Kdo je Online

Právě přítomno: 187 hostů a žádný člen

3317067
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1226
7602
20567
2074758
54295
88338
3317067

Your IP: 34.231.247.139
2019-09-22 09:24

  

 

Proces umírání

 



 

Fyzická smrt znamená zástavu srdce, dechu a krevního oběhu. Tělo přestane být živé a my umíráme v bolestech. Tento bod je pro současný materialistický pohled na svět definitivním koncem. Pro nás je však teprve začátkem. To nejzajímavější se začíná dít právě v tomto okamžiku. Vraťme se ale na začátek celého procesu, kdy jsme z klinického hlediska ještě živými bytostmi. Člověk je tvor, který se jako všichni ostatní tvorové skládá ze čtyřech prvků. Jistě víte, které to jsou. Tyto prvky jsou obsaženy nejen v jeho těle, ale také v jeho mysli. Během procesu umírání dochází k postupnému rozplývání našich smyslů a živlů, se kterými jsou tyto smysly spojené. Děje se to v opačném pořadí, než ve kterém jsme zvyklí vytvářet magický kruh. Když stavíme chrám a vysvěcujeme kruh, postupujeme od vzduchu po směru hodinových ručiček přes ohen, vodu, až k nejhutnějšímu prvku, kterým je země.


Živlové invokace provádíme ve směru deosil, který koresponduje se směrem stvoření. Směr widdershins je opačný a je spojen s destrukcí a umíráním. Jak ve wiccanském kruhu, tak i v procesu smrti se začíná zemí. Naše tělo ztrácí sílu a energii. Máme pocit, jako bychom se bořili do země a jsme stále slabší. V psychické rovině se to projevuje únavou a ospalostí. Element země se tak postupně stahuje do živlu vody a dochází k další fázi procesu, kdy začínáme ztrácet vládu nad tělesnými tekutinami. Může nám téct z nosu, vytékají nám sliny nebo neudržíme moč. Vysychají nám rty a máme velkou žízeň. Naše mysl se stává podrážděnou a nervózní. Živel vody se rozplývá v ohni a vysychají naše ústa i nos. Z našeho těla začíná unikat teplo, již nemůžeme pít, ani trávit. Ztrácíme paměť a přestáváme poznávat, kdo je kdo. Živel ohně se pak rozpouští v živlu vzduchu. Naše dýchání je stále obtížnější a my lapáme po dechu. Rozplývá se agregát intelektu, všechno se zamlžuje a my ujíždíme někam pryč. Před očima nám mohou vyvstat obrazy z našeho života. Mohou být ošklivé i krásné, podle toho, jaký život jsme vedli. Živel vzduchu se rozpouští ve vědomí a naše tělo vydechuje naposledy. Toto je okamžik, který většina z nás nazývá smrtí.


Naše tělo je mrtvé, ale naše energetická podstata je stále živá a dochází k jejímu vnitřnímu rozkladu. Rozpouští se hrubé i jemnější myšlenky, stavy a emoce a naše vědomí se hroutí procesem, který je opačný okamžiku početí. V průběhu vývoje zárodku spočívá v čakře na temeni hlavy podstata našeho Otce, který je popisován jako "bílý a požehnaný" a kterého můžeme nazývat Bohem. Podstata Matky, která je "červená a horká" spočívá v čakře, která je prý umístěna čtyři prsty pod pupkem a můžeme ji nazvat Bohyní. Z těchto dvou principů a míst se odvíjí další fáze rozkladu. Zhroutí se systém čaker, kterými proudí energie zeshora (bílá) i zespoda (červená). Tyto síly se setkávají v místě srdeční čakry, kde uzavřou naše vědomí mezi sebou a dojde k zážitku holého vědomí bez myšlenek.


Znovunabytí vědomí je charakteristické objevením prvotního neposkvrněného světla, které je jako obloha bez mraků. Toto světlo je zdrojem všeho vědomí a naší prvotní přirozeností. Toto je božská podstata, ze které pochází energie a principy, kterým říkáme Bohové. Pokud již za svého života poznáme to, čím doopravdy jsme a co je zdrojem našeho vědomí, máme velkou šanci tento stav rozpoznat a dokonale v něm splynout s prvotní podstatou Bohů. Toto je konec spirálního tance. Naše karma je vyčerpána, my a Bohové jsme jedno a již od nich nejsme více odděleni. Naprostá většina z nás ale tento stav nerozpozná a nedokáže v něm setrvat déle než několik okamžiků. Připoutanosti, které jsme vytvořili v minulém životě a které jsou naši karmou nás poženou k tomu, abychom svým vědomím začali vytvářet představy toho, co jsme v našich životech považovali za skutečnost. Naše mysl dospěje do prvního stádia ve svém procesu vznikání směrem od prvotní přirozenosti. Ze všeho nejprve se objeví vítr a spolu s ním myšlenkové procesy. Pak se objeví i ostatní živly, zatím jen v psychologické rovině - emoce, připoutanost, myšlení apod. Jelikož máme stále v paměti své karmické tělo, bereme na sebe popdobu "mentálního těla", které je neobyčejně živé a není schopné zůstat ani na okamžik v klidu. Mentální tělo nemá fyzický základ, takže pro něj nejsou překážkou žádné hmotné předměty. Nevnímá ale světlo Slunce a Měsíce, neboť ztratilo svou Mateřskou a Otcovskou podstatu. Mysl stále opakuje své navyklé šablony, o kterých byla přesvědčena, že jsou reálné. V tomto stavu je možno prožít spustu okamžiků z našeho minulého života. Některé se mohou objevovat znovu a znovu. Bylo-li naše chování v minulém životě "kladné", budou naše zážitky naplněny štěstím a radostí. Pokud bylo naše chování "záporné", prožijeme zármutek, zoufalství a strach.


Z našich myšlenkových schémat se tak postupně vytváří nový život, neboť silně toužíme po fyzickém těle - jaké toto tělo bude záleží jen na tom, kam nás zavane vítr naší minulé karmy. Naše touha po podpoře materiálního těla sílí a my začínáme hledat nějaké, které by pro nás mohlo být vhodné. Pokud jsme svůj život obětovali duchovnímu rozvoji, naše motivace nás zažene na místo, které bude nejvhodnější pro pokračování. Pokud jsme strávili život násilím a vytvářením utrpení, naše karma nás požene do míst, která jsme pro sebe připravili.


Nyní si budeme dále, ale ještě podrobnějším pohledem představovat jednotlivá stádia smrti a přitom si budeme ukazovat co se v lidském organismu odehrává.

  1. Duše ze své vlastní roviny dává "znamení k odchodu" a tím zahajuje vnitřní proces a reakci člověka na fyzické úrovni.

 

    1. V místě postiženém nemocí začnou probíhat určité fyziologické procesy. Ty se týkají srdce, ale jsou jimi ovlivněny všechny tři velké systémy, které jsou pro fyzickou stránku člověka určující: krevní oběh, nervový systém se všemi svými mnohostrannými projevy a systém žláz s vnitřní sekrecí. Nechci se zabývat jejich důsledky. Patologie smrti je obecně známá a byla podrobně studována i z exoterického hlediska, zbývá ještě mnoho objevit, ale to je věcí budoucnosti. Zabýváme se především subjektivními reakcemi, které konec konců připravují z patologického hlediska pro smrt půdu.
    2. Podél nádí dochází k chvění. Nádí jsou jak známo éterickými protějšky celého nervového systému a tvoří základ všech jednotlivých nervů, co jich jen v těle je. Jsou vyloženě prostředníky řídících impulsů Duše, neboť reagují na vibrace, které vycházejí od éterického protějšku mozku. Reagují na SLOVO příkazu, na "tah" Duše a připravují se tak na celé stažení, na odchod životní síly z těla.
    3. Dochází ke zcela specifickému, okultnímu ovlivnění krevního proudu. Říká se:"krev je život". Krev se v důsledku obou předchozích stádií vnitřně mění, ale moderní věda zatím neodhalila způsob, jakým ovlivňování žlázami s vnitřní sekrecí vlastně probíhá. Jakmile se ozve volání smrti, vystřikují žlázy do krve substanci, která se dostane i k srdci, v němž sídlí nit života. Tato substance v krvi je identifikována jako "posel smrti" a je jednou z hlavních příčin kómatu a ztráty vědomí. Způsobuje reflexní činnost mozku a ortodoxní medicína její účinky dosud zpochybňuje, ale později bude její přítomnost jistě uznána.
    4. Dochází k psychickým vibracím, což má za následek uvolnění, nebo přerušování spojů mezi nádí a nervovým systémem. Éterické tělo se zvolna uvolňuje od své schrány, i když zatím ještě proniká všemi jejími částmi.
  1. V tomto bodě často začíná přestávka trvající kratší či delší dobu. Je nutná, aby proces uvolňování probíhal pokud možno hladce a bezbolestně. Uvolňování nádí začíná v očích. Proces oprošťování se projevuje uvolněním a spokojeným výrazem, které tak často u umírajících pozorujeme. Umírající je ve stavu míru a pokoje a je připraven odejít a evidentně už není schopen na cokoliv upnout myšlenky. Připadá nám, jako by si umírající - byť ještě neztratil vědomí - šetřil všechny své myšlenky pro konečný odchod. To je chvíle, kdy - jakmile jednou provždy pomine strach ze smrti - budou přátelé a příbuzní umírajícího v daleko lepší psychické situaci. Dnes to ještě není možné. Vládne zármutek a bolest a toto stádium nerozpoznáno pomine, aniž bylo využito, ale jednoho dne je určitě budeme umět využít.
  2. Poté se organicky strukturované éterické tělo - uvolněno aktivitou nádí od všech svých nervových spojení - začíná chystat k definitivnímu odchodu. Stahuje se z končetin směrem ke své "výstupní bráně" a u ní se koncentruje a čeká, až Duše naposledy "zatáhne". Až potud všechno probíhalo podle Zákona Přitažlivosti - podle magnetické, přitažlivé vůle Duše. Nyní lze pozorovat jiný "tah" , nebo přitažlivý impuls. Hrubé fyzické tělo, komplex orgánů, buněk a atomů, se nyní činností nádí osvobozuje od integrující síly vitálního těla, začíná reagovat na samotnou přitažlivost hmoty. Je to takzvaná "pozemská" přitažlivost, tah tajuplné bytosti, které říkáme "Duch Země". Tato bytost se nachází na involučním oblouku a pro naší planetu je tím, čím je pro fyzické tělo člověka fyzický elementál. Tato životní síla fyzické roviny je svou podstatou životem a světlem atomární substance - látky, z niž jsou stvořeny všechny formy. Zde, v této zásobnici involučního a materiálního života se shromažďuje substance všech forem. Návrat látky z formy, kterou Duše během pozemského života užívala, spočívá v tom, že se tomuto "císaři" involučního světa vrátí to, co jest, zatímco Duše se vrátí k Bohu, který jí vyslal. Z toho plyne, že v tomto stádiu probíhá dvojí proces:
    1. Vitální tělo se připravuje na odchod
    2. Fyzické tělo reaguje na síly rušící dosavadní vazby
    3. Mohli bychom říci, že se projevuje ještě třetí faktor. Je to působení člověka vybaveného vědomím, jenž se zvolna, leč neustále stahuje do astrální a mentální schrány a připravuje je tak na úplný odchod éterického těla - jakmile nadejde správný čas. Člověk zvolna ztrácí zájem o vnější svět a stahuje se zpět do sebe. U duchovně pokročilých jedinců to probíhá vědomě. Stále přetrvává jejich vědomí a zájem o vztahy k jiným lidem, i když ztrácejí vládu nad svým fyzickým bytím. Ve vyšším věku je snazší zjistit toto oproštění od sebe sama, než při smrti způsobené nemocí a často můžeme pozorovat, jak Duše, či živý vnitřní člověk, stále plný zájmu, ztrácí vládu na fyzickou, iluzorní skutečností.
  3. Následuje další přestávka. V tuto chvíli někdy pozorujeme, že fyzický elementál získává zpět vliv na éterické tělo, pokud se to Duši zdá být žádoucí, tedy pokud smrt není součásti vnitřního plánu anebo když má fyzický element takovou moc, že může proces umírání prodlužovat. Takový elementální život bude někdy bojovat dny a týdny. Pokud je však smrt nevyhnutelná, bývá tato přestávka velice krátká - někdy trvá jen několik sekund. Fyzický element ztratil svou moc a éterické tělo čeká již jen na poslední "škubnutí" Duše, která působí podle zákona přitažlivosti.
  4. Éterické tělo odchází z hrubého fyzického těla - postupně na vybraném místě. Když je odchod u konce, bere na sebe vitální tělo zhruba obrys formy, kterou právě opustilo: je to důsledek myšlenkové formy, kterou si člověk za celá ta léta vytvoří. Tato myšlenková forma existuje v každém člověku a je nutno ji zničit dříve než definitivně skončí druhé stádium likvidace. K tomu se ještě vrátíme. Nyní se éterické tělo osvobodilo z vězení fyzického těla, zcela prosto jeho vlivu však ještě není. Mezi oběma stále ještě přetrvává jisté, byť slabé pouto, a to drží duchovního člověka v blízkosti opuštěného těla. Proto často lidé mající schopnost vidění tvrdí, že pozorují éterické tělo, jak se vznáší okolo úmrtního lože nebo rakve. Stále jím ještě procházejí ony integrující energie projevující síly soudržnosti, jimž říkáme astrální tělo nebo mentální tělo, a uprostřed je světelné jádro naznačující přítomnost Duše.
  5. Éterické tělo se pomalu rozpadá a rozptyluje tak, jak se reorganizují a stahují energie, z nichž je utvořeno. Zůstává po nich ještě substance prána, která pak splyne s éterickou schránou planety. Jak jsme si již dříve uvedli, proces spálení tomuto rozptýlení velice napomáhá. U málo duchovně vyvinutých lidí se může stát, že éterické tělo bude ještě dlouho prodlévat u své vnější, rozpadající se schránky, protože "tah" Duše není tak silný jako materiální faktor. Když je však člověk pokročilý a dokázal se tedy od své fyzické roviny v myšlení uvolnit, rozplyne se vitální tělo velice rychle. Jakmile k tomu jednou došlo, je proces návratu u konce. Člověk je alespoň dočasně zbaven všech reakcí na přitažlivou sílu fyzické materie. Pobývá nyní ve svých jemnějších tělech a je připraven na velký akt, jemuž se mezi zasvěcenými říká "umění zániku".



Na závěr této neúplné retrospektivy umírání fyzického těla v jeho obou aspektech se vtírá ještě jedna idea. Idea integrity a neporušitelnosti vnitřního člověka. Zůstává sebou samým. Je nedotčen a prost omezení. Je svobodný a vůči fyzické rovině nezávislý. Reaguje už jen na tři předem určené faktory:

  1. Na kvalitu své astrálně emocionální výbavy
  2. Na mentální stav, v němž je navyklý žít
  3. Na Hlas Duše, který mu často připadá cizí, někdy však dobře známý a který začne milovat Individualita se neztrácí.



Týž člověk stále ještě existuje na planetě Zemi. Ztratilo se jen to, co bylo integrální součástí hmatatelné jevové stránky naší planety. To, co bylo milováno nebo nenáviděno, co bylo pro lidstvo k užitku nebo na přítěž, co mu posloužilo nebo nemělo žádnou cenu, to všechno přetrvává dál a je ve styku s kvalitami či myšlenkovými procesy Bytí. A bude to tu vždy - individuální, s vlastnostmi určenými typem Paprsku, jako součást říše Duší a jako individuum vyššího zasvěcení podle vlastního práva.

 

Převzato:  http://elf-struck.blog.cz/

 

 

 

 

 

Vědomí po smrti

 

 



Britští lékaři tvrdí, že mají důkaz toho, že lidské vědomí nezávisí na činnosti mozku. Podle nich, vědomí žije, i když činnost mozku se zastaví. Američtí psychiatři také vykládají o nových výsledcích zkoumaní této otázky.


Spolupracovníky centrální kliniky v Southamptoně prozkoumali přes 63 pacientů, které se nacházeli ve stavu klinické smrti po infarktu, a pak se vrátili k životu. 56 z nich si nic nepamatuje (pry jen ztratili vědomí, pak se probrali). Čtyři lidí velice dobře si zapamatovali a popsali vše, co zažili ve stavu klinické smrti. Prožívali pocit štěstí a klidu. Všichni cítili, že se osvobodily ze svého fyzického těla a dostali se do jiné dimenze, kde čas běží podstatně rychleji a všechny pocity se zaostřují. Ze začátku uviděli jasné světlo, který znamenal přechod do jiného světu. Pak se před nimi objevili bytosti podobě andělů. Všechny tyto nemocní, dle jejích slov, přiblížili se k té hranici, překročením které je návrat do světa lidí v těle je nemožný. Tím, že tuto hranici nepřekročili, vrátily se zpět.


Podobných vyprávění je ve světě hodně. Však nejzajímavější na to, že podle přístrojů všem pacientům ve stavu klinické smrti se nedostával do mozku kyslík, ani mizivé množství.


Medicína do nedávná považovala za příčiny posmrtních vidin prudké snížení množství kyslíku v mozku. Však nikdo toto tvrzení vážně nezkoumal. "Naši pacienti prožívali své podivné stavy v čase, kdy mozek už nemohl fungovat a proto nebyl schopen reprodukovat jakékoliv vzpomínky",- píše doktor Sam Parnia z Centrální kliniky Sauthamptonu. Z toho odvádí, že lidské vědomí funguje nezávisle na mozku a může existovat bez něj. "Když zkoumáme mozek, pak jasně vidíme, že buňky šedé hmoty svojí stavbou se v podstatě neliší od ostatních. Také vylučují chemické látky, ale nemohou vyvolávat subjektivní myšlenky a obrazy, které my označujeme za lidské vědomí"? A dále: "Nakonec náš mozek je nám potřebný pouze jako přijímač - převáděč. Funguje jako "živá televize": vnímá vlny, které se do něj dostávají, pak převádí je do obrazu a do zvuku, ze kterých vznikají celistvé obrazy".


Vědci zkoumali vyprávění velkého počtu lidí, z nichž každý vykládal svůj příběh. Ve všech případech je spousta společných elementů, jako například tunel, světlo na jeho konci, nebeská záře. Také se ukazovaly i podstatné rozdíly. Vědci podmínečně rozdělili tyto rozdíly na pozitivní a negativní. Zjistilo se, že optimisti po smrti dostávají světlé, radostné zážitky. Nenapravitelní pesimisti se dostávají do skupiny s negativními zážitky. Skupina pozitivních zážitků je však podstatně větší.


Zde je typický příklad: umírající člověk "vystupuje" z těla a pozoruje sebe sama. Pak letí tunelem, na jehož konci vidí jasnou záři. Často na tom konci na něj čekají zemřelí příbuzní a přátelé.

Jednu Američanku, řekněme Merylin, dovezli do nemocnice s diagnózou infarkt. Ona pocítila, jak najednou bolest v hrudníku ustala. "Jako bych vypadla z vlastního těla a ve stavu beztíže se vznesla pod strop. Vnímala, že světla pod stropem jsou zaprášené a napadla mne myšlenka: "To je ale špína v této nemocnici! Je třeba přece prach vytírat!" Podívala se dolu a uviděla doktory, které byly sklonění nad tělem na stole. Byl to pro mne šok, až jsem si uvědomila, že jsem to já! Pak jsem zpozorovala své děti a další příbuzní, které byly v jiné místnosti. Oni plakali. Chtěla jsem je uklidnit a říct že je mi dobře, však oni mne neviděli a neslyšeli. Pak jsem si uvědomila, že nemůžu nechat své malé děti! Musím se o něj postarat!" Merylin nezemřela.


Však jsou i jiné případy - strašné, kdy člověk dostává možnost nahlédnout do pekla. Nejčastěji podobné vidiny mají sebevrazi. Zachráněnému z pekla obyčejně ukazují jejich život a dávají možnost výběru: vrátíš se k životu, či zemřeš už "definitivně".


Zvlášť výrazně popsal svůj "posmrtní" zážitek jeden muž, který se dostal do autonehody. "Byl jsem sám v nekonečném vesmíru. Slyšel jsem divné zvuky, lidské povzdechy a stenání. Lidé však byli kdesi daleko. Díval jsem se na ně jen jako pozorovatel. Balili se do nějakých rouch, a všichni byly bez hlav. Velice trpěli. Volali mne k sobě abych se k ním přiblížil. Najednou jsem si uvědomil, že i já zde budu muset zůstat! Pak najednou odněkud přišlo vědění, že si můžu vybrat: zůstanu zde či vrátím se do těla".


Americký psychiatr z Virginie profesor Brus Grason aktivně zkoumá "vidiny po smrti". Zpravidla, pacienti, kteří nechtějí uznat, že jejich "vidiny" byli pouhou halucinací, se považují za psychicky nenormální. Profesor Grason nedávno zveřejnil v časopise "Lacent" výsledky svých výzkumů, které neodpovídají obecnému názoru jeho kolegů. On prozkoumal 134 pacientů, kteří přežili klinickou smrt. Přesvědčil se, že nelže považovat za psychicky nemocné lidí, kteří v čase klinické smrti něco viděli a zachovali o tom jasné vzpomínky. Předpokládá, že tyto vidiny jsou důsledkem silné reakce psychiky na tak intenzivní stres, kterým je oddělení duše od těla. Pozornost člověka je zaměřená na tuto událost, vnímaní však všeho ostatního je zablokováno.


Jeden z největších argumentů ve prospěch takových prožívaných událostí je to, že různé lidí bez rozdílu na pohlaví, veku či náboženství, vyprávějí o podobných zážitcích. Však i toto je možno zpochybnit a podívat se na to jako na výplod umírajícího mozku, který má stejnou strukturu u všech lidí. Existuje názor, že v přírodě funguje mechanizmus, který nám ulehčuje proces umírání, dokonce nám ho zpříjemňuje. Je zjištěno, že v okamžiku smrti v organizmu se zvyšuje úroveň endorfinu - hormonu, který potlačuje pocit bolesti. Však endorfin není halucinogenní látkou, a proto nemůže vyvolat popisované vidiny. Zkoumaní jeho vlivu na nervové buňky se však nachází v počátečním stadiu. Je však známo, že intenzivně působící narkotický preparát ketamin vyvolává ve člověku stav, podobný stavu vidin "po smrti". Jedná z teorii se zakládá na předpokladu, že někde v neuronech se ukládá velké množství ketaminu, který se uvolňuje v okamžiku smrti.


Není jasné však, proč mnozí lidé dostávají ve svých obrazově-zvukových halucinacích dostávají sdělení, že je ještě brzy pro ně "odpočívat" v sadách Edenu a musí se vrátit zpět, aby vrátily své pozemské dluhy?

 

 

Převzato:  http://www.agni.cz/

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.