení, proroci svoje renomé ztratili. Lidé začali věřit, že si svůj osud a vlastní budoucnost mohou určovat sami -a dostali se tak do začarovaného kruhu, z něhož se dodnes neosvobodili.

Jakmile byl nějaký prorok úspěšný, začali lidé brát jeho předpovědi v úvahu. A svobodní sebeurčující jednotlivci podstupovali všechno možné, aby "nepříznivý" osud odvrátili. Protože však i ty nejmenší změny v přítomnosti mohou změnit celou budoucnost, mohlo se stát, že k předpovězeným událostem nedošlo v té formě, jak ji prorok předpověděl. A lidé z toho vyvodili závěr, že se zmýlil.

S každým "omylem" však klesala jeho důvěryhodnost - a to tak dlouho, až se mu nakonec lidé jen posmívali. Když ale zůstal svému poslání věrný a dál pronášel svá proroctví, došlo dříve nebo později k tomu, že předpověděl nějakou katastrofu, jejíž důsledky mohly být mírnější, kdyby mu lidé věřili. Prorok pak začal být opět ctěn, lidé jeho slovům věřili a snažili se předpovídaný "nepříznivý" osud odvrátit...

V rámci našeho navyklého myšlení není možné tento rozpor vyřešit. Dokud lidé věří, že mohou proroctví využívat k tomu, aby se předpovězeným neblahým událostem vyhnuli, jsou proroci odsouzeni k životu mezi výsměchem a uctíváním. Také Nostradamus to zažil na vlastní kůži. Proto začal svá proroctví formulovat tak, aby jim mohlo být porozuměno teprve poté, co se uskutečnila. Věřil, že jen tímto způsobem může zabránit tomu, aby se lidé nepokoušeli budoucnost "o staletí oddalovat."

Podle mého názoru se Nostradamovi toto zašifrování podařilo tak dokonale, že každý pokus zjistit z jeho díla něco o vlastní budoucnosti je předem odsouzen k nezdaru. To dokazují všechny ony stále vydávané "nové výklady" jeho díla, které sice správně přiřazují jednotlivé Nostradamovy verše k tomu, co se už událo, ale přiřazení událostí následujících po roce, v němž se tento "nový výklad objevil na pultech knihkupectví, jsou už mylná. Toto tvrzení si může každý lehce ověřit přečtením jakékoliv knihy o Nostradamových proroctvích, která za posledních čtyři sta let vyšla.

Co se ale stane, když se oprostíme od lineárního myšlení a vrátíme se k myšlení v kategoriích koloběhu a věčných cyklů?

Jedna známá čínská legenda vypráví o starém mudrci, k němuž přiběhl krásný kůň, který ztratil pána. Přišli sousedé a chtěli mudrci k jeho nenadálému štěstí blahopřát, ten jim ale řekl: "Odkud víte, že to je štěstí?" Příštího dne se syn tohoto muže vypravil na koni na vyjížďku. Spadl však a těžce se zranil. Zase přišli sousedé, aby muže v jeho neštěstí utěšili, on jim ale opět odpověděl: "Jak víte, že je to neštěstí?" O něco později vypukla válka a všichni mladí muži museli narukovat. Mudrcův syn ovšem jít do války nemohl, protože ležel se svým zraněním na lůžku...

Moudrý muž se tedy nesnaží hodnotit události, řadit je ke šťastným nebo nešťastným. Bere osud tak, jak přichází, a snaží se z něj udělat to nejlepší. V naší kulturní oblasti však hodnotíme jako pozitivní nebo negativní nejen všechno, co se právě stalo, ale také všechny budoucí události, ačkoliv jejich dosah a celkové působení nejsme schopni odhadnout. A všemi prostředky se snažíme zabránit těm událostem, jež pokládáme za "nepříznivé", čímž ovšem vyvoláváme další neodhadnutelné důsledky...

Podívejme se v této souvislosti ještě jednou poněkud důkladněji na klasický příklad takové situace, na mýtus o Oidipovi. Jeho rodiče se vzepřeli osudu, když učinili všechno možné, jenom aby změnili "nepříznivou" budoucnost, která jim byla předpovězena. Láios, Oidipův otec, obdržel předpověď, že zemře rukou svého syna. Aby tomu zabránil, dal syna tři dny po jeho narození pohodit s propíchnutými a svázanými nožkami do pustých skal. Ale pastýř, který byl tímto úkolem pověřen, měl s chlapečkem soucit, a proto jej předal jinému pastýři, který jej vychoval. Neúprosný osud se tak začal ubírat svou cestou. Oidipus zabil svého otce, aniž by věděl, o koho se jedná, a o něco později si vzal za ženu vlastní matku, rovněž bez vědomí toho, co vlastně činí.

Evropská literatura opakovaně zpracovávala podobné osudy, které došly svého naplnění právě proto, že byly předpovězeny a jejich aktéři se pak snažili tomuto osudu uniknout. Tak vypráví jedna Puškinova povídka o šlechtici, jemuž bylo prorokováno, že zemře vinou svého milovaného koně. Aby tomuto osudu unikl, dal s těžkým srdcem tohoto koně utratit. O mnoho let později náhodou našel kosti nebohého zvířete a vzal do ruky jeho lebku. V té však mezitím našel úkryt jedovatý had, takže i v tomto případě se osud naplnil.

Již jsme viděli, že sebenepatrnější změny v přítomnosti mohou mít obrovský dopad na budoucnost. Jak je potom ale možné, že nás nám určený osud postihne bez ohledu na to, jak jednáme?

Žádné naše konání neprobíhá nezávisle na okolí a naše budoucnost se nevyvíjí "ve zkumavce", nýbrž ve vzájemné akci a reakci s ostatními lidmi a s přírodou. Naši budoucnost tudíž ovlivňuje tolik faktorů, že naprosto není v našich silách si je všechny uvědomovat a působit na ně ve smyslu našich osobních zájmů. Mrtvý kůň pochopitelně nemůže nikoho vyhodit ze sedla, a této smrti se šlechtic z Puškinovy povídky také vyhnul. Ale jeho pokus změnit budoucnost byl odsouzen k nezdaru, před hadem ho nikdo nevaroval a ani varovat nemohl - svůj úkryt mohl najít v lebce koně jen díky tomu, o čem tento šlechtic sám rozhodl.

Čím víc se člověk snaží vyhnout svému osudu, tím intenzivněji mění své okolí. Příroda a ostatní lidé na to reagují a postarají se o to, že jej jeho úděl nakonec postihne ještě tvrději a zcela neočekávaně - domnívá se přece, že svůj osud přelstil. Indové navštěvující palmovou knihovnu potřebují proroctví jen proto, aby mohli se ctí nést svůj osud a v předem stanovenou dobu pak důstojně zemřít. Užitek předpovědí chápou zcela jasně a rozpor, do něhož se dostávají proroci západního světa, je jim zcela neznámý. Avšak západní člověk nevyužívá znalosti získané z proroctví k tomu, aby poznal své předurčení; místo toho se snaží uniknout všemu nepříjemnému, co jej v budoucnosti očekává, a provokuje a přivolává tak svůj osud.

V životě každého člověka se však vyskytují jisté základní události, které jsou předurčeny. Tabulky profesora Fomenka zřetelně dokládají, že k takovým konstantám patří v případě vládců například doba vládnutí. Nemusí se však už shodovat to, jakým způsobem se historičtí dvojníci dostali k moci a jak o ni případně přišli. Je velký rozdíl v tom, zda někdo zdědí trůn po svém otci, je lidem provolán za krále nebo po krvavé občanské válce nastolí diktaturu. Když pak přijde jeho čas, může moc předat dobrovolně svému mladšímu nástupci, být odvolán senátem nebo zavražděn svým nejlepším přítelem...

Cyklicky myslící orientální vládce bude spíš ochoten předat moc dobrovolně, jestliže se z proroctví doví, že nadešel konec jeho vlády. Lineárně myslící Evropan však bude takovým proroctvím spíš vyprovokován k maximálnímu odporu. Neúprosně lpí na svém postavení, takže k předpovězené změně sice ve stanovený čas dojde, je však provázena tvrdými srážkami a konflikty. Příklady toho nalezneme v celých evropských dějinách -a budeme jejich svědky jistě i v budoucnosti.

Cyklické opakování všech událostí je přírodní zákon. Neustále se opakující, vzájemně se podobající cykly můžeme pozorovat ve fyzice, chemii, biologii i v dějinách. Je to základní zákon pohybu živé i neživé přírody, jemuž nemůže uniknout ani člověk. Hlavní události určitého historického cyklu jsou předem dány.Tyto události se však mohou lišit svou vnější formou, která je ovlivňována jednáním lidí. Změny státní nebo vládní formy mohou být nastoleny parlamentními debatami, palácovými převraty nebo krvavými občanskými válkami. Státy mohou být spojovány nebo rozdělovány pokojnou cestou, podobný výsledek však může být dosažen i dlouhými válkami. Ekologické chování lidí může být regulováno jejich uvažováním, ale také obrovskými katastrofami. Rámec dějin i osudu jednotlivců je stanoven, jeho konkrétní obsah však určují lidé sami.

Nejsme tedy odsouzeni k tomu, abychom slepě přijímali osud, jaký nás čeká. Můžeme nadcházející události ovlivnit, pokud známe celkový rámec, v němž se náš život i život společnosti má v budoucnu odehrávat. Pokud tento rámec nerozeznáme, může se nám snadno přihodit, že veškerým svým úsilím poplujeme proti proudu času a své činy tak předem odsoudíme k nezdaru.

Jistě rovněž vy znáte lidi, kterým jde všechno zdánlivě snadno, kteří s poměrně malým úsilím dosáhnou velkých úspěchů a všechno jim nahrává, zatímco jiní celý život usilovně pracují, vynakládají na každou věc spoustu energie, avšak neustále je "pronásleduje smůla" a žádného ze svých cílů nedosáhnou. Přemýšleli jste již někdy o tom, proč tomu tak je?

Proroctví mohou lidem pomoci zbavit se obvyklých představ, že jsou sami pány vlastního osudu a mohou jej libovolně měnit. Proroctví mohou lidem ukázat, jaké události a osudové rány je v jejich životě ještě očekávají, a tak jim pomoci připravit se na ně a vyrovnat se s nimi. Člověk také může své jednání se svým předem daným osudem co nejvíce sladit, takže jeho život probíhá v rámci možností harmonicky, bez zbytečného násilí a porážek. I když člověk nemá žádný vliv na události samotné ani na okamžik, kdy k nim dojde, přesto může do značné míry spoluurčovat, jakou formou a v jaké síle budou tyto události probíhat.

Již před desítkami tisíc let se lidé snažili budoucí události ovlivnit. Věděli, že přijde zima, ale musela to být zima zvlášť krutá, mrazivá? Věděli, kdy se navrátí stáda divoké zvěře, ale budou to stáda stejně početná jako minulý rok? Věděli, že na jaře dojde k záplavám, ale bylo nutné, aby tyto záplavy zničily jejich vesnici?

Bylo ovšem pozdě přemýšlet o těchto věcech, když už byla zima tady, když už se zvěř navrátila, když už voda stála v chatrčích. To už se běh událostí nedal ovlivnit. Lidé však byli odjakživa přesvědčeni o tom, že mohou průběh budoucích dějů ovlivnit v "mezidobích". Proto přivolávali kmenoví kouzelníci stáda zvěře, když se zásoby z minulého roku tenčily, krátce před počátkem nové lovecké sezóny.

U pozdějších, pokročilejších kultur tomu nebylo jinak. Aby se lidé něco o své budoucnosti dověděli a mohli ji ovlivnit, vkládali do svých kalendářů takzvaná "mezidobí". U Mayů, Aztéků a Inků to například bylo posledních pět dní v roce. Tyto dny byly posvátné a během nich bylo možné na konci jednoho kalendářního cyklu ovlivnit charakter cyklu následujícího. V židovsko-křesťanské tradici se dokonce zrodila představa "sedmého tisíciletí" - tisíciletého mezidobí, které má údajně již brzy začít. Pozůstatky těchto představ, že běh budoucích událostí lze rozpoznat a ovlivnit jen v určitých časových úsecích, uplatňujeme také při dnešních vánočních a silvestrovských rituálech, když pouštíme skořápky nebo odléváme olovo.Také charakter velkých historických cyklů je určován v obdobných "mezidobích". Nostradamus žil na konci jednoho historického cyklu a věděl, že bude následovat období, kdy starý cyklus již skončil a nový ještě nezačal. Věděl také, že to je doba, v níž je možné ovlivnit osud. Avšak jeho současníkům, lidem renesance, byla představa předem stanoveného osudu, který je nutno pokorně přijmout, pochopitelně naprosto cizí. Dosud se v žádné předchozí době - snad s výjimkou antického Řecka - lidé necítili tak svobodní a mocní. Každé otevřené, nezašifrované proroctví by jen přispělo k zostření konfliktů nadcházející epochy, protože její hlavní aktéři by se vší silou snažili uniknout "nepříznivému" osudu. Nostradamus to naštěstí rozpoznal a svá proroctví zašifroval tak dobře, že se doposud nikomu na jejich základě nepodařilo předpovědět věci budoucí. To, co následovalo po Nostradamovi, bylo i tak dost krvavé...

My dnes rovněž žijeme v takovém "mezidobí". Proto se tak intenzivně zabýváme otázkou, co nám budoucnost přinese, i otázkou, zda tuto budoucnost můžeme nějakým pozitivním způsobem ovlivnit. V roce 911 začal jeden z velkých cyklů německých dějin. Trval 345 let a skončil v roce 1256, pak následovalo sedmnáctileté "mezidobí", plné politických nepokojů. Potom, v roce 1273, se dostal k moci Rudolf I. Habsburský a započal nový historický cyklus. Ten trval rovněž 345 let a skončil rokem 1618, kdy vypukla třicetiletá válka, trvající do roku 1648. Když budeme vycházet z toho, že uvedeným rokem byl opět zahájen další 345 let dlouhý historický cyklus, spadal by jeho konec do roku 1993. To by znamenalo, že nyní žijeme v dalším mezidobí.

Konec 20. století není ovšem jen koncem jednoho cyklu německých dějin. Se zanedbatelnými odchylkami pouhých několika let byl přelom tohoto tisíciletí všemi minulými cyklicky uvažujícími kulturami označen za konec jednoho nadřazeného dlouhého cyklu a za přelom věků. I výpočty mnoha astrologů - v tomto ohledu shodné s propočty astronomů - ukazují, že žijeme v mezidobí, v době přechodu od věku Ryb do věku Vodnáře. Podle křesťanské mytologie, o niž se Nostradamovy výpočty opírají, nás nyní čeká začátek "sedmého tisíciletí".

Všichni známí proroci středověku i novověku označili naši dobu za počátek přelomu věků. Jistě je to jen náhoda, že se tohoto schématu drží také náš vědeckými metodami zpracovaný kalendář a označuje tuto významnou dobu tak kulatým číslem. Koneckonců pocházejí nejstarší z těchto předpovědí z dob, kdy o našem kalendáři ještě nikdo ani neuvažoval.

Žijeme tedy v mezidobí, během něhož je možné vlastním jednáním ovlivnit charakter nadcházejícího historického cyklu. Tento cyklus nemůžeme formovat libovolně. Hlavní události, jejich termíny a posloupnost jsou předem stanoveny. Když je ale budeme znát, můžeme se postarat o to, aby jejich podoba byla jiná, než jak tomu bylo v cyklu právě ukončeném.

Na začátku posledního historického cyklu - tedy za Nostradamova života - ještě většina lidí na světě věřila na cyklické opakování všech věcí, žila v souladu se svým vlastním osudem a s přírodou. Ale právě v těch zemích, které si začaly zbytek světa podmaňovat, převládla víra v sebeurčující svobodné jednotlivce, kteří železnou vůlí, úsilím a bezohledností mohou sami určovat svůj osud. Renesanční člověk by znalosti každého proroctví využil k tomu, aby na svých cílech pracoval o to houževnatěji a aby "nepříznivý" osud posunul do budoucnosti. Kdyby Nostradamova proroctví nebyla zašifrována, vedla by v následujícím cyklu k ještě větším rozporům a ještě krvavějším střetům.

Jen lidé věřící na věčný návrat věcí jsou také ochotni se takovému řádu přizpůsobit, smířit se se svým vlastním osudem a svým podílem přispět k harmoničtějšímu průběhu dané epochy. Ovšem za Nostradamových časů, krátce před začátkem minulého historického cyklu, činili politická rozhodnutí v Evropě lidé, kterým bylo takové myšlení naprosto cizí.

Renesanční způsob myšlení doprovázel také celý tento cyklus. Každý jeho aktér byl přesvědčen, že on má pravdu - a že pravdu může mít jenom jeden. Všichni rovněž věřili, že účel světí všechny prostředky, pokud člověk bojuje za "správnou" věc. A všichni se domnívali, že mají právo i dost síly na to, aby své vlastní představy o budoucnosti prosadili - třeba i násilím, přes urputný odpor všech ostatních.

Náš právě končící cyklus se zrodil z krvavých náboženských bojů třicetileté války. Byl charakteristický svou netolerantností a politickým fanatismem. Vyznačoval se krvavým pronásledováním všech, kteří smýšleli jinak, a vznikem i rozpadem mohutných politických mocenských bloků - od katolického a protestantského tábora v průběhu třicetileté války až po NATO a Varšavskou smlouvu. Ve všech staletích této epochy vládli absolutní monarchové a tyrani, od Ludvíka XIV. až po Hitlera a Stalina. Ti soustředili ve svých rukách větší moc než kterýkoli dřívější vládce.

Přežilé režimy se v průběhu tohoto cyklu křečovitě držely moci, takže mohly být často svrženy jen krvavou revolucí - to se stalo v Anglii, Francii i Rusku. Ale režimy, které revoluční vlna vynesla k moci, byly stejně netolerantní a násilnické jako ty předchozí, které smetla.

Toto období se rovněž vyznačovalo dosud nevídaným množstvím válek. Poslední století uvedeného cyklu bylo ve znamení dvou světových válek -prvních celosvětových konfliktů v lidských dějinách. A po těchto válkách získali lidé možnost vyhladit všechno živé na celé planetě. Žít vedle sebe v míru se ovšem zatím nenaučili.

Lidé žijící v právě končícím cyklu se všemožně snažili získat co největší nezávislost na přírodě. Věřili, že přírodu mohou poznat a prostudovat do nejmenšího detailu a pak ji využívat ke svému maximálnímu prospěchu. Ale i tyto snahy nakonec vyústily jen ve schopnost celou přírodu - a tím i sebe samé - zničit.

Uplynulý cyklus začal krveprolitím a také jeho konec je poznamenán krví. Znovu vypukly válečné požáry, a to na místech, kde to nikdo nečekal -na Kavkaze, na Balkáně. Rovněž náboženský fanatismus nabývá stále častěji militantních forem, které si ještě před několika lety neuměl nikdo představit.

Krvavý a netolerantní charakter minulého cyklu získal svoji podobu již v 17. století. Nostradamus znal sled budoucích událostí, ale neviděl žádnou možnost, jak by tento poznatek mohl prospět jeho současníkům. Pohled do budoucnosti má smysl jen tehdy, když jsou lidé připraveni tuto budoucnost akceptovat a chápou, že jejich vlastní osud i celé dějiny probíhají podle věčných zákonů v předem stanoveném rámci. Teprve když lidé tuto skutečnost přijmou, otevře se jim tím možnost tuto budoucnost v mezích uvedeného vymezení ovlivňovat.

V tomto úsilí může každý jednotlivec dosáhnout značného úspěchu, pokud bude jeho konání v souladu s cyklickými zákony přírody a dějin. Jestliže se však pokusí plout proti proudu času, jsou jeho činy předem odsouzeny k nezdaru.

Můžeme jen doufat, že dostatečně velký počet lidí v současném "mezidobí" je ochoten a schopen porozumět cyklické povaze dějin a jednat v souladu s tímto poznatkem. Jen tak máme naději, že nastávající cyklus bude méně poznamenán netolerantností, válkami a ničením přírody. Pokud však i v nastávajícím cyklu převáží dosavadní tendence, může to během několika příštích desetiletí znamenat konec nejen lidské rasy, ale i veškerého života na této planetě.

21/ Cesta ke katastrofě

Po dva tisíce let bylo naše vědomí formováno křesťanským náboženstvím, tedy náboženstvím, v němž představa absolutního konce světa - soudného dne - hrála od samého počátku nezanedbatelnou roli.

Ježíš sám byl pevně přesvědčen o tom, že lidstvo očekává absolutní konec, který se dostaví ve formě obrovské katastrofy: "S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa, který stvořil Bůh, až do dneška a nikdy nebude." (Mr 13, 19) - "Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svoji záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí." (Mr 13, 24-25) - "Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes." (L 21, 10-11)

Tím ovšem Ježíš neřekl svým současníkům nic nového, neboť víra v soudný den byla součástí židovského náboženství. Novým prvkem jeho učení ovšem bylo to, že očekával konec světa v nejbližší budoucnosti - v tom je většina teologů zajedno. "Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane." (Mr 13, 30). - "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím." (Mt 16, 28) Svým učedníkům, kteří měli blížící se katastrofu všude ohlašovat, prorokoval, že nestihnou obejít všechny židovské osady dřív, než se Syn člověka vrátí.

Ježíš tedy přesunul konec světa, který Židé očekávali někdy ve vzdálené budoucnosti, do bezprostřední budoucnosti. Po soudném dni už neměl následovat další cyklus světových dějin, žádné opakování věčně stejného, ale - a v tom se křesťanské představy liší od představ jiných náboženství - mělo začít něco úplně jiného, nového: království Boží. Všechno světské se tak stává zcela bezvýznamným. Vzhledem k nadcházející katastrofě bylo naprosto zbytečné jakékoliv konání, které si kladlo světské cíle, protože svět měl brzy přestat existovat.

Ale semínka nadcházejícího království Božího byla zaseta již před vypuknutím katastrofy. To vyjádřil Ježíš příměrem o hořčičném zrnu: Hořčičné zrno je nejmenší, rostou z něj ale největší rostliny. Totéž vyjadřuje i věta: "Vždyť království Boží je mezi vámi!" (L 17, 21) Ježíš chápal sebe a své současníky jako lidi žijící v "mezidobí", tedy v etapě, kdy budoucnost sice ještě nezačala, ale v níž je možné ji ovlivňovat.Třebaže se konec světa blížil, přesnou hodinu jeho příchodu neznal nikdo: "O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám." (Mt 24, 36) - "Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde." (Mt 24, 42) Veškeré lidské konání už mělo směřovat k nadcházejícímu království Božímu: Neshromažďujte své poklady na zemi, kde je moli sežerou a rez zničí, nýbrž v nebi.

První křesťané tedy vycházeli z předpokladu, že konec světa je nablízku, jak jim to předpověděl Ježíš. V Tomášově apokalypse se k tomu píše, že Kristus se na zem vrátí devět let po svém nanebevstoupení. Ale těchto devět let uplynulo a nic se nestalo.

V roce 156 předpovídal "prorok" Montanus, že se soudný den přiblížil. Společně s ním čekaly tisíce jeho stoupenců na konec světa, rozdali svůj majetek, modlili se a postili - ale opět se nic světoborného nepřihodilo.

Slavný církevní otec Augustin (354-430) vypracoval na základech biblické nauky západní filozofii dějin, která je dodnes aktuální, a jako první zřetelně zformuloval otázku počátku a cíle dějin. Vývoj lidstva má podle něj vyšší smysl, který jednoho dne dojde naplnění. Tato základní představa je našemu historickému pojetí vlastní až do dnešních dnů. Církev samu chápal Augustin jako přechodnou instituci, která má lidstvo doprovázet na posledním úseku cesty k soudnému dni. Kdy ale má tento soudný den nastat, o tom Augustin nepíše nic.

Také v roce 666 očekávalo mnoho křesťanů konec světa. Toto datum bylo odvozováno z gematrie jména apokalyptického zvířete. Tato v oněch dobách hodně rozšířená "věda" přiřazovala každému písmenu řecké abecedy určité číslo a číselné hodnoty zkoumaného jména se pak sčítaly. Čísla zvířete z apokalypsy byla 600, 60 a 6. Ale jak všichni víme, ani v roce 666 se konec světa nekonal.

Když se blížil rok 1000, dosáhla víra v nadcházející konec světa svého nejvyššího bodu. Strach z blížícího se soudného dne přinesl církvi konjunkturu, jaké se netěšila už několik staletí. Smlouvy se uzavíraly jen do roku 1000 a stále více lidí se vzdávalo svého majetku ve prospěch církve. Když se ani v roce 1000 nic nestalo, vystoupili někteří lidé s názorem, že těch tisíc let se musí počítat ne od Kristova narození, ale až od jeho ukřižování. A tak mnozí očekávali konec světa v roce 1033. Rovněž marně. Pojem soudný den se proto v následujících staletích stal synonymem pro nekonečně vzdálenou budoucnost.

V Nostradamových proroctvích však na popis soudného dne narážíme znovu. Tento prorok předpovídá dobu, v níž dojde k velkým válkám a občanským nepokojům, k neuvěřitelným politickým a náboženským změnám i přírodním katastrofám. Tento velký přelom věků však podle Nostradama nepovede k absolutnímu konci světa, nýbrž k začátku nové epochy ve vývoji lidstva. Tím se jeho podání liší od církevní nauky. Všichni vykladači Nostradamova díla jsou zajedno v tom, že tento zásadní zlom v lidských dějinách se má odehrát na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Již jsme viděli, že toto časové určení - na rozdíl od mnoha jiných pokusů datovat jeho proroctví - nelze odbýt mávnutím ruky.

Než k uvedeným obrovským proměnám dojde, má se podle Nostradamova proroctví během dvaceti let vystřídat na Petrově stolci pět papežů, přičemž poslední z nich by měl být následníkem nynějšího papeže Jana Pavla II. Nostradamus však nebyl sám, kdo předpověděl, že Jan Pavel II. bude předposledním představitelem tohoto úřadu. Také proroctví připisovaná Malachiovi O´Morgairovi (konec 11. stol.-1148), který je uctíván jako svatý, uvádějí Jana Pavla II. jako předposledního na soupisu všech papežů. Zmíněný seznam začíná rokem 1143 papežem Coelestinem II. a údajně obsahuje jména všech papežů až do dnešní doby. Každý Svatý otec je na tomto seznamu velmi přesně charakterizován. Po papeži Janu Pavlu II. má na Petrův stolec podle tohoto proroctví usednout už jenom jeden papež, označovaný za "De Gloria Oliviae" ("nádherný olivovník"). Po něm už žádný nástupce zvolen nebude, ale "během největšího pronásledování svaté církve římské jí bude vládnout Říman Petr".

Bylo možné usuzovat, že poslední papež se ujme svého úřadu ještě před rokem 2000. Podobně se dá předpokládat, že během jeho papežství se bude svět velmi podobat té budoucnosti, kterou Nostradamus předpověděl. Již dnes jsou úpadek křesťanské víry, náboženské a občanské války, násilné politické převraty, smrtelné nákazy, epidemie hladu a ekologické katastrofy každodenními tématy televizních zpráv. Nezáleží na tom, zda člověk věří víc Nostradamovi a Malachiovi nebo moderní vědě: prostě není pochyb o tom, že se destruktivní tendence již vyvíjejí.

V posledních staletích to vypadalo tak, že se představa absolutního konce tohoto světa z křesťanských hlav téměř vytratila. I křesťané převzali víru v "neomezený lidský pokrok". Zdálo se, že na reálnou možnost konce světa věří už jen někteří přívrženci náboženských sekt a astronomové. A protože astronomové myslí v kategoriích milionů let, zdálo se, že dnešní člověk se nemá čeho obávat.

V posledních letech se však někteří křesťané od myšlenky bezbřehého pokroku lidstva opět odvracejí a přiklánějí se k představě blížícího se konce světa. I když tento zlom nebyl nikdy kategoricky formulován, lze jej vysledovat v mnoha důležitých rozhodnutích Vatikánu. Především morální teolog a bývalý katolický kněz Peter de Rosa se touto tematikou podrobně zaobírá v několika svých knihách.

S velkým neporozuměním reaguje světová veřejnost na postoj Vatikánu k populační explozi obyvatelstva. Jeho politika - která měla ještě před sto lety plné oprávnění - byla encyklikou "Humanae Vitae" papeže Pavla VI. (1963-78) prohlášena za závaznou také pro dnešní dobu. Podle ní je přípustná pouze jedna metoda zabraňující početí: výpočet neplodných dní. Hned po zveřejnění této encykliky se vynořila otázka, kdo dá milionům lidí v rozvojových zemích kalendáře, tužky a papír, aby si neplodné dny mohli spočítat, kteří odborníci je tuto metodu mají naučit a kteří misionáři jim mají dodat sílu milovat se podle kalendáře a žít v sexuální zdrženlivosti.

Více než tisíc vědců, mezi nimi i mnoho nositelů Nobelovy ceny, protestovalo proti tomuto postoji Svatého stolce v otevřeném dopise: "Prohlašujeme, že se již nedáme ovlivnit apely k světovému míru a k soucitu od muže, jehož činy přispívají ke vzniku válek a činí chudobu nevyhnutelnou. Svět musí rychle pochopit, že papež Pavel VI. svou pochybenou a nemorální encyklikou posvětil smrt nesčetného množství lidí."

Vědě se sice podařilo radikálně snížit dětskou úmrtnost, najednou jí však bylo bráněno napomáhat při kontrole růstu populace, i když prostředky k tomu již byly vyvinuty. A třebaže v současnosti umírá 40 000 dětí denně v důsledku hladu a s ním spojených vedlejších faktorů, má se počet obyvatelstva na zeměkouli během příštích patnácti let zdvojnásobit. De Rosa k uvedenému vývoji v knize "Vatikán - Bohem opuštěn?" píše: "Žádný génius by nedokázal vymyslet jednodušší, a přitom tak účinný recept na přivolání světové katastrofy."

V Peru, které jsem před několika lety navštívil, nechce - podle průzkumu veřejného mínění z roku 1991 - 84 % žen už žádné další děti. Vzhledem k životním podmínkám, jak jsem je poznal na předměstí Limy u jedné spřátelené rodiny, v níž jsme se ženou strávili pět týdnů, tento postoj velice dobře chápu. Přitom má jen 26 % peruánských žen přístup k antikoncepčním prostředkům a jak levicová maoistická gerilová organizace "Svítící stezka" (Mao: "Antikoncepce je nekrvavá genocida"), tak i katolická církev se důsledně brání všem pokusům o změnu této situace. V ostatních rozvojových zemích, v nichž má katolická církev silný vliv, je to podobné.

Co je vlastně špatného na růstu obyvatelstva, když i u nás v Evropě přece v posledních sto letech došlo ke značnému navýšení počtu obyvatel, ale naše životní úroveň podstatně stoupla?

Zřetelný nárůst počtu obyvatel se v Evropě datuje už od počátku průmyslové revoluce. Došlo k němu tedy v situaci, kdy mohly být miliony pracovních sil absorbovány nově vznikajícími průmyslovými odvětvími, dokonce byly pro jeho rozvoj naléhavě zapotřebí. Dnes však žijeme ve věku vědecko-technické revoluce, tedy v situaci, kdy je práce lidských rukou stále víc nahrazována stroji. V současnosti mají už jenom vysoce kvalifikovaní pracovníci naději, že najdou pracovní místo. Pro lacinou pracovní sílu v rozvojových zemích se nachází jen velmi omezené uplatnění. Neustále roste počet těch průmyslových odvětví, v nichž byla práce lidí ještě před několika lety žádána, dnes však je nahrazována lacinější a přesnější produkcí vysoce moderních výrobních zařízení.

Vzhledem k silné konkurenci západní moderní technologie nemají rozvojové země možnost prostě zopakovat proces průmyslové revoluce tak, jak proběhl v Evropě. Například automobilka v Koreji nebo Brazílii, která by chtěla vyrábět auta na montážních pásech plně obsazených pracovníky, by beznadějně podlehla konkurenci z Japonska, Evropy nebo USA, kde výroba probíhá na automatizovaných linkách. Proto musí i továrny budované v rozvojových zemích využívat moderní technologie a nemohou zaměstnávat velký počet lidí.

"Nadpočetné" obyvatelstvo se pak snaží uživit jak to jen jde: Jsou mýceny deštné pralesy, orná půda a pastviny jsou vyčerpány. V některých oblastech už posloužily poslední kmeny stromů jako palivo, jinde je vegetace tak prořídlá, že monzunové záplavy splachují zbytky úrodné půdy. Klimatické katastrofy, hladomory a epidemie jsou přímými důsledky nekontrolovaného růstu obyvatelstva.

Dnes se každých pět vteřin narodí další dítě, 95 % porodů se uskuteční v Africe, Asii nebo Latinské Americe. V těchto oblastech je již dnes podle FAO (zemědělské organizace při OSN) zhruba 30 milionů lidí bezprostředně ohroženo smrtí hladem. V posledních desetiletích většina rozvojových zemí nepřetržitě chudla a proces chudnutí je explozivním růstem obyvatelstva ještě více urychlován.Čím chudší ale některá země je, o to důležitější je pro přežití jejích příslušníků velký počet potomků, protože s důchodem vypláceným státní pokladnou může počítat jen málokdo. Pouze velký počet dětí, z nichž některé zůstanou na živu a aspoň jedno snad časem sežene práci, dává rodičům naději na přežití rodiny v těchto krutých podmínkách. Nikdo nemá recept na to, jak tento ďábelský kruh chudoby, hospodářské zaostalosti a vysoké porodnosti prolomit.

Přírodní zdroje, které se lidem v minulém století zdály být nevyčerpatelné a slibovaly zajistit neomezený pokrok, pomalu ubývají. Současný rychlý nárůst obyvatelstva přispívá k tomu, že je jejich exploatace dále urychlována. Časové úseky, během nichž se počet obyvatelstva na zeměkouli zdvojnásobuje, jsou stále kratší. V roce 1997 měl tento počet dosáhnout 6 miliard, v roce 2035 to má být 12 miliard a v roce 2065 už 25 miliard. Dalšího zdvojení na 50 miliard by pak mělo být dosaženo v roce 2100. Padesát miliard lidí - to je desetkrát víc, než nás na světě bylo v roce 1987. A i ve vašem bytě by pak pravděpodobně muselo bydlet desetkrát víc lidí než dnes.

Představme si to na příkladu leknínů, jejichž počet se každý den zdvojnásobuje. Pokud by tyto lekníny potřebovaly rok na to, aby pokryly polovinu rybníku, stačil by jim pak jeden další den na to, aby byl rybník pokryt celý. Podobně jako tyto lekníny v rybníku se chová i světové obyvatelstvo vůči přírodním zdrojům - surovinám, lesům, vodě, zdrojům potravin. Zdánlivě nevyčerpatelné zásoby, které lidé nedokázali spotřebovat během mnoha tisíciletí své existence, mohou nyní být vyčerpány v průběhu několika desetiletí. Samozřejmě také nebude možné rychle rostoucí obyvatelstvo třetího světa natrvalo udržet v "uctivém odstupu" od našeho zdánlivě bezpečného blahobytu.

Výhybky jsou již na tento vývoj nastaveny. Radikální reformy, které by explozivní růst obyvatelstva na Zemi zastavily nebo alespoň přibrzdily, nejsou v dohledu. Další zdvojení počtu lidí je již nevyhnutelné. Tím je také předprogramováno další odčerpávání přírodních zdrojů a brzy bude zapotřebí, abyste i ve vašem domě připravili ještě několik postelí.

Dnes spotřebuje nejbohatší čtvrtina světa asi tři čtvrtiny veškeré vyrobené energie. Ale i v rozvojových zemích spotřeba energie neustále stoupá. Odborníci při OSN odhadují, že za dvacet let bude roční spotřeba neobnovitelných zdrojů energie dvakrát vyšší, než je dnes. I obnovitelných zdrojů, jimiž jsou lesy, půda, voda a dřevo, se dnes spotřebuje více, než kolik jich dokážeme nahradit. Odborníci vypočítali, že 79 % zničených lesů jde na konto růstu světového obyvatelstva. Devastace lesů má navíc za důsledek další erozi půdy, čímž mizí ročně 25 miliard tun orné půdy.

Energie je dnes vyráběna především spalováním neobnovitelných zdrojů a v příštích desetiletích se na tom také nic nezmění. Do ovzduší tedy bude dále vypouštěn kysličník uhličitý, plyn nejvíc zodpovědný za takzvaný skleníkový efekt. Je prokázáno, že množství tohoto plynu unikajícího do atmosféry je přímo úměrné počtu obyvatelstva naší planety. I když zavádíme vyspělejší, ekologičtější výrobky - třeba auta s nízkou spotřebou nebo spreje bez plynů FCKW -, zaostalé technologie vyvážíme do zemí třetího světa. Proto bude množství dalších skleníkových plynů a jiných škodlivých látek i nadále růst tou měrou, jakou bude stoupat počet obyvatel právě v rozvojových zemích. Jaké důsledky to bude mít na globální klima, jsem již popsal na jiném místě.

Každým rokem přibývají v rozvojových zemích další miliony mladých lidí bez práce. Přitom jsou tyto státy již dnes postiženy enormně vysokou nezaměstnaností. Část této mnohamilionové armády se už dala do pohybu - přes Středozemní moře, přes Bospor, přes Rio Bravo (řeka tvořící část hranice mezi Mexikem a USA - pozn. překl). Ale ta pravá invaze masy lidí, kteří ve své vlasti nemají šanci přežít, nás teprve čeká. Palivové dříví, orná půda a voda jsou v mnoha částech světa již dnes zcela nebo téměř vyčerpány. Brzy těm nejchudším z nejchudších nezbude nic jiného než hledat cestu na sever - do zemí, které spotřebovávají většinu jejich surovin a zemědělských výrobků, kde se na jejich účet vytvořila bohatá společnost. Budou se chtít na jejím blahobytu podílet. Toto tažení již započalo...

Jaké prostředky máme k dispozici, abychom růst obyvatelstva alespoň přibrzdili a hrozící globální katastrofu přinejmenším oddálili?

Základním předpokladem zbrzdění růstu obyvatelstva je dostatek potravin, byty, práce, základní vzdělání a sociální síť. Jenom tam, kde jsou splněny tyto podmínky, mají kampaně za snížení porodnosti šanci uspět. V mnoha zemích světa se však stěží podaří takovéto podmínky během nadcházejících desetiletí vytvořit. Římský klub došel k rezignujícímu závěru, že vlády upřednostňují řešení, která přinášejí krátkodobý politický užitek, ale dlouhodobé perspektivy systematicky zanedbávají. Ovšem i tam, kde jsou lidé ochotni podřídit se kontrole porodnosti, jim k tomu často chybějí nezbytné hmotné prostředky.

Jako by nebezpečí, která lidstvu hrozí v souvislosti s nekontrolovaným růstem obyvatelstva, a problémy spojené s bojem proti němu nebyly dost velké: Celní představitelé náboženských obcí, například katolické církve nebo islámu, se rezolutně staví proti jakékoli kampani za kontrolu porodnosti. V zemích Latinské Ameriky, kde má katolická církev značný vliv, ale také v některých afrických zemích s velkým počtem katolíků mají státní programy plánovaného rodičovství jen mizivou šanci na úspěch. Odborníci ve Vatikánu, kteří se otázkami morálky a plánovaného rodičovství zabývají, přitom nejsou žádní středověcí inkvizitoři. Jsou to vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří se v uvedené problematice velmi dobře vyznají a přesně vědí, co dělají a k jakému výsledku jejich politika nakonec povede.

Tento postoj Vatikánu - jakkoli se může zdát nepochopitelný moderním křesťanům, uvažujícím v kategoriích věčného pokroku - má svoji logiku a opírá se o původní křesťanské představy. Katolická církev se zcela evidentně rozhodla oprostit od představy neustálého pokroku lidského pokolení a chápe sebe samu jako průvodce lidstva na jeho cestě k poslednímu soudu. Tato změna v postoji církve se stává ještě zřejmější, když si člověk uvědomí, že je dnes i mnoho vědců z nejrůznějších vědních oborů zajedno v tom, že svět tak, jak ho známe, se začátkem nastávajícího tisíciletí zhroutí. Se stejnou předpovědí přišli také všichni staří proroci, kteří se opírali o cyklickou metodu prorokování.

K nějakému dějinnému zlomu v této době dojít musí. Je rovněž zřejmé, že lidstvo je schopno samo sebe zničit. Ale zcela zjevně má vedení Vatikánu nějaký důvod se domnívat, že před námi nestojí jen převratné změny, ale že s počátkem nového tisíciletí nastane absolutní konec lidského pokolení.

Všechna proroctví, která něco vypovídají o budoucnosti křesťanství, předpovídají konec křesťanské církve na počátku třetího tisíciletí našeho letopočtu. Že by i slavné poselství z Fatimy obsahovalo nějaký poukaz na blížící se konec církve?

Na 70 000 lidí pozorovalo dne 13. října 1917 v portugalském městečku Fatima "sluneční zázrak". Slunce se prapodivně zbarvilo a pootočilo. Tento zázrak byl předem ohlášen třemi dětmi, které se podle svých vlastních výpovědí již dříve na tomto místě několikrát setkaly s Pannou Marií. Jedna z dívek, Lucie, se od ní údajně dověděla tři tajemství, která ovšem smí říci jen samotnému papeži a která smějí být zveřejněna teprve po letech.

První dvě tajemství také Vatikán ke stanovenému datu zveřejnil. Ale třetí, které mělo být zveřejněno v roce 1960, zůstává dodnes zapečetěno ve vatikánských archivech. Papež Jan Pavel VI. to zdůvodnil slovy: "Nemůžeme toto tajemství zveřejnit, protože by to vyvolalo všeobecnou paniku." Toto tajemství by docela dobře mohlo být potvrzením starých proroctví, že s počátkem nového milénia se svého úřadu ujme poslední papež a nadejde konec křesťanství. Musí to ale automaticky znamenat také zánik celého lidstva?

22/ Strach z budoucnosti?

Zažijeme katastrofy nebývalých rozměrů a sami na nich poneseme určitý díl viny. Krvavé války vypuknou i v oblastech, kde si to dnes neumíme představit. Křesťanskou církev očekávají obrovské problémy. Hlad, epidemie a zaostalost nabudou do roku 2012 dosud nepoznaných rozměrů. Vše, co dnes považujeme za jistoty, se již zítra může rozplynout jako iluze. Jen znalost osobních životních cyklů nám může - tváří v tvář přehodnocování všech dosavadních jistot - v této situaci pomoci.

Prorokování bylo od samého prvopočátku spojeno s učením o cyklickém opakování všech věcí. S pomocí těchto cyklů byla odnepaměti předpovídána budoucnost národů i jednotlivců. Nejmodernější vědecké poznatky potvrzují základní znalosti starých proroků: Dějiny neprobíhají lineárně, ale opakují se ve věčném koloběhu. Působí v nich velké cykly, trvající několik staletí, a v jejich rámci cykly menší a menší, vzájemně si podobné - až k cyklům životů jednotlivců. Jen znalost a využití poznatků o těchto cyklech umožňuje vypracování jasné předpovědi o naší budoucnosti.

I když proroci používali při aplikaci cyklické metody nejrůznější techniky, téměř všichni došli k závěru, že přelom druhého a třetího tisíciletí bude dobou zásadního zlomu, obratu. Chaos, který už započal a jehož vyvrcholení se nachází bezprostředně před námi, je typickým výrazem etapy mezi dvěma historickými cykly vývoje lidstva. Poslední dějinný cyklus skončil v roce 1989, když se začal rozpadat východní blok, a nový cyklus nastoupí podle starých proroků i nových výzkumů na přelomu let 2012 a 2013.

Lidé od pradávna vědí, že v takovémto "životě v mezidobí" každý jednotlivec může a musí uchopit svůj osud do vlastních rukou v mnohem větší míře než za "normálních" časů. Sice není možné ovlivnit pořadí a typ nadcházejících událostí, neboť ty jsou dány historickými cykly, ale lidé mají v tomto "mezidobí" šanci sami svým jednáním určit charakter nadcházející epochy. Proto se v takovéto době žádají od každého jednotlivce činy, neboť každý sebemenší skutek vykonaný v přítomnosti může - podle zákonů teorie chaosu - významným způsobem změnit budoucnost.

Naše doba se liší v jednom zásadním bodě od všech ostatních mezidobí, kterými již lidstvo prošlo. Můžeme dnes určit nejen to, zda nadcházející epocha bude válečničtější nebo mírumilovnější než ta předcházející, ale poprvé v celých lidských dějinách rozhodujeme také o tom, zda nějaký další cyklus vůbec bude. Pokud připustíme, aby začátek nadcházející epochy byl jen pokračováním tendencí, v nichž se vyvíjel cyklus právě uplynulý, bude to znamenat konec civilizace a možná i samotného lidstva.

V tom jsou staří proroci a moderní vědci zajedno. Když srovnáme prognózy vyslovené nejznámějšími proroky na základě cyklické metody se závěry, ke kterým došli roku 1972 vědci sdružení v Římském klubu, najdeme udivující paralely: Pokud si lidé budou dál počínat stejně jako doposud, je globální katastrofa na počátku třetího tisíciletí neodvratná. Pokud nezměníme svůj životní styl, vyhubí se lidstvo v příštích 40-50 letech (tedy do roku 2012), nejpozději však do roku 2100 samo. Konec světa by tedy nastal v době, kterou již dřívější proroci - mezi nimi i Nostradamus - dávno předpověděli. A to neměli k dispozici žádné superpočítače!

Všichni víme, že lidé od roku 1972 nejen žijí dál ve stejném stylu, ale své chyby ještě dokonce zdokonalují. Není divu, že první studie Římského klubu upadla tak rychle v zapomnění a byla různě opravována a "vylepšována".

Lidstvo existuje již čtyři miliony let a prakticky po celou tuto dobu žilo v harmonii s přírodou.

Teprve v průběhu posledních dvou a půl tisíciletí získal člověk schopnost zničit svoji životní základnu, a tedy i sám sebe. Začátek tohoto neblahého vývoje lidstva lze ztotožnit s odklonem od života v přírodních cyklech a s rozvojem lineárního myšlení. Tento vývoj začal v antickém Řecku a pak se rozšířil do světové Říše římské. Navíc byl převzat a institucializován křesťanstvím. Lineární myšlení začalo své vítězné tažení po celém světě. Od dob renesance ztrácelo stále víc svůj náboženský charakter a změnilo se ve víru v neomezený lidský pokrok - ať už si pod tím různí lidé představovali cokoliv.

Lineární způsob myšlení, převlečený za myšlení pokrokové, byl nakonec přijatelný i pro Japonce a Číňany, národy, které byly až dosud pevně ukotveny v životě s přírodními cykly a úspěšně odolávaly všemožným misionářským a kolonizačním snahám Evropanů. Tak se evropský způsob myšlení stal silou, která ovládla celý svět.

Avšak uvedený způsob myšlení - je lhostejné, v jakém náboženském nebo ideologickém převleku vystupuje - nevyhnutelně vede do slepé uličky. Názorným příkladem toho jsou vysoce vyvinuté kultury Latinské Ameriky. Mayové, Inkové i Aztékové znali cyklický průběh dějin, věděli, že se osud jejich národů i jednotlivých osob odehrává ve věčném koloběhu. Vědomí toho, že se všechno bude v pravidelném rytmu opakovat, a důkladná znalost vlastních dějin jim umožnily předpovědět i události ležící v budoucnosti.

Dokud se této osvědčené metody drželi, byly jejich předpovědi dokonale úspěšné. Avšak v jednom rozhodujícím bodu se Mayové, Inkové i Aztékové zachovali nedůsledně: opustili - byť pouze při jedné jediné předpovědi - svůj cyklický způsob myšlení a přivodili svým jednáním zánik svých kultur. Historikové si často kladli otázku, jak se několika stovkám Španělů mohlo podařit dobýt země, které měly vyspělou státní strukturu a vojska složená z desetitisíců zkušených válečníků. Nadřazenost jejich zbraní nemohla být tím hlavním důvodem - Španělé měli na začátku svého tažení jen málo střelných zbraní. Kromě toho se jim nepodařilo se stejnou výzbrojí porazit ani některé mnohem menší a "primitivnější" národy, například Arauky v Chile.

V legendách všech vyspělých kultur Latinské Ameriky se hovořilo o prastarém proroctví, které ohlašovalo příchod mužů s plnovousy a zlatými přilbami. Tito příchozí byli považováni za staré bohy, kteří se vracejí ke svým národům. Průběh věcí už neměl být nadále určován zákonem cyklického vývoje, ale výhradně vůlí těchto navrátivších se bohů. Zde nalézáme podobnost s křesťanským a židovským náboženstvím, kde má příchod Spasitele také signalizovat počátek nového věku. Po dlouhá staletí si latinskoamerické vyspělé kultury zachovaly svoji víru ve věčný návrat věcí, a proto dokázaly úspěšně předvídat všechno, co bylo pro jejich život důležité. Když se pak ale -přesně v předpovězený den - objevili na východním pobřeží bílí muži, jejichž vůdce měl na hlavě zlatou přilbu, ztratili indiánští proroci náhle svoji sílu. Proroctví byla indiánskými kulturami vždy chápána jako vůle bohů, jako zákon. Nyní ale bohové mlčeli a zákony už neplatily...

Mayové, Inkové a Aztékové došli k přesvědčení, že s příchodem bílých mužů s plnovousy skončil jejich cyklický svět, v němž se vše opakovalo a bylo předvídatelné. Pro dobu po "návratu bohů" žádné předpovědi neexistovaly, a tím také padly všechny zákony. Pro nové vládce tedy bylo snadné vnutit rozvráceným národům své vlastní zákony. Historické cykly staré Ameriky, které se předtím po staletí opakovaly, tím dospěly ke svému konci. Začaly je překrývat cykly evropských dějin, které se pro stále větší část světa stávaly dominantním faktorem. Přinejmenším pro oficiálně uskutečňovanou politiku a dějepisectví ztratily dvaapadesátileté cykly význam a dodnes se jim nepodařilo jej znovu nabýt.

Podobnou historickou zkušenost udělali Římané při dobytí etruských měst. Rovněž život Etrusků byl zasazen do pevného rámce pravidelných cyklů, které nazývali sekula. Prorokovali budoucí skutečnosti s takovou přesností, že přední římské rodiny posílaly své syny k Etruskům do učení, aby si jejich prorocké znalosti osvojili. Dokud byli Etruskové přesvědčeni, že po každém historickém cyklu bude následovat další, byli silní a mohli se pyšnit vzkvétající kulturou.

Avšak také oni měli proroctví, které předpovídalo konec jejich civilizace po uplynutí sedmi sekul. Rovněž oni chápali toto proroctví jako zákon, neboť také pro ně bylo každé proroctví zákonem. A právě tento zákon zlomil jejich odhodlání bránit se a přežít. Římané dobyli říši Etrusků přesně v době, pro kterou ono staré proroctví konec etruské kultury předpovědělo!

Podobných příkladů by se v dějinách nalezlo mnoho: Kultura, která žije v harmonii s pravidelnými cykly přírody a dějin, může existovat po staletí, dokonce po tisíciletí. Jakmile se však do ní vplíží přesvědčení, že se život v pravidelných cyklech nebude opakovat věčně, nýbrž že jednoho dne dojde svého konce, je tím zasazeno semínko jejího pozdějšího zániku.Nedochází u nás v současné době k podobnému vývoji? Právě v naší civilizaci, formované křesťanstvím a vírou v pokrok, je odvrácení se od života v historických a přírodních cyklech obzvlášť markantní. V žádné jiné kultuře nezapustila víra v konečný bod, v "cíl", tak pevné kořeny jako v naší.

Křesťanství, které ovlivňuje naše myšlení už celé dva tisíce let, je od svého prvopočátku naukou o konci časů, eschatologií. Představa života ve věčně se opakujících cyklech byla z vědomí lidí beze zbytku vypuzena a nahrazena ideou života probíhajícího na jakési časové ose, na letícím šípu směřujícím vzhůru.

Moderní myšlení v kategoriích pokroku se pak snažilo tomuto šípu vzít jeho "cíl" a prodloužit jeho let do nekonečné, stále krásnější budoucnosti. Ale výsledky bádání vědců v nejrůznějších oborech jednoznačně prokázaly, že "pokrok", jak jej známe, dosáhne už počátkem nového tisíciletí svých hranic.

Proto v našem kulturním okruhu propadá stále větší počet lidí zoufalství, jelikož se nekonečný lidský pokrok ukázal být iluzí. A lidé se domnívají, že tím také nutně končí dějiny lidstva. Znamení tohoto zániku lze vidět všude a jeho zákonitost ukázal německý filozof dějin Oswald Spengler (1880-1936) ve svém díle "Zánik západní kultury".

Naše civilizace - na rozdíl od civilizací, jakou byla například antická v Řecku - však není omezena pouze na jeden národ a určitou ohraničenou oblast. Stala se životním stylem lidí na celém světě, a proto by její konec mohl být zároveň i koncem lidstva. Jak by to na světě mohlo vypadat po zániku západní civilizace, si většina lidí vůbec neumí představit, a pokud ano. tak jedině jako nějaký hororový sci-fi film.

I v tom se podobáme národům Mayů, Etrusků, Aztéků a Etrusků. Ty tak pevně věřily proroctvím o zániku jejich kultury, že nepodnikly vůbec nic, aby tento zánik odvrátily nebo aby po něm vybudovaly novou kulturu. My vidíme, že v dosavadním trendu nemůžeme pokračovat, a vyvozujeme z toho závěr, že nás s počátkem nového tisíciletí čeká absolutní konec světa, který činí každé jednání zbytečným.

Neexistují prakticky žádné vize toho, jak by svět, nebo lépe řečeno nadcházející historický cyklus po nastávající nevyhnutelné krizi měl vypadat. Mnoho lidí očekává příchod nějakého spasitele, který jim řekne, co se má dít dál. Je lhostejné co by řekl nebo udělal, mnoho lidí by bylo připraveno -jako už tolikrát v historii - slepě ho následovat, pokud by nějakou vizí budoucnosti zaplnil onu prázdnotu, která se usadila v jejich hlavách a srdcích.

Protože dějiny probíhají v souladu s přírodními cykly, není jejich konec ani konec veškerého lidstva neodvratný. Co nás ovšem určitě očekává, je další otočka kola dějin ve věčném koloběhu času, a všechno, co o této budoucnosti potřebujeme vědět, je možné najít ve strukturách minulosti.

Eschatologický způsob myšlení, který byl typický pro latinskoamerické kultury, pro Etrusky a také pro prvotní křesťany - tedy předpoklad, že dějiny mají nějaký konečný bod - vede nevyhnutelně ke katastrofě. Jakmile jsou lidé přesvědčeni, že k tomuto konečnému bodu dospěli, domnívají se, že pro vlastní budoucnost už nemohou nic udělat. Nechají pak druhé, aby určovali jejich osud.

Avšak také ulpívání na představě neomezeného pokroku nás rovněž dovede ke katastrofě. Každý pokus prolomit cyklický průběh dějin má za následek pouze to, že následující cyklus bude mít obzvlášť tvrdý a zničující průběh. Když se lidé v určitém mezidobí pokoušejí vzepřít přirozenému toku událostí, budou se dějiny opakovat v ještě vyhrocenější, rozporuplnější variantě. Zvlášť zřetelně to můžeme pozorovat na příkladu posledního cyklu německých dějin, který začal ohněm třicetileté války a nedávno skončil.

Poprvé ve své historii má dnes lidstvo technické prostředky k tomu, aby mohlo zničit samo sebe i veškerý život na zemi. Proto je nezbytně nutné zabránit tomu, aby i nadcházející cyklus byl -podobně jako ten uplynulý - ovládnut násilím a iracionalitou. Máme to štěstí, že žijeme v době, v níž můžeme sami svým jednáním ovlivnit charakter nadcházejícího cyklu. Oprosťme se tedy od představy, že konec naší epochy musí být zároveň též koncem lidstva. Ale také od přesvědčení, že "pokrok" posledních staletí může trvat donekonečna a že jen od něho si můžeme slibovat šťastnou budoucnost. Měli bychom dráhu onoho "šípu pokroku" opět usměrnit do podoby kruhu, aby koloběh dějin v budoucnosti mohl probíhat harmoničtěji a bez zhoubných devastací.

Vývoj v uplynulých desetiletích prokázal, že stále více lidí je ochotno oprostit se od lineárního způsobu myšlení. Učení o harmonickém životě vedeném v souladu s přírodními a historickými rytmy získává stále víc stoupenců. Stále víc lidí se snaží dělat něco proti devastaci přírody. Přibývá těch, kdo jsou ochotni a schopni vymanit se ze všeobecné letargie a vědomě se podílet na vytváření budoucnosti.

Pro tyto lidi by bylo důležité mít nějakou vizi budoucnosti, která by jim dodávala odvahu a sílu pro jejich konání. Vše, co se o nadcházející době dovídáme ze starých proroctví i z nových vědeckých prognóz, vyznívá zpravidla dost hrůzostrašně a stěží to může posloužit jako motivace. Žádná z těchto předpovědí se však nevztahuje na "mezidobí" mezi dvěma cykly - a právě tyto fáze byly v lidských dějinách vždy nejvíce zničující a takové zřejmě budou i v budoucnosti. Ale i pokud se nám v této době plné válek, epidemií a katastrof podaří zánik lidstva odvrátit, co nás pak očekává? Vyplatí se vůbec dospět k dalšímu cyklu? A co tento cyklus lidstvu přinese?

Průběh nastávajícího cyklu je stanoven předem. Dojde ke stejným událostem jako v cyklech předchozích a rovněž jejich posloupnost zůstane nezměněna. Také problémy, které budou muset vlády a jednotlivci řešit, budou stejné. "Co bylo, je i nyní, a co se stane, děje se i dnes. Není nic nového pod sluncem..." Ale jenom na nás, dnes žijících a jednajících lidech, záleží, jestli budou během příštích tří set let problémy řešeny násilím nebo mírovými prostředky.

Pro motivaci lidí je důležité načrtnout skicu, jež by ukázala, že po současné fázi zmatků a katastrof započne nový cyklus, v němž bude stát za to žít. S pomocí metody starých proroků je možné takový obraz nastávajících desetiletí vytvořit.

Proroci minulých staletí dokázali, že jejich metoda je funkční. Ale o době, která má následovat po velkém přelomu věků, neřekli nic. Pouze Nostradamova proroctví sahají dál do budoucnosti. Doposud se však nikomu nepodařilo tato proroctví rozluštit. S pomocí Nostradamovy metody je však možné dospět k předpovědi budoucích událostí se stejnou přesností, jaké dosáhl on. Bohužel žije ale ještě dnes příliš mnoho lidí v zajetí představy, že jen oni sami jsou pány svého osudu a že tento osud nepodléhá nějakým pevným pravidlům, nýbrž jen jejich vůli.

Stejně jako za časů Nostradama by tito lidé každé konkrétní proroctví využili jen k tomu, aby se pokusili změnit neodvolatelný osud, místo aby jej přijali a vědomě spoluvytvářeli. Svým jednáním by běh věcí nezměnili, způsobili by ale to, že nastávající epocha by se stala ještě netolerantnější a násilnější, než byla epocha právě uplynulá.

Avšak pro lidi, kteří si již osvojili cyklický způsob myšlení, nebude těžké s pomocí této knihy poodhalit oponu, za kterou se budoucnost skrývá. Každý si může v ní postulovanou teorii prostřednictvím jakékoliv historické příručky ověřit. Věčné opakování stále stejných cyklů se prostě nedá přehlédnout.

Každý, kdo chce poznat budoucí skutečnosti a disponuje potřebným věděním, může cestu proroků objevit a dospět ke stejně přesným výsledkům jako oni. Hodnota vlastními silami získaného proroctví - ať už se týká vlastního osudu nebo budoucího vývoje lidstva - je mnohem vyšší než jakékoli "odborně vypracované" proroctví druhých osob. Jen ten, kdo je ochoten zabývat se svou minulostí a rozpoznat v ní věčný návrat všeho, co tu již jednou bylo, kdo je připraven bezpodmínečně přijmout svůj osud, jen ten bude schopen poznat svoji budoucnost a zvládnout ji. A tím bude naplněno hlavní poslání této knihy: podpořit návrat k cyklickému myšlení a harmonickému životu ve věčném koloběhu věcí a přimět lidi k tomu, aby pro to sami něco udělali.

Slovo závěrem

Při práci na této knize mi šlo hlavně o dvě věci. Především jsem chtěl prokázat:

  • že lidé mají schopnost předvídat budoucí události a přizpůsobit tomu své jednání;
  • že k tomu není zapotřebí nějakých nadpřirozených sil, ale že základy prorockého předvídání lze vědecky vysvětlit.

Jestliže se ovšem prorokování nechá vědecky vysvětlit, znamená to, že věštění není privilegiem několika málo kmenových kněží, jasnovidců nebo astrologů, ale že jeho principy může využívat každý, kdo si osvojí k tomu potřebné znalosti.

Lidé schopní předpovídat budoucnost existovali odjakživa. Již v době kamenné nešetřili naši předci námahou a budovali kolosální stavby (jako Stonehenge), aby pak s jejich pomocí mohli nahlédnout do budoucnosti. Dochovaly se nám - například v Bibli - informace o překvapivě úspěšných prorocích. Ti působili před více než dvěma tisíci lety, tedy v době, kdy neexistovaly ani dalekohledy pro pozorování oblohy, ani počítače pro náročné početní operace.

Pro svou práci jsem vyhodnotil veškerý dostupný materiál týkající se tematiky prorokování a oddělil jsem smyšlenky od faktů. Ale i po vymýcení všech nevěrohodných zpráv o naplněných předpovědích mi zůstalo dostatečné množství materiálu, aby bylo možné učinit závěr, že předpovídání budoucích událostí je v zásadě možné. Zohlednil jsem všechny seriózní pokusy o výklad tohoto fenoménu a daly se do mé teorie bez problémů integrovat.

Ale moje kniha nabízí i něco zcela nového: podává důkaz, že se historické události i jednotlivé lidské osudy pravidelně opakují a že je s pomocí těchto historických cyklů možné předpovídat budoucí události. Ukazuji ve své knize, jak úspěšní proroci minulých dob tuto metodu používali a již před tisíciletími vypracovali s její pomocí předpovědi, které nás udivují ještě dnes.

Podařilo se mi prokázat, že všichni úspěšní proroci a velcí věštci používali stejnou metodu: využívali cyklického opakování všech událostí, aby z minulosti odvodili závěry týkající se budoucnosti. Ale třebaže tato metoda byla kdysi používána všude na světě, nebylo nikterak snadné ji objevit a znovu zpřístupnit současníkům.

Naše lineární myšlení v kategoriích příčina - následek se brání představě, že se vše v dějinách i v osudu jednotlivců v pravidelných cyklech opakuje. Vědecké základy pro vysvětlení tohoto jevu byly položeny teprve nedávno. Výzkumy sebeorganizace hmoty a teorie chaosu představují ony výchozí body, s jejichž pomocí lze základy věštění vědecky vysvětlit.

Vědecké základy, na nichž moje teorie spočívá, ještě nejsou beze zbytku dopracovány. Proto není možné, aby tato kniha zodpověděla všechny otázky týkající se fenoménu prorokování. Ale při studiu nejnovějších prací na poli fyziky, chemie a biologie rozpozná každý čtenář sám, že se se svou hypotézou nacházím na správné cestě. Neboť proč by nemohly nedávno objevené zákonitosti, které popisují tak rozdílné jevy, jakými jsou například tvorba mraků, periodická změna barvy během určitých chemických reakcí nebo rozmnožování populací savců, sehrát určitou roli také v lidských dějinách a v průběhu našeho vlastního osudu?

Naše životy neprobíhají po žádných náhodných drahách, ale odvíjejí se podle zcela konkrétních

schémat. Samotná tato schémata jsou zase systémem, jenž je charakterizován sebeorganizací. Tak se může z jediné buňky vyvinout celý člověk, jehož základní rysy jsou v této prvotní buňce obsaženy a vnější prostředí je může již jen málo ovlivnit. Podobné je to i s naším vlastním osudem, který je ve svých základních rysech předem stanoven již v okamžiku našeho zrození a jehož základní schéma nemůžeme změnit. Podobně jako se lidské tělo dokáže po nemocích a zraněních do určité míry samo "opravit", dokáže se i základní schéma našeho osudu po případných rušivých zásazích zvenčí znovu zrekonstruovat.

V mnoha publikacích o jasnovidectví, astrologii a dalších formách prorokování nacházíme ty nejfantastičtější hypotézy, jimiž se jejich autoři pokoušejí uvedené fenomény vysvětlit. Všechny ale mají jednu společnou vadu: nelze je nijak ověřit a čtenář nemá možnost je prakticky vyzkoušet.

V případě mnou předložené teorie je tomu jinak. Profesor Fomenko statisticky dokázal, že se historické události - přinejmenším ty, které nám zůstaly zachovány ve formě písemných zpráv -pravidelně opakovaly s odstupem zhruba 330, 1000 a 1800 let. V každé učebnici nebo příručce dějin si lze tuto teorii s vynaložením poměrně malé námahy ověřit. Přinejmenším v minulosti se tedy všechny události cyklicky opakovaly. Podařilo se mi na základě tohoto statistického materiálu odhalit souvislost mezi uvedeným historickým jevem a metodou, s níž pracovali úspěšní a slavní věštci a proroci minulosti.

Jak je to ale s možností nahlédnout z naší současnosti do budoucnosti? Posuzovatelé rukopisu této knihy se na mne neustále obraceli se dvěma žádostmi:- měl jsem vyslovit konkrétní prognózy pro rok 1995 nebo 2000;

- přáli si poznat budoucí skutečnosti vlastního osudu.

Předpovědi příštích závažných politických událostí jsou pro současnou dobu velice těžké. Zatímco v dřívějších dobách mohl člověk vycházet z toho, že v osobě krále nějakého národa před sebou má také jeho skutečného politického vůdce (pouze výjimečně se soustředila moc v rukou nějakého vojáka nebo náboženského představitele, jenž operoval po králově boku nebo za jeho zády), je dnes situace poněkud jiná. V čích rukách je dnes soustředěna politická moc v Německu nebo v USA? Kdo činí ona rozhodnutí, která ovlivňují naši přítomnost a budoucnost? Koho bychom měli v historických tabulkách srovnávat s dřívějšími králi či knížaty: spolkového kancléře, prezidenta nebo ředitele Deutsche Bank?

V každém případě je dnes předpovídání historických událostí mnohem těžší, než tomu bylo například za časů Nostradama. Zatímco on se mohl opírat o množství chronologií všech vládnoucích rodů a z nich odvozovat prognózy budoucího vývoje, musíme se dnes nejprve potýkat s otázkou, které současné osobnosti mohou být vůbec s politickými vůdci dřívějších etap srovnávány. K tomu je zapotřebí porovnat všechny do úvahy přicházející osoby, a to v posloupnosti dalších představitelů jejich úřadu, se starými kronikami. Jen tak by bylo možné najít odpovídající "historické dvojníky". Možnost vyslovit nějaké předpovědi pro příští rok nebo pro rok 2000 je omezená ještě z dalšího důvodu. Od počátku devadesátých let žijeme v přechodném období, které potrvá až do roku 2012. Teprve tehdy započne nový historický cyklus a bude možné předvídat významné historické události. Události současného "mezidobí" nejsou předem stanoveny, a tudíž je ani nelze předpovídat. Dnes vládnou chaos a anarchie, třebaže to u nás v Evropě zatím není příliš znát, a jednání dnes žijících lidí určuje charakter příští historické etapy.

Jinak je tomu ovšem s žádostmi o předpověď osobních osudů. Ta je v zásadě možná i v přechodných obdobích, jak to již velcí proroci minulosti dokázali. Osud jednotlivců probíhá po menších drahách nežli historické události. Je pochopitelně lepší, když člověk ví, v jaké době žije a jaké vnější události budou v nadcházejících letech ovlivňovat jeho osud. Dějiny se však začnou odvíjet ve svém pravidelném, a tedy předpověditelném rámci zase až po roce 2012. Osud jednotlivců lze předpovídat jen na základě menších podřízených cyklů, které nadále působí.

Nejkratší cykly, o něž se přitom můžeme opírat, jsou dlouhé 52-60 let. Již ze života prarodičů tedy lze odvodit určité závěry ohledně vlastního osudu a pokud možno je zužitkovat k osobnímu prospěchu. Ovšem tyto malé cykly jsou poměrně nepřesné a není možné očekávat, že se osud našich prarodičů bude v našem životě prostě opakovat. Opakovat se budou jen některé události.

Kdo chce vědět přesně, jak bude jeho osud vypadat, musí jít do rodinné kroniky podstatně hlouběji. Musí hledat předky, jejichž osud byl hodně podobný a byl zasazen do obdobné posloupnosti. Čím dál do minulosti rodinná kronika sahá, tím větší je šance, že člověk takové paralely skutečně najde. Pokud je kronika dokonce tak stará, že se v ní jednotlivé osudy opakují několikrát (u starých šlechtických rodů tomu tak nepochybně je), lze s pomocí metody cyklických opakování sestavit velmi přesnou prognózu osudu daného jedince. Jde pouze o to, najít v každém z těchto cyklů toho správného "historického dvojníka", s nímž můžeme svůj osud srovnávat.

Jak vidíte, je v principu možné předpovídat pomocí mé metody osobní osudy, ale tuto práci nemohu za nikoho udělat, protože každý musí sám hledat klíč ke své budoucnosti v historii svého rodu. Mnozí čtenáři nebudou mít dostatečně dlouho vedenou rodinnou kroniku k dispozici, stejně jako ji nemám já. Pak nám zbývá jenom jedno: musíme sami začít takovou kroniku psát, aby z ní mohly mít užitek pozdější generace. Ne náhodou považovali vládci všech národů takovou kroniku za důležitý nástroj své moci.

Na čtenáře se obracím s následující prosbou: Každý, komu by se snad podařilo objevit paralely mezi některou ze současných politických osobností a vládci ze starších dob, které by umožnily i za současných podmínek předpovědět významné politické události, ať mi prosím napíše. Rovněž by mne potěšilo, kdyby mi napsali ti čtenáři, kteří mají k dispozici hluboko do historie sahající rodinné záznamy a najdou v nich zajímavé osudové paralely. Jen s jejich pomocí může být moje teorie prověřena ve větším rozsahu, aby pak mohla lépe sloužit většímu počtu lidí. Pište prosím na adresu:

Reinhard Mussik, c/o Herbig-Verlag, Thomas-Wimmer-Ring 11, D-80539 Munchen

Předem mnohokrát děkuji!

Poděkování

Můj dík patří profesoru A. T. Fomenkovi z Moskevské státní univerzity, jehož objev mě inspiroval k napsání této knihy a který dal laskavý souhlas k tomu, aby byly některé výsledky jeho badatelské činnosti poprvé zveřejněny v německém jazyce. Jeho historické analýzy už byly mezitím přeloženy do angličtiny ("Empirico-Statistical Analysis of Narrative Material and its Applications to Historical Dating", Kluwer Academie Publ. Group, Order Dept., P.O. Box 322, 3300 AH Dordrecht, Niederlande), takže se s metodou profesora Fomenka mohou seznámit i čtenáři, kteří neumějí rusky.

Reinhard Musik

TAJEMSTVÍ PROROKOVÁNÍ – PŘEHLED

Vývoj cyklické metody a její prognózy až do začátku třetího tisíciletí:

Klasická astrologie

Již před více než 30 000 lety se lidé pokoušeli uvést do souvislosti kosmické a přírodní cykly, aby ze získaných poznatků mohli vyvodit závěry týkající se budoucnosti.

Podle názoru astrologů se v současnosti nacházíme v období přechodu od věku Ryb do věku Vodnáře, který s sebou má přinést prudké, nevídané změny.

Egypťané

Zmapovali souvislost mezi pravidelnými nilskými záplavami a pohybem nebeských těles. Společně s Babyloňany patří k zakladatelům astrologie.

V rozměrech Cheopsovy pyramidy je zakódována předpověď, že v letech 1995-2025 n. 1. započne nový věk. Toto mezidobí se má vyznačovat vyššími duchovními cíli a morálními hodnotami. Zároveň však bude mnohem častěji docházet také k přírodním katastrofám, například k sopečným erupcím a zemětřesení. Současná civilizace pak v roce 2025 úplně zanikne a vznikne nový svět.

Hebrejci a prvotní křesťané

Původně vycházeli z víry v cyklické opakování všech věcí: "Co bylo dřív, je i nyní, a co se stane, děje se i dnes. Není nic nového pod sluncem." Lidé žili v cyklech trvajících padesát let. Každý padesátý rok byl považován za posvátný. Počítalo se i s delším cyklem trvajícím 7 * 7 000 let, po němž mělo nastoupit padesáté, posvátné tisíciletí.

Později se obecně ujalo přesvědčení o brzkém konci "sedmého věku" zároveň s představou absolutního a neodvolatelného konce světa - posledního soudu.

Současný přelom století byl považován za možný termín konce světa, protože je totožný se začátkem "sedmého tisíciletí" v cyklu sedmi tisíc let. Tato časová shoda označuje když ne k úplný konec světa, tak přinejmenším radikální změnu celého světového uspořádání, doprovázenou všemožnými katastrofami.

Křesťanství a astrologie

Zhruba v době Ježíšova narození začal věk Ryb. Podle křesťanské tradice světových věků je toto období totožné s érou křesťanství, protože ryba měla v původním křesťanství stejný symbolický význam jako dnes kříž. S přechodem do věku Vodnáře lze všude pozorovat rozklad křesťanských duchovních hodnot, stále více lidí se obrací k asijským náboženským a filozofickým systémům nebo k moderním "pseudonáboženstvím".

Mayové, Aztékové, Inkové

Dějiny se opakují v dvaapadesátiletých malých cyklech. Úplný obrat, zlom a nový počátek je možné očekávat na konci každého "velkého cyklu". Ten současný započal v roce 3114 př.n.l. a skončí v roce 2012. Podle představ mayských kněží současný svět dne 21. prosince 2012 zanikne a kolo dějin se začne znovu otáčet od svého původního nulového bodu.

Číňané

Dějiny se pravidelně opakují v šedesátiletých cyklech. Tento šedesátkový systém se v Číně používá již po více než 3 000 let. V systému I Ging, který je starý již několik tisíc let, je celá budoucnost zakódována v 64 hexagramech. Ani I Ging samozřejmě nezná jednotlivé události, ale jen schémata, která vytvářejí jejich kostru. Tento systém funguje podle dynamických zákonů teorie chaosu.

Leibniz v I Ging našel jím objevený binární systém, na jehož základě dnes pracují všechny počítače.

Scaliger

Joseph Justus Scaliger zavedl v astronomii juliánskou chronologii. Nazval ji po svém otci Juliu Césarovi Scaligerovi, který byl učitelem slavného proroka Nostradama. V tomto astrology dodnes používaném systému jsou dny průběžně číslovány počínaje 1. lednem roku 4713 př.n.l. Juliánská chronologie není - na rozdíl od všech ostatních západních kalendářních systémů - žádnou lineární stupnicí, nýbrž opakujícím se cyklem. Takovéto cykly byly již v předkolumbovské Americe, Číně a Indii nezbytným předpokladem každého prorokování.

Nostradamus

Jako jediný prorok Západu používal cyklickou metodu, jejíž teoretické základy položila rodina Scaligerů, a byl s její pomocí podstatně úspěšnější než všichni jeho soudobí kolegové. Pro přelom tohoto tisíciletí předpověděl velké horko, války a hladomory.

Stoletý kalendář

Byl sepsán před více než třemi sty lety opatem Mauriciem Knauerem. Ten po více než třicet let sledoval počasí ve své vlasti a všiml si přitom cyklických změn, které uvedl do souvislosti s příslušným postavením planet. Jeho kalendář je oblíbený dodnes.

Kondraťjevův cyklus

Hospodářský cyklus o délce zhruba 59 let. Byl objeven sovětským ekonomem Nikolajem D. Kondraťjevem (1892-1931). Světová hospodářská krize z let 1931-1932 byla tímto modelem správně předpovězena. Další krize pak měla nastat v roce 1990. K tomuto datu se zhroutilo hospodářství téměř všech socialistických států, které byly nejslabším článkem v řetězu průmyslových zemí. Hospodářská krize Západu, která se koncem osmdesátých let začala rýsovat, tak mohla být odvrácena. Kondraťjevův cyklus probíhá v podstatě paralelně s konjunkcemi Jupiteru (v astrologii je symbolem blahobytu) a Saturnu (symbol chudoby).

A. T. Fomenko

Naše "moderní učebnice" dějin sestává v podstatě z posloupné řady víceméně identických "krátkých kronik". Například všechny historické události z Nostradamových dob obdobně proběhly již o přibližně 330, 1 000 a 1 800 let dříve ve stejném pořadí v jiných kulturách.

Na rozdíl od Nostradama ale neodvozuje moskevský profesor matematiky A. T. Fomenko z této skutečnosti žádné důsledky pro budoucí události.

Moderní "astrologie"

Japonský raketový technik prof. Hideo Itakawa tvrdí, že objevil souvislost mezi Nostradamovými proroctvími a takzvaným "Velkým křížem", nacházejícím se na obloze dne 18. srpna 1999. Tato vzácná planetární konstelace, při níž vytváří vzájemné postavení Slunce a planet podobu kříže, měla podle něj být provázena velkými ekologickými katastrofami a vojenskými konflikty o zdroje energie a potravin, přičemž mohlo dokonce dojít i k zániku celého lidstva.

Vědci John Gribbin a Stephan Plagemann prokázali vliv postavení planet na geologické procesy na zemi. Podařilo se jim přesně předpovědět zvýšený počet zemětřesení v roce 1982, se kterým ostatní vědci vůbec nepočítali. Další takovou vlnu zemětřesení předpověděli pro rok 1999.

Studie NASA předvídají, že začátkem třetího tisíciletí se zvýší sluneční aktivita o 20 procent.

Michel Gauquelin a po něm britský astronom Percy Seymour nedávno přesvědčivě statisticky prokázali a objasnili souvislost mezi postavením planet a osudem jednotlivých lidí.

Periodická období sucha podle R. Wheelera

Každých sto let přichází vlna chladu a každých sto sedmdesát let se dostavuje vlna sucha. Když se tyto dva cykly jednou za pět set deset let setkají, znamená to období radikálních změn a anarchie. Předposlední takové období zažilo lidstvo v letech 1470-1490, po něm následující probíhá právě teď.

Ceny akcií

Od stejné doby, co existují burzy, se někteří lidé pokoušejí získat spolehlivé prognózy vývoje cen akcií studiem "přirozených" cyklů. Podle Ralpha N. Elliota se takový kompletní cyklus skládá z osmi vlnových pohybů - pět jich směřuje nahoru, tři dolů. Tyto cykly vypozoroval jak při krátkodobých, tak při dlouhodobých kolísáních cen akcií. U jednotlivých vln ale nelze předem určit jejich délku,

a proto se nedá předpovědět, kdy začnou kurzy stoupat nebo naopak klesat. Po třech stoupáních však podle jeho názoru musí následovat dva poklesy.

C. G. Jung

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vycházel z předpokladu, že budoucí a minulé události nespojuje pouze kauzální řetěz příčina - důsledek, ale často také jejich podobnost a "synchronicita". Po mnohaleté badatelské práci na poli hlubinné psychologie dospěl k závěru, že nás v letech 1997-2000 nemine přelom věků.

Teorie chaosu

Byla vyvinuta v souvislosti se snahami dojít k co nejpřesnějšímu předpovídání počasí. Jsou situace, kdy vše probíhá předvídatelně podle principu příčiny a následku, v jiných momentech však mohou i nejmenší změny v přítomnosti způsobit zcela nepředvídatelné důsledky v budoucnosti. Každý vývoj probíhá cyklicky, přičemž velké cykly mají stejnou strukturu jako cykly menší, které v nich jsou obsaženy.

Obsah

Úvod... 5

V Rok 2000... 10

2/V koloběhu věků...15

3/Diktatura kalendářů... 24

4/ Dědicové Quetzalcoatla... 34

5/Diovo vítězství nad Kronem... 39

6/Moc věšteb... 49

7/Na cestě k poslednímu soudu... 56

8/ Jasnovidci a astrologové... 66

9/Nostradamus - prorok?... 73

10/Nostradamův objev... 81

11/ Kronika minulosti a budoucnosti... 89

12/ Znovuzrození?... 100

13/Klíč k astrologii... 109

14/ Počasí, klima, katastrofy... 120

15/Bez chaosu žádná budoucnost?... 131

16/Tajemství I Ging... 140

17/Sny a vize... 151

18/Zapomenutá pravda... 161

19/Klíč k vlastnímu osudu... 169

20/Potřebujeme proroky?... 181

21/Cesta ke katastrofě... 192

22/ Strach z budoucnosti?... 204

Slovo závěrem... 215

Poděkování... 221

Tajemství prorokování - přehled... 222


Copyright © 2018 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.