Vytisknout
Zobrazení: 2032

 

 

Vymírání rostlinných druhů – vývoj

nebo katastrofa?

  

 

 

Redakce (06. 05. 2005)

Letošní dlouhá zima sice nijak nepotvrzovala obavy vědců z narůstajícího globálního oteplování naší planety, nicméně musíme se smířit s faktem, že hrozivé globální oteplení už začalo.

Důkazů o tom existuje bezpočet a není pochyb, že celosvětově k nárůstu teplot dochází. Zásadní je však jiná otázka. Má to na svědomí lidská činnost, nebo jde o samovolný přírodní proces, který se opakuje v pravidelných periodách? Právě tyto dvě možnosti rozdělují vědce na celém světě na dva tábory zarytých nepřátel.

 

Co hrozí rostlinám?

Předně si musíme uvědomit, že rostliny představují nesmírně citlivé organismy, na jichž zdravý vývoj mají vliv i ta nejnepatrnější změny, které jako lidé často ani nepostřehneme. V závislosti na změny prostředí a klimatu mizí z naší planety ročně stovky rostlinných druhů, se kterými už se nikdy nesetkáme a některé jsme možná ani nestačili objevit. Varovných zpráv je bezpočet a převládají.

Všichni máme v dobré paměti loňskou katastrofu, která postihla slovenské Vysoké Tatry. Řada oborníků se přiklání k názoru, že i to je jedním z druhotných důsledků globálního oteplování.

 

Lesní stromy slábnou

Škodlivé vlivy civilizace, jakými jsou například průmyslové exhalace, produkty vznikající při používání spalovacích motorů v dopravě, stále se rozšiřující chovy hospodářských zvířat, to vše se projevuje v nárůstu skleníkových plynů a následném oteplování. Ubývání ledového příkrovu na pólech a ve velehorách však není jediná hrozba. Vědci varují zejména před druhotnými vlivy, jakými je právě oslabování stromů. Oteplení vytváří příznivější podmínky pro vývoj a přezimování škůdců, snižuje se hladina podzemních vod a rostliny, zejména lesní dřeviny, které nelze uměle zavlažovat, začínají trpět suchem a pozvolna slábnou. Zeslabené stromy jsou pak hříčkou v moci prudkých vichřic a tornád, takže pak praskají jako zápalky. Právě k tomu došlo v Tatrách. Celé obrovské lesní plochy podlehly následkem oslabení prudkému náporu vichřice. K podobným katastrofám dochází ve světě stále častěji a je to jen otázkou nedaleké budoucnosti, kdy postihne lesní porosty v našich Krkonoších, Jeseníkách či na Šumavě.

 

Teplotní zlomy vedou ke katastrofám

Prudkém výkyvy počasí, které zažíváme, nesvědčí ani lidem ani zvířatům či rostlinám. Mnohé rostliny rozkvétají dříve než před dvaceti lety a posun je stále viditelnější. Vyšší teploty hrozí zejména úbytkem podzemních vod. Katastrofální situace je už dnes v Latinské Americe, kde některé stabilní toky úplně vysychají a studny zejí prázdnotou. Podobné nebezpečí hrozí i Asii, kde se očekává rapidní snížení úrodnosti polí, což může mít za následek i hladomor.

Dalším důsledkem klimatických změn jsou stále častější hurikány, ničivé záplavy a v našich zeměpisných šířkách i mohutné vichřice. Již nyní víme, že průměrné teploty v zimě jsou o 1,65°C vyšší než před padesáti lety a nárůst pokračuje.

Například ve španělských Pyrenejích se za poslední století zmenšila plocha ledovců až o 85% a nejrychleji postupovalo jejich tání v posledních dvaceti letech. Podle odborníků lze při tomto tempu předpokládat, že do roku 2070 zmizí z Pyrenejí led nadobro.

 

Nebezpečný nárůst ozónu

Všeobecně se považoval nárůst ozónu za problém středních a severnějších zeměpisných pásem, případně velkých průmyslových a městských aglomerací. Nyní však vědci z německého Max Planckova institutu zjistili, že s obrovským nárůstem ozónu se musí vyrovnávat i tropické a jižní země. Z toho vyplývá, že ozónové nebezpečí expandovalo daleko za oblasti tradičně zasažené fotochemickým znečištěním.

Ozónový smog byl poprvé objeven v roce 1940 v Losangeleské kotlině, kde oxidy dusíku překračovaly všechny měřitelné hodnoty. Tyto látky poškozují nejen lidské zdraví, ale snižují kvalitu vzduchu, poškozují zemědělské a volně rostoucí rostliny a přirozené ekosystémy. Vědci zjistili, že od roku 1980 se neustále zvyšují koncentrace ozónu v tropických a subtropických oblastech Země a v průběhu posledních dvaceti let se dokonce zdvojnásobily. Za vinu to kladou zejména stále se zvyšujícímu  spalování biomasy – vypalováním obrovských ploch lesů – a tím vznikajícím zplodinám.    

Ruku v ruce s tímto problémem jde v těchto oblastech i rychlý nárůst oxidu uhličitého v atmosféře. V loňském roce se projevil zvýšením až o 100% oproti minulým letům. Zdvojnásobení současného množství oxidu uhličitého v atmosféře by podle odborníků mohlo zvýšit teploty na Zemi až o 5°C, což by hrozilo už skutečnou globální katastrofou, zvýšením hladin moří, roztátím všech ledovců a snížením zásob podzemních vod až o třetinu.

 

Namístě je i trocha optimismu

Přicházejí však také zprávy optimistické. Jedna z nich přišla zjara tohoto roku z univerzity v americké Montaně. Ta hovoří o tom, že celková biomasa pozemských pralesů se v uplynulých 18 letech zvýšila a přírůstek činil až 40%! To je ovšem v naprostém rozporu s tím, co nám prorokují obhájci negativních vlivů oteplování. Uvedené přírůstky se týkají zejména amazonských pralesů, ale i Indie a Kanady. Ke ztrátám naopak došlo například v Mexiku či na Sibiři.

Vědci dávají přírůstky lesů do souvislosti s tím, že poslední dvě desetiletí byla nejteplejší v dlouhodobé historii Země. V ovzduší se zvýšil podíl oxidu uhlíku, který brání tvorbě mraků a umožňuje delší a intenzivnější sluneční svit. I to je jeden z argumentů, které dnes používají americká oficiální místa k obhajobě svých teorií o pozitivním vlivu oteplování planety.

 

 


Dejme slovo druhé straně

V souvislosti s předchozí optimistickou zprávou je třeba dát slovo i vědcům, kteří teorii globálního oteplení, způsobeného lidskou činností naprosto odsuzují. Petici, která dokazuje, že oxid uhličitý není příčinou globálního oteplování podepsalo na 20 000 renomovaných vědců z celého světa. Jejich argumenty jsou neméně pádné, než argumenty jejich protivníků.

Naše atmosféra obsahuje pouze 0,04% oxidu uhličitého a pouze 3% z tohoto množství pocházejí z lidské činnosti, říká se ve zprávě. Proto také lidská aktivita nemůže mít na svědomí globální oteplení i když jeho přirozené příčiny mohou existovat. Podle této teorie má vše na svědomí zvýšená aktivita v zemském nitru, ohřívající drasticky rychle oceány. Následkem toho stoupají i teploty na zemském povrchu, tají ledovce v horách a mizí polární čepičky. Zkrátka Země se na nás zlobí, ale člověk to nemůže ovlivnit.

 

Mají všechno na svědomí oceány?

Podle těchto odborníků je účinek takových skleníkotvorných plynů, jakým je například oxid uhličitý extrémně nepatrný. Množství CO2 v atmosféře není závislé na průmyslové výrobě a dopravě, ale je regulováno oceány. Chladné oceány jej pohlcují více, teplé jej zase uvolňují do ovzduší. 30% zvýšení atmosférického CO2 za posledních sto let v atmosféře není příčinou, ale indikátorem ohřívání oceánů. Vzduch má totiž o mnoho nižší tepelnou kapacitu než voda, což znamená, že oceány mohou ohřívat vzduch, ale vzduch nemůže významně ovlivnit teplotu oceánů.

Na obsahu CO2 v atmosféře závisí i osud a růst rostlin, které jej bezpodmínečně potřebují. S nárůstem CO2 se také zrychluje vegetační cyklus a rostliny rostou mnohem bujněji.
Podle této teorie je hlavním viníkem globálního oteplování vodní pára, což je mnohem významnější skleníkotvorný plyn než oxid uhličitý. V povrchových vrstvách oceánů je 200 x více a v jejich hlubinách dokonce 7000x více CO2 než vyprodukuje celá lidská civilizace. Ten se ovšem může při stávajícím oteplování oceánů uvolňovat a nadělat pořádnou neplechu.

 

Globální oteplování není jen teplota vzduchu!

Skupina těchto vědců dále rozvíjí i teorii o celkově se oteplujícím povrchu naší planety. Tvrdí, že zastánci viny civilizace na tomto procesu jsou značně jednostranní. Měří prý neustále jen teplotu atmosféry, ale pro komplexní pohled bychom museli pravidelně měřit i teploty přímo na zemském povrchu, tedy půdu, skály i vody.

Navíc považují za značně nespolehlivé i tak oslavované počítačové modely, simulující oteplování atmosféry. Za mnohem spolehlivější považují dálkové měření teploty Země z umělých družic, které naopak ukazuje trend celkového poklesu teploty ovzduší na Zemi. Rovněž tání polárních čepiček vidí tato skupina vědců v oteplování povrchu planety a zejména jejích oceánů.

Znovu vidí příčinu v tzv. aktivních bodech či oblastech, pohybujících se v zemském jádru. Aktivní body se vytvářejí rotací Země a v určitých periodách se přibližují ke spodní části zemské kůry, čímž se zvyšuje i povrchová teplota planety. Tím může být vysvětlena i skutečnost, že ledové doby se cyklicky opakují po 100 tisících letech, což není vysvětlitelné pomocí procesů, probíhajících na povrchu.

 

Propaganda je spojena s populační politikou

 

Přestože některé světové vědecké kapacity jsou přesvědčeny, že globální oteplení nemá na svědomí člověk, většina médií dává přednost opačnému názoru jiných ekologických vědců. Jeden z důvodů, proč tomu tak je a proč je i v zájmu některých vlád tyto teorie podporovat, vidí vědci v tom, že je zde skrytý motiv. Podporovat populační kontrolu! Podpora propagandistických názorů o nebezpečí skleníkových plynů je podle nich důsledkem ospravedlnění populační kontroly bez vědecky podložených důkazů. Nesporné je, že Zemi skutečně hrozí přelidnění. Ale skrývat tuto skutečnost za hrozbu globálního oteplení je podle některých vědců více než nezodpovědné. Tvrdí, že je třeba otevřeně hovořit o omezení porodnosti a ne stále mlžit a skrývat tyto skutečnosti za všeobjímající fenomén globálního oteplování.

 

 

Co se děje pod povrchem Země

 

O tom, zda se skutečně zvyšuje teplota povrchu naší planety skutečně nemáme příliš mnoho důkazů. Je pravdou, že dlouhodobá měření vědeckých institucí se soustřeďují pouze na měření teploty vzduchu. Ovšem, je-li teorie aktivních bodů v zemském jádru pravdivá, vysvětlovalo by to mnohé.

Náhlý úbytek rostlinstva v některých oblastech planety, rozšiřování pouští, zvyšování teploty oceánů i jezer, ubývání ledového příkrovu na pólech, věčně zmrzlé oblasti na Sibiři a v severní Kanadě tají, domy i silnice se boří do bezedného bláta. Podle všech známek by měl led zmizet z celé arktické oblasti do sta let. V současné době už technické prostředky tato měření na zemském povrchu umožňují a cílem vědců je vybudovat celosvětovou síť měřících stanic, která by soustřeďovala záznamy o teplotě povrchu Země, teplotě v hlubších vrstvách oceánů i v oblasti velkých jezer a pólů.

Po několik let se například měří teplota Michiganského jezera u amerického Chicaga, kde je zaznamenáván rok co rok nárůst teplot a jezero už nezamrzá ani v nejprudších zimních mrazech.

Další osamocenou měřicí stanici má v Norském moři univerzita v německém Kielu. Ta pracuje už od roku 1948 a nepřetržitě měří teploty v hlubinách oceánu. Právě tato stanice zaznamenává už po 4 desetiletí dramatický a trvalý nárůst teploty v hloubce 2000 metrů. Je právě to známka změn, probíhajících v zemské kůře a vysvětlení pro globální oteplení? Problém je v tom, že zatím máme podobných informací katastrofálně málo, říkají odborníci.

 

 

 

Lesy bojují o náš život!

 

 

Redakce (06. 05. 2005)

Rostlinný příkrov naší planety je nezbytnou součástí naší existence. Nejen z toho důvodu, že je zdrojem vzdušného kyslíku, který potřebují téměř všechny živé organismy. I výživa nás, lidí je zcela závislá na rostlinách, které konzumujeme buď přímo, nebo zprostředkovaně v mase zvířat, která se rostlinami živí.

Mnozí vědci považují rostlinný chlorofyl za nejdůležitější sloučeninu na zemi, protože dokáže měnit sluneční energii na potravu. Rostliny využívají energii slunce ke slučování vody s oxidem uhličitým a vzniká jednoduchý cukr glukóza. Celý proces známe jako fotosyntézu. Za pomoci glukózy pak rostliny rostou a potřebují ji i při tvorbě sladkých plodů, či nektaru, nezbytného pro život hmyzu. Přebytečný cukr pak uchovávají v kořenovém systému a semenech.

 

Životní rovnováhu udržují lesy

Přestože se dnes s oblibou hovoří o bezlesnaté Evropě, ve které živoří poslední zbytky lesů, není to až tak dalece pravdou. Evropské smíšené lesy zabírají plochu 4,7 milionů km2 a to je téměř tolik jako Středoafrický deštný prales a deštné pralesy jihovýchodní Asie spolu s Indonézskými pralesy dohromady ( 5 milionů km2). I největší deštný prales světa v Amazonii má rozlohu „jen“ 6 milionů km2.

Pokud bychom  měli určit největší lesy světa, tak se bezesporu na prvním místě objeví Euroasijský boreální les, rozkládající se od Skandinávie až k východnímu pobřeží Ruska, známější spíše pod názvem tajga. Ten má neuvěřitelnou rozlohu téměř 9 milionů km2. Na druhém místě by pak byl Severoamerický boreální les, pokrývající asi třetinu Kanady o rozloze 6,25 milionu km2. Na vysvětlenou, termínem boreální lesy označujeme lesy na severu Eurasie a Ameriky od 50° severní šířky, ve kterých převažují stále zelené jehličnany, či opadavé modříny.

Za horní hranici výskytu stromů se považuje nadmořská výška 2000 metrů, od které už se vyskytují pouze zakrslá křoviska.

 

Pro nový život musejí stromy umírat

Život stromů není nekonečný, i když známe stromy existující více než pět tisíc let a jsou tedy staré jako egyptské pyramidy (jde o některé druhy borovice osinaté v severoamerických Skalistých horách). Stářím lesa se postupně mění i profil ve skladbě jednotlivých stromů. Staré stromy, rostoucí do výšky, zastiňují místo mladším, které se musí buď rychle probojovat ke světlu nebo hynou. Na jejich místo pak nastupují jiné druhy stromů, které na světle nejsou tolik závislé. Pokud strom padne stářím, uvolní se na místě proluky přístup rostlin ke světlu a mladé semenáčky bouřlivě vyrazí vzhůru. Proces regenerace lesa je neustálý a řídí si jej,  vyjma rozvinutých průmyslových krajin, sama příroda. Proto je třeba v některých ekosystémech důležitým činitelem i přirozený požár (např. příčinou blesku), který uvolní velký prostor od starých stromů a umožní klíčení obrovského množství semen ukrytých v půdě. Jejich rychlému růstu pak prospívá i hojná zásoba živin v popelem pokryté půdě.

 

I mrtvé stromy patří do lesa

V závěru loňského roku na konferenci organizace WWF (Světový fondu pro přírodu), zabývající se přírodním prostředím, vyzvali přední světoví odborníci k tomu, aby byly v evropských lesích ponechávány odumírající i mrtvé stromy. Jejich odstraňováním se narušuje přirozený vývoj v přírodě, trpí ptáci, hmyz i savci.

Padlé a trouchnivějící stromy pak podle výzkumu zlepšují celkový stav porostů, které lépe odolávají škůdcům a chorobám, včetně globálního oteplování. Odstraňování mrtvých stromů   kriticky ohrožuje existenci některých druhů. Mizí tak některé druhy hub, lišejníků a hmyzu, závislých na hnijícím dřevě, o své domovy přicházejí někteří ptáci, veverky, či netopýři, hnízdící v dutinách mrtvých stromů. Jeden z představitelů WWF Daniel Vallauri říká: “Tím, že zbavujeme les jeho rozkládajícího se dřeva a starých stromů, uskutečňujeme zbytečný  a nepotřebný zásah do přírodního ekosystému“. Mrtvé dřevo navíc zásobuje les organickou hmotou a živinami, brání půdní erozi a je dlouhodobou zásobárnou uhlíku – tlumí tak dopady klimatických změn. WWF nyní dokonce požaduje od evropských vlád direktivní stanovení podílu mrtvého dřeva v evropských lesích, které by nesmělo být odstraněno.

Celá teorie má však řadu odpůrců, a i u nás panuje u odborníků přesvědčení, že mrtvé a odumírající stromy jsou líhní škůdců, zejména kůrovce a musí být co nejrychleji odstraněny. Ovšem i zde přišli ochránci mrtvých stromů s protiútokem a tvrdí, že je tomu právě naopak. Pokud odstraníme pro kůrovce hlavní zdroj potravy, tedy nemocné a mrtvé stromy, pustí se samozřejmě do zdravých.

 

Zázračný cyklus uhlíku

 

Uhlík je považován za základ veškerého života na Zemi. V průběhu uhlíkového cyklu se vzdušný oxid uhličitý dostává působením fotosyntézy do uhlíkových sloučenin v rostlinách a fytoplanktonu. Uhlík se pak vrací do ovzduší jako vedlejší produkt dýchání rostlin, fytoplanktonu a živočichů.

Odkud se vlastně uhlík v ovzduší bere? Na to je jednoduchá odpověď. Uvolňuje se například při sopečných erupcích, při těžbě ropy a plynu, při hnití fytoplanktonu a rozkladu dalších organických látek a stranou nezůstává dnes ani průmysl, jehož exhalace jsou velkými zdroji uhlíku.  Při koloběhu se uhlík dostává zpět do půdy, při rozkladu rostlin jej absorbují horniny, či sedimenty na mořském dně. Uhlík se dostává do svrchních vrstev zemské kůry, částečně se přeměňuje i na fosilní paliva, jako uhlí, ropu, či zemní plyn. Zpět do ovzduší se dostává zase při sopečných výbuších, tektonických poruchách a ze země jej čerpají zpět i mikroorganismy.

 

 

 

 

 

Převzato:  http://21stoleti.cz/