Vytisknout
Zobrazení: 1987

 

 

 

Dva biliony tun ledu jsou pryč

 

 


 

 

Martin Janda (19. 03. 2009)

 

Zatímco se na mnoha kongresech a summitech klábosí o klimatických změnách a určití jedinci je s chutí neustále zpochybňují, fakta hovoří jasnou řečí: Během posledních pěti let kvůli vysokým teplotám zmizely dva biliony tun ledu.

 

Ha! A jak se to dá změřit? – ptají se věční pochybovači. Tuto nepříliš potěšitelnou informaci přinesl americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho satelity pátraly, až vypátraly, že ledový příkrov Grónska, Aljašky a Antarktidy se rychlým tempem ztenčuje. Přitom ještě na počátku minulého desetiletí výzkumníci pozorovali mírný přírůstek ledovců v těch regionech, kde se v té době zvyšoval úhrn sněhových srážek, například v Norsku, ale teplá následující léta s ledovci opět udělala krátký proces.

 

Hrozba klimatu

Nejpalčivější situace panuje v Grónsku. Tam zmizel téměř celý bilion tun ledu. Pro srovnání – tolik činí zásoby uhlí na celé planetě. Taková masa je už znát. Pokud by se grónský ledovec rozpouštěl i nadále, tento jev by ve svých důsledcích výrazně zasáhl i evropské klima. Sladká voda z ledovců by mohla rozmělnit Golfský proud, který do Evropy přivádí teplo. K jeho výrobě, kterým každoročně tato „řeka v moři“ Evropu zásobuje, by bylo třeba milion středně velkých elektráren. Pokud by jeho zeslabování postupovalo stejným tempem jako dosud, průměrná teplota by v Evropě během několika desítek let mohla klesnout o 4–6 stupňů Celsia. Je to stejné, jakoby se člověk žijící na prosluněných pálavských vinicích přestěhoval na Dvoračky v Krkonoších.

Satelity NASA přinesly i zprávu, že situace na Aljašce se, co se týče ledovců, poněkud zklidnila. Oproti roku 2003 zde sice schází 400 miliard tun ledu, ale proti roku 2005 se povrchové ledovce mírně rozrostly, což je podle vědců následek častějšího sněžení. Ale odborníci se mají na pozoru. „Nelepší se to. Oteplování se stále zvyšuje a situace se nezmění,“ smutně konstatoval americký vědec Jay Zwally, který v NASA působí.

 

 

 

 

Mizející grónský ledovec

Vraťme se však ještě na chvíli do Grónska. Ledovce pokrývají 80 procent rozlohy největšího ostrova světa. Jenže nyní tají závratným tempem, za rok se zmenší až o tři kilometry. Profesor Jason Box z Ohijské univerzity, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, tvrdí, že podobný úbytek se za posledních 6000 let neobjevil. Pro srovnání několik čísel – ještě v roce 2000 měl ledovec rozlohu 7,7 milionu kilometrů čtverečních, nyní je to pouze 4,13 milionu kilometrů čtverečních. To je podobné, jako by se Austrálie zmenšila do velikosti Evropské unie.

Taková spoušť zasahuje i do života místních obyvatel. Ti si sice v nedávném referendu odhlasovali širší autonomii, nominálně je jejich země stále součástí Dánska, ale to jim v boji s přírodou příliš nepomůže. Grónsko je životně závislé na lovu ryb, jenže ten se vzhledem k tajícím ledovcům stává obtížnějším. Led v zálivech totiž už není tak silný, jako býval. Rybáři proto za svou kořistí musí vyjíždět na širé moře.

 

Konec lyžování na ledovcích?

Ovšem ledovce tají i ve staré dobré Evropě. Varování přichází z Pyrenejí i z Alp. Ledovec Weißsee Ferner v tyrolském údolí Kaunertal se během pěti let zmenšil o 96,5 metru. V sousedním údolí Ötztal se ledovce Schalfferner a Niederjoch Ferner zkrátily o osmdesát metrů.

Loni rakouské ledovce roztávaly nejrychleji za posledních pět let. Představitelé Rakouského alpského spolku, kteří se měření ledovců věnují již od roku 1891, jsou přesvědčeni, že na úbytku ledu nese vinu především zvyšování teplot. Vždyť v  sezoně 2006–07 byla v Alpách zaznamenána nepřerušená řada dvanácti měsíců, kdy nejvyšší horstvo Evropy ovládaly teploty vyšší, než je průměr za posledních třicet let.

Na švýcarské straně Alp je situace obdobná. Na modelovém příkladě třiceti ledovců se ukázalo, že švýcarské ledovce za rok ztrácejí metr své mocnosti. „Tento trend je více než patrný a navíc se významně zesiluje. Ledovce se ztenčují hodně rychle,“ prohlásil Matthias Huss z univerzity v Curychu. Od roku 1999 zmizelo ze švýcarských Alp třináct procent ledu.

 

Jihoevropský ledovec? Ano, ale už jen chvíli

Pro Středoevropana je klasická představa Španělska spojená se sluncem, plážemi a mořem. Ovšem i ve Španělsku lze najít ledovec. Tedy alespoň zatím. Vždyť na severu Španělska na hranicích s Francií se nacházejí Pyreneje – pohoří, před jeho výškou se stydí i třeba takové Tatry, o českých horách ani nemluvě. Nejvyšší hora Pyrenejí Pico de Aneto se hrdě tyčí do výšky 3404 metrů (nejvyšší hora Tater Gerlachovský štít měří 2654 metrů, Sněžka pouhých 1602 metrů).

Ovšem pyrenejskému ledovci pomalu, ale jistě zvoní hrana. Tým španělských univerzitních vědců představil studii, ve které došel k neveselému závěru: „Progresivní nárůst teploty, který dosáhl od roku 1890 do současnosti 0,9 stupně Celsia, znamená, že pyrenejské ledovce zmizí ještě před rokem 2050.“ Řada pyrenejských ledovců se již stala minulostí, mezi lety 1889 a 1980 zaniklo na Pyrenejském poloostrově nejméně 94 ledovců. A od 80. let minulého století dosud to bylo dalších sedmnáct. Nyní jich zůstalo už jen 21. Pyrenejské ledovce vznikly v období mezi lety 1300 až 1860, největší „boom“ pak zaznamenaly na přelomu 17. a 18. století.

 

Teplejší Antarktida

Přesuňme se nyní do nejjižnějších částí naší planety, na Antarktidu. Američtí vědci zde zasadili lidem, kteří zpochybňují klimatické změny, další ránu. Jejich nová analýza, získaná z kombinace satelitních a meteorologických dat výzkumných stanic, ukazuje, že průměrná teplota na Antarktidě se za poslední půlstoletí zvedla o více než půl stupně. Na východní části kontinentu není postupné oteplování tolik patrné, ale na západě roste teplota o 0,17 stupňu za deset let. To je dokonce rychleji, než se otepluje zbytek Země.

Kde hledat příčiny? Drew Shindell z Goddardova institutu pro vesmírná studia jednu z možných odpovědí nabízí: „Jsme si téměř jisti, že nárůst skleníkových plynů k oteplování přispívá, ale je těžké říct, jaký podíl lze přičíst přirozenému oteplování a jaký činnosti člověka.“
Teploty ve vnitrozemí se zde v zimním období, kdy u nás panuje obvykle teplý červenec, pohybují průměrně od -40 °C do -70 °C. Při pobřeží jsou přirozeně vyšší, místní rekord dosahuje téměř k patnácti stupňům. Situace s ledovci tu také není bůhvíjaká. Na jedné straně sice led v okolí kontinentu přibývá, což je ovšem dáno především místními větrnými proudy. Na druhé straně se Wilkinsův ledový šelf pomalu zbavuje pout k mateřské pevnině a chystá se vydat svou vlastní cestou. Jedna ohromná kra se od něj již oddělila a někteří vědci předpovídají, že brzy se šelf rozpadne celý.

 

Ledovec může i zabíjet

Tání ledovců není nebezpečné jen z dlouhodobého hlediska. Když se odlomí masa ledu, není radno okounět poblíž. Loni v červenci došlo na grónském pobřeží k tragické události. Skupina dánských turistů si vyjela na projížďku po moři. Když jejich loď míjela jeden z pobřežních ledovců, kus z něj se ulomil. Následná vlna poté strhla pět turistů do moře. Posádce lodi se bohužel dva z nich nepodařilo zachránit.

 

Vybrané světové ledovce

název     oblast      délka (km)  šířka (km)

Lambertův ledovec   australské antarktické území   402   64
Petermanův ledovec   Grónsko     200   32
Vatnajökull    Island      100   83
Beardmoreův ledovec  novozélandské antarktické území  160   —
Malaspina    Aljaška      65   45
Hispar-Biafo    Pákistán     120   3,2
Hubbardův ledovec   Saint Elias Mountains, Aljaška   114   3,75
Humboldtův ledovec   Grónsko     114   95
Koettlitzův ledovec   novozélandské antarktické území  85   13
Aletschgletscher   Bernské Alpy     26   3,2

 

Tuvalu – první oběť zvednuté hladiny moří?

Tuvalu je ostrovní stát severovýchodně od australského pobřeží. Obvykle se o něm v Evropě příliš nehovoří, naposledy vzbudil zájem před dvanácti lety, kdy místní vláda představila plán, podle kterého desetinu státních příjmů měly tvořit zisky z erotických telefonních linek. Ač je nevelký, drží jeden světový primát – je to nejníže položený stát na světě, většina jeho území se rozkládá metr nad přílivovou linií. Tuvalané by si však jistě toto prvenství rádi odpustili, protože s sebou přináší až apokalyptickou hrozbu – zaplavení všech ostrovů stoupající hladinou moře. O několik menších ostrůvků země již přišla, další jsou akutně ohrožené.

Místní vláda si je problému vědoma a hodlá jej i řešit. Od roku 2002 již některé obyvatele Tuvalu přijímá Nový Zéland. Ovšem připravují se i katastrofické scénáře, které počítají s přestěhováním celé tuvalské populace (cca 11 000 lidí) jinam. Zde se mluví zejména o Novém Zélandu nebo Austrálii. Tuvalský premiér Apisai Ielemia již v srpnu loňského roku tajně navštívil Austrálii. Jeho cesta se však nakonec neutajila, nicméně obě strany odmítly průběh setkání komentovat. Podle samotných obyvatel Tuvalu je téměř jisté, že jejich předseda vlády jednal v Canbeře o přípravě migračního plánu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ledovec Rhonegletscher mizí

Pavel Přeučil (19. 02. 2009)

 

Dopady globálního oteplování jsou nejvíce viditelné na evropských ledovcích. Jedním z nejvíce postižených ledovců je Rhonegletscher, neboli Rýnský ledovec ve švýcarských Alpách v kantonu Wallis. Ještě do roku 1950 zaznamenávali vědci na tomto ledovci pravidelné zimní přírůstky. V sedmdesátých a osmdesátých letech však začal ledovec tát a dnes jsou stráně nad městečkem Gletsch úplně holé.

 

V loňském roce uskutečnili studenti z univerzity v německém Mainzu na zbývající části ledovce, v jeho vrcholové partii, experiment, který by měl zabránit dalšímu tání. Podél jeho hrany, ze strany, odkud převládají větry, vztyčili 15 metrů dlouhou a tři metry vysokou zástěnu proti větru. Teorie se potvrdila. Teploty za stěnou se v noci snížily až o tři stupně, což by prý teoreticky mohlo zastavit další tání ledovce. Univerzita má nyní v plánu postupně ohradit zástěnou proti větru celý ledovec.


Ten se nachází už jen na vrcholku hory a pod ním, v horském údolí, vzniká z tajícího ledu nové ledovcové jezero. Ostře sledovaný Rhonegletscher hlídají vědci i zevnitř. V ledovcových tunelech jsou umístěny celé sestavy vědeckých aparatur, které sledují změny teploty i pohyb ledovce. V nitru ledovce se nachází i slavná ledová jeskyně, která je během léta přístupná i pro turisty.

 

Ledovec se nachází přímo na trase vysokohorské silnice Furkapass, ve výšce téměř 2000 metrů n/m.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kolik měst zaplaví stoupající hladina moří?

Martin Janda (28. 03. 2007)

 

Klimatické změny nebezpečně ohrožují řadu přímořských měst.

 

Mezinárodní institut pro životní prostředí a rozvoj zveřejnil studii, ve které se praví, že dvě třetiny pobřežních měst jsou ohroženy stoupající hladinou moří. Mezi těmito městy je mimo jiné zmiňován New York, Tokio, Bombaj nebo Šanghaj. Jen v těchto čtyřech městech žije dohromady 42 milionů obyvatel, tedy tolik, jako třeba v celém Španělsku. Záplavová zóna, která se počítá až do deseti metrů nad mořem, poskytuje po celém světě obydlí 634 milionům lidí. Už minulý měsíc Mezivládní panel pro změny klimatu varoval, že během 21. století stoupne hladina oceánů až o 58 centimetrů.

 

 

Co způsobí oteplování?

Petra Soukupová (02. 04. 2007)

 

Zpráva mezinárodního týmu klimatologů vypracovaná na zakázku OSN uvádí, že důsledky oteplování pocítí každý druhý člověk.

 

Vědci uvádějí, že v následujících desetiletích postupně vymře až 30 % živočišných druhů, obyvatelstvo chudších oblastí se bude potýkat a hladomorem (postihne na 600 milionů lidí), téměř polovina lidstva pocítí nedostatek pitné vody. Zvýši se frekvence výskytu ničivých záplav a vln veder. Oteplování se nejvíce dotkne afrického kontinentu, kde vlivem sucha a záplav vyvolaných zvýšenou hladinou moře mohou zemědělci přijít až 8 % orné půdy. Změny ale postihnou i další kontinenty – část amazonských deštných lesů se změní v savanu, Austrálie bude sužována suchem a požáry. V Evropě zvýšená hladina moře ohrozí pobřežní města, v Alpách roztají ledovce. Pozitivní dopad možná bude mít oteplování na severu Evropy, kde se může rozšířit plocha orné půdy a posunout hranice zalesněných oblastí.

 

 

 

Další důkaz globálního oteplování?

Martin Janda (26. 06. 2006)

 

Do současné vlny tropických veder zajímavě zapadá informace, že naše planeta je nejteplejší za posledních 400 let.

 

Vědci z Národní akademie věd USA zveřejnili studii, která ukazuje, že jen během 20. století se zvýšila průměrná teplota severní polokoule o celý jeden stupeň. Zpráva, o jejíž vznik požádal americký Kongres, se opírá o meteorologická hlášení z posledních 150 let. Starší záznamy se objevují minimálně, takže vědci museli použít jiných metod, například srovnání růstu korálů nebo letokruhů v kmenech stromů. Zatímco před rokem 1850 vypouštěly skleníkové plyny do ovzduší sopky, po tomto datu má oteplení na svědomí lidská činnost.

 

 

 

Rychlé oteplování ledového kontinentu

Martin Janda (03. 04. 2006)

 

Atarkrida se otepluje třikrát rychleji než zbytek planety. Vyplývá to ze studie, kterou minulý týden zveřejnili britští vědci.

 

O tom, zda se naše planeta globálně otepluje, se dlouhou dobu vedou vášnivé spory. Britská organizace British Antarctic Survey nyní do debaty přispěla s dalším postřehem. Po dobu třiceti let prováděla pomocí meterologických balónů měření teploty atmosféry nad nejstudenějším světadílem. Výsledky jsou přinejmenším varující. Zatímco celoplanetárně se během deseti let zvedne teplota o 0,2 stupně Celsia, na Antarktidě se teplota zvýšila za tu samou dobu o 0,5 až 0,75 stupňů Celsia. Zda se jedná o přirozený výkyv nebo o důsledek lidské činnosti zatím není jasné, protože podobně rozsáhlé a dlouhodobé měření se nad Antarktidou uskutečnilo poprvé.

 

 

 

Ročně zmizí 152 kilometrů krychlových

 

ledovce

Martin Janda (03. 03. 2006)

 

Zvyšování hladiny moře se pomalu stává realitou. Vědci z Coloradské univerzity v Boulderu uvedli, že každým rokem zmizí z Antarktidy 152 km3 ledu.

 

K tomuto závěru vědecký tým dospěl díky družicovému měření gravitace nad Antarktidou. Ta byla měřena mezi roky 2002 až 2005. Výsledkem bylo zjištění, že nejvíce ledu ztrácí Antarktida ve své západní části. V souvislostí s tímto táním se pak mořská hladina ročně zvedne o 0,4 milimetru za rok. Jestli v budoucnosti ledovec na západní straně Antarktidy roztaje úplně, hladina světových moří se zvýší o celých sedm metrů.

 

 

 

Grónské ledovce nabírají na rychlosti

Petra Soukupová (17. 02. 2006)

 

Ze satelitních snímků je jasně patrné, že pro grónské ledy je Atlantik stále větším lákadlem.

 

Rychlost, s jakou se z ledovců odlamují kry, jež končí ve vodách Atlantského oceánu, se za posledních pět let téměř zdvojnásobila. Podle propočtů klimatologů z kalifornské Jet Propulsion Laboratory ledovec tímto způsobem v roce 1996 přišel o 50 kilometrů krychlových, zatímco vloni jej v moři zmizelo plných 150 kilometrů krychlových. Grónsko se tak na každoročním zvyšování mořské hladiny o 3 mm podílí 17 %. Rozlohou se grónské ledovce rovnají 25 Českým republikám a v některých místech dosahují až 3km výšky. Vědci odhadují, že pokud veškerý led v Grónsku roztaje, zvedne se hladina oceánů o 7 m.

 

 

Sopečná lednice

Petra Soukupová (09. 02. 2006)

 

Výbuch Indonéské sopky Krakatoa měl za následek dlouhodobé ochlazení oceánů.

 

Když v roce 1883 Krakatoa vybuchla, vychrlila do vzduchu 25 metrů horniny a prachu. Nejenže tím způsobila největší rámus, jaký kdy člověk zaznamenal, ale také ochladila světové oceány a v několika následujících desítkách let potlačila vzestup jejich hladiny. Peter Gleckler z kalifornské Lawrence Livermore National Laboratory porovnal klimatický model zahrnující sopečný výbuch s modelem bez vulkanické aktivity. K jeho překvapení vyšlo najevo, že Krakatoa ochladila oceány na celých sto let po výbuchu. Na vině je množství prachových částic, které se v atmosféře udrží po několik měsíců až let a zabraňují tak pronikání slunečního záření. Článek vyšel v posledním čísle časopisu Nature.

 

 

 

 

Globální oteplení – realita, nebo fikce?

Jaroslav Petr (21. 09. 2004)

 

Tornáda bouří i v České republice, stále častější jsou ničivé záplavy, hladiny světových moří pomalu, ale jistě stoupají, rovníkové oblasti postihují katastrofální sucha, subtropická fauna i flóra postupuje dále na sever, na obou pólech a ve vysokých horách ubývají ledovce. To jsou průvodní znaky jevu, kterému dnes všeobecně říkáme globální oteplení.

 

Země se ohřívá. Lidé spalují stále více fosilních paliv, produkují stále více oxidu uhličitého a ten se hromadí v pozemské atmosféře. Mění ji na obří skleník zadržující infračervenou složku slunečního záření, které by Země jinak opět vyzářila do mrazivého vesmíru. Naše planeta má „zvýšenou teplotu“. Oxid uhličitý není zdaleka jediným „skleníkovým“ plynem. Z polí, pastvin i sadů či z velkochovů hospodářských zvířat se hrne do ovzduší metan, který je v ohřívání zemské atmosféry oxidu uhličitému více než zdatným partnerem.

 

Vize jsou spíše černé

I malí školáci vědí, že téhle „celoplanetární horečce“ se odborně říká „globální oteplení“ a dovedou vyjmenovat jeho nejnápadnější projevy - polární i vysokohorské ledovce tají, mořská hladina s přílivem vody z tajících ledů stoupá. Většina odborníků na pozemské klima se shoduje v tom, že globální oteplení představuje „drsnou realitu“ dneška a s postupem doby nabude ještě „drsnějších“ proporcí. Na tempu této globální změny a jejích konkrétních dopadech se kupodivu ujednotit nedokážou. Dokonce i mezinárodní komise Intergovernmental Panel on Climate Change složená z nejlepších světových klimatologů se zdráhá položit na stůl konkrétní čísla a říci, o kolik se v nejbližších desetiletích Země ohřeje. Odhady se pohybují v širokém rozmezí. Optimisté počítají, že do roku 2100 stoupne průměrná teplota na naší planetě o 1,4oC. Největší škarohlídi očekávají vzestup o 5,8oC. Není divu, že i vize „ohřátého“ světa skýtají také velmi pestrý obraz. Tato neuvěřitelná různorodost  se zdaleka neomezuje jen na autory science fiction, kteří většinou nešetří katastrofami – vzpomeňme alespoň starší americký film „Vodní svět“ popisující planetu zatopenou vzedmutým mořem nebo nedávný holywoodský filmový šlágr „Den poté“ líčící naopak svět drkotající zuby v náhlém ochlazení. I četba vědeckých časopisů a monografií nabízí obrazy globální oteplení v „pestrých barvách“ –  od optimistického náhledu růžovými brýlemi až po černou beznaděj.

 

1. NĚKDO TO RÁD HORKÉ, ANEB GRÓNSKÝ LEDOVEC MIZÍ

Před 60 miliony roků byl dnešní největší ostrov světa pokryt zelenou tundrou a proháněla se po něm stáda divokých koní. Následující věky proměnily Grónsko v jednu z největších světových zásobáren ledu. Voda uvolněná táním veškerého grónského ledu by zvedla hladiny světových moří a oceánů o sedm metrů. Většinu Bangladéše nebo Nizozemí by zaplavilo moře a newyorští taxikáři by museli absolvovat rekvalifikační kurzy u benátských gondoliérů, protože ulice největšího amerického města by se ocitly pod vodou. V mořské dno by se proměnila i větší část Floridy.

Obrázky jako vystřižené z „béčkového“ katastrofického filmu nemají podle některých klimatologů k realitě tak daleko, jak by se snad mohlo zdát. Stojíme na počátku období, v kterém projdou polární kraje dramatickou proměnou. Grónsko jich nebude ušetřeno. Tamější ledovec je ohroženější než jeho „větší bratr“ pokrývající Antarktidu. Navíc bude jeho proměna nevratná. Pokud roztaje, pak k jeho obnově nedojde ani v případě, že by se teploty pozemské atmosféry vrátily na úroveň, kdy po globálním oteplení ještě nebylo ani vidu ani slechu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tři kilometry zmrzlé vody

Ledovec, který je v centru Grónska silný až tři kilometry, vznikal během poslední doby ledové, jež vrcholila před 20 000 roky. Po celou dobu nestoupla teplota v Grónsku natolik, aby ztráty ledu vyvolané táním, odpařováním a odlamováním ledových ker na mořském pobřeží  a převážily nad vznikem nového ledu z napadaného sněhu. Ledovec se dlouho držel v rovnováze. Teď však svůj vratký balanc ztrácí. A bude hůř. V posledních letech ubylo v moři kolem Grónska ledu a to znamená, že tu mořská hladina odráží méně slunečního svitu a více se ohřívá. „Ohřev“ celé oblasti díky tomu nabírá na intenzitě.

 

 



Zbývá už jen 1000 let!

Podle některých propočtů by mohla teplota v Grónsku stoupnout do roku 2100 až o 8oC. To vyvolá takové tání, že někdy kolem roku 3000 zbudou ze souvislého ledovcového příkrovu jen malé izolované ledovcové ostrůvky ve vnitrozemí a hladina světových moří stoupne o šest metrů. Jak bude tříkilometrová vrstva ledu odtávat, bude se povrch ledovce dostávat do stále nižších nadmořských výšek, kde je celoročně o poznání tepleji. Na ledovec bude v důsledku toho stále více pršet a méně sněžit. Také díky tomu zmizí grónské zalednění jednou pro vždycky. Svým způsobem se tak situace v severním Atlantiku normalizuje, protože ledy Grónska jsou v určitém slova smyslu „přežitkem“ z poslední doby ledové. I proto lze s jeho obnovou počítat jen v případě, že přijde nová doba ledová.

 

Vyznavači chladu aneb přinese globální oteplení mráz?

Hrozba, jež se stala ústředním námětem holywoodského trháku „Den poté“, vypadá na první pohled jako holý nesmysl. Copak může dojít vlivem globálního oteplení k nástupu kruté zimy? Odpověď je prostá: Může. Došlo k tomu už několikrát.

Příčiny na první pohled absurdního zvratu jsou prosté. Oceán není nehybný. Mořské proudy v něm transportují obrovské masy vody a s nimi i nepředstavitelné množství tepla. Platí to i pro Golfský proud přivádějící teplou vodu z Mexického zálivu do severního Atlantiku. Vliv teplého proudu se neomezuje jen na moře. Zasahuje do klimatu i hluboko v evropském  vnitrozemí, kam  přenášejí teplo z moře západní větry. Bez Golfského proudu by v našich zeměpisných šířkách vládlo stejně studené klima, jaké si užívají obyvatelé Labradoru.

Gigantickou oceánskou řeku Golfského proudu uvádějí do pohybu velmi jemné mechanismy. Relativně lehká voda ohřátá žhnoucím sluncem v Mexickém zálivu se tlačí na sever, kde chladne, „těžkne“ a klesá ke dnu. V hloubce zhruba dvou kilometrů se pak tlačí zpátky k jihu na místo uvolněné ohřátou vodou. Povrchový teplý Golfský proud a jeho hlubinný studený protiproud si proto můžeme představit jako obří oceánský pásový dopravník.

 

 

 

 

Stačí malý podnět…

O pohybu vody rozhodují relativně velmi malé rozdíly v její hustotě, dané obsahem soli a teplotou. Stačí opravdu málo – například zvýšený přísun „lehké“ sladké vody z vydatných dešťových srážek nebo tajícího ledu a bezvadný chod „dopravníku“ mořských proudů zadrhne. Výsledkem je zastavení Golfského proudu a prudké ochlazení v Evropě. Výzkum ledového souvrství na grónské pevnině i usazenin na mořském dně u grónských břehů jasně dokládají, že k takovému „studenému šoku“ vyvolanému kolapsem Golfského proudu došlo v minulosti mnohokrát – naposledy asi před 13  000 roky. Pokaždé to přineslo Evropě citelné ochlazení přinejmenším na několik staletí.

Současné globální oteplení vyvolává  tání grónských ledovců a stará se tak o sílící přísun lehké sladké vody do vod severního Atlantiku.To je přesně to, na čem může vodní koloběh Golfského proudu osudově klopýtnout. Situace je o to zrádnější, že Golfský proud zpočátku těmto postupným změnám odolává, aby se pak zhrotil jako domeček z karet. Rychlost této změny přesto nelze přeceňovat  Představa autorů filmu „Den poté“, podle které nás čeká bleskové ochlazení ze dne na den, je poplatná jen a jen zákonitostem tvorby akčních filmů. Vědci se při sledování filmu smějí. Ani ty nejpesimističtější modely klimatologů nepředpokládají ochlazení Evropy o více než 5oC v průběhu několika desetiletí.

 

Zlatá střední cesta aneb není globální oteplování návratem

k normálu?

Ještě před 4000 až 7000 roky bylo na Zemi asi o 1,5oC tepleji než dnes a mnozí badatelé to považují za období „klimatického optima“. V této době povstaly mnohé velké civilizace a lidstvo prožilo rozkvět, jaký v předchozích chladnějších obdobích nikdy nepoznalo. V dávnějších dobách bývalo ještě tepleji. Například krytosemenné rostliny, k nimž patří drtivá většina kulturních plodin a na nichž jsme tudíž existenčně závislí, vznikaly v dobách, kdy na Zemi panovalo o několik stupňů teplejší klima než dnes. Současné globální oteplení nás tedy zatím jen vrací do dob dávného „tepelného ráje“ a také rostliny se postupně ocitají v teplotních podmínkách, pro něž se vyvinuly. Je jisté, že rostlinná produkce s oteplením a vzestupem hladin oxidu uhličitého v ovzduší poroste. Především země mírného klimatického pásu budou bez dodatečných nákladů sklízet z polí více než dnes. Problém spočívá v tom, že současný svět se lidským přičiněním  ohřívá zřejmě tempem, jaké nikdy před tím nepoznal. A je téměř jisté, že dosažením „klimatického optima“ se globální oteplování určitě nezastaví.

 

2. KACÍŘI GLOBÁLNÍHO OTEPLENÍ

Většina současných vědců bere globální oteplení jako reálnou hrozbu. Přisuzují jej lidské činnosti v několika málo posledních staletích a jsou přesvědčeni, že s tím musíme něco udělat. Je vůbec možné, že se v téhle situaci najdou vědci, kteří tvrdí, že globální oteplení odstartovali naši předci v pravěku a že jim za to máme být vděčni? A co si myslet o vědcích, kteří tvrdí, že boj s globálním oteplením je vyhazování peněz oknem.  není zase tak žhavé? Je možné, aby tito kacíři měli pravdu?

Věda zná bezpočet příkladů, kdy pravdu zastávala jen malá hrstka „kacířů“ deptaná mýlící se většinou. Ostatně ještě před několika desetiletími se zdaleka ne nevýznamná skupina odborníků na změny pozemského klimatu obávala brzkého nástupu nové doby ledové.

 

William Ruddiman: „Za globální oteplení můžou pravěcí

zemědělci“

 

Tvrdá „malá doba ledová“

Není to tak dávno, co bylo na Zemi o poznání chladněji. Někdy kolem roku 1300 přišla tzv. malá doba ledová a sevřela svět do mrazivé náruče. Alpské ledovce se začaly plazit údolími do nižších poloh, v Číně pomrzly letité citrusové háje a obyvatelé Nizozemí si užívali bruslařských projížděk po řekách a kanálech pokrytých po dlouhé měsíce silným ledem. Ostatně obrázky zimních radovánek od Josefa Lady zjevně odrážejí vzpomínky na zimy z malířova dětství, kdy se „malá doba ledová“ jen neochotně vzdávala své nadvlády.
Byly to drsné časy. Vystřídaly o poznání přívětivější období, kdy mohli islandští Vikingové bez uzardění pojmenovat nově objevený ostrov „Zelenou zemí“ čili Gronlandem. Dnešní Grónsko tehdy opravdu vítalo přistěhovalce z Islandu zelení pobřežních luk. Vikingové tu vydrželi od sklonku 10. století  právě jen do nástupu „malé doby ledové“. Dlouhé mrazivé  zimy a krátká studená léta je srazily na kolena. Archeologické nálezy hovoří jasně – tihle „tvrďáci“ zvyklí na ledacos snědli i své psy a nakonec pomřeli zimou a hladem.
Podle Williama Ruddimana, emeritního profesora z University of Virginia v americkém Charlottesville, ale nemuselo zůstat jen u „malé“ doby ledové. Kdyby nebylo globálního oteplení, přišla by „velká“ doba ledová se vším všudy. Ruddiman tvrdí, že se pozemské klima začalo přičiněním člověka ohřívat už před 8 000 roky. Je zřejmé, že tehdy nemohl stát za zvýšením obsahu oxidu uhličitého v atmosféře dým z komínů tepelných elektráren či výfukové plyny z aut řítících se po dálnicích. Profesor Ruddiman tvrdí, že globální oteplení odstartovali už pravěcí zemědělci.

 

Předky ohřál metan z rýžovišť

Před 5000 roky se stalo něco nečekaného. Začaly prudce stoupat koncentrace metanu v ovzduší. Pro tento vzestup neexistuje přirozené vysvětlení. Je jasné, že tady musel vstoupit do hry člověk.“

Ruddiman je přesvědčený, že zná vysvětlení. Právě před 5000 se v Asii rozmohl nový způsob pěstování rýže. Pole jsou zaplavena vodou a rostliny jsou tak chráněny  před plevely i před nepříznivými obdobími sucha. Ve stojaté vodě rýžovišť se rozkládá velké množství organické hmoty, a ta proto dodnes představují jeden z nejvydatnějších zdrojů metanu.
Metanový „šleh“ z rýžovišť ale není jediný počin, kterým pravěcí zemědělci přiložili pod pomyslný kotel globálního oteplení. Kácení pralesů a pěstování zemědělských plodin totiž vyprodukovalo do roku 1850 tolik skleníkových plynů, jaké stačí ke zvýšení průměrné teploty atmosféry o 0,8oC. To je skoro dvojnásobek teplotního vzestupu připisovaného na vrub lidské činnosti od roku 1850 do dneška. Ve vyšších zeměpisných šířkách byl efekt „zemědělského ohřívání“ ještě větší. Ruddiman ho spočítal na 2oC.

Na definitivní závěry je ještě brzy. Pokud má Bill Ruddiman pravdu, můžeme být našim dávným předkům vděčni za to, že Zemi už před tisíciletími výrazně „přitopili“, protože jinak bychom se už pomalu potýkali s nástupem nové doby ledové.

 

Bjorn Lomborg  - příliš mladý na to, aby měl pravdu

Když přijde s kacířskou teorií věhlasný profesor důchodového věku, může se spolehnout na určitý respekt vědecké veřejnosti. Na čtyřicetiletého dánského statistika Bjorna Lomborga slovutní učenci ohledy neberou. Jeho knihu „Skeptický ekolog“ vydanou v roce 2001 rozcupovaly na kusy přední vědecké časopisy a zřejmě nejvíce si na něm smlsl přední americký populárně vědecký časopis Scientific American. Přitom si Lomborg nedovolil zase tak moc – ve své knize jen dokazuje, že to s životním prostředím není tak zlé, jak se tvrdí. Sklidil bouři nesouhlasu.

Mladý Dán nadzdvihl ekologům žluč například tvrzením, že tito vědci zveličují současné problémy životního prostředí, protože jim to zaručuje vydatnější příliv financí na práci. Stejně tak podle Lombirga přehánějí i skalní ochránci životního prostředí jako je Worldwide Fund for Nature..

„V roce 1997 vyhlásila tato organizace, že ze z povrchu světa nenávratně ztratily dvě třetiny plochy všech lesů. Jenže pravda je taková, že jsme přišli nejvýš o jednu pětinu,“ uvádí Lomborg jako příklad.

Podle něj jsou sice organizace ochránců přírody řízeny nezištnými lidmi, ale ve svých praktikách se příliš neliší od jiných zájmových skupin, které si počínají ryze zištně. Ve svém svatém nadšení prý páchají ochránci přírody lidstvu více škody než užitku. Sdělovací prostředky jim v tom vydatně pomáhají, protože pro ně platí zásada „dobrá zpráva – žádná zpráva“. A ekologové představují pro novináře a redaktory nevysychající studnici „zlých zpráv“.

 

Na boj s oteplením je škoda peněz

Lomborg upozorňuje na fakt, že máme k dispozici omezené množství prostředků a měli bychom proto velmi důkladně zvažovat, za co je utrácíme. Někdy přináší relativně malá investice obrovské efekty.

Například povinné užívání bezpečnostních pásů v autech jistě není zadarmo, ale když tuto částku rozpočítáme na počet lidí, kteří díky tomu nezemřou při autohaváriích, dospějeme k částce 69 dolarů na jeden zachráněný život. Vyšetření prsu u žen nad 50 let je také rozumná investice. Jeden zachráněný život tu vyjde na 810 dolarů. Osvěta u lidí, kteří vykouří více než 20 cigaret denně už je méně efektivní. Tam vyjde jeden zachráněný lidský život na 9 800 dolarů. Zavedení airbagů zachraňuje jeden lidský život za cenu 120 000 dolarů.
Odstranění arsenu z emisí ze skláren, které vypadá na první pohled jako velmi rozumné opatření, už přijde v přepočtu na jeden zachráněný lidský život na 51 milionů dolarů. Záchrana jednoho lidského života zabezpečením odpadů z jaderných elektráren vyjde na 180 milionů a záchrana života odstraněním benzenu ze zplodin továren na výrobu pneumatik stojí plných 20 miliard.

„Pokud bychom peníze ušetřené vzdáním nesmyslného boje s globálním oteplením vrhli například na řešení nedostatku pitné vody, zachránili bychom ročně 2 miliony lidských životů a zabránili vážným onemocněním 500 milionů lidí,“ tvrdí Lomborg.

 

3. SEVERSKÉ ZEMĚ A VELEHORY TRPÍ

Plocha, na níž zamrzá Severní ledový oceán, se od roku 1978 zmenšila o 15%. Jestliže v roce 1950 dosahoval led průměrné tloušťky 3,1 metru, pak dnes zeslábl na pouhých 180 centimetrů. Pokud by mělo tání arktického ledu pokračovat stejným tempem, pak by za 50 let ztratil Severní ledový oceán nárok na přízvisko „ledový“, protože by během polárního léta zcela rozmrzal. To by znamenalo ortel smrti pro pestrou paletu forem pozemského života.

 

 

 

 

Oteplení na vrcholcích velehor

Nic není vzdálenějšího realitě než představa, že vysoko na vrcholcích velehorských štítů vládne poklid, z něhož se obyvatelé alpínského pásma nedají ničím vyrušit. Druhy organismů kdysi sídlící jen v údolích se s postupujícím globálním oteplením nezadržitelně derou stále výš a výš. V rakouských Alpách vystoupí údolní druhy travin za deset let asi o čtyři metry nadmořské výšky. Teplomilné rostliny před sebou ženou chladnomilné vysokohorské druhy. Není těžké si představit, že jednou přijde okamžik, kdy chladnomilné rostliny nebudou mít kam ustoupit – nad nimi bude už jen nebe.

Nejnáchylnější k invazi rostlin z nižších poloh jsou hory v teplejších klimatických pásech, například řecký Olymp nebo štíty španělské Sierry Nevady s vrcholky jen 200 až 400 metrů nad horní hranicí lesa. Australské hory jsou na tom podobně. Srážky ve formě sněhu tu padají jen na 11 500 čtverečních kilometrech hor a skutečné bezlesé alpínské pásmo zabírá pouhý zlomek této plochy. Tamější živočichy,  například malou horskou vačici nebo jedinečné druhy horských ještěrek, ohrožuje oteplení, které otevírá vstup do vyšších nadmořských výšek zdivočelým domácím kočkám nebo liškám. Nový Zéland na tom není o mnoho lépe. Pokud tu stoupne průměrná teplota o 3oC, pak zřejmě zmizí kolem 80% ploch novozélandských alpínských porostů a s nimi přijde vniveč zhruba třetina z 613 alpínských rostlinných druhů.
Alpínské louky ohrožuje i postup stromů z nižších poloh. Na Urale stouply během 20. století teploty asi o 4oC, což posunulo hranici lesa asi o 40 výškových metrů. Alpínské pásmo tohoto pohoří se tak zmenšilo asi o pětinu, místy dokonce o plnou třetinu. Podobně šplhají stromy vzhůru i ve švýcarských Alpách, ve Skalistých horách kanadské provincie British Columbia nebo v patagonských Andách.

S příchodem lesa se mění horský ekosystém od základů. Například motýli, kteří se živí nektarem květin alpínských luk, v lese nenajdou potravu a nenávratně mizí.

 

 

 

 

 

 

Oteplení a obyvatelé severských krajů

Na první pohled by se mohlo zdát, že globální oteplení otevírá lidstvu dlouho zavřené dveře k využití Arktidy. V roce 1999 potřebovaly ruské firmy dopravit na Bahamy dva obří suché doky a rozhodly se je tam poslat jen málokdy užívanou Severozápadní cestu proplétající se mezi arktickými ostrovy na sever od břehů Kanady a Aljašky. Dříve byla tato mořská cesta většinou zatarasena neprůstupnou ledovou bariérou. V posledních letech je však stále častěji průjezdná a začínají se o ni zajímat i tankery naftařských společností těžících aljašská ložiska ropy.

V jiných oblastech Arktidy se lodní doprava oteplením silně komplikuje. Z aljašského ledovce Columbia se odlamuje do vod zátoky Prince Williama stále více ledových ker a dříve poklidná letní plavba se tu změnila na divokou vodní „rallye“mezi kusy ledu. Z ledovce tak za posledních dvacet let ubylo asi dvanáct kilometrů a jeho zánik je zřejmě jen otázkou času. Podobných změn se v této části světa odehraje víc. Průměrné zimní teploty stouply na Aljašce o 2-3oC, zatímco ve „zbytku světa“ se zvedly „jen“ o stupeň. Obyvatelům Fairbanksu a dalších aljašských měst to dělá starost. Při průměrné roční teplotě -2oC nehrozí tání věčně zmrzlé půdy, na níž stojí základy fairbankských domů. Už brzy však může oteplení změnit pevný podklad pod městem v rozbředlou bažinu.

Také lovci a trapeři si stěžují na stále teplejší zimy. Dříve mohli na výpravy za živobytím jezdit po dlouhé měsíce na sněžných skútrech Jenže postupující oteplení ze zimy neustále ukrajuje. Nejednoho lovce už nenadálé jarní tání beznadějně uvěznilo v pustině a mohl mluvit o štěstí, když se mu podařilo dovolat záchranářů s helikoptérou. Rozbředlou tundrou by totiž do civilizace zřejmě nikdy nedorazil.

Některým obyvatelům Aljašky bere oteplení doslova půdu pod nohama. Rozmrzající půdy na pobřeží neodolá běsnění divokých bouří, jež s sebou do moře odnášejí hlínu, písek i kamení. Osady ležící ještě před několika lety v bezpečné vzdálenosti od pobřeží se dnes ocitají v bezprostředním ohrožení příbojem. Některé osady už proto plánují velké stěhování. Tomu se však staví do cesty vysoké náklady. Cena za rozebrání, převoz a opětovnou montáž jediného domu dosahuje i 100 000 dolarů a to je moc. Dvě nejohroženější aljašské vsi, Shishmaref a Kivalina, by potřebovaly na „útěk před mořem“ asi 100 milionů dolarů.

Globální oteplení je dnes považováno za jedno z možných ohrožení budoucnosti lidstva. Teď jde jen o to, zda můžeme tento proces ovlivnit, zda náklady nepřesáhnou naše možnosti a zda přece jen nejde o proces, který někteří “kacíři“ považují za běžné klimatické změny, ke kterým by došlo i bez přispění člověka.

 

 

 


 

Chlupáčům je horko

V kanadském Churchillu otevřeli vězení pro lední medvědy. Město ležící břehu Hudsonova zálivu trpí s příchodem léta stále častějšími „nájezdy“ těchto šelem. Ledy na hladině zálivu roztávají dřív, než se medvědi stačí vykrmit na odrůstajících mláďatech tuleňů. Na volné mořské hladině už medvědi lovit nedokážou. Hlad je žene na pevninu, kde pátrají po něčem k snědku kolem skládek odpadků. Nejednou se zatoulají až k lidským obydlím a dokážou být velice dotěrní. Dříve museli policisté nejvlezlejší medvědy zastřelit. Dnes je po zásahu uspávací střelou transportují do jedné z třiadvaceti připravených cel. Tam medvědi „bručí“ až nástupu zimy, kdy záliv pokryje dostatečně silný led a šelmy mohou být znovu vypuštěny do volné přírody.


 

Tuleňům padá strop na hlavu

Důsledky oteplení Arktidy pociťují i tuleni. Ti jsou dokonale přizpůsobení životu v třeskutých mrazech. Dovedou si najít potravu i pod souvisle zamrzlým mořem. Neúnavně loví ryby a nadechnout se připlouvají k několika málo děrám, z nichž průběžně odstraňují vznikající led. K odpočinku se uchyluje na ledové kry, kde si ve sněhových závějích vyhrabávají nory. V těch také samice přivádějí na svět mláďata. Malému tuleni nabízí sněhové doupě úkryt jak před slídicími ledními medvědy, tak i před nepřízní počasí. Matka se drží od mláděte stranou, aby neprozradila jeho přítomnost šelmám a přichází za ním, jen aby ho nakojila.

Nyní však tají ledy stále dříve a mláďata musejí do ledové vody dříve, než jsou k tomuto zlomovému životnímu kroku připravena. Nebezpečí však číhá na tulení mláďata už před lámáním ledů. V teplém počasí se sněhový strop nory rychle nasytí vlhkostí a zbortí se. Mládě tak zůstane na ledové kře zcela bez ochrany.


 

Sobi se topí

Divocí sobi karibu migrují na velké vzdálenosti a pronikají z amerického kontinentu až na polární ostrovy při pobřeží Kanady. Do cesty za bohatými porosty mechů a lišejníků se jim staví mořské průlivy. Dříve je kryl bezpečný ledový příkrov. Nyní jsou zoologové stále častěji svědky tragického konce migrujícího stáda, pod kterým povolil led nahlodaný oblevou. Sobi se proboří do ledové kaše, z které pro ně není úniku.

Soby stále častěji sužují i nezvykle prudké podzimní a jarní deště, které obalí mechy a lišejníky tlustou ledovou krustou. Sobi si umějí vyhrabat pastvu ze závějí sněhu, ale se „zamrzlou“ pastvou si neporadí a hrozí jim smrt hladem.


 

Racek sněžný vyhyne?

Racek sněžní je impozantní severský pták s rozpětím křídel kolem 90 centimetrů. Eskymáci jej ctili za to, že dokázal přežít i v nejnehostinnějších severských pustinách.V posledních letech z Arktidy zmizel. Snad jen změnil hnízdiště. Většina ornitologů se však bojí nejhoršího. Racci zakládali hnízdní kolonie na osamělých skaliscích vyčnívajících z ledovců, tzv. nunatacích. Skály chránily hnízdící ptáky neprostupnou ledovou bariérou před jejich přirozenými nepřáteli, především před polárními liškami. V posledních letech ale ledovec ustoupil a odkryl skalnaté podloží. Souvislý val ledu dostal trhliny. Když si najde schůdnou cestičku k původně nepřístupnému nunataku jedna jediná polární liška, je osud racčí kolonie zpečetěn. Šelma pochytá ptáky sedící na hnízdech nebo je vyplaší a sežere nakladená vejce i vylíhlá mláďata.

Ještě před několika lety odhadovali vědci počty kanadských racků sněžních na 5000. Když v létě roku 2003 pátrali z vrtulníků po hnízdních koloniích, nenašli na 7 000 kilometrech čtverečních ani jednu. V celé Kanadě jich už zřejmě nežije víc než 500.


 

Komáří pohroma

Během stále teplejších polárních lét se daří čím dál tím víc komárům, kteří pronikají do oblastí, kde se ještě před několika roky nevyskytovali. Především ptáci sedící na vejcích jsou proti útokům komárů bezbranní a hmyzí trapiči jim pokrývají každé neopeřené místečko těla. Ptáci ztrácejí tolik krve, že hynou dřív, než stačí vyvést mláďata.


 

Sláva a pád alkounů

O tom, jak vratká je rovnováha ptačích populací v Arktidě, svědčí osudy alkounů. Před rokem 1970 byla na aljašském Cooperově ostrově těmto mořským ptákům příliš velká zima. V následujících rocích začalo moře kolem ostrova vlivem oteplení na léto rozmrzat a alkouni mohli lovit ryby v nesmírně bohatých vodách při okrajích zalednění. Založili na Cooperově ostrově hnízdní kolonii, která dosáhla největšího rozkvětu kolem roku 1990, kdy jich tu hnízdilo asi 450. Tání ledu se nezastavilo a okraj zaledněného moře ustupoval rok od roku dál k severu. Vydatný zdroj potravy nezbytný pro úspěšný odchov mláďat se začal hnízdícím ptákům nebezpečně vzdalovat. Alkouny stojí let za kořistí stále více sil, a tak jich začalo na Cooperově ostrově zase ubývat. Dnes jich tu hnízdí asi 250 a jejich počty dál klesají. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se z ostrova úplně vytratí.

 

 

 

 

Převzato: http://21stoleti.cz/