Kdo je Online

Právě přítomno: 431 hostů a žádný člen

3542777
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
3076
2239
13963
2304649
13963
101565
3542777

Your IP: 100.26.176.182
2019-12-06 18:53

 



NOVÉ ZJEVENÍ


PÁNA JEŽÍŠE KRISTA


(8)

Kapitola osmá


POSLEDNÍ SOUD


Dne 15. února 1988 v 5:30 ráno bylo ke mně znovu slovo Pána Ježíše Krista řkoucí:


„Dalším důležitým duchovním pojmem, který je značně nepochopen, nesprávně se interpretuje a zkresluje, je pojem posledního soudu. Je mnoho různých variací ve výkladu tohoto pojmu a rozličných mínění o tom, jak se jeho proces odehraje. Všechny výklady procesu posledního soudu jsou obvykle odvozeny z jeho literního vylíčení v Bibli Svaté. A ačkoliv téma posledního soudu může být vystopováno na stránkách celé Bible, zvláště v knize proroka Daniela, nejběžnější výklady se odvozují z toho, co o tom řekl Ježíš Kristus u Matouše v kapitole 24 (celá kapitola) a v kapitole 25 ve verších 31 až 46 a v celé knize Apokalypsy, zvláště však v kapitole 20, verše 11 až 15; a také to, co řekl Pavel v první epištole k Tesalonickým, kapitola 4, verše 13-18, a co o tom pověděl také Petr ve své druhé epištole v kapitole 3 verších 1-10. Většina křesťanů se domnívá, že doslovné vylíčení tohoto procesu, jak je obsaženo ve výše zmíněných biblických textech, plně odráží skutečnost, jak poslední soud bude proveden. Výjimkou z tohoto pravidla je výklad pojetí o posledním soudu Swedenborgův a jeho následovníků na vaší planetě. Ve Swedenborgově pojetí k poslednímu soudu nedochází na vaší planetě, nýbrž ve zprostředkujícím světě neboli, jak to on nazýval, ve světě duchů. On též měl za to, že poslední soud byl zcela ukončen za jeho časů a že byl přímým svědkem jeho průběhu.

Naproti tomu, většina křesťanů i jiných stále ještě trpělivě čeká na doslovné objevení se Pána Ježíše Krista na oblacích spolu s anděly se svými trumpetami na vaší planetě, aby došlo k jejich velkému zadostiučinění a aby se dokázala, že oni měli pravdu a všichni ostatní (co nevěřili v křesťanský literní význam) se mýlili. Utěšují se slovy apoštola Petra, jež jsou zaznamenána ve výše řečené druhé epištole v kapitole 3 verších 3-4, že „ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?"  Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“

Jiný aspekt interpretace posledního soudu byl zjeven v kapitole 3, Principy duchovní metafyziky, v knize prostředníka tohoto přenosu „Čtvero pojímání duchovní struktury stvoření“. V tom pojímání je poslední soud správně považován za cyklický proces, jenž má platnost pro stav a postavení jedince, jedné společnosti, jednoho národa, jednoho lidstva či čehokoliv tohoto druhu, jedné planety, jedné sluneční soustavy, jednoho vesmíru, jedné dimenze, veškerého Stvoření a celého časového cyklu. V té knížečce se správně usuzuje, že jakmile užitečnost jakéhokoliv stavu nebo okolností splní svůj účel a je zcela vyčerpána - ať se to týká života jednotlivce či života v celém časovém cyklu, nastává jeho poslední soud, kdy všechny aspekty životního projevu jsou pečlivě zváženy a posouzeny, načež dochází k tomu, že do jsoucna a bytí vstupují pro všechny účastníky nové okolnosti a nový stav. Tenkrát se předpokládalo, že tento proces se bude odehrávat na věky věčné.

To, co se Bible Svatá ve svém doslovném smyslu snaží naznačovat s ohledem na toto téma, je, že každý je souzen podle kvality a obsahu svého duchovního stavu a jak kdo projevoval a užíval všechny své schopnosti, dary a talenty a jaké záměrné a motivační faktory byly pohonnou silou v jednotlivcově chování, postojích a vztazích. V tomto nejzazším smyslu - v duchu tohoto posledního pojímání tohoto procesu - není poslední soud nic jiného než ohodnocení toho faktu, který určuje, do jaké míry nějaký jedinec či veškerý časový cyklus projevil, zpřítomnil a uskutečnil ten aspekt duchovnosti a Boží přítomnosti v něm, jimiž byl nadělen Nejvyšším.

Jde zde o to uvědomit si, že každá sentientní entita nosí v sobě zcela jedinečný, úplně unikátní a neopakovatelný aspekt Pána Ježíše Krista (dříve Nejvyššího). Kvalita, obsah a kvantita toho aspektu se nekonečně různí od jedince k jedinci. Každý nositel takového aspektu či elementu, jímž žije a funguje, je plně zodpovědný za jeho správné využití, zpřítomnění, uskutečnění a projevení. Protože je tento aspekt VYPŮJČEN, je to něco, co patří někomu jinému, ten, komu byla poskytnuta tato půjčka či tento dar, plně ji musí VYÚČTOVAT. Že tomu tak je, lze vidět z podobenství o talentech, proneseném Ježíšem Kristem a zaznamenaném ve většině evangelií. Podívejte se na příklad do Matouše 25:14-30. Návrat pána či majitele peněžních darů znamená poslední soud, který určí, jak tyto dary byly využity či užity, nebo zneužity či nevyužity, nebo úplně zanedbány a ponechány neužity, jak to bylo v případě líného služebníka, jenž pánův talent zahrabal do země. Z tohoto podobenství je zřejmé, jak doslovný výklad biblických výrazů je zavádějící v tom, že neodráží pravou duchovní skutečnost této ani jiné duchovní otázky.

Ve Swedenborgově interpretaci pojetí posledního soudu omyl nebyl v tom, že Swedenborg fakticky byl svědkem posledního soudu, nýbrž v závěru, který vyvodil z těch událostí. V základě došel k dvěma chybným závěrům: První byl v tom, že poslední soud může proběhnout pouze v mezisvětě duchů, neboť je to svět vyrovnávání. Jenom ve stavu vyváženosti pravý soud může se uskutečnit. Předpoklad o potřebě vybalancování je správný. Myslet, že se omezuje jen na mezisvět duchů, je nesprávné. Je pravda, že intermediální svět souvztaží s principy vyváženosti, a že každý po zanechání svého hmotného těla a po prožití vlastního posledního soudu čili po složení účtů z toho, jak použil propůjčený dar života během svého životního údobí - musí se objevit v tom mezisvětě nejdříve. Avšak toto se týká pouze soudu individuálního života, nikoliv života planety, galaxie, vesmíru, multivesmíru či časového cyklu.

Za druhé se Swedenborg domníval, že poslední soud, jehož byl svědkem, byl tím pravým konečným posledním soudem a že vše, co o něm bylo v Biblí Svaté předpověděno, se naplnilo a že jiný soud již nebude. Jak již bylo uvedeno v knize „Hlavní ideje Nového zjevení“, kapitola XIII, stránky 208-210, to, čemu Swedenborg byl svědkem, bylo jenom jedním aspektem soudu, k němuž došlo v určité oblasti mezisvěta a který byl vykonán nad původci a udržovateli Temných věků na vaší planetě i v tom mezisvětě.

Proces posledního soudu se projevuje v mnoha formách a v mnohých aspektech a dochází k němu čas od času ve všech dimenzích a sférách Stvoření a zóny vymístění, a to s použitím takových způsobů a prostředků, které odpovídají té které jednotlivé dimenzi, sféře, místu, stavu a podmínkám atd. Díky tomuto důležitému pravidlu bude se obsah a proces posledního soudu lišit od jednoho místa k druhému, od jednoho stavu k druhému, podle jednotlivých světů, jednotlivých osob, od jednoho cyklu času k druhému časovému cyklu atd. Takovéto chápání posledního soudu dosud nikdo nikdy nepostřehl (až do dneška nebyla na to vhodná doba) a zjevuje se zde poprvé.

Máme tu vlastně dva extrémní výklady konceptu posledního soudu: První je doslovný výklad křesťanů, omezující se pouze na vaši planetu a na viditelný fyzický Vesmír. (Lidští tvorové nevědí, že to, co vidí, není pravým vesmírem, nýbrž něčím jiným.) Nebere vůbec v úvahu duchovní ani intermediální svět. Naproti tomu, druhý náhled omezuje poslední soud na duchovní dimenzi světa duchů, zanedbávaje jiné rozměry a zónu vymístění.

Třetí názor, který je uveden v knížce „Čtvero pojetí duchovní struktury stvoření“, mluví o posledním soudu ze stanoviska jeho neustálého průběhu na všech lokálních i globálních prostranstvích jsoucna a bytí. Vzaty dohromady, všechny tři názory mají něco do sebe a do určité míry odrážejí skutečnost i proces posledního soudu.

Co se týká prvního náhledu, je jeho doslovná interpretace samotného procesu zavádějící. Pravdivé v tom názoru je to, že k poslednímu soudu musí také dojít na vaší planetě, ve vaší vlastní lokalitě, jako součásti soudu obyvatel zóny vymístění, přesně tak, jak je tomu na jakékoliv jiné planetě ve Stvoření. Jak jinak byste mohli interpretovat fakt, že slunce v nějaké sluneční soustavě ve vaší či jiné galaxii v určitém časovém bodě exploduje, stane se něčím, čemu astronomové říkají „nova“ nebo „supernova“, zhroutí se a vyhladí v tomto procesu všechny kolem něho se otáčející planety (nacházejí-li se v dostatečné blízkosti) ?  Toto je formou posledního soudu té které sluneční soustavy.

Podle druhého názoru je duchovní výklad posledního soudu správný. Poslední soud musí se konat i na duchovní úrovni jednotlivcova jasného vědomí a ve stavu a na místě vyváženosti. Avšak omezit jeho průběh pouze na tento aspekt je též zavádějící. Podle třetího názoru je globální a lokální interpretace posledního soudu správná. Není v tom výkladu žádná zavádějící percepce. Nicméně není úplná. V době, kdy ten výklad byl prezentován, nebylo ještě vhodné vědět či zjevit další aspekty procesu posledního soudu.

Jsou určité jiné aspekty procesu posledního soudu, které mají co dělat výjimečně s aktivací a životem negativního stavu. Jak si můžete vzpomenout z výše připomenutého podobenství o talentech, dostali tři sluhové peníze. První služebník představuje veškerý duchovní svět neboli tu nejniternější úroveň Stvoření. Druhý služebník reprezentuje celý intermediální svět čili vnitřní úroveň Stvoření. A třetí sluha představuje všechen přírodní svět čili zevnější úroveň Stvoření, kde byl započat negativní stav. Důvod, proč třetí služebník reprezentuje veškerý přírodní čili fyzický svět ve Stvoření - ačkoliv ne všichni v tom světě se účastnili v procesu aktivace negativního stavu - je pro zdůraznění: Pouze na té nejzevnější úrovni Stvoření smí a může být negativní stav aktivován.

Věru uvědomit si toto je nesmírně důležité. Má se to všem vtisknout do paměti, aby se tak zabránilo vzniku šeredného názoru, že by negativní stav mohl započít v nějakém jiném stupni nebo na jakékoliv jiné úrovni ve Stvoření. Ve skutečnosti třetí sluha, ten líný a neřestný, představuje celou zónu vymístění. Druhý služebník fakticky nepředstavuje jen intermediální, ale celé pozitivní postavení fyzického či zevně - přírodního světa, jenž je opanován pozitivním stavem. Podobenství naznačuje, že užívání darů života, které poskytují náležité duchovní principy, bylo odmítnuto třetím sluhou. Než by to použil pro svůj duchovní růst, schoval či zahrabal třetí služebník ten talent do země. Vnitřní smysl této symboliky obsahuje informaci o procesu aktivace negativního stavu.Skrýt talent v zemi“ označuje vzít všechny správné duchovní principy a zapečetit je v nádobě, takže se znemožní jejich plný dosah a vliv na jednotlivcův život. Odstraníte-li nebo skryjete-li tyto principy, co vám jiného zbude ?

Pokud tyto principy jsou v pozici otevřenosti a dominance, nemůže negativní stav být aktivován. Prvním krokem v tomto procesu je jejich velmi důkladné ukrytí. Záměr skrytí a skutečný proces jejich ukrývání je procesem aktivace negativního stavu. Ten, kdo to dělá, stává se „daremným“ a „zlým“. „Daremný“ má vztah ke zlům a „líný“ - k nepravdám. Automatickým důsledkem takového činu jsou stavy zla a falzifikace. Tu máme negativní stav.

Avšak duchovním principem zde je to, že ať jsou činy jakékoliv, musí se vyúčtovat a nést za ně odpovědnost. Jinak taková činnost by neměla žádný smysl a nehodila by se jako něco, z čeho se lze poučit. Zpětná vazba je podstatnou částí toho procesu. Ale kdo bude posuzovat jejich následky ?  Jenom pramen opravdového života a všech dani a talentů je schopen je soudit spravedlivě a objektivně. Pán Ježíš Kristus je jediným zdrojem života a všech darů a talentů. A proto jenom Pán Ježíš Kristus maže předsedat u posledního soudu ve všech jeho formách a aspektech. Příběh se třetím sluhou naznačuje, že jednou dostali někteří lidé tento dar života a všechny vhodné nástroje, talenty a obdarování potřebné pro jeho vyvíjení a uskutečnění. Avšak rozhodli se použít ten život pro zcela jiný účel, pro něco, k čemu jim dán nebyl. Jakmile odmítli a pohřbili pravé duchovní principy života, nevyhnutelně zahájili trend, oponující proudění opravdového života. Protože život právem patří Pánu Ježíši Kristu - ježto nikdo nemá život ze sebe, v sobě a sám sebou - pouze Pán Ježíš Kristus může soudit ty lidi, kteří se dopustili zmíněného činu.

V OBECNÉM smyslu znamená poslední soud PROCES CELKOVÉHO OHODNOCENÍ jakéhokoliv stavu, místa, podmínek, chování, postojů, životního stylu nebo cokoliv, co máte a co vyčerpalo svou užitečnost a co nemůže déle sloužit ospravedlnitelnému cíli. Ve chvíli, kdy to nastane, určí se, jak lze ospravedlnit pokračování takovéto situace. Jak víte, ospravedlnění jakéhokoliv jsoucna a bytí je určeno užitečností, jakou prokazuje pro dobro veškerého Stvoření. Když se jejich užitečnost vyčerpá, pak se musí ukončit a nahradit něčím, co požadovanou užitečnost nabízí. Kvalita, obsah, kvantita a míra vyplnění určí osud všech těch, kdo demonstrovali a obrazně ukázali, jak vypadá taková užitečnost. Po skončení jejich poslání sami určí, co obdrží jako odměnu či odplatu a jaké bude jejich postavení v rámci příštího kroku jejich užitečného úsilí.

Ve smyslu tohoto obecného definování posledního soudu každý bez výjimky či vyloučení - ať je pozitivní či negativní povahy - podléhá poslednímu soudu v té samé chvíli, kdy splnil mu předepsaný úkol. V tomto ohledu není poslední soud událostí, která se stane jednou za život nebo jedenkrát za věčnost. Probíhá v každé době, na všech místech, za všech okolností, stavů a ve všech dimenzích. A jelikož multivesmír a každý časový cyklus se udržuje duchovní kvalitou sentientní mysli, pak kdykoliv sentientní mysl prochází procesem posledního soudu na úrovni multivesmíru či cyklu, podléhá poslednímu soudu také ten multivesmír i ten cyklus času. Takže procházejí posledním soudem NEJEN sentientní entity, ale i patřící jim prostředí se vším, co je částí toho prostředí, ježto odráží kvalitu a užitečnost svého panujícího stavu. Proto se prostředí sentientních entit v době posledního soudu hroutí nebo mizí z jejich vědomí provždy. Toto se projevuje tak zvanými kataklyzmatickými událostmi, pozorovanými ve viditelném Vesmíru (antivesmíru). (Náš Vesmír nazývají bytosti z Pravého Stvoření antivesmírem – pozn. zpracovatele).

Ve smyslu více SPECIFICKÉM je poslední soud PROCESEM VYVÁŽENÍ MEZI TÍM, CO NAZÝVÁTE SILAMI DOBRA, A TÍM, CO JSOU SÍLY ZLA, a to za účelem neustálého udržování dostupu ke všemožným výběrům.


(1) Kdykoliv dochází k vychýlení rovnováhy a život se svobodou výběru je ohrožen, ZAKROČÍ Božská prozřetelnost Pána Ježíše Krista tím, že uspořádá pozici sil takovým způsobem, že dojde k obnovení těchto životně důležitých duchovních svobod. Zmíněné znovuuspořádání má podobu posledního soudu a je prováděno jako PROCES NAVŠTÍVENÍ. Na vaší planetě takové navštívení či poslední soud probíhá ve formě masivních katastrof: Hromadná světová válka způsobí přesun miliónů lidských tvorů z vašeho světa do nějakého jiného světa či dimenze, kde jich je třeba pro vyvážení převrácených duchovních poměrů. V menším měřítku projeví se to leteckými nehodami či jinými druhy nešťastných nehod, kdy stovky, ba tisíce lidí jsou zabity nebo zahynou. Všechny tyto události jsou výsledkem navštívení a posledního soudu pro ty lidské tvory, kteří hynou na fyzické rovině.

Tento aspekt posledního soudu je po většině viděn jako něco negativního, jelikož nevyváženost je vždy zapříčiněna negativním stavem. Pozitivní stav je vyrovnanost sama a nevyžaduje žádná taková navštívení. Negativní stav je však díky samé své povaze ve stavu neustálého válčení s pozitivním stavem, snaží se vyvést jej z rovnováhy. Jsouc nevyváženost sama vnucuje negativní stav svůj životní styl každému, kdo se octne v jeho blízkosti. Převažuje-li počet tak ovlivněných lidí, pak dochází ke ztrátě rovnováhy. To ohrožuje stabilitu Stvoření, což vyvolá nutnost navštívení, které obnoví tu stabilitu.


(2) Proces tohoto aspektu posledního soudu se projevuje jako prostá změna blízkosti pozitivního stavu vůči stavu negativnímu. Pán Ježíš Kristus to zařídí tak, že tato blízkost se dočasně stane těsnější. Do porušené oblasti se vylévá velké množství Božské lásky a Božské moudrosti. Tento proces se nazývá navštívením. Na mnohé lidské tvory působí tento proces falešným dojmem, že Bůh je příčinou těchto událostí. Nazývají to aktem Božím a tak to zaznamenávají v soudních spisech. Ve skutečnosti však Bůh - nyní zvaný Pán Ježíš Kristus - nikdy nemůže být příčinou takových věcí. Děje se zde to, že zintenzívněná přítomnost Božské lásky a Božské moudrostí při svém proudění do problematického místa odhaluje zlo negativního stavu v té oblasti a vyvolá nutnost odplaty inherentní samotné povaze negativního stavu přesně tak, jak podmínky pro odměnu jsou inherentní povaze stavu pozitivního. Takže není to Bůh, kdo je trestá (neposílá jim přece nic jiného než lásku a moudrost), nýbrž jsou to oni, kdo vyvolají toto potrestání následkem přebývání v negativním stavu a ztotožněním se s ním. V případě pozitivních lidí, kteří byli účastni nešťastné nehody, se stane, že taková událost vyvolá proces odměňování za to, že byli ochotni přijmout od Pána Ježíše Krista poslání v negativním stavu a splnit jej v době té katastrofy.

Z hlediska vaší planety přicházejí tato navštívení bez vědomí účastníků podobných událostí. Nicméně, až přijdou na shromáždiště v mezisvětě duchů, bude otevřena jejich paměť a poznají jasně, jak bylo nezbytné to, co se s nimi událo. V tu chvíli je, vykonán jejich poslední soud. V tomto ohledu, aby poslední soud byl spravedlivý a poctivý, musí dojít k plnému otevření paměti a k odstranění nevědomých duševních procesů. Toto je první akt posledního soudu. Nikdo nemůže být souzen, aniž se nejdříve SEZNÁMÍ S ÚPLNOSTÍ SVÉHO stavu a s obsahem celé SVÉ mysli.

Pokud však existuje negativní stav, je pro jeho členy právě tento stav nevědomosti a nevědomých duševních pochodů pravým životním stylem. Proto, aby se udržela rovnováha, jsou pomocí takových periodických navštívení dopraveni do intermediálního světa, kde nevědomé procesy zmizí a jejich paměť se všemi vzpomínkami je otevřena. V tomto stavu pak mohou být souzeni. Díky tomu faktu, že jenom Pán Ježíš Kristus je schopen otevřít jejich paměť a eliminovat jejich nevědomé duševní pochody, vypadá to tak, JAKO BY Pán Ježíš Kristus osobně soudil tyto lidi. Ve skutečnosti však jsou to samy JEJICH PAMĚTI a JEJICH ČINY, které působí v roli soudce, poroty a popravčího - použije-li se v popisu tohoto procesu rčení vašeho jazyka.

Po dobu svého pobytu v zóně vymístění a na vaší planetě a pokud negativní stav existuje v aktivní dominující podobě, lidští a různí jiní tvorové sídlící v zóně vymístění nemohou mít určitý druh své paměti ani nevědomé duševní pochody nikdy otevřeny. Bylo by to v rozporu s přirozeností negativního stavu, který musí být odhalen na prvním místě. Otevření některých pamětních zásob a přeměnění nevědomých procesů na vědomé v jejich plném rozsahu během pobytu v zóně vymístění a na vaší planetě, způsobilo by takovou úzkost, že ti, co by se zdržovali v blízkosti té které osoby, i sama ta osoba, by NEMOHLI přežít ani zlomek vteřiny. Útok negativních sil vůči takové osobě, jež by se octla díky zmíněné skutečnosti v nesouladu s povahou a zákony negativního stavu, byl by tak strašlivých rozměrů, že by ta osoba i všichni v jejím okolí byli rozdrceni na padrť a nezbylo by z nich nic. Vlastně tedy, v určitém smyslu, skrývání pamětního obsahu a udržování nevědomých procesů slouží jako OCHRANA proti tak PŘÍŠERNÉMU osudu. A toto je důvodem, proč za nyní existujících okolností na vaší planetě k přímému poslednímu soudu dojít nemůže. Namísto toho dochází k němu nepřímo v podobě výše popsaných navštívení, kdy nutný počet lidských tvorů je vyzvednut z vaší planety a přemístěn do intermediálního světa. Tam se jejich paměti postupně otevírají a nevědomé procesy zvolna eliminují, a tak mohou přestát svůj osobní poslední soud.

Tedy tento proces a aspekt posledního soudu učinil na Swedenborga dojem, jako by poslední soud vždy probíhal v mezisvětě duchů, a že byl ukončen za jeho časů. Posoudíte-li průběh posledního soudu, jaký byl a je nyní ve vašem světě, pak Swedenborgovo vnímání bylo správné. Nesprávnost vjemu je zřejmá - jako i v mnoha jiných závěrech - když se to považuje za stav permanentní. Má se za to, že tak tomu bude vždy, a že místo posledního soudu bude či dosud bylo vždycky v mezisvětě duchů. Mylnost tohoto závěru jako i jiných úsudků se může přičíst doslovné interpretaci údajů v Bibli Svaté. Je zajímavým postřehem, když se zde poznamená, že ačkoliv Swedenborg byl první, komu bylo dáno poznání a zjevení o vnitřním, duchovním smyslu Bibli Svaté, v tomto ohledu se přece zmýlil, posoudiv některé její výrazy doslovně. Dospěl k názoru, jako všichni křesťané do tohoto dne, že když jednou lidé jsou odsouzeni či sami sebe odsoudí k pobytu v pekle, pak tam zůstanou věčně. Nijaká moc, situace, žádné okolnosti nebudou nikdy s to je vytrhnout z pekel. V tomto případě, protože pekla chtějí být navěky, skryté vzpomínky, neznalost a nevědomé procesy by byly také navěky. Ale protože lidé z pekel byli již souzeni v mezisvětě a protože výsledkem tohoto soudu bylo jejich zavržení na věčnost, žádný jiný poslední soud se nemůže již konat. Ovšem s tímto druhem logiky není vůbec těžko dospět k podobnému názoru.


(3) Co však všem těmto lidem ušlo, bylo to, že negativní stav nepovstal v Absolutním stavu. Proto nemůže mít absolutní hodnotu. Jenom něco obsahující v sobě absolutní atribut v relativním postavení, jak je tomu se sentientními entitami, může a smí zůstat navěky. Pokud si vzpomínáte, povstal negativní stav v relativním stav. A ačkoliv lidé, co způsobili jeho vznik, musí žít navěky, jejich výrobek nemůže trvat provždy, neboť nic do něho nepřišlo z Absolutního zdroje. Pekla jsou ztělesněním negativního stavu. Proto se jejich užitečnost musí vyčerpat a všichni tvorové i lidé v pekle musí čelit dalšímu poslednímu soudu, jenž zahrnuje celý časový cyklus, v němž negativní stav měl povoleno dosíci svého plodného dozrání. V tomto aktu spočívá třetí význam posledního soudu, o němž mluví Bible Svatá.

Ve třetím významu posledního soudu se popisuje proces, v jehož průběhu veškerý negativní stav, všichni členové pekel, ostatní část zóny vymístění a vaše planeta se budou hodnotit a soudit, aby se určilo, jaké další ospravedlnění, pokud nějaké vůbec existuje, by bylo pro pokračování jsoucna a bytí negativního stavu. Je tu ještě nějaký užitek, který by mohl negativní stav představovat pro Stvoření ?  Protože nic takového se již nenajde, bude negativní stav natrvalo deaktivován a zrušen. Všechna pekla a všechny jiné oblasti zóny vymístění budou navěky uzavřeny. Dojde k výkonu poslední, konečné volby. Současně členové pozitivního stavu - po tom, co poznají o negativním stavu vše, co je jen možno - provždy odmítnou nápad zvolit si popření toho pravého životního zdroje, opravdových duchovních principů a, což je nejzávažnější, pravou Přirozenost Pána Ježíše Krista. A když jednou nastane úplné poučení o tom, co se nikdy nemá volit, a učiní se volba nikdy neučinit takovou volbu, takováto idea, která potřebuje neustálé vypuzování do zóny vymístění, se déle nebude považovat za nutnou podmínku v myslích sentientnich entit. Jednou je ten výběr učiněn, idea sama o sobě vyčerpá svou užitečnost a bude eliminována. V tom okamžiku zóna vymístění přestane existovat.

Pamatujte si, prosím, že život zóny vymístění se udržuje tou ideou, jež je neustále odmítána pozitivními entitami, jak se vyučuje lekcím o povaze negativního stavu. Touto ideou se veškerý negativní stav živí, přivlastňuje si její život, a tím ji učinil esencí a substancí samého svého jsoucna a bytí. Jak vidíte, to, co pozitivní stav odhazuje, stává se životem negativního stavu. Copak se stane, až nebude již déle docházet k odhazování, protože sama idea již se nebude vyskytovat ? Konec konců, proč by se to mělo ještě dít, když všechna ponaučení, týkající se nesprávných výběrů, byla úspěšně absolvována a naposledy byla učiněna volba, že taková představa již nikdy nepřijde na mysl ? Udržovat takovou ideu při životě by bylo mrháním a marným, neužitečným podnikáním. Její zachování by nesloužilo žádnému pozitivnímu užitku.


(4) Zde je čtvrtý aspekt posledního soudu. Je to kladný aspekt, jenž má co dělat s pozitivním stavem a veškerým Stvořením. Jde o poslední soud nad nynějším časovým cyklem. V tomto spoluoznačení je poslední soud proces, v jehož průběhu všichni členové pozitivního stavu učiní konečný, životně a osudně nejzávažnější výběr ze všech ohledně té představy, že mohou kdykoliv odmítnout opětovat Lásku a Moudrost Pána Ježíše Krista, považovat Ho/Ji za pravého a jediného Boha, Jediného Nejvyššího Nedělitelného a považovat Ho/Ji za svého Stvořitele a Jeho/Její duchovní principy za pravdivé a jediné zdroje života. Byla to tato představa, kvůli níž bylo dovoleno aktivovat negativní stav v rámcích přítomného časového cyklu. Aby se mohlo rozhodnout, zda se či nemá zvolit uskutečnění takové ideje, jako vitální a fundamentální předpoklad jejich svobody bylo nutno povolit zobrazení všech důsledků, výsledků a následků takové volby pomocí živých příkladů v podobě všech účastníků negativního stavu. Jakmile jim budou známy odpovědi o této záležitosti v nejplnějším, nepronikavějšíma nejvíc vyčerpávajícím stupni, pak dojde k poslednímu soudu na všech úrovních, stupních, ve všech oblastech a sférách veškerého Stvoření, zóny vymístění a planety Nula, jakožto i celého časového cyklu, v němž se vše toto mělo odehrát.


Po tomto důležitém poučení a po provedení poslední volby navěky eliminovat takovou představu nebude pokračování přítomného časového cyklu již odůvodnitelné, ježto nebude sloužit žádnému užitku. V tu chvíli se celý multivesmír zhroutí, všechna slunce explodují, stanou se tím, co je známo v astronomii jako supernova - a veškerá hmota se svine do sebe. Po ukončení tohoto aktu a po té, co všechny aspekty časového cyklu budou náležitě ohodnoceny a posouzeny, vejde od jsoucna a bytí Nový cyklus času a zrod Nového multivesmíru vstoupí do svého jsoucna a bytí. A toto je to, čemu se říká poslední soud.


Je však několik dodatečných bodů, které je nutno zjevit o posledním soudu:


(1) Jedním z mnoha nejzákladnějších a nejvíce závažných důvodů, proč Nejvyšší získal hmotné tělo Ježíše Krista, vpojené do celku Jeho/Její povšechné přirozenosti, kdy se stal plností Pána Ježíše Krista, bylo umožnit bezprostřední zkušenost prožití povahy zóny vymístění a povšechnost přirozenosti negativního stavu. Maje k dispozici tuto novou přirozenost, může Pán Ježíš Kristus být osobně přítomen bez jakéhokoliv zprostředkování na jakémkoliv místě zóny vymístění a může tak intimně poznat, jaká je situace negativního stavu v každém okamžiku a místě. Jak jistě víte, před tím mohl Nejvyšší být přítomen v negativním stavu jen za pomocí prostředníků, aby se tak zabránilo totálnímu vyhlazení členů negativního stavu.

A toto je situace, která se má považovat za nesmírně závažnou pro spravedlivé a objektivní hodnocení a také pro ocenění okolností negativního stavu v samém jeho prameništi i místě. Pán Ježíš Kristus by nemohl soudit negativní stav spravedlivě, objektivně a poctivě, kdyby neměl s ním přímou, osobní zkušenost a kdyby nebyl zakusil přímo a osobně dosah zel a nepravd negativního stavu. Vždyť nic z takového zážitku o negativním stavu před inkarnací Ježíše Krista na vaší planetě v Nejvyšším neexistovalo.

Aby tedy byl nestranným soudcem negativního stavu, zvolil Nejvyšší ze Své svobodné vůle a volby získat z první ruky zkušenost života negativního stavu. Takže vzal na Sebe fyzickou formu pomocí procesu, jak byl popsán v druhé kapitole této knihy, formu, jakou zfabrikovali pseudotvůrci z elementů zel a nepravd; odhodlal se tak plně zakusit negativní stav od nejnižšíchpekel až do nejzevnějšího stupně jeho přírodního stavu - vaší planety. Povšimněte si, prosím, že Nejvyšší potřeboval sledovat obrácený postup, tak přirozený stavu negativnímu. Jak již víte: Zatímco v pozitivním stavu každý začíná svou cestu v tom nejniternějším stupni a šíří se směrem ke stupni nejzevnějšímu, v negativním stavu vše začíná v nejzevnějším stupni a pak se šíří k tomu nejnižšímu niternému stupni. Musel tedy Nejvyšší začít s vaší planetou, jež reprezentuje to nejzevnější negativního stavu, a odtud postupně se ubírat přes všechny úrovně zóny vymístění, až dorazil k nejnižším peklům pseudotvůrců (jejich nejniternější oblasti).

Jiným důvodem pro tuto obrácenou proceduru byl fakt, že v Ježíši Kristu se muselo mnoho přizpůsobit a pozměnit, než mohl vstoupit do nejniternějších neboli nejnižších úrovní negativního stavu. V tomto ohledu má se začít s nejzevnější záporností, jež nemá tak zhoubný dosah, a pomocí modifikací a adaptací postupovat zvolna směrem k více niterným či nižším stavům negativity. Tímto procesem tedy Nejvyšší, ve formě Ježíše Krista, byl schopen zakusit všechny úrovně negativního stavu z první ruky.

Poslední soud by nikdy nemohl nastat, kdyby Pán Ježíš Kristus tuto zkušenost neměl z první ruky. Bez této zkušenosti by nemohla existovat žádná báze, z níž by se odvodil absolutní závěr o negativním stavu a o dalším odůvodnění jeho jsoucna a bytí. Pamatujte si, prosím, že pouze z pozice absolutního stavu, jenž má znalost o všem a o čemkoliv v absolutním smyslu, může se udělat spravedlivé rozhodnutí. Jak víte, jen Pán Ježíš Kristus je absolutní. Proto jenom On/Ona může být pravým Soudcem všeho a všech. Ale jak můžete něco či někoho soudit, nemáte-li přímou znalost o tom, co soudíte ?

Konec konců, Nejvyšší neobsahoval v Sobě nic z negativního stavu zkušenostně. Znalost vždy byla z druhé ruky přes Jeho/Její duchovní přítomnost v lidech, kteří vyvolali, aktivovali a udržovali negativní stav. Zkušenostní znalost těchto věcí je značně ohraničená díky inherentnímu omezení relativních bytostí, žijících v negativním stavu. Z té pozice nemůže se čerpat žádné absolutní vědění. A není-li k dispozici taková znalost, pak k žádnému poslednímu soudu nemůže dojít.

Základní duchovní princip posledního soudu je v tom, že se může konat či vykonat jenom z pozice absolutní znalosti toho, co se soudí.

Z toho důvodu Nejvyšší se musel vtělit do negativního stavu, projít všemi jeho úrovněmi, oblastmi a sférami, z první ruky získat zkušenostní znalost o negativním stavu a stát se Pánem Ježíšem Kristem. Jak jste si povšimli, jsou slova „zkušenostní znalost“ zdůrazněna. Poukazuje se na ten fakt, že Nejvyšší, jsa absolutním, měl pouze teoretickou znalost o povaze negativního stavu. Avšak taková znalost není dostatečná pro konání spravedlivého a náležitého soudu, neboť postrádá nejdůležitější atribut - v čem spočívá intimní pocit přímého, osobního a soukromého kontaktu s negativním stavem, nikoliv jen pomocí zprostředkování ?

Nyní se již negativní stav nemůže ničím bránit, protože taková zkušenost je přímo k dispozici Pánu Ježíši Kristu. Povšimněte si, prosím, že v evangeliu Matouše, kapitola 25, verš 31, je řečeno: „AŽ přijde Syn člověka ve Své slávě a všichni svatí andělé s Ním, posadí se na trůnu Své slávy.“ Jak vidíte, slova „Syn člověka“ jsou použita pro zdůraznění Jeho/Její zkušenosti negativního stavu a lidských aspektů Jeho/Její Božské přirozenosti, což se zde nazývá „ve Své slávě“. Být ve Své slávě znamená být v povšechnosti veškerých Božských stavů a Podmínek s plnou inkorporací a fúzí lidských aspektů, které Ježíš Kristus přinesl se Sebou po Svém odchodu z vaší planety. Trůn Jeho slávy“ označuje úspěšné zakončení procesu fúze toho těla - masa a inkorporaci všech bezprostředních zkušeností o negativním stavu do povšechnosti Přirozenosti Nejvyššího. Z této pozice nyní může soudit veškerý negativní stav. Plným inkorporováním té zkušenostní znalosti do Absolutního stavu poznal Pán ležíš Kristus negativní stav absolutně. Teď tedy může a taky bude, až nastane pravý čas, konat poslední soud. (Lze to trošku přirovnat k antivirovému programu s databází neaktivních virů, pomocí kterého s informacemi o těch virech můžete detekovat jiné stejné viry příchozí na váš počítač – pozn. zpracovatele.)


(2) Pojetí posledního soudu, jak uvedeno shora, vyžaduje, aby na konci jednoho časového cyklu probíhal simultánně na všech úrovních jsoucna a bytí. Ježto v tomto časovém cyklu má svou existenci zóna vymístění, též negativní stav a jeho členové, bude se konat poslední soud souběžně taky nad veškerým negativním stavem i zónou vymístění.

Princip posledního soudu stanoví, že může být vykonán jenom z pozice Absolutního stavu a přitom za osobní - tváří v tvář přítomnosti Absolutního soudce - Pána Ježíše Krista. Takže vyžaduje to, aby Pán Ježíš Kristus se objevil simultánně a současně na všech úrovních, stupních, ve všech sférách a oblastech Stvoření, zóny vymístění a planety Nula za účelem vyvolání stadia posledního soudu. Nikdo jiný jej nemůže spustit. Kdyby však Pán Ježíš Kristus neměl to fyzické lidské tělo - maso, jež si přivlastnil pomocí fúze, Jeho vstup do negativního stavu by znamenal okamžité vyhlazení všech v negativním stavu včetně veškeré zóny vymístění i planety Nula.

Ale buďte si vědomi tohoto důležitého duchovního faktu: Jeho/Její objevení se v pozitivním stavu, aniž by měl formu Pána Ježíše Krista, jsa ve Svém Absolutním stavu, by bylo rovněž tak smrtonosné, jak Jeho/Její objevení se ve stavu negativním. Pamatujte si, že nikdo ani v pozitivním stavu není absolutní. Proto nikdo nemůže přežít absolutní přítomnost Absolutně jediného. A přece princip posledního soudu vyžaduje tuto Absolutní přítomnost.

Fyzické tělo - maso lidských tvorů, vpojené do Nejvyššího, nyní Pána Ježíše Krista, umožňuje toto objevení se v absolutním smyslu. Takže Pán Ježíš Kristus se může objevit simultánně a synchronně, zároveň a ve stejné rozeznatelné a vnímatelné formě na kterémkoliv místě, v jakémkoliv stavu a za jakýchkoliv podmínek ve Svém Absolutním stavu, bez jakéhokoliv nebezpečí pro kohokoliv. Toto je dalším velkým tajemstvím velké přeměny Přirozenosti Nejvyššího do plnosti Pána Ježíše Krista, což vše výše uvedené umožňuje. Předvídaje tuto událost, Pán Ježíš Kristus před samým odchodem z vaší planety prohlásil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Matouš 28:18). Není nikde žádné jiné moci mimo moc Pána Ježíše Krista. Z pozice této moci může Pán Ježíš Kristus provádět poslední soud.

Před ukončením tohoto procesu docházelo k odehrávání jiných aspektů posledního soudu v mezisvětě. Na vaší planetě, v ostatní části zóny vymístění a v peklech probíhala tato forma posledního soudu jako výše popsaná navštívení. Avšak skutečný poslední soud, závěrečný soud nad celým časovým cyklem, se nemůže omezit pouze na jednu dimenzi, oblast, úroveň či jeden svět. Musí být všezahrnujícím. Jinak by příští cyklus času nemohl dojít svého plodného dozrání. Nutnost osobního objevení se Pána Ježíše Krista ve všech světech zóny vymístění, ve všech peklech i na vaší planetě je podmínkou pro konečnou eliminaci negativního stavu. Jenom Pán Ježíš Kristus může provést a taky provede eliminaci negativního stavu, protože jen On/Ona zná nyní negativní stav v absolutním smyslu.

Další časový cyklus nemůže začít, pokud negativní stav nebude zrušen, ježto mu bylo povoleno vzkvétat pouze v rámci jednoho časového cyklu. V tom byl slib Pána Ježíše Krista, učiněný před veškerým Stvořením, než negativní stav byl aktivován. Slib daný v Absolutním stavu má absolutní hodnotu a závažnost. Nemůže být porušen. Jinak by se zrušila absolutnost jeho stavu.


(3) Proces konečné fáze posledního soudu nad tímto časovým cyklem proběhne ve stavu neutrálnosti. Jak si pamatujete z výše řečeného, jednou z důležitých podmínek pro spravedlivý poslední soud je otevření a přístupnost všech pamětí, jakožto i zrušení nevědomých procesů. Vždyť to je povahou a životem negativního stavu být právě něčím takovým. A toto je důvodem, proč je nutná bezprostřední přítomnost Pána Ježíše Krista v negativním stavu. Tím procesem a skrze toto tělo - maso (pamatujte si, že to tělo bylo sestrojeno z elementů negativního stavu), bude Pán Ježíš Kristus moci odstranit ty podmínky negativního stavu, dokořán otevřít jejich paměti, zrušit nevědomé duševní procesy a stav nevědomosti bez nebezpečí zničení negativního stavu. Přítomnost Pána Ježíše Krista na vaší planetě, ve všech peklech a po celé zóně vymístění v tom fyzickém těle - mase ujistí znovu každého, že lze zůstat naživu v tom těle či v tom, s čím souvztaží, aniž by v sobě mělo něco z negativního stavu.

Tento příklad nulifikuje moc negativního stavu zničit kohokoliv s otevřenou pamětí, bez nevědomých duševních pochodů a bez neznalosti (jak tomu bylo před tím) a přivede všechny do stavu neutrálnosti. Jedinou výjimkou budou nadlidé jimi geneticky zfabrikovaní. Ti by nemohli přežít tu přítomnost vinou toho, že mají zvláštní sebe - ničivý kód implantovaný pro to, aby v případě té přítomnosti reagovali explozí. Z toho důvodu - pokud se pamatujete z předešlé kapitoly - budou během cestování přes devátou dimenzi vyvedeni ze všech dimenzí do stavu, jenž se nazývá limbo, kde podle povahy toho stavu všechny kódy a závazky budou zrušeny, či prostě selžou. V té kondici objeví se před nimi Pán Ježíš Kristus (simultánně a synchronicky spolu se všemi jinými místy) a provede nad nimi konečný soud.


(4) Zatím se v těchto neutrálních podmínkách odstraní z lidské mysli všechny genetické i jiné bloky implantované pseudotvůrci, jak bylo vylíčeno v šesté kapitole této knihy, a rozličné úrovně mysli budou osvobozeny a znovunapojeny,fyzické tělo, sestrojené z elementů negativního stavu, bude zaměněno tělem prozatímním, vytvořeným z prvků stavu neutrálního, i započne proces konečné fáze posledního soudu. Jak víte, tento proces se musí udát v neutrálních podmínkách, aby nedošlo k ovlivňování pomocí nátlaků a návnad jak ze strany negativního, tak i pozitivního stavu. Zde musí být úplná nezaujatost. Jen v neutrálním stavu je možno se setkat s podmínkami nezaujatosti.

Přítomnost těch genetických i všelijakých jiných bloků a typické lidské hmotné tělo činí nemožným, aby lidé vzpomínali jasně, aby něco věděli náležitě a vnímali správně. Princip posledního soudu vyžaduje, aby všechny tyto schopnosti byly plně obnoveny a dány do neutrálních podmínek spolu s poskytnutím všech výběrových možností, aby tak lidští i jiní tvorové negativního stavu mohli volit pouze na základě plné znalosti a jasnosti vnímání a vzpomínek.Zároveň však si musí být plně vědomí všech aspektů negativního stavu a všech aspektů stavu pozitivního, aby mohli poctivě porovnávat. Toto je možné jenom z pozice mimo oba stavy. Rozhodnutí, učiněné z pozice jednoho či druhého stavu, postrádá objektivnost a platnost. Proto nutnost neutrálního stavu.


(5) Ve skutečnosti v procesu posledního soudu celý časový cyklus, v němž bylo dovoleno negativnímu stavu vzkvést i dozrát, musí být dán do stavu neutrálnosti. Členové pozitivního stavu budou postaveni před životně důležitou úlohu rozhodnout se ohledně trvalého vyloučení té představy z jejich mysli, kterou denně odmítali a nechali padat do zóny vymístění. Toto důležité rozhodnutí nemožno řádně učinit z jednostranné pozice v rámci pozitivního stavu. Bylo by zaujaté ve prospěch pozitivního stavu, tedy v zájmu jeho trvalého odmítnutí.

Aby takové rozhodnutí mělo navěky trvalou platnost, musí k němu dojít v neutrálních podmínkách, kde lze objektivně srovnat pravou povahu pozitivního stavu s pravou povahou stavu negativního, a tak vyvodit správný závěr. Toto je pravý vnitřní význam posledního soudu. Rozhodnutí o permanentím odhození zmíněné představy ukončí poslední soud a nový časový cyklus může započít. Kdyby se však nerozhodlo zbavit se navždy té představy (vzdálená možnost), pak přítomný časový cyklus by musel pokračovat a negativní stav by pak nemohl být zrušen. To by prostě znamenalo, že nebylo ještě získáno plné vědění o povaze negativního stavu a o tom, co se nemá volit, a že se tedy v učení má pokračovat. Je to spravedlivá a objektivní možnost každé situace.

Zde jde však o pouze to, že Pán Ježíš Kristus by nezahájil proces konečné fáze posledního soudu (pro tento časový cyklus), kdyby neshledal, že všechny lekce byly dány a že negativní stav vyčerpal svou užitečnost. Ale konečné rozhodnutí musí být učiněno v neutrálním stavu všech dotyčných. Pán Ježíš Kristus nemůže nikomu vnutit něco, co by bylo v rozporu s něčí svobodnou volbou, založenou na svobodné vůli. Taková je přirozenost Pána Ježíše Krista. Kvůli této přirozenosti jen Pán Ježíš Kristus může předsedat u konečného posledního soudu jakéhokoli časového cyklu.


(6) V rámci příprav pro otevření všech pamětí a odstranění nevědomých procesů a ignorance jako podmínky pro zahájení posledního soudu, bylo Pánem Ježíšem Kristem darováno Nové zjevení, a to pro veškeré Stvoření i zónu vymístění. Toto Nové zjevení vysvětluje nejzávažnější duchovní otázky, vztahující se k Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista, k situaci v duchovním světě a v zóně vymístění, jakožto i ke všem nevyhnutelným informacím, nutným pro ten účel. Až nastane čas, bude Nové zjevení sloužit jako spouštěč otevření všech pamětí, dá lidem, lidským i jiným tvorům, pocit důvěrné známosti, a tak jim usnadní přijetí toho, co se naučí - až budou otevřeny všechny brány jejich paměti a všechna potlačení do nevědomí a zatlačení do podvědomí vyjdou na povrch vědomého uvědomění po odstranění stavu ignorance ohledně všeho duchovního.

Poskytnutí Nového zjevení je nutným předpokladem posledního soudu a pro otevření pamětí, protože slouží jako zmírňovač účinku šoku, do kterého se dostane každý, kdo pozná pravdu o všech těchto záležitostech.


(7) V procesu konečné fáze posledního soudu bude uvedeno veškeré Stvoření i s celou zónou vymístění do zvláštního stavu seřazenosti a přístupnosti, aby tak proudila informace ze všech úrovní do všech jiných úrovní k vyzkoušení, prozkoumání a ohodnocení, ale hlavně, což je nejdůležitější, pro oddělení, rozlišení a odhaleni loajalit, úmyslů, motivací a pravé tvářnosti identity všech. V průběhu této fáze bude odhalena pravá podstata osobní povahy každého, „já jsem“ se odhalí a přijde na světlo denní, takže déle nebude docházet k zmatku při odpovědi na otázky: „Kdo jsem a proč jsem tam, kde jsem ?“ a „co je účelem mého osobního života ?“ a na podobné věci.

Poslední soud nemůže nastat, pokud nejdříve nebude učiněn tento krok, protože jenom z pozice poznání a zjištění vlastní pravé totožnosti, jakož i znalosti poslání a účelu vlastního života, může každý být spravedlivě souzen. Z tohoto důvodu musí v procesu této fáze posledního soudu všechny vnucené nánosy negativního stavu, vědeckých i náboženských vyznání či všeho toho, co máte, být separovány od pravého jádra jedinečnosti každé osobnosti a individuality, hluboce pohřbeného pod tíhou těch nánosů a vyjít ven na světlo a do vědomí. Jenom ty věci mohou zůstat a být vzaty v úvahu, s nimiž se jedinec zcela ztotožnil dobrovolně na základě svobodného výběru, a tak je učinil trvalou integrální částí svého výjimečného jsoucna a bytí. Jenom tyto věci mohou být někým přivlastněny jako pravé a takto svobodně přivlastněné mohou být souzeny. Všechno ostatní, co bylo vnuceno - a to bez ohledu na to, jakými prostředky - musí být vyřazeno, odloženo a vůbec nevzato v úvahu. Nepatří to dotyčné osobě. To platí o jakémkoliv přivlastnění - ať pozitivním či negativním. Pokud kdo něco nepřijímá ze svobodné vůle a na základě svobodné volby, nýbrž že to vyžadují jakási očekávání, požadavky, příkazy, zázraky, přesvědčování a mandáty, přicházející z vnějšku - nic z toho se mu nemůže přiznat, ať je to cokoliv.

Proces posledního soudu je schopen vše toto postavit na pravé místo a posuzovat to z náležitého a vhodného hlediska. Nic se nesoudí, co je z vnějšího vnucení, nýbrž jen to, co je z vnitřní identifikace z pozice vlastní svobodné vůle a volby. Takže, stane-li se na příklad někdo věřícím vyznavačem pravých duchovních principů tohoto či jiného Zjevení pod vlivem jakési nemoci nebo zázraků či znamení, neboli jiných zevních událostí, jež jej donutily přijmout zmíněné principy, pak taková víra je jen prázdné ponětí, povrchně přilepené k zevní mysli bez opravdových kořenů, jdoucích do vnitřního stavu či niternosti té které osoby. Aniž je Nové zjevení nebo vlastně cokoliv přijato na základě zásad svobodné vůle, proto, že je to naprostá pravda, a aniž kdo pozná a přijme tu pravdu kvůli pravdě samé a protože pravdu miluje - nemůže se to stát integrální částí jednotlivcova života. Proces posledního soudu ve svém konečném rozsudku rozlišuje různost těchto pozic.


(8) Proces posledního soudu se ubírá na základě duchovních principů Stvoření - směrem zvnitřku navenek. Proto, když se prozkoumává něčí pravá přirozenost, tento proces nejdříve hodnotí stav nejhlubší niternosti; pak je na řadě stav vnitřnosti; a konečně je souzen stav zevnějšností. Při konečném rozhodnutí zjistí se velmi pečlivě, v jakém rozsahu život zevnějšností byl řízen duchovními principy, vycházejícími z jedincovy vlastní niternosti. Jinými slovy, jaký byl stupeň souladu mezi niterným myšlením a jeho vnějším projevem či slovním komunikováním, které se použilo, mezi niternými pocity a jejich zevnějším vyjádřením; mezi niternou vůlí a vnějším chováním; mezi niternými záměry a způsobem jejich vnějšího projevu atd. ? Čím více diskrepancí se najde, tím je zřejmější, že život jedince ovládal negativní stav, a tím více času bude třeba pro konverzi do pozitivního stavu a pro podstoupení procesu duchovní, mentální a fyzické transformace. Toto vše je určeno procesem posledního soudu.


(9) Nejdůležitějším účelem posledního soudu je spasení všech z negativního stavu Pánem Ježíšem Kristem.

V konečné fázi posledního soudu se vypátrají a určí nejzávažnější duchovní záležitosti života, na nichž závisí sám život i jednotlivcovo postavení. Jak si vzpomínáte, duchovní osud každého je určen podle pojetí, představy, chápání, postoje, přijetí a čeho všeho, co má, vůči pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista. V procesu posledního soudu se tato vztahovost a toto pojímání Přirozenosti Pána Ježíše Krista plně zjeví a odhalí a porovná s pravou skutečností té přirozenosti. Při této příležitosti bude možno opravit všechna neporozumění, všechny zkresleniny a falzifikace týkající se této záležitosti. Pamatujte si, že se to bude dít ve stavu neutrálnosti. Dílo spasení nemůže se konat, nedojde-li k vysvobození od všeho vnuceného, přicházejícího ze všech stran a směrů. V podmínkách té neutrálnosti Pán Ježíš Kristus osobně zjeví každému Svou pravou Přirozenost, jak je popsána na stránkách této knihy, a tím činem umožní všem porovnat systémy své víry a jak ladí s pravou realitou té Přirozenosti.

Toto je nutný krok, vlastně životně nejzávažnější. Poslední soud nemůže být dovršen, ani nemůže vůbec probíhat, není-li každému dána příležitost poznat zkušenostně, kdo Pán Ježíš Kristus doopravdy je. V posledním aktu nemůže se v tomto či jakémkoliv jiném ohledu provést rozumný a platný výběr, aniž jsou k dispozici zkušenostní fakta o této či jakékoliv jiné záležitosti. Je nemožné vypracovat správný postoj vůči někomu, koho jste nikdy neviděli a osobně nezažili, o kom jste se dozvídali jen z povídaček nebo dohadů jiných, nacházejících se ve stejné situaci jako jste vy. Vztah založený na tom, o čem se jen povídá a o čem jsou pouhé dohady, může, ale také nemusí, být správný. Věří-li někdo v Pána Ježíše Krista z doslechu nebo na základě dohadů, nikoliv na základě osobní zkušenosti, pak může podlehnout zkreslenému pojímání Jeho/Její Přirozenosti. Řídí se podle náboženských dogmat, jež diktují, jak se má pojímat Přirozenost Pána Ježíše Krista a jaký vztah k Němu/Ní se má mít, přitom se prohlašuje, že diktované je jedině možným a správným způsobem vztahovosti.

Za podmínek aktivované a dominantní existence negativního stavu a dokud ten stav trvá, je tato situace tolerována, aby lidé neskončili postojem znesvěcení a rouhačství vůči Pánu Ježíši Kristu. Jelikož nikdo ve skutečnosti neví, kdo Pán Ježíš Kristus je, nikdo nemůže vpravdě znesvětit Jeho/Její pravou přirozenost. Tato situace je povolena kvůli spasení všech chycených do pasti negativního stavu, nehledě na to, jakými prostředky či náboženskými systémy k tom došlo.

V procesu posledního soudu jedinec je uveden do zvláštních podmínek; zcela zbaven všech nánosů donucenosti a je mu dána možnost osobní, soukromé a intimní zkušenosti toho, kdo Pán Ježíš Kristus skutečně je. Na základě toho zážitku, ve stavu naprosté svobody (pokud někdo je v negativním stavu, nemůže být svoboden) může učinit konečný, osudově nejzávažnější výběr: Přiznat, či nepřiznat tuto Novou přirozenost Pána Ježíše Krista. Všechny důsledky obou výběrů jsou v okamžení ukázány volícímu. Ví se teď přesně, co se volí a co se má očekávat v důsledku takové volby. Pamatujte si, že v této fázi neexistuje žádné nevědění a že na nikom se nežádá, aby volil slepě. Proto je jasně vidět, co je to, co si kdo zvolí. V této příležitosti spočívá akt věčného spasení nabízeného Pánem Ježíšem Kristem. Toto je vlastně proces posledního soudu. Závažnost přijetí pravé Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista, v procesu konečného rozhodování vysvítá - spolu s mnohými jinými věcmi - z obsahu vnitřního smyslu vyprávění o Poslední večeři Pána Ježíše Krista, jež se udala před Jeho zrazením a ukřižováním, které však vyvrcholilo Jeho/Jejím vítězstvím nad negativním stavem uvnitř pozitivního stavu (viz následující kapitolu).

Jak si vzpomínáte, první vítězství Pána Ježíše Krista nad negativním stavem bylo uvnitř pozitivního stavu - to bylo vyhnání pseudotvůrců z nebes a jejich uvěznění. Druhé vítězství Pána Ježíše Krista nad negativním stavem bylo dokončeno před nedávnem, kdy byla zrušena lidská éra a její negativní stav v mezisvětě. Třetí a konečné vítězství Pána Ježíše Krista se udá uvnitř samotného negativního stavu. Toto vyvrcholí úplnou eliminací a zrušením negativního stavu a konečným aktem posledního soudu nad celým přítomným časovým cyklem. Tímto posledním aktem tedy bude dovršen proces posledního soudu pro tento časový cyklus.

Ten/ta, co má uši k slyšení, ať slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


(9)

Kapitola devátá

VÝZNAM POSLEDNÍ VEČEŘE


Dne 16. února 1988 v 5:00 ráno bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„Při bedlivém prozkoumání různých duchovních idejí, sloužících jako základ většiny doktrín a dogmat, nebudeme moci najít ani jedinou, ano, ani jedinkou myšlenku, jež by nebyla překroucena, špatně pochopena, zfalšována, zprzněná, externalizována, ritualizována a vzatá doslovně. Tato vážná situace vyvěrá z povahy světa, v němž žijete. Jak víte, toto je svět, kde existuje negativní stav po boku stavu pozitivního, a to v aktivovaném a dominantním postavení. Ve skutečnosti přítomnost pozitivního stavu ve vašem světě je značně slabá, zcela minimální a zmenšuje se geometrickou řadou (nejedná se zde o počet bytostí inkarnovaných z pozitivního stavu, ale o poměr pozitivních energií vzhledem k negativním energiím – pozn. zpracovatele).

Od doby aktivace negativního stavu nebyl pozitivní stav nikdy něčím převládajícím na vaší planetě. Může se říci, že pozitivní stav měl pocit a také prožíval svůj pobyt ve vašem světě jako život na nepřátelském území. Vinou této povahy vašeho světa jakékoliv duchovní ideje, které zde existují, jsou schopny se tam uchytit jen překrouceným, zprzněným, zfalšovaným, nesprávně pochopeným, zevnějším a doslovným způsobem.

Jak si pamatujete z kapitol páté a šesté, bylo hlavním usilováním pseudotvůrců během geneticko - inženýrské práce nad nyní existujícími lidskými tvory ROZDĚLIT JEDNU MYSL, fungující ve třech aspektech, na tři separované mysli, uzavřít je ve zvláštní nádobě, sestrojené z genetického i jiných materiálů, odloučit je od ostatního těla a tělesného života a ponechat pouze infinitesimálně malinký otvůrek, jímž by proudila životní energie pro udržování lidského těla při životě. Pseudotvůrci tam umístili zvlášť trénované strážce a démony, kteří mají polapit každou duchovní ideu, přicházející z Nejniternější duchovní mysli a z duchovního světa, zprznit ji, zmrzačit a v takové podobě jí dovolit projít k vnější vědomé mysli. Takže v době, kdy duchovní idea dorazila do vašeho uvědomělého vědomí, musela projít přes četné pasti, v nichž byla podrobená výše zmíněné negativní transformaci, takže je vnímána buď ve zkreslené formě či - a to nejčastěji - v úplně opačném smyslu od toho, jaký měla ve svém původním stavu. Takový je stav duchovní uvědomělosti po celé zóně vymístění i na vaší planetě.

Zde se usiluje o ritualizaci, externalizaci a literalizaci všeho duchovního, pocházejícího z nejniternějšího stavu duchovního světa. Tento proces obírá jakoukoliv duchovní ideu o její pravý význam. Takto se podařilo negativnímu stavu úplně zkazit všechna nyní existující náboženství na vaší planetě. Na tomto principu fabrikuje negativní stav nová náboženství, kulty a duchovní hnutí.

Když nahlížíme na tento důležitý fakt a skutečnost, pak není divu, že i pojetí poslední večeře je stejně zvráceně pochopeno, překrouceno, zobřadněno, zvnějškovatěno a literalizováno, to jest, bere se doslovně. Okolo jejího vykonávání se v některých křesťanských náboženstvích vybudoval složitý „mystický“ rituál, ve kterém se předpokládá uskutečnění nějakého druhu tajemné přeměny chleba ve skutečné tělo Kristovo a vína v Jeho skutečnou krev.

Až do tohoto okamžiku nikdo náležitě nechápe, co skutečně poslední večeře znamená a jaký má vůbec význam. Jedinou výjimkou zde je původní vysvětlení tohoto pojmu ve spisech Swedenborga. Ačkoliv Swedenborg vysvětlil jeden z mnoha náležitých významů poslední večeře, berou ji jeho následovníci přesto doslovně a její rituál provádějí v zevní formě sám o sobě, ve snaze imitovat to, co činil Ježíš Kristus. Tím, že tak činí, dusí každý význam ukázaný Swedenborgem.

Zde se přehlíží a zapomíná se, že během Svého života na vaší planetě vyjádřil Pán ležíš Kristus ve Svých jednáních, činnostech a sděleních určitý hluboký vnitřní duchovní význam, a to v řeči zevních forem. Jak víte, jiný jazyk nebyl a není použitelný v negativním stavu. Tento fakt znamená, že vše, co Pán Ježíš Kristus dělal či řekl, nemá žádné doslovné, vnější označení. Všech Jeho/Jejích skutků a slov bylo užito jako důležitých symbolů, obsahujících velice hluboký duchovní význam, bez toho, že by měly nějaký význam samy o sobě, kromě toho, že jsou nádobami, které se po použití odloží.

Je velmi zatěžko lidským tvorům něco takového přijmout. Nezapomeňte, že tam na vaší planetě máte po mnoho milionů let získaný špatný návyk všechno brát doslovně a podle zevnějšku. Není snadno vzdát se tak darebného zvyku. Pro vaši informaci: Největší nesnáz, kterou zakoušejí lidští tvorové, zvláště pak fundamentalisté, konzervativní křesťané a tak zvaní nově zrození křesťané, když po své fyzické smrti vstoupí do duchovního světa, je v šokujícím zjištění: Není žádný opravdový význam v doslovném smyslu Bible Svaté, jenž jim byl tak drahý, a který tak zdůrazňovali. Ještě více jsou ohromeni zjištěním, že žádná apoštolská epištola neobsahuje vnitřní duchovní smysl. Toto byl jeden z mnoha důvodů Pavlova propadu: Bral vše v krajně doslovném smyslu, zvláště co se týkalo jeho vlastního národa (Židů a Izraele).

A přece je něco duchovně velmi závažného v příběhu o poslední večeři. Něco se nyní poví, co vám všem unikalo od doby, kdy se tato událost odehrála. Není nahodilé, že všechna evangelia se o této události zmiňují, ač Janovo evangelium ji klade do zcela jiné perspektivy. Její příběh je zaznamenán u Matouše 26:26-30; u Marka 14:22-26; u Lukáše 22:14-20 a u Jana 13:1-35. Obsahem příběhu je to, že Ježíš Kristus věda, že bude zrazen a dán do rukou pohanů, aby byl ukřižován, oslavil poslední Pasah se Svými učedníky. Během oslavy vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal Svým učedníkům, řka, že ten chléb je Jeho tělo, které dává za ně, a že to mají činit na Jeho památku. Poté vzal kalich s vínem a nabídl jim a v průběhu toho prohlásil, že ten kalich je Novou smlouvou v Jeho krvi, prolévané za mnohé na odpuštění jejich hříchů. A že nebude moci pít z plodů vinné révy až do příchodu Božího království. Tento příběh je v úplnosti uveden ve svém doslovném smyslu v první epištole Pavla ke Korintským, kapitola 11, verše 23-26.

A tedy, když vzaly doslovně vše, co Pán ležíš Kristus tenkrát řekl, ustanovily křesťanské církve posvátný rituál Poslední večeře Páně a učinily jej jedním z nejsvětějších dogmat svých učení. Svatým se stal rituál sám o sobě a ne to, co doopravdy symbolizuje. Po pravdě řečeno, nikoho ani nezajímá tento reprezentující symbolismus.

Vezměme příběh poslední večeře, zaznamenaný v evangeliu Lukáše 22:14-20:

Verš 14: „Když nastala hodina, usedl ke stolu a dvanáct apoštolů s Ním.“

Když nastala hodina“ znamená ukončení jedné fáze poslání Pána Ježíše Krista.Usedl ke stolu“ značí uznání, že tato fáze poslání byla naplněna.A dvanáct apoštolů s Ním“ označuje, že všechny aspekty pravdy a dobra, jakožto i zla a nepravd byly náležitě uspořádány a uvedeny ve stav připravenosti pro užití v příští, nejrozhodnější bitvě s negativním stavem, která se odehraje.

Verš 15: „I řekl jim: „Horoucně jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“

I řekl jim“ znamená potřebu se o něco dělit. Božská láska a Moudrost Pána Ježíše Krista si nepřeje nic více, než se dělit o vše, co má, a co prožívá se všemi ve Stvoření.Horoucně jsem toužil jíst s vámi velikonočního beránka, dříve než budu trpět“ označuje, že se musí sdělit nesmírně důležitá duchovní záležitost ohledně pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista, jak je symbolizována velikonočním beránkem, a to dříve, než vstoupí do pekel.

Verš 16: „Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud se to nevyplní v království Božím.“

Jíst velikonočního beránka“ značí přijmout pravdu o vlastní přirozenosti. Jelikož pravda je vždy odvozena z Nejvyššího, nemůže být vlastní přirozenost náležitě pochopena či získána bez poznání, že Nejvyšší je pravým zdrojem jedincovy totožnosti, a to proto, že On/Ona je pravým pramenem jednotlivcova života.

Avšak zde je to Ježíš Kristus, kdo to říká. To má v sobě daleko hlubší význam. Když to vyslovil, Ježíš Kristus přijal skutečnost Své pravé Božské přirozenosti, jež se stala tělem, a přijímá fakt, že toto tělo - lidské tělo - musí podstoupit fúzi v Přirozenost Nejvyššího, takže Nejvyšší se stane povšechností Pána Ježíše Krista. Toto je důvod, proč Ježíš Kristus říká: „Již ho nebudu jíst, dokud se to nevyplní v království Božím“, což značí, že fúze toho těla, jež se stalo Božským, nemůže nastat nikde jinde než v samotném Nejvyšším, a to prostřednictvím Jeho/Její Absolutní zevní mysli (království Boží). Tento proces je dovršen v duchovním světě a plná pravda o této revoluční záležitosti bude zjevena později („dokud nepřijde království Boží“).

Verš 17: „A pak vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a rozdělujte mezi sebou.““

Verš 18: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“

A pak vzal kalich“ znamená přiznání Své vnější hmotné formy, jež byla vytvořena z elementů Josefa a Marie, které však nyní byly v procesu posledního aktu divinizace, označené slovem „vzal“. To znamená, že to Božské z elementů, přišlých z Nejvyššího, přivlastnilo si zbožštělou vnější formu, původně sestrojenou z prvků zóny vymístění. „Vzdal díky“ znamená plné uznání, že je to pravdivá skutečnost.A řekl“ označuje podělení se o tuto pravdu. "Vezměte a rozdělujte mezi sebou“ znamená nutnost přijmout skutečnost ohledně Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista a toho, jak má každý ustanovit vztah vůči Němu/Ní v Jeho/Její Nové přirozenosti.Rozdělit mezi sebou“ značí činit to ze svobodné vůle všech skrze proces společného sdílení každé odlišné, jedinečné, individuální zkušenosti ve vztahu k pravé Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Takové vzájemné sdílení zvyšuje a obohacuje percepční schopnost během zakoušení všeho, co souvisí s tímto faktem.

Neboť vám pravím“ zdůrazňuje pravdivost této věci.Nebudu píti z plodu vinné révy“ znamená, že nic nemůže být docíleno v zevním stupni zóny vymístění, z pozice toho stupně, představovaného zde plodem vinné révy, neboť neobsahuje žádnou duchovní pravdu („víno“). „Dokud nepřijde království Boží“ označuje, že to může být dokonáno jenom z pozice duchovní pravdy, jež na sobě zakusila přímý dopad všech nepravd negativního stavu. Jenom z té pozice mohou se všechny tyto falešnosti anulovat.

Verš 19: „Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a dával jim říkaje: „Toto jest Mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na Mou památku.““

Pak vzal chléb“ znamená uznání faktu, že život v Jeho těle byl čistě Božského původu z Božského dobra.Vzdal díky a lámal“ znamená přiznání, že tento fakt je pravou skutečností, na níž negativní stav neustále páše násilí.A dával jim říkaje“ značí zjevení a sdělení této pravdy vycházející z dobra Jeho/Jejího srdce čili Božství.Toto je Mé tělo, které se za vás vydává“ označuje potvrzení přítomnosti Božského ve formě, jež byla vytvořena z prvků zóny vymístění jako podmínka pro spasení všech, co byli polapeni negativním stavem. „To čiňte na Mou památku“ značí, že je zapotřebí neustále si uvědomovat, že Božské bylo učiněno lidským a že lidské bylo učiněno Božským, neboť na té uvědomělosti závisí osvobození z poroby negativním stavem všech zel a nepravd.

Verš 20: „A právě tak vzal kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi, která se za vás prolévá.“

A právě tak vzal kalich, když bylo po večeři, a řekl“ - zde se znovu zdůrazňuje důležitost uznání vnější hmotné formy - těla a sdílení faktu této důležitosti.Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi“ znamená, že tato zevní fyzická forma - tělo, jež byla učiněna Božskou, projde procesem fúze a bude inkorporována do povšechnosti Plné přirozenosti Nejvyššího, a tak Nová přirozenost Pána Ježíše Krista plodně dozraje tak, jak tomu nikdy předtím nebylo v jsoucnu a bytí. Její Absolutní duševnost neboli přiznání, že Duševnost Nejvyššího byla přítomná v tom těle/krvi, se prolévá, čili vydává negativnímu stavu.Která se za vás prolévá“, či podle Matouše 26:28, „prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“, značí toto vydání Duševnosti negativnímu stavu, čili fakticky uvědomění si, že Nejvyšší z pozice Své ryzí Lásky a Dobrotivosti se tak ponížil, že vstoupil do zóny vymístění; odtud si vzal fyzické tělo - maso; vložil do něho Svou Duši - Mentalitu; a vstoupil do boje proti všem silám negativního stavu, který usilovně popíral Jeho/Její Božskou přítomnost, a to neustálými útoky na Jeho/Její hmotné tělo - tu nejzranitelnější součást Jeho/Její přítomnosti v negativním stavu a zároveň jedinou součást, skrze niž mohla Božská přítomnost konat dílo Spásy. Jenom díky tomuto dílu mohla být vytvořena trvalá podmínka k tomu, aby každý, kdo se nachází v negativním stavu a kdo přiznává tento fakt, mohl skrze ni být vysvobozen z negativního stavu, a aby tak jeho hříchy - problémy mohly být odstraněny.

Několik ústředních termínů v tomto příběhu je třeba zdůraznit a pochopit. Jsou to: „plod vinné révy a víno“, „kalich“, „krev“, „chléb“ a „tělo“. Tyto pojmy mají duchovní význam a význačnost na MNOHA úrovních. Jimi se popisuje proces divinizace a hybridizace lidského těla - masa Ježíše Krista. Protože tento proces je NEJDŮLEŽITĚJŠÍ událostí, jakou kdy veškeré Stvoření i zóna vymístění zažily od doby svého založení, hraje poslední večeře tak závažnou roli ve všech křesťanských rituálech.

Víno“ a „krev“ ve všech aspektech jejich významu označují Božskou pravdu (jeden z jejích prvků, který byl vyňat z Absolutní vnější mysli Nejvyššího, zvané Kristus). Ale tím, že muselo dojít k separaci toho prvku z povšechnosti Absolutní mysli Nejvyššího, je zde uveden princip vinné révy.Vinná réva“ v této souvislosti označuje zevní stav přírodního stupně a skutečnosti jeho jsoucna a bytí, kde negativní stav byl započat a uveden do aktivního a dominujícího způsobu činnosti. Takže „vinná réva“ zde též označuje celou zónu vymístění, která sestává ze zla a nepravd negativního stavu.

Plod vinné révy“, či „víno“ značí všechny výsledky a následky násilí, jehož se negativní stav dopustil nad Dobrem a Pravdou pozitivního stavu, jež Ježíš Kristus inkorporoval do Své krve.Krev“ zde má dva souběžné významy: Božskou pravdu čelící všem nepravdám negativního stavu, a která je odstraňuje z té části hmotného těla - masa, jež byla vytvořena z Josefova prvku. Avšak „krev“ také znamená duši čili mentalitu. Zde se popisuje postupné odpuzování duševnosti, vzešlé z genů Marie a Josefa a pozvolné vlévání Božské mentality z Nejvyššího do toho těla - masa.Pít plod vinné révy“ znamená plné prožití zkušenosti s ukrutnou a ohavnou duševností negativního stavu a její postupnou výměnu za Božskou duševnost, která měla sídlit v tom těle a učinit je Božským. Jakmile to tělo je učiněno Božským, může se udržet v plnosti pozitivního stavu - Království Božím. K tomuto uchycení nemůže dojít dříve, než je dokončen proces plné fúze všech částic fyzického těla - masa v povšechnosti Přirozenosti Nejvyššího, čili dokud Nejvyšší se nestane plností Pána Ježíše Krista.

Kalich, obsahující plod vinné révy“, znamená toto lidské tělo - maso jako nejzevnější nádobu Božské duševnosti. Božská duševnost sama je odvozena z Absolutní vnitřní mysli čili Absolutní duše Nejvyššího, jež se jmenuje Ježíš. Zde vidíme tajemství sjednocení principu „Ježíš“ a principu „Kristus“. Pokud si vzpomínáte, jedním z nejhlavnějších kroků, který aktivátoři negativního stavu potřebovali učinit, bylo odizolování, separování a rozbití jednoty, jedinosti a harmonie všech duchovních principů. Nejdůležitější a nejúčinnější zákrok v tomto negativním procesu se týkal odloučení pravdy od jejího dobra a dobra od jeho pravdy. Tento proces představuje věčné duchovní manželství. Pravda bez svého dobra nemá sama o sobě žádný život a je bezvýznamná. Je mrtvým koněm (užije-li se vašeho rčení). Avšak dobro bez pravdy nemá žádné prostředky pro své projevení se. Ve stavu oddělenosti tedy nemají žádnou moc. Tato zdařilá odluka umožňuje negativnímu stavu klidně dozrát a stát se silným. To, co činí pozitivní stav slabým, slouží jako zdroj moci pro negativní stav. V tomto ohledu značí separaceJežíše“ od „Kristaporušení a zapření všech fundamentálních duchovních principů. Ale toto porušení potřebovalo být uznáno a prožito Nejvyšším dříve, než mohlo dojít k znovusjednocení těchto principů.

Pamatujte si, prosím, že inkarnace Ježíše Krista byla vtělením do negativního stavu, stavu to rozpolcenosti, odloučenosti a izolace. V tom je jeho podstata. Ježíš Kristus se nemohl objevit v negativním stavu ve Svém původním sjednoceném stavu. Minulo by se to účelem. Kdyby se objevil jako sjednocený, bylo by došlo k okamžitému vyhlazení negativního stavu. Negativní stav nemůže přestát ani na zlomek vteřiny tento sjednocený stav. A tím, že by stav Ježíše Krista byl absolutním, záhuba negativního stavu byla by rovněž absolutní. A toto by nebylo dílem spásy, nýbrž destrukce. V takovém případě negativní stav by právem mohl líčit Boha jako kruté, vražedné a krvežíznivé monstrum.

A proto měl vstup Ježíše Krista do negativního stavu se stát v souladu s pravidly a regulacemi existujícími v negativním stavu - stavu odloučenosti. Takto byl nejdříve separován princip „Kristus“, vpojen fúzí a hybridizován s elementy Josefa (nepravdami negativního stavu) a s prvky Marie (se zly negativního stavu). Z té pozice, z postavení „Krista“, započal proces postupné eliminace nepravd a falešné duševnosti, na jejich místo přišla pravda Krista. Zároveň byl postupně uváděn principJežíše – dobra“, jak docházelo k eliminaci zla a zlé duševnosti s vyvrcholením úplné záměny zlé mentality Božskou duševností - Ježíšem. Jakmile bylo zcela dokončeno vypuzení zel a nepravd, došlo k znovusjednocení Ježíše a Krista. Tím Ježíš se stal Ježíšem Kristem - unifikací dobra a pravdy, což připravuje cestu ke vstupu Ducha Nejvyššího do tohoto sjednoceného Ježíše Krista.

Duch Nejvyššího - Absolutní nejniternější duchovní mysl - nemůže vstoupit do fúzí připraveného hybrida - Ježíše Krista, dokud z toho těla nejsou vyhnána všechna zla a nepravdy a dokud nedojde k znovusjednocení všech separovaných a izolovaných duchovních principů. Předčasný vstup Ducha Nejvyššího do Ježíše Krista by znamenal konec negativního stavu, neboť nic z negativního stavu nemůže snést čistotu pozitivnosti toho Ducha a nic z negativního stavu nemůže vstoupit do toho Ducha.

Slovo „chléb“ souvztaží s Absolutním duchem čili s Absolutní nejniternější duchovní myslí Nejvyššího. Povšimněte si, prosím, pořadí, v jakém učedníci dostávají kalich a chléb. Tím sledem Ježíš Kristus zdůraznil náležitost duchovní procedury. Nejprve je podáván chléb, pak následuje kalich. To znamená, že se vše má vyvozovat z toho nejniternějšího a postupovat směrem k tomu nejzevnějšímu a ne v opačném směru, jak je to v případě negativního stavu. Fakticky negativní stav je vybudován na této zvrácené pozici - zvnějšku směrem dovnitř.

Výchozím bodem pro všechny i všecko má být duch čili duchovní principy. Vše je odvozeno z těchto principů. Cokoliv existuje, existuje díky svým duchovním principům, které neustále vyzařují z Pána Ježíše Krista. Slovo „chléb“ znamená tento fakt, neboť dává potravu pro tělo, a tak udržuje to tělo živým a žijícím.Chléb“ zahrnuje a značí všechna dobra, jež tělo potřebuje pro své přežití. Je to duch („chléb“) toho těla, který mu dává život. Brát a jíst tento chléb značí přiznat tento nejdůležitější, vitální a osudově závažný fakt. Na jeho přijetí (jíst chléb) závisí jednotlivcův život. Na přijetí toho faktu, že Boží Duch byl přítomen ve hmotném těle Ježíše Krista, jež také obsahovalo Jeho/Její Duševnost (pití krve), závisí spása všech z negativního stavu. Není jiné cesty ven z negativního stavu.

Vzpomínáte, co Ježíš Kristus řekl lidem v evangeliu Janově v kapitole 7 ve verších 53-56 ?  Citujeme:

„Ježíš jim řekl: „Zajisté pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít Jeho krev,

nebudete mít v sobě život.

Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, má život věčný a Já ho vzkřísím v poslední den.

Neboť Mé tělo je pravý pokrm a Má krev pravý nápoj.

Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, zůstává ve Mně a Já v něm.““


To je přesně to, co je míněno zde citovaným sdělením. A toto je přesně to, v čem je pravý duchovní význam poslední večeře.

V kontextu poslední večeře učinil Ježíš Kristus rovnítko mezi slovemchléba slovyMé tělo“. Zde se klade důraz na přijetí faktu, že hmotné tělo - maso se stane integrální součástí celku Přirozenosti Nejvyššího, jenž se stane plností Pána Ježíše Krista.Pán“ je scházejícím pojítkem. V době fúze byl Ježíš Kristus fakticky „Kristem“. Po vyhnání duševnosti, zděděné z Josefa a Marie, stal se Ježíšem Kristem. Avšak po ukončení fúze toho těla v Nejvyšším, stal se Pánem Ježíšem Kristem. Přijmout tento fakt znamená jíst Jeho/Její tělo - pravý chléb a pít Jeho/Její krev - pravý nápoj. Jenom přijetím tohoto faktu lze mít věčný život v pozitivním stavu a být úplně osvobozen od negativního stavu. Přijmout toto je dobro (pokrm), protože je to skutečná pravda (nápoj). Cokoliv je dobré, je pravdivé. Cokoliv je pravdivé, je dobré. Zde je pravé a opravdové sjednocení všech duchovních principů, které jsou životem pozitivního stavu.

Význam poslední večeře je ve stálém připomenutí, že není jiné cesty, vedoucí do království Božího než přes úplné přijetí této Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista (jak je zjeveno v této knize). Je ještě několik dodatečných bodů o poslední večeři, které stojí za to, aby se připomněly:


(1) Předvídaje zradu křesťanství, zavedl Pán ležíš Kristus poslední večeři jako připomínku toho, co bylo pravým významem Prvního příchodu Ježíše Krista. Předvídal, že křesťanské náboženství, jako všechna ostatní, bude prodlévat v zevnějšnostech duchovnosti, nikoliv v jeho niternostech. Díky tomuto faktu bylo nutné odkázat jakýsi vnější prostředek, jakým by se tito důležití duchovní činitelé vtiskli do jejich vědomí. Toto je jedním z důvodů, proč Pavel zopakoval vnější proces poslední večeře, jak ji vykonal Pán ležíš Kristus, a tak ji ustanovil ve všech církvích (1 Korintským 11:23-26). Byla to role Pavlova zavést tuto externalizaci a dovést ji do nejzazší plodnosti.

Sdělením těchto faktů pomocí takových zevních prostředků - i když značně temných - se může udržovat na vaší planetě i v ostatní zóně vymístění určitá dávka náležitého duchovního života. To jsou ty pravé pozůstatky duchovnosti, které budou sloužit později v díle spásy všech z negativního stavu a pro trvalé zrušení negativního stavu. Tento duchovní fakt je jediné, na čem závisí vyznění rozsudku při posledním soudu, popsaném v předešlé kapitole, založené na duchovnosti všech a na její kvalitě. Toto je důvodem, proč se věci, obsažené v symbolismu poslední večeře, tak zdůrazňují. Ale to také ukazuje, jak daleko se dostali na zcestí křesťané i všichni jiní ve svém pojímání Přirozenosti Pána Ježíše Krista, když se dopustili odluky Ježíše od Krista a Krista od Ježíše a Pána Ježíše Krista od Boha a Boha od Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého ode všech. Svatý Duch v této zvláštní souvislosti byl Duchem Nejvyššího čili tím prvkem Absolutní nejniternější duchovní mysli, jenž se spojil s ostatními elementy, použitými v procesu hybridizace Ježíše Krista a později Nejvyššího, kdy se Nejvyšší stal Pánem Ježíšem Kristem.

Tedy, symbolismus poslední večeře zdůrazňuje tuto JEDNOTU a bude sloužit jako svědek PROTI všem, kdo se účastní vnějších rituálů a přitom jejich srdce odmítá přijmout fakta jimi reprezentovaná, jak se popisuje v této kapitole.


(2) Jeden z důležitých aspektů obsahu a významu poslední večeře je potvrzení platnosti a zdůraznění závažného duchovního principu sdílení. Toto vysvítá ze slov „a rozdělte mezi sebou“ a z toho, že pili ze stejného kalichu.

Tento princip naznačuje, že každá sentientní entita a lidský tvor jest jedinečným celkem a má svůj svérázný a neopakovatelný způsob vnímání Přirozenosti Pána Ježíše Krista, a to ze specifické pozice, kterou každý zastává mezi ostatními. Toto vnímání se liší od jednoho jedince k druhému, jsouc založeno na jedinečné struktuře jejich osobností a jejich povah. Nikdo není stejný. Proto z pozice této nestejnosti každý má sklon chápat a inkorporovat Přirozenost Pána Ježíše Krista poněkud rozdílným způsobem. Toto odráží ten osudně závažný fakt, že nikdo nemůže vnímat a chápat Přirozenost Pána Ježíše Krista v absolutním smyslu. Akt percepce a chápání je relativní, závislý od svérázné povahy každého jedince.

Aby se poskytlo pole pro širší a rozmanitější vnímání a chápání pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista, byl uveden duchovní princip vzájemného sdílení. Každý má se rozdělit o svůj ráz vnímání a chápání této Přirozenosti, jakožto i o zkušenost vztahu k Ní s kýmkoliv. Všimněte si však, prosím, že se učedníci měli rozdělit o stejný kus chleba a pít ze stejného kalichu. Tento důležitý fakt naznačuje, že je to absolutně tentýž Pán Ježíš Kristus, kterého spolu sdílí, a ne někdo jiný; a že ve vnímání toho, jak jedna osoba chápe a zachází s Pánem Ježíšem Kristem, je stejně cenné a důležité, jak je to i v případě kohokoliv jiného; a že je to naprosto stejný Pán Ježíš Kristus, ke kterému mají vztah.

Díky prozíravosti ohledně vyrojení mnohých sekt, seskupených kolem učení o přirozenosti Pána Ježíše Krista a prohlašujících se za jediné pravé, bylo nutno uvést určitý symbolismus pro sjednocující princip. Do určité míry poslední večeře slouží tomuto účelu. Opět musí být řečeno, že jde o připomínku, že je jeden Bůh, a že ten Bůh je Pán Ježíš Kristus, jenž je vnímán nekonečně rozmanitými přístupy a způsoby, a přitom je to tentýž Pán Ježíš Kristus.


(3) Jiný důležitý aspekt významu poslední večeře je označení základny, na níž se ustanovuje vztah k Pánu Ježíši Kristu. Není postačující rozumově uznat Pána Ježíše Krista, jak je popsáno v této knize. Nezajišťuje to vzájemnost, a proto to nemá hmatatelné, ani jakékoliv jiné následky. Musí se budovat na velice osobním, velmi soukromém a velice intimním postoji. Zásadní zde je, že pro zahájení významného a odpovědného poměru s Pánem Ježíšem Kristem musí se na základě svobodné vůle a ze svobodné volby pozvat Pán Ježíš Kristus do vlastního srdce.

Rozumový poměr je vztah ze zevnějšku, ve stavu separace. Jedinec je odloučený od Pána Ježíše Krista. Je-li tomu tak, pak se nachází v negativním stavu. Být ODDĚLEN od Pána Ježíše Krista znamená být v negativním stavu. Dopad tohoto tvrzení je obrovský. Nikdy nemůžeš dostat se ven z negativního stavu či být spasen, nepozveš-li Pána Ježíše Krista, aby vstoupil do tvého nitra, stal se integrální částí tebe a byl jedno s tebou. Toto je, co znamenají slova „jíst Jeho tělo“ a „pít Jeho krev“. Toto je osobní, soukromé a intimní zažití. Je to vzájemný poměr, ježto Pán Ježíš Kristus se stal zcelenou částí tebe a ty jsi se stal integrální částí Pána Ježíše Krista. A toto je, co označují slova „kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, zůstává ve Mně a Já v něm“ (Jan 6:56).

Přijmout pravou přirozenost Pána Ježíše Krista, jak se popisuje v této knize, a požádat Ho/Ji, aby do tebe vstoupil a stal se integrální částí tebe a byl vládcem nad tvým životem - značí vzájemné sdílení. Pán Ježíš Kristus sdílí s tebou Sama Sebe a ty se s Ním/Ní dělíš o sama sebe, a tudíž sdílíš tuto jedinečnou zkušenost se všemi jinými, kdo jsou ochotni sdílet a být sdíleni. Když toto činíš, účastníš se Večeře Pána Ježíše Krista. A toto je celý význam Poslední večeře Pána Ježíše Krista.


(4) Jakmile se toto uzná a tento druh sdílení se ustanoví, neexistuje již žádná potřeba účastnit se v zevním obřadním procesu poslední večeře, jak je praktikována ve všech křesťanských církvích. Původním účelem založení jakékoliv církve bylo pomoci lidem s procesem vzájemného sdílení. Byly vyvinuty určité kroky napomáhající lidem soustředit se na přítomné záležitosti a na to, jak se dostat do styku s Pánem Ježíšem Kristem ve svých nitrech, aby Jej/Ji mohli pozvat ke vstupu do všech aspektů jejich ducha, duše a těla a tak odpovědět na Jeho/Její pozvání stát se jedno s Ním/s Ní (Já v tobě a ty ve Mně). Toto je jediná role, jakou by měla mít každá církev. Avšak vlivem negativního stavu se všechny tyto kroky a procedury staly jen zevnějšími obřady bez jakéhokoliv hlubšího významu. Bylo o nich prohlášeno, že jsou svaté samy od sebe a jejich zevní výkon či účastenství bylo a je považováno za dostačující pro vedení pravého duchovního života.

Obřad poslední večeře se nevyhnul tomuto údělu. Stal se ještě více ritualizovaným a externalizovaným než cokoliv jiného. Ztratil docela svůj pravý smysl. Za nyní existujících podmínek zvrhl se v bezvýznamnou proceduru, jež postrádá jakýkoliv pravý duchovní náznak. Tím, že nyní je k dispozici toto Nové zjevení Pána Ježíše Krista, poslední večeře v tradičním křesťanském vyznění se ruší. Nemá již žádnou platnost. Přítomná forma poslední večeře, zaváděná v tuto chvíli, tkví v denním vcházení do vlastního nitra a ve styku s Pánem Ježíšem Kristem na osobním, soukromém a intimním základě, a tím se má potvrzovat skutečnost, že Pán Ježíš Kristus je v tobě a ty jsi v Pánu Ježíši Kristu. Takovým potvrzováním dokážete být vládci svého života, schopnými odpudit všechny nátlaky negativního stavu, které neustále na vás naléhají, a to tak dlouho, pokud jste v hmotném těle.

Avšak mějte na zřeteli, že abyste mohli být v denním styku a obecenství s Pánem Ježíšem Kristem a účastnit se Jeho/Její poslední večeře, je nezbytné přijmout Novou přirozenost Pána Ježíše Krista, jak se zjevuje v této knize. Když k tomu nedojde, dostaneš se do styku s falešnými „kristy“ a s falešným „Ježíšem Kristem“ a s celým zástupem falešných proroků, kteří se ti zjeví jako andělé světla. Toto je důležitým varováním. Mnoho lidských tvorů bude mít mnohé obtíže uznat, že je tomu tak. Ale toto je Nové zjevení a Pán Ježíš Kristus činí vše novým a jiným. Staré časy jsou neodvolatelně ty tam.

Ten/ta, co má uši k slyšení, ať slyší, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


(10)

Kapitola desátá

OBNOVENÍ, POZMĚNĚNÍ A

ZNOVUDEFINOVÁNÍ DUCHOVNÍCH ZÁKONŮ


Dne 18. února 1988 ve 4:40 ráno bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„V této knize bylo zjeveno, že došlo k revolučním změnám po celém Stvoření. Tyto změny byly vyvolány hlubokými změnami, jež nastaly ve věci pojímání Přirozenosti Nejvyššího, Jenž/Jež se stává povšechností Pána Ježíše Krista. Jak bylo řečeno, Nová přirozenost Pána Ježíše Krista vyžaduje nový přístup a způsob v postoji sentientních entit vůči Němu/Ní.

Důležité duchovní principy, formulované dříve, mají za to, že jakmile určitý krok, éra, epocha – a co všechno tam nemáte – splní svůj účel, je vystřídána následujícím krokem. Všechny principy, stavy a podmínky předešlého kroku jsou pečlivě ohodnoceny a posouzeny, aby se rozhodlo, do jaké míry a zda vůbec se mohou přenést do dalšího kroku. Jak víte, duchovní kvalita následujícího kroku je značně rozdílná od předešlého kroku a mnoho, ne-li většina věcí se nemůže přenést do příštího kroku. Toto je duchovní zákon platící pro všechny doby i všechny kroky. Dobrý příklad takových modifikací a změn je možno vidět v Mojžíšově zákoně, který byl dán dětem izraelským. V době Prvního příchodu Ježíše Krista převážná část toho zákona již vyčerpala svůj užitek a splnila svůj účel. Zákon, který ještě nevyčerpal svou užitečnost a nesplnil svůj účel, nemůže být modifikován ani zrušen ani změněn. Toto je význam slov, zaznamenaných u Matouše 5:18:

„Neboť zajisté pravím vám: Dokud nepomine nebe a země,

nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona,

dokud se všechno nestane.“

Někteří lidští tvorové se domnívají, že všechny zákony mají trvalou a nemodifikovatelnou povahu. Výše citované tvrzení však naznačuje, že zákony se nemohou zrušit, pokud se všechny nenaplní. První příchod Pána Ježíše Krista byl splněním toho zvláštního určitých zákona. Není proto náhodou, že vzápětí po vyslovení výše uvedeného, pustil se Ježíš Kristus do zrušovánízákonů nebo do jejich značného modifikování. V celé páté kapitole Matouše se po verši 18 nepopisuje nic jiného než proces tohoto rušení a modifikace. Později v průběhu Svého poslání na vaší planetě zredukoval a modifikoval Ježíš Kristus celý Mojžíšův zákon na dva zákony, jak je zaznamenáno u Matouše v kapitole 22 ve verších 34-40 (i v jiných evangeliích).

Jak si vzpomínáte, tyto dva principy jsou následující:

„Miluj Pána, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a
celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. I řekl:
Na těch dvou přikázání spočívá celý zákon i proroci.:

Na konci Své mise dal Ježíš Kristus Svým učedníkům nové přikázání, zaznamenané u Jana 13:34-35:

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako Já jsem miloval vás,

i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste Moji učedníci,

budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Dalším krokem, jenž následoval po odchodu Pána Ježíše Krista z vaší planety, bylo zpříkladnění a diferenciaceduchovních principů. Jak lze rozlišit následovníky Pána Ježíše Krista od všech ostatních ?  Tím, že se ukáže, jak  vypadá hluboká láska a úcta jedněm k druhým. Jednáš-li tak, jako každý jiný, v čem tedy je rozdíl mezi tebou a jinými ?  Je zřejmé, že v době, kdy Ježíš Kristus dával toto nové přikázání učedníkům, žádná pravá láska jednoho k druhému na vaší planetě neexistovala. Jinak by nebylo třeba formulovat toto přikázání či tento zákon. Tedy výše uvedena ilustrace vám, jak nastává periodické osvěžování, modifikace a nové definování všech duchovních principů a zákonů a proč jsou nezbytné.

V přítomné době započalo nové údobí v dějinách tohoto časového cyklu. Tato perioda není jenom počátkem nového kroku, jak to bylo v případě předešlých period a kroků tohoto časového cyklu: Je to úplně nová éra v rámci tohoto časového cyklu, která je započata Pánem Ježíšem Kristem. Tato nová éra nemohla začít, dokud by nenastaly hluboké změny v Přirozenosti Nevyššího a Nejvyšší se nestal Pánem Ježíšem Kristem. Když se to naplnilo, dřívější éra či předešlá perioda již vyčerpala svůj užitek a splnila svůj účel a nová éra duchovního vývoje přichází do své plodnosti. Nové zjevení, obsažené v této knize, je odrazem této Nové éry. Tato nová éra či perioda se týká veškerého Stvoření a jeho multivesmíru, všech sentientních entit, celé zóny vymístění a všech jeho obyvatel, jakožto i vaší planety. Multiverzální důsledky této éry jsou enormní a budou trvat po dlouhou dobu – až k samotnému konci tohoto časového cyklu i déle.

Pro tuto její nesmírnou důležitost je nutno všechny duchovní zákony, které vládly v předešlé éře či dřívějším údobí, nově definovat, obnovit, modifikovat a v případě nutnosti i zrušit a odstranit. V přítomné době se berou v úvahu následující zákony:

 


1.  ZÁKON LÁSKY K BOHU


PRVOPOČÁTEČNÍ ZÁKON se vztahuje k lásce k Pánu, vašemu Bohu. Tento zákon je modifikován následujícím způsobem:

Miluj Pána Ježíše Krista bezpodmínečně s moudrostí z celého svého „Já jsem“,

a to nade všechny a nade všecko,

kvůli samotnému Pánu Ježíši Kristu a kvůli samotnému principu,

aniž bys něco očekával na oplátku.

Ze své svobodné vůle a dobrovolnou volbou doznáš,

že existuje jenom jeden Bůh, Stvořitel, Spasitel a Zdroj pravého života

– Pán Ježíš Kristus.

Ze své svobodné vůle a dobrovolnou volbou přiznáš a přijmeš

Novou přirozenost Pána Ježíše Krista,

a tím uznáš skutečnost, že lidské tělo Ježíše Krista bylo učiněno Božským,

tak jak i Jeho/Její Božství bylo učiněno lidským

a bylo plně včleněno, vpojeno a zkříženo v celistvosti Nejvyššího,

a tak Jej učinilo plně a dokonale Pánem Ježíšem Kristem.


NEPŘIJME-LI SE nejprve TENTO FUNDAMENTÁLNĚ DŮLEŽITÝ NOVÝ DUCHOVNÍ ZÁKON, vládnoucí nad Novým věkem, PAK ŽÁDNÝ Z NÁSLEDUJÍCÍCH ZÁKONŮ NEBUDE DÉLE MÍT MOC ČI VÝZNAM.

 


2.  ZÁKON LÁSKY K JINÝM


DRUHÝ ZÁKON se vztahuje na lásku k jiným. Tento zákon je modifikován tímto způsobem:

Miluj bezpodmínečně s moudrostí z celého svého „já jsem“

všechny více než sama sebe,

a to kvůli Pánu Ježíši Kristu, v nich přebývajícím,

kvůli nim samým a kvůli samotnému principu,

aniž bys očekával něco na oplátku.



3.  ZÁKON LÁSKY SEBE SAMA


TŘETÍ ZÁKON je zcela novým a je odvozen z výše uvedených modifikovaných zákonů. Jeden aspekt tohoto zákona byl obsažen ve starém přikázání „milovati budeš bližního svého jako sama sebe.“ Formulace tohoto nového zákona vypadá takto:

Miluj sebe sama bezpodmínečně a s moudrostí z celého svého „já jsem“,

ve všech aspektech svého projevování se

svého ducha, své duše i svého těla – své jediné mysli,

a to kvůli Pánu Ježíši Kristu v sobě a v jiných,

kvůli ostatním a celému Stvoření,

kvůli sobě, jako jedinečnému a neopakovatelnému jedinci,

a kvůli samotnému principu, protože je to tak správné.


NA TĚCHTO TŘECH ZÁKONECH TEDY ZÁLEŽÍ VŠECHNY DUCHOVNÍ PRINCIPY A Z NICH SE VŠECHNY ODVOZUJÍ. JEJICH SPLNĚNÍ ZNAMENÁ SPLNĚNÍ VEŠKERÝCH ZÁKONŮ V JSOUCNU A BYTÍ.

Než přikročíme k dalším zákonům, jsou nutná některá vysvětlení obsahu výše definovaných tří zákonů. Je třeba vysvětlit dva pojmy: „Bezpodmínečná láska“ a „milovat s moudrostí“. Jak jste si povšimli, tyto termíny neexistují ve starých zákonech. Slovo „láska“ bylo použito prostě. Stalo se tak za účelem odrážení existujících duchovních podmínek v době před odchodem i po odchodu Pána Ježíše Krista z vaší planety. Jak si můžete vzpomenout, těmi podmínkami bylyexternalizace, literalizace a ritualizace všech duchovních principů, které s v takovémto procesu zcela vytratily. Není žádná moudrost v takovém postoji a procesu. Ba ani správné pojímání samotných principů tam není.

Vzhledem k tomu slovo „moudrost“ nebylo užito, protože šlo o bláhový přístup. Ale ani slova „bezpodmínečně“ nemohlo být použito. Bylo by bývalo vzato doslovně. Lidští tvorové by nesprávně usoudili, že musí milovat jiné v jejich zlu a negativním stavu. Takto milovat by znamenalo milovat zla a nepravdy. Bylo tedy užíváno jenom slovo „láska“, aby se ukázalo, že pravý zdroj života se může najít jen v milování Boha, jiných a sama sebe. Avšak toto neurčuje, jak se ta láska má projevovat. Namísto toho se odkazuje na Desatero přikázání. Ta ukazují na to, co se nemá dělat. (O otázce Desatera viz kapitola dvacet čtyři v této knize, pod názvem „Desatero znovu navštívené“). Ale mimo pobídky k přijetí Boha neříkají nic, co se dělat, nebo to ukazují velmi neurčitě. Proto se usoudilo, že zachování obřadu podle předpisů Mojžíšova zákona a – v křesťanské éře – sledováním diktátů doslovných výpovědí Ježíše Krista a zvláště pak Pavlových stanoví, co se má dělat. Navíc k dodržování těchto předpisů byla připojena vložka o odměně. „Budeš-li dělat toto, povede se ti dobře.“ Nebo: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ ( Lukáše 6:31). Opět je zde podmínka: „Budu s tebou zacházet dobře, protože se přeji, aby se se mnou zacházelo dobře“. Dělám to proto kvůli sobě. Při takové kvalitě lásky nemůžeš užít slov „bezpodmínečně“ či „moudrost“.

Důvody pro uvedení takové lásky v té době s pokračováním až ke křesťanské éře se mohou nalézt v duchovní kvalitě, jež vládla v celé zóně vymístění a na vaší planetě. Tehdy již všechny duchovní principy byly zprzněny, překrouceny a úplně zfalšovány. Neexistovala žádná pravá znalost o ničem. Aby bylo možno motivovat lidské tvory pro nějaké duchovní dění za těch okolností, muselo se začít z té pozice, v jaké se nacházejí. A ta pozice spočívá v tom, že činí vše jenom kvůli samým sobě.

Prvním krokem v duchovním probuzením lidských tvorů je láska kvůli VLASTNÍM osobním důvodům. Až jsou pevně zakotveny v takové lásce, může se započít s jejich postupným seznámením s pravou znalostí duchovních principů, které nakonec napomohou při bezpodmínečně nade všechny a  nade všecko, neboť je jediným pramenem života, a který daruje ten život každému ZMĚNĚ jejich postoje, takže začnou dělat věci pro obecné blaho. V této nové éře však tyto okolnosti nejsou déle únosné. Dřívější pojímání lásky splnilo svůj účel a došlo k formulování nového způsobu chápání a praktikování lásky. Nastal nyní čas, aby se milovalo bezpodmínečně s moudrostí. Na první pohled se může zdát, že toto tvrzení je v rozporu samo se sebou. Jak je možné milovat bezpodmínečně s moudrostí ?  Nesvědčí to o selektivní lásce ?  Rozpor je pouze zdánlivý. Bezpodmínečnost platí jen pro pozitivní stav. Vše, co je pozitivní, může přicházet jenom od Pána Ježíše Krista. Pozitivní stav nemá v sobě nic z povahy negativní. Proto má se milovat bezpodmínečně kvůli sobě samému, jako něco, co ustanovuje pravý život. Pozitivní stav v sobě plnost přítomnosti Pána Ježíše Krista. Pozitivní stav je Pánem Ježíšem Kristem, který jej zároveň převyšuje ve všech aspektech. Odtud vyplývá požadavek milovat Pána Ježíše Kristabezpodmínečně bez jakýchkoliv háčků. Takto milovat je moudré. Odtud pochází láska s moudrostí.

Naproti tomu jak lze projevovat bezpodmínečnou lásku uprostřed negativního stavu plného nenávisti, krutosti, zarputilosti a ničivosti ?  Tím, že se ODTRHNE povaha negativního stavu. Bezpodmínečné odmítnutí všeho negativního, zlého a falešného je nepodmínečnou láskou ke všem v negativním stavu. Říká se mezi vámi: „Neslouží to dobře tvému zdraví (tvému životu) být takovým.“ Miluji-li tě doopravdy, pak si nepřeji, abys byl takovým. V této lásce je moudrost. Je moudré odvrhnout vše negativní, jelikož jeho přítomnost odpuzuje přítomnost pozitivního stavu, to jest Pána Ježíše Krista. Postrádání té přítomnosti znamená nepřítomnost pravého života. Milovat zla a falešnosti bezpodmínečně znamená nenávidět a mít v pohrdání vše pozitivní, tj., Pána Ježíše Krista. V tomto je bláznovství takové lásky.

Další rozlišování zde je v tom, že se miluje někdo nepodmínečně v negativním stavu, ale ODMÍTÁ se jeho zlý a falešný životní styl. Takové odmítnutí není jenom slovy, ale primárně vlastním životním stylem, jenž je od základu odlišný od životního stylu negativního stavu. Vzpomínáte na nové přikázání, které dal Ježíš Kristus Svým učedníkům ?  Milujte se navzájem, aby podle té lásky jiní, co v takové lásce nejsou, mohli vidět, že patříte k pozitivnímu stavu. Milujte je kvůli nim, kvůli Pánu Ježíši Kristu, a dáváte jim příklad toho, jak to vypadá patřit pozitivnímu stavu v porovnání s přebýváním ve stavu negativním. A toto je, co značí milovat bezpodmínečně s moudrostí po dobu nacházení se na území negativního stavu.

Jiný aspekt takové lásky je v tom, že KAŽDÝ v určitém stupni v SOBĚ nosí přítomnost Pána Ježíše Krista. Agenti i otroci negativního stavu také mají tu přítomnost, jinak by nemohli žít ani zlomek vteřiny. Avšak, jak již připomenul Swedenborg, jejich problém je v tom, že popírají tu přítomnost a otáčejí se k ní zády. Tímto činem vylučují svoji přítomnost v Pánu Ježíši Kristu, tj. v pozitivním stavu. Neexistuje zde žádná reciprocita. Milovat takto někoho bezpodmínečně znamená milovati bezpodmínečně Přítomnost Pána Ježíše Krista v něm. Miluje se Pán Ježíš Kristus v jiných a milují se jiní, protože v sobě nosí tu přítomnost. Vše ostatní není relativní, nemá žádný význam a je neskutečné. Cožpak můžeš milovati něco nereálného ?  Taková láska neexistuje. V bezpodmínečné lásce Pána Ježíše Krista v sobě a sama sebe pro tento fakt je pravou moudrostí té lásky. Toto jedině je skutečnou láskou, ze které se odvozuje veškeré ostatní milování. A proto je, co znamená milovat bezpodmínečně s moudrostí.

Ale co znamená – milovat ? Jak se projevuje láska v každodenním praktickém životě ?  Nestačí vyjádřit slovy takovou lásku. Jak víte, lidští tvorové jsou mistry v umění říkat a prohlašovat jedno, ale zároveň myslet a cítit přesně opak toho, co říkají či prohlašují. Proto slovní sdělení ohledně takové lásky sama o sobě nejsou postačující. Mohou být považovány jenom za zevnější vyjádření, že taková láska může, ale nemusí existovat. Ve skutečnosti je nejméně sedm potvrzujících ZNAMENÍ, že taková láska existuje a je reálnou ve vašem životě:


(1) Za prvé: Neustále přemýšlíte o milování Pána Ježíše Krista, jiných a sama sebe bezpodmínečně s moudrostí. Každý stav či pocit, bez ohledu na to, jaký, musí vstoupit do vašeho uvědomění a stát se integrální částí vašeho myšlení. Bez vědomého uvědomění této bezpodmínečné lásky v aktivním myšlení neexistuje potvrzení takové lásky.


(2) Za druhé: Pociťujete intenzivně tuto bezpodmínečnou moudrou lásku vůči Pánu Ježíši Kristu, jiným a sobě. Kdykoliv myslíte na Pána Ježíše Krista, na jiné a na sama sebe, po celé vaší bytosti se šíří nesmírné teplé, radostné a šťastné pocity.


(3) Za třetí: Neustále prožíváte nesmírnou touhu a vůli milovat bezpodmínečně s moudrostí  Pána Ježíše Krista, jiné a sama sebe více a více každý den. Všechna tvá vůle, snahy, síla, moc a odhodlání jsou namířeny k takové čisté, nepodmínečné, moudré lásce.


(4) Za čtvrté: Vaše úmysly ve všech činech, bez výjimky a vyloučení, jsou v souladu s pozicí této bezpodmínečné moudré lásky vůči Pánu Ježíši Kristu, jiným a sobě samému.


(5) Za páté: Vaše činy, chování a postoje směřují k neustálému projevování a posilování této bezpodmínečné moudré lásky vůči Pánu Ježíši Kristu, jiným a samému sobě.


(6) Za šesté:  Vcházejíce do nitra (jak bylo pospáno v páté kapitole této knihy) dvakrát až třikrát denně, scházejíce se s Pánem Ježíšem Kristem, s ostatními a se sebou samým (v čemž je význam Poslední Večeře), požádáte Pána Ježíše Krista, aby vám pomohl milovat s moudrostí nepodmínečně více a více Jej/Ji, jiné i sama sebe a aby vás učil, jak milovat správně a náležitě a jak taková láska se má zpříkladňovat, uskutečňovat, zpředmětnit, prožívat a praktikovat trvale. Pouze ze svého vlastního nitra, z přítomnosti Pána Ježíše Krista ve vás můžete objevit, v čem spočívá váš zvláštní způsob projevu té lásky ve vašem vlastním individualizovaném životě. Pamatujte si, že rozliční jedinci projevují rozmanité aspekty a potřeby té lásky. Rozpoznat a vyjádřit takové aspekty a potřeby je moudrostí té lásky.


(7) A za sedmé: Budete vyjadřovat a vyslovovat taktně a obezřetně tuto nepodmínečnou moudru lásku dobrovolným chtěním sdílet takovou lásku, vyžaduje-li se či požaduje, aniž by se uvalovala na kohokoliv proti jeho svobodné vůli a volbě, ale také bez „házení perel sviním a dáváním toho, co je svaté, psům“ (Matouš 7:6). Během setkání a komunikování s Pánem Ježíšem Kristem ve vašem nitru v době denního praktikování  vcházení do nitra požádáte Pána Ježíše Krista, aby vám dal větší stupeň rozlišující moudrosti a intuice, jenž by vás uschopnil zvědět a vycítit, kdy, kde, jak a komu vyjádřit, vyslovit a sdělit vaši bezpodmínečnou moudrou lásku.

Dávat lásku „sviním“ a „psům“, tj. zlům a nepravdám neboli jedincům ztotožňujícím se zcela se zly a nepravdami, znamená schvalovat jejich zla a nepravdy. Jejich schvalováním se dává těmto jedincům moc, která patří Pánu Ježíši Kristu. Předáváním té moci vrháte se do NEBEZPEČÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA V DŮSLEDKU PŘERUŠENÍ OCHRANY z Pána Ježíše Krista (předání moci). V takovém případě se skutečně, otočí a roztrhají vás na kusy (Matouš 7:6).


Nyní zopakujme: Všechny tyto dobré věci se činí kvůli Pánu Ježíši Kristu, kvůli všem duchovním principům, kvůli jiným, kvůli sobě samému, jako nositeli jedinečné a svérázné přítomnosti Pána Ježíše Krista v tvém nitru, a kvůli tomu, že je správné to činit, aniž by se očekávalo něco na oplátku, to jest dělá se vše kvůli samotnému principu. Takto vše činit znamená praktikovat, co požadují tři výš formulované zákony. Tyto tři zákony představují základ duchovního života. Jsou životem zbývajících deseti zákonů, které následují:

 


1.  ZÁKON SVOBODY VOLBY KVůLI SAMOTNÉNU PRINCIPU


Nelze přisoudit nikomu nic z toho,

co činí, cítí, chce, k čemu má sklon, co říká a provádí,

nekoná-li tak vše ze svobodné volby a vůle, kvůli samotnému principu.

Nemá to žádnou osobní duchovní platnost.

V procesu osobního posledního soudu se mu to odebere.


Požadavkem nového duchovního stavu je, že JEN TO se může stát integrální částí vašeho opravdového života (z hlediska jeho věčného pokračování), co jste získali pouze z pozice své vlastní svobodné volby, ze svobodné vůle, kvůli principu, jelikož tak činit je správné. Cokoliv jiného, co se takto nezíská, odpadne a nebude se s tím počítat při vašem konečném soudu. Bylo to vnuceno nějakými jinými zevními ohledy. A ačkoli některé z nich mohli být pozitivní a dobré, přece jen nebudou mít žádný vliv na váš život, poněvadž vámi nikdy nebyly zvnitřněny.

Proces zvnitřnění může se udát, JENOM když to přijmete na základě své SVOBODNÉ VŮLE a VOLBY. Všechno ostatní, co nepostoupí nad vaše zevnějšnosti, zůstává v zevnějšnostech. Jak již víte, nemůžete se sebou vzít nic zevního, neboť váš život tkví ve vašich niternostech, nikoliv v zevnějšnostech. Tím, že jste v negativním stavu, musíte dělat mnoho věcí, které byste nikdy dobrovolně nečinili, kdybyste žili v  pozitivním stavu. Životní styl negativního stavu velmi často požaduje, abyste se chovali, působili, cítili a říkali věci, jež nevycházejí ze srdce – z vašeho nitra. Jsou vám vnuceny zákony negativního stavu. Děláte je, protože před svým fyzickým narozením, z určitých důležitých duchovním důvodů, jste si zvolili vstoupit na území negativního stavu. Tento váš výběr předpokládal provádění a prožívání věcí v negativním stavu, které by se jinak nevolily. A přece musíte je dělat, chcete-li přežít na teritoriu negativního stavu. Platit účty, chodit do práce, setkat se s lidmi, kteří s vámi nemají nic společného, snášet věci odporné pozitivnímu stavu, a mnoho jiného v tomto smyslu musíte dělat. Kdybyste se však ztotožnili s těmito negativními věcmi a činy ze svobodné vůle a volby, považujíce vše za zdroj požitku, za něco lahodného a velmi vhodného, nebo byste je zvolili kvůli vlastní reputaci, světskému postavení a prestiži, nebo pro jiné nízké důvody, pak by se vše stalo integrální částí vašeho života, to jest: Bylo by to vámi zvnitřněno a při posledním vyúčtování vám přivlastněno jako něco, co vám patří.

Avšak totéž je pravdou i v případě pozitivního stavu a dobrých věcí v obou směrech. Aniž si zvolíte být pozitivní, milující, moudří a dobří z vlastní vůle a volby a pro samotný princip, neboť je to tak správné tak činit, bez jakékoliv vypočítavosti, pak ta pozitivnost a láskyplnost zůstává jen ve vašich zevnějšnostech. Nevstoupily do vaší niternosti. Jak víte, mnoho lidských tvorů jedná, chová se a vypadá dobře, pozitivně, moudře a láskyplně. Avšak je to vše ne proto, že si tak vybrali v zájmu samotných principů, že to tak doopravdy chtěli, nýbrž proto, že se to vyplácí být takovým.

Jejich postavení, prestiž, dobrá reputace v očích jiných a co všechno tam ještě nemáte, jim DIKTUJE a nutí je být takovými. Za jiných okolností by si to nikdy nezvolili. Proto nemůže se jim při jejich osobním posledním soudu přisoudit nic z té dobroty, pozitivnosti, láskyplnosti a moudrosti. Odejme se to od nich a dá se těm, kteří takovými byli ze své svobodné vůle a volby a pro samotné principy. Toto je přesně to, co je míněno slovy Ježíše Krista, jak jsou zaznamenána například u Lukáše 19:26:

„Neboť pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno;

tomu, kdo nemá, odňato bude i to, co má.“

Každý, kdo má“ značí každého, kdo věci získal svobodnou vůlí a volbou kvůli principům bez jakýchkoliv vnějších ohledů a nátlaků.Kdo nemá“ označuje ty, co to učinili z nějakých jiných ohledů než těch, co vyvěrají ze svobodné vůle a volby pro principy a že to je správné samo o sobě. Jejich dobré skutky jsou od nich odloučeny a dány těm, kteří by je byly konali s dobrým úmyslem a správnou motivací podle definice tohoto zákona. Modifikace tohoto zákona se zrcadlí ve slovech „kvůli principu, neboť je správné tak činit“. Toto je rozšířením zákona o svobodě volby, jenž byl omezen formulací o svobodné vůli a volbě bez uvážení samotného principu. V novém duchovním přístupu hraje toto „pro samotný princip“ nejdůležitější roli. Důležitým ohledem zde není jen to, jak se něco volí (zda ze svobodné vůle či nikoliv), nýbrž proč se také něco volí (je to pro samotný princip – neboť tak činit je správné – anebo z jiných důvodů ? ). Takže kombinace „jak“ a „proč“ určuje, do jaké míry se aplikuje tento nový zákon ve tvém životě.

 


2.  ZÁKON OBMĚNĚNÉ JEDINOSTI A ROVNOSTI


Je pouze jeden Absolutní princip života – Pán Ježíš Kristus.

Maje Absolutní přirozenost, musí se jedinost tohoto Principu

projevit v absolutním smyslu.

Avšak neexistují dva absolutní stavy bok po boku pro vzájemné sdílení

v absolutním smyslu. Koexistence dvojího absolutna se vzájemně vylučuje.

Žádné z nich by nebylo absolutní, jen relativní jedno vůči druhému.

Proto veškeré výlučné projevy Absolutna se obměňují nekonečně mnoha různými způsoby. V totálním kumulativním součtu všech těchto diverzifikovaných způsobů a postupů spočívá projevení se

v absolutním smyslu. Jelikož každá částice té Rozmanitosti je obsažena

v Absolutním stavu, je důležitá a potřebná pro manifestování tohoto Stavu v absolutním smyslu, jako jakákoliv jiná částice či cokoliv jiného.

Z tohoto důvodu všechny si jsou rovny.

Žádné přednostní zacházení s žádnou z nich není možné, ba ani myslitelné.


V této obměněné jedinosti a rovnosti je zakořeněna povaha pozitivního stavu. Jakékoliv vybočení od tohoto zákona představuje porušení principů pozitivního stavu a negativní stav přichází do svého jsoucna a bytí. Z principu zde plyne, že Absolutní stav – Pán Ježíš Kristus je Absolutně pozitivní. Negativní stav nevyvěrá z Absolutně pozitivního, nýbrž z porušení tohoto principu a odchýlení se od něj.

Aby mohl negativní stav být a existovat, musí být počata idea separace, nerovnosti a preference. Tato idea však nemůže být počata v někom, kdo je Absolutně pozitivní. Nicméně může být počata v někom, kdo je relativní vůči Absolutně pozitivnímu, jelikož ten někdo nemůže sám sebe považovat za něco jemu rovného. Rovnost relativních bytostí je založena na faktu, že rovným způsobem v sobě obsahují přítomnost Pána Ježíše Krista, tj., Absolutní stav. Uznání a přijetí faktu, že Pán Ježíš Kristus se projevuje nekonečnou mnohostí a růzností způsobu mezi všemi a v každém individuu, rovnou měrou sjednocuje všechny jedince v Pánu Ježíši Kristu. Tímto procesem je idea separace, preference, nerovnosti atd. nulifikována a nemůže se zachytit.

Avšak opomine-li někdo uznat a přijmout tento princip, v tu chvíli začne pociťovat sám sebe jako izolovaného, odděleného a nerovného vzhledem ke svému Zdroji. To dává popud k tomu, aby negativní stav dozrál do plnosti. Negativní stav je založen na opozici tomuto zákonu. Je to starý zákon, který je zde nově formulován se zdůrazněním faktu, jak důležité je, abyste viděli svůj poměr k Pánu Ježíši Kristu z tohoto pohledu, a jak se vyhnout upadnutí do pasti negativního stavu, který neustále zpříkladňuje nanejvýš živě svými činy a životním stylem svou opozici k tomuto zákonu.

Nový aspekt tohoto zákona může být nalezen v Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista, jež umožňuje zakoušet Ho/Ji na základě rovnosti prostřednictvím toho fyzického těla - masa, původně vytvořeného z relativních negativních elementů zóny vymístění a planety Nula a inkorporovaného – po své divinizaci – v povšechnost Přirozenosti Nejvyššího. Prostřednictvím tohoto nového stavu může Pán Ježíš Kristus jednat s vámi nejen z pozice Absolutního stavu, ale také z pozice stavu relativního, když sestoupil na vaši úroveň jako rovný s rovným.

Tímto faktem byl význam nerovnosti relativního vůči absolutnímu, který má potenciál pro aktivaci negativního stavu, nulifikován a učiněn neplatným. Věcně důležitý faktor inkarnace Nejvyššího ve formě  Ježíše Krista do relativních a negativních podmínek, prožití relativnosti a její inkorporování v Jeho/Její Přirozenosti umožňuje, aby se stýkal se všemi z této relativní pozice, tj. jako rovný s rovnými. Kvůli tomuto osudně závažnému činiteli je navěky zabráněno nutnosti aktivace negativního stavu v budoucnosti – po ukončení tohoto časového cyklu. Před touto inkarnací a než na sebe vzal relativní tělo - maso, nemohl nikdo přistupovat k Nejvyššímu s jakýmkoliv pocitem rovnosti. Podobná situace má vždy potenciál pro reaktivaci negativního stavu. Nyní se však může Pán Ježíš Kristus s vámi stýkat z vaší pozice – z pozice relativnosti. Toto též dává příležitost všem těm, kdo chtějí prožít vtah k Pánu Ježíši Kristu způsobem co nejvíce jedinečným, soukromým, osobním, rovnocenným a intimním.

Jak můžete vidět, má skutečnost Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista enormní důsledky pro všechny časové cykly, které budou následovat po tomto cyklu. Od této chvíle bude Pán Ježíš Kristus moci mít vztah kdykoliv a kdekoliv s každým jedincem z jeho pozice a podle jeho stavu, jako rovný s rovným, aniž by kdy mohl vzniknout pocit méněcennosti či nerovnosti relativního vůči absolutnímu. Takže opakujme, nikdy již nedostane příležitost k tomu, aby negativní stav mohl být znovu započat. Toto je další aspekt spasitelné milosti Pána Ježíše Krista. Tento zákon je tedy modifikován a doplněn s tím, aby v něm byl zahrnut tento nejdůležitější fakt, který scházel v zákoně starém, poněvadž nebyl ještě dokončen proces fůze a hybridizace, popsaný v předchozích kapitolách.

 


3.  ZÁKON DUCHOVNÍ REALITY


Je pouze jedna skutečnost v jsoucnu a bytí,

z níž všechno ostatní odvozuje svou vlastní realitu – duchovní skutečnost.

Nic nemůže být a existovat samo v sobě a samo sebou bez duchovní ideje

jeho formování do reality, která je popudem k stávání se této reality.

Jinými slovy, vůbec každá realita je nejdříve formulována jako duchovní idea. Jakmile je formulována, čili vyskytuje se v duchu,

má tendenci postoupit směrem ke svému konkrétnímu projevení se.

Forma tohoto projevu může na sebe vzít jakýkoliv zjev či vzezření

v souladu s obsahem vytvářející ideje.


V absolutním smyslu tento zákon znamená, že může být pouze jedna opravdová realita – realita Absolutního jsoucna a bytí Absolutního ducha Pána Ježíše Krista, z něhož se odvozuje všechno bez výjimky a vyloučení.Naprosto nic nemůže existovat bez tohoto Absolutního jsoucna a bytí. V tomto faktu je samotný duchovní principveškeré reality. Nejprve tu máme ducha, za druhé je tu duše toho ducha, za třetí je tu forma projevu toho ducha a jeho duše, a za čtvrté je tu prostředí toho ducha, jež je vytvořeno z idejí ducha, týkajících se náležitě projekce a manifestování jeho formy.

Tento zákon také naznačuje, že vše, co je a existuje, je nositelem a obrazem všech principů a zákonů zdroje,který jej vytváří. Takže má tendenci ujmout se vlastního nezávislého jsoucna a bytí či vlastní reality založené na pravé skutečnosti svého zdroje. Proto – nazíráno samo sebou – zdá se mu, že má vlastní realitu a myslí si, že je nezávislá na všem ostatním.

Důsledky tohoto zákona jsou enormní pro všechny sentientní entity. Tím, že mají svůj původ v Idejích Absolutního ducha Pána Ježíše Krista, ZÁVISÍ JEJICH ŽIVOT NAPROSTO na Absolutním životě Pána Ježíše Krista. Nicméně tím, že odrážejí v sobě obraz a podobenství svého Stvořitele, zdají se samy sobě jako soběstačné, s vlastní realitou a nezávisle od svého Absolutního zdroje. Principem zde je, že jakmile se idea vyskytne v Absolutní sentientní mysli, pak díky své povaze má ta idea tendenci se promítnout do vlastního jsoucna a bytí, a tak se stát svou vlastní realitou. Toto je nutnou podmínkou pro sentientní život a pro život v multivesmíru. Motivace být a existovat vyvěrá ze schopnosti být nezávislý.

Naproti tomu, být nezávislý je jedním ze životně nejvíc závažných předpokladů pro ustanovení vzájemného poměru s jinými, hlavně však s vlastním Absolutním zdrojem – Pánem Ježíšem Kristem. Jak víte, jeden z účelů Stvoření bylo ustanovení takového recipročního poměru se stvořenými. Kdyby neměli tento pocit nezávislosti a své vlastní reálnosti, pak by nemohli vytvořit smysluplný, svobodný a trvalý vztah vůči svému Absolutnímu zdroji.

Byli tedy v průběhu tvoření nadáni svým Stvořitelem stejnými atributy, jaké má Sám: Svobodou volby, nezávislostí a pocitem vlastní reálnosti. Z této pozice, majíce tyto důležité atributy, mohou všechny sentientní entity mít pocit vlastní nezávislé skutečnosti, ze které se mohou stýkat se svým Absolutním zdrojem bez pocitu donucení či otroctví. Mít neustále tento fakt na vědomí je tím pravým principem tohoto zákona.

Zamítnutí obsahu, významnosti a skutečnosti tohoto zákona dává popud negativnímu stavu, aby mohl vejít do svého jsoucna a bytí. Realita nezávislosti jsoucna a bytí negativního stavu je založena na faktu přijetí tohoto zavržení. Vše, co je odvrženo z pravého jsoucna a bytí stává se realitou pro jsoucno a bytí negativního stavu. Kdyby nebyla nikdy odvržena pravda o této věci, nikdy by nebyl a ani neexistoval negativní stav. V tomto faktu tkví ten pravý duchovní princip vlastní skutečnosti negativního stavu.

Tento zákon je starý. V souladu s novým duchovním stavem se modifikuje následujícím způsobem:

Od této chvíle je pravá realita jsoucna a bytí každého určena tou pozicí, postojem a vztahem, jaké si kdo zvolí vůči Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista popsané v této knize. Jelikož toto je Nová Absolutní realita, je nezávislost všech jiných realit v jsoucnu a bytí definována mírou vzájemnosti, jaká se ochotně nabídne této Nové přirozenosti Absolutní duchovní reality – Pánu Ježíši Kristu. Přijetí a potvrzení tohoto faktu uvede každého do pozice pocitu vlastní nezávislé reálnosti. Z této pozice může každý vzájemně oplácet vše,  co přichází od Pána Ježíše Krista.

Odvržení tohoto faktu uvádí do centra internalizovaného negativního stavu,
který se buduje na principech oponujících pozitivnímu stavu  – na separaci, zotročení, závislosti a ztrátě vlastní reálnosti.

V tomto spoluoznačení tedy nemůže žádné jiné pojímání Absolutného jsoucna a bytí déle udržovat při životě pravou duchovní realitu něčího života. Neuzná-li kdo ochotně tuto Novou přirozenost Pána Ježíše Krista jako jediného pravého Boha Nejvyššího, pak se stane duchovně mrtvým. Není již udržitelné vyznávat a sloužit nějakému jinému Bohu či bohům pod jakýmkoliv jmény či stadii. Všechny aspekty Nejvyššího, které se objevovaly či byly pojaty pod rozličnými jmény na vaší planetě i jinde v zóně vymístění, byly zcela včleněny a absorbovány v této Nové přirozenosti, která dala vznik úplně rozdílné duchovní realitě.

Vejít v tuto realitu vyžaduje přehodnocení sebe sama a znovudefinování postoje, jaký se zvolí vůči této Nové skutečnosti. Ti lidští tvorové na vaší planetě, jímž se nedostane informace o tomto Novém zjevení, budou postaveni před nutnost volby po svém příchodu do intermediálního světa, což nastane po smrti jejich hmotného těla. Naproti tomu ti, co budou mít příležitost číst tato slova, a přesto si zvolí odvrhnout pravdu této věci, octnou se automaticky na straně negativního stavu.

Mnozí lidští tvorové se pokusí ospravedlnit svůj kolísavý postoj vůči přijetí tohoto Nového zjevení jako jediné faktické možnosti na tom základě, že vyrostli a byli vychováni v rozdílném náboženském prostředí, které je nemá k tomu, aby přijali tento názor. Prohlašují, že jsou Židé či buddhisté či hinduisté či taoisté či muslimové nebo křesťané či co všechno tam nemáte. Tím, že patří k tomuto druhu náboženských směrů, mají za to, že je přestupkem přijmout Novou přirozenost Nejvyššího – po jakýmkoliv jménem, které přijímají – jako Pána Ježíše Krista. Zde se u vás může objevit nebezpečná tendence podlehnout kompromisu a přijmout systémy jejich víry jako božsky inspirované a nepopiratelné.

Podle opravdového duchovního spoluoznačení tohoto zákona neochota přiznat tento fakt znamená neochotu podstoupit změnu. Váhavost ve věci změny svědčí o tom, že jedinec je ovládán negativním stavem. Jak víte, negativní stav nenávidí jakoukoliv změnu, cokoliv nové a progresivní. Má zálibu v stagnaci a rád udržuje status quo do nekonečna. Odpor ke změně znamená otrockou závislost na pojmech, stavech a podmínkách, které podle jedincovy víry mají trvalou hodnotu. V okamžiku, kdy uvěříte, že váš názor, mínění, životní styl, náboženství či cokoliv vaše je trvalým a nezměnitelným, stáváte se jejich otrokem. Přicházíte o svou duchovní realitu, kterou zaprodáváte stagnujícímu systému víry.

Duchovní zločin u všech existujících náboženských směrů na vaší planetě a po celé zóně vymístění je ve faktu, že dogmatizují svoje doktríny o duchovních principech a povaze Boha a považují je za nesmrtelné, a tudíž nikdy nepodléhající změnám, modifikacím či zaměnění, obzvláště jde-li o Boží přirozenost. Pro ně myslet, že Přirozenost Boží se vůbec může změnit, je rouháním a neodpustitelným hříchem.

Potřeba změn ve všech podmínkách a stavech včetně Přirozenosti Boha Nejvyššího, který se stal plností Pána Ježíše Krista, je podstatou pravé duchovní reality jsoucna a bytí. Starý zákon duchovní skutečnosti se tedy tímto redefinuje, aby mohl odrážet novou duchovní realitu změny. Realita jakéhokoliv jsoucna a bytí se odvozuje ze své schopnosti měnit se podle potřeby, kdy je třeba, je-li vůbec třeba a jakým způsobem je třeba. Jelikož Pán Ježíš Kristus je Sám/Sama v sobě Absolutním zákonem, platí tento zákon stejně i v Jeho/Jejím případě. V tomto je samotný duchovní princip Zákona duchovní reality. Přijetím tohoto zákona jako duchovního faktu se potvrzuje pravá duchovní skutečnost vlastního jsoucna a bytí.

 


4.  ZÁKON DUCHOVNÍ JEDNOSTRANNOSTI


Tento zákon byl uveden v jsoucno a bytí po té, co negativní stav byl aktivován. Poprvé se o něm zmiňuje kniha „Základy lidské duchovnosti“ a náležitě je definován v knize „Realita, mýty a iluze“, aniž by byl takto označen. Fundamentální principy tohoto zákona mohou být formulovány následovně:

Pozitivní stav je jediným, nejzazším jsoucnem a bytím,

jež existuje v sobě, ze sebe a sebou, bez jakéhokoliv jiného pramene či stavu,
jenž by se mu rovnal, nebo bylo něco vyššího či opačného.

Tím, že pozitivním stavem je ve smyslu jeho absolutnosti a celistvosti

sama Přirozenost Pána Ježíše Krista, který jej zároveň přesahuje,

je Pán Ježíš Kristus jediným Absolutním jsoucnem a Bytím,

existujícím v Sobě, ze Sebe a Sebou,

bez jakéhokoliv jiného pramene Svého původu.


Jednoduše řečeno, není jiného Absolutního stavu, který by mu byl rovný, vyšší či opačný, je pouze Pán Ježíš Kristus.

Důvodem k uvedení tohoto zákona po aktivaci negativního stavu bylo to, že negativní stav se prohlásil buď za rovného Bohu, nebo za vyššího než Bůh, anebo Jeho/Jejím opakem. Jinými slovy: Negativní stav PŘESVĚDČIL mnohé, že existuje dualita jsoucna a bytí, která je tou pravou povahou multivesmíru. Znázorňuje se to jako Janus, bůh s dvěma tvářemi. Jedna z jeho  tváří je dobrá, druhá je zlá. Má se za to, že Boží přirozenost je dvojaká, a tudíž Bůh je pramenem jak dobra, tak i zla. V tomto ohledu tedy jsou v multivesmíru dvě sobě rovné síly – pozitivní a negativní. Mají být na protichůdných pólech, aby se tak udržovala rovnováha ve veškerém Stvoření. Snažil se tedy negativní stav přesvědčit všechny o tom, že jeho původ je v Nejvyšším, a tím je rovným vůči pozitivnímu stavu, ne-li větším. A nejen to: Ještě i prohlašuje, že bude existovat vždy jako nutná podmínka pro udržování rovnováhy v multivesmíru, a že kvůli té roli umožňuje svobodu volby.

Tato nepravda a nesprávná koncepce je vynálezem pekel. Pseudotvůrci dělali vše možné, aby prokázali tento fakt. Mnohé náboženské systémy obsahují ve svých naukách tvrzení o dvojí přirozenosti Stvoření i Stvořitele. Avšak protivit se něčemu a být opakem něčeho jsou dvě zcela rozdílné věci. První (protivit se něčemu) se odvozuje ze života toho, čemu se odporuje. Principem zde je, že kdyby to, čemu se odporuje, neexistovalo, pak by nebylo čemu se protivit. A tak by ani protivící se stav neexistoval. Druhá (být opakem něčeho) předpokládá dvě síly, jež jsou protichůdné co do místa, stavu, podmínek a povahy, mají své samostatné existence. Tento systém víry vychází ze skutečnosti, že negativní stav staví se proti všem zákonům a principům pozitivního stavu. Takto negativní stav se udržuje naživu. Popření platnosti tohoto zákona dělá negativní stav možným.

Že dvě protichůdné síly mohou existovat, je iluzí, jež vzešla z několika zákonů struktury zóny vymístění. Zóna vymístění byla specificky tak sestrojena, aby se bezpochybně dokázalo, že takové protichůdné síly existují, a že jsou pravou realitou. Pomyslete na příklad na existenci severního a jižního pólu na vaší planetě nebo na elektrickou polaritu. Činí na vás dojem, že jsou si protichůdné buď co do místa, nebo co do stavu nebo podmínek.

Nicméně, skutečnou pravdou je, že tak tomu není.


(1) Za prvé: Multivesmír není plochý ani úhlovitý ani lineární. Je KRUHOVÝ a OKROUHLÝ. Proto KAŽDÝ BODv multivesmíru zaujímá STEJNÉ POSTAVENÍ JAKO KAŽDÝ JINÝ BOD. Jsou navzájem diskrétní, nikoliv protichůdné.


(2) Za druhé: Síly, jež působí v každém vesmíru, jsou co do struktury integrální součástí povahy toho vesmíru, odvozené z jednoho sjednocujícího zdroje – z duchovního principu, jak jej výše definuje Zákon duchovní reality. Proto nemohou být navzájem protichůdnými. Konají rozličné funkce, ale tyto funkce mají jeden zdroj a ne dvojí či mnohočetné původy. Negativní stav by se nemohl navěky stát rovným pozitivnímu stavu nebo jeho opakem, jelikož nemá sám v sobě ani od sebe žádný život. Jak si pamatujete, jeho život byl odvozen z odvrhnutých idejí členů pozitivního stavu.


Nová formulace tohoto zákonadvojí doplnění:

(1) Jedno je vtom, že Nová přirozenost Pána Ježíše Krista je jediným Jsoucnem a Bytím, majícím život samo v sobě, od sebe a sebou;


(2) a druhé je to, že jakmile členové pozitivního stavu provedou konečnou volbu a rozhodnou, že již nikdy nebudou mít v mysli takovou představu, která by se musela odvrhnout, pak takové představy přestanou být a existovat. Jak ustanou, vyschne pramen života negativního stavu a již ho nebude. V tu chvíli stane se tentozákon obsolentním, neboť stav multiverzu bude unilaterální samotnou svou povahou, nebude již vyzýván k boji svými odpadovými materiály, které se postavily proti jeho přirozenosti a struktuře. Od té chvíle žádné odpadky se nebudou objevovat.

 


5.  ZÁKON DUCHOVNÍHO POTVRZOVÁNÍ PLATNOSTI A ÚMYSLU


Tento zákon ustanovuje význam všech činností v jsoucnu a bytí. Stanoví:

Platnost každé představy, myšlenky, pocitu, činu, chování či čehokoliv

se musí jednotlivě potvrdit jejich důsledky, následky, výsledky a dopady

jak vůči veškerému jsoucnu a bytí,

tak i vůči tomu, kdo je produkoval či jim dal původ.


Tento zákon sestává z dvojího aspektu potvrzování platnosti: POČÁTKU JAKÉHOKOLIV ČINU A JEHO KONEČNÉHO VÝSLEDKU. Kvalita takového činu je určena původním záměrem či úmyslem, s jakým ten který čin byl započat. Naproti tomu je obsah takového činu určen následky, důsledky, výsledky a dopady, které má v nejširším měřítku. Ničemu se nemůže potvrdit platnost a nemůže se to uchytit, nedokáže-li produkovat konečný výsledek. Stupeň přivlastnění konečného výsledku takového činu je určen původním záměrem, s jakým se ten čin podnikal. Jinými slovy: Přistoupilo-li se k činu z jiných důvodů než s úmyslem prospět multiverzálnímu užitku, obecnému dobru a pro blaho všech, pak konečné výsledky nemohou být přisouzeny jejich původci. Platnost a hodnota jakéhokoliv činu s ohledem na jeho zahajovatele se nemůže potvrdit, neslouží-li prapůvodnímu principu obecného dobra a vzájemné prospěšnosti. Toť pravý duchovní princip tohoto zákona. Stvoření povstalo pro tento účel.

V novém, obnoveném souznění tohoto zákona, je přidán tento důležitý element:

Pán Ježíš Kristus ve Své Nové přirozenosti je nejzazším původcem

a intencionálním faktorem všech pozitivních aktivit v jsoucnu a bytí.

On/Ona je záměrným započetím a platnost potvrzujícím zakončením

jakékoliv činnosti vůbec.


negativním stavu záměry všech činností jsou namířeny k popření, odvržení, překroucení, falsifikaci či zprznění náležitého chápání a přijetí pravé Přirozenosti Pána Ježíš Krista. Konečnou výslednicí takových činností je přisouzení těchto zlých a falešných činů jejich původcům, čímž potvrzují platnost bláznovství a šílenství negativního stavu.

pozitivním stavu vše se koná s kladným a dobrým úmyslem, aby se viděl, zažil a platně potvrdil fakt, že Pán Ježíš Kristusje pravým životem a inspirátorem všech takových činností a záměru, s jakými byly započaty. Členům pozitivního stavu konající s takovým záměrem Pán Ježíš Kristus přisoudí všechny pozitivní a dobré následky, důsledky a výsledky takových činností. Tím přisouzením je platnost jejich činnosti plně potvrzena.

Jeden důležitý nový aspekt tohoto zákona vstoupil do svého jsoucna a bytí zcela nedávno. Stalo se to po ukončení fúze a inkorporace hmotného těla - masa v povšechnosti Absolutní přirozenosti Nejvyššího, což Jej/Ji učinilo Pravým Pánem Ježíšem Kristem. Počínaje tímto momentem, budou všechna hodnocení takových činností mít osobní, soukromé a intimně spoluoznačení. Pán Ježíš Kristus bude se zjevovat osobně, soukromě a intimně každému jedinci v pozitivním stavu a tou přítomností bude potvrzovat platnost všech idejí, myšlenek, citů, chování a činností každé jednotlivé osoby. Toto je nejblaženější a nanejvýš povznášející způsob potvrzování platnosti.

Další novou komponentou tohoto zákona je, že díky jemu, budou všechny aktivity v pozitivním stavu mít svůj záměr sloužit zájmům Pána Ježíše Krista osobně a v zájmu veškerého Stvoření a jeho multivesmíru. Osobní komponenta této zkušenosti nemohla dojít ke své plodné zralosti, pokud nebyla plně ustanovena Nová přirozenost Pána Ježíše Krista. Jeden z mnoha důležitých důvodů pro První příchod Ježíše Krista bylo ustanovit takovou zkušeností možnost pro veškeré Stvoření. Pokud si vzpomínáte, nebyl předtím možný žádný přímý, osobní, soukromý a intimní vztah vůči Nejvyššímu. Nejvyšší mohl mít vztah jenom zprostředkováním. Lidské tělo - maso, jež bylo inkorporováno v povšechnosti Přirozenost Nejvyššího a což Jej/Ji učinilo Pánem Ježíšem Kristem, zrušilo tento prostředek mediace.

Nyní dochází k přímému zapojení a uplatňování všech aktivit sentientních entit po celém Stvoření.

Podle nového náhledu tohoto zákona je zřejmé, jak je důležité, aby každý plně přijal do svého srdce tuto Novou přirozenost Pána Ježíše Krista. Od této chvíle to bude jediným pramenem pro opravdové potvrzování platnosti všech činností všech jedinců.

Pokud konečné výsledky jakékoliv činnosti nepotvrzují svoji platnost uznáním a přijetím Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista, žádná z nich Tam je vše nemá pravý pozitivní záměr. Jsou motivovány z nepravého pramene a nesprávnými důvody. Takový pramen a takové důvody staví do negativního stavu. Ovšem, život negativního stavu je založen na popření a odmítnutí tohoto zákona.samoúčelné, bez jakéhokoliv ohledu na Pána Ježíše Krista či na vzájemnou prospěšnost a obecné blaho. Proto jeho činnosti nikdy nemohou být hodnoceny v kladném smyslu a nic z pozitivního ani dobra se jim nemůže přisoudit.

 


6.  ZÁKON BOŽSKÉ PROZŘETELNOSTI PÁNA JEŽÍŠE KRISTA


Toto je Zákon předvídavosti a dovolení. Byl poprvé formulován Swedenborgem. Je to starý zákon. V podstatě stanoví:

Božská prozřetelnost předvídá všechno a poskytuje veškeré příležitosti k tomu, aby se vše zpřítomnilo, uskutečnilo a projevilo svou realitou.

V případě negativního stavu dovoluje Božská prozřetelnost jeho jsoucno a bytí jenom proto, že slouží k určitému velmi důležitému poučení pro veškeré Stvoření. Zde se používají pojmy „předvídavost“ a „dovolení“, aby se naznačilo, že Stvořitel nic nepředurčil ani nenařídil. Predeterminace a diktáty znamenají absolutní nevyhnutelnost a nemožnost svobody volby. Toto je v rozporu s pravou Přirozeností Pána Ježíše Krista, jež v sobě a sám sebou je absolutní svobodou a volbou. Je to také porušením Zákona svobody výběru.

V zásadě tento zákon stanoví, že Pán Ježíš Kristus vládne nad veškerým multivesmírem a zónou vymístění prostřednictvím Své Božské prozřetelnosti. BOŽSKÁ PROZŘETELNOST je definována jako ABSOLUTNÍ SCHOPNOST ŘÍDIT VŠECHNY UDÁLOSTI A OSUDY VEŠKERÉHO STVOŘENÍ Z POZICE A PODMÍNEK BEZ ČASU A BEZ PROSTORU. Pro Pána Ježíše Krista všechno probíhá zde – a - nyní bez žádné minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Nicméně je Pán Ježíš Kristus zároveň přítomen simultánně a synchronně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tento dvojí aspekt Jeho/Její přítomnosti Mu/Jí dovoluje neustále modifikování všech situací takovým způsobem, aby je mohl přizpůsobit neustále se měnícím výběrům všech účastníků a umožnit zkušenost všech důsledků, následků, výsledů a naplnění všech těchto výběrů.

V obecném smyslu, ví a předvídá Božská prozřetelnost Pána Ježíše Krista všechno bezčasové a bezprostorové. Ve specifickém smyslu dovoluje Božská prozřetelnost Pána Ježíše Krista všem sentientním entitám pozměňovat jejich volby a životní osudy dle jejich svobodné vůle měnit počáteční volbu i s jejími následky. Aktivity Božské prozřetelnosti v tomto zvláštním se omezují na poskytnutí pravých příležitostí pro konání takových změn. Jsou poskytovány všechny příležitosti pro veškeré volby s náležitě definovanými důsledky jakékoliv volby. Současně v každém činu volení je inherentní schopnost pozměňovat, modifikovat, odmítnout či nahradit ten výběr. Takový čin je předvídán Božskou prozřetelností a ta poskytuje příznivé podmínky pro jeho uskutečnění.

Nicméně určité události v negativním stavu a na planetě Nula jsou povoleny, aniž by původně jejich výskyt byl zvolen. Volba být v negativním stavu určuje přiměřenost takového připuštění. Jak víte, negativní stav ve své podstatě nedovoluje nikomu mít takovou svobodu výběru. Volí se být negativní, to jest nesvobodný. Následkem této situace, se tam děje mnoho věcí, které by za jiných okolností nikdy nebyly zvoleny. Budiž znovu řečeno: Toto není povoleno, protože tak tomu chce Pán Ježíš Kristus, nýbrž pro důležité duchovní poučení, které nakonec přivede k nezvolení negativního stavu. Nezvolit si negativní stav je ta pravá volba. Kvůli tomuto náležitému výběru je povoleno, aby se v negativním stavu udály mnohé věci, jež nemají žádný smysl ani význam. Konec konců sám negativní stav nemá žádný smysl ani význam. Jeho jsoucno a bytí, mezi jiným, byly povoleny jen za účelem ilustrování a demonstrování, že nemá žádný smysl či význam.

Božská prozřetelnost nevládne, neudržuje a neřídí nic ani nikoho donucováním, silou, nátlakem či rozkazováním, nýbrž jen na základě svobodné volby. V Absolutním stavu Pána Ježíš Krista je ve svém jsoucnu a bytí nekonečný počet výběrových možností zřetelně přítomných a rozlišitelných ve svém absolutním smyslu i se svými absolutními následky. Z této pozice Pán Ježíš Kristus vládne, řídí a udržuje veškerý multivesmír i zónu vymístění.

V novém znění tohoto zákona je i zahrnuta i zóna vymístění, jež bývala s dovolením Nejvyššího pod vládou pseudotvůrců. Ta vláda byla od nich odebrána Ježíšem Kristem během Jeho/Její návštěvy v peklech, k níž došlo po Jeho/Jejím ukřižování. Úplná kontrola nad osudy všech v negativním stavu byla získána po plném dokončení procesu fúze a hybridizace hmotného těla - masa v Nevyšším. Nová přirozenost Pána Ježíše KristaTo Mu/Jí dává příležitost k přípravě všech v negativním stavu k jejich konečnému spasení a vysvobození z negativního stavu a na jeho totální zánik. Takže nyní ovládá Božská prozřetelnost plně negativní stav, majíc na mysli výše zmíněný účel: Spásu a vysvobození. prostřednictvím elementů toho těla může proniknout všemi aspekty veškeré zóny vymístění, všech pekel i vaší planety a řídit, ovládat, ovlivňovat a modifikovat jakoukoliv situaci a podmínky tam existující.

Podle nového aspektu tohoto zákona je budoucí osud každého určen tím, JAKÝ má vztah k Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Čím více kdo přijme tuto Přirozenost, tím více je veden Božskou prozřetelností v duchu svobodné volby. Čím méně se tato Přirozenost uznává, tím více dochází k nevyhnutelnosti, tím méně je svobody volby, tím více je přítomen negativní stav.

Avšak nevyhnutelnost je nevyhnutelná díky počáteční svobodné volbě, kdy se zvolilo být ve stavu a podmínkách či životě nevyhnutelnosti. Ve skutečnosti je pouze jedna nevyhnutelnost, a to nevyhnutnost si svobodně zvolit cokoliv a zodpovídat za následky jakékoliv volby. V tomto nepopíratelném faktu spočívá význam Zákona Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista.

Jednou z nejzávažnějších funkcí tohoto zákona je neustálé ujišťování, že jsou přístupny všechny volby kdykoliv a že jsou poskytnuty příležitosti k tomu, aby se nesly či plně projevily důsledky, výsledky a výplody takových výběrů. Platí to jak pro pozitivní stav, tak i negativní stav. V negativním stavu volba nevyhnutelnosti a následků takové volby se plně manifestují, zobrazí a uskuteční na konkrétních příkladech ze života lidí, kteří učinili tak bláznivý výběr.

Dalším důležitým aspektem tohoto zákona je neustálé ujištění, že je možno učinit změnu ve svých volbách, a to pro kohokoliv, kdo si zvolí změnit svůj počáteční výběr po poučení z důsledků dřívější volby. Integrální součástí tohoto zákona je princip milosrdenství a odpouštění. Tento princip umožňuje zkrátit následky nerozumných výběrů a urychlit proces poučení z nich. Jakmile dojde k uvědomění, že volba byla bláznivá a nevhodná, a jakmile se následky takové volby jasně vidí a jsou v procesu prožívání, pak se může evokovat princip milosrdenství a odpuštění, a tím se proces zastaví. Tento princip působí proti nevyhnutelnosti prožívat konsekvence jakéhokoliv výběru, poskytuje novou příležitost k provedení jiné volby. Je postaráno Zákonem Božské prozřetelnosti o to, aby každý, kdo vzývá tento princip, obdržel odklad.

Vyvolání tohoto principu se docílí PLNÝM uvědoměním si tohoto faktu, přiznáním, že k poučení vskutku došlo, přistoupením k Pánu Ježíši Kristu v Jeho/Její Nové přirozenosti, doznáním vlastní bláhovosti, jež se projevila v této věci, a vyznáním lítosti a ochoty se změnit. Když jednou tato prosba je vyslovena před Pánem Ježíšem Kristem, Pán Ježíš Kristus z pozice Své božské prozřetelnosti pečlivě zváží všechny aspekty jedincova života ze stanoviska absolutního vědění toho, co je nejlepší rozhodnutí v té záležitosti. Následky se buď docela zastaví ve svém působení, či upraví, anebo změní, či učiní více snesitelnějšími.

Co si velmi jasně musíte uvědomit s ohledem na tento zákon, je to, že Božská prozřetelnost Pána Ježíše Krista bere v úvahu jen to, co je nejlepší pro každého jedince ze stanoviska jednotlivcova věčného života a NE dočasných okolností, v nichž se to individuum právě nachází. Toto je velmi závažný aspekt Zákona Božské prozřetelnosti.Prosíte-li o něco, co se vám zdá vskutku velmi dobrým nápadem z okamžité dočasné pozice, ale v konečném smyslu splnění vaší žádosti by mohlo ublížit budoucímu vývoji a kvalitě vašeho věčného života, pak vaše prosba bude zamítnuta ve váš vlastní prospěch. Je velmi důležité si uvědomit, že lidští tvorové ve svém postoji tento faktor neberou v úvahu. V důsledku čehož se stávají zahořklými vůči Bohu, jestli jim nevyhoví v tom, o co prosili.

Principem zde je, aby se o nic jiného neprosilo, než aby se splnila vůle Pána Ježíše Krista ve vašem životě v daném čase i trvale. Taková žádost dovoluje Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista řídit váš život takovým způsobem, aby váš nesmrtelný život v pozitivním stavu byl navěky zajištěn. Takže je to moudré rozhodnutí odevzdat se do rukou této Božské prozřetelnosti a být veden Pánem Ježíšem Kristem a nikoliv vlastní žádostí, přáním a chtěním, jež mohou a také nemusí být (po většinou nejsou) v souladu s tím, co je pro vás nejlepším v nejzazším smyslu. Pamatujte, že se neznáte v absolutním smyslu. Vaše sebepoznání, jakožto o poznání všeho ostatního, je omezeno vaším relativním stavem.Jenom Pán Ježíš Kristus vás zná v absolutním smyslu. Proto jenom On/Ona ve Své Božské prozřetelnosti ví, co je pro vás nejlepší pro věčnost. S ohledem na negativní stav a všechny jeho následovníky jsou všechny snahy a vládnutí Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista namířeny k cíli konečného spasení každého v negativním stavu a konečné deaktivace a zrušení negativního stavu. Toto je zákon Božské prozřetelnosti Pána Ježíše Krista.

 


7.  ZÁKON TVOŘIVOSTI, DUCHOVNÍHO UŽITKU A ÚČELU


Tento zákon se odvozuje z povahy Stvořitele.

Vlastní této povaze, imanentní jejímu stavu

je zde Absolutní potřeba stále tvořit něco nového a odlišného.

Ale také je vlastní  této potřebě a imanentní jejímu stavu skutečnost,

že cokoliv je stvořeno, je stvořeno s úmyslem nějakého důležitého účelu,

pro nějaký důležitý užitek.


Toto je ZÁKON OSPRAVEDLNĚNÍ:

Vše, co je a existuje

– buď přímým stvořením Stvořitele, nebo z dovolení Stvořitele (negativní stav)

– je a existuje pro nějaký důležitý užitek a s nějakým důležitým účelem. Ospravedlnění jeho jsoucna a bytí je skrze jeho užitek a účel.

Nemohlo by se stvořit, ani dovolit přivést do plodnosti to,

co nemůže sloužit nějakému užitku ani účelu.


Jakmile něco vyčerpá svou užitečnost a splní svůj účel, nastane jeho konec a je nahrazeno něčím zcela novým s odlišným užitkem a účelem. Žádné dvě věci nemohou být přesně stejné nebo tak být stvořeny či tak připuštěny být a existovat, protože by byly duplikátem stejného užitku a účelu. Bylo by to proti duchu zákona zde formulovaného. Tvořivý čin Stvořitele nikdy není nadarmo. Naproti tomu to, co již jednou vyčerpalo svou užitečnost a dosloužilo svému účelu, nemůže pak být nahrazeno stejnou věcí, neboť již projevilo kvalitu vlastního užitku a účelu. Bylo by to opakováním stejného stavu či situace, které byly zkušenostně prožity dříve. Což by opět bylo mrháním tvořivého úsilí. Proto se musí nahradit něčím docela novým, nikdy dosud neexistujícím a majícím nový účel a užitek. Tento fakt je nutnou podmínkou života veškerého Stvoření, aby se vyhnulo stagnaci. Stagnace je smrtelným nepřítelem tvořivého procesu. Takto je tedy celé Stvoření ujištěno, že je tu k dispozici vždy něco nového, něco odlišného, co má nový účel a užitek.

Tento zákon platí jak pro Stvořitele, tak i pro všechny sentientní entity stvořené pro určité účely a užitky. Tento zákon naznačuje, že sentientní entity byly stvořeny k podobě i obrazu svého Stvořitele. Proto nosí Jeho/Její Přirozenost v relativním stavu. Touto přirozeností je být tvořivým s účelem a užitkem pro všechny. Hlavním účelem stvoření sentientních entit bylo tudíž to, aby byly tvořivé a aby sdílely svá tvůrčí úsilí se všemi. V tom je jejich užitek pro Stvořitele, Stvořitel, absolutní a absolutně tvořivý, se může projevovat  v nekonečných variacích a způsobem tvořivých snah všech sentientních entit. Jelikož tvořivé úsilí v každém vyvěrá z absolutného tvořivého úsilí Stvořitele, který vždy absolutně je, účely a užitky sentientních entit samy o sobě nevyčerpají NIKDY svou užitečnost ani nesplní plně svůj účel. Takže jakmile jsou jednou sentientní entity stvořeny, jsou užitečné a mají účel navěky.

Nicméně produkty jejich tvořivosti nebo cokoliv stvořené pro jejich účel – jakmile splní svůj účel a vyčerpají svůj užitek – v mnoha případech skončí. Tyto produkty samy o sobě nemají absolutní hodnotu, neboť vycházejí z relativních potřeb. Rozličné situace, stavy a okolnosti, v nichž se sentientní entity nalézají v tom kterém zvláštním stupni pokročení a vývoje jejich tvořivých snah, vyžadují rozličné produkty prospěšné povaze každého stupně pokročení. Jakmile ten krok je dokonán, výrobky či nástroje, které mu dopomohly docílit plodného dozrání, nebudou již užitečné a nebudou sloužit žádnému účelu. Jsou nahrazeny něčím novým, co lépe poslouží k vývoji a upevnění dalšího kroku v tvořivém úsilí všech sentientních entit. Jak víte, jedním z takových produktů aktivit některých sentientních entit byl negativní stav. Aktivovaly negativní stav za určitým účelem a pro velmi dobře definovaný užitek. Podle dřívějšího  pojímání tohoto zákona mělo se chybně za to, že negativní stav může mít věčný účel a užitek. Mohlo by tomu tak být jenom v tom případě, kdyby byl započat v Absolutním stavu Stvořitele. Ale tak tomu nebylo. Absolutní stav má absolutně pozitivní povahu (Zákon duchovní unilaterálnosti). Proto niky nemůže dát zrod čemukoliv s negativní přirozeností. Bylo by to v rozporu s Jeho/Její pravou Povahou.

Avšak sentientní entity, které aktivovaly negativní stav, smějí a mohou započít něco, co nepřichází přímo od Stvořitele. Vychází to z jejich potřeby mít odpověď na duchovní otázku o tom, jak by vypadal život, kdyby se neodvozoval z Absolutního pozitivního stavu Stvořitele a jeho/jejích duchovních principů, nýbrž z nějakého jiného stavu a jiných podmínek. Negativní stav je odpovědí na tuto otázku. Opakuje se: Účelem negativního stavu bylo dát odpověď na tuto otázku. Jeho duchovní užitek tkví v odpovídání na otázku živými a konkrétními příklady životních stylů lidských a jiných tvorů, kteří dobrovolně souhlasili prodlévat v negativním stavu právě pro tento účel. Takže je očividné podle požadavků tohoto zákona, že negativní stav nemůže pokračovat provždy, nýbrž jen do té chvíle, až úplně odpoví na tuto otázku všem pro poučení.

Proces poučování se je věčný. Avšak předmět je procesem dočasným, dokud se dokonale neovládne. Když jednou se něco plně pozná, předmět poznání není déle nutný, neboť již posloužil předmětu poučení. Nedá se z něj ničemu více naučit. Je tudíž vyřazen z učební osnovy. Namísto toho vstupuje do jsoucna a bytí nový předmět, který přináší příležitost naučit se něčemu úplně novému. Nesprávný dojem mnohých lidí o věčném pokračování negativního stavu povstal z toho, že si popletli proces poučení (který nikdy nepomíjí) s předmětem poučení (jenž pokračuje tak dlouho, až je docela ovládnut).

Věčné trvání negativního stavu by bylo v rozporu s tímto zákonem, neboť je subjektem i objektem poučení, nikoliv procesem samotného poučení. S výjimkou Absolutního stavu a sentientních entit, jež vycházejí z tohoto Absolutního stavu, všechny subjekty a objekty poznání jsou omezeny svým obsahem. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by nebyl schopen naučit se něčemu o něčem. Bylo by to zoufalou situací pro Stvoření, neboť by bylo navěky ve stavu nemohoucnosti vůbec něco poznat. Stále by se učilo poznávat tutéž věc bez naděje ovládnout subjekt a objekt svého poznání. V takovém případě odpověď na výše uvedenou otázku by nemohla nikdy být poznána a všichni lidé by byli odsouzeni zůstat či být uzamčeni v jednom stavu a kondici až na věčnost. Takový osud by vedl k existenciální sebevraždě veškerého Stvoření. A to by byl konec všech tvůrčích snah. Situace takového rázu by nemohla posloužit žádnému účelu ani užitku. Dle tohoto zákona, něco takového je naprostou nemožností.

Novým aspektem a obnovení v tomto zákoně je to, že jediným Absolutním Stvořitelem v jsoucnu a bytí je Pán Ježíš Kristus v Jeho/Její Nové přirozenosti. Absolutní změna v Jeho/Její Přirozenosti dokazuje ten fakt, že absolutní výchozím bodem všech pozitivních změn je změna v samé přirozenosti Stvořitele. Tento fakt nebyl znám před tím, než došlo k dokonání procesu změny v Nejvyšším, který se stal Pánem Ježíšem Kristem. Jelikož tato změna má absolutní rozměry, bude mít poznávání aspektu této změny nekonečné možnosti. Tato změna započala úplně novou éru tvořivého poučování, které určí všechny tvořivé snahy všech sentientních entit až do konce současného časového cyklu. V této skutečnosti je jeden z mnoha nekonečných účelů a duchovních užitků Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista.

Od nynějška veškeré tvořivé úsilí všech sentientních entit bude záviset od jejich schopnosti a ochoty přijmout tuto novou přirozenost a přizpůsobit vlastní povahu ve své struktuře a dynamice Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Čím více ji budou přijímat, tím víc tvořivosti, duchovního užitku a účelu bude v jejich tvořivém usilování, a tím více významu a životního účelu se získá obecně i v jejich vlastních životech zvlášť.

 


8.  ZÁKON DUCHOVNÍHO POKROKU


Tento zákon byl široce definován a prodiskutován v knize „Základy lidské duchovnosti“. Zákon v zásadě tvrdí:

Každá sentientní entita vstupuje do jsoucna a bytí v určitém bodě Stvoření,

do určitého stavu, procesu, rozpoložení či času a prostoru.

Ve chvíli svého vstupu zahajuje svůj život na nejnižším bodě

duchovního uvědomění a postupuje od tohoto momentu výš a dopředu,

aby se již nikdy fyzicky či duchovně nevrátila přesně na stejné místo,

do téhož času, stejných podmínek, téhož stavu či procesu.

Žádné dva stejné či podobné stavy se nemohou žádným způsobem,

žádnou cestou ani formou jakkoliv zopakovat ani prožít.


Způsoby projevu tohoto zákona berou na sebe mnohé formy. Hlavní aspektem tohoto zákona je jeho diskrétní a souvislý modus. Existuje oddělená a kontinuitní progrese. Postupování od jednoho kroku k druhému, od jednoho stupně k jinému, od jedné dimenze k jiné, od jednoho stavu k druhému či od jednoho místa k druhému je vždy diskrétní. Neexistuje mezi nimi přímé spojení, až na to, že jedno předchází druhému a že jedno následuje předešlé. V tom smyslu pouze vzájemně souvztaží.

Dobrým příkladem diskrétní modality je vaše inkarnace na planetě Nula. Neexistuje spojení s tím, ba ani vědomá paměť toho, co jste prožívali, než jste přišli na tuto planetu. A nejen to: Vaše planeta nemá přímé spojení se žádným jiným místem. Ve vaší Sluneční soustavě existuje několik planet. Všechny spolu závisejí vzájemnou gravitací, ale není mezi nimi žádné fyzické spojení. Jsou uzavřeny ve vlastních sférách a prostředích, které není možno přenést na žádnou jinou planetu. Po opuštění vaší planety a vlastního těla nebudete moci přenést planetu ani tělo do příštího kroku či jiné úrovně nebo dimenze. Můžete nastoupit po své planetě a svém těle do nějakého nového stavu, jiného těla, místa či postavení, ale nebudete schopni vzít něco konkrétního z předešlého kroku vyjma svých vzpomínek a vjemů, za účelem srovnání na nich vybudovaném.

Toto je diskrétní modus duchovní progrese. Plyne z něj, že se nikdy nebudete moci vrátit zpět do stejné situace způsobu prožívání, jak by tomu rádi věřili mnozí adepti bláhového konceptu reinkarnace. Podle fyzického pojímání reinkarnace opakovaně jste na stejné planetě a v tom případě procházíte stejným procesem hmotného narození v matčině lůně, ba navíc ocitáte se ve stejném přírodním stupni negativního stavu. Máte zde tedy nejméně trojnásobné zopakování stejných okolností. Taková možnost by byla docela v rozporu s tímto zákonem. Toto tvrzení platí pro každou situaci nebo dimenzi Stvoření, nejen pro vaši planetu a zónu vymístění. Diskrétní modalita duchovní progrese vylučuje jakoukoliv možnost fyzické, doslovné reinkarnace v jakémkoliv místě či stavu.

Naproti tomu, souvislý modus duchovní progrese platí pouze v rozmezí toho kterého kroku, stupně, na téže úrovni, dimenzi, ve stejném stavu či procesu. Když se jednou postavíte na určitý stupeň, zůstanete tam tak dlouho, pokud ten krok nebude moci již nic více nabídnout pro vaši duchovní progresi. Začnete na nejnižším stupni znalosti, týkající se obsahu toho kroku, a končíte s největším možným věděním o jeho obsahu, jak se vztahuje k vašim potřebám. Od nejmenší k honejvětšímu je souvislý modus duchovní progrese. Od nejnižšíhonejvyššímu je její diskrétní modus. Korespondenční významy slov „nejnižší“ a „nejvyšší“ jsou ve skutečnosti ta nejzevnější pozice a ten nejniternější stav. V negativním stavu má tento proces ovšem regresivní povahu, ale se stejným základním trendem.

Celý proces duchovní progrese či regrese (v negativním stavu) je u každého vždy určen jeho postavením vzhledem k Absolutnímu stavu, tj., vůči Pánu Ježíši Kristu. Toť jeden z nejvýznačnějších aspektů tohoto zákona. V novém souznění tohoto zákona od této chvíle jsou rozsah, stupeň a kvalita duchovní progrese či regrese v jakékoliv jejich modalitě určeny tím, JAKÝ se zaujímá postoj vůči Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Jelikož toto je docela nový stav, který úplně nahrazuje dřívější, není déle již možná pravá duchovní progrese bez uznání a přijetí Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista na prvním místě. Jak můžete mít vztah k někomu či něčemu, co již neexistuje ?  Toto jen nový Zákon duchovního pokroku.

 


9.  ZÁKON VĚČNÉHO POKRAČOVÁNÍ


Jakákoliv sentientní entita, jež je nositelkou

jakéhokoliv elementu či atributu života,

emanujícího z Absolutního pramene života - Pána Ježíše Krista

(dříve Nejvyššího),

musí pokračovat ve svém jedinečném, osobním a individuálním životě

jako sebeztotožněná osobnost, zřetelně odlišná od všech osobností jiných,

jako své vlastní já jsem „navěky“ v modalitě věčného sebeuvědomění.


Je důležité zde zdůraznit slova „jedinečný“, „sebeztotožněný“, „výrazně rozdílná osobnost“, „vlastní já jsem“ a „věčné sebeuvědomění“. Důvodem pro toto zdůraznění je vyhnout se falešnému dojmu, který vyvolávají mnohá tak zvaná duchovní učení na vaší planetě a po celé zóně vymístění, prohlašující, že někde po cestě jedinec ztratí vlastní identitu jako sebeuvědomující se výjimečné individuum, a že splyne s Bohem, a stane se tak sám jakýmsi bohem nebo jedním s Bohem. Co je platné takové marné splynutí, neexistuje-li vědomí toho, že se existuje a že jeden je částí toho imaginárního Boha ?  Tohle se řece rovná věčné smrti. Jak se může dle Zákona validace potvrdit platnost faktu osobního splynutí, nebude-li žádná osobní, soukromá, intimní, jedinečná a plně vědomá uvědomělost zkušenosti prožití tohoto aktu ?  Neexistuje-li žádná jasně prožívaná uvědomělost toho faktu, pak se čin nemůže potvrdit jako platný. A proto z hlediska všech praktických účelů nikdy nenastal.

Smysl jakéhokoliv jsoucna a bytí se vyvozuje z uvědomění si toho jsoucna a bytí. Pokud si vzpomínáte, život v multivesmíru závisí jedině na mentaci sentientní mysli. Život jakéhokoliv specifického aspektu jsoucna a bytí toho multivesmíru závisí na specifické, výjimečné a nenapodobitelné duševnosti rozmanitých sentientních myslí. Avšak tento akt je řízen výše definovaným Zákonem obměněné jedinosti a rovnosti. Čím větší stupeň rozmanitosti sentientních myslí, tím je větší přítomnost Pána Ježíše Krista. Jelikož Absolutní přirozenost Pána Ježíše Krista je na věčné věky nevyčerpatelná, je zapotřebí pro prožívání stále většího stupně Jeho/Její přítomnosti neustále tvořit výjimečné, neduplikovatelné a sebeuvědomělé jedince, jejichž jsoucno a bytí umožňuje takovou životně nezbytnou zkušenost.

Zmizení těchto jedinců v Absolutním stavu Pána Ježíše Krista by činilo tuto zkušenost méně a méně možnou, až by veškerý multivesmír přestal existovat. A v takovém činu by nebyl žádný účel ani užitek. Bylo by to porušení sedmého zákona formulovaného výše. Je však i jiný aspekt tohoto zákona, jenž je nutno formulovat.

Dle tohoto zákona nezávisí jedinečný věčný život jakékoliv sentientní entity na zevních či fyzických formách svého projevu. Zatím co jedinečných duch a duše jsou nositeli života, fyzické tělo jím není. Žije pouze přítomností ducha a duše v té zvláštní formě. Proto tato forma je modifikovatelná, měnitelná, nahraditelná a zničitelná. Posuzovat to, co probíhá a děje se ve sféře ducha, podle stavu těla neboli zevní formy, je hrubým omylem. Mnoho poblázněných lidských tvorů na vaší planetě má za to, že zastavení života v jejich tělech znamená konec jejich života a že sami přestávají být a existovat.

Zevní forma čili fyzické tělo je zvoleno duchem a duší každého jedinečného individua v souladu s těmi duchovními potřebami, které jedinec má s ohledem na svou duchovní progresi. Pokud si vzpomínáte z dříve formulovaného zákona (č.8), nejsou zevní formy vlastní manifestování přenosné do jiného stavu, místa a kondice, pouze v mezích téhož místa a stavu. Nastane-li potřeba přesáhnout ten stupeň pokročení, stav, okolnosti, to místo či co všechno tam je, pak se odkládá zevní forma vlastního projevování – nezáleží na tom, jakými prostředky – a vezme se nějaká jiná forma. V tom okamžiku nezůstane žádný život v té formě, která se vrátí zpět do prvotního stavu svého prostředí, z něhož byla vytvořena a oživena sentientní myslí (duchem a duší).

Nový aspekt tohoto zákona se vztahuje na kvalitu jednotlivcova věčného pokračování. Od nynějška bude taková kvalita určena postavením a postojem, jaký se zaujímá vůči Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista. Úplné ztotožnění se s touto přirozeností poskytne co největší dávku významu, rozkoše, uspokojení a motivovanosti pro toto věčné pokračování a větší stupeň jedinečnosti, individuálnosti, sebeuvědomělosti, nezávislosti a smyslu neopakovatelnosti vlastního „já jsem“. Toť nejžádoucnější vyznění takové totožnosti, neboť se tím zajišťuje stále větší stupeň přítomnosti Pána Ježíše Krista. Není většinou potěšení, rozkoše a povznesen ve Stvoření, než prožívat takovou stále se zvětšující přítomnost Pána Ježíše Krista v co nejhlubší osobní, soukromé a intimní modalitě. Je nekonečnou inspirací a nevyčerpatelným blahem pro každou entitu v jsoucnu a bytí.

 

 

10.  ZÁKON DUCHOVNÍ MORÁLNOSTI A ZKUŠENOSTI


Tento zákon definuje to, co je náležité, správné a mravní ze stanoviska duchovních principů. Určuje, co je žádoucí a přijatelný způsob prožitku a chování. Stanoví:

Všechny zkušenosti, chování, činy, myšlenky, pocity, žádosti, přání,

chtění, záměry a tendence jsou duchovně vhodné, správné a mravní,

odvozují-li se z náklonnosti poskytovat obecné blaho,

vzájemný prospěch a užitek pro všechny

a jestli se konají, vyjadřují nebo pociťují v zájmu Pána Ježíše Krista,

jiných a sama sebe.


Může se prožívat všechno, co je jen možno zakoušet zkušenostně, koná-li se to s myšlenkou na tento účel.Není nic zakázáno ani se nic neomezuje, je-li úmysl dobrý a motivace správná a koná-li se to za účelem zvelebení a obohacení vlastního života, za účelem stát se lepším jedincem, osobou více duchovní, silněji milující a moudřejší osobností, individuem s větším poznáním a bohatšími znalostmi, úplně odpoutaným od sama sebe (ve smyslu egoistických stavů). Skromnějším, pokornějším a nevinnějším jedincem, užitečnějším, blahodárnějším a více nápomocným individuem, více a více podobným Pánu Ježíši Kristu.

Neexistuje jiná definice duchovní mravnosti a zkušenosti. Je duchovně nemravné tento fakt popírat. Je duchovně nemorální zapírat jsoucno a bytí duchovních principů. Je duchovně nemravní popírat existenci Stvořitele.

V novém spoluoznačení a vyznění tohoto zákona je duchovně nemorální popírat nebo odvrhovat fakt, že Nejvyšší učinil Své Božství lidským a Své lidství Božským. Největší duchovní nemravností je popírat a omítnout Novou přirozenost Pána Ježíše Krista. Každý, kdo to činí, dopouští se duchovního cizoložství. Je duchovně nemorální popírat Nové zjevení Pána Ježíše Krista a zde formulované duchovní zákony.

Sexuální mravnost není vyloučena z tohoto zákona. Jakákoliv sexuální úchylka a perverze normálního pohlavního aktu je duchovně nemravná, protože je v rozporu s fundamentálními principy jednoty maskulinity a femininity. Pohlavní úchylka a perverze není určena sexuálním aktem mezi svolnými dospělými mužem a ženou (bez ohledu na polohu a způsob koitu), nýbrž v odmítnutí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví nebo provádí-li se to způsobem ubližujícím a škodlivým, jak pro partnera, tak i sama sebe.

Je duchovně nemorální být sexuálně angažován s kýmkoliv pro jakékoliv sobecké, nízké nebo bezohledné důvody. Toto platí i v případě vlastního manželského protějšku.

Je duchovně vysoce morální a náležité být sexuálně angažován s jakoukoliv svolnou dospělou osobou opačného pohlaví, je-li to konáno v zájmu vzájemného sdílení, společného prospěchu a vzájemného zvelebení a obohacení vlastních životů a pro čisté potěšení, rozkoš a uvolněnost. Týká se to tak zvaných svobodných i tak zvaných ženatých/vdaných jedinců. Vše, co napomáhá duchovní progresi a přispívá k nekonečné rozmanitosti s ohledem na duchovní realitu Stvoření, jež se jedinečně zrcadlí v každém jednotlivci, je duchovně vysoce morální a vhodné.

Vše co přispívá k větší znalosti a většímu chápání Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista, jiných a sama sebe je duchovně mravné a náležité.

Vše, co překáží takové zkušenosti prožitku, je vysoce nemravní a nebezpečné. V tomto ohledu je povšechnost povahy negativního stavu úplně nemravná, neboť popírá platnost tohoto zákona. Naproti tomu uvaluje negativní stav na lidský život omezení, ohraničení a tabu, která tak znemožňují zážitky nutné pro náležitý duchovní růst a vývin. Je vysoce nemorální klást taková omezení, zákazy a tabu na kohokoliv. Je to porušením zákona svobody volby kvůli principům (č.1) a proti potřebě mít neomezené zkušenosti za účelem, jak byl definován v tomto zákoně.

Nic škodlivého a nic, co ubližuje, nemůže přicházet ze zkušeností prožitku, je-li to konáno z pozice lásky a moudrosti a v zájmu toho, co je vylíčeno v tomto zákoně.

Je duchovně vysoce nemravné a nebezpečné popírat skutečnost, že Nová přirozenost Pána Ježíše Krista je jak Absolutně maskulinní, tak i Absolutně femininní. Z toho vyplývá ten fakt, že je duchovně nemravné a nebezpečné dávat přednost nebo zdůrazňovat jeden princip na úkor druhého, zvláště s ohledem na mužský a ženský rod, považovat jeden za hodnotnější a božštější než druhý. Je duchovně vhodné náležité a morální považovat muže i ženy za sobě rovné a stejně hodnotné ve všech ohledech bez jakýchkoliv výjimek a výsad.

Je duchovně vysoce nemravné komukoliv cokoliv nutit, vnucovat a vlichocovat a manipulovat, využívat, zneužívat, podvádět, oklamávat či úmyslně a vědomě zavádět lidi jakýmkoliv způsobem (včetně sexuálních záležitostí).

V novém spoluoznačení tohoto zákona je vše, co přispívá k ustanovení osobního, soukromého a intimního vztahu s Novou přirozeností Pána Ježíše Krista, děním nanejvýš mravním a žádoucím. Takové osobě je vše dovoleno, neboť bude konat vše s Pánem Ježíšem Kristem, z Něho/Ni, přes Něj/Ni, skrze Něho/Ni, a to v duchu nepodmínečné lásky a zpytující moudrosti, jež rozená, co se děje z vůle Pána Ježíše Krista a co přichází z negativního stavu. Taková osoba nebude mít žádnou chuť, žádné přání ani potěšení činit cokoliv z negativního stavu ani to, co se líbí negativnímu stavu.

Fundamentální aspekt tohoto zákona je v tom, že nikdo nemůže posuzovat, zda se chová morálně či nemravně – jak to definuje tento zákon – podle ZEVNÍCH povrchních kritérií. Mnozí lidští tvorové navenek splňují požadavky tohoto zákona, avšak vnitřně nejsou v souladu s principy tohoto zákona. Naproti tomu, mnozí lidé se zdánlivě chovají nemorálně – podle definice jiných lidských tvorů nebo lidských zákonů – zatím co jejich niterný záměr a motivace jsou v souzvuku s duchem tohoto zákona.

Proto je vysoce duchovně nemorální posuzovat kohokoliv v jakémkoliv ohledu podle zevních faktorů. A jelikož niterné faktory jakéhokoliv chování a postoje jsou známy jenom Pánu Ježíši Kristu a Nejniternější duchovní mysli samé osoby, je duchovně mravní ponechat všechen soud Pánu Ježíši Kristu. Je to něco, co má zůstat mezi Ním/Ní a každým individuem. V nejposlednějším smyslu, v novém spoluoznačení tohoto zákona, je ode dneška duchovní mravnost a zkušenost určena výhradně jedincovým vztahem vůči Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista.

Ten/ta, co má uši k slyšení a naslouchání, nechť slyší a poslouchá to, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole. “

 


(11)

Kapitola jedenáctá

POJETÍ HŘÍCHU A LIDSKÝCH PROBLÉMŮ


Dne 22. února 1988 v 6:00 hodin ráno bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:


„To, co se v této kapitole bude probírat, má přímý a důležitý vztah k desátému duchovnímu zákonu, formulovanému na konci předchozí kapitoly (Zákon duchovní morálnosti a zkušenosti). Zatímco v tom úseku předešlé kapitoly byla tendence dívat se na jednotlivcovo chování ze stanoviska toho, co je a co není správné a vhodné, půjde v této kapitole o náležité pojímání, definování a chápání toho, co lidé nazývají hříchy a co považují za lidské problémy.

Pojem hříchu otřásá lidským vědomím a veškerým Stvořením od samého začátku aktivace negativního stavu (mnoho miliónů let) až do dnešní doby a bude to trvat tak dlouho, až nastane naprostý konec negativnímu stavu. Pojem lidských problémů má přímo co dělat s pojmem hříchů, neboť před aktivací negativního stavu žádné sentientní entitě nebylo známo, co jsou problémy.

Oba pojmy jsou ve skutečnosti charakteristickými pro typickou lidskou éru definovanou v knize „Základy lidské duchovnosti“ a nově probranou v poslední kapitole knihy „Hlavní ideje Nového zjevení“. Před tím, než se lidští tvorové objevili na vaší planetě, tyto koncepty nebyly vůbec nikomu známy, ani nikým prožívány.

Většina náboženství na vaší planetě nesprávně usoudila, že původ hříchů možno vystopovat u jediné osoby jménem Adam a jeho ženy zvané Eva, jakožto i u jediného živočicha nazývaného „had“ v nějaké zahradě, které se říká Eden. Vyprávění o Adamovi a Evě a o svůdci hadovi je symbolickým vylíčením zrodu či původu hříchu a lidských problémů, avšak ve svém doslovném smyslu tento příběh nemá vůbec co dělat s jakoukoli fyzickou realitou.

Pokud si vzpomínáte ze zjevení, daného skrze Swedenborga i zprostředkovatele tohoto přenosu, byl Adam původně, před stvořením Evy, reprezentantem prvních androgynních lidí na planetě Zemi, kteří uvedli příznivé podmínky na té planetě pro to, co se mělo vyvinout po jejich odchodu. Kdežto Adam a Eva představují druhý typ lidí, kteří se objevili na planetě Zemi v oddělené formě muže a ženy. V této formě oddělenosti, zobrazené odlukou femininity od maskulinity, se nalezly příznivé podmínky pro počáteční proces aktivace negativního stavu. Že zde se nejedná o dva samostatné jedince, je zřejmé z Genese (první knihy Mojžíšovy) 5:2, kde Bůh nazývá muže a ženučlověčenstvím.

Jak si jistě vzpomínáte, přestavovala zahrada Eden stav vědění a moudrosti, jaké tito lidé vlastnili a užívali. Had představuje počitkové a smyslové vybavení lidských fyzických orgánů, sloužících pro přijímání popudů ze zevního prostředí a pro vyslání popudů do zevního světa.

V hlubším smyslu, jenž do tohoto okamžiku nebyl zjeven, představuje Adam ve skutečnosti originální Nejniternější duchovní mysl člověčenstva. Eva reprezentuje původní vnitřní mysl čili duševnost člověčenstva, která se vždy odvozuje z Nejniternější duchovní mysli (pamatujte si, že vše probíhá od toho nejniternějšího ­duchovního k tomu, co je nejzevnější - přírodní), jak je zřejmé ze skutečnosti, že Eva byla stvořena z Adama, totiž z vnitřních duchovních principů, jak se vyskytují a postupují směrem k naplnění účelu svého zevního projevování a stávání se. Had v této souvislosti představuje původní zevní mysl člověčenstva. Jak jste si povšimli, v tomto bodě se užívá slovo „člověčenstvo“ namísto správnějšího „lidstva“. Tenkrát nebyli lidští tvorové, nyní se vyskytující, ještě zfabrikováni. Termín „člověčenstvo“ zde značí jak ženy, tak muže.Člověk“ v tomto označení neznamená muže, nýbrž kombinaci obou - muže i ženy.

Život v zahradě Eden před Pádem představuje jednotu, jedinost a harmonii těchto substanciálních aspektů jedné sentientní mysli v plném vědomí, uvědomělosti a znalosti všech zákonů a principů, vládnoucích v duchovní, duševní i fyzické říši. Jak vidíte, neexistovala zde žádná nesouladnost či odloučenost. Proto žádné hříchy či problémy nebyly myslitelné. V té době také neexistovaly žádné nevědomé procesy ani neznalost.

Had“ také představuje vědecké výzkumy zevní mysli pomocí senzoriálních a senzuálních nástrojů, vztahujících se k životu na planetě a vůbec k zevnějšímu prostředí. Takže zvíře zde reprezentuje citovou náklonnost dívat se navenek za účelem regulování zevního prostředí a jeho přizpůsobování podle potřeb člověčenstva. V tomto je účel a užití jakékoliv zevní mysli. Jak se tak neustále díváte směrem navenek, může se vám stát, že se začnete převážně zabývat tím, co se děje zvenčí mimo vás. V takovém sklonu se skrývá nebezpečí, že budete tak pohlceni v aktivitách, týkajících se zevního světa, že je najednou budete považovat za oddělenou entitu neboli stav či okolnosti, nezávislé na sentientí mysli. V takovém posuzování je símě pro možnost aktivování negativního stavu.

Oddělování čehokoliv existujícího mimo sentientní mysli do jeho vlastní nezávislé jedinečnosti nakonec umožňuje shledat jej jako mající život v sobě a ze sebe, bez jakékoliv vytvářející sentientní síly. Fundamentální duchovní pravidlo, které se zde musí zopakovat, je v tom, že  VŠE, CO EXISTUJE A JE, JE A EXISTUJE DÍKY PŘEDSTAVĚ O JSOUCNU A BYTÍ V SENTIENTNÍ MYSLI. V absolutním smyslu, veškeré Stvoření je možné jenom proto, že je konkretizovanou ideou Absolutní sentientní entity - Boha Nejvyššího - nyní Pána Ježíše Krista.

Avšak - jak si vzpomínáte - jakmile ta idea je konkretizována, odívá se do vlastního nezávislého jsoucna a bytí, aby tak zrcadlila přirozenost svého Stvořitele, jenž je Absolutně nezávislou sentientní bytostí. Tak je tomu v absolutním i relativním smyslu. Nicméně je pramen života té nezávislosti (v relativním stavu) vždy ve vytvářejícím činiteli či stavu.

Díváte-li se na něco navenek od sama sebe a přitom vidíte, jak to něco se vzmáhá a žije, aniž by bylo někým zřejmě řízeno, pak můžete ztratit pravou duchovní perspektivu a než byste to viděli jako svou vlastní konkretizovanou ideu, počnete to považovat za nezávislé jsoucno a bytí bez jakékoliv spojitosti se svým původním zdrojem. Nakonec můžete dojít k závěru, že není žádného takového zdroje. Tak zevní mysl neustálým díváním se a zkoumáním toho, co je zvenčí, může dojít k podobnému závěru. Tím dochází k nebezpečnému sklonu směrem k separaci.

„Jsou-li věci ode mne odloučeny“, může říci zevnější mysl, „a mají-li své vlastní nezávislé jsoucno i bytí, pak je docela myslitelné, že já, vnější mysl, mám své vlastní jsoucno a bytí, nezávislé na žádném jiném aspektu celé sentientní mysli“. Když už dojde k vzniku takové představy, pak se musí VYZKOUŠET.

Povšimněte si, prosím, že had se se svou otázkou obrací NE na Nejniternější duchovní mysl - Adama, nýbrž na duševnost, to jest na vnitřní mysl, jež se zve ženou. Důvodem, proč se interiorní mysl nazývá ženou je, že ta mysl tvoří duši jakékoliv sentientní entity, jakožto i veškerého Stvoření i Pána Ježíše Krista. Duchovní mysl lidského jsoucna a bytí spočívá v jeho duši - ženě. Bez dušeženy, nemá duch - muž prostředky k projevování svého života. Kdežto bez svého ducha - muže nemá duše - žena žádný život. Z této pozice je jejich rovnost absolutní.

Takže had čili vnější mysl se obrací na vnitřní mysl - duši s ideou, která se nabízí duchu - duchovní mysli k uvážení za účelem jejího možného uskutečnění. Povšimněte si, prosím, velmi pečlivě, odkud přichází ta otázka či myšlenka. Zde dochází k naprosto prvnímu porušení duchovního zákona - idea nevychází z nejvnitřnější úrovně duchovní mysli, nýbrž, namísto toho, z nejvíce zevní úrovně zevnější mysli. Není záležitostí vnější mysli počínat jakoukoliv ideu, neboť taková činnost prostě není její funkcí.

Toto právě je prvním krokem ve směru k odštěpení a odluce zevní mysli od svého pramene - Nejniternější duchovní mysli. Jak vidíte, je zde položen základ pro aktivaci negativního stavu a pro zcela plodonosný příchod hříchů a lidských problémů. Nápad se ovšem týkal poznání toho, co se stane, bude-li se původ života a vědomě cítících entit odvozovat ne z niterného, Božského, duchovního zdroje, nýbrž na místo toho z nějakého jiného pramene či vůbec z žádného pramene, ale z jakési divoké náhody či statistické pravděpodobnosti či jakýchkoliv jiných prostředků. Jak by takový život vypadal ?  Je takový život vůbec možný ?  A je-li tomu tak, pak jak, jakým způsobem by se lišil od toho, co je znám a prožívá se právě nyní ?

Konec konců neexistovala žádná zkušenost takového života, a to na žádné úrovni sentientní mysli. Chybělo zde něco důležitého. Jak můžeme pokračovat ve svém životě, nemáme-li zkušenost něčeho docela odlišného ? Toto je, na co se vlastně had - zevní mysl ptá duševnosti - vnitřní mysli - ženy. Interiorní mysl - žena vnímá platnost té otázky. Je přece funkcí duše - ženy mít takové vjemy, které slouží jako potrava pro myšlení i cítění. Vskutku, ten nápad stojí za to, aby byl prozkoumán. Především se už vyskytuje. A jakmile se už jednou vyskytuje, musí se stát skutečností.Platnost jeho reality se může potvrdit jenom důsledky, následky a výsledky jeho uskutečňování (vzpomeňte si na pátý zákon - Zákon duchovního potvrzování platnosti a účelu). Tragédií je pouze to, že nápad přišel ze špatného konce. Neboť odpověď musí být dána prostředky a jazykem, které jsou vlastní zevní mysli - konkrétním, faktickým způsobem vnějšího prožitku.

Duševnost - vnitřní mysl - žena zjistí, že ta myšlenka je zajímavá, předloží ji Nejniternější duchovní mysli - muži. Není-li původcem té představy, nemá duchovní mysl v této věci na vybranou, než uznat její platnost. Jakmile je uznána nejniternější myslí jako platná, pak se tato idea stane doopravdy živou a začne prospívat a žít svým vlastním nezávislým životem. V té chvíli, kdy se toto provede, pojem hříchu vejde do života a vytváří všechny lidské problémy.

Ze shora uvedeného vylíčení je zřejmé, že hřích a lidské problémy, to jest negativní stav, má svůj původ v nejvíce zevní venkovní části zevnější mysli sentientních entit, jež žily na původní planetě Země. Proces jeho aktivace byl popsán jinde („Základy lidské duchovnosti“, a v kapitole šesté této knihy „Tajemství pseudotvůrců“. Viz též příští kapitolu). Zde se to již nebude opakovat.

Jak tedy lze definovat hřích a lidské problémy z tohoto hlediska ?

Jak můžete vidět, nemá tradiční náboženská definice hříchu žádnou vynikající vlastnost. Je bláznovstvím usoudit, že jedna nebo dvě osoby zhřešily tím; že neuposlechly Boha, který je schválně pokoušel, když postavil uprostřed rajské zahrady zvláštní druh stromu, jehož ovoce jim zakázal jíst. Proč by měl Bůh škádlit tuto dvojici tak surově ?  Nezdál by se takový Bůh poněkud dětinským či senilním tvorem, jenž by úmyslně stvořil lidi zvědavé na poznatky, a pak by je ochudil o zisk této nejzávažnější znalosti ?  Takový postoj přece nemá hlavu ani patu. Jak Einstein poznamenal: Bůh NEHRAJE v kostky se svým Stvořením („s Vesmírem“ podle jeho slov). Bůh tak krutě nežertuje.

Je očividné, že je použito hluboké alegorie v příběhu Genese, aby se upozornilo na nebezpečí, které nastane, když bude aktivován negativní stav. Sděluje se v něm varování neuposlechnout přání zevní mysli přijít s myšlenkami, jež by vedly k aktivaci negativního stavu. Jenom zevní mysl v tom nejzevnějším světě Stvoření může toto učinit, dostane-li možnost a příležitost. Varování zde je zřejmé: Nedávejte zevnějšnosti zevnějšností takovou možnost a příležitost, protože by to vedlo k aktivaci negativního stavu. A jakmile je negativní stav aktivován, musí pak cele proběhnout svou dráhu. Nemůže se zastavit, pokud se zcela neprojeví, neuskuteční a nezpřítomní v plnosti svých možností. Toto je duchovní zákon, jenž se nesmí porušit.

Když už se idea vyskytne, zvláště pak v sentientní mysli, bez ohledu na to, na jaké úrovni té mysli, pak musí postoupit až ke svému stávání se. Plně se projeví před tváří veškerého Stvoření, aby se uplatnila nebo byla zamítnuta. Aby se mohlo učinit řádné rozhodnutí - zda tu ideu potvrdit jako platnou, nebo zavrženíhodnou - musí se nejprve jasně projevit ve svých důsledcích, následcích a výsledcích. Jiné cesty není. A to je tedy to, co ve skutečnosti sděluje příběh, zaznamenaný v Genesi, v kapitole 3, v Bibli Svaté (mimo mnohé jiné, což však se netýká předmětu této kapitoly).

Jinou stránkou tradiční náboženské definice hříchu je prosté vyjmenovávání druhů chování, jež se považuje za hříšné. Typický příklad takového zakázaného chování je v doslovném významu Desatera přikázání. Děláš-li něco, co se nesmí podle těchto přikázání či podle jakýchkoliv jiných zákonů, pášeš hřích. Takto vypadá proklamační definice. Je to rozkaz, který se musí poslechnout bez jakýchkoliv dotazů a bez určování důvodů, proč je to které jednání hříšné. Jako dobrý příklad nedůslednosti podobné definice je přikázání: „Nezavraždíš, nezabiješ.“ Ale je docela v pořádku povraždit milióny lidských tvorů v lidských světových válkách, ba i být dekorován a chválen pro takové činy. V jednom případě můžeš být odsouzen k smrti, kdežto v jiném případě můžeš být vyvýšen a vyznamenán řádem pro stejný čin.

Samozřejmě zde máme zcela jinou situaci. Naznačuje se, že stejný čin, viděn v odlišné perspektivě, může a také nemusí být hříšným.

Nicméně Desatero přikázání je po většině formulováno v záporech: „Nebudeš“ činit to a to !  Způsob takové formulace nevede k definici toho, co je hřích. Na místo toho uvádí, co se nemá dělat, aby se vyhnulo hříchu a následným lidským problémem. Nezapomeňte, prosím, že řeč Desatera přikázání je negativní, pronáší se z pozice negativního stavu pro negativní lidské tvory. Tací tvorové nejsou s to vidět či pochopit, co se má dělat. Nejdříve potřebují, aby se jim řeklo, co mají dělat, než budou moci pochytit, v čem je význam a potřeba správného chování. Musí se s nimi mluvit z postavení „vzhůru nohama“, pozice to, v jaké žijí. Jinak vám neporozumí. Ano, jenom až jim vyložíte, co by se nemělo dělat, můžete pokročit k vylíčení toho, co by se dělat mělo a proč se to má dělat. (Více o Desateru a jeho skutečném významu bude v kapitolách dvacáté čtvrté a dvacáté páté této knihy).

Avšak v pozitivním stavu je situace docela jiná. Lidem tam se nemusí povídat, co se nemá dělat. Uvádět něco v negativních pojmech předpokládá, že něco takového provádějí. Činí-li to, pak nejsou v pozitivním, nýbrž v negativním stavu. Proto přikázání takového rázu jsou pro ně nadbytečná a bezvýznamná. Pouze negativní stav potřebuje přikázání.Lidé v pozitivním stavu mají zakořeněny ve svých srdcích všechny duchovní zákony, které vládnou v multivesmíru. Tyto zákony jsou integrální částí jejich životů a necítí potřebu vyptávat se, proč je tomu tak. Z POSTAVENÍ pozitivního stavu je naprosto jasné, proč něco je, jak je.

Při definování pojmu „hřích“ musíte vzít v úvahu dva faktory: První je obecný, všeobsahující, oddělený, z hlediska prvotního výskytu. Druhý faktor je zvláštní, souvislý, z hlediska jeho udržování, jak se vztahuje na každodenní život.


(1) Ze stanoviska obecného, diskrétního činitele je definice hříchu následující:

HŘÍCHEM je přijetí ideje a ztotožnění se s ideou vyskytující se v relativní sentientní mysli: Ze svobodné volby přestat s vzájemným oplácením lásky a tvořivé snahy Absolutního Stvořitele (v tomto případě Pána Ježíše Krista, dříve Nejvyššího) a považovat za zdroj života sentientní mysli něco či někoho jiného a nebo vůbec nikoho ani nic, a to se všemi důsledky, následky a výsledky takové volby.

Toto je tedy velmi obecná a všeobsáhlá definice. Poskytuje vám možnost pochopit, jak hřích může být započat a jaký je jeho původ. Normální reakce vůči takové představě, jež vede k aktivaci negativního stavu - je-li to přijatelné - je odmítnout a vyhnat ji z vlastní mysli. To je normálním stavem. Takto může být definována normálnost ze stanoviska pozitivního stavu.

Naproti tomu přijmout tuto představu jako platnou a ztotožnit se s ní jako jedinou skutečností je abnormální a šílené. Toto je počáteční bod veškerých forem šílenství. Jak si vzpomínáte ze Zákona duchovního potvrzování platnosti definovaného v předchozí kapitole, musí se platnost každé přijaté ideje potvrzovat podle svých důsledků, následků a výsledků. Jakmile v sentientní mysli dojde k úplnému ztotožnění se s tou ideou, hned začíná produkovat důsledky, následky a výsledky, a to tak dlouho, až se její obsah vyčerpá.

Na štěstí pro Stvoření došlo ke zrodu té představy v relativní sentientní mysli a nikoliv v Absolutním stavu Absolutní sentientní mysli. Proto je zcela vyčerpatelná, neboť je relativní k relativní povaze. Pokud si vzpomínáte z dřívějších sdělení (v jiných knihách zprostředkovatele tohoto přenosu), to, co je relativní vůči relativnímu, je zcela vyčerpatelné a nemůže trvat navěky. Kdežto co je relativní vůči absolutnímu, musí pokračovat do věčnosti, neboť v sobě nese přítomnost absolutního v relativním stavu. Takový stav se nikdy nemůže vyčerpat.

Potřeba nést důsledky, následky a výsledky jakékoliv ideje určuje její specifické uplatnění.


(2) Ze stanoviska specifického činitele je možno hřích definovat takto:

HŘÍCHEM je každé jednání, cítění, myšlení, chtění, každý záměr, postoj a vztah jsoucí v souladu s přijetím ideje a ztotožnění se s ideou: Ze svobodné volby vyvozovat původ, význam, účel a smysl života z jakéhokoliv jiného pramene nebo z vůbec žádného pramene než z opravdových duchovních principů a zákonů Nejvyššího Boha, Jenž/Jež je nyní Pánem Ježíšem Kristem.

Neodvozovat něco z takových pravdivých duchovních principů ustanovuje život hříchu. Tak jednat je hříšné. Jsou tu dva aspekty této definice: Jeden je v tomto neodvozování; druhý je v tom, že se odvozuje ze špatného pramene. První aspekt se projevuje v životě ateistů. Jednoduše odmítají či popírají existenci jakéhokoliv boha a jeho duchovních principů. Považují život za vedlejší produkt mrtvé hmoty, jako přechodnou, vrtošivou, dočasnou příhodu, bez žádné smysluplné uvědomělé plánovitosti. Druhý aspekt se projevuje v životě lidských tvorů, kteří dokonce připouštějí, že vše vzešlo z jakéhosi univerzálního vědomí a jeho duchovních principů, avšak jejich chápání a definice těchto principů jsou buď falešné, nebo jsou odvozeny ze špatného zdroje. Anebo je jim to jednoduše jedno v obou případech.

V pozitivním stavu je nejdůležitějším činitelem vztah a postoj vůči Stvořiteli a Jeho/Jejím pravým duchovním principům. Vládnou nad životem pozitivního stavu, kterému dávají smysl, účel a cíl. V negativním stavu je nejdůležitějším faktorem vlastní ego a jak mít moc nade všemi a nade vším. Když Bůh a Jeho/Její duchovní principy mohou sloužit tomuto záměru, mohou být přijati. Avšak, jak víte, přijetí výslovně založené na tomto principu je úplnou falzifikací, překroucením a zprzněním všech duchovních principů a pravé Přirozenosti Boží, které samy o sobě mají docela jinou perspektivu. Není divu, že mnozí negativní lidští i jiní tvorové v peklech a na vaší planetě, jakožto i v celé zóně vymístění vyznávají víru v Boha, v duchovní principy a jeví se jako jejich zanícení následovníci a zastánci. Přistupují k této záležitosti ze špatného konce a se špatnými úmysly. Přibližují se k tomu z pozice hříchu. Je hříšné užívat jména Božího a duchovních principů pro nízké, sobecké a manipulativní důvody. Myšlenka, sklon, přání a provedený čin při jejich užití mající takový účel na mysli, tvoří to, co je specifický hřích. V tomto spočívá každý jednotlivý hřích.

Ale ještě svéráznějším aspektem projevení hříchu je říkat jednu věc a dělat přesně opak toho, co se říká. Vhodný příklad tohoto druhu hříchu mohou zobrazit sexuální skandály, o nichž slyšíte v náboženských kruzích (v USA). Vezměte na příklad případ Jima a Tamy Bakkerových a Jimmy Swaggarta (o kterých se nyní mluví nejvíce). Samo sebou a o sobě to, co provedli, může, ale také nemusí být hříšné. Mít pohlavní styk s prostitutkou nebo s někým jiným než s manželským partnerem, je samo o sobě neutrální. Hřích nespočívá v samotném činu. V tomto případě hřích začíná typem postoje, chování, pocitů a potřeb, s nimiž se přistupovalo ke zmíněným ženám. Kdyby tento přístup měl na zřeteli vzájemný prospěch, obecné blaho, respektování potřeb sexuálního partnera, oboustranné sdílení rozkoše a prožívání radosti při sexuálním styku, pak by se byl nespáchal žádný hřích a také žádný skandál by nemusel následovat. A dále by mohli kázati své falešnosti ve jménu Božím. Nezhřešili tedy v samotném aktu, ale špatným postojem a duchovním pokrytectvím. Učit milióny lidských tvorů o pekelném ohni a síře jako trestu za cizoložství, přitom považovat pohlavní styk za hřích za všech okolností, pokud k němu nedochází mezi manželskými partnery - a to jen v určité poloze - a pak běžet ven a činit přesně to, co u jiných zatracovali, tohle je tedy opravdovský hřích. Je to hřích licoměrností. Porušuje všechny pravé duchovní principy a plivá do tváře pravému Pánu Ježíši Kristu.

Má tedy hřích jako takový v globálním smyslu svůj specifický původ, jak je jasné z obecné definice hříchu. Ale jeho projevování je zcela jinou záležitostí. Může mít ohromné množství forem, kombinací, stavů, projevů a procesů. Projevování hříchů je tak mnohočetné, jak mnoho je lidských i jiných tvorů v negativním stavu. Konec konců, hřích existuje jen proto, že lidští i jiní tvorové si jej zvolili jako životní styl.

Nejobyčejnější (ale nejméně brané v úvahu) projevování hříchu lze vidět v lidských problémech. V obecném smyslu jsou z tohoto hlediska všechny lidské problémy následkem nějakého hříchu. Jelikož hřích je čistě duchovním stavem (odvozeným z popření či odvrhnutí všech náležitých duchovních principů), stopu všech lidských problémů možno sledovat k duchovním kořenům. Zde je důvod, proč v předešlé dávce Nového zjevení bylo uvedeno, že lidské problémy jsou hříchem (na příklad v knize „Kdo jsi a proč jsi zde ?“).

Jak si pamatujete, členové pozitivního stavu nikdy nemusí prožívat či mít lidské problémy. Činí to, co je normální. Je normálním odmítat a distancovat se od výše zmíněných idejí (jak byly uvedeny v obecné definici hříchu). Proto tímto činem odvrhují hřích jako něco, co nemá realitu. A protože není žádný hřích, nemůže docházet k nijakým problémům. Vytváření lidských problémů je (bez jakýchkoliv výjimek a výhrad) závislé na existenci hříchu. Z tohoto hlediska je definice lidských problémů následující:

Lidské problémy jsou symptomy špatných duchovních postojů, systémů víry a životních stylů nesouladných s pravými duchovními principy života a s pravou povahou duchovní reality, a tyto symptomy jsou zakořeněny buď v existenciálním hříchu (prvotním hříchu), nebo v jeho specifické, individualizované manifestaci.

Existenciální prvotní hřích je globálním hříchem jsoucna a bytí negativního stavu. Jak víte, je negativní stav sám o sobě hříchem. Specifickým projevem hříchu je vyvolený životní styl každého jedince v negativním stavu a vše to, co určitý jednotlivec k tomu přidá. Existenciální prvopočáteční hřích je také znám jako dědičný hřích. Narodit se do negativního stavu znamená, duchovně se nenarodit do ničeho jiného, než do hříchu. Nicméně, takový hřích - jak již Swedenborg poukázal - nemůže přináležet žádnému specifickému jednotlivci, ledaže se ten jedinec s ním plně ztotožní, bude pokračovat v jeho rozhojňování a žít v souladu s jeho obsahem. V takovém případě stává se takový hřích jeho individualizovaným hříchem.

Individualizovaný hřích zahrnuje také vše, co každý určitý jedinec vymyslí nového v tomto ohledu během svého pobytu v negativním stavu, přidá to a navrší ke všem hříchům dohromady. Tento druh hříchů je přisouzen svému nositeli. Stávají se zvoleným životním stylem a úplnou identitou. Všechny tyto hříchy jsou producenty lidských problémů, jak se definuje shora. Z hlediska jejich lidské klasifikace lze rozeznat následující shluky problémů:

1. duchovní problémy;

2. mentální čili psychologické problémy;

3. fyzické, organické čili tělesné problémy (somatické problémy);

4. sociální problémy;

5. ekonomické problémy;

6. problémy prostředí;

7. problémy rasové;

8. politické problémy.


V nejzazším smyslu všechny tyto problémy jsou více méně nezávislými výhonky stejného stromu - duchovních problémů, které jsou, obráceně, důsledky, následky a výsledky prvotního hříchu. Jakmile je původní hřích spáchán, šíří se jako zhoubný nádor, jenž ovlivňuje, řídí a diktuje všechny aspekty života, cele je ovládne a stane se dominantním činitelem. Po chvíli jeho vlivem takový život začíná být považován za normální a přirozený jev, nutný pra lidské přežití. Postupně během mnoha tisíciletí se účelně zapomene, jak došlo k uzrání prvotního hříchu a lidé začnou věřit, že tato situace vždy existovala a že je normální událostí jsoucna a bytí. A takto se tudíž upevní negativní stav jako zdánlivě nezávislá, rovná a nutná soubytnost jsoucna a bytí, jakým je pozitivní stav.

Při hodnocení definice pojmu hříchu a lidských problémů musí se rozeznávat následující kategorie: Hříchy, zla, nepravdy a negativní stav. Hříchy se odvozují z nejobecnější kategorizace samotného prvního činu aktivace negativního stavu. Tento akt dal popud ke vzniku divého zmatku všeho druhu utrpení a lidských problémů na vaší planetě a po celé zóně vymístění.

Aktivovat negativní stav byl zlý čin. Proto všechna zla jsou hříchem. Falšovat, překrucovat či prznit pravdu jakýmkoliv způsobem je činem zla. Proto něco takového činiti je hříchem. Tedy zla se vztahují k záměrným činitelům projeveného hříchu.

Ne všechny lidské hříchy jsou záměrné, a tudíž zlé. Nicméně všechna zla jsou hříchy, neboť zlý čin, má-li být klasifikován jako zlý, musí mít zlomyslný záměr provést něco násilného vůči dobru, v tomto případě vůči pozitivnímu stavu a vlastnímu Stvořiteli.Stvořitele a Jeho/Jejích pravých duchovních principů nebo popření a odvrhnutí skutečnosti, že veškerý život původně povstal ze Stvořitele, je aktem násilí. Činí-li se to se zlovolným úmyslem, s cílem nahradit či odvodit takový druh života od někoho jiného, kdo není pravým pramenem života, je to akt zla. Zfalšovat pravdu o této záležitosti a odůvodnit potřebu odvozovat zdroj života od pramene jiného než pravého Stvořitele, je dalším aktem zla. Úmyslné popření či zamítnutí jsoucna a bytí V souladu s výše uvedenou definicí hříchu, oba tyto akty jsou hříšné.

Provede-li však někdo něco hříšného bez zlého úmyslu, pak se to nemůže považovat za zlo. Je to chyba úsudku či nevědomost z nedostatečné znalosti a nechápání toho, co je dobré a náležité. Naneštěstí je pojem hříchu tak zkreslen a nesprávně pochopen na vaší planetě - kvůli všem nepravdám a zkaženostem, jež pronikly všemi vašimi církvemi a kulty - že všechno, co se činí proti dogmatům a nařízením církevních doktrín či nauk, je považováno za hřích. Katolická církev přišla na příklad s několika neodpustitelnými hříchy, které - dopustí-li se jich kdo - uvrhují do pekel na věčná muka. Taková definice hříchu a neodpustitelného hříchu a odsuzování lidí na věčné zatracení v peklech - bez jakékoliv příležitosti - představte si: Navěky, navždy ­vyznat své hříchy, poprosit o milost a odpuštění a dostat odpuštění - je ukrutnou ohavností. Je to nejzazší hřích, neboť je spáchán se zlým úmyslem zatracovat lidi na věčnost a zfalšovávat pravou Přirozenost Pána Ježíše Krista.

Pro toto ohavné spoluoznačení pojmu hříchu - jak se uvozuje ve všech církvích na vaší planetě a po celé zóně vymístění - Pán Ježíš Kristus ustanovuje, aby se termínu „hřích“ déle neužívalo v oblastech pozitivního stavu, ani nikým, kdo žije na území negativního stavu, ale sám je pozitivní povahy. Je tedy tímto slovo „hřích“ nahrazeno výrazem „negativní stav“. Termín „negativní stav“ je všeobsáhlý, zahrnuje všechno, co se vztahuje na hříchy, zla a nepravdy.

Definice negativního stavu v Novém zjevení vylučuje jeho věčné trvání. Proto kdokoliv se ztotožnil s negativním stavem, vždy bude mít příležitost - nehledě nato, čeho se dopustil - obrátit se do pozitivního stavu, vyzná-li svou negativitu (hříchy, zla a nepravdy), poprosí-li o udělení milosti a odpuštění a o to, aby se transformoval v pozitivní entitu.

Jak bylo uvedeno v knize „Hlavní ideje Nového zjevení“, akt spásy Pána Ježíše Krista - tím, že On/Ona je absolutní - má absolutní platnost pro všechny časy, všechna místa a pro všechny okolnosti a stavy. Pán Ježíš Kristus nedělá nic v relativním smyslu. Prohlásit, že čin spasení Pána Ježíše Krista je omezen časem, prostorem, stavem, okolnostmi či rozsahem, znamená ohraničit moc a schopnosti Jeho/Jejího Absolutního stavu. Vnucovat taková omezení Pánu Ježíši Kristu je zlo a tedy hříšný čin o sobě. Každý, kdo považuje toto za pravdu, páchá akt zla a ztotožňuje se s negativním stavem. Tato situace je obzvláště závažnou věcí od té doby, kdy došlo k dokončení fúze a hybridizace fyzického těla - masaJežíše Krista v Nejvyšším a kdy Nejvyšší se stal povšechností Pána Ježíše Krista. Jedním z mnoha fundamentálních důvodů, proč tento vysoce nejzávažnější akt byl podniknut a završen Bohem Nejvyšším, Stvořitelem, nyní Pánem Ježíšem Kristem, byl právě tento účel poskytnout každému, kdo věří, že je odsouzen na věky zůstat v negativním stavu pekel, věčnou příležitost vyjít ven z negativního stavu.

Tento čin umožňuje Pánu Ježíši Kristu vstoupit do pekel přímo a zde se, jako jinde, osobně stýkat s každým tváří v tvář, na intimním základě. Představí se všem v negativním stavu osobně, a dovolí tak jejich soukromou, osobní zkušenost a intimní zážitek toho, kdo je Pán Ježíš Kristus ve skutečnosti a jaký má doopravdy vztah k lidem. Až doposud všichni členové v negativním stavu věřili nepravdám o pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista a o tom, jak jedná s lidmi a co je pozitivní a negativní stav zač.

A co se týká původců negativního stavu - pseudotvůrců - díky přítomnosti Pána Ježíše Krista bude otevřena jejich paměť, takže si vzpomenou, proč bylo dovoleno aktivovat negativní stav, a budou moci prožít Novou přirozenost Pána Ježíše Krista ze zcela rozličného náhledu. Konec konců budou mít co činit s někým, kdo inkorporoval do sebe ty samé elementy, jaké oni tak zručně zfabrikovali s přesvědčením, že díky takovým fabrikacím budou jsoucno a bytí negativního stavu zajištěny navěky. Ve skutečnosti tomu tak věřili i všichni v pozitivním stavu. Bylo snadno tak věřit, jestliže Nejvyšší byl separován a izolován od negativního stavu. Taková odluka a izolace znamená, že negativní stav má svůj vlastní život nezávislý od pozitivního stavu. Cokoliv či kdokoliv má takový život, musí trvat navěky.

Avšak Nová přirozenost Pána Ježíše Krista zcela prokazatelné vyvrátila tuto nesprávnou víru. Nejdůležitějším důkazem v tomto ohledu je to, že všechny prvky, z jakých sestává negativní stav mohou být transformovány v pozitivní elementy, jak to jasně prokázal Pán Ježíš Kristus ve Svém monumentálním aktu. Tímto činem dává každému - včetně pseudotvůrců - příležitost obrátit se do pozitivního stavu, pokud se podrobí Pánu Ježíši Kristu a pro tuto operaci nevyhnutelným transmutacím a genetických duchovních změnám, umožňujícím jim stát se pozitivním a svobodným od negativního stavu.

Vždyť Pán Ježíš Kristus je VŽDY první, kdo podstupuje všechny nutné procesy pro dostižení toho, co jakkoliv prospívá každé sentientní entitě. Tím vnáší věčný precedent pro všechny. Bez tohoto precedentu by nikdo nemohl dokázat vůbec nic, protože počátek všeho vědění a každé zkušenosti je Pán Ježíš Kristus. Maje toto před očima, každý, kdo čte tato slova a kdo po jejich přečtení bude ještě věřit ve věčné zatracení, dopustí se zlého činu. Ztotožní se s negativním stavem (dříve s hříchem). Naproti tomu, lidští tvorové, kteří toto dílo nebudou číst a nebo nebudou mít vědomou znalost o tomto faktu během svého života na vaší planetě, budou seznámeni s těmito údaji osobně, tváří v tvář, Pánem Ježíšem Kristem, až jejich tělo fyzicky umře.

Pán Ježíš Kristus určil tímto Svým původním učedníkům (z této planety), aby se ujali četného personálu, zvláště vyvoleného za účelem šíření této dobré zprávy a blahé zvěsti veškerému Stvoření a postupně všem v zóně vymístění (až nastane chvíle, kdy se to bude moci zde učinit na všezahrnující škále).

Takže tímto činem prokázal Pán Ježíš Kristus nade vší pochybnost, že negativní stav nemůže trvat navěky. Jinak by to znamenalo, že selhal ve Svých snahách inkorporovat v Sobě jeho očištěné elementy. Tento akt, sám o sobě, započatý inkarnací Ježíše Krista do negativního stavu a ukončený jen nedávno, je nejzákladnějším důvodem, proč Pán Ježíš Kristus je nazýván Spasitelem a Vykupitelem všech. Bez vykonání tohoto činu by účel Prvního příchodu Pána Ježíše Krista by byl docela promarněn a negativní stav by vyhrál zápas a zůstal by tak doopravdy na věčné časy a ovládl postupně veškeré Stvoření. Na štěstí, Pán Ježíš Kristus nikdy neselže.

Z hlediska tohoto činu není náboženské pojímání konceptu hříchu a neodpustitelného hříchu již déle udržitelné. Proto je nahrazeno slovem „negativní stav“. Termín „neodpustitelného hříchu“ odráží pojetí schopnosti a svobodné volby každého udržovat negativní stav na věčnost. Je to něco, co existuje jako možnost, nikoliv jako uskutečněná událost. Taková idea musí být přítomná v univerzálním vědomí, protože je to jednoduše jedna z naskýtajících se voleb. Všechny možnosti volby včetně této, musí být přítomné pro všechny. Jinak by to bylo porušením samotného principu svobody výběru. Musíte být svobodni, abyste si mohli zvolit zůstat negativním (žít ve hříchu - podle staré terminologie) provždy, na věčnost. Chtít zůstat v tomto stavu i po té, co Pán Ježíš Kristus by byl u vás, mluvil by s vámi osobně, soukromě a intimně, znamená páchat neodpustitelný hřích.

Nicméně v procesu Posledního soudu, jak bylo popsáno dříve, bude tato idea v sentientní mysli překonána. Všichni členové si zvolí svobodně nulifikovat tuto ideu, zrušit ji natrvalo, neboť všechna poučení z její přítomnosti budou v té době úplná. Pomyslit si, že by někdo chtěl být v negativním stavu dokonce i po takové zkušenosti s Pánem Ježíšem Kristem a po všech jiných prožitcích pozitivního stavu, je naprosto nemožné. Nebude potřeba ji déle udržovat. Jakmile bude učiněna taková svobodná volba, bude po negativním stavu.

Je třeba, abyste pochopili, že v průběhu Posledního soudu bude dovoleno lidem z negativního stavu - kvůli objektivnosti, poctivosti a pro porovnání - aby zažili styk soukromě, osobně a intimně nejen s Pánem Ježíšem Kristem, ale i s kvalitou života v pozitivním stavu. A jak je známo od mnohých negativních duchů a démonů, kteří před nedávnem konvertovali do pozitivního stavu, po té, co prožijí něco podobného, ani je nenapadne vracet se do negativního stavu. Jen si vzpomeň ze své klinické praxe, Petře, že jen ty negativní entity jdou zpět, které odmítnou poprosit Pána Ježíše Krista, aby je uschopnil - na okamžik - zažít pravý život pozitivního stavu s tím, aby získaly postrádanou schopnost porovnat to s tím, co měly až dosud. Takže ti, co se vracejí, tuto zkušenost nemají.

I kdyby jste si představili, že by se někomu přece jen zachtělo pokračovat s pobytem v negativním stavu, pak je zde určité opatření, slíbené Pánem Ježíšem Kristem, které spočívá v tom, že v době konečné fáze Posledního soudu pro tento časový cyklus bude životní energie takové osobě odňata a - po očistění - dána někomu jinému (vzpomeňte na výrok: „Tomu, kdo nic nemá, odejme se i to, co má“). Důvodem, proč je tomu tak, je to, že než došlo k aktivaci negativního stavu, bylo dohodnuto všemi, kterých se to týkalo, a slíbeno Pánem Ježíšem Kristem, že negativní stav bude mít povoleno dojít své plodnosti jenom za zmíněných podmínek. Pamatujte si, prosím, že paměť takového potenciálního rebelanta bude otevřena a že si bude moci vzpomenout, že toto byl jeho konečný výběr i slib a že s tímto opatřením svobodně souhlasil. Konec konců, kdyby nebyl svolil, nikdy by nedošlo k tomu, že by vstoupil do jsoucna a bytí. Jen ta osoba mohla i může se stát částí negativního stavu, která plně, zcela svobodně souhlasila s takovým opatřením.

Aby bylo možno lépe pochopit, oč jde v této kapitole, bude třeba vzít v úvahu několik dodatečných bodů:


(1) Je nutno zas a znova výrazně zdůrazňovat, že hříchu, lidským problémům a negativnímu stavu se připisuje všemi náboženskými systémy na vaší planetě i v celé zóně vymístění nepravý zdroj. Jak víte, má se za to, že někdo v pozitivním stavu v hodnosti archanděla - jenž prý byl velmi blízko Nejvyššímu, vlastně byl Jeho/Jejím prvním synem - dopustil se i se svou kohortou vzpoury proti Bohu a byl následkem toho svržen do vnějších temnot, kde založil svou vlastní říši negativního stavu za tím účelem, aby uskutečňoval své negativní záměry. K tomu prý došlo v nebi, to jest, v tom nejniternějším Stvoření.

Tož toto je oblíbená povídačka, šířená pomocí náboženských doktrín samotným negativním stavem. Ve skutečnosti byl tento příběh vymyšlen pseudotvůrci, kteří ve své původní fázi byli synové Boží. Konec konců byli, než došlo k tak zvanému Pádu, přímým nadělením Božím. Z této skutečnosti, že byli, či přesněji: Že jejich předchůdci byli původním nadělením Nejvyššího, pochází původní nesprávný dojem, že byli archanděly Božími, kteří se nacházeli v blízkém sousedství Jeho/Jejího trůnu, to jest, v nejniternější sféře Stvoření. Jako odraz tohoto faktu jsou v doslovném smyslu Bible Svaté nazýváni cherubíny, pomazanými atd. Každý, kdo je přímým obdarováním Nejvyššího je bez ohledu na jaké úrovni Stvoření je vtělen nazýván takovými jmény, aby se takto odrážela jednota, jedinost a harmonie Stvoření.

Avšak pseudotvůrci přesunuli všechnu váhu na doslovný smysl Bible Svaté a vyrukovali s překroucením tohoto příběhu, prohlašujíce, že ve skutečnosti negativní stav vešel ve jsoucno a bytí od trůnu Božího. Negativní stav ve své povšechnosti zoufale potřebuje, aby lidé i lidští tvorové věřili, že jejich původ vychází z toho nejniternějšího. Prostým důvodem toho je, že vše, co přichází z nejniternějšího, musí trvat navěky a je to rovno čemukoliv a komukoliv ostatnímu v pozitivním stavu. Takže jde o pokus učinit negativní stav nesmrtelným a rovným pozitivnímu stavu. Chce přesvědčit každého, že potrvá navěky a že není žádná cesta ven z negativního stavu.

dosud bylo dovoleno věřit v tento příběh, aby se dala možnost negativnímu stavu plně se zpřítomnit, uskutečnit a projevit. Toto je nutné za účelem poučení. Kdyby lidští a jiní tvorové věděli, kde je pravý původ negativního stavu, nikdy by nepřistoupili na jeho hry. Nyní však nastal čas, aby se tento falešný dojem opravil.

Nic z negativního stavu nemůže vzejít ani být započato z nejniternější úrovně Stvoření. To nejniternější ve Stvoření je ryzím pozitivním stavem. Ve stavu ryzosti pozitivního stavu nemůže se žádná představa negativity přihodit. Je tam bezprostřední přítomnost Pána Ježíše Krista ve stavu nejniternějším. Není možná žádná koexistence Pána Ježíše Krista - tenkrát Nejvyššího - s čímkoliv negativním. V tak těsné blízkosti k Absolutnímu zdroji ryzosti pozitivního stavu i sebenepatrnější pokus pomyslit na něco negativního by zapříčinil okamžité zničení kohokoliv, kdo by takové myšlenky měl. Co myslíte: Proč bylo nutné, aby Nejvyšší podstoupil tak zapletený, složitý, nepochopitelný a obtížný proces inkarnace do negativního stavu jako Ježíš Kristus a pak fúzí vpojil Své tělo - maso do povšechnosti Své Přirozenosti ? Kdyby přežití něčeho negativního v tak těsné blízkosti Nejvyššího bylo možné, pak žádná potřeba podstoupit tak zdlouhavý a komplexní proces by nikdy nevyvstala. Nejvyšší Bůh byl by to mohl učinit docela pohodlně ze Své nejniternější pozice.

Samozřejmě žádná taková situace tenkrát neexistovala. Jsa absolutní a jsa v Absolutním pozitivním stavu, pro samou povahu toho stavu, nic z negativního stavu nemůže v Něm či blízko Něho existovat. Ocitlo-li by se něco v blízkosti Nejvyššího, v okamžiku by se obrátilo v nicotu. Nejpodivuhodnějším a nejtajnějším dějem, který kdy Nejvyšší měl podstoupit, bylo ponížit se nesmírně a klesnout do zvlášť naplánovaných okolností, popsaných ve druhé kapitole této knihy, na úroveň negativního stavu s tím, aby zakusil negativní stav a nabídl každému spásu od negativního stavu, aniž by vtom procesu zavinil něčí záhubu. MYSLÍTE, ŽE KDYBY BYLA NĚJAKÁ JINÁ, LEHČÍ CESTA K DOCÍLENÍ TÉTO METY, ŽE BY JI NEJVYŠŠÍ NEPOUŽIL ?

Konec konců, kdyby byl negativní stav povstal před samým nosem Nejvyššího, ­když se použije vaší metafory - jak tomu všechny církve na vaší planetě věří, pak si můžete být jisti, že by nikdy nemohla uzrát jakákoliv potřeba nějaké inkarnace Nejvyššího do negativního stavu. Má-li něco svůj původ v tom nejniternějším, pak se s ním může jednat z pozice toho niterného právě prostředky té samé niternosti. V takovém případě potřeba dostat se navenek by vůbec neexistovala. Ale jen se podívejte, jak Nejvyšší ve formě Ježíše Krista musí opustit tu niternost a přichází do toho nejzevnějšího v tom nejvenkovnějším, do jeho odpadového materiálu - do zóny vymístění, aby mohl jednat s negativním stavem v té samé pozici, na které došlo k jeho vzniku. Jelikož negativní stav povstal v nejextrémnější pozici toho nejzevnějšího, jediný způsob, jak se ním může zacházet, je jen z té samé pozice. Jakýkoliv jiný způsob by selhal nebo by končil vyhlazením veškerého Stvoření.

Zde si musíte být vědomí jednoho velmi důležitého duchovního pravidla: Místo, stav a podmínky, v jakých cokoliv vůbec má svůj vznik, jediné mají účinné prostředky pro to, aby se s tím jednalo efektivním způsobem. Jiné místo či stav či podmínky postrádají tyto vhodné prostředky. Pamatujte si, že všechny stavy, dimenze a úrovně ve Stvoření jsou oddělené, nikoliv spojité. Kontinuální způsob existuje jen v nich, ale ne mezi nimi. Proto pravidla jednoho stavu, jedné kondice či jednoho místa neplatí pro žádný jiný stav ani podmínky ani žádné jiné místo. Toto je multiverzální duchovní zákon. Platí jak pro jednu jednoduchou částici, tak i pro kohokoliv jiného včetně Pána Ježíše Krista. Vždyť Pán Ježíš Kristus Sám je Zákonem a Principem. Takové zákony nemohou nikdy být narušeny. Byl-li by z nich jakýkoliv porušen Jím/Jí, kdo je Sám/Sama Absolutním zákonem, znamenalo by to konec veškerému multivesmíru a Stvoření. Nebylo by nic, co by je udržovalo. Tady je tedy třeba, aby se Nejvyšší podrobil - ve formě Ježíše Krista - zákonům a principům, které vládnou negativním stavem. Splněním těch zákonů, které nemohou být narušeny dříve, než se splní, byl schopen ujmout se negativního stavu a od té chvíle řídit jeho osud až do samého konce.

Je tudíž nutné, aby se již jednou provždy oprostilo od této ohavnosti a přestalo se považovat, že původ negativního stavu, původ hříchu, všech druhů zla, nepravd a lidských problémů je v duchovním stavu toho nejniternějšího. Takové úvahy jen živí negativní stav.


(2) Při hodnocení lidských problémů, ať jsou jakékoliv, je nutno uvážit následující důležité faktory:

Existují problémy, s nimiž se jedinec narodí. Dobrým příkladem těchto druhů problémů jsou vrozené závadyfyzického či duševního rázu. Tyto zvláštní problémy mají co dělat s událostmi, k nímž došlo před početím v matčině lůně. Mají hlubší duchovní význam a poučení a vztahují se k faktu, že jedinec byl narozen do negativního stavu. Ve skutečnosti - a toto je novina - narodit se do negativního stavu znamená narodit se se všelijakými defekty. Takže každý, kdo se narodil na vaší planetě je duchovně, duševně i tělesně závadný. Mezi mnohými jinými věcmi sám proces tělesného početí i narození zapříčiňuje tyto defekty. Pamatuje si, že v tom procesu jsou duch a duše zajaty v nanejvýš nezvyklých a podivných podmínkách a genetických „vzorcích“, jaké neexistují nikde jinde ve Stvoření. Toto zajetí uvrhuje ducha a duši do pokrouceného, omezujícího a izolovaného stavu, který jim dává jen málo šancí k jejich náležitému vyjádření, působení a funkci. Toto je důvodem, proč bylo dříve řečeno, že narodit se do negativního stavu je narodit se do problémů, protože negativní stav není nic jiného než samý problém. Nicméně dodatečně si však musíte uvědomit, že narodit se do negativního stavu fakticky znamená narodit se S problémy. Volbě narození v negativním stavu předcházelo nabytí určitých problémů, které jedinci UMOŽNILY narodit se v negativním stavu.

Takže když vstupujete do svého světa, nepřinášíte s sebou nic než problémy. Jsou ve vás VŠTĚPENY tím vysoce nepřirozeným procesem inkarnace na vaši planetu. Jak vidíte, je zde složitá situace: Jste narozeni s problémy a zároveň jste narozeni do problémů. Toto je věru velice nepříznivá situace. Činí to všechny a ve všech ohledech závadnými bez ohledu na to, jsi-li agentem pozitivního či negativního stavu. Jelikož není nic normálního ohledně negativního stavu, ani v něm (vždyť je přece uchýlením od pozitivního, normálního a přirozeného stavu), nic normálního a přirozeného se nemůže do něho narodit, ani v něm.

VŠICHNI máte úplně zkreslené - v tom nejlepším případě, nebo úplně falešné - v případě nejhorším, vnímání pravé skutečnosti i své vlastní totožnosti. Genetické uspořádání vaší nervové soustavy a mozku, jejichž prostřednictvím mají váš duch a duše povoleno - v nesmírně omezeném stupni - vnímat realitu, je tak pokrouceno, převinuto a zaneřáděno původním genetickým inženýrstvím pseudotvůrců, že je pro ně vůbec nemožné účinkovat jakkoli normálně a rozumně.

Tímto je naneštěstí vaše definice normálnosti ve skutečnosti definicí abnormálna. Z té pozice, v jaké se nacházíte, nemůžete mít nějakou vědomou představu či znalost toho, co je opravdu normální. Samozřejmě, jsou v rámci vaší definice normálnosti, to jest, abnormality, rozličné stupně i úrovně. Tyto úrovně a stupně se vyskytují v rozsahu od tak zvaných běžných problémů každodenního života v negativním stavu s následnými projevy tísně, strachu a ustaranosti (za těchto okolností považované za normální, ale z pozice stavu pozitivního jsou abnormální), až k plnému šílenství, jak je tomu na příklad v psychotickém jevu zvaném schizofrenie. Ať je to běžná starost či schizofrenie, obě jsou abnormální a nepřirozené pro pozitivní stav. Nemají tam žádnou reálnost. Jsou to ohavnosti negativního stavu.

Jelikož jste narozeni s problémy a do problémů, jiný typ problémů, které lidští tvorové mají, jsou problémy získávané během a následkem procesu života v negativním stavu. Tyto problémy se mohou nazývat návaznými problémy, zvolenými původně při volbě vstupu do tohoto světa, do určitého typu situace, jakou je rodina, hospodářská struktura, politika, vzdělání, náboženství, kultura a co všechno tam nemáte po stránce vnějších životních podmínek. Přijetím norem všeobecných životních podmínek a prostředí nevyhnutelně dochází k přijetí i problémů, které k nim patří. Toto způsobuje pro ducha a duši další diskrepance a napětí zaviněné faktem samotného narození i způsobem, jakým k tomu narození došlo, a činí jedince ještě více abnormálním a vzdáleným pravé skutečnosti a normálnosti. Další komplikace vyvstávají z faktu, že jedincovo bytí je ovládáno nevědomými procesy a neznalostí, že tak tomu ve skutečnosti je. Takže ve většině případů lidští tvorové nevědí, proč se chovají, jednají, myslí, cítí atd., tak, či onak a proč jsou postiženi všemi těmito problémy. Jelikož nemají žádné, či téměř žádné odpovědi k těmto otázkám, považují tuto šlamastiku za normální věc a událost. Přicházejí k závěru, že jejich stav je nutným průvodním zjevem života obecně, a proto vše má být tak, jak je. Není prý žádné jiné alternativy. Vidíte, proč negativní stav staví na nevědomých procesech a nevědomosti ?

Tato situace dokonale osvětluje povahu negativního stavu a pramen lidských problémů. Je abnormální mít nevědomé procesy a být ignorantem. A protože je vám to přece jen dáno, nikdo z vás nemůže být docela normální. Dokonce i kdybyste si byli plně vědomí toho, oč vskutku běží, nevyléčilo by vás to z abnormálnosti vašeho stavu. Dovoluje vám pouze mít lepší stupeň sebeovládání a řízení záležitostí každodenního života.

Jinou komplikací v této situaci je druh fyzického těla, v jakém sídlí váš duch i vaše duše. Jak si vzpomínáte, bylo toto tělo sestrojeno z negativních živočišných genů. Proto je nejméně vhodnou formou nosiče života. Ve skutečnosti, pravý život je pro funkci takového těla smrtelným jedem. Tělo je postupně ničeno tím druhem života. Aby tělo mohlo fungovat aspoň dočasně, je dovoleno, aby v něm bylo jen krajně ohraničené množství toho života v jakékoli dané chvíli. Jak víte, vaše tělo je nanicovaté, snadno se unavuje, rychle se sedře a vyžaduje stálou pozornost a častý odpočinek. Toto je nesmírně marnotratný způsob prožívání života. Navíc díky tomuto jedovatému procesu, neustále probíhajícímu ve všech buňkách vašeho těla, žije se pořád s vědomým i nevědomým strachem z vlastní smrti. Tato chronická patologická situace činí lidskou abnormalitu ještě více výraznější a zřejmou. Proto možno snadno říci, že být lidským tvorem, je být nenormálním ve všech ohledech.

Aby nemohl vstoupit pravý život v celé své síle do toho těla, byla sentientní mysl, jak si vzpomínáte, oddělena a rozštěpena na tři rozličné oblasti a vložena do modality nevědoma. Jenom velmi malounko uvědomění té mysli je přístupné lidským tvorům. Je omezeno jenom na nějakou vědomost vnější mysli. Přitom však vnější mysl si povětšinou dokonce ani není vědoma existence své vlastní nevědomé části, nemluvě o Nejniternější duchovní mysli nebo vnitřní mysli. Kolik lidských tvorů ví, že v nich je Nejniternější duchovní mysl a vnitřní mysl ?

Díky psychologickým objevům má několik lidských tvorů omezenou znalost o tom, že mají podvědomou a nevědomou mysl. Ale mysl, o níž mluví, je integrální částí vnější mysli a jejím obsahem, který sestává povětšinou z potlačených a zatlačených vzpomínek na události, k nimž došlo od chvíle fyzického narození až do přítomné doby. Jenom C. G. Jung byl schopen postulovat existenci nějakých úrovní vnitřní mysli s jejími druhovými vzpomínkami a archetypy. Nicméně až donedávna neexistovala žádná znalost o tom, že je něco takového jako niterná mysl v duchovním spoluoznačení její definice (to jest Nejniternější duchovní mysl). Jistě, mnoho lidských tvorů mluvilo o niterné mysli již před vydáním knihy zprostředkovatele tohoto přenosu „Principy duchovní hypnózy“. Avšak co považovali za niternou mysl, bylo jen určitým aspektem pravé vnitřní mysli.

ROZDĚLENÍ jedné sentientní mysli na TŘI oblasti a její umístění do nevědomé; neuvědomělé modality lidských tvorů, přispívá dál k abnormalitě lidského života a produkuje enormní množství problémů. Jiné šílené uspořádání negativního stavu je v tom, jak je pravá sentientní mysl odloučena od těla geneticky vnuceným obalením a kolem ní vytvořenou falešnou sentientní myslí. Tato nepravá sentientní mysl sestává z falešných vzpomínek, citů, emocí, myšlenek, inteligence a všech jiných falešných duševních faktorů a jejich pseudoduchovních idejí. Toto lidským tvorům poskytuje úplně falešné ztotožnění a chápání života, jelikož jsou napojeni na falešnou SENTIENTNÍ mysl, nikoliv na svou opravdovou sentientní mysl.

Jak si vzpomínáte, pravá sentientní mysl je lapena v těch obalech a obklíčena falešnou sentientní myslí. Ve většině případů nemají lidští tvorové přístup ke své pravé sentientní mysli, vyjma ve snech nebo v hlubokém duchovním transu. Avšak sny a duchovní trans mluví řečí úplně rozdílnou od té, jaká se používá v takzvaném stavu bdění. Proto vše, co je vám sdíleno ve vašich snech nebo duchovním transu, je předmětem vědomé interpretace. Ten výklad přichází z pozice negativního stavu. Proto má velice malou platnost. A tím sny a duchovní trans po většině nepředstavují žádné nebezpečí pro negativní stav.

Nemajíce náležité spojení se svou pravou myslí, usuzují lidští tvorové, že jejich falešná mysl je pravou myslí a že žádná jiná neexistuje. Toto vyvolává v nich stav neustálého napětí a bytostné úzkosti, což je činí ještě více abnormálními. Jak tedy vidíte, tímto šíleným uspořádáním se zobrazuje, osvětluje a odhaluje pravá povaha negativního stavu za účelem důležitého poučení pro veškeré Stvoření.


(3) Je zřejmé ze všech předchozích odhalení, že lidské problémy ve svém úhrnu jsou výsledky, důsledky a následky toho, co se nazývalo prvotním hříchem a co je zde označeno jako aktivace negativního stavu. Pokud si vzpomínáte, byla aktivace negativního stavu možná tím, že se podrobila zkoušce a pokusům otázka, jak by vypadal život, kdyby byl odvozen z nějakého jiného pramene než z pravého Boha Nejvyššího - nyní Pána Ježíše Krista - a z Jeho/Jejich pravých duchovních principů. Jak vidíte, šlo o něco čistě duchovního. Je život možný bez pravých duchovních principů a pravého Boha a s neduchovními či zkreslenými duchovními principy, bez žádného boha či s falešnými bohy ?  A je-li možný, pak jaký druh života by to byl ?

Experimentování s touto otázkou a její zkoušení vede k aktivaci negativního stavu a přináší všechny existující problémy ve všech možných modalitách, formách, tvarech, stavech a situacích, v jakých se jen vyskytují. Je-li tomu tak - a vše nasvědčuje tomu, že je to vskutku tak - pak, aby se mohly problémy vyřešit, nebo aspoň minimalizovat, je nutno započít s takovým jejich a léčením, jež seriózně bere v úvahu duchovní faktory. Proto tedy jakékoliv léčení a náprava této situace musí počítat s duchovním přístupem. Jinak byste ošetřovali symptomy, vycházející z negativního pramene: Musíte nejdříve vzít na vědomí tento zdroj, než můžete trvale odstranit symptomy.

Vyvěrají-li tedy všechny lidské problémy v nejobecnějším smyslu z nedostatku náležitého duchovního uvědomění nebo ze lpění na špatných duchovních principech, pak definitivní uzdravení se může založit na nápravě této situace a na znovuuspořádání lidského vědomí dle všech fakt, která jsou zjevena v této knize.

(a) Avšak prvním krokem v tomto procesu je přijetí všeho, co je zde zjeveno jako pravda.

(b) Dalším krokem je ochota vzdát se všeho, čemu se věřilo nebo co bylo až dosud považováno v tomto ohledu za pravdu.

(c) A třetím krokem je nahradit všechny staré falešné systémy víry a zvyky novými ideami, pozvat a požádat Pána Ježíše Krista v Jeho/Její Nové přirozenosti, aby se ujal plné kontroly nad vaším duchem, duší i tělem a započal s procesem duchovní transformace prostředky, jaké uzná za vhodné pro ten který zvláštní problém.


Je řečeno započít s procesem duchovní transformace. To značí něco, co stále probíhá. Ve skutečnosti se duchovní transformace nikdy nemůže úplně ukončit, dokud žijete na planetě Nula nebo v jakékoliv oblasti zóny vymístění. Tam může být jen započata.

Pamatujte si, že máte na sobě to vaše tělo, které plné duchovní transformaci překáží nebo znemožňuje její provedení. Proto musíte odložit své tělo. To znamená jeho fyzickou smrt. Vaše tělo bylo přece vytvořeno z nejnižších, nejzápornějších a, z co nejvíce neduchovních elementů negativního stavu. Kvůli této povaze nemůže přežít plnou duchovní transformaci. Jedním z hlavních důvodů, proč takové tělo bylo zfabrikováno, bylo zabránit lidským tvorům prožívat plnou duchovní transformaci, pokud ještě prodlévají na planetě Nula. Taková úplná duchovní zkušenost by ohrozila jsoucno a bytí negativního stavu na vaší planetě. Ale to tělo musí jít svou cestou. Dříve nebo později musí zemřít. Je naprosto nezbytné, aby k tomu došlo. Nevyhnutelnost smrti těla vždy bude vyvolávat určitý stupeň strachu, úzkosti, ustaranosti, tísně a smutku. Tělu se nechce umřít. Lpí na tomto životě, i když ten život je pro něj jedem, protože nemá žádný jiný život, ani jinou šanci.

Všichni musíte projít tímto procesem bez ohledu na to, jak jste pokročili na dráze své duchovní transformace. Dali jste k tomu svůj souhlas, když jste vstupovali na území negativního stavu. Proces umírání je přirozeností negativního stavu. Toto je váš kříž, který máte nosit; a který nosit jste souhlasili. Neočekávejte více, než se může docílit za takto existujících podmínek. Negativní stav je v procesu umírání v absolutním smyslu. Je to otázka času, kdy bude po něm; přesně jak je to otázka času, kdy vaše tělo má umřít.

Jakmile jste osvobozeni ze svého těla, budete uvedeni do zvláštního oddělení Nové školy v duchovním světě, kde se z vás odstraní všechny genetické a duchovní blokády negativního stavu a vaše sentientní mysl bude úplně sjednocena a uspořádána v souladu se silami pozitivního stavu. V tom okamžiku, jenom v tomto okamžiku, může vaše duchovní transformace být dokonána. Ovšem stane se to jen v případě, zvolíte-li, aby se to stalo. Konec konců má každý na vybranou pokračovat s životní modalitou negativního stavu dokonce i po fyzické smrti svého těla. Je mnoho úrovní zóny vymístění i pekel, kde lze pokračovat v negativním životním stylu až do doby, kdy negativní stav navěky zanikne.

Vyřešení lidských problémů nebo pokus o jejich rozřešení jinými prostředky - bez tohoto duchovního zřetele - je marným podnikáním. Buď dojde k jejich zhoršení, anebo se vyřeší jen dočasně, než uhodí zas něco jiného. Zdánlivá vyléčení, lidmi zakoušená bez duchovních prostředků, mají jen dočasnou, přechodnou platnost. Tato se nulifikuje, jakmile vstoupí do duchovního světa. Tam se neberou v úvahu žádné jiné než duchovní prostředky. V případě neduchovního uzdravení, všechny problémy, které se vyskytovaly před léčením, v plné míře se navrátí, a to v daleko silnější podobě, skrze s nimi korespondujícími duchovní faktory. Jak si vzpomínáte, každý specifický problém má svůj specifický duchovní kořen. Problém je symptomem či souvztažností toho duchovního stavu. Proto, po vstupu do duchovního světa, ten duchovní stav je odhalen ve své plnosti a vy si jej jasně uvědomíte. Náhle zjistíte, že problém vlastně nebyl vůbec vyřešen, pouze jeho fyzický symptom. Následkem tohoto zjištění stanete se duchovně nemocnými. Aby se mohlo vyhnout této vážné duchovní chorobě, nabízí se zde lidským tvorům rada, aby se kombinovaly všechny způsoby léčení s duchovním přístupem, jak bylo shora popsáno. Tak se stane, že až přijdou do duchovního světa, jejich vyléčení bude platné, protože vzali v úvahu náležité duchovní faktory i prostředky pro léčení problémů, ať byly jakékoliv. Toto duchovní pravidlo se vztahuje na všechny lidské problémy a jejich všezahrnující aspekty.


(4) Je ještě jiný komplikující činitel ve věci lidských problémů a všech stavů zla a nepravd. Pokud si vzpomínáte ze čtvrté kapitoly této knihy, byli kolem rozličných úrovní lidské pravé mysli postaveni, kromě nepravé mysli a falešných obalů, zvláštní „strážci“, aby zajistili, že vše pozitivní, přicházející z pravé sentientní mysli bude zachyceno, zprzněno, překrouceno a zfalšováno a v takovém stavu předáno vědomé části zevnější mysli. Jak si jistě pamatujete, tito „strážci“ mají za svými zády démony speciálního typu, kteří drží „strážce“ v úplné poslušnosti negativnímu stavu.

Tento údaj bude těžko přijatelný mnohým lidským tvorům. Nicméně toto je tou pravou skutečností co do struktury vašeho světa i vaší mysli. Proces, jakým toto všechno bylo provedeno pseudotvůrci, je obtížné, ne-li nemožné pochopit kvůli hrubé omezenosti geneticky vtisknuté do vaší životní výbavy. Až budete osvobozeni od těchto ohraničeností, hned budete schopni jasně vidět, že tomu tak vskutku bylo a poznáte, jak k tomu došlo. Jeden z účelů, proč byla tato hrubá omezení vnucena vašemu vnímání a chápání reality vašeho skutečného stavu, bylo zajistit, aby vám nikdy nepřišlo do vědomí, že toto uspořádání doopravdy existuje. Nejsou přístupné žádné zkušenostní ani vědecké důkazy, které by ověřily toto tvrzení. Jak můžete lidským tvorům prokázat, že rozličné úrovně jejich mysli jsou obklíčeny „strážci“ a démony z negativního stavu pomocí nějakého tajemného mimočasového, neprostorového zauzlení ?  Hmatatelný důkaz o něčem takovém neexistuje. Toto bylo provedeno úmyslně za tím účelem, aby lidští tvorové nejen si nebyli vědomí, že je tomu tak, ale aby se blamovali i v tom, co se týká pravého zdroje jejich problémů, trampot a mizérií.

Tak se stalo, že negativní stav z toho vyšel jako čisťounké neviňátko. Užije-li se vašeho obratu. Majíce toto za fakt, většina lidských tvorů se takovému usouzení vysměje a pohotově obviní zprostředkovatele přenosu tohoto zjevení z jakési duševní choroby, která se vyznačuje velikášstvím a náboženskými bludy. Je daleko snazší nasadit na někoho nálepku „parafrenie“ (což je formou paranoidní psychózy, v níž se vyskytují výrazné halucinace v několika modalitách při, zcela zachovalé a dobře fungující osobnosti - diagnóza uvedená v ICD-9, to jest v „Mezinárodní klasifikaci nemocí“), než uznat, že tomu by mohlo být vskutku tak. Kdo může uvěřit takovým fantaziím o zlu, negativních duších a démonech, sídlících v nás ?  Ovšem jenom nepatrné množství lidských tvorů věří takovému nesmyslu, a i oni jsou možná duševně nevyrovnaní.

To je právě ono: Jednou z mnoha funkcí těchto entit je zajistit, aby nikdo nevěřil v jejich existenci. A když už někdo na ně věří, pak ať nikdy nepřipustí, že se nacházejí v jeho vlastní mysli, přímo před nosem. Tyto entity nechtějí, aby lidští tvorové věřili, že vlastně ony udržují, ba v mnohých případech z nich pramení lidské problémy. Kdyby lidé věřili, že tomu je tak, pak by se podniklo všechno možné, jak se jich zbavit. A lidští tvorové by to doopravdy udělali. A byli by vyléčeni ze svých problémů, nebo aspoň by se stali schopnými mít kontrolu nad svými problémy a ne být kontrolováni problémy.

Vidíte, že tito tvorové byli původně zfabrikováni pseudotvůrci se zvláštním záměrem. Byli tak utvořeni, aby mohli vytvářet, vštěpovat, vnucovat, udržovat a upevňovat lidské problémy ve formě takových emocí, jako je strach, úzkost, ustaranost, panika, deprese, melancholie, všechny druhy psychóz a všechny možné tělesné a duševní nemoci.

Aby se toto docílilo, bylo nutno rozštěpit sentientní mysl na tři části, odizolovat je, rozloučit a obaly oddělit jednu od druhé a od uvědomělého vědomí lidských tvorů, umístit je ve fyzické formě, která se vůbec nehodí pro jakýkoliv pravý život, a podřídit je pseudomysli, zfabrikované z negativních živočišných genů pseudotvůrci, které se řídí zákony vlastní výroby. Nyní máte mysl i tělo úplně pod vládou negativního stavu. Jste-li jejich původci, znajíce jejich strukturu a funkci, můžete s nimi manipulovat způsobem, jakým chcete. Můžete jim vnutit jakoukoliv kondici, problém či nemoc dle libosti. Tvorové pro ten účel zfabrikovaní dostali úplný obtisk té mysli, duše i těla, aby je tak mohli ovlivňovat, pozměňovat i trestat, jakkoliv se jim zachce, s tím, aby se ta mysl, duševnost i tělo udržovaly v souladu s povahou a nadvládou negativního stavu. U vědomí této skutečnosti každý proces jakéhokoliv léčení a duchovní transformace musí vzít do úvahy tento faktor.

Ve středověku tento fakt byl znám a nebyli příliš vzdáleni pravdě, jenže se došlo k opačnému extrému. Místo aby tento faktor byl vzat jako leden mnoha příčinných pramenů problému, usoudilo se, že posedlá osoba je vinna, a proto byla upálena na hranici. Takto řešit problém bylo zcela tak zlé a démonické, jako kdyby se vůbec neřešil, anebo kdyby se popřelo, že taková situace existuje. Musíte chápat, že v té době v peklech existovalo mnoho klik. Každá vedla zlomyslnou válku proti ostatním. Ta klika, která vyhrávala, surově trestala členy poražené strany. Na vaší planetě se v těch dobách tato situace projevovala fenoménem inkvizice. Inkvizice obyčejně reprezentovala vyhrávající kliku v peklech a ti lidští tvorové, co hořeli na hranici, byli poraženými. Takže neexistovalo nic pozitivního a dobrého ve způsobu tenkrát použitém při řešení problémů tohoto druhu.

V přítomné době byla zjevena metodologie, jež se může použít vhodně a všeobsažně při zacházení s lidskými problémy. Byla popsána v páté kapitole této knihy.


(5) Jiným komplikujícím faktorem problémů lidských tvorů je kosmická, existenciální a duchovní izolace, jež na ně byla úmyslně uvalena. Účelem této izolace je to, aby se lidští tvorové drželi v úplné nevědomosti, v dohadování o komkoliv a čemkoliv jiném ve Stvoření a jeho multivesmíru. Mít přímý přístup ke všem úrovním jsoucna a bytí, a to jak duchovními, tak i vědeckými prostředky, ohrozilo by aktivní a dominující postavení negativního stavu. Lidé na území negativního stavu by shledali, co je pravou povahou negativního stavu a co je pramen jeho původu a nakonec by jej potřeli. Z toho důvodu bylo nutno zfabrikovat speciální podmínky se speciálními světy a dimenzemi, kde by bylo jen malé vědomí existence čehokoliv jiného jinde a téměř žádný přístup k tomu. Aby se zajistilo utajení toho, jak vznikl negativní stav a jak operuje, nebyla tato izolace omezena jen na jiné stavy odlišné od negativního, nýbrž se taky provedla uvnitř samotného negativního stavu. Nemají tudíž regulární členové negativního stavu žádný přístup k jiným světům v rámci své vlastní říše. Nejvíc ohraničující postavení bylo uvaleno na vaši planetu. Lidští tvorové na vaší planetě nemají žádnou zkušenostní, hmatatelně prokazatelnou vědeckou znalost o tom, že duchovní a intermediální světy existují; že je něco takového jako zóna vymístění; že peklo doopravdy je. Vědí něco o pekle; ale kdo tam byl tělesně, aby mohl prokázat jejich skutečnou existenci ?  Většina z nich v pekla nevěří a považuje je za náboženskou bajku vymyšlenou kazateli pro udržování lidských tvorů ve strachu a poslušnosti. Totéž je pravdou i co se týká nebes. Kdo může vědecky prokázat jejich existenci?

Toto omezení se vztahuje i na zevní Vesmír, vnímatelný lidskýma očima a jinými smysly. Konec konců, mohou lidští tvorové patřit na planety i hvězdy na obloze. Bylo by obtížné popřít jejich existenci. Ale cestovat tam a je navštívit je něco jiného. Dosud se lidským tvorům podařilo pobýt na jejich vlastním Měsíci. Ale jak to bylo OMEZUJÍCÍ ! Jak těžký oděv museli mít na sobě, aby přežili !  Kolik nehod a nezdarů museli zakusit, než se jim povedlo učinit první krok na Měsíci !  A co s cestováním na jiné hvězdy ?  S nyní existující technologií by bylo třeba mnoha lidských životů, než by se dostali na jiné planety ve vlastní Galaxii, nemluvě vůbec o galaxiích jiných. Tato situace je vážným faktorem a podněcovatelem lidské existenciální úzkosti, zoufalosti, osamocenosti a trýznivých pochyb, jež jsou vykompenzovány krajnostmi, jakými jsou komplex méněcennosti na jedné straně a komplex nadřazenosti na straně druhé.

V lidském životním postavení není nic jistého, stabilního, spolehlivého, nic stálého. V okamžiku, kdy si pomyslíte, že jste získali co nejspolehlivější znalost a pochopení nijakých faktorů života, které by vám poskytovaly stabilitu a jistotu, náhle se něco přihodí, nějaký nový objev, který úplně zničí stabilitu a jistotu předešlého poznání a stavu. Lidská existence se vláčí takto od doby aktivace negativního stavu, kdy byli zfabrikováni lidští tvorové. Poskytuje to plné zobrazení pravé povahy negativního stavu a ukazuje směrem k jednomu z mnoha specifických zdrojů lidských problémů. V průběhu léčení se tento faktor má vzít v úvahu. Příliš moc se v tomto ohledu nemůže změnit, majíc na zřeteli, že žijete v přítomné době v těle a prostředí takového rázu. Avšak uvědomit si tento fakt umožní lépe kontrolovat problém a dá vám pocit přijatelnosti a pokoje, vědouce, že je to jen dočasné a přechodné.


(6) Dalším vážným faktorem přispívajícím k lidským problémům, který byl pečlivě konstruován a naplánován pseudotvůrci, bylo postupné nasazení mnohých rozličných ras s množstvím různých jazyků. Tato situace posiluje stav izolace a odloučenosti, který existuje na vaší planetě. Tímto uspořádáním stávají se značně obtížnými způsoby snadné komunikace, poskytování a sdílení informací a vědomostí, vzájemného chápání a respektu. Lidským tvorům je zatěžko porozumět, co jsou zač sousední národové s odlišnými zvyky, kulturami a jazyky. Následkem čehož se stávají vzájemně podezíravými a nedůvěřivými. Musíte mít speciální tlumočníky a překladatele, abyste mohli komunikovat jeden s druhým. Kolik pak je přitom ztraceno z pravého významu v procesu překládání ? (Také několik % pravdivosti tohoto souboru knih Nového zjevení je ztraceno překladem z angličtiny do češtiny, nicméně díky Pánu Ježíši Kristu je cca 90 % pravdivých – pozn. zpracovatele).

Tato situace však rodí daleko vážnější problém. Jsa odlišným, jiného jazyka, má silnější či větší národ díky již své pouhé početnosti tendenci prohlásit se za nadřazenějšího ostatním národům. Přivlastní si právo vládnout nad jinými, donutí je sloužit svým vlastním politickým potřebám nebo prostě prohlásí, že jiné národy nemají právo existovat, a proto s nimi skoncuje. Ovšem podobné nároky mají i jiné národy. Výsledkem takových bláznivých nároků je nevyhnutelná srážka, vedoucí k zničujícím válkám, rozbrojům a krveprolití. Schází-li jednou duchovní sjednocující princip, nenajde se žádný jiný společný jmenovatel, jenž by učinil a mohl učinit lidské tvory schopné spolupráce, vzájemného porozumění a podpory na jakékoli významné časové údobí. Jakákoliv jiná základna, na níž se pokusí docílit takové sjednocení, se vždy nakonec zhroutí. Jak sami víte z historie těchto snah na vaší planetě, všechny pokusy o něco takového skončily buď úplným nezdarem, a nebo unifikace byla uměle udržována násilně, brutálností, vyhrůžkami a politickou korupcí. Jakékoliv oslabení kontroly takovými prostředky vedlo k okamžitému povstání či revoluci, končící občanskou válkou a vzájemným vyvražďováním.

Tato situace je další formou znázornění toho, co se může přihodit, jsou-li duchovní principy odstraněny, překrouceny, zprzněny, zmrzačeny, zfalšovány či nahrazeny jinými zřeteli. V pozitivním stavu Stvoření nic takového neexistuje. Odráží se to ve skutečnosti, že v duchovním světě je jenom JEDEN JAZYK, kterým mluví všechny sentientní bytosti bez ohledu na svou formu, tvar, rasu, rod či jakoukoliv jinou příslušnost. Nekonečné variace odlišností mezi nimi nejsou viděny jako možnost pro rozloučenost, oddělenost či nenávist, ale raději jako trvalá příležitost pro vzájemné zvelebování a obohacování jejich životů a duchovnosti. Čím je větší stupeň rozličnosti mezi nimi, tím je více možností lépe poznat Pána Ježíše Krista v jejich jedinečných zkušenostech.

Jak vidíte, společným jmenovatelem pro všechny zde je Pán Ježíš Kristus. Působíte-li s tímto a tímto společným jmenovatelem a od tohoto, skrze tohoto a z tohoto společného jmenovatele - Pána Ježíše Krista, působíte z pozice sjednocených duchovních principů. Nevzniknou žádné problémy ve vztazích, budou-li vycházet z takové pozice. Avšak, pokud si vzpomínáte, tento princip rozmanitosti vychytrale a šikovně použili pseudotvůrci k fabrikování rozličných ras, majíce na mysli docela jiný princip. Účelem zde bylo zobrazit životní styl, který by neměl tohoto duchovního společného jmenovatele. Na místo toho byly uvedeny city zcela opačného rázu a ty se staly pohonnou silou pro hojnost lidského strádání a utrpení - jako jsou nenávist, nesnášenlivost, povýšenost, nedůvěra a politická paranoia -  vedoucí ke zkáze, válkám a krveprolití, jakožto i k všelijakým aktům ospravedlňování, omlouvání a rozumového odůvodňování toho, že mají takové pocity, postoje a chování. Tato situace jasně a obrazně nasvědčuje, že žádný jiný společný jmenovatel, než tento duchovní - Pán Ježíš Kristus, není schopen vydržovat jakýkoliv životní styl osvobozený od problémů.

Dalším účelem devastující izolace a separace pomocí ras, kultur, zvyků a různých jazyků je zabraňovat lidským tvorům ve výměně důležitých duchovních informací, zkušeností a náhledů, které by mohly vést k objevu pravdy ohledně původu negativního stavu a lidských problémů a k jeho následku: Pokusu o sjednocení za účelem svržení vlády negativního stavu. Tento účel není tak zřejmý nebo viditelný na povrchu. Nicméně hluboko uvnitř, z přítomnosti ryzí sentienentní mysli - i když uvězněné a izolované - proráží nějaké pocity do jasného vědomí, což nabádá lidské tvory k tomu, aby se snažili, přáli si, toužili či aspoň doufali v takové sjednocení. Pocity tohoto druhu jsou nebezpečím pro existenci a jsoucno negativního stavu, neboť omezují jeho šance přežít delší dobu. Proto byla provedena fabrikace různých a rozmanitých národů, ras, kultur, zvyků, tradicí a jazyků, a to na principech zcela odlišných od duchovních, čímž se stalo, že zmíněné pocity zůstaly pouze pocity, bez jakékoliv naděje na možnost takového sjednocení a eliminace lidských problémů. Pokud existuje negativní stav ve své aktivované a dominantní pozici, tato situace bude trvat až do konce jeho života. Vždyť toto vlastně je tou pravou povahou negativního stavu - být právě takovým !  Nic jiného si negativní stav ani nemůže představit.


(7) Avšak nejvíce ničivým pramenem lidských problémů je ten duchovní. Ačkoliv není tak zřejmý jako kterýkoli předcházející či jaký bude uveden níže, má daleko větší důsledky pro všechny aspekty lidského života a pro všechny členy veškeré zóny vymístění. Tento pramen se vztahuje ke způsobu, jakým lidští tvorové pojímají přirozenost Pána Ježíše Krista či Boha a všechny pravé duchovní principy, které se z Něho/Ní odvozují. Jak bylo mnohokrát uvedeno dříve a bude mnohokrát připomenuta později, osudy všech sentientních entit na tomto faktoru zcela závisí. Tento činitel byl velmi dobře znám pseudotvůrcům, proto mnoho úsilí vynaložili na to, aby se vytvořila situace a uvedl životní styl, který by nesmírně ztížil pravé pojímání této záležitosti.

Prvním krokem v tomto usilování bylo zfabrikovat zvláštní chov lidských tvorů (lidstvo vaší planety), kteří by se rodili způsobem živočišným, parazitickým v lůně matčině, v úplné nevědomosti, aby byli zcela nevědomí ohledně čehokoliv, ale zvláště pak ohledně duchovních věcí a Boží přirozenosti. Je-li zde někdo, kdo vědomě neví o ničem; a zfabrikujete-li jej tak, aby každá znalost mu byla cpána do hlavy zvenčí a nikoliv zevnitř, pak mu můžete dávat jakékoliv informace o čemkoliv podle libosti a způsobem, jakým si jen přejete. Takto uzpůsobený jedinec nemá na vybranou, než přijmout jako pravdu vše, co mu říkají jiní z pozice autority.

Aby se zajistilo, že se přijme informace, jež je žádoucí pro udržování negativního stavu na živu a prospívajícím, zfabrikuje se takový jedinec tak, že bude zcela a úplně závislý se svými potřebami na těch, co mají moc. To vytváří falešný, ale velmi bezpečný dojem, že autority mají tu pravou znalost a vše, co říkají, se stane pravdou: Vůbec nevadí, že někdy později bude rebelovat proti těmto autoritám. Než k tomu dojde, bude tak zkažen, nakažen, zašpiněn a otráven vší tou zevnější informací, že celá jeho totožnost bude již založena na ní.

Ve skutečnosti vaše vzpoura je vítána negativním stavem. Vždyť právě tak to vše negativní stav nachystal. Zabraňuje to nebezpečnému sjednocení s autoritativními osobnostmi. Podporuje to princip izolace a separace, na němž je negativní stav vybudován. Majíce tedy falešnou identitu ustanovenou kolem takové informace, budete žít životem, jenž je založen na této falešné, zkresleně a podvrácené identitě. Ta bezpečně udržuje vaše problémy vytvářením nových.

Aby se tedy negativní stav stal jistějším a měl dovoleno trvat co nejdéle - pokud možno na věčnost - nabízí se v nevědomosti zrozeným lidským tvorům množství rozličných konceptů duchovních věcí a přirozenosti Boží. Jen se podívejte, kolik náboženských směrů a četných sekt existuje na vaší planetě ! Každý hlavní náboženský systém si vytváří své vlastní představy o podstatě Boží, o duchovních principech, o způsobu bohoslužby a jak se má přistupovat k Bohu. Používají různá jména pro Boha a předpisují rozličné rituály a procedury ve svém přístupu k Bohu. Prohlašují, že jenom jejich Bůh a jenom jejich způsob přístupu k Bohu je ten pravý, správný a jedině přijatelný. Každý jiný způsob je z ďábla, a proto má být odstraněn a zničen. Tak se stalo, že ve jménu Božím docházelo ke krvavým náboženským válkám, jež řádily s fanatickým zápalem od samé doby aktivace negativního stavu.

Aby se také zabránilo lidským tvorům ve sjednocení v rámci jednoho náboženského systému, byly v peklech vytvořeny podmínky pro zfabrikování přečetných sekt uvnitř každého náboženství. Máte tu nyní boje nejen jednoho hlavního náboženského zařízeni s jiným, ale také jedné sekty proti druhé v tomtéž náboženství. Tato situace zajišťuje to, že pokud existuje, nikdy nebude možné, aby se ustanovilo pravé chápání, pojímání vztahu vůči pravému Bohu - Pánu Ježíši Kristu. Rozdíly v různých náboženstvích jsou tak ohromné, že nelze ustanovit ani najít pro ně žádný usmiřující společný jmenovatel. Vždyť ani nemluví stejnou řečí !

Tato celá situace portrétuje Boha podivným způsobem. Jaký je to Bůh, který způsobuje a toleruje podobné věci ?  Kdo má pravdu ?  Nebo kdo se mýlí ?  Přílišný zmatek v této věci vede mnohé k opačnému extrému, kdy se prohlašuje, že žádný Bůh není. Jinak by přece nemohl snášet tahovou ohavnost. Samozřejmě to, co se zde má vzít v úvahu, je, že žádné z těchto náboženství, ani jeho příslušné sekty nemají pravdu..Všechna se mýlí. Žádné z nich nebylo ustanoveno Bohem, to jest Pánem Ježíšem Kristem. Bylo vše zfabrikováno v samých peklech za tím účelem, aby se lidští tvorové drželi v naprosté tmě, co se týká pravé přirozenosti Boží a původu negativního stavu. Pamatujte si, prosím, že náležité poznání, chápání a přijetí pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista činí negativní stav něčím nemožným. Prostě nemůže za těchto okolností existovat. Jedině, jak se může zajistit bytí a jsoucno negativního stavu, je pomocí neustálých zkreslenin, falzifikací, zprzňování a zmrzačování správného chápání této Přirozenosti.

Zdalipak se najde lepší cesta k docílení tohoto účelu než pomocí náboženství a jejich nesčetných sekt ?  Vše, co se děje ve jménu Božím, má v sobě více moci a je účinnější. Je vskutku daleko EFEKTIVNĚJŠÍ než vyložené bezbožnictví. Většina lidí bude pohrdat ateisty. Takže toto není účinný způsob udržování lidských tvorů v negativním stavu, to jest v jejich problémech. Je daleko lepší dát jim mnoho náboženských systémů, množství sekt, kultů a rozličných spiritualistických směrů s přesvědčením, že jsou těmi pravými a svatými ve svém poslání ve srovnání s nedomrlými ateistickými koncepty, které bere vážně jenom hrstka lidí. V konečném duchovním smyslu je tato situace se všemi náboženskými směry pravým napájecím zdrojem všech problémů lidských tvorů a celého lidstva, bez ohledu na to, jaké jsou povahy. Ačkoliv bude těžké, ba nemožné pro lidské tvory toto uznat, ba dokonce pochopit, přesto je to duchovním faktem.

Je-li nejdůležitějším určujícím faktorem života i postavení ve Stvoření náležité pojímání, chápání a přijetí pravé Přirozenosti Pána Ježíše Krista i tomu odpovídající životní styl, který si kdo zvolí, pak je nabíledni, proč tento činitel hraje tak závažnou roli ve všech ohledech. Proto jakékoliv ztotožnění se se systémem víry, který udržuje nepravdy, zkresleniny a zvrácenosti v této oblasti, stane se hlavním pramenem osobních problémů.

Negativní stav je však ještě daleko vychytralejší. Kdyby si lidští tvorové plně uvědomili, co je pravým zdrojem jejich problémů, začali by hledat cesty, jak vyřešit tyto problémy. Jsou četné způsoby, jak odradit lidské tvory od toho, aby objevili pravdu. Jeden z nich je prohlášení, že utrpení má velkou duchovní hodnotu a že povede k nebi. Proto je třeba trpělivě strádat v tomto životě a moc se nepokoušet vyhýbat se utrpení, chce-li se kdo stát hodným nebes. Jiným, daleko mocnějším způsobem udržování života tak mnohých náboženských směrů, sekt, kultů atd. je odpovědět jednou za čas na modlitby lidských tvorů, učinit tak, aby jejich žádost byla splněna. Vždyť i falešní bohové musí něco učinit v zájmu své božské reputace. Takže si dovolují provádět všelijaké zázraky, předpovídat budoucnost, která se také splní, odpovídat na modlitby, a tak ujišťovat své následovníky, že jejich Bůh je tím pravým Bohem, a mnohé jiné takové věci. A ovšem, všechno tohle se koná přednostně na veřejnosti, kde je přítomno mnoho svědků, takže lidští tvorové šíří „blahou“ zvěst své zkušenosti, lákají jiné, kteří uvěří, že mají zde co dělat s pravým Bohem a že proto jejich systém víry a způsob, jak pojímají přirozenost Boží, je ten pravý.

Je velmi snadno ocitnout se v této šlamastice. Zajišťuje to, že lidští tvorové necítí potřebu hledat pravé odpovědi na tyto otázky nebo na jakékoli jiné podobného druhu, a tak setrvávají ve svých systémech víry a jim odpovídajícímu životním stylu. Takto tedy je bezpečně zajištěno udržování a rozšiřování lidských problémů - a tedy i negativního stavu.


(8) Nejcitlivější a nejvíce tajnůstkářskou oblastí lidských problémů je věc sexuality. Mnoho bylo zjeveno o pravé podstatě sexuality v knihách Nového zjevení. Jak bylo řečeno, lze očekávat, že mnoho čtenářů nebylo s to přijmout, co bylo o tomto předmětu řečeno v těch knihách. V kapitole dvacáté této knihy bude o sexualitě více zjeveno ve světle přítomné dávky Nového zjevení.

Sexualita se zdá být oblastí lidského života nejvíce kontrolovanou pravidly společnosti a náboženství. Žádná jiná nejsou tak přísná prosazována jako právě tato pravidla. Vinou této podivné pozice, jakou sexualita zaujímá v lidské společnosti, stala se hlavním zdrojem lidských problémů zjevně nebo zastřeně. Jako u duchovních náležitostí, připomenutých v předešlém bodě, tak i nevhodné, zfalšované, zkreslené, zprzněné chápání sexuality spolu s jejím nesprávným praktikováním a postojem vůči ní vede k mnohým lidským problémům. Na neštěstí, většina těchto problémů není klasifikována jako mající co dělat se sexualitou. Jsou maskovány jako něco jiného s tím, aby svedly lidské tvory k víře, že nemají žádné sexuální problémy. Proč sexualita má tak ohromný dopad na lidský život ?

Jak si můžete vzpomenout z kapitoly Sexuální život v knize „Chápání a naplnění našeho pozemského života“, je jednou z primárních funkcí pohlavnosti všeobsahující vzájemné sdílení. Sexualita je nejsoukromějším, nejintimnějším a nejosobnějším nástrojem sdílení. Skrze ni se může prožívat pravá Přirozenost Pána Ježíše Krista a Jeho/Jejích duchovních principů co nejbezprostřednějším a nijak nepokrouceným způsobem. Kvůli této prvotní významnosti pohlavnosti - mimo mnohých jiných - byla její pravá funkce a praxe největším nebezpečím pro negativní stav. Intimní, privátní a osobní prožitky jedincova ducha, duše a těla nemohou být vyvráceny žádnými teoretickými, ba ani praktickými zřeteli. Pro tyto důvody stala se sexualita největším terčem pro všechny překrouceniny a genetická pozměňování pseudotvůrcům a jiným prominentním členům negativního stavu.

Není třeba opakovat zde, co již bylo zjeveno o těchto věcech k jiných knihách Nového zjevení a co bude odhaleno v dvacáté kapitole této knihy. Co se zdůrazňuje zde, je to, že nenáležité chápání, pojímání a praktikování sexuality vede k vývoji šech možných duchovních, duševních, tělesných a pohlavních problémů. Je to jinou, ještě nebezpečnější formou separace a izolace lidských tvorů mezi sebou. Přerušením spojení se svým duchovním zdrojem nemůže nikdy lidská sexualita přinést plné ukojení, znalost a prožívání intimní přítomnosti Pána Ježíše Krista během pohlavního tyku. Naproti tomu, pozměnění tělesné struktury lidských pohlavních orgánů z jejich původního umístění, provedené na počátku pseudotvůrci, nedovoluje lidským tvorům ŽÁDNÉ PRAVÉ obměňování a vzájemné sdílení pravého obsahu prožitku, který má jejich partner.

Takže, nehledě jak moc se o to snažíte, přece nejste schopni prožívat, ba ani se dozvědět, co a jak prožívá váš sexuální partner. Vinou tohoto prokletého uspořádání, nikdy nemůže nastat pravé sjednocení maskulinního a femininního principu. Hlavním účelem náležité sexuální praxe je prožívat toto sjednocení, protože v něm se nachází přítomnost Pána Ježíše Krista co nejsilněji, nejmohutněji, nesrozumitelněji a nejrozeznatelněji. Sama tato nejosudovější, nejrozhodnější a nejdůležitější schopnost byla z lidské sexuality odstraněna. Ve své přítomné souznačnosti je lidská sexualita zredukována na úroveň živočišné kopulace, chtíče a plození lidského druhu. To vše má negativní spoluoznačení. Není v tom nic pozitivního.Plození druhu nemá žádný pozitivní význam, protože je jedině za účelem prodlužování života negativního stavu. Vše, co tomuto usilování napomáhá, nemůže mít kladné vyznění, jak tomu lidští tvorové nesprávně věří.

Jakýkoliv nařizovací nátlak na osobní svobodný projev, ať se to týká čehokoliv, vytváří napětí, hněv, násilí a hluboký odpor. Toto je pravdou zvláště v případě sexuality. Následkem toho, že praktikování lidské sexuality je naprosto převrácené a nepochopené, nic není normálního v tom, jak se lidský pohlavní život vyjadřuje a projevuje. Všechny známé sexuální úchylky, zvrácenosti a choroby jsou výsledkem tohoto abnormálního postavení, jaké sexualita zaujímá v lidských systémech. Je to nejvíce střežená oblast negativního stavu, chráněná tak, aby nemohlo dojít ke změnám v existujícím chápání, pojímání a praktikování sexuality.

Hlavním problémem, vyvěrajícím z praxe lidské sexuality, je silný pohlavní pud, prožívaný většinou lidských tvorů a přitom zároveň se vyskytující omezení, tabu a náboženské, sociální a právní požadavky, činící náležité splnění sexuálních potřeb NEMOŽNÝM. Další aspekt těchto potřeb je ten, že zfabrikováním neduchovní sexuality, oddělené od pravého duchovního pramene, považované za abnormální, jsou tyto potřeby přečasto samy úchylné, převrácené i jinak abnormální. Toto bylo provedeno záměrně s tím, aby se ospravedlnilo kontrolování společnosti, vnucené lidským tvorům v tomto ohledu. Takto se se vší jistotou zabrání tomu, aby sexuální praktikování nikdy nepřivedlo k objevu jeho pravého spoluoznačení a významu, jak se odhaluje v knihách Nového zjevení.


(9) Lidské problémy se komplikují vinou prapodivného hospodářského systému existujícího na vaší planetě. Aby lidští tvorové byli stále více zaneprázdnění vnějšími faktory svého přežití, které je vzdalují od vnitřní duchovní skutečnosti, byl ustanoven složitý odměňovací systém ve formě vzácných kovů a peněz. Bez peněz se nemůže nic získat pro splnění tělesných, ba i duševních potřeb. Všecko něco stojí. Takže z této situace vyvstává určitá forma duševních problémů - nutkavá potřeba vlastnit velký počet hmotného zboží, cenností a peněz, což vede k promrhání veškerých snah a energií jejich dobýváním.

Tyto hmotné statky se stávají vládnoucí hodnotou života. Můžeš-li za peníze koupit, co se ti jen zachce, pak čím více máš peněz, tím více věcí můžeš mít, a tím mocnějším a vlivnějším se můžeš stát. Takové usilování činí lidské tvory závislými na penězích či materiálních hodnotách, které jim mohou poskytnout mnoho věcí, jaké by jinak nemohli mít. Takto byla vytvořena prapodivná forma závislosti vůči všem zevnějším, přechodným, dočasným a zkáze podléhajícím hodnotám. Většina lidských činností je věnována získávání takových hodnot. ALE I KDYŽ LIDÉ ZNAJÍ AŽ PŘÍLIŠ DOBŘE TEN FAKT, ŽE NIC ZEVNÍHO, ZÍSKANÉHO BĚHEM ŽIVOTA NA PLANETĚ NULA, NEBUDOU MOCI VZÍT SE SEBOU DO HROBU, ŽE VŠECHNY STATKY MUSÍ ZDE PONECHAT, PŘESTO SE STÁVAJÍ OTROKY TĚCHTO SNAH.

Faktor závislosti na zevnějších hodnotách je pramenem mnoha lidských problémů. Zavírají se tím dveře k jakýmkoliv duchovním zřetelům. Ježto pravá realita a osud jedincova života zcela závisí na správném duchovním postoji, přehlížení této věci se stává hlavním zdrojem mnohého neštěstí. Tato situace byla pečlivě naplánována jako pojistka k tomu, aby lidé neměli vůbec čas, ani přání či ochotu věnovat se vhodné duchovní aktivitě, jež by je přiváděla ke stav jejich pravé niternosti.

Jakmile se někdo na něco nachytá, pak je nesmírně obtížné zlomit takový návyk. Vhodným příkladem pro takovou ničivou situaci může posloužit závislost na alkoholu a drogách. Profesionální poradci, kteří pracují s alkoholiky a jinými toxikomany, jsou si až příliš dobře vědomi, co všechno se musí provádět, aby se tento návyk překonal. A přesto veškerá struktura lidského života na vaší planetě je budována na tomto typu závislosti v různých formách. Každý je závislý na něčem nebo na někom. Jste závislí na své práci pro vydělání dosti PENĚZ, abyste mohli se postarat o základní potřeby přežití vlastního těla. Závisíte na jiných lidských tvorech, kteří pro vás dělají mnoho věcí. Závisíte na policii, abyste byli ochráněni před nebezpečím zločinných živlů. Bylo by možno do nekonečna vyjmenovávat všechny případy takové závislosti.

Povšimněte si, prosím, že všechny druhy této závislosti jsou zevního rázu. Něco nebo někdo vnější se postará o tuto nebo tamtu potřebu. Zodpovědnost se přesunuje ze stavu niternosti do stavu zevnějšnosti. Díky tomuto způsobu života může negativní stav prospívat a živit se lidskými problémy. Tím, že potřebuje lidské problémy pro své přežití, negativní stav vytváří neustále takové okolnosti v lidském životě, v nichž se mohou rodit nové a odlišné problémy a staré úspěšně podporovat a udržovat.


(10) Jeden z mnoha důvodů, proč nyní existující lidské tělo bylo sestrojeno tak, jak dnes vypadá, je v tom, aby se zajistil zdroj problémů, který by živil život negativního stavu.

LIDSKÉ TĚLO VE SVÉ PŘÍTOMNÉ FORMĚ A KONDICI NENÍ NIC JINÉHO NEŽ SAMÝ PROBLÉM. Nejen že je ze sebe a samo sebou problémem, jak bylo dříve uvedeno, ale vyžaduje ohromnou dávku pozornosti a péče k tomu, aby se udržovalo při životě a relativně zdravé. Uvědomujete si, kolik lidských aktivit se vztahuje k tomuto účelu ?  Jak mnoho času strávíte pečováním o své tělo ?  Nejpodivnější na vašem těle je to, že vám vůbec v této věci nedává na vybranou. Svou pouhou existencí vyžaduje od vás pozornost a péči. Požaduje pokrm a nápoj. Vyžaduje odpočinek a spánek. Vyžaduje odstranění výměšků. A přece, nehledě na toto všecko, lidské tělo je v procesu umírání. Jak víte, je lidské tělo mořeno všemožnými zhoubnými mikroby, viry, bakteriemi a takovými cizopasnými buňkami, které jsou připravené je sežrat nebo jsou v neustálém procesu jeho požírání.

Jen se podívejte na uspořádání buněk vašeho mozku - jedné z nejdůležitějších částí vašeho těla. Od prvního okamžiku narození mozkové buňky umírají, aniž se kdy reprodukují. Přitom nikdo neví, proč tyto buňky nejsou schopny se reprodukovat, jak některé jiné buňky v jiných částech těla. Toto je naprosto marnotratný způsob jsoucna a bytí. Zde máme důležitou duchovní souvztažnost. Buňky lidského mozku nejsou schopny reprodukování, protože se nacházejí v nejtěsnější souvztažné blízkosti duchovní skutečnosti pozitivního stavu. Jsou přímým přijímačem života, jenž má dovoleno vstupovat v infinitesimálním množství do lidského těla a udržovat dočasně jeho život. Mozkové buňky jsou nejcitlivějšími prvky - nositeli myšlenkových procesů, což umožňuje duchovním principů života vstup do jedincova uvědomělého vědomí. Pro tuto mnejtěsnější blízkost k pozitivnímu stavu představují velké nebezpečí pro negativní, stav. Aby se tento problém obešel, VYVINULI PSEUDOTVŮRCI V PROCESU SVÝCH GENETICKÝCH EXPERIMENTŮ TAKOVÝ TYP MOZKOVÝCH BUNĚK, ZE KTERÝCH BYLA ODSTRANĚNA SCHOPNOST REPRODUKOVÁNÍ. (O tom, že mozkové buňky se jako jedny z mála v lidském těle neobnovují, vědí i pozemští vědci, nikoli ale proč – pozn. zpracovatele.)

Kdyby mozkové buňky byly schopny reprodukce, pak by potenciál lidského mozku díky přítomnosti všech neporušitelných buněk od chvíle samotného narození až do posledního vydechnutí byl tak ohromný, že by to převýšilo vše, co je známo lidským tvorům. V tak mocném postavení - v nejtěsnější souvztažní blízkosti k pravému zdroji života - bylo by takovému mozku velmi snadné objevit pravou duchovní skutečnost a také pramen a důvod pro aktivaci negativního stavu. Tento objev by znamenal konec negativního stavu. Proto tedy bylo nutné ustanovit rozdílný typ přijímače vědomého života s neustále zmenšujícím se počtem mozkových buněk. (Naši Vesmírní přátele mají stejně veliký mozek jako my, ale používají jej na více než 90 %, kdežto my jej používáme na méně než 5 %, viz  www.vesmirni-lide.cz - pozn. zpracovatele.)

Potřeba mít větší počet takových buněk při tělesném narození než pak v procesu života po fyzickém zrodu vyvěrá - mimo jiné - z toho faktu, že vstup do negativního stavu na vaší planetě je událostí co nejvíce komplikovanou, nebezpečnou a ničivou. Menší množství těchto buněk by nebylo s to odolat náporu všech lidských problémů způsobených tím narozením i procesem samotného rození. Musíte pamatovat, že v tom okamžiku život mozku čelí všem možným eventualitám a silám života v negativním stavu najednou - kdy na něj kosmické paprsky padají přímo. Jakmile se přizpůsobily, mohou pak ty buňky započít s procesem denního odumírání až do chvíle, kdy tělo zemře. Jiné buňky těla tak nehrozí negativnímu stavu, jelikož jejich funkce není v tom, aby byly nositeli myšlenek ani jiných duševních pochodů. Proto mají povoleno regenerovat či reprodukovat se.

Genetická přestavba mozkových buněk tímhle způsobem je učinila krajně zranitelnými a slabými. Nejsou schopny naplno udržovat tělesné funkce a své vlastní funkce na stejné trvalé úrovni. PROTO POTŘEBUJÍ ČASTÝ ODPOČINEK A BOHATÝ SPÁNEK. Jak víte, NEJMÉNĚ TŘETINA LIDSKÉHO ŽIVOTA SE STRÁVÍ V POSTELI, tj. spánkem a odpočinkem. Nikdo není schopen přežít delší dobu ve svém těle při nedostatku spánku. Žádná z tělesných buněk, zvláště ne mozková buňka, není schopna se udržet na živu bez spánku čili bez odpočinku střídavě s činností. Ze stanoviska duchovního, toto je velmi marnotratný způsob života. Utrácet třetinu, ba i víc z vlastního života na spaní v posteli či odpočívání, svědčí o tom, že je něco velmi špatného v uspořádání života na vaší planetě. Poukazuje to na přítomnost vážného problému velkých rozměrů.

Nicméně bylo lidské tělo sestrojeno tímto způsobem s velmi chytrým záměrem ­odebrat lidem co nejvíce času a zaměstnávat je všemi možnými aktivitami, jen aby si nikterak neuvědomili, že existují pravé faktory duchovního života a duchovní skutečnosti. A když jste na smrt unaveni veškerým potýkáním a aktivitami v rámci vašich každodenních lopocení a povinností (udržují vás naživu !), cožpak zbývá chuť na něco jiného, než jít do postele či odpočívat nebo dívat se na televizi atd. ?  Čím více jste znaveni a čím více jste zaneprázdněni sháněním živobytí, tím méně je času i chuti zabývat se něčím jiným.

Tato situace navršuje a utvrzuje lidské problémy víc a víc, protože nedovoluje lidským tvorům, aby si zvolili vhodný životní styl, jenž by byl v souladu s pravými duchovními principy žití. Ve skutečnosti, lidští tvorové tělesně ani nejsou uzpůsobeni, aby mohli žít takovým blahodárným životem. Všechno v jejich struktuře je zaměřeno k neduchovnímu, umrtvujícímu způsobu života. Takovým životem se negativní stav živí a prodlužuje velmi úspěšně a účinně.


(11) Ohromná omezení a ohraničení, jež jsou vlastní podmínkám lidského života v hmotném těle, vytváří další nepříznivou situaci. Celkem vzato, za těchto podmínek je lidským tvorům zatěžko podstoupit změnu. Mají tendenci zajistit si určité permanentní místo, pozici, práci či životní styl a zabývat se tím až do samého konce svého tělesného života. Vypěstují si návykový typ chování, rutinních procedur s velmi nepatrnými úchylkami v procesu jejich života ze dne na den. Málo se mění za takových okolností. Lidští tvorové se cítí takto velmi pohodlně a nejen že mají odpor k nějakým změnám v tomto ohledu, ale cítí se jimi být ohroženi. Prožívají úzkost a strach, kdykoliv se jim podobné změny vnucují. Jelikož jsou ovládáni nevědomými procesy a neznalostí, stávají se pro ně všechny neznámé faktory jakýchkoliv budoucích změn co nejvíce obávanými situacemi. Lidští tvorové se cítí bezpečně a pohodlně, ponechají-li se věci tak, jak jsou, bez ohledu na to, zda vypadají špatně, či dobře. Cítí se nejistými a nepohodlně, naskýtá-li se možnost přerušení rutiny jejich každodenního žití.

Lpění na familiárním, známém a pohodlném životním stylu přivádí je ke stavu stagnace, což ruší jakoukoliv možnost duchovní progrese. Stav stagnace v lidském životě vládne všemi jeho aspekty. Lidští tvorové lpí na těchže názorech, míněních, filosofických náhledech, náboženstvích. Pijí stejné nápoje, požívají stejný pokrm, stýkají se se stejným typem jiných lidských tvorů, vyprávějí stejný druh příběhů a vtipů, konají stejný typ práce atd. Tato situace je určena faktem, že vinou vrozených ohraničeností struktury jejich těla a duševnosti, je nesmírně obtížné pro lidské tvory být pohyblivými a poddajnými. Musíte-li vzít své tělo se sebou, kamkoli jdete, pak musíte také vzít vše, co je nutné pro opatrování a udržování jeho života. Je daleko snadnější zůstat tam, kde právě jste, nebo se posunout do těsné pozorovací blízkostí toho místa, kde jste již pobývali, než všechno opustit a začít vše znovu na nějakém novém, neznámém místě, situaci, stav či podmínkách (pokud nejste ovšem přitahováni k této změně nějakými hmotnými, finančními, hospodářskými či politickými zřeteli - což jsou vcelku jen zevnější, neduchovní faktory).

Toto je také pravdou i s ohledem na vlastní životní filosofii. Je daleko snadnější držet se až do konce toho, v co věříte, než to zaměnit nějakým jiným, nefamiliárním názorem, filosofií, náboženstvím či jakýmkoli jiným postojem. Jste pevně zaběhnuti ve starých kolejích; máte svůj vlastní kruh přátel, kteří s vámi sdílejí váš životní styl ve všech ohledech. Změnit se a vstoupit na novou životní dráhu znamená mnohdy ztrátu všech starých přátel a zvyků a být na krátkou dobu izolován a oddělen od familiárních a pohodlných podpůrných systémů. Často jste považováni bývalými přáteli za blázny, změníte-li se náhle - a to v jakémkoliv směru - a zanecháte-li životní styl, který byl z jejich stanoviska bezpečný, dobře zaběhlý a úctyhodný. Tedy tento druh postoje proniká veškerým lidským životem. Stagnující stav jejich života jim účinně zabraňuje získat náležitou duchovní uvědomělost pravé skutečnosti života. Povaha negativního stavu je stagnující, protivící se jakémukoliv pokroku s výjimkou těch změn, které přispívají jeho udržování a rozkvětu.

Nicméně hlavním terčem nejsou zde tělesné změny, nýbrž duchovní. Negativní stav si nepřeje, aby lidští tvorové měnili svou duchovní orientaci, ať je jakákoliv. Ledaže se to děje ve stejném negativním systému, kde změna je jen zdánlivá, nikoliv skutečná. Negativní stav si přeje, aby lidští tvorové nadále věřili ve své zkresleniny a nepravdy a považovali je za dobré, vhodné, správné a božské. Lidští tvorové si tak ve svých myslích vytvoří sebeospravedlňující postoj k vlastním systémům víry.

Při takovém postoji kdopak chce něco měnit ?  Mám-li pravdu a všichni se mýlí, proč já mám měnit něco, co je správné, na to, co není správné ? Což by to nebylo bláznovstvím ?  Tento postoj je dalším zdrojem lidských problémů. Lidští tvorové si nechtějí uvědomit, že stagnující podmínky jejich životů dusí i to malounko v jejich pravém duchovním i duševním životě, co příležitostně pronikne přes všechny blokády a ohraničenosti, nasazené strukturou negativního stavu.

Tím, že nejsou dostatečně náležitě ovlivňováni z duchovní sféry svého niterného života, nalézají se lidští tvorové ve víru všemožných problémů. Samozřejmě, jak je tomu u většiny z nich, nespojují zdroj těchto problémů s tímto faktem - vždyť není vědomě očividným - nýbrž to připisují nějakým zevnějším činitelům, jsoucím mimo sféru jejich vlivu. Je vždy snazší obviňovat něco nebo někoho jiného pro vlastní problémy než připustit, že je to váš nesprávný duchovní postoj, který je způsobuje. Taková je povaha negativního stavu. Je řízena zákonem pseudoduchovní stagnace a regrese, nikoliv zákonem duchovní progrese, jak je to v případě pozitivního stavu. Tato situace mezi lidskými tvory viditelně podporuje a udržuje život negativního stavu v jeho NEJPLNĚJŠÍM ROZSAHU.


(12) Hrubé ohraničení v lidském komunikačním systému je dalším pramenem vážných problémů a nedorozumění existujících mezi lidskými tvory. Lidské výrazové schopnosti myšlenek a citů jsou omezeny slovy, která užívají, když se chtějí vyjádřit. Je ale možno sdílet zcela jiný význam téhož vyjádřeného slova a dojem toho, kdo jej přijímá, může být zcela jiného rázu, než byl v úmyslu toho, kdo jej vyslal. Tato situace v oblasti lidského způsobu komunikace byla záměrně naplánována pseudotvůrci.

Pokud si vzpomínáte, byl původní způsob komunikace - než byl geneticky přestavěn mozek - zcela jiný. Hlasivky neexistovaly. Proces komunikace nebyl od zevnějšku k zevnějšku, jak je to nyní, nýbrž z niternosti k niternostem. Šel z jedné sentientní mysli k druhé sentientní mysli bez použití hlasitě promluvených slov. Takový typ komunikace nepřipouštěl nedorozumění či matoucí způsob sdělování informace. Nikdo nemohl, ba ani si nepřál skrývat své pravé myšlenky a city. Každý byl otevřenou knihou. Všechny ideje byly sdíleny vzájemně bez výhrad. Podobná situace nemohla způsobit problémy ani narušit komunikaci. S takovým to uspořádáním bylo by velice obtížné aktivovat negativní stav. Otevřená komunikace z niternosti k niternosti pomocí idejí a pojmů zrozených v mysli, neobsahuje nevědomý modus ani aspekty neznalosti. To taky vylučuje jakoukoliv schopnost sdělovat jedno a současně si myslit či pociťovat opak toho, co se sděluje.

Aby se negativní stav mohl aktivovat, potřeboval zatajit svůj pravý záměr a původ. Jinak by se nikdy nemohl uvést v činnost. Z této potřeby vyvstala potřeba vyvinutí nevědomých procesů a neznalosti. Bylo tedy nutno polapit sentientní mysl do pasti zvláštních okolností, popsaných v kapitolách páté i šesté této knihy, a tak její pravý duchovní obsah a původ měl zůstat neznám zevní vědomé mysli lidských tvorů.

Problémem je, že v nejniternější části sentientní mysli - kterou každá lidská bytost má z genů původní sentientní mysli, užitých v procesu křížení s živočišnými geny - je obsažena pravdivá informace o původu a účelu negativního stavu. Proto byla-li by tato mysl otevřeně přístupná a ve stavu volného komunikování s jinou myslí, pak by šance negativního stavu na přežití byly mizivé. Bylo tudíž nutné zfabrikovat zcela rozdílný způsob komunikace, jenž by zcela znemožnil komukoliv objevit pravdu o této i mnohých jiných důležitých duchovních záležitostech. Proto byla vykonstruována zevní modalita komunikování pomocí hlasivek, která omezuje toto komunikování na vědomou mysl při použití smyslu sluchu, umístěného v zevním těle.

Tímto uspořádáním byla docílena negativním stavem ještě jiná důležitá věc, která je zřejmým zdrojem mnohých lidských problémů. Posiluje fakt vrozené izolace a separace, ve které lidští tvorové žijí. NIKDO DOOPRAVDY NEVÍ, CO SE PŘESNĚ ODEHRÁVÁ V JINÉ LIDSKÉ MYSLI. Každý je závislý na tom, co je řečeno vnějšími slovy, pomocí vnějších hlasivek a slyšeno vnějším orgánem sluchu - ušima, než na tom, co se myslí a cítí vnitřně. Takto si zůstávají lidé frustrovaně vzdálenými, nehledě na to, jak blízko jsou fyzicky v době komunikování. A ježto zcela často to, co je řečeno, není tím, co se myslí či cítí, anebo dojem ze sdělovaného je zcela jiný, než jaký se vyjadřuje, nutně dochází vinou této situace k nedorozumění, podezírání, paranoii, odcizení, hořkostí, neuspokojenosti a mnohým jiným problémům lidského života.

Všechny tyto problémy jsou symptomy dominance negativního stavu v lidském životě na vaší planetě. Jak vidíte, není ani jedna oblast lidského života, jež by nebyla nasycena problémy vnucenými povahou negativního stav, jenž má v moci všechny jeho aspekty. Je však problémem této situace u většiny lidí, že ji berou za danou, považujíce ji za normální a přirozený jev.

Můžete být ujištěni, že v této situaci není nic normálního ani přirozeného. Ale tím, že většina lidských tvorů toto považuje za normální a přirozené, pramálo se usiluje o to, aby došlo ke změně této situace. Tím, že se s tím nic nedělá, lidští tvorové napájejí, podporují a posilují své problémy. Takto má negativní stav zajištěnu stálou nepřerušitelnou podporu, čehož následkem je to, že se lidské problémy BUDOU nadále množit, šířit a objevovat v rozličných nových, horších a nesnesitelnějších formách. Tato situace bude trvat tak dlouho, pokud negativní stav nezničí svého hostitele, z něhož se paraziticky živil.


(13) Výše popsané uspořádání umožňuje negativnímu stavu cpát lidem do hlavy informace, jaké se jen jemu hodí a jaké jsou žádoucí pro účely negativního stavu.

Nemáte-li o ničem žádné informace nebo jen velice málo informací vycházejících z vašeho vlastního nitra a jste-li tak uzpůsobeni, že všechny zprávy přijímáte zvnějšku, pak zde nemáte na vybranou, než naslouchat tomu, co přichází z vnějších zdrojů informací. Na vstupech informací ze zevnějšku může docela dobře záviset váš život. Nedostatek vhodné informace může vést do stavu naprosté deprivace. Toto záměrné uspořádání vede lidské tvory k zotročující závislosti na informaci, která se přivádí zevnějším způsobem. Když je vaše sentientní mysl uvězněna a nemá povoleno poskytovat potřebnou a nutnou informaci, musíte záviset na jiných zdrojích, spoléhat se na ně či na ně obrátit svou pozornost.

Komukoli se naskýtá velmi málo příležitostí k tomu, aby mohl prodiskutovat či prozkoumat, jak platná je přijatá informace, přijatá ze zevnějšku. Musí se tomu slepě věřit. Tohle jde snadno, protože na tom mnohdy závisí život. Životní závislost na něčem je nejmohutnější vzpruhou. Co nevidět si navyknete věřit v pravdivost jakékoliv informace, přicházející z vnějšku, aniž byste zkoumali její pramen či spolehlivost. A stane-li se, že nějaká informace se k vám dobere zvnitřku, pak budete nakloněni ji přehlédnout, zvláště nebude-li ladit s obsahem zevní informace. Bude-li váš život záviset na vnějších vstupech, pak niterný zdroj bude automaticky potlačen a přehlédne se jako něco rušivého a obtěžujícího. Přece váš život nezávisí na tom, co vychází z niternosti (aspoň si to myslíte !). Mohlo by se to dokonce považovat za šílenství. Tak se stane návykem očekávat vše zvenčí, ze zevního zdroje.

Nyní budiž řečeno, že v pravém spoluoznačení duchovních principů neexistuje žádná informace ze zevnějšku, která má platnost. Namísto toho je prostředkem vyjádření a projekce toho, co je obsaženo v niternosti. Toto je ten pravý duchovní řád. Tak je tomu v říši pozitivního stavu. Zevnějšnost je prodloužením a procesem niterného a nemá vůbec nezávislé jsoucno ani bytí. Za těchto okolností by však žádný negativní stav nemohl být náležitě aktivován či dlouho zůstat na živu. Proto bylo nutno oddělit a izolovat to zevnější, uzavřít přístup k niternému, krmit to zevní všemožnými falešnými, převrácenými, zprzněnými a zmrzačenými informacemi a učinit lidské tvory na nich závislými.

Odděleni od pravého pramene, přijímají lidští tvorové to zevnější jako jedinou spolehlivou skutečnost, která jim může dát potřebnou informaci, nutnou pro jejich přežití. Takže teď se může manipulovat s lidskými tvory všemožným způsobem a podle libosti, čili jak se to hodí potřebám negativního stavu !

Nemajíce žádnou náležitou informaci o pravé skutečnosti života, jsouce odloučeni od svého niterného pramene a od pravých duchovních principů, jsou lidští tvorové vystaveni jen samým problémům. Těmito problémy jsou živeni pod rouškou náležité a platné informace přicházející zvenčí.

Takže ve většině případů vyvěrají lidské problémy z této ničivé izolovanosti, separace a odštěpení jejich Nejniternější duchovní mysli od jejich uvědomění a uvažování a od jejich pravých duchovních principů a idejí, jakožto i od poznání skutečnosti, že byli učiněni závislými na něčem, co nemá samo sebou ani ze sebe žádnou realitu.


(14) Jak již bylo uvedeno mnohokrát dříve, je jedním z hlavních snah negativního stavu držet v tajnosti svůj původ a účel, maskovat je a skrývat. Toto je jeden z mnoha důvodů, proč lidští tvorové jsou uzpůsobeni tak, jak jsou. V této prazvláštní struktuře neexistuje žádné uvědomělé vědomí ohledně věcí, jež mají co dělat s tímto předmětem.

Jelikož lidští tvorové žijí v takové nevědomosti o pravých faktorech původu téměř všeho v jejich životě, žijí v naprosté nejistotě vůči všemu. Tato nejistota prosakuje všemi aspekty jejich života. Stav nejistoty je nesnesitelný pro lidskou mysl. Ježto je chronickým stavem lidské existence, stala se něčím, co je v pozadí mnohých lidských problémů.

Dalším aspektem tohoto problému je chronický nedostatek náležité zpětné vazby výsledků, důsledků a následků lidských záležitostí a aktivit. Nikdo neví s jistotou, co může očekávat od kohokoliv či čehokoliv. Zpětná vazba, kterou všichni očekáváte, se buď neobjevuje, nebo je zavádějící. Toto jen více podporuje stav vaší chronické nejistoty. Ať se zde znovu zopakuje: Nic není jistého v lidském životě. Nic nelze spolehlivě předpovídat. Očekávání lidí jsou velmi vzácně splněna, a nebo se splní zcela neočekávaným způsobem.

Nemajíce žádný bod jistoty, žádný spolehlivý zdroj informací a zpětné vazby končí lidští tvorové buď v zoufalství a depresi či rezignaci a lhostejnosti, a nebo se jednoduše vzdají. Někteří spáchají sebevraždu. Tato situace napomáhá ke vzniku mnohých vzájemných problémů, s jakými se lidští tvorové ve svém životě setkávají. Toto je jedna z mnoha tváří povahy negativního stavu.

Tato situace působí u lidských tvorů dojmem, že ať se v jejich životě stane cokoliv, vše se děje pouhou náhodou, a že mají pramálo moci nad svými osudy. Je-li tomu tak, pak neexistuje v multivesmíru žádné přímé plánování ani rozhodující síla, jež by poskytovala potřebnou příležitost pro sebe řízení. Vše je ponecháno nepředvídatelné náhodě. Tato nepředvídatelná náhoda, jež vládne jednotlivcovým životem, svědčí o tom, že i jeho vlastní život a jsoucno a bytí jsou také pouhou náhodou. Takto tedy se ustanovují neduchovní principy a vznikají a přinášejí své plody pochyby o existenci čehokoli, co vládne životem multivesmíru. Zřejmým faktem v této situaci je to, že tyto druhy vnímání reality a životních stylů byly do nejmenších podrobností pečlivě naplánovány.

Lidským tvorům je zatěžko uvěřit, že bez zřejmé moci nad osudy svých životů, podléhajíce vládě principů nepředvídatelné náhody a statistické pravděpodobnosti, je tato situace ve skutečnosti ne plodem náhody, ale vynálezů a snah sentientní mysli. Pokud si vzpomínáte, pseudotvůrci, aby to vypadalo jako náhoda - zničili všechny stopy své existence a nasadili blokády okolo pravé mysli lidských tvorů, aby se nikdy nemohlo objevit, proč věci jsou tak, jak jsou. Kdo může prokázat, že se něco takového vskutku přihodilo ?

Tato situace je zřejmou odpovědí na otázku, jak by život vypadal, kdyby vyvěral z jiného pramene, než z Pána Ježíše Krista a Jeho/Jejích pravých duchovních principů. Jinými slovy: Jak by vypadal život, kdyby se odvozoval z pozice čisté náhody, nepředvídatelnosti, statistické pravděpodobnosti, nejistoty a bez jakékoliv zpětné vazby z pravého zdroje života. Životní styl lidských tvorů na vaší planetě a po celé zóně vymístění je názorným a konkrétním zpříkladněním odpovědi na tuto otázku.


(15) Ježto lidští tvorové nemají žádnou, nebo jenom nepatrnou pravou duchovní uvědomělost niternosti, nevěnují příliš mnoho pozornosti tomu, co se děje v jejich nitru. Jejich sklon dívat se navenek, k zevnímu prameni pro všechny odpovědi na své otázky - což je podporováno a mnohonásobně zesilováno existující strukturou jejich života - přivádí je k pevné víře, že oni nejsou zdrojem svých vlastních problémů. Jako vše, tak i problémy přicházejí zvenčí. Tímto postojem přichází lidští tvorové k závěru, že oni nemohou být opravdu zodpovědni za své problémy, neboť nemají pod svou kontrolou to, co se děje mimo nich, a že problémy nemají buď žádný, nebo jen velmi malý duchovní souznak či původ.

Toto je záměrný přesun. Vezměte jako příklad běžnou chřipku či nastuzení, jímž tak snadno a neustále vy, lidští tvorové, podléháte. Kdykoliv dostanete chřipku či rýmu, pronášíte velmi důrazně: „Tato chřipka řádí kolem, a já jsem ji chyt.“ Jak vidíte, přišla chřipka zvenčí. Chytili jste ji od někoho jiného. Nejste za to zodpovědní, že ji máte. Byla vám vnucena, aniž jste o to prosili. Byla naprosto mimo vaši kontrolu, nad vaše síly.

Takto lidé definují a vnímají většinu svých problémů. Velmi zřídka jim vstoupí na mysl, že by snad mohli být, opravdu snad, zodpovědní za něco, co se děje v jejich životech. Přesunou nebo přenesou odpovědnost na nějaké zevní okolnosti, jež jsou mimo jejich kontrolu. Toto je snadná cesta, jak se vykroutit ze šlamastiky.

Jak si vzpomínáte, je v povaze negativního stavu obviňovat pozitivní stav ze všech svých běd a problémů. Negativní stav předpokládá, že kdyby neexistoval pozitivní stav, nemusel by mít žádné problémy. Problémem negativního stavu je pozitivní stav. Proto negativní stav nemůže být zodpovědný za cokoli, co se přihodí v životě negativního stavu. Vyřaďte pozitivní stav a všechny problémy zmizí.

Takové filosofování je daleko více zřetelné a otevřeně prohlašované v jiných oblastech zóny vymístění a všech pekel. Není tak zřejmým na planetě Nula pro její podivné postavení. Na vaší planetě se tato situace demonstruje více nepřímou formou, skrze výroky a vyznání některých lidských tvorů, že kdyby Bůh měl existovat, pak by nedovolil něco podobného. (Slyšel jsem to i od svého otce a blízkých z mé fyzické rodiny ve věci II. světové války – pozn. zpracovatele.) Takto s oblibou někteří lidští tvorové odmítají převzít plnou zodpovědnost za vlastní život. Tedy musíte považovat Boha za neexistujícího, když dochází k tak ukrutným a ohavným událostem. Anebo ho musíte obvinit, existuje-li, že je krutým a bezohledným, když dovoluje, aby se tyto věci udály. Avšak ve zbytku zóny vymístění, jež je stavem úplné negativity, není zábran neomezeně prohlašovat, že je to pozitivní stav, a tedy Bůh, kdo je vším vinen.

Toto přesouvání a přemisťování zodpovědnosti a nacházení příčin všech lidských problémů v nesprávném prameni umocňuje všechny lidské problémy a způsobuje, že nové neustále přicházejí na svět. Aniž si lidé uvědomí, kde je pravý zdroj jejich problémů - jak definováno na začátku této kapitoly - a aniž se ujmou plné zodpovědnosti za své životy a za vše, co se jim stane, bez ohledu na to, co to je, i bez ohledu na to, jak se to jeví, že je to mimo jejich kontrolu, nebudou prožívat nic jiného než samý problém, víc a víc problémů. Tímto nesprávným postojem silně podporují a udržují život negativního stavu.


(16) Hlavním zdrojem lidských problémů je zvířecí čili živočišná součást jejich vybavení. Pokud si vzpomínáte, pseudotvůrci během svá genetické experimentace dokázali odstranit devadesát pět procent (95 %) všech aspektů pravé sentientní mysli. Pět zbylých procent (5 %) bylo podrobeno fúzi s devadesátipěti procenty (95 %) živočišných. Výsledkem byl hybrid ve formě jeskynního člověka, rodič moderních lidských tvorů. Problém s touto situací je v tom, že lidští tvorové považují svou animální část za úplně lidskou. Je-li lidská, pak je přirozená a normální. Proto se nevynakládá žádné úsilí zbavit se živočišných sklonů, považovaných za lidské.

Nejobecnějšími rysy živočišné povahy jsou strach, úzkost, agrese, útočnost, zbabělost, podezřívavost, územní nároky, touha ovládat a vlastnit, odmítání a ničení. Tyto rysy jsou považovány za lidské, vlastní lidské přirozenosti. Lidští tvorové si neuvědomují, že před tím takové rysy, stavy a emoce nebyly žádné sentientní entitě jako přímá zkušenost známy. První nepřímá zkušenost s těmito rysy uzrála ve chvíli, kdy se pseudotvůrcům podařilo zfabrikovat první zvíře nadělené těmito rysy. Později, po zkombinování genů tohoto jedinečného živočicha s geny sentientní mysli, bylo prožívání těchto nepříznivých stavů přístupno sentientní mysli, uvězněné v tom živočišném těle.

Takto se vešla do jsoucna a bytí taková situace, kdy všechny nepříznivé rysy se začaly považovat za lidské a kdy živočichové byli povýšeni téměř na lidskou úroveň tím, že lidští tvorové se rovnali zvířatům.

Ocitáte-li se v této šlamastice, je pro vás nesmírně obtížné neprožívat tyto odporné rysy. Přes všechna úsilí zbavit se jich, přicházejí náhle bez varování. Pro svou zdánlivou autonomii uvnitř lidského systému jsou tyto rysy viděny jako něco nevyhnutelného, co plní nějakou ochrannou funkci, kterou lidská vědomá mysl málo chápe. Toto je destruktivní systém v lidském životů. Dvě životní formy, které nemají nic společného, byly násilně dány dohromady a spojeny. Výsledkem byla aktivace negativního stavu a výroba lidských problémů, jak bylo dříve připomenuto, to byl - dle starého pojímání termínu - největší hřích. Zničil v lidských tvorech pravé podobenství a pravdivý obraz Boží.

Duchovním problémem zde je to, že lidští tvorové ve své přítomné formě stále ještě mají za to, že jsou podobenstvím a obrazem Božím. Je-li tomu tak, pak jakého to máte Boha ?  Boha, který je rozhněvaný, nenávidící, zuřivý, žárlivý, trestající či mstivý, občas milující, Laskavý a milosrdný. Máte zde rozporné pojímání Přirozenosti Boží stejně tak, jak lidská přirozenost je rozporná, jsouc fúzí dvou nesouhlasných elementů. Stalo se tady to, že pro ospravedlnění jsoucna a bytí takových lidských tvorů bylo nutno nadále usuzovat, že lidští tvorové byli stvořeni podle podobenství a obrazu Božího. Ve skutečnosti lidští tvorové ve své nynější pozici zfabrikovali boha podle vlastního podobenství a obrazu, když do něho promítli všechny své rysy a zároveň ho pohodlně učinili zdrojem všech svých problémů, jakož i štěstí (čili toho všeho, co lidé vůbec považují za štěstí).

Takto tedy můžete přisoudit původ negativního stavu Bohu, a ne jinému prameni. Může-li Bůh být rozhněvaným, nepřátelským, trestajícím, ničivým, žárlivým a krutým a současně milujícím, laskavým, moudrým, milosrdným a trpělivým, pak musí být původcem obou stavů. Je-li tomu tak, pak negativní stav je definitivně rovný pozitivnímu stavu, a proto musí negativní stav trvat navěky. Ať děláte cokoliv, nemůžete se osvobodit od vlivu negativního stavu. Vždyť věříte-li, že jste ovlivňováni Bohem, pak musíte přijmout fakt, že podléháte také vlivu negativního stavu, protože je to přece Bůh, kdo je taky pramenem negativního stavu. Situace je beznadějná. Bez ohledu na to, co si lidští tvorové namlouvají, nebo co říká Bible o věčném spasení a o nebeském blaženství, fakt zůstává faktem. Bůh je v lidském pojetí naplněn negativními city a emocemi, a kdopak ví, v jakém vrtochu se náhle na někoho vrhne. Konec konců je Bohem, a tedy může dělat co Mu je libo. Toto je nevyhnutelný závěr, vyvěrající z výše uvedených úvah. Nezapomeňte však, že toto pojímání Boha je podporováno doslovnými výroky v Bibli Svaté, jež je považována za Slovo Boží. A kdo se opováží hádat se se Slovem Božím ?

Takto vypadá past negativního stavu, v níž jsou lidští tvorové polapeni. Toto je pramenem jejich problémů - mylné pojetí Přirozenosti Boží.

Co si nikdo neuvědomuje, je to, že nyní existující lidští tvorové jsou úplným pokřivením a zmrzačením pravého obrazu a podobenství Božího. Je v nich velmi málo, ba jestli vůbec něco, co přichází z toho obrazu a té podoby. Bylo to záměrně zničeno během genetické fúze, jak je vylíčeno v této knize.

Jakmile pseudotvůrci uspěli v tomto nadmíru pustošivém a hříšném pokusu, prohlásili nepravdivě svůj výtvor za podobenství a obraz pravého Boha, aby tak odvedli lidské tvory od možnosti přijmout skutečného Boha a Jeho/Její pravou Přirozenost. Toto bylo dovoleno z důvodů, zjevených jinde v této i jiných knihách Nového zjevení.

Jediný konečný zdroj všech lidských problémů může se tedy nalézti v situaci, jež byla krátce vylíčena v tomto bodě.


(17) Složitým faktorem lidských problémů je to, jak lidé vnímají a pojímají duchovní život a strukturu pozitivního stavu. Tento bod má přímou spojitost s předešlým bodem. Předpokládáte-li nesprávně, že nyní existující lidští tvorové jsou pravým podobenstvím a obrazem Božím, pak veškerá duchovní pojetí, náboženství a to, jak lidští tvorové vnímají život na nebesích, bude ovlivněno tímto falešným usuzováním. Takže jejich očekávání, naděje a projekce budou něco docela nerealistického, neboť ve skutečnosti není nic v duchovním světě pozitivního stavu, co je lidsky možné. Odvozujete-li vše z nepravého duchovního pramene, pak skončíte tím, že budete pojímat všechno, co je duchovní, v nesprávných termínech, nesprávně chápaných.

Osudově rozhodující věcí při fabrikování lidských tvorů v nepodobenství a ne­obrazu Božím bylo vyvinout falešné duchovní principy, které by neměly nic společného, nebo jen velice málo, s pravou duchovností. Tento krok byl nutný, neboť šlo o to, aby se prokázalo, že život může být započat také z falešných duchovních principů, anebo z vůbec žádných duchovních principů. Konec konců, zfabrikovali­-li lidští tvorové boha podle vlastního podobenství a obrazu, pak takový bůh ve skutečnosti nemůže existovat, protože je pouhou fantazií či projekcí lidského myšlení, vyvolanou přáním. Proto tedy všechny duchovní principy, odvozené z takového boha, jsou fakticky neduchovní, ježto žádná pravá duchovnost neexistuje. A jestli náhodou někteří lidští tvorové si zvolí věřit v Boha, pak to bude také přijatelné, protože jejich víra bude založena na nesprávném předpokladu, že jsou jeho podobenstvím a obrazem. Je-li tomu tak, pak jejich bůh je taky podobenstvím a obrazem lidských tvorů, což je logické oběma směry.

Není tudíž nebezpečné dovolit lidským tvorům věřit v takového boha. Ve skutečnosti opak je pravdou: Taková víra v takového boha drží je ještě ve větší vzdálenosti od pravého Boha než žádná víra v existenci jakéhokoliv Boha.

Tato logika je nevyvratitelná. Navíc produkuje tato situace rozličné spiritualistické trendy, které ještě více štěpí lidské tvory na všemožné frakce, z nichž každá tvrdí, že její bůh je tím pravým a že bůh všech ostatních je falešný. A toto tedy vskutku udrží lidské tvory ještě ve větší vzdálenosti od přijetí pravé Přirozenosti skutečného Boha.

Donedávna vytvářela tato situace v intermediálním světě prapodivné okolnosti. Všichni lidští tvorové, přicházející z vaší planety, OČEKÁVALI, že tam shledají životní styl, jenž by byl v souladu s JEJICH převráceným, zprzněným a zfalšovaným obrazem toho, jak takový život by měl vypadat. Bylo jim dovoleno, aby zde vytvořili různé společnosti, založené na těchto nesprávných principech, a přitom VĚŘILI, že se nacházejí v nebi. Tento stav udržovali tak dlouho, než jeho bláznovství naplnilo svou míru a dokončilo se potřebné duchovní poučení. Potom byli souzeni a umístěni do různých podmínek souhlasných s jejich falešným duchovním pojímáním. Pokud si vzpomínáte, typická lidská éra v intermediálním světě nedávno zcela skončila a žádný nemá povoleno zůstat tam dost dlouho, aby mohl zformovat takové podivné společnosti. V té době došlo k posunu v duchovním stavu veškerého multivesmíru ve Stvoření, který trvale zrušil zmíněný stav. Nicméně jedovoleno, aby tato situace ještě pokračovala na čas, časy a poločas ve veškeré zóně vymístění, všech peklech a na planetě Nula.

Tím, že nemá k dispozici žádné vhodné pojetí duchovních principů s jejich účinným aplikováním, končí lidský život jen v samých problémech. Ano, následkem této situace je vznik, udržování a navršování lidských problémů.


(18) A nakonec vstoupil v jsoucno a bytí nový zdroj lidských problémů. Tento zdroj se vztahuje na jev Nové přirozenost Nejvyššího, jenž se stal povšechností Pána Ježíše Krista. Pokud si vzpomínáte z předešlé kapitoly, tento fakt vyžaduje, aby všechny sentientní entity ve veškerém Stvoření podstoupily proces duchovní transformace kvůli sladěnosti s touto novou přirozeností, aby tak mohly být ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem způsobem více osobním, soukromým, intimním a vždy více duchovním. Dopad této změny na vaši planetu a celou zónu vymístění je v procesu příprav pro své projevení se. Samozřejmě, bude mít nepříznivé účinky v daleko větším rozsahu, než jaký zde kdy byl dříve. Nová přirozenost Pána Ježíše Krista přivádí negativní stav do šílenství v jeho zuřivém vyvracení, popírání, zavrhování, přehlížení a maření jakékoliv možnosti přijetí této Přirozenosti. Ta znamená především tyto tři věci:

  1. Těsnou blízkost Pána Ježíše Krista k negativnímu stavu jako první krok k začátku konečné eliminace negativního stavu.
  2. Zmobilizování všech sil negativního stavu k boji proti přijetí pravé Nové přirozenosti Pána Ježíše Krista kýmkoliv v jeho doméně.
  3. Příprava k PROPUŠTĚNÍ PSEUDOTVŮRCŮ NA SVOBODU.


Každý krok znamená větší stupeň problémů lidských tvorů a vznik nových, dosud neznámých (jeden z takových nových problémů se objevil ve formě Získaného syndromu imunní nedostatečnosti - AIDS).

Jak si vzpomínáte, čím více Pán Ježíš Kristus zkracuje vzdálenost mezi pozitivním a negativním stavem, tím více se ukazuje šeredná a prohnilá povaha negativního stavu. To znamená více problémů pro všechny, co se nacházejí v negativním stavu a na planetě Nula, protože odhalení negativního stavu se, děje zintenzívněním všech problémů. Na druhé straně, čím více negativní stav mobilizuje své síly proti pozitivnímu stavu, tím intenzivnější je dopad na jeho obyvatelstvo a následovníky. Čím surovější dopad, tím hrozivějšími se stávají problémy.

Propuštěním pseudotvůrců na svobodu započne KRAŤOUNKÁ ÉRA, kdy negativní stav ZCELA VYHRAJE taky na VAŠÍ PLANETĚ, čímž se problémy naposledy nakupí v nepředstavitelné, nejzazší vážnosti.

Když se to stane, negativní stav vyčerpá svou užitečnost, jeho hříšná existence dojde svého konce a všechny lidské problémy přestanou existovat. Více o lidském životě v příští kapitole.

Ten/ta, kdo má uši k slyšení, ať naslouchá tomu, co Pán Ježíš Kristus zjevuje v této kapitole.“

 


Pokračování

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.