Kdo je Online

Právě přítomno: 51 hostů a žádný člen

3481490
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1603
2317
19596
2223473
54241
88344
3481490

Your IP: 18.206.194.210
2019-11-15 21:58

 

 

 

Elegantní Bůh

 

(19)

01.08.09   Miroslav Zelenka

V odborném vědeckém tisku zabývajícím se kosmogonií se stále opakuje jeden problém, a to je otázka nastavení výchozích pod-mínek nebo jinak řečeno stanovení určitých přírodních zákonů, které vedou k vytvoření právě takového vesmíru, který pozorujeme. Tím je míněno i to, že výchozí podmínky jsou nastaveny tak, že dochází k takovému vývoji vesmíru, že vznikne i něco nebo někdo, kdo tento vesmír může pozorovat, v našem případě člověk. Podle dosavadních výzkumů situace vypadá tak, že výchozí podmínky musely být nastaveny opravdu velmi přesně, protože při drobné změně kterékoliv z nich by nedošlo ke vzniku tako-vého vesmíru, ve kterém by mohlo dojít ke vzniku života a existenci člověka. Z toho plyne, že Bůh (ve smyslu Stvořitel našeho Vesmíru) by se musel strašně nadřít a možná provést nesčíslně pokusů než by se mu povedl tento náš jedinečný Vesmír. Bůh to má výrazně jednodušší. On totiž nemusí nastavovat výchozí podmínky, on může nastavit požadovaný stav někde v budoucnosti, použiji odborný výraz - atraktor. Pokusím se opět použít pro lepší pochopení analogii.


Evoluce Vesmíru

Když hodím rukou hodně kuliček na rovnou vodorovnou plochu, je pravděpodobnost, že se kuličky setkají v jednom místě takřka nulová (viz obr. níže vlevo). Abych toho docílil nenáhodně, musel bych přesně vypočítat po-čáteční rychlost a rotaci pro každou kuličku zvlášť a po té každou kuličku ze samostatného přístroje vypustit s vypočítanou rychlostí a rotací. Při výpočtech bych musel kalkulovat i s nárazem jednotlivých kuliček do sebe.  Mám obavu, že třeba už pro 50 kuliček je to pro současnou vědu úkol zcela nad její síly.  Když však kuličky hodím do koryta vhodně zakončeného správně velkým důlkem, je pravděpodobnost toho, že kuličky budou všechny v jednom místě 100%, bez ohledu na počet kuliček a způsob jejich uvedení do pohybu. (viz obr. níže vpravo).

 

 

Bůh nehraje v kostky. Bůh hraje s námi hru podobnou té, jaká je na některých hracích automatech. Bytosti - jednotlivé kuličky jsou vrženy Bohem po nakloněné rovině a kuličky se koulejí dolů do jediného otvoru různými cestami. V našem modelu (vzhledem k zakřivenosti časoprostoru) jsou vypouštěcí otvor a jímací otvor současně ve stejném bodě. Do cesty jsou jim postaveny překážky, které představují boží a přírodní zákony, zákony Kosmické hry, které určují běh Bytosti časem a prostorem, určují její osud.


Paranormální jevy

Telepatie, telekineze, teleportace, levitace, OBE, jasnovidnost, prekognice, materializace a jiné jevy považované za zázraky jsou snáze pochopitelné a vysvětlitelné v rámci teorie mentalismu. Po-kud si uvědomíme, že vše je projekcí Světové mysli, že vše je pouze myšlenka, snáze pochopíme jejich existenci i to, jak fungují. Existence telepatie, telekineze a jasnovidnosti již byla nade vší pochybnost prokázána metodami soudobé oficiální vědy (i když někteří "vědci" z neznalosti nebo zcela záměrně v rozporu se skutečností tvrdí opak).

Složitější je spíše nalézt odpověď na otázku, proč tyto jevy fungují jen někdy, někde a někomu. Podrobný výklad této otázky přesahuje rámec této knihy. Obecně lze říct, že při posuzování konkrétního případu je nutno přihlédnout i ke konkrétním pod-mínkám.

Mezi hlavní podmínky patří stupeň vývoje konkrétního člověka, kterého se jev týká, víra člověka v existenci jevu, kvalita a síla morfického pole v dané oblasti, ale i velikost mentální energie vlo-žené člověkem (velmi dobrou živnou půdou jsou silné emoce).

Jako příklad bych uvedl všeobecně známou skutečnost, že jevy jako je OBE, telepatie, telekineze nebo materializace se lidem podstatně častěji daří v prostředí, kde je odstíněno morfické pole lidstva. Mezi tato místa patří horské oblasti nad 4.000 metrů, opuštěné ostrovy v moři, místa hluboko v rozsáhlé džungli nebo i mimo zeměkouli ve vesmírném prostoru.

Rovněž tak změněné stavy vědomí mají velmi kladný vliv na výskyt těchto jevů, protože při nich dochází k odstranění mentálního bloku - nevíry v možnost jevu.

Naopak se tyto jevy ze stejných důvodů většinou nedaří, pokud jsou prováděny jako experiment za dohledu nevěřících vědců, protože morfické pole nevíry nevěřících je příliš silné. Nakonec toto ani není ani v rozporu se současnými vědeckými poznatky, když již bylo prokázáno, že i osoba experimentátora má vliv na výsledek experimentu.

 

VI. kapitola - Reinkarance

Pojem reinkarnace

Reinkarnace - převtělování - opětovné vtělování. Při této příležitosti bych uvedl jeden z mých dalších pokusů o inovaci běžně používaných výrazů. Tak jako považuji za vhodnější výraz virtuální realita než iluze, tak si myslím, že je přesnější pojem transformace duše (přeformování - přeměna duše z jedné formy na jinou formu, přeměna formy téže podstaty) než inkarnace duše. Slovo inkarnace – vtělení je omezující a tím i méně vhodné pro proces, kterému dává název.

Kdybychom se však drželi způsobu tvorby slova in-karnace, tj. v-tělení i u v-formování, dostali bychom slovo in-formace. To by asi bylo ještě přesnější pro proces, kterým duše prochází, ale slovo informace se již používá s jiným významem a tudíž by bylo zavádějící. I když si myslím, že podobnost je to více než zajímavá. Vždyť vlastně nedochází k ničemu jinému než ke změně informací. Takže vlastně transformace duše je transinformací. Z toho důvodů, že výraz reinkarnace je již natolik zažitý, budu ho používat i zde, ale ve smyslu výše uvedeném, tj. ve smyslu re-transinformace.

I zde je nutné si uvědomit, že z pohledu vyšší úrovně pravdy se jedná rovněž o iluzi, o součást Kosmické hry. Přesto však opět z pohledu 3. úrovně pravdy - "Bytost - reinkarnace" je to realita, součást božího programu a my se této reality a podřízení se jejím zákonům nezbavíme pouhým konstatováním či uvědoměním si, že je to jedna ze součástí iluze.

Zejména my, jakožto bytosti - lidé, pro něž je určující 4. úroveň pravdy (člověk - čas a prostor), jsme těmto zákonům podřízeni a tak, jako pro oblast právních předpisů, tak i pro oblast přírodních a božích zákonů platí, že neznalost zákona neomlouvá.  Rozdíl je v tom, že u přírodních a božích zákonů nastane důsledek jejich působení vždy.

Opravdu těžko lze předpokládat, že např. gravitace si nevšimne, že jste zakopli a nepřinutí vás upadnout. A to, že byste měli šanci ji podplatit, už vůbec nepřichází v úvahu.

Z důvodů, které jsem ještě dostatečně nezkoumal (možná má na naši západní civilizaci vliv tradiční citace Bible, že bůh stvořil člověka k obrazu svému a z toho plynoucí nesprávný předpoklad, že způsob myšlení Boha je podobný našemu), má většina lidí tendenci klást boží zákony spíše na úroveň lidských zákonů než zákonů přírodních.

Z toho pak už je blízko k závěru, že působení božích zákonů je přibližně stejně nedůsledné a nepřesné jako těch lidských. To je však velký omyl. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. I v lidové moudrosti je obsažen princip reinkarnačních zákonů.

Abychom byli důslední ve svém pochybování o velkých pravdách, položme si otázku. Proč reinkarnace?

Aby mohlo docházet k vývoji Bytosti (člověka) až k boží dokonalosti ke splynutí s Bohem. Ale proč?

Kdyby všemohoucí Bůh chtěl Bytost dokonalou, tak takovou pro¬s¬tě stvoří. To, že reinkarnace slouží k vývoji je rovněž jednou z iluzí.

Pro pokus o plné pochopení je nutno se podívat na teorii reinkarnace z pohledu všech 4 úrovní pravdy.

 

Smysl života z pohledu jednotlivých úrovní pravdy

 

Z pohledu 1. úrovně pravdy - "Bůh - Universum"

 

Reinkarnační zákony prostě slouží jako jedny z pravidel Kosmic-ké hry, jako součást superprogramu superpočítače, který slouží stálému tvůrčímu procesu, stálému procesu věčně se opakujícího stváření Světa. Neexistuje žádný vývoj - vše je součástí Boha a Bůh nemůže být dokonalejší.

Pokud bychom připustili, že bůh není dokonalý, omezili bychom ho tím a omezený bůh není Bohem v tom nejširším smyslu (Já jsem všechno, to co je i není).

Kromě toho je nutno si uvědomit, že vše se děje současně, minu-lost, přítomnost i budoucnost.

A jak jinak vývoj zjednodušeně definovat než jako minimálně dva rozdílné stavy jsoucna v minimálně dvou různých časech. I z tohoto zorného úhlu vývoj neexistuje.

Z pohledu 1. úrovně pravdy - "Bůh - Universum" smyslem života je život. Dovolím si zde parafrázovat heslo olympijského hnutí - smyslem života není zvítězit - dosáhnout dokonalosti, ale zúčastnit se Kosmické hry jako spolutvůrčí prvek.

 

Z pohledu 2. úrovně pravdy - "Vědomí - Stvořený svět"

 

Bytost vstupuje jako částečka univerzálního Vědomí - Imanentního boha do reinkarnačního procesu, aby si vyzkoušela všechny principy a aspekty Stvořeného světa, aby si zahrála všechny role Kosmické hry a tak se poznala ve své celistvosti.

Z pohledu 2. úrovně pravdy - "Vědomí - stvořený svět" smyslem života je poznání. Poznání sebe sama ve své celistvosti a kom-plexnosti, čímž je míněna Bytost (ne člověk) vstupující do mnoha životů, v jejich mnoha podobách, z nichž pouze malá část rolí je role člověka.

 

Z pohledu 3. úrovně pravdy - "Bytost - reinkarnace"

 

Bytost prochází jako zdánlivě oddělená součást Boha uvědomu-jící si sama sebe vývojem od nejnižší úrovně až po úroveň nej¬výše dosažitelnou v rámci reinkarnací.

Jednotlivá vtělení pak jsou přirovnávána ke třídám ve škole. Když se někomu během jednoho života nepodaří pochopit učební látku určenou pro danou třídu, musí (a chce - protože Bytost ve své neinkarnované formě touží po vývoji) si danou třídu a učební látku zopakovat znovu.

Z pohledu 3. úrovně pravdy - "Bytost - reinkarnace" smyslem života je vývoj. Opět zdůrazňuji, že míněn je vývoj Bytosti od fo-rem nejjednodušších a nejnižších, kterými mohou být subatomární částice, popř. nám dosud neznámé částečky "hmoty" (možná struny) až po formy, ve kterých jsou Bytosti na nejvyšším vývojovém stupni, ale ještě podléhají reinkarnacím a zákonům karmy.

Osobně nesdílím názor, že by tímto nejvyšším stupněm mohl být člověk.

 

Z pohledu 4. úrovně pravdy - "člověk - prostor a čas"

 

Člověk je podřízen zákonům karmy (zákonu příčiny a následku) a každý jeho čin či myšlenka mají své důsledky, které se projeví na osudu člověka v současném nebo v některém z budoucích životů. Opět velmi zjednodušeně řečeno to lze formulovat tak, že za dobré chování je člověk odměněn lepším osudem a za špatné chování horším osudem.

Z pohledu 4. úrovně pravdy - "člověk - prostor a čas" smyslem života je štěstí.

Použil jsem výraz štěstí pro jeho názornost a jednoduchost, ale vhodnější by pravděpodobně bylo uvést vnitřní klid a mír, har-monie, vyrovnanost, protože nejsou v tomto smyslu pod pojmem štěstí míněny materiální statky či úspěchy.

Štěstí je stav mysli člověka, ne stav tzv. reality, která člověka obklopuje. Je nutno hledat vyváženou harmonickou střední cestu mezi krajními polohami východního a západního stylu myšlení, jak štěstí dosáhnout.

Východní pól myšlení charakterizovaný pojetím „nic nechtít“ a západní protipól charakterizovaný pojetím „všechno mít“.

Pokud člověk nic nechce, týká se to i jeho vývoje. Takto abso-lutně pojaté „nic nechtít“ však odpovídá nižším vývojovým stupňům, kterými už bytost v nižších formách předcházejících člověku již prošla. Jestliže bychom tedy chápali z pohledu nejvyšší úrovně poznání, že smyslem života je život, přesněji vyjádřeno tvůrčí proces a naopak zjednodušeně řečeno smyslem je něco prožít, proč by potom nejvyšším smyslem našeho života měl být vývoj, jehož završením by bylo ukončení cyklu reinkarnací?

Přicházíme do tohoto života s tím, abychom tady něco prožili a pak bychom měli udělat hlavním cílem našeho života to, abychom unikli z koloběhu reinkarnací a už nikdy nic neprožili. Zdá se, že to není zcela logické. Tím nechci říct, že nemá žádný smysl práce na vlastním vývoji. Samozřejmě má. Jedna z her Velké kosmické hry je hra na reinkarnace a na vývoj a tím, že jsme se do této hry vstoupili, přijali jsme i její pravidla. Hlavním smyslem je si tvůrčím způsobem zahrát. Pokusím se o určité přirovnání s běžnou lidskou činností, kterou jsou hry. Až na „patologické vítěze“ (jejichž hrou je hra na vítěze) si velká většina lidí jde zahrát tenis, golf, fotbal, karty či šachy a budou hrát pravidelně i kdyby třeba stále prohrávali, protože je baví vlastní hra.

To však není v rozporu s tím, že se snaží v rámci pravidel (někteří i mimo rámec) vyhrát.

Problémem zůstává stanovit, co je to dobré a co špatné chování. Hodnocení toho, co je dobré a co je špatné se samozřejmě velmi liší s jednotlivými kulturami a civilizacemi v jednotlivých etapách vývoje člověka. Kromě toho, co je dobré pro jednoho člověka, nemusí být dobré pro druhého i v rámci jedné kultury a civilizace.

Rozhodující pro každou dobu a civilizaci jsou však v tomto případě "boží" zákony a ne zákony dané společnosti. Každá Bytost jako součást Boha je má v sobě uloženy. Někdo hlouběji a proto je jen mlhavě tuší, někdo o nich ví velmi dobře a někdo v souladu s nimi žije. I zde platí, že neznalost (v tomto případě lépe neuvě-domování si) zákona neomlouvá.

Záleží jen na nás, který ze smyslů života si vybereme jako určující pro tuto naši inkarnaci. Ani o jednom se nedá říci, že je méně nebo více pravdivější. Opět jen záleží na zorném úhlu pohledu, z které úrovně pravdy smysl života posuzujeme, což většinou závisí na vývojovém stupni, na kterém se nacházíme. V knihách "Hovory s bohem" je jedno doporučení boha: "Realizuj v životě tu nejušlechtilejší představu o sobě".

Krásná ukázka toho, že ani Bůh nedává přednost žádnému ze smyslů života. Je rozhodnutím každého člověka, co je pro něj nejušlechtilejší představa o této jeho inkarnaci. Z toho pak plyne i smysl jeho života.

Snad by se tedy dalo říci, že nejobecnějším smyslem života z po-hledu lidské bytosti je realizovat tu nejušlechtilejší představu o sobě.

 

(20)

02.08.09   Miroslav Zelenka

Svým rozhodnutím měníme i minulost a tak i podmíněnost. Pokusím se rozvést tuto myšlenku velmi důležitou pro pochopení celého paradoxního vztahu svobody rozhodnutí a předurčenosti osudu. Každým rozhodnutím se dle modelu jsoucna uváděného v této knize mění nejen přítomnost a budoucnost, ale i minulost. My si však tyto změny neuvědomujeme a ani uvědomit nemůžeme, protože se změnou minulosti se mění i naše poznání o této minulosti. Už nejsme schopni si „vzpomenout“ na minulost před změnou, protože ta už prostě neexistuje a ani nikdy neexistovala. Z toho plyne, že i přes podmíněnost svobody rozhodnutí karmou, není ani karma zcela nezměnitelná. Hluboce chápajícím a moudrým rozhodnutím nebo spíše rozhodováním můžeme změnit sebe a tím i vícedimenzionální Bytost, jejíž jsme součástí, natolik, že se změní částečně i minulost a tím i minulostí daná podmíněnost svobody rozhodování. Takto můžeme zmírnit nebo dokonce změnit karmu. Většinou se samozřejmě nejedná o jedno jediné rozhodnutí, ale o dlouhodobý proces mnoha rozhodnutí a jejich vzájemného ovlivňování se s podmíněností daných karmou.


Boží spravedlnost

Na rozdíl od lidské spravedlnosti však boží spravedlnost není ani slepá ani krutá a důraz klade na hodnocení úmyslu a ne následky činu (abych alespoň částečně omluvil lidskou spravedlnost, je nutno konstatovat, že pro zjištění skutečných úmyslů "pachatele" má bůh daleko lepší prostředky než lidská společnost).

Názorným příkladem se mi zdají být kolektivní sporty, konkrétně třeba fotbal. Člověk si jde zahrát fotbal a přitom se více méně dobrovolně podrobuje pravidlům hry (společenským zákonům stanoveným pro hru zvanou fotbal).

Při hře nastane modelová situace. Hráč fauluje, zasáhne místo míče soupeřovu nohu. Nikdo z přítomných nepochybuje, že došlo k zákroku, který je v rozporu s pravidly hry. Problém však spo-čívá v tom, že pravidla stanovují za v podstatě jeden a týž čin až 3 možné následky podle úmyslu, který hráč měl.

·1. Hráč chtěl skutečně zasáhnout míč a nepovedlo se mu to, ať už v důsledku vlastní nešikovnosti nebo šikovnosti protihráče nebo "náhody" (míč na špatném terénu jinak odskočil, hráč nešťastně uklouzl apod.).

·2. Hráč chtěl soupeře zastavit, aby zabránil nevýhodné situ¬aci pro mužstvo.

·3. Hráč chtěl soupeře zranit.

Lidský soudce - fotbalový rozhodčí má velmi ztíženou situaci, protože hráč bude téměř vždy předstírat a usilovně tvrdit, že šlo o první případ a rozeznat pravý úmysl je většinou nad možnosti rozhodčího.

Bůh má naproti tomu situaci daleko jednodušší, protože on zná skutečný úmysl hráče vždy. On dokonce ví i to, co rozhodčí nemá v průběhu hry vůbec ani šanci zjistit. A to je motivace hráče - důvod, proč konal, tak jak konal ve snaze např. zranit soupeře.

·1. Chtěl hráče zranit z důvodů pomsty (odvety za minulý zápas, za předchozí zákrok soupeře na něj či spoluhráče).

·2. Chce za každou cenu vyhrát a snaží se vyřadit nejlepšího hráče soupeře.

·3. Dostal takový pokyn od trenéra a má pocit, že jej musí splnit (aby nepřišel o místo v sestavě, aby dostal prémie, nebo protože je trenér pro něj taková autorita, že o jeho pokynech nepřemýšlí). Větvení by však mohlo pokračovat i dále, protože se může jednat o hráče, který peníze utrácí někde v kasinu, nebo hráče, který je nutně potřebuje pro svou nemocnou matku nebo dceru.

V této souvislosti si uvědomuji, kolik hráčů jde na hřiště s vírou v boha (alespoň to tvrdí a před vstupem na hřiště se nikdy nezapomenou pokřižovat) a pak nemilosrdně skolí soupeře takovým způsobem, že mu klidně mohou přivodit trvalou invaliditu.

Domnívám se, že přesto mnozí mají pocit, že jejich svědomí před bohem je zcela čisté. Není to poněkud zvláštní? A to dokonce tvrdí a věřím, že tomu opravdu věří, že jim i k vítězství dosaže-nému takovýmto způsobem dopomáhá bůh.

Boží hodnocení má tu velkou výhodu, že může provést hodnocení všech aspektů činu. Pro přesnost upozorňuji, že "boží hodnocení" provádí především bytost sama a ta samozřejmě zná všechny aspekty činu.

Z tohoto zorného úhlu pohledu platí současně dvě zdánlivě rozporná rčení - "neznalost zákona neomlouvá" i "nevědomost hříchu nečiní".

Působení božích zákonů je zcela důsledné a spravedlivé. Následkem za naše chování není v žádném případě trest v takovém smyslu, jako je chápán současnou lidskou společností a také např. jak je vykládán ve Starém zákoně.

Opět velmi zjednodušeně řečeno následkem božího hodnocení je to, že co činíme jiným, bude učiněno nám.

Poněkud přesněji, ten princip, který jsme naším jednáním umožnili prožít druhým, budeme zažívat sami. A tím principem může být zážitek jak bytosti trpící, tak i bytosti milované a šťastné a mnoho variant těchto dvou principů a mnoho variant dalších principů.

Čím je člověk na nižším vývojovém stupni, tím přicházejí karmické následky s větším zpožděním, někdy i několika, nebo mnoha životů. Naopak u lidí na vysokém vývojovém stupni se dostavují velmi rychle už i v současném životě, někdy takřka ihned.

Na příkladu teorie reinkarnace lze nejnázorněji ukázat a pochopit mnohaúrovňovost pravdy.

Pokud někdo touží po jedné jediné absolutní pravdě a není ochoten připustit možnost více úrovní pravdy a není ochoten či scho¬pen připustit jejich současnou platnost, tak se obávám, že má velmi malou šanci alespoň zahlédnout obrysy Univerza v jeho celistvosti.

Znovu a opět musím zdůraznit ani jedna z pravd není méně platná než ty druhé (znovu připomínám model popsaný v Úvodu). Ani jedna z teorií snažících se vysvětlit smysl reinkarnací a smysl života není méně či více pravdivá než druhá. Jen a pouze je nutno bedlivě zkoumat, z které úrovně pravdy je nám jeden z aspektů absolutní pravdy předkládán.

 

Karma a svoboda rozhodnutí

Karma je vykládána jako zákon příčiny a následku. Není správné však chápat karmu jako zákon odplaty, jako zákon činu a trestu. Vhodnější je chápat karmu tak, že ten princip, který jsme svým jednáním umožnili prožít druhým, si prožijeme díky zákonům karmy v příštích životech my.

Z vyšší úrovně pravdy je možno na karmu rovněž pohlížet jako na jeden ze souborů pravidel Kosmické hry.

Není důvod se obávat karmy. Je to obdobné jako kdybychom se obávali jet autem, nebo na kole po silnici jen z toho důvodu, že není neomezeně široká, že má krajnice a vede nás krajinou. Občas stoupá, občas klesá, občas zatáčí doleva nebo doprava, někdy se v serpentinách i zdánlivě vrací.

Pokusy o vzepření se karmě také občas dopadají tak, jako když řidič v plné rychlosti jede rovně tam, kde silnice zatáčí. Následky pak většinou záleží na tom, co je za zatáčkou vedle silnice, zda stromořadí, horský sráz nebo měkká rovná louka.

Je velmi nepraktické mít představu, že je možno řídit auto pouze na asfaltové letištní ploše. Cesta, kterou nás vede naše karma je cesta správným směrem a naše karma nás nemůže vést jiným než správným směrem.

Bez "souhlasu" Bytosti nemůže být žádné její formě (inkarnaci - bytosti) ublíženo jinou bytostí.

Vždy se jedná o svobodné rozhodnutí Bytosti prožít si určitý princip, i když je tím principem třeba prožitá bolest, strach nebo jiná strast. Bytost (Nadjá) se rozhoduje, kdy skončí tento život, kdy již splnila úkoly pro tento život stanovené, kdy již prožila principy, které prožít měla.

Opačně se může stát, že určitý člověk nepřijme od jiného posky¬tované dobro (a mnohdy se to může zdát nepochopitelné pro nezasvěceného člověka), protože toto dobro není v plánu bytosti pro tento život.

To však nic nemění na hodnotě vlastního činu pro člověka, který čin spáchal, na jeho karmických důsledcích, ať už se jedná o dobro či zlo.

V těchto souvislostech je nutné se věnovat jedné ze základních otázek a to je otázka vztahu svobody rozhodování člověka a jemu danému osudu (karmě, předurčení).

Člověku je dána svoboda rozhodnutí. Ale tato svoboda je podmí¬něna genetickými předpoklady, výchovou, vlivem prostředí, vyspělostí inkarnované duše. To však jsou podmínky dané právě konkrétní inkarnací. Pro podmíněnost svobody rozhodnutí bych uvedl jeden velmi názorný příklad. Má milující matka s nožem v ruce svobodu rozhodnutí ukrojit chleba milovanému dítěti nebo mu tímto nožem vědomě ublížit? Když sledujeme film, nebo divadelní hru, také vlastně nepochybujeme, že konkrétní postava má svobodu rozhodování, i když v pozadí sledování děje dobře víme, že rozhodnutí stvořil svým aktem autor.

Svoboda rozhodnutí a osudová předurčenost jsou dvě strany jedné mince. Člověk má relativně plnou svobodu rozhodnutí a zároveň podléhá karmě.

Protikladnost a rozpornost dvou tvrzení o téže věci by nás neměla překvapovat. I v současné fyzice je více takových případů. Nejznámější je pravděpodobně poznatek fyziky, že světlo má částicový i vlnový charakter, ačkoliv se to zdánlivě z povahy věci vylučuje. I jeden z nejuznávanějších teoretiků materialismu výslovně vycházel z jednoty protikladů.

Každý má plnou svobodu rozhodování jakožto subjekt činnosti, ale jeho dispozice k tomu, aby se rozhodl tak nebo tak, je podmíněna.

Pro plné pochopení je také nutno si uvědomit, že téměř nikdo se vědomě nerozhoduje – „budu šťasten nebo budu nešťasten“. Každý chce být šťastný, i když představy o štěstí se velmi různí. Ale způsob, jak dosáhnout štěstí, je již otázkou rozhodnutí. Jaký však bude mít toto konkrétní rozhodnutí vliv na osud člověka je již do značné míry ovlivněno karmou.

Všichni známe případy, kdy určité rozhodnutí se po určitou dobu a někdy i dost dlouhou zdálo jako jednoznačně špatné, aby se nakonec ukázalo jako nejlepší možné a samozřejmě známe i případy opačné.

Svým rozhodnutím měníme i minulost a tak i podmíněnost. Pokusím se rozvést tuto myšlenku velmi důležitou pro pochopení celého paradoxního vztahu svobody rozhodnutí a předurčenosti osudu.

Každým rozhodnutím se dle modelu jsoucna uváděného v této knize mění nejen přítomnost a budoucnost, ale i minulost. My si však tyto změny neuvědomujeme a ani uvědomit nemůžeme, protože se změnou minulosti se mění i naše poznání o této minulosti.

Už nejsme schopni si „vzpomenout“ na minulost před změnou, protože ta už prostě neexistuje a ani nikdy neexistovala. Z toho plyne, že i přes podmíněnost svobody rozhodnutí karmou, není ani karma zcela nezměnitelná.

Hluboce chápajícím a moudrým rozhodnutím nebo spíše rozhodováním můžeme změnit sebe a tím i vícedimenzionální Bytost, jejíž jsme součástí, natolik, že se změní částečně i minulost a tím i minulostí daná podmíněnost svobody rozhodování. Takto můžeme zmírnit nebo dokonce změnit karmu. Většinou se samozřejmě nejedná o jedno jediné rozhodnutí, ale o dlouhodobý proces mnoha rozhodnutí a jejich vzájemného ovlivňování se s podmíněností daných karmou.

Abychom mohli zmírnit či změnit svou karmu, musíme vědomě začít pracovat na změně sebe sama. Musíme vědět i jak a na čem pracovat. Jsou sice uváděny případy boží milosti, kdy tomu tak zdánlivě není, jedná se však o případy, kdy k této vědomé práci došlo v minulých životech.

Myslím, že základní znalost karmy pro současný život této práci může velmi pomoct. Za jeden z nejvhodnějších prostředků získání těchto informací považuji správně prováděnu regresní terapii. Zdánlivý paradox však spočívá v tom, že i schopnost poznat nutnost změny sebe sama je dána mimo jiné předchozími životy, a tedy i podmínkami dané inkarnace.

Z hlediska vývoje každého člověka a případně i řešení konkrétní situace mohou nastat 4 základní varianty.

Schopnost rozhodování k určité činnosti, případně i nečinnosti má 2 složky.

 

·1. složku poznání - člověk je schopen objektivně zhodnotit situaci a zná „správné řešení“ situace (pro zjednodušení při dalším používání - člověk ví)

·2. složku volní - člověk je schopen realizovat „správné řešení“ situaci ať už činností nebo nečinností (pro zjednodušení při dalším používání - člověk může)

 

Kombinací těchto dvou složek mohou nastat 4 základní varianty:

 

·1. ví a může

·2. neví a může

·3. ví a nemůže

·4. neví a nemůže

 

Každý z nás má svobodu se kdykoliv rozhodnout, že už se nebude inkarnovat, ale musí se dostat do kategorie „ví a může“.

Reinkarnace jsou rovněž určitou součástí kosmické hry a jako každá hra má i tato svá pravidla, která se vztahují na účastníky této hry. Svobodná vůle spočívá v tom účastnit se nebo neúčastnit, ale svobodná vůle již nespočívá v tom, zda dodržovat nebo nedodržovat její pravidla.

Možnost svobodně se rozhodnout je takřka neomezená. Je omezená pouze možností ostatních bytostí svobodně se rozhodnout.

Když je člověk svým vědomím součástí stvořeného světa, tak je obklopen vším, celým stvořeným vesmírem, tedy vším, co není já. V tomto okamžiku je omezen ve své absolutní svobodě vším, co není já, tedy zbytkem světa. Když je součástí absolutního nekonečného nic, není omezován ničím, a proto je absolutně svobodný.

Stupeň svobody vůle je dán stupněm poznání. Ti, co mají nízký stupeň poznání, jsou i přes zdánlivou svobodu vláčeni osudem a neznají skutečné motivy svých rozhodnutí a jednání. Pokud nemají potřebné informace, chápou mnoho věcí jako náhodu, nebo zlý osud a nemohou se rozhodovat svobodně.

 

(21)

08.08.09   Miroslav Zelenka

Co je tím podnětem, který předchází stvoření Světa - rozběhnutí superpočítače Stvořitele - Světové mysli, jinak řečeno, proč do­šlo ke stvoření Světa? Tento problém je opět mimo možnosti lid­ského chápání, přesto se pokusím více či méně věrně citovat ezoterní nauky. Bůh (transcendentální) chtěl poznat sama sebe. Chtěl se na sebe podívat, a proto stvořil Svět. Bůh chtěl poznat to, co je a proto stvořil to, co není. Bůh ve své transcendentální podobě „cítil“ svou nekonečnou ka­pacitu, a aby vyzkoušel svůj nekonečný potenciál, stvořil Svět. Zcela úmyslně zde používám slovo Svět, protože je to širší pojem než Vesmír. Jen upozorňuji, že slovem „svět“ tu je míněno veš­keré všechno s výjimkou transcendentálního Boha. Zde se opět výrazně projevují omezení lidské mysli, která je pouze schopna zformulovat otázku. I pouhá formulace této otázky však vychází z podsouvání lidských vlastností Bohu, z obtížnosti lidskou myslí pochopit absolutní neomezenost Mysli, Boha.


Stvořený svět

Stvoření světa

Když Bohu podsouváme, že má nějaký důvod pro stvoření Světa, předpokládáme, že má přání, že má něčeho nedostatek a tím ho omezujeme. Omezený bůh však není Bohem.

Předpoklad, že Světová mysl tvoří cokoliv pro uspokojení vlastní potřeby, je z logiky věci nesmyslný, protože jak Bůh, který je absolutně doko­nalý a absolutně neomezený, může získat něco navíc ke své do­konalosti a neomezenosti.

Otázku o účelu stvoření nemá vůbec smysl aplikovat na Světovou mysl. Stvořený Svět je, vždy byl a vždy bude přirozenou součástí Boha. Neustávající stváření Světa je přirozenou vlastností, základním rysem Světové mysli. Žádné rozhodnutí o stvoření Světa nikdy nebylo.

 

Model Světa Bytostí

Vše, co někdo někdy vymyslel, se ve stvořeném Světě realizo­valo, realizuje nebo bude realizovat, protože Svět stejně není nic jiného než myšlenka.

Ve stvořeném Světě je nekonečně mnoho Bytostí a tím i bytostí všech stupňů a úrovní v nekonečně mnoha vesmírech.

Jednotlivé stavy Bytostí (které tvoří ve svém souhrnu Vesmír), udávající tu konkrétní minulost, přítomnost a budoucnost Ves­míru, jsou jako kvantové stavy Vesmíru.

Je nutno si stále uvědomovat, že vše je virtuální realita, nejen náš "reálný svět", ale i tzv. astrální svět, popř. vyšší světy (vyšší di­menze), světelné bytosti, andělé apod. Vše je mentální projekce Světové mysli. Upozorňuji na to z toho důvodu, že častokrát je pojem iluze (Mája) vztahován pouze na tento hmotný svět

Všechno je iluze. Vše je pouze virtuální realita. Ale virtuální rea­lita a iluze není pouze tento "reálný vesmír", ale i všechny tzv. vyšší světy, jako astrální a světy vyšších dimenzí, popř. úrovní. Na druhé straně však, i když vše je jen virtuální realita, není žádná jiná realita, a proto pro nás tento hmotný fyzický Vesmír je realitou a musíme k němu tak přistupovat.

Vzájemné působení entit je dáno tím, že fungují vzájemně prová­zaně obdobně jako jednorozměrné struny napnuté časem a prosto­rem. Bytost je vždy určitou strunou v časoprostoru, na kterou pů­sobí ostatní struny - Bytosti a ona působí na ně.

Čím je impuls působící na Bytost vzdálenější v čase i prostoru, tím má menší vliv, záleží však i na velikosti impulsu (náraz vel­kého meteoru do neobydlené planety vzdálené sluneční soustavy se u nás téměř nemusí projevit, exploze hvězdy téže sluneční sou­stavy pro nás může mít zcela zásadní důsledky. Pro lepší poro­zumění tomuto modelu je následující obrázek (viz obr. níže).

 

 

Působení jednotlivých Bytostí na celkový systém je v tomto mo­delu vyjádřeno "tlakem" jednotlivých strun (Bytostí) na své okolí. Konkrétní čin (chápán čin v co nejširším slova smyslu, v tomto pojetí je i myšlenka činem) konkrétní Bytosti se projeví "tlakem" na Bytosti (struny) v nejbližším okolí, které tento tlak zase pře­náší na nejbližším okolí.

Tak se vliv tohoto činu šíří přes blízké Bytosti v čase a prostoru asi tak, jako když hodíte kámen do vody a pozorujete kruhové vlny šířící se od místa dopadu kamenu do vody. A obdobně jako u vln na vodě se i v tomto strunném modelu velikost vzruchu (vln) s narůstajícím časem a vzdáleností snižuje a jeho působení na Bytosti vzdálené v času a prostoru je dána velikostí původního vzruchu.

Rozdíl oproti příkladu s kamenem hozeným do vody spočívá v tom, že v našem strunném modelu je možné působení i pouze jedním nebo dvěma směry a šíření vzruchu systémem je vý­znamně ovlivňováno i protipůsobením nebo spolupůsobením ostatních Bytostí (vhození dalších kamenů do vody v blízkosti dopadu prvního kamene).

Z tohoto modelu plyne vzájemná provázanost a spjatost všech Bytostí, která nedává prostor pro "náhody". Celkem jednoduše lze z tohoto modelu pochopit, že celková složitost vzájemných vazeb všech Bytostí je uspořádána tak, že není třeba supergeniál­ního šachisty, který by byl schopen spočítat nekonečně mnoho tahů dopředu pro všechny Bytosti tak, aby pak na základě všech vzájemně skloubených tahů všech Bytostí bylo dosaženo kýže­ného výsledku.

Dokonce není ani nutno předpokládat pro dosažení kýženého vý­sledku supergeniálního programátora, protože je možno kýženého výsledku dosáhnout nastavením požadované situace v příslušném bodě časoprostoru a nutné výchozí podmínky pro tento výsledek se již samy nastaví působením výsledného vzruchu do "minu­losti".

Připomínám, že stále vycházíme z předpokladu, že minulost, přítomnost a budoucnost probíhají současně.

Bůh ve významu Stvořitel může stanovit budoucnost pro určité místo časoprostoru a vzhledem k tomu, že změna budoucnosti mění i přítomnost a minulost, není nutno přesně stanovit jednot­livé prostředky nutné k dosažení cíle. Takže stanovený cíl ovliv­ňuje použité prostředky. Je to obrácená teze, že použité pro­středky ovlivňují dosažený cíl.

Celkem snadno je možno si to představit na analogii s počítačo­vou hrou. Programátor může hru vytvořit tak, že ať zvolíme ja­koukoliv variantu pokračování, vždy se nakonec dostaneme ke stejnému cíli. Otázkou je jen kdy a s kolika body. Ostatně takto je vytvořeno mnoho počítačových her.

Při představě takovéhoto modelu jsoucna je nutno se oprostit od všech dogmat typu - "budoucnost nemůže ovlivnit minulost". V našem modelu jsoucna to možné je, protože vše se odehrává sou­časně a vše se navzájem ovlivňuje.

Následující obrázky jsou modely současně existujících pravděpodobnostních budoucnostní, přítomností i minulostí.

Výchozím bodem je přítomnost označená kroužkem a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti. V každém bodě, kde se stýkají dvě úsečky je možnost bytosti zvolit si určitou cestu - až do okamžiku rozhodnutí pravděpodobnostní budoucnost.

Výchozím bodem je přítomnost a směrem nahoru jsou pravděpodobnostní budoucnosti a směrem dolů pravděpodobnostní minulosti.

Na tomto obrázku je model vícedimenzionální bytosti, která obsahuje všechny alternativy minulosti, přítomnosti i budoucností dané bytosti s tím, že pro přesnější představu je nutno tento dvoudimenzionální model chápat jako maximální zjednodušení čtyřdimenzionálního modelu, ve kterém výchozí a koncový bod jsou totožné, což lze lépe znázornit na válci.

Tento model je možno aplikovat i na život lidské bytosti, na „vývoj“ (uvozovky jsou použity proto, že vzhledem k tomu, že vše se odehrává současně, vývoj v podstatě neexistuje) lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru, na vývoj vědomí lidstva, Země, Galaxie, Vesmíru.

Čas v našem lineárním pojetí neexistuje. Vše se odehrává současně. Minulost, přítomnost i budoucnost se odehrává najednou. Pouze náš nedokonalý způsob vnímání je schopen je vnímat pouze postupně. Neexistuje pouze jedna varianta minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Existuje mnoho variant, které jsou neustále tvořeny současně.

Přítomnost vnímáme pouze jako jednu variantu, protože naše nedokonalé vědomí je koncentrováno na jednu variantu přítomnosti. Ve stavu velmi rozšířeného vědomí je možno vnímat současně i několik variant přítomnosti, vnímat žití několika životů v jeden okamžik. Zrovna tak si „pamatujeme“ z variantních současně tvořených minulostí pouze tu minulost, která vedla k té přítomnosti, kterou naše vědomí momentálně vnímá, na níž je soustředěno ohnisko jeho koncentrace.

 

(22)

09.08.09   Miroslav Zelenka

Jak jsem již uvedl v V. kapitole komplexní model jsoucna zobra­zený v této knížce, při vhodném použití může fungovat obdobně jako Mendělejevova soustava prvků. Když hledáte odpověď na určitou otázku při znalosti tohoto modelu jsoucna jakožto ucele­ného systému, je důležité tuto otázku správně umístit do systému - modelu jsoucna a odpověď již sama vyplyne ze vztahů s okol­ními body systému. Vědomě jsem neuvedl "správná" odpověď, protože to by vycházelo z předpokladu, že i mnou uváděný model jsoucna je správný, což si netroufám takto jednoznačně tvrdit.


Variantních budoucností je tvořeno mnoho, ale zdaleka ne všechny jsou možným „pokračováním“ té jediné námi vnímané přítomnosti. Pro budoucnosti, které jsou možnými pokračováními vnímané přítomnosti, je používán název pravděpodobnostní budoucnosti. Ve stavu rozšířeného vědomí můžeme vnímat některou z pravděpodobnostních budoucností případně i více pravděpodobnostních budoucností.

Schopnost jasnovidectví je tak schopnost vnímat některou ze současně probíhajících variant budoucnosti. Schopnost dobrého jasnovidectví, je schopnost vybrat z vnímaných variant budoucnosti tu nejpravděpodobnější. Čím je situace před hledanou budoucností složitější, tím je více variant budoucnosti a každá z nich se tak stává méně pravděpodobnou. Proto nelze jasnovidce považovat za podvodníka, když se realizuje jiná varianta budoucnosti, než kterou on skutečně jasnovidně zřel. Mluvím o skutečném jasnovidci se skutečnými jasnovidnými schopnostmi a ne o podvodnících, kterých je taky dost. Rozhodující pro kvalitu jasnovidce tak jsou jasnovidné vidění pravděpodobných variant budoucnosti a intuice při výběru nejpravděpodobnější budoucnosti.

Z výše uvedeného plyne, že stále v každém okamžiku se paralelně současně s naší přítomností tvoří mnoho variant budoucnosti, z nichž jedna je tou budoucností, ke které zamíří naše přítomnost. I když je mnoho variant budoucnosti, jsou některé z nich pro nás pravděpodobnější. I když se asi nedá zcela vyloučit možnost, že se zítra ráno probudíme na druhé straně naší Galaxie, přece jen pravděpodobnost, že se zítra ráno probudíme doma ve své posteli, nepoměrně větší. A možnost, že se zítra probudím sice doma ve své posteli, ale na druhé straně Galaxie, také asi nebude nejpravděpodobnější.

 

Jak funguje princip vazeb mezi budoucností, přítomností a

minulostí?

Vše se odehrává současně a vše se i vzájemně ovlivňuje. Co je rozhodující pro to, která z pravděpodobnostních budoucností se „bude realizovat“ jako pokračovatel naší přítomnosti? Rozhodující je rozhodnutí, kterou z alternativních přítomností a následně i budoucností zvolíme. Jedná se o mentální čin, o myšlenku, která tvoří realitu. Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne vždy musí nastat námi volená budoucnost, protože kromě naší volby budoucnosti jsou tu i volby budoucností ostatních bytostí, které mohou případně díky své větší síle a váze změnit tok událostí tak, že nenastane námi chtěná budoucnost.

Dalším zajímavým aspektem této konstrukce je i to, že můžeme svým rozhodnutím ovlivňovat (tvořit, volit) nejen nejbližší budoucnost, která bezprostředně následuje po přítomnosti, ale můžeme silou své myšlenky, která je tou skutečně tvůrčí silou vesmíru, ovlivňovat (tvořit, volit) i budoucnost vzdálenější. Výhodou tohoto řešení je, že tvůrčí představivostí tvoříme či volíme přímo obraz vzdálenější budoucnosti, který uspokojuje některé naše potřeby či přání, tj. představujeme si či volíme koncový stav a nemusíme tak detailně znát jednotlivé kroky, které povedou k požadovanému cíli. Vzhledem k tomu, že vzdálenější budoucnost ovlivňuje méně vzdálené budoucnosti a ty zase ovlivňují naší přítomnost, tak naše vize budoucnosti tvoří i naší přítomnost. Tvoří ji však na základě vyšších principů fungování vesmíru a ne na základě naší detailní znalosti věci a tím i volby přesných kroků a rozhodnutí, které by vedly ke kýžené budoucnosti.

Cestu životem lze připodobnit k cestě bludištěm, kde výchozím bodem je narození a koncovým bodem je smrt. Naše cesta životem a její alternativní varianty má svá omezení a hranice, tak jako bývají ohraničeny i bludiště. Tyto hranice omezují naše pravděpodobnostní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a tím do určité míry stanovují základní obraz našeho života. Mezi narozením a smrtí putujeme „bludištěm“ a dostáváme se na rozcestí, kde máme více variant rozhodnutí příštím směru naší cesty. Použití tohoto vizuálního modelu je možné pouze v třídimenzionálním časoprostoru, kde jsou dvě dimenze prostorové a jedna časová. Modrý bod je bytost.

Pro případné nedorozumění upozorňuji, že v tomto modelu bludiště nelze chápat nejkratší cestu od narození do smrti jako nejkratší život, ale jako cestu, kterou nejvíce dosáhneme toho, co od života očekáváme.

Na tomto modelu je možno snáze si vysvětlit i naší komunikaci s vyšší inteligencí, či jak někdo říká s bohem. Bůh nám neříká, ty musíš jít touto cestou nebo tě potrestám, protože pak by to nebyl vševědoucí a všemohoucí bůh. Bůh nám odpovídá na naše modlitby, prosby a dotazy tím, že říká, jestliže v životě chceš něčeho dosáhnout (chceš se dostat do konkrétního bodu bludiště) je nejkratší cesta tato. To však neznamená, že bůh preferuje některou z našich cest.


 

Z pohledu bytosti je v tomto dvourozměrném prostoru vidět pouze nejbližší cesta a na křižovatce pouze nejbližší (míněno v tomto modelu ne ve skutečném životě) dva nebo tři variantní směry a bytost má možnost si vybrat jednu z nich. Vícedimenzionální bytosti, vyšší inteligence, případně i lidé ve stavu rozšířeného vědomí jsou schopny vnímat „naše bludiště“ i z třetího (v tomto modelu, jinak čtvrtého) prostorového rozměru a proto jsou schopny vnímat i to, co nás čeká při zvolení konkrétního směru na další křižovatce a případně i dalších křižovatkách.


 

Tato vědomí „vidí“ naše pravděpodobnostní budoucnosti a tak jsou schopny do určité míry i předvídat to, co nás čeká v tzv. budoucnosti. Navíc k tomu často mají i informace o našich dosavadních rozhodnutích o našich volbách na předešlých křižovatkách a tak i možnost vytvořit si obraz toho, jak budeme pravděpodobně reagovat na určitou situaci. Rozhodnutí, kterým směrem se vydáme na křižovatce, kterou cestu zvolíme, je však pouze na nás. Jen my rozhodujeme, kterou z pravděpodobnostních budoucností, které máme k dispozici, si zvolíme. Z použitého modelu plyne, že nejvíce variant máme uprostřed života a nejméně na začátku a na konci života. Pokud však již jsme uprostřed života a tudíž v určitém bodě „našeho bludiště“, vzhledem k našim předchozím rozhodnutím již zdaleka nemáme možnost prožít všechny varianty, které jsme měli k dispozici v době narození.

Nelze však zapomínat, že složitost tzv. předvídání budoucnosti spočívá v tom, že naši cestu životem neovlivňují pouze naše rozhodnutí a volby, ale také rozhodnutí a volby ostatních bytostí.

Čas neprobíhá lineárně, ale má cyklický charakter. Přesnější model času je obraz spirály, která se skládá ze spirály, která se skládá ze spirály, která…

Při představě takovéhoto modelu jsoucna je nutno se oprostit od všech dogmat typu - "budoucnost nemůže ovlivnit minulost". V našem modelu jsoucna to možné je, protože vše se odehrává sou­časně a vše se navzájem ovlivňuje.

I v této souvislosti znovu považuji za nutné připomenout, že mo­del jsoucna uváděný v této kapitole může být ve zdánlivém roz­poru s modely jsoucna předložené v jiných kapitolách. Důvodem je to, že každý model se pokouší zachytit jiný aspekt jsoucna a to ještě způsobem zjednodušujícím tak, aby byl srozumitelným pro běžného člověka.

Ostatně s tímto problémem se potýká i moderní fyzika a není to ještě proto důvodem pro odsouzení jednoho z modelů jakožto ne­pravdivého, nebo důvodem pro vyslovení závěru, že Svět je ne­smyslný.

Model Stvořeného světa z jednotlivých entit vědomí je analo­gický modelu jsoucna dle teorie strun.

Zjednodušeně řečeno dle teorie strun jsou prazákladem veškerého Vesmíru jednorozměrné struny, které podle toho jakým způso­bem vibrují, jsou tou nebo onou částicí.

V našem modelu strun - Bytostí jsou také prazákladem jsoucna struny - Bytosti jakožto stejnorodá "látka". Ty pak podle způsobu vibrace se projevují jako jednotlivé bytosti v konkrétní inkarnaci.

Jak jsem již uvedl v V. kapitole komplexní model jsoucna zobra­zený v této knížce, při vhodném použití může fungovat obdobně jako Mendělejevova soustava prvků. Když hledáte odpověď na určitou otázku při znalosti tohoto modelu jsoucna jakožto ucele­ného systému, je důležité tuto otázku správně umístit do systému - modelu jsoucna a odpověď již sama vyplyne ze vztahů s okol­ními body systému. Vědomě jsem neuvedl "správná" odpověď, protože to by vycházelo z předpokladu, že i mnou uváděný model jsoucna je správný, což si netroufám takto jednoznačně tvrdit.

 

Pro názornost uvedu příklad.

Otázka: "Je možno se po inkarnaci do člověka znovu inkarnovat do zvířete?" Pokud si vybavíme model jsoucna uváděný v této knížce, uvědomíme si, že vše se děje současně, že minulé, pří­tomné i budoucí životy probíhají současně, takže z tohoto po­hledu otázka nemá smysl.

Z modelu Bytosti jako jednorozměrné struny, kde jediným roz­měrem je čas, je vidět, že na časové ose představující zároveň vývoj Bytosti, nemůže logicky následovat po vyšším vývojovém stupni nižší vývojový stupeň (za předpokladu, že považujeme člověka za vyšší vývojový stupeň než zvíře, což tak i z pohledu naší každodenní zkušenosti bohužel vždy nevypadá).

Z toho je vidět, že otázka nemá jednoznačnou odpověď.

 

(23)

15.08.09   Miroslav Zelenka

Jednota Univerza a dvojnost Stvořeného světa. Tato boží dicho­tomie je jeden z nejnáročnějších aspektů jsoucna na pochopení a představu. Dvojnost Stvořeného světa musíme chápat jako jeden ze základ­ních principů Kosmické hry na stvoření a stváření Světa. Proč existují protiklady dobro a zlo, černý a bílý, studený a teplý. Bez dvojnosti by nebyl tvůrčí proces, nebyl by pohyb, vývoj, pro­stor a čas (bez nahoře není dole, bez vlevo není vpravo, bez mi­nulosti není budoucnost, bez předtím, není ani potom). Avšak tato dvojnost je zároveň jednotou. Tak jako magnet ne­může mít pouze jeden pól, a přestože má póly dva, je to stále jen jeden homogenní magnet, tak ani není dobra bez zla, tma bez světla, teplo bez zimy. Z toho pak musíme pochopit, že neexistuje zlo samo o sobě, ale pouze jako součást dobra. Kdybychom ne­poznali zlo, nemohli bychom ani poznat dobro. Bez pocitu neštěstí neexistuje ani pocit štěstí. Ten, kdo je obklo­pen pouze přepychem, je schopen poznat, že žije v přepychu teprve tehdy, když pozná nepřepych. Zdravý žijící mezi zdravými pozná, co je to zdraví, až když zažije na sobě nebo svém okolí nemoc. Co to je láska, můžeme pochopit, jen když poznáme to, co láska není.


Universum

Jednota Univerza a dvojnost Stvořeného světa

Představa, že je možno být věčně šťastný v dvojném světě, je jen součástí iluze. Bohužel tato nepřesná představa je šířena i někte­rými esoterickými naukami a směry New Age. K tomu, aby člo­věk byl šťastný, musí být občas nešťastný. Je možno dosáhnout vnitřního klidu, harmonie, zbavit se touhy, chtění, egoismu, ale není možno dosáhnout permanentního pocitu štěstí.

Bez dvojnosti by Stvořený svět nejenže neměl smysl, ale ani ne­existoval.

Vhodnější by bylo možná najít jiný výraz místo výrazu jednota, protože i pojem jednota je svým způsobem omezující a nevy­jadřuje přesně skutečnost.

Jako analogii s magnetem je možno představit si kouli, kde uvnitř je kladný pól a směrem k povrchu se mění na záporný pól, který se na povrchu koule jeví na každém místě jako pól s kvalitou od­lišnou od jiného místa. Povrch se pak jeví jako pólově různorodý.

Tato různorodost pólů je za použití principu dvojnosti nepředsta­vitelná.

To znamená, že vhodnější by byl výraz širší než jednota, něco jako jednota i mnohost dohromady. Bohužel se obávám, že tako­výto výraz žádná lidština nemá.

Pojmy jako pól a kladný či záporný jsou zde použity z nedostatku jiných vhodných pojmů.

 

 

Polarita stvořeného světa a každé jeho části

 

 

Boha ve své formě Absolutna lze snad připodobnit ke gigantic­kému superpočítači s nekonečným potenciálem, který momen­tálně neřeší vůbec žádný úkol. O Absolutnu nevíme po intelektu­ální stránce absolutně nic, protože se jedná o beztvarou a bezča­sou Prázdnotu bez hranic. To však neznamená, že neexistuje. Mysl je věčně a univerzálně přítomna, „Nic“ je pouhým zdáním. Obrazně matematicky by se to dalo snad vyjádřit jako nekonečná nula.

Na rozdíl od tohoto Absolutna by se jako základní princip stvořeného světa dal obrazně matematicky vyjádřit jako plus a mínus nebo v jiných pojmech jako jin a jang. Tento nejzákladnější princip, který již nelze dále redukovat, je přítomen v každé entitě, v každém systému. Částice, atom, molekula, buňka, organismus, člověk, manželé, rodina, společnost, národ, stát, Země, Sluneční soustava, galaxie, kupa galaxií, vesmír, svět to vše je svým specifickým vědomím, které obsahuje tento základní princip.

Když odstraníte všechny atributy entity včetně času a prostoru zbude pouze plus a mínus a tento základní princip je hybnou silou stvoření a stváření světa.

Neexistuje nic s výjimkou Absolutní mysli, co by tento princip neobsahovalo.

Nejvhodnější představa obsahování tohoto principu ve všem je magnet. Magnet vždy obsahuje severní a jižní pól. Jsou nerozdělitelné. Když rozdělíte magnet na dvě části, vzniknou dva magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když rozdělíte magnet na tři části, vzniknou tři magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když k sobě přiložíte jakékoliv magnety, vznikne soustava opět s jedním severním a jižním pólem.

Polarita je základní princip stvořeného světa. Pro upřesnění stvořeným světem je myšleno vše. To znamená i tak zvaný astrální svět a tak zvané vyšší světy. Ne pouze nám nejbližší a nejsrozumitelnější časoprostorový svět.

Toto je velmi důležité při pochopení stvořeného světa a jeho fungování. Není dobro bez zla, není světlo bez tmy, zvuk bez ticha, protože nemůže existovat magnet skládající se pouze ze severního nebo jižního pólu, nemá smysl uvažovat o jin bez jang o plus bez mínusu.

Nepřijetí tohoto základního principu ať už rozumem nebo citem je nepřekonatelnou překážkou na cestě poznání.

Smyslem bytí na všech úrovních a tím i nejobecnějším smyslem bytí je využití polarity k tvůrčímu procesu.

Záměrně zde používám pojem bytí (ve smyslu existence vědomí) a ne pojem život, protože definic života je mnoho a vzhledem k jejich časté biologické orientaci nejsou pro tyto účely příliš vhodné.

 

Modely Boha

Pro znázornění neznázornitelného jsem se v této kapitole pokusil vytvořit dva modely Boha, které by byly schopny pojmout ně­které jeho aspekty. Každý model postihuje jiné aspekty Boha, a proto jsou zdánlivě ve vzájemném rozporu.

Tyto modely jsou svým zjednodušením na dvourozměrné nebo třírozměrné zavádějící. Proto by bylo vhodnější je zobrazit jako pětirozměrné (s čtvrtým rozměrem časovým), které by byly schopny znázornit to, co je v třírozměrném modelu nemožné a je to možno vyjádřit pouze podobenstvím slovním.

Bohužel vícerozměrný (míněno více než třírozměrný) model je mimo naše možnosti chápání.

 



První model  – rovněž na přední straně obálky) zobra­zuje Boha jako souhrn Bytostí, které procházejí vývojovým cyk­lem tak, jak byl popsán v kapitole III. Na počátku „vycházejí“ z Boha a na závěr se do něj „vracejí“. Pro bližší popis odkazuji na kapitolu III., oddíl „Vývojové formy Bytosti“.

 



Druhý model (viz obr. č. 19 – rovněž na zadní straně obálky) také zobrazuje Boha jako souhrn Bytostí s tím rozdílem, že Bytosti nejsou zobrazeny z pohledu jejich vývoje, ale naopak z pohledu současné existence všech jejich forem.

 

Pětirozměrný model by v tomto případě mohl postihnout i zdán­livě rozpornou skutečnost, že nejnižší formy vědomí jsou sou­časně nejdále a nejblíže nejvyšším formám Vědomí.

V okrajových oblastech sestává Bůh z jednotlivých od sebe rozli­šitelných Bytostí ve formě vědomí částic, dále směrem ke středu postupuje vývoj Bytostí (vše ale existuje současně) do stále vyš­ších forem vědomí se stále stoupající hustotou informací a se stále klesajícími "vzdálenostmi" mezi Bytostmi a se stále klesající zřetelností hranic mezi jednotlivými částmi Bytostí. Část Bytosti v těsné blízkosti Boha – kmen – je Nadjá.

V předposlední zóně směrem do středu již hranice mezi jednotli­vými Bytostmi mizí. Je to zóna vědomí Imanentního boha - Stvo­řitele - Světové mysli, vševědoucího a všemohoucího boha.

V centru tohoto "božího kruhu" dochází už k takovému zhuštění informací, že už není možný žádný pohyb, žádný děj ani myšlen­kový nebo jemu obdobný proces. V centru je už jen Absolutno, jakožto nic nabité potenciálem všeho.

Znovu upozorňuji, jedná se pouze o myšlenkovou konstrukci, o silně zjednodušující model, který v žádném případě není možno chápat nijak dogmaticky a klást ho do protipólu k některým jiným myšlenkám zde uvedeným, jako např., že všechny Bytosti jsou součástí Světové mysli.

Ve skutečnosti samozřejmě nelze takto prostorově oddělovat Ab­solutní mysl, Světovou mysl, Bytosti a jejich jednotlivé formy – bytosti.

V jiných modelech, které postihují jiné aspekty jsoucna, by se např. jednotlivé formy Bytostí různých úrovní vyskytovaly sou­časně v jednom bodě časoprostoru. V uvedeném modelu to vy­padá tak, jako by stejné vývojové formy Bytostí byly vždy ve stejných bodech časoprostoru, což nedopovídá nám známé sku­tečnosti.

Analogicky by se tento obraz Boha dal přirovnat k "černé díře" se všemi jejími atributy, tak jak je modelově popsána současnou fy­zikou.

V černé díře se také již nedá mluvit o čase a prostoru, také je tam "nic" vzletně nazývané singularita. Směrem k centru také v obou případech narůstá přitažlivost, v jednom modelu se jí říká boží láska, ve druhém gravitace. V obou případech také v centru není vnímatelný jiný atribut jsoucna než přitažlivost (boží láska - gra­vitace).

Proto lidé, kteří se ve stavu změněného vědomí "dostanou" až do centra "božího kruhu" (stav osvícení, samadhi apod.), nevnímají nic jiného než absolutní přitažlivost - absolutní lásku Absolutna.

Na tomto modelu jsoucna lze i snáze pochopit obraz vícedimen­zionální Bytosti - ducha. Všechny formy všech úrovní jednotlivé entity vědomí (Bytosti jako zdánlivě oddělené části Boha uvědo­mující si sebe sama), existují současně. Celý tento komplex fo­rem tvoří vícedimenzionální Bytost.

Z pohledu úrovně pravdy "Bůh - Univerzum" neexistuje žádný vývoj Bytosti, protože ta "existuje" ve všech formách a všech úrovních současně. Z tohoto pohledu se nedá mluvit o inkarnaci jako o přesunu části vědomí (Bytosti, ducha) do těla, ale přesněji se dá vyjádřit jako přesun koncentrace části vědomí Bytosti na určitou formu Bytosti (vědomí).

Proto při všech stavech rozšířeného vědomí všech stupňů se ne­jedná o nic jiného než o "přesun koncentrace vědomí" (i v tomto případě se jedná o nalézání pojmů běžně srozumitelných člověku, které by se co nejvíce blížily obrazu skutečnosti).

Nezáleží na tom, jakým způsobem je stavu rozšířeného vědomí dosahováno.

Meditace, regrese nebo progrese, holotropní dýchání, psy­chotropní látky (ayahausca, iboga, peyotl, LSD, lysohlávky apod.), šamanské tance a bubnování, popř. jiné způsoby uvádění se do "tranzu", tzv. opouštění těla (chtěné i nechtěné), to vše jsou stavy, při nichž dochází k přesunu koncentrace vědomí z vědomí člověka jednoho bodu časoprostoru na vědomí člověka v jiném bodě časoprostoru našeho Vesmíru, nebo do odlišného časopro­storu nebo do vědomí nečlověka (jakékoliv formy vědomí, které není formou "člověk"), popř. jakékoliv kombinace těchto mož­ností.

To jsou ty stavy rozšířeného (změněného) vědomí velmi dobře a podrobně popsané např. v knížkách Stanislava Grofa.

Člověk jako "součást" vícedimenzionální Bytosti má za určitých podmínek přístup ke všem informacím. Např. při přesunu kon­centrace vědomí na vyšší úroveň vědomí, je možno se napojit na "informační systém" zvaný Akaša, kde však není obsažena pouze minulost, ale vše, co kdy bylo, je a bude. V podstatě se nejedná o napojení na obecné informační pole, jak se to popisuje, ale o pře­sun koncentrace vědomí na informační pole jiného bodu časopro­storu.

Když se mi podaří přesunout koncentraci vědomí na úroveň vyš­ších bohů, jsem tímto bohem, protože jsem imanentně součástí celé Bytosti, to znamená i součástí tohoto vyššího boha.

Problém spočívá v tom, že při přesunu koncentrace vědomí zpět na úroveň člověk nejsme schopni "tam" vnímané informace plně interpretovat, pochopit a už vůbec nejsme schopni je srozumi­telně sdělit druhým lidem. Kromě toho, to množství informací je tak ohromné, že vědomí úrovně člověk je schopno si uchovat pouze záblesky.

Proto jsou pro nás daleko srozumitelnější "výlety" do nižších a stejných úrovní vědomí. I když jsou získané informace mnohdy pro nás nové a zcela odlišné od našich běžných zkušeností, jsou naším "rozumem" pochopitelné. Popisy zážitků z nerostných, rostlinných, živočišných i mimozemských inkarnací jsou pro nás srozumitelné, i když jsou někdy zdánlivě neuvěřitelné.

 

(24)

16.08.09   Miroslav Zelenka

Tak jak jsem psal předmluvu a úvod před zahájením vlastní knihy, tak i doslov jsem tvořil po jejím napsání. Co dodat? Snažil jsem se, jak nejlépe jsem uměl. Určitě bych s odstupem doby při­cházel na další doplňky, případně vhodnější formulace, ale to by kniha asi vyšla o dva roky později, protože mé povolání mi ne­u­možňuje věnovat se psaní jindy než o víkendech a sem tam ně­jaký večer. Také jsem nechtěl, aby kniha měla příliš stránek. Když má být něco jako učebnice, kdo rád čte tlusté učebnice?


Doslov

Nikdy v životě jsem žádnou knihu nečetl vícekrát než tuto, ve snaze ji učinit, co nejsrozumitelnější.

Při tomto opakovaném čtení mě provázel zvláštní jev. Velmi často se mi stávalo, že jsem měl pocit nejen, že jsem text nena­psal já, ale dokonce, že ho čtu poprvé. Nikdy předtím jsem něco podobného nezažil.

Snaha vyvarovat se logických rozporů v rámci systému a snaha o maximální srozumitelnost a o vyváženost mi zabrala možná více času než sepsání jednotlivých poznámek a nápadů.

Jak jsem teprve při psaní zjistil, nelehké bylo i dodržování zásady používat pouze co nejpřesněji definované pojmy.

V mnoha knihách s obdobnou tématikou jsem si všiml, jak jsou používány pojmy jako člověk, bytost, bůh, duše, duch, ego, láska apod., aniž je učiněn sebemenší pokus o vymezení těchto pojmů, popř. v jakém slova smyslu jsou v daném případě použity. Z toho pak mohou plynout i značná názorová nedorozumění a dokonce zavádějící nepřesnosti. Jako příklad bych uvedl v knize zmiňo­vané otázky kolem ega. Jak se povedl můj pokus vyhnout se to­muto nedostatku, mohl posoudit čtenář sám.

Pokud jsem se svými názory někoho dotkl v jeho náboženském nebo ateistickém přesvědčení, hluboce se omlouvám. V žádném případě to nebylo mým úmyslem, i když sám vím, že můj postoj k vírám, které jsou z mého pohledu příliš dogmatické, by měl být ohleduplnější.

Na druhé straně neexistuje kniha, která by se líbila všem a je velmi pravděpodobné, že jednotlivé části této knihy se budou ně­komu líbit a jiný mě za ně bude odsuzovat. Ostatně takový je úděl každého, kdo se pokouší něco sdělit, zejména pokud se jedná o pokus sdělit něco nového nebo o pokus něco sdělit novým způso­bem.

Byl bych velmi rád, kdyby tato kniha byla chápána jako neuza­vřené dílo a jakékoliv připomínky, výtky, nebo i zpřesňující in­formace a doplňky uvítám a dá-li pán bůh, podaří se mi je zapra­covat do druhého opraveného vydání, jestli se ho tato kniha doč­ká. Emailová adresa pro případnou diskusi je následující:

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Na úplný závěr, jak se sluší a patří bych chtěl poděkovat bytos­tem, které se nejvíce zasloužily o sepsání knihy v této podobě. Všichni, které jsem v životě potkal, ať už se mi naše střetnutí v tom daném okamžiku zdálo pozitivní či negativní, byli mými velkými učiteli a já jim touto cestou děkuji. Dále děkuji všem blízkým, kteří tu s větší, tu s menší ochotou byly mojí zpětnou vazbou a několikráte mi pomohli s korekcí, zejména ve smyslu větší srozumitelnosti.

Na konec jsem si nechal dvě bytosti, kterým vděčím za to, že kniha vůbec vznikla a že vznikla v této podobě. Jedna z nich ještě žije, a proto její jméno zatím bude známo pouze mně a mým blízkým. Druhým je Paul Brunton, jak by určitě mnoho čtenářů obeznámených s jeho dílem samo poznalo. Oběma jsem již mno­hokrát v duchu poděkoval a nepochybuji o tom, že se k nim mé díky dostaly.

Oběma děkuji samozřejmě nejen za sepsání této knihy, ale i za poznání, které se mi jejich zásluhou dostalo.

 

-konec-

 


 

Prameny a doporučená literatura:

Zápisky Paula Bruntona
Thorwald Dethlefsen  Osud jako šance
Neale Donald Walsh - Hovory s Bohem I, II, III
Stanislav Grof - Kosmická hra a další knihy
Brian Green  Elegantní vesmír
James Gleick - Chaos
Stephan Hawkins  První tři minuty vesmíru

(c)2009 Miroslav Zelenka

 

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.