Kdo je Online

Právě přítomno: 29 hostů a žádný člen

3492630
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
28
3748
8461
2253640
65381
88344
3492630

Your IP: 35.173.234.140
2019-11-20 00:14

 



NOVÉ ZJEVENÍ


PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

 


(21)

Kapitola dvacátá první

TAJEMSTVÍ STVOŘENÍ A ZÓNY VYMÍSTĚNÍ


Dne 5. května 1988 v 4:35 ráno znovu bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„Co následuje, je těžko pochopit.

V knihách Nového zjevení bylo mnoho odhaleno o původu, procesu a účelu Stvoření i zóny vymístění. Je nutno zdůraznit ten fakt, že nehledě na to, jak mnoho a do jakého rozsahu toho bylo zjeveno v tomto ohledu, přece jen realita Stvoření, tajemství jeho jsoucna a bytí i všeho, co se v něm i v zóně vymístění událo a udá, daleko překročí všechno, co o tom bylo sděleno dosud, a i to, co se může odhalit v pojmech, konceptech, představách a v řeči lidských tvorů. Proto neočekávejte nějaké vyčerpávající a úplné vědění o této otázce. Některé důležité pojmy o této záhadě nemohou být nikdy zjeveny, pokud jste v lidském životě a v jeho těle na planetě Nula.

Jak víte, mnoho lidských tvorů se snažilo rozluštit záhadu lidského života i života obecně a také to, jak a proč Vesmír existuje, jakým způsobem existuje; jak ke všemu došlo a jak to s Vesmírem dopadne a mnoho dalších takovýchto otázek ohledně této záležitosti. Rádi by věděli, jak to vypadalo, než Stvoření bylo stvořeno; v čem byla motivace a jaký byl záměr při utvoření Stvoření; co Stvořitel dělal, než vznikl čas a prostor, atd.

Nikdo nemá určité, jisté a dostupné odpovědi na žádnou z těchto otázek. Někteří lidští tvorové mají za dané, že Stvoření existuje, a vůbec se netrápí vytvářením jakýchkoliv takových otázek. Jiní přicházejí s četnými teoriemi a hypotézami, které pramálo, pokud vůbec, pravdivě odrážejí, jak a proč se Stvoření událo. Většina takovýchto vykladačů se omezuje na otázku stvoření fyzického Vesmíru, nevědouc nic o multivesmíru. Jelikož pouze fyzický čili přírodní Vesmír je viditelný a zkušenostně dostupný, usuzují někteří, že existuje jenom fyzická realita Stvoření. Tato skutečnost je jim jedinou hmatatelnou, vnímatelnou a vysvětlitelnou věcí. Vše mimo nebo nad tento faktor nemá jakoukoli hmatatelnou realitu. Dokonce i doslovný text v „Biblí Svaté“ v první kapitole Genese, v níž se prý pojednává o procesu stvoření, má na zřeteli fyzický Vesmír. A přece – jak již bylo zjeveno v knize „Základy lidské duchovnosti“ – nemůže proces stvoření nikdy začít s utvořením fyzického Vesmíru. Je vlastně ukončen tím Vesmírem.

Navíc existují dvě chybná chápání ohledně užívání slov „stvoření“ i „vesmír“.

 


1.  STVOŘENÍ A ČASOPROSTOR


Má se za to, že akt a proces stvoření je omezen na samotný akt, jaký má začátek a konec. Jakmile Stvoření je stvořeno, nic se již nestane, pokud stvořený vesmír nedokončí svůj běh. Nic není dále od pravdy než tento předpoklad. Je nutno si uvědomit, že stvoření je neustálý, nepřerušovaný proces a že NEMŮŽE přestat ani na zlomek vteřiny. Samotná PODSTATA Stvoření vyžaduje nejen údržbu a podporu toho, co již bylo stvořeno, ale nepřetržité přidávání k tomu, co bylo stvořeno, a zároveň tvořit VŽDY NĚCO NOVÉHO.

Chybné chápání této otázky vyvěrá primárně z nesprávného přístupu k procesu stvoření a k pojímání Přirozenosti Stvořitele. Teoretickým předpokladem v tomto ohledu je to, že Stvořitel tvoří v čase a prostoru. Je-li tomu tak, pak je Stvořitel omezen časem a prostorem. Proto tvůrčí proces a akt musí mít jakýsi lineární začátek i lineární konec. Pravdou v této věci však je – jak již naznačil Swedenborg – že proces i akt stvoření není vázán časoprostorově. Takže stvoření se nekoná v času a prostoru, nýbrž naopak, čas a prostor samotné jsou uvedeny do procesu stvoření. Jinými slovy, čas a prostor jsou samy předmětem stvoření. Čili v jednom bodě procesu stvoření jsou čas a prostor samy stvořeny. Ve skutečnosti, čas a prostor se nestvoří dříve, dokud není pojat a proveden proces stvoření fyzického Vesmíru. V tomto ohledu může se do určité míry říci, že čas a prostor jsou KONEČNÝM produktem stvoření, nikoliv jeho počátečními či stavebními bloky.

Protože lidští tvorové, na příklad, mohou myslet primárně pouze v pojmech časoprostorového kontinua, usuzují, že Stvoření je omezeno na fyzický Vesmír, ježto tento je vždy vázán na prostoročas. Pro obyčejný způsob lidského usuzování nic není myslitelné mimo čas a prostor. Výjimkou z tohoto pravidla jsou vysoce vyvinutí teoretičtí fyzikové či lidští tvorové s vyšší duchovní rozumovostí. Avšak ani pro ně není lehké prakticky pojímat to, co jsou a jak existují věci mimo či přesahující prostoročasové kontinuum.

 


2.  MNOHO VESMÍRŮ - MULTIVESMÍR


Druhé chybné chápání se týká slova „vesmír“. Opět se za to, že jest pouze jeden vesmír, v tomto případě fyzický Vesmír. Jak bylo uvedeno shora, tento závěr vyvěrá z faktu, že jenom fyzický Vesmír je rozeznatelný a vnímatelný, jakož i zkušenostně dostupný lidským tvorům. Co většina lidských tvorů nedovede poznat, je fakt, že slovo „vesmír“ neodráží pravou realitu celého Stvoření. Stvoření sestává z MNOHÝCH VESMÍRŮ nekonečně rozličné povahy a nekonečné rozmanitosti.

Fakticky existují TŘI STRUKTURÁLNÍ KOMPONENTY ve Stvoření. Každá z těchto součástí sestává ze svého vlastního diskrétního multivesmíru, to jest, ze svých vlastních mnohočetných vesmírů, jimž se může sumárně říkat MULTIVESMÍR.


(2-1) Takže je duchovní multivesmír Stvoření se svou vlastní strukturou, dynamikou a specifickými zákony;

(2-2) intermediální multivesmír se svou vlastní strukturou, dynamikou a specifickými zákony a

(2-3) fyzický či přírodní multivesmír se svou vlastní strukturou, dynamikou a specifickými zákony.


Navíc každý multivesmír sám osobě je složen ze svých vlastních DVANÁCTI specifických DIMENZÍ, jakými a skrze které nepřetržitě uskutečňuje své jsoucno a bytí.

Pravidla prostoročasového kontinua platí pouze ve VELMI OMEZENÉ SFÉŘE fyzického čili přírodního multivesmíru – pro jeho nejzevnější stupeň reality, jak je například známá lidským tvorům. Avšak mějte na mysli, že lidské pojímání času a prostoru – jak je jim známé a jimi zakoušené – ve skutečnosti neodráží pravou realitu času a prostoru dotyčného vnějšího stupně fyzického multivesmíru. Pokud si vzpomínáte, je planeta Nula, obydlená lidskými tvory, umístěná v prostoru, jenž není žádným prostorem, a v čase, jež není žádným časem.specifický lidský čas a prostor znetvořením pravého času a prostoru. Takže lidští tvorové kvůli své nemožné přirozenosti a kosmické pozici, žijí ve zvráceném čase a prostoru, které nemají co činit s pravou realitou času a prostoru ve skutečném fyzickém zevním multivesmíru. Z tohoto důvodu je

Toť důvod, proč je tak obtížné, ba nemožné pojednávat o předmětu této kapitoly v lidských termínech. Samotnou svou povahou jsou lidské termíny s to přenášet jenom překrouceniny a falzifikace pravé reality, v tomto případě reality času a prostoru, jak se pojímá pravým obyvatelstvem pravého prostoročasového kontinua v jejich příslušném multivesmíru. Dokonce i v rámci fyzického či přírodního multivesmíru platí zákony času a prostoru pouze v nejzevnějším stupni, který se může nazývat přírodním Vesmírem. Avšak omezit veškeré jsoucno a bytí jenom na tento přírodní a fyzický Vesmír, je tím nejsměšnějším konceptem.

 


3.  STVOŘENÍ JAKO STAV A PROCES


Jestliže proces stvoření nezačíná stvořením fyzického Vesmíru, pak jak, za jakým účelem a jakým způsobem začíná a existuje nějaký stav nebo nějaká kondice, předcházející aktu stvoření ?

Jak vidíte, již samo slovo „začíná“ předpokládá čas a prostor. Toto je nejnevhodnějším slovem při použití popisu aktu a procesu stvoření, jelikož předpokládá lineární bod, v němž se událo něco podivného, čehož výsledkem byl počátek stvoření.

Skutečností této situace je to, že stvoření nezačíná. Lidskou řečí nelze v žádné formě či stavu sdělit ve vhodnějších termínech, co je to, oč běží v procesu aktu stvoření. Slovo „nastává“ je vhodnější, ale i toto slovo je velmi vzdálené od toho, aby reflektovalo pravou realitu procesu tohoto aktu. Můžete si matně představovat, že stvoření nastává. Tento pojem je méně ovlivněn časoprostorovostí, než je slovo „začíná“. Proces „nastávání“ je STAVEM. Stav lze pojímat jak mimo, tak i v rámci lineárních časových a prostorových pojmů.

Avšak stav je rozpoložením něčeho či někoho, co již je. Tedy STAV JE PRODUKTEM „JEST“. Proto „Jest“ je zdrojem nastávání svého stavu.

Velkou záhadou je zde fakt, jak „Jest“ pojímá samo sebe a nastávání svého stavu. Co je podstatou tohoto „Jest“ ? V tomto bodě jediné, co lze říci, je to, že toto záhadné „Jest“ je zdrojem všech a jakýchkoliv událostí samotné skutečnosti jsoucna a bytí. Ale proč takové události nastávají a jaký je jejich účel – je těžko zjistit.

Prvním axiomatickým pravidlem ohledně „Jest“ je to, že vždy je. Nemá žádný počátek ani žádný konec a jeho podstata je samotným jsoucnem a bytím. Takže ve skutečnosti je nesprávné říkat, že „Jest“ vždy je a existuje, jelikož jsoucno a bytí jsou imanentní jeho pravé podstatě. Jinými slovy: „Jest“ není jsoucnem a bytím, nýbrž jsoucno a bytí je v „Jest“. Toto je velmi závažným a fundamentálním rozlišením. Toto rozlišení nutno stále mít na mysli, má-li se chápat to co je zjeveno v této kapitole.

Tedy „Jest“ ve skutečnosti je transcendentní vůči jsoucnu a bytí. V tomto smyslu je pojem „Jest“ nevhodný, neboť lidští tvorové chápou slovo „jest“ v termínech jsoucna a bytí, a ne tak, že jsoucno a bytí se odvozuje z toho „jest“. Avšak neexistuje žádný jiný termín v lidské řeči, jenž by mohl sdělit třebas vzdáleně přesnou povahu toho, o čem se zde mluví. Z toho důvodu se zde termín „Jest“ zachová s porozuměním, že jeho definice se fundamentálně liší od té, jakou mají pro něj lidští tvorové.

V tomto ohledu nastává „Jest“ ne proto, že by nějaká síla mimo „Jest“ působila to stávání, nýbrž proto, že fakt nastávání je pravou podstatou „Jest“. Jinými slovy „Jest“ samo nenastává, nýbrž nastávání je v tom „Jest“. Takže „Jest“ dává počátek nastávání samo ze sebe, neboť tak činit je samotnou jeho podstatou.

Jelikož „Jest“ vždy je bez počátku či konce, může se říci, že před tím, než Stvoření bylo stvořeno, „Jest“ již bylo. Nejsa samo stvořeno, kvůli faktu, že vždycky je (první axiom), stavem a kondicí toho „Jest“ je jeho absolutnost. Absolutní kondice jeho stavu je určena faktorem, že Jest“ nezávisí na ničem a na nikom ve svém jsoucnu a bytí. Jestliže by jsoucno a bytí bylo mimo tohoto „Jest“, bylo by jsoucno a bytí tohoto „Jest“ závislé na jsoucnu a bytí, místo aby jsoucno a bytí bylo závislé na „Jest“. V takovém případě by nebylo absolutní, neboť ve svém jsoucnu a bytí záviselo by na něčem jiném – na jsoucnu a bytí. Pak by to bylo jsoucno a bytí, které by bylo absolutní, nikoliv „Jest“. Nicméně jsoucno a bytí tím, že jsouce jsoucnem a bytím, již podle samé své podstaty závisí na svém zdroji. Proto se může postulovat, že jejich zdrojem je „Jest“, ve kterém je jsoucno a bytí.

Ať se znovu zopakuje, „Jest“ není jsoucnem a bytím, ale jsoucno a bytí jsou v tom „Jest“. Toť důvod, proč se „Jest“ pojímá jako Absolutní stav. Nic jiného není absolutním prostě již proto, že všechno ostatní je v jsoucnu a bytí, ale jsoucno a bytí nejsou v nich. Jak vidíte, základní rozdíl mezi Stvořitelem a Stvořením je ve faktu, že ačkoliv jsoucno a bytí jsou ve Stvořiteli a Stvořitel není ve jsoucnu a bytí, je Stvoření ve jsoucnu a bytí a nic ze jsoucna a bytí není ve Stvoření.

Slovo „stvoření“ předpokládá, že se tvoří. Slovo „tvořit“ předpokládá zdroj či původce stvoření („Jest“). Zdroj či původce Stvoření nemůže tvořit z pozice jsoucna a bytí. Odkud by se vzaly ? Aby mohl tvořit, musí Stvořitel („Jest“) ve Své Přirozenosti obsahovat samotné jsoucno i bytí. Protože jsoucno a bytí je ten pravý niterný stav Stvořitele(„Jest“) je Stvoření stvořeno ze Stvořitele („Jest“), z Jeho/Jejího stavu Absolutního jsoucna a bytí. Důvod, proč je řečeno „Absolutní jsoucno a bytí“, je v tom, že podle definice „Jest“ je absolutní. Proto vše, co je integrální komponentou jeho přirozenosti, je také ABSOLUTNÍ.

Stvoření nastává faktem, že jsoucno a bytí nastávají v nitru „Jest“, které nikdy nenastává, neboť jeho podstatou je vždy „Jest“. „Jest“ již ve své podstatě a podle svého obsahu je stavem nastávání, avšak „Jest“ není ve stavu nastávání. Ježto „Jest“, je stavem nastávání, ale samo nikdy nenastává, kvůli skutečnosti, že je vždy „Jest“, je tedy zdrojem veškerého nastávání.

Záhadou je zde ten fakt, že jsa samotnou svou povahou stavem nastávání, a nikoliv ve stavu nastávání, „Jest“ neustále generuje nastávání tím, že je stavem nastávání. Fakt tohoto generování je procesem stavu nastávání. Takže zde máme stav nastávání i proces nastávání. Stav nastávání je popudem pro proces nastávání. Důvodem toho je to, že každý stav „Jest“, tím, že je „Jest“, je aktivním či dynamickým modem. Aktivní modus, jsa v procesu jsoucna a bytí v tomto „Jest“, vytváří energie, jež se stávají ŘÍDÍCÍ SILOU veškerého nastávání.

Takže je v povaze toho samého „Jest“ nepřetržitě ze sebe generovat události, jež jsou produktem jeho aktivního modu jsoucna stavu nastávání, aniž by bylo ve stavu nastávání. Počáteční nastávání může nastat jenom ze stavu, jaký není modem samotného nastávání. Jinak by to bylo nastáváním sebe sama. Nastávat sebe sama předpokládá hybnou sílu tohoto nastávání.

Z tohoto důvodu jsou zřejmé dvě věci: Za prvé: Stvořitel, který je tímto Absolutním „Jest“, samotnou Svou povahou či povahou toho, že je Sám/Sama tím pravým jsoucnem a bytím a že jsou v Něm/Ní, musí tvořit. Sám Jeho/Její stav je absolutně aktivní a dynamický. Absolutní aktivnost tohoto stavu je tvůrčí proces sám o sobě a sám sebou. Za druhé: Stvoření nastalo ze jsoucna a bytí Stvořitele, ve kterém jsoucno a bytí přebývají, jsouce absolutní komponentou Jeho/Její Absolutní přirozenosti.

V tomto absolutním smyslu nemá Stvoření žádný počátek a žádný konec. Pokud Stvořitel vždy je – a „Jest“ vždycky je – Stvoření se vždycky tvoří. V tomto smyslu, Stvoření je vždy proces, nikoliv stav. Jsa ve svém vlastním stavu, je relativní ke svému nepřetržitému procesu. Stvoření je emanací Absolutního stavu svého Stvořitele. Můžete zde s jistotou říci, že neexistuje žádný jiný stav mimo stavu tvůrčího procesu z Absolutního stavu Stvořitele. Takže Stvoření je něco, co MUSÍ BÝT, neboť NEMŮŽE A NESMÍ EXISTOVAT ŽÁDNÝ JINÝ STAV ANI PROCES. Taková je přirozenost toho „Jest“. „Jestje Stvořitel.

Přirozenost „Jest“ čili Stvořitele nelze chápat a obsáhnout z nitra jeho Absolutního stavu. Jeden by musel být tím „Jest“, aby mohl obsáhnou tu Přirozenost. Nicméně, v relativním smyslu se může ta přirozenost odvodit z přirozenosti Stvoření, jež neustále nastává ze Stvořitele. Kvůli jeho nastávání ze Stvořitele, odráží stvoření přirozenost svého Stvořitele v relativní kondici a smyslu.

Ježto nejdůležitějším a nejzazším procesem Stvoření je sentientní mysl, lze tedy z relativního jsoucna a bytí té sentientní mysli učinit závěr s rozumnou jistotou, že přirozeností toho „Jest“ je Absolutní čivost, Absolutní sebeuvědomění a že má všechny jiné atributy, nalezené v relativní sentientní mysli. Rozdíl je v tom, že ve Stvořiteli jsou všechny tyto atributy v absolutním stavu, kdežto u všech jiných v relativní kondici. Takže z odpovědi na otázku, proč Stvoření vůbec existuje a je, je zřejmé, že žádný jiný stav či kondice či proces kromě Stvoření nemůže být ani existovat, kvůli  skutečnosti a povaze Absolutního „Jest“.

Motivační faktory pro tvoření Stvoření vyvěrají z Absolutního stavu Absolutního „Jest“. Samotnou svou povahou „Jest“ je motivováno tvořit prostě proto, že nic jiného není myslitelné. Dokonce nejen že to není myslitelné, nýbrž že žádný jiný stav nemůže být a existovat, ježto žádný jiný stav by nebyl ve shodě s přirozeností Absolutního „Jest“.

Faktor Absolutního „Jest“, v němž je obsaženo Absolutní jsoucno i Absolutní bytí, musí být postulován jako něco, co nepotřebuje důkaz pro své jsoucno a bytí. Toť axiomatický fakt. Avšak tím, že obsahuje v Sobě Absolutní jsoucno a Absolutní bytí jako esenciální a substanciální komponenty samé své přirozenosti, generuje Absolutní „Jest“ Svým Absolutním aktivním modem to jsoucno a bytí v nepřetržité škále. Je nemyslitelná úvaha, že nebylo a neexistovalo žádné jsoucno a bytí před stvořením Stvoření. Jsoucno a bytí byly a existovaly v Absolutním stavu Absolutního „Jest“. Toto je to, co bylo a existovalo před takzvaným stvořením.

Existuje všeobecně přijaté chybné pojetí obecného pojmu „před stvořením Stvořením“. Tento termín předpokládá, že než došlo ke stvoření, nebylo žádné jsoucno a bytí. „Před stvořením Stvoření“ znamená: Než byl stvořen a uveden do jsoucna a bytí čas a prostor. Nicméně před tím, než čas a prostor se staly realitou, existoval akt stvoření ve svém stavu od věčnosti.

Opětovně musíme chápat, že je stav stvoření a že existuje proces stvoření. Stav stvoření je Absolutní stavem Stvořitele („Jest“). Tak, jak Absolutní „Jest“ vždy je, je i stav Stvoření. Naproti tomu je proces stvoření jeho nepřetržitým nastáváním. Takže může se říci, že než nastal proces stvoření, již byl stav Stvoření, nemající začátek či konec, neboť se vyskytuje uvnitř Absolutního stavu Absolutního „Jest“.

Z toho důvodu výraz „před stvořením Stvoření“ by znamenal, že procesu stvoření předchází jeho stav. Termín „proces“ v tomto spoluoznačení předpokládá, že něco má začátek i zakončení. Z toho se může odvozovat pojem času a prostoru. Termín „stav“ v této zvláštní konotaci naznačuje, že jde o stálost kondice. Nelze mu přisoudit elementy času i prostoru, ani je nelze z něho odvozovat.

Z tohoto stanoviska lze přijít k závěru, že sentientní entity a zvláště pak lidští tvorové jsou vždy v procesu svého jsoucna a bytí, což je jejich vlastní osobní stav, ale nejsou ve stavu jsoucna a bytí v tom smyslu, že žádný stav není v nich. Pouze Pán Ježíš Kristus, kdo je tím Absolutním „Jest“, jak se pojímá v této kapitole, může být stavem a procesem jsoucna a existence pro jediný důvod, že On/Ona není ve stavu a procesu ničeho, nýbrž že stav a proces jsou v Něm/Ní jako integrální komponenty Jeho/Její Absolutní přirozenosti.

Toť důvod, proč Ho/Ji správně považují dokonce i lidští tvorové, kteří věří v Boha, za přesahujícího všechny stavy, všechny procesy, všechny podmínky, všechny časy, všechny prostory, veškeré jsoucno, všechno bytí a cokoliv jiné. Nemají však potuchy, proč postulují tento fakt Bohu. Neuvědomují si, že důvodem tomu, proč On/Ona je transcendentní vůči tomuto všemu, je v tom, že toto vše je v Něm/Ní a že On/Ona není v tom všem. Přinejmenším v tom Bůh nebyl původně.Jakmile však proces stvoření nastal, pak tehdy a jenom tehdy Stvořitel začíná přebývat také ve Stvoření jako ve Svém vlastním prodloužení a procesu. V tomto ohledu došlo k nové situaci v absolutním smyslu. Stvořitel („Jest“) zahrnuje ve Své Přirozenosti všechny stavy a procesy. Pokud Stvoření není v plnosti procesu, Stvořitel v tom procesu není. Je ve Své niternosti, Sám/Sama v Sobě.

Záhadou této situace je fakt, že Absolutní stav je absolutní niterností. Avšak absolutní proces je dynamickou extenzí toho stavu ve směru od niternosti k zevnějšnosti (z nitra navenek). Protože Stvořitel („Jest“) je v absolutním stavu niternosti, nemůže za této situace být v ničem, co jde směrem k zevnějšnosti, pokud se ta zevnějšnost nestane plným procesem té niternosti. Jakmile se proces ubírá ze stavu niternosti směrem k stavu jeho zevnějšnosti, stává se Stvořitel („Jest“) také Svou vlastní zevnějšností. V tomto případě se novost této situace může nalézt ve faktu, že zatím co před tím, než tento proces nastal, Stvořitel nebyl v žádném stavu anebo procesu – neboť stav a proces byl v Jeho/Její Absolutní niternosti – po ustanovení procesu zevnějšnosti získal Stvořitel OBĚ kondice.Nyní tedy přebývá ve všem a ve všech, co a koho stvořil. Takže Stvořitel je ve stavu a procesu Svého stvoření, jakožto i stav a proces jsou ve Stvořiteli.

Rozdíl v těchto dvou rozpoloženích vyvolal dojem, že existoval čas a prostor před tím, než Stvoření bylo stvořeno. Skutečností však je, že absence procesu zevnějšnosti stavu niternosti nedovolovala, aby Stvoření bylo nepřetržitým procesem, ale aby bylo jen ve stadiu Absolutního stavu Stvořitele. Jakýkoliv pocit nedostatku něčeho vnímá relativní sentientní mysl a zvláště lidští tvorové, že je to nejsoucí a neexistující. Je to proto, že jsou částí procesu a že jenom skrze ten proces mohou se stát částí původního stavu. Takže pohlížejí na tvůrčí akt z pozice zevnějšnosti a ne z pozice niternosti, neboť jsou v procesu tvoření a ne v jeho Absolutním stavu.

Z té pozice se Stvoření vnímá, jako by mělo svůj začátek. Jenom v tomto smyslu může se říci, že na počátku nebyl žádný stav zevnějšnosti. Na místo toho, že to, co bylo od věčnosti, je stav Absolutní niterností. Pro někoho nebo něco, co je částí zevnějšnosti (Stvoření je zevnějšnost niternosti) a dívá se na Stvoření z té pozice, vidí se počátek všech věcí tehdy, kdy tato zevnějšnost dojde svého plodného dozrání. Avšak při pohledu z pozice stavu niternosti je jasné, že Stvoření vždy bylo, jelikož bylo integrální součástí té niternosti. Je to pouze proces stvoření, jak se ubírá směrem ke své vlastní zevnějšnosti, který se pojímá jako něco, co zde nebylo vždycky.

Největší záhadou v tomto ohledu je, jak a proč nastal přesun ze stavu niternosti k procesu jeho zevnějšnosti. Tento přesun neznamená, že stav niternosti byl opuštěn. Nemožno jej nikdy opustit. Jakýkoliv pokus, i ten nejnepatrnější, upustit od niternosti, měl by za následek věčnou smrt všech ve Stvoření. Stvoření se může udržovat jenom z Absolutního stavu niternosti, neboť bylo to tam, kde vzniklo. Nemůže být udržováno pomocí procesu zevnějšnosti, jelikož proces zevnějšnosti se odvozuje ze stavu své niternosti. Proces vždy závisí na svém stavu. Podle definice stav je niterností.

Co se zde událo, bylo to, že stav niternosti započal proces stávání se zevnějšnosti ze stavu své niternosti. Takže otázkou je, jak toto započetí nastalo a co motivovalo ten stav, aby se pustil do takového činu.

Stav Absolutní niternosti je Absolutní „JEST“, které samo je „Absolutní sebe“ čili Absolutní „JÁ JSEM“. Přirozenost tohoto „Absolutního sebe“ čili „JÁ JSEM“ je Absolutní pozitivností. Absolutní pozitivnost je ve stavu Absolutní čistoty a Nesobeckosti. Slova „sebe“ a „nesobeckost“ nejsou protichůdná. „Sebe“ může být buď sobecké, bez jakéhokoliv zřetele na cokoliv jiného mimo samo sebe, anebo může být nesobecké, hloubající nad možností rozšířit toto „sebe“ do jiných „sebe“. Protože toto „Absolutní sebe“ je svou povahou absolutně pozitivní, nikdy nemůže být ve stavu sobeckosti. Proto je absolutně nesobecké. Povahou této nesobeckosti je proces pojímání jiných možností než vlastního Absolutního jsoucna a bytí, obsaženého v Jeho Absolutní přirozenosti. Řečeno filosoficky, pojímání a potřeba jiných možností jsoucna a bytí mimo vlastních je imanentní Jeho Absolutní přirozenosti. Cokoliv je imanentní té Přirozenosti – již díky své vlastní povaze – musí být definitivně zpřítomněno a uskutečněno. Nicméně v tom bodě neexistuje vůbec nic kromě Stavu Absolutní niternosti toho „Absolutního sebe“ čili „JÁ JSEM“. Protože jediná realita jsoucna a bytí přebývá v tom Absolutním „JÁ JSEM“, pak aby se mohly tvořit jiné možnosti mimo vlastních, musí použít svého vlastního zdroje i materiálů ze svého vlastního „sebe“ čili „JÁ JSEM“ jako počátečního bodu v procesu stvoření. Pamatujte si, že neexistoval tehdy žádný jiný zdroj ani materiál.

Jakmile je taková idea pojata, pozornost Absolutního sebe či „JÁ JSEM“ se přesunuje od stavu vyjádření té ideje k procesu stávání se té ideje. Idea nepřetržitě nastává uvnitř Stavu Absolutního sebe čili „JÁ JSEM“, protože nastávání je vždycky v Jeho Absolutní niternosti. Aby se mohl změnit stav nastávání té ideje v proces stávání se té ideje, posune se pozornost Absolutního „JÁ JSEM“ pryč od středu niternosti k jeho Absolutnímu obvodu.Proces tohoto posunu produkuje obrovské množství energií velmi speciální povahy. Tyto energie jsou vyzařováním Absolutní intenzivní touhy Absolutního „JÁ JSEM“ („JEST“) sdílet svou Absolutní Pozitivnost a Dobrotu (pozitivnost se vždy rovná dobrotě) mimo Sebe čili navenek od svého „JÁ JSEM“. Slovo „sdílet“ zahrnuje v sobě, že je tu něco jiného než to, co chce „sdílet“. Sdílení je možné jenom ve směru „od“ k „do“. Ale v tomto bodě, pokud si pamatujete, neexistovalo žádné „do“. Pouze Absolutní „Od“ existuje absolutně.

Aby se sdělovalo od něčeho k něčemu, musí se nejdříve stvořit to něco, k němuž chcete doručit vše, co máte či si přejete sdílet. První krok při tvoření toho „do“ je posun pozornosti od vnitřku či niternosti Absolutního stavu směrem k jeho Absolutnímu obvodu. Použitím speciální energie, získané z intenzivní absolutní touhy sdílet Sebe sama mimo Sebe sama, je stvořeno to „venkovní“ „vnitřního“ neboli zevnějšnost niternosti. Takže – v tomto spoluoznačení – zevnějšnost čili to vnější sestává z elementů čisté speciální energie, vyzařované ze Stavu intenzivní touhy Absolutní niternosti, aby to venkovní čili zevnější bylo a existovalo. Ta energie je řízena od svého niterného zdroje k svému obvodu pomocí prostého přesunu směru jeho pozornosti, která se přiřadí k té Absolutní intenzivní touze po svěřování se a sdílení. V ten samý okamžik, kdy tento přesun nastane, postupuje energie ke své manifestaci od stavu niternosti k procesu zvnějšnění. V tomto ohledu je proces zvnějšnění procesem stvoření.

Takže stvoření je stvořeno ze Stavu Absolutní niternosti Absolutního „JÁ JSEM“ prostřednictvím Absolutní duchovní energie, vyzařované z absolutní intenzivní touhy po sdílení a svěřování všeho, co má a co obsahuje. Z tohoto důvodu se stvoření může pojímat jako zevnějšnost Absolutní niternosti Absolutního „JÁ JSEM“, jež je Absolutním duchem, jímž je Pán Ježíš Kristus.

V tomto procesu stvoření možno vidět ospravedlnění multiverzálního principu stvoření:


VŠE postupuje Z NITRA – ze stavu Absolutní niternosti směrem NAVENEK – K PROCESU ZVNĚJŠŇOVÁNÍ.


Ale svědčí také o tom, že zevnějšnost NIKDY nemůže existovat sama sebou a ze sebe, neboť je přece procesem stavu niternosti. Zevnějšnost nemá svůj vlastní stav nezávislý od stavu své niternosti. Avšak NOSÍ v sobě všechny atributy svého zdroje.

Je tedy logické předpokládat, že ta zevnějšnost, což je v tomto případě Stvoření, je nositelem všech atributů svého Zdroje, neboť Stvoření bylo stvořeno z materiálů svého Absolutního zdroje. Jediným rozdílem je to, že zatím co ty atributy v samém Zdroji jsou v absolutní kondici, ve Stvoření, které bylo stvořeno a tedy nemá zkušenost své vlastní absolutnosti, jsou v kondici relativní.

Jakmile je proces zvnějšnění ustanoven, jsa nositelem přirozenosti svého Absolutního zdroje v relativním stavu postupuje podle samé své povahy ve směru vlastní nepřetržité expanze a vlastního šíření se. Toto je nutnou podmínkou tohoto procesu zvnějšnění, jelikož touto nekonečnou expanzí a rozšiřováním může poskytnout kompenzaci své relativní kondice s ohledem na svůj Absolutní zdroj. A nejen to, ale tím, že odráží povahu svého Absolutního zdroje, sám má vlastní silnou touhu činit přesně to, co činí Stvořitel – tvořit za účelem sdílení a svěřování svého vlastního relativního jsoucna a bytí v obou směrech: Jak vůči svému Absolutnímu zdroji, tak i ke svému vlastnímu procesu zvnějšnění, to jest, mimo svou vlastní zevnějšnost.

Je tedy proces stvoření DVOJNÁSOBNÝM PROCESEM:


Stvořitel tvoří ze Sebe procesem, krátce popsaným shora; a prostředky a skrze prostředky již stvořené zevnějšnosti. Konec konců, ta originální zevnějšnost je Jeho/Její vlastní materiál, neustále vyzařující z Jeho/Jejího Absolutního stavu – Jeho/Její Absolutní niternosti.

Kvůli tomuto uspořádání, ubírá se proces stvoření za sebou následujícími kroky a vždycky ve směru z toho nejniternějšího k tomu nejzevnějšímu čili z největší niternosti k největšímu zvnějšnění. Každý krok v procesu tvoření odráží povahu svého předešlého kroku, maje svůj vlastní stav niternosti, z níž tvoří svou vlastní zevnějšnost procesem a skrze proces vlastní duševnosti, která je kondicí jeho „mezi - tím“ – čili vnitřním stavem.

V Absolutním stavu vnitřního je Absolutní intenzivní touha po sdílení a svěřování toho, co tvoří Absolutní duševnost Stvořitele čili Jeho/Její Absolutní vnitřní kondice. a skrze ni se udržuje Absolutní zevnějšnost. Z kombinovaných emanujících energií, produkovaných složitými interakcemi těchto tří Absolutních stavů (nejniternějšího, vnitřního a zevního), je stvořeno všechno ostatní. Toto „vše ostatní“ jeví se vždy jako jsoucí vně Stvořitele. Avšak tím, že odráží přirozenost svého Stvořitele, je strukturálně i taktéž uspořádáno tak, že má svůj vlastní stav nejniternější, vnitřní i zevnější.

 


4.  AKT STVOŘENÍ


Důvod, proč Stvoření se jeví vně Stvořitele, je v přesunu Absolutní pozornosti od jádra svého Absolutního „JÁ JSEM“ ve směru pryč od toho jádra. Důvod, proč tento přesun je nutný, je v tom, že žádné sdílení a svěřování NENÍ možné v tomto jádře a s ním samotným. Věnujete-li pozornost jenom vlastnímu jádru, jádru vlastní niternosti, pak nic jiného kromě vás neexistuje. V takovém případě vše ostatní je vyloučeno z vědomí vašeho jsoucna a bytí. Za takových okolností nemůže započít žádné Stvoření.

Aby se stvoření mohlo zahájit, musí nastat přesun této pozornosti od samotného jádra ve směru pryč od tohoto jádra. Ve skutečnosti to, co se má stát, je rozdělení té pozornosti. Je zcela nemožné úplně odvrátit pozornost od vlastního jádra. Jinak by došlo k trvalé ztrátě sebeuvědomění. Ztráta sebeuvědomění značí konec všeho, včetně Absolutního „JÁ JSEM“. Ale je možné a nutné rozdělit tu pozornost takovým způsobem, aby se její část odvedla pryč od toho jádra.okamžiku, kdy se tato pozornost rozdělí, již tímto samotným aktem produkuje se množství duchovních a duševních energií, využitých při tvoření Stvoření. Odváděním části Své Absolutní pozornosti od Svého Jádra vytváří Absolutní „JÁ JSEM“ proces zvnějšnění.

Je třeba si v tomto ohledu zapamatovat dvě věci:


1. Toto všechno se děje v Absolutním smyslu. Proto energie, produkované tímto ROZDĚLENÍM POZORNOSTI, jsou povahy absolutní. ROZDĚLENÍ Absolutní pozornosti nezmenšuje její absolutnost. Takže tím, že se ODEBERE ČÁST POZORNOSTI ze svého Absolutního jádra, proces Sebeuvědomění se nezmenší. Vždyť TA ČÁST je Absolutní. Proto dokonce i v rozděleném stavu pozornosti toto Sebeuvědomění zůstává absolutním. Totéž platí i o ČÁSTI POZORNOSTI, jež směřuje pryč od jádra toho „JÁ JSEM“.


2. Přirozeností Stvořitele je Absolutní tvořivost. Z tohoto důvodu tím, že se nějaké nebo jakékoliv ideji věnuje pozornost, již samotným faktem této pozornosti, samotnou pozorností stává se ta idea sebeoprávněnou skutečností.

Takže odváděním části Své pozornosti pryč od Jádra Své Absolutní niternosti – „JÁ JSEM“, stává sezevnějšnost svým vlastním jsoucnem a bytím. Nezapomeňte, že akt věnování pozornosti produkuje ohromné množství kumulativních energií, které jsou ideou tvoření okamžitě použity při utváření reality té ideje.

Zde máte kombinaci dvou procesů: Věnování pozornosti či přesun části této pozornosti od jádra v různých směrech a zároveň – díky skutečnosti toho přesunu – produkování těchto energií, jež okamžitě  přistupují ke ztělesňování ideje přesunu a tvoření v samotném Stvoření.

Zhruba se může AKT STVOŘENÍ pojímat následujícím způsobem:


(a) Za prvé je zde IDEA STVOŘENÍ. Nastávání toho nápadu produkuje ohromné množství energií životní síly.

(b) Pak je zde IDEA PŘESUNU části pozornosti vůči této ideji za účelem jejího uskutečnění. Nyní se část pozornosti posune od jádra k této ideji. Tento přesun pak produkuje vždy ještě větší stupeň intenzivních a extenzivních energií životní síly, které vyzařují z toho přesunu.

(c) Potom je tam PROCES AKTUALIZACE té ideje, kterému se věnuje pečlivá pozornost. Proces aktualizace je vykonán jednoduchým aktem obrácení pozornosti k tomu procesu. Tento proces pak produkuje ještě větší stupeň energií životní síly. Akt skutečné aktualizace je kumulativní kombinací všech výše uvedených energií, které se aktem usměrňování části pozornosti od Jádra niternosti promítající navenek té niternosti a dávají tak vznik objevení se zevnějšnosti, kterou je Stvoření.


Tato zevnějšnost je výsledkem všech kumulativních energií životní síly, jež se stala novým procesem. Svým vlastním procesem produkuje své vlastní specifické energie, které jsou zkombinovány s ostatními kumulativními energiemi jejího vlastního zdroje. Toto má ovšem aditivní a umocňující efekt.nich se ROZVĚTVÍ další řada Stvoření. Tato další řada sleduje přesně stejný vzor. Toto pokračuje tak DLOUHO, až kumulativnost všech zkombinovaných energií je takové intenzity a rozsahu, že dojde k FORMACI ZEVNĚ PEVNÉ HMOTY. Takto je hmota konečnou, nejkrajnější zevní zevnějšností té Absolutní niternosti, která se využívá pro stvoření fyzického či přírodního multivesmíru.

V procesu rozvětvení se jde NĚKOLIKA SMĚRY synchronně a simultánně:


(a) Z energií, vyzařovaných z nastávání samotné ideje v Absolutní niternosti, je stvořena duchovní dimenze každého multivesmíru a jeho vesmírů, galaxií, slunečních soustav, planet a jejich příslušných sentientních obyvatel.

(b) Z energií věnování pozornosti této ideji je stvořena intermediální dimenze každého dotyčného multivesmírua jeho vesmírů, galaxií, solárních systémů, planet a jejich příslušných sentientních entit.

(c) A z kombinace všech těchto kumulativních energií je stvořena fyzická či přírodní dimenze každého dotyčného multivesmíru a jeho vesmírů, galaxií, slunečních systémů, planet i s jejich příslušnými sentientními entitami.


Toto je tedy normální proces stvoření. Akt stvoření postupuje tímto způsobem neustále a nepřetržitě bez jakéhokoliv přerušení.

 


5.  ÚČEL STVOŘENÍ


Pokud si pamatujete, byl účel stvoření v tom, aby se PŘINÁŠELO A SVĚŘOVALO VŠE, CO STVOŘITEL MÁ.


1) SENTIENTNÍ ENTITY

Proto konečným produktem stvoření bylo stvoření sentientních entit, které by měly podobnou přirozenost, jakou má Stvořitel, s tím rozdílem, že Stvořitel NENÍ stvořen, neboť On/Ona „JEST“ Ten/Ta, kdož vždy je. Prostředí stvoření bylo stvořeno, aby se do něj umístily tyto sentientní entity.

 


2) PROSTŘEDÍ

Hlavním důvodem pro stvoření tohoto prostředí v jeho nekonečné rozmanitosti bylo to, aby se všechny sentientní entity mohly objevit jako jsoucí NAVENEK a NEZÁVISLE od svého Absolutního zdroje. Důvod pro toto jevení se byl ve faktu, že akt svěřování a přinášení se může vnímat jako takový pouze z pozice nezávislosti a pocitu, že se nacházíte vně svého Stvořitele.

Zde jde o shora připomenutý směr z „od“ k „do“ a z „do“ ke svému původnímu „Od“. Realita směru z „od“ k „do“ a více versa se nemůže ustanovit, aniž je tu pocit, že něco přichází odněkud zvenčí vlastního sebevnímání. Jinak by sdílení a svěřovaní se bylo pouze od niternostiniternosti, to jest od mého vlastního „já“ k mému vlastnímu „já“. V takovém procesu nedochází k žádnému skutečnému sdílení a svěřování se, neboť já již mám, co míním sdílet a svěřovat. Co tedy sdílím a svěřuji ?  Nic nového či jiného.

 


3) SDÍLENÍ

Avšak jiný důvod toho, proč se všechny sentientní entity musí objevit odděleně od Stvořitele, je v tom, že žádný smysluplný, naplňující a uspokojivý vztah k procesu sdílení a svěřování se nemůže ustanovit, není-li založen na nepřetržitém vědomí vlastní vůle ochotně a přijmout to sdílení a svěřování se a poskytnout zpětnou vazbu tohoto přijetí vlastnímu zdroji, a tak opětovat zážitek toho sdílení a svěřování svému zdroji. Pamatujte si, že Přirozeností Stvořitele je Absolutní svoboda a Nezávislost. Tím, že Stvořitel je jeden a absolutní, neexistuje nikdo a nic, na kom či na čem by závisel nebo s kým či s čím by byl nějak svázán.

 


4) SVOBODA VOLBY

Jak bylo uvedeno mnohokrát dříve a jak se nutně nadbytečně opakuje: Kvůli této přirozenosti nemůže Stvořitel tvořit nebo utvářet vztah z žádné jiné pozice než z pozice Své Přirozenosti, to jest, z pozice její Absolutní svobody a Absolutní nezávislosti. Takže aby mohl ustanovit příznivé podmínky pro toto přinášení, sdílení a vzájemné opětování, Stvořitel nejen stvořil tyto sentientní entity s vědomím svobody a nezávislosti, ale vštípil do nich také ideu, že mají právo a výsadu odmítnout Jej/Ji jako zdroj svého jsoucna a bytí a že mohou podle přání odvrhnout přijetí všeho, co se jim nabízí v zájmu svěřování a vzájemného oplácení, neboli odmítnout jakýkoliv akt sdílení.

Neustálé vědomí přítomnosti této ideje je životně nutným předpokladem pro svobodný a nezávislý výběr provádějící život všech sentientních entit. Bez této výsady by byly v otroctví nutnosti žití a přijímání. Akt vzájemnosti, který je základem opravdové lásky a účelem stvoření, by nikdy nemohl dojít svého plodného dozrání, kdyby nebylo této osudově závažné ideje.

Nuže, s ohledem na tuto ideu, mají všechny sentientní entity DVĚ alternativy, ze kterých smějí, mohou a musí učinit výběr:


  1. ODMÍTNOUT přijmout tu ideu a tím tedy zavrhnout jakoukoliv tendenci sebeztotožnění s jejím obsahem.
  2. PŘIJMOUT tu ideu jako jediný zdroj jejich životů a plně se ztotožnit s jejím obsahem.


Každá ze zvolených alternativ nese se sebou své následky. Proč musí přinést své následky ? Pamatujte si, že všechny sentientní entity jsou ODRAZY přirozenosti jejich Stvořitele v RELATIVNÍM smyslu. Stvořitel skutečností Své přirozenosti neustále tvoří. Neexistuje žádný stav jiný stav ve jsoucnu a bytí než Stvoření Stvořitele a Stvořitel,ideje se okamžitě aktualizují do své vlastní reality, nesouce důsledky, následky a výsledky svého nastávání či přijetí. Jelikož všechny sentientní entity jsou podobné povahy, vše, co rozhodnou, se dle představ jejich rozhodnutí stává svou vlastní realitou, nesoucí důsledky, následky a výsledky toho rozhodnutí – ať je to odmítnutí či přijetí. který/která přesahuje Své Stvoření. A tedy, jakékoli vytvořené a po té přijaté či odvrhnuté

V tomto případě ODMÍTNUTÍ přijmout zmíněnou ideu přivádí ke dvěma důležitým následkům:


  1. K přijetí Stvořitele jako zdroje vlastního jsoucna a bytí. Toto má za následek nepřetržité přijímání všeho, co se sdílí, a svěřuje se sentientní entitou, a plnou vzájemnost v procesu toho přijímání. V takovémto případě se ustanovuje pravý a skutečný život pozitivního stavu.
  2. Odvrhnutá idea je oddělena od sentientní entity skrze ideu separace a je odvržena.


Proces odmítnutí té ideje nyní generuje své vlastní energie životní síly. Kumulativní součet všech těch energií, vytvořených nekonečným počtem sentientních entit, je tak obrovské velikosti, že produkuje realitu, která se zcela LIŠÍ od toho, z čeho se zrodila. Tato nová podivná realita – tím, že je stále odvrhována z oblasti pravé reality – vymístí se sama z ostatního Stvoření a objeví se jako své vlastní jsoucno a bytí úplně vně Stvoření. Tak ZÓNA VYMÍSTĚNÍ došla svého vlastního plodného dozrání.

Jak vidíte, zóna vymístění se z energií, produkovaných v procesu odmítnutí uplatnit ideu pochybování, stává svou vlastní skutečností, do níž ta idea může spadnout a neustále tak udržovat na živu její podivné jsoucno a bytí a nepřetržitě napadat sentientní mysl. Následkem čehož se musí znovu každodenně odvrhovat.

Tím, že tato idea nese obraz a podobu svých originátorů, jenže v kondici vzhůru nohama, je struktura zóny vymístění přesně OPAČNÁ k pravému Stvoření. Důvod, proč je vzhůru nohama, je v tom, že jde o ideu odmítnutí pravé struktury reality. A protože není žádná jiná realita ve jsoucnu a bytí než PRAVÁ SKUTEČNOST STVOŘITELE, její odmítnutí ustanovuje její přesný opak na základě porovnání. Při srovnání procesu stvoření s obsahem odmítnutí toho procesu dochází k tomu, že není jiné alternativy než ustanovit pravý opak toho procesu. Jakékoliv projevení souhlasu s tím procesem by znamenalo přijetí Stvořitele, nikoliv odmítnutí. Takové přijetí by bylo v rozporu s povahou této ideje odmítání či popření.

Takže povaha zóny vymístění se může ustanovit podle přirozenosti pravého Stvoření tím, že se bude postupovat přesně opačným směrem. Dobrým příkladem této pozice vzhůru nohama by byl fundamentální princip,Z toho nejniternějšího čili z niternosti k tomu nejzevnějšímu čili zevnějšnosti. V zóně vymístění by se vše odvozovalo opačným směrem. Počátečním bodem by bylo vždy nejzevnější čili vnějšnost, z té pozice by se pak budovalo to nejniternější čili niternost. Toto pravidlo platí pro všechno ostatní v zóně vymístění. Neexistuje žádná výjimka ani výhrada k tomuto pravidlu. sledovaný pravým Stvořením:

Takže, jak vidíte, je zóna vymístění umístěna vně zevnějšnosti Stvoření. Důvod je v tom, že odmítnutí té ideje vychází od sentientních entit, jež se objevují vně Stvořitele ze shora popsaných důležitých důvodů. Pamatujte si: Stvoření je vnějšností Stvořitele, kdož je Absolutní niterností. Odmítnutím zmíněné ideje dochází k objevení se vnějšku zevnějšnosti. Ten je úplně separován a izolován od vlastního zdroje tím, že ho neustále odmítá.

Jak vidíte, je to jedna věc být zvenčí za účelem přijímání a vzájemnosti, jak je to v případě sentientních entit v pravém Stvoření. Tímto přijetím a vzájemným oplácením se to zevní stává zevnějšností Stvořitele, která se pak stává integrální části Stvořitelovy Absolutní přirozenosti. V tomto případě neexistuje žádná separace ani izolace. Avšak je něco jiného být vně zevnějšnosti z důvodů jejího odmítání a protože se nechce mít s ní nic společného. V tomto případě se ustanoví plná separace a izolace. Ta nevyvěrá ze Stvořitele, nýbrž z přijetí ideje odmítnout Stvořitele jako jediného zdroje jejich jsoucna a bytí.

Kvůli PROTICHŮDNÉ POVAZE této izolace a separace vůči ostatnímu Stvoření, které je zahrnuto do Zdroje a sjednoceno s ním, existuje POTENCIÁL pro započetí a aktivaci negativního stavu. Dřímavost negativního stavu spočívá ve faktu, že vždy existuje teoretická možnost, že někde v průběhu a kroku stvoření někdo nevyhnutelně přijme tu ideu a že se plně ztotožní s jejím obsahem. V tomto okamžiku, kdy tak někdo učiní, negativní stav se probere ze své dřímoty a stane se plnou realitou. Jakýkoliv jedinec, který PŘIJME tu ideu, automaticky vypadne i s tou ideou do zóny vymístění, kde si vytvoří životní styl v souladu se strukturou a povahou zóny vymístění – pozicí protichůdnosti či vzhůru nohama vůči pravému Stvoření a jeho ryzí realitě.

Toto je kratičké vylíčení geneze Stvoření a zóny vymístění. Více se o této otázce můžete dočíst v knihách „Základy lidské duchovnosti“, „Čtvero pojetí duchovní struktury stvoření“, „Realita, mýty a iluze“ a „Kdo jsi a proč jsi zde ? “.

Na závěr této kapitoly shrňme některá zvláštní tajemství Stvoření a zóny vymístění v následujících bodech:

 


6.  STVOŘENÍ JE STAVEM STVOŘITELE


Hlavní tajemství Stvoření se může nalézti ve faktu, že Stvoření je STAVEM Stvořitele. Idea samotného Stvoření je strukturální komponentou Stvořitelovy Přirozenosti. Proto v tomto pojímání je Stvořitelovo Absolutní jsoucno a Absolutní bytí imanentní všemu Stvoření a Akt stvoření je imanentní Přirozenosti Stvořitele. Není možná jiná cesta než cesta aktu tvoření. Nejen že není možná, ba dokonce není ani myslitelná. Cokoliv jiného bylo by v rozporu s Přirozeností Stvořitele. V jednodušších termínech se může říci, že Stvoření je, protože Stvořitel absolutně JEST. Tím, že Stvořitel absolutně byl, je a bude, i Stvoření vždy bylo, je a bude. Stvoření není možné bez svého Stvořitele, ale – řečeno teoreticky – Stvořitel je možný bez Stvoření, neboť své Stvoření přesahuje. Vzhledem k tomu, že Stvoření je stvořeno, není absolutní, nýbrž relativní. Avšak Stvořitel je absolutní. Proto se ve Svém Absolutním rozpoložení může být bez Stvoření. Nicméně kvůli samotné Své přirozenosti, si Stvořitel nepřeje být bez Stvoření. Stavem Stvořitelovy Absolutní duševnosti je intenzivní absolutní touha po Jeho/Jejím Stvoření. Tato intenzivní Absolutní touha vyvěrá ze Stvořitelovy Absolutní lásky a Absolutní modrosti jako nejzazšího stavu a procesu Jeho/Její Esence a Substance. V tomto prakticky nazíraném smyslu Stvořitel nemůže být bez Svého Stvoření.

Jak víte, láska touží po milování a moudrost touží znát předmět své lásky. Láska vždy potřebuje předmět pro vyjádření milostných citů. Moudrost z touhy té lásky vytváří pro ni předmět tohoto milování. A jelikož láska může kvést jenom na základě opětování jejími subjekty, je motivována tvořit na věčnost. Takže láska skrze svou moudrost tvoří Stvoření za tímto účelem na věky.

Protože láska ve stavu Stvořitelovy Přirozenosti je absolutní, musí konat nejméně dvě věci:


(a) Musí na věky neustále tvořit nové subjekty své nevyčerpatelné náklonnosti a

(b) musí na věky udržovat všechny již stvořené subjekty své náklonnosti.


Podstata této lásky a její moudrosti, jakožto i podstata moudrosti a její lásky požadují, aby se tvořily subjekty, které mají možnost svobodné volby přijmout a oplácet, nebo odmítat a odpírat tuto lásku.

Aby se mohl zobrazit život druhé alternativy (odmítnutí a odepření), bylo povoleno jsoucno a bytí zóny vymístění, kde tato podivná kondice může mít příležitost pro svůj vývoj.

Takže záhada jsoucna a bytí zóny vymístění se může najít v tom faktu, že Absolutní láska a její Absolutní moudrost, jakožto i Absolutní moudrost a její Absolutní láska jsou již podle samé své podstaty neschopny násilně vnucovat někomu jejich náklonnost ani životní styl. V tomto ohledu zóna vymístění je a existuje jenom díky této lásce a moudrosti. Mnohým lidským čtenářům se bude toto tvrzení zdát paradoxním. Budou se ptát: „Jak může Absolutní láska a Absolutní moudrost tolerovat něco tak ohavného, jako je zóna vymístění se všemi jejími protichůdnostmi s ohledem na pravé Stvoření ?“  Někteří z nich jdou dokonce tak daleko, že popírají existenci jakéhokoliv Stvořitele, majíce za to, že kdyby Stvořitel měl existovat, pak by nikdy nestrpěl jsoucno a bytí negativního stavu se všemi jeho ukrutnostmi a ohavnostmi.

Co však tito lidští tvorové nedovedou rozeznat, je zaprvé především to, že zóna vymístění nebyla stvořena Stvořitelem, ale ideami relativních sentientích entit. Z tohoto důvodu, až se jednou ta idea trvale eliminuje, přestane zóna vymístění existovat. Za druhé, žádná láska není možná v důsledku vnucování a nátlaku. Tento fakt je znám dokonce i nejomezenějším lidským tvorům. Fakticky, jak víte, láska z donucení a vynucená je otroctvím. Tento stav zotročení je životním rozpoložením negativního stavu. Nic podobného neexistuje v Absolutním tvůrci, který je Absolutně pozitivní, Svobodný a Nezávislý. Proto ani není vůbec schopen aktů donucení a nátlaku. Takové sklony by Mu/Jí nemohly přijít ani na Jeho/Její Absolutní mysl.

Takže paradox jsoucna a bytí zóny vymístění je pouze ve faktu, že Absolutní láska a Absolutní moudrost RESPEKTUJÍ všechny důsledky výběrů, přístupných sentientním entitám. Odstraníme-li v nich ideu a schopnost volit cokoliv se jim zachce, pak jim odebereme život Stvořitele, který je přítomen v té ideji a schopnost volit, kterýmiž žijí a jsou na živu, neboť na této schopnosti přece závisí život každé sentientní entity. Podívejme se skutečnosti do tváře: Žádný jiný typ sentientního života neexistoval, neexistuje ani nikdy nebude existovat.

Nicméně vzhledem k faktu, že zóna vymístění je udržována ideami, které nastávají v relativní sentientní mysli, a které se pak vypuzují, je zóna vymístění pouze relativním stavem vůči relativnímu. Proto jsou její jsoucno a bytí dočasnými, omezenými pouze na trvání v jednom časovém cyklu Stvoření. Jak víte, trvání jednoho časového cyklu v relativistických termínech zóny vymístění a planety Nula je OMEZENO MAXIMÁLNĚ NA NĚKOLIK KVINTILIÓNŮ LET. Nemůže proto zóna vymístění trvat déle než tuto dobu. Avšak dle vašich měřítek zdá se tato doba jako celá věčnost. Nemáte-li ve vaší pozici žádný jiný náhled než přes lineární časové míry a žádnou jinou zkušenost než zkušenost existence negativního stavu – zóny vymístění, pak vám zóna vymístění se svým negativním životem jeví, jako by byla, je a bude na věky. Ve vašich podmínkách si nepamatujete nic z minulosti před inkarnací na planetě Nula a taky nemáte žádný realistický výhled na budoucnost, kdy negativní stav neexistuje a nebude existovat. Nemáte vůbec žádnou možnost zkušenostního porovnání s čímkoliv jiným.

Ať je nyní známo, že tento pohled je velice falešný. Je to perspektiva samé zóny vymístění a všeho jejího obyvatelstva. Zvěstuje se všem v zóně vymístění, že její život bude pokračovat pouze do konce tohoto časového cyklu a do konce duchovního stavu, s nímž souvztaží.

 


7.  STVOŘENÍ JAKO FORMA VYJADŘOVÁNÍ A VNÍMÁNÍ

STVOŘITELOVY PŘIROZENOSTI


Jiná záhada Stvoření se může pojímat v tom smyslu, že Stvoření je formou vyjadřování a vnímání Stvořitelovy Přirozenosti. Je-li počáteční stav Stvořitele – Pána Ježíše KristaAbsolutní niternost, pak všechna vyjádření té Niternosti nabývají formu v jejich zevnějšnosti. Zevnějšnost se vnímá těmi expresemi a oplácí jim své vlastní vjemy formou svých vlastních dojmů, jak vnímá, přijímá a začleňuje tato vyjádření. Tedy lze vidět, že veškeré Stvoření je vyjádřením niterného stavu Stvořitele ve formě zevnějšnosti, do které jsou vtisknuta tato vyjádření. Takto naplňováno, udržuje Stvoření své jsoucno a bytí. V tomto ohledu jsoucno a bytí Stvoření závisí na vyjádření Stavu Absolutní niternostiStvořitele. Jestli by nebylo nic, čím by se Stvoření mohlo naplňovat, nemohlo by přežít ani jedno mrknutí vašeho oka. Proces vnímání je procesem přijímání života, kterým je Stvoření naživu. Skrze svoje vnímání expresí svého Absolutního Stvořitele může Stvoření být ve vlastním procesu jsoucna a bytí.

Na druhé straně, zóna vymístění se udržuje vnímáním vyjadřování všech těch sentientních entit, které vyjadřují svůj odmítavý postoj vůči přijetí nějaké ideje a ztotožnění se s ní. Toto vyjádření vypadne ven a dopadne na zónu vymístění, čímž jí poskytuje její prapodivný život.

 


8.  VZTAH MEZI STVOŘITELEM A STVOŘENÍM


Jedna z mnohých záhad Stvoření má co dělat se vztahem mezi Stvořitelem a Jeho/Jejím Stvořením. Jak si vzpomínáte, byl zpočátku Stvořitel ve stavu Absolutní niternosti. Akt tvoření postupoval z Niternosti a stal se zevnějšností té Niternosti. Takže Stvořitel v té době zakoušel Své Stvoření z nitra navenek, nikoliv zvenčí do nitra, vyjma zpětné vazby dojmů z vyjadřování, která do něho byla vtisknuta.

Prožívání ve směru zvenčí dovnitř, to jest opačným směrem, je charakteristické pro strukturu zóny vymístění a její obyvatelstvo. Stvořitel POSTRÁDAL tuto zkušenost z prostého důvodu, že zóna vymístění je umístěna navenek od zevnějšnosti Stvoření v podmínkách izolace a separace. Z této zvláštní pozice nebyla možná žádná zpětná vazba, protože nic v zóně vymístění nepocházelo od Stvořitele. Neexistovalo mezi nimi žádné pojítko. Tato situace byla považována za nevýhodnou pro veškeré jsoucno a bytí. Aby se tato situace napravila, vtělil se Stvořitel ve formě Ježíše Krista do zóny vymístění přes planetu Nula; zkušenostně zažil její převrácenou povahu a pak inkorporoval tu zkušenost do Své Absolutní přirozenosti, stav právem plností Pána Ježíše Krista, který již nepostrádá žádnou bezprostřední zkušenost, ať se týká čehokoliv. Mezi mnohými jinými věcmi se tímto aktem docílily DVA hlavní faktory:


(a) Zóna vymístění se dostala pod plnou vládu Pána Ježíše Krista, Jenž/Jež se stal chybějícím POJÍTKEM vůči ostatnímu Stvoření. Toto bylo nutným výkonem, aby se vytvořily příznivé podmínky pro NÁVRAT všech, co spadli do zóny vymístění, nebo co tam byli počátečně zfabrikováni – do pravého Stvoření a aby zóna vymístění byla nakonec eliminována.


(b) Získání nejzevnějšího zevnějšnosti Stvoření dovoluje OBNOVU proudění všech vyjádření Absolutního stavu Pána Ježíše Krista ve směru od nejniternějšího k nejzevnějšímu až k jeho nejzazšímu venkovnímu stupni. Před tím, než se chybějící pojítko nalezlo a znovu ustanovilo, toto proudění se zastavilo přesně na kraji Stvoření, otočilo se zpět dovnitř, aniž by se dotklo či nějak ovlivnilo cokoliv mimo svou sféru.


Nyní se touto situací v zóně vymístění vytvořila možnost pro většinu jejích členů – pokud si to zvolí ze své svobodné vůle – obrátit proces svého původního životního stylu z pozice zevnějšnosti do pozice niternosti, jdoucí směrem k zevnějšnosti. Učiní-li toto, pak budou s to obnovit vztah s pravým Stvořením a budou moci skrze Pána Ježíše Krista nejen komunikovat s ostatním Stvořením, ale i konvertovat do pozitivního stavu, a tak se dostat ven z pekel zóny vymístění. Před tím, to jest, než se Stvořitel stal plností Pána Ježíše Krista tím, že inkorporoval do Sebe elementy zóny vymístění, nikdo se nemohl dostat ven ze svých pekel, neboť nebylo nic, co by dovedlo ustanovit bezpečné pojítko komunikace.

Jak víš, Petře, a jak to můžeš spolu se svými duchovními dětmi na planetě Nula mnohokrát dosvědčit, od té doby využilo mnoho negativních entit všech hodností a postavení v  peklech této příležitosti a konvertovali do pozitivního stavu pomocí procesu, jaký bude rozpracován v příští kapitole.

Bez dobrovolného Stvořitelova ROZHODNUTÍ stát se Pánem Ježíšem Kristem v procesu, popsaném v této knize, nebyli by členové zóny vymístění nikdy schopni konvertovat do pozitivního stavu. Kdyby tomu tak bylo, pak by buď zahynuly na konci tohoto časového cyklu, anebo by zůstaly negativními a žili v zóně vymístění na věky. Žádný z těchto případů není myslitelný pro Přirozenost Pána Ježíše Krista. V první alternativě by došlo k zničení vzácné čivosti. Takové ničení je v rozporu se samou Přirozeností Pána Ježíše Krista. K něčemu takovému nikdy nemůže dojít. Ve druhé situaci by Stvořitel porušil Svůj vlastní slib, daný Stvoření, že negativní stav a jeho zóna vymístění nebudou mít povoleno pokračovat déle než po dobu jednoho časového cyklu. A Pán Ježíš Kristus není schopen porušit Své vlastní sliby.

Zde je velká záhada VELKÉHO PLÁNU spasení, vytvořeného Pánem Ježíšem Kristem, aby spasil od negativního stavu každého, kdo přebývá v negativním stavu, než skončí tento časový cyklus. Specifičnost prostředků pro závěrečný akt tohoto spasení nemůže být odhalena z bezpečnostních důvodů. Až se tato konečná fáze Velkého Plánu naplní, stanou se ty prostředky zřetelnými v době procesu jejich používání. Některé obecné ideje tohoto procesu byly odhaleny v předešlých kapitolách této knihy.

Jediné, co se může odhalit v tomto ohledu, je to, že všichni členové negativního stavu budou těmi prostředky přesvědčeni, aby ze své svobodné vůle a volby, BEZ nátlaků, donucování a výhrůžek konvertovali do pozitivního stavu, a tak se navrátili do svého pravého domova.

 


9.  NEKONEČNÁ ROZMANITOST MODALIT


Jednou ze záhad Stvoření je i fakt, že se projevuje ve svém jsoucnu a bytí nekonečnou rozmanitostí modalit. Toto projevování se je TROJÍ:


(1)     Jedno je DISKRÉTNÍ MANIFESTACÍ S JEJÍMI VLASTNÍMI NEKONEČNÝMI VARIACEMI ZPŮSOBŮ, SKRZE NĚŽ JE A EXISTUJE. Stvoření je a existuje na MNOHA úrovních jsoucna a bytí simultánně a synchronicky. KAŽDÁ úroveň zahrnuje v sobě svůj VLASTNÍ OBROVSKÝ VESMÍR.


(2)     Druhým způsobem manifestace je NEPŘETRŽITÉ PROJEVOVÁNÍ SE V LINEÁRNÍ MODALITĚ. Toto je progresivní způsob stvoření – od jeho narození přes DĚTSTVÍ k DOSPĚLOSTI, STÁŘÍ a ZNOVUZROZENÍ do jiné modality svého jsoucna a bytí.


(3) Třetí způsob je CYKLICKOU MANIFESTACÍ OD JEDNOHO ČASOVÉHO CYKLU K DRUHÉMU. Každý časový cyklus představuje zcela ODLIŠNÝ aspekt tvůrčího aktu Stvořitele – Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus je Absolutním sjednocujícím principem všech manifestací Stvoření tím, že je stmeluje, uceluje a dává mu smysl jednoty, a tak se odráží nevyčerpatelnost stavu Jeho/Její vlastní Přirozenosti. (Třetí způsob není v zóně vymístění – pozn. zpracovatele.)

V tomto ohledu jsou duchovní, duševní a fyzická esence a substance Pána Ježíše Krista pravým a jediným principem všech sil, působících v multivesmíru Stvoření ve všech jeho nekonečných modalitách projevů. Učenci na planetě Nula již dlouho pátrají po sjednocujícím principu sil jim dosud známých (přitažlivost, elektromagnetismus, silných a slabých interakcí), avšak doposud nebyli s to jej najít, neboť jej hledali na nepravém místě. A nejen to: Brali v úvahu jenom síly, které existují v hranicích JEJICH vlastní zkušenostní modality.

Co tito vědci nevědí, je to, že univerzální síly, jimiž se zabývají, jsou ze zóny vymístění, a že je mnoho jiných sil povahy duchovní, duševní a fyzické, jež mají tentýž sjednocující princip – Pána Ježíše Krista. Od chvíle, kdy se Pán Ježíš Kristus stal Absolutním pánem všech svých sil, toto pravidlo je platné i pro zónu vymístění a planetu Nula.

Pokud jde o zónu vymístění, její manifestování má také mnohé způsoby, avšak není trojí, jak je to v případě pravého Stvoření. Je pouze DVOJÍ: DISKRÉTNÍ a SPOJITÉ. Postrádá CYKLICKÉ MANIFESTOVÁNÍ, jelikož je omezeno na dosavadní časové cykly. Nebude mít místo v následujících cyklech času. V dosavadních časových cyklech existovala zóna vymístění také ve DVOU modalitách:

(a) Do tohoto časového cyklu existovala v DŘÍMAJÍCÍ kondici jako prázdný stav a prostor. Byla MOŽNOSTÍ svého vlastního jsoucna a bytí, ale nebyla aktuálním jsoucnem a bytím.

(b) Avšak v současném časovém cyklu existuje zóna vymístění v AKTIVNÍ modalitě, naplněna mrtvým životem a lidským životem (jak se popisuje ve dvanácté kapitole této knihy). Oba její mody – jak diskrétní, tak i spojitý – jsou omezeny ve své sféře kvůli stavu jejich původní separace a izolace od Absolutního zdroje a zvláště pak kvůli faktu, že zóna vymístění v jakékoliv ze svých četných modalit je konečná a úplně vyčerpatelná. Jen to, co vzešlo z Absolutního zdroje, má nekonečné možnosti a nevyčerpatelné způsoby svého manifestování. Toť další záhada, proč zóna vymístění i vše, co má a co představuje, nemůže nikdy být a existovat věčně.

 


10.  STVOŘENÍ JAKO JEVIŠTĚ


Veškeré Stvoření a zóna vymístění slouží mnohým důležitým účelům. Mnohé z těchto účelů byly zjeveny v této knize i v jiných dřívějších knihách tohoto zprostředkovatele přenosu. Nicméně je ještě jeden závažný účel pro jejich jsoucno a bytí, který bude odhalen právě teď. Tento účel se může považovat za tajemství jedno z největších.

Stvoření slouží jako JEVIŠTĚ, na němž se všechny aspekty, rysy, charakteristiky, stavy, kondice, procesy a všechno ostatní z Absolutní přirozenosti Pána Ježíše Krista předestírá, zpřítomňuje, uskutečňuje a uplatňuje v modalitě jejich zevnějšnosti, způsobem progresivním a sukcesivním. Než Stvoření bylo stvořeno, omezila se tato situace jenom na modalitu niternosti. Až do tohoto stadia byla zevnějšnost prázdná a pustá, to jest neexistující. Když jednou nastal přesun z modality niternosti k modalitě zevnějšnosti – procesem rozdělené pozornosti, popsaným shora, stala se zevnějšnost svým vlastním sebeoprávněným „jest“ dovolujíc celé Přirozenosti Stvořitele se rozvíjet také v této modalitě. Toto je nepřetržitým, věčným procesem. Tím, že Stvoření není absolutní, nemůže obsáhnout povšechnost všech stavů, podmínek, procesů, rysů, charakteristik a všeho ostatního z Absolutní přirozenosti Pána Ježíše KristaStvořitele. Činí se tak postupně, sukcesivně, krok za krokem, cyklus za cyklem a stav za stavem. Jelikož Absolutní přirozenost Pána Ježíše Krista - Stvořitele se nikdy nemůže vyčerpat, bude proces stvoření pokračovat na věky ve službách tohoto nejdůležitějšího účelu. Není nic více inspirujícího, nejvíc vzrušujícího, nejvíc radostného a nejdůležitějšího pro členy Stvoření, než rozvíjet tuto přirozenost a vždy dostávat něco nového, dosud neznámého, od Absolutního přirozenosti Pána Ježíše Krista.

Pokud jde o zónu vymístění, pak tato slouží jako jeviště pro porovnání pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista s něčím, co postrádá tuto přirozenost. Zobrazuje životní styl, vybudovaný na principech jiných, než je Absolutní přirozenost Pána Ježíše Krista. Tento jiný životní styl se stává velmi důležitým faktorem při určování toho, jaký se učiní výběr ve věci nezvolit již nikdy mít ideu svobodného odmítnutí či popření pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista a životního stylu pravého Stvoření. Jakmile dojde k této volbě, bude konec zóny vymístění a jejího specifického životního stylu na dosah.

Kdo má uši k slyšení, nechť slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


(22)

Kapitola dvacátá druhá

TAJEMSTVÍ NAROZENÍ, SMRTI, VZKŘÍŠENÍ, ZNOVUZROZENÍ,

TRANSFIGURACE A TRANSFORMACE


Dne 7. května 1988, časně z rána, opět bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„Jak již nyní víte, vše, co lidští tvorové považují za normální, přirozené a náležité, není ve většině případů ani přirozené ani náležité ani normální. Tím, že nemají jinou zkušenost či znalost mimo toho, co vidí, co mají a co praktikují, nevyhnutelně přicházejí k závěru, že jejich způsob života a pojímání všech životních otázek jsou jedině možné a jedině správné. Toto tvrzení je zvláště pravdivé, když se jedná o závažné otázky lidského života, týkající se každého jednotlivého lidského tvora.

Dva nejobvyklejší pojmy, které provázejí lidská usilování a jejich život, jsou pojmy narození a smrti. Zatím co tyto dva pojmy jsou důvěrně a osobně známé každému lidskému jedinci, pojmy znovuzrození, vzkříšení, transfigurace a transformace jsou pro většinu z nich buď cizí, nebo vůbec neznámé, nebo pouze vzdáleně povědomé a známé jen některým z nich. Přesto důvěrná blízkost a poznání těchto pojmů, zvláště narození a smrti, ještě nutně neznamená, že to, co o nich vědí, co je jim z nich důvěrné a co z nich prožívají, vskutku odráží pravou realitu za nimi nebo v nich se ukrývající.

Co lidští tvorové v tomto ohledu zakoušejí ?  V případě narození, jako první krok se odehraje pohlavní styk mezi mužem a ženou. Výsledkem tohoto aktu je velmi často, ale ne vždycky to, že žena  počne a otěhotní. V jejím lůně se vyvíjí zárodek po dobu přibližně devíti měsíců. Pak obvykle prochází porodními bolestmi a porodem, kdy plně vyvinutý zárodek je vypuzen z matčina lůna a narodí se na tento svět jako jedinečné individuum, jaké nikdy dříve neexistovalo v této zvláštní jedinečnosti. Toto je ve většině případů vše, co lidští tvorové vědí o narození.

Jak vidíte, je pojem zrození v JEJICH MYSLI OMEZEN pouze na jeho fyzické a tělesné aspekty. Avšak mají velmi málo představ, či vlastně nemají žádné pravé představy o tom, jak se vyvíjí individualita, jedinečná mentalita, duše, osobnost a duch novorozeného jedince a jak se stane se tím, čím se stane.

Mnozí lidští tvorové pevně věří, že vše, čeho je třeba pro vyvinutí jakéhokoliv nového lidského tvora, je jedno sperma z muže, jedno lidského jedince, a žádný jiný aspekt, speciálně a obzvláště ne vajíčko z ženy a jejich šťastné zkombinování, které rezultuje v produkci nového života. Věří, že prý se duch a duše toho jedince nějak vyvinou z kombinace mužského spermatu a ženského vajíčka. Žádné další hmatatelné poznatky o tomto procesu nejsou lidským tvorům přístupné. A přece to, co se zde prožívá, je pouze fyzický aspekt tělesného narozeníduchovní ani duševní aspekt, jenž se účastní tohoto procesu nejdůležitější a nejzávažnější měrou.

Na druhé straně je lidský pojem smrti omezen na proces fyzického umírání zevních fyzických těl. Co se zde prožívá, je to, že v určitém bodě tělo přestane fungovat, všechny jeho orgány z nějakých důvodů či jakýmikoliv prostředky ukončí svou funkci, tělo ustrne, ochladne, stane se tuhým a déle neodpovídá na žádné vnější či venkovní podněty. Po určité době je tento proces nezvratný. Po své smrti se tělo začíná rozkládat a postupně rozpadat na své prvotní částice, to jest, stane se prachem. Z této zkušenosti vešly do lidské řeči tyto výrazy: „od prachu k prachu“, „od popela k popelu“, „ze země do země“.

Avšak lidští tvorové nemají ponětí o tom, proč musí umírat, proč je smrt nevyhnutelná a co se stane, stane-li se vůbec něco, s tou jedinečnou, živoucí, prospívající, aktivní, fungující a tvořivou individualitou, jaká okupovala to tělo ? (V této věci pak lidští tvorové nemají ani tušení o tom, proč se narodili tak, jak se narodili, a za jakým účelem se zrodili !) Ať se znovu řekne, že lidští tvorové nemají žádnou přímou zkušenostní znalost o stavu věcí po smrti lidského těla. Nemajíce žádný hmatatelný důkaz o tom, oč běží po jejich fyzickém úmrtí, mnozí lidští tvorové předpokládají, že za tím bodem nic již neexistuje a že jedinečná individualita té osoby, co bydlela v tom těle, upadne do zapomnění a stane se ničím. Jiní lidští tvorové věří, že život každého jedince pokračuje nějak a někde po smrti jejich fyzického těla. Zase jiní věří, že duch toho těla se zdržuje nějakou dobu v jakémsi limbu či neviditelné záchytné oblasti, kde čeká na příležitost znovu se narodit a znovu přijít na tento svět přes lůno nějaké jiné ženy. Nazývají tento proces reinkarnací. Avšak pro lidské tvory existuje velice málo věrohodných informací o místě či stavu či podmínkách či životě za čárou fyzické smrti lidského těla.

Tento stručný nástin jasně ukazuje, jak je omezená a chatrná lidská znalost a zkušenost těchto, jakož i jiných, životně důležitých záležitostí. Z tohoto důvodu bude odhalena dodatečná informace o těchto otázkách mimo toho, co již bylo o nich zjeveno v Novém zjevení i ve spisech Swedenborga.

První věcí, kterou třeba poznat, je ta, že proces narození má odlišný průběh a odlišné spoluoznačení v duchovním světě, v mezisvětě, ve fyzickém či přírodním světě pravého Stvoření, v různých oblastech zóny vymístění a ve všech jejích peklech i na planetě Nula. Ve většině případů nemají nic společného. Totéž je pravdou ohledně zkušenosti i pojímání smrti, přerodu, vzkříšení, transfigurace a transformace. V rozličných stavech a na rozdílných místech multivesmíru a v zóně vymístění, jakožto i na vaší planetě mají úplně rozdílný význam.

Ale důležitou otázkou je: „PROČ je vůbec nutné, aby došlo ke ZROZENÍ jakékoliv sentientní entity v jakémkoliv místě, stavu, jakýchkoli podmínkách či v jakémkoli čase ?

 


(1) NAROZENÍ, SMRT, VZKŘÍŠENÍ, ZNOVUZROZENÍ, TRANSFIGURACE A TRANSFORMACE V POZITIVNÍM STAVU

pozitivním stavu Stvoření existuje společný jmenovatel pro nutnost zrození na jakékoliv z jeho úrovní. Pokud si vzpomínáte z bodu číslo pět v předešlé kapitole, jeden z hlavních důvodů pro jsoucno a bytí Stvoření byl ten, aby fungovalo jako JEVIŠTĚ,manifestovaly všechny elementy a aspekty Absolutní přirozenosti StvořitelePána Ježíše Krista v zevnějšnosti jejich niterného zdroje. Elementy a aspekty neexistují mimo povšechnost jejich celistvosti. Projevují se jako formy či nosiče svého života. Svou přítomností v těch formách či nositelích nadělují ty formy či nositele životem. Takže jakákoliv forma či nositel takového specifického elementu žije a je naživu díky přítomnosti toho božského elementu. na kterém by se

AKT NAROZENÍ V POZITIVNÍM STAVU se uskutečňuje následujícím způsobem:

Velmi specifický a jedinečný element ze stavu povšechné Absolutní niternosti Pána Ježíše Krista – Stvořitele se posune procesem rozdělení pozornosti ve směru k zevnějšnosti. Tím přesunem – skrze ideu projekce toho elementu do procesu zvnějšnění – je z prvků prostředí, do kterého se idea toho elementu promítá, vybudována forma nositele. Jakmile vybudování formy či nositele je dokonáno, idea toho elementu se ze stavu své niternosti promítne do té formy či nositele a začíná okupovat tu formu. V okamžiku vstupu té ideje do své vlastní formy či vlastního nositele dochází ke zrození jedinečného individua, shodného s jedinečností ideje toho elementu.

A čemu nyní zde třeba rozumět, je záhada projekce. Tajemství je v tom, že to není ten jedinečný prvek sám o sobě, co se promítá do formy, ale právě samotná idea toho prvku. Sám jedinečný prvek nikdy nemůže být odloučen z ucelenosti svého zdroje. Jinak by se jeho zdroj rozpadl. Avšak sama idea toho elementu se může oddělit a promítat, a taky tak činí.

Zde je nutno vzít v úvahu jeden důležitý duchovní princip, že jakákoliv idea jakéhokoliv prvku obsahuje ve svém nitru plný a celý obsah svého prvku. Nic z jeho původního zdroje v ní nechybí. Takže včlenění té ideje v jakékoliv formě či nositeli znamená vtělení plné a kompletní povahy toho elementu. Toť způsob, jakým se pravá Přirozenost StvořitelePána Ježíše Krista přináší v postupných věčných přírůstcích všem ve Stvoření.

Jiným důležitým duchovním principem v tomto ohledu je to, že Pán Ježíš Kristus je přítomen ve Svém elementu a jeho ideji ve Své Plnosti.

Záhada přítomnosti Pána Ježíše Kristaprocesu zvnějšnění, jsa Absolutní niterností, se skrývá ve faktu té projekce. V idejích elementů a aspektů Své Přirozenosti je Pán Ježíš Kristus nyní stejným způsobem přítomen jak ve stavu Své Nejhlubší niternosti, tak i v procesu největší zevnějšnosti i ve všem, co je mezi tím.

Než došlo k inkarnaci Nejvyššího na vaší planetě a v zóně vymístění ve formě Pána Ježíše Krista a než byl ukončen proces hybridizace a fúze těla - masa Ježíše Krista a než se Nejvyšší stal povšechností Pána Ježíše Krista, jedinou cestou, jak se Stvořitel mohl objevovat v procesu zevnějšnosti čili ve Svém Stvoření, bylo prostřednictvím někoho jiného. Pokud si pamatujete, tento způsob objevování se byl nazýván MEDIACÍ. Nejvyšší se objevoval prostřednictvím jiných, pomocí nositelůidejí Jeho/Jejích specifických a jedinečných elementů. V tomto smyslu byli zprostředkovatelé specificky stvořeni z idejí mediace.

Avšak když se jednou Nejvyšší stal plností Pána Ježíše Krista, vešla do jsoucna a bytí nová okolnost. Dodatečně k tomu, co bylo shora řečeno, může se Stvořitel nyní zjevit zcela přímo a tělesně ve vnějšku Stvoření, zatímco v tutéž chvíli zůstává ve Svém Absolutním stavu Absolutní niternosti. Tato nová okolnost poskytuje každému ve Stvoření úplně jinou a nevýslovnou perspektivu vůči Přirozenosti Pána Ježíše Krista, své vlastní přirozenosti i vůči poměru mezi ním a jeho Stvořitelem. Avšak proces zrození každého jedince v pozitivním stavu nadále probíhá způsobem, jaký byl shora popsán.

Nuže, jakmile se idea jakéhokoliv specifického elementu promítne do svého narození, promítá se ze všech jeho vlastních aspektů. Pamatujte si, že idea odráží úplně povahu svého elementu. Prvek odráží plně povahu svého celku a své povšechnosti, do nichž patří. Jak víte, má tato přirozenost tři výrazně odlišné aspekty: Nejniternější, vnitřní a zevní aspekt. Takže když se idea promítá do svého manifestování, promítá se simultánně a synchronně z pozice svých tří aspektů: Duchovního, duševního a fyzického neboli z aspektů nejniternějšího, vnitřního a zevního. Simultánně a synchronně s tímto procesem jsou tímto promítnutím vybudovány TŘI zcela odlišné formy či těla či nositele. Jedna forma či tělo se vybuduje v duchovním světě z elementů jeho duchovního prostředí; jedna forma či tělo se sestrojí v intermediálním světě z elementů jeho vlastního prostředí a jedna forma či tělo se vytvoří ve fyzickém či přírodním světě z prvků jeho přírodního prostředí. Tato těla pak nesou specifický aspekt ideje toho jedinečného a specifického elementu z Pána Ježíše Krista. Jelikož každý prvek a jeho idea není pouze jedinečný ve své povšechnosti, nýbrž i v každém ze svých specifických aspektů, každý nositel či každá forma či každé tělo, co s nimi souvztaží, jsou také unikátní a neopakovatelné.

Takže každý aspekt ideje toho dotyčného prvku odráží strukturu svého zdroje. Takže má svůj nejniternější neboli duchovní stupeň, interiorní či duševní stupeň a zevní či venkovní stupeň. Z těchto zvláštních stupňů se budují jednotlivé úrovně sentientní mysli té formy či těla či nositele. Z duchovního stupně je vytvořena Nejniternější duchovní mysl;intermediálního či duševního stupně vzniká vnitřní mysl čili mentalita neboli duše a z nejzevnějšího stupně je vybudována vnější mysl. Toť geneze narození jakékoliv sentientní entity v pozitivním stavu Stvoření a jeho multivesmíru.

Důležitá záhada, která se má zde vzít v úvahu, je v tom, že projekce jakékoliv ideje jakéhokoliv elementu Přirozenosti Pána Ježíše Krista do Jeho/Jejího Stvoření – procesu zvnějšnění produkuje simultánně a synchronně zrození NE jednoho jedince, nýbrž TŘÍ. Jeden je narozen v duchovním světě; jeden se rodí v intermediálním světě a jeden ve fyzickém či vnějším světě. Každý jedinec nese se sebou specifický aspekt ideje toho elementu. Jelikož tyto aspekty vyvěrají z téže ideje téhož elementu, souvztaží tři jedinci jeden s druhým a jsou SPOJENI JEDEN S DRUHÝM. Všechny jejich funkce se stanou a synchronními a simultánními, přesto však každý z nich v tutéž chvíli žije jedinečným a odlišným životem. Nejsou totožní a žádný z nich nemůže být nahrazen druhým. Vždyť každý představuje docela odlišnývelmi jedinečný aspekt ideje toho elementu. Proto tedy nemohou nikdy být stejnými, identickými ani se nemohou nahrazovat jeden druhým.

Avšak ve skutečnosti, ve vztahu jeden k druhému, fungují jako – podle rčení lidských tvorů – duchovní rádci. Ideje duchovní mysli a duchovního světa jsou přijímány jedincem, který se narodil v duchovním světě. Transformace těchto idejí do specifické duševnosti je sdílena tím jedincem, co se narodil v intermediálním světě. A zpřítomněné, zpředmětněné účinky, chování a postoje komunikuje jedinec, narozeným ve fyzickém či zevním světě. Toto je způsob, jak jsou mezi sebou spojeni a jak si vzájemně radí a navzájem se podporují.

pozitivním stavu Stvoření a jeho multiverzu jsou si tito jedinci jasně VĚDOMÍ jeden druhého a neustále koordinují svou práci způsobem co nejkrásnějším, nejproduktivnějším a co nejkonstruktivnějším. Jsou nazýváni opravdovými, bezprostředními bratry a sestrami. Všichni ostatní jedinci, co se narodili z nějakých jiných idejí rozličných elementů Přirozenosti Pána Ježíše Krista, se také nazývají bratry a sestrami, byť ne bezprostředními, neboť ty ideje přece jen přišly ze stejného zdroje.

Nuže toto je uspořádání, které existuje v pozitivním stavu. Ale co s procesem smrti, znovuzrození, vzkříšení, transfigurace a transformace ? Zdalipak existují takové procesy v pravém Stvoření ?

V pravém Stvoření existují souvztažné faktory k těmto pojmům, které mají odlišný význam i jiné spoluoznačení. Vztahují se k velmi důležitému faktu interakce, existující mezi nositeli idejí zmíněných elementů a jejich Absolutním zdrojem čili k interakci, existující mezi Absolutním stavem a stavem relativním.

Je třeba, abyste si pamatovali, že prvek ve svém původním prameni – tím, že jde o absolutní zdroj – je v absolutním stavu a kondici. Díky tomuto faktu se přirozenost a obsah toho elementu nikdy nemůže vyčerpat. Ani se nemůže vyčerpat jeho idea, jelikož je absolutní kvůli Povaze svého Zdroje. Avšak je přinášena do relativních okolností, neboť její nositel či forma jsou vybudovány z elementů prostředí, které byly specificky stvořeny za tím účelem – zaopatřit nositele ideje příslušného elementu. Jelikož je stvořeno, nemůže být prostředí i se svými prvky nikdy absolutní. Takže povšechnost a úplnost povahy této ideje a tohoto prvku se nemůže doručit nositeli simultánně a synchronně. Na místo toho se idea projevuje v té nádobě či její formě nebo v jejím těle či nositeli v postupných, progresivních krocích. Tento proces odráží to, co je vám známo jako princip duchovní progrese.

Pokud si vzpomínáte, ten princip tvrdí, že když jednou jakýkoliv krok či stav vyčerpá svou užitečnost a doslouží svému účelu, pak je ten krok zakončen a nový krok a stav vstupuje do jsoucna a bytí. Budete-li aplikovat tento princip na právě teď probíraný předmět, pak uvidíte, že každý jedinec čili nositel čili kontejner ideje toho elementu ve své specifičnosti žije od jednoho kroku k dalšímu. Jeho život v každém momentě svého manifestování odráží kvalitu, obsah i kvantitu toho specifického aspektu ideje příslušného elementu, jaký mu byl dán v souladu s jeho plnými potenciály pro uskutečnění toho aspektu v každém daném čase. Tím, že není absolutní, nýbrž relativní, je schopen ten který jedinec uskutečnit pouze něco málo z přirozenosti aspektu ideje toho elementu. A pro podmínky své relativnosti jsou potenciály každého jedince vyčerpatelné. V určitém bodě individuum pozná a projeví ten aspekt, jak jen je to v jeho silách za existujících okolností. Když jednou tato situace nastane, užitečnost toho individua v těch specifických podmínkách končí. Za těchto okolností nemůže déle přinášet něco z toho aspektu. Proto nastává v tom momentě konec jeho života za těch specifických okolností. Zakončení tohoto života za těch specifických okolností se může pojímat jako to, co lidští tvorové nazývají smrtí.

Ve skutečnosti však nejde o smrt, nýbrž o přechod z jednoho specifického stavu života do jiného specifického životního stavu, kde jsou podmínky úplně odlišné a zcela ve shodě s projevováním jiné kvality, obsahu a kvantity aspektu ideje příslušného elementu, obsaženého v tom kterém jedinci. Každá nová jakost, nový obsah a nová kvantita jsou hlubší, důkladnější a více obsažnější povahy než předešlé. Jak tak postupuje od jednoho kroku a stavu k druhému, nabývá jedinec větší a větší stupeň té přirozenosti. Toť stručně princip duchovní progrese.

Na konci té přechodné periody, během které se reabsorbuje jedincovo specifické zevní tělo vytvořené z příslušného prostředí, a po vykonání jeho posledního soudu je ten jedinec uveden do svého nového stavu a podmínek. Po provedení volby ohledně místa či stavu takového manifestování, přistoupí se k vybudování nové zevní formy či vnějšího tělaelementů toho prostředí, ve kterém se jedinec rozhodl pokračovat se svým životem manifestování rozličné kvality, jiného obsahu a odlišné kvantity reprezentativního aspektu ideje příslušného elementu.

Proces této volby souvztaží s procesem vzkříšení.

Proces objevení se toho jedince v novém stavu souvztaží s procesem znovuzrození.

Proces získávání nové formy či nového těla souvztaží s procesem transfigurace.

Konečně pak proces manifestování úplně nové kvality, obsahu a kvantity reprezentativního aspektu idejetransformace. příslušného elementu souvztaží s procesem

Avšak buďte si, prosím, vědomi, že v pozitivním stavu Stvoření všechny vzpomínky, zkušenosti i vše naučené během každého údobí osobního života v jakémkoliv stavu či kondici nejen že zůstávají neporušené, ale jsou PŘENESENY do nového života a včleněny do něj jako základ, na němž se buduje nový život. Jinak by neexistoval pocit kontinuity ani pokroku a žádného soustavného poučení. V takovém případě by pak musel každý jedinec opakovat svůj život v jedněch podmínkách zas a znova.

(Jinou věcí je to, že inkarnovaná bytost si z různých duchovních důvodů vzala prožitky svých (své) MDB – multidimenzionálních bytostí – které žily dříve na stejné planetě. Důvodem může být jak využití všech jejích zkušeností z toho života té planety – což je velmi cenné, tak i dořešení některých menších nezvládnutých situací, bratrsky a sestersky předaných své MDB, která jde do inkarnace na tuto planetu. Pak se jí jeví, jako by zde žila, má ale ve skutečnosti má předánu životní pásku od své MDB. Je to jako když z jednoho počítače přehrajete určité informace na jiný, a když je tam máte, tak také musíte vzít v úvahu DVĚ možnosti jejich vzniku, buď v jiném počítači a předané vám, nebo ve vašem počítači, ale JEVÍ se vám úplně stejně – pozn. zpracovatele.)

Takto vznikl v lidské mysli i mysli některých jiných tvorů nesprávný koncept reinkarnace. Nemajíce vůbec žádné vzpomínky představují si, že život je opakovatelný ve stejném stavu zas a znova. Bylo-li by tomu tak, pak by všichni jedinci spáchali existenciální sebevraždu, protože by neměli žádnou naději postoupit někam jinam ve svém vývoji. Nemůžete-li to, čemu jste se naučili, využít nějakým produktivním a tvůrčím způsobem, pak jsou vaše poznatky marným podnikáním. Neslouží vůbec žádnému účelu, neboť si nakonec nemůžete vzpomenout na to, čemu jste se naučili. Co pak je to za poznání ?  Tato situace by byla s to zabít jakoukoliv motivaci k žití, usilování i poznávání. Jedinec by skončil v naprostém zoufalství a odmítl by pokračovat v manifestování jedinečného a specifického aspektu ideje příslušného elementu.

Z tohoto důvodu – aby se zajistilo nepřetržité proudění života – má každý jedinec v pozitivním stavu dostupné všechny vzpomínky i veškerá dostižení ze života všech dřívějších stavů a podmínek, na nichž pokračuje s budováním a přidáváním nové kvality, obsahu a kvantity toho aspektu, který v sobě nosí.

Takže v pozitivním stavu to, co lidští tvorové nazývají smrtí, je něco, co se považuje za nesmírně vítanou a radostnou událost, protože se v ní vyhlašuje nový začátek, jaký má daleko vyšší duchovní obsah. Říká to jedinci, že uspokojivě završil své poslání v daných okolnostech a že je hotov je přesáhnout.

Přesáhnutí okolností, pojímané lidskými tvory jako smrt, probíhá simultánně a synchronně u všech tří individuí, nositelů téže ideje elementu, jenže ve třech výrazně odlišných aspektech. Podle své přirozenosti nikdy nemohou být od sebe separována. Jejich progrese se děje podle stejného vzoru co do síly, šíře i stupně projevení každého příslušného aspektu. Proto užitečnost jejich života na každé patřičné úrovni v jejich světech končí přesně ve stejné chvíli. V tom okamžiku všichni přesáhnou svůj současný stav a - chcete-li to tak nazvat – jsou vzkříšení, narodí se znovu, transfigurují a transformují se do odlišné úrovně. Během jejich přechodné periody jsou tito tři jedinci umístěni ve speciálním dočasném SVĚTĚ BILANCE, kde procházejí procesem osobního, individualizovaného posledního soudu způsobem, jaký byl pospán v osmé kapitole této knihy. Jakmile se proces jejich zvláštního posledního soudu završí, bude jim přidělena rozličná úroveň jsoucna a bytí, v níž budou pokračovat ve svém  specifickém poslání. Tento proces pokračuje na věčnost, nejsa nikdy vyčerpán díky absolutní povaze každé ideje elementu, přicházejícího z Absolutního zdroje a uloženého v každém dotyčném jedinci.

Sám skutečný proces zrodu každého individua na každé úrovni pozitivního stavu Stvoření vám není možno plně pochopit.

 

 

A)  DUCHOVNÍ SVĚT POZITIVNÍHO STAVU


V duchovním světě je toto narození docíleno čistě duchovními prostředky, bez vlivu jakéhokoliv fyzického procesu. Jakmile duchovní aspekt ideje příslušného elementu je hotov k tomu, aby byl promítnut do toho světa, vyhledává nejvhodnější podmínky k zachycení se v tom světě. Obvykle se to děje tím, že se užije vztahu dvou jedinců opačného pohlaví tam již přítomných. Výsledkem jejich sexuálního poměru je zrod jejich vlastní nové ideje, která je připojena k duchovnímu aspektu ideje příslušného elementu. Ze spojení této dvojice idejí a z elementů jejich prostředí s principy sentientní mysli – principy „materializace“ vybuduje specifická zevní forma manifestace.

V tomto ohledu slova „materializace“ se neužívá v souvislosti s hmotou. Je užito pro označení jevu vzniku nové duchovní formy - těla, do níž je umístěn ten aspekt, zkombinovaný s ideou dvou sentientních entit. Ve chvíli, kdy ten aspekt vstupuje do připravené formy duchovního těla, to tělo - forma je oživeno a stává se jedinečnou sentientní entitou, jež tímto okamžikem se stává živoucí na věky, ubírajíc se stezkou duchovní progrese způsobem shora popsaným.

Jiný způsob zrození v duchovním světě, který je velmi běžný, je přímým nadělením Pánem Ježíšem Kristem bez použití dvou jedinců opačného pohlaví. Kdykoliv se v tomto ohledu ukáže specifická duchovní potřeba – uvolní Pán Ježíš Kristus specifický aspekt určité ideje samotného Svého specifického elementu pro příslušný účel a promítne jej do duchovního světa. Užitím specifických elementů duchovního prostředí, v němž ten aspekt se má projevit, je z nich a z ideje účelu, pro které tento proces je podniknut, vybudována zevní forma manifestování. Do této formy je uložen obsah, kvalita a kvantita promítnutého aspektu ideje tohoto specifického elementu a okamžitě oživuje tuto formu. Stává se jedinečnou sentientní entitou se specifickým posláním a úkolem, pokračující na věčnost ve shodě se zákonem a principem duchovní progrese.

Ze shora popsaného rození v duchovním světě je zřejmé, že se v tom světě NERODÍ žádné děti v lidském smyslu toho slova. V tom světě nově narození jsou nazýváni dětmi jenom díky svému novému počátku a protože začínají svůj život na úrovni nejnižšího stupně manifestování aspektu, který nosí. Nicméně, co do zevního zjevu, jeví se jako úplně dospělí a jsou dospělí. Jiným, co se dívají zpovzdáli, mohou se jevit jako malé děti, aby se tak odrážely souvztažné faktory jejich současného duchovního stavu a úrovně jejich duchovního pokročení. Avšak při kontaktu tváří v tvář jeví se úplně dospělými již od samého momentu jejich obživnutí či narození.

 


B)  INTERMEDIÁLNÍ SVĚT POZITIVNÍHO STAVU


intermediálním světě je proces rození poněkud jiný. Když už je duševní neboli intermediální aspekt ideje příslušného elementu hotov k promítnutí do toho světa, nejdříve zkoumá nejvýhodnější pozice a vyhledává dvě sentientní entity opačného pohlaví, jež jsou co nejvíce sladěny a použitelné pro tento účel.

Zatímco v duchovním světě je utvoření zevní formy či těla manifestování toho aspektu ideje příslušného elementu okamžitou událostí – díky procesu projevování vlastních idejí sentientními entitami – existuje v intermediálním světě určitá perioda čekání, než k takovému procesu dojde. Ve skutečnosti jsou v tom světě přítomné elementy materializace zkombinovány se zevní kombinací elementů prostředí, užitých pro budování toho těla. Tělo je budováno a připravováno pro přijetí toho aspektu pomocí speciálního genetického a duševního procesu. Tento proces není s to způsobit okamžitou materializaci a objevení se toho těla, jak je tomu v duchovním světě.

Jakmile je toto tělo na určitém stupni svého vývoje, vstoupí aspekt ideje příslušného elementu do toho těla a oživí je. V momentě této vivifikace rodí se nové individuum. Kvůli určitému malému ohraničení ve vývoji toho těla rodí se individuum v rozpoložení, které souvztaží s tím, co lidští tvorové nazývají rannou dospělostí nebo velmi pozdním jinošstvím. Takže v tomto světě je zapotřebí určitého fyzického a duševního růstu velmi krátkého trvání, pro přizpůsobení možnosti plného manifestování příslušného aspektu. V tomto ohledu ani v tomto světě se nerodí děti.

 


C)  PŘÍRODNÍ SVĚT POZITIVNÍHO STAVU


zevním či přírodním světě Stvoření se narození dociluje více zevními prostředky. Když jednou nejzevnější aspekt ideje příslušného elementu je hotov k tomu, aby se projevil ve fyzickém světě, přivedou se dva jedinci opačného pohlaví k sexuálnímu spojení. V procesu jejich spojení se narodí patřičná idea nejvhodnější formy. Ta idea se použije k extrahování nejvýhodnějších genů z těch dvou individuí. Ty geny jsou zkombinovány speciálním genetickým a důmyslným procesem se zevním aspektem ideje příslušného elementu. V této zkombinované kondici vyvine ten aspekt svou vlastní zevní formu manifestování. Tento proces trvá přibližně DEVĚT DNŮ (a ne devět měsíců, jak je to v případě lidského narození). Na konci devátého dne je tělo oživeno a narodí se nový jedinec. Kvůli zapojení fyzického a vnějšího do tohoto procesu, začíná nově narozený jedinec na úrovni, jakou by lidští tvorové mohli považovat za rané jinošství neboli velmi pozdní dětství. Opět – podle lidských termínů – žádné děti se nikdy nerodí ve fyzickém vesmíru.

Žádný z těchto krátce popsaných procesů narození se netýká lidské - živočišné formy rození, která užívá ženské lůno pro vývoj plodu, do něhož později vstupuje specifický duch. Žádný ze shora vylíčených procesů narození neprodukuje jakkoli neznalé či nevědomé, bezmocné jedince, jak tomu je v případě narození lidských tvorů. Všichni jedinci na všech třech úrovních se rodí s plným vědomím a s plným věděním svého účelu a poslání, pro které se narodili. Téměř okamžitě se chopí svých funkcí.

 


(2) NAROZENÍ, SMRT, VZKŘÍŠENÍ, ZNOVUZROZENÍ, TRANSFIGURACE A TRANSFORMACE V ZÓNĚ VYMÍSTĚNÍ A NA PLANETĚ NULA

Situace s procesem narození v zóně vymístění a na planetě Nula je úplně jiná. Jak si vzpomínáte z historie pseudotvůrců, tito původně používali genetický materiál, zanechaný prvními lidmi žijícími na planetě Země. Z toho genetického materiálu, v kombinaci s jejich vlastními ideami negativní povahy, zfabrikovali četné životní formy, včetně lidských tvorů, které speciálně zaopatřili reproduktivními orgány. Vědouce, že nemohli využít žádné ryzí ideje žádných elementů a jejich aspektů, vycházejících z pozitivního stavu, to jest ze StvořitelePána Ježíše Krista, museli pseudotvůrci zosnovat nějaké velmi zamotané prostředky, jakými by mohli do nekonečna zaručit plození a rozmnožování všech čijících i nesentientních druhů. Jak již víte a jak se mnohokrát dříve uvedlo, účelem zde bylo produkovat život, jaký by se odvozoval ze zdroje jiného, než je Stvořitel, jehož jméno tenkrát bylo Pán Bůh Nejvyšší.

Chcete-li dát začátek životním formám nebo nádobám či nositelům života, které by schraňovaly a projevovaly něco, co nepřichází z původního a ryzího zdroje života, pak se nemohou za tímto účelem použít žádné ideje elementů toho zdroje. Kdybyste se pokusili použít takové ideje, pak by jste způsobili produkci pouze pozitivních životních forem, které by nesly specifickou přirozenost svého zdroje v zevních podmínkách. Ježto ta Přirozenost je absolutně pozitivní, je i jakýkoliv nositel jakéhokoliv aspektu z té Přirozenosti také pozitivní. Pro toto uspořádání bylo nutno vymyslet úplně jiné prostředky produkce nových sentientních i nečijících životních forem, aby tak docházelo k nepřetržitému zásobování celé řady negativních sentientních entit a lidských tvorů, které by negativní stav mohl užívat v procesu svého hlavního účele – vésti válku s pozitivním stavem a nakonec zničit pozitivní stav a jeho Stvořitele.

Problém, jakému čelili pseudotvůrci v tomto ohledu, byl v tom, že zpočátku museli používat genetický materiál dostupný v té době. Složení toho genetického materiálu bylo pozitivní. Nic neexistovalo v jeho obsahu, co by bylo negativní povahy. Takže prosté užití toho materiálu bez jakéhokoliv pozměnění by produkovalo jenom pozitivní životní formy.

Pseudotvůrci však věděli, že jakákoliv životní forma či nositel života ve stavu svého bytí naživu udržuje ten život a je naživu ideou svého vlastního zvláštního života. Původně idea vždy přicházela ze Stvořitele a, později, z kombinace Stvořitelových idejí a dvou pozitivních entit opačného pohlaví. Konec konců, životní idea funguje jako katalyzátor pro jakýkoliv genetický materiál, aby byl naživu v jakékoliv formě a kondici, jakou má ta idea. Z tohoto důvodu začali aktivátoři negativního stavu a obyvatelé zóny vymístění vytvářet odlišné typy idejí. Obsah těchto idejí byl v rozporu s obsahem jakékoliv ideje, přicházející od Stvořitele. Vyvěrali z odmítnutých idejí pozitivního stavu spadlých do zóny vymístění. Typu těchto idejí bylo použito při oživování forem a nositelů života v kombinaci s dostupným genetickým materiálem.

Jakmile pseudotvůrci uspěli s tímto procesem, vešly do svého jsoucna a bytí docela nové životní formy, jež neobsahovaly nic, co by se odvozovalo z pozitivního stavu, až na minimální obsah pozitivního genetického materiálu, nutného pro poskytování podpůrného systému pro jejich nositele či nádobu.

 


A)  ZÓNA VYMÍSTĚNÍ


Tím, že nebyli schopni, ba ani ochotni používat jakékoliv ideje přicházející z pozitivního stavu v procesu fabrikování sentientních i nesentientních životních forem, vymysleli pseudotvůrci ODLIŠNÝ TYP procesu zrození pro všechny v doméně zóny vymístění, ve všech jejích peklech a na planetě Nula. Zfabrikovali tak zvané reproduktivní orgány značným modifikováním a pozměněním sexuálních orgánů, které byly původně vytvořeny z pozitivních idejí tvořivosti. Tyto reprodukční orgány měly zajistit trvání všech vhodných druhů, které by se osvědčily jako spolehlivý nástroj pro šíření negativního stavu. Takže poprvé byl ustanoven odlišný proces rození, jaký nepotřeboval přímou účast žádného aspektu Stvořitele pozitivního stavu.

Z těchto nově zfabrikovaných životních forem byla ustanovena odlišná a velmi speciální genetická zásobárna, která zaopatřuje veškerou zónu vymístění nutným negativním materiálem, potřebným ke kombinaci s každou ideou, jež se vyskytne jako výsledek pohlavního styku dvou negativních entit. Účelem takového sexuálního spojení je dát zrod představě o daleko více účinnějším udržování, pokračování a vzkvétání negativního stavu a života v zóně vymístění. Taková idea je zkombinována s tímto novým genetickým materiálem a ta kombinace vytváří procesem podivných magických a souvztažnostních prostředků zvláštní zevní nádobu či schránu, do které se umístí, tímto ji oživí, a tak dává zrod nové jedinečné negativní sentientní entitě.

Toť způsob jakým se provádí proces rození po celé zóně vymístění. Ve většině případů všechny životní formy, produkované v peklech, jeví se v DOSPĚLÉ formě. Nicméně toto není obecným pravidlem. Některé jsou produkovány ve formě MALÝCH DĚTÍ, které však mají PLNOU znalost účelu svého pseudoživota. Důvodem, proč jsou produkovány ve formě malých dětí, je to, že tak mohou působit proti pozitivní významnosti, s jakou koresponduje dětská forma v pozitivním stavu.

 


B)  PLANETA NULA


Jak víte, hlavním souvztažnostním faktorem všech malých dětí na planetě Nula a také z pozice pozitivního stavu, kde se někteří dospělí zpočátku jeví jako děti, je pozitivní vědomí nevinnosti. Nevinnost je čistota stavu, v jakém členové pozitivního stavu žijí. Jelikož Absolutním zdrojem jejich života je StvořitelPán Ježíš Kristus, je On/Ona v Absolutním stavu Absolutní nevinnosti. Takže, aby mohl protiřečit a ničit pozitivní spoluvýznačnost stavu nevinnosti, fabrikuje negativní stav své vlastní děti, jež odrážejí svým co nejvíce zlým, zlomyslným, podvodným, vychytralým a manipulativním chováním a postojem jeho pravý opak. Tyto životní formy v zóně vymístění jsou NEJHORŠÍMI mezi nimi všemi. Dejte si pozor na tento fakt ! Není náhodné, že některá novorozeňata na planetě Nula již od samého okamžiku svého narození se zdají být tak negativní a způsobují tolik problémů svým fyzickým rodičům. Tyto druhy kojenců jsou inkarnací z inventáře dětí či jejich idejí z PEKEL. Fakt této situace se odráží v následujícím údaji v „Biblí Svaté“, Žalm 58:4-6:


„Daremní se odcizili lůnu,

Na zcestí hned od narození, mluví lži.

Jejich jed je jedem hada;

Jsou jako hluchá kobra, která si zacpe svoje uši,

Nedbajíc hlasu zaklínačů,

Byť by zaříkávali sebedovedněji.“


Tedy tak se popisuje ve vnitřním smyslu těchto veršů ohavná povaha těch pekelných dětí, jež byly a jsou fabrikovány za jediným účelem – zničit posvátnost nevinnosti.

Přes 95 % povšechnosti negativních životních forem je fabrikováno z materiálu, vytvořeného relativními pseudotvůrci. Vše, co je reprodukováno relativními bytostmi, je vždy samo relativní. Proto svou podstatou je ten materiál relativní a zároveň má pouze negativní spoluoznačení.

Naproti tomu, zbývajících 5 % součástí, používaných v procesu rození těchto individuí v zóně vymístění, přišlo původně od Stvořitele jako Zdroje každého života vůbec. Avšak ne méně než dotyčných 5 % je před inkorporováním do tohoto procesu úplně modifikováno a pozměněno. Je v nich odstraněn jakýkoliv náznak pozitivnosti a ponechává se jen jiskřička života schopná zažnout a udržovat plamen zdánlivého života v těchto  zfabrikovaných či zrozených jedincích. Pojímání této jiskry je pak překrouceno, zfalšováno a zprzněno, takže tito jedinci nemají vědomí něčeho pozitivního, dobrého a pravdivého. A nejen to: Jsou uzpůsobeni věřit a přijímat dvě hlavní nepravdy:

  1. První: Neexistují žádné jiné typy či formy nebo styly života než ty, jakými žijí a jaké mají.
  2. Druhou: Jejich typ života je pozitivní a dobrý a vše ostatní, existuje-li to vůbec, je povahy negativní, protivné, falešné a zlé.


Ježto veškerá zóna vymístění nemá přímé zkušenostní ponětí toho, jak vypadá život v pozitivním stavu, nemají nic k porovnání. Vše, s čím mohou něco porovnávat, je to, co prožívají v rámci života v zóně vymístění. Tato zkušenost sestává z rozličných stupňů zla a nepravd. Vše se vnímá z toho nejzevnějšího, povrchního stupně jakékoliv součásti zla a nepravdy jehonejnižšího“ – jejichnejniternějšího“ neboli nejvíce zlého a nejvíce nepravdivého pseudovnitřního stavu.

 


1) NEGATIVNÍ BYTOST PLANETY NULA


V tomto ohledu, jakmile se nějaká idea produkuje za účelem svého zrození, neboli aby se stala negativní sentientní entitou, má své vlastní tři aspekty či komponenty:


(1)    Nejnižší (což je tím nejniternějším negativního stavu),

(2)    intermediální čili jeho vlastní negativní duševnost

(3)    a jeho nejzevnější čili nejzevniternější aspekt.


Z těchto rozmanitých aspektů je vybudována PSEUDOMYSL negativních entit:

(1)    Z toho nejnižšího je vybudována jejich pseudoduchovní niterná mysl;

(2)    z intermediální součásti je vybudována jejich pseudovnitřní mysl čili pseudo-duševnost;

(3)    a z vnějšího aspektu je vybudována jejich pseudovnější mysl.


Když se taková idea promítá do svého zrození, pak se promítne simultánně a synchronně z pozice všech svých tří komponent. Tak se narodí simultánně a synchronně TŘI individua:


  1. Jedno se narodí v peklech, která jsou tím pseudoduchovním, tím nejnižším v zóně vymístění. Tato oblast je přímým opačným faktorem duchovního světa čili nebes pozitivního stavu Stvoření. (U stovek miliard duchů, včetně duchů pozemšťanů jde mj. o zapouzdření – viz film MATRIX – pozn. zpracovatele.)
  2. Další jedinec se rodí v intermediálním světě zóny vymístění, který odpovídá – v negativním smyslu – intermediálnímu světu pravého Stvoření. (U stovek miliard duší, včetně duší pozemšťanů jde mj. o zapouzdření – viz film MATRIX – pozn. zpracovatele.)
  3. Třetí jedinec se rodí ve fyzickém světě zóny vymístění, jež je umístěna v negativně souvztažné blízkosti fyzického světa pravého Stvoření.


Jak vidíte posud, existuje paralela vývoje tohoto procesu s procesem, probíhajícím v pozitivním stavu Stvoření. Až na to, že vždy má úplně negativní konotaci.

Je však přidánaté negativní ideji jedna další komponenta. Ve skutečnosti je ta komponenta uměle naložena na původní tři komponenty té ideje, nesoucí souhrn plného obsahu těchto součástí. Jakmile se integruje do této ideje, pak se synchronně a simultánně promítne do fyzického zrození na planetě Nula ve formě lidské bytosti. Takže v procesu rození v zóně vymístění namísto třech individuí zrodí se ČTYŘI. Toto uspořádání negativního stavu je nutnou podmínkou, má-li se udržovat typický lidský život funkčním a naživu. Jelikož každý z těchto čtyř jedinců vzešel ze stejné ideje, jsou vzájemně spojeni a na sobě závislí. Ve vztahu k druhým fungují spolu se svými pseudospolečníky, vytvořenými z maskulinních nebo femininních aspektůideje, jako počáteční či primární „STÍNY“ všech ostatních.

Nyní poprvé máte jasné ponětí o tom, jak došlo ke vzniku „stínů“. Samozřejmě PRO NĚ v negativním spoluoznačení tito jiní jedinci, odvození ze stejné ideje, nejsou stíny, ale pravými duchovními rádci a bratry i sestrami. Krmí se navzájem zly a falešnostmi různého stupně, každý ze své vlastní pozice, vlastního stavu a místa.

 


2) POZITIVNÍ BYTOST PLANETY NULA


Aby se tato situace vyvážila – zvláště s ohledem na planetu Nula – vždy, kdy se narodí lidský tvor (až do 1. července 1988), pocházející z výše popsané kombinace – pošle Pán Ježíš Kristus dobrovolníka z pozitivního stavu, který se vtělí na planetě Nula současně s dotyčným jedincem. Avšak je nutno, abyste toto tvrzení chápali ve smyslu kvalitativním, nikoliv kvantitativním. Jinými slovy: Zrod jedince na planetě Nula, který přichází z negativního stavu, NEMUSÍ být vyrovnán jedinci, kteří se vtělují z pozitivního stavu, V POMĚRU JEDEN NA JEDNOHO. Jeden dobrovolník z pozitivního stavu kvalitou své dobroty a pozitivnosti může odpovídat mnoha tisícům ba milionům jedinců přišlým z negativního stavu. V tomto ohledu – kvantitativně – počet jedinců, přicházejících z pozitivního stavu ve srovnání s počtem těch, co přicházejí ze stavu negativního, je velmi nízký, a jak jste si vědomi, stává se stále nižší a nižší každou minutou až do dne, kdy již žádná taková inkarnace z pozitivního stavu není již déle dovolena. Ať se zopakuje znova: To datum bylo 1. července 1988, ve 3:08 hodin, odpoledne, (15:08) – tichomořského letního času.

Poznámka zpracovatele:

Komunikací s Vesmírnými přáteli jsme zjistili, že to datum neplatí absolutně, neboť vše závisí na celkové VOLBĚ lidských tvorů na planetě Nula – tedy, i po tomto datu se ještě rodí některé bytosti z pozitivního stavu – viz. např. Terezka, jež má v roce 2000  8 let a namalovala nám lodě našich vesmírných přátel. Tady je vidět určité zkreslení zpracovaných informací Nového zjevení. Uvažte, že přenos knihy „Nové zjevení Pána Ježíše Krista“ trval jen půl roku (1. polovina roku 1988), kdežto redakční práce této knihy trvaly plné 3 roky (až do roku 1991 – údaje v dodatku této knihy), takže je zde jasný prostor pro překroucení některých drobných (z hlediska literního rozsahu) faktů. Chci upozornit, že nikdo nemůže od NIKOHO v tomto těžkém hrubovibračním prostředí očekávat přenos 99 – 100 % pravdivosti v rozsahu STOVEK stran textů, nýbrž dobrou kvalitou jsou přenosy od 90 – 98 % pravdivosti. Je jednou ze zkoušek čtenáře, aby primárně VLASTNÍ INTUICÍ (tedy bez vyptávání se druhých lidí) určil chybně přijatá místa a vlastním kontaktem s Pánem Ježíšem Kristem je opravil ve SVÉ MYSLI. Toto sděluji i z hlediska vlastních zkušeností, kdy jsem během 3 let (1997 – 2000) přijal celkem přes 300 stran sdělení od Vesmírných lidí a od Stvořitele Prvotního všeho a všech – tedy Pána Ježíše Krista, a také podobných přenosů u desítek dalších lidí, jejichž texty jsou obsahem knih „Rozhovory s poučením od mých přátel z Vesmíru“.

Všichni jedinci na všech úrovních zóny vymístění, zrození ze zmíněné ideje, se stávají pravými „stíny“ dobrovolníka, jenž se vtělil na planetě Nula z pozitivního stavu za účelem blokování jeho činnosti a poslání co nejvíce. Tedy každý jedinec, narozený v negativním stavu, to jest v zóně vymístění, výše popsaným procesem, je narozen na nejmenší úrovni zla a nepravdivosti stavu, v němž se narodil. Pro dvojí relativnost jeho přirozenosti (dvojí proto, že nevzešel z Absolutního zdroje), specifičnost jedincova jedinečného projevu jeho vlastního zla a nepravd se v určitém bodě vyčerpá.

Usilováním všech v negativním stavu je získat co největší stupeň zla a falešnosti. Ježto to POVAŽUJÍ za dobré a pravdivé, žijí v iluzi, že čím více se stanou zlými, čím většího stupně nepravdy docílí, tím jejich život a pozice v rámci hierarchie jejich pekelné organizace budou lepší. Z tohoto důvodu, jakmile pocítí, že přispěli tak mnohým zlem a tak mnohou nepravdou, jaké jen byli schopni produkovat v zájmu obecného zla a nepravdy na úrovni, kde byli původně narozeni, jsou hned na trvalo odstraněni z té oblasti. Obvyklý způsob odstranění je nějakými násilnými prostředky. V lidským termínech tyto prostředky souvztaží s něčím, co se může srovnat se zabitím, vraždou či zamordováním. V tomto ohledu zakouší tito jedinci smrt a skutečně umřou.

Avšak hned po smrti, či brzo po ní, jsou VZKŘÍŠENI V OBLASTI, JEJÍŽ POVAHA SESTÁVÁ Z VĚTŠÍCH ZEL A FALEŠNOSTÍ, NEŽ TOMU BYLO V PŘEDEŠLÉ OBLASTI. Po vzkříšení se znovunarodí v nové formě, jež je v souladu v povahou toho nového světa. Takže jsou transfigurováni ve všech aspektech svých osobností, aby se tak přizpůsobili přirozenosti nového světa. Jakmile se proces transfigurace ukončí, následuje proces transmogrifikace, během kterého se úplně přemění v obraz a podobu zel a nepravd, jakými se vyznačuje život jejich nového světa. Takto přibližně či obdobně probíhá tento proces v zóně vymístění u všech jejích individuí a tvorů od doby aktivace negativního stavu a jeho obyvatelstva. Bude pokračovat tímto nebo podobným způsobem tak dlouho, dokud existuje negativní stav.

počátečním období je po objevení se v novém světě u všech těchto individuí paměť z jejich předešlých životů zachována. Avšak postupně se v procesu jejich transmogrifikace tyto vzpomínky ztrácejí a jedinci si vědomě přestanou pamatovat cokoliv o svých bývalých zkušenostech. Tímto faktem se v procesu zapomínání buduje jejich NEVĚDOMÍ. Toto nevědomí postupně nabývá v jejich mysli většího a většího stupně. Důvod, proč jedinci v negativním stavu jsou tak uzpůsobeni, aby měli nevědomé procesy a nevěděli nejen o prožívaném dříve, nýbrž i o existenci pozitivního stavu, je v tom, že v každé předešlé existenci se nacházeli se v podmínkách zla a nepravd MENŠÍHO stupně. Ve srovnání s jakoukoliv běžnou situací, v jaké žijí v tom kterém okamžiku, vzpomínky menšího stupně zla a nepravd by je mohly STÁHNOUT ZPĚT do toho způsobu chování, postojů a činnosti, jaký byl v souladu s dřívějším stupněm. V tomto případě jde o nebezpečí zkažení jiných v novém světě, nemajících vědomou znalost nějakého menšího stupně zla a nepravd. Též přežití takového jedince by bylo ohroženo, neboť tam nikdo nemůže mít MÉNĚ, než na co byl navyklý a co se považuje u nich za zdroj samotného života. Skrytější a záhadnější důvody pro nevědomé procesy a nevědění u všech v negativním stavu jsou v tom, že existuje určitý stupeň nepatrné, téměř nezjistitelné dobroty ve stavu menšího zla a menší falešnosti, než jaký nařizuje požadavek jedincova vlastního stavu.

Jak vidíte, v POROVNÁNÍ s někým, kdo je ve větším zlu a ve větší nepravdě, ten, kdo je v jejich menším stupni, se může jevit jako dobrý. (Všechno je RELATIVNÍ – pozn. zpracovatele.) Takže existuje nebezpečí pro jedince v negativním stavu, že by mohli objevit koncept dobroty. Logika takového objevu leží ve faktu, že možno snadno přijít k závěru, že když existuje stav menšího zla a menší nepravdy, pak se může usoudit o existenci jiného stavu, který je ještě méně zlý a nepravdivý. A když takový stav existuje, pak musí být i stav, jaký je ještě dále od zla a nepravdy, než byla předešlá kondice. A v určitém bodě by mohla by tato logika přivést k závěru, že existuje úplně odlišný stav, v němžnevládne žádné zlo a žádná nepravda. Samou svou povahou může každá sentientní entita bez ohledu na to, jakou má strukturu, být zvědava a zatoužit prožít takový stav. Zvědavost a touha této povahy může dovést k touze a potřebě dostat se ven z negativního stavu a KONVERTOVAT do stavu pozitivního. Toť jeden z hlavních důvodů, proč existují nevědomé procesy, ignorance a skryté či potlačené vzpomínky po vší zóně vymístění.

Naproti tomu, všechny čijící entity negativního stavu JSOU upovědoměny o existenci jiných oblastí, světů a domén negativního stavu, jež jsou ve VĚTŠÍM stupni zla a nepravd, než jaké jsou tam, kde se nacházejí nyní. A ačkoliv nemají dovoleno navštívit ty světy či oblasti přímo, aby obyvatelé těch krajin nebyli kontaminováni jejich poněkud menším stupněm zla a nepravd, přece jen jsou motivováni touto zvláštní vědomou znalostí, jak usilovat o to stát se horšími a být ve větším stupni nepravd.

Jak vidíte z tohoto uspořádání, žádná jednotlivá osoba nikdy neprožije reinkarnaci do stejné oblasti zóny vymístění, v níž dříve žila před svou smrtí. Dokonce i ze stanoviska zóny vymístění je pojetí reinkarnace úplně nesprávnou, nereálnou koncepcí.

Výše vylíčená situace v zóně vymístění existovala mnoho milionů let. Kvůli těmto okolnostem nikdo nebyl schopen konvertovat do pozitivního stavu. Nikdo nikdy, až na tajné agenty pozitivního stavu, jež byli jinými vnímáni jako zlé entity, nevyšel ven z pekel. Tato situace, stejně jako doslovný smyslBiblí Svatévytvořily u mnohých dojem, že když někdo vstoupí do pekel v procesu sebeodsouzení, nebo kdokoliv žije v peklech – s výjimkou tajných poslanců pozitivního stavu – nikdy se nedostane ven a zůstane tam na věčnost. Avšak inkarnace Stvořitele Boha Nejvyššího ve formě Ježíše Krista do zóny vymístění cestou planety Nula tuto situaci navěky pozměnila. Předvoje z pozitivního stavu byli rozestaveny po vší zóně vymístění za účelem proklamace Evangelia spasení skrze Pána Ježíše Krista. Činnosti těchto předvojů zintenzívněly mnohonásobně, zvláště od chvíle, kdy Nejvyšší inkorporoval a vpojil všechny elementy, získané ze zóny vymístění a planety Nula do Své Přirozenosti.

Tato revoluční změna v Přirozenosti Pána Ježíše Krista nejen ochraňuje všechny poslance pozitivního stavu, kteří dobrovolně zaujali pozice v těch předvojových baštách, od jakéhokoliv nebezpečí přicházejícího od vražedné bandy pekel a zároveň chrání negativní entity před poraněními z přítomnosti těchto pozitivních agentů v jejich doméně, nýbrž také dovoluje Pánu Ježíši Kristu objevovat se přímo a osobně v jakékoliv oblasti pekel. Touto situací se vytvořily příznivé podmínky pro možnost konverze těch jedinců, kteří jsou v peklech a jsou hotovi obrátit se.

Hotovost k obrácení se je určena faktorem odplaty za každý zlý a nesprávný čin. K jakémukoliv stupni zla a nepravdy neodlučně patří jeho hodnota či odměna. Toto je přirozeností jakéhokoliv života. Totéž platí i pro pozitivní stav. Hodnota i odměna jsou inherentní přirozenosti dobra i pravdy. Každý zlý a nesprávný čin určuje svoji zlou a nesprávnou hodnotu či odměnu. Činy dobra a pravdy vytváří dobrou a pravdivou hodnotu a odměnu. V tom je řád a struktura Stvoření a zóny vymístění.

Jakmile je jedinec odměněn za své činy a je hotov postoupit k dalšímu kroku svého života, pak než pokročí dál, projde přechodnou fází přípravy pro další krok. V tomto procesu této přechodné periody – před ujmutím se nové role či pozice v dalším kroku, avšak po té, co byla udělena a plně prožita odplata a odměna – se takový jedinec stává hotovým pro konverzi do pozitivního stavu. Během přechodné periody platí jen jeden zákon: Zákon milosrdenství a odpuštění Pána Ježíše Krista. Všechny ostatní zákony jsou v tomto mezidobí nefunkční.

Takto zůstává Pán Ježíš Kristus absolutně spravedlivý, nezasahující do procesu odměny či odplaty, jaké právem patří každému v důsledku zvolených aktivit; a zároveň zůstává absolutně milosrdný a odpouštějící, nabízející každému příležitost konvertovat do pozitivního stavu před tím, než přijme život v dalším stupni pokročení.

Tato situace neexistovala však před inkarnací Nejvyššího ve formě Ježíše Krista na vaší planetě i v ostatních oblastech zóny vymístění. Byla postupně, velmi opatrně a pomalu uvedena po návratu Ježíše Krista z vaší planety. Úplné zavedení těchto podmínek ve skutečnosti nezapočalo dříve, než byla zrušena lidská éra v intermediálním světě duchů a všechny negativní mocnosti byly zatlačeny zpět do své vlastní domény a na planetu Nula. Pokud si vzpomínáte, toto se nestalo do doby odpovídající ve vašich časových pojmech roku 1982.

Další bod, který je třeba si uvědomovat o zóně vymístění a všech jejích peklech, je ve faktu, že než tato situace byla ustanovena, trvalo jsoucno a bytí všech oblastí zóny vymístění a jejích pekel jakožto i planety Nula, po dobu mnohých eónů (počítáme-li to v termínech vašeho časového ponímání). Vidíš, Petře, k žádným změnám v podmínkách pekel nedošlo po mnoho eónů. Vše bylo stejné. Během té časové periody nikdo v peklech nekonvertoval do pozitivního stavu. Nejen že se nikdo neobrátil do pozitivního stavu, ale takový akt byl docela nemyslitelný a zcela nemožný prostě proto, že žádný opodstatňující podklad pro takovou možnost neexistoval. Jak víte, pouze Pán Ježíš Kristus může obrátit kohokoliv. Avšak Pán Ježíš Kristus v té době nebyl Pánem Ježíšem Kristem přítomné doby. Byl tenkrát Nejvyšším, kdo NEMĚL ve Své Přirozenosti nic ze zóny vymístění ani z planety Nula.

Tedy, jak se shora uvádí, za té situace dojem, jaký měli a ještě mají lidští a jiní tvorové v peklech, je, že ten, kdo je zatracen či sám sebe odsoudí k pobytu v peklech nebo je počátečně narozen v peklech, se nikdy nemůže z pekel dostat ven. Žije-li se v peklech po eony, pak nelze nabýt jiného dojmu, než že se tam bude žít navěky, bez jakékoliv možnosti osvobození z toho stavu. Tento dojem je ovšem posílen četnými doslovnými údaji v „Biblí Svaté“, kde se jasně naznačuje, že tak tomu vskutku je, a že je to pravou realitou.

Co si většina z vás doposud nepovšimla je, že Bible byla psána během doby, kdy tento dojem byl správný. Jediné, co se Bible předvídala, bylo to, že se narodí Spasitel na tomto světě, který vykoná velmi důležitý akt spásy všech, kdo ten čin spasení přijmou. Avšak Bible ve svém doslovném smyslu neříká, v čem přesně spočívá ten akt spásy, jaký je jeho rozsah a jak a na koho se vztahuje. Jelikož Bible byla napsána na vaší planetě, bláhově se usoudilo, že tento čin spasení je omezen a platí pouze vůči lidským tvorům na vaší planetě. Toto bylo povoleno, protože, jak vidíte, nic nebylo tenkrát zbudováno, co by poukazovalo, že by taková možnost mohla existovat někdy v budoucnosti. Pamatujte si, že pravý proces spasení či konverze sentientních entit v peklech nemohl započít před r.1982 a plně se uplatnit dříve, než se Nejvyšší stal povšechností Pána Ježíše Krista (ke konci roku 1987).

meziúdobí, po odchodu Pána Ježíše Krista z planety Nula a během procesu hybridizace a fúze zmíněného těla - masa, bylo podniknuto mnoho jiných přípravných prací, potřebných k tomu, aby mohlo dojít k procesu tak masivní konverze.

  1. Především bylo nutno stvořit NOVOU NEBESKOU SPOLEČNOST;
  2. bylo třeba otevřít NOVOU ŠKOLU.
  3. Pro všechny účastníky této nové společnosti a Nové školy bylo nutno stvořit DOCELA NOVÝ VESMÍR;
  4. bylo nutno podniknout rozsáhlou VÝCHOVU a PŘEVÝCHOVU všech účastníků té nové společnosti a Nové školy;
  5. bylo třeba vybudovat a otevřít zcela novou oblast MEZI pekly a intermediálním světem a opatřit ji personálem, náležitě specificky vycvičeným pro ten účel.
  6. Za tím účelem bylo třeba ZVĚSTOVAT NOVÉ ZJEVENÍ.


A mnoho jiných věcí bylo nutno vykonat a zavést, věci, které jsou docela nad váš rozum. Většina těchto věcí byla dokončena do roku 1982 a ostatek byl dokonám koncem roku 1987. Vyvrcholením všech těchto událostí byla transmise této dávky Nového Zjevení. A toto završuje okruh tohoto časového cyklu.

Takže není divu, že všichni lidé, lidští a jiní tvorové, dokonce i pozitivního stavu, až do této chvíle měli dojem, že octneš-li se jednou v jakékoliv pekelné oblasti, zůstaneš tam navždy.

Tváří tvář revolučním změnám existuje nyní pro členy negativního stavu odlišný spoluvýznam pojmů narození, smrti, vzkříšení, znovuzrození, transfigurace a transformace ve srovnání s tím, co prožívali dříve v rámci své vlastní zóny vymístění. Tato konotace se vztahuje na proces jejich konverze do pozitivního stavu.

Jak si vzpomínáš, Petře, byl jsi obviněn některými členy Swedenborgiánské církve z toho, že ve tvém pojímání je snadné obrátit do pozitivního stavu dokonce i nejzlejšího a nejnegativnějšího ďábla či satana či démona a koho jen tam nemáte v peklech. Obvinění mělo na mysli, že vlastně na tom nic není být ve zlech a nepravdách, když se pak můžeš od nich prostě odvrátit a tím věc končí – jsi spasen. V okamžení, mávnutím magického proutku jsi přeměněn z ďábla temnot v anděla světla. Toto odůvodňování je hrubou vulgarizací procesu konverze. Nikdo z vás NEMÁ ANI NEJMENŠÍ TUŠENÍ o všech věcech, které jsou zahrnuty v tomto procesu. Tento proces PŘESAHUJE jakoukoliv úroveň vašeho chápání či schopnosti pochopit, kam to vše vede.

Prvním krokem v tomto procesu je hotovost toho kterého zvláštního individua podle popsaného shora. Když se ustanoví jeho hotovost, je pak ten jedinec veden (po té, co vyjádřil svou touhu být obrácen) krůček za krůčkem ven z pekel. Tyto kroky sledují obrácené pořadí. Z největšího stupně zla a nepravd k jejich nejmenšímu stupni, dokud se nedojde ke speciální oblasti mezi pekly a intermediálním světem. Ta oblast je ve stavu NEUTRÁLNOSTI.

Co si nikdo neuvědomujeme je to, že během obrácené procedury, jak tak jsou otevírány na každém kroku menšího stupně zla a nepravd brány paměti o všech dřívějších stavech, jedinec prochází velmi bolestně údobím další odplaty za činy, jaké byl s to páchat na úrovni každého zpátečního kroku. Toto vyžaduje nesmírně mnoho času, úsilí, odhodlání a výdrže u všech, kdo tento proces podnikají. Také nezapomeňte, že během tohoto zpátečního procesu všichni jedinci podléhají co nejzběsilejším, urputným, krutým, bolestivým a trvalým útokům ze strany ostatních členů negativního stavu, kteří setrvávají ve svém životě zla a nepravd. Kdyby nešlo o fakt, že PÁN JEŽÍŠ KRISTUS OSOBNĚ, SOUKROMĚ A INTIMNĚ POVZBUZUJE, PODPORUJE tyto jedince pomáhaje jim na každém kroku progrese ven z pekel, nikdo by z nich nemohl pokročit a přežít ani vteřinu. Všichni by podlehli těm nehorázným útokům.

Co tedy myslíte: Proč Pán Ježíš Kristus tak od základu změnil Svou Přirozenost tím, že do ní vpojil to tělo - maso,či elementy zóny vymístění a planety Nula ? Jenom pro parádu a aby se tím blýsknul ? Toto je přesně ten důvod, proč to vše učinil: Aby byl schopen vstoupit do pekel a pomoci všem těm ubohým tvorům projít tím procesem ZDÁRNĚ. Jinak by věru každý zůstal uzamčen v tom stavu navždycky.

Jakmile se jedinci podaří dostat se ven z pekel, je pak přiveden do té zvláštní oblasti, co je mezi pekly a intermediálním světem. V tom okamžiku, kdy k tomu dojde, ten jedinec umře, co se pekel týče. Toto je nové pojímání smrti pro zónu vymístění. Pekla přicházejí o toho jedince provždy. Nikdy se nenarodí znovu v nějakých jiných oblastech pekel. Vstup do je tedy zmíněné oblasti označuje jedincovo vzkříšení z mrtvého života negativního stavu. Avšak ve chvíli tohoto vzkříšení dotyčný jedinec se jeví v té oblasti ve své bývalé zevní tělesné formě. To tělo - forma není vhodné pro vstup do samotného pozitivního stavu. V neutrálním stavu může jakákoliv životní forma s jakýmkoliv typem těla (až na lidský typ těla) pohodlně přežít. Toť podstata neutrálního stavu. Nicméně v pozitivním stavu může přežít jen forma, jaká je ladí s jeho atmosférou. Jelikož každý jedinec se jeví ve formě a ta forma je integrální částí jeho/její osobnosti,důležité, aby ZÍSKAL NOVOU, která by byla v souladu s životem pozitivního stavu.

Proces změny vzhledu jeho formy se nazývá PROCESEM TRANSFIGURACE. Tento proces je složitou konglomerací genetických, duchovních, duševních a fyzických znovupřizpůsobení a znovuspojení, jaké nemůžete pochopit, pokud žijete v podmínkách lidskosti. Jakmile se proces transfigurace ukončí a jedinec přizpůsobil svůj nový zjev, pak může postoupit do následujícího stadia. Jedinec vstupuje do zvláštního oddělení Nové školy pro duchovní znovuprobuzení, přerod a restrukturalizaci. V okamžiku svého vstupu do Nové školy je tento jedinec znovu narozenk novému životu pozitivního stavu. V této Nové škole začíná PROCES TRANSFORMACE toho individua. Ten sestává z tak neobvyklých a předivných věcí, že neexistují žádná slova ve vašem lidském jazyce, jež by mohla vylíčit nebo vyjádřit vše, co se děje během té doby.

Když je proces transformace ukončen, individuum dostává novou totožnost, nový život a nové pověření v určité oblasti pozitivního stavu Stvoření. Absolvování Nové školy a získání nové identity přispívá k tomu, co se nazývá NOVÉ DUCHOVNÍ NAROZENÍ toho jedince. Opravdový a skutečný život dotyčného jedince v pozitivním stavu začíná právě v tomto významném okamžiku. Potom příslušný jedinec prochází stejným procesem duchovního pokroku, jaký je popsán na začátku této kapitoly.

Jak vidíte z tohoto velmi stručného a neúplného vylíčení, je PROCES KONVERZE velmi složitý a obtížný. Avšak byl umožněn spasitelným aktem Pána Ježíše Krista. Od této chvíle je umožněn každému. A nádherné je to, že s postupem času bude tento proces snazší a snazší. Každá nová zkušenost v tomto ohledu dláždí cestu všem dalším případům konverze. Nicméně každý bude muset přece jen procházet výše popsanými kroky, jenže se zkráceným a usnadněným způsobem. Nuže toto je, co vskutku znamenají termíny „narození“, „smrt“, „vzkříšení“, „přerod“, „transfigurace“ a „transformace“.

 


3) PRAVÝ LIDSKÝ TVOR PLANETY NULA


Co se týká narození lidských tvorů, existují určité podivnosti v procesu jejich početí. Fabrikace lidstva pseudotvůrci byla již rozsáhle popsána v této i předešlých knihách Nového zjevení. Také byl již vylíčen proces inkarnace poslanců pozitivního stavu i agentů negativního stavu. Avšak situace je poněkud jinálidskými tvory, kteří se narodili lidskými tvory, aniž by přišli přímo z pozitivního nebo negativního stavu.

V průběhu spojení dvou lidských tvorů opačného pohlaví narodí se idea, jaká odráží rozmanitým způsobem specifickou přirozenost svých rodičů. Ve většině případů lidští rodiče té ideje nemají vědomé ponětí nejen o jejím obsahu, kvalitě a kvantitě, nýbrž také o faktu, že se taková idea narodila. Ve chvíli, kdy se idea narodí, začne pátrat po prostředcích, jakými by vybudovala svou zevní formu manifestování. Toto se vykoná pomocí fyzického pohlavního styku dvou lidských tvorů opačného pohlaví.

Podivnost lidského narození tkví ve faktu, že fyzické tělo té ideje se paraziticky buduje ve fyzickém lůně ženy. Jak již bylo uvedeno dříve, nikde jinde ve Stvoření či kdekoliv v zóně vymístění neexistuje tak nepřirozený, neobvyklý, abnormální, bolestivý a nebezpečný způsob fyzického narození.

Dotyčná idea se po svém početí promítne speciálními duchovními prostředky neznámými lidským tvorům (dokonce ani nyní se nemohou odhalit !) do speciálního a specifického intermediálního světa, kde se připraví ve formě ducha a dočasné formy jeho duševnosti pro vstup do nezvyklých a drsných podmínek ženského lůna a planety Nula.

Zatím co se dělají tyto přípravy, vyvíjí se specifický lidský zárodek těla té ideje. V procesu těch příprav přihodí se té ideji - duchu několik věcí. Především je vystavena rozličným negativním a pozitivním zkušenostem. Inkorporuje ty zkušenosti do svého obsahu. Za druhé, inkorporováním jakékoliv z těchto zkušeností přivolávají se rozliční jiní duchové, kteří ji vystavili těmto zkušenostem, aby se stali integrální částí jejího budoucího života. Tím se stává, že inkorporováním těchto zkušeností do jejího obsahu a pozváním těch duchů, aby se stali integrální částí jejího budoucího života, vyvine se prapodivná rozporná duchovní, duševní a fyzická atmosféra, jež se stane obsahem budoucí lidské osobnosti té ideje.

Tato rozporná přirozenost je zkomplikována dvěma faktory:


(1) Jedním je, že rodiče té ideje jsou lidští tvorové. Být lidským neznamená nic, než být rozporným. Takže již v prvním okamžiku narození je ta idea plná rozporností. Tato přirozenost určuje, že idea vyhledává protichůdné zkušenosti v tom speciálním intermediálním světě, jenž existuje pouze pro tento účel.


(2) Druhým je to, že fyzické tělo, které se vyvinulo v ženském lůně pro tu ideu, je budováno z prvků negativního stavu. Již samotnou svou povahou a svým stavem vše rozporné. Struktura toho těla napomáhá životu negativního stavu, avšak je nesmírně toxická vůči životu v pozitivním stavu. Tato struktura neustále nutí každého ducha v ní uvězněného, aby byl negativní a přeplněn rozpornostmi a protiklady. Tato situace je zvlášť strastiplnou pro poslance pozitivního stavu. Jejich duch i duše jsou pozitivní, ale jsou v pasti těla, které samou svou přirozeností jde proti všemu, co ten duch a ta duše obsahují. Na druhé straně napomáhá tato situace zvláště agentům negativního stavu, kteří se cítí jako doma v takovém těle, kde prosperují se svou negativní přirozeností, plnou rozporů.

 

Pro PRAVÉ LIDSKÉ TVORY stává se tato situace životním stylem nerozhodnosti, kymácením se od jedné krajnosti k druhé, zatemnělosti a nedůslednosti, kdy se nikdy přesně neví, co je náležité a správné a co není.

Jakmile si dotyčná idea opatří, co potřebuje získat v tom mezisvětě, vstupuje pak do svého plodu a oživí jej. Skutečný vstup toho ducha - ideje do zárodku se nepřihodí dříve než na samém konci pátého měsíce pobytu v lůně matčině. Tedy fetus je téměř šest měsíců starý v době, kdy obdrží svého ducha a svou duši a kdy se vskutku stává živoucím. do té chvíle se mu nemůže přisoudit žádný pravý a ryzí život, bez ohledu na to, co kdo říká o této otázce na vaší planetě.

Během těchto čtyř měsíců, strávených v tom zárodku, dojde k úplné izolaci a separaci ducha duše od všech jiných zdrojů, až na to, že si podrží ve své nevědomé části přítomnost všech pozvaných protikladných duchů. Zároveň se potlačí a vymažou všechny vědomé vzpomínky ducha a duše, takže v době narození nemá již vůbec žádnou vědomost o čemkoliv. Je narozen v úplné vědomé ignoranci, bez jakýchkoliv vědomých vzpomínek či znalosti. (U stovek miliard duchů a duší, včetně duchů a duší pozemšťanů jde mj. o zapouzdření – viz film MATRIX – pozn. zpracovatele.)

Kvůli tomuto důležitému faktoru rodí se lidští tvorové ve formě novorozeňat, v podmínkách povšechné a úplné bezmocnosti a závislosti na dospělých. Pomalým a namáhavým procesem vyvinou se v dospělé fungující jedince, plné rozporností a zmatku. Duchové, jež byli v nich inkorporováni a s nimiž se narodili, se stanou jejich duchovními rádci, pokud mají vztah k pozitivním zkušenostem, anebo „stíny“ - pokud mají co činit s negativními zkušenostmi. Ježto se plně ztotožňují s jejich přirozeností, mají lidští tvorové i duchové je doprovázející určitý stupeň vzájemné podobnosti.

Jakmile jakýkoliv lidský tvor splní účel svého života na planetě Nula, jeho tělo umře. Pak je vzkříšen v intermediálním světě a tam prochází procesem, popsaným v devatenácté kapitole této knihy („Život po lidském životě“). Odkazuje se tímto na tuto kapitolu, aby se osvěžila paměť vzhledem k této záležitosti.

Má-li kdo uši k slyšení, ať slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


(23)

Kapitola dvacátá třetí

JAK PÁN JEŽÍŠ KRISTUS VLÁDNE NAD SVÝM STVOŘENÍM,

ZÓNOU VYMÍSTĚNÍ A PLANETOU NULA


Dne 9. května 1988 v 4:58 ráno bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„Není možno, aby omezený lidský rozum pochopil či obsáhl proces, prostředky, metody a způsoby, jakými Pán Ježíš Kristu vládne a působí ve Svém Stvoření, v zóně vymístění a na planetě Nula v jejich vyčerpávající úplnosti. Doopravdy většina aspektů tohoto působení a vládnutí pro svou obrovitou velikost, intenzitu a rozsah snemůže vstoupit do lidské mysli žádným videm lidské percepce, myšlení, ba ani intuicí. Neexistuje nic v jejich schopnosti vnímat, chápat a představovat si, co by bylo s to poskytnout třebas i sebevzdálenější ponětí o tom, jak se to odehrává. Toto je však pravdou ve většině případů nejen o lidských tvorech, ale také o každé sentientní mysli v jsoucnu a bytí. Důvod k tomuto ohraničení pro všechny bez ohledu na to, jak je kdo duchovně pokročilý, je v tom, že proces vládnutí a působení ve Stvoření, v zóně vymístění a na planetě Nula se odehrává z Absolutního stavu.

Tím, že všechny sentientní entity jsou relativními vůči tomuto Absolutnímu stavu, nejsou s to plně pochopit většinu aspektů tohoto procesu. Pro relativnost svého stavu jejich chápání se omezuje jen na relativní termíny. Někteří chápou víc, někteří méně v závislosti na stupni svého duchovního vývoje. Každé chápání, vycházející z relativní pozice, bude při pokusu o aplikování na něco, co má absolutní kvalitu, hodnotu a působivost, pouze relativním. Odtud tedy jeho značná omezení. Avšak některé relativní představy o této činnosti, vládě a působení jsou přístupny dokonce i lidské mysli, která je nejomezenější ze všech. Určité aspekty tohoto procesu již byly zjeveny skrze Emanuela Swedenborga v jeho knize „Božská prozřetelnost“ a v některých pasážích předešlých knih i této knihy „Nového zjevení“. Nicméně, jak víte, od té doby došlo k mnohým hlubokým a revolučním změnám ne jenom ve Stvoření, nýbrž - což je nejdůležitější – v Přirozenosti Vladaře, Samotného Stvořitele. Tyto změny mohou také odrážet změny ve způsobu, rozsahu a prostředcích, jimiž Pán Ježíš Kristus, který je absolutním a jediným Vladařem a Stvořitelem, vládne a působí ve Svém Stvoření, v zóně vymístění a na planetě Nula.

Jak můžete vidět, jsou užívána tři určení pro toto vládnutí: Stvoření, zóna vymístění a planeta Nula. Důvod pro toto rozlišení je v tom, že každá zvláštní sféra vládnutí vyžaduje rozličné prostředky, způsoby a nástroje. Co se může uplatňovat a co vede v určitým výsledkům ve Stvoření, nemusí takovým být v zóně vymístění. A co je použitelné a přináší výsledek v zóně vymístění, nemusí takovým být na planetě Nula. A ačkoliv se má za to, že planeta Nula je umístěna na pokraji či v rámci sféry zóny vymístění, je její kosmické, duchovní, duševní a fyzické postavení takové, že vyžaduje velmi zvláštní přístup vládnutí nad jejím osudem. Tato pozice planety Nula byla prodebatována v sedmnácté kapitole této knihy i v jiných kapitolách.

Proberme velmi stručně a ve velmi omezeném smyslu to, jak se děje toto vládnutí a působení Pána Ježíše Krista. Zásadně jsou to čtyři metody vládnutí nad Stvořením, čtyři metody vlády nad zónou vymístění a tři metody vládnutí nad planetou Nula.

 


1.  VLÁDNUTÍ NAD STVOŘENÍM


(1-1)  ZEVNĚJŠNOST STVOŘITELOVÝCH IDEJÍ

První metoda vládnutí nad Stvořením má co činit se samotnou strukturou Stvoření. Jak víte, je veškeré Stvoření ideou Stvořitele, jež se vyskytuje ve stavu niternosti a jež se promítá do procesu zevnějšnosti. Takže se Stvoření může pojímat jako zevnějšnost Stvořitelových idejí. Jelikož se tyto ideje vyskytují v absolutním stavu, mají proto absolutní hodnotu. Vždy jsou, protože jejich Tvůrce vždy JEST. Tento stav idejí zajišťuje několik důležitých věcí:


(a)    Svým nepřetržitým nastáváním v Absolutním stavu niternosti Stvořitele zajišťují to, že Stvoření vždycky je.

(b)    Ježto jsoucno a bytí Stvoření úplně závisí na nastávání těchto idejí v Absolutním stavu, je jeho nepřetržité jsoucno a bytí zajištěno. Je nutné chápat, že Stvoření a jeho běh jsou možné jenom proto, že Stvořitel udržuje ve Svém Absolutním stavu niternosti všechny nutné ideje pro jsoucno a bytí Stvoření, pro jeho rozvoj a vývoj na všech jeho funkčních úrovních. Z tohoto důvodu kdyby takové ideje byly vyřazeny a přestaly se vyskytovat v Absolutním stavu niternosti Stvořitele třebas i na zlomek okamžiku, přestalo by veškeré Stvoření okamžitě být a existovat.

(c)    Absolutní hodnoty těchto idejí zajišťují trvalou užitečnost jsoucna a bytí Stvoření. Pokud tyto hodnoty existují v absolutním smyslu, pak užitečnost jsoucna a bytí Stvoření se nikdy nemůže vyčerpat.

(d)    Nepřetržitost výskytu těchto idejí v Absolutním stavu niternosti Stvořitele zajišťuje, že Stvoření je motivováno k tomu, aby odráželo, nosilo a projevovalo všechny nekonečné rozmanitosti všech aspektů těchto Absolutních idejí. Bez takového neustálého motivování by se Stvoření zhroutilo a přestalo fungovat a plnit účel, pro který bylo stvořeno.


Nuže výskyt těchto idejí se děje v Absolutním stavu. Díky tomuto faktu jsou tedy absolutní. Také proces projekce obsahu těchto idejí do zevnějšnosti té niternosti je sám o sobě absolutní. Avšak v momentě, kdy zevnějšnost se stane svou vlastní manifestací, samým faktem, že se stává (což značí, že tak tomu nebylo vždycky), stává se relativní vůči tomu absolutnímu. Avšak tím, že se tento relativní stav ODVOZUJE ze svého absolutního zdroje, může se pojímat jako rozšíření absolutního do jeho relativních podmínek. Nejen že je toto relativní extenzí absolutního, nýbrž absolutní je přítomno ve svém rozšíření v relativním smyslu. Jak si pamatujete, ačkoliv nic z relativního NENÍ přítomno v absolutním, je absolutní vždycky přítomno v relativním a naplňuje je DOCELA. Absolutního stavu se může relativní kondice vnímat, rozlišovat a obsáhnout v absolutním smyslu tím, že relativnost je extenzí a procesem toho absolutního. Takto Stvořitel ze Svého Absolutního stavu zná z první ruky, v absolutním smyslu, do všech nejmenších podrobností co se děje v jakýchkoliv relativních stavech (podmínkách, okolnostech).

Tím, že veškeré Stvoření je Jeho/Její relativní kondicí – zevnějšnost je vždycky relativní vůči niternosti – je Stvořitel v tom nejpřímějším kontaktu se všemi událostmi Stvoření kdykoliv, kdekoliv, v jakémkoliv stavu, v jakýchkoliv podmínkách a procesech. Z pozice této přímé zkušenostní znalosti a vnímání vládne Stvořitel nade vším Svým Stvořením a jeho všemi multivesmíry.


(1-2)  STVOŘITELOVY SENTIENTNÍ ENTITY A PROSTŘEDÍ

Druhá metoda vládnutí nad Stvořením se vztahuje na strukturu všech čijících entit a na jejich čivou mysl. Pokud si vzpomínáte, každá sentientní entita ve Stvoření je nádobou a nositelem velice specifického a jedinečného aspektu elementu ideje čivosti, která se odvozuje z Absolutní ideje Absolutní čivosti Stvořitele. Jak již také víte, hlavním účelem stvoření všech těchto sentientních entit bylo to, aby se mohlo uskutečňovat sdílení a oplácení Absolutního života Stvořitele v duchu úplné svobody a nezávislosti. Byla pro tento účel Tvůrcem stvořena zvláštní jednotlivá prostředí, kam byly umístěny sentientní entity. Tato prostředí byla stvořena tak, že byla úplně závislá na funkci sentientní mysli čijících entit.

Duchovní principy a zákony nyní stanoví, že každý aspekt elementu ideje nejen že závisí na samé té ideji, ale že spolu s tou ideou závisí na svém původci. A nejen to: Ale že každý aspekt té ideje nosí v sobě jedinečnou přítomnost svého Tvůrce v relativním stavu. Podle tohoto principu je Stvořitel – jsa Absolutní niterností – přítomen přímo v každé relativní vnějšnosti skrze a pomocí všech sentientních entit, jež jsou nositelkami všech těchto rozmanitých aspektů. Z této pozice je Stvořitel schopen vnímat okamžitě všechny události, dění, okolnosti, procesy a stavy nejen ve Stvoření a jeho prostředích, nýbrž také v každičké sentientní mysli. Tím, že prostředí Stvoření byla učiněna závislá na funkci sentientní mysli, ví Stvořitel z pozice Své přítomnosti v té mysli okamžitě o jakékoliv možné poruše či úchylce v řádu Stvoření i sentientních entit. Toto umožňuje Stvořiteli uvést do souladu jakoukoli odchylku a napravit a opravit jakékoli špatné fungování.

Je nutno, abyste rozuměli, že Stvoření ani sentientní entity – jsouce relativními a ne absolutníminemohou být dokonalé v absolutním smyslu. Pouze Absolutní Stvořitel je absolutně dokonalý. Avšak cokoliv menšího než Tvůrce – nehledě na to, jak je pokročilé – byť by bylo v řadě hned za samým Stvořitelem, přesto není absolutní. Proto tímto faktem vše a každý podléhá nějakým příležitostným omylům, nesprávným vjemům anebo tomu, že není ve shodě s ostatním Stvořením. Principem je zde, že


ČÍM BLÍŽ KE STVOŘITELI, TÍM MÉNĚ NASTÁVÁ TAKOVÝCH OMYLŮ A CHYB.

ČÍM VĚTŠÍ JE VZDÁLENOST OD STVOŘITELE, TÍM VĚTŠÍ JE MOŽNOST TAKOVÝCH OMYLŮ, NESPRÁVNÝCH VJEMŮ A CHYB.


Jsa přítomen v tom nejniternějším sentientní mysli, Stvořitel okamžitě postřehne v té sentientní mysli každý možný nedostatek a ihned jej v této, skrze tuto a touto myslí napraví. Jsou tedy v tomto ohledu hladký běh a trvalá údržba stvoření zajištěny na věky.

Tato modalita vládnutí nad Stvořením dává všem sentientním entitám zkušenostní pocit, že se na tom procesu sami účastní osobně, přímo a intimně, neboť všechny ideje toho vládnutí jsou plozeny Stvořitelem skrze ně a jimi samotnými. Jsou přijímateli, uchopovateli a prováděči těchto idejí, přicházejících od Stvořitele.


(1-3)  STVOŘITELOVY PRINCIPY A ZÁKONY TVOŘIVOSTI

Třetí metoda vládnutí se vztahuje na principy a zákony tvořivosti. Tyto zákony a principy jsou integrálními stavy a podmínkami Absolutní přirozenosti Stvořitele. Fakticky – zopakováno zas a znovu (k neradostnému podivení těch, co si stěžují, že v této knize existuje příliš mnoho nadbytečností), že Stvořitel je Si Sám/Sama Absolutními zákony a Principy. Takže proces stvoření se nemůže odehrávat mimo těchto zákonů a principů. Některé z těchto zákonů byly formulovány v desáté kapitole této knihy.

Proces stvoření nejen se řídí těmito zákony a principy, ale Stvoření nemůže být stvořeno a ani se pak nepřetržitě udržovat, aniž by se tyto zákony a principy staly jeho integrální přirozeností. Z toho důvodu může se říci, že Stvoření je řízeno zákony a principy svého Stvořitele, a protože Stvořitel je Sám/Sama svými vlastními Zákony a Principy, je v nich přímo přítomen ve všech dobách, na všech místech, ve všech stavech a za všech okolností. Stvořitelova přímá přítomnost v těchto Zákonech a Principech Mu/Jí umožňuje okamžitě zvědět v absolutním smyslu vše, co se děje ve Stvoření. Jakákoliv porušení či odchýlení se od těchto zákonů a principů se ihned registrují a vnímají a takřka okamžitě se provádějí NÁPRAVNÉ AKCE.

Tedy tyto výše uvedené tři metody vládnutí nad Stvořením se uplatňují vždy ve směru z nitra navenek. Pán Ježíš Kristus, kdo je Stvořitelem, vládne nad Svým Stvořením ze stavu Své Absolutní niternosti. Toto je vládnutí jdoucí „od“ směrem „do“. V tomto druhu vládnutí neexistuje nic, co by mohlo být v tom „do“. „Do“ je vždy extenzí toho „od“. Nemá své nezávislé jsoucno a bytí. Do určité míry to bylo nedostatkem. Tento typ vládnutí se může pojímat jako jednostranný.

Musíte chápat velmi jasně, že Přítomnost Stvořitele v Jeho/Jejím Stvoření a v sentientních entitách byla vždy niterná. Byl v niternosti Stvoření, ale ne v zevnějšnosti Stvoření. Toto bylo důvodem, proč veškeré vládnutí se dělo ve směru z nitranavenek, nikdy ze zevnějšku dovnitř. Nebyl-li Stvořitel nikdy v zevnějšnosti Stvoření, nemůže žádné vládnutí postupovat směrem z vnějšku do niternosti. Aby se napravila tato situace, bylo nutno, aby se Stvořitel ve formě Ježíše Krista vtělil v tom nejzevnějším Stvoření či navenek od Stvoření a přijal relativní kondici a kondici, jaká se neodvozovala ze žádné ideje Stvořitele. Takže Stvořitel jako Ježíš Kristus zkušenostně prožil své Stvoření z jeho vlastní vnější pozice a z postavení navenek od Stvoření. Zvláštním a tajemným procesem křížení a fůze inkorporoval Stvořitel ve Své Absolutní přirozenosti proces zevnějšnosti Stvoření a stav „navenek“ od Stvoření, stav se Pánem Ježíšem Kristem.

Jak vidíte, existují zde dva faktory: Jeden je zevnějšnost Stvoření a druhý je přebývání navenek od Stvoření (navenek od té zevnějšnosti). Být navenek od Stvoření znamená být v zóně vymístění a dívat se na Stvoření z úplně odlišného pohledu. Být v zevnějšnosti Stvoření znamená vnímat Stvoření z pozice zevnějšnosti, ale stále ještě být integrální částí Stvoření. V té spoluvýznačnosti „zevnějšnosti“ je integrální částí Stvoření, jsouc jeho přírodním stupněm. Takže být v přírodním stupni Stvoření znamená vnímat Stvoření z pozice jeho zevnějšnosti. Být navenek od Stvoření (navenek od zevnějšku) znamená nemít žádný podíl na Stvoření. A to je negativní stav. Vrátíme se k této otázce za chvíli.


(1-4)  STVOŘITELOVA BILATERÁRNÍ VLÁDA

Aby byla úspěšná, musela inkarnace Nejvyššího – Stvořitele ve formě Ježíše Krista do stavu vně Stvoření sledovat určité zákony a principy. Zde je velká záhada, jaká nikdy dříve nebyla zjevena.

Ježíš Kristus před vstupem do těla, připraveného v lůně Marie, musel projít tím speciálním intermediálním světem jako každý jiný. Musíte dodržovat vlastní pravidla, chcete-li, aby vše proběhlo, jak se patří. A nejen to – zatím co byl v tom světě, navštívil Ježíš Kristus přírodní čili nejzevnější stupeň Stvoření, kde při tom získal určité elementy, které pak vtělil do povšechnosti Své duševnostiJežíše i do své zevní mysli - Krista. Získání těchto elementů bylo nutnou podmínkou pro bezpečný vstup na planetu Nula, pro získání speciální kondice a těla - masa, jímž a skrze něž mohl vstoupit do nejvenkovnější oblasti Stvoření (zevnějšku a zevnějšnosti) – do zóny vymístění a do všech jejích pekel a oblastí.

Tedy inkarnaci Ježíše Krista v zóně vymístění, na planetě Nula a cestou planety Nula PŘEDCHÁZEL speciální druh návštěvy Ježíše Krista v přírodním stupni Stvoření, kde zkušenostně zažil Své Stvoření ve směru zvenčí dovnitř.

Během této návštěvy ustanovil tam Ježíš Kristus zvláštní věčný stav, jaký Mu/Jí dovoluje být přítomen ve Svém Stvoření ne jenom ve směru z niternosti do zevniternosti, nýbrž také simultánně a synchronně ve směru zvenčí dovnitř. Z této nové pozice, jsa ve Svém Absolutním stavu, Pán Ježíš Kristus vládne Svým Stvořením BILATERÁRNĚ. A toto je čtvrtou modalitou vládnutí. Toť způsob všeobsáhlé vlády. Tento typ vlády existoval ve Stvořiteli potenciálně, nikoliv jako skutečná realita. Jako realita existoval v příslibu Stvořitele, učiněném všem v Jeho/Jejím Stvoření, že v jednom bodě času a prostoru napraví tuto situaci.

Co je nutno, abyste si uvědomili znovu, je to, že Stvoření se tvoří z niternosti směrem k zevniternosti. Proto Stvořitelova přítomnost ve Stvoření musí být nejdříve ve směru zevnitř navenek. Nemůže být ze zevnějšku dovnitř, neboť ten zevnějšek se nejdříve musí stvořit. Jakmile však tento zevnějšek je stvořen, zařídí se ustanovení podmínek, jaké by dovolovaly Stvořiteli prožívat Své Stvoření nejen ze Svého Absolutního niterného stavu (Absolutní niternosti), nýbrž také z pozice Jeho relativnosti – ze zevnějšnosti.

Stvořitel ve Svém původním stavu nemůže zakoušet Své Stvoření z vlastní pozice, protože nic, co má relativní podstatu, není v Něm/Ní obsaženo. Proto taková zkušenost je jen nepřímá, relativní sentientní myslí a skrze ni. Ale tato zkušenost je omezená faktorem, že přítomnost Tvůrce v jakékoliv sentientní mysli je vždy uvnitř té sentientní mysli, a z té pozice je také vně té sentientní mysli. Opět se musí zdůraznit, že tato zkušenost se získává ve směru z nitra navenek. Jediná možná cesta, jak napravit tuto situaci a prožívat Stvoření tak, jak to činí sentientní entity, bylo stát se jednou z nich ve všech jejich podmínkách a se všemi jejich atributy. Tou zkušeností byl ke třem výše uvedeným druhům přidán nový modus vládnutí nad Stvořením – modus směru zvenčí dovnitř.

Potřeba zavedení tohoto způsobu vládnutí vyvěrá nejen z faktu, že se stal všeobsáhlou formou vlády, a tedy ve všech směrech přímější než před tím, ale i proto, že to umožnilo Stvořiteli, aby byl osobně přítomen v nejzevniternějším stupni Stvoření a také nevenek od Stvoření. A nejen to: Také – což je nejdůležitější – tato přítomnost je nutná v absolutním smyslu, má-li se kdy negativní stav naprosto úplně eliminovat. Jak bylo dříve uvedeno, přítomnost Pána Ježíše Krista v tom stupni a v zóně vymístění zajistí v budoucnosti, že negativní stav navěky nikdy nebude reprodukován, neboť k tomu nemůže dojít, pokud je tam On/Ona přítomen.

 


2.  VLÁDNUTÍ NAD ZÓNOU VYMÍSTĚNÍ


Vláda Pána Ježíše Krista nad zónou vymístění se děje podle poněkud jiného vzoru.


(2-1)  STVOŘITELOVA AKCE A REAKCE ZÓNY VYMÍSTĚNÍ

V první instanci oponuje zóna vymístění pravé struktuře Stvoření tím, že je navenek od Stvoření (navenek zevniternosti). Původní materiál, z něhož zóna vymístění byla vybudována, sestává ze všech prvků pravého Stvoření, jenže v protikladném stavu a zpitvořené formě. Tyto elementy jsou úplně jinak zkombinované a řídí se podle jiných zákonů a principů. Sledováním tohoto vzoru produkuje zóna vymístění speciální duchovní tlak a ovzduší, které doprovází její jsoucno a bytí. Tento nátlak je namířen proti pravému Tvůrci a proti Jeho/Jejímu Stvoření. Proto veškeré rozpoložení zóny vymístění ve všech svých detailech se stává nezákonným a neřádným. Neustále narušuje všechny zákony a pořádky.

Z tohoto rušivého faktoru je možno snadno pozorovat a vnímat všechny komponenty zóny vymístění. Vezme-li se v úvahu to, že Stvořitel působí z Absolutní kondice Absolutního zákona a Řádu, pak vše, co se staví proti této kondici, je ovládáno procesem Absolutní znalosti rozdílu existujícího mezi pravým Stvořením a zónou vymístění. Principem zde je to, že jakákoliv akce, podniknutá Stvořitelem ve Stvoření, vyvolává okamžitou protichůdnou reakci v zóně vymístění. Znáte-li celou povahu všech akcí v absolutním smyslu, pak budete znát všechny reakce rovněž v absolutním smyslu. Pomocí Absolutní znalosti toho, jak zóna vymístění bude reagovat na tyto akce, vládne Stvořitel veškerým jejím osudem a údělem.


(2-2)  STVOŘITELOVA ZNALOST ODMÍTNUTÍ ZÓNOU VYMÍSTĚNÍ

Ve druhé instanci odmítají negativní sentientní entity uznat přítomnost Stvořitele v sobě – ve své schopnosti svobodně volit a měnit se a popírají tu přítomnost. Prostě se obrátí zády k té přítomnosti. Jsa v absolutním stavu, zná Stvořitel v absolutním smyslu, co jsou důsledky, následky a výsledky takového odmítnutí a popření. Může tedy u nich Stvořitel předvídat do nejmenších podrobností všechny druhy chování, postojů, výběrů se všemi jejich důsledky. Prostředky, danými tou znalostí, vládne Stvořitel nad osudy všech negativních členů v zóně vymístění. Znáte-li v absolutním smyslu, co jsou důsledky přijetí Stvořitele a Jeho/Jejích Zákonů a Principů, pak také budete znát v absolutním smyslu všechny následky, výsledky a důsledky jejich nepřijetí, odmítnutí a popření.

Jelikož Stvořitel určuje všechny důsledky, výsledky a následky přijetí a inkorporování v absolutním smyslu, určuje taky v absolutním smyslu i všechny následky, výsledky a důsledky kursu oponujícího takovému přijetí a inkorporování. Proto Stvořitel zná absolutně vše o každém a všem v zóně vymístění z tohoto protichůdného trendu a z té pozice tam pak vykonává Svoji vládu.


(2-3)  TVORBA STVOŘITELE A PSEUDOTVORBA ZÓNY VYMÍSTĚNÍ

Ve třetí instanci nepřetržitý tvůrčí proces Stvořitele velmi zaměstnává obyvatele zóny vymístění tím, že narušují vše nové, co je stvořeno Tvůrcem. Takže vždy, když Stvořitel přijde s něčím novým, co uvede do Stvoření nebo k němu přidá, vznikne následkem těchto nových okolností v tkanivu pseudojsoucna a pseudobytí zóny vymístění bolestný rozruch. Aby se tato situace napravila, obyvatelé zóny vymístění ihned zfabrikují něco, co má přesně opačnou kvalitu toho, co bylo Tvůrcem stvořeno. To vybalancuje jejich zónu.

Jelikož obyvatelé zóny vymístění sami nikdy nemohou přijít na něco nového a spíš vždy užívají stejných metod, módů, způsobů a materiálů (odpadků), jakých užívá Stvořitel (jenže zvráceně, zpitvořeně a nezákonně), může se přesná znalost jakéhokoli kroku, který podniknou, snadno vyčíst z původního plánu nového tvořivého počinu. Mějte na zřeteli, že vše, co celé obyvatelstvo zóny vymístění může podnikat, je – REAGOVAT jen na něco, co se děje v pravém Stvoření. Sami o sobě a v sobě nezmohou se na žádné originální tvůrčí činy. Pouze reagují jako následek pravých, primárních činů, které se odehrávají v pravém Stvoření. Takže Stvořitel předvídá přesně, jak budou reagovat a jaké protiopatření a odezvu vyprodukují. Z té pozice vládne Stvořitel nade všemi a vším v zóně vymístění v souladu se Zákonem svolení a zajišťuje tak, že se nic nevymkne z ruky a nic neohrozí stabilitu a rovnováhu Stvoření a že nic a nikdo neporuší svobodu volby a schopnost měnit se, jaké se těší i všichni členové zóny vymístění; a také aby fungovali v rámci jim přidělených práv a účelu, pro který jim bylo dovoleno být a existovat v jejich vlastním mrtvém životě.

Tyto tři výše uvedené modality vlády v zóně vymístění se odehrávají z vnitřku Stvoření a ze Stavu Absolutní niternosti Tvůrce. Tyto mody neposkytují žádný způsob vládnutí z nitra zevnějšku zóny vymístění. Jak si vzpomínáte, nemohl Nejvyšší – Stvořitel do určité doby vstoupit do vnitřku zevnějšnosti Stvoření bez nebezpečí vyhlazení toho zevnějšího stavu. Z toho důvodu byla vláda nad zónou vymístění z jejího vnitřku dána do rukou jejím původním obyvatelům, kteří ji aktivovali a zabydlili – PSEUDOTVŮRCŮM. Ti ji celou úplně ovládali.


(2-4)  STVOŘITELOVA PŘIROZENOST – PÁN JEŽÍŠ KRISTUS

Aby se mohla zahájit konečná úplná eliminace zóny vymístění a jejího negativního stavu, bylo nutno se chopit řízení vlády nad tou zónou z VNITŘKU JEJÍ ZEVNĚJŠNOSTI ZEVNÍ POZICE. Neexistuje žádná jiná cesta pro docílení tohoto účelu. Jak si pamatujete z dřívějška, toto se nemůže vykonat z pozice pozitivního stavu, nýbrž pouze z pozice stavu negativního.

Z tohoto důvodu Stvořitel ve formě Ježíše Krista vzal na Sebe relativní přirozenost skrze lidské tělo - maso se všemi elementy zóny vymístění a skrze tuto přirozenost a touto přirozeností vstoupil do zóny vymístění osobně a přímo. Během Své osobní a přímé fyzické přítomnosti v té zóně zrušil Pán Ježíš Kristus vládu pseudotvůrců a ze samé pozice vnitřku zevnějšnosti té zóny převzal moc a stal se jejím absolutním a nepopíratelným vládcem. Jsa v Absolutním stavu, zná nyní Pán Ježíš Kristus zónu vymístění nejen z pozice pozitivního stavu pravého Stvoření, ale také z pozice samotného negativního stavu a jeho zóny vymístění.

Z této pozice vládne Pán Ježíš Kristus nyní nad zónou vymístění způsobem bilaterálním. Takové vládnutí vyžaduje osobní fyzickou přítomnost a objevování se v doméně, jaká se ovládá touto zvláštní metodou. Fyzické tělo - maso, vpojené do povšechnosti Přirozenosti Pána Ježíše Krista, dříve Nejvyššího, Jemu/Jí poskytuje prostředky, pomocí kterých Jeho/Její přítomnost v zóně vymístění je podle potřeby rozeznatelná bezprostředními fyzickými smysly.

 


3.  VLÁDNUTÍ NAD PLANETOU NULA


Vláda nad planetou Nula má však odlišné spoluoznačení. Jak již bylo zjeveno, má planeta Nula a její obyvatelstvo – lidští tvorové zcela odlišnou pozici než skutečné Stvoření i zóna vymístění. Jedno je jisté: Lidští tvorové nemají žádný zkušenostní přímý fyzický přístup a možnost kontaktu se žádnou jinou oblastí Stvoření ani zóny vymístění. Lidští tvorové dokonce nemají žádnou empirickou znalost ani o tom, že takové světy existují. Mají jenom jakési teoretické vědění s přečtenými spekulačními dohady o možnosti jsoucna a bytí takových světů. A je tady jiná věc, že planeta Nula je místem a pozicí, dříve definovanými jako žádné místo a žádná pozice, v čase, který není časem. Přinejmenším není to místo, prostor, čas a pozice, jaké by mohly být porovnány s čímkoliv jiným ve jsoucnu a bytí.

Struktura, obsah, dojmy a vyjadřování lidské mysli a života jsou nejvíce omezené, izolované a separované ve srovnání s kýmkoliv jiným ve Stvoření a v zóně vymístění. Lidští tvorové nemají žádnou hmatatelnou moc nejniternější mysli, jaká by jim dovolovala měnit a ovládat v jakémkoli rozsahu jejich životy a fyzické prostředí. Velmi slabounké, těkavé, nepředvídatelné, ve většině případů bezvolní vyjádření některých aspektů myšlenkové kontroly, jako jsou na příklad extrasenzoriální percepce (ESP) a různé parapsychologické fenomény, mají rozsah tak ohraničený a nedůležitý, že jsou komukoliv jinému k smíchu. Jak víte, ostatní část zóny vymístění a všech pekel nejen, že má takovou moc, ale taky je jejich myšlenková moc vysoce vyvinutá a je nesmírně vychytralá. Tuto moc negativní povahy nazývají někteří lidští tvorové buď „černou magií“, nebo „bílou magií“, když chtějí rozlišit použití myšlenkové moci na dobré či zlé účely.

Tato situace poukazuje na to, že lidští tvorové se nacházejí v nejzevnějším postavení samotné zevnějšnosti. Kvůli této neobvyklé a prakticky nemožné pozici není vláda nad planetou Nula a lidským životem nijak lehká.


(3-1)  STVOŘITELOVA ILUSTRACE, EXTERNALIZACE, KONKRETIZACE A EXEMPLIFIKACE

Sám prvotní způsob vlády je prostřednictvím ilustrace, externalizace, konkretizace a exemplifikace. Všechny duchovní faktory Stvořitelovy Absolutní přirozenosti se mají hmatatelně ilustrovat těmito specifickými mody. Jinak nemůže dojít k tomu, aby se na planetě Nula zachytily. Kdyby se nemohly zachytit, pak by se vliv Božské prozřetelnosti nemohl pociťovat a ani by nemohl mít nějaký dopad na osudy lidských tvorů a planety Nula.

Takže Stvořitelem byla poskytnuta metoda ilustrativní symbolizace, jaká líčí všechny nebo většinu duchovních principů v doslovném jazyce lidských tvorů, čímž jim dovoluje jakési poznání a aplikování těchto principů. Jak víte, závisí přežití každé sentientní entity na tom, zdali je má v jakémkoli možném tvaru či formě.

V tomto ohledu závisí přežití mrtvého života zóny vymístění na uznání a pochopení všech duchovních principů a jejich následném znetvořeném, zfalšovaném a odmítavém vyplňování v jejich původním obsahu. Abyste něco mohli zprznit či znetvořit či zfalšovat či odvrhnout, musíte to nejdříve uznat a pochopit. Jinak nebudete vědět, co a jak se má dít v tomto negativním usilování. Takže přežití zóny vymístění závisí jedině na této schopnosti vidět, rozpoznat a pochopit pravdu všech duchovních principů. Že pak odmítne závazně aplikovat tuto pravdu a namísto toho ji použije pro zfalšování, znetvoření a zprznění – toť jiná věc.

Co se týká lidských tvorů na planetě Nula, pak tito nemají schopnost přímo vnímat, rozeznat či pochopit duchovní principy svou vnitřní, niternou dispozicí z pozice samotných těchto principů. Namísto toho musí být k těmto principům přivedeni oklikou a složitými cestami pomocí externalizace, ilustrace a symbolizace na nějakých velice konkrétních příkladech.

Dobrý příklad k tomu, jak se to dělá, může být nalezen ve Starém zákoně „Biblí Svaté“. Určitá třída lidských tvorů byla zvolena Stvořitelem za tím účelem, aby byla znamením či ilustrací jakýchkoliv následků všech voleb, jakých se jen lidští tvorové dopustí. Tito lidští tvorové se nazývali proroky či syny proroků. Tak například prorok Izajáš musel doslovně chodit svlečen a nahý po dobu tří let na znamení a podiv Egyptu a Ethiopii (Iz. 20:3). Prorok Ezechiel musel doslovně znázorňovat obležení Jeruzaléma a ležet na levém boku, aby nesl nepravost Izraele tři sta devadesát dní (jeden den a jeden rok); a pak musel ležet na pravém boku čtyřicet dní, aby nesl nepravost domu Judova. Během té doby byl donucen se omezit fyzicky, takže se nemohl obracet z jedné strany na druhou, pokud neskončily dny obležení, jím takto znázorňované. Musel si sám připravovat zvláštní druh jídla a pití pro každý den svého omezení či paralýzy (Ez. 4:1-17). Toto vše se dělo na znamení a pro ilustraci toho, jaké budou následky zla lidských tvorů, zde reprezentovaných Izraelem a Judou. Také Ezechielova žena doslovně umřela přímo před jeho očima, podle slova Páně, a jemu nebylo dovoleno po ní truchlit či projevit znak zármutku, aby se tak ilustrovalo, co se stane s dětmi Izraele (Ez. 24:15-24).

Pouze takovými extrémními doslovnými ilustracemi na konkrétním chování některých lidských tvorů je zobrazeno působení a vládnutí Stvořitele na vaší planetě. Kdyby nebylo takové zobrazení, pak by to vedlo k tomu, že by lidští tvorové popřeli fakt, že nad nimi vládne Stvořitel. Takové zapření v planetárním měřítku by vedlo k jejich vyhlazení. Pokud na vaší planetě je NĚKOLIK lidských tvorů, kteří jsou si vědomi faktu působení Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista – Stvořitele, bude planeta Nula zachována při životě. Bytí naživu jakéhokoliv života závisí na tomto faktoru.

Duchovním principem je zde to, že Stvořitel je přítomen ve vnitřním smyslu takových znamení, ilustrací, symbolů, souvztažností a vylíčení. Protože všechny zobrazují duchovní principy v nejzevnější části nejvíce zevního stupně prostřednictvím nejzevnější ilustrace a protože Stvořitel je vždy přítomen ve Svých duchovních principech, bez ohledu na to, v jaké formě jsou vyjádřeny či vnímány, vládne Stvořitel vaší planetě tím, jak na ně lidští tvorové reagují.


(3-2)  STVOŘITELOVA ZJEVENÍ

Druhý způsob Stvořitelova vládnutí nad vaší planetou se odvozuje z prvního. Protože se nedociluje nezávislého rozlišení duchovních principů přímo stavem niternosti lidské mysli, skrze něhož a jímž by se mohlo takové vládnutí provádět, jsou za tímto účelem použity zevní prostředky.

Jak je vám známo, mohou lidští tvorové komunikovat jeden s druhým pouze zevními prostředky – hlasivkami. Vyslovíte-li slovo, zvuk cestuje od vašich úst k uchu posluchače. Posluchač to slyší a odpovídá stejným způsobem. Tato vnější komunikace se rozšiřuje viděním. Napsali jste, co chcete sdělit. Jiní to čtou svýma zevníma fyzickýma očima a přiměřeně odpovídají. Jak vidíte, neexistuje v lidském životě žádné přímé komunikování od jedné mysli k druhé bez zevního zprostředkování.

Stvořitel přizpůsobuje tuto situaci procesu Svého vládnutí tím, že poskytuje PERIODICKÁ ZJEVENÍ. Posílá Svá slova některým lidským tvorům, za tímto účelem zvoleným, a ti je zapíšou. Protože tato slova jsou Slovem Stvořitele – Pána Ježíše Krista, je v nich vždy přítomen. Slovo Pána Ježíše Krista sděluje všechny nutné duchovní principy v doslovném jazyce všem lidským tvorům srozumitelném. Jejich pomocí a skrze ně – v jejich vnitřním smyslu – vládne Pán Ježíš Kristus nad vaší planetou a nad všemi osudy lidských tvorů.

V procesu dějin lidstva bylo dáno několik takových zjevení. Všechna jsou zkombinována v jedné knize, zvané „Biblí Svatá“. Přítomností Slova Pána Ježíše Krista ve vašem světě a z ní pozná On/Ona přesně, co se tam děje, a je schopen vytvořit všechny potřebné podmínky k zajištění toho, aby se neudálo nic na vaší planetě a u lidských tvorů, co by nebylo v souladu se Zákonem dovolení a s Jeho/Její Božskou prozřetelností. Když Pán Ježíš Kristus vycítí, že lidští tvorové již nemají jakékoliv náležité porozumění Jeho/Jejího Slova, jak to bylo zpočátku zjeveno, poskytne nové zjevení tím, že pošle Své Slovo někomu, kdo je pro tento specifický účel zvolen, a přes toto nové zjevení projevuje moc Své vlády nad vaší planetou.

Problém s lidskými tvory je v tom, že jsou s to pochopit a přijmout jenom velmi omezený stupeň čehokoliv duchovního či jakékoliv pravdy. Kvůli této omezenosti je velmi často porce jim zjevované pravdy vnímána a chápána vně kontextu své celistvosti. Dochází zde k tomu, že lidští tvorové v procesu svých dějin mají sklon postupně ztrácet náležitý pohled,Tak se skončí tím, že se jeho původní význam naprosto dezinterpretuje. v jakém to zjevení bylo dáno, a odlučují zjevenou pravdu od jejího původního kontextu.

Když se to stane, pak samo jejich jsoucno a bytí je ohroženo fakty, že jakmile došlo k nesprávné interpretaci, je přítomnost Pána Ježíše Krista v Jeho/Jejím Slově úplně zatemněna a Jeho/Její vláda je v nebezpečí. V takových chvílích Pán Ježíš Kristus poskytuje nové zjevení. Již pouhou napsanou přítomností tohoto zjevení na vaší planetě bez ohledu na to, zda je někdo čte, či nikoliv, bez ohledu na to, jak mnoho, či jak málo lidských tvorů je přečte a uvede v praxi – je přece jen nepřetržitá přítomnost Pána Ježíše Krista na vaší planetě zajištěna a Jeho/Její vláda trvá bez přerušení.


(3-3)  STVOŘITELOVA SVATÁ CÍRKEV

Třetí způsob Stvořitelovy vlády nad vaší planetou se vztahuje k druhému způsobu tak, jak se druhý vztahoval k prvnímu. Lidští tvorové, kteří neustále čtou Slovo Pána Ježíše Krista a s pozitivním a dobrým úmyslem ho uplatňují ve svém chování a životním stylu, ustanovují na vaší planetě síť duchovních spojů čili OÁZU POZITIVNÍHO STAVU. V duchovním smyslu taková komunikační síť se jmenuje SVATOU CÍRKVÍ. Tato Svatá církev nemá nic společného a ani nemá co činit se žádnými takzvanými organizovanými vnějšími církvemi, existujícími v tak hojném počtu na vaší planetě. Tato Církev je duchovní entitou, kterou a skrze kterou Pán Ježíš Kristus vládne co nejúčinněji nad životy všech lidských tvorů na planetě Nula. Pokud taková Církev je někde přítomná, BEZ ohledu na to, jak mnoho či málo členů má, JE přítomnost Pána Ježíše Krista na vaší planetě zajištěna. Kvantita v tomto ohledu nemá žádný význam, protože, jak si pamatujete, Pán Ježíš Kristus vládne z Absolutního stavu.

Dokonce JEDNA JEDINÁ OSOBA, která by četla a uplatňovala ve svém životě „Nové zjevení“ a „Biblí Svatou“, pravé Slovo Boží, byla by DOSTAČUJÍCÍ pro tento účel. Relativní rozpoložení jakéhokoliv daného individua zajišťuje, že absolutní působení a vláda Stvořitele trvá v absolutním smyslu. Z pozice Absolutního stavu jeho přítomnost v relativních podmínkách má absolutní hodnotu. Jak víte, úhrnný součet všeho relativního je stále ještě relativní. Může se jen přibližovat k absolutnímu, ale nikdy nemůže docílit stavu absolutnosti. Proto je jedno relativní stejné jako všechno relativní; bez ohledu na to, jak mnoho relativního máte, vždy budou jen relativní. Z pozice absolutna je všechno relativní známo vabsolutním smyslu.

Takže Pán Ježíš Kristus, jsa přítomen ve Svém Slově v absolutním smyslu, je schopen rozeznat všechny události na planetě Nula a řídit všechny osudy relativních lidských tvorů ve shodě se všemi zákony Své Božské prozřetelnosti. Navíc, z každého oponování vůči Novému zjevení či z jeho odmítnutí jakýmkoliv lidským tvorem Pán Ježíš Kristuszjišťuje, jaký je povšechný trend lidských výběrů. Podle toho zjištění uvádí příznivé podmínky pro manifestování všech důsledků, následků a výsledků takových výběrů. Takto tedy vládne Pán Ježíš Kristus nad planetou Nula a lidským životem.

--------

Jak vidíte, schází mezi těmito třemi mody vládnutí modus čtvrtý. Jak si vzpomínáte, vztahuje se čtvrtý modus k vládnutí z pozice zevnějšnosti. Fyzická přítomnost Pána Ježíše Kristaté zevnějšnosti dovoluje, aby vládnutí bylo bilaterální, jdoucí ve dvou směrech: Ze zevnějšku k vnitřku a ze zevnějšnosti vnějšku k jeho vlastnímu vnitřku. Je pro to důvod, proč čtvrtý modus vládnutí není na vaší planetě tentokrát proveditelný. Jak si vzpomínáte, bylo povoleno, aby lidský život i planeta Nula vešly do jsoucna a bytí jenom pro jediný účel: Zobrazit všechny důsledky, následky a výsledky aktivovaného negativního stavu.

V jednom smyslu může být lidský život vnímán jako nahromadění zkušeností s tím cílem, aby učinily dostupnými všechny náležité mody života pro výběr ze strany každého v jsoucnu a bytí. Není tudíž lidský život konečnou volbou sám o sobě a v sobě, nýbrž přechodným či dočasným předmětem výběru do té doby, než účel ilustrování tohoto důležitého faktu bude splněn. Jakmile je splněn, pak typický lidský život – tak, jak je projevován a rozvíjen na planetě Nula – nebude již mít žádný smysl.

Ježto lidský život je procesem shromažďování všech nutných důležitých zkušeností a protože není sám sebou a o sobě předmětem konečného výběru, nemůže být – pro svou pozici i svůj účel – ovlivněn žádným faktorem donucení. Jakýkoliv donucující činitel by porušil účelovost lidského života, pro jakou mu bylo dovoleno vejít do jsoucna a bytí. Přijetí takového donucujícího faktoru by učinilo lidský život předmětem konečné volby. Učinit to věcí definitivního výběru by znamenalo uzamknout lidský život do stavu permanence.

Pro tuto povahu a účel lidského života nemohou lidští tvorové – pokud se nacházejí na planetě Nula – učinit konečný výběr. Nemají žádné základy či základnu, na níž by mohli provést konečnou volbu ve věci své vlastní konečné budoucnosti. Toto rozpoložení je povahou jejich zobrazujícího účelu. Pokud ještě něco zůstává v přirozenosti negativního stavu, co se má zobrazit a z čeho je třeba se poučit, žádná konečná volba nemůže být provedena během života na planetě Nula, neboť by to blokovalo možnost toho osudově závažného zobrazení. Když si jednou něco zvolíte v konečném smyslu, pak již nejste předmětem zobrazení ničeho jiného, než toho, co jste si zvolili v konečném smyslu.

Toť jeden z mnoha důvodů, proč lidští tvorové nemohou být souzeni z pozice planety Nula, pokud vykonávají tuto ilustrativní funkci. Teprve až OPUSTÍ planetu Nula a přijdou do intermediálního světa duchů, jsou uvedeni do různých podmínek, stavů a procesů duchovní skutečnosti; dá se jim tam náležitá základna k provedení osobní konečné volby. Ta volba pak určí jejich budoucí osudy.

Kdyby se tedy Pán Ježíš Kristus objevil na planetě Nula osobně ve Svém fyzickém těle, ve Své moci a slávě, pak by porušil existující podmínky ilustrativní povahy lidského života. A nejen to: Tím by uvedl všechny lidské tvory do alternativy nemít žádnou jinou možnost, než přijmout Jeho/Její Absolutní jsoucno a Bytí. Již pouhou Svou fyzickou přítomností – tím, že lidští tvorové nejsou ve stavu ani procesu konečného výběru, Pán Ježíš Kristus by je přinutil k provedení toho posledního výběru z pozice donucení a nikoliv svobody volby.

Nikdo nemůže mít zásluhu na tom, že přijme Pána Ježíše Krista z pozice donucení a ne ve svobodě volby. Nemůže se to zachytit v jedincově nejhlubší niternosti, kde by to platilo. Jediné, co se může inkorporovat do nejhlubší niternosti, je to, co bylo přijato ve stavu a v procesu svobody volby a se svobodnou vůlí. Přijetím Pána Ježíše Krista takovým nepříznivým způsobem by mohlo uzavřít navždy nejniternější duchovní mysl lidských tvorů, a tak by lidští tvorové nemohli být spaseni. Spasení k vám může přijít jenom z pozice nejhlubšího nitra nebo ve směru z niternosti k vnějšku. Nevhodný způsob přijetí Pána Ježíše Krista by byl z pozice zevniternosti. A z té pozice se nic z toho nemůže přisoudit ani lidským tvorům, ani vůbec nikomu. Bylo by to porušením všech multiverzálních zákonů a principů. A porušit takové zákony a principy znamená konec nejen pro lidské tvory, ale i pro celý multivesmír. Je však něco jiného, když se Pán Ježíš Kristus objeví fyzicky a osobně v peklech a všech jiných oblastech zóny vymístění. Lidé tam jsou NE v přechodném stavu, nýbrž ve stavu své KONEČNÉ VOLBY. Z té pozice nemusí reagovat na fyzickou přítomnost Pána Ježíše Krista způsobem, jaký by byl v rozporu s jejich konečným výběrem. Nicméně povaha této konečné volby je taková, že když jednou víte, co je ta konečná volba, pak ji MŮŽETE, chcete-li, ZREVIDOVAT.

Existují určité dobře definované kroky a procedury, jak se tento zvrat může docílit. Fyzická přítomnost Pána Ježíše Krista mezi obyvateli pekel a ostatních oblastí zóny vymístění umožňuje, aby k uskutečnění toho zvratu došlo.Závazek žít podle přijatých nepravd NEZAVAZUJE, neboť je falešný. Proto zvrat z tohoto konečného výběru je možný. Důvodem zde je to, že jejich konečné volby byly učiněny na základě falešných premis či přijetí nepravd.

Taková není situace s lidskými tvory. Po dobu svého pobytu na planetě Nula jsou v modu hromadění zkušeností a v roli ilustrativních příkladů toho, co se nemá volit. Pokud zobrazujete něco, co se nemá volit, pak to zobrazování podle správného postoje nemůže vám být přisouzeno jako konečná volba, neboť přece je zobrazením toho, co nevolit. Nemůžete si zvolit to, co se nemá volit, pokud jste sám zobrazením toho faktu. Jediná pozice, z jaké si můžete zvolit to, co se nemá volit, je z pozice neilustrativního modu života. Fyzická přítomnost Pána Ježíše Krista na vaší planetě v této době by odřízla jakoukoliv možnost dalšího zobrazování toho, co se nemá volit. Být odříznutými od jediného prostředku a účelu svého života – i když si to neuvědomují či nemají znalost o tom, v čem spočívá účel a význam jejich života – nebyli by lidští tvorové schopni přežít fyzickou přítomnost Pána Ježíše Krista mezi sebou. Z tohoto důvodu vládne Pán Ježíš Kristus nad planetou Nula čtvrtým způsobem Svého působení.

Bude to však něco jiného, až lidští tvorové ukončí tento ilustrativní způsob svého života. Pokud si pamatujete, v určitém bodě negativní stav na vaší planetě úplně zvítězí. TÍMTO dostižením nastane konec ilustrativnímu modu lidského života. Pak tehdy a jenom tehdy dojde k započetí poslední fáze Druhého příchodu Pána Ježíše Krista a Pán Ježíš Kristus se objeví na planetě Nula také fyzicky. V tu chvíli dojde ke konečné volbě zastavit ilustrativní způsob lidského života. Díky konečné volbě fyzické objevení se Pána Ježíše Krista na vaší planetě neohrozí nikoho ani nic na ní. Po dovršení konečné fáze posledního soudu a po navrácení planety Nula do jejího původního postavení – z něhož byla násilně odvlečena – bude také zaveden na vaší planetě čtvrtý modus vlády Pána Ježíše Krista. Tím faktem dojde k plodnému rozkvětu nového časového cyklu i jsoucna a bytí. Víc lidská mysl nemůže obsáhnout.

Ten/Ta, co má uši k slyšení, ať slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


(24)

Kapitola dvacátá čtvrtá

DESATERO NOVĚ NAVŠTÍVENÉ


Dne 12. května 1988 v 4:45 hodin ráno bylo ke mně znova slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„Přišel čas, abychom zvážili obsah a význam Desatera přikázání ve světle této porce Nového zjevení. Jak víte, mnoho bylo o něm řečeno přímo i nepřímo v předešlých knihách Nového zjevení a také v této knize. Velice obsáhlý a hluboký výklad desatera byl dán prostřednictvím Emanuela Swedenborga. Všechny výše uvedené výklady, týkající se obsahu a významu Desatera přikázání, jsou plně platné a použitelné - s některými modifikacemi - dokonce i v přítomné době. Nicméně v této kapitole se musí vzít v úvahu některá jiná pojímání desatera.

V původní verzi Desatera přikázání v podání Mojžíše a jak jej překládá Nová verze Svaté Bible krále Jakuba jsou zaznamenána takto (Exodus 20:3-10):

„Já jsem Pán, tvůj Bůh; kdo tě vyvedl z egyptské země, z domu zajetí. Nebudeš mít jiné bohy mimo Mne. Nezhloubíš si žádný obraz ani žádnou podobu čehokoliv, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí: Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Neboť já jsem Pán, tvůj Bůh, jsem žárlivý. Stíhám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří Mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kteří Mě milují a Má přikázání zachovávají. Nevezmeš jméno Pána, svého Boha, nadarmo, neboť Pán nenechá bez trestu toho, kdo bere Jeho jméno nadarmo. Pamatuj na den spočinutí, abys jej světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechno své dílo, ale sedmý den je den spočinutí Pána, tvého Boha. V něm nebudete dělat žádnou práci: ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tobě cizinec, který je v tvých branách. Neboť v šesti dnech učinil Pán nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne spočinul. Proto požehnal Pán den spočinutí a posvětil jej. Cti svého otce i matku, aby tvé dny mohly být dlouho na zemi, kterou ti dává Pán, tvůj Bůh. Nebudeš vraždit. Nedopustíš se cizoložství.

Nebudeš krást. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Prostudujete-li pečlivě tato přikázání ze stanoviska jejich doslovného významu, pak zpozorujete, jakého jazyka se užívá pro jejich formulaci. Jak bylo již dříve uvedeno v této knize, až na páté přikázání je dána tato formulace v záporech. Určuje to, co se nemá dělat, aniž by specifikovala proč to nedělat a aniž by poskytovala směrnice k tomu, co a jak dělat. Jen páté přikázání dává nějaké podřadné důvody, proč toto zvláštní přikázání se má dodržovat.

Existují důležité duchovní důvody, proč je Desatero přikázání podáváno a napsáno v takovém negativním jazyce. V době jeho přenosu byla duchovní situace na planetě Nula nanejvýš povážlivá. Většina lidských tvorů neměla žádné náležité ponětí, chápání a poznání pravých duchovních principů či pravé Přirozenosti Boha Nejvyššího. Tato situace byla určena tím faktem, že nikdo - až na mizivé malé výjimky - si NEBYL vědom existence niterných duchovních stavů, skrytých v mysli každého. Veškerý důraz byl kladen na vnější, venkovní faktory: Vnímání jakékoliv skutečnosti bylo omezeno na základní a primitivní péči o vlastní fyzické potřeby a potřeby prostředí. Fyzické aspekty a aspekty prostředí dominovaly plně nad lidským životem. Byly považovány za nejdůležitější životní faktory, jimž byli jacíkoliv osobní, individuální, subjektivní a vnitřní činitelé plně podřízeni.

V této situaci bylo jakékoliv duchovní poznání jakýchkoliv záležitostí, zvláště pak otázky přirozenosti Boží, odvozeno z těchto činitelů prostředí a zevních faktorů. Z tohoto důvodu musí každý duchovní pojem, má-li vstoupit do oblasti lidského chápání a má-li poskytnout lidským tvorům hmatatelný význam, být externalizován a materiálně zpředmětněn ve formě přírodních objektů. Tyto přírodní předměty tím, že jsou navenek od lidské mysli a vybudovány z přírodních elementů svého prostředí, byly považovány za bohy a uctívány jako takové.

Když se vezmou v úvahu hrubá omezení a různá nebezpečí ve fyzickém prostředí, kde tenkrát lidští tvorové žili, a uváží-li se to, že byli naprostými OTROKY svého prostředí, majíce velmi málo moci nad přírodními silami a nemajíce žádnou znalost o pravých zákonech, jimiž takové přírodní síly působí, měly všechny principy, formulované v těch dnech, zakazující konotaci.

Jsou-li prostředí i všechny přírodní síly a události mimo vaší moci a ovlivňují-li neustále váš život povětšinou způsobem negativním, pak jediná cesta, jak se od nich osvobodit a vyhýbat se jim, jak jen možno, bát se jich a snažit se je uchlácholit, aby vám neublížily a nezpůsobily škodu. Žádné jiné pojetí duchovní reality v té době neexistovalo. A protože pravá duchovní skutečnost je záležitostí niternosti, pak co tu máte je negativní spoluoznačení jakýchkoliv duchovních principů. Neexistuje žádný jiný jazyk, skrze který a jakým možno vyjádřit a vštípit lidským tvorům jakýkoliv vpravdě pozitivní význam duchovnosti.

Jak jste si plně vědomi, znamená externalizace, naturalizace a ritualizace duchovnosti negativní stav. V této situaci je negativní stav považován za pozitivní. Proto je pozitivní stav definován v negativních termínech odmítání, vyhýbání, strachu, úzkosti a přikázání, které vám říkají, co nedělat, má-li se přežít tato přírodní šlamastika, v níž žijete. Není-li tu žádné vnímání jiné reality než negativní, pak říkat něco lidským tvorům za těchto okolností v pozitivních termínech, znamená docela se minout cílem. Prostě by to neslyšeli, neboť to není realitou, jakou znají a jaká je jim blízká.

Takže aby se mohlo dát lidským tvorům této povahy nějaké duchovní vodítko k tomu, jak minimalizovat nepříznivý dopad negativního stavu na jejich životy, a aby se zavedl nějaký stupeň příznivých okolností pro eventuální uvedení pozitivního stavu v pozitivním jazyce, musíte jim nejdříve definovat, co se dělat NEMÁ. Konec konců, jak víte, žijí v negativním stavu a zbožňují negativní stav. Za těchto okolností by bylo zcela zbytečné a marné říkat jim, co činit, neboť by stejně vše dělali z pozice negativního stavu. Dělali by to tedy negativně. Činit něco z té pozice by jim nejen nepřineslo možnost dostat se ven z negativního stavu a být uveden do stavu pozitivního, ale zatlačilo by je to ještě hlouběji do negativního stavu. Činit něco z pozice negativního stavu - bez ohledu na to, co to je či jak pozitivním to je samo sebou a o sobě, znamená dělat to negativně. Jakékoliv pozitivní spoluoznačení takového aktu je negováno a integruje se do negativního stavu, stávaje se znesvěceným.

Z tohoto důvodu se má při vyvedení lidských tvorů z negativního stavu na prvním místě jim říci, co nedělat. Tím, že jim to řeknete, definujete přirozenost negativního stavu. V té době nikdo skutečně nevěděl, v čem přirozenost negativního stavu spočívá. Dělali vše předpokládajíce, že to, co činili, bylo zcela náležité a božské. Kvůli tomuto předpokladu musíte jim nejdříve říci, že se mají vyhýbat činům podobného druhu.

Jakmile se ustanoví vzor chování, při jakém se dodržují přikázání a vyhýbá se tomu, co přikázání nařizují nedělat, pak tehdy a jenom tehdy se může začít bezpečně velmi pomalé a postupné uvádění nějakých pozitivních konceptů, definovaných v pozitivním jazyce.

Jiná věc, kterou si je třeba zde uvědomit, je to, že v té době existovalo moc málo svobody volby. Jak si pamatujete z předešlých porcí Nového zjevení, přicházeli lidští tvorové na tento svět ne na základě svobodné volby, nýbrž z nutnosti. Nutnost té situace měla být negativního druhu. Nerozuměli náležitě pojmu svobody výběru. Vládlo se nad nimi podle řady principů, které je nutily dělat, co se na nich požadovalo, pod hrozbou trestu smrti v případě odmítnutí konat to tím kterým způsobem.

Pro tehdejší lidské tvory bylo toto přirozeným způsobem žití a života. Nic jiného se nepojímalo, nevnímalo či nechápalo. Z těch okolností mohl být chápán a přijat pouze jazyk příkazu. Jak víte, je jazyk nařizování, nátlaku a donucování vždy povahy negativní. Avšak nerozumíte-li jiné řeči, pak k čemu je, formulujete-li cokoliv v jakémkoliv jiném jazyku ?  K ničemu !  A nejen to, nýbrž tak činit může být dokonce i nebezpečné, protože co se nechápe, je považováno za něco původu neznámého či nezvyklého. Pro tehdejší lidské tvory vše, co bylo neznámého a nezvyklého původu, znamenalo, že to přichází od démonů. Takže by vás ukamenovali k smrti a znesvětili vše, co byste se snažili je naučit jakýmkoliv jiným způsobem a cestou (jak tomu vskutku bylo v mnoha případech podobné dotěrnosti).

Z tohoto důvodu rčení v záporech jim muselo být prezentováno nejen v negativních termínech, ale i jako rozkaz a hrozba: „Musíš to dělat takto, nebo !“

Jak můžete vidět z tohoto kratičkého expozé a z již dřív uvedeného, Desatero přikázání bylo napsáno v negativních termínech z pozice negativního stavu, jazykem negativního stavu. Žádné jiné prostředky sdělování v té době pro lidské tvory neexistovaly.

Tím, že Desatero přikázání bylo napsáno negativním jazykem, nemá ve svém doslovném smyslu žádnou konotaci lásky či čehokoliv pozitivního. Je přísné, posvátně vážné a výhrůžné. A Bůh, který nařizuje, je proto velmi přísný, vážný, krutý, trestající a žárlivý na Svou moc. Aby se zdůraznila Jeho krutost, je zobrazen jako mužský. Mužové v těch dnech sebou představovali koncentraci agrese, krutosti a násilí. Takový druh boha bude k vám milosrdný a milý jenom tehdy, budete-li doslovně poslouchat všechna jeho přikázání. V okamžiku, kdy odbočíte jakkoliv od toho, co je nařízeno a přikázáno podle doslovného písmene tohoto zákona, zabije vás nemilosrdně a bez žádného ohledu na dobré či pozitivní skutky, které jste mohli vykonat, než došlo k tomuto nepatrnému vybočení. Toť jak Bůh byl a je pojímán z pozice negativního stavu, což bylo životním stylem lidských tvorů té doby a ještě ve většině případů také v přítomné době. Neopovažujete se mluvit příliš hodně - vůbec-li - o lásce. Jak můžete pociťovat lásku vůči takovému bohu ?  Jediné, co můžete cítit, je strach a - hluboko ve svém nitru - nenávist. Abyste se mohli vyhnout jeho kruté odvetě, snažíte se mu co možná nejvíc vyhýbat, nebo se poslušně stanete jeho otrokem v naději, že vás nezabije, ale na místo toho vám požehná hojností materiálního a hmotného dobra nebo dlouhým životem na vaší planetě, jak vysvítá z pátého přikázání.

Avšak jakmile se náležitý vztah mezi lidskými tvory a vůči Bohu definuje termíny Desatera přikázání a po té, co jsou pevně zakořeněna ve většině existujících lidských právních, etických a duchovních zákonů, pak se smí začít s modifikací jejich významu. Dříve, než se udál První příchod Ježíše Krista na vaši planetu, nemohlo dojít k této modifikaci. Duchovním principem je, že jakákoliv modifikace, změna či zrušení jakéhokoliv zákona může nastat jenom v důsledku jeho SPLNĚNÍ. Problém však byl, že nikdo z lidských tvorů na planetě Nula nebyl schopen toto podniknout. Neschopnost tohoto výkonu do nekonečna by nakonec mohla zničit lidskou rasu. Neschopnost splnit či doslovně se řídit podle toho zákona přináší odplatu. Trest či odplata za nenáležité plnění je inherentní v jakémkoliv zákoně, definovaném v záporech, jak je tomu u Desatera přikázání. Pokud si pamatujete, existoval v té době jen jeden druh trestu - smrt. V tomto případě nejen fyzická, ale také duchovní smrt. Duchovní smrt je horší než fyzická, poněvadž znemožňuje hledání a chápání pravdy. Kombinace obou smrtí za okolností tehdy existujících nedávala než velmi malou šanci nebýt uzamčen v jednom stavu do nekonečna. Jelikož žádný lidský tvor nebyl schopen splnit tyto zákony či přikázání, bylo lidstvo odsouzeno k věčnému zatracení. Jeden z hlavních důvodů, proč se Nejvyšší vtělil na vaší planetě ve formě Ježíše Krista, byl, aby zabránil, aby se tak stalo.

Pro tento důvod přijal Nejvyšší lidské tělo, stal se lidským tvorem a z té pozice splnil tyto zákony. Jejich splněním jako Lidský tvor spasil lidstvo před záhubou. Zároveň Mu/Jí splnění těchto zákonů dovolilo, aby nejdříve modifikoval jejich význam, pak je redefinoval v pozitivních pojmech a potom je zcela nahradil novým přikázáním. V Evangeliu Matoušově v kapitole 5 ve verši 17 Ježíš Kristus prohlásil:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřisel jsem zrušit, nýbrž naplnit.

A ve verši 18:

„Neboť zajisté pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane !“

Ježíš Kristus se pak pouští do MODIFIKOVÁNÍ tohoto zákona (viz verše 21 až 48 v téže kapitole), dávaje najevo, že již samou Svou přítomností stal se naplněním toho zákona. Konec konců je to Jeho/Její zákon, a proto jenom On/Ona ví, jak jej naplnit.

Tím, že během pobytu na vaší planetě byla činem a životem Pána Ježíše Krista vypuzena veškerá záporná význačnost tohoto zákona, dovolilo Mu/Jí to, aby jej redefinoval v pozitivních termínech. Nová definice tohoto zákona - po vypuzení jeho záporné konotace - se provádí tentokrát z pozice pozitivního stavu a ne z pozice stavu negativního, jak to bylo s Desaterem přikázání. Takže když byl tázán zákoníky, které je největší přikázání v Zákoně, Ježíš Kristus odpověděl z pozice pozitivního stavu:

Milovat budeš Pána Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. A druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci ! (Matouš 22:37-­40).“

Povšimněte si, prosím, že Ježíš Kristus nevzal ani jediné slovo z Desatera přikázání s tím, aby naznačil, které z jeho zákonů je největší. To nebylo náhodné.

Jakmile byla splněna negativní konotace toho zákona nebo jakýchkoliv existujících duchovních a mravních zákonů, neměl tento zákon po odstranění jeho záporné význačnosti již žádnou moc ani význam. Jakmile se ta význačnost odstraní, co pak zůstane ?  Nic, protože jste odstranili to, co bylo jeho pravým životem. V tomto případě se stane prázdným pojmem. Takže ho musíte úplně změnit a dát mu novou konotaci. Tentokrát POZITIVNÍ. Potom se může mluvit o LÁSCE.

Je zde zřejmá tato důležitá duchovní záležitost: Milujete-li Pána svého Boha z povšechnosti svého jsoucna a bytí a jestliže milujete jiné a sama sebe, pak ani nemůže vstoupit na mysl, aby se konalo něco negativního, ubližujícího a škodícího Bohu, jiným i sobě. V tomto případě není nutno, aby se říkalo, co nemáte dělat, protože obsah - toho „nedělat“ je naprosto nemyslitelný ve vaší mysli a ve vašem jednání. Důsledkem té lásky je, že konáte jen a jen to, co pochází z ČISTÉ LÁSKY. Nic jiného nevstoupí do vaší mysli a jednání. Proč si znečišťovat mysl zmínkou o tom, co v ní není a co je vám docela cizí ?  Avšak dokonce, i tento pozměněný zákon je poněkud externalizován. Stále ještě je zde konotace milování někoho někde tam, NAVENEK od vás.

Nicméně dostane-li se do vědomí lidským tvorům, že Království Boží je stavem niterností („Království Boží je ve vás !“  Lukáš 17:21), pak jen tehdy se může pokročit o krok dále. Nyní lze zrušit starý zákon a nahradit jej novým, který bude odrážet pravou duchovní skutečnost niternosti.

V Evangeliu Jana v kapitole 13 ve verši 34 Ježíš Kristus sdělil:

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“

A v kapitole 15 ve verši 4:

„Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“

Závěr je zde jasný: Zůstává-li Pán Ježíš Kristus ve vás a jestliže milujete jeden druhého, pak milujete přítomnost Pána Ježíše Krista jeden v druhém. Toto je stavem niterností, nikoliv zevnějšností. Pravá povaha pozitivního stavu se může odhalit jenom v niternostech a z té pozice se může promítnout do zevnějšností;niterností čili stavu nejvnitřnějšího. Podle definice nemůže láska být v žádném jiném stavu než v tom nejniternějším, protože se v něm vytváří a pociťuje. Je proto láska základnou všech pozitivních stavů a pozitivní stav je stavem jedincovy niternosti, která řídí všechno ostatní včetně procesu zevnějšnosti. nikoliv v opačném směru, jak tomu bylo v předešlé situaci. Milovat jeden druhého je velice osobním, soukromým a intimním stavem. Je to souvztažnost

Jak již v jedné z předešlých kapitol této knihy, tak i nyní vyvstává tato otázka: Co doopravdy znamená milovat Boha; jiné, sama sebe a jeden druhého ? (Zdá-li se, že se tato otázka jako mnoho jiných věcí a pojmů v této knize, opakuje a je přebytečnou, pak to není proto, že Pán Ježíš Kristus vás má za hlupáky, jak si někteří z vás bláhově stěžují po přečtení některých pasáží této porce Nového zjevení, ale je to proto, že tato otázka se klade z docela jiného pohledu a vyžaduje docela odlišnou odpověď).

Máte zde čtyři zřetelně rozličné kategorie: Milovat Boha, milovat bližního, milovat sebe a milovat jeden druhého.Jak se definují tyto lásky ? Ptejme se znovu:

V kontextu shora citovaných veršů z evangelia není jasno, jak se tyto lásky mají projevovat. Učedníci Pána Ježíše Krista mohli definovat tyto lásky Jeho/Jejím chováním vůči nim. V tomto ohledu to Pán Ježíš Kristus přesné specifikuje: Tak jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Učedníci měli příklad z první ruky, jak byli milováni svým nebeským Mistrem, a z té zkušenosti mohli vyvinout ponoukanou lásku jednoho k druhému.

Jak víte, základním přístupem k definování jakékoliv z těchto lásek shora uvedených je ohodnocení způsobu, jakým cítíte, máte přání, myslíte, uvažujete, něco zamýšlíte, máte vztah a chováte se vzhledem k objektu své lásky. Nuže toto je čistý stav niternosti. Nejdříve cítíte, myslíte, zamýšlíte a chcete tu lásku mít hluboko v sobě. Z toho postavení, z pozice vašeho pravého jsoucna a bytí, což jsou nejvnitřněji niternou kondicí, ustanovíte modus poměru a jednání vůči objektu své lásky. Vaše vztahovost a jednání vůči tomu objektu se stane zevním vyjádřením vašeho niterného stavu. Tímto vnějším vyjádřením je váš vnitřní stav či láska potvrzována co do PLATNOSTI.

Milujete-li někoho doopravdy a jestliže vpravdě milujete sama sebe, pak nemůžete vůči té osobě ani vůči sobě mít negativní city. Nemáte-li negativní city, pak nemůžete smýšlet o té osobě či o sobě v nějakých negativních termínech. Necítíte-li a nemyslíte-li nic negativního, pak si nemůžete přát nic negativního vůči té osobě ani vůči sobě. Nemáte-li žádné negativní city, žádné negativní myšlenky a žádnou negativní vůli vůči té osobě a sobě, pak váš vztah a jednání vůči té osobě i vůči vám samým bude postrádat jakoukoliv negativní komponentu. Namísto toho bude jenom vše pozitivní součástí vašich citů, myšlení, chtění, postojů, jednání a vztahovosti. Pravá láska se může definovat jako SJEDNOCENÝ STAV toho, čím jste niterně, s tím, co jste navenek v pozitivního smyslu. Jakákoliv diskrepance mezi jedním a druhým popírá pravou lásku a ta láska se stává něčím jiným. Není-li to láskou, pak je to negativním stavem.

Avšak láska je definována a určována primárně procesem své moudrosti. Na příklad, cítit pozitivně a jednat láskyplně vůči negativnímu stavu je nemoudré. To by podporovalo smrťácký život negativního stavu do nekonečna. Skutečná láska chce vše dobré a pozitivní pro každého, kdežto negativní stav nemá nic z té dobroty a pozitivnosti ve svém životě, snaží se pravá láska ve své moudrosti odstranit tuto okolnost negativního stavu a změnit ho na stav pozitivní, aby jej mohla milovat. Jak vidíte, nemůže pravá láska milovat negativní stav, protože negativní stav je v rozporu s její přirozeností. Milováním negativního stavu v jeho bídě a nešťastnosti by se pravá láska zničila. Proto pravá láska, již díky samé své podstatě, proniká negativní stav za účelem odstranění té bídy a neštěstí. Odstranit bídu a neštěstí, znamená odstranit negativní stav. Takto konat je moudré a důkazem velké lásky.

Usilováním o takovou lásku se miluje Pán Bůh, neboť milovat Boha, znamená odvrhnout vše negativní a přijmout všechno pozitivní a dobré. To také značí milovat svého bližního, jelikož si nepřejete kvůli němu, aby byl otrokem negativního stavu. To také znamená milovat sama sebe, neboť nechcete svou negativitou způsobit škodu sobě, jiným a Pánu Bohu ve vás a v nich. A konečně to znamená milovat se navzájem, jelikož to činíte v zájmu principů, neboť tak se to vpravdě má dělat. A toto je pozitivní cesta.

V této konotaci milovat se navzájem značí milování kvůli PRINCIPŮM, neboť taková láska potvrzuje, že PRINCIP ŽIVOTA je v lásce a její moudrosti. Žádný jiný život neexistoval, neexistuje ani nebude existovat. Milovat tedy pro princip, znamená milovat pro samotný život. Jelikož toto je jedinou pravou skutečností jsoucna a bytí, pak milovat ten život je to pravé, co se má činit. Zdrojem toho života je Pán Ježíš Kristus. Ten život je přítomen v jiných. Je přítomen ve vás a je odrážen ve vás navzájem. Milováním toho života pro sám ten život milujete jeho Absolutní zdroj; milujete všechny nositele toho života a milujete sama sebe jako někoho, kdo je schopen takové lásky vůči životu, Bohu, jiným i sobě. V takové lásce je založena její pravá moudrost. Takto milovat je moudré. Toť princip lásky.

Tady vidíte, že bylo nutno podniknout několik kroků v procesu dosažení tohoto bodu. Tyto kroky jsou KROKY PROCESU SPASENÍ lidských tvorů z negativního stavu Pánem Ježíšem Kristem:


(1)     Prvním krokem bylo DEFINOVÁNÍ principů z pozice negativního stavu v termínech ZÁPORNOSTÍ. Tento krok se odráží v původní verzi Desatera přikázání.


(2) Druhým krokem bylo NAPLNĚNÍ těchto přikázání. Tento krok byl vykonán pouhou přítomností Ježíše Krista, kdož je Sám/Sama Zákonem a Principem; tím že je tím pravým naplněním těch zákonů.


(3)     Třetí krok byl v MODIFIKACI těch zákonů, aby mohly odrážet realističtěji život v souladu s duchovními principy. Avšak ještě i v této modifikované formě mají v sobě negativní konotaci. Tento krok může být považován jako přechodný - od zcela negativní konotace k úplně pozitivní. Pokud si pamatujete, podstatou jakéhokoliv přechodného údobí je podržení v sobě některých starých konceptů, získávání nějakých nových a mezitím je nějaké zkreslení.


(4)     Čtvrtý krok byl REDEFINOVÁNÍM a ZNOVUFORMULOVÁNÍM těch zákonů z pozice pozitivního stavu a jazykem KLADNOSTI.


(5)     A pátým krokem bylo NAHRAZENÍ těch zákonů jedním všeobsáhlým zákonem, jaký PLNĚ odráží duchovní skutečnost pozitivního stavu.


V těchto pěti krocích se také odráží PROCES DUCHOVNÍ TRANSFORMACE:

(1)     JEDINEC začíná tím, že si UVĚDOMÍ, jaké má problémy a že jeho kondice je negativního rázu. Tyto problémy, které jsou vždy negativní povahy - jinak by přece nebyly problémy - musí být definovány v negativních termínech.


(2)     Když došlo k plnému uvědomění si této situace a když se uzná vlastní úplná negativita a vlastní problémy, pak může začít jejich NAPLŇOVÁNÍ. V tomto kroku si jedinec uvědomuje, že problémy jsou negativností vlastního života, že sloužily svému účelu, že vyčerpaly svou užitečnost, a proto jejich význam byl naplněn.


(3)     Jakmile se toto vykoná, pak se může začít s MODIFIKOVÁNÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA více POZITIVNÍM SMĚREM. Tento krok je přechodným procesem, ve kterém jsou možné recidivy, ježto jedinec ještě působí ze zvyku na problémy a negativitu svého rozpoložení. Zatímco se tyto zvyky postupně překonávají a odstraňují, jedinec je připraven k redefinování vlastního života z pozice pozitivního stavu.

 

(4)     Jakmile dojde k překonání všech návyků a odstranění všech problémů, jedinec je hotov přijmout novou DEFINICI SAMA SEBE a VLASTNÍHO ŽIVOTA V POZITIVNÍCH TERMÍNECH. V tomto bodě je naplněn pozitivními city lásky a procesem moudrosti. Nicméně jsou tyto city ještě poněkud zevnější povahy. Jedinec nepřijal ještě úplně fakt, že VEŠKERÝ pravý život je záležitostí jeho niternosti čili toho nejvnitřnějšího v něm, odkud se vše v jeho životě řídí.


(5) Jakmile dojde k tomuto uvědomění, pak tehdy a jenom tehdy jedinec je hotov se povznést nad tento krok a KONAT VŠE z pozice niternosti ve směru zevniternosti pouze v zájmu samotných PRINCIPŮ, neboť to je to pravé a jediné, jak se co má dělat, bez jiných možných podřadných úmyslů. V okamžiku, kdy se toho kroku dosáhne,jedinec JE duchovně transformován a začíná cestu nepřetržité DUCHOVNÍ PROGRESE v rámci života pozitivního stavu.

Nyní, když máme tyto kroky objasněny, můžeme pokročit k novému ohodnocení Desatera přikázání z pozice principů Nového zjevení, zvláště z jeho současného postavení, jak se odráží v této knize. Ubírejme se postupně od prvního přikázání až k poslednímu:

 


1.  PRVNÍ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nebudeš mít jiné bohy mimo Mne!“  Zde jde o rozlišování mezi pravým Bohem ­Stvořitelem a falešnými bohy, kteří vládnou nad zónou vymístění. Bohové v spoluoznačení těchto slov znamenají jak pseudotvůrce, tak jakékoliv jiné entity, jež se prohlašují za bohy. Ježto pouze příslušníci negativního stavu mají takové ambice, ambice být bohy, pak co toto sdělení znamená, je to, že se každému radí, aby ponechal stranou negativní stav a obrátil se k pozitivnímu. Nejvyšší nemůže mít žádný negativní stav vedle Sebe, protože kvůli pozici absolutnosti Jeho/Její pozitivní Přirozenosti nemá cokoliv negativního šanci přežít. Není to tím, že by to Bůh chtěl zabít, nýbrž proto, že přirozenost negativního stavu nemůže čelit žádnému aspektu Absolutní dobroty Boha Nejvyššího.

Takže v určitém smyslu plyne z tohoto přikázání, že nelze zcela dobře mít vztah k čemukoliv z pozice negativního stavu. Vyvede-li se kdo z negativního stavu, pak musí zanechat také zvyky, povahové rysy, postoje a vše ostatní, co se sebou přinesl v době, kdy opouštěl negativní stav. Toto je naznačeno předcházejícím veršem (veršem jedna), v němž se uvádí: „Já jsem Pán, tvůj Bůh; kdo tě vyvedl z egyptské země, z domu zajetí.

Význam tohoto výroku je ve faktu, že pouze Pán Bůh, kdo je podle definice Absolutní pozitivností, je schopen vyvést někoho z negativního stavu („země egyptská“ souvztaží s negativním stavem pekel). Být v negativním stavu, znamená být v otroctví. Být v pozitivním stavu, je být ve stavu úplné svobody a nezávislosti. Jen někdo, kdo je absolutně svobodný, jak je Pán Bůh, může vysvobodit ty, co jsou v porobě negativního stavu. Je nemožné pro kohokoliv vysvobodit se z pazourů negativního stavu, pokud se nachází v negativním stavu, protože nemá jiné prostředky, než být negativní. Nikdo není schopen se osvobodit negativními prostředky. Může se toho docílit jen prostředky pozitivními. Ale než se mohou ty pozitivní prostředky získat, musí dojít nejdříve k vysvobození z negativního stavu. Negativní stav nemá žádné pozitivní prostředky. Díky tomuto uspořádání může to učinit jen Ten, kdo je absolutně pozitivní.

Avšak jakmile je někdo ven z negativního stavu, pak aby se to přijalo za trvalou kondici, musí se uznat a přijmout Ten, kdo je jediným Absolutním Bohem. Jinak se skončí zase v negativním stavu. Toť důvod, proč toto přikázání uvádí, že, NEBUDEŠ mít jiné Bohy mimo Mne. Jacíkoliv jiní takzvaní bohové by vás odtáhli ZPĚT do negativního stavu bídy a utrpení.

Ze stanoviska principů Nového zjevení se stal Pán - tvůj Bůh povšechností Pána Ježíše Krista. Jiné Bytosti či Boha není nikde a nikdy. Z tohoto důvodu byla tato přikázání z moci Pána Ježíše Krista NAHRAZENA dvojím způsobem:


(1)      Žádné z přikázání se nemá déle nazývat přikázáním. Slovo přikázání má negativní spoluoznačení. Naznačuje, že v dané záležitosti není jiného výběru. Musí se poslouchat, nebo!  Místo slova přikázání se od nynějška bude užívat slovo DUCHOVNÍ PRINCIPY.


(2) Druhým způsobem NÁHRADY je nová formulace samotných duchovních principů.

Přítomná formulace Prvního duchovního principu je podávaná z pozice pozitivního stavu:

 


1.  PRVNÍ DUCHOVNÍ PRINCIP

Já jsem Pán Ježíš Kristus, tvůj Bůh v povšechnosti Lidského Božství i Božského lidství, kdo je tvůj Spasitel z negativního stavu a ze všech jeho zel a nepravd, a KDO JE JEDINĚ TÍM MAJÍCÍM ABSOLUTNÍ MOC a absolutní schopnost tě vyvést ze zóny vymístění, z planety Nula a ze stavu otroctví do podmínek pozitivního stavu svobody, nezávislosti, lásky a moudrosti. Budeš mít osobní, soukromý a intimní vztah jenom se Mnou, kdy Mne upozorníš na všechny své životní záležitosti, a nebudeš vzývat žádné jiné prostředníky či bohy pod žádnými jinými jmény.


Počínaje tímto okamžikem NAHRAZUJE První duchovní princip První přikázání. Přítomná formulace Prvního duchovního principu bude co do svého obsahu, významu a použití platná tak dlouho, pokud existuje zóna vymístění a všechna její pekla, pokud planeta Nula a lidský život jsou v postavení, v jakém jsou nyní. Jakmile budou zrušeny a negativního stavu již více nebude, pak se tento princip bude modifikovat nebo se nahradí.

 


2.  DRUHÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nezhloubíš si žádný obraz.“ Tato slova obsahují v sobě význam nebezpečí separace zevních faktorů života od jejich vnitřního, duchovního zdroje. Navíc v sobě zahrnují ohavnost odvozování jakéhokoli významu života z přírodního či zevního stupně Stvoření, jaký je výsledkem, nikoliv příčinou, duchovních tvůrčích snah Stvořitele.Zhloubit sobě obraz znamená externalizovat, zpřírodnit a odbožštit něco, co má čistě duchovní, vnitřní a niternou význačnost. Zároveň to znamená zduchovňovat, zbožšťovat a zpředmětnit něco, co samo sebou a v sobě takový význam NEMÁ v žádném aspektu svého jsoucna a bytí. To také znamená separaci jednoho aspektu Božství Stvořitele, jak se odráží v přírodním stupni, a prohlášení ho za skutečného Boha, jediného Boha při přehlédnutí faktu, že odraz toho aspektu je pouze zevní formou projevování, jaké není samo o sobě ani aspektem Boha a ani ne jediným ve jsoucnu a bytí. Taková separace a takové vymístění znamená dominanci negativního stavu a ustanovení jeho smrťáckého života.

V tomto případě „zhloubený obraz“ také znamená připisování lásky a dobra - těchto esenciálních hodnot pravého života - něčemu, co v sobě či samo sebou nemá ani jediné zrnko lásky a dobra, a tedy žádný opravdový život.

Ani žádnou podobu čehokoliv, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Zhotovit podobu čehokoliv znamená duplikování a náhradu pravého života mrtvým životem a skutečnou pravdu nepravdami a moudrost bláznovstvím.

Udělat jakékoliv zpodobení čehokoliv nahoře na nebi“ znamená odmítnutí pravého zdroje života, pozitivního stavu a Stvořitele a jejich nahrazování padělky ve formě zkreslenin, falešností a zprzněností, které navenek vypadají jako originál, ale nemají v sobě ničeho z originálu.

Co je dole na zemi“ označuje substituci pravé duchovní mentality a percepce reality falešnými, tak že vypadají jako skutečnost a skutečná mentalita, ale neobsahují nic z pravého života takové skutečnosti ani takové duchovní mentality. Jinými slovy, označují tato slova odstranění pravých substancí života a jejich náhradu zdánlivými, které mohou vzbuzovat zdání pravosti, ale ve skutečnosti jsou prázdnými a postrádají jakýkoliv podstatný význam a význačnost.

Nebo ve vodách pod zemí“ znamená záměnu či substituci přírodních dober a přírodních pravd (množné číslo !) skutečnosti Stvoření něčím, co nemá takové kvality a atributy, ale je jejich nejzevnější a venkovní manifestací a důsledkem. Nahradit původ či zdroj života jeho nejkrajnějšími deriváty a považovat tyto odvozeniny za pramen a původ života znamená postavit vše VZHŮRU NOHAMA.

Takže nahradí-li se konglomerace těchto tří činitelů (nebe, země a vody a toho, s čím souvztaží) něčím, co je jejich odrazem, pak dochází k aktivaci a k mrtvému životu negativního stavu. Tím se ustanoví falešné nebe - čili všechna zla, která nahradí všechna dobra; falešná země - čili všechny nepravdy, které nahradí všechny pravdy; a nepravá voda - čili spojení a pseudomanželství všech zel a nepravd, to jest negativní stav, který nahradí pravé duchovní manželství dobra a pravdy, to jest, pozitivní stav. Jak je život pozitivního stavu věčným spojením či duchovním manželstvím lásky a moudrosti, dobra a pravdy a všech jiných duchovních principů, tak je i život negativního stavu svazkem či pseudomanželstvím zel a nepravd a všech jiných pseudoduchovních principů, vlastních přirozenosti negativního stavu.

Nicméně „nebe“, „země“ a „voda“ také souvztaží s nejniternější duchovní myslí (nebe), s vnitřní myslí čili duševností (země) a s vnější myslí (voda či moře). Odvozovat z nich jakékoliv božství je odvozováním odvozeniny z odvozeniny. Žádná z těchto myslí sebou a o sobě není bohem. Proto se z nich nemůže odvozovat nic, co by bylo hodno uctívání. Odrážení odrazu odrazu originálu a umístění zdroje života a božskosti do tohoto terciálního odrazu je v podstatě popřením pravého Stvořitele. Ale to také znamená v tomto spoluvýznamu záměnu pravé mysli a jejích tří aspektů falešnou myslí a jejími třemi falešnými aspekty, jaké se stávají náhražkami čivosti té mysli. Falešná mysl je obrazem a podobou pravé mysli, ale přece jen není originálem. Jak by se vám například líbilo mít originální malbu nahrazenou nějakou podprůměrnou bezcennou kopií a pak uctívat tuto kopii, jako by byla originálem ?  Má to nějaký smysl ?  Ale toto je přesně to, co aktivátoři negativního stavu udělali. Toto přikázání je varováním před tím, aby se tak nečinilo v přítomné ani v budoucí době.

Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit“ znamená, že jejich přijetí do vlastního života vytváří nutnost nést důsledky, následky a výsledky aktivace negativního stavu. Vytvářet takové obrazy a podoby je procesem aktivace negativního stavu.Klanět se jim“ znamená nésti všechny důsledky, následky a výsledky negativního stavu. Toto přikázání varuje před takovými činy, protože přirozeností negativního stavu je vlastní odplata za jeho přijetí, tak jako je tu odměna za přijetí pozitivního stavu. Toto je zřejmé z následujících slov:

„Neboť já jsem Pán, tvůj Bůh, jsem žárlivý. Stíhám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří Mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kteří Mě milují a Má přikázání zachovávají.“

Neboť já jsem Pán, tvůj Bůh, jsem žárlivý“ znamená existenci pouze jedné skutečnosti: Duchovní skutečnosti a reality pozitivního stavu. Životem této skutečnosti je Stvořitel, jenž se zde nazývá „Pán, tvůj Bůh“. Slovo „žárlivý“ značí, že vše ostatní, co není odvozením či integrální částí této reality, nemá žádný smysl ani význam. Přijmout něco takové povahy, je podstatou aktivace negativního stavu, což je bolestné a škodlivé nejen pro jeho aktivátory a účastníky, ale pro veškeré Stvoření, to jest, pro pravou realitu pozitivního stavu. Současně to znamená, že každá alternativa - přijetí nebo odmítnutí pozitivního stavu - již samou povahou svého obsahu - produkuje všechny následky takových činů. Aktivátoři negativního stavu se zde nazývají „otcové“ a všichni, co se identifikují s životem negativního stavu, se nazývají „děti“.

Stíhat jejich nepravost“ značí uvést v činnost následky falešné a zlé reality negativního stavu.Do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří Mě nenávidí“ znamená tak dlouho, pokud negativní stav existuje a staví se proti pravé skutečnosti pozitivního stavu, jejímž životem je Stvořitel. Avšak toto slovo značí také proroctví, že negativní stav nebude mít dovoleno trvat do nekonečna, nýbrž jendo třetího pokolení“ - všechny aspekty negativního stavu, a „do čtvrtého pokolení“ - jejich plné využití.Třetí pokolení“ v této souvislosti značí úplné odhalení přirozenosti negativního stavu. Čtvrté pokolení“ v této konotaci znamená v rámci jednoho časového cyklu.Čtyři“ značí ukončení jednoho časového cyklu. Zde se neříká nic o pátém či šestém či nekonečném, jak je tomu v případě následků přijetí a identifikování se s pozitivním stavem, což je vylíčeno v následujících slovech:

Ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří Mě milují a Má přikázání zachovávají.“ Zde jsou popsány následky a výsledky přijetí pozitivního stavu („kteří Mě milují“). „Prokazovat milosrdenství“ značí sdílet všechny atributy, charakteristiky a podmínky pozitivního stavu, jenž je ryzí láskou a moudrostí, jakožto i slastí a velkým potěšením. Jak vidíte, žádné ohraničení se zde neuvádí, jak dlouho toto sdílení a ta vzájemnost (prokazuji milosrdenství těm, kteří Mě milují) bude pokračovat. Je řečeno „tisícům“. To značí provždy, na věčnost. Je-li pozitivní stav, který je Přirozeností Pána, vašeho Boha, jedinou skutečností, pak musí ve svém trvání pokračovat navěky. Vše, co je Přirozeností Absolutního Boha, trvá navěky, neboť Bůh vždycky JEST. Proto nemůžete omezit jeho pokračování. Důsledky plného přijetí a identifikování se s pozitivním stavem zajišťují toto milosrdenství či sdílení a vzájemnost bez jakéhokoliv časového omezení. Toto není omezeno pouze jedním časovým cyklem, jak je tomu v případě negativního stavu, nýbrž to platí pro všechny cykly času od věčnosti do věčnosti. „Prokazovat milosrdenství“, také značí vzít v úvahu relativnost těch, co jsou členy pozitivního stavu, a udělovat jim z Absolutní Přirozenosti Pána, jejich Boha jen tolik, kolik každý člen pozitivního stavu může v každém daném okamžiku pojmout do svého jsoucna a bytí a ve shodě se zákonem duchovní progrese.

Zachovávat Má přikázání“ znamená ztotožnit se se všemi duchovními principy pozitivního stavu.Milovat Mě“ značí přijmout svého Stvořitele jako jediný zdroj života a opětovat Jeho/Její Lásku.

Nyní se v souvislosti se současnou pozicí Nového zjevení nahrazuje toto přikázání následujícím:

 


2.  DRUHÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Je pouze jedna skutečnost v jsoucnu a bytí – skutečnost pozitivního stavu. Pozitivní stav je Absolutní přirozeností Pána Ježíše Krista - tvého Boha, kdož neustále vyzařuje tento stav do Svého Stvoření. Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh, jsa absolutní, ačkoliv je vždy přítomen ve Svém Stvoření, přesahuje vždy Své Stvoření ve všech ohledech a je víc než samotný pozitivní stav. Proto nic povahy pozitivní nemůže být odvozeno ze žádné části Stvoření, v žádné jeho formě, v žádném aspektu, ze žádné úrovně, žádného stupně; nýbrž pouze z Pána Ježíše Krista, který je víc než všechny ty části dohromady. Dopouštět se takového odvozování z jakékoliv části samého Stvoření je škodlivé a zraňující pro každého, kdo přijme tuto derivaci a ztotožní se s ní. Neseš následky takové separace a substituce, jakožto neseš i pozitivní následky jako výsledek tvého poznání, přijetí a tvé identifikace skutečnosti, že jediným zdrojem pozitivního stavu a veškerého života je Pán Ježíš Kristus, který převyšuje všechny a všechno včetně Svého Stvoření.

Máš uctívat přímo pouze Pána Ježíše Krista a vyhýbat se ohavnosti uctívání produktů Jeho/Jejích tvůrčích snah. Výtvory takových snah se nikdy nemohou zaměnit za jejich Výrobce. Neboť já, Pán Ježíš Kristus, JSEM absolutně spravedlivý a milující Bůh, který ohraničuje existenci negativního stavu těch, kdo si učinili takové výtvory zdrojem svých životů, jenom na jeden časový cyklus, ale který poskytuje a dává všemožnou slast a radost Své Přirozenosti a pozitivního stavu navěky těm, kdo opětují Moji lásku a žijí v souladu s Mými duchovními principy.

Druhý duchovní princip bude platit pro všechny časové cykly. Počínaje tímto momentem NAHRAZUJE se jím Druhé přikázání.

 


3.  TŘETÍ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nevezmeš jméno Pána, svého Boha, nadarmo“, znamená užívat všechny duchovní principy, vlastní Jeho/Její Přirozenosti (Jméno) pro JINÉ než duchovní důvody. Činit něco nadarmo, značí dělat to se špatnými úmysly, pro nepravé důvody a s nevhodnou motivací. To také znamená konat něco ne v zájmu samotného principu, ne kvůli Pánu Bohu tvému, nýbrž pro nějaké jiné, nízké a sobecké důvody. Činit tohle pro tyto protivné důvody, užívat duchovních principů za účelem manipulování, užití, zneužití a využití jiných, užívat jména Božího pro ubližování a poškozování kohokoliv i čehokoliv - značí brát jméno Pána Boha svého nadarmo. Takový čin má za následek odplatu, jaká je vlastní povaze každého typu využívání a zneužívání. Toto je zřejmé z druhé části Třetího přikázání, jež uvádí: „Neboť Pán nenechá bez pomsty toho, kdož by bral Jeho jméno nadarmo. Musí se nést následky za takové využití a zneužití.

Všechny duchovní principy byly formulovány a darovány každému za určitým účelem - aby se použily produktivně, konstruktivně, tvořivě a ku prospěchu všech, kvůli Pánu Ježíši Kristu a v zájmu samotných principů - neboť je to správná věc a činit tak je správné. Užívat je za jakýmikoliv jinými účely značí brát jméno Pána Boha svého nadarmo a přivolávat na sebe nutnou odplatu. V takovém případě jeden se stává vinným z podvodu a zpronevěry bohatství, jímž byl nadělen svým Pánem Bohem: Pokud jedinec nepřestane takto konat a neprojeví lítost tím, že požádá Mistra toho bohatství o milost a za odpuštění, pak si sám způsobí všemožnou škodu a svízel, stávaje se otrokem negativního stavu, což jej vyloučí ze členství pozitivního stavu.

V souvislosti se současnou pozicí Nového zjevení toto přikázání znamená využívání a zneužívání duchovních principů Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista pro ospravedlňování a odůvodňování vlastních tužeb, přání, chtění, postojů a chování, které neodpovídají obsahu a významu samotných principů. To také značí užívat jména Pána Ježíše Krista v souvislosti jiné než ve významu Jeho/Její Nové přirozenosti jako jediného Jednoho Boha Nerozdílného. Užívat tohoto Jména v souvislosti jiné než s touto Novou přirozeností, značí od této chvíle brát Jeho Jméno nadarmo. Ten, kdo to činí, vylučuje se ze členství pozitivního stavu. Jednou vyloučen, pak musí nést následky toho vyloučení. V tomto ohledu nahradil Třetí přikázání následující Třetí duchovní princip:


3.  TŘETÍ DUCHOVNÍ PRINCIP

Jméno Boha je Pán Ježíš Kristus. Užívat tohoto Jména Božího v jakémkoliv jiném významu či užívat je jako prostředku pro manipulaci, užití, využití či zneužití jiných nebo užívat je s nízkou, neduchovní motivací a úmysly znamená vyloučit se ze členství v pozitivním stavu. Následkem takového vyloučení je ochuzení o vše, co je vlastní povaze pozitivního stavu.

Třetí duchovní princip bude platný do konce tohoto časového cyklu. Až se tento časový cyklus skončí, bude tento princip modifikován, přeformuluje se nebo nahradí. Počínaje tímto momentem ZAMĚŇUJE se jím Třetí přikázání.

 


4. ČTVRTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Pamatuj na den spočinutí, abys ho světil.“ Pamatovat na den spočinutí, znamená v této souvislosti být si vždy vědom svého opravdového a ryzího původu. Je třeba mít neustále na mysli, že původ pravého života je v Absolutním prameni života – ­Pánu Ježíši Kristu, který se v době, kdy toto přikázání bylo dáno, nazýval Pánem, vaším Bohem. Mít toto na mysli, uznat to a přijmout jako nediskutabilní fakt, jako axiom, značí, světit jej.

Jinou konotací slova „den spočinutí“ je stav nejzazšího dostižení, stav dokonalosti a stav nejhlubší niternosti. V tomto stavu se koná vše z nejhlubší niternosti a vše se podřizuje Nejniternější duchovní mysli, kde je přítomnost Pána - vašeho Boha. Být v přítomnosti Pána - vašeho Boha znamená být v naprostém míru, utišení, jasu a klidu. Ze žádných jiných ohledů není dovoleno toto rozpoložení rušit.

Vždy, když se nacházíte ve stavu niternosti, to jest, v přítomnosti Pána, vašeho Boha, jste ve spojení se zdrojem svého života - se Stvořitelem. To spojení je základem, na němž se vše ostatní buduje a z něhož se vše ostatní odvozuje. Proto je to stav co nejvíce svatý a nejžádoucnější.

Třetí konotace slova „den spočinutí“ je praktického rázu. Radí se, aby se věnovala nějaká část denní doby pravidelnému procesu putování do nitra za účelem tak životně a osudové závažné věci, jako je komunikování s vlastním Stvořitelem a Tvůrcem.

Šest dní budeš pracovat a dělat všechno své dílo“ znamená že jsi zodpovědný a složíš účty za svůj život, který ti byl svěřen Pánem, tvým Bohem, a že si máš opatřit všechny nutné prostředky k tomu, aby ten život dobře fungoval, byl užitečný, vyhovující a uspokojivý.Šest dní“ značí zde většinu času ale ne vždycky. Číslo „šest“ v této souvislosti značí ne veškerý čas a „dny“ značí téměř pořád. Pečování o vlastní denní život vyžaduje vaši pozornost většinu času.

V jiné konotaci značí „šest dníšest kroků duchovní transformace z negativního stavu do stavu pozitivního, vrcholících sedmým dnem, který je stavem završení a inkorporování do pozitivního stavu a odpočinutí od negativního stavu. Jakmile jste ve stavu pozitivním, to jest v sedmém dnu, nebude se déle podléhat bídě, utrpení, zmatenosti, roztržitosti, nepokoji, násilí a nejistotě negativního stavu. Když se jednou přijde do pozitivního stavu, to jest do sedmého dne - sabatu, žádný aspekt mysli a individuality nebude podléhat nepříznivým vlivům přirozenosti negativního stavu. To je to, co se míní v následujících slovech Čtvrtého přikázání:Šest dní budeš pracovat a dělat všechno své dílo. Ale sedmý den je den spočinutí Pána, tvého Boha. V něm nebudete dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tobě cizinec, který je v tvých branách.

Těmito slovy (syn, dcera atd.) jsou popsány rozličné aspekty jednotlivcovy mysli, od nejniternější duchovní mysli (slovem ty) do nejzevnějších a venkovních aspektů vědomé mysli, věnující se sledování a vědomému vnímání vlastního fyzického prostředí (slova tobě cizinec, který je v tvých branách). Jakmile je ukončen proces duchovní transformace a sedmý den čili den spočinutí - pravý duchovní a nebeský stav - je ustanoven, žádný z aspektů veškeré mysli nebude déle moci podléhat něčemu, co je vlastní přirozenosti negativního stavu. Toť pravý význam tohoto Přikázání.

Neboť v šesti dnech učinil Pán nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne spočinul...“ Zde je vylíčen proces úplné duchovní transformace sentientní mysli, chycené do pasti negativního stavu, a jak se osvobodily nejprve duchovní mysl (nebe), pak vnitřní mysl (země), potom zevní mysl (moře) a všechny jejich rozmanité, všeobsáhlé aspekty (a všechno, co je v nich) z otroctví negativního stavu a jejich obrácení do stavu pozitivního. A protože nikdo jiný než Pán - váš Bůh vás nemůže vysvobodit ze smrťáckého života negativního stavu, je to pouze Pán, kdo je Tvůrcem a Osvoboditelem pozitivního stavu ve všech aspektech vaší mysli a vašeho života. To, že „spočinul sedmého dne“, značí, že dílo této transformace bylo úspěšně dokončeno a jeho výsledky trvale zajištěny.

Proto požehnal Pán den spočinutí a posvětil jej“ znamená, že výsledky duchovní transformace jsou nebeským stavem, jaký převyšuje všechny jiné stavy. Takový stav se má nadělit každému, kdo završí tento proces se všemi důsledky pozitivního stavu nebes, protože v tomto stavu je věčná přítomnost Pána, vašeho Boha (posvětil jej).

Ve spoluvýznamu současné dávky Nového zjevení toto přikázání znamená, že konečným výsledkem každé duchovní transformace je plné přijetí Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista do vlastního života. Toto přijetí tvoří „den spočinutí“, který nakonec přivede k úplnému spočinutí od jakýchkoli vlivů a aspektů mrtvého života negativního stavu (po vašem odchodu z negativního stavu). To rovněž prorocky naznačuje, že Pán, váš Bůh, nespočinul, dokud neinkorporoval a nevpojil fúzí do Své Přirozenosti lidské fyzické tělo - maso a nestal se Pánem Ježíšem Kristem. To Mu/Ji nyní dovoluje zahajovat proces duchovní transformace u všech, kdo jsou v pasti negativního stavu kdekoliv, na místě, kde se správě nacházejí, požádají-li o to, a vyvést je z práce jejich šesti dnů do sedmého dne pokoje, radosti a štěstí pozitivního stavu - do sabatu a do stavu nejhlubší niternosti.

Z tohoto vyvěrá formulace Čtvrtého duchovního principu:


4. ČTVRTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Pamatuj na pravý zdroj svého života a na všechny duchovní principy, vštípené do tvé Nejniternější duchovní mysli. Udržuj život v rovnováze takovým způsobem, aby se věnovala péče stejně náležitě všem aspektům, úrovním, stupňům a sférám tvého každodenního života a žití. Jsi zodpovědný a vydáš počet za svůj vlastní život a jenom za něj před jeho Absolutním původcem - Pánem Ježíšem Kristem. Je nutno, abys věnoval něco ze své denní doby putování do nitra, při zahrnutí všech aspektů své mysli do tohoto procesu - od Nejniternější duchovní mysli až k nejzevnější vědomé mysli - a v tom stavu komunikoval a byl ve společenství s Pánem Ježíšem Kristem, Bohem svým, vždy přítomným v tom stavu. Máš uznat ten fakt, že tvá duchovní transformace z kondice mrtvého života negativního stavu do rozpoložení pravého života stavu pozitivního a to, že se staneš mužem/ženou nebes, se může uskutečnit, zpřítomnit a stát realitou jenom díky osobním snahám Pána Ježíše Krista, tvého Boha. Završení tvé duchovní transformace a posléze to, že se stane, mužem/ženou nebes, je požehnáno a posvěceno Pánem Ježíšem Kristem, tvým Bohem.

Od této chvíle tento Čtvrtý duchovní princip NAHRAZUJE Čtvrté přikázání.

Platnost většiny obsahu Čtvrtého duchovního principu - s nějakými budoucími modifikacemi - po skončení tohoto časového cyklu - potrvá i ve všech časových cyklech. Poslední dávka tohoto principu bude znovu formulována a možná zaměněna na konci tohoto časového cyklu.

 


5.  PÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Cti svého otce i matku, aby tvé dny mohly být dlouho na zemi, kterou ti dává Pán, tvůj Bůh.

Ctít svého otce i matku značí přiznat a přijmout jako fakt, že každý je vytvořen ze dvou elementů použitých Pánem Ježíšem Kristem, tvým Bohem: Z mužského vytvářejícího elementu („otec“) a ze ženského vytvářejícího prvku („matka“). To také značí, že esencí života každého je DOBROTA a LÁSKA („matka“) a substancí jeho života je PRAVDA a MOUDROST („otec“). Jsou sjednoceny v Nejniternější duchovní mysli a jsou klíčem, kterým se otevírá vchod do pozitivního stavu. Pozitivní stav je duchovním manželstvím femininního a maskulinního principu, lásky a moudrosti, dobra a pravdy a pozitivních činů a víry. Ctít je, to jest přijmout je jako integrální část vlastního života, zajišťuje, aby „tvé dny mohly být dlouho na zemi, kterou ti dává Pán, Bůh tvůj“.

Tvé dny mohly být dlouho“ značí provždy, na věčnost. Termín „dlouho“, když se aplikuje na pozitivní stav, znamená navždycky, navěky.Na zemi“ značí pozitivní stav na nebesích. Pokud si pamatujete, měly děti Izraele zdědit zemi kananejskou. Duchovní korespondencízemě Kanaan“ je pozitivní stav nebes.Kterou ti dává Pán, tvůj Bůh“ znamená, že je to Jeho/Její pozitivní stav a že jej dává jako dědictví každému, kdo se nachází ve stavu duchovního manželství, jak bylo shora popsáno.

V konotaci přítomné porce Nového zjevení toto přikázání znamená, že se má ctít Nová přirozenost Pána Ježíše Krista, v níž jsou taky inkorporovány všechny elementy světského otce (Josefa) a světské matky (Marie), jako jediný Zdroj pravého mateřství a otcovství a Absolutního sjednocení a duchovního manželství všech elementů jsoucna a bytí, včetně prvků, vzatých ze zóny vymístění a planety Nula (po jejich vyčištění od všech zel a nepravd a po jejich zbožštění). Ctít tento fakt zajišťuje, že se jedinec stane navěky dědicem daru Pána Ježíše Krista, Boha svého - věčného života v pozitivním stavu.

Z tohoto faktu plyne formulace Pátého duchovního principu:


5.  PÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Miluj, respektuj a cti Pána Ježíše Krista, svého Boha, v Jeho/Její Nové přirozenosti, jako svého jediného pravého Otce a Matku, kdož je Absolutním sjednocením a Spojením všech elementů jsoucna a bytí a jsoucna a bytí. Přiznej, miluj, respektuj a přijmi svou pravou přirozenost, která se odvozuje z duchovního manželství všech principů ženství a všech principů mužství, lásky a moudrosti, dobra a pravdy, jakožto i pozitivních skutků a víry, včleněných do tebe Pánem Ježíšem Kristem, Bohem tvým, abys se mohl stát věčným dědicem a vlastníkem pozitivního stavu nebes, který ti Pán Ježíš Kristus ­tvůj Bůh dává svobodně a jednoznačně navždy, na věčnost.

Počínaje touto chvílí ZAMĚŇUJE Pátý duchovní princip Páté přikázání. Bude platit pro všechny časové cykly.

 


6.  ŠESTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


(1) „Nebudeš vraždit !“  Toto přikázání poukazuje na to, že každému byl dán dar života svobodně. Ať činíte cokoliv nebo ať jiní dělají co libo, tím, že je to jejich život, ne váš, nemáte právo porušit ten život nijakým způsobem ani za žádnou cenu. V daru života, ve schopnosti každého být svoboden, činit výběry a měnit se, je přítomnost Pána, vašeho Boha. Dopouštíte-li se násilí proti tomu životu, znásilňujete tu přítomnost (vraždíte ji).

(2) Jinou konotací výrazu „nebudeš vraždit“ je zničení jakékoliv duchovní uvědomělosti v sobě a v jiných. Popírat, že Bůh existuje, že duchovní principy jsou pravými regulátory všech aspektů jakéhokoli druhu života, a přesvědčovat jiné o této falešnosti, znamená duchovně vraždit sama sebe i jiné. Toto je nejhorší typ vraždy. Ve spoluvýznamu této porce Nového zjevení zavraždit někoho znamená přesvědčovat sama sebe i jiné - PO té, co se uznalo, že Pán Ježíš Kristus ve Své Nové přirozenosti je Jediným Pánem, vaším Bohem Nejvyšším - že tomu tak není a pak odvrhnout a popřít všechny duchovní principy Nového zjevení a Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Dopustit se tohoto značí duchovně vraždit sebe i jiné. Takováto vražda je horší než jakákoliv jiná. Bylo by pro takovou osobu lepší, kdyby nikdy nebyla původně přijala předpisy Nového zjevení.

Z pozice této porce Nového zjevení je formulace Šestého duchovního principu následující:


6.  ŠESTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Budeš respektovat život a volby každého jedince bez ohledu na to, jaké výběry to jsou. Máš se vyhnout tomu, abys úmyslně a záměrně škodil, ubližoval či používal násilí vzhledem ke komukoliv, sobě či Pánu Ježíši Kristu, tvému Bohu.

Tento Šestý duchovní princip NAHRAZUJE Šesté přikázání. Má platnost pro všechny časové cykly.

 


7.  SEDMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nedopustíš se cizoložství !“  Toto přikázání má v zásadě tři konotace.

(1) Jedna se vztahuje na Boha. Uctívat jakéhokoliv jiného boha či bohy či osoby či věci raději než Jediného Boha - Stvořitele ustanovuje duchovní cizoložství. Jste-li prodloužením a procesem svého Stvořitele, pak považovat někoho jiného za vlastního Stvořitele je cizoložné; to je vpravdě nevěrou. V tomto ohledu je Stvořitel pojímán jako manžel Svého Stvoření (všech sentientních entit) a Stvoření (všechny sentientní entity) jako Jeho manželka. Proto, považuje-li tato manželka svého milence za někoho jiného, než za svého pravého a zákonného manžela, pak je vinna cizoložstvím.

(2) Jiná konotace se vztahuje k jedincově vlastní přirozenosti. Je jedinečným nositelem jedinečného aspektu života. Je integrálně spojen či je v manželství s tím aspektem. Toužit po jiném, chtít jej a spojit se s jiným aspektem, jaký nemá nic společného s vlastní přirozeností, a proto do ní nepatří, je spáchat cizoložství či být cizoložným. Jedinec se stává nevěrným své vlastní přirozenosti, s níž je ve věčném manželství. Každý je vždy svou vlastní přirozeností. To se nikdy nemůže změnit. Vždyť jeho jedinečná přirozenost je určena jedinečným aspektem života ze Stvořitele. Jedinec je Jeho/Jejím prodloužením a procesem. Povahou tohoto aspektu je, že tím, že jeho zdroj je absolutní, se nikdy nemůže vyčerpat. Takže jsi s ním navěky manželsky spojen. Toužit po rozdílné přirozenosti nebo chtít ji opustit či potlačit neboli zatlačit a na místo toho hrát nebo vzít na sebe odlišnou roli či přirozenost či totožnost, znamená spáchat cizoložství proti své vlastní přirozenosti.

(3) Třetí spoluoznačení tohoto pojmu se vztahuje na styk s jinými lidmi, zvláště pak s osobami opačného pohlaví. Jakýkoliv styk s kýmkoliv za jiným účelem, než pro vzájemné dobrodiní, sdílení, vzájemnou výměnu, reciprocitu, radost, útěšnost a dobro pro všechny, je cizoložný. Toto je zvláště pravda, je-li takový styk z nízkých, sobeckých důvodů, s nekalými záměry a motivy, bez jakéhokoli ohledu a respektu pro potřeby a přirozenost jiných osob. V tomto případě se porušují všechny duchovní principy vztahovosti. Takové porušení vytváří samo sebou pravý cizoložný vztah.

Toto pojímání je platné také v konotaci této porce Nového zjevení s jednou modifikací: Tato modifikace se týká Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Jak si pamatujete z kapitoly druhé této knihy, bylo tam uvedeno, že každý, kdo bude dále pokračovat s uctíváním jiného Boha, pod jiným jménem než jménem Pána Ježíše Krista v Jeho/Její Nové přirozenosti, a kdo odmítne a popře principy Nového zjevení a namísto toho bude dál lpět na starém a tradičním modu uctívání Boha, páše duchovní cizoložství.

Ze shora uvedeného údaje následuje Sedmý duchovní princip:

 


7.  SEDMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš uctívat pouze Pána Ježíše Krista - svého Boha v Jeho/Její pravé Nové přirozenosti. Máš být navěky věrný a loajální Jeho/Její Přirozenosti i své vlastní přirozenosti. Máš mít vztah se všemi jinými jedinci jenom z pozice své vlastní jedinečné přirozenosti a jen s pozitivním a dobrým úmyslem a s dobrou motivací, jakožto i pro správné důvody, kvůli všem duchovním principům takových vztahů.

Tento Sedmý duchovní princip NAHRAZUJE Sedmé přikázání. Obsah tohoto principu bude platit pro všechny časové cykly.

 


8.  OSMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nebudeš krást !“  Toto Přikázání má dvě konotace.

(1) Jedna se vztahuje k duchovnímu principu, podle něhož vše v jsoucnu a bytí patří Pánu Bohu tvému, nyní Pánu Ježíši Kristu, tvému Bohu. Prohlašovat, že tomu tak není, a trvat na tom, že vše, co máš, je tvoje, znamená krást to právoplatnému majiteli. Veškeré Stvoření patří Stvořiteli. On/ona je oprávněný majitel Stvoření. Proto činit si nárok na cokoliv ve Stvoření jako na své vlastnictví, přivlastňovat si to bez dovolení Stvořitele a bez uznání jeho pravého Zdroje a Vlastníka znamená být zlodějem a loupežníkem.

(2) Jiná konotace se týká faktu, že každý jedinec má právo vlastnit svou vlastní individualitu a všechny k ní připojené statky a ingredience ve všech jejich aspektech, včetně aspektů fyzických a přírodních. Že toto vlastnictví bylo jedinci přiděleno Stvořitelem. Násilně si přivlastňovat něco, co patří jiným, v každém ohledu, jakýmikoli prostředky a způsoby - znamená být zlodějem a lupičem. To také znamená být v negativním stavu.

V konotaci této porce Nového zjevení shora uvedená definice zůstává platná s jedním důležitým dodatkem, že každý, kdo popírá Novou přirozenost Pána Ježíše Krista i to, že pouze On/Ona je jediným Bohem Nerozdílným, je zloděj a lupič vůči tomuto faktu. Jelikož není jiného Boha ve jsoucnu a bytí, vše ve Stvoření stejně jako v zóně vymístění i na planetě Nula patří Pánu Ježíši Kristu. On/Ona je teď - po nabytí Nové přirozenosti - jediným pravým majitelem všeho ve jsoucnu a bytí, včetně veškeré zóny vymístění i planety Nula. Každý, kdo si nárokuje vlastnictví jakékoliv z těchto oblastí, jakýchkoliv stavů, kondicí, procesů a čehokoliv, co tam máte, krade Pánu Ježíši Kristu, stávaje se tak zlodějem a lupičem.

Z tohoto vyplývá formulace Osmého duchovního principu:

 


8.  OSMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš uznat a přijmout fakt, že Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh je jediným oprávněným majitelem všech a všeho ve jsoucnu a bytí bez výjimek a výhrad. Máš respektovat své vlastní právo a svoji výsadu být majitelem vlastní individuality, jakož i právo jiných jedinců vlastnit své individuality a vše, co k nim náleží v jakémkoliv smyslu a jejich aspektu, aniž by sis kdy přivlastnil, co ti nepatří a co není součástí tvého vlastního majetku.

Opět: Tento Osmý duchovní princip NAHRAZUJE Osmé přikázání, jsa platný pro všechny časové cykly.

 


9.  DEVÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví !“  Toto přikázání má také dvě konotace.


(1) Jedna se vztahuje na Pána, Boha vašeho. Označuje to, že nikdy nemáte myslet, cítit nebo říkat cokoli o Bohu, co není pravdou a co není integrálním stavem Jeho/Její Přirozenosti. Tak, na příklad, tvrdit, že Bůh osobně trestá lidi nebo je zatracuje do pekel atd., znamená vydávat křivé svědectví proti Bohu. Jelikož je Absolutním pánem a Vládcem nade vším, je i vaším nejzazším bližním. Svědčit o Jeho/Její Přirozenosti způsobem neslučitelným s tou Přirozeností nebo připisovat Bohu skutky, chování, postoje, charakteristiky či rysy, jaké nejsou z Jeho/Její Přirozenosti a které On/Ona není s to činit, je vydávání křivého svědectví proti vašemu bližnímu číslo Jedna.


(2) Druhá spoluvýznačnost tohoto přikázání se vztahuje k vlastní přirozenosti a k tomu, jak se vnímá přirozenost jiných. V této konotaci je vlastní přirozenost také bližním, jak je i každá jiná sentientní entita bližním. Myslet, cítit, říkat či prohlašovat o sobě a také o jiných něco, co není tak či co není podle přirozenosti vlastní i jiných; neboli připisovat sobě nebo ostatním skutky, city, pocity, myšlenky, úmysly, chování a postoje, jaké nikdy ani nevstoupily jemu či někomu druhému na mysl, je vydávání křivého svědectví proti sobě i jiným.

V konotaci této dávky Nového zjevení je obsah tohoto přikázání plně platný s jedním důležitým dodatkem, že prohlašovat, myslet, cítit či říkat, že Pán Ježíš Kristus není jedině Jedním Bohem Nerozdílným a že do úplnosti Své Přirozenosti nezhybridizoval, nevpojil a nezahrnul Své tělo - maso nebo že není jediným Spasitelem, Mistrem a Vládcem všech a všeho včetně zóny vymístění a planety Nula, je vydávat křivé svědectví proti Němu/Ní jako vašemu nejzazšímu bližnímu. Proto, v tomto ohledu, je formulace Devátého duchovního principu následující:

 


9.  DEVÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Máš myslet, cítit, říkat a prohlašovat o Pánu Ježíši Kristu ­Bohu svém, jakož i o jiných a o sobě jen to, co je pravdivé, správné a náležité, aniž bys co k tomu dodával, to překrucoval, znetvořoval a falšoval či aniž bys popíral cokoliv, co k tomu patří. Všichni jsou tví bližní, avšak Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh je tvým nejzazším bližním.

Počínaje tímto okamžikem Devátý princip NAHRAZUJE Deváté přikázání. Jeho platnost bude zachována po všechny časové cykly s patřičným periodickým přehodnocením, zvláště před začátkem každého nového časového cyklu.

 


10.  DESÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


(10) „Nebudeš dychtit po domě bližního svého, nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Jedna konotace se týká Stvořitele jako Absolutního bližního. Jiná se vztahuje na každého jedince.


(1) Podle první souznačnosti se nemá nikdy žádat, chtít či nevýslovně toužit být Bohem, mít Jeho/Její moc (dům bližního); mít Jeho/Její Přirozenost a Jeho/Její Mysl (žena bližního); Jeho/Její Absolutní atributy (otroci a otrokyně); Jeho/Její Absolutní sílu (býk); Jeho/Její Absolutní determinaci (osel) či jakékoliv jiné rysy, kondice, stavy či cokoliv, co má čistě Božskou přirozenost. V tomto ohledu naznačuje toto přikázání, že nikdy nemůžeš být Bohem, nejsi Bůh, neboť jsa stvořen, nemůžeš být nikdy absolutní, nýbrž jen relativní vůči tomu absolutnímu.


(2) Z tohoto významu se odvozuje druhá konotace tohoto přikázání: Má se uznat a přijmout fakt, že nikdo není Bohem ani nikdy nemožno dosáhnout Absolutní úrovně Boha, protože Bůh vždy bude přesahovat jakoukoliv úroveň, kondici, jakýkoliv stav či cokoliv, co možno dosáhnout. Proto má být každý povděčný, vděčně a spokojeně oceňovat, čím kdo je a co má, přijímaje vlastní přirozenost a všechny statky, které jsou k ní připojeny v jakékoliv formě i kondici, přijímaje ohraničenost své relativní přirozenosti, aniž by kdy záviděl přirozenost jiných jedinců a jejich statky, aniž by chtěl mít, co jiní mají, nebo chtěl být tím, čím a kým jsou.


Ze stanoviska této porce Nového zjevení zůstává obsah tohoto přikázání plně platný a aplikovatelný v přítomné době s jedním důležitým dodatkem: Nebude se vášnivě přát, žádat a toužit být Absolutní inkorporací a Integrací všech elementů Stvoření, zóny vymístění a planety Nula, jako je Pán Ježíš Kristus.

Jiný aspekt tohoto přikázání nabádá vyhnout se tomu, aby se všechny snahy vlastního života věnovaly na intenzivní přání a vášnivé požadování věcí a statků, jaké mají jiní lidé, za účelem soutěžení a předhánění se v tom, jak ukázat stejné, ba ještě lepší věci. Takový druh postoje okrádá o všechny důležité životní energie. Tyto energie, které byly dány každému Pánem Ježíšem Kristem, se mají věnovat na vyvíjení a uskutečnění vlastních zdrojů na všech úrovních vlastní mysli, a ne na mrhání pro tak bláhová toužení. Mrháte-li své energie tímto způsobem, pak se „uvedete do postavení zlého a lenivého služebníka, uvrženého do tmy zevnější,“ jak bylo vylíčeno v podobenství Ježíše Krista o talentech (což bylo dříve popsáno). Z tohoto pojetí vyplývá formulace Desátého duchovního principu, jenž zní takto:

 


10.  DESÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP


Máš uznat a přijmout ve vší pokoře a poníženosti a skromnosti fakt, že nejsi Pánem Ježíšem Kristem, tvým Bohem, kdo je absolutní a jediný, kdo absolutně JEST. Nikdy nemůžeš být Bohem či mít moc Pána Ježíše Krista, svého Boha. Máš být povděčen za to, přijímat to, cenit si toho a být spokojen s tím, co a kdo jsi a jak mnoho či málo čeho máš. Máš respektovat se vší láskou a moudrostí jedinečná individua a potřeby všech jiných, kteří mají rozdílnou přirozenost, rozdílná pověření, odlišnou roli a odlišný osud a podle toho vlastní jim rozličné dary, talenty, schopnosti, nástroje a statky než jsou tvé vlastní; aniž by sis kdy přál, toužil a chtěl to, co jim právem náleží. Než abys soutěžil se všemi ve snaze být tím, čím jsou oni, nebo měl, co oni mají, či utrácel svou energii na shromažďování všemožných statků, máš spolupracovat s jinými, podporovat je, být jim nápomocen, jak je třeba, kdy je třeba a je-li vůbec třeba. A máš být takovým v zájmu principu, aniž bys očekával něco na oplátku.

Nuže tento Desátý duchovní princip nahrazuje Desáté přikázání. S budoucími modifikacemi bude platit pro všechny časové cykly. Otázka budoucí modifikace, změny, redefinování a záměny jakéhokoliv z těchto desíti duchovních principů se vztahuje na dobu, kdy negativní stav již nebude mít žádný význam, protože jej více nebude. V té době se potřeba revize stane zřejmou.

Jelikož Desatero přikázání, jež obsahovalo hluboký duchovní vnitřní význam, bylo nahrazeno Desaterem duchovních principů, existují některá důležitá a závažná tajemství těchto nových principů. Tato se budou formulovat v příští kapitole. Na závěr této kapitoly byl bys, Petře, tak hodný a shrnul Desatero duchovních principů v jednu ucelenou souslednost tak, aby případný čtenář viděl lépe, oč jde ?  Díky.

 


11.  DESATERO DUCHOVNÍCH PRINCIPŮ  (souhrn)


1.  PRVNÍ DUCHOVNÍ PRINCIP

Já jsem Pán Ježíš Kristus, tvůj Bůh v povšechnosti Lidského Božství i Božského lidství, kdo je tvůj Spasitel z negativního stavu a všech jeho zel a nepravd a KDO JE JEDINĚ TÍM MAJÍCÍM ABSOLUTNÍ MOC a absolutní schopnost tě vyvést ze zóny vymístění, z planety Nula a ze stavu otroctví do podmínek pozitivního stavu svobody, nezávislosti, lásky a moudrosti. Budeš mít osobní, soukromý a intimní vztah jenom se Mnou, kdy Mne upozorníš na všechny své životní záležitosti, a nebudeš vzývat žádné jiné prostředníky či bohy pod žádnými jinými jmény.


2.  DRUHÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Je pouze jedna skutečnost v jsoucnu a bytí - skutečnost pozitivního stavu. Pozitivní stav je Absolutní přirozeností Pána Ježíše Krista - tvého Boha, kdož neustále vyzařuje tento stav do Svého Stvoření. Pan Ježíš Kristus - tvůj Bůh, jsa absolutní, ačkoliv je vždy přítomen ve Svém Stvoření, přesahuje však Své Stvoření ve všech ohledech a je víc než samotný pozitivní stav. Proto nic povahy pozitivní nemůže být odvozeno ze žádné části Stvoření, v žádné jeho formě, v žádném aspektu, ze žádné úrovně, žádného stupně, nýbrž pouze z Pána Ježíše Krista, který je víc než všechny ty části dohromady. Dopouštět se takového odvozování z jakékoliv části samého Stvoření je škodlivé a zraňující pro každého, kdo přijme tuto derivaci a ztotožní se s ní. Neseš následky takové separace a substituce, jakožto neseš i pozitivní následky jako výsledek svého poznání, přijetí a tvé identifikace skutečnosti, že jediným zdrojem pozitivního stavu a veškerého života je Pán Ježíš Kristus, který převyšuje všechny a všechno včetně Svého Stvoření.

Máš uctívat přímo pouze Pána Ježíše Krista a vyhýbat se ohavnosti uctívání produktů Jeho/Jejích tvůrčích snah. Výtvory takových snah se nikdy nemohou zaměnit za jejich Výrobce. Neboť já, Pán Ježíš Kristus, JSEM absolutně spravedlivý a milující Bůh, který ohraničuje existenci negativního stavu těch, kdo si učinili takové výtvory zdrojem svých životů, jenom na jeden časový cyklus, ale který poskytuje a dává všemožnou slast a radost Své Přirozenosti a pozitivního stavu navěky těm, kdo opětují Moji lásku a žijí v souladu s Mými duchovními principy.


3.  TŘETÍ DUCHOVNÍ PRINCIP

Jméno Boha je Pán Ježíš Kristus. Užívat tohoto Jména Božího v jakémkoliv jiném významu či užívat je jako prostředku pro manipulaci, užití, využití či zneužití jiných nebo užívat je s nízkou, neduchovní motivací a úmysly, znamená vyloučit se ze členství pozitivního stavu. Následkem takového vyloučení je ochuzení o vše, co je vlastní povaze pozitivního stavu.


4.  ČTVRTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Pamatuj na pravý zdroj svého života a na všechny duchovní principy, vštípené do tvé Nejniternější duchovní mysli. Udržuj život v rovnováze takovým způsobem, aby se věnovala péče stejně náležitě všem aspektům, úrovním, stupňům a sférám tvého každodenního života a žití. Jsi zodpovědný a vydáš počet za svůj vlastní život a jenom za něj před jeho Absolutním původcem - Pánem Ježíšem Kristem. Je nutno, abys věnoval něco ze své denní doby putování do nitra, při zahrnutí všech aspektů své mysli do toho procesu - od Nejniternější duchovní mysli až k nejzevnější vědomé mysli - a v tom stavu komunikoval a byl ve společenství s Pánem Ježíšem Kristem, Bohem svým, vždy přítomným v tom stavu. Máš uznat ten fakt, že tvá duchovní transformace z kondice mrtvého života negativního stavu do rozpoložení pravého života stavu pozitivního a to, že se staneš mužem/ženou nebes, se může uskutečnit, zpřítomnit a stát realitou jenom díky osobním snahám Pána Ježíše Krista, tvého Boha. Završení tvé duchovní transformace a posléze to, že se staneš mužem/ženou nebes, je požehnáno a posvěceno Pánem Ježíšem Kristem, tvým Bohem.


5.  PÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Miluj, respektuj a cti Pána Ježíše Krista - svého Boha, v Jeho/Její Nové přirozenosti, jako svého jediného pravého Otce a Matku, kdož je Absolutním sjednocením a Spojením všech elementů jsoucna a bytí a jsoucna a bytí. Přiznej, miluj, respektuj a přijmi svou pravou přirozenost, která se odvozuje z duchovního manželství všech principů ženství a všech principů mužství, lásky a moudrosti, dobra a pravdy, jakožto i pozitivních skutků a víry, včleněných do tebe Pánem Ježíšem Kristem, Bohem tvým, aby ses mohl stát věčným dědicem a vlastníkem pozitivního stavu nebes, který ti Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh, dává svobodně a jednoznačně navždy, na věčnost.


6.  ŠESTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Budeš respektovat život a volby každého jedince bez ohledu na to, jaké výběry to jsou. Máš se vyhnout tomu, abys úmyslně a záměrně škodil, ubližoval či používal násilí vzhledem ke komukoliv, sobě či Pánu Ježíši Kristu, tvému Bohu.


7.  SEDMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš uctívat pouze Pána Ježíše Krista - svého Boha v Jeho/Její pravé Nové přirozenosti. Máš být navěky věrný a loajální Jeho/Její přirozenosti i své vlastní přirozenosti. Máš mít vztah se všemi jinými jedinci jenom z pozice své vlastní jedinečné přirozenosti a jen s pozitivním a dobrým úmyslem a s dobrou motivací, jakožto i pro správné důvody, kvůli všem duchovním principům takových vztahů.


8.  OSMÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš uznat a přijmout fakt, že Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh je jediným oprávněným majitelem všech a všeho ve jsoucnu a bytí bez výjimek a výhrad. Máš respektovat své vlastní právo a svoji výsadu být majitelem vlastní individuality, jakož i právo jiných jedinců vlastnit své individuality a vše, co k nim náležet v jakémkoliv smyslu a jejich aspektu, aniž bys si kdy přivlastnil, co ti nepatří a co není součástí tvého vlastního majetku.


9.  DEVÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš myslet, cítit, říkat a prohlašovat o Pánu Ježíši Kristu, Bohu svém, jakož i o jiných a o sobě jen to, co je pravdivé, správné a náležité, aniž bys co k tomu dodával, to překrucoval, znetvořoval a falšoval či aniž bys popíral cokoliv, co k tomu patří. Všichni jsou tví bližní, avšak Pán Ježíš Kristus - tvůj Bůh je tvým nejzazším bližním.


10.  DESÁTÝ DUCHOVNÍ PRINCIP

Máš uznat a přijmout ve vší pokoře a poníženosti a skromnosti fakt, že nejsi Pánem Ježíšem Kristem, tvým Bohem, kdo je absolutní a jediný, kdo absolutně JEST. Nikdy nemůžeš být Bohem či mít moc Pána Ježíše Krista, svého Boha. Máš být povděčen za to, přijímat to, cenit si toho a být spokojen s tím, co a kdo jsi a jak mnoho či málo čeho máš. Máš respektovat se vší láskou a moudrostí jedinečná individua a potřeby všech jiných, kteří mají rozdílnou přirozenost, rozdílná pověření, odlišnou roli a odlišný osud a podle toho vlastní jim rozličné dary, talenty, schopnosti, nástroje a statky, než jsou tvé vlastní; aniž by sis kdy přál, toužil a chtěl to, co jim právem náleží. Než abys soutěžil se všemi ve snaze být tím, čím jsou oni, nebo měl, co oni mají, či utrácel svou energii na shromažďování všemožných statků, máš spolupracovat s jinými, podporovat je, být jim nápomocen, jak je třeba, kdy je třeba a je-li vůbec třeba. A máš být takovým v zájmu principu, aniž bys očekával něco na oplátku.


Má-li kdo uši k slyšení, nechť slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole. Ten/ta, co dodržuje tyto duchovní principy kvůli nim samým, ZDĚDÍ všechny věci, jež jsou k dispozici v pozitivním stavu nebes.

 

 

Pokračování

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.