Kdo je Online

Právě přítomno: 186 hostů a žádný člen

3317066
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1225
7602
20566
2074758
54294
88338
3317066

Your IP: 34.231.247.139
2019-09-22 09:24

 

 

Paralely mezi moderní fyzikou

 

a východní mystikou

 

 

 

Od neskutečného veď mne ke skutečnému!

Z temnot veď mne ke světlu!

Od smrti veď mne k nesmrtelnosti!

 

 

Brhad - Áranjaka- Upanišad

 

Dříve, než začneme zkoumat paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, musíme nastolit otázku, jak lze vůbec porovnávat vědu, která se vyjadřuje vysoce sofistikovaným jazykem moderní matematiky, s duchovními disciplínami, jež jsou založeny převážně na meditaci a které samy tvrdí, že jejich pohled je slovy nevyjádřitelný.

 

To, co chceme porovnávat, jsou různá tvrzení vědců a východních mystiků, která se týkají poznání světa. Abychom vytvořili pro toto porovnání správný rámec, musíme se nejdříve sami sebe zeptat, o jakém druhu poznání chceme vlastně hovořit. Znamená slovo ,,poznání“ pro buddhistického mnicha z Angkor Watu nebo z Kjóta totéž, co pro fyzika z Oxfordu nebo Berkeley? A za druhé, jaké druhy tvrzení chceme navzájem porovnávat? Co vybereme z experimentálních dat, rovnic a teorií na straně jedné a z náboženských spisů, starodávných mýtů a filosofických traktátů na straně druhé? Cílem této kapitoly je objasnit právě tyto dva body: charakter našeho poznání a jazyk, kterým se toto poznání vyjadřuje.

 

Během celé historie se ukazuje, že lidská mysl je schopna dvou druhů poznání, resp. dvou modů vědomí. Ty se často označují za racionální a intuitivní a spojují se tradičně na jedné straně s vědou a na druhé straně s náboženstvím. Na západě se považovalo poznání intuitivní a náboženské často za méně hodnotné ve srovnání s poznáním racionálním a vědeckým. Tradiční východní postoj je právě opačný. Následující výroky dvou myslitelů Západu a Východu představují typické příklady těchto dvou postojů: Sókratés v Řecku vyřkl známou větu ,,Vím, že nic nevím.“ a Lao-c´v Číně řekl naopak ,,Nejlepší je nevědět, že vím.“

 

Jaká hodnota se na Východě přisuzuje těmto dvěma způsobům poznání, je často zřejmé i z jejich pojmenování. Například upanišady hovoří o poznání ,,vyšším“ a ,,nižším“. ,,Nižší“ poznání spojují s jednotlivými vědami a ,,vyšší“ poznání s náboženským uvědoměním. Buddhisté mluví o poznání ,,konvenčním“ a ,,nejvyšším“ nebo o pravdě ,,konvenční“ a ,,nejvyšší“. Čínská filosofie na druhé straně vždy zdůrazňovala doplňkovou povahu intuitivního a racionálního. Znázorňovala je archetypálním párem jin a jang, které tvoří základní schéma čínského myšlení. Podle něho se ve staré Číně vyvinuly dvě doplňující se filosofické tradice, taoismus a konfucianismus, které se zabývaly těmito dvěma směry poznání.

 

Racionální poznání se odvozuje z naší každodenní zkušenosti s předměty a událostmi. Úlohou našeho intelektu je jevy rozlišovat, rozdělovat, porovnávat, měřit a zařazovat do kategorií. Tímto způsobem se utváří svět rozumového rozlišování: svět protikladů. které mohou existovat ve vzájemném vztahu. Proto buddhisté označují tento druh poznání jen za konvenční.

 

Klíčovým rysem tohoto poznání je abstrakce. Když chceme porovnávat a klasifikovat velké množství tvarů, struktur a jevů kolem sebe, nemůžeme brát v úvahu všechny jejich rysy, ale musíme si vybrat jen pár podstatných. Tak sestrojujeme ,,intelektuální mapu“ skutečnosti, ve které se věci redukují jen na své všeobecné rysy. Racionální poznání je tedy systémem abstraktních pojmů a symbolů, je charakteristické lineární následnou strukturou, která je typická pro naše myšlení i pro naši řeč. Lineární struktura se stává zřejmou, když se použije abeceda. Poznání a myšlenky se pak zprostředkovávají pomocí dlouhých řad písmen.

 

Na druhé straně svět přírody je nesmírně rozmanitý a složitý. Je to svět s mnoha rozměry, svět, který neobsahuje lineární řazení a dokonale pravidelné tvary, svět, kde se věci nedějí postupně, ale najednou. A je to svět, kde je podle moderní fyziky i prázdný prostor zakřivený. Je zřejmé, že náš abstraktní systém pojmového myšlení nemůže nikdy popsat a pochopit tuto skutečnost úplně. Při přemýšlení o světě čelíme stejnému problému jako kartograf, který se snaží pokrýt celý povrch Země pomocí řady rovinných map. Od takovéto procedury můžeme čekat jen přibližné znázornění skutečnosti, a proto je nevyhnutelně omezené i všechno racionální poznání. Říše racionálního poznání je přirozeně i říší vědy. Ta měří, počítá, klasifikuje a analyzuje. V moderní vědě, zvláště ve fyzice, jsou čím dál víc patrná omezení, která se týkají takovéhoto poznání. Podle slov Wernera Heisenberga moderní fyzika nás učí, že

 

každé slovo nebo pojem, byť by se zdál jakkoli jasný, má jen omezenou použitelnost.

 

Pro většinu z nás je velmi těžké si neustále uvědomovat omezenost a relativnost pojmového poznání. Než skutečnost samu, pochopíme mnohem lépe svůj obraz skutečnosti, protože máme sklony zaměňovat si obraz a skutečnost a považovat své pojmy za skutečnost samu. Jedním z hlavních cílů východní mystiky je zbavovat nás této záměny. Zenoví buddhisté říkají, že prst potřebujeme na to, abychom jím mohli ukázat na Měsíc. O prst bychom se však už neměli starat, jakmile jsme už Měsíc spatřili. Taoistický mudrc Čuang-c´napsal:

 

Rybářské koše se používají na chytání ryb, avšak když jsou ryby chycené, lidé na koše zapomínají. Slova se používají k vyjádření myšlenky, když se však myšlenky pochopí, na slova se zapomíná.

 

Na Západě na to poukázal jazykovědec Alfred Korzybski výstižnými slovy: ,,Mapa není území.“

 

Východní mystikové se snaží o přímé zažití skutečnosti transcendentující nejen intelektuální myšlení, ale i smyslové vnímání. Podle slov upanišad:

 

Co je nehlučné, nedotknutelné, beztvaré, nezničitelné, též bez chuti, stálé a bez vůně, bez začátku a bez konce, větší než veliké, neměnné..Poznáním toho se člověk osvobodí z drápů smrti.

 

Poznání pocházející z této zkušenosti nazývají buddhisté poznáním nejvyšším. Nespoléhá totiž na rozlišování, abstrakce a klasifikace našeho intelektu, které jsou, jak jsme viděli, vždy relativní a přibližné. Jak říkají buddhisté, je to přímé zažívání nerozlišené, nerozčleněné, nepodmíněné ,,takovosti“. Úplné pochopení této ,,takovosti“ není jen jádrem východní mystiky, ale i ústředním znakem každého mystického zážitku.

 

Východní mystikové stále opakují, že nejvyšší skutečnost nemůže být předmětem úvah ani dokazatelného poznání. Není ji nikdy možné adekvátně popsat slovy, neboť leží za oblastí smyslu a intelektu, ze kterých čerpáme svoje slova a pojmy. Upanišady o tom říkají:

 

Nedosáhne tam oko, nedosáhne tam řeč ani naše mysl. Neznáme ji, nechápeme ji, jak by ji tedy mohl někdo učit?

 

Lao-c´,který tuto skutečnost nazývá tao, ji vyjadřuje v úvodní řádce Tao-te-ťingu takto:

 

Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao.

 

Při každém čtení novin je zřejmé, že v posledních dvou tisíciletích navzdory úžasnému růstu racionálního poznání lidstvo příliš, nezmoudřelo. Je to jasným důkazem toho, že nejvyšší poznání se slovy předat nedá. Jak pravil Čuang-c´:

 

Kdyby se o tom dalo mluvit, každý by to řekl svému bratru.

 

Nejvyšší poznání je tedy výlučně neintelektuálním zážitkem skutečnosti, zážitkem pocházejícím ze zvláštního stavu vědomí, který je možné nazvat ,,meditativním“ nebo mystickým. Existenci takovéhoto stavu vědomí neověřili jen mnozí mystici na Východě a na Západě, ale svědčí o něm i psychologický výzkum. Podle slov Williama Jamese:

 

Naše normální bdělé vědomí, tedy to, co nazýváme vědomím racionálním, je jen jedním zvláštním typem vědomí. Všude okolo něho, oddělené jen nejtenčími stěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí zcela odlišného.

 

Ačkoli se fyzikové zajímají převážně o poznání racionální a mystikové o poznání intuitivní, v obou oblastech se vyskytuje poznání obou typů. Zjistíme to, zkoumáme-li způsoby získávání a vyjadřování poznatků jak ve fyzice, tak i ve východní mystice.

 

Ve fyzice se k poznání dospívá vědeckým výzkumem. Ten sestává ze tří fází. V první fázi se shromažďují experimentální údaje jevu, který se má vysvětlit. V druhé fázi se experimentální fakta dávají do souladu s matematickou symbolikou a vypracovává se matematické schéma, které tyto symboly přesně a důsledně spojuje. Toto schéma se obyčejně nezývá matematický model, v případě, že je více vyčerpávající, mluvíme o teorii. Teorie se potom používá na předpovídání výsledků dalších experimentů, které se provádějí proto, aby se prozkoumaly všechny její důsledky. V této fázi mohou být fyzikové spokojeni tehdy, když našli matematické schéma a vědí, jak se dá použít k předpovídání výsledků experimentů. Může se však stát, že budou chtít o svých výsledcích mluvit s nefyziky, a budou se tedy muset vyjadřovat běžným jazykem. Model vyjádřený v matematickém jazyce budou muset formulovat v jazyce běžném. Tato třetí fáze bude kritériem pochopení dokonce i pro samotné fyziky.

 

V praxi nejsou samozřejmě tyto tři fáze přesně oddělené a ani se neobjevují vždy ve stejném pořadí. Například některého fyzika může přivést k určitému modelu nějaké filosofické přesvědčení, jehož se může nadále držet i tehdy, když se objeví experimentální výsledky svědčící o opaku. Často se pak pokusí svůj model modifikovat tak, aby mohl vysvětlit výsledky nových experimentů. K opuštění modelu ho může přimět až to, že experimentální výsledky nadále zůstávají v rozporu s modelem.

 

Tento způsob výstavby teorií na základě experimentu je znám jako vědecká metoda. Uvidíme, že má svůj protějšek i ve východní filosofii. Řecká filosofie však bývala v tomto ohledu zcela odlišná. I když byly představy řeckých filosofů o přírodě neobyčejně geniální a často i blízké moderním vědeckým modelům, empirický přístup vlastní dnešní vědě byl řecké mysli cizí. Řekové budovali své modely dedukcí z nějakého základního axiomu nebo principu a nikoli induktivně z toho, co pozorovali. Řecké umění deduktivních úvah a logiky je však podstatnou složkou druhé fáze vědeckého výzkumu – formulace konzistentního matematického modelu. Tvoří i základní součást vědy.

 

Racionální poznání a racionální aktivity tvoří hlavní část vědeckého výzkumu. Avšak neznamenají vše. Racionální část výzkumu by byla v podstatě k ničemu, kdyby ji nedoplňovala intuice, která obdarovává vědce novými vhledy a kreativitou. Tyto nové vhledy se objevují nečekaně. Je typické, že to nebývá u pracovního stolu při řešení rovnic, ale při odpočinku, při koupání, při procházce v lese, na pláži a podobně. Zdá se, že během odpočinku po soustředěné intelektuální aktivitě probíhá myšlení intuitivní, a to dokáže vyprodukovat nečekané osvětlující vhledy, které do vědeckého výzkumu vnáší tolik radosti a potěšení.

 

Avšak intuitivní vhledy by byly fyzikům k ničemu, pokud by je nemohli zformulovat do konzistentního matematického rámce a doplnit interpretací v běžném jazyce. Klíčovým rysem tohoto rámce je abstrakce. Jak jsme už ukázali, ta se skládá ze systému pojmů a symbolů tvořících mapu skutečnosti. Tato mapa však reprezentuje jen některé rysy skutečnosti. Nevíme ovšem přesně které. Svou mapu jsme si totiž sestavovali bez dostatečně kritické analýzy posupně už od dětství. Slova našeho jazyka nejsou proto definována jasně. Mají několik významů, ze kterých mnohé procházejí naším vědomím jen matně a při zaslechnutí slova zůstávají většinou jen v našem nevědomí.

 

Nepřesnost a nejednoznačnost našeho jazyka je však nepostradatelná pro básníky, kteří využívají především jeho nevědomých vrstev a asociací. Věda však stojí na druhé straně, protože se snaží o jasné definice a jednoznačná spojení. Proto dále precizuje jazyk tím, že omezuje význam slov a ustaluje jeho strukturu v souladu se zákony logiky. K nejvyšší precizaci dochází v matematice, kde se slova nahrazují symboly a kde jsou operace spojování symbolů přesně vymezené. Tímto způsobem mohou vědci zkoncentrovat informaci do jedné rovnice, tj. do řady symbolů, pro které bychom při běžném způsobu vyjadřování potřebovali několik stránek.

 

Názor, že matematika není ničím jiným než abstrahovaným, zhuštěným jazykem, se však setkal s námitkami. Mnoho matematiků totiž věří, že matematika není jen jazykem sloužícím k popisu přírody, ale že je nějak obsažena v přírodě samé. Tento názor pochází od Pythagora, který pronesl slavný výrok, že všechny věci jsou čísla, a vytvořil velmi svérázný druh matematické mystiky.

 

Pýthagorejská filosofie uvedla do náboženské oblasti logické myšlení, což bylo podle Bertranda Russela rozhodující i pro západní náboženskou filosofii.

 

Kombinace matematiky a teologie, které má počátek u Pýthagora, charakterizovala náboženskou filosofii v Řecku, ve středověku a v nové době až po Kanta...U Platóna, sv. Augustina, Tomáše Akvinského , Descarta, Spinozy a Leibnize nacházíme dokonalou směs mezi náboženstvím a racionálním uvažováním, morálním snažením a logickým obdivem toho věčného, co pochází od Pýthagora a co odlišuje evropskou racionalizovanou teologii od více přímočaré mystiky asijské.

 

Tato více přímočará mystika asijská by však nepřijala pythagorejský pohled na matematiku. Podle východního názoru se je třeba dívat na matematiku jen jako na součást naší pojmové mapy, a ne jako na charakteristiku reality samotné. Realita, jak ji prožívá mystik, je zcela neurčitá a nediferencovaná.

 

Vědecká metoda založená na abstrakci je velmi účelná a účinná, za tyto vlastnosti však musíme něčím platit. Když upřednostňujeme svůj pojmový systém, když ho zužujeme a neustále zpřesňujeme, stává se čím dál víc odtržený od reálného světa. Kdybychom znovu použili Korzybského analogii o mapě a území, mohli bychom říci, že běžný jazyk je mapa, která má díky své vnitřní nepřesnosti jistou pružnost, takže se do jisté míry může přizpůsobovat zakřivenému tvaru území. Jak ji zpřesňujeme, pružnost se postupně ztrácí a v jazyce matematiky dospíváme k bodu, ve kterém jsou vazby se skutečností tak mlhavé, že vztah symbolů k našemu smyslovému poznání už přestává být zřejmý. Proto musíme svoje matematické modely a teorie doplňovat slovními interpretacemi, přičemž znovu používáme pojmy, které je možno chápat intuitivně a které jsou trochu nejednoznačné a nepřesné. Je důležité si uvědomit rozdíl mezi matematickými modely a jejich slovními protějšky. Vnitřní struktura matematických modelů je přísná a konzistentní, ale jejich symboly nemají přímý vztah k naší zkušenosti. Na druhé straně slovní vyjádření používají pojmy, které je možné pochopit intuitivně, jsou však méně přesné a nejsou jednoznačné. V tomto směru se neliší od filosofických modelů reality, Proto je i možné je s filosofickými modely snadno porovnávat.

 

Je-li ve vědě nějaký intuitivní prvek, pak je i ve východní mystice prvek racionální. Mírou důrazu na rozum a logiku se jednotlivé školy liší. Například hinduistická védánta nebo buddhistická madhjamaka jsou školy vysoce intelektuální, zatímco taoisté rozumu a logice vždy hluboce nedůvěřovali. Zen, který se z buddhismu vyvinul, byl velmi ovlivněn taoismem a pyšní se tím, že je ,,beze slov a bez vysvětlování, bez návodů, a bez poznání“. Téměř výlučně se soustřeďuje na zážitek osvícení a o interpretace tohoto zážitku se zajímá jen okrajově. Ve známém výroku zenu se říká:

 

V momentě, kdy o věci začínáš mluvit, ztrácíš stopu.

 

Ačkoli ostatní školy východní mystiky jsou méně extrémní, jádrem všech je přímý mystický zážitek. Intelekt nikdy nepovažují za zdroj svého poznání ani ti mystici, kteří používají nejpropracovanější argumentaci. Je jim dobrý jen na analýzu a interpretaci svého osobního mystického zážitku. Na tomto zážitku je založeno veškeré poznání, proto východní tradice má silně empirický charakter, který její zastánci vždy zdůrazňují. Například D.T.Suzuki napsal o buddhismu:

 

Základem buddhistické filosofie je... osobní zážitek. V tomto smyslu je buddhismus radikálním empirismem, ať se už později vyvinula jakákoli dialektika, aby prozkoumala význam zážitku probuzení.

 

Joseph Needham ve své práci Science and Civilisation in China (Věda a civilizace v Číně) opakovaně klade do popředí empirický přístup taoistů. Zastává názor, že tento přístup udělal z taoismu základ čínské vědy a techniky. Staří taoističtí filosofové se podle Needhamových slov ,,stáhli do divočiny lesů a hor, aby tam rozjímali o Řádu přírody a aby pozorovali jeho nesčetné projevy“. Se stejným duchem se střetáváme i v zenových verších:

 

Ten, kdo chce rozumět smyslu buddhovské podstaty, musí sledovat časové a příčinné vztahy.

 

Ve východní mystice tvoří pevný základ poznání zážitek. To nás přivádí k paralele s poznáním vědeckým, které má pevný základ v experimentu. Tuto paralelu dále umocňuje sama povaha mystického zážitku. Ve východních tradicích se popisuje jako přímý vhled, který nevychází z oblasti intelektu a spíše než přemýšlením se dosahuje sledováním a pohledem do vlastního nitra.

 

V taoismu je představa pozorování obsažená v označení taoistických svatyň (kuan), což původně znamenalo ,,dívat se“, nahlížet. Taoisté tedy považovali své svatyně za jisté pozorovatelny. V čínské verzi zenu, v čchanovém buddhismu, se o osvícení často hovoří jako o ,,nazírání tao“. Nahlížení se považuje za základ poznávání ve všech buddhistických školách. První část osmidílné cesty, Buddhova návodu na dosažení probuzení, představuje právě správné nazírání, za kterým pak následuje správné poznání. D.T.Suzuki o tom napsal:

 

V buddhistické nauce o poznání hraje nejvýznamnější roli vhled, neboť tvoří základ poznání. Poznání není možné bez vhledu; všechno poznání má původ ve vhledu. Poznání a vhled se nacházejí v Buddhově učení zpravidla spolu. Proto v konečném důsledku buddhistická filosofie míří k vhledu do skutečnosti takové, jaká je. Vhled je přímým zažíváním probuzení.

 

Tato pasáž připomíná i yaguijského mystika dona Juana, který pravil:

 

Mou zálibou je nahlížet... protože jen skrze vhled může moudrý člověk poznávat.

 

Zde bych snad měl přidat stručné varování. Důraz na vhled v mystických tradicích by se neměl brát zcela doslovně. Je třeba ho chápat spíše metaforicky, protože mystické prožívání skutečnosti je v podstatě zkušenost mimosmyslová. Když východní mystici mluví o ,,vhledu“, mají na mysli takový způsob vnímání. jenž sice může zahrnovat i vnímání zrakové, když však zrakové vnímání podstatně přesahuje a stává se mimosmyslovým zážitkem reality. To, co mystici zdůrazňují, když hovoří o vhledu, vidění, dívání se nebo pozorování, je empirická povaha poznání.Tento empirický přístup východní filosofie silně připomíná důraz, který se klade na pozorování ve vědě. Tento důraz tedy určuje rámec pro naše pozorování vědy a mystiky. Zdá se, že experimentální stadium vědeckého výzkumu odpovídá bezprostřednímu vhledu východního mystika a vědecké modely a teorie odpovídají různým způsobům, kterými se toto nahlížení interpretuje.

 

Paralela mezi vědeckými experimenty a mystickými zážitky se může zdát překvapující vzhledem k jejich velmi odlišné povaze. Fyzici dělají pokusy vyžadující pečlivou týmovou práci a neobyčejně dokonalou techniku, zatímco mystici se dostávají ke svému poznání bez jakýchkoli aparát pouhou introspekcí, vhledem do svého nitra v soukromí meditace. Dále se zdá, že vědecké experimenty se dají kdykoli kýmkoli opakovat, zatímco mystické zážitky se zdají být vyhrazeny jen několika jednotlivcům při zcela vzácných příležitostech. Při hlubším pohledu však zjišťujeme, že rozdíly mezi těmito druhy pozorování jsou jen v jejich přístupu a nikoli v jejich spolehlivosti či úplnosti.

 

Každý, kdo chce v subjaderné fyzice zopakovat nějaký pokus, musí mít za sebou mnohaletou přípravu. Jen pak bude schopen položit přírodě pomocí experimentu přesnou otázku a porozumět i její odpovědi. Podobně také hluboký mystický zážitek vyžaduje obecně mnohaleté cvičení pod vedením zkušeného učitele. A stejně jako v přípravě vědecké, čas věnovaný mystické přípravě není ještě zárukou úspěchu. Avšak uspěje-li adept, bude moci svůj ,,experiment“ zopakovat. Právě opakovatelnost zážitku je při každém mystickém zážitku tím nejpodstatnějším a je tím pravým cílem mystického spirituálního cvičení.

 

Mystický zážitek není proto o nic víc jedinečný než experiment v moderní fyzice. Na druhé straně není ani méně náročný, ačkoli jeho náročnost je zcela jiného charakteru. Mystikovo vědomí, fyzické i duchovní, se při hluboké meditaci úplně vyrovná složitosti a účinnosti fyzikova technického zařízení, a možná je i v lecčem překonává. Vědci a mystici vyvinuli vysoce propracované metody pozorování přírody, které jsou laikům jen málokdy dostupné. Stránka z časopisu o moderní fyzice bývá pro nezasvěcence stejně záhadná jako tibetská mandala. Obě dvě jsou však záznamy o zkoumání povahy vesmíru.

 

K hlubokým mystickým zážitkům většinou nepřicházíme bez dlouhodobé přípravy, avšak bezprostřední intuitivní vnuknutí zažil v běžném životě snad každý. Všichni známe situace, kdy jsme zapomněli nějaké jméno nějaké osoby nebo místa nebo nějaké jiné slovo a nemůžeme si na ně přes maximální soustředění ani za nic vzpomenout. Máme pocit, že si už už na ně vzpomeneme, jenže se nám to podaří jen málokdy, dokud se nevzdáme a nepřesuneme svou pozornost na něco jiného. A tu náhle, úplně znenadání, se nám zapomenuté jméno z paměti vynoří. Na tomto procesu se nepodílí jakékoli myšlení, je to náhlý, bezprostřední vhled. Tento příklad náhlého rozpomenutí se je zvláštně příznačný pro buddhismus, který věří, že naší původní přirozeností je stav probuzeného Buddhy, na který jsme jen zapomněli. Adepti zenového buddhismu sou žádáni, aby odhalili svou ,,původní tvář“, a náhlé rozpomenutí si na tuto tvář se stává jejich probuzením.

 

Dalším známým příkladem spontánního intuitivního vnuknutí je vtip. Ve zlomku sekundy, kdy vtip pochopíme, zažíváme moment ,,probuzení“. Tento moment musí přijít spontánně, nelze ho dosáhnout vysvětlováním, tj. intelektuální analýzou vtipu. Osvobozující smích, který má vtip vyvolat, přijde jen s náhlým intuitivním proniknutím do jeho podstaty. Osvícení muži a ženy dobře znají tuto podobnost, neboť skoro bez výjimky mají mimořádný smysl pro humor. Hlavně zen je plná legračních příběhů a anekdot a rovněž v Tao-te-ťingu čteme:

 

Kdyby však tao nebylo vysmíváno, ani by to nemohlo být opravdové tao.

 

V běžném životě bývají bezprostřední intuitivní vhledy omezeny jen na velmi krátké okamžiky. Jinak je tomu ve východní mystice, kde jsou intuitivní vhledy rozšířené na dlouhá období, až se nakonec stávají stálým stavem vědomí. Příprava mysli na toto bezprostřední, nepojmové uvědomování reality je hlavním cílem všech škol východní mystiky a mnoha aspektů východního způsobu života. Během dlouhé kulturní historie Indie, Číny a Japonska bylo na dosažení tohoto cíle vyvinuto velké množství technik, rituálů a uměleckých forem. Všechny je můžeme nazvat meditací v nejširším slova smyslu.

 

Zdá se mi, že smyslem těchto technik je umlčet vědomou mysl a přesunout vědomá z racionálního do intuitivního modu. V četných podobách meditace se toto umlčování racionálního myšlení dosahuje soustředěním pozornosti na nějakou jednotlivost, například na vlastní dech, na zvuk mantry nebo na vizuální podobu mandaly. Jiné školy soustřeďují pozornost na pohyby těla, které se musí dít spontánně, bez účasti jakéhokoli myšlení. Na tom je založená hinduistická jóga i taoistický tchaj-ťi-čchuan, Rytmické pohyby těchto škol mohou vést ke stejnému pocitu klidu a vyrovnanosti, jaký je charakteristický i pro statičtější podoby meditace. Tento pocit se dá vyvolat i některými sporty. Na základě své zkušenosti považuji za velmi prospěšnou formu ,,meditace“ lyžování.

 

Také rozličné umělecké formy východu mají meditativní charakter. Umění tu neslouží jako prostředek vyjádření autorových myšlenek, je to spíš způsob sebeuvědomování prostřednictvím probouzení intuitivního modu vědomí. Indická hudba se neučí čtením not, ale posloucháním učitelovy hry, čímž se vytváří cit pro hudbu. Stejně tak pohyby tchaj-ťi se neučí slovními instrukcemi, ale tak, že je podle učitele znovu a znovu opakují. I japonské čajové obřady jsou plné pomalých rituálních pohybů Čínská kaligrafie vyžaduje spontánní a rázný pohyb ruky. Na Východě slouží všechny tyto techniky k vytváření meditativní formy vědomí.

 

Pro většinu lidí a zejména pro intelektuály představuje tento stav vědomí překvapivou a úplně novou zkušenost. Vědci intuitivní vhled dobře znají, protože každý nový objev vzniká v náhlém neverbálním záblesku mysli. Jsou to však jen nesmírně krátké okamžiky, které se objevují pouze tehdy, kdy je mysl plná informací, pojmů a myšlenek. Na druhé straně při meditaci mysl zbavena všech myšlenek i pojmů. Proto je připravena dlouho fungovat meditativním způsobem. Právě tento kontrast mezi zkoumáním ameditací má na mysli Lao-c´, když říká:

 

Kdo se soustřeďuje na vzdělání,

den ze dne si více osvojuje;

Kdo se soustřeďuje na tao,

den ze dne se více oprošťuje.

 

Když je racionální způsob mysli umlčen, intuitivní způsob vytváří pozoruhodné vědomí, ve kterém je okolí prožíváno přímo, bez pojmového myšlení. Podle slov Čuan-c´a:

 

Klidná mysl mudrce je zrcadlem nebe a země – výkladní skříní všech věcí.

 

Nejdůležitějším rysem stavu meditace je zážitek jednoty s okolím Je to takový stav, ve kterém přestane existovat jakékoli dělení na části, které se ztrácejí v nediferencované jednotě.

 

V hluboké meditaci je mysl zcela bdělá. Vedle mimosmyslového chápání skutečnosti přijímá i všechny zvuky, obrazy a jiné dojmy ze svého okolí. Smyslové vjemy však nepodrobuje analýze a interpretaci. Nedovoluje jim, aby odpoutávaly pozornost. Takovýto stav vědomí je podobný stavu mysli bojovníka, který očekává útok, je vrcholně ostražitý a registruje vše, co se děje kolem něho. Avšak ani na okamžik se tím nedá vyrušit. Zenový mistr róši Jasutani používá pro popis praktikování zenové meditace šikan-taza takovýto obraz:

 

Šikan-taza je vystupňovaný stav soustředěného vědomí, ve kterém člověk není ani v napětí, ani ve spěchu a určitě není ochablý. Je to mysl člověka, který čelí smrti. Představme si, že jste účastníkem souboje s meči, jaké se konaly ve starém Japonsku. Když stojíte tváří v tvář svému protivníkovi, jste zajisté ostražitý a připravený. Kdybyste je na okamžik polevili v ostražitosti, byli byste hned poraženi. Na souboj se chodí dívat davy lidí. Protože nejste slepý, vidíte je koutkem oka, a protože nejste hluchý, tak je i slyšíte. Tyto smyslové vjemy se však ani na okamžik nezmocní vaší mysli.

 

Obraz bojovníka hraje v duchovním a kulturním životě Východu důležitou úlohu právě pro zmíněnou podobnost mezi meditativním stavem a rozložením mysli bojovníka. Jevištěm oblíbeného indického náboženského textu, Bhagavadgíty, je bojiště a bojové umění je i důležitou součástí tradiční čínské a japonské kultury. V Japonsku se díky silnému vlivu zenu na samurajskou tradici zrodila známá ,,cesta bojovníka“ (bušidó). Je to druh šermířského umění, ve kterém šermířovo duchovní nazírání dosahuje nejvyšší dokonalosti. Taoistický tchaj-ťi-čchuan, který se považuje za nejvyšší bojové umění v Číně, jedinečným způsobem kombinuje pomalé a rytmické jógické pohyby s dokonalou ostražitostí bojovníkovy mysli.

 

Východní mystika je založena na přímém nazírání skutečnosti a fyzika na pozorování přírodních jevů ve vědeckých experimentech. U obou se pak pozorování interpretuje, a tato interpretace se velmi často zprostředkovává slovy. Protože slova jsou vždy abstraktní, přibližnou mapu skutečnosti, verbální interpretace vědeckého experimentu nebo mystického vhledu jsou nevyhnutelně nepřesné a neúplné. Moderní fyzici si tuto skutečnost uvědomují stejně dobře jako východní mystikové.

 

Ve fyzice se interpretace výsledků pokusů nazývají modely a teorie. Pro moderní vědecký výzkum je podstatné, že si uvědomuje, že všechny tyto modely a teorie jsou jen přibližné. Einsteinův aforismus říká:

 

Pokud se matematické zákony vztahují na skutečnost, nejsou přesné; pokud jsou přesné, nevztahují se na skutečnost.

 

Fyzici vědí, že jejich metody analýzy a logických úvah nikdy nemohou vysvětlit celu oblast přírodních jevů najednou, a tak vyčleňují jen určitou skupinu jevů a pokoušejí se vybudovat model na jejich vysvětlení. Protože jiné jevy nechávají stranou, daný model neposkytuje úplný popis skutečné situace. Zanedbávané jevy buď mají tak malý účinek, že jejich zahrnutí by podstatně teorii nezměnilo, nebo se vynechávají jednoduše proto, že v době budování teorie nebyly známy.

 

Pro ilustraci se podívejme na jeden z nejznámějších modelů ve fyzice – na klasickou Newtonovu mechaniku. V tomto modelu se například neberou v úvahu účinky odporu vzduchu nebo tření, protože obvykle bývají velmi malé. Avšak bez ohledu na to se newtonovská mechanika dlouho považovala za dokonalou a konečnou teorii popisující všechny přírodní jevy. To trvalo až do doby, kdy byly objeveny elektrické a magnetické jevy, které neměly v Newtonově teorii místa. Jejich objev ukázal, že model nebyl úplný, že se dal uplatnit jen na omezené skupiny jevů, zejména na pohyby tuhých těles.

 

Výzkum vybrané skupiny jevů může vést také k tomu, že se příslušné fyzikální vlastnosti studují jen v omezeném měřítku. To může být dalším důvodem pro to, že teorie je jen přibližná. Otázka přibližnosti je dosti choulostivá, protože nikdy napřed nevíme, kde meze teorie leží. To nám poví až zkušenost. Tak byl i narušen obraz klasické mechaniky, když fyzici 20.století ukázali na její základní omezení. Dnes víme, že newtonský model platí jen pro objekty složené z velkého počtu atomů a jen pro rychlosti, které jsou malé ve srovnání s rychlostí světla. Když není splněna první podmínka, klasickou mechaniku je třeba nahradit teorií kvantovou, pokud není splněna podmínka druhá, je třeba aplikovat teorii relativity. To však neznamená, že by Newtonův model byl chybný nebo že kvantová teorie a teorie relativity jsou správné.Všechny tyto modely jsou aproximace, které platí pro jistou škálu jevů. Za touto škálou už neposkytují uspokojivý popis přírody a je třeba hledat modely nové, které je nahradí. Rozšíří hranice jejich platnosti tím, že naši aproximaci vylepší.

 

Jednou z nejsložitějších a současně nejdůležitějších úloh tedy bývá určení hranic platnosti modelu. Podle Geoffreye Chewa, o jehož bootstrapové teorii budeme mluvit později, je podstatné, abychom se vždy u nového modelu či teorie ptali: Proč to funguje? Jaké jsou hranice platnosti? V čem přesně spočívá aproximace? Tyto otázky Chew považuje za první krok k dalšímu pokroku.

 

Východní mystici si také dobře uvědomují skutečnost, že všechny slovní popisy reality jsou nepřesné a neúplné. Nezprostředkovaná zkušenost reality přesahuje oblast myšlení a jazyka. Vzhledem k tomu, že celá mystika je založena na této přímé zkušenosti, všechno, co se o ní řekne, může být pravdivé jen částečně. Ve fyzice lze přibližnou povahu všech tvrzení vyčíslit. Pokrok pak nastává v řadě postupných zpřesňování aproximací. Jak se však vyrovnávají s problémem slovního vyjadřování východní tradice?

 

Především, mystici se zajímají především o samotný zážitek skutečnosti a ne o jeho popis. Proto se ani o analýzu tohoto popisu příliš nezajímají. Proto se ve východním myšlení nikdy neobjevil pojem ,,přesně vymezené aproximace“. Na druhou stranu chtějí-li svůj zážitek zprostředkovat, musí čelit jazykovým omezením. Na Východě se vyvinulo několik různých způsobů, jak si s tímto problémem poradit.

 

Indická mystika, zvláště buddhismus, zahaluje svá tvrzení do mytické podoby, používá metafory a symboly, básnické obrazy, přirovnání a alegorie. Mytická jazyk je mnohem méně omezován logikou a zdravým rozumem. Je plný kouzla a paradoxních situací, bohatý na sugestivní obrazy a nikdy není přesný. Vyjadřuje proto mnohem lépe než konkrétní jazyk, jak vlastně mystici zkušenost zažívají. Podle Ánandy Kumárasvámího:

 

Mýtus obsahuje nejbližší přiblížení k absolutní pravdě, které se dá slovy uskutečnit.

 

Bohatá indická imaginace vytvořila ohromné množství bohů a bohyň, jejichž vtělení a hrdinské činy jsou námětem fantastických příběhů, sebraných v eposech obrovských rozsahů. Hinduista s hlubokým vhledem ví, že všichni tito bohové jsou výtvory mysli, mytickými obrazy, které představují mnoho tváří skutečnosti. Na druhé straně ví i to, že nebyli vytvořeni jen proto, aby se příběhy staly poutavějšími, ale že jsou hlavními prostředky na přetlumočení zásad filosofie, která z mystické zkušenosti vyrůstá.

 

Čínští a japonští mystikové si našli jiné způsoby, jak se vyrovnat s problémy jazyka. Místo toho, aby pomocí symbolů a mytických obrazů udělali paradoxní charakter skutečnosti přijatelným, dávají naopak přednost zdůraznění této paradoxnosti pomocí konkrétního jazyka. Tak taoisté rádi používají paradoxy, aby ukázali nekonzistentnosti slovní komunikace, a tím poukázali na její hranice. Tuto techniku předali čínským a japonským buddhistů, kteří ji ještě více rozvinuli. Vrcholu dosáhla v zenovém buddhismu v tzv. kóanech. Kóany jsou nesmyslné hádanky, které používají k šíření svého učení mnozí zenoví mistři. Kóany poukazují na důležitou paralelu s moderní fyzikou, o které budeme hovořit v následující kapitole.

 

V Japonsku existuje ještě další zajímavý způsob vyjadřování filosofických názorů. Je to zvláštní forma mimořádně hutné poezie, kterou zenoví mistři používají k poukázání na ,,takovost“ reality. Když se jeden mnich zeptal Fukecu Enšóa,

 

jak je možné se vyhnout chybě, když není přípustná ani řeč, ani mlčení?

 

mistr odpověděl:

 

Vždy si vzpomenu na Kiangsu v bžeznu, na křik koroptve, na množství vonících květů.

 

Tato forma spirituální poezie dosáhla dokonalosti v klasické japonské poezii haiku – sestávajícím jen ze sedmnácti slabik – která byla hluboce ovlivněna zenem. To, jak se básníci haiku dokázali ponořit do samé podstaty života, je dobře znát i z překladu:

 

Padá listí, jeden list překrývá další, kapky deště šustí.

 

Když východní mystici vyjadřují své poznání slovy, ať už pomocí mýtů, symbolů, básnických obrazů nebo paradoxních tvrzení, uvědomují si vždy dobře omezenost jazyka a lineárního myšlení. Ke stejnému postoji ke slovním modelům a teoriím dospěli i současní fyzici. Dobře si uvědomují, že jsou toliko přibližné, a proto nevyhnutelně nepřesné. Jsou protipólem východních mýtů, symbolů a básnických obrazů. A právě v této rovině se tu pokusím načrtnout paralely. Například hinduistovi se v mysli vynoří při kosmickém tanci boha Šivy stejná představa o hmotě jako fyzikovi vlivem určitých aspektů kvantové teorie pole. Jak tančící bůh, tak i fyzikální teorie jsou výtvory mysli: jsou to modely, které jejich autoři používají na popis svého tušení skutečnosti.

 

 

Autor: Fritjof Capra

(Text je ukázkou z knihy Tao fyziky, kapitola Vidět a znát)

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.