Novinky

Kdo je Online

Právě přítomno: 317 guests a žádný člen

2505023
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
177
1416
5359
1284708
16251
46732
2505023

Your IP: 54.198.27.243
2018-08-16 02:45

 

 


________

_____________________

_________________________________


SVATORUSKÉ VÉDY


VELESOVA


KNIHA


Sepsal mudrc Jagajlo Gan

z rodu Starogorodských,

v Novgorodě Velikém, v Suroži a Kyjevě

v IX. století


Překlad a vysvětlivky A. I. Asov

_________________________________

_____________________

________


© Alexander I. Asov, 2001

© FAIR-PRESS, «Kniga Velesa», 2001

Translation © Velemíra Železná, 2002

Czech edition © Dobra, 2002

© Bratrstvo (www.bratrstvi.tk), 2005

 


A tehdy vyslovili naši žreci mudrci starost o osud Véd. Pravili, že nám nesmí býti nikým ukradeny, máme-li naše Berenděje a Bojana.

Bus I, 2:2

Tuto Velesovu knihu zasvěcujeme našemu Bohu, který je naším útočištěm i naší silou...

I šli jsme m naším Bohem a začali Ho velebiti:

— Buď pochválen dnes jako v budoucnu a na věky věků!

Toto slavnostně pronesli kouzelníci. Potom odešli a vrátili se zpět.

Rod IV, 1:1

 


Úvod


Svaté písmo Slovanů


Velesova kniha je Svatým písmem Slovanů. Byla vyřezána do bukových desek novgorodskými veleknězi v 9. století našeho letopočtu a je věnována bohu Velesovi.

Tato kniha popisuje dějiny Slovanů a mnoha jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (20 tisíc let př. n. 1.), a rovněž od dob historických, za jejichž začátek je považován počátek 1. tisíciletí před naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu. Okrývává před námi duchovní vesmír starých Rusů. V této knize jsou obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovních hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha národů, obývajících Eurasii. Velesova kniha je jediné evropské Svaté písmo, které se nám dochovalo až do současnosti.

Ze svatých knih starých Řeků a Římanů, jako jsou Orfeovy Rapsodické Teogonie, díla Museionu, nebo Sibylliny knihy, se nám toho příliš nedochovalo. Antické mýty a svaté dějiny známe z volných převyprávění starověkých autorů. Dochoval se skandinávský epos, sestavený ve 13.. století, písně skaldů: „Starší Edda“ a „Mladší Edda“. Ze svatých knih druidů zbyly pouze mladší irské pověsti.

Velesova kniha zaujímá v této řadě mimořádné místo, neboť je to kniha psaná pohanskými veleknězi, a proto se její text řadí k nejstarší evropské tradici. Ovšem nikoli pouze Evropské. Vyprávění o pravlasti ve Velesově knize mají mnoho společného s pověstmi staroindických Véd a staroíránské avestské literatury. Pověsti o zakladatelích rodu ve Velesově knize jsou totožné rovněž s biblickými legendami o patriarších.

Máme tak možnost prostudovat základy staroslovanského védského náboženství a proniknout do ducha staré slovanské kultury. Jsem přesvědčen, že „příchod“ Velesovy knihy znamená začátek éry ruského obrození.

___________________________


Oproti českému vydání knihy tento přepis neobsahuje původní runové písmo Velesovy knihy,  obrázky a řílohy.

Bratrstvo

 


Velebení Triglava


  1. „Nuž, začněte, zaprvé, – skloňte hlavu před Triglavem!“ – takto jsme začínali, velice Jej velebili, Svaroga – praotce bohů, který nás očekává, opěvovali.
  2. Svarog –  nejvyšší Bůh Božího Rodu a celého Rodu – věčně tryskající pramen, který v létě vytéká ze džbánu, v zimě nezamrzá, napájí tou vodou žíznivé!
  3. „Pili jsme i my, dokud se náš čas nenaplnil, dokud jsme se sami k němu neodebrali, k rajským blahoslaveným luhům!
  4. A Hromovládci –  Bohu Perunovi, Bohu bitev a zápasů jsme říkali: „Ty, kdož oživuješ, co se zjevilo na svět, nepřestávej otáčet Koly!
  5. „Ty, kdož vedls' nás cestou pravdy k bitvě a tryzně převeliké!“
  6. „Ó, vy, kdož padli jste v boji, vy, kteří jste kráčeli, žijte věčným životem v Perunově vojsku!“
  7. I oslavovali jsme Svantovíta. On jest bohem Pravi i Javi! Opěvujeme Ho v písních, vždyť Svantovít – to je Svět. Spatřili jsme skrze Něj širý Svět.
  8. Pohleďte, jak povznáší Jav, a chrání nás před Naví! My Mu pějeme chválu!
  9. Jásali jsme –  Jeho jsme velebili, vzývali jsme našeho Boha, neb onen Bůh nosil Zemi se Sluncem, a držel hvězdy, a upevňoval světlo.
  10. Opěvujte velikého Svantovíta: „Sláva našemu Bohu!“I naplňte svá srdce žalem, abyste se mohli zříci zlých skutků, které činíme, a dosáhli tak dobra. Nechť obejmou se dítka Boží!
  11. A rcete:  „Vše, cokoli bylo stvořeno, není s to rozervaná mysl obsáhnout!“
  12. Musíte to pocítit, neb jen toho jste schopni, neb se tu skrývá veliké tajemství: kterak Svarog a Perun – jsou zároveň i Svantovítem.
  13. Ti dva obestírají nebe, střetá se tu Černobog s Bělobogem, kteří podpírají Svargu, aby tento Boží Svět nebyl svržen.
  14. 14  Za těmito dvěma – Chors a Veles, Stribog. Dále – Vyšen, Lela, Letenica.
  15. 15  Dále Radegast, Koleda a Kryšeň, každý –   bezmála Svrchovaný vládce.
  16. 16  Dalšími v pořadí jsou Siva, Jar a Dažbog. A hle Bělojar, Lado, rovněž Kupala, a Senič, a Zitnič, a Venič, a Zernič, Ovsenič, a Prosič, a Studič, a Ledič, a Lutič.
  17. 17  Za Nimi následují – Ptičič, Zverinič a Milič a Doždič, a Plodič, a Jagodinič, a Pčelič, Nerestič, a Klenič. Ozernič, a Vetryč, Solomič, a Gribič, a Lovič, Besidič, a Sněžic, a Stranic, a Svjatič, a Řadič, Svijetič, Korovič, a Krásíc, a Travič, a Steblič.
  18. Za nimi jsouť – Rodič, Maslenič, a Živič, a Vedič, a Listvič, a Cvetič, a Vodič, a Zvezdič, a Gromič, a Semič, a Lipič, a Rybič, Berezič, Zelenič, a Goryč, a Straclič, a Spasič, a Listopadič, a Myslič, a Gostič, a Ratič, a Strynič, a Čurič-Rodič,
  19. a zde je Semargl-Ogněbog – Je čistý i zuřivý, rychle zrozený. To jsouť – Triglavové vespolek.
  20. A hle, přicházíš ty, již beze stopy smutku, a dveřník ihned Otevírá bránu a přivádí tě sem dovnitř –  do tohoto překrásného Irije. Teče tu řeka Ra, ta, která předěluje nebeskou Svargu a Jav.
  21. A Čislobog tu odpočítává naše dny. Udává své číslo Bohům, má-li být Svarogův Den, má-li být Noc, a odtíná Jav od Navi. Neboť On sám je jsoucí. On sám je v Božím Dnu. V noci však nepřebývá nikdo, jen náš Bůh Did-Dub-Snop.
  22. Sláva Perunovi – Bohu ohnivých kadeří! To on posílá střely do nepřátel, a věrné vede po cestě. Právě on je ctí a soudem vojínů, je spravedlivý – zlatorouný, milosrdný!
  23. Když zemřeš, odebereš se na Svarogovy lučiny, i uslyšíš Perunicino slovo: „To není nikdo jiný – než sám ruský vojín, žádný Varjag nebo Řek, pochází ze slavného slovanského rodu, přišel sem, aby opěvoval vaši Matku, Naši Matku Sva, – na Tvé luhy, ó, veliký Svarogu!“
  24. Nato promluví nebeský Svarog: „Vykroč můj synu, do té věčné krásy! Tam uvidíš děda i bábu. O, jak se zaradují, jak se potěší, když tě znenadání spatří! Do dnešního dne prolévali slzy, a teď se mohou nechat unášet radostí nad tvým věčným životem až do konce věků!
  25. O takové kráse jste ještě neslyšeli. Jelikož jste však v Jasuňově vojsku, nejste vůbec takoví jak Řekové. Dostává se vám jiné slávy. Došli jste až k našemu Iriji, zde jste spatřili přenádherné květy, a stromy, a také louky.
  26. Musíte tu vázat snopy, v potu tváře chystat tato pole ke žním, a plíti ječmen, a sklízet pšenici do sýpek nebeského Svaroga.  Neb to je jinší bohatství!
  27. Na zemi jste všichni přebývali v prachu, a v chorobách, a strázních, teď však již nastanou pokojné dny.
  28. Stáli jsme na svém místě a bili se s nepřáteli nelítostně, a když jsme se slávou padli, pak přišli jsme sem, stejně jako jiní.
  29. A hle, Matka Sva tluče křídly o své boky, celá jak v ohnivé světelné záři. A každé její pírko je překrásné: rudé, modré, rezavě hnědé, žluté, i stříbrné, zlaté a bílé.
  30. A září stejně, jak Slunce-car, létá si po sluneční



Část první


RODOVIČI

Věštba


1. Přílet Ptáka, který pěje o bitvách a vnitrokmenových rozbrojích

  1. Tu přilétl k nám Pták, usedl na strom a začal zpívat, a nebyla na něm dvě stejná pírka, i zářil různými barvami. A noc se změnila v den, a On zpívá písně o bitvách a rozbrojích.
  2. Vzpomeňme si na to, jak se naši otcové, kteří na nás nyní shlížejí s modrého nebe a tak pěkně se na nás usmívají, bili s nepřáteli. A tak nejsme sami, nýbrž naši otcové jsou s námi. I pomýšleli jsme na Perunovu pomoc a spatřili Posla letícího tryskem po nebi na Bílém Oři1. I pozvedá meč až k nebe­sům, roztíná oblaka, a hrom hřmí, a na nás se řine živá voda. A myji pijeme, neboť vše, co pochází od Svaroga, vlévá do nás život. A my to budeme píti, neb to je zdroj Božího života na zemi.
  3. A tu se Kráva Zemun2 vydala do modrých polí a začala pojídat onu trávu a dávat Mléko. I začalo téci to Mléko po nezměrné nebeské báni a roz­zářilo se v noci nad námi bezpočtem hvězd. A my vidíme, jak pro nás to Mléko září, a to je Cesta Pravdy3, jinou se nesmíme dát.
  4. Poslechni si, potomku, píseň Slávy! Chovej ve svém srdci Rus, která je a zůstane naší zemí!
  5. A bylo naší povinností bránit ji před nepřáteli. I umírali jsme pro ni, jak umírá den bez slunce. A Slunce – Súrja tehdy nevycházelo, a byla tma. I nadcházel večer, a když večer umíral, nadcházela noc. A nocí Svargou kráčel Veles po Nebeském Mléce4. I ubíral se do svých paláců. A k Hvězdě Polárce až k samotné Bráně5. A tam jsme čekali my, abychom začali zpívat písně a velebit Velese na vě­ky věků, i Jeho chrám, který září velikým množstvím ohňů, a stáli jsme před Bohem jak nevinní beránci.
  6. Veles učil naše praotce orat zem, a sít obilí, a žnout, do snopů vázat na polích sklizně, a posta­vit snop do příbytku, a uctívat Ho jako Nebeského Otce: jak Otce našeho, i Matku – Slávu.
  7. I naslouchali jsme Velesovým věštbám a všechno se naplnilo podle nich, neboť Bohové sdělili všechno o věcech budoucích naší Matce Slávě. A Ona pak, sestupujíc k nám, pak pokaždé řekla, co se má státi. A my proto musíme vhazovati býlí do ohně a přivolávat Slávu i Velese6. Neb to oni nás naučili uctívat naše Bohy a vodili nás Cestou Pravi.
  8. Tak jsme kráčeli, a nebyli jsme darmojedy, nýbrž Slovany – Rusy, kteří oslavují Bohy a proto slynou Slovany.



Kapitola I.


Odchod Áriů

Pověsti o Jarovi a Jarunovi


1. Jar zavedl praotce do Ruského Kraje, neboť kdyby neodešli, časná chladna by jiní způsobila obrovské utrpení (XX. -V. tis. př. n. 1.)

  1. Jakmile nás opustil Bus1, nastala veliká seč trvající mnoho měsíců. Rus se stokrát znovu postavila na nohy a nastokrát byla opět poražena od půlnoci k poledni2.
  2. A totéž za starých časů museli vytrpět naši praotcové. A proto byli otcem Jarem odvedeni do Ruského kraje, neboť, kdyby zůstali, hodně by strádali v důsledku časných zim.
  3. A tehdy jsme doputovali na toto místo a usídlili se tu jako rolníci ohnišťané na ruské zemi. A tak uplynula dvě temna znamenající dvacet tisíc let3.
  4. (...) A hodně jsme toho věděli, a vyráběli jsme v ohništích hliněné nádoby, a orali dobrou zem a také jsme se vyznali v chovu dobytka, jako naši otcové.
  5. I vydal se proti nám zlý kmen. A přepadl nás, a my jsme byli nuceni skrýt se v lesích, a žili jsme tam ja­ko lovci a rybáři. A tam jsme se dokázali vyhnout nebezpečí. Tak jsme přečkali jednu tmu – deset ti­síc let, a potom jsme začali všude budovat hradiště a ohnišťanské vesnice.
  6. Po druhé tmě – deseti tisících letech – nastala veli­ká chladna4, a my jsme se vydali k poledni, protože tam jsou úrodná místa...


2. Nastala veliká chladna (5 tis. let př. n. l). A potom (ve 4. tis. př. n. 1.) jsme řekli Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ Putovali jsme z Inského kraje kolem Farsijské země.

  1. Znovu a znovu přicházela veliká chladna. Proto se otcové začali bít, aby nám vybojovali jiné kraje.
  2. A mnozí z nás začali říkat, že již není třeba obracet se k Rodu, uctívat ho, protože to ohnišťanům nepřináší žádnou útěchu. Pojďme raději sami, jen tak jak jsme, přebývat v lesích nebo na horách.
  3. Taková slova pronesli naši praotcové. I rozhněval se   velmi   Bůh   Svarog   kvůli   onomu   rozhodnutí a začal běsnit. I uchystal a seslal na ty hory veliký trest a paniku5. A tak Slovany probudilo uprostřed noci hrozivé hromobití, a otřesy země. Vtom za­slechli ržát koně na horách. A zachváceni strachem se srotili do houfů a vyběhli ven z osad, i ovce tam ponechavši.
  4. I spatřili ráno pobořené domy, jedny tyčící se strmě vzhůru, jiné zbořené, jiné zmizevší ve veliké díře v Zemi tak, že po nich nezůstalo ani stopy, jako by vůbec nikdy předtím ani neexistovaly. I byli Slova­né na mizině a neměli nic, čím by se živili.
  5. I řekli otci Jarunovi: „Odveď nás odtud pryč!“ I řekl Jaruna: „Pak vám tedy budu vládnout i se svými syny!“ I odvětili mu: „Od nynějška vás bu­deme poslouchat!“ I vydali se Kyj, Sček a Choryv –   tři Jarunovi synové – na obhlídku jiných zemí. I vzešel od nich slovanský rod, který žije až dopo­sud. A my jsme toho svědky. Takovou dal Dažbog budoucnost smrtelníkům. Pějme chválu na Jeho moudrost! Též vzpomínejme oněch časů a vyprávějme o nich.
  6. Původně slovan­ský rod přebýval ve velikých a vy­sokých horách. Tam jsme orali zem a chovali ovce a vodili je pást na travnaté luči­ny. A jednou se pak lidé probudi­li, protože zaslechli pod oblaky hlasité rzáni koní. A když jsme to uslyšeli, zmocnil se nás strach, a báli jsme se, že se nedokážeme zachránit. Pak na­stal veliký hlad a mor. I odešli jsme z kraje Inského a šli, kam nás oči vedly. I přešli jsme kolem Země Farsijské, a putovali dále, neboť ta země nebyla vhodná pro ovce.
  7. Putovali jsme přes hory a viděli kamení, na němž nelze sít proso. Proto jsme tím místem jenom pro­šli, abychom nakonec spatřili kvetoucí a zelené stepi. A tam jsme se zastavili na dvě léta, a potom zas pokračovali dále, neboť se ukázalo, že tam žijí dravci. Přešli jsme kolem Kajaly k řece Nepře, která nás chrání v každé bitvě. A pro líté nepřátele tvoří ta řeka Nepra překážku na jejich cestě. I usadil se tam rod Slovanů a byli jsme ohnišťany, jelikož každý měl v zemi jámu a ohniště.
  8. I začali jsme uctívat Svaroga a Dažboga, kteří pře­bývají v přečisté Svarze. A Peruna a Striboga, kteří jsou vládci nad hromy a blesky. A Stribog se také v podobě větrů zuřivě prohání po Zemi. A toho boha Lado, který je vládcem pořádku, radosti a všelikého milosrdenství. A boha Kupalu, který vládne nejrůznějším koupelím a omývání. A boha Jara, který je pánem jarního rozkvětu a rusalek s vodníky, a lesních mužů i domácích skřítků. A Svaroga, který vládne veškerému rodu. A Ščura i praščury (praotce), kteří zemřeli před mnoha sty lety. Tyto Bohy jsme uctívali a Oni nás obdarovali radostí.
  9. A tehdy    Slované    poprvé    postavili    modlitební a obětní místo v tom jiném městě Kyjevě6, který slul rovněž Kyjev. A kolem něj jsme se usadili v dubových lesích. A tam se začali na větvích hou­pat lesní muži, a jejich brady byly propleteny chmelem, vlasy trávami. A do svých vousů si vetkávali zelené listí a vodní řasy, které sbírali v nížinách a na blatech.


3. Velebeno budiž Indrovo jméno! My, Áriové jsme přišli ze Země Árijské do Kraje Inského. Synové Jaruny: Kyj, Sček a Choriv se rozdělili na rody a vydali se na jih a na západ.

  1. Budeme vyprávět o tom, jak jsme přišli do svého domova, kde doposud žijeme. Velebeno budiž Indrovo jméno! Je bohem našich mečů. Bohem, který zná Védy. Opěvujme tedy Jeho moc!
  2. Měli jsme stáda dobytka, a opatrovali jsme je a starali se o ně. My samotní jsme Áriové, a přišli jsme ze Země Árijské do Kraje Inského7. A došedše do travnatého kraje, dostalo se nám žírných luk pro naše stáda. A předtím nás postihlo tamní veliké zemětřesení8.
  3. A tam náš praotec Jaruna řekl, aby se tři jeho syno­vé rozdělili na tři rody a vydali se na jih i na západ Slunce. A stalo se, že Kyj, Sček a Choriv tak učinili a rozdělili se do tří rodů. A tak se každý vydal do svého kraje, a Kyj vybudoval město, který dostal jméno Kyjev. A tam jsme prožili zimu, a potom putovali na jih, kde jsme pásli první léto dobytek.

 

4. Stařešinou byl Ščeko z rodu Árijů. Jaruna v Penzi (Pandžáb) říkal, že budeme žít v blahobytu.

  1. Podrobněji bychom o našem počátku pověděli toto. Tisíc pět set let před Direm přišli naši pradědo­vé ke Karpatské hoře9, i usadili se tam a žili po­klidným životem, protože v čele rodů stáli otcové rodičů, a stařešinou rodu byl Ščeko z rodu Árjů.
  2. I Parkun nám byl nakloněn, tak jsme se tam usadili a prožili   tak   pět   set   let,   a pak  jsme   se   vydali k Slunce východu a došli až k řece Nepře. Ta řeka se vlévá do moře a my jsme se usídlili při jejím toku na  severu a nazývali se jednou Něpry, jindy zas Pripjatiči. A tam jsme se usadili a pět set let nám vládlo věče, a Bozi nás chránili před mnohými nepřáteli, kterým se říkalo pohané.
  3. A bylo tam mnoho Ilyrů. A ohnišťan Oseděň vodil stáda skotu do těch stepí, a tam nad námi bděli Bo­hové. Možná právě toto předvídal otce Jaruna v Penzi, že budeme mít hodně zlata a budeme žít v blahobytu…


5. Starý Árij (Jaruna) vládl padesát století před Chazary (ve 4. tis. př. n. l.)

  1. Naše krev je svatá krev! To pravil náš kníže, když jsme zvolili naším knížetem Starého Árije. Tak nám vládl skrze věče před padesáti staletími. I shromažďovali jsme se na oněch sněmech, abychom soudili, ať šlo o kohokoli: člověka nízkého rodu, či někoho, kdo byl panovníkem-   vládcem. A tak vládl náš otec nad všemi a velebil Bohy.
  2. A o to blaho jsme přišli kvůli Chazarům po Troja­nových10 časech, kdy se poprvé stalo, že knížata do­sadila na stolec své syny a vnuky v rozporu s rozhodnutím věče.


6. Jaruna a Kisek. Rozdělení Praslovanů Áriů a Pragermánů. Osídlení Goluně11. Boje proti Jazygům.

  1. To naše neklidné svědomí nás nutí, abychom opě­vovali skutky našich otců. A tak říkáme skutečně dobré věci o našem kmeni a nelžeme!
  2. I vyprávíme tu pravdu o našem prvním pánu, jímž počínajíce vzešla naše knížata, volená i údělná.
  3. Onen Kiska12 putoval v čele našich praotců po stepích se svým dobytkem na polední stranu, a došel tam, kde září slunce.
  4. I přišed k němu otec Jarun, pravil: — Oba jsme měli své rody: děti, muže, i ženy. A nejstarší z rodlu vedli války proti nepřátelům. I dohodli se, aby jejich kmeny sloučily svá stáda ovcí i dobytka dohromady a stah se jediným kme­nem. A totéž Bohové navrhují i nám. Vždyť jsme viděli jejich udatnost od těch dob a na věčné časy.
  5. A když se začaly sčítat hlasy, jedni byli pro spojení, druzí pro něco jiného. A tehdy otec Jaruna odvedl od nich svá stáda i lid. A odvedl je daleko a tam pravil:  „Zde vybudujeme město.  Od nynějška tu bude  stát  Goluň13,  která  byla  dříve  holou  stepí a lesem“.
  6. A také Kiska odešel pryč. A také odvedl svůj licí do jiných  míst,  aby se nemísil  s lidem  otce Jaruny. A tak ti naši předkové vybudovali na těch územích města a vesnice.
  7. A tak Kiska odešel se svými lidmi, aby si vybudoval jinou zem. A tam se usadili, a tímto způsobem se rozešli a oddělili hranicí, a rozhodli se, že si budou navzájem  cizí. Ti všichni   měli jak  obilí  tak  sílu a jeden druhému v ničem nebránili.
  8. 8  I byl ten Kiska slavný a lidé otce Jaruny byli rovněž slavní, jelikož si v té době získávali hojně slávy a pole znala jejich meče a střely.
  9. I vtrhli do jeho kraje cizáci a začali loupit dobytek. A Kisek tehdy proti nim zaútočil. A prvního dne je porazil, avšak druhého dne byl on sám i se svými lidmi poražen. I začala se ta místa černat krkavci, a převeliké množství ptáků pojídalo ostatky lidí, skolených meči.
  10. I řekl otec Jaruna:  —   Jak je  vše   mrtvo   a černá   se   hejny  krkavců! A krkavci skřehotají nad našimi soukmenovci a jedí naše padlé!
  11. I naplnilo se Jarovo srdce nevolí, i zvolal na svou přízeň: — Podpořte Kiseka a jeho lid! Všichni sedlejte koně! A všichni se na tu výzvu vrhli na cizáky a bili se s nimi tak dlouho, dokud je neporazili. A vtom si začali uvědomovat pravdu, že jsme byli silní pouze tehdy, pokud jsme drželi pospolu – tenkrát nás nikdo nedokázal přemoci. Ani ve stepích, když jsme byli jednotní, nás nepřemohli, neb jsme Rusové a slávu jsme získali od proklínajících nás nepřátel.
  12. A ti, když viděli naše živobytí, pokoušeli se nás oloupit o naše stříbrné korbele, meče, ba i hliněné hrnce na jídlo s prosem, a o všechno obilí. Avšak stepi nám budou patřit až do našeho konce! Žád­nou nouzí tam netrpíme, zatímco oni nám předpo­vídají jiný život.
  13. A tato naše slova jsou pravdivá, kdežto jejich slova jsou lživá, neboť oni vykládají lež a neposlouchají nás.
  14. Na to Kisek, stejně jako Jaruna, pronesl před úto­kem řeč ke svým lidem, a oni pojali nenávist vůči nepřátelům, zaútočili a zvítězili. A to byl důkaz oné obrovské síly, kterou Jav nechtěla obdařit ne­přátele. Když jsme byli každý zvlášť, byli jsme slabí – avšak takto jsme nabyli veliké síly, kdežto nepřátelé nebyli tak silní, neboť my jsme Rusiči, a nepřátelé nikoli.
  15. A právě tam, kde byla prolita naše krev, tam je naše zem. A nepřátelé to vědí. A tak se snaží naši zem uchvátit. Ale všechny jejich snahy budou marné, stejně jako v dávných dobách, za časů našich otců.
  16. Pronášeli a předávali jsme si ta slova zpaměti, a žádné z těch slov se neztratilo. I říkali jsme našim bratřím, že budou obdařeni nadpřirozenou silou, a konečně zvítězí nad svými nepřáteli, kteří baží po jejich zemích. A srazte je k zemi, ať mají ústa pl­na té země, a břicha jí budou nacpána a nebu­dou pak moci klnouti.
  17. Buďte syny svých Bohů, a budete jejich silou ob­dařeni až do konce!
  18. Neměli jsme obilí, aby­chom nasytili své útroby, neboť bylo sežehnuto ne­přátelským ohněm. A krávy naše trpěly stejně jako my. A tak jsme pomocí našich železných akinaků dobyli brzkého vítězství na jihu, a tak jsme se stali silnější než naši nepřátelé!


Kapitola II.


Bogumírovy časy

Pověsti o Sedmiříčí


1. Bogumír a tři mužové. Původ Drevljanů, Krivičů, Polanů, Severjanů a Rusů (2. tis. př. n. l.).

  1. Žil v oněch dobách Bogumír – manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda do stepí a žili si tam vprostřed trav jako za dob našich pra­předků.
  2. Byli velmi zbožní, a naslouchali hlasu Vyšně. A tam jejich máti, které se říkalo Slavuňa, přinášela Bohu v oběť proso.
  3. I řekl jim Bogumír sedmého dne (v neděli)1: „Musíme provdat naše dcery, abychom spatřili vnuky“. Tak pravil a zapřáhl povoz a jel, kam ho oči vedly. I dojel k dubu vprostřed pole, rozdělal lam oheň a zůstal u něj nocovat. I spatřil za večerního soumraku, jak se k němu blíží tři mužové na koních.
  4. I řekli mu: — Buď zdráv! Zdalipak něčeho hledáš? I pověděl jim Bogumír o své starosti. A oni mu odvětili, že oni sami jsou na cestě proto, aby si našli manželky. I vrátil se Bogumír do svých stepí a přivedl svým dcerám tři muže.
  5. Odtud se zrodily tři slovanské rody. Odtud pocházejí Drevlané, Křivici a Polané2, neboť jméno první Bogumírovy dcery bylo – Dřeva, druhé –Skreva, a třetí Poleva.
  6. A Bogumírovi synové  se jmenovali  –  starší  Seva a mladší Rus. Od nich vzešli Severjané a Rusi3.
  7. A oni tři mužové byli tři posli: Utrennik (Jitřník), Poludennik (Poledník) a Večerník.
  8. Zrodily se ty rody v Sedmiříčí4, kde jsme přebývali za mořem v Kraji Zeleném, když jsme byli pastevci dobytka. A bylo to za dávných časů před naším odchodem ke Karpatské hoře. I bylo to tisíc tři sta roků před Hermanarikem5. V té době se urputně bo­jovalo o břehy Gótského6 moře, a tam naši praotco­vé stavěli mohyly z bílého kamení, pod nimiž jsme pochovali své bojary a vojevůdce, kteří padli v bitvě.

 

2. Lado předává tajemství suriny Kvasurovi a Bogumírovi

  1. Také budeme vyprávět o tom, kterak Kvasura7 do­stal od Bohů tajemství jak dělat surinu. A právě ona je tím prostředkem k hašení  žízně, který máme. A my se musíme na Radogošti vůkol Bohů radovat, a plesat, a věnce vyhazovat do nebe, a zpívat, oslavu­jíce Bohy.
  2. Kvasura byl muž silný, kterého Bozi obdarovali učením. A tu k němu při­šel bůh Lado8, přikázal mu nalít med do vody a nechat ho vykvasit na Slunci. A tu Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil se v nápoj zva­ný surica. A my jej pijeme na počest Bohů.
  3. A to se událo v předkyjevských dobách. A žil tehdy muž tuze slovutný, a začalo se mu říkat otec Blagomír, A dostal pona­učení od Svarožiče, jak činit úlitby zkvašeným ná­pojem, zvaným surina9. A my to tak vykonáváme na našem Radogošti10.
  4. A tomuto Bogumírovi se začalo říkat Tvastyr11, neboť Ten byl Praotcem jeho i všech Slovanů. I tak  to bylo, a tak to také bude, neboť Bohové vyřkli to jméno...
  5. A tak po sobě zanechal rody, a protože jsou Bohové původci těch rodů, z těch rodů vzešly další rody.
  6. A tak je Svarog Otcem, a ostatní jsou Jeho syny. A my jsme se Mu museli podřizovat, stejně jako jsme se podřizovali Rodu-Rodiči, který je Otcem veškerých rodů. A tento rod je rodem reků od Kyje až po Kyjevská knížata.


3. Bohové Bogumírovi neodpírali pozemských rados­tí. Po Bogumírovi následoval Árij se svými syny.

  1. I dopřáli Bohové Bogumírovi pozemských radostí, a tak jsme je měli i my. A my jsme si Ho rovněž na­jali, aby byl bánem-vladařem. A nejstaršího muže rodu jsme volili za knížete, a ten se za starých časů stával naším vůdcem, kterého si tehdy všichni na­jímali. A toto knížecí vladaření trvalo dlouho, do­kud mu synové Řecka neučinili přítrž a nebyl tomu všemu konec, jelikož nejvyšší vládci začali vládnout z pokolení na pokolení. A my bychom neměli od­vádět poplatky jejich potomkům, aby nám vládli.
  2. A po Bogumírovi následoval Árij se syny. A když Hunové zosnovali velikou válku, aby si vybudovali svou velikou zemi, odešli jsme odtamtud na Rus.
  3. A nyní nastala jiná doba a my se musíme chopit otěží a jít stále dopředu. A nikdo o nás nebude ří­kat, že jsme opustili své země a vzali si jiné, nýbrž se o nás bude říkat, že jsme se za sebe udatně bili.
  4. Neboť Rusičové nenechali Řekům své země na po­spas, nýbrž o ně bojovali.
  5. Řeka Ra v těch dobách tvořila hranici s jinými zeměmi. A tehdy si naši nepřátelé usmysleli, že nás přepadnou, a my jsme byli nuceni bojovat za naše snopy, abychom si udrželi naše stepi a nedali nikomu naši zem. To jsme museli dělat, abychom kvůli našim polím nemuseli pálit duby, a sít na popelu, a žnout obilí, neboť jsme měli travnaté stepi. A museli jsme vodit dobytek na pastvu, ochraňujíce ho před nepřáteli.


Kapitola III.


Árij a jeho synové

Odchod ze Sedmiříčí


1. Poutník vyprávěl Osedňovi a jeho synům o jiných zemích. Osedeň přijal Árjovo jméno a překázal svým synům, aby šli napřed, před kmeny (IX. st. př. n. l.).

  1. Žil v těch dobách ohnišťan jménem Osedeň. Měl všeho hojnost, a Bohové mu dali požehnaně ovcí a skotu pasoucího se ve stepích. I byla ve stepích hojnost trav, a Bohové obdařili jeho dobytek plodností a násobili jeho stáda.
  2. Tu před něj předstoupil poutník a řekl mu:
  3. ,,Nechť se tví synové vypraví do cizí země, do nádherného kraje – tam, kde zachází Slunce, kde spí na zlatém loži.
  4. A když tam přicválá jezdec na koni, říkává Slunci: — Jdi, Slunce, do svých blankytných luhů. Musíš vystoupat ke svému vozu a pohlédnout z východu.
  5. A řka to, cválá do jiných krajů. A večer se za ním opět vrací. I říká ten jezdec: — Slunce zašlo za své hory a opustilo svůj zlatý vůz. A nepřátelé se ho snaží zmocnit. A tu se na koni blíží jezdec, který navštěvuje cizí kraje.  A tak  Zarja  (Zora)  kráčí a nese  své jiskry a natřásá Dažbogův oděv a jiskry se rozletují po nebeském kraji.“1 Tak znělo jeho vyprávění.
  6. A tehdy se dva synové vydali tam, kde zapadá Slunce, a viděli tam mnoho zázraků a bohaté past­viny. I vrátili se k otci a pověděli mu, jak překrásná je ta krajina.
  7. A mnohé rody a kmeny zatoužily vydat se po té cestě. I přišli všichni k onomu Osedňovi, začali mu říkat otec Árij, a jeho syny postavili do čela všech rodů.
  8. A nechtěli už se dělit na ty a na ony. A tehdy se postavil do čela svých lidí jediný kníže a vydal se s nimi v polední stranu – otec Árij s nimi putoval i lo přímořského kraje.
  9. I byla tam vyprahlá země a poušť. I šli tedy do hor, a tam se usadili na půl století, a shromáždili veliké jezdectvo, než se vydali do cizích krajů.
  10. A v těch krajích se jim do cesty postavilo vojsko donutilo je k boji, a bylo poraženo. A pak putovali dále, a spatřili teplé kraje, a opovrhli jimi, jelikož tam byly usazeny mnohé cizí kmeny. A tak pokračovali dále v cestě.
  11. A Bohové je vedli, jako svůj lid. A došli až převeliké hoře2. A když tam svedli boje s nepřáteli, vydali se na další cestu.
  12. A od těch dob jsme to museli mít na paměti následovali jsme své předky, a stejně jako naši otcové jsme se očišťovali modlitbou, omývajíce se, i umývajíce se jsme se modlili za čistotu své duše i těla, neboť Svarog nám přikázal, abychom se takto   umývali,   a Kupalec   nám   na   to   poukazoval. A nesměli jsme to zanedbávat, i myli jsme svá těla, i umývali svého ducha v čisté živé vodě.
  13. I odcházeli jsme usilovně pracovat, a každý den jsme se modlili, a popíjeli surju, kterou jsme i dříve požívali. A pili jsme ji pětkrát denně a pěli radostně chválu našim Bohům, protože surja – je naše mléko, ale i naše obživa, i potrava, kterou dostáváme od Krávy, a tím se živíme, a vaříme žírné by­liny v mléce a přijímáme každý svůj díl.
  14. A tehdy jsme přicházeli k Modré řece, plynoucí rychle jak čas, čas náš však není věčný. I viděli jsme tam své matky i prapředky, kteří ořou ve Svarze, a pasou tam svá stáda, a vážou snopy, a jejich život je stejný jako náš, jenom tam nejsou ani Hunové, ani Heléni, a vládne tam Pravda („Prav“). A ta Pravda je skutečná, neboť Svět přízraků („Nav“) je umístěn níže než Jsoucno („Jav“).
  15. A tehdy přicházel do onoho kraje Zarebog a pro­mlouval k našim prapředkům, kteří žili na této ze­mi. A trpěli všude, kdekoli pobývali, a kde zažili mnoho zla. A zde se jim nic zlého neděje, dívají se na zelené lučiny. A naslouchají ševelení těch trav na Božím povětří a to je pro ony lidi štěstí.
  16. Tak budeme muset spatřit rajské stepi v modrém nebi. A ta modř pochází od Boha Svaroga. A Veles tam chodí vládnout stádům, a jde k žírným pastvinám a k živé vodě, a nikomu se tam nemusí odvádět daně, a nejsou tam otroci, a oběť se tam přináší taková, jakou nevěřící neznají – k modlitbě se tam nese vinná réva, a med, a obilí.
  17. A tak jsme velebili Bohy, kteří jsou našimi Otci, a my jejich   syny.   I buďme Jich   hodní   čistotou svých těl i duší, které nikdy nezemřou. A ony neumírají v hodinu smrti našich těl. A tomu, kdo padl na bitevním poli, dávala Perunica napít Živé Vody. A ten, kdo ji vypil, vydával se k Svarze na Bílém koni. A tam ho vítal Peruňko a vedl do Svých božských paláců. A tam bude po tu dobu přebývat a zaopatří si nové tělo, a tak začne žít raduje se, a modle za nás dnes jako v budoucnu a na věky věků.


2. Přišli  ze   Sedmiříčí  z Árijských  hor  do   Sýrie a Mezopotámie, pak odešli ke Karpatům.

  1. Když jsme obětovali bílé koně, odešli jsme ze Sedmiříčí z Árijských hor do Záhoří a tam jsme žili jedno století.
  2. A potom jsme to místo opustili a přišli do Mezopotámie, a tam naše jezdectvo porazilo všechny nepřátele, a šli jsme do země Sýrie. A tam jsme se zastavili a později jsme putovali přes vysoké hory, a sněhy, a ledy, a pronikli jsme do stepí, kde jsme pobývali se svými stády. A tam jsme byli Skyty – pastevci dobytka.
  3. A tehdy poprvé naši praotci, ochraňující nás před Naví – Světem přízraků, a dodávající nám sílu, abychom ve velikém zápase odráželi Boží nepřáte­li, odhalili našim otcům Pravdu.
  4. A tu jsme po oněch bitvách dorazili ke Karpatským horám, a tam jsme nad sebou ustanovili pět knížat, a začali budovat ohnišťanská města a vesnice, a tehdy nastala nesmírná trápení a útlak.


3. Árjovi synové se vydávají do zemí, kde teče strdí i mléko. Založení Antského Kyjeva (9. stol. př. n. l.).

  1. A onen Árij, Starý Otec, řekl: „Odejděmež z této země, kde Hunové zabíjejí naše bratry a často se prolévá   krev.   Vždyť   nám   kradou   náš   dobytek, a zabíjejí děti“.
  2. Jakmile Starý Otec pronesl tato slova, odešli jsme do jiných zemí, ve kterých teče strdí a mléko3.
  3. A do těch zemí se vydali všichni tři Árjovi synové. Byli to – Kyj, Pašček a Gorovato, od nichž vzešly tři slovanské kmeny. Tito synové byli stateční, stavěli se do čela vojska, vsedali na koně a jezdili do mnoha bitev a bojů. A za nimi kráčela vojska jinochů, dobytek, krávy, povozy tažené býky, ovce. Šly i mi i děti, chráněné starci, matky, manželky, a také nemocní lidé.
  4. A tak šli na jih k moři a meči sráželi nepřátele k zemi, šli k veliké hoře, do travnatého údolí oplývajícího obilím.
  5. A tam se usadil Kyj. Započal tam stavět Kyjev4, který se stal ruským. Slovany stál ten odchod hodně krve. Antové nedbali zla a šli tam, kam je posílal Árij. Neboť „naše krev – je svatá krev5“, – o tom ho­vořil v Sedmiříčí.
  6. A my všichni jsme Rusiči. A neposloucháme nepřátele, kteří říkají špatné věci. My pocházíme od otce Árje.


4. Byl viděn Árij, kráčející po oblacích

  1. A tu je naše oběť, je to med-surja o devíti silách, lítá6. A ta se nechává stát na Slunci-Surji po tři dny, pak se zcedí přes vlnu.
  2. A to je a bude naše skutečná oběť Bohům, kteříž jsou našimi praotci. Neboť my pocházíme od Dažboga, a vydobyli jsme si slávu, Bohy své oslavujíce, ač jsme je nikdy neprosili a nežadonili o naše bla­ho. A tu nám Bohové praví: „Choďte si po Rusi, nikdy však k nepřátelům!“
  3. A tu nám  zpívá Matka  Sva-Sláva.  A zpívá nám,  abychom se vydali proti nepřátelům. A my jsme jí uvěřili,  neboť  Sláva jest  Vyšňův  Pták,  letící  ze Svargy nad Rusí.
  4. Tak jsme volili svá knížata a jejich moc pocházela od Onoho Ptáka. I odráželi jsme nepřátele od našich hranic a nepřítel je nepřekračoval, a táhl zpátky.
  5. A jací jsme my sami, to vědí Peruňko a Snop. A tak jsme se modlili k Bohu, velebíce Jej, ale nikdy jsme Ho neprosili, a nikdy od Něj nežádali to, co potřbuieme nutně k životu.
  6. A tak pohleďte na našeho otce Árje, jenž kráčí po oblacích, a pobýval u Vyšně. Nejvyšší vládce Ho poslal k Perunově kovárně. I viděl tam Árij, jak Perun koval meče proti nepřátelům.
  7. A Ten mu během kování řekl: — Hle, zde máme střely a meče na ty vojíny. Neopovažujte se těch nepřátel zaleknout, jelikož těmito budou sraženi k zemi, a vojíni se smísí s prachem a stanou se bahnem močálů. A stanou se z nich zvířata, jako jsou vepři, zmazaní tím bah­nem. A jejich smrad se bude šířit v jejich stopách. A bude se o nich říkat, že jsou smradlaví vepři a svině!
  8. Takto promlouvaje, Peruňko koval meče. A Árij o tom vyprávěl, a pověděl to našim otcům. A lakový byl náš boj o život a hrdinské bitvy před mnoha staletími. A nyní lidé uvěřili, že všechno bylo úplně jinak.


5.  Milujte Zákon otce Árje!

  1. Tu řekl Svarog, který jest Samotným Stvořitelem, Árjovi: „Jste výtvory Božích prstů. A bude se o vás říkat, že jste Stvořitelovi synové, a budete jako synové Stvořitele, a budete jako byste byli mými dětmi, a Dažbog bude vaším Otcem. A vy Ho musíte poslouchat, a On vám řekne, co máte mít, a poví o tom, co máte činit, jak máte mluvit, jak konat obřady.
  2. I stanete se velikým národem, a dobudete celý svět, rozdupete jiné kmeny, které čerpají své síly z kamene a konají zázraky, jako jsou vozy bez koní, a konají různé zázraky bez kouzelníků.
  3. A tehdy bude každý z vás kráčet jako by byl kouzelník, a strava pro vojíny se bude tvořit pomocí zaklínadel. Avšak vojíni se stanou otroky mnoho­mluvnosti. A díky takovému množství těch slov přijdete o statečnost a stanete se otroky daní a zlatých mincí, a zatoužíte se prodat za mince nepřátelům.
  4. A tehdy vám Bohové řeknou: — Milujte Zákon otce Árje! Jest On pro vás Zeleným Světlem a životem! A milujte své přátele, a zachovávejte mír mezi rody!“

Kapitola IV.


Rus, Sloven, Vend

1. Pověst   o otci   Rusovi.   Odchod   ze   Sedmiříčí k Donu.


  1. Tuto Velesovu knihu věnujeme našemu Bohu, který je naším útočištěm i silou.
  2. V oněch dobách žil muž, a ten byl dobrý a chrabrý, i říkalo se mu otec Rus. Ten muž měl ženu a dvě dcery, a také dobytek, krávy a veliké množství ovcí. I přebývali ve stepích, kde pro jeho dcery nebyli muži. I modlil se horoucně k Bohům, aby nedo­pustili, by jeho započavší rod vymřel.
  3. I vyslyšel Dažbog tu úpěnlivou prosbu i dal mu to, zač se modlil, jelikož pro to nadešla vhodná doba. A tak On prošel mezi námi. A my jsme padli tváří k zemi, neboť ctíme Jasuně1. A pak sestoupil Bůh Veles a přinesl jinocha.
  4. I vydali jsme se k našemu Bohu a začali jsme mu pět chválu: „Bud pochválen navždy – dnes jako v budoucnu a navěky věků amen!“
  5. To vyprávěli kouzelníci, kteří odešli pryč, aby se zpět navrátili. I pěli slávu Rusovi, který nás vyvedl ze Sedmiříčí k Donu, kde nyní přebýváme. A o tom   nám pověděli otcové, kteří nás vedli Cestou Pravdy.
  6. I událo   se   to   za dávných   dob.   A Matka   Sláva k nám zpívala a pověděla nám o nezměrném válečném úsilí, jak pak Rusi přišli do Karpatských hor. A tam nás přepadli nepřátelé a my jsme se vydali k řece Ra, a začali jsme žít v těch časech na Donu. I byla naší Matkou Sva. A modlili jsme se k Surje. A tak tomu bylo po mnoho věků.
  7. A my jsme si předávali čest a sílu od Bojanových časů až do našich dob, a po všechny věky jsme poráželi nepřátele Rusi. A od těch dob pijeme surju a uctíváme Védy.


2. Skyt a Sloven (Slaven). Založení Slovinska. Poté o Vendovi, Kisekovi a vůdci jménem Kola.

  1. I žil kdysi kníže Slaven se svým bratrem Skytem2. I dozvěděli se tehdy o velikém sváru na východě tak řekli: — Pojďme do země Ilmerské a k Dunaji!
  2. A rozhodli tak, aby starší syn zůstal u starce Ilmera  I přišli na sever a tam Slaven založil své město. A jeho bratr Skyt byl u moře a byl stár, a měl svého syna Venda, a po něm následoval vnuk Kisek3, jenž se stal vládcem jižních stepí.
  3. I prolévalo se tam mnoho krve kvůli tomu, že byly veliké  rozepře  a sváry  o osetá pole  a oranice  po obou stranách Dunaje až k ruským horám, až po karpatské pastviny.
  4. A tam začali zjednávat pořádek a zvolili si Kola4, a on se stal jejich vůdcem, a také zajišťoval obranu vůči nepřátelům. I porazil je a odrazil je. A, svolav jednotné věče, hovořil se svým kmenem o tom, že by se měla vybudovat naše vlastní země.
  5. Ta země tam potom takto přetrvávala pět set let, načež mezi Rusiči započaly sváry, i žili jsme ve vzájemném nepřátelství, vysilovali jsme se, a nebylo mezi námi klidu a souladu.
  6. A tehdy zaútočili nepřátelé na naše otce z jihu, i utkali se v boji s Kyjevskou zemí o mořské pobřeží a stepi. Pak odešli na sever a spikli se s Frýgy, kteří také přispěchali nepřátelům na pomoc. A Skytští mužové se odhodlaně střetli s nepřátelskými vojsky, a zvítězili nad nimi. A tak byli Hunové, kteří útočili na Rus, zničeni, byli tenkrát odraženi.  A to bylo pro nás znamení: totiž, budeme-li tak postupovat i nyní, dopadne to stejně.
  7. Vrátili jsme se, abychom střežili stepní pastviny, stejně jako naši otcové a praotcové, kteří si vydoby­li pastviny, a vlastnili své stepi. A oni se uměli za své traviny a květy postavit, bránit je, prolévajíce svou krev.
  8. A tak jsme přenechali naši Goluň nepřátelům. A ta Goluň byla obehnána valem, ale nepřátelé dorazili přímou cestou.
  9. A my jsme museli obehnat naše města valy, stejně jako naši otcové, kteří v dávných dobách hájili naši zem se zbraní v ruce. A každý jinoch-vojín padl tváří k zemi a políbil ji a tam také umíral. A vojáci na naši step neútočili, protože ať by šli kamkoli, nikde by nenašli úkrytu.
  10. A tak jsme tu mluvili o tom, že jsme se bili, jako naši otcové. A když jsme tehdy byli poraženi –přišel k nám Perun. A vedl nás, a tehdy – ať by bylo na zemi sebe víc zrnek prachu – stejně tolik bylo Svarogových vojínů. To byla pomoc vojska, sestupujícího z oblak k zemi. A hle, v jeho čele stál náš Děd Dažbog. A to by bylo, aby tenkrát naši otcové nezvítězili!
  11. A my jsme nechápali, jak se něco takového mohlo vůbec přihodit? A tak jsme se obraceli s modlitbou k našim Bohům, aby nám přispěchali na pomoc a dopřáli nám vítězství nad nepřáteli! Modlili jsme se také za naši zem, kterou zdupaly mrzké nohy našich nepřátel.
  12. A tak jsme viděli, co se dělo kolem nás. I vyrazili jsme proti těm nepřátelům, a nabrousili jsme akinaky na jejich břicha, a otáčeli jsme jimi v ranách ne­přátel, dokud jsme ty, kteří nás přepadli, nezabili. O tom bylo naše vyprávění!


3. Pověst o odchodu slovanských rodů ze Sedmiříčí a válkách proti Gótům-Kimmeriům (2. - 1. tis. př. n. 1.)

  1. Přišli jsme ze Zeleného Kraje ke Gótskému5 moři a tam jsme Góty, kteří nám stáli v cestě, roznesli na kopytech našich koní. A tak jsme bojovali o ty ze­mě a o naše životy.
  2. A od té doby naši otcové přebývali na mořských březích u řeky Ra6. A s velikými obtížemi jsme přeplavili scůj lid a skot na druhý břeh, a šli jsme k Donu, a tam jsme  uviděli na jihu Góty a Gótské moře. I spatřili jsme, jak proti nám stojí ozbrojení Gótové a byli jsme nuceni bít se za naše životy a živobytí tak, jako když šli Hunové ve stopách našich otců a přepadávajíce je, zabíjeli lidi a  odváděli skot.
  3. A tak přeslavný rod doputoval do zemí, kde v noci přespává Slunce7, a kde je mnoho  trav a žírných luhů, a kde se to v řekách hemží rybami, a kde nikdo neumírá.
  4. Gótové však tehdy byli v Zeleném Kraji a poněkud předběhli naše otce, kteří putovali od řeky Ra. Re-Ra je  mohutná,  odděluje  nás  od jiných  lidí a vlévá se do Fasiského moře8.


4. Dažbogovi vnuci: Skytové, Antové, Rusové, Borusíni, Surožci, Doudlebové a Genesi

  1. Tam tam kráčí Perun, potřásaje zlatou hlavou, vystřeluje blesky  do  modrého  nebe,  a to  se  díky  tomu zpevňuje.  A Matka Sláva pěje o svém vypětí v seči.
  2. A my Ji musíme poslouchat a toužit po líté bitvě za  naši   Rus   a naše   svatyně.   Matka   Sláva   září v oblacích jako   Slunce  a  zvěstuje  nám  vítězství i zkázu. Avšak my se toho nebojíme, neboť jsme obdařeni věčným životem, a musíme dbát o věč­nost, protože ve srovnání s ní není pozemský život ničím. My samotní jsme na Zemi jak jiskra a zhyneme ve tmě, jako bychom nikdy ani nebyli....
  3. A tak naše sláva plyne k Matce Slávě, a bude v ní přebývat až do konce pozemských věků a onoho života. A díky tomu nemáme ze smrti strach, neboť my jsme slavní potomci Dažboga, kterému jsme se narodili skrze Krávu Zemun. A proto jsme „kravenci“: Skytové, Antové, Rusové, Borusíni i Surožci. Tak jsme se stali prapředky Rusů a s písní na rtech kráčíme do modré Svargy.
  4. Za starých časů nás opustili „rybojedi“, kteří již nechtěli putovat do našich zemí s tím, že jim je dobře i beztoho. A tak zahynuli a nezačali se s námi roz­množovati, vymřeli, protože po neplodných nezbude ničeho. Není dnes také nic známo o těch „kostobokých“, kteří očekávali pomoc od samotné Svargy a přestali pracovat, a tak se stalo, že byli pohlceni Ilyry. I tu jsme si řekli, že je to pravda, že po žádném z těch dvou nic nezbylo9, jelikož Ilyry jsme zas pohltili my - a nyní už je nemáme.
  5. A tak Doudlebové od nás odbočili na Borus. Ilyrů zůstalo málo, i začali jsme jim říkat Ilmeři, protože se usídlili vedle jezera. O něco dál se usadili Venedi, a Ilmeři tam zůstali. Beztak jich bylo málo.
  6. I promluvila Sva v našem poli, i tloukla křídly Matka Sva, a svolávala svou písní do bitvy. A ten pták není vládce Slunce, ale je Tím, kdo od něj pochází.


Část druhá


TROJANOVY VĚKY

Věštba


1. My máme pravou víru, která si nežádá lidských obětí

  1. Sláva našim Bohům! Naše víra je pravou vírou, která si nežádá lidských obětí. To se dělá u Varjagů, kteří přinášejí takové oběti a nazývají Peruna Perkunem.
  2. Takto každý, kdo naslouchá Řekům, bude o nás říkat, že jsme lidojedi. Ale to jsou lživé řeči, protože tak tomu skutečně není! Naše obyčeje bývaly ji­né. Ale ten, kdo chce zvítězit nad druhými, hovoří o nich špatně, a ten, kdo se proti tomu nebrání, je hlupák, protože pak to začnou říkat i jiní.
  3. Ruští bohové nepřijímají žádné lidské oběti, ani živočichy, jenom plody, zeleninu, květiny a zrno, mléko, k pití surju, kvasící na bylinách, a med, nikdy však živé ptactvo, ryby. Jsou to právě Varjagové a Heléni, kdo přináší Bohům jinou a strašnou oběť: – lidskou. My jsme to však dělat nechtěli, neboť my jsme vnuky samotného Dažboga, a tak jsme se nesnažili tajně napodobovat cizozemce.
  4. I my jsme Bohu přinášeli oběti, ale směli jsme obětovat pouze polní oběti, a proso, mléko, tuk, které jsme dobývali v potu tváře. A také jsme posilovali Koledu jehnětem, a taktéž v době Rusalií v Jarilův den, a také na Červenou horu.
  5. I tu jsme se začali rozpomínat na Karpatské hory. V té době se náš rod jmenoval Karpeni. Ti, kteří se usídlili v lesích, nosili jméno Dreviči, na polích jsme se jmenovali Polané.
  6. A tak k nám po dlouhou dobu vládly rody, stařešinové z každého rodu se shromažďovali, aby vykonávali soud nad předky pod Perunovým stromem. A také jsme v ony dny pořádali veselice - hry před zraky shromážděných: mladíci předváděli sílu, rychle běhali, zpívali a tančili. V ten den ohnišťané přicházeli k pastem a přinášeli stařešinům zvěřinu, ti ji pak dělili mezi ostatní lid. A kněží přinášeli oběti Bohům, velebili Je a pěli jim slávu.
  7. A když pak nastanou dny Ovseně, tak dokončujeme žatvu a máme z toho radost. A jestli někdo v té době neovládne svou přirozenost a řekne bláznivost – pak je to od Černoboga. Když někdo jiný má radost – tak to je od Běloboga. A tak dokážeme určit, kdo je přítel, a kdo nepřítel.
  8. Když kujeme své meče, abychom upevnili síly, býváme obdařeni Božskou silou, abychom porazili naše nepřátele na obou stranách1.


Kapitola I.


Rusové v Babylonu,

Asýrii a Egyptě


1. Došli za moře a založili Chorsuň a jiná města (VIII. st.   př.   n.   l.).   Za vnitrokmenové   skytsko-sarmatské války nesou vinu Řekové. Vláda Oriana-Arianty1 (VI. st. př. n. 1.).

  1. I tak se objevili za mořem, a začali budovat města: Chorsuň a další, která byla vybudována později. Avšak Roxolaň byla sužována vnitřními nepokoji, ke kterým docházelo na jihu, a mnoho si vytrpěli i Borusové na severu. Protože tehdy jsme nestáli pobratření, a o to, aby se ruské rody sjednotily.
  2. A v Roxolani spolu bojovaly tyto dva rody, ač byly dvěma větvemi rodu jediného a říkali si velcí a malí Borusíni, Surenžané. A Surenžané vyzývali Rusy a Bourusy, aby se s nimi bili a bojovali. A byla to nespravedlivá bitva a boj. A dlouho trvající nepřátelství mezi rody rozdíralo Borus na kusy2. Neboť Borusové se nechtěli stát Řeky.
  3. Pouze Skytové začali žít jako Řekové. Rusové musí být Rusy. Být moudří a velmi silní, a ne se bez ustání bít u světa Přízraků – Navi. A Surenžaň není silné knížectví, jelikož odevzdává Řecku a jiným nepřátelským zemím své reky.
  4. I dělilo časy otce Oriany a  Dirovu dobu tisíc pět set !
  5. A v těch dobách měli naši praotcové měděné meče. A tak jim Stvořitel pravil: — Dělejte železné! A berte si koně, kteří k vám sestupují od Bohů!
  6. A tak Rozplaň zesílila a upevnila se. A dělo se tak díky v Perunovi, který nás podporoval. Kolikrát jsme tasili   meč  z pochvy a odráželi  nepřátele  od naší země, neboť vůdci Orianových rodů byli silní, jako po pití  sluneční surji.


2. Rusové v Babylonu pod Nabuchodonosorem3 (doba vlády kaldejské dynastie 627-562 př. n. l.). Tažení Rusů usů do Egypta (rok 605 př. n. l.).

  1. I dálo se to za starých egyptských časů. V tu dobu i jsme byli nejednotní. A bez Velese jsme byli jako ovce. A On nám říkal, že máme chodit zpříma, a nikdy – nakřivo, avšak my jsme Ho neposlechli.
  2. A udělali jsme chybu, že jsme se neměli na pozoru, a proto Peršané podřídili velikou část Rusi Nabuchodonosorově moci.
  3. I došlo k tomu kvůli nepřátelům, kteří nás přepadli od světlého moře. A tak jsme se odebrali sklonit hlavy pod nepřátelské biče. A ta vojska přepadla Rus ze tří stran, když jsme vodily krávy k slunce západu. A tam jsme byli poraženi a naši lidé šli pod vládce Nabuchodonosora. A potom jsme šli pod egyptské Slunce. A dlouho jsme v oněch časech odváděli daně.
  4. Ale dny plynuly, a Rusové Nabuchodonosorovi utekli! Neboť praotcové se nevydali za ním, nýbrž odešli do našich krajů. A tam jsme složili své písně o Indrovi a Valovi. A stali jsme se věřícími a dleli s Bohy| a cizí Bohy našim otcům nikdo nevnutil.
  5. A když jsme museli odvádět daň-mýto, nikdy nám neříkali jinak než pohani4, protože jsme trpěli v babylonské porobě.
  6. V té době vládl král Nabuchodonosor, který si nás podmanil. A my jsme mu odevzdávali své jinochy do války. A bili nás tenkrát holemi po ohanbí, a po tříslech a tvářích, a my jsme to nemohli snésti. Nemohli jsme tak žít. I říkali jsme si, že toto se nám vůbec nezamlouvá.
  7. I stalo se to právě v ten den, kdy došlo k velikému zemětřesení.  A země  se  otáčela  a mnozí  lidé  se vznesli k Svarze. A koně a volové se tenkrát vzpína­li a řvali.
  8. I zmocnili jsme   se   svých   stád   a zamířili   spěšně na sever, a tak jsme spasili své duše.
  9. A tak jestli při nás budou stát Bozi, nepřijdeme o své syny, dcery, ani ženy, a budeme jim prostě předávat dědictví. A nebudeme smeteni s povrchu zemského, protože nebudeme kráčet v čele Nabuchodonosorova vojska. I daně nám zůstanou.
  10. Nejsme žádní psi, nýbrž potomci Slovanů. A my samotní můžeme být vojíny, a nebudeme se šetřit.
  11. A hle Magura svolává svou písní do bitvy. A tento pták pochází od Indry, neboť Indra byl a na věky přetrvá jako  ten  Indra, který vždy bojuje  spolu s Perunem.   I bylo   tomu   tak,   i srážel   nepřátele k zemi a vedl Jarovy syny za lepším.
  12. Lépe je    nám    zahynouti,    než    odvádět    daně a přinášet oběti jejich bohům!

 

3. Pověst obojích s Elamity v Charamu5, a o konci Skytské říše v Přední Asii (rok 595 př. n. 1.)

  1. I tak se vojíni zmocnili oné Káraně6, přišedši od ruských mořských břehů. A tam byl vládce, který rovněž přikázal, aby byli Helénové biti7 a odehnáni od Rusi. I vyzbrojil vojsko a jezdectvo a zaútočil na ně, a bojoval s nimi. A Heléni plakali v převelikém zármutku a žadonili, aby nám mohli platit poplatky. I vybíraly se od nich daně – ovce, vepři a víno.
  2. A tehdy Heléni vidouce, že Rusiči hodně pijí, roz­hodli se, že je přepadnou a přemůžou.
  3. I přišel mudrc Chors8 a jeho bratr Sloven. A ti řekli Rusičům: „Neopíjejte se těmi dary!“ Avšak Rusiči nedbali jejich rad. A opili se. A Heléni se na ně téhož dne vrhli a porazili je. A vidouce svou záhubu, Rusiči odtáhli do stepí.
  4. A tam se rozzuřili, a vzchopili se, shromáždivši své vojsko, a vyrazili zpět proti nepřátelům a porazili je, neboť Bohové stáli při nás, a dali sílu našim pa­žím, a my jsme zvítězili.
  5. A tak se Rusové bijí s nepřáteli. A tak říkají, že rozmetají nepřátele do všech stran jak ovce, a sami se stanou vládci onoho kraje – neboť je překrásný, a my ho nedáme zpět.
  6. A tak jsme se modlili k Velikému9 i Malému10 Triglavu. A ten Triglav nás ochraňoval. A rychle cválal na koni, srážeje nepřátele. A tu jsme spatřili, že Bohové vítězí nad nepřáteli. I spatřili jsme, že ti, které Bozi zabili, jsou mrtvi. A my máme kráčet za nimi  a vidět mnoho mrtvých těl našich nepřátel, na které se vrhlo veliké Perunovo vojsko a porazilo je.
  7. A hle, Svarožiči jdou odleva, a byli to oni, kdo přinesl naše vítězství na Svých rukou slovanskému rodu, rodu, který i nadále rozhojňuje slávu otců, a dokáže na bitevním poli porážet své nepřátele.
  8. A Želovi se  zželelo  nepřátel,  a Goryňa  hořekuje nad smrtí,  do  níž jsou  sráženi  Božíma rukama. A tady Karna oplakává ty mrtvé, kteří stáli na Boží cestě a zemřeli. A ta pole jsou plna mrtvol a sťatých hlav a údů, odřezaných od těl. A to vše leží na trá­vě a smrad se vznáší nad oním polem. A letí sem krkavci, aby klovali mrtvolám oči a pojídali maso mnoha mužů, kteří tu padli.


4. Zákon Árje-Arianty. O Kyšekovi.

  1. A tu řekl Svarog, který je Samotným Stvořitelem, Árjovi-Ariantovi: „Jste stvořeni z pozemského prachu. A bude se o vás říkat, že jste syny Stvořitele, i budete jako synové Stvořitele, a budete jako Mé děti, a Dažbog bude vaším Otcem. A vy Ho musíte poslouchat,  a On vám řekne, co máte mít, a poví o tom, co máte dělat, a jak mluvit, a jak obětovat... Milujte Zákon otce Árje! Je vaším Zeleným Světlem i životem! A milujte své přátele, a nechť se vaše rody chovají navzájem mírumilovně!“
  2. A od těch dob panovalo na sedmdesát našich knížat, takových jako byli Mezislav, Boruslav, Komoněbranec a Gorislav. A v těch dobách byli jedni vo­li na na věče, jiné zas věče odvolávalo, když si je lidé víc nepřáli.
  3. A knížata za oněch časů vynakládala mnoho sil. A žil tehdy veliký a moudrý Kyšek11. A když zemřel, následovali po něm jiní, a každý vykonal něco dobrého.
  4. A my si to uchováme ve své paměti, protože je všechny vždy velebíme na každé tryzně natřikrát. I naši synové ctí jejich památku, a nikdo to nesmí zapomenout, jinak si vyslouží prokletí od Boha i od lidí, a lidé mu budou navěky spílat.


Kapitola II.


Války s Řeckem


1. Založení Korsuně a Suroře (VII. st. př.  l.)

  1. A tak se objevili za mořem a začali budovat města. Chorsuň a potom další, která tam vystavěli1. A ti Rusové vybudovali na jihu silné město Surož2, na jaké by se Řekové nezmohli.
  2. Avšak ti je zbořili a chtěli Rusy pobít, a proto jsme proti nim podnikali výpravy a bořili řecké vesnice. Totiž  ti Heléni jsou nepřáteli Rusů a nepřáteli našich Bohů. Vždyť v Řecku neuctívají Bohy, nýbrž lidi vytesané z kamene, kteří se podobají mužům, kdežto naši Bohové jsou obrazy.


2. Řekové se zmocňují Surože (IV. - V. st. př. n. 1.). Řekové říkají, že nám dali písmo. Pověst o Konstantinovi (šedesátá léta IX. st n. l.).

  1. Když naši prapředkové vybudovali Surož, začali Řekové navštěvovat naše tržiště jako hosté. A jak k nám tak přicházeli, všechno si prohlíželi a když viděli naši zemi, posílali k nám veliké množství jinochů, a stavěli domy a města kvůli směně a obchodu.
  2. A náhle jsme spatřili jejich vojíny smeči v rukou a ve zbroji, a brzy naši zem uchvátili, a to už byla jiná písnička. A najednou jsme mohli vidět, že se Řekové oddávají jen veselí, a Slované na ně pracu­jí. A tak se naše země, jejímiž jsme byli vládci po čtyři staletí, stala řeckou3. A my samotní jsme byli náhle jako psi, a vyháněli nás odtamtud pryč kameny. A ta země se pořečtila. A tehdy nám nezby­lo, než abychom ji dobývali zpět, prolévajíce svou krev, aby se stala znovu naší rodnou a bohatou zemí.
  3. I letěla nebem Perunica,   a nesla   roh   slávy  a my jej vypili do dna. A my musíme našim nepřátelům vyrvat naše pole zpět.
  4. I  řekla ta Perunica: — Jakpak k tomu,  Rusičové, došlo, že jste přišli o svá oraniště? Od tohoto dne o ně musíte bojovat!
  5. Na to řekla Surja: — Jděte, Rusiči, a vykonejte to! Copak si počnete bez svého kraje?
  6. I udeřili jsme do městských hradeb, prorazili v nich díru pro sebe i pro své lidi, a tak jsme se ocitli sami u sebe.
  7. A rozhodli jsme takto: „Komu je Perunem souzeno, ten se dostane do Irije a bude u Vyšně ve Svarze. Může se stát, že dnes zahyneme, ale pro nás jiná brána do života neexistuje. A lepší je býti mrtvým než živým a otročiti na jiné. A otrok nikdy nežije lépe než tyran, dokonce ani tehdy, když ten se k němu chová vlídně. Museli jsme poslechnout svá knížata a bojovat za svou zem, jak nám nakázala.“
  8. A tu k nám přišel Indra, abychom si uchovali svou sílu v boji a stali se tvrdými, aby naši hrdinové odolali, neboť naše síla je božská, a toho bohdá nebude, abychom byli poraženi na bitevním poli.
  9. Přinesli jsme svým Bohům na Rusi oběti, a věštili podle ptačího letu, i viděli jsme, že nepřátelé musí být sraženi k zemi do krve a prachu.
  10. A pakliže se odvážíme prorazit prstenec hradeb,  tak se za nimi objeví Řekové, kteří nemají žádnou sílu, neboť se stali zženštilými – a meče mají tenké, štíty lehké, a hned se unaví, a jelikož jsou slabí, odhazují je na zem. A Vasilijci jim nestihnou přispěchat na pomoc, a proto se budou muset sami vzchopit ku vlastní obraně.
  11. A ta Surož    byla    naše – a opět bude naší, a nemusíme je vůbec poslouchat.
  12. Oni říkali, že u nás zavedli své písmo, abychom ho přijali a vzdali se vlastního. Ale vzpomeňte si na onoho  Konstantina4,   který   chtěl   učit  naše   děti a musel se schovávat v našich domech,  abychom nevěděli, že se učí naše písmena, ani to, jak obětuje našim Bohům.
  13. I řekl jsem vám, že zvítězíte nad Řeky. A bude opět tak, jak bývalo dříve, neboť jsem zřetelně viděl Kije – našeho otce,   a on   mi   řekl,   že   je   zničíme, a pokoříme Chorsuň, která je pro nás hanebnou potupou,   a staneme   se   velikou   mocností   v čele s vlastními knížaty, velikými městy, a nekonečným množstvím železa, a budeme mít bezpočet potomstva, a  počet Řeků se zmenší, a budou se podivovat minulosti a pokyvovati hlavami.
  14. Vykonejte to, neboť nás čekají přemnohé bouře, i dunění hromu, a dvě knížectví se spojí a povstane jiné, nové. A tak s konečnou platností zvítězíme, a díky Bohům tu setrváme po mnoho věků. A není nic, co by nás dokázalo ponížit. Musíte jeden druhého bránit, jako lvi! A držte se svého knížete.  A Perun bude s vámi a dopřeje vám vítězství.
  15. Sláva našim Bohům na věky věků! A zemi této – Rusi, kterou jsme zdědili po otcích, zemi naší –  hodně štěstí! A tak tomu bude provždy, neboť tato slova vyřkli Bohové.


3. V Suroži byli Bohové svrženi do prachu

  1. A to je pro nás veliká urážka, že v surožských svatyních, dobytých nepřáteli, byli naši Bohové sraže­ni do prachu a musejí se tak válet, protože Rusiči nemají dostatek sil, aby nepřátele přemohli v boji.
  2. A naše oděvy byly rozedrány jako šaty poutníka, který se trmácel v noci po lesích a potrhal si svůj šat  na kusy. Rusiči měly rovněž cáry na ruském těle. A my jsme nešetřili svého šatu, jen jsme usilovali o velebení Bohů, kteří nepřijímají naše oběti, protože jsou popuzeni naší leností.
  3. A přece nám pták Matka Sva předpověděl slávu a úpěnlivě nás prosil, abychom opatrovali slávu otců. Avšak neměli jsme kuráž vyrazit proti vojsku a dobýt zpět svou zem našimi meči, zbavivši ji jejich nepřátel.


4. Řecko přišlo na onu zemi a pranic si z Rusi nedělalo

  1. Novojarové byli potomky Starého Árje a byli to stej­ní Rusiči jako my. A ti se vydali na jih a po deset věků bojovali ve stepích.
  2. A jsou to také Rusové, kteří si volí svá knížata. Tak se to dělalo v každém rodu, a každý rod jmenoval za svůj kmen jedno kníže, a tato knížata pak volila hlavního knížete. A ten stál v bitvách v čele vojsk. A takto jsme si žili v oné zemi do té doby, dokud k nám nepřišli nepřátelé a neporazili nás.
  3. Bylo to Řecko, které přepadlo onu zem, a usadilo se v ní a pranic si z Rusi nedělalo. A tu Rusové tasili meče, a přepadli Řeky, a odehnali je od svých  mořských břehů.  A tehdy Řekové přitáhli s vojsky chráněnými železnou zbrojí. Atak došlo k veliké bitvě, a vrány tam krákaly při pohledu na člověčinu rozsetou po poli. A vrány jedly ty ostatky, a skřehotaly nad krmí, a nad tím polem se neslo mocné skřehotání. Jedly však jen ostatky řecké, ty ruské nechávajíce na pokoji. Těm na tom poli nic nehrozilo, neboť Bohové si nepřáli zhoubu Rusů.
  4. I utkalo se tam o tu zem Slunce s Měsícem5. I nebesa bojovala za bitevní pole, aby ta země nepadla do helénských rukou a zůstala ruskou.
  5. A matka tam oplakává svá dítka, která prolila krev na bitevním poli, a to pole se stalo ruským. Novojarové tam přebývají do dnešního dne, a ona země ji naše díky krvi prolité meči.
  6. A tam promluvili Helénové k našemu nejvyššímu knížeti, i pověděli mu, že netouží útočit na zemi Něprů, ani brát alanské otroky do zajetí, přejí si pouze ovládat mořské břehy.
  7. Také toto nám bylo ve své době předpovězeno, jelikož naši otcové, ačkoli položili životy na bitevním poli, zpět již naši zem od našich nepřátel nedobyli. Máme-li věřit věštbě, je zřejmé, že ani dnes se jí nikdo nezmocní.
  8. A tak byla Surož helenizována, a nebude ruskou, dokud nenastane Věk Sva. A tak tam vstoupili řečtí bohové.
  9. A my se tam nebudeme oddávat žalu, a ty cizáky porazíme.  I vyvede nás Syn Světla Indra z Tmy! I dostane se nám od Nejvyššího pomoci jako za starých časů. A to je naše štěstí, a dostali jsme od Něho urputnost a pevnost,  abychom  nepřátelům ukázali, v čem tkví pravda6.



Kapitola III.


Karpatský odchod


1. Tři karpatské odchody. Ščekův rod přišel ke Karpatům vVI. st. př. n. 1. a po 500 letech (v I. st. př. l.) došel k Dněpru, kde potom žil po dobu 500 let  a v r. 430 n. 1. se znovu vrátil do Karpat.

  1. Podrobněji  bychom  o našem  původu   řekli   toto. Tisíc pět set let před Direm došli naši praotcové ke Karpatským horám1, a tam se usadili a poklidně si žili, protože   včele   rodů   stáli   otcové   předků, a stařešinou rodu byl Sčeko z rodu Árjů.
  2. A Parkun  nám  byl   nakloněn,  a my jsme  se   tam usídlili a žili tam pět set let, a potom jsme se vydali k Slunce východu, až jsme došli k řece Něpře. Ta řeka se ubírá k moři, a my jsme se usadili při jejím severním toku a říkali jsme si Něpři a Pripjatiči, jak kdy. A tam jsme se usadili a pět set let nám vládlo věče, a chránili nás Bohové před mnohými, kterým se říká pohani.


3. Vzpomínka na Karpatský odchod. Dále Bodrič vedl Rusy do Goluně (I. st. př. n. 1.)

  1. Rozhlédněte se kolem sebe, abyste spatřili toho Ptáka na vašem čele! A ten pták vás povede do vítězných bitev, v nichž zdoláte nepřátele. A tak stojí len pták Sva při vás a proto zvítězíte!
  2. A on se tam před námi ukazoval v celé své kráse, a vábil nás k Sobě svým světlem. A tak to chodilo v oněch  dobách,   kdy   to   Rusiči   táhli   s Venedy i a chtěli donést své bohy až k moři.
  3. A tam jsme se usadili. A byla tam města a chrámy – modlitební místa, a bylo tam mnoho staveb, a my jsme byli bohatí. A ony modlitebny byly vyzdobeny zlatem a stříbrem, a my jsme zde uctívali mnoho dřevěných bohů a nepodléhali pokušení.
  4. A bylo to známo i cizím lidem, kteří to viděli, a které to dráždilo a bylo proti mysli, a proto naši předkové neměli klidu. Přicházeli sem lidé různých řemesel a obchodovali na tržištích, a tam ulpívalo bohatství, a tam se odváděly daně vojínům.
  5. I říká se, že ta zem nám přestala být milá mimo jiné kvůli válkám a těžkému živobytí. A tehdy jsme odešli od Karpatských hor ke Kyjevu. Ale i tam jsme žili v zášti se zlými pohany. Tam jsme zpívali, že jsme Rusi, a opěvovali někdejší slavné dny. A dochovaly se nám ty písně o nádherném žití ve stepích a o slávě předků převzaté od našich otců.
  6. A tu odvedl vojvoda  Bodrič2 Rusiče  do  Goluně a po smrti obdržel hodnost v chrabrém Perunově vojsku. Na to nikdy nezapomeneme, neboť jsme syny našich otců a chováme památku na ně v lásce. A hovořili jsme o nich, jelikož nás posilovali, a ta síla v nás pochází od nich. I sklízeli jsme obilí, vázali snopy a říkali,  že  pocházíme  od  těch,  kteří o nás pečují.
  7. Neměli jsme tehdy své svatostánky a modlili jsme se před studnami a prameny, kde tekla živá voda. A tam přebývá kouzlo a draví vlci se tam neukáží.


3. Rozplaň se zrodila poblíž Goluni. Válka Vendů s Berigem na Slunce západu (I. - II. stol. př. n. 1.),  kvůli které Slovani odešli z Karpat.

  1. Za starých časů bylo rozhodnuto, abychom se spojili s jinými a vytvořili velikou říši. Naše Roxolaň se zrodila poblíž Goluně, kde vyrostlo na tři sta našich měst  a vesnic  –   dubových   domů   s ohništi. A tam je také náš Perun, i naše země.
  2. A hle Pták Matka Sva zvěstuje svou písní Onen Den. A my jsme čekali, kdy ten Čas nastane, kdy se roztočí Svarogova Kola3. Podle písně Matky Svá ta doba nastane. I vyprávěla nám Matka Svá o tom, co bude.
  3. A říkala: — Braňte dobře naši zem!
  4. A tak Venedy, kteří odešli k Západu Slunce, a tam ořou před nepřáteli zem, a jejich víra není pevná, porazil vojín Bor4. Ten osobě říkal, že je silný, a jeho lidé těm slovům věří. Ale my nejsme pošetilí hlupáci a neuvěříme tomu, dokud se nepřesvědčíme u na vlastní oči.
  5. Venedi! Vraťte  se  do  našich  zemí  v starobylých stepích! A pohleďte na zoraná pole, která byla před našim příchodem z Pětiříčí a Sedmiříčí chudá, a která vám odňali násilím Dasuňové5!
  6. A když se k nám žene Oheň  Semargl, obraceje Goluň ve spáleniště,  Pták Sva promlouvá takto: „Bohové, polévejte a deštěm dštěte! Neboť ta země je chudá  a zpustošená,  a zdupaná  kopyty  koní. A tak pohané loupí vaše syny, když se tudy ženou na svých koních.“
  7. Ó, Bohové moji! To Bohové posílají sem do stepí ty Dasuně, protože jsme přestali uctívat Bohy. A my je musíme poslouchat. Avšak neposlouchat tak,  jako za časů Antů. Ti Antové mnohé sráželi mečem, a nyní jsou sami pochováni a leží v rakvích na pohřebištích, která jsou nám cizí, a která se staví jinačím způsobem.


Kapitola IV.


Roxolaň, Ostrogótské království a bosporská říše


1. Boj se světem přízraků – s Naví a s bosporskou říší1 (I. st. př. n. 1.). Vzpomínka na neštěstí z roku 63 př. n. l.

  1. I bylo spatřeno ve světě přízraků toto: z prazvláštního draka tam vystoupil ohnivý mrak. A ten zaha­lil zemi, a z ní tekla krev. A Drak ji lízal.
  2. V tom přišel   Silný   Muž,   a rozsekl   Draka   vedví a zd draka se najednou stali dva Draci. I ťal ještě jednou – a objevili se tu Draci čtyři. A ten Muž zaúpěl k Bohům, aby mu přišli na pomoc.
  3. A oni sestoupili  na koních  s nebe  a toho  Draka zabilii, protože jeho síla nebyla lidská, nebyla ani Božská, nýbrž černá.
  4. A ten Drak –  to jsou nepřátele přicházející z jihu. Jsou to bosporští bojovníci, kteří zapomněli, jak je naši dědové poráželi v bitvách.  Chtějí,  aby naše země připadla Řekům, ale my ji nedáme, protože je naše, a my se jí nevzdáme. A ten dračí výtvor je naše zkáza,
  5. Musíme se bít a položit životy za naši zem. Ta se rozprostírá od nás až k Polanům a Dregovičům, a Rusům a sahá až k moři a horám, ke stepím půldenním. A to je Rus. A pouze od Rusi se nám distávalo pomoci, protože jsme Dažbogovi vnuci.
  6. I vzývali jsme Patara Dyje, jenž dští oheň2. A ten poskytuje Matka Sva, to Ona přináší našim praotcům slávu na Svých křídlech. A my Ji opěvujeme v našich písních u večerních ohňů, kde vyprávíme starobylými slovy o naší slávě, o našem svatém Sedmiříčí, kde jsme měli svá města, a kde bojovali naši otcové.
  7. A tu zem jsme opustili, jdouce k jiné zemi, kde se teď musíme udržet. A za starých časů jsme vybojovali svou Goluň. A v té zemi jsme vystavěli města i a vesnice a ohniště.
  8. Omyjme svá těla, i své duše, aby Roxolaň, kde se lidé přeudatně bijí a nahánějí příšerný strach nepřátelům, byla čistá.
  9. Neboť naše ovce chodí až ke Kisekovým3 zemím. A tam je země Odinova4, jenž k nim přešel od nás. A tam se přinášejí oběti na jiný způsob. A tam jsme byli za starých dob, a tam jsme bojovali. A uzřeli jsme tam ruku, která nám hrozila, a viděli Krutého Odina, který bažil po krvi. A my ji prolijeme na svou Ruskou Zem.
  10. V ruských městech na nás úpěnlivě volají kameny, a my jsme se rozhodli jít a bít se na smrt za Ruskou Zemi…
  11. Uctěte památku mého syna, který pro ni zemřel...


2. Boj Rusů s Řeky a Dasuni: Dáky a Góty (I. - III. st. př. n. 1.)

  1. Skytové a Surenžané, naši předci, pásli deset věků skot a vlastnili oranice. A Řekové nám naši úrodu uloupili a tak si žijí blahobytně oni.
  2. V Suroži nad námi bude světlo. I my kráčíme tam, kde vidíme hořící zem. U Mořské zátoky obracíme každičký den své zraky k Bohům, kteří jsou tím Světlem. A Jemu dáváme jména Perun, Dažbog, Chors, Jar, i jiná jména. A tak pějeme slávu Bohům i žijeme z milosti Boží dotud, pokud máme život.
  3. V Suroze byli naši nepřátelé, kteří se plazili v podobě hadů a vyhrožovali nám bolestmi, smrtí, a ztrátou života. A všem se jim zjevil Silný Bůh, a srážel je mečem - bleskem, až vypustili ducha.
  4. I svítí na nás a k nám Surja, a všichni nejdříve spatřili, jak slávu Surji zastírá Did Odin. A ten Odin je zlý. A od něj pošlo zlé Ďasovo plémě. A to zlé plémě přepadlo naše předky. A když podnikli ten přepad, mnozí odešli a zemřeli.
  5. I doputovali Tiverci až k modrému moři a k Suroze, a řekli vám: — Jak si sami pamatujeme, za starých dob se Antové spojili, aby se ubránili pohanům. A bylo také prolito mnoho krve a na ní stojí Rus, jelikož jsme prolili svou krev, a tak už to zůstane do konce veků. Z naší země vzešly slovanské kmeny a rody. A my jsme uctívali Bohy, a nikdy jsme Je o nic neprosili, jen opěvovali Jejich sílu. A také jsme uctíva­li našeho prapředka Svaroga, který byl, jest a bude již navěky naším vůdcem.


3. Války s Kelty a Řeky (I. -III. st. n. l.)

  1. My samotní jsme potomky slovanského rodu, který přišel k Ilyrům, aby se spojili v Rus až do příchodu Gótů5.
  2. A tak tomu bylo po tisíc let6. I zaútočili na nás Keltové se svým železem, a porazili nás7. I obrátili jsme se ke Slunce západu, a začali třímat pluh a meč pevnou rukou. I naháněli jsme strach, i viděli jsme hřbety nepřátel, kteří se vzdalovali od našich zemí.
  3. Avšak Ilyrové, vidouce to, nebili se až do svého konce8, aby dočista nezahynuli. Proto Ilyrové nechtěli brát železo do svých rukou a bít se s nepřáteli, jelikož by pak jejich národ nutně zmizel, a jiní by se stali jeho pokračovateli.
  4. Tu zahřměl v Modré Svarze hrom – to my jsme vylétli proti nepřátelům, jak rychlé vlaštovky. A neřinčeli jsme peřím, ale novými meči. A Rusové by měli jiný cíl, kdyby Skytská Step byla na naší straně9. Avšak nyní každý, kdo se potuloval po té stepi, se na nás rozzlobil. Avšak naše krávy se tam přece musejí popásat, a musejí tam žít naši příbuzní. A tak včera to byli Keltové, a dnes Varjagové a Řekové, kterým se říká Heléni. A oni si myslí, že jejich vojáci budou od nás vybírat daně.
  5. Bij se, Ruská Země! Braň sama sebe! Aby tomu nebylo jinak, neboť nelze dopustit takové neštěstí. Nepřátelům se nesmí dovolit, aby ti nasadili chomout, aby řídili vůz a ty abys táhla káru v tu stra­nu, kam chtějí cizí vládci, my si to však nepřejeme.
  6. A k tomu, kdo se nenechal poučit těmito slovy, přijde samotná veliká Žala s Karnou. I udeří nebeský hrom. Aby takového srazil k zemi a on se již více nezvedl.
  7. Našimi vládci jsou jenom Chors a Perun, Jar, Kupala, Lada, Dažbog. A kdykoli přicházel Kupala s věncem uvitým z větví zelených, květů a plodů, spočívajícím na Jeho hlavě, ihned jsme museli uhánět   na koních  daleko  podél  řeky Něpry k Rusi. I nemysleli jsme na svou smrt, a žili jsme svůj život na překrásných polích.
  8. Bije křídly Matka Sva - Sláva a říká, abychom šli do bitvy. A musíme jít do cizích zemí. A na hostinu avšak nikoli proto, abychom tam jedli chléb hutným sádlem, ale abychom spali na vlhké zemi a jedli zelenou trávu, dokud nebude Rus svobodná a silná.


4. Našim prarodičům pomáhali Keltové  Ilyrové   (I. st. n. 1.), když táhli na Řeky a Dasuně

  1. Osiřela naše města, a nejstarší muži našeho rodu již nevolí nové stařešiny, aby se ujímali vlády. A nestojí za to ani o tom mluvit. A plýtvat silami na nečekané starosti. A trápit se a prolévat kvůli tomu slzy.
  2. I bila křídly Matka Sva - Sláva. Tím nám věštila těžké časy –  sucho a dobytčí mor. A my jsme tomu věřili, protože to vyřkli praotcové, kterým pomáha­li  Keltové10. A tak jsme přicházeli za Kelty a oni nám po sto let poskytovali pomoc. Stejně jako Ilyrové,  neboť Ilyrové jsou  s námi spřízněni.  A tak Rod    Rožanič    nás    choval    v otcovském    srdci a chránil před nepřáteli, které jsme nyní porazili.
  3. A tak jsme prosili Bohy –  naše ochránce. I stane se tak, neboť Jasuň stojí při nás.


5. Markomanská válka (rok 160 n. l.). Války s pohany a kostobokými, odchod k Lechům (rok 50- 250 n. l.).

  1. A tak pohané odešli na půldenní stranu a zanechali nás samotné. A my jsme se vydali tam, kam se vydává skot a naši býci. I spatřili jsme, kterak k nám letí veliké hejno ptáků. I létaly nad jídlem kavky a vrány, a bylo ve stepích hodně potravy, jelikož nás přepadlo plémě kostobokých11.
  2. I otevřely se mnohá rány a byla prolita krev. Ti náhle stínali svým nepřátelům hlavy, a ty pak jedly vrány.
  3. A tak se Stribové prohánějí po stepích, a bouře duní a neutichá až do půlnoci. Ta veliká bitva nebyla bezpečná. Pohani a kostobocí se sveřepě bili a prchali velice rozlíceni, aby kradli naše býky. A tak ten zápas trval dvě stě let. A naši předkové se vydali k Lechům a tam se usadili sto let před Hermanarikovými Góty.


6. Válka s císařem Traianem (rok 97-105 n.l.)

  1. Připomeňme si, jak byli našimi předky poraženi římští orlové poblíž ústí Dunaje, kidy Traianus12 přepadl Doudleby. A tehdy zaútočili naši otcové na legie a rozbili je. I stalo se to tři sta let před naším Busem, a to musíme uchovávat v paměti.
  2. A nesmíme se podrobit Rurikovi, jako jsme se dříve nechali podrobit jinými. Měli jsme vlastního knížete a odváděli jsme mu poplatky, a tak již budeme činit provždy. Ani Římané, ani Heléni nám vládnout nebudou! I tak tomu bude navěky.
  3. To Doudlebové o nás říkají, že jsme jejich bratři. A to je ryzí pravda, jelikož jsou stejného původu, jako my samotní. A my si dobře pamatujeme, jak Traianus utrpěl porážku od našich předků, a legionáři byli zajati, aby odpracovávali daně na našich polích.
  4. I pracovali na nás Římané deset let, a potom jsme je propustili
  5. A ti Římané říkají, že jsme barbaři! A na druhé straně opět Řekové říkají, že jsme barbaři! Tak tu máme dva dravce, kteří si brousí zuby na naše země. Avšak tato zem je ta, kterou jsme dobyli mečem, a tato zem je zkropena naší krví.
  6. Tento Traianus byl pět set let před Góty13. A tak jsme si až do dnešního dne říkali, že náš boj nepřestane, do konce našeho života. A my se postavíme za naše životy s mečem v ruce. A to nám říká korouhev, a ta korouhev pochází od našich otců14.


7.  Římané přijeli s vozy v železné zbroji. Války s Řeky a Římany (I.-IX. st. n. l.)

  1. A tu Římané při pohledu na nás pojali nedobré úmysly. I přijeli se svými vozy  v železné zbroji a přepadli nás. A proto jsme se jim dlouho bránili a zaháněli je od naší země. A Římané poznali, jak si ceníme vlastních životů, a proto nás nechali na pokoji.
  2. A v té době si od nás usmyslili vybírat daně v Chorsuni Řekové. A dlouho jsme se vzpírali našemu otroctví, a ten ukrutný boj a nesvár trval po třicet let, a potom nás nechali na pokoji.
  3. A Řekové tehdy navštívili naše tržiště a řekli nám: „Vyměňte své krávy za masti a stříbro, které potřebují ženy a děti“.
  4. Tak jsme měnili pluhy za jejich potravu. Potom u nás Řekové začali hledat slabinu a pokoušeli se od nás vybírat poplatky. Ale my jsme se jim nepoddali a nevzdali jsme se své země, stejně jako jsme svou zemi neodevzdali Traianovým Římanům. Jen aby síly Dažbogových vnuků, kteří byli znepokojeni ozbrojenými nepřáteli, nedošly úhony od Obidy.
  5. Stejně jako naši otcové, tak ani my dnes nezasluhujeme hany, neb jsme se bili meči na břehu Modrého moře s Góty, a tam jsme nad nimi zvítězili15.
  6. Zní pochvalná píseň z Matčiných úst. Matka je překrásný pták, který přinesl našim prapředkům do domů oheň, a také přijímal beránka.
  7. Nad Góty, naším trápením, jsme zvítězili silou. A musíme do nepřátel rubat a zostouzet je jak nečisté psy.
  8. Pohleď, můj lide, jak jsme ušetřili jiné národy. A nechybili jsme, když jsme se poté, co utržili rány, nespěchali přestrojiti. Sami jsme vyháněli nepřátele a tak se vystříhali neštěstím a náš život se změnil, protože jsme sami bojovali za sto měst a neopouštěli je. I postihla nás přetěžká porážka. Ale i když jsme museli tisíc pět set let překonávat mnohé bitvy a sváry, přeci jsme zůstali naživu díky sveřeposti a obětavosti jinochů a vojevůdců.
  9. I vznesli jsme prosby k Jasuni, a Indra kričel za námi, stejně jako kráčel za našimi otci na Římany v Traianově zemi. A nic by se nestalo, kdyby na tu zem vedli naše bojovníky Varjagové, neboť jsme je mohli vésti i my samotní.
  10. O tisíc let jsme odráželi Římany a Góty. A na ant­skou Suru, která byla s námi, nikdy nezapomene­me...


8. Matka Sva pěje slávu bojovníkům, kteří padli Rímanů nedaleko Dunaje vedle Traianova valu10

  1. I věděli jsme, že se ruský národ musí shromažďovat v desatera, a desatera ve sta, aby přepadl nepřátele setnul jim hlavy. A pak ti zlí padnou k zemi, dravá zvěř, po tom, co je požere, zdechne.
  2. Tekou po Rusi veliké řeky, a zurčí mnoho vod,  a zpívají o tom, co se událo velmi dávno. O těch bojarech, kteří se nebáli jít ke Gótským polím, a po mnoho let bojovali za ruskou svobodu, o těch,  kteří nešetřili ničeho, dokonce ani svého života, tak o těch hovoří Beregiňa.
  3. I bije křídly Matka Sva - Sláva, a zpívá těm po­tomkům, kteří nepodlehli ani Řekům, ani Varjagům, a zpívá ten Pták bojovníkům borusínským, kteří padli rukou Římanů podél Dunaje vedle Traianova valu.
  4. A ti položili své životy na přímé cestě k tryzně. A Stribogovi vnuci se nad nimi veselí, a na podzim je oplakávají, a za studených zim nad nimi naříkají na obětních schodech. A dívenky - holubičky říkají, že padli důstojně a nepřenechali svou zemi nepřátelům, nýbrž svým synům. A tak my jsme jejich potomci, a nenecháme se připravit o svou zemi, nedáme ji ani Varjagům, ani Řekům.
  5. A tu k nám přišla Rudá Zora, jak dobrá žena, a dala nám mléko, aby se zdvojnásobila naše tvrdost a síla. Neboť Zora zvěstuje východ Slunce. A také jsme slyšeli, jak jede tryskem posel na koni k slunce západu, aby poslal Zlatý Člun k noci, aby byl Zlatý Člun tažen krotkými Voli po modré stepi.
  6. A tam se Slunce uloží na noc k spánku. A když se již den chýlí k večeru, objevuje se druhý jezdec ten praví Slunci, že Vůz i Voli jsou připraveni očekávají Je na Mléčné dráze, a že se Zora rozlila po stepi, a zavolala Matka, aby si Sva pospíšila ...


9. Přišla Rudá Zora. Řekové říkají zlé věci, avšak my dobyli Slávu.

  1. A tu přišla Rudá Zora, navlékajíc na svůj háv drah­okamy. A my jsme ji srdečně vítali – jako Rusiči, a nikoli jako Řekové, kteří neznají naše Bohy a při své nevědomosti říkají zlé věci.
  2. Ale my jsme si vydobyli Slávu – a tu slávu jsme osvědčili na nepřátelském železe, když jsme na nepřátele útočili meči, které ještě stále zůstávaly měděné. A všude se roznesla ta sláva. A Alani, jedoucí tryskem na koních, se zastavili, a potom všude Rusech vykládali: „Oni by nezačali zabíjet, kdyby to to nebylo nutné, neboť ti Rusové jsou stepními bojovníky. Avšak Řekové bojují kvůli své žádostivosti. A nedávají chléb tak jako Řekové, kteří be­u, avšak sami se na dávající ve skrytu duše zlobí“. A tu slávu hlásají orli do všech stran, neboť Rusiči jsou svobodní a silní ve stepích.


Část třetí


BUSOVY ČASY

Busova věštba


1. Žel, že zapomínáme na hrdinství někdejších dob… O Pravi, Javi a Navi.

  1. Škoda, že zapomínáme na hrdinství někdejších časů a ubíráme se neznámo kam. A tak se díváme zpět a mluvíme, jako bychom se styděli poznávat Nav – Svět přízraků, Prav – Pravdu a Jav – Jsoucno, a stydíme se poznávat a chápat obě stránky svého Bytí1.
  2. A tak nám Dažbog stvořil toto Vejce2, v němž nám září světlo hvězd. A do tohoto nezměrného prosto­u Dažbog zavěsil naši zemi, aby se tam držela. A tak nám duše prapředků září z Irije v podobě hvězd ...
  3. Avšak Řekové přepadávají Rus a páchají zlo ve jménu svých Bohů. A my už sami ani nevíme, kam bychom měli utéci a co si počít. Neboť nám není známo, co je předurčeno Dažbogem v Pravi.
  4. A jelikož se ta bitva odehrává v Javi, která tvoří náš život, pak jestliže se od Javi vzdálíme, nastane smrt. Jav je to probíhající, plynoucí, to, co stvořila  Prav. Nav je však po ní, i před ní je Nav. A v Pravi je Jav.
  5. Byli jsme poučeni starou (moudrostí), zasvětili jsme tomu své duše. A právě to nám patří, neboť to pochází od Bohů. A tak na Koledu obětujeme Bohům. A hle, zpozorovali jsme v sobě jejich sílu, a to je Boží dar, ale my jsme o to nežádali, neboť to by  bylo marné.
  6. A tak na nás z Irie hledí oči prapředků. A pláče tam Želja, a praví, že jsme nedbali Pravi, Navi, a Javi… Nedbali jsme na to a tropili si z pravdy posměch… A nejsme hodni být Dažbogovými vnuky. Neboť jen tehdy, budeme-li se modlit k Bohům, maajíce své duše i těla čistá, nás čeká život s našimi praotci, splynuvši s Bohy v jedinou Pravdu. Pouze tak budeme Dažbogovými vnuky.

7             

Prohlédni, Rusiči, OUM3!

OUM – Veliký a Božský!

On– Jediný je s nám!

A k Němu se modlete

a Jeho opěvujte

společně s Bohy…


8  Náš život je pomíjivý, my samotní – také. A budeme muset pracovat jako naši koně, žít na zemi s telaty a ovcemi, s naším skotem, prchajíce před nepřáteli na sever4.



Kapitola I.


Bus Bělojar


1. Narození Buse Bělojara podle Bojanova hymnu Zlatogorových písní (20. dubna r. 295 n. l.). Vá­nočníí hvězda a příchod mágů.

  1. Zahřměl hlas Rusa, jehož vedl samotný kníže Starý ­Bus – Bojanův otec. O tom, jak se Bus, otec mladého volchva - mudrce, bil, srážeje k zemi nepřátele, vyprávěl Zlatogor.
  2. Pěkné jsou Zlatogorovy hymny! Skutečně krásné! Zpíval, jak v hloubi Svargy pro knížete Buse (při jeho narození) stoupala ona Čigir-ugor, Zelená Hvězda. A při pohledu na nebeskou osu –Plejády, čtyřicet kouzelníků uzřelo, že meč Jara Buse se proslaví až ke Kyjevu!


2. Starý Bus hovořil o tom, jak kráčet Cestou Pravdy r. 295-368 n.l.)

  1. Muž Spravedlivý vystoupil na kazatelnu a hovořil o tom, jak kráčet Cestou Pravdy. A slova jeho se shodovala s činy. A o něm, o Starém Busovi, se říkalo, že konal obřady a byl lepý, stejně jako naši předkové. A mluvili o Busovi, jako o Pobudovi. A podobně byla i Busova Doba velmi oslavována1.
  2. A v těch dobách měli naši kněží starost o Védy. Pravili, že nám je nikdo nesmí ukrást, máme-li své Berenděje a Bojana. A proto dnes dokonce i naprostí nevzdělanci vědí všechno o tom, odkud pocházíme...
  3. Ejhle Zora nám svítí, a přichází k nám Jitro, a tak máme Posla, který jede na koni tryskem po Svarze. I pěli jsme chválu a slávu Bohům.


3.  O rodu Bělojarů, z nějž pošel Bus Bělojar

  1. A tu k nám přicházeli Berendějové a říkali, že se jim dějí veliká příkoří od Jágů, kteří přišli ve stopách Hunů.
  2. A tak jim Bělojar řekl, aby počkali. I vydal se za  tamtěmi, a přišel k nim neočekávaně s pěti tisíci.  I bil Jágy, a rozehnal je na všechny strany, jak prostoduché. I vzali jsme jim krávy a býky, a osvobodili jsme naše dcery, jinochy a starce.  A my, Rusiči, jsme byli hrdi na svou výpravu a stáli jsme jeden při druhém. A bili se až do smrti spravedlivých.
  3. A muž z Bělojarova rodu přecházel na onu stranu řeky Ra a varoval tam siňské kupce, putující k Frýgům, protože Hunové číhali na svém ostrově na hosty - kupce a tam je obírali.
  4. A to bylo půl století před Aldarichem2. A ještě dříve, za dávných dob, byl Bělojarův rod silný. A před Huny se obchodníci schovávali za Bělojarovy muže. I řekli jim, že jim dají stříbro a dva koně zlata, když tudy budou provedeni a vyhnou se hunskému nebezpečí, a projdou kolem Gótů, kteří jsou v bitvě stejně krutí, a dojdou tak až k řece Něpře. I jejich knížata jsou nepoctivá, nadvakrát vybírají poplatky.
  5. Kvůli tomu se siňští kupci, kteří k nám proudili ze všech stran, vrátili do Siňské země3, aby se již nikdy více nevrátili.


4. Busova Roxolaň se zrodila po vítězství nad Huny u řeky Něpry

  1. A tak nás Hunové obírali, a pálili (naše nivy), a my jsme před nimi prchali. I brali nás na práci, abychom sbírali snopy pro cizáky.
  2. (A přestalo to) po tom, co se odehrála bitva u řeky Něpry. Neboť my jsme kmeny Rusičů! A my (Rusi, Borusíni, Surenžané, Antové... ) a Kostobocí jsme tehdy vytvořili Roxolaň.
  3. Tak bylo, a tak bude. A Rus bude ochraňována, nikdy tomu nebude jinak! A Marmara, který je naším neštěstím – se neodvážíme velebiti a být odpadlíky.
  4. A jménem našeho rodu to Pobud (Bus) všem Borusům (a Rusům přikázal).


5. Po Hunech dorazil další nepřítel –   Hermanarik, potom pohané. Bus dal povel a my jsme je vzali ztečí. Bělobog stanul v čele našich vojsk a jízdy.

  1. A tak po Hunech na nás ze severu zaútočil jiný ne­přítel – Hermanarik. Byl vnukem Otorikových vnuků.
  2. I posílal na nás své bojovníky s rohy na čelech. I vyzývají nás nepřátelé, abychom na ně zaútočili. Ale my nezačneme bojovat na obou polích, vždyť jak Hunové, tak i Góti jsou našimi nepřáteli, a my nemůžeme mezi nimi rozhodnout, kdo z nich je naším úhlavním nepřítelem.
  3. A tu na nás přitáhli pohané z Tanaisu a Tamatarchy se silnou jízdou a bezpočtem bojovníků. I valila se na nás myriáda za myriádou4 a to vojsko se na nás nepřestávalo hrnout. I neměli jsme jiného ku pomoci, než Buse.
  4. Bus nám zavelel – a naše síly se zdesateronásobily, my jsme proti nim vyrazili. To Bělobog stanul v čele našeho vojska a jízdy. A tu jsme spatřili kouze­lnice přebývající v lesích, jak přišly k vojsku chopily se mečů. I viděli jsme kouzelníky, kteří konali veliké zázraky. Viděli jsme, kterak z hrsti pozemského prachu, který pozdvihli k nebi, po­vstávají Svarogovi bojovníci. A vyrážejí proti nep­řátelům a srážejí je do hrobu. A vtom jsme spatři­li, jak k nám letí veliký pták.
  5. Tu se vrhá na nepřátele Matka Sva, bije křídly a volá na nás, abychom se postavili za svou zemi a bili se za ohniště našeho národa, neboť jsme Rusiči.
  6. Chystejte se a vyrážejte do útoku, bratři naši –   kmen za kmenem, rod za rodem! A bojujte s nepřáteli na naší zemi, která patří nám a nikdy nikomu jinému. Raději tu zemřete, ale neobracejte se zpět! A nic vás nezastraší, a nic se vám nestane, protože jste ve Svarogových rukou. A On vás povede každičký den do mnoha bojů a bitev!
  7. A pokaždé, když na nás zaútočil nepřítel, vždy jsme se sami chopili svých mečů a dobývali vítězství.


BH. Bojanův hymnus. Hymnus Bojana5, syna Buse Bělojara, na počest vítězství bojovníků sjednocených rodů v čele s knížetem Slovenem (do r. 368) nad Hermanarikem.

 


HYMNUS SLUŽEBNÍKA BOŽÍHO BOJANA


Věnovaný Starému i Mladému Slovenovi,

zemřelému i živému, a Zlatogorovi – Svarogovu knězi


V hodovních síních pijící med

rody knížete Starého Slovena,

vy, kteří jste vyhnali lítou mhu od řeky Něpry,

poslechněte si Bojanovu píseň!

Buďme syny svých otců!

Pozvaly nás zmírající rody –

my osedlali koně a tryskem se přihnali, řadíce se po bok knížete.

Bojanovy oči vidí pravdu!

Tys stanul v čele našich vojů, kníže!

Včele vojsk proti nezvaným Gótům!

Kdo tě doprovázel coby sluha?

Bojan – mladý podkoní.

Tys promluvil, kníže, k Radimičům:

— Ho-o-oj-ja! –

Kimbrům, Dregovičům a Zeměgalům,

aby povolali své syny do boje.

Bojan zazpíval hymny -

i vyrazily do útoku stovky vojů!

Mágové přišli, nuž pohleď,

jejich kořeny sahají až k Rusovi,

Stejně jako rámě potřebuje paži –­

kníže potřebuje ony muže.

Kníže náš Sloven svými zraky září

­                tak v létě Slunko připaluje!

Vůkol něj kmeti – bojovníci lítí –

bílé jsou Bělojarovy měsíce!

Když spatří Bojan knížete Slovena

srdce se mu chvěje, jak listoví stromu,

zraky zastírají mraky!

O, zeměgolové, k Vám zazpívám!

Darmo jste mne krmili a napájeli ­–

I zahřměl hlas Rusa, kterého vedl

samotný kníže starý Bus ­–

Bojanův otec.

O Busovi – otci mladého mudrce,

O tom, jak bil se, srážeje k zemi nepřátele,

pěl mudrc Zlatogor.

Jste skutečně nádherné, Zlatogorovy hymny!

Zpíval, jak letěla Čigir-hvězda

zahalená ohněm coby drak,

vyzařujíc Zelené Světlo.

A čtyřicet mágů –  kouzelníků,

do Plejád hledíce, uzřelo,

se meč Jara Buse proslaví až ke Kyjevu!

A jak Zlatorog opěvoval otce

verši starých bylin,

tak i já, Bojan, nyní zpívám

a pěji slávu tomu – koho miluji.

Pravil Hermanarik: –  O-ho-hó! –

Mé voje uzří veliké vody,

bohy Kimmeriů a mágy!

My ty Kimmerie a mágy vyženeme!

Ale nebyli to Varjagové - Jasuni.

A náš vůdce vyhnal ostřím mečů

cizáky –  hosty!

O, starý Slovene, odměňuj podle zásluh ­–

dej podíl tomu, kdo je smělý!

O, Bojane, nabuď opět síly!

Komu jsi zapěl píseň - ten budiž šťasten! A tak: Velesovu soudu nelze uniknout!

A Slovenovu slávu nelze snížit.

A Bojanovým mečem je jasný jazyk.

I připíjíme památce mudrce Zlatogora!

Toť vzpomínka na Árje, a hymnus na Skyta!

Rozsévej na tryzně helmice plné zlata!


6. Porazili jsme Hermanarika. Amal Vend ukřižoval Boha Buse a sedmdesát knížat6 (21. března roku 368).

  1. I byla poražena Roxolaň Hermanarikovými Góty. A on si vzal ženu z našeho rodu a zabil ji. A tehdy naši náčelníci podnikli proti němu výpravu a Hermanarika porazili.
  2. Ale potom byla Rus znovu poražena. A Bůh Bus a sedmdesát jiných knížat bylo přibito na kříž. A tento Amal Vend vyvolal na Rusi veliké pokoje. A tehdy Sloven7 shromáždil Rus a stanul v jejím čele. A pro tentokrát byli Gótové poraženi.
  3. A nedovolili jsme Zelje, aby se tu rozpínala. A po zimě nastalo léto, a po smutku radost. A náš Děd Dažbog vítal bojovníky – mnoho našich otců, kteří dobyli vítězství. A nebylo na naší cestě mnoho neštěstí a strázní, a tak se země gótská stala naší. A  tak tomu bude navěky věků.
  4. A ruské kmeny se začaly usid­lovat ve městech, která byla dří­ve gótská, a začaly vést neko­nečné boje proti Řekům a jiným přátelům. A tam se Rus bila nějaký čas. I padlo tam noho bojovníků, kteří útočili a Rus od Řeků. A my jsme sídlili podél Donu a Donce, potom jsme šli k Dněpru Dunaji, a tam jsme vedli pok­lidný život.


BP.  Nápis na pomníku knížete Busa

O-om! Bože! Om!

O-om chaje! O- om chaje

O- om chaje!

O-om chaje! O- om chaje!

Pobud!

O-om chaje! Pobud!

Sar!

Věřte!

Sar Jar Bus –

Boží Bus!

Bus –

Pobud Rusi Boží!

Bože Bus! Jar Bus!

5875, 31.  luteně

(21. března 368 n. l.).

 


Kapitola II.


Hermanarikovy války


1. Hermanarikovo tažení proti nám

  1. Od časů Árje, který je společným otcem nás a Borusů, se od řeky Ra až po Něpru a Karpatské hory rozprostírala veliká říše a v čele rodů stáli nejstarší příslušníci rodu, stařešinové a věče. Každý rod si zvolil jednoho stařešinu, který se stával vládcem. A když jsme se vydali k hoře1, zvolili jsme si tam knížete, vojvodu – náčelníka lidu, aby bojoval s nepřítelem na Perunovu počest.
  2. A tehdy nám Dažbog opět přispěchal na pomoc! Tak se ta země stala Ruskou zemí díky Rusům a Borusům. A tak Rusové bojovali, a ta veliká nepřetržitá bitva probíhala bez ustání. A byli jsme sužováni mnohými prudkými boji, avšak tlak nepřátel byl v té době jednou provždy rozdrcen. A stejně tomu bylo i s Římany a Góty.
  3. A tu proti nám podnikl tažení Hermanarik zaútočil na nás. A tak jsme byli srovnáni se zemí, když jsme se bili. A kvůli Románcům a Gótům jsme tleli a hořeli mezi dvěma ohni. A tu na nás dolehlo veliké neštěstí, a naše úroda lehla popelem, nezbylo jediné vsi, kde by nezůstal než dým a spáleniště.
  4. V tom k nám přiletěl Božský Pták a pravil: — Jděte na půlnoční stranu a přepadněte je, když blíží k našim vsím a pastvinám.
  5. A tak jsme učinili – odešli jsme na půlnoční stranu a zaútočili na ně. A v té řeži jsme je porazili. A tak jsme  se k nim dostali a rozbili tábor u řeky Dunaj. A tam proti nám začali bojovat Římané, a bili se urputně. Vtom nás někteří z nich chtěli rychle srazit na kolena – ale místo toho byli na kolena sraženi sami. I byl tu bezpočet poražených bojovníků. Napadlo mnoho sněhu. Naše lidi, kteří zůstali u řeky a o všechno přišli, trápil hlad. Tehdy jsme hodně zkusili, než jsme získali nezávislost...
  6. Tak po stu dvaceti letech válčení odešli Gótové, vytěsňováni Huny a Berenději, na půlnoční stranu a usadili se mezi řekou Ra a Dvinou a to byl jejich konec.
  7. Hermanarik a Hularach je odvedli do nových zemí, neboť Hunové s Berenději přivedli do tamního kra­je své býky. Bylo tam mnoho koní a býků, žírná tráva, živá voda. A vtom Hularach přivedl nové své posily a odrazil hlavní síly Hunů, a zaútočil proti nám s mnoha bojovníky.
  8. A tu byli naši otcové na koních připraveni utkat se nimi. I trvala ta ukrutná řež třicet dní. A Rusové pustili Góty do svých zemí. A nám nastaly zlé časy.
  9. Z jihu, od Dunaje nás přepadli Římané, rovněž od jihu Řekové, a Gótové od severu a z jihu. A tehdy se páchalo přeukrutné zlo. A Římané byli ve městech dunajských, a ta proti nim bojovala. A tam se odehrála veliká a dlouhá bitva, z níž se neradovali ani Bohové, ani lidé.
  10. A tak nám nezbývalo nic jiného, než si zvolit mezi vojevůdci knížete, který by vládl od Ovseně do Ovseně, a kterému bychom odváděli daně od obyva­telstva.
  11. A za starých časů jsme vodili svá stáda a obdělávali půdu. A tak to chodilo po sto padesát let, a každičký den jsme sváděli nelítostný boj Huny. I zaútočili na ně Berendějové. A ti měli kní­žete Aseně, a ten byl pře­moudrý2, byl zadobře s Rusy a byl naším přítelem.
  12. Berendějové postupovali pozvolna. A tu (dorazili) Hunové, kteří jsou zloději. A boj s nimi byl přetěžký a trval sto let. I zůstali Hunové na gótské zemi.


2. O odchodu k Lechům. Hermanarik si připíjel vínem na přátelství, aby se pak stal naším nepřítelem.

  1. A naši předkové se vydali k Lechům a tam se usadi­li sto let před Hermanarikovými Góty. A ti tak proti nám pojali zášť, a tu došlo k velikému boji, a Gótové byli vytlačeni a zahnáni k Donci a Donu.
  2. A Hermanarik si s námi připíjel vínem na přátelství po našich vojvodech. A tak byl stvrzen nový život.
  3. Náš přítel tedy pil krev a víno, a po tom všem jed­noho léta na nás zaútočil s mečem v ruce. A tenkrát Bolorev navrhnul, abychom si na Góty počkali, i učinili jsme tak, jak on řekl, a nějakou dobu jsme tak drželi stráž.
  4. Tak bylo rozhodnuto, že je dobré stát po boku vo­jevůdce. A bít se tak za naše životy železem našich otců. A tak naše síla spočívá v kole-kruhu3 a v ko­ních. A tak jsme to udělali, a byl klid.
  5. Za Hermanarikových dob šli Gótové na sever, potom se vydali proti nám a rozsekali nás. A my jsme se nebili, a neměli jsme bojovníky, i děly se zlé věci, a Rus padla. A vládli nám nepřátelé. A pácha­li zlo.
  6. Avšak Rusové musejí být volní. A my jsme žili tak­to. I začali jsme se bít s Góty za svou svobodu. I ubránili jsme země Roxolaně před Huny. A z lesů vyrazilo mnoho lidu k Voroněžci. I vrhli jsme proti Gótům veškeré síly a porazili jsme je!


3. Hemranarik přišel od severu – a tak musíme bránit své země

  1. A tak nás Hermanarik přepadl od severu, a my jsme museli bránit své země, a také proti němu útočit, neboť gótská zem je naše. Bělohorové (Kavkaza­né) ji seli a posévali svými kostmi a polévali svou krví – a proto je naše.
  2. A vtom o nás zpívá Pták Matka Sva a věští nám slávu: jak nám samotným, tak i našim mečům. A my jsme vyrazili na Svaté pole a přemohli půl­noční nepřátele, a odrazili nepřátele půldenní. I vyrazili jsme proti nepřátelům a setkali se s nimi, do čela Rusičů se postavili Gromičové, protože jsme syny našeho Otce Peruna a Dažbogovi vnuci.
  3. A tak nám Svarog ukázal, kam odtáhli Heléni a Hermanarik. A onen Hermanarik odešel na sever, a Heléni na jih. A tak jsme získali naši zem nazpáte­k a sloučili ji dohromady, a neodváděli jsme naše syny, neboť cena našich synů je nevyčíslitelná.
  4. A tak přichází do našich stepí veliké množství jiných kmenů, a my nemusíme být pokorní, a nemusíme žádat o pomoc, neboť tu máme ve svých rukou a na konci mečů, a jimi rubáme naše nepřátele.
  5. A to nám zpívá Pták Matka Sva, abychom pozvedli své meče na svou obranu. A Matka bije křídly o zem, a pozvedá prach ku Svarze. A na této zemi jsou nepřátelé, a Ona je bije, a bojuje za nás. A my jsme je porazili, jak Ona nám velela svým pokřikem, neboť Její křik byl v našem srdci. A my jsme věděli, jak pít surju, a šli jsme do bitvy, a tam jsme dostávali jiný nápoj, stvořený Bohy. A ten pro nás bude jak živá voda v poslední hodinu veliké tryzny, které se dostane každému, kdo položil život za vlast.
  6. A tu na nás Svarožič hledí od své kouzelné Svargy a, vida naše vojska, přepočítává je. A nestačí-li mu k počítání prsty na rukou, pak počítá na prstech u nohou. A tak se náš praotec dovídá, že máme ve­likou sílu a naši nepřátelé nás nemohou přemoci.
  7. A tak jsme na ně zaútočili a počkali si, dokud ne padnou k zemi a neumřou Mařiným přičiněním. A Mar si je vezme!
  8. A tak jsme si říkali ve svých srdcích, že se nevrátí­me ke svým ohništím, dokud ještě nepřátelé slídí vůkol nás, dokud se nevrhneme svými těly na ne­přátele, dokud nám ještě nepřátelé odnímají naše země. I říkáme si, že nad námi Bohové nepřestávají bdít. A ihned, pro Své První Syny, k sobě berou i jejich děti, protože my se ke svým nepřátelům neobracíme zády.
  9. A tak jsme nabírali do svých otevřených ran zem, abychom ji udrželi až do hodiny smrti a uzřeli Maru. A aby se nás Mara vzdávala se slovy: — Neměla jsem dost sil a proto jsem nepřemohla ruské reky.
  10. A pak tedy sláva stoupala ke Svarze. A tam řekli Bohové:  — Rusiči, jste stateční, a vaše místo je vedle Boha války Peruna a Vašeho otce – Dažboga .

 

4.  Hermanarik ustoupil za Malou Kalku. Přichází k nám Svjata.

  1. To bije křídly Pták Matka Sva, když na nás Germáni opět pochodují. A nepřátelé mají na čelech rohy, a tak na nás táhnou a útočí na nás. A tak se rozlévá po našem kraji veliký zármutek podoben stepnímu dýmu, který vidíme, jak stoupá ku Svarze.
  2. Když nad námi pláče Žala a Matka Sva volá na Nejvyššího, který posílá vítr lesům a oheň našim ohništím, pak On přichází na pomoc a spolu s Ním se naši otcové bijí s nepřáteli.
  3. A tak Hermanarik ustoupil. A Gótové odešli za Malou Kalku a odtáhli k mořskému břehu. A tak se země osvobodila až k Donu a po onu stranu ře­ky Donu. A právě Veliká Kalka je tou hranicí mezi námi a ostatními plemeny. A tam se Gótové bili po čtyři sta let se svými nepřáteli.
  4. A tehdy jsme začali osívat svou zemi, začali jsme klidně orat zem pro Helény, obchodovat s nimi –  provádět výměnu dobytka, kožešin a sádla za stříbrné a zlaté mince a pití, a krmi všelikou. A život náš poté plynul poklidně a mírně.
  5. A tu nás Góti přepadli ještě jednou. A trval ten ne­svár deset let. A my jsme naši zem udrželi. Také se na nás sypaly nadávky od nepřátel, když se vyhýbali Svjatům4. Ti Svjatové k nám přicházejí. A první Svjato je Koleda, a další jsou Jar a Červená hora, Veliký a Malý Ovseňové. A jdou ti Svjatové, jak muži, od města k vesnici ohnišťanské, a s tím na zem přechází mír od nás k jiným, a od jiných k nám.
  6. Splývejte spolu navzájem a jděte, bratři naši, kmen s kmenem, rod s rodem! A bijte se za sebe na našich zemích, které patří nám a nikdy nikomu jinému! Neboť my jsme Rusiči, velebí­cí své Bohy našimi písněmi a tanci, a hra­mi, a našim představením, které pořádáme na Jejich počest.
  7. A tu jsme si posedali na zem a začali přikládat prach na své rány a pěchovat ho tam. A po smrti jsme stanuli před Marmorou, která nám řekla: — Nebudu vinit toho, kdo je naplněn prstí, a koho od ní nemohu oddělit.
  8. A Bohové, kteří tam byli přítomni, promlouvali po ní takto: — Proto jsi Rusič a zůstaneš jím, že jsi nabral prsť do svých ran a přinesl ji do Navi.
  9. V těch dobách, dokud byla volena knížata, bylo mnoho náčelníků a knížat. A o všech těch panovnících rozhodovali prostí mužíci na věče. A rozhodo­valo se takto: „Zemi orejte pro sebe, a kníže nechť podle vlastního uvážení brání lid.“ A tak každého dne dostával od svých lidí chléb a stravu, a vše, če­ho je zapotřebí k životu. Nyní ovšem jiná knížata vybírají daně, a moc předávají svým synům, z otce na syna a dokonce až na pravnuka.



Kapitola III.


Po Busovi


1. Jakmile nás opustil Bus, okamžitě nás přepadli Řekové. Počátek nového Svarogova Dne (Zlých časů) se podobá počátku Jarovy a Kryšňovy doby1.

  1. Busova Rus byla rozbita nepřátelskou rukou. A v tu dobu byly páchány hanebné činy. A další kníže již nemohl posílat své syny do bitvy, neboť se podrobil nepřátelům a opovrhoval sněmem. A to, o čem rozhodlo věče, již v té době nebylo ve vážnosti, jelikož jsme byli poraženi. A proto od nás vybírali daně.
  2. A zdali právě proto nyní neříkáme: — Musíme mít svá vlastní knížata! Nesmí tomu býti jinak! A musíme se vydat v půldenní stranu, abyc­hom dobyli zem jak pro sebe, tak i pro naše děti.
  3. A tam na jihu, jakmile nás opustil Bus, přepadli nás Řekové. I strhla se veliká bitva trvající několik měsíců. Stokrát se Rus postavila zpátky na nohy –  stokrát byla poražena od půlnoci k poledni.
  4. A totéž si za starých dob vytrpěli naši praotcové proto je otec Jar odvedl do ruského Kraje, neboť kdyby zůstali, zkusili by mnoho kvůli časným mrak­ům. A tehdy jsme došli na zdejší místo a usídlili se tu coby Ohnišťané na Ruské Zemi.


2. Souhrn událostí Uplynulého Svarogova Dne. Dvacet tisíc let, které byly před odchodem Buse Bě­lojara2.

  1. A tak minuly dvě tmy – dvacet tisíc let. A po těch dvaceti tisících letech přišli Varjagové a odňali zem Chazarům, na které jsme pracovali a jimž jsme od­váděli daně.
  2. A žil také národ, který byl s námi spřízněný, což byli Ilyrové, kteří ovládali od jednoho do dvou set krajů. Náš národ však přišel později z Ruské země a usídlil se mezi Ilyry. A ti byli našimi bratry, a velmi se nám podobali. A v té době se válčilo proti Varjagům a oni nás chránili od zlého.
  3. I svolali jsme věče. A všechna rozhodnutí přijatá na věče, byla považována za zákon. Co však přijato nebylo, to se nemělo uskutečnit. Volili jsme knížete od shromáždění ke shromáždění, a tak jsme žili a pomáhali jim, a tak to chodilo.
  4. A hodně jsme toho uměli, a dělali jsme v ohništích hliněné nádobí, orali dobrou půdu, a také jsme uměli chovat skot, stejně jako naši otcové.
  5. I zaútočilo na nás zlé plémě. I přepadlo nás, a my jsme byli donuceni skrýt se v lesích, a tam jsme žili jako lovci a rybáři. A tam jsme se mohli uchránit před nebezpečím. Tak jsme přežili jednu tmu –  deset tisíc let –  a začali jsme všude stavět města a ohnišťanské vesnice.
  6. Po druhé tmě –  což je deset tisíc roků –  nastala ve­liká chladna3, a my jsme se vydali na půldenní stra­nu, protože tam jsou úrodná místa. A tam od nás brali Římané náš skot za cenu, s níž jsme souhlasili, a drželi vůči nám slovo. I vydali jsme se k jižním zeleným pastvinám a měli jsme mnoho skotu .


3. Začátek Zlých časů podobně jako za dob Árje, Jara a Jaruny (počátku Bělojarovy doby). Po Busovi následoval bratrovražedný boj a byl Oglenďa.

  1. A tak vypukl mezi Rusy spor a bratrovražedný boj. A Žafa se postavila mezi ně a spustila pláč a nářek. Přeci bychom za ní nešli, vždyť s ní jde ruku v ruce neštěstí a naše záhuba. A my se dočkáme té doby, kdy z ní nic nezbude.
  2. Vzpomeňme na to, jak byl za otce Arje slovanský rod jednotný. A po otci rozdělili náš rod jeho tři synové na tři rody. A potom se Roxolané a Vendové rozdělili na dva národy. Stejné to bylo s Borusy, kteří se rozštěpili na dvě části. A proto je nás kolem deseti rodů. A tak to bude pokračovat, jestli se budeme donekonečna dělit. Vždyť i ta Borus by mohla být jednotná a nikdy se nerozdělit, kdyby se ty rody a pokolení nezačaly dělit.
  3. A tenkrát nás přepadl nepřítel. A my jsme se mu museli bránit. Ale řekli jsme si, že se nebudeme rozhodovat tak, jak si to přáli otcové. A proto jsme prolévali desateronásobně více krve a hynuli jsme rukou malého nepřítele. Mějme to na paměti přetrvejme jako jeden rod až do konce. A pak se v těch místech, kde je nás deset, objeví tisíce.
  4. A v oněch letech vodil krávy po stepích jistý Oglenďa4. A ten toho hodně vykládal o svých předcích a sám sebe ctil více než prapředky i otce Árje. A tím napáchal škody, a my ho nesmíme napodobovat a jít v jeho šlépějích.


4. Brodnikové a Oglenďa táhli po pádu Roxolaně a odchodu Buse Bělojara od Azovského moře k Dněpru

  1. Od mořských břehů Gótského moře jsme putovali k Dněpru. A nikde jsme neviděli jiné brodniky – kočovníky, kteří by byli Rusy, ale viděli jsme kmeny, kterým se říkalo Hunové a pohani. My samotní jsme měli bojara Oglenďu, který bojoval spolu s námi.
  2. A velmi často jsme odváděli poplatky, a od úsvitu k úsvitu jsme viděli zlo, které bylo pácháno na Ru­si. I čekali jsme, kdy se dostaví dobro. Ale to se ne­dostaví nikdy, pokud nesjednotíme své síly konečně nepochopíme jednu myšlenku, kterou nám zvěstuje hlas praotců. Naslouchejte mu ­nečiňte proto nic jiného! A pak tedy půjdeme do našich stepí bojovat za naše životy, neboť jsme knížecí bojovníci, a nikoli němá dobytčata, která niče­hož nevědí.


5. Bělorev přepadl Huny, a potom spolu s Segeňou zabil Hermanarikova syna a Hularikovy vojáky. Gó­tové odešli na sever, a potom v 6. století (za časů Theudericha) se obrátili k jihu a dobyli Itálii.

  1. Za oněch časů táhli Gótové na sever. Byl tu Hermanarik, a ve stejnou dobu přitáhli Hunové. A tak šlo pořád dokola. A tak jsme měli dva nepřítele na dvou různých koncích naší země. A Bělorev měl před sebou pře těžký úkol a zapochyboval: proti komu zaútočit. A tu k němu přiletěla Matka Sva řekla, že nejdřív musí přepadnout Huny. A nej­dřív porazit je a potom se obrátit na Góty.
  2. I učinil, jak řekla, a porazil Huny. A když se obrátil na Góty, zabil Hermanarikova syna a Hularichovy bojovníky.
  3. A do boje táhl rovněž Bělojar Segeňa, který zabil Hermanarikova syna a Hularichovy bojovníky Voroněžce.
  4. Po Halarichovi Gótové byli na severu. A tam zmizeli. A vedl je Theoderich, a od té doby už o nich nic nevíme.
  5. A to žmuď nám vyprávěla o Gótech, kteří měli Theodericha: prý došli na sever a tam se u žmudi obrátili na jih. Potom táhli na Řím. A tam poráželi legie cizích bojovníků. I vzali si od nich veliké poplatky. I vtrhli do jejich zemí, a onen Theoderich zabil Odoakera5, neboť Gótové se Bohům protiví, a Ti na ně plivou.


6. Hularich zaútočil z půlnoční strany, a Hunové z půldenní. Rus stvořila Zemi Antů a Kyjevskou Skythii.

  1. Kdysi u nás nebyli hosté z cizích krajů, a nyní do­razili a dotírají na nás. Tehdy jsme dokázali odrazit nepřátele. A tak jsme je každý den odráželi, vítězili nad těmi i nad oněmi.
  2. Nejprve jsme svolali pod korouhve naše vojevůdce, kteří ještě nebyli zženštilí, nýbrž byli bojovníky... Přicházeli ti vojáci na náměstí a říkali, že se to musí stát, a my musíme vytáhnout do boje proti Řekům, jak o tom rozhodlo věče.
  3. I prosili jsme v Jasuni, a Indra šel za námi, jako šel a našimi otci na Římany v Traianově zemi. A nic by se nestalo, kdyby Varjagové vedli naše bojovní­ky na tu zemi, neboť my sami jsme je také mohli vést.
  4. Tisíc let jsme odráželi Římany a Góty. A na antskou Surju, která byla s námi, nikdy nezapomene­me, ani na to, jak se Gótové spojili s Huny proti nám.
  5. A Hularik zaútočil z půlnoční strany, a Hunové z půldenní. I zaplakala Roxolaň, Borusie, protože Hunové se spojili s Góty, a jejich počet se ztrojnásobil. Načež se Rus vzepjala celou svou silou odrazila Huny, aby vytvořila Kraj Antů a Kyjevskou Skythii.
  6. A dodnes naše srdce krvácí pro ty bitvy. I chodili me od rána do večera, a ronili jsme slzy nad naším životním údělem a byli jsme němí. A věděli jsme, že nastane čas, kdy budeme muset vytáhnout do  boje proti nepřátelům, ať to budou Řekové nebo Hunové. A my je musíme přemoci a spoutat,  teprve tehdy se zbavíme nepřátel, kteří jsou ohav­ností před našimi zraky.
  7. A tak za to Hularik pykal, a musíme donutit Chors­uň, aby zaplatila za slzy našich odvedených dcer synů, vzatých co by daň. Ale ta platba nebude ani ve stříbře ani ve zlatě, neboť je nutno stínat jim hlavy a rozsekat je na kousíčky!


7. Když padla Roxolaň, přišli jsme ke Kyjevu a ke Goluni (IV. st. n. l.)

  1. A když po Gótské válce padla Roxolaň, opustili jsme ji a přitáhli ke Kyjevu a usídlili se v té zemi, kde jsme začali bojovat se stepními nepřáteli. A kde jsme se jim bránili.
  2. A to bylo tisíc tři sta let po Kyjově věku, tři sta let po životě v Karpatech a tisíc let od založení Kyje­va. Tehdy jedna část lidu odešla ke Goluni zůstala tam, druhá došla k městu Kyjev. A ti prv­í –  to jsou Roxolani, a ti druzí, to jsou ti, kteří uctívali sureň, pásli dobytek a vodili svá stáda deset věků po naší zemi.
  3. A ona Goluň byla věhlasnou pevností a měla tři sta silných měst. A Kyjev-grad měl méně: deset měst na jihu, několik vesnic a to je vše. Před tím byly všechny jejich rody ve stepích a směňovaly na jihu obilí. A tam dávali Řekům obilí výměnou za zlaté řetězy, mince a náhrdelníky, které nosíme na svých šíjích. A měnili jsme za řecké pivo a víno ovce, které ­jsme chovali.
  4. A ti Rusové vybudovali na jihu sil­né město Surož, jaké by Řekové nedokázali vybu­dovat, ale oni je zbořili a chtěli Rus­iče pobít, a proto jsme proti nim útočili a bořili řec­ké vesnice. Ti He­lénové jsou ovšem nepřáteli Roxola­nů a také nepřáteli našich Bohů. Vždyť přece v Řecku se neuctívají Bohové, ale lidé vytesaní z kamene, podobní mužům. Zatímco naši Bohové jsou svaté obrazy.
  5. A když jsme se bili s Góty, kteří si nasazovali na své hlavy volské a kravské rohy, a svá bedra halili do kůží, doufajíce, že tak Rusiče zastraší, tehdy jsme svlékali své nohavice a obnaživši svá třísla, šli jsme do boje, a přemáhali jsme je. A od těch dob hodíme do bitev obnažení a vítězíme nad nimi, stejně jako nad Řeky, podobajícími se zhýčkaným jehňatům. Ti se velmi brzy dostanou v Navi Jámovi6, který čeká na svou oběť spadlou na zem, aby pil její krev, a umrtvil, a vzal jí život.


Kapitola IV.


Kyjovy časy


1. Rusiči putovali od Bílé Věže k Dněpru. Kyj upevnil Kyjev. Vydali jsme se k Dunaji. Sněmovní vláda.

  1. A to je naše oběť. A uctívali jsme Osedně, jako otce svého. A říká se, že v těch dobách jsme měli na Pontském břehu i na Rusi města.
  2. A tu se Rusiči vydali od Bílé Věže. A přišli k zemím v Podněpří. A tam Kyj upevnil město Kyjev. I shromáždili se Poľané, Drevľané, Kriviči a Lechové vespolek na Rusi, a stali se z nich Rusiči.
  3. A tudy vede naše Cesta. A tak jsme bojovali a nikdy se nestane, abychom se obrátili na útěk. A Bohové nás hostili jako své děti. A bojovníci šli Cestou Pravdy, a my jsme šli za Nimi. A tak jsme dobyli Don. A tu k nám přicválal jezdec a řekl nám, abychom šli bojovat na Dunaj, neboť tam Vlaši bojují proti našim, a ti jsou teď právě pora­ženi.
  4. A tak měly za starých časů mnohé rody své náčel­níky, které volili stařešinové na věče. A měli jsme knížete, který byl volen na sedmero „kol“ –  od Ko­ledy do Koledy. A každému rodu vládl kouzelník, obětoval Bohům. A každý rod měl starého kouzelníka, který sloužil pobožnost na Radogošti. A v tom spočívala Pravda. A vpředu stál Dažbog, a tomu přinášel oběti.


2. Za Kyjových časů jsme byli tam, kde zapadá Slunce. Po výpravách k Dunaji, které podnikl Kyj, jsme odešli na východ, ke Kyjevu. Vyšeň přichází na oblacích!

  1. Za Kyjových časů jsme byli tam, kde zapadá  Slun­ce, a odtud jsme se vydali za Sluncem k řece Ně­pře, kde Kyj opevnil město, a v něm přebývaly různé slovanské rody. A tam jsme se usídlili, zapalujíce ohně Dubu a Snopu, kteří jsou zároveň Sva­rogem – naším Prapředkem.
  2. A tak, když náš rozum i odvaha zesílily, vydali jsme se ke Slunce východu, abychom se dívali z obou břehů řeky. I usadili jsme se na tom místě, které nám ukázala Matka Sva, a Ona vybojovala oba břehy křídly, a také se té země zmocnila a chránila ji před Dáky a Huny, a také ke Gótům obrátila Své střely a nabroušené meče...
  3. A tehdy nás přepadl další nepřítel, který v té bitvě pil krev našich prapředků. A Kyj zamířil se svými vojsky proti nepřátelům. I viděli jsme, jak se na ně ze Svargy vrhli Perunovi vojíni a porazili je,  a nepřátelé prchali, ukazujíce nám svá záda.
  4. A tu nás přepadlo plémě pohanů, a došlo k veliké bitvě, a dočista všechno nám bylo uloupeno. A naši  vojíni, vidouce to, pravili:
  5. „Naši Bohové naše nepřátele vyženou, neboť Vyšeň se již blíží na oblacích!“
  6. A On k nám promluvil takto: „Děti, opevňujte svá města a pevnosti, abyste byli chráněni před nepřá­teli! Nechť je váš boj nelítostný a tvrdý! To Svarog Mne za vámi posílá, aby vás doprovázela nebeská síla napravo i nalevo! A dále vám vzkazuje, že opovrhujete Bohy a proto se ocitáte tváří v tvář nepříteli.“


3. Kyj vedl vedl Rusy, Šček – Čechy, Choriv – Chorvaty (ve 2. tis. př. n. 1.). Znovu se objevil Kyj, který nám vládl třicet let (r. 430 – 460 n. 1.). Podpořil nás Attila . Války v Itálii, jednání s římským papežem Lvem (r. 452 n. l.). Potom následovala knížata Slaver, Veren a  Serežen (r. 460 – 510 n. l.).

  1. A tak kráčel otec Árij před námi a Kyj vedl Rusy Šček vedl své národy, a Choriv své Chorvaty, a putovali do té země, jelikož jsou sami Božími vnoučaty. Nato Šček a Choriv odtud odešli, a my jsme se usadili v Karpatských horách. A tam byla jiná města vybudovaná jinými kmeny, a měli jsme jiné soukmenovce a vlastnili veliké bohatství.
  2. A tu nás přepadli nepřátelé, a my jsme utíkali k městu Kyjevu a až ke Goluni. A tam jsme se usadili, pálili své ohně sálající až ku Svarze a přinášeli oběti na důkaz vděčnosti Bohům. A tak tomu bylo.
  3. A tu Kyj2 po třicetiletém panování našemu lidu zemřel. A po něm následoval jeho syn Lebeďan3, kterému se říkalo Slaver, a ten žil dvacet let. Pak byl Veren z Velehradu, ten žil také dvacet let. Poté Serežeň, který se dožil – deseti let.
  4. A v té době vítězil nad našimi nepřáteli Attila4. A hnaly se na nás mraky udatných (Attilových bojovníků) od Sinji-Sinbiri5. A ti přepadali jak naše nepřátele, tak i nás.
  5. A vtom přišli do našich stepí Gótové, aby tam pá­chali zlo. A tehdy byla našim praotcům dána chrab­rost v boji o život. A stali se Slovany, neboť velebili Bohy. A tak pocházíme od Bohů, jsme vnuky naše­ho Svaroga a Dažboga. A tehdy jsme si vytrpě­li mnoho zla, ač dříve jsrne měli sílu převelikou, a bránili jsme se vpádům našich nepřá­tel Gótů po dobu té­měř šesti set let6.
  6. A tu nás podpořili Attilovi bojovníci a my jsme nepřítele porazili A tak jsme rozdrtili deset vládců  – císařů. A jejich pána a vládce Lva Velikého jsme zajali.
  7. A když se stateční bojovníci přiblížili k Římským hradbám, tu on – Papež Lev – začal chytračit: prý, „Stvořitel nekáže, aby se bojovalo: meče je lepší zakopat, a věnovat se raději výměně skopců a plodů; však to velí samotná Svarga.“ 7


4. Kyj se usadil v Kyjevě. Šček se vydal ke Slunce zá­padu. Choriv odvedl své bojovníky. A Attilovi bojov­níci jsou uprostřed. Konec světa přijde později!

  1. Tak si říkáme, že máme překrásnou korunu naší víry a nesmíme přijmout cizí.
  2. I řekl náš kníže: —  Musíme se dát k vojsku Jasuňů, abychom naši zemi ubránili před nepřátelskými vpády. A Konec světa nastane později! A dojde k tomu tak, že svou nu získáme ve stepi Matky Slunce-Sva.
  3. I rozprostřely se naše voje coby křídla na dvě stran­y. A Attilovi bojovníci byli uprostřed. On sám stál v čele Jasuňů, a po obou stranách bojovali Slované, kteří v oněch dnech nelitovali svých hlava nešetřili jich.
  4. A tehdy se Šček vydal se svými bojovníky ke Slunce ­západu. I Choriv odvedl své bojovníky. A část Ščekova rodu se v té době usídlila s Rusy, a také jejich země se neodtrhla, a tak se spolu s nimi vytvo­řila Roxolaň.
  5. Samotný Kyj se usadil v Kyjevě. A my jsme se mu podrobili, a za jeho panování se Rus sjednotila. Venedi se stali jinou silou, a nepřipojili se k Rusi. Avšak ta je naší matkou, a my samotní jsme jejími dětmi, a setrváme s ní až do konce.


5. Kyjovo tažení proti Bulharům. Kyj se zmocnil ruského města Goluň. Upevnění Roxolaně.

  1. A tu si kníže Kyj usmyslil, že podnikne tažení proti Bulharům8. A nejprve táhl s tím svým vojskem na sever, a po tom se vydal do Voroněžce, jelikož tam byli bojovníci Polané, kteří byli v Attilově zajetí.
  2. I zmocnil se těch lidí a tak dobyl ruské město Gosuň, po odchodu z donských zemí. Tak uchvátil tamní kraj a Rusičové se tam usadili. Lebeděň však dlel poblíž hory u města Kyjeva. A to byl rozumný člověk, a vládl jako z chrámu, a na tržištích a náměstích soudil dělný lid podle Matčina Řádu.
  3. A tehdy Kyj odvedl své pluky od nepřátel, a kamští Bulhaři se s ním nebili. A jeho rod se zmocnil těch zemí a vod. A jeho věhlas se šířil do všech stran. A začal se bít s Góty a vyhnal ty lidi pryč násilím.
  4. A tak se ta zem stala naší od jednoho konce ke druhému. I byla Roxolaní. A darovali nám ji bohové. A my jsme ji bránili před nepřáteli, a tak jsme ji udrželi pro sebe. A město Golyň bylo veliké a bohaté. A tu nepřátelé přicházeli k jeho hradbám zapalovali je. A tak zdi zachvátily plameny, a my jsme museli tu naši pevnost bránit a dobývat vítězství, neboť jsme Rusiči.
  5. A to je Volžská zem. Kolem dokola ji obtéká Řeka Ra. A to je zem našich otců. A my jsme ji uchovali neporušenou, a ubránili jsme ji. A tu zem jsme krápěli rudou krví a proto bude naší na věky  věků.. A srdce našich vojvodů utržila rány a na zem se řinula krev, a to je ruská krev. A to je ta zem, kterou jsme zabrali. A vidíme to přikázání za našich dnů, a musíme jít do těch stepí, abychom je bránili. To je naše zem a Rusí již zůstane navěky. I chránil I nás Perun svými střelami. I byla nám dána Jeho síla. A my vítězili nad nepřáteli. A takto to chodilo po celý věk.
  6. A ta vojna neutichala. A tak jsme v boji poznali svou sílu. I vydali jsme se tehdy ke Goluni a k Surožské zemi. A tam je napravo Doudlebské moře, a nalevo –  Gótové. A přímo na jihu byli He­léni, a my jsme s nimi obchodovali a bohatli. I naše síly se upevnily, když jsme se dali dohromady, ne­boť jsme provolávali hlasitě chválu Bohům. A tam jsme udělali Surju a připíjeli jsme jí na počest Bo­hů, a usoudili, že to je dobře. A tam jsme obdařili tou stepí své rody a vytvořila se Veliká Skythie. Ovce a krávy, v nichž spočívá naše síla, jsme vodili pást na travnatá luka a dokázali jsme je ubránit po dva věky.
  7. I tak to chodilo, že naše země byly studené a my jsme neměli seno. A pro seno jsme putovali na jih do zelených trav a žírných pastvin. Onen Attila a naši bojovníci jsou lidé studených zemí. A naší záhubou byli Řekové, ale my se nesmíme vzdát zelených trav, třebaže jsou Heléni našimi nepřáteli. A ty zelené louky jsme dobyli a vedli lítý boj po celé století, a oni nám nechtěli pomoci.
  8. I rozhodli jsme se, že se za ty skutky pomstíme a odplatíme nepřátelům, až nastane pravý čas. A tak se naši otcové rozhodli, že tu zemi dobudou a vytlačí Řecko k moři. I postavili jsme se jim vší silou, muž proti muži a porazili je. A postoupili jsme dopředu a tu se strhla veliká bitva, a tu Řekové za­čali žadonit o mír, abychom ukončili boj.
  9. A tak jsme dostali zelené pastviny a zem, a krmili svůj dobytek, a velebili Bohy.


6. Opustil nás Kyj –  i dostavilo se neštěstí

  1. A tak se předkové začali přít o to, kdo by měl sta­nout v čele kmene. Kyj se odebral k zemřelým otcům a praotcům. Kyj nás opustil – a dostavilo se neštěstí. A tu mezi Rusy zavládl veliký svár, a začali bojovat za rozdělení, a rozdělili se.
  2. A my jsme věděli o dvou krajích – jeden patřil Ve­dům, druhý Gótům. A tu k nám přišli Gótové, a ti Gótové zesílili, zatímco Venedi zeslábli. A kolem nás byli Čudové, a byla tam rovněž Litva, ti si říkali Ilmové, a my jsme je nazývali Illmery9.
  3. A tu začali od svých zemí vyvíjet tlak Řekové. my jsme na bitvu neměli dost sil, abychom vyt­vořili kruh a shromáždili se na křídlech. A každý nás byl sám za sebe a pokukoval po svých sousedech.
  4. A víra nám chyběla proto, že muži jdoucí do bitvy vracející se zpět, začínali nadávat – za Kyjových tažení prý bylo lépe, za Kyje se již předem od večer­a hovořilo o vítězství.
  5. A zpívali tehdy o válečných taženích svých otců, tom, že když byla Roxolaň sražena na kolena V důsledku bitev s Góty a Huny, vytvořila se Kyjevská Rus a Antije. A Gótové se toho zalekli odešli pryč na sever.


Část čtvrtá


ZLÉ ČASY

Věštba


1. Nastanou Zlé časy. Pták Matka Sva pronášel své věštby a bil nepřátele. A ztracená Rus se po třikráte dokázala opět vzchopit.

  1. Praotcové shromáždili své děti do kupy, a říkali jim, že nastanou Zlé časy. A proto jsme nejdříve ze všeho museli opevňovat města, a kromě toho jsme nesměli (zapomínat na Bohy).
  2. Ale za časů Gótů, nebo když přitáhli Varjagové, se za vrchního velitele volil Kníže. A tento vojevůdce vedl jinochy do nemilosrdné řeže ...
  3. A tu se objevil Vparuna a vrhl se na nepřátele. A hle, přiletěla k nám veliká Matka Sláva. A Matka pronášela proroctví, a bila svými křídly naše nepřátele. A ejhle, nepřátelé začali před námi prchat. (I zvítězili naši reci a knížata, zvolená) prostými mužíky, aby se o nás starala.
  4. (...) A tak Pták Matka Sva letěl před naší jízdou. I vrhl se střemhlav dolů a tloukl nepřátele křídly po hlavách. A to bylo štěstí pro naši jízdu. A, pozbyvše rozumu, kosili jsme v té seči nepřátelské ši­ky. Říkali jsme rovněž, že chceme zvítězit a ponížit naše nepřátele. I museli jsme v onen den přinášet oběti, a jak ovce (obětní byli před námi nepřátelé).
  5. (...) A po třikráte se vzchopila přemožená Rus. my jsme se bili s Huny ve veliké bitvě. A odrazili jsme je až k Siňskému Kraji. A vzchopili jsme se tenkrát. A v té dávné bitvě jsme zvítězili, a proto jsme měli travnaté stepi.
  6. A znovu zavítala mnohá plemena do našich stepí. mraky střel zastřely slunce. Ale Rus byla jednotná­. A my jsme úpěnlivě prosili Svargu o Boží pomoc. A pro řinčení mečů nebylo slyšet hlasy. (A zahynuli bychom, kdybychom) nebyli jednotní.


Kapitola I.


Zánik Svatojarů

Obři, Gótové a Hunové


1. Rus vznikala od severu po pádu Kyjeva a zániku Svatojarů (r. 543 n. l.) Příchod chána Bajana.

  1. My – jsme synové veliké Rusi, která se rodila od severu, jelikož jsme neměli jinou možnost. Shromáždili jsme se v ilmerských lesích, kam přišla nevelká část lidí z Kyjeva, neboť se v něm usídlili naši nepřátelé – Góti, kteří jsou šelmy, které oběsily Svatojary. A potom jsme spatřili jejich těla.
  2. A tehdy náš Bělojar Gordyňa porazil Góty spolu se Skotičem – a to byl přeslavný čin po příchodu slov­anského lidu na Rus, po uplynutí sta třiceti let1, neboť tehdy nás znenadání přepadli, aby nás oloupili. A zabili Svatojara, jediného knížete, kterého volila jak Borusije, tak i Roxolaň.
  3. A Ruskolané a Borusi se opásali meči a vypravili se proti Gótům od Voroněže.
  4. A doprovázelo je sto tisíc jezdců elitní Bajanovy jízdy, a ani jeden pěšák. A ti se vrhli na Góty. I následovala ukrutná řež, a krev tekla jako surina-med, a k večeru Bajan Góty porazil.


2. Gordyňa porazil Childebertovy Góty v roce 543 n. l. A jeho hrdinský čin se podobal činu Segeni Běloreva (konec IV. st. n.l.)

  1. I žil tehdy Bělojar Gordyňa, který pobíjel Childebertovy Góty. I bylo to sto třináctého léta po Kar­atském Odchodu. A vypravil on se na toho Childeberta zcela neohroženě, podobně jako se vydal bojar Segeňa, jenž zabil Hermanarikova syna  a Hularichovy bojovníky poblíž Voroněžce.
  2. Tam zůstala Boruská Rus a Roxolaň. A tak budeme muset býti zahanbeni slovy našich nepřátel, jestliže je proti nám vyřkli, avšak my nedokázali oplatit každé jejich slovo, které nám bylo řečeno, desateronásobně.


3. Obrové se rozhodli, že si podmaní Rus. Putovali jsme až k Dunaji a dále, a stali se volnými. Na Dunaji jsme porazili vojevůdce Theudericha (r. 534 n. l.).

  1. A tenkrát nás přepadlo vojsko Obrů, našich nepřá­l, jelikož jsme se před obry nechránili. I bojovali jsme až do konce. I doráželi na nás nepřátelé. A na Rus přitáhli Berendějové a osvobodili nás, a my to víme velmi dobře.
  2. Avšak po Hunech nás postihlo veliké neštěstí. To Obři, kterých bylo jak písku v moři, rozhodli podmanit si Rus. Ale my jsme Obry zastaviii a bili se s nimi, ovšem Rus nebyla svorná,  a proto nás Obři přemohli svou vojenskou silou. A ruští vojevůdci byli Obry utýráni smrti ...
  3. I museli jsme pod­niknout tažení proti Řekům, nebylo zbytí. A tak jsme se rozhodli na věče spolu našimi náčelníky, že potáhneme k Dunaji a pak ještě dále2. A odt­ud jsme odbočili a hned jsme byli volní. Hovořili jsme o jednotě našich rodů, o svornosti mezi rody. A tak jsme se sjednotili a přemohli tu velikou sílu. A tehdy s tím naši otcové souhlasili.
  4. A když jsme přišli k Dunaji, nastaly Římanům zlé časy. A Římané měli Theudericha. A to byl nelítostný římský voják. A my jsme nad ním zvítězili. A tak jsme Římanům odplatili za jejich zlo3.
  5. A od dob Obrů až po dnešní časy se musíme bít do posledního dechu a bojovat za naši zem až do konce­. A Řekové proti nám nepůjdou. Neboť pak by Perun silou hromu otřásal nebe. Vždyť on je náš vůdce, a rozdrtí ty Řeky. I viděli jsme, jak letěly vrány. A byla tam smrt, a leželi tam Řekové. I bylo tomu tak.
  6. A tak stařešinové rodů složili přísahu, že půjdou na východ a budou odrážet nepřítele, dokud nepřijde jejich smrt, a raději zemřeli, avšak Rus osvobodili. A řekli, že pakliže se někdo chce místo tažení do bitvy vrátit domů a ukrýt se pod svou střechu, pak bude na Řeky pracovat jako vůl, a jeho trest bude přetěžký, a jeho rod vymře, a Želja ho opláče a jeho jméno bude zapomenuto. A když Roxolaň neu­bráníme, pak nebudou ani hrdinní rekové, a my budeme mít od pokolení k pokolení výběrčí daní trýznitele.
  7. I viděli jsme před sebou Huny –  ty, kteří byli potomky vnuků dětí Chunů4. I bojovali jsme proti nim, a porazili jsme je, a tak jsme vytrpěli mnoho zla.


4. O bojích s Góty, Huny a Obry... Obři přišli a zabili našeho knížete Mezamíra5 (561 n. 1.).

  1. A hle, tu přichází na pomoc svému lidu Dažbog se svým početným vojskem. A my nepociťujeme strach, protože On se již odnepaměti, stejně jako nyní, stará o ty, o něž pečoval, když se mu zlíbilo. A tak jsme čekali, kdy nadejde náš den, den, jenž nám byl prorokován.
  2. I stal se Voroněžec místem, kde Gótové znásobili své počty. A Rusi se tam bili, avšak v tom městě nás bylo málo. A tak jsme jej po bitvě spálili. A prach a popel rozvál vítr po polích do všech stran. A to místo zůstalo opuštěné.
  3. Je to však ruská země! Nezříkejte se jí, a nezapomínejte na ni!
  4. Přece tam tekla krev našich otců. A tak jsme uposlechli Prav. A od toho Voroněžce se po Rusi šíří láva, a je Svarogova.
  5. Zaútočte na ni celou svou silou, vybojujte ji se svými knížaty v čele zpět, osvoboďte blahoslavenou ruskou zem! Neboť jsou tam nádherné oranice, které mohou dát obživu –   odměnu jak knížatům, tak i Ohnišťanům – jejich služebníkům. (A učiňme to tak, aby) ti, kdo ji osvobodí v bitvě, z ní dostávali zvláštní odměnu – jídlo a pití, které budou dostávat, počínaje tou dobou, až do smrti.
  6. A tak jsme padli. A mnozí z nás složili své kosti u Goluně krátce před tím, než nastaly Mezamírovy časy. A tak jsme my sami byli Anty. A my, kteří opěvujeme Bohy, se nazýváme také Slovany, a nikdy jsme o nic nežádali, jen jsme je velebili. A když jsme konali modlitby, omývali jsme svá těla a pěli slávu, a také jsme na počest Bohů pili pětkrát denně surju. A zapalovali jsme oheň u Dubu. A také jsme velebili Snop a pěli Mu chválu, neboť, my jsme Dažbogovi vnuci a nesměli jsme býti lhos­tejní vůči vlastní slávě.
  7. A před několika staletími jsme byli Anty na ruské rovině, a v dávnověku jsme byli Rusy, jakož jsme jimi i nyní.
  8. A tu jsme přišli na Volyň. A přišedši tam, bili jsme se s nepřáteli, jelikož jsme stateční. A v té Volyni je Přední Rod. A tehdy se voje rozzuřily, a Mazamirovi Antové zvítězili nad Góty, rozprášivši je na všechny strany.
  9. A za nimi vyrazili Hunové, bažící po krvi Slovanů. Ten boj, který spolu svedli, byl nelítostný. A tu se Gótové spojili s Huny a společně s nimi přepadli naše otce, a my jsme je přemohli a zničili.
  10. Poté na nás přitáhli Obři a zabili našeho knížete. A tak Rus přišla o modré moře.


Kapitola II.


Chazarské jho

Chrabrova, Moskova a Bravlinova vojska


1.  Po Trojanových časech jsme přišli o věče kvůli Chazarům (poprvé na Rus přitáhli v r. 567). Borusové bojovali proti Chazarům padesát let (r. 650 – 700). Tehdy se dostavil Trojanův vnuk Sámo (r. 626 – 661).

  1. Naše krev, to je svatá krev! Tak to říkal kníže, když jsme si za knížete zvolili našeho Starého Árje. A tak nám vládl skrze věče před padesáti staletími. A my jsme se na těch sněmech scházeli, abychom soudili každého, ať byl nízkého stavu, nebo pánem a vládcem. A tak náš otec vládl všem a pronášel  moudrá slova.
  2. A o to štěstí jsme byli připraveni Chazary po Tro­janových1 časech, kdy knížata poprvé dosadila na knížecí stolec své syny a vnuky v rozporu s rozhodnutím sněmu.
  3. Borusové nechtěli mít vládce, s nimiž by nesouhlas­ilo věče, a proto na ně zaútočili Chazaři, a tamti neměli bojovníky. A ta rozmíška trvala padesát let a hned tak neskončila, a tak jsme se dostali pod Chazarské jho. Neboť dokud se Borusové bili, vel­mi rychle jsme byli mnohokrát přepadeni.
  4. A tehdy se dostavil Trojanův vnuk Sámo2, otec moudrého Rusa. A mnohým se dostalo útěchy ...


2. Přehled Trojanových dob3. Svarogův Kruh (20 000 let) jsme budovali Rus. Objevil se kagan (chán), a ten na nás nedbal (r. 567).

  1. Šlo s námi mnoho mužů, ale i my sami jsme se velmi přičinili, abychom získali svobodu, stejně jako naši předci. A Veles nás naučil orat půdu, a také sít zrní, jelikož se naši předkové chtěli stát ohnišťa­ny a být zemědělci.
  2. Říkáme to tak, jak se to říká v naší zemi, a ne jak to říkají Řekové, kteří touží porobit si Rusy z kořist­nictví, podobně, jako si podmanili Bulhary4.
  3. I musíme pást svůj dobytek v žírných polích. A museli jsme volit kmen po kmeni svého náčelní­ka, který by nám vládl. Avšak za deset věků5 jsme zapomněli, ke komu patříme, a proto kmeny začaly Vít jako oddělené národy, tak se zrodili Poljané, a na severu Drevljané, všichni jsou však Rusiči z Roxolaně, kteří se rozdělili podobně jako Saa­mové, Vesi a Čudové. A kvůli tomu na Rusi vzpla­nuly bratrovražedné boje.
  4. A ve druhém tisíciletí jsme se rozdělili, a tehdy jsme přišli o samostatnost, a museli jsme odvádět cizákům poplatky; nejprve Gótům, kteří nás nelítostně škubali, potom Chazarům, kteří zabíjeli.
  5. Objevil se kagan, a ten o nás nedbal. Nejdříve při­šel na Rus s kupci, a ti byli mnohomluvní, a potom začali být zlí a začali Rusiče utlačovat.
  6. I začali jsme si říkat: „Kam bychom od nich odešli? Kde bychom byli volní? Dočista jsme osiřeli, Boží ruka se od nás odvrátila, neboť jsme za dvac­et tisíc let6 nedokázali vytvořit Rus. Avšak tu k nám přišli Varjagové a tato místa nám sebrali“.


3. Bojařín Skoteň (r. 560-580). Rusko-alanské krá­lovství.

  1. I byl to pře těžký život v oněch dobách. A žil tehdy ve stepi bojařín Skoteň, a ten se pod nadvládu Chazarů nedostal. A protože byl honec, požádal o pomoc Ironce7. A ti k nám poslali jízdu a Chazary porazili. Říká se, že někteří Rusiči zůstali pod Chazary, a jiní doputovali až do města Kyjeva a tam se usídlili. Ti Rusičové, kteří nechtěli sloužit Chazarům, odešli ke Skoteňovi.
  2. A tak se Rus vzchopila. Ironci od nás jaktěživ nevybírali daně, a rovněž dovolili Rusům, aby si žili podle ruských zvyklostí. Chazaři však Rusy nutili, aby na ně pracovali, vymáhali od nás daně, a brali nám jak děti, tak i ženy, a velmi nelítostně nás bili a páchali zlo.
  3. A vtom přitáhli Gótové a přepadli Rus, a Skoteň byl poblíž... I přepásal se mečem. A naši předkové se jim postavili. A tehdy proti nim vyrazila ironská jízda a Góty rozdrtila. A Gótové byli rozprášeni a utíkali z pole, neboť se tam prolévala krev, ruská, rudá, a do té země naráželi peruni. Rozsekala Rus Gótskou Zemi, a každého jsme našimi meči zahubili, a jejich zemi jsme si přivlastnili.
  4. A vtom nás, kteří jsme již neměli věče, přepadli Chazaři, a „pojali“ nás. A tu se Rusiči vrhli do bi­tvy jak lvi, se slovy: „Jestli se o nás nepostará Pe­run, jsme ztraceni“. A On nám pomohl.
  5. A Gótové byli poraženi, ještě však před nimi –   jako první – byli sraženi do prachu a rozprášeni Chaza­ři. A nato se Rus zklidnila, ale říkali jsme si: čekají nás ještě onačejší věci ...
  6. Chazaři uprchli k Volze, k Donu a Donci. A tam sklidili hanbu, i odhodili své meče na zem, a šli tam, kam je oči vedly.
  7. A Gótové se tenkrát přemístili, a poodešli na sever, a tam, jdouce dále, vyhnali pohany, neboť Rus se zabydlila na jejich zemi, kterou dobyla a zkropila řekami ruské krve.
  8. I řekli jsme si, že k nám sestoupila Boží milost. I  vychvalujeme Dažboga našeho i Peruna Zlato­vousého za to, že Oni stáli při nás.
  9. A tak jsme poprvé velebili Bohy na té zemi, které jsme dali později jméno Roxolaň.
  10. A na té zemi jsme měli veliké starosti, a naše země zesílila. A Chazaři se k té zemi báli přiblížit a nikdy na Roxolaň neútočili z obavy, aby se na Donci ne­opevnili Gótové.


4. Chazaři se obrátili na Skoteně, ale on je odmítl r. 581). O Krivorogově výpravě na Surož (konec VI. st.).

  1. Rus surinovatěla, prolévala a krev-surinu na tu zemi. A tak to chodilo do té doby, dokud do Kyjeva ne­přišli Varjagové s obchodníky a Chazary8 nevyhna­li.
  2. A tehdy se chazarský kagan – chán obrátil na Skoteně o pomoc. Avšak Skoteň odmítl a řekl, že vy si prý pomůžete sami, a také to, že nemají v Rusko­lani poblíž nás co pohledávat.
  3. A ta nepřátelská síla (Chazaři) přepadla země Voroněžce. Ten Voroněžec se budoval v dávných do­bách po mnoho věků a byl před okolními vpády nepřátel opevněn hradbami. A ti nepřátelé podni­kali proti Voroněžci výpravy, aby ho dobyli, a tak se stalo, že byla Rus od Slunce západu ohrazena. A někteří se vydali na jih k Surje dobýt město Su­rož. I objevili se u moře, kde měli Řekové opevněné město Surož.
  4. Bělojar Krivorog byl v tu dobu ruským knížetem  a vypouštěl bílou holubici. Šlo se tam, kam letěla. I  zamířila k Řekům, a Krivorog je přepadl a porazil. Nato Řekové, jak lišáci vrtíce ocasem, začali Krivorogovi dávat zlaté rouno a stříbrné koně9. I zůstal ten Krivorog v Suroži. Řekové však byli v Goluni. A Krivorog souhlasil, aby tam byla Rus otevřená. A tehdy Řekové na nás poslali bojovníky v železné zbroji a pobili nás. Mnoho krve Rusičů se vylilo dolů na zem, a ruské sténání nebralo konce.
  5. Iyrové říkali, že jsme hlupáci, že oni by nám přispěchali na pomoc...
  6. Pojďme tedy uctít památku těch, kteří se uložili ke spánku do ruské země a zúrodnili ji a připojili se k našim kmetům – praotcům, k těm, kteří odevzdali Rusi všechny své síly. Během bitev s nepřáteli jejich krev zúrodňovala naši půdu. A oni jsou těmi bog­uny10, kteří kovali s Perunem na kovadlině meče proti našim nepřátelům. A my se k nim pomodlíme a oni nám pomohou.


5. Chrabr bojuje proti nepřátelům: Řekům a Chaza­rům (VII. st. n. 1.)

  1. A tu Chrabrll porazil onu zlou sílu – obě setniny přepásaných bojovníků. A my jsme si museli ponechat svůj potrhaný šat a vystavěli jsme pro Bohy svatyni. I přicházeli jsme k dubové stěně i ke druhé stěně, a tam jsme přechovávali vyobrazení našich Bohů.
  2. Měli jsme mnoho svatyní v Novgorodu na řece Volchově, měli jsme i v městě Kyjevě v Božích lesích. A také jsme měli doudlebskou svatyni na Vol­yni a v Suroze u modrého Surožského moře.
  3. A je to pro nás veliká urážka, že v Surožských svatyních, které dobyli naši nepřátelé, byli naši Bohové uvrženi do prachu a musejí se tam válet, jelikož Rusiči nemají dost sil, aby přemohli nepřátele v boji.
  4. I měli jsme rozedraný šat, jaký nosí poutník, který chodí v noci po lesích a rozdírá svůj oděv na kusy. Stejně tak Rusové měli cáry na ruském těle. A my jsme nešetřili šatu, jen jsme se snažili velebit bohy, kteří od nás nepřijímají oběti, jelikož jsou podráž­děni naší leností.
  5. A přece nám Pták Matka Sva věštil slávu a úpěnlivě nás prosil, abychom hájili slávu našich otců. Avšak chyběla nám drzost, abychom se vrhli na vojsko a dobyli svými meči zpět naši zem a očistili ji od nepřátel. A tak střežíme tisíc tři sta let své svatyne12, a tu již i naše ženy říkají, že jsme prostoduší, že jsme pozbyli rozumu, a stojíme před nepřáteli jak jehňata. Že si netroufáme vyrazit do válečného pole a srážet naše nepřátele mečem k zemi.
  6. Vtom se k nám blíží Kupala a praví nám, že z nás musejí být takoví bojovníci, jejichž těla i duše jsou čisté. I padli jsme k nohám Toho, jenž se k nám dostavil, aby nás chránil a vedl do kruté bitvy. A tam bychom (po smrti) stanuli před tváří Svaroga.  A tak, jdouce do bitvy, jsme před bojem pěli chválu našim Bohům, jako ve dnech míru. A tu nám Kupalič řekl, že až nadejde Ten pravý Čas, my již toho budeme hodni a budeme váženi pro svoji slávu, a budeme také přebývat s našimi otci .


6. Dunajské panování knížat Moska a Radogosta (90. léta VI. st.). Po válce s Vlachy (r. 597) se Moskovy rody vydaly na sever a založily Moskvu.

  1. A nyní si zavzpomínáme na Moska13, který sjedno­til Slovany a usiloval o jednotu země. Ten kníže byl velmi rozumný. A mělo nás starost. A potom se každý z nás vydal svou cestou. A některé rody putovaly na sever, a to byli Vjatiči a Radimiči.
  2. A tak se stalo, že Mosk uctil památku svého zemře­lého bratra Radogosta. I stal se tak jediným kníže­tem, a my jsme se tehdy také sjednotili.
  3. A tak pil krev - víno na památku svého zemřelého bratra, který odešel k Bohům. A zabili ho Vlacho­vé, neboť onen Radogost byl Svatojaryč.
  4. A tenkrát po tryzně jsme neměli spát, avšak usnuli jsme. A tehdy nás přepadli vojáci Vlaši, a my jsme se nedokázali bránit. A tak jsme ustoupili. A potom jsme se vrátili. A rozhodli jsme se: Vlaši hodně jedí a pijí, a my proto také přijdeme a budeme pít víno na bratrství.
  5. I vypravili jsme se na Římany. A nesměli jsme se ohlížet zpět, hleděli jsme jenom dopředu. I vydali jsme se k Dunaji. A Římanům nastaly těžké chvíle, stejně jako za Childeberta. A ti římští vojáci neměli slitování, avšak vítězství na bitevním poli bylo naše. A tak se Římanům dostalo odplaty za zlo, které páchali. A tak jsme je vyhnali a oni odtáhli pryč.
  6. A dojedli jsme tuto krmi. A oslavovali jsme památ­ku těch, kteří přišli osvobodit ruské stepi a padli. I říkali jsme, že ti cizáci přijdou znovu, a znovu proti nám pozvednou své meče. A ta válka bude trvat až do konce našich dnů.
  7. A tak jsme tenkrát sami řekli vůdci (Moskovi Svjato­jariči), který byl naší oporou: — Staň se naším vládcem! A posta­rej se o nás!


A tak jsme se sešli u Moska, a vysta­věli Moskovo měs­to14. A byla tam ohniště. A tam pil Mosk surinu  – me­dovinu. A tak ono město pochází od něho15! On sám byl obdařen silou a prostoupen moudrostí. A jakmile si usmyslil, že se vypraví proti nepřátelům našich otců, vydal se proti nim a porážel je.


7. Založení Novgorodu (r. 789 - 790 n.1.) Bravlinem II., pravnukem Bravlina I. (r. 660 -700 n. 1.). Výprava Bravlina II. proti Řekům po zatmění Slunce dne 30. listopadu r. 810.

  1. Přišli jsme od města Starý Grad k jezeru Ilmeň a založili jsme Novgorod16. A od nynějška přebýváme tady. A zde se také modlíme ke Svarogovi, Prvnímu Praotci, neboť on je také Rod-Rožanič a studna-pramen nebeský. A my toho prapředka prosíme, neboť on je také zdrojem našeho chleba: Svarog, jenž stvořil svět. On je Bohem Světa, i Bohem Pravi, Javi a Navi.
  2. A to všechno my máme skutečně, a ta skutečnost – ­pravda přemůže temné síly a přivede nás ke štěstí, stejně jako dovedla praotce, kteří vytvořili Sedmiříčí. Nyní si připomeňme Aldarichovy17 časy. Říkalo se mu lhář, neboť nedbal na zbožnost a neplnil slovo. A nesmírně drze tehdy kradl a unášel naše krasavi­ce, a ty dívky pak odvážel. A my sami jsme byli tenkrát mezi sebou znesvářeni kvůli Gótům. I tak jsme tam žili a byli jsme pod Góty.
  3. A odváděli jsme daně Aldorichovi. A to bylo dvě staletí před Askoldem18.
  4. A za oněch časů nám vládly rody a knížata. I žil tehdy kníže Bravlin, který pro nás nazpátek odňal Helénům mořské břehy. A po bitvě jsme tam odešli žít, a tam jsme chovali dobytek, a dovolovali jsme Skytům19, aby pásli dobytek ve stepích.
  5. A tak to bylo. A Řecko znovu útočilo, a budovalo města, a nevražilo na nás. V těch dobách jsme odešli šli pryč na sever, a tam jsme žili po dvě stě let, a od těch dob tam zůstáváme až doposud.
  6. A měli jsme tenkrát dalšího knížete Bravlina, který   byl   pravnukem  svého   děda ,   jenž   říkal : — Vydejte se na jih, na Řecko! Neboť Řekové jsou mezi Helény zvláštní plémě, i obchodovali s námi ve stepích, a chtěli si náš dobytek brát zadarmo. A my je musíme setřást do moře a hnát je do jejich krajů, jelikož ta země je ruská, tam zkrápěla ruská krev zemi, a zem ta pila naši krev. Spolehněte se na nás!  A my ji budeme bránit po všechny dny a  zachováme ji.
  7. A naši nepřátelé se musejí obrátit nazpět. I zařekli jsme se, že ta naše města dobudeme zpět, až přijde čas.
  8. A toto pravíme knížeti Bravlinovi: — Dobývej nepřístupné pevnosti s mečem v ruce! Nechť tví vojíni vítězí! A opatruj tu ruskou sílu, která je jedinou hrozbou nepřátel!
  9. A tak se i stalo.
  10. To žmuď nám vyprávěla o Gótech, kteří měli Theodericha, kterak došli na sever a tam u žmudi se   se obrátili na jih. Potom se vydali na Řím. A tam poráželi legie a cizí bojovníky. A vybrali si od nich veliké poplatky. I vtrhli do jejich zemí, a onen Theoderich zabil Odoa­kera. Neboť Gótové jsou Bohům protivní, a tak na ně plivou20.
  11. Naše města osiřela, a sta­řešinové našich rodů ne­jmenují své nástupce, kteří by se po nich ujímali vlády., A ani by nestálo za to o tom hovořit. A vysilovat se nečekanými sta­rostmi. A trápit se, prolévat nad tím slzy.
  12. I bila křídly Matka Sva-Sláva. Tím nám věštila zlé časy – sucho a dobytčí mor. A my jsme tomu uvěřili, protože to prorokovali naši praotcové, kterým pomáhali Keltové. A tak jsme přicházeli ke Keltům a oni nám po sto let pomáhali. Stejně jako Ilmerové, neboť Ilmerové jsou našimi příbuznými. A tak nás Rod Rožanič choval v otcovském srdci a chránil před nepřáteli, které jsme nyní porazili.
  13. A tak jsme úpěnlivě prosili Bohy, naše ochránce. A tak se i stalo, neboť Bohové, Jasuni, jsou na naší straně, a byli to oni, kdo provedl naše otce skrze hory a stepi, aniž se střetli s Góty. A my jsme pili z Donu, z té řeky, kde naše krev skrápěla zemi. A to je Ruská zem, a bude opět ruskou.
  14. A tak držel Svarog nad Rusiči svou ochrannou ru­ku. A oni usilovně pracovali, aby měli živobytí.
  15. A tu nám žmuď řekla, abychom vyšli ze svých domů. A tak nás podpořili proti našim nepřátelům, aniž z toho měli jaký užitek. A rozhodli se jít do boje, aby statečně pomáhali Rusičům v boji proti společným nepřátelům, kteří jsou jak jejich, tak i  našimi nepřáteli.
  16. A pak nadešla naše těžká hodina. A my se o sebe nebojíme, a jdeme umírat za náš rod. A vtom ohavný Jama požírá zabité. A vrány klovou jejich oči. A tráva prorůstá jejich čelistmi. A ten pohled je nesnesitelný.
  17. A tak jsme přišli jak o naše hory, tak i o země. A byli jsme na pokraji svých sil, a vybírali od nás daně z rádla, a orali jsme jako koně na jejich polích a vázali jsme jejich snopy, aby oni jedli náš chléb a my – zem. A o něčem takovém se nám ani nezdálo...
  18. My však přece nemusíme ohýbat naše šíje k zemi. Neboť Bohové přemohou naše nepřátele a zlomí jim hřbety, jelikož si troufli brát nás do zajetí a svazovat nás do houfů a vláčet naše ženy a děti na tržiště, kde nás prodávali Helénům – Řekům za stříbrné a zlaté odlitky. I stalo se, že když se nepřátelé rozhodli uskutečnit tu výměnu, tehdy Slunce zahalila tma21, a to se Perun vrhnul vší silou na ne­přátelské bojovníky, a rozehnal je jako ovce. A ti bojovníci se roztřásli strachy a zmocnila se jich bá­zeň ze Svargy.
  19. A tu se nám dostalo znamení: u řeky Něpry rozkvetla v zimě uprostřed květů vrba. A Kupala nám ukázal to znamení, které věštilo vítězství nad ne­přáteli. Právě toho musíme dosáhnout. A tu proti nim vyrazily Mar a Mor, a ty dvě je připraví o jejich síly, a povedou je pod naše meče. A ty meče nás ohradí od ní. A ta mez nás oddělí od Mary. A ta mez je plna krve. A to je překážka, aby Mara nedosáhla na nás, ale pouze na ně. A tak se i stalo.
  20. I řekl Bravlin, abychom podnikli výpravu na nepříte­le. A to znamení nám věští, že musíme bojovat, jeli­kož jsme Venedi22. A Venedi obývají zemi, kde spí Slunce-Surja v noci na svém zlatém loži. A tam je je­jich země. O tom vyprávěl našim otcům Svarog. A oni jsou rovněž našimi bratry z tamního kraje. I říkali, že by k nám přišli v zimní čas a podpořili nás.
  21. A tak k nám sestoupila Božská síla, aby nás podpo­řila až do konce. A tak oni Venedi došli až k Donu, jelikož jsme škemrali o pomoc, neboť každý národ se musí bránit.


Kapitola III.


Příchod Varjagů

Křest Rusi


1. Kdysi bývali na Rusi Chazaři – nyní Varjagové

  1. Čas od času se mezi námi rodí Svarogovi bojovníci. A před těmi prchá i samotná smrt. Stejně tomu bývá i u Ilmerů, kteří nás nejednou chránili. A přid­ávali se k nám, a prolévali za nás svou krev.
  2. Za starých časů na Rusi přebývali Chazaři, dnes jsou to o Varjagové... My samotní jsme však Rusiči, nejsme žádní Varjagové! ... My necháváme na Slunci stát naše mléko - surju s nočními bylinami. Roztloukáme v hmoždířích pryskyřník, bylinu „Luteň“, o níž hovořili naši praotcové. A tak to dáváme zkvasit. A popíjíme surju třikrát denně, a pětkrát denně velebíme Bohy. To je naše prastaré uctívání Bohů. A musíme ji popíjet společně... A ten obřad bude našim pojítkem...
  3. A není nám dovoleno uctívat ani Maru ani Morky. Neboť ony bohyně jsou naše neštěstí... Naši dědové ­ve Svarze...


2. Vypuďte Rurika z našich zemí! Vadimovo povstání (r. 870 – 872).

  1. Mátí Sva bylo prorokováno, že nás čeká veliká bu­doucnost. I šli jsme na smrt, jako na slavnost. Bylo nám to předpovězeno ještě za starých dob, kdy jsme měli své chrámy v Karpatech, kdy jsme přijímali kupce, měli sluhy, a další.
  2. A ti hosté-kupci uctívali Radogošt, a my jsme za oněch časů vybírali clo a vybírali jsme je poctivě, protože jsme ctili Bohy. A bylo nám přikázáno, abychom je ctili. I bylo nám za našich dob přikázáno, abychom nepřijímali nepevnou víru, ale aby­chom uctívali naše otce, a nepřicházeli ke stromům jen kvůli zahálce.
  3. A nebudou naše ruce zmoženy od pluhů, ale od mečů, kterými dobudeme svoji nezávislost. A tak nám bylo přikázáno, abychom se vy­pravili k našim hra­nicím a bránili je před nepřáteli.
  4. A tu stoupá k nebi dým za dýmem. A to znamená veliký zármutek pro naše otce, děti a matky. A to znamená, že nastal čas k boji. A nesmíme hovořit o ničem jiném, pou­ze o tom. A tu přic­házeli k Dněpru Varjagové, a zmocňovali se naší země, a zabíjeli lidi. A tito lidé nyní vládnou naší zemi.
  5. Bratři! Dnes nesmíme přitakat ničemu jinému, než meči! Vypuďte Rurika z našich zemí, žeňte jej zpět tam, odkud přitáhl.
  6. A hle, nepřátelé pobořili naše hranice, a nepřítel zdupává naši zem. A naší povinností je zemi bránit, a my nepřestáváme toužit po ničem jiném, než po této bitvě.


3. Tisíc tři sta let od Karpatského odchodu na nás přitáhl zlý Askold (70. léta IX. století)

  1. A tak jsme vedli svůj lid, kam řekl pták. Řecká liška nás lstí odloudila z našich pastvin se zdůvodněním, že nám škodí slunce. Avšak našim cílem je poučit se z vlastních chyb a nebratřit se s nimi. A to bylo tisíc tři sta let po našem Karpatském odchodu1.
  2. A vtom nás přepadl zlý Askold, když byl národ znesvářený. A učinil to tak, aby šel každý pod naše korouhve, aby se bránil před nepřáteli na Rusi. Mocný je Svarog – náš Bůh, a nikoli jiní Bozi. A nemohli jsme od Svaroga žádat nic jiného, než smrt. A ta není strašná, když po ní toužíme. A tak nás Svarog povolává, a my k Němu odcházíme.
  3. I šli jsme, neboť Matka Sva zpívala válečnou píseň, my ji museli poslouchat, abychom nemuseli jíst trávu a vydat naši Skythii Řekům. Vždyť oni nás tam nechají pouze kameny hrýzti, protože my má­me velmi tvrdé a ostré zuby.
  4. To nám říkají samotní nepřátelé, že jsme po nocích strašlivě vrčeli na lidi, kteří slynou Řeky. I ptaly se nás národové: kdo vlastně jsme? A my jsme jim odpovídali, že jsme lidé bez vlastního kraje. A žijeme pod nadvládou Řeků a Varjagů. A co řek­neme našim dětem, které nám budou plivat do očí – a budou v právu?
  5. A tak se pod našimi prapory shromáždilo vojsko. A každému řekneme, že bychom neměli jíst, když jsme na bitevním poli, abychom mohli odnímat řecké jídlo, a abychom si s sebou nebrali to, co ne­sníme. Neboť nad námi zpívá Matka Sva, a my musíme nechat naše prapory třepetat se ve větru, a naše koně cválat po stepích.
  6. I zvířili jsme za sebou válečný prach a donutili jsme nepřátele, aby ho vdechli. A v onen první den bitvy jsme měli dvě sta padlých za ruskou zem. Budiž jim věčná sláva! A odebrali se ti lidé k prapředkům, a dostavili se k Busovi Bělojarovi. Jen abychom sami k Němu také došli, poté, co vystrojíme nepřátelům velikou tryznu!
  7. Vrhneme se na Chorsuň jako sokoli, abychom si vzali krmi, a majetek, a dobytek, ale Řeky brát do zajetí nebudeme. Oni nás znají jako zlé, my jsme však na Rusi dobří. A nebudou mezi námi ti, kteří přisvojiv si cizí věci, říkají, že činí dobře. A nebudeme stejní, jako oni, vždyť nás vede naše Jasuň a proto se vynasnažíme vlastním přičiněním porazit naše nepřátele všechny do jednoho.
  8. Jako sokoli je přepadneme a vrhneme se do strašli­vé bitvy, neboť Matka Sva pěje ve Svarze o hrdin­ských činech válečníků. Opustili jsme naše domovy a zaútočili na nepřátele, i dali jsme jim okusit ruského meče. I uviděli tehdy, jak sekají Jasuni.
  9. A neměli bychom zbytečně mluvit, nuž nezbývalo nám nic jiného, než jíti stále kupředu. A neveďme plané řeči, a stejně tak nepředbíhejme naši Matku Sva. I postupovali jsme rychle, a kdo kráčí rychle, ten dobude slávu, kdo jde pomaleji, na toho krákorají vrány a pokřikují slepice. Nejsme však špinavými býky, nýbrž čistými Rusy.
  10. A to je ponaučení pro jiné, i budou od nynějška vědět, že Prav je naším spojencem, a že jsme se Navi nebáli, protože Svět přízraků je vůči nám bezmocný. A proto jsme se museli snažit a úpěnlivě prosit Bohy o pomoc v našem bitevním úsilí.
  11. A hle Matka Sva bije křídly a zpívá o hrdinských činech na bitevním poli a o slávě vojínů, kteří se v prudké řeži napili živé vody od Perunici. A ta Pe­runica k nám přilétala. A podávala kterémukoli na­šemu bojovníko­vi, skolenému mečem a přišedšímu o svou bujnou hlavu, roh plný vody věčného ži­vota. A tak nás nečekala smrt, nýbrž věčný ži­vot, a bratři vždy usilovně praco­vali pro bratry.


4. Vzpomeneme na Dira (r. 850-860). Nastal hlad (r. 864). Askold a Rurik se procházejí po Dněpru (70. léta IX. st.). Askoldovo tažení proti Cařihradu (r.874).

  1. Vzpomeneme i na onoho Dira. A budeme vyprávět O tom, jak k nám ten Dir přitáhl a pobil nás kvůli naší nejednotnosti a vnitrokmenovým rozepřím.
  2. A tak se nám Varjagové Rurik a Askold pověsili na krk. A to nám bylo odporné, neboť my samot­ní jsme potomci slovanského rodu, kteří přišli k Ilmerům a sjednotili Rus ještě před příchodem Gótů.
  3. A tu si nás podrobili cizáci, protože nastal hlad2, a my jsme hned osiřeli a začali trpět nouzi. Tamti nabrousili železo, aby svrhli našeho Indru.
  4. Kvůli tomu se to všechno stalo, a proto se Askold s Rurikem procházejí po Dněpru, a vyzývají naše lidi k boji. Ale jelikož jsme měli u sebe Dira, nechtělo se nám proti nim vypravit.
  5. A to nám budiž ponaučením, abychom si uvědomi­li naše chyby. A musíme se změnit, až nadejde čas.
  6. A hle, Askold posadil své bojovníky do člunů a vydal se loupit do jiných míst. Tak to tenkrát by­lo. A vydal se proti Řekům, aby pokořil jejich měs­ta a přinesl oběti Bohům v jejich zemích. Ale to není správné, neboť Askold není Rusič, nýbrž Varjag, a chce si podmanit Ruskou Zem, leč zahy­ne, konaje zlo.
  7. Ani Rurik není Rusič, protože ten slídil lstivě jak lišák ve stepi a zabíjel kupce, kteří se mu svěřovali do jeho rukou.
  8. Chodili jsme na stará pohřebiště a tam, kde leží  naši prapředkové pod zelenou trávou, jsme přemýšleli. A náhle jsme pochopili, co si počít a koho následovat .


5. Askold porazil Dira Helénského a sám zaujal jeho místo (r. 876). Budou následovat další tři Askoldové. Nesmíme dopustit, aby si nás Rurik podmanil.

  1. Hovořili jsme o tom vždycky, a naše slova byla pravdivá, a tak jsme vždy docílili Pravdy. A říkali jsme to starobylými slovy, která pocházela od na- I šich otců, jenž byli silní. A tak musíme jít cestou, kterou proklestili, abychom jim vyhověli.
  2. A tu k nám přitáhl se svými Varjagy Askold. A ten Askold je naším nepřítelem. Říkal nám, že nás jde chránit, avšak lže, neboť je pokřtěný stejně jako Řekové. Tento Askold byl Varjag – najatý voják, který se zbraní v ruce chránil helénské kupce, jdoucí k řece Něpře.
  3. A onen Askold, který k nám přišel se svými rytíři dvě století po Odoakrovi3, si umanul, že nám bude vládnout. A tu nám řekl Dir Helénský, abychom se s tím smířili. A zpočátku tomu tak bylo. Ovšem potom onen Askold Dira porazil a sám zaujal jeho místo. A on je rovněž naším nepřítelem, avšak my jsme ho nechtěli mít za nepřítele.
  4. Staří lidé nám řekli, že na Rus přijde ještě další Askold a budou následovat další tři Askoldové. Jsou to naši nepřátelé a jsou to Varjagové, budou si sami sobě přinášet oběti. A nejsou to našinci. Jsou to cizí knížata, a knížaty vlastně ani nejsou, nýbrž prostými vojáky. A tu vládu nad námi získávají násilím.
  5. I tak tomu bylo, když přišel Rurik.
  6. Vzpomeňme na to, jak naši předkové porazili řím­ské orly poblíž ústí Dunaje, když Traianus přepadl Doudleby. A naši předkové tehdy zaútočili na legie porazili je. I bylo to tři sta let před naším Busem, to si musíme uchovat v paměti.
  7. A nesmíme podlehnout Rurikovi, stejně jako jsme dříve nepodléhali jiným. Měli jsme vlastního Kníž­ete a odváděli jsme mu poplatky, a tak budeme činit až do konce.
  8. Ani Římané ani Heléni si nás nedokáží podmanit! A tak to zůstane již navěky4.
  9. A tak jsme prosili Bohy, a oni nás obdařili silou, bychom měli naši zem ve svých rukou. A tak jsme my samotní byli obklíčeni nepřáteli a bili jsme se u Voroněžce –  u řeky i města. A tam naši otcové naši porazili Góty, a my stejně tak porazíme naše nepřátele. I překonali jsme tuto starost, řkouce, že je na ně čas i jindy.
  10. A Matka Sva – ta, která dává oheň našim prapřed­kům, nese před námi slávu5. A ti naši předkové nás mají ve Svarze radost a modlí se za nás k Pitaru Dyjovi. A zde Árij shlíží na svůj lid. A tak jsme nemohli našim nepřátelům ukázat záda.
  11. I žil v těch dobách Dir. A to byl Řek, a potom zmiz­el. A na nás přitáhli Askold a Rurik.
  12. A také o to se vroucně modlím k Bohům, aby zba­vili Rus tohoto zla.


6. Byla neúroda, Řekové a Římané šli po mořských březích do Surože (r. 864). Askold se po Dirovi usa­dil knížecím stolci jako nezvaný kníže (r. 875 – 876). Askoldův Křest Rusi.

  1. Doba byla naprosto klidná, dny byly jasné, a u nás zavládlo kruté sucho. A proto se neurodilo obilí, a tak jsme odešli do jiné země a tam jsme se pozdr­želi .
  2. Rus byla rozdupána Řeky a Římany, kteří šli podél mořských břehů do Surože. A vytvořili tam Surož­ský kraj, neboť se tam nalézalo město Surož, pod­léhající Kyjevu. A takové uspořádání nebylo dobré, nýbrž zlé, protože kvůli němu začaly boje.
  3. A Varjagové tehdy poprvé přitáhli na Rus. Askold přepadl se svým vojskem našeho knížete a zvítězil nad ním. Askold se u nás po Dirovi usadil na kní­žecím stolci jako nechtěný kníže. I začal nám vlád­nout a stal se vůdcem samotného Ogněboga, ochránce ohnišť. A proto od nás odvrátil svou tvář, jelikož jsme měli knížete, kterého pokřtili Řekové
  4. Askold je nevzdělaný voják. A tak dnes se mu od Řeků dostalo ponaunačení, že žádní Rusi neexistují, že existují jen barbaři. Ale my jsme se tomu mohli jen smát, vždyť přece byli ti Kimbrové, rovněž naši otcové, a ti cloumali Římany, a rozmetali Řeky, jak vyděšená podsvinčata!
  5. Naši náčelníci každému umožnili, aby jednal podle svých potřeb. Tento je však jiný, a koná obřady na cizokrajný způsob. A tento Askold přinášel oběti cizím bohům, a nikoli našim, jak to zavedli naši ot­cové, avšak nelze připustit, aby se to konalo na cizí způsob!
  6. A Řekové nás chtějí pokřtít, abychom zapomněli na své bohy a přiklonili se tak k nim, aby z nás stříhali daně, podobně jako pastýři, obírající Skytské království.
  7. Nedovolte vlkům, aby loupili beránky, kteří jsou dětmi Slunce!
  8. Zelená tráva – to je Boží znamení. A my ji musíme sbírat do nádoby a nechat kvasit na Slunci, aby­chom na našich sněmech velebili Bohy v modrém nebi a přinášeli našemu otci Dažbogovi oběť. A ona je již v Irii posvěcena na sto krát.


7. A tak je dnes Rus křtěna (r. 876)

  1. Naši praotcové kráčejí po vyprahlé zemi... A tak nám nepatří ani tento kraj, ani naše země. Dnes by­la Rus pokřtěna6.


STUDNICE

1. Oslavování Peruna

  1. Pomoz nám, Bože! Ty, jenž nám dáváš pít Surju!  Ty, jenž se v podobě smrtky blížíš k nepřátelům a blýskáš svým mečem. Ty, jenž oslňuješ svým světlem. A my se obracíme k Nádhernému, který září do očí světlem! A jestliže na nás zaútočí cizozemci, aby nás Jasuně zničili, pak se Perune obrátíme k tobě, abys nás před tím uchránil.
  2. Ty přicházíš ze Svargy, kdy se ti zachce. A přiměješ ty, co se zapomněli, aby se vzpamatovali a hřmíš jako hrom. A tvá sílá nutí pole, aby rodila. A Ty hřmíš jako hrom a vyléváš deště z oblaků, která plynou podle tvé vůle.
  3. Ze svatyní-chrámů se vznášejí slova, jimiž tě vele­bíme. Říkáme tak, že s Tebou je naše blaho. A Tys kurýr našeho blaha. Ty nás posiluješ, i jako své ov­ce utěšuješ.
  4. Zůstávej s námi po všechny časy! A my ti zachová­me věrnost a budeme Tě velebit až do konce! Ne­boť tys náš Otec i vůdce, a tak tomu bude na věky. My ti obětujeme plody a krmi. A tak Tě opěvujeme a velebíme!


2. Oslavování Dažboga

  1. Velebíme Dažboga. Budiž On naším ochráncem a zastáncem před Koledou a u Koledy! A (ochráncem) polních plodů. On dává našemu dobytku trávu po všechny dny. A krávy se množí, a v sýpkách přibývá zrna. A nedovolí medu, aby ztuhl. Je Bohem Světla. Oslavujte Svarožiče, zříkajícího se zimy a směřujícího k létu. A jemu pějeme slávu na polích, jelikož On je naším Otcem.


3. Oslavování Semargla

  1. Velebíme Ogněboga Semargla, hryzoucího strom. Sláva Mu – Bohu ohnivých kadeří, s tváří, která zrána, za dne i zvečera zrůžoví. A my M u za to, co vykonává, dáváme jídlo a pití. A Jeho jediného přechováváme v popeli. A On vychází a svítí nad naší zemí od chvíle, kdy se Slunce uloží ke spánku, a do té doby, než se Slunce znovu narodí, dokud je býky vedeno přes Chorsovy luhy.
  2. A z Dažbogovy vůle se rodí i naše mláďata. A my Ho velebíme.


4. Modlitba k Velesovi-Semarglovi. Oslavování Surji

  1. Modlíme se k Velesovi, Otci našemu, aby povznesl do nebe Surjiny koně, aby Surja nad námi vyšla a otáčela věčnými zlatými koly. Neboť ona je naším Sluncem, osvětlujícím naše domy, a před ní jsou ohniště v našich domech bledá.
  2. A tomuto Bohu Ognikovi Semarglovi říkáme: — Ukaž se a zůstaň stát na nebesích a sviť až do  modrého rozbřesku!
  3. Nazýváme Ho jménem Ogněbože a jdeme za svou prací. A tak to chodí každičký den. Když se po  modlíme a nasytíme tělo jídlem, jdeme na naše pole pilně pracovat, jak Bohové velí každému muži, kterému je předurčeno dobývat svůj chléb prací.
  4. Dažbogovi vnuci – oblíbenci Boha, třímajíce v ruce Boží pluh, pějeme slávu Surje. A nezapomínáme na to až do večera. A pětkrát denně velebíme Bohy. A pijeme surici na znamení milosrdenství a souná­ležitosti s Bohy, kteří se ve Svarze také připíjí na naše štěstí.
  5. Jakmile zazní naše oslava Surji, vyskočí zlatý Sur­jin kůň na nebesa. A když se vracíme po práci do­mů, zapálíme tam oheň a jdeme večeřet. Říkáme si, že je nám dána Boží láska, a potom se odebíráme ke spánku, neboť den uplynul a nastala tma.
  6. Tak jsme dávali jednu desetinu našim předkům a jednu setinu – vrchnosti. A tak setrváváme v slá­vě, neboť oslavujeme naše Bohy a modlíme se těly, omytými čistou vodou .


5. Jak oslavovati Peruna, praotce, Chorse, Dažboga.  O omývání.

  1. Když svítí Surja, pějeme chválu Bohům a také Ogniči Perunovi, kterého nazýváme hubitelem stínajícím nepřátele.
  2. I pějeme nezměrnou slávu našim otcům a dědům, kteří jsou nyní ve Svarze. Třikráte to vyslovíme a odvedeme svá stáda na travnaté pastviny. A bude- li zapotřebí odvést dobytek do jiných stepí, půjde­me, a budeme znovu pět chválu našim Bohům. Pějeme slávu před polednem. A pronášíme velikou slávu Chorsovi zlatorounému, který otáčí kolem Surjou. Pějeme ji až do večera. A večer, jsou-li po­staveny hranice –  zapalujeme ohně, a pějeme večerní slávu našemu Dažbogovi, kterého nazýváme svým Prapředkem, a jdeme se umýt, abychom byli čistí. A když se omyjeme, uložíme se ke spánku ­a tam nás uvítá nebeský Veles .


6. O uctívání Velese, Peruna a Božských doubrav

  1. A ten, kdo bude sluhou Božím a oporou lidí, a projde netknut zlem, ten uzří přečistou a milosrdnou Svargu, a když vejde do světa přízraků, pak spatří Divu Přenádhernou a Moudrého Velese.
  2. A kdo uzřevši to všech­no, nezačne velebit Bohy, budiž třikrát proklet!
  3. Sláva Perunovi, Bohu našemu! On nás ochra­ňuje, dává nám zdraví a vezdejší radosti. A pro Něho zapalu­jeme v Novgorodě věčný oheň, při věštění na hoře i u lesů. A chráníme Božské doubravy, neboť duby se nesmějí kácet –  naši Bohové v těch dubech přebývají. A Ti Boho­vé nám dávají, oč je prosíme. A my Bohům pějeme chválu.


7. O Dažbogovi

  1. Dažbog pluje ve svém člunu modrou Svargou, a ten člun září. A my vidíme, že Ogněbog rozžhavil zlato...
  2. Je to duch veškerého života a útočiště pozemských tvorů. A to může spatřit každý poctivý muž, avšak zlému Bůh zraku nedopřává. A ten bude jako slepý a nebude s námi šťasten. A tak každý, kdo jde za zlem, setrvá se zlem až do konce.


8. Chraňové přijali Pitara Dyje, dalšího Perunce. My jsme Svarogovy děti.

  1. A tu Chraňové přijali Pitara Dyje, který se postavil zvlášť proti Matce.
  2. I stalo se, že zteplal pramen a lijavce způsobily, že se vzedmula řeka. A to nám seslal Dažbog, který k nám přišel a přinesl to teplo. A my jsme si žili svůj život a vili žeň na jeho počest. A tak naproti jeho zemi je naše zem, a my jsme ji opatrovali stejně jako naši otcové. A tak byly Svarga a Země sez­dány.
  3. I slavili jsme svatby, když jsme očekávali, že tak učiní i Svarog. A proti němu je Jeho Žena. A tuto slavnost jsme museli konat pro Muže se Ženou. Je­likož my samotní jsme Jeho děti. A takto jsme hovořili, abychom byli zdrávi a měli hodně dětí.
  4. A tak Mu za to pějeme chválu. A hledíme do vody, abychom byli plodní. A to Pitar dává svým mu­žům. A slibuje nám, že budeme mít mnoho plodů, a zeleniny, a zrna. A my jsme se z toho radovali, a mnohé jsme od Něj dostávali. A tak tomu bude až do Posledního Dne.
  5. A tak se k tobě tví věrní obracejí v modlitbách se svými radostmi i starostmi. „Ať máme všechno, čeho je k životu zapotřebí!“ – tak se k tobě obracejí ti, kteří se drží Tvé moci, Vergune, neboť ty dáváš chléb, kterého máme nedostatek. A tak Jej snažně prosíme, a dáváme Mu dary, protože On je jiný Perunec. A On útočí na nepřátele a ti prchají, a rovněž stíná jejich hlavy, a hřmí z nebes, a sráží je do mořských hlubin.
  6. A tu se rychle šíří z cizího kraje sucho. A to se děje v tuto hodinu, a Pitar to sucho odvádí, přináší temné mraky. Vrací se nazpět, vrhá se střemhlav dolů a vítězí nad suchem.
  7. A o to my prosíme ve svých modlitbách Bohy. A proto Zelja a Goruňa sedí mezi Bohy před Svarogem. A Ten se probírá rukama ve svém plnovou­su. A přikazuje dešti, aby se spustil na zoraná pole. A vyprahlá země pije do sytosti, a zrna se nalévají, a tvrdnou, a uzrávají na Slunci!


9. Ohnivé přinášení obětí. Bůh je jediný i mnohočetný

  1. A tak Surja napájí nivy a dává sílu klasům v zeleném kraji. A strnisko ožívá, a všechno se zelená, a stébla rostou, a my je sklízíme, a plníme jimi naše sýpky. A tak jsme získali ty snopy.
  2. A říkali jsme si, že i kdyby Verguněc padl na naše nivy podruhé, obilí i jiné traviny budou stejně růst. I nyní budeme jíst svůj chléb. A tak jsme káceli stromy a dělali tak klády. I řekli jsme si, že je to ho­tovo. A potom jsme zapalovali mohutné hranice a přikládali ta břevna, aby oheň dosahoval až do nebeské výše a tam se třepetal jeho ohnivý jazyk. A ten se dělil na dva i na tři. A tím nám Bohové dávají znamení, že je jim ta oběť pochuti. A Oni ji přijímají.
  3. Žijí v bludu rovněž ti, kteří Bohy přepočítávají, a tímto způsobem rozdělují Svargu. Ti budou zavrženi Rodem jako neznabozi. Cožpak Vyšeň, Sva­rog a další jsou mnohočetní? Vždyť Bůh je jeden i mnohočetný. A ať nikdo nedělí onu mnohost a neříká, že máme mnohé Bohy.
  4. A hle, blíží se k nám Světlo Irije. I buďme Ho hodni!



Vysvětlivky a poznámky


Velebení Triglava


Velesova kniha hned na svém začátku vyzývá, abychom se sklonili před Triglavem. Triglav představuje Svaroga, Peruna a Svantovíta vjednom.

Svarog je Pán Nebes, Předek bohů (ind. svarga nebe, ráj). Nejmilostivější a zároveň hrozivý Bůh Svarog očekává lidi nebeském Ráji, zvaném Irij neboli Svarga či Jasuň, jak Irij nazývá ­Velesova kniha. Svarog je nejstarším bohem Božího rodu, je „zřídlem“ celého rodu. Následuje bližší vysvětlení.

Slované nazývají slovem „rod“ celý vesmír, který do sebe zahrnuje všechny bohy – jak nebeské, tak i pekelné. Rod vystupuje ve dvou hypostazích: jako bůh vesmíru a jako domácí bůh-předek, zakladatel rodu, a v těchto hypostazích je zmiňován rovněž ve Velesově knize. Rod je otcem i matkou všech bohů, je to v podstatě samotný vesmír.

Svarog je stejně jako rod nebeským pramenem, který „vytéká z hliněného džbánu“, nebeského pramene života. Svarog je muž­ská hypostaze rodu, je Tvastyrem (Rod II., 2:6), v hinduismu Tvaštar, neboli stvořitelem našeho světa (On „dal dohromady“ neboli stvořil náš svět).

Svarog je nebeský kovář, od jeho úderů na kovadlinu se rozlétají jiskry-blesky. Podobně Slované ať již s kladivem nebo mečem v ruce vidí Peruna.

Perun je bůh bouře a války. Hromovládce. Oživuje stvořené, vdechuje život všemu, co existuje. Volání k Perunovi „aby nepřestával otáčet Kolem“ znamená, aby nepřestal bdít nad řádem svě­ta nad východem a západem zlatého slunečního kotouče, nad otáčením nebeského Kola.

Perun je hrozivý bůh, avšak vystupuje ve Velesově knize zároveň jako bůh milosrdný a neskonale spravedlivý. Perun je milostivý vůči těm, kteří ho uctívají a hrozivý pro nepřátele Rusi.

Dochovalo se nemálo zprávo Perunovi. „Pověsť vremennych let“ vypráví o Peru nově kultu takto: „Začal Vladimír v Kyjevě vládnout  jako jediný kníže. I postavil na chlumu vně dvorce věžního a sice Peruna dřevěného  s hlavou stříbrnou a zlatým vousem...“

Na Peruna přísahali ruští „družiníci“. V letech 907 – 91l (po výpravě knížete Olega na Cařihrad-Konstantinopol) byla mezi Rusí a Byzancí podepsána mírová smlouva: „Císař Leon spolu  s Alexandrem uzavřeli s Olegem mír.... ti samotní políbivše kříž, vedli Olega i jeho muže k přísaze a podle ruského zákona přísahali svou zbraní a při Perunov, při svém bohu, a Velesovi, dobytčím bohu...  zpečetili mír.“

Poslední smlouva před konečným přijetím křesťanství, kterou Rus uzavřela roku 971, byla rovněž stvrzena přísahou ruskými bohy: „Pakliže tyto (podmínky) dříve dojednané nesplníme… vždyť máme přísahu od Boha, v nějž věříme, a od Peruna… pak vlastními zbraněmi budeme rozsekání…“

Odkazy na Peruna nalezneme v mnoha církevních poučeních proti pohanství z IX. až XII. století, jako např. v poučení ,,Slovo ob idolech“ (Slovo o modlách), „Slovo Christolubca“ (Slovo toho, kdo uctívá Krista), „Slovo Ioanna Zlatousta“ (Slovo Jana Zlatoústého).

Perun hromovládce je znám pod jménem Perkunas rovněž Litevcům a Lotyšům. V pohádkách pobaltských národů často vystupuje jako Perkunasův nepřítel Velňas (Velinas), prchající před  hrozivým hromovládcem.

Perun nebyl vždy zobrazován pouze s jednou hlavou. Pobaltští Slované, jak dokládá Saxo Grammatikus, se klaněli pětihlavé modle nazývané Porenucij-Perun. Čtvero tváří měl na ramenou a jednu na hrudi.

Perunovy pohanské chrámy se obvykle budovaly na kopcích, kde mu byly přinášeny oběti. V letopisu z roku 944 stojí tento zápis: „A k ránu sezval Igor síly (řecké) a přišel na chlum, kde stojí Perun, složil zde své zbraně, a štíty, a zlato…“ Pohanský chrám s velkolepou Perunovou sochou stál v Kyjevě a rovněž v Novgorodu. Vzpomínka na.. novgorodskou Perunovu svatyni se udržela až do 17. století.

V roce 1654 si cestovatel Adam Olearius zapsal: „Obyvatelé Novgorodští, když ještě byli pohany, měli modlu, které říkali Perun, neboli bůh ohně, neboť Rusové říkali ohni Perun. A na tom místě, kde byla postavena tato jejich modla, stojí klášter, který si zachoval jméno modly a byl nazván Perunovým klášterem. Toto božstvo mělo podobu člověka s křemenem v ruce, který připomínal střelu blesku nebo paprsek. Na znamení uctívání tohoto božstva udržovali ve dne v noci hořící, nikdy neuhasínající oheň rozdělávaný z dubového dříví, a jestliže služebník dopustil, aby oheň zhasl, stihl ho trest smrti.“

Keltové říkali bohu bouřky obdobně –   (P)erkunia. Indickému bohu Indrovi se přezdívá Paljanya, což je rovněž obdoba jména boha Peruna. Všimněme si, že v Rigvedě nalezneme rovněž zmín­ku o bohu jménem Parajanya (Parjanya), což je bůh bouřkového mraku, který není totožný s Indrou, avšak je s ním neustále spo­ojen.

Svantovít – je bůh nebes a světla západních Slovanů. Čtyř­hlavá modla Svantovíta (Sventovíta) stála v hlavní svatyni pobalt­ských Slovanů, v Arkoně, na ostrově Rujána. Soudě podle Vele­sovy knihy, Svantovíta uctívali nejen na západních slovanských územích, nýbrž i v severním Rusku, v Novgorodě. Tato víra byla do Novgorodu přenesena přesídlenci ze západních zemí – Vagry, Obodrity, Raňany.

Staří Slované věřili v jediného nebeského boha, svrchovaného vládce, kterého nazývali nejrůznějšími jmény: Svarog, Perun, Svantovít, a konečně také Triglav, neboli Trojice. To znamená, že Svarog je bůh otec, Perun syn, Svantovít svatý duch. Tvoří tak předkřesťanskou trojici. Velesova kniha hovoří o „velikém tajemství“ trojjedinosti Peruna, Svaroga a Svantovíta. Ostatní bohové se podřizují svrchovanému vládci Triglavovi.

Existují rovněž historická svědectví o tom, že staří Slované uctí­vali Triglava. Triglavův kult byl znám pomořanským Slovanům. V životopise sv. Ottona Bambergského se vypráví, že v prvních městech Pomořanska, ve Štětíně a Wolině, byly hlavní chrámy za­svěceny právě Triglavovi. Štětínští kněží hlásali, že Triglav je jejich nejvyšší bůh a že je vůči lidskému rodu blahosklonný.

Veles je bůh stád a bohatství, bůh moudrosti; ve své chtonické hypostazi je průvodcem do záhrobí. Ve Velesově knize rovněž vypouští na nebesa sluneční oře (Kryň 4:1). V dávné minulosti byl Veles bohem Slunce a Chorsovým bratrem. Nyní je Veles slunečním, měsíčním a hvězdným bohem zároveň.

O Velesovi byla zmínka ve smlouvě mezi Rusy a Byzantinci jako o „dobytčím bohu“. V Kyjevě stála jeho modla v Podole v přístavištích řeky Počajny.

Veles je bůh moudrosti, poezie. Pěvci a básníci se mu klanějí, považují se za Velesovy vnuky. Velesovým vnukem je nazýván ve Slově o pluku Igorově epický pěvec Bojan.

Chors je bůh slunce, nebeského tělesa. Bůh Slunce a slunečního disku Chors byl uctíván od dob praslovansko-iránské jednoty, ba dokonce dříve: slovo Chors je blízké k árijskému (íránskému) slovu „horsed“ – slunce.

Chors patřil do Vladimírova pantheonu, což svědčí o síle Chorsova kultu v té době. Byla o něm rovněž zmínka ve Slově o pluku Igorově, kde se vypráví o tom, jak se kníže Vseslav proměňuje v noci ve vlka, a „křižuje cestu velikému Chersovi“. Neboli přetínal dráhu Slunci, jel na sever.

Stribog je bůh větrů. Ve Slově o pluku Igorově jsou větry nazývány Stribogovými vnuky a ve Velesově knize (Rod I., 2:7) se říká, že Stribog řádí po zemi v podobě větrů.

Černobog a Bělobog jsou dvě vzájemně bojující božstva. O Bělobogovi nalezneme zmínku ve staročeském slovníku „Mater Verborum“. Černobogu se klaněli pobaltští Slované. Učení o zápase těchto bohů, o zápase sil Javi a Navi, to je pradávné dialektické učení, podobné staroindickým učením o různých stranách a hybných silách bytí, o „gunách“ – sattva, rajas a tamas, nebo čínskému dialektickému učení Jin a Jang.

Vyšeň je Nebeský vládce Slovanů. V Indii mu říkají Višnu, v bulharských Rodopských horách Višna. Jméno Vyšeň lze chápat rovněž jako pojmenování Dažboga-Roda s významem –  Nejvyšší.

Lela je dcerou Lady. Je nazývána dcerou Bohyně manželství Lady v díle „Pověsť vremennych let“, figuruje i v Czenstochowském rukopisu Jana z Michoczina z roku 1423. Neméně důležitá jsou i jazyková svědectví, kdy ruské «лелеять», «лелекать» znamená milovat; «лелека» je dítě atd. Lela je staroslovanská bohyně lásky.

Letenica je podle staročeského slovníku „Mater Verborum“ Perunovou manželkou a matkou Devany: „Devana-Letnicina i Perunova dci“.

Radegast, Kryšeň, Kolada – názvy svátků a jména bohů – ochránců těchto svátků. Každý z nich je svrchovaným vládcem, úplnou expanzí Vyšně.

Kryšeň – je jméno boha Krišny (jeho první sestoupení na zem), úplné expanze Vyšně.

Koleda je podle legend Rodopských hor, které sesbíral I.Verkovič, synem boha Višny a Zlaty Majky, a podle rekonstruo­vaných písní z „Hvězdné Koledovy knihy“ – synem Vyšně­-Dažboga a Zlatogorky.

Siva – srovnej s indickým slovem siva (blahý, blažený, dobrý).  V hinduismu mu odpovídá Šiva, jedno božstvo z trojice Trimurti. Ve „Védě Slovanů“ je bohem-nepřítelem Gurgie (Jarily). Trestá zemědělce, kteří mu nepřinášejí oběti.

Jar –  Jarilo, bůh slunce, jara, probouzející se přírody a zároveň bůh-bojovník.

Význam boha Jarily jako boha zemědělství stoupl v Kyjevské Rusi v důsledku boje s novgorodským (a roxolaňským) Velesovým kultem. Jarilo je v „Hvězdné Koledově knize“ synem Velese, syna Slunce.

Jako „prudká-zuřivá-jará“ (rusky „jaraja“) hypostaze Velese, je Jarilo – Bůh bořitel, Bůh války. To je dotvrzováno rovněž historickými fakty o Jarilově kultu. Například pobaltští Slované měli podle svědectví cestovatelů raného středověku ve městech Volego­še a Gavolane chrámy, zasvěcené Jarovitovi-Jarilovi. Ve volegošin­ském chrámu visel Jarovítův štít obrovských rozměrů a mistrné práce, který byl pokryt zlatými plátky. Ve válečných dobách jej snímali se stěny chrámu a nesli před vojskem.

On je zároveň jarní hypostazí Velese, proto je Jarilo bůh jara, jarního kvetení, lásky, slunečnosti.

Dažbog – sluneční bůh, slovanský Apollón. Slované se považovali za potomky cara-Slunce –   Dažboga. Tak o sobě Rusiči hovoří jak ve Velesově knize, tak i ve Slově o puku Igorově.

Obraťme pozornost k Ipatjevskému letopisu z roku 1114 (který pochází z textu slovanských překladů Kroniky Jana Malaly), kde   se o Dažbogovi říká toto: „Jeho (Svarogův) syn, jménem Slunce, říkají mu Dažbog… Vládce Slunce, syn Svarogův, jenž jest Dažbogem, je muž silný“, „jím počínaje začali lidé odváděti daně císařům.“

Semargl – je ve Velesově knize bohem ohně. Existuje staroruské slovo „Smaga“, které znamená plamen. Je příbuzné s íránským Simurgu, tento pták se podobá ohnivému ptáku Matarišvanu (ptáku-ohniváku).

Čislobog - je bůh času.

Did-Dub-Snop – to je Triglav: Did – Svarog, Dub – Perun, Snop – Veles. Všimněme si, že v tomto Triglavu je Svantovít nahrazen Velesem. Před přesídlením západních Slovanů na novgorodská území nebyl součástí Triglava Svantovít, nýbrž Veles.


1 – pohybuje se po slunečnímu kolu, po sluneční dráze, neboli po sluneční ekliptice (zdánlivá roční dráha Slunce mezi hvězdami).

2 – zde je rovněž i krásou Rodu Sedeho (Sedoj, Mudryj, Svatoj). Neboli tato slova mají rovněž smysl: vyzařuje svatou krásu, pocházející od Rodu Božího, neboť „sedm“ – je svaté „sedyjevo“ číslo.

 


Část první


RODOVIČI

Věštba


Na začátku přilétá Pták Matka Sva-Sláva. Jde o indického ptáka Matarišvan (Matarisvan), který je v Rig-Vedě ztotožňovánI s bohem ohně Agni, neboť nese oheň: „Když byl Agni stvořen ve své matce v podobě Matarišvany, stal se rychlým závanem větru“ (Rig-Veda I., 96, 4; III., 29, II). Právě on je poslem boha Slunce Vivasvata (v slovanské tradici je to Vyšeň-Dažbog). Matarišvan přináší otcům prarodičů z nebe oheň, a oheň dostávají v prvé mudrci z rodu Bhrigu (slov. Brag). Matarišvan je v Atharvavedě vládcem větrů.

Totéž činí i Pták Sva ve Velesově knize. Přináší oheň prapředkům na pokyn Vyšně a rovněž vládne větrům. (Rod III., 4:3,Trojan IV., 1:6. Bus II., 3:2, Bus II.,4:2, Lut III., 5:9) Srovnej rovněž s anglickým slovem „swan“ – labuť. Koncové „n“ vzniklo z písmene jus, což dovoluje rekonstruovat staré formy: Matka Sva, Svarog, Svarga, svastika, svato (odtud pochází světlo a svátost).


1 Souhvězdí Bělojara (Orionu), ochraňující Bělojarovu epochu (zvířetníková éra Skopce, neboli 2. tis. let př. n. l. – IV. století n. l.).

2 Kráva Zemun –  to je souhvězdí Býka (Taurus), rozlévající po obloze Hvězdné mléko (Mléčná dráha).

3 Cesta Pravi to je pravá cesta, po které když se člověk (nebo národ) ubírá, řídí se Nebeským zákonem (Prav) a když s ní sejde, koná zlo. Nebeský zákon (hvězdoznalství) byl vyložen ve Svantovítově knize.

4 Nebeské mléko –  Mléčná dráha

5 Sedava-hvězda –  Polárka (zvezda Sedyja). O tuto hvězdu se opírá zemská osa (stožár), zde ve významu Brána Svargy, Irije.

6 Tato věta je převzata ze zlomků, které Miroljubov shromáždil pod č. 20. Je tu reprodukována, neboť v Miroljubovově zápisu bezprostředně následuje po slovech „Veles učil naše praotce orat zem“, která souhlasí s textem této desky.

 


Kapitola I.


Odchod Áriů.

Vyprávění o Jarovi a Jarunovi.


Na začátek Velesovy knihy jsem umístil texty desek, popisující nejstarší časy. Podle těchto textů Slované opustili severskou Pra­vlast pod vedením boha Slunce Jara. A bylo to před dvaceti tisíci lety („dve ťmy“).

Tato událost je zaznamenána rovněž v Kryšňově Védě, v písni 4 z Hvězdné Koledovy knihy, podle níž se odchod Kryšni a boha Slunce ze Severních ostrovů udál před přibližně dvaceti tisíci lety, v minulé zodiakální éře Kryšně-Vodnáře.

O tom pojednávají rovněž legendy Pomořan, a rovněž jiných severských národů (Loponců, Něnců a tak dále).

 


Výklad Pověsti o Jarovi


Podle Evropských legend se za dávných časů na Severu v ledovém oceánu rozkládaly bájné arktické ostrovy, osídlené bohy a prvními prapředky, předky národů bílé rasy .

Existoval například ostrov, který Řekové pojmenovali Tule a Slované Tulský ostrov, ovšem i další strovy, jako např. Veliký (ostrov Velesův a Svarogův), Bílý (Favorský), Zlatý (Alatyrský) a další. K blahoslaveným severským zemím, uctívaným jako pravlast Slovanů, patřila i část současného pobřeží Ledového oceánu.

Odtud odešli a odnesli si s sebou védskou víru předkové Indo-Áriů, z nichž se část stala Slovany. Podle pověsti zprostředkované Velesovou knihou, vyvedl prapředky Slovanů bůh Slunce a první předek Jar (Rod I., 1:2, Trojan I., 2:11). Slované považovali vždy sebe samotné za vnuky Slunce, pozemskému vládci často říkali Rudé Slunko.

Legendy vyprávějí o pradávném slovansko-árijském carovi, který vládl před 20 tisíci lety (Velesova kniha, Rod I., 1:3). Právě jeho staří Slované nazývali prvním carem – Rudým Slunkem. Nazývali jej otcem Jarem nebo Jarilou.

V těch dobách Slované žili na severu, přičemž život předtím, než nastalo období chladna, byl podle vyprávění šťastný a ničím nezkalený uprostřed kvetoucích zahrad a zurčících řek bohatých na vodu. Kromě toho legendy líčí Slovany jako vysoce vyspělý národ, který ovládal mnohá řemesla (např. kovářské) a umění, a představují je coby mořeplavce.

Avšak podnebí se změnilo, a Slované museli pravlast opustit.

Legenda o odchodu ze Severu (uvedená v Koledově knize) zní takto: v dávných dobách, když prapředci Slovanů obývali severské ostrovy, se na Bílém ostrově konala veliká slavnost. Shromáždili se na ní všichni bohové, včetně knížete, vládce Slovanů, neboli boha Slunce – Jara.

Náhle se zvedl vichr a na černohřívém oři přicválal z jihu Černý Idol. Zmrazil Bílé moře a ukradl z Alatyrského ostrova zlaté býky boha Slunce. Potom odvedl ony býky daleko na jih. A kvůli tomu začala na severu zima, nastala Chladna.

Bohové a jimi vedené lidské rody začali Černého Idola stíhat. Přeplavili se přes Bílé moře a putovali od severu přes kouzelnou zemi Biarmii na jižní Ural. A potom od Uralu osídlili postupně' celou Ruskou zemi.

Právě na to vzpomíná Velesova kniha (Rod I., 1:2): „A tak vodili dobytek naši praotcové, a přivedl je otec Jar do Ruského kraje, protože kdyby zůstali, vytrpěli by mnoho strázní kvůli časným chladnům...“ Dále se na stejné desce říká, že Slované, kteří přšli ze severu „žili jako lovci a rybáři“ a že po příchodu zim se „vydali na jih.“

A v onom místě přehradili přesídlencům od severu cestu vládci Biarmije (Permské země na středním Uralu a v Pokamí). Byl to bůh Barma, jeho manželka Tarusa a jejich děti Man a Maňa.

Mezi příchozími a vládci té země se rozpoutal boj. Ruští bo­hové Jarila a Ilm Tulský použili velikého Blesku a Koledovy zbraně, přičemž popis jejich působení velmi připomíná následky použití současných vysoce účinných zbraní: „popraskala obloha i hory“, „připlul černý mrak", „zafoukal ostrý vítr“, „Slunce ztratilo lesk“. Nic­méně na oplátku použil bůh Barma velikou Barmovu zbraň, která dokázala odrazit jakoukoli jinou zbraň. Barmovi a jeho příbuz­ným, proti nimž bojovali obyvatelé Bílého ostrova, pomáhali se­verští gnomové-gomozulové. Přivazovali železnými lany mořské mysy, aby nebyly bořeny, když obyvatelé Bílého ostrova používali kouzelnou zbraň.

A tehdy se bohové dohodli na smíru. Po rozhovorech vyslyšel Barma Ilmovu a Jarilovu prosbu a dovolil slovanským kmenům přejít přes svá území. A právě v té době se v Biarmii-Permi usadily některé kmeny Praslovanů (Uralorusů), kteří od těch dob žili ved­le Permjaků, Turkotatarů a Mansů (což jsou potomci Barmy, Ta­rusy a Mana).

Jarila a další bohové se vydali dále k jižnímu Uralu. Po cestě zvítězili nad třemi chromými vědmami, obry-lidojedy, kteří jezdili na bílých a hnědých medvědech, a rovněž nad dubovými a sosno­vými obry, kteří si sedlali zajíce, stříbrné i obyčejné lišky.

V průběhu těchto bitev Ilm i Jar několikrát padli, avšak Nej­vyšší je znovu oživoval. Nakonec našli hluboko na jihu Černého Idola, který si nechal kovat zbraně u kováře za železným lesem. Po vítězství nad Černým Idolem se stali Kryšeň a Jarila bohy Bí­lého moře a Uralských hor.

Jar, který přišel spolu s Kryšněm z dálného severu na jižní Ural a do Sedmiřečí, putoval potom dále do Indie. Ve Velesově knize (Rod I., 3; Rod I., 2) se hovoří o velikém přesidlování Áriú nejprve od severu, ze země árijské do kraje Inského. Inským kra­jem se rozumí jižní Ural, Čína a Přední Indie. A potom z kraje Inského přes zemi Farsijskou (Irán), Sýrii, Mezopotámii se Áriové vydali k Dněpru a ke Karpatským horám.

Podle Velesovy knihy (Rod I., 2), po době velikého chladna byli mnozí Áriové zvikláni ve své víře v boha: „Znovu a znovu přicházela veliká chladna. Proto se otcové začali bít, aby nám vybojovali jiné kraje. A mnozí z nás začali říkat, že již není třeba obracet se k Rodu, uctívat ho, protože to ohnišťanům nepřináší žádnou útěchu.“

A tehdy se Áriové-Slované začali bít v jiných zemích a hledali útěchu v lesích a v horách. A v textu (Rod I., 3) je přímo řečeno, že v době válek za tohoto velikého stěhování začali Áriové uctívat boha války Indru (tentýž je ve staroslovanském verši o „Holubí knize“ nazýván Indrikem-zvířetem): „I budiž pochváleno Indrovo jméno! Je bohem našich mečů. Bohem, znajícím Védy!“

V tu dobu bylo souhvězdí Kozoroha, symbolizující Indrika a jeho otce Dyje vidět přímo na jihu. Ve védské astrologii to znamená, že Dyj a Indra stojí poblíž trůnu Černého boha, který sídlí na jihu. A právě tehdy Černý bůh spolčený s Indrou a Dyjem ukradl sluneční krávy boha Slunce (proto také nastala chladna, a Áriové opustili severskou pravlast). A teprve v dobách míru se Slované opět vrátili k uctívání Rodu a jiných hypostazí Nejvyššího.

Z Velesovy knihy vyplývá, že část Áriů se začala klanět Indrovi, jako trestající hypostazi Boha. A tehdy se Áriové vydali na jih do Indie, vedeni otcem Jarem (Starým Árjem) za vpředu na jihu zářícím souhvězdím Indry- Kozoroha.

Po vítězství na Urale se kmeny vedené Jarem vydaly rovněž do Evropy, v té době obývané národy černé rasy, které se klaně1y Černému Bohu, zjevujícímu se v podobě Hada, Idola nebo Kostěje.

V oněch legendách se rovněž hovoří o chladnu, které nastalo v důsledku toho, že Černý Idol ukradl lidem posvátný oheň. Lidé, nemajíce ohně, se pokoušeli nabrat sluneční světlo do dlaní a nosili ho do svých obydlí, ale tepleji jim díky tomu nebylo a oni se měnili ve valouny. Taková legenda o valounech, přinesených velikým ledovcem, se stala součástí Koľadovy knihy a uchovali ji Bělorusové (podobné legendy mají rovněž mnohé jiné národy).

Když nastala chladna a lidé začali hynout, Vyšnij-Kryšeň se rozhodl zachránit lidstvo a dobýt oheň, který střežil Černý Had, Kryšeň ukradl Černému Hadovi zázračný oheň v Černých horách na břehu Černého moře (neboli zopakoval starý hrdinský čin).

Potom si vzal za ženu dceru Slunce bohyni Radu. Jejich děti se staly slovanským kmenem Jarů (Bělojarů, Novojarů), který se potom proslavil na Kavkaze, v Bělohoří.

Jarova vů1e pozvedala národy a vedla je do jiných krajů cestou mnoha neštěstí a válek. A tak se obnovovala tvář Země, rodily se nové říše, zanikaly říše původní, oslabené národy odcházely, aby je vystřídaly národy mladé a plné sil.

 


Výklad pověstí o Jarunovi


Za dávných dob Slovano-Áriové, vedeni bohem Slunce Jarem, doputovali ze severu do Asie a založili tam velikou říši v zemích současné Indie, Pákistánu a Sedmiříčí (stepi Kazachstánu a již­ního Uralu).

V tehdejších dobách se védská víra rozšířila takřka po celé Zemi. Avšak hlavní události 5. tisíciletí před n. l. se odehrávaly v Pětiříčí –   Páňdžábu (neboli Penže, podle Velesovy knihy), čili poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my. Tato doba je posvátná jak pro védy Rusi, tak i pro védy indické. V té době se odehrály hlavní události indického eposu Mahábhárata.

A tehdy dochází ke druhému odchodu Áriů-Praslovanů. První byl ze severských ostrovů, druhý z Penže, z Indie. Podle slovanských legend přišli slovanští předkové do Indie z Uralu ve stejné době, kdy se zároveň usazovali v eurasijských stepích a na Ruské rovině. Jeden z eurasijských kmenů se tehdy vydal na jih, překonal Himaláje a ocitl se v Indii.

Podle slovanských legend se v nových zemích bůh Slunce Jar (vůdce Slovano-Áriů) tehdy utkal s Hadem Lamiou, který sloužil Bohu Šivovi, a porazil ho, což znamená vítězství přívrženců Jarova kultu nad zastánci Šivova kultu v Indii. Potom se tyto bitvy opakovaly mnohokrát i v jiných zemích: na severním Kavkazu, v Rodopských horách, v Malé Asii. V pozdních slovanských a řeckých (křesťanských) překladech těchto legend se bůh Jar změnil ve svatého Jiřího nebo Georgie. A tehdy po oné původní bitvě založili Jarovi potomci (čili potomci starého Árje) v Indii a Íránu Árijskou říši.

Jako boha a vůdce v té době uctívali Indrika. A on jim dal moc nad pokořenými národy. Původní obyvatelstvo Hindustánu bylo zotročeno, jejich města zbořena, neboť jako vyznavači Šivy (boha ničitele a boha hněvu) byli před Nejvyšším hříšní.

Avšak i samotní Ariové, vedení Jarem, se tehdy odklonili od uctívání Nejvyššího a začali vyznávat Indru. A tento polobůh deformuje cestu pravdy. Proto civilizace Áriů i jejich města po určité době podlehla úpadku. Ke 2. tisíciletí př. n.1. po starých  dobyvatelích nezbylo ani stopy. Teprve po půl tisíciletí byla Indie zaplavena novými vlnami Áriů z Íránu, kteří s sebou přinesli rovněž učení o Nejvyšším-Višnuovi. Založili skutečně velikou védskou civilizaci staré a současné Indie.

Podle Velesovy knihy (Rod I., 2) kvůli odpadlictví od staré víry, od uctívání Nejvyššího Rodu se v té době „velmi rozzlobil a začal běsnit… bůh Svarog“. A tehdy došlo k velikému zemětřesení a domy prapředků byly zbořeny, a skot hynul, padajíce do vznikajících zemských puklin. Stalo se to již po přesídlení ze severu – „ve vysokých  horách, v kraji Iňském poblíž země Farsijské“ (Rod I., 2), přesněji „v Penži“, neboli v Paňdžábu (Rod I., 4). Toto zemětřesení se odehrálo v Údolí Kulu poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my.

A došlo k němu po veliké bitvě na poli Kuru mezi rody Bhárá­tů, a také po odchodu Krišnově, který byl ztělesněním Nejvyšší­ho-Kryšni v tehdejší době.

A tehdy se také hynoucí lidé obrátili k Jarunovi (v indickém eposu Arjunovi), aby je vyvedl ze země, zachvácené neštěstím.

I stalo se to v 5. - 3. tisíciletí př. n. 1., v tak zvané zvířetníkové éře Lady (Býka), kdy na obloze u trůnu Nejvyššího, neboli přímo na severu, zazářilo Jarilovo souhvězdí (pozorované v okamžik jarní rovnodennosti). Tehdy byl na zemi praotec Jaruna (Arjuna), ztělesnění boha Jara, jako jeho druhé zjevení.

Podle Velesovy knihy (Rod I., 4) Jaruna spolu se svými dětmi Kyjem, Ščekem a Chorivem vyvedl předky Slovanů z Paňdžábu přes Írán a Kavkazské pohoří až k Dněpru a ke Karpatům.

V té době z Indie odešli ti, kteří se rozhodli pro návrat k pradávné víře: „I uctívali jsme Svaroga a Dažboga, který dlí v přečisté Svarze“. A tím se začali Slované odlišovat od Áriů, kteří tehdy zůstali v Hindustánu, uctívajíce Indru a Dyje.

Tímto způsobem se ze společné rodiny árijských národů vy­členili Slované – ti, kteří na rozdíl od jiných, kteří uctívali Indru a Dyje, nežádali své bohy o nic, jen se skláněli před jejich sílou, uctívali Nejvyššího a Jeho jméno. Až do dnešního dne lze najít společné stopy mezi kulturami Indů státu Pandžáb, poblíž se roz­kládajících oblastí Pákistánu a rovněž Slovanů. Především karpat­ských Slovanů, kdy nalézáme podobné oděvy, předměty každodenního života, chrámy.

Za zmínku rovněž stojí, že spolu s Jarunou tehdy do Evropy přišel kur, původem z Indie. Domnívám se, že Jaruna si ochočil kur (možná pojmenovaný na počest boha Slunce Korse). A od těch dob Slované obětovali kur Jarilovi a Árjovi, zatímco Řekové Bohu války Áresovi.

Údaje o odchodu praslovanských předků z Indie se zachovaly rovněž ve védské tradici samotné Indie. Jaruna, který vyvedl předky Slovanů z Iňského kraje do Karpat po velikém zemětřese­ní, je totožný s hrdinou indických Véd Arjunou, který dobyl severské země Kimmeriů, neboli severskou pravlast, Kimmerii, která se rozkládá v současném Rusku. Události popisované v indickém eposu Mahábhárata se odehrávají po slavné bitvě na poli Kuru.

Zemětřesení, které údajně způsobilo odchod předků Slovanů z Indie (zmínka ve Velesově knize), začalo v okamžiku, kdy Zemi opustil Krišna, Vyšňovo zjevení na náš svět. Zemětřesení, které se svým rozsahem podobalo světové katastrofě pak doprovázelo odchod ze světa i dalších Kryšňových vtělení, jako např. Krista, keltského Esise, slovanského Buse Bělojara. Potom se Jaruna se svými syny Kyjem, Ščekem a Chorivem, a rovněž s bratrem Kisekem vydal na sever, za Himaláje, ke staré pravlasti, tam k prapůvodnímu Bělovodí, kam odešel samotný Kryšeň. A tam, v severním Bělovodí, na Rusi, Jaruna opět uzřel Boha.

Cestu Jarunových synů z Indie na Rus můžeme vystopoval jak ve Velesově knize, ruských letopisech, tak i v íránských legendách a ve starobylých kronikách Zakavkazí.

Jaruna a jeho synové nejprve přišli z Indie do údolí poblíž hor, které nazvali Araratské (hory Árjovy, nebo boha Slunce Jara). Tam se Áriové usadili u řeky, které dali jméno Arax (Árjova řeka). Zde část Áriů splynula s budoucím arménským národem (jméno Ar-méni znamená „Árjovi lidé“). Avšak bojovníci, kteří sem přišli s Árjem-Jarunou ve 4. tisíciletí př. n. 1., si po dlouhou dobu i po přesídlení uchovali svou etnickou svébytnost, říkali si Indové  (později se nazývali Vindy, Venedy a Vandaly).

Mnoho svědectví o Jarunovi a jeho synech se uchovalo ve staroarménské „Taronově kronice“, kterou sepsal Zenob Glak, který byl mnichem v době, kdy svatý Jiří ve III. až IV. století n. l.  křtil Armény. Tento mnich se bezprostředně účastnil křtu Indů a sloužil v kostele, který byl dříve chrámem Jarunovým a Kisekovým. Své informace získal z první ruky: od indických kněží vyhnaných z chrámu nebo z rukopisů chrámové knihovny.

Zenob Glak nazýval Jarunu řecky Demetrem, neboli doslovně přeložil význam jeho jména. „Árij“ znamená oráč, srovnej s ruským „orataj“, a „demetrios“ v řečtině znamená zemědělec (Jar je ruský bůh zemědělství a Slunce, Démétér je řecká bohyně zemědělství).

Glak uvádí rovněž jméno Demetrova bratra –   Gisanej, přičemž význam tohoto jména vykládá jako „copatý“ (od „ges“ –   „cop“): „A tak, jelikož měl Gisanq copy, měli  i jeho služebníci copy, které jim nařídil ustřih­nout (po násilném křtu) vladař Antex“. Mimochodem tyto copy lze srovnat s copy současných vyznavačů Krišny a s kozáckým „oseledcem“ .

Tento Jarunův bratr je znám i Velesově knize, kde se mu říká Kisek, praotec germánských národů. Památku na jeho jméno do­posud uchovávají západní Němci, obyvatelé Hesenska. Podle západoevropských legend, převyprávěných Isidorem Sevillským v VI. století, jmenoval se praotec Germánců Kus.

Po příchodu do Arménie založili Jaruna a Kisek starobylé hlavní město Arménie, město Boha Višnu (Višap). Vztyčili tu ko­losy: šestnáctimetrového Kiseka (Gisaneje) z mědi a osmimetrové­ho Jarunu (Demetria) z kamene. Zbořeny byly tyto sochy teprve ve IV. století n. I.

Pak založili Jarunovi synové –   Kyj (Kuar), Šček (Meltej) a Choriv (Chorean) poblíž Araratu starověká arménská města: Kuara, Melteja a Choreana. Tato mčsta byla potom známa po mnoho staletÍ. Stejnojmenná města byla později zakládána rovněž na severním Kavkaze poblíž Donu, a pak i v Dněprovské Rusi.

Tyto legendy lze porovnat se známou legendou „Povesť vre­mennych let“ o založení Kyjeva Kyjem, Ščekem a Chorivem. Ti založili na Dněpru (nedaleko budoucího Kyjeva) veliké město Goluň (Koluň), nazvané na počest Kolo-gradu v uralské pravlasti, v Arkaimu.

Podle Velesovy knihy tehdy ve 4. tisíciletí př. n. l. přišlo spolu s Jarunou a Kyjem k Donu, do Přidněpří a do Karpat mnoho slovanských kmenů. Usidlovali se, vytlačujíce kmeny Danajců, které legendy líčí jako obry zrozené mořem, zápasící s bohy (neboli atlanty).

Do stejné doby Velesova kniha (Rod I., 6) zařazuje rovněž vy­členění Slovanů z Jarunova rodu a Germánců z Kisekova rodu.  K tomuto rozdělení došlo na základě rozhodnutí sněmu – věče. Jaruna tehdy navrhoval, aby jednota rodu zůstala zachována a za  příklad uváděl otce, kteří: „dohodli se, aby jejich kmeny sloučily svá stáda ovcí i dobytka dohromady a stali se jediným kmenem. A totéž Bohové navrhují i nám.“ Avšak když došlo na sčítání hlasů, „Jedni byli pro spojení druzí se vyslovili pro něco jiného.“

A nakonec se kmeny Jaruny a Kiseka rozešly. A to okamžitě vedlo k velmi smutným následkům. Velesova kniha (Rod I., 7) vypráví o tom, že ihned po rozdělení přepadly Kisekův rod kmeny Jágů, a jen málo chybělo a Rodoviče vybily. Pragermánce tehdy zachránili na poslední chvíli přispěchavší Jarunovi válečníci.

A potom odešel Kisekův rod daleko na sever do Skandinávie. Právě tam se podle Velesovy knihy rozprostírají Kisekovy země a země boha Skandinávců a Germánců Odina. ,,A tamje země Odinova, jenž k nim přešel od nás. A tam se přinášejí oběti na jiný způsob. A tam jsme byli za starých dob, a tam jsme bojovali. A uzřeli jsme tam ruku, která nám hrozila, a viděli Krutého Odina ... " (Trojan IV., 9).

Áriové, kteří přišli s Jarunou a jeho syny, splynuli v zemích Rusi s místním obyvatelstvem, spřízněným co do jazyka a obyčejů. A potom následovaly rovněž další vlny stěhování indoíránských (praslovanských) rodů z Uralu, ze Sedmiříčí a dokonce i ze severní Číny. K tomu však docházelo v jiných tisíciletích.

Takové byly cesty usazování první vlny Praslovanů z rodu Jara a Jaruny v Evropě.


1 Odchod a Proměnění posledního vtělení Nejvyššího vládce, knížete Buse Bělojara (z 20. na 21. března roku 368 n. 1.) znamenal konce Svarigiva dne a začátek nového Svarogova dne, a zároveň konec Bělojarovy epochy (Trajánových věků) a počátek Zlého věku (éra ryb), začátek věku válek a velikého stěhování národů. Zde se události, následující po Busov+ odchodu, srovnávají se začátkem Posvátných dějin – s odchodem Áriů ze severské pravlasti pod vedením boha Jara (Jarily), což se událo na počátku minulého Svarogova dne. Tehdy došlo také k prvnímu odchodu a proměnění vtělení nejvyššího boha Kryšně.

Půlnoc z 20. na 21. března roku 368 od Kristova narození, neboli 31. lutěně a I. bělojara r. 367/8 (rok 5575/6 od stvoření světa) – je hlavním bodem letopočtu slovanského védského kalendáře. V následujících vydáních Velesovy knihy bude brán jako počátek odpočtu veškerých dal. Tedy I. bělojara roku 1 od počátku Svarogova dne (I. den zlého věku, I. den po Busovu proměnění).

2 Směrem od severu na jih.    

3 Kompletně je text této desky uveden ve třetí části „Busovy časy“ (Bus I., 1; Bus III., 1 a 2). Celý tento text je propojen podle smyslu a je souvislým textem jedné desky. Musel být rozdělen proto, že zachycuje rozsáhlé časové úseky a při chronologickém řazení všech textů Velesovy knihy je nutné jej uvádět vedle jiných textů jiných desek. Předpokládám, že bude důležité přečíst si ho rovněž i v té podobě, jak byl zapsán původně.

4 Má se na mysli poslední veliká doba ledová, trvající tři Svarogovy dny a vystřídaná oteplením v 11. až 13. tisíciletí př. n. 1., a také nové ochlazení v době mezi 5. až 3. tisíciletím př. n. 1., kdy se na severu Eurasie místo lesů rozprostřela tundra. Toto poslední ochlazení vedlo k přesídlení Ariů na jižní území, včetně zemí Romeů, neboli starých obyvatel Itálie, o čemž se hovoří ve třetí části.

5 Má se tu na mysli zemětřesení, k němuž došlo po odchodu Kryšně (Krišny) z tohoto světa. Toto zemětřesení zapříčinilo odchod Áriů-­Praslovanů v čele s Jarunou (Arjunou) z Paňdžábu, země Iňské. O tomto zemětřesení píše také Šrimad-Bhagavatam (píseň I., kap. 14., ř. 15): „Pohleď, dým halí oblohu. Zdá se, že se chvějí země i hory. Slyšíš, v nebi bez mráčků hřmí hrom a blesky šlehají z blankytu...“  Zemětřesení připo­mínající světovou katastrofu doprovázelo odchod z tohoto světa i další vtělení Nejvyššího, neboli Krista, keltského Esise, slovanského Buse Bělojara.

6 Zde se jedná o město Kuar (Kyjev Taronský) poblíž hory Ararat, který byl založen Jarunou ve 4. tis. př. n. l. O této události vypráví staro­germánský rukopis, sepsaný ve IV. století n. 1., tak zvaná Taronova kroni­ka, kde se hovoří o tom, jak do údolí Araratu přišli „od Indů“ bratři Gisaněj a Demetr (Slovany jsou nazýváni Kisek a Jaruna). A potom jejich synové Kuar, Meltej a Chorean (u Slovanů Kij, Šček a Choriv) tam založili svá města, nazvaná jejich jmény. Antský Kyjev a Kyjev na Dněpru byly založeny až mnohem později.

7 Zde se stejně jako v předchozím textu krajem Iňským má na mysli území Indie a Číny. V takovém případě je Arijskou zemí jižní Ural a Sedmiříčí (stepi od Balchaše po Kaspijské moře).

8 Jde o stejné zemětřesení jako to, které popisuje Rod I., 2:3.

9 Tisíc pět set let před Direm, ve VI. století př. n. l. byl vládcem skyt­ské říše Arianta, který bojoval mimo jiné i na Karpatech. Zde se tento Arianta sbližuje s Jarunou (Arjunou), který přivedl Slovany na Karpaty z Paňdžábu v 3. tis. př. n. l. Ve Velesově knize říkali jménem Árij (otec Or) také Árjovi Osedňovi, který rovněž došel až ke Karpatské hoře. Všichni tito Árjové byly uctíváni jakožto ztělesnění Jarily a prožili totožný život.

10 Trojánovy věky se odpočítávají od dob vlády patriarchy Trojána (současníka Árje Osedně, viz níže) až do časů Buse Bělojara. Neboli od 2. tisíciletí př. n. l. až do IV. st. n. l. Je to zvířetníkový věk Bělojara (Berana).

11 Goluň (Koluň) – jak předpokládají archeologové, to je nyní Bělské hradiště na řece Vorskle (přítok Dněpru). Je to Hérodotem zmiňované město Helon v zemi Budínů.

12 Tentýž u Arménů (v Taronově kronice, knize pocházející ze IV. st. n. 1.) vystupuje jako Gisenej, což znamená „copatý“. Je praotcem západních Germánců (Hessenců). Isidor Sevillský (historik z VI. Století) označoval za praotce Germánů Kuse.

13 Tento text připisuje založení města Goluň (Herodotova města Helonu v zemi Budínů) Jarunovi. Neboli klade založení tohoto města do 4. tisíciletí př. n. l. To znamená o dva tisíce let dříve, než je stáří tak zv. Belského hradiště, jak je udávají dnešní archeologové. Možná se jedná o jiné město. Avšak není ani důvod odmítat Jarunův příchod do těchto zemí, ba i západněji do Karpat, neboť existuje nepochybná spřízněnost mezi kulturami  obyvatel Paňdžábu a karpatských horalů (Huculů).

 


Kapitola II.


Bogumírovy časy

Pověsti o Sedmiříčí


Ve starých posvátných knihách Slovanů, jako je Velesova kniha a Véda Slovanů, stejně jako v obdobných védských pověstech se nám dochovalo veliké množství překrásných a moudrých legend o praotci Bogumírovi.

Bogumír byl také nazýván Bohem Imirem, Blahým Imirem (ve Velesově knize a skandinávské Eddě), carem Imou (ve Védě Slovanů), Jimou Xšajta (v Avestě) , Jamou (ve Védách Indie), Jü (v Číně), Džem-šidem (v Knize králů neboli Šach-nam Firdousí), Čim-bulatem (ve volžských a především marijských pověstechl). Jeho jméno bylo známo od Afriky (Imán, Omán), přes západní Evropu (Kimmer), Malou Asii (biblický Homér), až po dálný sever Ruska (Jamal) a Sibiř (Omoľ).

Původně se jméno tohoto patriarchy vyslovovalo jako [H´m´] a znamenalo „kam“ neboli šaman (od slovesa „kamlati“). První zvuk jména se vyslovuje jako měkké jihoruské „g“, druhý je změkčené „m“. Další jména jsou odvozena od původního jména v souladu se zákony etymologie. Slované jej nazývali jak carem Imou, tak i – jako např. ve Velesově knize – Bogumírem (neboli bohem-šamanem) a Blagomírem (blahým šamanem).

Tento obraz zahaluje veliké tajemství. Je nazýván bezmála Stvořitelem světa, či bohem smrti, nebo prvním carem-knězem, božím synem a Praotcem.

 


Výklad pověsti o Bogumírovi


Uplynulo více jak pět tisíc let od těch dob, kdy se v Irijských, neboli Uralských horách narodil syn boha Jara a Slunce, jinak také Tarcha Dažboga a bohyně Zimy a Smrti, čili Mareny Svaro­govny.

Marena a Dažbog obdařili syna tajemstvím dvojí nesmrtelnosti – duševní a fyzické. Dažbog mu dal napít mléka-abrity, které vy­tékalo z vemene nebeské krávy Amelfy, Bogumírovy prabáby. A tak Bogumír získal duševní nesmrtelnost.

Marena dala synovi fyzickou nesmrtelnost. Od těch dob se k Bogumírovi často připlazil Had, který mu přinášel jablka z Irijské zahrady. Když je muž požil, opouštěly jej nemoci, do těla se vlévaly nové životní síly. Bogumír zůstal smrtelníkem, avšak jeho život se mohl prodlužovat donekonečna. Nicméně smrtelníci neměli v Iriji co pohledávat, proto Bogumír se ženou Slavuní opustili Irijskou horu. BogumÍr dal přednost životu ve zjevivšÍm se světě, zvolil si slasti a strasti fyzického přechodného života. Rozhodl se státi se praotcem velikých národů.

A tak odešel spolu s dětmi a se ženou Slavuní, jež byla dce­rou patriarcha Mana. Byla považována za převtělení Matky Sva­-Slávy. A v samotném Bogumírovi bylo spatřováno převtělení pra­otce Svaroga, neboť byl Svarogovým vnukem po Marenině linii a pravnukem po linii Dažboga.

Svarog, bůh nebes, je Bogumírovým praotcem, proto jsou Bo­gumírovi potomci Slovano-Kimmeriové rovněž Svarogovy děti. O tom se ve Velesově knize říká (Rod II., 2:6): A tak je Svarog Ot­cem a ostatní jsou Jeho syny“. Dále se ve Velesově knize udává pořadí, jinými slovy výčet zjevení Nejvyššího. První: Rod –  Otec všech rodů“, potom Svarog, dále samotný Bogumír –   třetí v řadě, od nějž vze­šel rod „od Kyje až po knížata kyjevská“

A od těch dob každý Bogumírův potomek, veškeré slovanstvo, v sobě nese onu prapůvodní božskou jiskru.

„Žil v oněch dobách Bogumir - manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda do stepi a žili si tam vprostřed trav jako za dob našich předků. Byli velmi zbožní, a naslouchali hlasu Vyšně.“ (Rod II., 1:1).

Jak je řečeno ve Velesově knize, stepi, v nichž se usadila Bogumírova rodina, se rozprostírají v Sedmiříčí, u pramenů řeky Ra, „za mořem v kraji zeleném“. Neboli za Kaspickým (Chvalynským) mořem, ve stepích jižně od Uralu, kterým se i nyní říká Sedmiříčí. Pramen řeky Ra (v současnosti Volhy) se nalézá u hor Iremel a Avalak. Řeka Ra protékala koryty současných řek Bělaja, dále Kamy a Volhy, po dolním toku Donu.

Bogumírova rodina přišla do posvátného Medvědího údolí, nedaleko nejvyšších hor Jižního Uralu – Iremel a Jamantau. poblíž Medvědí hory Arkaim („ark“ – znamená „medvěd“). Medvědí  horou se nazývala také proto, že se zde zjevoval Veles v medvědí podobě. Bogumír se usídlil v Medvědím údolí, neboť se považoval za Velesova pravnuka. Byl Dažbogovým synem a vnukem Rosy, za jejíhož otce byl považován podle Koledovy knihy Veles-Gvidon.

Zde, v posvátném údolí Arkaima byl na příkaz boha Velese založen Bogumírem a jeho rodinou posvátný „Kajle-grad“. O tomto městě se zmiňuje Véda Slovanů jako o Kulatém městě (Kalica,  Kolo-grad, nebo Kajle-grad).

Jméno tohoto města má několik významů. „Kolo“ –   „kajle“ neznamena pouze „kruh“ , ale i „bůh“, „car-vládce“. Srovnej: Koleda – jméno na zem sestoupivšího Nejvyššího vládce; kolo jako  symbol Nejvyššího Rodu; Chajle je oslovením Nejvyššího v Slovanské védě (Chajre je u Řeků, Chare –  v Indii, totéž co Chvála, Sláva); Kej –   titul íránských vládců.

Tento Kulatý grad je rovněž podrobně popsán v Avestě : „A tak Jima udělal var (dvůr) o velikosti běhu na všechny čtyři strany pro lidská obydlí... Ve vnějším okruhu udělal devět průchodů, v prostředním šest, ve vnitřním tři...“ (Videvdad, Fragard 2, 33-38). Tento popis Kajle-gradu souhlasí s podobou zřícenin starého města, které bylo nedávno objeveno v Arkaimu.

Když se Bogumírovi potomci stěhovali z tohoto města, zakládali nová města nesoucí podobně znějící názvy: ve Střední Asii - Chivu, na Kavkaze – Kijar, na Dněpru – Kyjev.

Hory a údolí jižního Uralu, okolí Arkaimu jsou kolébkou samotného védského náboženství. Tady na hoře Iremel u pramene řeky Ra leží „běložhavý“ kámen Alatyr. Vedle hory Iremel se na­lézá nejvyšší vrcholek jižního Uralu – Jamantau („Jama“ je védské jméno Bogumírovo, „tau“ znamená hora).

Právě k této hoře se pojí pověst o prvním přinášení obětí, které uskutečnil Jama-Bogumír. Je popsáno jak ve Velesově knize, tak i v Avestě, i v „Knize králů“, a rovněž v knihách zoroastrických kněží-mobadů.

Bogumír vystoupil na onu vysokou horu. A tu se mu zjevil bůh Kvasura, seslaný bohyní Ladou a drakem Ládónem, střežícím zlatá jablka Irije. Kvasura obdržel od Lady tajemství přípravy posvátného medového a slunečního nápoje –   suriny. ,,A tu k němu přišel bůh Lado, přikázal mu nalít med do vody a nechat ho vykvasit na Slunci. A vtom Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil se v nápoj zvaný surica. A my jej pijeme na počest Bohů." (Rod II., 2:2).

A potom Kvasura předal toto tajemství Bogumírovi. A Bogu­mír učinil první oběť božskou surjou na hoře Jamantau. Podle čínské legendy vyrobil za tímto účelem devět trojnožek-obětnic,  kdy každou z nich dokázalo pohnout z místa pouze devadesát tisíc lidí (podle mého je to přehnané).

Toto přinášení obětí jej obdařilo velikou silou. A dostal od bohů „farr“, neboli boží znamení. Nyní se na jeho přání mohl vedle něj, stejně jako vedle samotného Svaroga, zjevovat had Ládón, a kolem jeho hlavy se tvořila zář. A tak ,,I dopřáli Bohové Bogumírovi pozemských radostí, a tak jsme je měli i my." (Rod II., 3:1).

Ve zdech posvátného Kajle-gradu přežil Bogumír se svou ro­dinou Potopu světa, k níž došlo poté, co Dažbog rozbil zlaté vejce s Kašejovou smrtí.

Před potopou Bogumíra varoval Asila Veles (tentýž vystupuje avestských legendách jako Achura Mazda, který na potopu upozornil vládce Jimu). Vody se nedotkly svatého města, a tam bylo Bogumírem zachráněno zvířectvo, rostliny a lidé.

Po potopě před Bogumírem vyvstal nelehký úkol. Musel pro­vdat své dcery a oženit své syny, aby se dočkal vnuků a aby Bo­gumírův rod měl pokračovatele a množil se. Avšak v té době bylo obtížné nalézt ženichy a nevěsty, neboť země byla vylidněná.

Jsou známa vyprávění o mnoha dcerách Bohumírových, z nichž se ve Velesově knize hovoří o třech, jménem Dreva, Poleva a Skreva, od nichž vzešly Drevljané, Poljané a Kriviči. Bogumírovými dcerami jsou rovněž nazývány noc – Kupalnica, úsvit – Utrennica (Jitřenka) a večerní čevánky –  Večernica, k nimž je dodáván rovněž duch poledne – Poludnica. A rovněž překrásné  polobohyně –   Pluga, Podaga a Prija. Jako Bogumírovi synové jsou ve Velesově knize jmenováni Seva a Rus –   prarodiče Severjanů a Rusů. Východní legendy k nim přidávají Kimari – prarodiče Kimmeriů, Skyta – praotce Skytů a Kazara (který je nejspíš Kajsak) –   praotce Kozáků a mnoha jiných východních národů sakské skupiny.

A tak se Bogumír rozhodl hledat manžele pro své dcery. I zapřáhl tehdy povoz a jel, kam ho oči vedly. I přijel k posvátnému mu dubu stojícímu v poli a zůstal tam na noc u ohně přinášeje oběti a vzývaje boha ohně.

A tehdy se Bogumírovi zjevily na koních děti boha slunce Utrennik („Jitřník“), Poludennik („Poledník“), Večeník a Polunočník („Půlnočník“) – ochránci čtyř světových stran, kteří spolu s otcem chrání svět před vpádem zlých sil. Ve starobylém jazyce se jim říká rovněž Kumarové (neboli jinoši), kteří sestoupili z pohoří Kumartag, jenž spojuje hory Jamantau a Iremel

A potom se zjevil samotný Semargl, a po něm i Veles, doprovázený svými dětmi-mudrci v podobě medvíďat, které byly dušemi sedmi hvězd Velké Medvědice, a říkalo se jim – Kriv, Prov, Brag, Ant, Podag, Ark a Sava. Jsou známi i indickým Védám pod jmény: Pulahstja (Kriv), Vasištha (Prov), Bhrigu (Brag), Angiras (Ant), Dakši (Podag), Višvamitra (Ark) atd.

A tehdy se Bogumír s ženichy vrátil do Kajle-gradu. A konala se veliká svatební hostina. I provdal Bogumír své dcery za syny bohů. A od jejich potomstva vzešly mnohé významné rody lidi polobohů a rovněž rody lesních mužů a rusalek.

A Semargl a Noc Kupalnica zplodili Hospodina Kupalu (téhož Indové nazývají Kapilou), zjevení na tento svět Nejvyššího vládce. A všichni Bogumírovi potomci, a Slované obzvlášť, se považují za děti bohů. Proto i nyní nazýváme ruský národ národem  vyvoleným.

Plynula léta. Bogumírův rod se rozmnožoval, objevovala se nová města. Bogumírovi potomci začali plnit zemi, vytěsňovat rody prvních praobyvatel.

V Avestě je popsáno, jak se natřikrát rozšiřovala Bogumírova říše: „I bylo Jimově říši tři sta (potom šest set, devět set) let... Drobný dobytek, velký dobytek ani lidé už se neměli kam podít... Tehdy Jima vystoupil ke světlu v poledne na pouti Slunce. Obrátiv se k zemi zadul do zlatého rohu a přetáhl ji bičem (varianta: vrhnul zlatou střelu, všude, kam dolétla, se objevila souše), řka: Milá Spento Armajti (Svatá Zemi), rozestup se a rozprostři do šíře!... Takto Jima roztáhl zemi do šířky...“

A tak na Urale v jihoruských stepích vznikla Bogumírova říše. Zlatá střela avestijských legend v ruce Bogumírovy sochy plně odpovídá zlaté střele v ruce Bogumírovy sochy z Petry. Vrháním střely se mají na mysli dobyvačné výpravy Bogumírových rodů na všechny svčta strany. Jak se tento stát rozšiřoval, zabíral pak takřka celou Eurasii. Bo9umíra mají v paměti Slované, Skandinávci i Germánci, Indové i Iránci.

O jeho skutcích vyprávčjí rovněž Číňané. V Číně vystupuje ja­ko první předek Jü. Tam také ovládl pomocí samorostoucí země „sižan“ potopu (srov. se samorostoucí Spenta Armajti avestijských legend o Jimovi). Za pomoci draka Jin-Luna vyhloubil kanály (což je slovanský Ládón). Naučil Číňany řemeslům a umění. Založil staročínský stát, rozdělil Čínu na provincie a zanechal po sobě sakskou (neboli árijskou) dynastii prvních čínských císařů Sia.

Bogumíra pamatují rovněž v Africe. V Ruandě se o něm vypráví jako o prapředkovi a demiurgovi Imánovi (Ománovi), který stvořil svět, první dvojici lidí, a který chtěl rovněž obdařit lidi nesmrtelností, avšak zabránil mu v tom had.

Podle slovanských legend byl Bogumír největším z vůdců země Kimmerijské, neboli země boha Imira, Kimira (země Kim-puruša varny v indických Védách). Panoval zemi dlouho a moudře. V Avestě a Slovanských védách se říká, že se Bogumír dozvěděl mnoho od Ahury Mazdy (Velese) a potom předal své vědění lidem.

Podle knih mágů-mobadů (a také podle volžských pověstí o Čim-Bulatovi) věnoval prvních padesát let vlády na zdokonalování zbraní: naučil lidi tavit kovy, kovat zbroj a meče. Dalších padesát let zpracovával hedvábí, kožešiny a plátna, vynalezl tkalcovský stav. Potom se pustil do stavitelství měst, kvůli čemuž si ochočil démony-devy, kteří se mu podrobili a začali stavět zdi měst a překrásné paláce. V slovanské védě se hovoří také o tom, že vládce Ima-Bogumír učil lidi orat, sít, žnout, péci chléb a rovněž dělat z hlíny nádobí. Samotný Bogumír se tomu všemu naučil od boha Velese.

Potom se Bogumír pustil do vyřizování státnických úkolů. V avestijských pověstech se tvrdí, že rozdělil národ na stavy (kasty): kněze, vojíny, řemeslníky a zemědělce. A ve Velesově knize ze Bogumír vystupuje co by zakladatel sněmovní a knížecí vlády: A za Bogumírovy vlády to u nás chodilo jinak. A nejstaršího muže rodu jsme volili za knížete, a ten se za starých časů stával naším vůdcem“ (Rod II., 3: 1).

Nicméně za jeho největší úspěch se po právu označuje to, že pronikl do tajů léčitelství a poznal tajemství fyzické nesmrtelnosti (říká se, že od své matky Mareny – bohyně smrti). A tak sebe i své  nejbližší postavil naroveň bohů. Proto se také dožil více jak 900 let.

Ovšem to byl právě jeho hřích. Neboť poznav tajemství fyzické nesmrtelnosti a, navíc, učiniv ji přístupnou mnoha lidem, degradoval a zavrhl nesmrtelnost duchovní. Tím si podle prorokal Zarathuštry přivolal svůj další pád.

„Toto se psalo o císaři lmovi: pobýval on v nebi tři roky, i sloužil tam nejvyšíHmu Bohu. Bohu Vyšněmu dělal pomyšlení – Ten mu tehdy věnoval jasnou kni­hu....“ (Slovanská véda, VII.,110).

Ima-Bogumír se stal největším vládcem-knězem. Dokázal se zaživa vznést do nebe, kde po tři roky sloužil u trůnu Nejvyššího. Proto také obdržel od Boha Vyšně jako dar Jasnou knihu, která obsahuje hymny věnované bohům, které se zpívají během oběto­vání. A s touto knihou se spustil k lidem.

Tak se dostal na úroveň bohů. Začal být uctíván stejnou mě­rou jako Kryšeň, Veles i Koleda, kteří také přinesli od trůnu Nej­vyššího Svaté knihy.

Bogumír se stal prvním člověkem, který se začal řídit védský­mi předpisy a obětovat bohům. Podle Velesovy knihy to byla bo­hyně Lada a bůh Kvasura, kdo naučil Bogumíra obětovat rozlé­váním posvátné surici po oltáři.

Bogumír začal také jako první přinášet hojné zvířecí oběti.  V Slovanské védě se hovoří o tom, že Velesovi obětoval „tři sta volů a tři sta krav“. A v Avestě se říká, že vládce Ima obětoval bohyni Seře (je totožná s řekou Ra-Surjou) na hoře Chukarja (Jamantau) „sto hřebců a tisíc krav, a miriádu ovcí“. A to bylo tím pravým obětová­ním, neboť podle avestijských legend lidé v té době nejedli maso.

V sedmistém nebo devítistém roku života (podle zdrojů Šáhná­me a Avesty) Bogumír za pomoci oddaných divů a draka Ládóna pozvedl svůj trůn až k samotnému nebi. Došel k závěru, že není nad něho nikoho vyššího. Zpychl a začal se dožadovati, aby byl uctíván jako „hlavní nade všemi bohy“, tedy nejen jako boží syn, nýbrž jako samotný Svrchovaný vládce, neboli syn rovný otci.

Do vínku mi dáno být Pánem Vesmíru

Co vykonal jsem skutků skvělých nadmíru

Kdo zažeh' živné světlo umění a vědění

Toť já byl jako první, mně podobného není!

Šáhnáme, Džemšil, 945.


Tak toto řekl Džemšid-Bogumír. Také začal trvat na tom, aby se těm, kdož se mu nepodřídili, říkalo démoni. I zahájil proti nim válku ve všech zemích.

Po těchto slovech a skutcích byli mnozí lidé uvedeni do rozpaků a nevěděli si rady. Jedni svrhli sochy starých bohů a postavili v chrámech vyobrazení vladaře Bogumíra. Jiní se však nechtěli podrobit těmto novotám. Vyústilo to až v náboženské rozepře mezi příslušníky jednoho kmene. A tak předci Skandinávců a Germánů přijali Imira-Bogumíra za svého boha. Ve skandinávských pověstech, v Eddě, vypudil Imirův obraz Roda a Svaroga. Imir to je v Eddě samotný Stvořitel-Rod, z jehož těla se na počátku věků zjevil svět.

Jiné národy, například předci Slovanů, si v tomto případě ochovali chladnou hlavu, a nadále uctívali jak Roda, tak i jiné bohy, i Dažbohova syna Bogumíra. Bogumíra Slované uctívali jako rovného Svarogovi, nicméně nikdo nezapomínal na to, že vlastně přišel až po Svarogovi. Ve Velesově knize se říká: „A tomuto Bogumírovi se začalo říkat Stvořitel-Tvastyr, neboť Ten (Tvastyr Svarog) byl Praotcem jeho i všech Slovanů.“ (Rod II, 2:4). Nazývat jménem Tvastyr znamená dát Bogumíru jméno samotného Stvořitele Svaroga. Také tam se říká, že „bohové dali toto jméno“, čímž se potvrzuje „bohootevřenost“ tohoto Bogumírova jména, převtělení Tvastyra- Svaroga.

Mezitím se na zemi zjevil samotný Vládce Zla Achriman (Černobog). Ten založil Babylón, potom svedl syna vládce Prarabů semitů Zohaka a změnil jej v tříhlavého draka (v Avestě Aži Dahaka, u Srbů Aždaja, Bulharů Ažder, u Rusů  –   Jaščer).

Bogumírova říše se začala tříštit kvůli náboženským třenicím. A došlo to tak daleko, že se našli nejbližší Bogumírovi spolubojovníci, kteří se přišli poklonit Zochakovi s prosbou, aby se stal vládcem Kimmerijské země a nastolil tam pořádek. Učinili to proto, že Bogumír přišel o božské znamení „farr“, opustil jej drak Ládón. A jelikož se Zohak sám změnil v draka, znamenalo to podle nich, že „farr“ přešel k němu.

Začala předlouhá válka mezi zastánci Bogumíra a Jaščera. Bitvy zuřily na obrovském území Eurasie v horách i na rovinách, lid Babylonu až po uralský Kajle-grad. Pouze ze zajatců, kterým se jen tak-tak podařilo uprchnout před obětováním Jaščerovi, se vytvořil národ Kurdů (což jsou mimo jiné rovněž uralští Baškirové)

Po mnoha bitvách byla Bogumírova vojska poražena. Kajle-grad byl opuštěn. Začala hrůzná tisíciletá vláda draka Zohaka, vzkvétala říše Černobogova, která byla zbořena teprve po příchodu Dažbogova syna Árje.

Bogumír byl nucen prchnout do Číny, kde byl po stu letech zabit. Podle staré uralské legendy ho zabil samotný otec Dažbog (nebo Veles v jedné ze svých podob). Rozetnul Bogumíra na dvě půlky. Jedna, ta tmavá, odešla do Pekla. Změnila se v příšeru Ja­mu, která začala požírat duše hříšníků.

Druhá část, světlá, se vznesla do Irije. V Iriji Bogumír usedl po Dažbogově pravici mezi významnými bohy, stal se nebeským ochráncem Slovanů.


1 Neděle (Sedyjův den)

2 Drevljané, východní sousedé Volyňanů-Doudlebů.

V letopisu „Vypravování o dávných dobách“ se říká, že Drevljané přebývající v lesích,  „žili zvířecky, jako dobytek, zabíjeli jeden druhého, jedli vše nečisté, nežili v manželství, honili u vody dívky…“ Nicméně toto svědectví nemusí být bráno za bernou minci, neboť je známo, že Drevljané měli knížecí vládu. Možná, že Nestor, obyvatel Kyjeva, potomek Poljanů, měl důvody, které jej vedly k tomu, aby špinil sousedy Drevljany. Zmiňuje se o nich Konstantin VII. Porfyrogennétos jako o  Dervleninech.

Kriviči. Žili na území současné Smolenské a Pskovské ob­lasti. Jsou známi rovněž z antických zdrojů. Ptolemaios je zřejmě nazývá Karvones, Konstantin VII. Porfyrogennétos – Krivitacini.

Poljané. Podle „Vypravování o dávných dobách“; „Takto ti Slované přišedše a usadivše se na Dněpru, říkající se Poljané, (...) od nich jsou Polané v Kyjevě až do dnešního dne.“

3 Severjané. V letopisu „Vypravování o dávných do­bách“ se říká, že žili na třech řekách levého břehu Dněpru: A druzí usídlení u Děny', Semi, Suly a nazývali se Sever.“ U Ptolemaia se tomuto kmeni říká – Savari.

Rusi. Velesova kniha naprosto vyvrací normanskou verzi o Původu etnonyma „Rusi“, která pochází z „Vypravování o dávných dobách“ („... jdouce za moře k Varjaagům, k Rusům... a od oněch Varjagů (Normanů) dostala jméno Ruská země“). Je více než pravděpodobné, že Nestor, který plnil objednávku velkoknížat varjažského původu, byl nucen hovořit právě takto.

Slovinci. Podle Velesovy knihy a podle dějepisných údajů byli Góty a Huny ve IV. století n. l. douceni (některé jednotlivé rody dokonce dříve) presídlit se k Ilmeňskému Jezeru: Zmiňuje se o nich Ptolemamaios – Stavani, Stlavani.

4 Sedmiříčí. V současnosti je Sedmiříčím (kazašsky Žetysu) nazývána historicko-geografická oblast mezi jezery Balchaš, Sasykol, Alaklol a džungarským Alatau. Název pochází od sedmi řek vlévajících se do Balchaše. Je to starobylé centrum zemědělství využívajícího zavlažování. Nicméně ve starověku se Sedmiříčím nazývaly rovněž všechny stepi od Altaje po Kaspické moře.

Když se Ariové přesídlili z jižního Uralu do Indie, nazvali nové země rovněž Sedmiříčím: Sapta sindhavag (doslova – sedm řek). Tak védští Áriové nazývali současný stát Paňdžáb. Za tyto řeky považovali pět řek Pandžábu, a rovněž řeky Ind a Kábul (nebo mýtickou řeku Sarasvati).

V Sedmiříčí se zformovaly rody Slovanů, jejichž prapředky byli Bogumírovi synové a dcery. Od dcer pravděpodobně vzešly matriarchální kmeny, ze synů pak patriarchální.

5 Přelom l. a 2. tisíciletí př. n. l.

6 Zde je to Azovské moře, kam přišli Góti ze Sedmiříčí o něco dříve než Slované (ve 2. tisíciletí př. n. 1.).

7 Kvasura, bůh veselí a chmele. Od jeho jména pochází název nápoje „kvas“.

V Eddě vystupuje jako Kvasir. Podle tamní pověsti byl stvořen po válce Asů a Vanů na důkaz míru. „Byl tak moudrý, že neexistouala otázka, kterou by nedokázal odpovědět. Hodně cestoval po světě a učil lidi moudrosti.“ Potom Kvasira zabili trpaslíci, jeho krev slili do dvou pohárů a do kotle, jeho krev smísili s medem. A z každého, kdo se tohoto medu napil, se stal buď skald nebo učenec. Ovšem Asům – bohům trpaslíci řekli, že se Kvasir zalknul ve své moudrosti, „nebot' nebylo tak moudrého člověka, aby se od něho dala vyzvědět veškerá moudrost“.

A potom se tomu medu, smíchanému s Kvasirovou krví (s chmelem), říkalo „med poezie“, a na Rusi – kvasura (kvas).

8 Lado nebo Lada, bůh (bohyně) manželství, blahobytu. O bohyni Ladě nalezneme zmínky ve starých rukopisech. Autor Piskarevského letopisu doplnil příběh „Vypravování o dávných dobách“ o idolech Vladimíru: „Čtvrtý idol – Lado, byl bůh veselí a veškerého blahobytu. Přinášeli mu (idolovi) oběti ti, kdo se chystali vstoupit do manželství, měli ku pomoci Lada a užívali si výborného veselí a příjemného života... A na svatebních veselkách starý ďábelský půvab toho idola opěvují, rukama tleskajíce a bouchajíce o stůl“.

Lada je zmiňována rovněž v Czestochowském rukopisu Jana z Michoczina z roku 1423 (Ladu si, jak je vidět, pamatovali dokonce ještě v XV. století): „ ...scházejí se stařeny, ženy a dívky, ale nikoli do chrámu, nikoli na modlitbu, ale na tanec; nikoli aby vzývali boha, ale ďábla: Issa­ya, Lado, Hely“. Existují i jiné zmínky o Ladě.

9 Surica, posvátný nápoj, podobný íránské chaomě a indické somě. Jeho název pochází z indoevropského slova „Surja“ – slunce. V Rig-Vedě vystupuje bůh Soma (on je zároveň i nápojem) jako ženich Surji, v daném případě dcery Slunce. Tento mýtus lze chápat rovněž jako symbolický popis postupu přípravy svatého nápoje za pomoci Chmele-Chaomy-Somy a medu, který se nechává stát na Slun­ci-Surje, aby začal kvasit. Součástí surici a somy byly rovněž byliny a kravské mléko.

10 U níže následujícího úryvku textu je v kopii S. Ljaševského uvede­no, že stojí zvlášť a nesouvisí s předchozím (na rozdíl od kopie A. Kurenkova). Je podle smysl u zařazen do Trojan Pr: 6-7.

11 „Tvorcom“ (ind. Tvaštar), neboli stvořitelem. Je jedním ze Svarogových jmen. Tak pokřtili bohové Blagomíra (blahého Imíra), neboť jej uznali za pozemské ztčlesnění Svaroga. Proto se stal Bogumírem (bohem Imírem).

 


Kapitola III.


Árij a jeho synové

Odchod ze Sedmiříčí


Již v předešlých kapitolách se hovořilo o prvním odchodu Pra­slovanů-Áriů ze severu, které se uskutečnilo pod vedením boha Slunce Jarije, a k němuž došlo v 7. tisíciletí př. n. l.. Tehdy přišli Áriové z nejzazšího severu na jižní Ural, do středoazijského Sed­miříčí a do Indie. Do čela Áriů při druhém odchodu ve 4. tisíciletí př. n. l. se postavil Jaruna (Ardžuna). Vyvedl předky Slovanů z Indie (Paňdžábu) do Přední Asie, na Kavkaz, do Podněpří a do Karpat.

Uplynula další dvě tisíciletí. A ve stepích Sedmiříčí se objevil nový Árij, kterému původně říkali Oseděň. Ten přispěl svými skutky ke změně podoby Země přinejmenším stejně, jako jeho předchůdci.

 


Výklad Legendy o Árjovi Osedňovi


Co tak významného vykonal Árij, který se zjevil v Sedmiříčí? Pročpak se památka na něj uchovává v celém indoevropském světě neméně vřele, než památka na Jarije a Jarunu?

Velesova kniha (Rod III., 1:1) vypráví o skutcích Arije Osedně totéž, co i o praotci Bogumírovi: „Měl všeho hojnost, a Bohové mu dali hodně ovcí a skotu pasoucího se ve stepích.“.

Žil tento Árij ve stejných stepích Sedmiříčí, jako Bogumír. Svědčí o tom cesta, po které se potom ubíraly jeho kmeny. V týchž místech, kde se rozkládala Bogumírova říše, tedy na již­ním Uralu, existuje řeka Or, mčsta Orsk a Orenburg, jejichž stará jména pocházejí od jména praotce Árje (nebo otce Orja). Zde také žil Bogumírův potomek –   Osedeň Árij.

Jméno Osedeň nosil tento praotec ještě předtím, než se rozhodl postavit do čela slovanských kmenů, a než se stal Árjem. Pochází od jména hvězdy Sedava (Polárky), a znamená – Svatý („Sedoj“). To znamená, že se onen „ohnišťan“ vyznačoval tajemnou silou, podobně jako indičtí svatí diddhové nebo keltští kouzelníci sidové. Tak on byl znám svou zbožností, neboli „byl blahý“.

Dochovala se nám i jiná jeho jména. Tak například v Avestě je nazýván Trajataona, neboli je také nositelem jména odvozeného od jména praotce Tarcha Dažboga. Ale i on sám byl považován za nově na Zemi sestoupivšího Tarcha (u Skandinávců  – Thora, He­lénů –  Targelia, Skytové – Targitaje).

Tentýž bůh figuruje v „Šach-Name“ jako Feridun nebo Iredž, u Moldavanů Fet-Frumos, u starých Řeků –  Perseus (nebo Árij).

Genealogie našeho hrdiny je skutečně mimořádně zajímavá. Podle slovanské tradice je Árij Oseděň synem Dvojana nebo Dvina, Advina. Feridunovým otcem je Atbin (srov. s Perseovým dědem Abantem).

V raných zoroastristických textech se Atbinovi, který jako druhý po Bogumírovi (který je Odinovou variantou) přinášel obě ti, říká Atvija a jeho jméno pochází od číslice „dvě“. Jako třetí vy­konával oběti Árjův bratr a Dvojanův syn, Trojan. Bratři Odin, Dvojan a Dvojanův syn Trojan jsou potomky Bogumíra.

Árij Oseděň, Dvojanův syn, patří k témuž svatému rodu.

Árij se narodil do neklidné doby. Říše jeho praotce Bogumíra se rozpadla. Bogumír, který vládl takřka jedno tisíciletí a vybudoval říši, která se rozkládala na většině území Eurasie a Afriky, byl svržen na svět sestoupivším Ještěrem, vtělením Černého boha.

Bogumírovy sestry drak unesl a odvedl do Babylónu, kde se staly jeho metresami. Traduje se, že unést Bogumírovy sestry drakovi pomohl mistr na takové kousky kouzelník Kitovras Giž dříve unesl bohu Slunce jeho ženu Zarju-Zarenicu).

Samotný Bogumír prchnul do Číny a posledních sto let života vládl tam, avšak Veles ho zabil. Potom v Číně přešla moc na dy­nastii, kterou určil Bogumír. Stejný příběh vyprávějí skandinávské pověsti, podle nichž boha Imíra (Bogumíra) zabíjí spolu s bratry Odin, jinak Votan (vtělení Boda –   Velese a Dažboga).

Potom měl Odin-Veles u sebe uťatou Bogumírovu hlavu, kte­rou oživil a s níž se radil.

Drakovi bylo předpovězeno, že bude rovněž s trůnu sesazen Bogumírovým potomkem. Proto pronásledoval každého, v němž kolovala Bogumírova krev, takových ovšem bylo nesčíslné množ ství.

Pronikl až do Číny, k Advinovi, Árjovu otci, a zabil ho. Proto musela Árjova matka své syny, Árje, Poryše a třetího syna, kterému říkali Ark-Mos (neboli medvěd) ukrýt. Byli z paláce čínských  císařů posláni do nekonečných stepí Sedmiříčí, které se rozkládají jižně od Uralu. Zde, v říši Trojana, což byl Áljův bratr, je drak vypátrat nedokázal. A tam byl Árij vychován nebeským pastýřem a nebeskou krávou.

Tady ve svatém městě-chrámu Kajla-grad, které se nalézá v údolí Arkaimu, Árij ovládl staré moudrosti Áriů a proslavil se svou zbožností. V té době dostal jméno Oseděň, které znamená mudrc.

Árjovi se v Sedmiříčí narodili synové – Tur a Sannat. Jeho bra­trovi Poryšovi se narodil syn Pečeněg, a ti dali vzniknout turkotatarským, sarmatským a pečeněžským kmenům. Tato Jména se doposud používají u turkotatarských a íránských národů Střední Asie a Středního východu.

V té době vládl v Sedmiříčí král Sam, Trojanův syn a vnuk čínského císaře Advina. Tehdy byl v Sedmiříčí znám rovněž Rus, Samův vnuk. Rus hodně pomáhal Íráncům z Áljova rodu. A od něj pocházejí Rusové.

První roky života Árje a jeho synů v Sedmiříčí nebyly zcela klidné. Jen co se Árij objevil na scéně, poslal Jaščer do Sedmiříčí vojska. Drak tam vypravil z Číny vojska Chunů (budoucích Hunů). A zabil tenkrát Nebeskou Krávu, která odchovala Árje. To pravděpodobně znamenalo, že Jaščer spolu s Huny zbořil Velesův chrám, při němž Árij vyrůstaI. A nato pravil: „Odejděme z této země, kde Hunové zabijejí naše bratry a často se prolévá krev.“ (Rod III., 3:1).

A vtom Osedňův rod navštívil poutník, který vypověděl o zemích, které se rozprostírají na jihozápad od jeho stepí. Vyprávěl, že jsou tam veliké hory, u jejichž úpatí se rozkládá Irij, kam klesá Slunce po západu, a nikdo tam neumírá. Poutník vyprávěl legendy o zemích na pobřeží Černého a Kaspického moře, o údolích u hory Alatyr (Elbrus), o svatyních boha Slunce při ústí řeky Ra (Volhy a Donu).

A tehdy dva synové otce Osedně –  Tur a Sarmat  odešli do zemí, o nichž jim pověděl poutník. A když se vrátili, vyprávěli o tom, „jak čarokrásný je ten kraj“. Pak tedy mnohé rody zatoužily přestěhovat se do oněch vzdálených požehnaných míst.

Oseděň se spolu se svými syny postavil do čela stěhujících se rodů Áriů. A tehdy Oseděň přijal jméno otce Árje, našeho prapředka, jenž v dávných dobách přivedl Slovany z Bělovodí na jižní Ural: „A mnohé rody a kmeny zatoužily vydat se tou cestou. I přišli všichni k onomu Osedňovi, začali mu říkat otec Árij, a jeho syny postavili do čela všech rodů.“ (Rod III., 1:7)

I začal veliký odchod Áriů ze Sedmiříčí. „Když jsme obětovali bílé koně, odešli jsme ze Sedmiříčí z Árijských hor do Záhoří a tam jsme žili jedno století.“ (Rod III., 2:1).

A rody, které se stěhovaly ze Sedmiříčí, se rozdělily na dva proudy. Jedna část v čele s Rusem obešla Kaspické moře od severu. Další kmeny, v jejichž čele stál Árij a jeho synové Tur  a Sarmat, se rozhodli obejít Kaspické moře od jihu.

Kmeny Rusa a jeho bratra Sevy táhly severněji od Kaspického moře, potom po stepích a podhůří severního Kavkazu došly až k Asgardu (As-grad) na řece Don, kde vládl Odin. A potom došly až k Elbrusu, neboli Alatyrské hoře, ke starobylému svatému městu Slunce Belgradu nebo Cargradu, vystavěnému ještě kouzelníkem Kitovrasem pro boha Slunce Chorse.

Rody Árje Osedně se podle Velesovy knihy vydaly od Sedmi­říčí (Rod III., 1:9) nejprve na jih do pouští podél Kaspického mo­ře, „a tam bylo veliké sucho a poušt“.

Došli až k moři, které nazvali mořem Aralským (neboli mořem otce Árje). Árijské massagetské kmeny se v těchto zemích vysky­tovaly i později, ještě v prvních stoletích našeho letopočtu. Dále pokračovali k jižnímu břehu Kaspického moře, až k „vysokým horám“, které nazvali Alatyrské (ty se později staly svatými hora­mi Al-burdž, nyní Elbrus). Zde se začíná odvíjet historie íránské­ho národa.

V té době Áriové dobyli také jedno z největších měst starého světa, které založili Atlanti, Altyngrad (Zlatý grad), který se co do velikosti a věhlasu vyrovnal Babylonu. Nyní je to hora Altyn-depe ve Střední Asii.

Dále po uplynutí půlstoletí se podle Velesovy knihy (Rod III., 1) Áriové vydali „do cizích krajů“, kde „se jim do cesty postavili vojáci“, potom „do teplých zemí“, ale pohrdli jimi, neboť tam žily mnohé jiné národy.

Odchod Árje Osedně, jeho bratrů a synů ze Sedmiříčí byl vyprovokován válkou s Jaščerem, vládcem Babylonu. A ta válka se nezastavila v Malé a Přední Asii.

První mocný úder armády nanesly drakově citadele, městu Bejt-ol-mukaddes, neboli Svatému městu. Tomuto městu Rusi-Áriové říkali Jerusalem (jeden z výkladů původu jména „město Rusů“, sr. se jménem Rusů – Jeruslané).

Právě Áriům (Chiberům, Everům, z čehož později vzniklo jméno národa „Hebrejci“, které pak přijali Židé) slíbil bůh při dobývání Palestiny „země v nichž teče strdí a mléko“ (Rod, III., 3:2). Stejná legenda o bohem zaslíbené zemi, „kteráž vpravdě oplývá mlékem a strdí“ je uvedena i v Bibli (Čtvrtá Kniha Mojžíšova, 13:28). Tady Bible cituje árijské legendy, tedy avestské, slovano-védské).

Bibličtí Mojžíš a Aron mají v tomto kontextu svůj předobraz v podobě bratrů Mose a Árje, kteří přivedli Árie-Chibery do Palestiny ze Sedmiříčí (tyto země se nazývaly také Kušanským královstvím, jako biblická země Kuš, později ztotožňovaná s Egyptem). Tradičně je biblický král David (srov. Da-vit, Sento-vít) a jeho syn Šalamoun (Solnce-car) ztotožňují s hrdiny íránského eposu Feridunem (Árjem Osedněm) a Selmem (Sarmatem). A v tomto eposu vystupují jako Árijci a nikoli Židé (svědctví o tom nalezneme i v samotné Bibli, tak např. mezi 700 Šalamonovými ženami nebyla ani jedna Židovka).

Mimochodem, odtud také vyplývá, že jak Ježíš Kristus, potomek Davidův (Árjův-Osedňův), tak i Šalamoun (Sarmat) měli (árijskou krev, a lze je považovat za potomky Dažboga a Velese.

V biblickém Pateru knih Mojžíšových lze vůbec velmi snadně vystopovat tendenčně přepracované árijské a babylonské legendy, známé z jiných starých zdrojů (podrobný rozbor těchto legend by' tu zabral příliš mnoho místa, nalezneme jej v publikaci „Мифы и легенды древних славян“. M., 1998).

Nicméně hlavním cílem Árje Osedně nebyla Palestina, ale hlavní město draka, Babylon. Co mohlo být důležitějšího, než porazit úhlavního nepřítele? Soudě podle Velesovy knihy (Rod II., 2), Árij si podmanil Dvouříčí dříve než Sibiř a Palestinu, a také ještě před výpravami do Evropy. Toto vítězství zajistilo pevný týl pro další výpravy a výboje.

Když se Árjova vojska přiblížila k hranicím Babylonské říše, došlo v hlavním městě k povstání proti Drakově tyranii. Do čela povstání se postavil kovář Kave (v jehož jménu je stejný slovní základ, jako v ruském slově „koval“). Všichni synové tohoto ková­ře měli být obětováni drakovi, proto již nemohl déle čekat. Kave pozvedl svoji kovářskou zástěru nachové barvy na kopí do výše. Tato rudá vlajka se stala praporem povstalců (v pozdějších do­bách, v podstatě až do současnosti figurují rudé prapory v povstáních na všech kontinentech).

Potom se Kave a vzbouřený lid rozhodli, že zem potřebuje ji­ného vládce. Chtěli, aby na trůn opět usedla dynastie Bogumíro­vých dětí. Proto přišli za Árjem, jakožto legitimním dědicem trů­nu.

Árij Oseděň přijal od Kaveho rudý prapor, zaměnil kovářskou zástěru za rudý brokát, ozdobil prapor diamanty a nazval ho „kavejánským“. Potom Árij vešel v čele svých vojsk a vzbouřeného lidu do Babylonu. A Ještěr prchnul daleko na východ, do Indie.

Po příchodu do Babylonu spatřil Árij-Feridun drakův zámek:

I vidí car Feridun v nesmírné dáli

V předjitřních mlhách ten zámek jak sen

Jenž opírá hlavu svou v nebeskou báni

Až k samotným hvězdám vypíná se...

„Šach-name“ Zohak, 1925


Když se Árij dozvěděl, že tato věž „nebyla stvořena ve jménu boha“, okamžitě ji zbořil. Domnívám se, že právě tato událost posloužila jako základ pro legendu o zboření Babylonské věže. Tuto věž vystavěl tentýž Kitovras (v Šach-name - Kondrov), kteIý vystavěl chrám Slunce (v Bibli Šalamounův chrám), jenž je avest­ským Selmem nebo Sarmatem, synem Árje Osedně).

Árij povolal tohoto kouzelníka k sobě do služby, avšak ten jej oklamal a utekl k drakovi Jaščerovi do Indie. V Indii drakovi vyprávěl o tom, jak Árij v Babylonu vládne. Nejprve přijal Ažder toto vyprávění s naprostým klidem, dokonce nazval Árje „drahým hostem“. Avšak v momentě se rozzuřil, jakmile mu Kondrov Kitovras vyprávělo tom, jak Árij nejprve podrobil Jaščerovy milenky (Bogumírovy sestry) očistě, a pak je pojal za manželky.

Nato Jaščer, shromáždiv v Indii a v Afganistanu vojska, vytáhl proti Árjovi. Avšak hned v první bitvě vojska odmítla sloužit drakovi, a tak musel před Árjem prchnout na Kavkaz. A tam u Elbrsu byl zabit bohatýrem a vládcem Saků Samem z Bogumírova rodu, dědem Rusa.

Tak dokonal drak svůj život. Avšak jeho potomci ještě dlouho vládli v různých zemích světa, a dokonce se stali příbuznými rodu Trojanova syna Sama. Ale o tom pohovoříme dále, až se bude mluvit o patriarchovi jménem Rus a založení první slovansko ruské říše Roxolaně.

„Včera jsme přišli z daleké země, kam nám Siva přinesl Bílou Knihu, Bílou knihu černého písma ..." (Slovanská véda, díl I., píseň III. O králi Sadovi a přesídlení národa z kraje země k Dunaji.)

Z Asie začali Áriové, vedeni třemi bratry, Árjem, Poryšem a Mosem (Arkem), a rovněž Árjovými syny, Turem a Sarmatem, podnikat výpravy do Evropy. Postupovali podle všeho společně s předárijskými kmeny Malé Asie, neboli s Atlanty.

Ark se společně s Poryšem a rovněž s kmeny Atlantů a s Indy Árii vydal přes Malou Asii a přes Dardanelský průliv na Balkán, a později i do Řecka.

Ark se v Řecku proslavil pod jménem Argos (odtud Argolida, Arkádie a dal.). Ark (Argos) zplodil Pelega, jímž byl započat rod Pelasgóiů, první árijský rod Středomoří.

V pozdních řeckých legendách je znám rovněž pod jménelli obra Alkinoia. Tento obr měl bratra Porifroia, a právě on je podle všeho oním Poryšem ze slovansko-védských legend.

Z řeckých legend vyplývá, že se Árij, bratr Arka a Poryše, ten krát v Řecku neukázal, mířil více na sever. Řekové jej znají pod jménem maloasijského a skytského boha války Árese, kterého neměli Řekové obzvlášť v lásce.

Slovanské pověsti vyprávějí, že se rovněž Árij Oseděň tehdy ubíral severněji než jeho bratři – k Dunaji. Osedňovi se v té době vzdala Malá Asie a budoucí Trácie (země současného Bulharska a Rumunska).

O příchodu Osedně k Dunaji hovoří Slovanská véda. V této knize se o Osedňovi hovoří jako o králi Sadovi. Tento Sada přišel s kmeny lidí –  kamjanu od Čitajské země. Neboli Osedeň přišel v čele Kimmeriů z Číny (Sedmiříčí bylo v té době považováno za součást Číny, jinak země Čin).

Na Dunaji již tehdy žily některé lovecké kmeny divých mužů,kteří se klaněli Dyji, neorali, neseli. Navíc z Bílého Dunaje nenechala nikoho napít „Krutá Lamja“. Vojáci krále Sada tenkrát divé muže porazili. A Krutou Lamju podle jiné písně ze Slovanské védy porazil Jarila (sv. Jiří), který je oním Árjem Osedněm. Na osvobozené půdě začaly rody krále Sady orat a sít.

V té době se v Evropě spolu s rody Árje Osedně objevili potomci Radima, neboli Radimiči. Je zajímavé, že v slovanské re­dakci Kroniky Jana Malaly, kde jsou převyprávěné řecké mýty smíchány s mýty slovanskými, porodí bohyně Evropa Radomanta (Radima) vládci Turovi, neboli synovi Árje Osedně.             

Podle ruských kronik doputoval Radim do Evropy spolu s Vjatkou, praotcem Vjatičů-Venedů. Rod Venedů pochází od Vana (Vjatki). Počáteční dějiny tohoto kmene se pevně pojí k Malé Asii a Zakavkazí. Voněch místech bojovali a potom se smísili s rody Atlantů, kteří za svého praotce považovali Atlanta, který je bájným Svantogorem.     Tehdy byla atlantská civilizace  vystřídána árijskou.

Po usazení v Podunají podnikl Árij námořní výpravu ke Kav­kazu, kde se již usídlily slovansko-ruské kmeny, které přišly s praotcem Rusem. Tam Osedeň obdržel podle pověsti od Boha Zákon.

Ve Velesově knize, na desce Rod III., 5:4, jsou řádky ze Zákona Árjova otce. Árij dostal od Svaroga proroctví o veliké budouc­nosti Slovanů, o tom, že Slované dobudou celý svět a budou „těžit sílu z kamene“, „dělat povozy bez koní“ (což se evidentně týká naší doby). Avšak potom se vojíni stanou „otroky mnohomluvnosit“ a pozbyvše odvahy prodají se nepřátelům za zlato. A tehdy bohové znovu připomenou Slovanům: „Milujte Zákon otce Árje!“

Podle Velesovy knihy byl dán Zákon Árjovi Osedňovi, když odcházel z tohoto světa a stoupal k Bohu. Bylo to na hoře Elbrus (Alatyr). A v té době skončil věk Lady (Býka) a začal věk Bělojarův (Berana).

A Árij Oseděň se jako vtělení Jarily a hrdina Bělojarova věku utkal s Drakem Ládónem, drakem odcházejícího věku, a zvítězil nad ním. I vystoupil na horu Alatyr. A před ním se otevřela nebeská brána. I uslyšel Zjevení, a to se stalo Zákonem otce Árje.

Proto se od těch dob Elbrusu říká mimo jiné Osedňova hora (Rusové), hora Sady-krále (Bulhaři) nebo hora Šat (Čerkesové).

Zákon otce Árje obsahuje vizi celé budoucí historie Slovanů. Mluví se tam rovněž o budoucím odklonu Slovanů od starobylé víry, a následném návratu; o tom, jak se Zákon znovu zjeví potomkům otce Árje.

1 Poutník vypráví o zemích poblíž Ústí řek Don a Kubáň. Zde „Slunce spí za noci“ (viz také Rod IV., 3:3). Řekové rovněž umisťovali říši boha Slunce Hélia a jeho syna Faethóna na severní Kavkaz.

2 V této pověsti splynuly dvě veliké hory: Ararat a Elbrus. Spíše se má na mysli právě Elbrus, poslední vysoká hora, k níž doputoval Árij se svými syny. Onou velikou horou u níž Kyj založil Kyjev Antský (viz rovněž Rod III., 3:4), je podle slovanských legend Alatyrská hora, neboli Alabyrská (někdejší Albrudž, nyní Elbrus).

3 Také zemi oplývající strdí a mlékem slibuje Jahve Mojžíšovi a jeho bratru Aronovi (Kniha Mojžíšova II., 3:7-8; Kniha Mojžíšova IV., 13:28) „….řekl Hospodin: Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho. Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej z ruky Egyptských  a vyvedl jej z země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a strdí...“

Podle árijských pověstí (textů desek a např. legend o Feridunovi), se jedná stále o jedno a totéž místo v Palestině. Připomenu, že v minulém textu byla zmínka o tom, že Árij vedl Rusy z Uralského Sedmiříčí do Sýrie. V Bibli jsou tudíž překrouceny staré pověsti o odchodu Áriů z Uralu. V nich byly Sedmiříčí a Indie zaměněny za Egypt, odkud odešli

Židé. Slovanští Árij a Mosk se stali v Bibli Aronem a Mojžíšem. Židé si vypůjčili tyto legendy od Áriů-Chiberů. Údajné biblické dobytí Palesliny Židy vykonali ve skutečnosti Chiberové (dokonce jméno židovského vojevůdce Navina pochází od slova „Nav“ atd.). Aron přináší oběti zlatému teleti (stejným způlsobem obětoval Árij teleti-býku Jarilovi, svému ochránci a předkovi). Je rovněž jasné, že Elbrus, na němž Árij obdržel Zákon, byl v Bibli nahrazen horou Sinaj. Árijské legendy Židé přejali a překroutili podobně jako legendy Sumerů, Chaldejců a dalších, když se rodil Izrael. Tyto legendy byly převzaty od árijských národů těchto míst.

4 Je možné, že se jedná o Sar-grad („císařský-grad“) nebo Antský Kyjev. Jde o město Serak v Údolí Baksan při Úpatí Elbrusu, o němž se zmiňuje zeměpisec z I. století n. I. Ptolemaios Klaudios. Stejné město bylo nej­prve založeno rovněž poblíž Araratu. V této povčsti se opět prolínají dvě legendy. Srovnejme arménskou a slovanskou verzi této legendy. Arménský letopisec Zenob Glak (IV. století n. l.) v díle „Taronovy historie“ vyprávěl o tom, jak byla zakládána starobylá města Arménie: „Demetr a Gisane byla indická knížata spřízněných rodů, která začala spřádat proti svému vládci Dinaskeiovi úklady. Když se o tom císař dozvěděl, poslal za nimi své lidi s příkazem buď je zabít, nebo vyhnat ze země. Knížata jen o vlásek unikla smrti a hledala úločiště u panovníka Valaršoka, a on jim věnoval zemi Taron, kde měli právo vládnout a kde vybudovali město a dali mu jméno Višap. Když potom doputovali do Aštišatu, vztyčil tu své modly Demetra a Gisaneje, které uctívali v indických zemích. Po patnácti lelech arménský vládce oba Indy zabil, kvůli čemu nevím, a přeenechal vládu jejich třem synům, což byli Kuar, Meltej a Chorean. Kuar vystavěl město Kuary, které bylo nazváno na jeho počest. Meltej vybudo­val na onom poli své město, které nazval jménem Meltej, a Chorean poslavil své město v oblasli Paluni a dal mu jméno Chorean. (...) A po uplynutí určité doby Kuar, Meltej a Chorean po poradě vystoupili na horu Karkeia a našli tam překrásné požehnané místo se svěžím vzduchem, jelikož tam byla široká prostranství pro lov a příjemný chlad, a také hojnost trav a stromoví. I vybudovali tam osadu a vz.tyčili dvě modly: jednu jménem Gisa­nej, druhou Demetr“

O kom vypráví tato legenda? Demetr –  to je Árij Jaruna, Ardžuna), neboť „árij“, stejně jako „orij“, „rataj“ znamená starorusky oráč, a bohyně Démétér je ochránkyní zemědělství, orby. Proto také Árjovi mohli dát jméno Demetr –   Demetrios (při překladu jména do řečtiny). Zde je zakla­datelem prvních arménských měst, praotcem Arménů.

Gisanej – to je Kisek z Velesovy knihy, který si nepřál spojit se s rodem Árje-Jaruny a proto utrpěl porážku od Jágů. Myslím si, že je pra­otcem maloasijských Chetitů, později Chettů-Tráků. Z určité části Chettů, kteří splynuli s jihoslovanskými kmeny, se stali Slované, a druhá část se po pohlcení Germánci stala Hesenci (dodnes je v Německu město Hessen).

Demetr a Gisanej prchají z Přední Asie před pronásledováním jistého krále Dinaskeia. Jméno Dinaskeia znamená „syn Dino“, nebo „syn kmene Dino“, a rovněž „syn boha Dino“. V indických védách existuje démon Danu-Vritra, nepřítel boha Ariů Indry, stejně jako jeho matka kráva Danu. Neboli na začátku této arménské legendy se vypráví a časech Jaruny a Kiseka. Avšak v tomto místě je již legenda promíchána s pozdějšími legendami o Árjovi Osedňovi a jeho synech.

Zenobem Glakem zmiňovaní Kuar, Meltej a Chorean, jsou vlastně naši dobří známí Kyj, Šček a Choriv, synové Árje Osedně. Legendy o těchto prarodičích známe spíše z textu letopisu „Vypravování o dávných dobách“, avšak tam jsou tito hrdinové umístěni do pozdějších časů do Rusi. Podle arménské legendy vystavěli jedno město v oblasti Paluni, neboli v zemi pra-Polanů, nebo Pelagů (Pelasgů – odtud Palestina). Žili tehdy v Malé Asii a potom se přesídlili za svými předky k Donu a Dněpru.

Kyj-Kuar buduje své město u jisté hory jménem Karkea. Předpokládám, že v druhém případě se hovoří o založení města-gradu Kiary (Kyjeva Alatyrského) poblíž Elbrusu. Horu Karkea lze zcela směle ztotožnit s Elbrusem, nebo s horami stojícími poblíž něho, které nesou velmi podobně znějící jména. Vedle Elbrusu se nalézají vrcholky –  Kuršou (3609 m) a Karakaja (3646 m).

5 Stejná slova vyslovil starý Árij (Ardžuna) ve 4. tisíciletí př. n. l. Jsou rovněž uvedena na desce 3a (Rod I., 5:1).

6 Popis přípravy nápoje surici, včetně vymačkávání bylin, cezení přes ovčí vlnu, se shoduje s popisem přípravy somy v Rigvedě I., 28; I., 5; IV., 27.

Při přípravě súrji se smíchá med s devětsilem, zimolezem a šťavelem (nebo s jistou bylinou „šalujaj“), a ještě s dalšími bylinami, „o nichž hovořili naši otcové“. Pak se med nechá tři dny kvasit na Slunci, poté se scedí a smíchá s mlékem (případně s „arakou“). Viz rovněž Lut III., 1:2.

 


Kapitola IV.


Rus, Sloven, Vend


Na začátku této kapitoly je uvedena legenda o praotci Rusovi. Od něj pocházejí Rusové íránského původu.

Všichni potomci Rusi, Dažbogovy matky, byli považováni za Rusy, neboli veškeré árijské slovanské rody jsou rody ruské. Rusi se dělí na Kyjany-Poljany, Čechy, Chorvaty a tak dále, a mezi nimi existuje také kmen, ktelý nese pouze toto jméno: Rusové.

Podle íránsko-slovanských legend pocházejí tito Rusové od praotce Rusa, Zorjanova syna, Sámova vnuka, Trojanova pravnu­ka, a prapravnuka Dvojanova neboli Advojny z Bogumírova rodu (podle íránské pověsti jsou totožni s Rustamem, Zerem, Samem, Advinem, Jimou).

Všimněme si, že podle íránských legend, které nalezneme na příklad v „Šach-name“, byl Rustam synem Zera a vnučky draka Aži-Dachaki (Zovchaka). A podle řeckého výkladu skytských legend byl Skyt synem Heraklovým a hadonohé saně Echidny. Z toho vyplývá, že Skyt a Rus se v legendách jeden druhému velmi podobají a mají ve svém rodu draka. Rus zdědil po drakovi velikou sílu, zaměřenou na boření všeho vetchého, přežitého (boří starý svět), a od Dažboga a Velese zdědil touhu po spravedlnosti, vždy kráčí po cestě Pravdy.

 


Výklad pověsti o Rusovi


Rus se narodil zázračným způsobem. Matka dlouho trpěla, neboť dítě bylo příliš veliké a těžké, a pořád se ne a ne narodit. Tehdy přizval otec Zorjan na pomoc svého ochránce – ptáka Ga­majun. Pták pomohl dítěti na svět skrze bok.

Rus se ihned po svém narození postavil na nohy, uprostřed je­ho čela plálo Slunce (podobným způsobem se ve Védách popisuje narození Indry). Rus si oblékl brnění a zlatou helmu, vyskočil na koně a pozvedl zástavu s vyobrazením draka.

V popisu narození Rusa (Rustama) v „Knize králů“ se v podstatě opakují slovanské lidové balady o narození Drakova syna (Volcha Zmejeviče, jihoslovanského Draka Ohnivého Vuka), který si obvykle podmaní Inderii a zahubí zvíře-Indrika, svého otce, (bez ohledu na pozdější překroucení, kdy se např. místo oblékání samotného Rustama hovoří o oblékání do zbroje nějaké pany, ale týmiž slovy).

Ano, Rus přišel na svět jako Drakův potomek, avšak narodil se k záhubě Draka, který jej zplodil, a okamžitě prohlásil: Jsem připraven porážet nenáviděné nepřátele ku slávě svatého Světovládce!“ („Kniha Králů“ 8154).

A Rus hned ukázal svou převelikou sílu, když pokořil nedo­stupnou pevnost na hranici země Áriů – v  Sedmiříčí. Našel si koně k obrazu svému jménem Rechš (neboli kůň-král). Zkrocení tohoto koně bylo přirovnáváno k zápasu s drakem. Potom Rus podle „Knihy Králů“ pomohl sakským-árijským vojskům odrazit nájezd turanského krále.

V té době se v Sedmiříčí objevil poutník, který vyprávělo dale­kých zemích, kde „nikdo neumírá“. Tentýž  poutník pověděl o údolích poblíž hory Alatyr (Elbrus) na severním Kavkaze, kde stály velebné chrámy Slunce, kde se rozkládalo zázračné město Bílý Car-grad (Sar-grad), v němž vládli Jarunovi a Bogumírovi potomci.

A tehdy se árijské rody vedené Árjem Osedněm a Rusem vydaly hledat ono blahoslavené místo „oplývající strdí a mlékem“.

Na rozdíl od cesty Árije Osedně vedla Rusova pouť přes údolí řeky Ra zeměmi, kde žily kmeny uctívající Velese, kterému se tu říkalo bůh Boda, nebo také Asila Veles.

Skandinávské legendy hovoří o tom, že v těchto zemích vládl Odin, Dvojanův bratr. Odin byl v jedné osobě jednak samotným Velesem, ale i v pořadí dalším vtělením Velese –  císařem Asgardou (rus. Asgrada). Jmenoval se Odin, neboť jako první přinesl oběť nápojem zvaným soma (Dvojan-Advin –  jako druhý, Trojan –  jako třetí).

V tom kraji vládl Odin, a zde se nalézalo hlavní město jeho země Asgard. Toto město se v líčení skandinávských legend „Sága o Ynglinzích“ rozkládalo na východ od řeky Tanakviskl, neboli východněji od řeky Don (antický název Tanais).

Na základě druhé zmínky se Asgard nalézal ve středu světa, na poli IdavelI. Tedy nikoli v horách, ale v rovině, jejíž jméno je totožné se jménem řeky Volhy, které Turci říkali podobně –  Idel (Idil).

Tak se v Asgardu sešli Trojanovi potomci –   knížata Sam, Zaran a Rus, kteří sem doputovali ze Sedmiříčí, s rody Rusů a Seveljanů, a rovněž Velesovi Jasuni, mezi nimiž byl nejznámější kníže Useň, následník Asgardova trůnu. Useň byl synem velikého mudrce Braga – Velesova syna (jeho Slované uctívají dodneška na podzim ve dnech Useně-Tauseně).

Rusovy kmeny se v Asgardu spojily s rody a vojsky Odinovými. Válce se podařilo vyhnout, neboť na Asgardovu stranu se po stavil samotný Veles, přesvědčil všechny kmeny, které žily v povodí posvátné řeky Ra (Volhy), aby se spojily.

Rus uznal Velese-Odina za vládce Árijské země. Rus se sklonil před potomkem boha Slunce.

Z Asgardu začali Rusové a Jasuni podnikat výpravy do hloubi Kavkazu a do Evropy.

Zpočátku bojovali proti Vanům, u nichž se ukryl Jaščer po porážce v bitvě s Árjem Osedněm u Babylonu. Tohoto draka tehdy zabil Rusův děd Sam. A to byl jeho největší hrdinský čin, jímž se tehdy proslavil na věčně časy.

Avšak potom se válka s Vany poněkud protáhla, bitvy se ode­hrávaly na obrovském území od Kavkazských hor a pobřeží Kas pického moře až po Skandinávii. Na straně Asů bojoval Odin. Odinovi a Sakům-rybojedům tehdy připadly země v Skandinávii, z nich vzešli Sasové. A Odinovým spojencům Rusům a Alanům připadla Roxolaň –   volžské a donské stepi, úpatí severního Kavkazu. Vanové dobyli budoucí Venedii. Jedna část Vanů-Venedů splynula s germánskými (vandalskými) a západoslovanskými, po­baltskými kmeny, z druhé části kmene se stali Vjatiči.

Dochovala se ještě jedna zmínka o válce, ke které vlastně ani nemuselo dojít, a o jejíchž obětech se dochovaly smuteční písně v eposech íránských a tureckých národů. Podle íránských a tureckých legend ve stejné době, kdy Rus táhl ze Sedmiříčí k Asgardu a Alatyrské hoře, podmanil si říši Semengan (Samovu říši). Tam se zamiloval do vladařovy dcery, a plodem jejich lásky byl chlapec, budoucí udatný rek, kterému Íránci říkali Asach (Sach, dokonce Sachrab). V ruských legendách, kde jsou převyprávěny berendějské legendy, vystupuje pod jménem Asan (zakladatel královského berendějevského rodu v Bulharsku se jmenoval Aseň).

Když Asach (Aseň) povyrostl, zatoužil najít svého otce, který odešel daleko na západ, za Chvalynské moře, a zopakovat jeho hrdinské činy. Aseň shromáždil vojsko Berendějů, Torků a Saků (neboli turko-íránská vojska, budoucí „černé klobuky“, Kozáky).

A tak se dali na pochod přes Volhu na Roxolaň. Tam je nepo­znali a považovali je za nepřátele, neboť se při prvních střetech chovali velmi hrdinně a zahubili mnohé veliké bohatýry.

Potom Aseňovi Berendějové (podle „Knihy králů“ II., 500) vzali ztečí Bílou pevnost, což je město Bílá Veža na Donu. Vzápětí se pod hradbami Bílé pevnosti odehrála veliká bitva mezi Rusy, Torky a Berenději. Rus se bil se svým nepoznaným synem Aseněm. A vzpátětí Aseň srazil Rusa k zemi, ale slitoval se nad ním. Druhého dne však Rus srazil k zemi Aseně a zabil ho.

A vtom Rus podle amuletu poznal v Aseňovi svého syna. Nelze ani vylíčit Aseňův žal. Po jeho smrti se Rusové a Berendějové sbratřili. Aseňovi synové, kteří potom přijali dynastické jméno Aseň, se stali knížaty Berendějů a po všechny časy, dokonce po uplynutí mnoha set let zůstávali spojenci Rusů. O tom se hovoří ve Velesově knize: „Berendějové... měli knížete Aseně, a ten byl velice moudrý... měl s Rusy doblý vztah a byl našim přítelem“ (Bus II., 3:2).

A také Rusové jim pomáhali. Například kníže Rusů Bělojar pomohl Berendějům, které utiskovali Jagové a Hunové (Bus I. , 3:2).

Hlavním cílem Rusa a Useňových Asů bylo dosáhnout hory Elbrus v údolí Alatyrské řeky.

Podle árijských legend Rus a Useň, a rovněž další reci a mudrci – Sam, Zaran, Brag podnikali válečné výpravy k Elbrusu a bojovali zde proti Bílému Divu, který vrhal na árijská vojska kameny, padající z mraků místo krupobití. Zde u města Bílá Pevnost se odehrávaly bitvy Íránců a Turanců.

Vyprávění o válkách na úpatí Elbrusu popisuje boj člověka proti Bohu, neboť podle legend obývali posvátné území potomci bohů. Právě proto se Rus zpočátku vzpíral podniknout výpravut k Elbrusu, který považoval za nepřístupnou tvrz, kterou si netroufali dobýt ani velicí hrdinové a bohatýři minulosti. Ani samotný Odin neposílal své vojíny do oněch hor.

Avšak mudrc Brag, Velesův syn, který byl uctíván jako velilký hvězdopravec a sestoupení na zem ducha jedné z hvězd Veliké Medvědice, určil podle hvězd konec věku Lady (Býka) a začátek Bělojarova věku (Berana). Bohové starého období v tomto období přelomu odcházejí, a u trůnu Nejvyššího vládce zaujímají místo noví bohové a hrdinové.

Mudrc Brag rovněž určil, že Nejvyšší vládce bude pravidelně sestupovat na Zemi za každého věku v jiném vtělení. Ať tomu bylo jakkoli, Brag přesvědčil svého syna Useně, že svaté území jei možné dobýt. A Useň zamířil se svými vojsky k hoře Alatyr. Nicméně Bragův astrologický výpočet se ukázal jako nepřesný, Useňova vojska utrpěla hned v první bitvě zdrcující porážku od Bílého Diva (lze se domnívat, že šlo o Bělogora, tehdejší vtělení Bílého boha). Samotný Useň byl vržen do kobky.

Tenkrát přišel Useňovi na pomoc Rus. Na hranici Alatyrského území se Rus utkal s divem Uladem (slovanským drakem Ládónem) a podařilo se mu ho přeesvědčit, aby se postavil na Rusovu a Useňovu stranu a pomohl jim. Na Rusově praporu, který pozvedl hned při svém narození, byl vypodobněn drak Ládón. A to znamenalo, že právě k Rusovi přešlo božské znamení od předka Bogumíra, jemuž sloužil drak Ládón.

S drakovou pomocí se Rusovi podařilo osvobodit Useně z vězení, potom vrátil na čas vládu ve svaté zemi samotnému La­dovi (Ládónovi). Avšak ani samotnému Rusovi, ani Useňovi, se dokonce ani po výstupu na vrcholek hory Alatyr nepodařilo dosáhnout trůnu Nejvyššího, ať se snažili sebevíc.

Říká se, že Useň zbudoval na svazích hory Alatyr za pomoci divů palác-chrám: „Na svazích Elborzu vystavěl takový palác, že ta práce zmohla dokonce i diva“ (Kniha králů I., 13796). Na Orlí hoře Erzifie (podle Avesty, Jašt 5, XII.) Useň přinášel oběti Surje. Leč marně, Hospodin před ním nebeskou bránu neotevřel. Nicméně si Useň svým hrdinským skutkem vrátil mládí, získal boží znamení, a stal se vládcem.

Pak se Useň pokusil k trůnu Nejvyššího vládce vzlétnout. Vybudoval trůn, k němuž přivázal mohutné orly, a nad ně na kopí přivázal maso, aby orli ve snaze dolétnout k potravě pozvedli vzhůru na onom trůně také Usně.

A tak se Useň vznesl nad mraky, ale pak se orli unavili a Useň se i s trůnem zřítil k zemi a jen tak tak  přežil pád. Nejvyšší toho, kdo bojoval proti bohům, nepřijal. Useň byl zbaven jak vlády, tak i požehnání, a pouze díky přímluvě duchů jeho nenarozených potomků (mezi nimiž se musel zjevit i samotný Bus Bělojar) se Useňovi vrátila jak vláda, tak i požehnání.

Věk Lady (Býka) se přiblížil ke svému konci. Ládón v předtuše, že se konec neodvratně blíží, stával se nesnášenlivým a krutým. Všude viděl nepřátele, proto se Ládónova vláda stala pro všechny nesnesitelným břemenem: „i uchvátil zemi, a tekla z ní krev ...“

Právě jemu, hadu Ládónovi se v Bibli říká had Leviatan „vladař nad všemi syny hrdosti“. A ve Velesově knize je Hadem z Navi, který byl později ztotožněn s hadem, který se připlazil z jihu, od Řeků, kteří se klaněli u Bosporu Diovi (Zeus). To svědčí o tom, že Ládón přešel do Diových služeb.

A tehdy se s Ládónem utkal samotný Árij Oseděň, vtělení Jarilovo. Ještě předtím však prošel celou Asii a východní Evropu. A pomáhali mu všichni velicí rekové a nebeští bohové.

A hlavní bitvy Árje s Ládónem se odehrály na moři. Árij Osedeň připlul ke Kavkazu z Trákie, kde porazil démony-dasuně a Hada Lamie.

Árij Osedeň zopakoval vítězství nad drakem v Černém moři, kterého již dříve dosáhl Kryšeň Koleda. Byl uznán nejenom za Jarovo vtělení, ale i za vtělení Vyšně Kryšně. A potom také vystoupil k trůnu Nejvyššího vládce.

 


Výklad Pověstí o Rusovi, Slovenovi a Vendovi


Potom Árjovy rody založily rody Bčlojarů, Novojarů a Bělogorů; z Aseňových rodů povstaly rody Berendějů, a z rodů Rusa – rody černomořských Rusů.

Tito Rusové žili v sousedství jiných příbuzných kavkazských kmenů. O tomto místě, kde se usadily Rusovy kmeny např. vedle Chazarů (na Tamani), vypráví mimo jiné anonymní arabské dílo „Modžamal-attavarich“ (Soubor příběhů) z roku 1126: „... Říká se také, že Rus a Chazar pocházeli zjedné matky a jednoho otce. Potom Rus vyrostl a je!ikož neměl místa, které by mu vyhovovalo, napsal Chazarovi dopis a poprosill ho o část jeho země, kde by se mohl usídlit. Rus hledal a našel si místo. Ostrov –  ani velký, ani malý, s močálovitou půdou a zkaženým vzduchem; a tam se také  usadil“.

V deskách se hovoří rovněž o příbuzenském vztahu mezi Skyty a Rusy. Uvádí se genealogická legenda o bratrech Slavenovi a Skytovi. Je tu rovněž zmínka o vůdci Kolovi. Ten pravdědobně bude oním Herodotovým Kolaksajem (synem Targitajovým, neboli synem Tarcha Dažboga), zakladatelem rodu Skaldů. Tato legenda se v mnohém shoduje s legendou uvedenou v Mazurinském letopisci (PSRL, sv. 31. Leningrad, 1968), a rovněž s legendou ze Sulakadzeho Novgorodského letopisu (kopie pořízená pro G. R. Děržavina je uložena ve veřejné knihovně SPb). Tito letopisci se zřejmě opírali o jednu z tehdy existujících knih podobných Velesově knize. Ze by byla taková kniha přechovávána v klášterní knihovně?

„Když Sloven a Rus odešli roku 3099 (r. 2591 př. n. 1.) se svými kmeny od Exinopontu (Černého moře) a od svého rodu, a od bratří, a brázdíce země celého světa, jak okřídlení orlové přeletujíce mnohé pouště, hledali si místo, kde by se usadili; a v mnoha místech se zastavovali a odpočívali, a nikde si nenašli místa, kde by se usídlili. Tak čtrnáct let obcházeli prázdná místa a země, nakonec došli k jistému velikému jezeru, zvanému Moiska, kterému dali potom jméno lrmer na počest jejich sestry Irmery). Téhdy jim věštba přikázala státi se dědici onoho místa. A nejstarší Sloven se se svým rodem a se vším, co mu patřilo, usadil na řece, které se tehdy říkalo Mutnaja , dal jí pak jméno Volchov, podle nejstaršího Slovenova syna, jehož jméno bylo Volchova.

Léta 3113 (r. 2578 př. n. 1.) vystavěl veliký kníže Sloven město a nazval ho svým jménem Slovensk, jemuž se nyní říká Veliký Novgrad, od ústí velikého jezera Ilmeru po řeku Volchovu půl třetího pole. A od těch dob se začalo nově příchozím Skytům říkat Slované...“

O Slavenovi a jeho bratrovi Skytovi se zmiňuje rovněž Ioaki­movský letopis, o jehož obsahu můžeme soudit z Tatiščevova převyprávění:

„Slaven s bratrem Skytem, majíce mnohé války na východě po cestě na západ, si mnohé země u Černého moře a na Dunaji porobili... A podle staršího bratra si začali říkat Slované.. Kníže Slaven... jde půlnočním směrem a zakládá veliké město, jenž nazve podle sebe Slovensk. A Skyt, který zůstal u Ponta a Meotise př'ebývat v poušti, obživu maje od dobytka a z loupežení, nazval onu zemi Veliká Skytie. Když kníže Slaven vybudoval veliké město, zemřel, a po něm vládli po mnoho staletí jeho synové a jeho vnuci. I žil také kníže Vandal, který vládl Slova­nům. Ten táhl na všechny strany, na sever, východ i západ po moři i po souši, mnohé země dobyv až po okraj moře a národy si podmaniv, vrátil se do města Velikého. A Vandal... si všechny jejich země od moře k moři podmanil..."

Zde se také hovoří o tom, že Slavenovými potomky byla novgorodská knížata, zakladatelem jejichž rodu byl Slavenův syn Vandal (tak pojmenovává Jáchym Venda).

Jáchym zde pravděpodobně nikoli náhodou cituje doslova Velebovu knihu. Je prvním novgorodským biskupem, byl to on, kdo spolu Dobryňou a Puťatou křtil Novgorod. Byl to kulturní a vzdělaný člověk, byzantský Řek, který studoval na akademii a třídil tam rukopisy řeckých pohanských filosofů a básníků. Pouze on ji mohl zachránit během pogromu vedeného Dobryňou. Byl to pravděpodobně on, kdo zachránil Velesovu knihu, shromáždil dřevěné desky z rozbořených védských chrámů ve vznikající biskupské knihovně.


1 Jasuň je jedno z Velesových jmen. On je také As-Velesem.

2 Slaven a Skyt, jak se říká o něco dále, byli zpočátku na Donu. Potom Slaven táhl na sever do Ilmerovy země (Ilmer je prapředkem Finů a založil Slavensk. Potom byl v tamních zemích založen Novgorod.

3 Kisek je praotcem Germánců. Ve Velesově knize pochází z Venedova rodu, avšak není Árjovým bratrem (jak to tvrdí staroarménská „Taronova kronika“).

4 Ten, kdo vystavěl kolem města Goluň (Koluň) hradby ve tvaru kruhu. Vystupuje u dějepisce Herodota (IV. st. př. n. 1.) jako Kola-ksaj (car Kola).

5 Gótské moře – Azovské moře, v jehož blízkosti žili ve 2. tisíciletí př. n. l. Góti-Kimbrové (jeden z kimmerijských národů)

6 Řeka Ra – pradávné jméno řeky Volhy. Jako Ra figuruje v dílech antických Řeků a Římanů, Rasa – v  Rigvédě, Ranha – v Avestě.

7 „Slunce spí“ poblíž ústí řek Kubáň a Don. Staří Řekové a Římane na Tamaň (později také do Kolchidy) umisťovali říši boha Slunce Hélia a jeho syna Faethóna.

8 Černé moře. Fasis  –   přístav na pobřeží Černého moře. Ve 2. až 1. tisíciletí př. n. l. se Volha vlévala do Černého moře, a nikoli do Kaspického. Dolní tok Donu byl rovněž řekou Ra.

9 Kostobocí-rybojedi (Massagetové) přebývali v době, kdy se odehrávaly tyto události, tedy ve II. století n. l. v Evropě (kde byli pohlceni Ilyry), o sto let dříve v Sedmiříčí a na Jižním Uralu, odkud jich byla část vyhnána na Kavkaz a část pohlceny Ilmery (Ugro-Finy). V daném textu se mají na mysli jak jedny, tak i druhé události (epická situace). Viz také Trojan IV., 5:1.


Pokračování

 

Copyright © 2018 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.